Svědectví účastníků:

3. Dopis

Zázraky ve věznici

Již podruhé se v naší věznici konala celodenní duchovní obnova. Naposledy to bylo dne 25. 8. 2001. Zájem byl i tentokrát velký. Obnovy se zúčastnilo 20 členů tamějšího křesťanského společenství, které ve věznici vzniklo v roce 1993. Celou tuto akci v rámci možností věznice zprostředkovala sestra Mgr. Květa. J., která mimo jiné působí ve věznici již několik let jako pastorační pracovnice.

Duchovní obnovu vedl otec P. Jordán V., dominikán od sv. Jiljí (v Praze). Zpěvem a varhanami doprovázely sestry Petra H. a Veronika M., jako pomocníci byli také přítomni bratři Václav M. a Jiří M. Všichni věřící vězňové jsme byli dojati hloubkou a úžasnou milostí duchovní obnovy. Jako hořící plamen zasahovala naše nitro a upevnila a posílila naše duše.

Je to vlastně vše, co skutečně potřebujeme na cestě v životě s Kristem. Svatá eucharistie, růženec, úcta k Matce Boží, chvály a nepředstíraná bratrská láska atd. To je skutečně celý vesmír Božích milostí.

Jak je mocná duchovní obnova, svědčí tato epizoda:

V průběhu obnovy, kdy jsme se modlili růženec, vstoupil do naší místnosti zástupce ředitele výchovy NVÚ (nápravně výchovného ústavu) a sledoval, jak klečíme a modlíme se. Jeho údiv nad tím, co viděl a slyšel, bylo pro nás svědectvím Boží přítomnosti. Měl radost a ukazoval všem přítomným stojící ochlupení na rukou z tohoto zážitku a přiznal, že takovou křesťanskou akci vidí poprvé. V listě sv. apoštola Pavla 14, 24-25 nám Pán dává pravidla, jak mají Boží děti postupovat při bohoslužebném shromáždění. Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co se liší, souzen a usvědčován, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: Opravdu je mezi vámi Bůh. Je zajímavé, že se tato příhoda odehrála, právě když jsme se modlili růženec. Je proto vidět, jakou má modlitba růžence moc, když se ho modlíme.

Duchovní obnova má velkou moc, má sílu proměňovat temnoty, napravuje naše životy a dává smysl pro budoucnost. Pán Ježíš má moc napravovat zbloudilé životy nás vězňů. Jenom On dává svobodu ducha a zbavuje nás nenávisti. Je sice pravda, že ne všichni odsouzení touží změnit své životy. Ti však, kteří hledají cestu, jak změnit své životy, mají dokořán otevřené dveře, protože Kristus Pán seslal své milosti na celou věznici. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby došlo k duchovnímu probuzení ve všech českých věznicích podobně jako v naší věznici, tak by se nejen rapidně snížila kriminalita, ale také by to mělo pozitivní účinky pro společnost. Neboť znovuzrozený člověk v Kristu má od Boha proměněný charakter a v síle Ducha Svatého může konat dobro a k tomu dobru, tj. ke Kristu vést jiné. Nejsou-li odsouzení vedeni k tomuto nádhernému jedinečnému dobru a k sebepoznání, pak si myslím, že všechny výchovné snahy o převychování odsouzených k dobrému jednání (byť dobře myšlené) jsou neúčinné. Praxe jednoznačně ukazuje, že většina odsouzených se po odpykání trestu vrací zpět do kriminálního života a pak opět do věznice.

Proč to vlastně píši? Protože můj život byl skrz naskrz zkažený a hrozně špatný. Do svých 32 let jsem žil násilnickým a bezohledným životem. Odpykáno mám ve věznici přes 15 let. Mnohdy to pro mne byla jakási výsada a dnes se za to stydím. Co by se se mnou asi dělo, kdybych nepoznal Krista? Nechci to domýšlet, ale jedno je jisté: pokračoval bych dál v trestné činnosti a nenávist vůči společnosti by jen znásobila násilí a v takovém hříchu bych zemřel. A takové zlo dřímá ve věznicích a číhá jako had na svoji příležitost. Mnohokrát díky Bohu, že se mi dal poznat a ukázal mi cestu, jak postupovat ven z otroctví hříchu. Poznal jsem na vlastní oči a kůži, že kdo skutečně chce a vezme vážně slova Ježíše Krista, tak se dějí takové věci a zázraky, že to není možné vyjádřit slovy. Pochopil jsem, že Bůh se nestal člověkem kvůli kolektivu, ale že přišel právě kvůli hříšníkům, kteří se bijí v prsa a říkají: Zhřešil jsem proti Tobě, Bože. Pochopil jsem v Božím světle, že nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nevydáš křivého svědectví, nebudeš dychtit po domě svého bližního ani po jeho ženě ani majetku, po ničem, co patří mému bližnímu, je ochranou a vodítkem i požehnáním pro moji budoucnost. Proto věznice, ale i celá společnost potřebuje Krista. Potřebujeme duchovní chléb a léky, jímž je evangelium Boží. Potřebujeme nutně Ducha svatého, který nám poskytne správné, historicky osvědčené návody k léčbě těla, duše a ducha. Potřebujeme nutně Boží církev, která vlastní celý arzenál nebeských darů.

Ke skutečné svobodě a proměně srdce je zapotřebí pouze šíření pravdy evangelia Ježíše Krista. Myslím si, že právě toto je ta pravá revoluce, pokrok, budoucnost a štěstí, které lidstvo hledá ve všech etapách lidských dějin.

Naše věznice je příkladem Boží slávy. Máme zde velké katolické společenství, asi 30 členů, které vede sestra Mgr. Květa. J., romské křesťanské hnutí asi 20členné, které vede také sestra Mgr. Květa. J. a psycholog věznice, adventistické společenství asi 10členné, které vede kazatel Stehlík atd. Pravidelné mše svaté a přijímání eucharistie. Mohl bych pokračovat, ale myslím si, že ti, kteří navštívili věznici, mohou dosvědčit, jakou si zde Pán učinil slávu. Děkujeme Pánu za církev a duchovní pracovníky, kteří nám přicházejí pravidelně sloužit: Mgr. Květu. J., varhanici Olinku V., Mátušku Markétu s otcem diakonem Ivanem, otce Bratršovského, kazatele Stehlíkovi a bratra Mitaše i psychologa věznice. Děkujeme také těm, kteří z takové dálky, z Prahy a Brna ochotně jezdí do věznice sloužit k duchovním obnovám: P. Jordanu V., milým sestrám Petře H., Veronice M. a milým bratřím Václavu M. a Jiřímu M.

Začít u sebe - tento nápis je vyryt na hrobce jednoho biskupa (1100 n. l.) v kryptě jednoho opatství: Když jsem byl mladý a svobodný a má fantazie neznala žádné hranice, snil jsem, že změním celý svět. Jak jsem stárnul a moudřel, zjišťoval jsem, že se svět nezmění a tak jsem svůj záměr trochu omezil a rozhodl se změnit jen svou zemi. Ale jak se zdálo, nedala se změnit ani ta. Když jsem dospěl ke sklonku svého života, podnikl jsem poslední zoufalý pokus a rozhodl se změnit svou rodinu a své nejbližší, ale ani to se mi bohužel nepodařilo. A teprve nyní jsem si na smrtelném loži uvědomil, že kdybych nejdříve změnil sám sebe, šel bych příkladem své rodině, která by se také změnila. Díky pomoci a povzbuzení své rodiny bych dokázal zlepšit svou zemi a kdoví, možná bych dokázal změnit i celý svět.

Pro Ježíše Krista má cenu začít u sebe, má cenu žít, má cenu konat dobro, milovat i umírat, protože On je ta cesta, pravda a život, On je budoucnost a krása, kterou hledáme.

vězeň František C.

Mluvili jsme spolu, že Ti to pošlu, bratře Jiří – toto jsem napsal a snad to po mě přečteš. Bylo by správné to zveřejnit pokud možno v co nejvíce křesťanských novinách. Pokud to přepíšeš – prosím oprav mě v některých věcech. Pošli mi pak kopii.

Pán ať Tobě a Tvojí milé ženě žehná ve všem. Zdraví Vás celé společenství.

Pozn. V dopise nebylo nic upravováno.