Z vězení do kláštera.

Svědectví bratra Jaroslava:

Život ve víře jsem započal před 2,5 roky ve věznici při výkonu trestu. Byl jsem odsouzen k deseti letům vězení za pokus o vraždu, trest jsem vykonal celý. V průběhu trestu mě víra v Boha neoslovovala, křesťanství a křesťany jsem neměl rád. Myslel jsem si, že se snaží uniknout ze světa kam patří, tedy z vězení, mezi zločinci. Proto jsem je občas napadal slovně a někdy i fyzicky. Po celou dobu mého trestu docházeli do věznice křesťané, kteří byli povoláni ke službě evangelia ve věznici. Vzniklo zde malé křesťanské společenství uvěřivších vězňů. A to mi umožnilo, abych se v průběhu mého trestu potkával s „vězni-křesťany“, kteří mi ukázali Boha.
foto
Bratr Jaroslav je na fotografii prvni zprava.
Musela uběhnout dlouhá doba z mého trestu - 8,5 roku, než jsem přijal Boží milost, prohlédl a uvěřil. Přestože jsem věřil v Boha, ničemu jsem nerozuměl, neznal jsem dobře Bibli, a tak mě touha po poznání Boha dovedla do zmíněného společenství. Do rukou sestry Květy, která se stala mojí duchovní sestrou a učila mě poznávat Boha, krůček, po krůčku. V té době jsem prožil první pád. V práci, kam jsem chodil, jsem se opil a policisté, kteří měli službu, to zjistili a zavřeli mě na samotku. Byl jsem potrestán vyloučením z práce, samotkou v délce pěti dnů, převedením z pracovního oddílu na oddíl trestný a snížení diferenční skupiny z první do třetí. V průběhu trestu na samotce jsem měl u sebe Bibli a četl jsem si o Bohu. Ticho a samota dala vyniknout slovu Bible a já začal chápat jak moc jsem Boha zklamal. Ten večer jsem na kolenou plakal a modlil se k Bohu, slíbil jsem poslušnost, když mě vyvede z těchto problémů. A Bůh moji modlitbu vyslyšel. Ne hned, ale asi za čtyři měsíce. To jsem žil na trestném oddíle a co nejvíce jsem začal docházet do společenství, zapsal jsem se do kurzu Učedník, ale hlavně jsem se začal denně modlit žalmy. Myslím, že jsem opravdu intenzivně žil s Bohem, a proto Bůh přijal mé pokání.
V prosinci, tak v polovině – tedy ve dnech adventních, za mnou přišel vychovatel z předvýstupního oddílu a řekl mi, že shání na svůj oddíl vězně, který by ho vedl. To znamená starat se o oddíl a jeho vybavení, dále o vězně a jejich problémy v době jeho nepřítomnosti. Když jsem tuto nabídku přijímal, nechápal jsem, že mě tam posílá Bůh - do mé první služby a formace mě samého. Spíše jsem myslel na příjemné prostředí předvýstupního oddílu, jeho malou ubytovací kapacitu (oproti normálním podmínkám jen 10 lidí na oddíle) a (po dvou na pokoji) a hezky prožité vánoční svátky (předposlední) v mém trestu. Až později mi došlo, že mě Bůh učí v modlitbách a práci naplňovat své přikázání dennodenně. Z toho se nedalo nijak vyvléknout, buďto přijmout Boží vůli anebo odejít z oddílu. Já jsem Boží rozhodnutí přijal a byť bylo těžké a já mnohokrát hřešil, přesto jsem vždy vstával z každého pádu. Všechno jsem Bohu vyznal a šel s Bohem dál. Toto období mě naučilo modlitbě a práci, zodpovědnosti za druhé vězně. Také jsem přestal lhát a začal si uvědomovat, jaká je to svoboda žít s Bohem, žít v pravdě a lásce, je to absolutní cesta pro člověka, kterou nám dal Bůh skrze svého Syna Ježíše Krista.
Má práce o pořádek na oddíle mě přivedla k práci s vězni a já se začal snažit vnášet do našich vztahů Boží principy. Dále mě vychovatel přivedl k programu „Domov na půli cesty!“. Začal jsem se s vězni na oddíle zabývat výrobou dřevěných poliček a jiných pomůcek pro tyto děti z dětského domova v Lánově. A pomáhal jsem při rozjetí (zaštítění) prvních mariánských obnov pro vězně-křesťany ve věznici (pozn. red. jedná se o jednodenní duchovní obnovy formou večeřadla se stejným programem jako u běžných jednodenních večeřadel pořádaných po republice. Povzbudivé je, že na večeřadlo docházeli i pravoslavní a dlouho i bratr muslimského vyznání než byl propuštěn). Stal jsem se dost aktivní i ve společenství a navrhl jsem způsob, jak si vzájemně mají křesťané pomáhat na oddílech a jak koordinovat svůj život v rámci věznice s Božími přikázáními. Všechno co jsem dělal, jsem dělal pro Boha a proto, abych se změnil i já sám, tedy abych byl lepší a žil život podle Krista. V této práci jsem nikdy nebyl sám, vždy byli kolem mne bratři (vězni), sestry, kteří mi pomáhali a vedli mě k Bohu. Po propuštění z výkonu trestu jsem byl převezen na protialkoholní léčbu v Želivě, kde jsem byl 4,4 měsíce. V léčebně samé jsem narazil na prostředí, které Boha neodmítalo, ale nechtělo ho pustit dveřmi dál. Přesto Bůh dal dohromady malou skupinku věřících pacientů, která se každou neděli scházela ke čtení Bible a oslavě Boha. Do práce (terapie) jsme chodili do blízkého Želivského kláštera, kde jsme pracovali. Bylo to jistě Boží rozhodnutí, abych poznal ticho a modlitbu v klášteře, při práci jsem měl čas rozvažovat co udělám se zbytkem svého života. Před koncem propuštění z léčby jsem požádal otce opata o rozhovor a převyprávěl mu svůj životní osud se žádostí o vstup do kláštera. Otec-opat mě pozval na hostování v klášteře a přijetí do řad premonstrátských terciářů. V průběhu hostování v klášteře jsem poznával chod a život v řeholi kláštera, vedl jsem dlouhé rozhovory s bratry a zúčastňoval se naplno života v modlitbě, práci a učení. Život řeholníků mě zcela naplnil a pohltil, proto jsem podal k opatovi písemnou žádost o vstup do třetího řádu „terciářů“. Bratr Bronislav moji žádost přijal se souhlasem všech ostatních spolubratrů. 2.8.02 jsem vstoupil do řad terciářů po vykonaném rituálu – vyslovení žádosti o vstup do řádu – posvěcení hábitu a jeho oblékání za pomoci spolubratrů, k tomu jsem přijal řeholní jméno „Ignác“. Dnes děkuji Bohu, že mě stále vede a dal mi možnost, abych po mé konverzi, se stal terciářem řádu premonstrátů – kanonie želivské pod vedením 50. opata – Bronislava Ignáce Kramára. Věřím, že mě Bůh použije v dalších letech tak, že po vystudování střední školy kterou bych chtěl začít studovat příští rok, mě povede do noviciátu a na teologickou školu. Chtěl bych se stát řeholníkem – knězem.Toto však nechávám plně v Božích rukou, do nichž se také odevzdávám. Přesto Ti Bože děkuji za každý den, který s Tebou prožívám, v dobrém či špatném. Ty jsi Bože stále se mnou a jsi můj dobrý pastýř, který se stará o mé potřeby a potřeby všeho lidu. Chválím Tě drahý Bože, že jsi vedl moji ruku při psaní tohoto listu a prosím odpusť mi možné chyby, kterých jsem se dopustil. Tvůj Ignác Jaroslav H. Amen.

Odpusťte mi chyby a možné nejasnosti, jsem příliš hříšný na to, abych dokázal napsat více. Vše jsem psal s Boží pomocí.

Váš milující bratr Ignác.

Pozn. red.: Prosíme o modlitby za bratra Ignáce a také ostatní vězně ze zmiňovaného společenství. Člověk až tam pozná, jaké cesty a složité osudy mohou dovést člověka do vězení v dnešní těžké době. Můžeme jen potvrdit za celou dobu, co dojíždíme do věznice, že Jaroslav svoji konverzi bere vážně. Po svém propuštění se účastnil již jako svobodný další obnovy formou večeřadla ve věznici, kam přijel již v hábitu terciáře, čímž se stal velkým příkladem pro ostatní, kam je v konverzi možné až dojít.
„…Zvu vás i dnes, abyste se modlili zvláště za obrácení ubohých hříšníků, ateistů a duší, vzdálených Bohu. Modlete se stále svatý růženec. Přinášejte za záchranu duší modlitby a oběti, protože, znovu vám to opakuji, mnozí přicházejí do pekla, neboť není nikoho, kdo by se za ně modlil a obětoval. Toto je čas obrácení a návratu k Pánu. Beru vás za ruku jako Matka a vedu vás po cestě dobra, lásky a svatosti. Vyprošuji pro vás milost pokání...
Ať se každý den rozmnožuje počet mých synů, odříkajících se hříchu, aby kráčeli po cestě Milosti Boží… Toto je čas velkého milosrdenství.
Srdce Ježíšovo se chystá vylít proudy své božské slitovné Lásky. Pro svět nastala hodina velkého milosrdenství. Sestoupí jako rosa na každou ránu; otevře nejtvrdší srdce; očistí duše, ponořené do hříchu; hříšníky přivede k obrácení a všem udělí milost úplné obnovy. V tomto dni Mariánského roku, mně zasvěceného, vás všechny zvu, abyste se nechali proniknout mým neposkvrněným Světlem a mohli se tak sami stát mými paprsky, osvěcujícími sluncem čistoty a lásky zemi, ponořenou do nejhlubších temnot…“

(Modrá kniha, 13.5.88, Výročí prvního fatimského zjevení.)