Zpět na úvodní stranu

Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci.

Iz 35,8

V ten čas řekl Ježíš: "Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.

Mat 11,25

Celá malost

I když jsou

tato slova na začátku, přece jsou napsána jako poslední část této knihy. Chtěl bych se jim vyhnout a to proto, neboť po čtyřech vstupech, označených jednou jako “poznámka překladatele”, dále jako “promluva” a “úvod”, pátý vstup se mi zdál již mnoho. Ale “malá duše” , která vzpomínané vstupy určitě nepřeskočí, s radostí zjistí, že jsou integrální částí této knihy.

Proto se i já nebojím přidat ještě tento pátý vstup ke knize. Vždyť si to vyžaduje i její první vydání ve slovenštině (pozn. zde jde o překlad uvedené slovenské knihy).

Zrod této knihy, jak se v dalších úvodech podrobněji dozvíte, mi připomíná klikaté putování Izraelitů do zaslíbené země. Po vydání knihy ve francouzštině v r. 1970 se ji šťastně podařilo projít přes rudé moře komunismu do rukou ThDr. Jana Mastiliaka, C.Ss.R. (Ivan Marianov). Jemu patří hlavní dík za výběr a překlad tohoto mimořádně náročného a přitom jedinečného díla, které bude určitě patřit mezi perly naši literatury. Každý, kdo poznal blíže o. Ivana, poznal jeho precizní věrnost katolické pravdě a jeho “nos” na hodnotné knihy v zahraničí. Knihu přeložil v roce 1974 u rodiny, která se o něj starala po jeho 16-ti letém nespravedlivém vězení. Bylo to vlastně “první vydání” knihy ve slovenštině v množství 10-ti výtisků, nakolik se do psacího stroje vešlo deset leteckých papírů s kopíráky. Průklepy se potom daly tajně svázat do tvrdých obalů, čímž vznikla docela solidní kniha. Každé “nové vydání” představovalo vlastně deset výtisků.

Po těchto tajných “vydání”, jakoby ke cti Nejsvětější Trojice, po třech “ročních týdnech” (21 letech) vychází toto první veřejné vydání.

Zajisté je to řízením Matky Boží, které bylo toto dílo svěřeno.

Prožíváme mariánské časy. V naší době můžeme zřetelněji vidět naplňování Simeonova proroctví: “Tvoji vlastní duší pronikne meč -, aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí” (LK 2,35).

V nejednom překladě tohoto místa Svatého Písma je vidět pokusy nepřičleňovat tuto kauzální závislost “aby” k Marii.

Vždyť se jen podívejme kolem sebe! Dnes je mnoho těch, kteří se hlásí k Ježíši, kteří mu říkají “Pane, Pane!” A přece Ježíš říká: “Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane! - vejde do nebeského království” (Mt 7, 21). Mnozí se tedy slovy jeví být při Ježíši, ale srdcem nejsou. Ale hlásit se veřejně i k Marii, nové Evě - Matce všech žijících v Ježíši (srv. Gn 3, 20), to je již něco úplně jiné! Postoj k Neposkvrněné dává nejvíce najevo smýšlení člověka. Postoj k Ní je skutečně “velké znamení” (Zjv. 12, 1) o stavu srdce.

Pokud se Ti přijetí Marie zdá být velmi těžké, nemalomyslni! Zaklepej, ba zabouchej s velkou důvěrou na bránu Božského Srdce a On ti dá milost si Ji zamilovat.

P. Miroslav Čajka, C.Ss.R.

 

Poznámka Překladatele

Tato knížka seznamuje se zvláštním způsobem duchovního života v Panně Marii. Jde o zvláštní milost - ztotožnění s Mariiným životem, o duchovní mariánské dětství.

Když jde o zvláštní milost, není možné zaručit, že každý čtenář najde tuto milost, neboť Pán uděluje milosti podle svého zalíbení... (pozn.: Pán ale milosti udělovat chce, záleží spíše na našem “otevření se”…)

Všichni se však budou moci v knize povzbudit k všeobecnému evangelijnímu dětství, které hlásali vyvolení světci našich dob - sv. Terezie od Ježíše a zdokonalit se v opravdové synovské úctě a lásce k naší nebeské Matce, za jakou horlil nejhorlivější učitel Církve sv. Alfonz.

Základní mariánský postoj v knize je, kromě vztahového (Maria je celá pro Krista), kristotypický (Maria je obraz Krista) a také ekleziologický (Maria je obrazem a završením Církve).

Pokud někoho v knize někdy zarazí některé obrazy, přirovnání používané při výkladu, prosíme, ať se zamyslí nad duchovním důvodem a cílem těchto přirovnání (Tertium “comparationis” a “comparandum”).

P. Ivan Marianov, C.S.s.R.

 

Předmluva vydavatele

Tyto řádky, které budete číst a ke kterým se budete vracet, nejsou čerstvě napsány. Jsou však dnes aktuální tak, jako byly včera a stejně tak budou i zítra, jako všechny duchovní texty a tento je jedním z nich, které ovládají čas. Byly napsány od 16. do 24. července 1942 jedním tahem, bez opravy a překlepu. Mohu o tom svědčit tím lépe, že jsem měl rukopis, obyčejný hrubý sešit, v zásuvce svého pracovního stolu 15 let. Po té mě rukopis opustil. Dostal imprimatur. Avšak hodina jeho uveřejnění dosud nepřišla. A hle, v tomto svatém roce se ke mě vrací, aby vyšel ze své dlouhé noci mlčení. Jde o tajemství zvratů a návratů Boží prozřetelnosti.

První podstatnou inspiraci k této “malé mariánské cestě” dostal její autor v roce 1927 v kapli Karmelu v Lisieux. A hle, tato malá knížka je vydána jako první naším malým knihkupectvím Notre Dame des Nouveaux (Panna Maria nové doby. Jedná se ale o znovuzrození křesťanství, nezaměňovat s protikřesťansky zaměřeným New Age, pozn. překl.), které má sídlo v Lisieux naproti Karmelu.

Jiní již před tím zasadili milníky této “malé cesty v Marii” a hluboko ji vyzkoušeli: V 18. století Maria od sv. Terezie, řeholnice v Malines, zrozená v Hazebrouck, které spisy o “Mariánském životě” jsou málo známé; sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu se svým známým spisem “O pravé úctě k Panně Marii” zůstal skryt 130 let. Můžeme též jmenovat nám bližší: svatého Maxmiliána Maria Kolbeho, františkána a pátera Gabriela Jacqueter, řeholníka sv. Vincenta z Pauly s “Mariánským životem” jeho “černých sešitů”. “Dějiny duše” jisté karmelitánky vyorali první brázdu. Odvažuji se říci, že “Celá malost” neznámé ženy ve světě bude pokračovat a prohlubovat tuto brázdu na větší slávu Boží a větší blaho duší, neboť ona nás podstatněji usměrňuje, orientuje na “tu, která má v Církvi nejvyšší a přitom pro nás nejbližší místo po Kristu” (LG 54).

V této době materialismu, násilí, temných předtuch, bouří tato duchovní cesta mariánské “celé malosti” přichází v pravou chvíli. Všem těm, co ji budou chtít následovat, dá “pokoj a radost ve Svatém Duchu”, o kterém hovoří sv. Pavel, jasnou jistotu naděje v nekonečnou lásku Boha, který, aby se vyjádřil, nenašel lepší cestu než Marii, nejsvětější, nejčistší, zcela malou, neposkvrněnou.

Abbé Jean-Marie Onfrey

redaktor Notre Dame des Temps Nouveaux.

 

Předslov

Když se seznamujeme s tímto textem, první, co o něm povím, je, že jej můžeme považovat za duchovní čtení a tedy i za rozjímání.

Je základní pravdou, že z podstatné části jsme závislí na vlivech, které na nás působí a hlavně na tom, co čteme. Tedy starostí toho, kdo chce pokročit ve spojení s Bohem, mělo by být vymaňování se z neblahých vlivů a mít vždy po ruce nějáké nové anebo staré knihy schopné k tomu, aby živili jeho vnitřní důvěrný život s Pánem. Tuto službu je možné žádat od těchto stránek.

Čím více budeme studovat toto dílko, tím více se nám bude pomaličku vnucovat myšlenka, která je ústřední intuicí křesťanství: spása od Boha.

To musíme mít na mysli, když chceme pochopit něco z této knihy o celé malosti a pasivitě. Je to velká intuice augustínovská, nebo ještě spíše pavlovská, nebo ještě lépe křesťanská - hlavní pravda je, že vykoupení přichází od Boha. Ať se probudíme kdekoliv, Bůh se probudil před námi. A sv. Jan od Kříže velkolepě poví, že když chce Bůh do hloubky rozšířit svoji očistnou činnost, duše musí stále více zdokonalovat svůj postoj pasivity - totiž nechat se utvářet vlivem činnosti Boha, od kterého jedině může přijít iniciativa.

Kdo přistupuje k dokonalé svatosti, bude v postavení zárodku během devíti měsíců před narozením: neopouští mateřské lůno a žije v úplné závislosti, ve které se skutečně vše přijímá. Velcí světci docházejí jakoby spontáně k této spiritualitě celé malosti. A takový zajisté bude náš případ v nebi, když Bůh bude všechno ve všem. Nikdy neopustíme Boží lůno, ze kterého budeme těžit již samotnou substanci našeho těla.

Než se pustíme do těchto stran o celé malosti, bylo by třeba ještě popřemýšlet o jedné otázce, totiž o plodnosti. Neboť křesťani dneška slyšeli vychvalovat zásluhy dospělé víry a výkonnosti ve všech oblastech, především v pastoraci, duchovní správě. Když se jim hovoří o celé malosti, nerozumí nic, neboť oni chtějí před moderním světem dokázat svoji výkonnost.

Ano, my máme rádi plodný život. Konec konců, chceme mít účast na radosti Boha, když skončil stvoření a viděl, že všechno je dobré. Jako Bůh, klademe svoji radost do plodnosti.

Nuže, existuje tajemná a podivuhodná nadpřirozená plodnost ze spojení s Bohem, která zajistí nekonečně více radosti, než přirozené otcovství. Všichni víme, jak Terezie z Lisieux vroucně toužila vstoupit do Karmelu.

Odkud tedy pochází tato přitažlivost pro samotu a spojení s Bohem? Jistěže duše, které mají jedinou ctižádost být pro Pána dokonalými snoubenci, zakoušejí již zde na zemi, když to Bůh dovolí, nadlidské radosti, které jim dávají trpělivost čekat na ráj.

Avšak hledají obvykle v samotě tajemnou a podivuhodnou nadpřirozenou plodnost ze spojení s Bohem. Chtějí dokonat stvoření skrze Vykoupení. Věří, že spojení duší s Bohem je plodné samo od sebe.

Vůbec nevidím, že by bylo něco účinnějšího pro spásu světa, než pěstování této dokonalé důvěrnosti s Bohem. Nikdy nebudeme dost uvažovat o této skutečnosti - když chtěl Pius XI. postavit misie pod patronát, zvolil malou karmelitánku, která nikdy nevyšla ze čtyř stěn svého kláštera.

Tato plodnost je přístupná každé lidské duši. V tomto ohledu je potřeba si přečíst znovu 54. kapitolu Knihy proroka Izaiáše: “Dítky opuštěné jsou početnější, než dítky vdané, říká Pán” (54,1). A kdo se zdá neplodným v očích světa, může být obklopen nespočetným množstvím dětí.

K Božímu lidu jako celku se obrací tento vznešený výkřik: “Neboť manželem ti bude Stvořitel tvůj” (Iz. 54, 5). Bůh chce být manželem každé duše. Jistěže, Jahve se vzdaluje, pokud dispozice srdce jsou ještě nedokonalé. Proto mnozí, co hledají Boha, nenacházejí Ho, ale jen co po něm srdce přímo zatouží, Pán se již neskrývá. Dává se a z tohoto spojení pochází vždy tajemná a podivuhodná nadpřirozená plodnost. Neboť modlitba je jediná síla, před kterou se Bůh sklání. A když budeme hledat událost, která změnila tvářnost světa, objevíme, že to nebyla bitva, ale modlitba.

Při této studii o celé malosti zůstává se ještě zmínit o podstatném bodě, totiž o mariánské otázce.

Mariina úloha v dějinách spásy je jasně vyznačena v Písmu. Na začátku knihy Genesis vidíme tuto ženu s pověřením rozdrtit hlavu hada (3,15). 12. kapitola Zjevení sv. Jana pak představuje tuto ženu oděnou sluncem, která ovládá celé dějiny Církve a zvítězí v boji s ohromným rudým drakem.

Sv. otec Pavel VI. ve své encyklice “Signum magnum” ze 13.5.1967 právem vyzdvihuje tento verš Zjevení: “Potom se na nebi ukázalo velké znamení: Žena, oděná sluncem, pod jejími nohami měsíc a na její hlavě koruna z dvanácti hvězd” (Zj. 12,1). V této encyklice Pavel VI. nazývá naši dobu mariánskou érou, ve které Bůh, vidíc že jeho lid je ve velké tísni, posílá svoji Matku, aby častěji a hlouběji zasáhla do dějin. Proto je zajisté v linii Písma a učitelského úřadu Církve, když popisujeme úlohu Marie, Matky Církve a matky našich duší, jako pověření porodit nás k tomuto věčnému životu, který je v našem údělu všem.

Pokud se dobře pochopilo co jsme řekli o dobrovolnosti milosti, pochopí se, že základní podmínkou, abychom byli spaseni, je stát se zcela malými.

Panna Maria sama vděčí za všechny své výsady a především za první, totiž své Neposkvrněné Početí, suveréně dobrovolnému zásahu Boha.

I ona se stala účastnou dobrodiní Vykoupení, když byla uchována od dědičného hříchu od prvního okamžiku svého početí. Ona to ví, ona je nejpokornější ze všech tvorů.

Panna Maria taktéž ví, že spása světa byla získána potupnou smrtí Vykupitele na kříži mezi dvěma lotry, když její vlastní srdce bylo probodnuto mečem bolesti.

A tehdy, když se všechno zdálo ztraceno, proti všemu zdání, zmrtvýchvstane jedině svoji mocí. Musíme se tedy stát zcela malými a skrýt se v bolestném a neposkvrněném srdci naší Matky.

Ale již je čas číst tyto stránky, vnuknuté duši, která se pokusila dát do mateřské závislosti Královny zcela malých.

V La Sallettě na svátek sv. Michala, sv. Terezie od Ježíška a sv. Remigia v roce 1970

Pierre Caillon

 

Úvod

Stránky, které zde předkládáme mariánským duším, si nenárokují, že je naučí něčemu novému.

Mariino tajemství bylo od počátku v Boží myšlence, neboť je kristocentrické. Nuže, každé tajemství zde na zemi je nevyzpytatelné, neboť jeho bohatství je nevyčerpatelné.

Nejsvětější Panna je tvor ke Kristu nejbližší a to zcela mimořádným způsobem. Nejen tím, že Boha počala a porodila, ale zároveň pro zcela mimořádnou spolupráci na Božím díle. Ona existuje jen proto, aby vyplnila mesiášký příslib a její úloha jako nástroje spočívá v realizaci vykupitelského Vtělení: Je to úloha svobodného tvora, s jasným vědomím, dokonale poučeného o obsahu slov Božího posla.

Správnost její vůle měla výsadu, že nikdy nevybočila z této dráhy díky svému Neposkvrněnému Početí. A proto Maria byla usměrněna k Bohu, k Jeho myšlence, k Jeho záměru lásky bez jakéhokoliv porušení a odklonu.

Existuje jedno Ježíšovo slovo v Evangeliu, u kterého se dostatečně nezastavujeme, i když je klíčem ke vší naší dokonalosti: “Pokud se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království” (Mt 18,3).

Existuje rovnocennost a vztah příčiny a účinku v této výzvě k obrácení, abychom se stali takovými, jako je malé dítě, které náš Pán představuje jako kandidáta na království....

Celé tajemství posvěcení spočívá v tomto duchovním dětství, které světu tak dobře připomněla sv. Terezie od Ježíška.

Avšak naše století ve svém šílenství pýchy potřebuje jiné magistrální poučení - takové, jaké mu nyní přichází od samotné Panny Marie.

Nejsvětější Panna tedy předkládá svým dětem v nebezpečí útočiště svého probodnutého Srdce a Srdce svého milovaného Syna. Obě Srdce splynula v jednotě té stejné vykupitelské lásky (pozn. samozřejmě každé jiným způsobem!).

“Blahoslavená Panna byla od věčnosti, spolu s vtělením Božího Slova, předurčena za Matku Boží a z rozhodnutí Boží prozřetelnosti byla zde na zemi vznešenou matkou božského Vykupitele, jedinečným způsobem nad jiné velkodušnou společnicí a pokornou služebnicí Pána. Tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla se svým synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.” (LG 61)

“Tak se také blahoslavená Panna ubírala cestou víry a své spojení se synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu (Srov. Jan 19,25), spolu se svým jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec, když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku učedníkovi těmito slovy: Ženo, to je tvůj syn.” (Srov. Jan 19,26-27). LG 58

“Když se Maria úplně obětovala Bohu spolu se svým Synem v chrámě, už tehdy se s ním podílela na bolestném zadostiučinění za hříchy lidského pokolení. Je proto jisté, že v samotné hloubi své duše trpěla jeho přehořkým utrpením a jeho mukami. A nakonec božská Oběť, pro kterou Maria zrodila a živila Toho, který měl být obětován, měla být dokonána před Mariinýma očima... Vidíme, že u Ježíšova kříže stála jeho Matka, která, aby nás přijala za své syny, zázrakem lásky ho dobrovolně obětovala Boží spravedlnosti a umřela s Ním ve svém srdci, proniknuta mečem bolesti."

Papež Lev XIII., encykl. Jucunda semper.

“Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami.” LG 62

Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu to jasně dokázal již před třemi stoletími, ale lidé si málo všímají jeho mariánské nauky, inspirované Svatým Duchem. Tento velký Mariin služebník předešel svoji dobu, neboť mocně ohlašoval mariánskou éru, do které jsme vstoupili.

Maria je tedy velkým znamením naděje v hodině zmatku a temna, ve kterém žijeme. Avšak ona nebude moci uskutečnit to, co od ní očekáváme, pokud nepřijímáme ochotně výzvu stát se zcela malými dětmi, tak malými, že budeme souhlasit s tím, abychom se ztratili v Ní, aby Ona nás porodila k věčnému životu. V tomto má spočívat naše úsilí a naše askeze, neboť Bůh, který nás stvořil bez nás, nemůže se při našem vykoupení bez nás obejít.

Pokud chceme mít účast na této podivuhodné epopeji, kterou nám Maria předkládá, spěchejme se postavit pod její mateřskou závislost, nekonečně sladkou a silnou, neboť ona je Královnou všech malých...

Tak budeme patřit k naši době, neboť skrze Ni vstoupíme do charizmatické éry, do které nahlédl inspirovaný autor Mariina tajemství.

“Velebí má duše Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, neboť shlédl na poníženost své služebnice. Hle, od této chvíle blahoslavit mě budou všechna pokolení” (Lk 1,46-48).

Co je celá malost

Většina lidí, když jim hovoříme o malosti, se právem ptá, co je to malost. Mnozí ji přirovnávají k pokoře. Pokora není malost.

Duše pokorná, podivuhodně pokorná, nemusí být malá, zatímco ale duše malá bude nevyhnutelně pokorná.

Malost není odlišná ctnost, kterou bychom mohli získat silou vůle nebo silou trpělivosti.1 Je to spíše stav, stvořený v nás skrze milost, zdokonalovaný Svatým Duchem, stav, který je čirým Božím darem duši, která jej přijme. Dar Jeho milosrdenství. Je to dar skrytý a tajemný, zcela vnitřní, zcela Božský dar, který uvádí duše do “Mariina tajemství”. Je to opravdu skutečná účast na Jejich mateřských milostech, na Jejich milostech jako Neposkvrněné.

Neboť ze všech vykoupených jen Maria byla malá, zcela malá, nejmenší. A toto je výsadou jejího Neposkvrněného Početí: “Protože jsem byla zcela malá, zalíbila jsem se Nejvyššímu.” (Třetí antifona z nešporů o Mateřství Panny Marie.)

Neposkvrněné Mariino početí je milost, která z ní učinila propast v lůně Všeho.

Tato nesmírná schopnost, propastná, jedním slovem zázračná, pochází u Ní z toho, že Maria nikdy nevyšla ze svého “nic”. Zůstávala na tomto místě svého “nic” před Tím, který je. U nás jsou to naše hříchy, které nás staví proti Bohu, a které působí, že náš prach povstává proti Němu. V Marii není vůbec nic takového: Ona byla onou panenskou schopností, která se otevírá v Bohu, v Jeho Trojici, proudu jeho milosti a jeho lásky. Jinak řečeno, je to Bůh sám, který se přijal v Ní a který zatlačil hranice, omezení každého malého tvora, až do nesmírnosti a nekonečnosti svého Bytí.

Jakým divem je toto darování se Všeho nicotě, velikosti celé malosti, nekonečné povýšenosti nicotnosti tvora!

Celá malost je tedy výlučnou výsadou Marie, protože Ona byla zcela uchována a zcela přikryta celým královským milosrdenstvím svatého Boha.

Avšak Maria se chce podělit o tuto celou malost se svými dětmi. Aby jim mohla přímo a v hojnosti dát tuto milost nad milosti, která je jejím pokladem a její náležitostí. Včleňuje je do sebe samé tajemnou silou Svatého Ducha a tam je umenšuje a zdrobňuje, až v nich povstává její jediný Miláček, vzor každé svatosti, se kterým se její malé dítky ztotožňují do té míry, že s ním již tvoří jen jedno.

Takové je dílo královny a matky Marie v duších, které žijí v jejím mateřském lůně a které ji ponechávají vedení sebe samých. Mariina mateřská činnost pozůstává v tom, že tyto duše staví do dokonalé a úplné závislosti na Duchu Svatém, aby jimi hýbal svými dary a ony aby se vlastně dostali do přísné pasivity - pasivity, jaká jim zajistí nejvyšší činnost v Bohu a neomezenou plodnost. Spojená činnost Marie a Svatého Ducha je zajisté činností mateřskou, neboť je vyhrazena Té, která je zastíněna a oplodněna poprvé silou Vtělení, aby dala zrod Hlavě mystického těla, stala se znovu tím samým Svatým Duchem plodnou, aby zrodila všechny údy, které budou tvořit celého Krista.

“S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží (Maria) působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím více tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k "nevystižitelnému Kristovu bohatství" (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. "Kristus... plně odhaluje člověka jemu samému.”

Jan Pavel II.

Maria je zajisté všeobecná Matka, ke které se každý z nás může hlásit z důvodu svatého křtu. Ona je nejen rodičkou božského života2 ve Svatém Duchu, ale i ztvárňovatelkou, vychovatelkou každého ze svých malých dětí. Její činnost nebude dokonána dříve, dokud se nedovrší naše svatost. A svatost jejích zcela malých dětí je jejich úplné odosobnění3, jejich úplné zmizení v tomto přečistém zrcadle Slunce spravedlnosti, kterým je požehnaná Panna.

Neboť svatost nejsvětější Panny je tato průzračnost, která Jí dovoluje otevřít se trojjedinému Bohu jako panenský křišťál, v kterém se bude moci zračit nekonečná jednoduchost Bytí a promítnout se navenek...

Ano, pro Marii svatost nezáležela v tom, aby získala všechny ctnosti a aby z nich učinila svazek heroizmu a dokonalosti. Mariina svatost záležela v tom, že byla plná milosti, vždy prázdná sebe samé a vždy až po okraj zaplavena svatostí Svatého.

Její jediná touha byla uchovat se otevřenou pro Boha svoji věrností a svoji svobodou. Proto byla tak bohatá Jím, neboť byla chudobná ve všem, co není On... Jaká chudoba a jaké bohatství zároveň!

Naše milovaná Matka nás může přitáhnout do své hluboké brázdy jen tehdy, když pochopíme, že Ona je tajemstvím života, ke kterému je třeba se připojit úkonem víry, často opakovaným a téměř heroickým.

Neboť “její cesty budou zřídkakdy našimi cestami a její myšlenky našimi myšlenkami...” (srv. Iz 55,8). Ona po celý svůj život kráčela cestou čisté víry a jelikož byla kořistí cele vydanou Svatému Duchu, nevěděla, co z ní učiní tento Duch Uchvatitel... dala se přivést k dokonalosti ve svatosti bez toho, že by se někdy na chvíli zahleděla na sebe. Kdyby se Maria byla jedním pohledem zahleděla na sebe se zalíbením, již by nebyla více Neposkvrněná!

Bůh si nárokoval s jedinečnou žárlivostí - protože měl též motiv jedinečného zalíbení - celou její bytost, celou její lásku, všechny její schopnosti a to v jednom pohledu jednoduchosti, který ji bezprostředně uvedl do jednoty Otce, Slova a Ducha.

Maria je tedy tajemství a duše, které vcházejí do tohoto tajemství, musí být již dosti malé, aby vykonali úkon víry, bez kterého není možné přilnout k tajemství.

Když se toto splnilo, opouštějí vnějšek mariánské zbožnosti, ono “skrze ni” a “s ní” a nárokují si ono “v ní”. Od té doby Maria nebude pro ně již vnější, ale vnitřní (jde o mystické spojení s Marií). Tehdy již bude vykonán velký krok. Avšak tento krok může být vykonán jen skrze Svatého Ducha, protože on jediný je schopen uvést duši do zavřené zahrady své privilegované Snoubenky a dopřát jí tam konečný přístup. Umenšení, které On tehdy vykoná, může být tak náhlé a tak radikální, že jen božské síly mohou být jeho původcem.

V souhrnu, abychom byli malými, zcela malými a měli účast na vlastní malosti nejsvětější Panny, je třeba přebývat v Ní, což předpokládá, že jsme již byli postaveni před vchod “zavřené brány”. A tam řadou postupných a milosrdných dotyků duše jakoby vplyne do “nicoty”, která do požehnané Panny přivábila Všechno.

A tehdy je duše uvedena do panenské a mateřské propasti, kterou jsme nazvali Mariiným tajemstvím. Je to království Jejího Srdce, je to království, které vyhrazuje svým malým. Tam jim sdílí všechna svá dobra a “nasycuje svými plody” (srv. Sir. 24,26). Ovoce této Královny a této Matky je zároveň ovoce její malosti. Ovoce líbezné a chutné, rozrůzněné do nekonečna, které je vlastní každému z jejích malých.

Ale my se vrátíme k tomu božskému pokrmu, který není nic jiného, než Eucharistie, které zázrak leží v tom, že se každé duši přizpůsobuje jako potrava, podle jejího stavu a jejích potřeb.

Mariino tajemství, tajemství její celé malosti, je tedy propast beze dna, jak to předpokládá každé tajemství. Každý stupeň malosti je podivuhodný svět, skrze který se Maria sdílí a ve kterém se odráží.

A tento odraz, který promítá do toho - kterého ze svých malých, vytváří jejich vlastní svatost. Jsou to živé paprsky, které Jí zpívají slávu a které opakují něco z jejího skrytého lesku: “Ještě vznešenější je dcera královská v nitru” (Ž 45,14). Odřezány od zdroje, tyto paprsky by neexistovaly.

Tak je to se svatostí a se světlem těch zcela malých, kteří žijí “v ní” a kteří přijímají z jejího srdce sněhobílou jasnost, nebo purpurovou, či zlatou, která je jejím vlastním světlem a účastí na její kráse.

O mariánských duších žijících v Marii je možné říci, že jejich malost je rozrůzněna donekonečna a že každá má svoji barvu, svůj odstín, svoji harmonii, svůj vzhled, svoji podobnost se svoji Matkou a tedy svoji originalitu. Protože Maria je Matkou všech svatých a všech jejich milostí, rozděluje jim svá bohatství a své dary s uměním Královny, která zařizuje všechny věci tak, aby vyzařovaly slávu Nejvyššímu.

Milovaná Matko, která jsi vyšla jako mistrovské dílo z lásky Otce, Syna a Ducha, uskutečni ve svých malých dětech věčnou Boží myšlenku o každém z nich...

Odraz na jejich “nicotě” svoji mnohotvárnou malost, která byla darem Svatého Ducha tvé požehnané duši. A ať všechny tyto odrazy, věrně přijaté a věrně odražené, nám dovolí nazírat na tvoji pravou tvář jako Matky Slova a Matky všech svatých, ó, vroucně milovaná Matko, již na této zemi, v očekávání blažené věčnosti. Amen.

Mnoho příbytků v domě Matky

Jako v domě Otcově je mnoho příbytků, tak mnoho příbytků je i v domě Matky - je jich tam nespočitatelné množství.

Nejprve existují duše, které žel, nikdy nepřekročí práh uzavřené brány, protože zůstávají venku, mimo Mariino tajemství, a protože nechtějí být pod její mateřskou závislostí ve všem a pro všechno. To jsou ty nezávislé duše, které si osobují jít samy k Bohu svými vlastními silami podle své fantazie a nápadů, a které jsou přesvědčeny, že utíkat se k Marii je nezávazné. To jsou duše, které, jak se zdá, nic nechápou z Mariiny mateřské úlohy a které ji používají sporadickým způsobem, jakoby bylo možné obejít se bez Matky a jejího životního vlivu. Je možné, že pro tyto duše je v tom nedostatek světla, ale často je to i otázka pýchy: Člověk není dost malý a chce se stát velkým.

Pochopit, že Maria je Matka živých, protože je matka života, je již velmi velká milost, je to cesta, která uvádí na práh jejího tajemství.

Když člověk překročil práh, nachází se “v matčině lůně” a je ztvárňován jejím vlastním životem jako zcela malé dítě v mateřském lůně, které dostává všechno od své matky. A již od této chvíle Maria staví své zcela maličké dítě pod bezprostřední činnost Svatého Ducha a nechává ho proniknout všemi Jeho dary. Tehdy jej udržuje pasivním, totiž pokojným, odevzdaným, úplně vydaným tomuto Duchu Lásky. A práce Svatého Ducha spočívá v tom, že duši, kterou mu předkládá Maria, činí tak neexistující, tak umenšenou, že se stává “ničím z Matky”.

Toto dítě vplývá do ni, aby její jediný Miláček, kterého ona je velmi čistou průsvitností, prosvítal i v dítěti, které si Maria přisvojila, aby jej přetvořila v Ježíše.

Avšak kolik příbytků a kolik různých mariánských povolání je v tomto “lůně Matky”! Bylo by potřeba počítat do nekonečna. Tvoří to část tajemství jejího vyvolení a jejího předurčení jako Matky Boží milosti. Duše, které takto žijí v lůně své Matky, jsou pro Nejsvětější Trojici v Marii a skrze ni podivuhodnými chválami slávy. Jsou to mariánské chvály, které přitahují tři božské Osoby na zem a které dovolují Nejsvětější Trojici přebývat v Marii v tisících chrámech, kde nejsvětější Panna je živá a přítomná skrze své zcela malé. Takovým duším jsou vyhrazeny poklony a díkůvzdání. Je to jejich úděl a jejich vyzařující výsada.

Nakonec existuje svatyně svatých, probodnuté a Neposkvrněné Mariino Srdce. V této propasti, vyhrazené nejmenším mezi malými, jsou ještě nespočitatelné příbytky. Je v tom velká zvláštní milost, být povolaným ke vstupu do tohoto nezměřitelného spoluutrpení naší vřele milované Matky. A je v tom druhá milost, být vyvoleným stát se pro ni “přídavnou lidskou přirozeností”, aby se dokonalo to, co chybí mateřskému spoluutrpení na přivlastnění ovoce Vykoupení.

Duším, které jsou takto puzeny ke spoluutrpení s Mariinými bolestmi a k přebrání své části z jejího tajemného spoluutrpení, dostává se též údělu krve a slz. Jsou malými objekty její dobré mateřské záliby, oběťmi obětovanými “v ní” na nejdražší úmysly jejího probodnutého srdce, totiž za její zasvěcené a její kněze.

Jsou to zcela malí, kterým ona může říci: “Všechno, co mám já, je tvé” (Lk 15,31). Podivuhodná výměna, která dovoluje naší milované Matce pokračovat v utrpení ve svých “přídavných lidských přirozenostech”, aby završovala své spoluutrpení v průběhu století, jejím malým dává možnost být rozšířením její mateřské lásky tím, že budou mít účast na jejím všeobecném mateřství. Je v tom něco tajemné, ale velmi reálné.

Tak, jako se duše, která se stala Ježíšem, totiž byla “kristifikovaná” do té míry, že může říci “cor Pauli, cor Christi” 4, zúčastňuje na celé Jeho spásonosné činnosti ve všech dobách, stávajíc se takto misionářem všech duší, vykoupených v krvi Vykoupení, tak je to i s duší, přetvořenou v Marii: Stává se v Panně Marii matkou všech duší a to do té míry, že již tvoří s Marií jen jedno, přidružujíc se tak k jejímu totálnímu spoluutrpení. Nuže toto spoluutrpení má dvě tváře:

Ve své encyklice RM Jan Pavel II. právě proto ukazuje, jak toto Mariino duchovní mateřství stále více zrálo (tedy P. Maria není blahoslavena pro jeden svůj úkon, ale pro neustálou spolupráci s milostí), takže se mohla stát matkou všech věřících lidí. Ve svém tělesném a duchovním spojení s Kristem měla totiž hlubokou účast na poslání svého Syna. Matčina láska k jejímu Synu a jeho poslání se stále více stávala i láskou ke všem, které miloval on. Papež o tom říká: “Na cestě této spolupráce s dílem jejího Syna - Vykupitele zakusilo i Mariino mateřství jedinečnou proměnu, neboť ji stále víc naplňovala vroucí láska ke všem, kterým platilo Synovo poslání.” Tedy svým nerozlučitelným spojením s Kristem, který se sám v nesrovnatelné lásce stává bratrem všech lidí, se mateřská láska rozšiřuje na všechny, jimž chce být Ježíš bratrem. Ve svém spojení s Kristem se její mateřství rozšiřuje i na duchovní znovuzrození, jímž se lidé znovu rodí jako Ježíšovi bratři a sestry. Nejvyšší potvrzení tohoto mateřství pro všechny se děje u kříže. “Hle, tvá matka! Hle, tvůj syn!”

Zkouška pod křížem tedy pro Pannu Marii nebyla něčím zcela novým, chvilkovým, ale ve skutečnosti “maturitní zkouškou”, ke které zrála a připravovala se po celý život, ve kterém Simeonovo proroctví hrálo důležitou roli.

Slovy: “Hle, tvá matka! Hle, tvůj syn!” jakoby Ježíš chtěl říci: “Matko, dokázala jsi, že tvé mateřství na cestě spolupráce se mnou skutečně dosáho jedinečné proměny, neboť stále více tě naplňuje vroucí láska ke všem, kterým platí Mé poslání. Zde pod křížem dáváš přednost vůli Otcově, dáváš přednost lásce k vykupovaným, necháváš proniknout meč bolesti svým srdcem… dokázala jsi, že jsi hodna stát se matkou všech lidí… proto: Hle Tvá matka…”

Jak mělká jsou pak v tomto stětle tvrzení, že tato slova znamenají jen starost Ježíše o svou matku, aby byla u Jana pouze ukrytá…

Není pochybnosti, že první tvář je nejbolestnější, neboť tam je část nezměřitelného tajemství. Maria mohla říci v oné chvíli, že její “staň se” dalo Slovu možnost trpět a zemřít a její srdce matky poznalo mučednictví, jaké nemůže v plnosti nadělit svým malým dětem - zemřeli by z toho. Její mateřská starostlivost umí dávkovat a rozdělovat každému, co je schopen unést z jejích milostí. 5

I zde tušíme ještě nespočitatelné stupně, jaké zde mohou být v účasti, kterou ona dává na utrpení svého spoluutrpení.

Jisté duše, od kterých Maria může všechno požadovat, jsou jí vedené po cestách zarážející pasivity.6 Maria je musí uzavřít do svého probodnutého srdce a tam, zdá se, pochová je jako v hrobě. Nechává je tam jakoby neužitečnými a bez života, aby si dovolila vlít do množství jiných duší prameny života a zesílit v nich svoji mateřskou činnost. Avšak tato pasivita je skrytá a Maria ji rozrůzňuje podle záměrů s dušemi. Není možné ji tedy zveřejňovat, ale jen dávat něco z ní tušit.

Milovaná Matko, ty jsi ve vlastním svém království rozdělovatelkou různorodých příbytků, jaké chceš vyhradit určitým svým malým dítkám” Rač nás stále hlouběji přitahovat do svého probodnutého Srdce, protože tam je “svatyně svatých”, kde s nimi dokonáváš důvěrnost již dovršenou a zpečetěnou.

Rač tedy, ó, milovaná Matička, zařídit, aby privilegované souhvězdí Sedmibolestné se dostalo až na jemné dno tajemné rány, která pronikla tvoji duši, tak, aby vykoupené a zkropené tvými slzami a krví tvého Srdce mohlo všechno dostat od božského Beránka, až mu bude předkládat tyto slzy a tuto krev, protože on je potřeboval, aby je smísil se svojí krví a svými slzami. Amen.

 

Eucharistie - pokrm malých

Maria dává svým zcela malým dětem zvláštní hlad po Eucharistii, hlad neukojitelný.

Duše skutečně mariánská má vždy velmi silnou přitažlivost k Eucharistii. Nejsvětější Panna ukládá do duše milující Bytost, která získává celou její lásku. A chápeme to velmi správně, neboť Kristovo Tělo bylo dílem Svatého Ducha a zároveň Panny Marie: “Buď pozdravené, pravé Tělo, narozené z Panny Marie.” (Motetto na počest nejsvětější Svátosti.) Nikdo nemůže více nežli ona darovat jejím malým dětem opravdovou lásku, jakou je třeba mít pro svaté člověčenství jejího Syna, fyzicky přítomné v této velké Svátosti.

A co představuje toto člověčenství, které přijalo Slovo spolupodstatné s Otcem a tato Hostie? Toto člověčenství představuje - jako posvátná hostie - malost, jakou Maria dala svému Synovi, aby mu umožnila trpět, zemřít a natolik se pokořit, jak je to jen možné se pokořit. A v tomto smyslu Ježíš byl nejmenším Mariiným dítětem - nezapomeňme na to. Tak tedy v Eucharistii a skrze Eucharistii navazujeme přímý, bezprostřední, podstatný a živý kontakt s celou vtělenou malostí...

Neboť Maria má svoji malost od samého Ducha Svatého, protože to je stav, který vyplývá z výsady jejího Neposkvrněného Početí, a protože toto Neposkvrněné Početí bylo ve funkci jejího božského mateřství, její celá malost byla usměrněna na Ježíše. Ano, nejprve On měl z ní těžit, aby mohl vyplnit své poslání Spasitele, Vykupitele a Prostředníka mezi lidmi a Bohem. Eucharistie je tedy podivuhodná svátost celé malosti. Učí nás skrze Ježíše, s Ježíšem a v Ježíši stát se zcela malými dětmi nejsvětější Panny, jak on sám byl jejím dítětem v dokonalosti a úplnosti. Vždyť od koho přijal své tělo a svoji krev, když ne od ní samé?7 Byla to závislost těsná a přísná, která stvořila mezi Matkou a Synem vskutku jedinečnou důvěrnost, intimitu.

Ano, Maria darovala Ježíši všechno, co vytvořilo jeho svaté člověčenství; jinak řečeno, dala mu, co bylo potřebné, aby byl malý, aby byl zcela malý, jeho prvotní celou malost. A on v záměnu za tento dar, který mu dala svým “staň se”, zvelebil její celou malost tím, že se jí dal stát se Boží Matkou. Z nejmenší Bůh učinil největší na nebi i na zemi. On chtěl, aby se její milost nejen vyrovnala a převýšila milost všech svatých Starého i Nového Zákona, ale ještě i to, aby milost andělů spolu s milostí všech svatých byla převýšena velkolepostí té, která byla “milosti plná” ve chvíli, když byla bez poskvrny počatá. Jaká skvělá je tato sláva, vyhrazená zcela malé, zalíbená a radosti Nejvyššího!

Mariina úloha ohledně Eucharistie je učit nás, jak dobře máme používat tento podstatný chléb celé malosti, který je hostinou; tento chléb, který je pravé tělo Krista, narozeného z ní.

Prve jsme řekli, Maria dává nesmírný hlad po svaté Hostii. Následně přetváří eucharistické duše v Ježíše samého, pomáhajíc jim dobře přijímat, aby se stále více spojovali s Kristem. Dovoluje, aby to bylo jediné prosté splynutí, aby všechno v té duši se stalo čistou průsvitností Jeho. Je to dílo celé malosti, která ničí vlastní já, která potlačuje všechno, co překáží milosti a která končí tím, že z duše vytváří čisté zrcadlo Ježíše v Marii anebo Marie v Ježíši.

Jaká reálná a účinná je tedy tato eucharistická přeměna, když se na ni duše připraví způsobem pokorným a loajálním! Nic není více pokrokové a více jisté, jako tento vliv podstatné lásky v těch, co přijímají s vírou, totiž s jistotou, že Bůh může změnit všechno v jediném okamžiku.

Nuže, dílo dokonalé lásky není jen spojení, ale přímo jednota. Takový je cíl, ke kterému má vést, když se dosáhne tato jednota, ke které sám Ježíš nás chce přivést (o tom svědčí Jeho modlitba); tehdy člověk úplně mizí, je pochován, přechází v Boha. Není již jen malým, ale vůbec není.

Maria totálně uskutečnila tento program zmizení. Proto svoji celou malostí vplynula celá do božství. Ona je prvním tvorem, který byl plně kristifikován a nevyhnutelně, skrze něj, Ježíše, božsky přetvořen.

Eucharistické duše nosí v sobě toto vyzařování, které vyplývá z jejich vymazání, lépe řečeno, z jejich splynutí v lásce, z jejich zmizení v oceánu tří božských Osob. Avšak svůj opravdový stupeň průsvitnosti a vyzařování dosahují jen v Marii. Ona je Královnou eucharistických duší a její působení na ně je bezprostřední a vitální.

V každém svatém přijímání duše, která přijímá Ježíše, mu může obětovat Jeho Matku a v každém svatém přijímání duše, která přijímá Hostii, může říci Marii: “Dávám ti radost nového vtělení v mé duši.” Podivuhodná výměna, která působí, že mezi nebem a zemí panuje ustavičný ruch... V souhrnu: nejjistější prostředek, jak obsáhnout celou malost, je stát se duší přijímající, duší ustavičně proniknutou nekonečnou celou malostí Nejvyššího a nakonec ztracenou v propasti tohoto oceánu, kam se chtělo ukrýt božství, aby nás k sobě přitáhlo. K Bohu dospějeme jistěji zdola než shora.

Bůh se natolik sklonil k naši bídě, že naučil naši bídu nikdy neupadat do malomyslnosti, ale stávat se vlastním předmětem Jeho milosrdenství a skutků jeho milosrdenství.

Jaké to ponaučení nám dává Ježíš ve Svátosti své lásky! Je to zajisté tajemství víry, které splývá v jedno s Mariiným tajemstvím. Ostatně, bez Marie by vůbec nebylo Eucharistie. Ona je věru skrytým a nejasným středobodem tohoto “tajemství víry”. Z ní tedy tato Svátost - Slunce vyzářilo všechny své paprsky a rozšířilo své podivuhodné ohnisko. “Ó, blahoslavená Ženo”, volá sv. Bernard, “v tvých čistých útrobách se upekl nebeský chléb v ohni Svatého Ducha!”

Ó, milovaná Matko, Královno malých a celé malosti, ty, která jsi porodila nejprve zcela malého Otcova Syna, rač připodobnit i nás přetvářející silou této Svátosti, která připodobňuje duše tvému Nejmenšímu; rač dopřát našim duším nesmírnou přízeň, aby se zcela ztratili v tomto žáru Otcova Lesku, který, je tvůj syn Ježíš. A to podle míry našeho sloučení, našeho zmizení, naší celé malosti jako účasti na jeho a tvé malosti zároveň.

Ty, kterou Eucharistie dokonal v lásce a kterou přetvořila v nejpůvodnější Hostii, jakou věčný Kněz mohl obětovat Otci na slávu věčné Trojice “v Něm”, rač nás přetvořit na opravdové malé hostie, kterými by vždy prosvitnul On, které by vždy šířili jeho život a byli stále více posvěcené a zapojené do tohoto kněžství, které bylo tvým a jeho zároveň. Amen.

 

Celá malost v činnosti, anebo její vyzařování navenek

Ovocem Eucharistie je láska “par excellence”, ve vynikajícím smyslu slova. Svátost Eucharistie je svátost lásky. Nuže, láska má dvě přikázání, které tvoří jen jedno: Přikázání, které se týká Boha a přikázání, které má na zřeteli bližního.

Milovat Boha je poměrně lehké, když Bůh je sama láskyhodnost a již tím samým je hodný lásky a přitažlivý: On je též pravda, dobro a krása. Jakže nemilovat Boha, když tato nezroditelná Bytost je principem, počátkem a pramenem všeho života a když v něm se nachází všechny dokonalosti? Tedy milovat Boha, přes úkon víry, jaký předpokládá toto přilnutí k neviditelné a neuchopitelné skutečnosti, je sladké a lehké.

Ale není tomu tak s láskou k bližnímu. Když máme na zřeteli, že bližní je zřídkakdy milováníhodný, totiž veden vlastnostmi, které dovolují vážit si, co milujeme a milovat, čeho si vážíme, vyplývá z toho, že bližního ve všeobecnosti je nelehké milovat, totiž správně milovat. Vidíme v něm tolik výkyvů, nedostatků, přestrojeného sobectví, ubohosti, že nemůžeme milovat bližního pro něj samého, až na řídké vyjímky. Jsme zde zklamáni a zmateni. Bohužel, stává se to u nejkrásnějších přátelství. Abychom dokázali proniknout tento sympatický či antipatický obal, za kterým se skrývá duše, je potřeba pomyslet, že tato duše svým křtem je chrámem nejsvětější Trojice a že Kristus chce všechny pokřtěné duše včlenit do Těla, kterého hlavou je On. Třeba pomyslit, že existuje skutečná jednota mezi hlavou a údy tohoto mystického Těla.

Bohužel, velmi často je duše mrtva, chrám je odňat původnímu určení a znesvěcen a nepozorujeme v něm ani stopu po svatosti, která v něm přebývala. Abychom tedy milovali bližního, je potřeba vzbudit úkon víry, abychom milovali Boha, který se v něm nachází či který v něm již nepřebývá, neboť jeho přítomnost je natolik zasypána hlušinou sobectví, že ho již jen velmi těžko objevujeme pod tolikerými lidskými a osobními věcmi, které vytvářejí hrubou stěnu mezi ním a námi.

Existují duše, které praktikují malost vůči sobě samým, protože to nic, které jim Bůh ukázal ve světle svého Bytí, je pevně připoutává na toto místo. A to je ještě poměrně lehké.

Jsou dále duše, které se vůči jistým druhým osobám (duchovnímu otci, představenému nebo osobám, kterým věnovali svoji důvěru) jednají s vybranou jednoduchostí a ne méně vybranou malostí. Avšak vyhrazují si svoji malost vůči elitě, kterou si vybrali, a mimo tento úzký okruh zůstávají samy sebou, totiž osobností, která dává pociťovat druhým jistý odstup, která si nárokuje jisté ohledy, která vyžaduje jisté pocity a nedovoluje bližnímu, aby se k ní mohl bez výhrady přiblížit.

A přece, či nejsou všechny tyto duše údy mystického Těla, údy toho samého Těla? Bratrství ve velkolepém smyslu tohoto slova v těchto duších neexistuje, protože považují bližního - podle své náklonnosti či svých vrtochů - za cizince, za víceméně neurčitou známost, nebo, když už za přítele, tak takového, kterému věnují výlučně všechnu svoji oblibu. To je světský způsob chování, který je protikladem čistého křesťanství.

Samozřejmě, nedopřáváme každému důvěru, na kterou má právo jedině opravdový přítel. Avšak toto se také nevyžaduje od duší v jejich vzájemných vztazích. Vyžaduje se jednoduše průsvitnost, průzračnost, dobrota, jaká jim dovoluje, aby byli křišťálem a odráželi Boha a některé z jeho vlastností u bídných malých tvorů “putujících” zde na zemi, aby jim zmírnili jejich vyhnanství a zjasnili jej rajskou září.

Kde jsou duše, co myslí na to, aby byli pro své bratry spolupoutníky, onou občerstvující oázou, kde na jejich únavu spadne trocha nebe? Eucharistie jim dává pro bližního tuto nesmírnou lásku, plnou milosrdenství, jadrnou a silnou, nesobeckou a čistou, která působí, že každý tvor je milován pro Ježíše, pro nic jiného, než pro Ježíše, v přímém pohledu, který směřuje k Bohu přebývajícímu anebo již nepřebývajícímu v duši.

Když Eucharistie je svátostí lásky, je i svátostí jednoty. Jednota však nemůže být dokonalá, když všechny údy mystického Těla nesměřují soustředně k této jednotě a neusilují se o ni všemi svými silami. Duše denně přijímající, která by neměla pro svého bližního tuto silnou s čistou lásku, tuto blahovolnost a neúnavné milosrdenství, byla by nedůsledná sama k sobě, pokrytecká a zrádcovská. Neboť jak píše sv. Jan: “Když někdo řekne: ‘Miluji Boha’, a nenávidí svého bratra, je lhář. Vždyť kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A toto přikázání máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval svého bratra” (Jn 4,20-21).

Ano, velkým plodem Eucharistie je láska k bližnímu; a podle lásky, která oživuje duše vůči bližnímu, můžeme rozeznat, či duše využívá na nejvyšší míru každé své svaté přijímání. V tomto řádu věcí každá i malá zloba nebo nevraživost, lehká bezohlednost, málo laskavý vnitřní úsudek může zastavit přetékání lásky v duši a zmenšit účinek svatého přijímání.

Stačí stéblo, aby překazilo proudu lásky vytrysknout a zaplavovat. Tak tedy svátost Eucharistie nám podává chléb a činí nás malými, protože je to chléb, ve kterém se skrývá Král malých, aby nám odevzdával svoji celou malost. Je jisté, že nám dá též prostředek, abychom ve všem jednali vůči svým bratrům jako malí.

Je mnoho duší, které praktikují malost vůči Bohu v tom smyslu, že jsou si vědomi nekonečné Boží transcedentnosti, povznesenosti a pociťují svoji nicotu ostrým způsobem a noří se do citů své nicoty před Boží všeobsáhlostí. To je poměrně lehké.

Malost se dává ke službě jiným. Duše, která se ještě neodosobnila, náleží sobě a chce nakládat sama se sebou, se svým časem, se svými dary, se vším, čím je, jako i se vším, co dělá. Nevydává se napospas svým bratrům. Není malou hostií, která se dává požívat jako kořist stále spalovaná a stále připravená dát se požívat.

Egoismus omezuje. Celá malost odstraňuje omezení.

Z malosti se rodí blahovolnost, protože malost působí porozumění. Malými mohou být jen blahovolní, neboť na všechno se dívají skrze Boha, anebo, přesněji, nemají jiný pohled než pohled lásky k Marii.

Neodsuzují, spíše ospravedlňují, než aby obviňovali. Jejich úlohou je vyzařovat milosrdenství jejich milované Matky “z ní”. A proto, aby došlo k této malosti vzhledem k bližnímu - ať je to kdokoliv - je potřeba postupně dojít k odosobnění, které je dílem milosti a Svatého Ducha.

Odosobnění činí z duše jakoby stále čistou vodní hladinu, která zachytává větší anebo menší plochu “nebe”. Jisté duše nejsou jen průsvitnými vodními hladinami, ale jsou ještě i jakoby zrcadly jezer, ve kterých se bude odrážet celičký Bůh. Stačí jen do nich nahlédnout a budeme moci objevit lesk Jeho slávy a obdivovat krásu Jeho Bytí. Toto odosobnění “v ní” končí proměnou v Marii; tehdy se duše stává pro každého z jejích bratrů něčím z Matky, totiž něčím z její malosti.

Jaké je to dobrodiní pro ty, kterým se toto dostane! Účinky odosobnění činí duši přístupnou bližnímu, takže se dává ke službám jiných, činí ji blahovolnou, protože ji dávají porozumění pro druhé.

Ano, milost činí přístupným, protože hroutí všechny zábrany, odstraňuje vzdálenosti, způsobuje mezi dušemi proudění lásky pocházející z duchovního vyrovnání, jaké dovoluje bližnímu cítit se milovaným, chápaným a povzneseným ve svých vlastních očích. Je to splynutí, ke kterému dochází pod vlivem lásky k bližnímu.

Přijímajících, kteří dbají na to, aby dávali bližnímu přijímat skrze sebe, je věru málo! A bylo by to přece tak normální, že když přijali nadpozemský chléb, který udržuje a živí jejich život, starají se o to, aby se o něj podělili s těmi, kteří již neznají chuť Kristova Těla anebo kteří ji nikdy nepoznali. Toto všechno se může dít způsobem diskrétním, mlčenlivým, ale i přímým. Stačí zaměřit svůj úmysl na tyto hledající, se kterými se každý z nás denně setkává.

V podvečer svého života malé duše nebudou souzeny. Jejich úlohou je rozsévat pokoj, vytvářet ovzduší zářivé a mlčenlivé lásky. Tak to konala Maria, když spěchala přes Judské hory, aby navštívila Alžbětu.

Ó, vřele milovaná Matko, která si uskutečňovala tuto trojitou a jedinečnou malost vůči Bohu, vůči sobě samé a vůči bližnímu, rač nám dát svoji podivuhodnou prostotu. Učiň ze svých dítek duše přístupné, dávajíc se k službám a poddajné, duše, ve kterých se odráží celé nebe. A tak, poznačené tvoji malostí navenek, aby mohli vyzařovat lásku vůči všem duším, bez jediné vyjímky, účastí na tvé nevinné prostotě. Amen.

 

Mariino mlčení v duších jejích maličkých

Maria je zemí nazírání. Nazírání, kontemplace (vyšší stupeň rozjímání) je učňovská doba pro blažené vidění. Je to úkon, kterým naše víra “postihuje” (srv. Mt 1,20-21) v pološeru to, co se duši zjeví tváří v tvář v nebi. Život kontemplativního člověka je tento prodloužený a soustředěný pohled na svět neviditelných skutečností skrze úkon božské ctnosti víry a dar Ducha Svatého.

Avšak v hierarchii kontemplativních duší jsou nekonečné stupně: Je to jako se světem andělů. Čím více předmět naší víry, naši naděje a naši lásky se vztahuje na samého Boha, tím více vstupujeme do nekonečna jeho bytí a jeho tajemství.

Když Ježíš miluje nějákou duši zvláštní láskou, dává ji svoji Matku, jako ji dal Janovi. Dovoluje ji vstoupit do zavřené zahrady jejich intimnosti.

Nuže, Maria je propastí rozkoší pro Miláčka; a když On uvede duši do této propasti, znamená to, že ji dává již něco z nebe zde na zemi. Ba ještě více, dovoluje této duši stát se pro Něho v Marii rozkoší a radostí. Tehdy se vstupuje do zaslíbené země, neboť naše Matka je zajisté opravdová zaslíbená země, ve které “vyvolení” nachází hojnost života a potěšení lásky.

Když je duše takto umístěna Ježíšem v ní, má účast na tajemství jejího mlčení. Pravá plnost se vyjadřuje jen mlčením.

V Bohu, v Trojici, se Otec vyjadřuje jediným slovem, kterým je Slovo “vyslovené” Otcem. Avšak toto Slovo je mlčenlivé. Aby jej přijala do sebe v den Zvěstování, Panna Maria se celá uzavřela. Potom bude tak moc zachovávat pro sebe své velké tajemství, že dokonce ani sv. Josefu nepoví o něm nic. A přece toto mlčení bude křižovat jejich dvě srdce, neboť jako pro Josefa, tak i pro ni je velkým utrpením mlčet. Musí konat úkon hrdinské víry v Toho, který si chtěl zvolit posla, aby Marii zvěstoval Vtělení, a který si zvolí podobného vyslance, aby zjevil Vykoupení adoptivnímu otci.

“Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svoji manželku, neboť to, co se v ní počalo, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z hříchů”.

Podivuhodné mlčení těchto dvou vyvolených bytostí, které zachovávají vzájemné velké tajemství Věčného a přijímají na sebe strpět všechno, co bude potřeba, aby vstoupili do plánu Vtělení a Vykoupení.

Tedy duše, kterou Ježíš uvede do neslýchané intimity, jakou měli spolu tyto dvě osoby, je nevyhnutelně uvedena do tajemství mlčení, do těchto nevyzpytatelných krajin, kde Maria odkrývá svým maličkým to, na co ona nazírala v čisté víře zde na zemi. A čím více duše splyne a přejde v Marii, tím větší účast má na neporušeném mlčení, jaké bylo pečetí Trojice na životě dcery, matky a snoubenky.

Řekli jsme však, že v příbytcích, kam požehnaná Panna staví své malé děti, je svatyně svatých, totiž její probodené srdce. A zvláště tam Maria učí své malé úloze a ceně mlčení, svého mlčení.

Skutečně, spoluutrpení, soustrast naší milované Matky byla tak vnitřní, že nic nemohlo lidem odhalit rozsah jejího mateřského mučednictví. Paroxysmus (Vystupňování) jejího utrpení byl poznamenán paroxysmem jejího mlčení a její pasivity. Raději na ni pohleďme: Setkává se s Ježíšem při čtvrtém zastavení. Pohlédnou na sebe a neříkají nic. Jednak - jaká je zde výměna mezi nimi při této poslední hodině! A po té, hle, jak je Maria přítomna při dojemné Veroničině scéně, když šla utřít napuchlou a pošpiněnou tvář svého Milovaného! Tato utěšující úloha, která poskytla božské Oběti úlevu, příslušela právem jeho Matce. Nuže, Marie mizí a zůstává ve stínu, ve strašné samotě utrpení, která ji nemilosrdně odděluje od všech tvorů, neboť ona jediná je Boží Matka a jediná má srdce uzpůsobené na to, aby trpěla něco z nekonečna, které trýzní a usmrtí jejího Syna.

A tak, podle toho, jak přešla bolestná cesta, Mariino mlčení a pasivita dosáhnou plnost, která poznamená úroveň spoluutrpení, soustrasti. Při patě kříže zůstane stát, nehybná, bezpochyby, sledujíc poslední křeče sladké Oběti a hledajíc proniknutí do největších bolestí Jejího vnitřního mučednictví.

Ví dobře, že utrpení jejího Miláčka potřebuje propast mlčení, aby se do ní utíkala. Ještě i toto vyplývá z výsady jejího Neposkvrněného Početí.

Tato panenská schopnost je její zapomínání na sebe, a to ji učiní způsobilou přijímat tento proud bolestí, který působí, že se otevírá pro ně a že se podílí na Jeho Umučení.

Je Matkou Boha jen pro to, aby se stala bezedným kalichem, do kterého On chce vlít všechnu krev Vykoupení, aby se žádná kapka z ní neztratila.

“Mlčení je krajem pramenů.” Mariino mlčení je krajem, který otevřel nikdy nevysychající pramen krve, která bude tryskat a přetékat na duše až do konce světa.

Naše Matka tedy učí své dítky podílet se na tajemství jejího mlčení. Čím více nějáká duše se stane ničím z ní, tím více ji dává podílet se na tomto úplném mlčení, které dosáhlo během jejího spoluutrpení svoji dokonalost a svoji plnost.

Pasivita Nejsvětější Panny v této krvavé hodině poznačila vrcholný bod kontemplace. Je to vrchol, na který naše slabé oči nikdy nebudou moci nazírat. Ale když zůstaneme velmi silně spojeni s ní, budeme moci být uvedeni na tento vrchol a přenechat ji starost o to, co naše duše je schopna snést z utrpení umučení a spoluumučení. Malí nemohou nést kříž, ale kříž je ponese k Marii.

Vřelemilovaná Matko, která jsi obětovala vtělené lásce panenskou a propastnou schopnost svého mlčení, aby tvé spoluutrpení mohlo být zásadní a také skryté a tajemné, jako bylo umučení tvého Miláčka! Rač nám dát účast na propasti tvého mlčení tak, abychom se mohli podílet na propasti tvého spoluutrpení.

Avšak proto učiň, aby naše duše se stále zmenšovali a stali se neexistujícími, tak, aby každý úder Tvého bolestného Srdce bil zároveň v našem srdci a zvěčnil v něm krvavé a požehnané hodiny Tvého spoluutrpení ve všech malých přídavných “lidských přirozenostech”, které jsi si chtěla vyvolit pro útěchu svého probodeného srdce a pro slávu věčné Trojice. Amen.

 

Mariina radost v duši jejích maličkých

Radost matky je zřídkakdy úplná v její duši a v životě jejích dítek: Tolik věcí, bohužel, se nedokončilo anebo nepodařilo, tolik příslibů se nikdy nestalo skutečností! V Marii radost matky byla úplná, nakolik ona byla Boží Matkou. Když její utrpení bylo plné a dovršené, jakoby nekonečné, mělo i svoji protiváhu.

Ona viděla v Ježíši jen uskutečňování Otcovi vůle a když milovala tuto vůli nadevše na světě, možno říci, že její mateřská radost byla splněna v duši, ba i v životě jejího Syna, ač se to může zdát divné.

Neposkvrněné početí Nejsvětější Panny dalo pro vůli Otcovu a pro splnění této poklonyhodné vůle jedinečnou lásku. V Marii nebylo nic deformováno hříchem. Proto její cesta byla tak přímá, jako neposkvrněná. Blahoslavená správnost pocházející z prvopočáteční spravedlnosti dovolovala Marii protrpět silně a mužně všechna mučednictví a tak spontánně vstoupit do věčných Božích plánů. V ni a skrze ni. To ji dovolilo stát se beze chvění a bez závrati pracovnicí Vtělení, aby se stala spoluvykupitelkou se svým Synem a nakonec prostřednicí všech milostí.

Maria ale jako Matka nemá, bohužel, dokonalou radost, jakou poznala v duši a v životě svého Miláčka, protože duše pokřtěného křesťana zřidkakdy dospěje k tomu, aby byla dokonale přetvořena v Ježíše tak, aby o ni nebeský Otec a Panna Maria mohli říci: “Toto je můj milovaný Syn, ve kterém mám zalíbení” (Mt 3,17).

Jak dojít k tomu, abychom se stali pro naši Matku čistou radostí, která ji dá nacházet v jejích malých rysy svého Jediného? Ach, to je velmi prosté. To se stane tehdy, když se budeme snažit žít v ní s takovou dokonalou a láskyplnou pasivitou, aby ona mohla, oživujíc nás svým životem, nás přivést ke splynutí s jediným vzorem vší svatosti. Mírou její mateřské radosti bude míra našeho ztotožnění se s Kristem. Nuže, ona jediná s pomocí Ducha Svatého může vykonat toto božské dílo, které převyšuje lidské síly.

“S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží (Maria) působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím více tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k "nevystižitelnému Kristovu bohatství" (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. "Kristus... plně odhaluje člověka jemu samému.”

Jan Pavel II.

Každý z nás tedy může pracovat na dokonalosti mateřské radosti Matky v celém mystickém Těle, když se vydá vnitřní činnosti této vřelemilované Matky.

Když Maria je Matka všech svatých a mistrovské dílo nekonečné Svatosti Otce, Slova a Ducha, ovládá umění tvořit svaté. A to nejen dát se jim zrodit, ale i je rozvíjet, ztvárňovat, ale především dokonávat, neboť v tomto dokonání a v tomto završení je všechno.

Bůh není plně oslaven, pokud jeho předurčení nedosáhnou této završené dokonalosti, do které vtláčí pečeť své vlastní slávy, aby jim dal účast na svém vlastním životě, na svém vlastním štěstí, jako i na své vlastní lásce.

Radost naší milované Matky záleží tedy na tom, že ona sama ztvárňuje své zcela malé dítky a činí je takovými, jakými je viděla věčná Myšlenka od samé věčnosti. Avšak proto je musí vidět odevzdané, poddajné, radostné a trpné ve svém mateřském lůně, neboť ona potřebuje toto základní rozpoložení, aby uskutečnila předvídané mistrovské dílo. Nemůže učinit nic bez nás. Bere takový ohled na naši svobodu, že nemůže nic podniknout bez této pozornosti, uvážené a podporované naši svobodou, přesněji, naši vůlí.

Čím více bude mariánských duší, které se budou takto chovat jako zcela malé v jejich “Mamince milostí”, tím více bude “vedlejší” radosti pro tuto Královnu a Matku lidí, protože tehdy se bude moci její mateřská úloha uplatňovat svobodně a tehdy z ní povstanou nespočitatelné “chvály slávy” - nespočetní vyvolení, nespočetné podobnosti s Jejím Miláčkem.

Jakže se tedy nepokusit být pro Marii tímto přídavnými “malými radostmi”, jako se druzí pro ni stávají přídavnými “lidskými přirozenostmi”?

Milovaná Matko, ty jsi veledílo mezi mistrovskými díly nekonečné Svatosti, lesk, který odráží trojitou prostotu. Ty, která jsi dokonalá podobnost s vtěleným Slovem, svým Synem a Otcovým Synem, rač nás naučit, jak máme jednat pasivně a odevzdaně ve tvém mateřském lůně, aby jsi mohla uskutečnit dílo svatosti, o kterém Tvá láska sní, že jej dovršíš v každé duši. Abychom ti mohli poskytnout radost, postupně se stále zvětšující z neustálého přetváření se na tvého jediného Miláčka, tak, aby On sám tě miloval v našem vlastním srdci, aby jsi ty, vidíc Ho v našich duších, mohla ze své strany milovat v Něm jen Jeho, na rozšíření tvé mateřské milosti Matky všech svatých. Amen.

 

Život modlitby malých v Mariině lůně

Život Mariiných malých by měl být životem nepřerušené modlitby, životem čisté lásky, životem její čisté lásky. Avšak pro účast na tomto životě plnosti, bez jakého není možné božské spojení, je třeba být již uzavřen v matčině lůně. Neboť maličké, které by nebylo dost malé, aby bylo ve všem oživováno vlastním životem své matky, nemělo by s ní nepřerušený vztah. Bylo by autonomní, samostatné.

Tím život v ní předpokládá ustavičné sdílení mezi matkou a dítětem, stále užší splývání mezi rodičkou a malou bytostí, která přijímá všechno od ní. Pro takové duše obvyklá modlitba není pohledem, ale životním kontaktem, který je nevyhnutelnou podmínkou života.

Skutečně, dítě v mateřském lůně se nemůže dívat, neboť jeho tmavá víra mu to nedovoluje. Jeho oči jsou zavřené, či spíše ještě nejsou otevřené. Velké světlo, kterým je blažené vidění, jim bude dáno až při příchodu do slávy. A průzračnosti, které zde na zemi dovolují ubohým smrtelníkům tušit něco z nebe, jsou často neužitečné pro tyto malé, neboť jsou v bezpečí a ukryti v tomto tajemném uzavření.

Pro duše, které žijí z ní a které požívají Mariino působení nezávazně a přerušovaně, z času na čas, modlitba bude konverzací, důvěrným výlevem srdce, poryvem, někdy pohledem, což je ještě jednodušší. Avšak nebude oním intimním stykem, přímým, živým, bezprostředním a pramenem života. A právě v tom je život v ní takový podivuhodný, že potřebuje modlitbu, která nebude již jen vymezeným časem v našich dnech, ale celým životem, tak, jako dýchání je podmínkou našeho fyzického a organického života.

Bezpochyby pro duše, které dosáhnou dokonalou proměnu v Marii, což je milostí nad milosti a je velmi vzácné, je třeba dobře upřesnit, že modlitba se může stát pohledem v tomto splynutí a uprostřed tohoto splynutí. Ale potom je to vlastní Mariin pohled, který spočívá na Bohu a na jeho tajemstvích, a tehdy je to účast na vlastním poznání, jaké má naše Matka o trojjediném božství, které se dává duši mariánsky ztvárněné. Je v tom skutečně významná milost, která se může přidat k poznání vzhledem na vzrůst v lásce, avšak která není nevyhnutelná pro rozšíření lásky.

Ostatně, zde na zemi byl život Panny Marie životem čisté víry. A v tom se její život tak přibližuje našemu! Nikdo nikdy nemluvil o Mariiných extázích, vytržení. V této duši tak velkolepě nadané a tak harmonické ve svých rozumových schopnostech a ve svých efektivních možnostech panovala rovnováha. Ona nikdy nevyšla z řádu. A právě to vytváří její největší podobnost s Bohem. Maria byla usměrněná na lásku a její čistá a živá víra ji usměrňovala k plné lásce ve dvojitém svém předmětu: v Bohu a bližním.

Toto dvojité zaměstnání její duše a jejího srdce nebylo v ní niják trhané a čtvrcené, jako tomu bývá u nás, protože Maria je uvedená do božské jednoty a nic v ní nebylo rozdělené ani rozbité. Její neporovnatelná jednoduchost ji vždy uchovala pod znamením jednoty.

Milovaná Matko, Matko krásné lásky, která jsi žila v ustavičném spojení lásky a života s Tím, který je život, tvůj život, rač nám dovolit, aby se nám dostalo skrze tebe a od tebe tohoto ustavičného vlivu božství skrze naše pochování v tobě. Buď sama životem našeho života, láskou naší lásky, aby tvůj stálý styk nám dovolil mít účast na blažené Trojici ve vztahu stále užším k tomu, čím chce být pro nás skrze Tebe. Amen.

 

Prostota Marie odrazem v duších jejích malých

Maria je velmi čistým odrazem slunce Spravedlnosti. V ní se zračí Nejsvětější Trojice a křišťál Neposkvrněné odráží jen lesk Trojjediného Boha. Nuže, Bůh dává vyzařovat své poklonyhodné vlastnosti směrem ke svým malým, aby mohli obdivovat Jeho krásu, Jeho pravdu, Jeho spravedlnost atd. A tak, hledíc na zlomky jeho Bytí, složené na tvory, tyto se nachází ve svazku s ním skrze paprsky, které jim sdílí. Avšak tyto božské dokonalosti se nachází sjednocené jakýmsi způsobem v prostotě, která je jakoby bílým světlem slévajícím ve svém jasu všechny duhové paprsky.

A tato nekonečná prostota Bytí se odrazila na Mariině panenské duši a poznačila ji svoji podstatnou pečetí. Maria nebyla jen křišťálem, ve kterém se zrcadlila tato božská jednoduchost, leč ona byla i průzračností, kterou sdělila duším, co se k ní přibližují, a kterou ona má vytvářet a učit.

Maria je tedy ideální a živou průzračností nekonečné jednoduchosti. Je to, když se odvážíme tak říci, její výrobní značka. Maria je poznačena jednotou Otce, Slova a Svatého Ducha a jejich jednoduchostí. Je jedinečným veledílem této jednoduchosti, vrcholem a nejniternějším středem jejich jednoty a vyzařováním této jednoty. Když se Bůh sklání nad Mariinou duší, může v ní spatřit jen sám sebe, proto je jeho radost tak veliká. V ní se může obdivovat a nacházet svoji rozkoš.

Pokud ale je úlohou Marie připodobňovat si své malé dítky, aby z nich učinila podobnosti sobě samé tím, že je ztotožní se svým Synem, nepochybně je ponoří do své jednoduchosti. Praví maličcí, praví uzavření jsou všichni poznamenaní její jednoduchostí a ze své strany odráží jednoduchost své milované Matky a šíří ji dokola.

Duše úplně přetvořená v Marii se stává průzračností její průzračnosti a dává ji to schopnost nahlédnout do oslňující jednoduchosti Bytí.

Samozřejmě, duše jsou jednoduché a zjednodušené jen do té míry, do jaké jsou “mariánsky ztvárněné”. Avšak jejich přetvoření je připodobňuje jistým způsobem jednoduchosti nejsvětější Panny. Tehdy pro ně nastává podivuhodné osvobození a ony se naráz ocitají svobodné od zdržujících povinností. Tento stupeň zmizení v ní, kterým dosahují vlastní Mariinu jednoduchost, je konec konců završující milostí.

A tak, pokud se nestane zázrak, nedosahuje se toho naráz. Tomu předchází dlouhé etapy, kterými je potřeba projít a trpělivé očekávání, které je třeba přijmout.

Ale v tom dni, kdy tato podivuhodná milost sjednotí v duši život kontemplativní a život aktivní, bude se moci říci, že duše nepotřebuje hovořit, aby vyzařovala Boha v Marii. Její mlčení ji dává více, než všechna její slova a všechny její skutky. Bude ji stačit zmizet v Marii a nestarat se o nic jiného.

A tak, jak jsme řekli, dokonalá jednoduchost je milostí jednoty a jednota zjednodušuje všechno. V ní působí Bůh a skrze ni dává duši zároveň odpočívat i být v činnosti.

Milovaná Matko, ty jsi čisťoučké zrcadlo, ve kterém blažená Trojice dává zazářit své nekonečné jednoduchosti, aby, sklánějíc se nad tebou, mohla v něm pozorovat jen svůj živý lesk” rač nás učinit malými, tak neexistujícími ve tvém lůně, abychom byli ponořeni do tvé jednoduchosti. Tak, aby již na zemi jsme mohli vyzařovat na duše svazek poklonyhodných dokonalostí promítáním jednoduchostí věčného božství, kterého budeme velmi pokornou průsvitností. Amen.

Pochování v Marii dává chuť kříže

Panna Maria dala svým “staň se” zrod Božímu Slovu. Tím, že mu dovolila vtělit se, vstoupila zároveň do tajemného plánu Vykoupení. I když jí nebeský posel zjevil svými slovy jen dvě tajemství - Nejsvětější Trojice a Vtělení - neměla pochybnosti, že bude Matkou bolestí. Když Maria dala možnost Hlavě mystického Těla trpět a zemřít, připravila Ježíše na obětování, ale poznamenávala zároveň údy tohoto mystického Těla na tu stejnou oběť. Když se stala Matkou Kněze a oběti - hostie zároveň, zasadila do svého kněžství celou rodinu pokřtěných. Neboť křest a biřmování nás poznamenávají na obraz kněžství, které svátost vysvěcení zdokonaluje a zanechává v něm znak, který ten obraz činí nesmazatelným. Křtem jsme všichni knězi a oběťmi - hostiemi v Ježíši.

Stali jsme se účastni na jeho královském kněžství. Mariino “staň se” dalo povstat nejen Hlavě mystického Těla, ale i Jeho údům, určeným jako On na to, aby podstoupili Jeho bolestné umučení, abychom se skrze Něj a s Ním i v Něm stali spasiteli, vykupiteli a prostředníky.

V důsledku toho, když Nejsvětější Panna přijala úlohu formovat v sobě zcela maličkého, není pochybností, že se snaží z něj učinit druhého Krista a že jej připravuje, aby s radostí a láskou strpěl křižování, které se Kristus rozhodne dát mu snášet.

Jako naše Matka dala zrod Požehnanému Otci, aby přinesl svůj kříž jako znamení tohoto požehnání, nemůže jednak požehnat ani zcela malým dětem, kterým v hojnosti věnuje svoji nekonečnou starostlivost, než s tímto Ukřižovaným a s tímto křížem, který se stal naším stromem života a našim výkupným.

Ano, Maria rozděluje svým dětem krvavé milosti: mléko, které jim dává, je krev jejího Miláčka smíšená se slzami.

Mariánské duše a duše “mariánsky ztvárněné” jsou vždy dušemi velmi hluboce poznačené křížem. Jen je nepoznáme, neboť jsou pochovány v té, která je skrývá všem očím, ba i jejich vlastním.

Ostatně zcela malí se kterými se takto mazlí Královna mučedníků aneb Sedmibolestná, mají zvláštní milost, aby přijali své utrpení a nijak jej nedramatizovali, protože jsou dávkovány s mateřskou láskou. Tyto zkoušky se jim zdají nejen přijatelné, ale i milé.

Maria ovládá umění činit svým dětem vše milým, zvlášť kříž a umučení, skrze které se jim dostalo z jejích milostí jako Neposkvrněné. Ty z ní učinily první vykoupenou a první posvěcenou. Ona až příliš náruživě milovala poklonyhodnou vůli svého Miláčka a vůli Otce, než aby nevstoupila do hlubin jejich věčného chtění. Nuže, ona věděla, že Vtělení bylo ve funkci Vykoupení a že “bez vylití krve není odpuštění” (Ž 9,22).

Maria byla první ukřižovaná, protože ona byla první kristifikovaná. Její úděl natolik splynul s údělem Ježíše, že prvý od druhého není možné oddělit. Velký dar, jaký požehnaná Panna uděluje svým malým, je dar kříže. Čím jsou menší v jejím srdci, tím více jim dává účast na svých spoluutrpeních, kteří ji posvětily jako Královnu mučedníků.

Ona skutečně dává svým uzavřeným8 tajemnou a trpkou chuť kytice myrhy: “Uzlíčkem myrhy je mi milý můj” (Pís 1,13). Avšak neponechává jim to podle jejich libovůle. Ona dávkuje a reguluje přijímání tohoto nápoje, který jim vyhrazuje.

Její zcela maličcí nenáleží již sobě. Nedovoluje jim ani, aby toužili po jiném kříži, aby si nárokovali to anebo ono utrpení, žádá od nich, aby měli dost důvěry v její starostlivost a ji přenechali starost, aby se vším nakládala ona: s radostí anebo utrpením, se světlem anebo temnotou, s útěchou či bezútěšností. To je plné odevzdání se její mateřské lásce - úplným zřeknutím se vší vlastní vůle.

Ježíš, vtělené Slovo, byl připraven na kříž svým pochováním v lůně své Matky. Tam byl skrytý, zničený, pozbaven vší vlastní činnosti, připraven na svůj nejprostší výraz. Tento tajný život, skrytější než život v Nazaretě, byl přípravou a podivuhodným předobrazem Jeho eucharistického života. Z neposkvrněného svatostánku Jeho vřelemilované Matky Jeho vyzařování na svět se začalo uplatňovat v očekávání, že ustanovení Jeho kněžství a Eucharistie mu dovolí zvěčnit svoji fyzickou přítomnost zde na zemi. Avšak to se mohlo stát až po bolestném umučení a krvavé Ježíšovi smrti. A tak je to i s těmi zcela malými naší Matky: nemohou vyzařovat dříve, dokud ona do jejich srdcí nezasadí kříž a dříve, než se zbaví všeho svým pochováním do ní.

Ó, milovaná Matko, která jsi více než kterýkoliv jiný tvor po Ježíši poznala tajemnou chuť kříže a která jsi uměla požívat tvrdý chléb Otcovy vůle dříve, než jsi požívala Tělo svého sladkého Beránka, dej mi poznat chuť této Otcovy vůle, která křižuje a která působí, že se člověk vždy shoduje s požadavky lásky, připraven obětovat všechno, co láska vyžaduje. Kéž požívání tohoto tvrdého černého chleba, kterým je přesvatá Boží vůle v trampotách vyhnanství nás naučí požívat nadpodstatný chléb Eucharistie, abychom se najisto proměnili v oslaveného Ježíše, když se nejdříve ztotožníme s Mužem bolesti. Amen.

 

Svátost pokání v Marii

Maria je pramen drahocenné krve Beránka. To ona, dávajíc svoji podstatu na vytvoření Těla vtěleného Slova, dala vytrysknout v jeho žilách krvi, která byla vylita za nás na Kalvárii až do poslední kapky.

Když se stala působením Ducha dárkyní Vtělení, souhlasila s tím, že dodá k oběti všechno, co by ji mohlo způsobit utrpení a smrt, a tak uskuteční krvavé tajemství Vykoupení. Nikdo nemá větší úctu a lásku ke krvi jejího Miláčka, než Maria. Ostatně, ona byla první účastnicí dobrodiní krve, kterou Ježíš vylil. Její neposkvrněné Početí, které tak velkolepě a tak královsky jiskřilo samou čistotou Božího Slova, nořilo své kořeny do purpuru krve jejího Syna. Maria, lépe než kterýkoliv jiný tvor po Bohu, pozná cenu jedné kapky této božské krve, nekonečně drahocenné, které se nám tak hojně dostalo pro její “staň se”.

Jakou vděčností jsme povinní naší milované Matce za tento neocenitelný dar, který nám věnovala při Zvěstování, když souhlasila stát se matkou Boha, aby se stala Matkou lidí, a tak v tomto okamžiku při Vtělení vydala svoji vlastní krev na Vykoupení.

Ano, Maria je zajisté tryskajícím pramenem, který vydal hříšnému světu nevysychající řeku spásy a vykoupení. A tato řeka se v ní mohla vytvořit jen tajemným a úplným přilnutím k Otcově vůli. Mariino “staň se” je již novým “ano”, které spojuje její panenskou krev s vykupitelskou a spasitelnou krví Ježíše.

Toto “staň se” ji probodává srdce, její Neposkvrněné srdce, aby se od této chvíle stala matkou odsouzence na smrt a matkou tisíců odsouzených na smrt, ale vykoupených od tohoto trestu mučednictvím její tiché oběti.

A ještě i na Kalvárii Maria odvádí krev svého Syna na Církev probodnutím svého srdce ranou kopí, určené mrtvému Miláčkovi, který ji již necítí, ale která ji zasahuje nevýslovným utrpením, odrazem a jednotou s Ním.

Maria je Matkou života, protože je zapečetěnou studnicí, která umožnila, aby se život rozšířil vylitím krve, které ona je neposkvrněným zřídlem.

Protože svátost pokání je svátostí Ježíšovi krve, která znovu kane na naši duši vždy, když kněz vysloví nad ní čarovná slova “rozhřešuji tě”, zdá se věru, že tato svátost může být v celé své účinnosti přijata jen v Marii. Ona jediná může připravit své zcela malé dítky na toto odmítnutím hříchu, který se ji vůbec nedotknul, avšak kterého účinky viděla v průběhu Umučení. V agónii na Kalvárii cítila ve svém panenském srdci - tak božsky vnímavém a chápavém pro utrpení Těla z jejího těla - hrůzu před hnilobou a zápachem našich vin. Ona zdědila odpor neposkvrněné setby, která vzala na sebe hřích v Getsemanech. Ona, celá čistá, měla účast na Jeho utrpení. Ona s touhou v duchu vzala jeho kříž. Ve své duši podstoupila Jeho bičování, Jeho korunování trním... Ona ví lépe než kdokoli jiný, jakým zlem je hřích a vzpoura, kterou obsahuje zrada a zapření, jakým je hřích sám o sobě. V důsledku toho Maria jediná po Ježíši má pravý pojem urážky, jakou působíme nekonečné Spravedlnosti, když si dovolujeme zasáhnout ji tím anebo jiným způsobem. Svým spoluutrpením a právě pro své spoluutrpení, má přesný pojem hříchu, a tak proniká hluboko do propasti smírného utrpení, do kterého byla ponořena nejmilejší setba.

Maria tedy může sdělit všem zcela malým, kteří jsou jakoby její částí, tento ostrý smysl a pocit, jaký má ona z hříchu světa, toho globálního hříchu, za který Ježíš zemřel, ale též hříchu individuálního, osobního a přítomného, který je údělem každého z nás. A dávajíc svým maličkým poznání jejich vlastních skvrn, jejich vrozené, dědičné bídy, vlévá jim zároveň i bolest nad urážkou Boha a bázeň, aby neupadli do jistých slabostí, které by v nich zpomalili záplavu lásky.

Svátost pokání je svátost, která očišťuje, avšak též uzdravuje. Ona činí jizvy po našich hříších méně nebezpečnými při našich dalších pádech, které jsou vždy možné. Očišťuje duši a působí podivuhodná uzdravení podle rozpoložení, v jakém se duše nachází. Za ty duševní dispozice vděčíme ochraně, modlitbě a bezprostřednímu vlivu Matky Milosrdenství, protože ona je Matkou hříšníků.

Čím více nějáká duše zmizela v ní, tím více dokonalá lítost, kterou ji Maria sdělila, se přetvoří v “dokonalou lásku”. Neboť účinkem svátosti pokání vůbec není pouze to, že by nám dávala otrocký strach před Pánem, který se v ní staví jako Soudce, aby nám odpustil naše viny a aby rozhodl, jaká za ně bude pokuta. Ne, toto je jen negativní stránka svátosti. Pozitivní stránka je v tom, že se do naší zkroušenosti vlévá taková Boží láska, že celá naše duše se rozplývá vděčnost a láskou vůči Tomu, kterého milost působí takové divy, že každá z našich chyb se stává příležitostí přímého vylití božské Krve na naši duši. A tak, za každým z našich hříchů, který zmizí pod božskou Krví, mohli bychom zvolat: “Ó, šťastná, ano, šťastná vina!”

Nuže, když je pravda, že Maria je prostřednice všech milostí a v důsledku toho průplavem svátostí, kterými se nám uděluje božský život, potom je logické si myslet, že Nejsvětější Panna, když jde o krev jejího Syna a o její vylití na nás ve svátosti pokání, jistým způsobem zasahuje.

V mystickém Těle - hovoří Otcové Církve - ona je šíjí (sv. Bernardin Sieský). Ona tedy dává přecházet tomuto božskému životu, nahromaděnému pro nás ve svátostech, do každého údu tohoto Těla, ale hlavně do těch, co jsou stmeleni s ní a žijí z ní.

Pokud Maria, jak jsme řekli, je natolik proniknuta Svatým Duchem, že Ho přitahuje v duši svých maličkých, aby si je učinila proniknutými tímto Božským Duchem, Maria je činí stejně proniknuté božskou Krví. Připravuje je, aby božskou Krev asimilovali, aby ji přijali do všech zraněných míst, aby z ní neztratili ani kapku a aby z ní co nejvíce vytěžili.

Ona sama se stává vyprahlou zemí, která v nich pije a přijímá tuto Krev, která vytváří svaté, když nejprve obrátí hříšníky. Ona dává duším vroucí zbožnost vůči svátosti krve Beránkovi, dávajíc jim tušit a často přijímat tuto nevýslovně drahocennou Krev. Dává zmizet nemilému dojmu, který jisté duše mají ze svátosti smíření, když tato svátost nese se sebou upokoření.

Čím více je duše uzavřena v Marii, tím více touží přijímat svátost pokání. Ne proto, že by ji potřebovala, aby žila v přátelství s Bohem, ale aby zvětšovala svoji duchovní vitalitu a aby rostla v lásce. Duše se tehdy koupe v purpuru Miláčkovy krve a z ní se ji dostává vzrůstu ve svatosti, v čistotě a pokoře, které působí, že duše je celá proniknuta vůní pro nebe i zemi, ba ještě více. Když je to Maria, které vděčíme za toto ponoření se do božské Krve skrze svátost pokání, není snad spravedlivé, aby duše, zúčastněná na tomto dobrodiní, žádala od Ježíše, aby ta, co jen jednou potřebovala vylití této Krve - když se stala skrze Ni jednou provždy neposkvrněnou - měla z ní přece nějákou radost jako Spoluvykupitelka?

A zda se nemůže tato radost přidružit k radosti, kterou má v našich srdcích, ponořených do jejího srdce? Radost ne jako naše, kteří jsme hříšníky, ale jako radost Matky hříšníků a Matky živých? Jaká by to byla sladkost, kdyby každé z milovaných dítek naší Matky Marie mohlo jí obnovit při přijímání krve jejího Miláčka. Toto podivuhodné a jedinečné ponoření do božské Krve, které ji učinilo neposkvrněnou navždy, ponoření, které ji samým činem zbavilo potřeby přijímat tuto svátost, jaká se uděluje jen ubohým hříšníkům! Nepochybně je to jen “výmysl” lásky, avšak zda je u Boha něco nemožné?

Pokud existuje omilostněná duše, pro kterou Bůh může učinit nějáké vyjímky a obdařit ji všemi možnými a nepředstavitelnými výsadami, nebude to duše jeho celé Krásné?

A nyní, když jsme vyslovili tento “nepravděpodobný” předpoklad se smělostí, jaká je dovolena jedině malým, pohovořme si trochu o duchovním klimatu, do kterého Maria staví malé dítky, které často pokrývá božskou Krví. Noří je do pravdy, do této pravdy, která duši zakořeňuje do pokory. Neboť skutečně, čím více duše vidí v Božím světle své chyby, tím více pohrdá sebou, nepovažujíc se za něco. Chápe, že jedině milost ji drží v přátelství s Bohem a že svátost pokání posiluje její stálost v dobru.

Takto se duše nemůže niják vychloubat ctnostmi, které v ní prokvétají. Ví, že vše je dílem božské Krve. Nakonec, Maria činí tuto duši tak průzračnou pro Boha, že od té doby duše nemůže snést na sobě nejmenší prášek. Ihned by zde byla jakoby malá trhlinka mezi ní a Bohem a to se stává nemožným. Výsledkem toho je, že její zpytování svědomí se již netýká přítomnosti, ale minulosti, bez toho, aby se v ní zdržovala, neboť duše přetvořená v Marii, již nehřeší “Kteří se namáhají v mé službě, nezhřeší (Sir. 24,30).

To se stává přesnou pravdou. Není to samozřejmě dílem jednoho dne, ale dlouhé, trpělivé věrnosti, uskutečňované postupným pronikáním Marie do této duše. Jenže naše milovaná Matka, zkracujíc v duši etapy, povznese ubohou dušičku naráz - žijíc v ní - na takovou výši lásky, že má účast na její vlastní lásce. Ó, tajemství božského milosrdenství, vyjádřené nejmenším mezi malými, které dovoluje podílet se na svatosti panenské duše Matky, která chce udělit všechna svá dobra svým “uzavřeným”.

Milovaná Matko, neposkvrněný pramen krve Beránka bez poskvrny, vzbuď v našich zcela malých duších touhu být ustavičně ponořenými do ruměné Krve, které ty jsi štědrá rozdělovatelka. Dej nám v Tobě pochopit, co je hřích a co milosrdenství, které zápasí s hříchem ve svátosti pokání. Dej nám žízeň po božské Krvi, abychom bez přestání toužili duchovně se k ní utíkat, abychom připravili své duše na její účinné přijímání do upřimného srdce ve svátosti pokání.

Dej, abychom v knězi, co nás rozhřešuje, viděli jen Ježíše a nic jiného, abychom přijímali všechna jeho slova s nekonečnou úctou a nesmírnou láskou.

Buď ty sama v nás panenskou zemí, která pije a přijímá Krev, které jsme sami nehodní a kterou ty jediná můžeš přijímat důstojně.

Ó, Krev příliš drahocenná, než aby jsi zdobila moji hříšnou duši, já Tě dávám Tvé velmi Milované, aby si zvětšila, pokud je to možné, její krásu a aby si dala vyzařovat její slávě. A potom ona mě zbarví svým královským purpurem ó, Ježíši, aby má duše, poznačená Beránkovým znamením, mohla být uznána za Tvoji v ní, jediné Milované tvého snoubeneckého srdce. Amen.

 

Svaté přijímání zcela malého v Marii!

Svaté přijímání zcela malého v lůně jeho Matky se vůbec nepodobá sv. přijímáním, které člověk může vykonat bez ní. Neboť zcela malý v malosti své matky má účast na vší nekonečné malosti. Nabízí tedy Nekonečnému panenskou schopnost, která se stále více rozšiřuje samou láskou Panny Marie.

Avšak, když jsou nespočitatelné stupně v přetváření duše v Marii, můžeme říci, že se duše přijímáními nejsvětější Panny, která žije v této duši - přijímáními podivuhodnými, spojivými, oslavujícími Nejsvětější Trojici, přijímáními, které svolávají nebe na zem - přetváří v živé nebo pro tři božské Osoby a pro zemi.

Když takto duše nechává Marii přijímat v sobě, sama potřebuje pouze se ponořit do propasti hlubin její tiché adorace a tam zůstávat pasivní pod dechem Svatého Ducha. Musí vykonávat všechny způsoby zříkání se, i to, že sama nenese”výdavky” za přijetí božského Hosta. Nejmenší slovo jako i nejmenší záchvěv by vyrušil Ježíše a jeho Matku v jejich výlevech lásky, které jsou mlčením.

Zcela maličký tedy potřebuje jen se ponořit do duše své matky, aby konal všechno, co koná ona. Potřebuje jen vstoupit do její adorace, která je sebezničením, do její lásky, která je splynutím, do výlevů její požehnané duše, do plnosti života, který ji uděluje Ježíš pro její malé dítě. Neboť naše Matka nepřijímá, ale její zcela maličký může ji mysticky přidružit ke svým vlastním přijímáním. A neposkvrněná podstata Kristova Těla, kterou dítě takto přijímá ve své Matce, je mu na nejvyšší míru prospěšná, protože On mu ji přivlastní. To je věc velmi tajemná, ale velmi reálná.

Tato přijímání v Marii mohou být krajně očišťující pro smyslovost, neboť Maria se vyzná v tom, jak očistit naše schopnosti a naše mohoucnosti. Největší čest, jakou může prokázat duši, je ta, že ji učiní účastnou na své čisté víře. A tam, v těchto pustých a svobodných krajích, panuje mlčení výšin, sněhový chlad a samota horských vrcholů. Ó, jaká je to radost, poskytnout naší Matce radost z možnosti sdělit pro svého zcela maličkého, svému nejmenšímu, celou Vtělenou malost! Jaká radost dát ji možnost zavinout ho plenkami nemohoucnosti a celé malosti, aby byl definitivně její v Ježíši a k dispozici jejímu mateřskému srdci! Který div by Maria nevykonala při těchto svatých přijímáních! Ona je tehdy nejvíce činná a svoji moc vykonává se všemi svými právy: Dává do ohně eucharistické lásky dva kovy, aby se slily a působí, aby splynuly jeden s druhým. Přijímající duše a Ježíš takto její činností splynou spolu. Ne že by Ježíš potřeboval svoji Matku, aby vykonal toto splynutí, avšak Maria tím, že připravuje duši svého malého na toto splynutí, ulehčuje spojení a uskutečňuje jednotu v sobě. Její hořící srdce natolik zahřívá srdce jejího malého, že ihned zvětší stupeň teploty, požadovaný pro splynutí duše do oslaveného Ježíšova člověčenství, aby ji představil Otci v Ježíši.

Je to velmi jednoduchý a zároveň velmi důležitý fakt, na který se dost nemyslí, protože jeho důsledky jsou neomylné a mohou vést k nejvyššímu a nejvznešenějšímu životu v Marii. Když Maria naučí duši jíst tvrdý chléb Otcovy vůle a dá ji chuť na kříž, naučí ji požívat neposkvrněné Tělo svého zcela malého, dávajíc takové duši chuť, jakou sama na něj měla, když přijímala Kristovo Tělo. Výkvět pšenice, kterým je Eucharistie, má pro naši Matku zcela zvláštní chuť. Neboť Ježíš byl její nejmenší dítě a ona jej živila, aby jednoho dne On živil ji. Mezi nimi je v této jednotě jakoby vzájemné proudění a přebývání. Je to nepřeložitelné. Převyšuje to všechny naše pojmy, protože jde o tajemství jejich živé a dovršené intimity.

Milovaná Matko, která jsi dala Ježíši-Hostii lidskou přirozenost, pod kterou mohl skrývat své božství, která jsi byla první účastnici dobrodiní tohoto daru, jaký jsi mu sama dala v jeho svatém člověčenství, abychom se my nyní mohli živit Jeho poklonyhodným Tělem ve velké svátosti Eucharistie, buď požehnaná za to, že jsi přijala všechna utrpení svého dlouhého mučednictví, aby jsi nasytila nás všechny hladové. Stále více přitahuj své malé děti do mlčenlivých, neposkvrněných a nanovo zbarvených hlubin svého mateřského srdce tak, aby každé z jejich přijímání bylo tvým přijímáním v jejich přijímání, prodlužováním tvé eucharistické lásky v jejich vlastním srdci. A tak uskutečníš mezi svými zcela malými a svým jediným zcela Malým ono “aby byli jedno”, které se může uskutečnit jen skrze jeho vtělenou celou Malost. Amen.

Svatá liturgie zcela malého v Marii

Svatá božská liturgie je památník kříže. Sv. liturgie je tajemství víry, kříže a Kalvárie snoubenky kněžského srdce. O tom samém a jediném tajemství může Maria říci “mé tajemství”. V důsledku toho tedy, když je Maria přítomna něčemu, co je zde živou a stále aktuální realitou, tak to platí o oběti Sv. liturgie tak intenzivně, jak byla intenzivně přítomna při rozjímání aktů kalvarského dramatu a vykoupení. Celý její život byl ve funkci Sv. liturgie, protože celý její život byl ve funkci Kalvárie. S Ježíšem a v Ježíši mohla říci: “Velmi jsem toužila jíst s vámi tohoto velikonočního beránka” (srv. Lk 22,15). Ano, s jakou dychtivostí toužila, aby se vyplnila tato oběť a aby se dokonala ke slávě Otce! (srv. Mariina doba 3/2001 – Začátek hodiny) Nešetřila svého Syna: Vydala ho svým “staň se” všem utrpením. Jaká plnost je v této totálnosti! Ježíš začal své obětování již v lůně své Matky.... V ní se Mu dostalo kněžského vysvěcení skrze hypostatické spojení9. Ona dala zrod knězi a hostii zároveň a ona sama byla oltářem a chrámem jeho vysvěcení.

V Marii bylo vše usměrněno na ustanovení neposkvrněného kněžství. Nejprve její oslňující výsada, která z ní učinila bytost bez poskvrny a vrásky, krásnou jako světlo, zářící jako sníh: “Celá krásná jsi, ó, Maria a dědičné skvrny na tobě není: Tvé roucho je běloskvoucí jako sníh a tvá tvář je jako slunce.” (Antifóna Neposkvrněného početí 8.prosince). Existuje tedy úzký a nakonec jediný vztah mezi naši milovanou Matkou a svatým Knězem, který se z ní zrodil, mezi jejím panenstvím a Jeho kněžstvím. Když ona mu dodávala látku Jeho oběti, Jeho Tělu a Jeho Krvi, On v ní ztvárňoval srdce panenské a kněžské snoubenky a dával ji duši obětavou, vlastní duši svého obětování, neboť Maria byla první živá oběť, kterou svatý Kněz chtěl obětovat v ní - jediné setbě skutečně důstojné - Otci a Trojici. A tato živá a neposkvrněná oběť, tak splývající s Ním, je Hostie - Matka, ve které všechny malé hostie, kterým dává zrod, mohou být příjemně přijaty při každé Svaté liturgii, která se slaví. Skutečně, Maria je duchovně přítomna při všech Svatých liturgiích, které se slaví na zemi. Její přítomnost je potřebná na rozvinutí oběti. Je jen jedna oběť. Hle, proč ona je ta neviditelná, ale přítomná při všech proměnách při Svaté liturgii. Ona je v srdci tohoto “tajemství víry”.

Ba i kněží, kteří chtějí sloužit bez ní, nemohou to důstojně učinit. Maria byla pod křížem a dále asistuje Ježíši v každém z jeho “dvojníků”, ať si jsou toho vědomi nebo ne. To je fakt.

Maria učí tedy své malé děti vícerým věcem. Nejprve bere svého zcela maličkého, aby mu dala zúčastnit se v sobě na slavení tajemství a tam se s ním podílela o své city, svůj postoj, své touhy, aby se mu dostalo plnosti milosti skrze její pohroužení se do božské Krve. Ztotožňuje ho s Ježíšem, aby vstoupil do duše oběti Sv. liturgie. (Nevíme jaké velké věci ona koná, když se cítí svobodná sama uvést svého nejmenšího do pokladnice tajemství Svaté liturgie.)

Ale to není ještě všechno. Tak, jako Maria nemůže ani na chvíli duchovně opustit oltář světa, kde se odehrávají svatá tajemství (čtyři nebo pět konsekrací za sekundu), tak tam činí přítomnou duši svého zcela malého, vnořeného do ní, který je již zavázán být tam, kde je ona. Odtud se vykládá, proč duše přebývající v mateřském lůně a ještě více v probodeném srdci, jsou dušemi stále obětovanými na všech oltářích světa. Jejich Svatá liturgie nikdy nepřestává, když se oni samy stali v Marii “živými liturgiemi”. Tyto duše jsou tedy pro kněze velmi vzácnými pomocníky. Nejprve jsou jim přítomné a podporují je svoji láskou, jako Maria byla přítomna svému Synovi na Kalvárii. Potom jsou skrytými malými hostiemi-oběťmi jejich kněžství. Nuže, kněží nemohou existovat bez hostie, oběti. Nepochybně přítomnost Marie na Kalvárii nepodmiňovala završení oběti Ježíšovi, tak jako přítomnost duší uzavřených v Marii nepodmiňuje završenost a platnost Svatých liturgií, které se slouží. Rovněž Ježíš potřebuje jejich přítomnost v Marii, jak chtěl, abychom mu byli přítomni v jejím probodnutém srdci na Kalvárii. Zcela malí, kteří žijí v Marii a hlavně v “příbytku” jejího probodeného srdce, jsou nevyhnutelně dušemi obětování, dušemi - obětmi, kteří jsou “živými Svatými liturgiemi”. Ani na okamžik nesmí opustit oltáře, na kterých se nepřetržitě přináší svatá oběť.

Nuže, když tento mystický oltář je probodnuté srdce, jsou zajisté přítomné každému proměnění při Svaté liturgii. Taktéž jsou stále obětovány na paténě kněží a stále ponořovány do purpuru drahocenné krve. Jaké je to povolání v Marii! Naše milovaná Matka je včleňuje skrze sebe do oběti Svaté liturgie, ztotožňujíc je se svým Synem Ježíšem a dovolujíc jim mít velmi intimní účast na Jeho kněžství, na Jeho výhradních hlubinách.

Ó, vřele milovaná Matko, ty jsi Hostie - Matka, ty jsi svým “staň se” dala zrod nespočitatelným malým hostiím, včleňujíc je skrze sebe jako součást do duše oběti Svaté liturgie. Rač nás takto hluboko pochovat do svého probodeného srdce, abychom již nikdy nemohli opustit “tajemství víry”, kterého jsi mlčenlivým svědkem a zároveň skrytým dějitelem. A tam ať jako ty, zabraní do plnění naší úlohy spoluvykupitelek, staneme se tebou malými podobnostmi, abychom tak zvýšili záření tvého prostřednictví. Amen.

 

Paralela mezi malostí a celou malostí

Často se ptají, jaký je rozdíl mezi malostí, které učí a kterou zjevila - anebo kterou znovu učila - “malá” Terezie a mezi celou malostí, o které je zde řeč, když tyto dvě cesty se zdají být jen jednou, neboť celá malost se zdá být jen zdokonalením a korunou malosti Terezie. Existuje však propast mezi těmito dvěma cestami: malost Terezie není malostí celé malosti.

Malá Terezie měla splnit v našem století velmi velké poslání. Připomenula zpohanštělému světu nejzákladnější pojmy čistého křesťanství, a to tím, že mu připomněla evangelijní dětství. Ukázala duším, že Bůh je Otec, nic než Otec a že je třeba se chovat vůči němu s důvěrou a odevzdaností, jako to dělají malé děti. Ona sama jednala vůči němu jako zcela malá a nebála se nazvat svého nebeského Otce “táta”, “dobrý Bůh”. Její láska vůči Němu byla láskou malého mazánka, který Ho zahrnuje svými něžnostmi, háže mu květy, získává si Jeho srdce. Její prostota a důvěra vůči Němu ji opravňovali chovat se vůči Bohu s takovou smělostí, neboť do takové výše ji umožňoval přístup její “výtah” Ježíš. Spiritualita duchovního učení malé Terezie osvětlila malost a evangelijní dětství a přineslo podivuhodné plody, protože v Evangeliu všechny Ježíšovy ponaučení jsou život, a když je připomeneme světu, aby z nich žil, dosáhneme obnovu a nápravu téměř zázračnou.

Úloha malé Terezie má tedy základní důležitost: postavila Boha na Jeho pravé místo Otce a otevřela nespočitatelným duším, které za ní šli, cesty vedoucí k tomuto nekonečnému otcovství, do hlubin, do jakých se ona sama nořila a ztrácela se v nich, šťastná, že razí cestu. Terezie navíc zjevila světu, hladovějícímu po lásce, že Otcovo srdce je milosrdná láska a že se nemáme bát darovat se Jeho lásce, zdvojené milosrdenstvím. Tomuto Milosrdenství - Lásce a této Lásce - Milosrdenství. Ona sama se vydala Lásce jako kořist, aby byla jí spalovaná a strávená a prosila, aby se za ni po této cestě dali legie duší, ujišťujíc, že všechny malé duše mohou bez nebezpečí učinit to, co učinila ona.

A tehdy zapálila ohně na čtyřech stranách světa. Viděli jsme, že malé duše jako setby jsou po ni stravovány a zdokonalovány po krátkém čase, takže, skutečně, Otec chtěl potvrdit jistotu této nauky a dát zazářit pravdě, ospravedlňujíc skutky slova svého malého milovaného dítěte. Ve svaté Církvi legie malých duší rostla každým dnem.

Papežové povzbuzovali zástupy, aby šli za Terezčinou hvězdou. Ona se tedy stala divotvůrkyní ne elity, ale masy. Působení malé světice na celý svět je působením milující bytosti; to je nepopiratelné. A to všechno proto, že svět se ubíjí pýchou a ona mu připomněla malost. Protože svět bloudí v diletantismu a ona jej znovu naučila prostotě malého dítěte. Protože se zatvrdil v nenávisti a protikladem nenávisti je láska. Nic než láska.

Nakonec, svět nechtěl poslouchat řeči o utrpení, ale Terezie jej postavila čelem ke kříži, učíc duše odtrhávat okvětní lístky svých obětí a dávat odtrhávat sebe samé, aby získali srdce Milovaného. Ona, toto dítě, byla velkou vychovávatelkou duší. Ona věděla jak je mužně ztvárňovat bez toho, že by zanechala svůj úsměv, takže celý svět si ji zamiloval a byl za ní neodolatelně stržen.

Konec konců, Terezčina úloha byla úlohou předchůdce, pionýra - průkopníka nejmenší cesty, které Maria je požehnaný cíl (pozn. zde cíl je cesta né konečný cíl cesty) a zároveň rozvinutí. Univerzální poslání drahé malé Světice záleželo v tom, aby přivedla duše k prožívání Evangelia podle sv. Matouše: “Pokud se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do Nebeského království” (Mt 18,3).

Podivuhodný to ideál, který měla předkládat svým současníkům, ale ideál, který hroutil všechny jejich pojmy. Terezie si zahrála s těmito těžkostmi. Uprostřed velkých moderních problémů se pohybovala s lehkostí a půvabností zcela malé bytosti a zahanbila moudré a opatrné: “Co ukrývám před moudrými a rozumnými, zjevuji maličkým” (srv. Mt 11,25).

Z tohoto hlediska Terezie byla velkým světlem, byla prozřetelnostním majákem, který vytrhl množství duší jejich temnotám a jejich průměrnosti, aby je vrhl na plný oceán lásky, do plné svatosti, abychom řekli všechno.

Ó, malá královno, jak velká, jak podivuhodná byla tvá úloha dobyvatelky a misionářky lásky! Ty jsi vyvolala ohromné nadšení duší, když jsi jim zjevila neuvěřitelnou něžnost božského Otcovství, ty jsi je zvábila, aby jsi je vydala ohni lásky. Tebe samou strávil jako zápalnou oběť. Ty jsi opěvovala Otcovo jméno a vydala jsi nám své sladké tajemství: učinit se malým, zcela malým, abychom Ho okouzlili a získali. Terezie, zlodějka srdcí, tvá cesta je hlasatelkou ještě menší cesty, ještě skrytější, ještě tajemnější, ještě tajnější, cesty, která končí u božského mateřství a která duším zjevuje, že srdce jejich Matky Marie je srdcem maminky - lásky, která je láskou a milosrdenstvím zároveň a které cílem je naučit své vlastní malé, jak třeba říci “Otče”. Vždyť kdo byl menší dcerou Otce, když ne Maria, kdo vstoupil hlouběji do srdce tohoto poklonyhodného Otcovství? Jedině ona může naučit své maličké šeptat toto jméno věčné a nezroditelné Bytosti, počátku a pramene všeho života. Terezie, přivázej své malé k této milované Mamince, aby přidala něco k jejich svatosti a aby završila jejich malost ve své celé malosti.

Milované malé dítě Církve, ano, přivázej průvod svých malých k jejich Královně. Vždyť ona jim již otevírá své srdce, protože spěchá podělit se s nimi o všechna svá dobra. Pospíchej, urychli její království lásky. Amen.

 

Celá malost a její evangelium

"Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.". Nikodém mu pravil: “Jak se může člověk narodit, když je již starý? Copak může podruhé vejít do lůna své matky a narodit se?” Ježíš mu odpověděl: “Amen, amen, pravím ti: Pokud se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo a co se narodilo z Ducha, je duch” (Jn 3,3-6).

Pokud existuje evangelium, které osvětluje cestu malosti, je to zajisté “Nikodémovo evangelium”. Skutečně, celá malost směřuje jako ke svému cíli k tomuto vstupu do mateřského lůna Marie. A zajisté to není lehká věc. K tomu je třeba pomoci Ducha Svatého. A Duch Svatý působí jen na ty, kteří jsou již dopředu disponovaní pro tuto celou malost. Mohou být svojí přirozenou malostí, ale především nadpřirozenou. Život dítěte, skrytého v lůně své matky, se rovná celé malosti. Tedy jde jednoduše a jedině o život v Marii, o to pochopit jej a definovat, abychom se pokusili žít z něj v plnosti. Tento život je svatost, kterou naše Matka sdílí svým malým, je to život rodičky.

Malá Terezie, přivádějíc duše k životu dětství, přivedla je až k tomu, aby žili životem skrze Marii a s ní. Je nemožné, když přivádí své učedníky do hlubin božského otcovství, aby jim přitom nezjevila něco z Božského mateřství. Vždyť jako opravdová matka učí děti milovat svého otce - a milovat ho dokonale - tak též opravdový otec učí své děti milovat jejich matku! A když tento otec je nebeský Otec10, co si myslet o citech lásky, kterým může dát se zrodit v duších svých dětí vůči jedinečné Matce?

Pozornost malé Terezie k naší nebeské Mamince probleskuje, prosvítá v obdivuhodných svazcích světla, plných něžností, na stránkách “Novisima Verba”. Cítíme tam celou radost, jakou zakouší, když ji miluje, když ji opěvuje jako Královnu a jako Matku, ale hlavně jako Matku. A lituje božskou Maminku, že nemá “Svatou Pannu, aby ji milovala”. To hodně vypovídá. Ale je zřejmé, že její malost záležela na tom, aby zjevila duším, že jsou malými dcerami Otce, ale nevábila je do hlubin mateřského lůna, kde Maria dělá malého nejmenším, vedouc ho od pasivity k pasivitě, až ke stavu, který je vrcholem mystického života (na uskutečnění nejvyšší a božské aktivity), protože je to dokonání v její jednotě, totální proměna v Pannu Marii. Existují velmi svaté duše, existují kanonizovaní svatí, kteří nepoznají tuto milost proměny v Marii a kteří budou mít vyzkoušenou pasivitu, tedy určitou milost, bez které dary Svatého Ducha by je nemohly vést a jimi hýbat. Toto způsobuje jasný rozdíl, jaký existuje mezi cestou malé Terezie a mariánskou cestou. Neboť ještě jednou je třeba konstatovat, že jako malé dítě, odložené z náruče své matky do kolébky, potřebuje laskavou ruku, aby mu přišla na pomoc, aby jej živila, aby ho ošetřovala a dala mu vše co potřebuje, není tím ještě řečeno, že na to je nevyhnutelná jeho matka, která mu prokáže tyto služby. Mohla by to být stejně tak nějáká sestra, příbuzná nebo dokonce příležitostně otec. Zatím co zcela malé dítě, uzavřené v mateřském lůně, tvoří integrální část své matky: Je “něco z ní” a z tohoto důvodu je v intimním a nevyhnutelném vztahu s ní. Je v tom velké tajemství a velká plodnost života v Marii. Toto včlenění do matky staví duši takto skrytou v Marii do stavu podivuhodné závislosti. O této duši je možné říci, že je “vlastněná” svoji Matkou a že Matka ji používá, aby s ní činila, co chce, aby hovořila či mlčela, je k její úplné dispozici. Tento zcela malý se stává vnějším životem své Matky, jako ona se stala jeho vnitřním životem. Propůjčuje ji všechno, čím je, aby naše Matka mohla skrze něj projevit navenek to, co projevuje skrze něj.

Je to vyzařování a mlčenlivé rozšiřování jejího hlubokého života přes průzračnou průsvitnost, které se Maria plně zmocnila. Duše vlastněné Marií a řízené jí jsou ty, které jsou ustanoveny na vykonávání nejen jejích nařízení, ale ještě i jejích “zálib”. Neboť Maria je Královna a ovládá všechny své malé. Její královská důstojnost je ve službách jejího mateřství. Její velkou radostí je shromážďovat své nejmenší, protože se ji líbí zahrnovat je ještě více přízní, když jsou pospolu. A tehdy mezi nimi existuje výměna, která utužuje jejich jednotu a která přispívá k obohacení rodiny.

Na závěr této paralely bude dobré zjistit, že různost božských cest je něco podivuhodné a že vytváří velké tajemství lásky, které je vyvolením a též tajemným výběrem. Nejde o to říci “chci kráčet tou či onou cestou”, ale “chci být kořistí lásky a dát se položit tam, kam mě ona povede”. Vydávali bychom se v nebezpečí, že půjdeme nepravou cestou, když budeme chtít za každou cenu klást své kroky do šlépějí Terezie nebo věřit, že již jsme přetvořeni v Marii, zatímco tato milost je čirým dílem Ducha Svatého a někdy jsou potřeba dlouhé roky, než se k tomu dospěje. Jisté je, že se můžeme pokusit být malými, usilujíc o to, stát se pokornými, tichými, důvěřivými, odevzdanými a prostými. A tak jsme již na malé tereziánské cestě, zatímco můžeme jen toužit být zcela malými, protože, opakuji to ještě jednou, je to dílo Ducha Svatého a nejde zde již o to, být aktivním či pasivním. Takový je celý rozdíl mezi těmito dvěma etapami: malostí aktivní a celou malostí pasivní11.

Avšak malá tereziánská cesta je v každém případě podivuhodnou přípravou na toto pochování v Marii a tedy na celou malost, když se bude líbit Duchu Svatému dát nám sestoupit až do těchto propastí zničení, zmizení a smrti, abychom se v nich stali Marií.

Ó, Ježíši, který jsi nám dal jako podmínku vstupu do nebeského království stát se znovu jako malými dětmi, rač nám dopřát tuto nevyhnutelnou milost duchovního dětství a dej nám připomenout si, že nemůžeme do ni dospět bez neustálého a jasného obrácení.

A když jsi nás též žádal, abychom se shůry narodili z vody a z Ducha, a tak měli účast na tvém božském životě, rač nám zjevit úzkou cestu, která vede od malosti k celé malosti, “posvátnou cestu”, kam mají přístup jen chudí dechem, tichý a pokorní, zbavení sebe samých a každé strojenosti.

 

Apoštolát v Marii

Maria, řekli jsme, je kontemplativní zemí. Je životem těchto duší, jako je jejich dýcháním. Avšak tato panenská a plodná zem není vůbec přístupná komukoliv. Je to samotářský vrchol, kam nás jedině Bůh může postavit podle svého zalíbení, neboť tento něžný a nejvyšší vrchol je Jeho božským vlastnictvím. On žárlivě stráží přístupy k němu a dává jen malým právo postavit si tam příbytek.

Kontemplativní život Marie byl mírou jejího apoštolského života. Žádná duše nebyla více než ona apoštolem v celém rozsahu tohoto slova, totiž ona jediná měla vůči všem duším lásku mateřskou, totální a tak velkou, že pro každého z vykoupených jejího Syna byla ochotná dát svůj vlastní život. A, ostatně, to i udělala.

Po našem božském Vykupiteli Maria nejvíce milovala lidi. O ní, jako o Otci, mohlo by se říci: “Tak milovala svět, že dala svého jednorozeného Syna” (srv. Jn 3,16).

Ježíš skutečně dokázal svoji lásku k lidstvu tím, že dal za něj svůj život. Avšak Maria stejně tak dokázala svoji podivuhodnou lásku k lidstvu, lidskému pokolení tím, že mu dala plod svého života: Ježíše, život své duše a živý plod své kontemplace, nazírání.

Znovu připomeňme, že Ve své encyklice RM Jan Pavel II. právě proto ukazuje, jak toto Mariino duchovní mateřství stále více zrálo (tedy P. Maria není blahoslavena pro jeden svůj úkon, ale pro neustálou spolupráci s milostí), takže se mohla stát matkou všech věřících lidí. Ve svém tělesném a duchovním spojení s Kristem měla totiž hlubokou účast na poslání svého Syna. Matčina láska k jejímu Synu a jeho poslání se stále více stávala i láskou ke všem, které miloval on. Papež o tom říká: “Na cestě této spolupráce s dílem jejího Syna - Vykupitele zakusilo i Mariino mateřství jedinečnou proměnu, neboť ji stále víc naplňovala vroucí láska ke všem, kterým platilo Synovo poslání.” Tedy svým nerozlučitelným spojením s Kristem, který se sám v nesrovnatelné lásce stává bratrem všech lidí, se mateřská láska rozšiřuje na všechny, jimž chce být Ježíš bratrem. Ve svém spojení s Kristem se její mateřství rozšiřuje i na duchovní znovuzrození, jímž se lidé znovu rodí jako Ježíšovi bratři a sestry. Nejvyšší potvrzení tohoto mateřství pro všechny se děje u kříže. “Hle, tvá matka! Hle, tvůj syn!”

Přes strašné utrpení, které ji jistě stál tento dar, přes drásání jejího tak něžného srdce, přes probodení její duše matky a panenské snoubenky neváhala vstoupit do tajemného plánu Vykoupení, protože věděla, že Ježíš přišel na tento svět jen proto, aby zemřel na kříži a tak nám dal život. Zda není takovou Matkou, která obětuje svého jediného Syna, aby zachránila množství odsouzených na smrt, zda není takovou Matkou plnou šílené lásky k lidstvu? Nuž, co pro nás učinila Nejsvětější Panna! Tak se nám jeví její vyjmečná něžnost vůči každé duši osobitně a vůči všem lidem vůbec. Jen laskavé proniknutí do jejího probodeného srdce, jen kontemplace o tajemství jejího spoluutrpení nám může dát nějákou představu o této mateřské oddanosti, jaké byla schopná, když se úplně obětovala.

Maria byla apoštolem a takovým univerzálním apoštolem jen proto, že byla Matkou dokonalou a úplnou. Aby se duše milovali touto láskou “do krajnosti” (Jn 13,1), je třeba skutečně nosit duše v mateřských útrobách, je třeba umět je živit samotnou svoji podstatou a být ochoten obětovat se až do krajnosti darováním sebe. Proto nejsvětější Panna byla nejplodnější apoštolkou jakou kdy země nosila. Avšak její plodnost byla skrytá těm, kteří očekávali od Ježíše, že bude kralovat v pozemském království.

Maria je královnou a Matkou lidských inteligencí, vůlí a srdcí. Její královská důstojnost, tak jako i její mateřství, působí v království malých. Žádná duše světce neunikne mateřskému a apoštolskému vlivu Marie. Možno říci, že ona je při jejich konečném cíli, jako je i při jejich východisku. Avšak ne všichni si to uvědomují zřejmým způsobem. Jedině maličcí vědí, za co vděčí této Matce a rádi vše na ni vztahují v gestu vděčnosti a synovské závislosti. Apoštolát na svém nejvyšším stupni a při své nejsilnější výkonnosti je láska, která překypuje. Je vření duše, spalované a stravované láskou. Je to poryv srdce, který se pod tlakem přesilné lásky rozšiřuje na celé mystické Tělo.

Takový je opravdový apoštolát - apoštolát, který přináší věčné plody. Z tohoto důvodu po Ježíši nebylo velkolepějšího apoštola a většího dobyvatele, než byla naše sladká Matka, Panna Maria. A přece ona neuskutečnila nijáké vnější dílo. Nechodila za zástupy, nevolala jako Jan na poušti, aby připravili cestu Pánu. Ona se uspokojila pokorně plnit úlohu matky a snoubenky a neměla jinou starost, než dobře vyplnit svoji stavovskou povinnost, tak málo viditelnou a tak skrytou, v plnosti lásky přítomného okamžiku.

A zda se nebude hovořit: Tato žena je nejvelkolepější apoštol, jakého kdy země nosila? Ano, bude se to říkat, protože její úloha je nepřetržitě drtit hlavu zlořečeného hada. Aby mohla triumfovat nad tímto hrozným nepřítelem, bylo potřebné, aby byla neposkvrněná. Nuže, mezi zápasy, jakým se vydává apoštol, který je nejslavnější, ale i nejhroznější? Zda to není zápas, když je člověk přímo napadán démonem? Apoštol, jakkoliv mocný, má omezenou moc nad mocnostmi pekel, když Mariina moc nad démonem zmůže všechno. Popravdě, jedině ona má výsadu rozdrtit jeho hlavu a způsobit mu úplnou újmu. Všichni svatí dohromady nikdy nebudou mít nad Satanem a jeho pomahači závratnou moc Boží Matky. I z tohoto důvodu se ani její apoštolská moc nemůže přirovnat k žádné jiné.

Duše, která zmizela v Marii, stala se účastnicí jejího všeobecného apoštolátu. Nepotřebuje hledat příležitost, aby se uplatnila v tom nebo jiném vnějším díle, nemusí vyhledávat prostředky, jak se darovat duším, ani rozmnožovat formy své lásky. Stačí, že má účast na samé lásce té, co žila jen z čisté lásky, aby byla hned přidružena k apoštolátu, v Církvi vždy aktuálním a tím více přímému, čím více je zbaven, více skrytý, více tajný, více usměrňován Duchem Svatým, jediným rozdělovatelem lásky, které je pramenem a zároveň nositelem.

Nepochybně se vyskytnou okolnosti, kdy tato duše, skrytá v Marii, se bude muset projevit navenek, aby konala dílo milosrdenství a lásky, ale ona to bude konat tiše, jednoduše, bez ohledu na sebe, neptajíc se, zda bude mít úspěchy nebo ztroskotá. Proto nevyjde z jednoty svého života lásky a zůstane závislá na této jednotě, aby dílo, které se bude od ni požadovat, bylo oživováno její láskou a stalo se jakoby plodem této lásky. Apoštolát, jak ho chápe svět, je dar více vnější než vnitřní a tedy více zištný než nesobecký.

Apoštolát se nerovná aktivitě, ale dokonalé lásce k bližnímu. Nuže, když se apoštolové snaží žít nejprve životem čisté lásky, ustavičně obohacujíc své duše ve styku se Svatým skrze modlitbu, sebeodříkání a mlčení, mohou zaplavit svým pokladem celičkou Církev. Ztroskotání děl přichází z nedostatku vnitřního života. Abychom hluboce působili na duše, je potřeba být skrytými. Avšak světec není dílem jednoho dne. Světec je dílem kříže a Matky bolesti. Následovat Ježíše, vzor apoštolů, je možné jen tehdy, když se člověk zřekne sebe a když souhlasí s nesením svého kříže. Nuž, toto slovo je tvrdé a těžko se poslouchá, těžko se uskutečňuje v praxi. Nevyhnutelně vyžaduje heroismus. A právě kvůli tomuto heroizmu, který se tak těžko snáší, jsou mezi apoštoly především nerozhodní apoštolové, ale velmi málo opravdových ukřižovaných, o kterých je možné říci, že jsou Ježíšovi “přídavným člověčenstvím”. Jedině naše milovaná Matka může vytvořit ve svých malých opravdových učednících Ukřižovaného, totiž opravdová kristifikovaná srdce, celá hořící láskou a celá průsvitná ideálem, který ztělesňují a kterým žijí. Když Maria vlastní nějákou duši do té míry, že ji učiní jedno se sebou, tehdy zdokonaluje její apoštolské schopnosti, aby je stále uplatňovala v činnosti, ať je její vnější činnost jakákoliv.

Tato duše se v Marii bezprostředně zabývá potřebami svaté Církve a Maria ji používá na dílo duchovního zrození, které je jejím vlastním dílem jako Matky Boží milosti. Když výsledkem apoštolátu je duchovní plodnost, je velmi zřejmé, že tato plodnost dosahuje svého vrcholu v Marii, když ona jediná je sama plodnost, protože má účast na nepřetržité činnosti, která ji všemi nitkami její duše spojuje se životem Otce, Slova a Ducha Svatého.

Nesmí nás mýlit apoštolát kontemplativních. Oni mají monopol každého apoštolátu12. A proto Maria, Královna a Matka kontemplativních duší, dává duším, uzavřeným v jejím lůně velkolepou výsadu mít účast na jejím univerzálním a přímém apoštolátě ve všech duších. Uskutečňovateli nejsou zde na zemi ti, které vidíme konat gigantická díla. Oni jen shromažďují kameny, které by se bez modlitby kontemplativních nikdy nedostali na dosah jejich ruky a které jsou stmelovány jen jejich láskou - láskou k bližnímu.

Apoštolská moc je celá - celičká údělem kontemplativních duší. Čím je duše kontemplativnější, tím více roste její apoštolská moc. Úroveň našeho apoštolátu poznamenává dokonalá láska, tak, jako apoštolát poznamenává úroveň naší kontemplace. A když aktivní člověk má úspěch ve svých dílech, je možné říci, že při prameni je někde kontemplativní duše, která se stravuje a hromadí zásoby života tím, že se obětuje. Podivuhodná výměna společenství svatých.

Ó, Maria, plodná a požehnaná země, do které se vrhají tvé malé děti, aby v ní přinesli stonásobný užitek, rač nám udělit, abychom si uvědomili toto tajemné apoštolské povolání, které se odvozuje a vyplývá z nejvyšší kontemplace, ze tvé kontemplace. Uzavři nás do tohoto hořícího ohně lásky, které hořelo ve tvé duši, abychom byli zapálení tímto požárem lásky a mohli z naší strany zapálit všechny duše, které se přiblíží k nám a všechny duše, které nám Boží zalíbení dá zasáhnout ve společenství svatých na této zemi a později v blažené věčnosti. Amen.

 

Radostné a žehnající díkůvzdání v Marii

Pokud existuje duše, která měla vědomí o plnosti milostí, do jaké byla ponořená, je to zajisté duše nejsvětější Panny Marie. Ostatně anděl ji to řekl, když ji přišel oznámit Vtělení: “Zdrávas13, milostiplná!”

A Maria, protože je pokorná, věří všem slovům nebeského vyslance. Ví dobře, že tato plnost lásky, která ji zahrnuje božským životem, je dobrovolný Boží dar. Její závislost se ihned prozrazuje nejprve jejím slovem “staň se”, které v ní otevírá propasti pro božství. Jen co to vyslovila, podstatně v ní přebývá Boží Slovo a k její panenské milosti se přidávají milosti kněžského řádu. Maria je od tohoto okamžiku proniknuta Kristem - knězem, neposkvrněným Veleknězem, kterého obětování se začíná v ní okamžitě. Je tam v zárodku všechno, co později učiní a ustanoví: Eucharistie, totiž dokonalé díkůvzdání. Maria svým “staň se” se stává Matkou Eucharistie, totiž toho Ježíše, který se chce prodlužovat a zvěčnit zde na zemi, aby byl uprostřed lidu živým díkůvzdáním, lépe řečeno, osobním díkůvzdáním! “Magnifikat”, které vytrysklo z jejích úst několik dní po zvěstování, ukazuje, že Maria si je dobře vědoma velkých věcí, které v ní působí Všemohoucí a její radost potřebuje propuknout, aby poděkovala Tomu, co ji takto vyvolil a zahrnul svojí přízní způsobem královským a nekonečným. Vzhledem k tomu, že jsme všichni solidární navzájem a že máme účast bez toho, že bychom o tom věděli, na dobrodinní intenzivní lásky, která je obvzlášť údělem kontemplativních, měli bychom ztrávit svůj čas děkováním těm, co nás obklopují. Svatí mají vědomí této solidarity a této tajemné výměny. V duši nejsvětější Panny bude po celý život tato nezkrotná potřeba vděčně uznávat dobrodinní jejího Boha, totiž vztahovat dar k dárci zpětným pohybem, který se nazývá vděčností a který se vyjadřuje díkůvzdáním. Čím je duše blíže k Bohu, čím větší bude mít účast na dobrodinní Jeho lásky, čím více je zahrnována jeho milosrdenstvím, tím více propuká ve vděčnou radost. Neboť láska pozbavuje sobectví a sobectví činí člověka němým. Stupeň naší opravdové lásky bude tedy poznačovat stupeň naší vděčnosti. Je nemožné přijímat autentické milosti lásky a nebýt zároveň “zaplavený” vděčností. A to platí stejně v lásce, která se týká bližního.

Hle, proč svatí nepřestávají blahořečit a děkovat těm, kteří měli něco s nimi do činění a navíc jejich modlitba se vztahuje na celé lidstvo. Vždyť oni vědí, že jsou svázaným údem celého mystického Těla. Dále vzhledem na to, že pro tyto Boží přátele všechno je milost, oni v průběhu celého života vidí jen činnost zcela moudré a zcela správné Boží prozřetelnosti, a tak všechno se jim stává příležitostí pro díkůvzdání. Kdyby nám bylo dáno navštívit nitro duší obvzlášť požehnaných a zahrnutých milostmi, divili bychom se a byli bychom uchváceni, že v nich nacházíme tento tryskající pramen díkůvzdání, který z nich činí zcela čistou harmonii pro jejich Stvořitele. Byl by v tom kouzelný koncert a my bychom mysleli, že jsme přeneseni do věčné blaženosti.

Mariina duše byla pro jejího Boha - dobrodince jeho zcela malé služebnice, Jeho Matky, Jeho Snoubenky - touto podivuhodnou harmonií, složenou z díkůvzdávání a z radosti. V ní se nic neodmítlo vzdávání díků, protože v ní se všechno otevřelo milosti. Nuže, když milosti v hojnosti udělené nejsvětější Panně byly podmíněny její výjmečnou a nepřetržitou věrností, můžeme mít tak celou představu o jejím ustavičném díkůvzdávání. V jejím lůně Boží Slovo, již Kněz a Oběť - Hostie, děkoval za ni s ní a v ní. Po Jeho narození Maria potřebovala jen vzít do svého náručí nebo přitisknout na své srdce požehnaný plod svého života, aby přiměřeně poděkovala velebné Trojici, že ji učinil plnou milostí, když ji dal stát se Matkou Života, Matkou Boží milosti. A tak požívala až do konce svého Syna, požehnaného Otcem, vtělené to podstatné požehnání, aby chválila a blahořečila Tomu, který, podílejíc se s ní o své Otcovství, učinil ji tak požehnanou a žehnající jen proto, že byla Matkou Požehnaného.

Život naší vřelemilované Matky nevyšel nikdy ani na okamžik z tohoto prostředí požehnání a to ji učinilo v Ježíši živým díkůvzdáváním. Kvalita tohoto díkůvzdávání pochází z podivuhodné lásky, kterou měla. Když byla takto spojena se svým Synem, její díkůvzdávání se stalo účastným na díkůvzdávání Ježíše, který děkoval Otci ve jménu všech lidí. A to nejprve ve jméně své Matky!

Můžeme si představit radost Ježíše blahořečícího Otci za všechnu nádheru, kterou vybavil blahoslavennou duši nejsvětější Panny, Jeho Matky a též Jeho Snoubenky, nové Evy - nového Adama.

Říkají: Díky Bohu za vše, co vychází z jeho stvořitelských rukou. Za malé i velké radosti a za protivenství všeho druhu. Ať jsou tato trápení zdrcující či lehká, pro duše podílející se na Mariině tajemství je vše příležitostí pro dobrořečení a radostná díkůvzdání. Když ne všechny duše jsou stejně přetvořeny v Marii, jejich díkůvzdávání se liší silou a radostí. Čím více je nějáká duše přetvořena v Marii, tím více se ztotožňuje s jejím vlastním díkůvzdáváním, které bylo vyzpíváno v duši podstatně požehnané - naší vřelemilované Matky. A toto je čiročistá logika, neboť zcela maličký, který se stal, jak jsme řekli, něčím z ní, též se něčím podílí na jejích podivuhodných výsadách. Nemůže již tedy omezovat svá díkůvzdávání na několik milostí, ale rozšiřuje je na plnost, která vyplývá z Milostiplné.

V důsledku toho nejmenší, skrytí v ní, plní úlohu chvály a vděčnosti, která působí Nejsvětější Trojici nekonečnou radost a slávu stále rostoucí. A když chceme uzavřít, že radost je navázání kontaktu se životem, co můžeme říci o této plné radosti zcela maličkých, vyhrazených pro díkůvzdávání a požívající v Marii štěstí, že mají kontakt s Tím, kterého nám ona dává a který je životem. Je to prostě život, protože je to jediný život.

Když nám naše milovaná Matka dává opojit se radostí, neodlučitelnou od života, který nám odevzdává, učí nás též v sobě požívat jejího Požehnaného, abychom nepřetržitě žehnali zemi a nebi, tvorům a stvoření, ale hlavně Tomu, který nám vydal skrze Ni svého Požehnaného.

Toto všechno ona dává svým malým dětem a toto všechno jim zjevuje ve svém důvěrném styku, který nic na světě nemůže nahradit, protože je příliš plný její mateřské duše přímo zapadající co nejhlouběji do jejich srdcí, pochovaných v jejím srdci.

Avšak je ještě něco o mnoho většího v tomto skrytém a vzdáleném díkůvzdávání - je to její probodené srdce Snoubenky kněžského srdce.

Když je Eucharistie díkůvzdáváním pro všechny duše ve všeobecnosti, čím je potom pro kněze a pro Marii? Kněz je mužem Eucharistie a Maria je Matka věčného Kněze a skrze něj všech kněží, kteří projdou změnou. Ona je tedy výjmečným způsobem ponořena do jejich eucharistického a kněžského díkůvzdávání. Její srdce a její duše Snoubenky kněžského srdce se podílejí na tajemném díkůvzdávání, kterým je Ježíš - Oběť - Hostie způsobem vitálním a trvalým.

Maria, Snoubenka kněžského srdce, je vázána na eucharistické díkůvzdávání svého Ženicha, jako je ovoce vázáno na strom a jako je duše spojená s tělem. Existuje mezi nimi nerozlučitelná jednota. A v tom existuje též pramen nekonečné radosti, jako na Kalvárii existovalo spoluutrpení, přiměřené nevýslovnému umučení Miláčka.

Maria bude vždy pro kněžství živým a trvalým díkůvzdáváním, jako i její nejmenší budou v ní prodloužením této podivuhodné chvály lásky, která vzdává díky Otci za všechny pomazané Jejího Syna.

Vřelemilovaná Matko, ty jsi nepřestávala blahořečit Nejsvětější Trojici, že tě naplnila milostí, že tě učinila Matkou Požehnaného, totiž plnou milostí. Rač nás tak mocně včlenit do tvého Požehnaného, abychom byli jako On, vždy připraveni blahořečit a vždy se zabývali jedinou chválou Otce. Připrav naše duše tak, aby v nich všechno bylo uspořádáno skrze tebe a zaměřené na poděkování, na zpěv, na díkůvzdávání bez konce.

A kéž tvá radost, neodlučitelná od tvé lásky, naplní naše díkůvzdávání, aby bylo triumfem dokonalé lásky již na této zemi v očekávání nebe. Amen.

 

Malá Terezie a kněžství

Protože malá Terezie byla malá, měla velké ambice a neuvěřitelnou odvahu. To je vlastní zcela malým dětem. Ostatně, její důvěra se opírala o její pokoru a ona se odvážila na takové věci vůči nebeskému Otci, že poznajíc jeho všemohoucnost, věděla, že věřit Mu a utíkat se k Němu znamená uctívat Ho. Lidé zavazují Boha Otce k zázrakům do takové míry, do jaké věří v Jeho otcovství. Důvěra byla vždy zlatým klíčem, kterým světci uměli otevřít Jeho srdce.

Největší ambici vyjádřila Terezie těmito slovy: “Být Tvojí snoubenkou, ó, Ježíši, být karmelitkou, být ve spojení s Tebou, Matko duší, to by mi mělo stačit... Rovněž já cítím v sobě ještě jiné povolání: cítím v sobě povolání bojovníka, kněze, apoštola, učitele Církve, mučedníka. Chtěla bych vykonat všechny nejhrdinštější skutky… Chtěla bych zemřít na bojišti v obraně Církve... Cítím v sobě povolání kněze! S jakou láskou bych Tě nosila na svých rukách, když by jsi na můj hlas sestoupil z nebe... s jakou láskou bych Tě dávala duším!”

Terezie tedy vroucně toužila být knězem, avšak toto povolání ji nestačilo. Sama vyhlásila, že chtěla vyplnit všechna poslání a projít celý svět, aby tam zakládala oheň lásky.

Nuže, jednoho dne, probírajíc se v listech sv. Pavla, přišla ke 12. a 13. kapitole prvního listu Korintským. Tam dostala klíč ke svému povolání. Chápajíc, že láska je všechno, vyhlásila, že chce být láskou. V nadmíru opojné radosti zvolala: “V srdci Církve, mé Matky, budu láskou... Tak budu vším... Tak se můj sen uskuteční... Konečně jsem našla své povolání, mým povoláním je láska!”

Z výšin nebes, protože Terezie chce splnit všechna poslání a protože je v samém srdci Církve, bdí tedy zvláštním způsobem nad misionáři a knězi. Ale ona netoužila výlučně po kněžství. Bůh si ji bezpochyby vyvolil pro apoštolát méně zúžený a více univerzální. Ona byla spíše kněžským andělem než kněžskou pannou. Byla Serafem lásky přitahujícím milosti na celou Církev. Zdá se, že všechny “louče” apoštolátu ji stejně přitahovaly.

Avšak vroucí a serafská modlitba Terezie vzbudila v šiku malých duší-obětí purpurové a panenské vojsko malých dětí Sedmibolestné. Mezi těmito dušemi jsou takové, které budou výlučně zasvěceny svátosti kněžství. Jaké to poslání! Toto poslání se může splnit jen v hlubinách probodeného srdce.

Maria vždy vede své malé do pokladnice mateřské rány, kde chce ztvárňovat “přídavné” lidské přirozenosti, aby získala kněží ohnivého srdce, kteří budou jejími pravými knězi a kterých úchvatný obraz načrtnul sv. Grignion z Montfortu (pozn. srovnejme nyní tyto úvahy s tím, co nám nabízí večeřadla s Pannou Marií).

Terezie svoji modlitbou a svým vyzařováním věčnosti je nadále andělem kněžství a připravuje pro Církev skutečně podivuhodnou kněžskou sklizeň. Zcela maličcí naší Matky budou v ní klasy a snopy.

Připravujme tuto mariánskou hodinu a uspišme ji svými touhami, neboť to bude hodina velké události naší milované Matky a jejího neposkvrněného Království skrze její probodené srdce.

Malá královno, která jsi byla vyvolena na to, aby jsi zjevila duším nevýslovnou a vždy milosrdnou něžnost Boha, nekonečnost Otce. Ty, která jsi proto byla hlasatelkou neposkvrněného Království naší velké Královny, suverénní Vítězky nad drakem! Rač nám pomáhat zmizet v hlubinách zničení, kde démon již nemůže nic dokázat... Tak budeš pracovat na uspíšení příchodu naší Matičky - Královny, aby zaujala celé místo, které ji přináleží v Církvi a též v každé z našich duší, pro triumf jejího vřelemilovaného Pána a Krále. Amen.

 

Kdyby, což je nemožné.....

“Kdyby, což je nemožné, dobrý Bůh našel duši slabší, menší, než je má, zalíbilo by se mu zahrnout ji milostmi ještě většími.”

Tato podivuhodná slova sv. Terezie od Ježíška a Svaté tváře podtrhují důležitost malosti a ukazují cenu, jakou ji připisovala, protože právě to přivábilo na ni neslýchané milosti, kterých byla předmětem.

Více zahrnuta milostmi než Terezie.... Kdo by si tedy mohl představit duši více naplněnou milostmi, než byla duše tohoto dítěte, milovaného nebeským Otcem a jejími bratry na zemi - duše, které vyzařování věčnosti se projevilo velmi brzy a univerzálně?

Ostatně, ona sama dobře řekla: “Kdyby, což je nemožné.” Ona tedy usuzuje, že její úděl byl královský a že nevidí, co by Bůh mohl dát více jiné duši, protože ona si nepředstavuje jinou duši menší a více zničenou, než byla její.

Rovněž tato duše menší a více zničená, tím tedy více zahrnutá milostmi, věru existuje a je to nejsvětější Panna Maria. Ona je nejmenší mezi nejmenšími, proto Nejvyšší měl v ní zalíbení a vybavil ji takovým bohatstvím, že milost andělů a lidí se zdaleka nevyrovná její milosti. Ó, jaký div plnosti!

Maria byla tedy tímto menším tvorem, tak malým, že nikdo si o tom nemůže učinit představu, stejně jako si nemůže učinit představu o její velikosti Boží Matky.

Nepochybně Terezie by se nebyla odvážila porovnávat se svojí Matkou Marií. Když hodila tuto výzvu, myslela všechny ty, co se vydají na její “malou cestu” a budou závodit s ní v malosti. Kdyby myslela na duše přetvořené v Marii, tehdy by její výzva neobstála.

Moudrost Všemohoucího ji skryla tuto perspektivu, protože bylo třeba, aby se, jak se zdá, její malá cesta osvědčila a byla heroldem zcela mariánské malosti. Je v tom harmonie, soulad božského plánu, který nic nepřevrací v řádu nadpřirozených událostí a který jemně a trpělivě buduje věčné věci.

Zjistí se tedy, že duše složené božským Orlem Terezie do hlubin mateřského lůna budou přivedeny na takový stupeň malosti, že se stanou účastny na vlastní celé malosti své milované Matky. A tyto duše nevyhnutelně dostanou milosti větší, než milosti, které dostala Terezie. Tyto zcela malé duše, neviditelné v srdci své Matky, vykonají to, co chce vykonat jejich Matka skrze ně, tedy největší věci. Budou oděny její svatostí a budou silné celou její prosící mocí. Předpověď sv. Grigniona z Montfortu se uskuteční do písmene: “Svatí, narození z ní, převýší svaté předcházejících století, jako libanonské cedry převyšují a překonávají keříky.”

Je to skutečně úchvatný kontrast nejvyšší svatosti v nejpokornější celé malosti a v nicotě nicoty, zmizelé v její plodné zemi panenských útrob. Sladká malá královna připravila příchod velké Královně a pracovala přímo na požehnaném Království, vzbuzujíc legie malých duší a stávajíc se Janem Křtitelem nejmenších. Jaká žeň svatých pokryje tehdy půdu svaté Církve!

Jaká radost myslet na tuto pochodeň, přijatou z rukou Terezie, aby byla nesena nejmenší duší, jakou naše Matka žárlivě střeží v ráně svého srdce....

Tak plamen její malosti zvětší své světlo, ztrácejíc se ve světle celé malosti Marie. A nyní v tomto jasu svět nebude moci již zbloudit a Církev zazáří novým leskem.

Milovaná Matko, královno vší milosti a Matko zcela maličkých, z tvého mateřského lůna a z Tvého probodeného srdce vyjdou největší svatí, jakými Církev byla kdy obdařena. Tyto světce potřebuješ pro vyzařování svého panenského Srdce a pro jeho plnou radost. Potřebuješ je, aby zjevili Tvé mnohotvárné milosrdenství a aby dali zazářit Tvé mateřské moci. Tvá královská koruna bude zářit do takové míry, do jaké se uskuteční totální Kristus a do jaké poslední živé kameny, kterými jsme my při budování Jeho města, se stanou drahocennějšími a průsvitnějšími tvojí dokonalou krásou. Shlédni na nás, ó, Matko a učiň to... “Hle, vše tvořím nové” (Zjv. 21,5). Amen.

Rozjímání z modré knihy: Mé vlastnictví (6. srpna 1977)

“Zůstáváte-li v zahradě mého Neposkvrněného Srdce, stáváte se mým vlastnictvím. Nikdo vás potom nebude moci už nikdy ode mne odloučit, protože já sama vás chráním. Musíte se stále cítit v bezpečí!

Nesmíte se už bát ani satana, ani světa, ani své křehké přirozenosti.

Budete ovšem cítit svádění a pokoušení, které Pán dopouští jako zkoušku, aby vám ukázal míru vaší slabosti.

Já vás však chráním před zlým duchem, který nemůže škodit těm, kteří jsou mým vlastnictvím. Pak vás láskyplně obdělám, až z vás udělám – z každého – též takovou zahradu, kde – podobně jako v mé – by se mohla zrcadlit božská záře Trojice.

Vychovávám vás s mateřskou péčí. Svou vlastní rukou vytrhávám z vás všechno, co by se mohlo jakkoliv Pánu nelíbit.

Duch svatý, který mě naplňuje, je jako oheň, který ve vás všechno spaluje, aby nezůstal ani stín, který by mohl zatemnit onu krásu, ke které vás chce vést vaše nebeská Matka. Chci vás učinit nejčistším zrcadlem Boha.

Potom ve vás posiluji ony ctnosti, které jsou jako kořeny, na nichž záleží, abyste mohli růst: totiž víru, naději a lásku. Kolem nich jako ozdobu vám dávám všechny ostatní ctnosti, které učinily vaši Matku krásnou před Bohem.

A v té míře, v jaké se stále více otvíráme Božímu světlu, vylévám na vás balzám své vůně: pokoru, důvěru a oddanost.

Tak rostete jako květiny pěstované v mé zahradě, protože dostáváte krásu a vůni vaší Matky.

Potom doprovázena anděly a svatými nebe a modlitbou duší v očistci přicházím každého dne k Božímu trůnu, abych Bohu podávala stále větší kytice těchto květů své zahrady.

Až se stanete takovými, potom se celá církev stane mou zahradou, v níž se bude se zalíbením zhlížet Boží Trojice.

Otec se bude radovat, když v ní uvidí dokonale uskutečněný plán svého stvoření. Syn bude přebývat s námi, neboť mezi vás nyní přišlo Otcovo království. Duch svatý sám bude životem světa, který bude opět zasvěcen Boží slávě.

Toto bude triumf mého Neposkvrněného Srdce.”

 

Vysvětlivky

  1. Celá malost může být rovněž předmětem touhy a člověk se může na ni připravit úkony vnitřní chudoby, vroucími touhami po ztotožnění se s Boží vůlí.
  2. Rozumí se, že náš Pán Ježíš Kristus je jediný původce milostí. Rovněž nám chtěl na Kalvárii dát svoji Matku, aby nám dal zúčastnit se spolu s ní na vypracování totálního Krista.
  3. Slovem “odosobnění”, které se tak často opakuje na těchto stránkách, se nemíní “ztráta vlastní osobnosti” v tom, co v ní může být dobré, protože milost neničí přirozenost. Znamená to jednoduše “zemřít, abychom žili” nebo “já se musím umenšovat, aby on rostl” (Jan 3,30).
  4. “Nežiji již já, ale žije ve mě Kristus.” (Gal 2,20)
  5. Milost je zřejmě Boží dar, kterého Maria je prostřednicí.
  6. Pasivita je stav duše, kterou Svatý Duch přijímá a povznáší, aby ji postavil pod proud svých darů a aby reguloval její činnost v božském “konání”. Tento stav následuje po činnosti, vlastní duši, když duše “vesluje” s pomocí základních ctností spravedlivosti, opatrnosti, síly a zdrženlivosti, aby postupovala se svojí loďkou. Při pasivitě sám Svatý Duch dýchá do plachet.
  7. “Tělo Kristovo je tělo Marie.” (Pseudo-Augustín” Řeč o Nanebevzetí)
  8. “Uzavření” jsou ti, co žijí život v Marii.
  9. Druhá Osoba Nejsvětější Trojice, které Maria dala lidský život, byla vybavena milostí hypostatického spojení v samém okamžiku panenského početí v lůně své Matky, totiž zároveň s jejím svobodným “staň se” samým aktem tohoto “staň se”. Současně s tímto “staň se” při Zvěstování a důsledku tohoto faktu jedinečná Kristova Osoba, která je zároveň i neoddělitelně Otcovým Božským Synem a Mariiným lidským Synem, byla nadaná dokonalým kněžstvím, poznačená v samých hlubinách svého bytí jakoby podstatným pomazáním, postihujícím zároveň lidskou i božskou stránku a posvěcujícím dítě, které se mělo narodit, zároveň za kněze i za dar pro dokonalou oběť.
  10. Blízkost Panny Marie nebeskému Otci zvlášť zdůraznil Mons. Olier (1608-1657), zakladatel Společnosti kněží sv. Sulpícia. (Pozn. překladatele)
  11. Malá tereziánská cesta jistě nese s sebou stavy pasivity, avšak neprožívané specificky v Marii.
  12. Kontemplativní duše nejsou nevyhnutelně v klášterech. Bůh si je volí všude, pod širým nebem, podle svého zalíbení.
  13. Překlad užívaného “Zdrávas” z řeckého originálu “Chaire” znamená “Raduj se”. (Pozn. překladatele).

Podle: Celá malosť, vydavatelstvo “Misionár”, Rehola redemptoristov, Masarykova 35, 071 01, Michalovce.


Zpět na úvodní stranu