Lurdy patří Marii

V Lurdech mariánský příběh začal už dobrých tisíc let předtím, než se zde Svatá Panna v roce 1858 zjevila Bernadettě Sourbirousové. To bylo v době, kdy arabská vojska ohrožovala Evropu a přes Španělsko pronikla až hluboko do Francie. Tehdy roku 732 francký král a slavný vojevůdce Karel Martel je rozdrtil v rozhodující bitvě u města Poitiers, a tak zachránil západní křesťanský svět před vyvrácením a zkázou. Houfy Arabů prchaly ve velkém nepořádku zpět přes Pyreneje do Španělska, Martelovi vojíni je však pronásledovali. Malý zbytek Saracénů se uchýlil na lurdský hrad, starou nedobytnou pevnost, stojící zde už za dob starého Říma a střežící důležitou cestu do Španělska.

Saracény se odtud nepodařilo vypudit. Lurdský hrad se v roce 778 pokoušel dobýt sám král a pozdější císař Francké říše Karel Veliký, ale marně. Chtěl už odtáhnout s nepořízenou, ale situaci zachránil biskup z města Puy, který se výpravy také zúčastnil. Pustil se se saracénským velitelem Miratem do vyjednávání a z Božího dopuštění při něm byl tak úspěšný, že se mu Mirata podařilo obrátit na křesťanskou víru. A nejen to: z Mirata učinil věrného obdivovatele Svaté Panny.

Tak byl Mirat pokřtěn a stal se křesťanským rytířem pod jménem Lorus, jeho jméno bylo přeneseno i na hrad, kterému se začalo říkat Lordum – francouzsky Lourdes.

Lorus s Karlovým souhlasem svoji doménu navěky daroval Panně Marii, za jejíž dítě se považoval, a tak tento kus země vlastně Francouzům nepatří a Maria sem při svých zjeveních v roce 1858 přišla do svého.

Rodina Soubirousových

Bernadettiny Lurdy poloviny XIX. století však už tuto minulost nijak nepřipomínaly. Byly tehdy okresním městečkem o čtyřech tisících obyvatelích a s farníkem kostelem na náměstí na pravém břehu řeky Gavy pod zámkem, či spíše pevností, tyčící se na strmém výběžku pyrenejských hor. Zde se Bernadetta Sourbirousová na rodila 7. ledna 1844 v mlýně při řece Gavě. Její otec, František Sourbirous, mlynářský tovaryš, se sem přiženil po smrti otce své nastávající manželky a ujal se po něm vedení mlýna, do té doby prosperujícího. Nehospodařil však dobře, a tak byl po čase nucen s celou rodinou mlýn opustit a po několika dalších nezdařených pokusech se nakonec docela vzdal mlynářského řemesla. Postupující bída ho přinutila brát příležitostná, mnohdy pokořující zaměstnání. Někdy vypomáhal místnímu pekaři, staral se o koně povozníka Cazenava, často však zůstal docela bez práce. Jeho žena proto také chodila pracovat a hledala obživu, kde se dalo.

Berandetta byla jejich prvním dítětem, po ní následovalo sedm dalších, z nich však na živu zůstaly jen tři. Matka ztratila brzy mléko, a tak si Bernadettu na čas k sobě vzala Marie Aravantová, selka ze sousední obce Bartres, protože právě sama ztratila svoje vlastní dítě. Marie Aravantová si Bernadettu tak oblíbila, že ji často navštěvovala i později, když už byla nazpět u svých rodičů, a nosívala jí ovoce a pamlsky.

Bernadetta nebyla zdravé dítě a v desíti letech se nakazila cholerou, jež se tehdy rozšířila po Francii i v samotných Lurdech. Uzdravila se sice, ale zhoršilo se její astma, jímž trpěla už dříve. Tehdy si ji vzala k sobě její teta a kmotra Bernarda. V roce 1856 se Bernadetta od tety vrátila zpět domů, v té době přinutila naprostá bída její rodiče, aby poprosili bratrance André Sajouse o přístřeší v proslulém “cachot”, bývalém vězení, které mu obec prodala, když ho předtím jako zdravotně závadné zrušila. Rodina Sourbirousová pak žila v této přízemní díře o velikosti 3x4 metra s provlhlou, opadávající omítkou a s výhledem dvěma zamřížovanými okénky do malého dvorka obehnaného zdí, kde ještě ke všemu bratranec Sajous skladoval hnůj. Bernadettina přítelkyně Jana Abadiová o těchto neutěšených poměrech později vyprávěla: “Kolikrát jsem zde zastihla Bernadettu, jak pojídá svou ubohou porci polévky proti této zdi a tomuto hnojišti… a usmívala se.”

V této ubohé cele byla jediným zařízením dvě chudičká lůžka, starý kufr se svršky, dvě židle a několik hliněných talířů. A přesto se této bídě Sourbirousovi nepodali a neztratili lidskou důstojnost a lásku k Bohu. Bratranec Sajous o jejich manželském soužití podal to nejlepší svědectví: “Nikdy jsem nezaslechl jediné zlé slovo jednoho proti druhému, ani dětí proti rodičům, a rodiče, i když své děti důsledně trestali, nikdy s nimi nezacházeli špatně. Ludvíka měla ráda čistotu, nemohla jí však dosáhnout, jak by chtěla. Ani ona ani děti o nic nežádaly, raději by byly zemřely. Nikdy jste neslyšeli, že by děti křičely, že mají hlad.”

Podobně vypovídala i jiná svědkyně – Jana Vedérová: “Ludvíka byla dobrou měšťankou, něžnou, zdvořilou, pracovitou. Své děti vychovávala velmi dobře. Přes velikou bídu byly děti vždy čisté a přiměřeně oblečené, stejně tak i František a Ludvíka.”

Dodejme, že matka Sourbirousová se musela vyrovnat i se sklonem svého manžela k vínu a ke kartám. A přesto se všichni měli rádi a byli naprosto spořádanou rodinou. Do školy Bernadetta chodila jen málokdy, většinou doma opatrovala svoje mladší sourozence. Marie Aravantová si na počátku roku 1855 vzala opět Bernadettu na výpomoc do Bartres. Bernadetta zde s velikým zalíbením pásla její ovce, někdy šla i do školy a na katechismus, ale ničemu se nenaučila, protože učení jí nešlo do hlavy.

Všichni ji však měli rádi, například místní učitel se o ní vyjádřil takto: “Mladá pastuška s velikýma černýma a živýma očima, s vlasy černými jako eben, obličeje oválného, usměvavá a něžná. Z jejích poněkud velkých úst vycházel hlas plný něhy. Jedním slovem, všechno na ní sympaticky přitahovalo.”

A Marie Aravantová: “Byla vždy veselá a usměvavá. Nestěžovala si na nic a na nikoho, každého poslechla a neodmlouvala. Nikdy jsme s ní neměli žádné starosti. Co se jí dalo, to si vzala a byla s tím spokojena. Její manžel jen k tomu dodal: “Ztráceli jsme však odvahu, když jsme ji měli učit katechismu a modlitbám. S výjimkou Otčenáše a Zdrávasu si totiž nedokázala nic zapamatovat.”

V lednu 1958 se vrátila do Lurd, a to hlavně proto, aby se připravovala k prvnímu svatému přijímání, a konečně mohla chodit řádně do školy. Měla tehdy čtrnáct let, ale pro její drobnou a křehkou postavu by jí byl každý hádal jedenáct. Bez ustání ji trápilo astma, ale nikdy si nepostěžovala; to ostatně Soubirousové neměli ve zvyku a nestěžovali si ani teď, když byli docela chudí. Svou naprostou bídu přijímali pokorně jako úděl seslaný od Boha, a tak každého večera poklekali na dlažbu své vězeňské cely ke společné modlitbě v hluboké důvěře v jeho Prozřetelnost.

Den prvního zjevení

Konečně nadešel onen památný čtvrtek 11. února 1858. Tehdy těsně před polednem, jak vařila polévku, Bernadetta zjistila, že už doma nemají ani kousek dříví na otop. Matka jí tedy dovolila, aby se svou sestrou Marií a patnáctiletou přítelkyní Janou Abadiovou šla nějaké nasbírat.

Ten den bylo vlhko a chladno a Bernadetta předtím prokašlala celou noc. Matka jí proto dala starý teplý “kapulet” a děti šly do lesa. Na mostě přes řeku Gavu potkaly jednu starou ženu a ta jim poradila, že dost dříví najdou na louce pana Laffitta, místního boháče, jehož správce tam zrovna dal pokácet topoly. Řeka Gava zde velikým obloukem obtéká horu Espélugnes, ležící na východním okraji Lurd. Tento oblouk přetínal mlýnský náhon, takže pozemek pana Laffitta vlastně ležel na jakémsi ostrově. Děti se tam tedy vydaly, přešly po lávce mlýnský náhon, a tak se dostaly na louku pana Laffitta. Začaly sbírat dříví a přitom došly až k místu, kde náhon ústí až do řeky u skály nazývané “Massabielle” s přírodně vyhloubenou jeskyní. Vpravo od této jeskyně ve výši asi tří metrů byl jakoby oválný výklenek se šípkovou růží. Při vstupu ležel obrovský balvan, o němž se uchovala pověst, že zde kdysi v pohanských dobách obětovali nějakému zvrhlému božstvu. Okolí se hemžilo hady a obecní pastýři zde pásávali prasata celého městečka. Samotná jeskyně byla spíše smetištěm, vždyť právě tam ráno téhož dne otec Soubirous, aby si vydělal pár korun, šel spálit odpadky městské nemocnice. Toto místo mělo tak špatnou pověst, že se v Lurdech o hrubých lidech říkávalo, že byli vychováni v Massabielle.

(Pozn. oproti Fatimě v Lurdech Panna Maria hovořila slovy méně, ale více uvedenými okolnostmi. Naznačila, čím se svět stává a zároveň naději, kterou dává písmo: “…A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost…” [Řím 5, 20], a zjevila se v jeskyni, kam se člověk utíká před nepohodou. Tou jeskyní je její Neposkvrněné srdce, které je nejjistější cestou k Bohu.)

Bernadettě se příliš nezamlouvalo, že berou dříví panu Laffittovi, a proto se raději vydala podél kanálu směrem k jeskyni, kde u vody zahlédla nějaké větve. Obě její společnice s ní tak došly až k samému ústí.

Kanál byl právě vypuštěný, bylo v něm málo vody, a tak se tedy dal přebrodit. Marie s Janou Abadiovou byly jen v dřevácích naboso, rázem tedy byly vyzuty a přebrodily kanál na druhou stranu. Nachlazená Bernadetta však měla punčochy, a proto si je musela stáhnout, takže se opozdila. Obě děvčata už zatím prošla kolem jeskyně a šla dál podél řeky. Bernadetta však v rozpacích stála na břehu, váhala, nechtělo se jí do ledové vody. Konečně se vyzula a začala si stahovat punčochy. Zrovna v té chvíli začaly lurdské zvony zvonit poledne. A právě v tomto okamžiku všechno začalo. Ale nechme o tom Bernadettu vyprávět samotnou:

“Ani jsem si ještě nestáhla jednu punčochu, a v tom jsem pocítila závan větru, jako by se chystalo na bouřku. Šumění jako by přicházelo ze všech stran a šum odcházel také všemi směry. Obrátila jsem se směrem k louce, ale viděla jsem, že se stromy vůbec nehýbou. Zahlédla jsem jen, jak se někde u jeskyně hýbou nějaké větve a ostružiny, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Pokračovala jsem ve vyzouvání a ponořila jsem nohu do vody, když jsem před sebou zaslechla opět stejný hluk. Zvedla jsem oči a viděla jsem, že nad nejvyšším místem jeskynního otvoru se kymácí a vlní sem a tam celý shluk větví a ostružin, zatímco v okolí se nehýbalo nic. V otvoru za větvemi jsem hned vzápětí uviděla bílou dívku, ne vyšší než jsem já sama; dívka mě pozdravila lehkou úklonou hlavy, současně vzepjala od těla své paže a rozevřela ruce jako Svatá Panna, na její pravé paži visel růženec.

Měla jsem strach, ucouvla jsem, chtěla jsem zavolat obě malé, neměla jsem však k tomu odvahu. Několikrát jsem si protřela oči, myslela jsem, že se klamu. Pozvedla jsem oči a spatřila jsem, že dívka se na mě velice přívětivě usmívá a jakoby mě vyzývá, abych přistoupila blíž. Ale stále jsem ještě měla strach. Přesto však to nebyl takový strach, jaký jsem mívala někdy dříve, vždyť jsem stále setrvávala na místě a dívala se, zatímco má-li člověk strach, rychle se vzdálí.

Přišlo mi jaksi na mysl, abych se modlila. Sáhla jsem rukou do kapsy, vzala jsem růženec, který obvykle nosím při sobě, poklekla jsem a chtěla jsem udělat znamení kříže. Nemohla jsem však dosáhnout na čelo, ruka mi poklesla.

Dívka se mezitím postavila stranou a otočila se ke mně. Teď držela v ruce veliký růženec. Pokřižovala se jako k modlitbě. (Z dalšího vyplývá, že zde Panna Maria naučila Bernadettu velmi uctivému a krásnému [ne teatrálnímu] pokřižování k oslavě Boha. Tento moment ukazuje, jaký význam má kvalitní kříž) Ruka se mi chvěla, zkusila jsem znovu učinit znamení kříže, a tentokrát mi to šlo. (Podle Mariina vzoru.) A pak už jsem neměla strach.

Pomodlila jsem se svůj růženec. Dívka přebírala zrnka svého růžence, ale rty nehýbala. Pokud to šlo, při modlitbě růžence jsem se dívala. Dívka měla na sobě bílý šat, sestupující až k nohám, z nichž bylo vidět jen špičky. Šat byl hodně vysoko na krku ukončen záhybem, z něhož visela bílá šňůra. Bílý závoj, pokrývající hlavu, padal podél ramenou a paží téměř až k dolnímu okraji šatů. Na každé noze jsem viděla žlutou růži. Pás šatu byl modrý a jeho konce splývaly až pod kolena. Řetěz růžence byl žlutý, zrnka bílá, velká a vzájemně od sebe velmi vzdálená. Dívka byla plná života a velmi mladá, byla obklopena světlem. Když jsem se domodlila růženec, s úsměvem mě pozdravila, ustoupila do výklenku a pojednou zmizela…”

Bernadetta zůstala nehybně klečet. Po chvíli se vracely obě děti s dřívím, a když ji uviděly, jak stále klečí, posměšně na ni volaly, že neumí nic jiného než se modlit, a vyzývaly ji, aby konečně přešla náhon. Bernadetta tedy vstala a kurážně vkročila do náhonu a téměř současně v překvapení zvolala: “Ale vždyť voda je teplá jako pomyje!” Děvčata se tomu smála, ale hned si povšimla, že Bernadetta je bledá a celá rozrušená. Na druhé straně se jich Bernadetta otázala, zda také něco viděly. Děti s údivem prohlásily, že nespatřily nic pozoruhodného. Bernadetta se jim tedy se svým zážitkem svěřila, ale zároveň je prosila, aby o tom nikomu nic neříkaly.

Přes všechny sliby však její sestra Marie doma všechno pověděla mamince, Bernadetta dostala vyhubováno, že je fantasta, že se jí všechno jen zdálo, určitě viděla jen bílý kámen. Příštího dne ráno Bernadetta pocítila zvláštní vnitřní nutkání, aby se vrátila k jeskyni. Matka ji však ven nepustila, a naopak nařídila, aby se dala do obvyklých domácích prací. Novinka o oné zvláštní události se však mezitím rozkřikla.

Druhé zjevení

A tak v neděli 14. února po velké mši doprovodily zvědavé kamarádky Bernadettu domů a poprosily její rodiče o dovolení, aby směly společně jít k jeskyni. Rodiče jim k tomu po dlouhém naléhání nakonec dali souhlas, a tak se hned celý tucet kamarádek s Bernadettou vydal na cestu, jedna dívka s sebou vzala i láhev svěcené vody.

Děti po příchodu k jeskyni ihned poklekly a na Bernadettinu výzvu se modlily růženec. Po chvíli Bernadetta pojednou zvolala pohnutým hlasem: “Podívejte se na ten jas, Paní je zde.” Jedna malá přítelkyně jí tedy ihned podala láhev se svěcenou vodou a Bernadetta pokropila jeskyni se slovy: “Přicházíte-li od Boha, přibližte se, přicházíte-li od démona, jděte pryč.” A pak se na okamžik obrátila ke svému vidění a vzápětí upadla do extáze. Připadala nám jako anděl, vypověděla později Jana Abadiová. Myslely jsme, že je mrtvá, dívaly jsme se na ni a plakaly. V té chvíli sem přišel z nedalekého mlýna i mlynář Antonín Nicolau se svou matkou. Byl to robustní osmadvacetiletý muž, ale i on byl hluboce dojat, svůj zážitek vylíčil takto: “Bernadetta byla kolenou, bledá, oči zeširoka rozevřené a upřené k výklenku, ruce sepjaté, růženec mezi prsty; z obou očí ji tekly slzy, usmívala se a její tvář byla krásnější než všechny, než jsem dosud viděl.” Nicolau pak odvedl Bernadettu do svého mlýna, aby se ohřála. Sem za ní z Lurd přispěchala i matka Soubirousová; velice se na Bernadettu zlobila a prohlásila o ní, že dělá veřejné pohoršení a chtěla jí nabít holí. Nicolau se však Bernadetty energicky zastal a prohlásil o ní, že je to anděl, anděl z nebe. Nakonec tedy i matka Soubirousová podlehla těmto dojmům a dojetím se rozplakala. Bernadetta jí však nicméně musela slíbit, že se už k jeskyni nevrátí. I toto druhé zjevení se událo beze slov, neznámá v nejmenším nedala najevo, kdo vlastně je. V Lurdech se o ní názory různily: jedni si mysleli, že je to Svatá Panna, druzí se domnívali, že se to zjevuje jistá zbožná dívka, která nedávno zemřela. Místní ženy chtěly tajemství rozhodně odhalit, a proto tedy ve čtvrtek 18. února dvě z nich požádaly matku Sourbirousovou, aby Bernadettu pustila a společně se vydaly k jeskyni. Bernadetta byla u jeskyně první, sotva sem dorazily i její průvodkyně, vykřikla radostně: “Je zde!” Po modlitbě růžence jedna z žen Bernadettě řekla, aby se zeptala Paní, co si přeje, a ať to napíše na papír, a zároveň podávala Bernadettě psací potřeby. Bernadetta se zvedla, postoupila dovnitř do jeskyně a nabídla je své Paní. Paní se tomu usmála a řekla: “Není nutné, abych vám napsala, co vám chci říci. Budete tak laskava a budete sem chodit po čtrnáct dní?”

“Och, ano, Paní, slibuji Vám to… Dovolí-li mi to rodiče.” Pak Paní ještě dodala: “Neslibuji Vám, že budete šťastna na tomto světě, ale na onom druhém.”

Poutníků přibývá

V pátek 19. února doprovázelo Bernadettu k jeskyni i několik dalších žen, mezi nimi byla i matka Sourbirousová. Před jeskyní všichni poklekli; Bernadetta se pokřižovala oním krásným způsobem, který odpozorovala od své Paní, a začala se modlit růženec. Po chvíli upadla do extáze a setrvala v ní asi půl hodiny. Když její vidění skončilo, ženy se jí tázaly, zda jí Paní něco nesdělila. “Ano, poděkovala mi, že jsem přišla, a řekla mi, že později mi něco odhalí.” Při návratu domů se Bernadetta svěřila, že během zjevení došlo k podivnému jevu - zásahu démonově: “Zatímco jsem se modlila, volaly mě hlasy, řeklo by se, že tisíc vzteklých osob. Bylo to strašné. Nejsilnější hlas křičel: ‘Zachraň se, zachraň se!‘ Paní však se staženým obočím přísně pohlédla směrem ke Gavě a hlasy umlkly.” Démon sem přišel ještě mnohokrát; znepokojoval Bernadettu, ale i mnohé jiné osoby, a několika lidem dokonce způsobil i zmateční vidění, která byla jakoby zesměšňující karikaturou mariánských vidění Bernadettiných.

V sobotu 20. února lidí u jeskyně přibývalo – shromáždil se zde už celý zástup. Tentokrát však Bernadettino chování a stav při extázi byly velmi pečlivě pozorovány. Její vzezření při zjevení jedna svědkyně – Ludvíka Baupová, vylíčila takto: “Její obličej byl jako z přibarveného vosku. Vypadla, jako by byla bez sebe, pak se jí po tváři rozhostil úsměvný výraz. V jistých okamžicích naslouchala s velmi vážným vzezřením, pak opět jakoby ožila; nebyla to už táž Bernadetta; tak musí vypadat nebeští andělé.”

Bernadettina matka byla tak dojata, že zvolala: “Nepoznávám už svoje dítě!”

Po vidění se Bernadetta svěřila svým přítelkyním, že Paní ji naučila modlitbě, která však byla určena jen jí samotné. Od té doby se ji modlila denně, ale nikdy ji nikomu neřekla, přestože v té věci na ni naléhalo mnoho lidí.

Lékařovo pozorování

V neděli 21. února už přišlo k jeskyni několik set lidí; mezi nimi bylo i hodně lurdských řemeslníků. Hned v první řadě těsně vedle Bernadetty stál místní lékař dr. Dozous, jeden z prvních významných svědků. Do té doby byly doktoru Dozousovi náboženské otázky docela lhostejné; k jeskyni přišel vlastně jen proto, aby si ověřil, že Bernadetta patří k oněm typickým případům nervózy spojené s halucinacemi. Jako vědecky zvídavý muž chtěl Bernadettin stav při vidění co nejdůkladněji prozkoumat a ve jménu vědy odhalit “všechno to děsivé potěšení patologického mysticismu” jak se později vyjádřil. Jeho svědectví však ve skutečnosti vyznělo docela jinak: “Bernadetta na sebe nedala dlouho čekat… jak došla před jeskyni, poklekla, vyjmula z kapsy růženec a začala se modlit, přebírajíc zrnka. V jejím obličeji se záhy udála proměna, jíž si povšimly všechny osoby, které jí byly nablízku. Zatímco jednou rukou přebírala růženec, v druhé držela zapálenou svíci, která často zhasla vlivem silného průvanu, ale vždycky ji znovu podala k zapálení osobě, která stála nejblíže. Sledoval jsem s velkou pozorností všechny Bernadettiny pohyby a v této chvíli jsem se chtěl přesvědčit o stavu jejího krevního oběhu a jejího dechu. Uchopil jsem jednu její ruku a položil prsty na tepnu. Puls byl klidný, pravidelný, dýchání snadné: nic nenasvědčovalo, že by její organismus byl pod vlivem nadměrného nervového vzrušení. Když jsem pustil její ruku, Bernadetta postoupila poněkud výše do jeskyně. Brzy jsem uviděl, jak její obličej, až dosud nesoucí výraz nejdokonalejší blaženosti, zesmutněl a z očí jí vykanuly dvě slzy. Tato nenadálá proměna mě překvapila; když Bernadetta ukončila své modlitby a ona tajemná bytost zmizela, otázal jsem se jí, co se v ní dělo… Odpověděla mi: ‘Paní se na okamžik na mne přestala dívat a zahleděla se do dálky nade mnou. Pak se podívala znovu na mne, a když jsem se jí zeptala, co ji rozesmutnilo, řekla mi: Modlete se za ubohé hříšníky, za svět tolik znepokojovaný.‘”

Po zjevení u jeskyně přetrvávala slavnostně pohnutá nálada a Bernadetta byla samozřejmě středem veřejné pozornosti a obdivu; jako obvykle se však chovala docela prostě a skromně a brzy odešla domů.

Tajemné Bernadettiny vize toho dne rozrušily už celé Lurdy. Všude se o nich povídalo a uplatňovaly se nejrůznější názory. Městský prokurátor Vital Dufour proto považoval za svou povinnost do věci zasáhnout: po velké mši si dal Bernadettu předvolat a jako křesťan, těšící se bezúhonné mravní pověsti, se jí pokusil šetrným způsobem všechno rozumně rozmluvit a požádal ji, aby mu slíbila, že se k jeskyni už nevrátí. Bernadetta mu to však neslíbila, přesto však v něm svým prostým chováním a výpověďmi, plnými nadšeného zápalu, zanechala velmi příznivý dojem: už po tomto prvním rozhovoru jí v podstatě uvěřil.

Téhož dne večer si ji předvolal i místní policejní komisař M. Jacomet, zde však všechno dopadlo docela jinak: při výslechu, který trval celou hodinu, komisař zprvu nasadil vlídný tón, ale postupně ho zachvátila taková zuřivost, že se už “nemohl ani strefit do kalamáře”, jak k tomu později poznamenala Bernadetta. Přesto však ani pod pohrůžkou vězení na Bernadettě nezískal slib, že se k massabiellské jeskyni už nevrátí. Zato to za ni přislíbil její otec, který si pro ni mezitím ke komisaři přišel.

V pondělí 22. února Bernadetta vstala časně ráno a chtěla jít k jeskyni, ale rodiče jí to zakázali, a tak šla do školy. Ve škole se jí všichni spolužáci společně s učitelkami začali posmívat a tropili si žerty z jejích “masopustních zjevení”. Jedna řeholnice dokonce Bernadettě posměšně vytkla: “Paní by udělala lépe, kdyby ti pomohla s katechismem, kterému se nemůžeš naučit.”

Bernadettu však především tížila jiná věc – byla vnitřně rozpolcena: má jít k jeskyni a neuposlechnout rodiče – anebo má zůstat ve škole a neuposlechnout svou Paní? S těmito myšlenkami šla v poledne domů na oběd. Po obědě se chtěla vrátit do školy, ale před samým vchodem do dvora jako by jí zabraňovala projít dovnitř nějaká neviditelná bariéra. Vydala se tedy na cestu k jeskyni, kam byla přitahována neodolatelnou silou. Na cestě se k ní připojili dva četníci, kteří ji z pověření komisaře dostali na starost, a asi padesát lidí, trpělivě na Bernadettu čekajících. U jeskyně se četníci postavili klečící Bernadettě po boku; Bernadetta se pomodlila růženec, její Paní však toho dne nepřišla. To byla voda na mlýn všem nevěřícím posměváčkům, shromažďujícím se hlavně v místné volnomyšlenkářské kavárně Café Francais; toho dne slavili triumf: Paní má strach z četníků! Jenomže tehdy je ještě nenapadlo, že tato událost naopak mluví ve prospěch Bernadettiny pravdomluvnosti: kdyby totiž Bernadetta vidění pouze předstírala, právě před četníky by svoje divadlo zahrála co nejlépe. Nad touto událostí se však hluboce zamysleli oba rodiče Sourbirousovi a uvědomili si, že Paní se toho dne Bernadettě nezjevila proto, že nesouhlasí s jejich neopodstatněným zákazem (popř. ctí 4. Boží přikázání). Odvolali ho proto a od té doby Bernadetta směla jít k jeskyni, kdy sama chtěla.

Obrácení posměváčka

V úterý 23. února se Bernadetta vydal k jeskyni hned za svítání; už ji tam očekávalo na dvě stě lidí. Toho dne sem přišel i J. B. Estrade, patřící ke kroužku posměváčků z Café Francais a který se svou sestrou byl ze zvědavosti přítomen Bernadettině výslechu u komisaře Jacometa. Odhodlal se sem jít jen proto, aby vyhověl úpornému naléhání své sestry, která velice toužila spatřit Bernadettu při vidění. Bernadetta i toho dne poklekla na svoje obvyklé místo a začala se modlit. Pan Estrade, její budoucí životopisec a pisatel krásné knihy o lurdských zjeveních, si stoupl těsně vedle ní. Svoje zážitky popsal později ve své knize Zjevení lurdská takto: “Když přebrala v prstech první zrnka růžence, pohlédla tázavě na skálu, projevujíc netrpělivě touhu a očekávání. Náhle, jako by jí pronikla záře, zachvěla se údivem a zdálo se, jako by ožila jiným životem. Její oči zazářily a staly se jiskrnými, serafické úsměvy se objevovaly na jejích rtech, celou její osobou se šířil nepopsatelný půvab. Z těsného vězení těla jako by duše dívenčina toužila stoupat tam vzhůru a něžně jásat. Bernadetta už nebyla Bernadettou! … byla jednou z vyvolených bytostí v nebeské podobě, jaké nám apoštol velikých vidění představuje u vytržení před trůnem beránkovým. My, muži, kteří jsme tam byli, samovolně, bez rozmýšlení jsme sňaly klobouky a sklonili jsme se jako ty nejpokornější ženy. Hodina rozumování přešla a jako ostatní, kteří byli přítomni této nebeské scéně, pohlíželi jsme z dívky v extázi na skálu a ze skály na dívku. Neviděli jsme nic, neslyšeli jsme nic, ale mohli jsme vidět, sledovat, chápat, hmatat rozmluvu mezi tajemnou Paní a dítkem, jež jsme sledovali očima. Po prvních dojmech, způsobených příchodem Paní, dívka skutečně nabyla vzezření osoby, která naslouchá. Její pohyby, její tvářnost projevovaly všechny změny v řeči. Tu vážná, tu se usmívající, přikyvovala Bernadetta hlavou, nebo se zdálo, že se ptá sama. Když mluvila Paní, zářila štěstím, když jí naopak přednášela své prosby, sklonila se a zesmutněla až k slzám. V určitých chvílích se dalo vypozorovat, že rozhovor je přerušen; tehdy se dítě vracelo k růženci, ale s očima stále upřenýma ke skále. Dalo by se říci, že se bála pohnout panenkami, aby se jí neztratil pohled na zázrak, který pozorovala. Extáze trvala asi hodinu; nakonec dívka došla po kolenou k místu pod šípkovým keřem, který rostl na skále. Tam se sklonila, jako by se klaněla, políbila zem a vrátila se, stále po kolenou, na dřívější místo. Její obličej zazářil posledním zábleskem; pak postupně bez otřesu, skoro nepozorovaně vzrušení ustupovalo, sláblo a zmizelo. Dívka se ještě nějakou chvíli modlila, ale od té chvíle jsme měli před sebou jen vlídnou, ale obyčejnou tvář dívenky Soubirousovy. Konečně Bernadetta povstala, vrátila se ke své matce a ztratila se v zástupu. Po výjevu, který jsem právě popsal, jsem byl jako člověk, jenž se probouzí ze snu, a vzdaloval jsem se od jeskyně, aniž bych si vzpomněl, že jsem nechal za sebou dámy, jimž jsem byl průvodcem. Nemohl jsem se vytrhnout z pohnutí a hlavou mi vířil roj myšlenek. Paní ve skále byla sice skryta; její přítomnost jsem však cítil a byl jsem přesvědčen, že její mateřský pohled spočinul na mé tváři. Ó slavná hodino mého žití! Zatřásl jsem se při pomyšlení, že já, posměváček a domýšlivec, jsem byl připuštěn, abych stál blízko nebeské Královny.” Toho dne Bernadetta od paní obdržela tři tajemství, která však nikomu nesměla svěřit.

Ve středu 24. února se už u jeskyně shromáždilo na pět set lidí, nechyběl ani místní strážmistr D´Angla. Dokonce přišla i Bernadettina učitelka, která ještě předtím v neděli otci Soubirousovi domlouvala, aby už Bernadettu k jeskyni nepouštěl. Bernadetta opět za obvyklých okolnosti upadla do extáze; za chvilku však po jejím rozjásaném obličeji jakoby přelétl mrak bolestného smutku a na tvářích se jí objevily slzy. Pak začala po kolenou vystupovat do svahu před jeskyní a při každém posunutí políbila zem. Dostala se takto až pod keř, tam se opět hluboce poklonila, pak pozvedla hlavu k jeskyni a naslouchala tajemným slovům. Potom se obrátila k přítomným a za neustávajícího pláče a vzlykání třikrát opakovala Mariino poselství: “Pokání, pokání, pokání!”

Pak se vrátila na svoje původní místo a tam opět upadla do extáze. Zatímco se kolem ní rozhostilo slavnostní ticho, došlo v té chvíli k trapnému zásahu náčelníka četnictva; s velikým hlukem se prodral až k samotné Bernadettě a zakřičel na ni: “Co tady děláš, komediantko?” Bernadetta ho však vůbec nevnímala. Náčelník četnictva ji zaraženě pozoroval, pak se obrátil k davu: “To si říkáme, že jsme v 19. století – a vidíme takové hlouposti.” Chtěl pokračovat, povstalo však několik dělníků a hodlalo ho odvést, a tak velitel četníků raději moudře ustoupil.

Bernadetta otvírá pramen

Ve čtvrtek 25. února na Bernadettu u jeskyně čekalo asi na čtyři sta lidí. I toho rána začalo všechno jako obvykle: Bernadetta hned po svém příchodu poklekla, pokřižovala se a začala se modlit růženec. Dnes však neupadla do extáze, ale začala dělat naprosto podivné – a podle mínění mnohých přítomných – bláznivé úkony: Nejprve po kolenou vystoupila vzhůru po svahu jeskyně. Dařilo se jí to s podivuhodnou snadností, která už předtím udivovala diváky – Bernadetta vlastně ani přitom nelezla, ale jako by po drsné a kamenité půdě klouzala nebo byla posunována, přičemž v jejím vzezření bylo plno grácie a vznešenosti. U šípkového keře se zastavila, rozhrnula jeho větve a pozorně naslouchala. Pak opět stejným způsobem po kolenou sestoupila; na jednom určitém místě se hluboce sehnula k zemi; a když potom pozvedla hlavu a pohlédla na Zjevení, přítomní s podivem spatřili, že Bernadettin obličej je pomazán blátem! Bernadetta vzápětí ještě ke všemu utrhla několik stébel trávy a začala je žvýkat. V tu chvíli z toho bylo všeobecné pohoršení – ženy si dokonce zakrývaly tváře rukama, aby se na toto pošetilé jednání nemusely dívat; ale Bernadetta si z toho nic neuvědomovala, nechala se svou tetou osušit kapesníkem, a pak se vrátila na své obvyklé místo, jakoby se nic výjimečného nedělo. Zato všichni přítomní si v té chvíli svorně pomysleli, že se nejspíš zbláznila! Po této události zavládlo všeobecné zklamání a zdálo se, že všechno je tím skončeno, a to docela neslavně. Nevěřící se smáli a triumfovali. Ozvaly se hlasy, volající, aby byla Bernadetta uzavřena do blázince…

Pan Estrade si přesto Bernadettu večer k sobě pozval – a ona přišla, důvěřivá a rozjasněná, a přesnými a přesvědčivými odpověďmi mu celou věc vysvětlila: “Zatímco jsem se modlila, Paní mi řekla: - ‘Běžte se napít a umýt v prameni.‘ Protože jsem nevěděla, kde ten pramen je, a protože jsem si myslela, že na tom nezáleží, zamířila jsem ke Gavě. Paní mě však znovu zavolala a prstem ni ukázala, abych šla vlevo do jeskyně. Poslechla jsem, ale vodu jsem neviděla; hrabala jsem v zemi, a voda tryskala. Trochu jsem ji nechala pročistit a pak jsem se napila a umyla.”

A J.B. Estrade vše rázem pochopil. I to, že Maria si od Bernadetty k tomu vyžádala i velké gesto pokory a pokání.

V pátek 26. února se davy návštěvníků přesvědčily, že z nového pramene vytéká vydatný proud vody. Toho dne snad ke Zjevení nedošlo, existující svědectví v té věci nejsou jednoznačná. V policejní zprávě se praví: “Bernadetta začala líbat zem; pak bylo nutno, aby všichni učinili totéž.” Dle jiné zprávy byl průběh ranní události asi tento: “Po modlitbě jednoho nebo dvou desátků Bernadetta spatřila Zjevení, což jsme poznali podle změny jejího výrazu v tváři. Třikrát po sobě pozdravila neviditelnou Paní, načež se ukláněla stále hlouběji, až se sehnula téměř k zemi. Pak jsme postřehli, že hovořila se Zjevením, a brzy na to po kolenou vystupovala k jeskyni a přitom několikrát políbila zem. Zastavila se, obrátila se k zástupu, položila si jeden prst na ústa, a pak velmi energickým pohybem rozepjala paže a všem dávala znamení, aby se uklonili. Pochopili jsme, že tak chtěla říci, abychom políbili zem; většina z nás však tak neučinila. Proto tedy opakovala svůj posunek s velikou silou a výrazem téměř podrážděným. Bylo to velice krásné, dalo by se říci – božská inspirace.”

V sobotu 27. února se u jeskyně shromáždilo velké množství lidí; četní poutníci už přicházeli v noci; modlili se, káli, líbali zem. V sobotu ráno už zde vznikla taková tlačenice, že na čtvereční metr připadalo deset až dvanáct osob, takže se lidé nemohli ani hnout. Místní polní hlídač, který dostal za úkol rozhánět dav, vypověděl: “Když jsem přišel, byli lidé všude. Před jeskyní bylo docela plno, podobně i na štěrku mezi kanálem a Gavou, podobně i na velké skále u kanálu. Někteří lidé dokonce spadli do vody. Vylezli si na svah skály, přitom se zachycovali houštin a keřů nad propastí. Měl jsem jim v tom bránit, ale bylo to bezvýsledné. Byli tam jako ptáci na větvích už tři nebo čtyři hodiny, docela prokřehlí.”

I v tento den Bernadetta činila úkony pokání; podala svou svíci osobě stojící vedle ní, vysvlékla svůj kapulet, poklekla a po kolenou lezla po rozmáčené zemi svahu, který vede dovnitř jeskyně, naplněné tehdy ještě pískem a štěrkem z přívalů Gavy, líbala zem a omyla si obličej. Zastavila se před výklenkem a tam s rozzářenou tváří pozorovala Zjevení. Panu Estradovi pak po skončení extáze vypověděla, že Svatá Panna ji pověřila, aby vyřídila kněžím, že na tomto místě žádá o výstavbu kaple. Pak se Bernadetta jako obvykle vrátila do školy. Děti ani učitelky se jí už neposmívaly.

Pohrůžky

V neděli 28. února musel polní hlídač Callet Bernadettě uvolňovat průchod mezi davy, které ji očekávaly před domem i po cestě k jeskyni, museli vypomoci i vojáci, vždyť se před jeskyní sešlo na dva tisíce poutníků. Během extáze Bernadetta činila podobné úkony pokání jako v předchozích dnech. Co jí však Paní toho dne sdělila, nesvěřila nikomu. Po jejím odchodu několik dělníků z Lurd vyhloubilo pro pramen řádnou nádržku, zřídilo odtok vody rourou z dubové kůry a v příkrém svahu upravilo cestičku. Po návratu domů šla Bernadetta na velkou mši, když se pak vracela z kostela, zadržel ji místní cestář, uchopil ji za paži a odvedl k soudci M. Rivesovi. Tam došlo k dramatické situaci, o níž cestář pak vyprávěl: “Když jsme vešli, soudce řekl Bernadettě v nářečí: ‘Ty jsi tady , darebačko?‘ ‚Ano, pane , jsem zde.‘ ‚Hned tě zavřeme, co pohledáváš u jeskyně? Proč tam necháš takhle běhat tolik lidí? To tě k tomuhle jednání dostrkávají oni, ale my tě dáme do vězení.‘

‚Já jsem připravena, vstrčte mě tam, ale ať je sebepevnější a sebelépe zavřené, přece se z něho dostanu.‘ Ti pánové se tomu však nezasmáli. Soudce řekl: ‚Musíš přestat chodit k jeskyni, nebo budeš zavřena.‘ ‚Nemohu tam nejít.‘ ‚Nechám tě ve vězení umřít!‘ V tom okamžiku vstoupila sestra představená školy, do níž Bernadetta chodila, a v pláči řekla: ‚Pánové, prosím vás, zachovejte nám maličkou, nenechejte ji umřít!‘ Po celou tu dobu seděla Bernadetta klidně proti soudci. Když se muži dohodli, že ji propustí, zvedla se a na odchodu řekla: ‚Chci tam jít…‘”

Příhoda s růžencem

V pondělí 1. března se před jeskyní shromáždil už tak velký zástup, že se jím bez násilí nedalo projít. Při zjevení došlo ke zvláštnímu “nedopatření”: jedna zbožná dívka totiž předtím poprosila Bernadettu, aby si k modlitbě před jeskyní vzala její růženec. Bernadetta jí vyhověla. Když se však s ním při zjevení začala před jeskyní modlit, překvapeně se zarazila, růženec vsunula zpět do kapsy, vytáhla svůj a pozvedla jej. Její otec, který byl právě vedle ní, toto gesto pochopil po svém a začal volat: “Rychle růžence!” (pozn. není dobré dělat rychlé úsudky) V okamžiku celý obrovský zástup věřících pozvedl svoje růžence a ukazoval je Svaté Panně. Tato nevinná a vlastně dojemná příhoda však měla svoje dozvuky. Nový lurdský kaplan si Bernadettu po jejím návratu od jeskyně zavolal k sobě a vyčítavě jí vytkl, že zneužila posvátného úkonu svěcení, vyhraženého pouze kněžím. Bernadetta mu však vysvětlila, že její gesto bylo špatně pochopeno: “Co se stalo s vaším růžencem?” Otázala se mě Paní. Když jsem viděla, že držím v ruce růženec Pavlíny Sausové, schovala jsem ho zpět do kapsy a vzala jsem si svůj a Paní k tomu s úsměvem dodala: “Poslužte si tímto.” Příhoda s růženci měla však další dozvuky a dostala se až do novin. Jeden pařížský volnomyšlenkářský deník ji popsal takto: “Malá komediantka lurdského mlynáře shromáždila opět kolem sebe onoho rána 1. března pod Massabiellskou skálou kolem dvou a půl tisíce prosťáčků. Jejich ohlupení a morální kretenismus jsou nevyléčitelné. Vizionářka jich používala jako stáda opic a dávala jim vykonávat klukoviny všeho druhu. Toho rána věštkyně neměla chuť dělat ze sebe inspirovanou, aby tedy zpestřila svoje cvičení, nenašla nic lepšího, než ze sebe učinila kněžku. Nasadila si svůj velkolepý autoritativní vzhled a požádala své blažené, aby ukázali svoje růžence a pak všechny růžence naráz posvětila.”

Návštěvy u faráře Peyramala

V úterý 2. března se po obvyklé extázi Bernadetta vracela domů plna starostí. Po cestě se svěřila své tetě Basile Casterové: “Paní mi už dříve uložila, abych vyřídila panu faráři, že chce v Massabielle kapli; teď tomu připojila: - ‚Chci, aby se tam chodilo v procesích.’ Teto, já mám strach, doprovoďte mě!”

Bernadetta se prozatím při všech výsleších chovala velice statečně, ale s panem farářem Peyramalem to bylo něco docela jiného. Pan farář byl muž vysoké, hřmotné postavy, muž s přísnou tváří a silným hlasem, který se často nechal unést rozčilením; přitom však měl velice dobrosrdečnou povahu. Farář Peyramale se ke zjevením zpočátku choval velmi kriticky a považoval je za pouhý přelud. S Bernadettou už jednou mluvil, bylo to v den, kdy vyhrabala pramen. Tehdy k němu přišla v doprovodu tety Basily a v hrozném strachu musela přetrpět výbuch jeho vzteku, který skončil vyhrůžkou, že objeví-li se u jeskyně ještě jednou, dá ji napráskat koštětem a sebrat četníky. A teď po třech dnech, měla jít za obávaným Peyramalem nanovo, když k tomu chuti neměla ani teta Basila. Bernadetta ji však přece jen uprosila, a tak se obě vydaly na faru. V přítomnosti pana faráře byla Bernadetta tak popletená, že ze sebe jen vykoktala, že Paní chce procesí. Pan farář na to v rozčilení vybuchl: “Jak můžeš ty lhářko, chtít, abychom té tvé paní uspořádali procesí! Bude nejlépe, když ti dáme do ruky pochodeň, a ty už to procesí uspořádáš sama. Jde jich za tebou dost, kněze přece nepotřebuješ!”

“Pane, já nikomu nic nenamlouvám, já je nežádám, aby mě doprovázeli!”

“Jsi si jista, že Paní chce procesí na čtvrtek?”

O žádný čtvrtek nešlo, to farář Peyramale se přeslechl, ale popletená Bernadetta jen zakoktala, že si myslí, že ano. “Vidíš, nejsi si tím vůbec jista.” A abbé Peyramale jí vyhuboval a s přísnou tváří propustil. Venku i sama teta Basila po přestálém strachu propukla v pláč, zato Bernadetta si vzápětí uvědomila, že ve zmatku zapomněla vyřídit tu nejdůležitější část svého poslání – žádost o stavbu kaple! Nezbývalo, než se vrátit zpět. Sama se toho však neodvážila, a tak prosila o doprovod svoje rodiče, ale ani oni k tomu neměli odvahu; podobně nepochodila ani u tety Basily. Konečně se k tomuto poslání uvolila jistá zbožná žena – Dominika Cazenavová, faráře Peyramala však na jejich společnou návštěvu předem upozornila. A tak téhož dne večer před ním stála Bernadetta ještě jednou, tentokrát byli přítomni i farářovi kaplani. Bernadetta hned po příchodu řekla všechno, co jí leželo na srdci: “Pane faráři, Paní oblečená v bílém, kterou vídám v jeskyni, mi řekla, že mám vyřídit kněžím, aby dali v jeskyni postavit kapli…” A jak viděla, že se farář užuž chystá vybuchnout, honem dodala: “Mohla by to být docela maličká…”

“Kapli! To je docela jako s tím procesím! A jsi si tím jista?”

“Ano, pane faráři, jsem.”

“Jestliže paní, kterou vídáš, učiní zázrak, budu už vědět, co mám udělat! Řekni jí, ať dá rozkvést růžovému keři na skále, kde se zjevuje! A zeptej se jí, jak se jmenuje!”

“Ptám se jí, ale ona se tomu jen usmívá.”

“To se ti pěkně vysmívá! Zeptej se jí na její jméno, a až se ho dozvíme, vystavíme jí kapli, a vůbec nebude docela maličká, ale docela veliká!”

Pak se kaplani vyptávali Bernadetty na podrobnosti; ale i pan farář přes svoje drsné vzezření byl pohnut, když viděl, že Bernadetta dokázala přemoci svůj strach a přišla ještě jednou. Od té chvíle si jí začal vážit. Toho večera byla konečně Bernadetta spokojena, vždyť všechno, co měla od Paní vyřídit, skutečně vyřídila.

Ve středu 3. března se u jeskyně sešlo na tři až čtyři tisíce lidí, mnozí z nich zde dokonce přenocovali. O zjevení se začalo psát v novinách, a tak sem lidé začali přicházet i ze vzdálenějších měst. Toho rána se však Svatá Panna Bernadettě nezjevila, Bernadetta se se smutnou tváří zvedla k odchodu, zmítána obavami, že se snad dopustila nějaké chyby. Její bratranec André Sajous ji pozval k sobě do mlýna a kolem deváté hodiny ji opět doprovodil zpět k jeskyni. A zde už Paní Bernadettu s úsměvem očekávala a vysvětlila jí, proč se jí ráno neukázala: “Dnes ráno jste mě nespatřila, protože zde byly osoby, které si přály vidět, jak se chováte v mé přítomnosti; strávily noc v jeskyni a zneuctily ji.”

K večeru téhož dne se Bernadetta opět odebrala k otci Peyramalovi a vyřídila mu, co jí řekla Paní: “Když jsem Paní pověděla, že žádáte, aby učinila zázrak, jen se usmívala. Když jsem jí řekla, aby dala rozkvést růžovému keři, opět se usmála; ale chce kapli.”

“Máš peníze na to, abys ji dala postavit?”

“Ne, pane faráři.”

“Já také ne: řekni Paní, ať ti je dá!”

Čtrnáct dní končí

Čtvrtek 4. března byl posledním dnem oněch předpovězených čtrnácti dní zjevení. V Lurdech přenocovalo mnoho poutníků a ráno už bylo na místě dle úředního odhadu osm až devět tisíc osob. Policejní komisař Jacomet tento velký zájem předvídal, a proto v noci dal provést dvojnásobnou prohlídku místa a podrobně dal prohlédnout zejména jeskyni, aby bylo zamezeno jakýmkoliv přípravám k případnému podvodu. K udržování pořádku bylo povoláno několik četnických oddílů. V pět hodin ráno tři lékaři, povolaní z Bordeaux prefektem, důkladně vyšetřili Bernadettu; vydali prohlášení, že je zdráva. Před jeskyní byla už Bernadetta očekávána s netrpělivostí. Po příchodu jako obvykle ihned poklekla, v jedné ruce s rozžatou svící a v druhé s růžencem, a začala se modlit. I teď se její tvář znenadání proměnila a nabyla andělského vzhledu a zázračné krásy. Policejní komisař Jacomet tentokrát klečel těsně vedle ní a všechny změny, které na ní pozoroval, pozorně zapisoval do svého úředního hlášení prefektovi: “Pomodlila se dvakrát růženec a přestala, jen aby se usmála a pokynula hlavou na pozdrav, to vše trvalo asi půl hodiny. Pak se pozvedla a se svící v ruce slezla prostor, který ji dělil od jeskyně. Usmála se, dvakrát pozdravila, sestoupila k bodu, z něhož vyšla, a opět poklekla; zde se pomodlila růženec potřetí, znovu vystoupila k jeskyni, obrátila se tváří v tvář vnitřnímu výklenku a pozdravila. Vrátila se k bodu, odkud vyšla, učinila znamení kříže, trochu se ještě modlila, pak se zvedla a požádala, aby mohla místo opustit.”

Někteří poutníci byli zklamáni, že na závěr nedošlo k zázraku. Mnozí se však rozcházeli s nadšením, a jejich písně a modlitby bylo slyšet po všech cestách. Bernadetta byla k umačkání, všichni ji chtěli obejmout nebo aspoň spatřit a žádali ji, aby se dotkla jejich růženců. Bernadetta, vždy pokorná, se tomu bránila slovy: “Já přece nemám žádnou moc!”

Toho dne unavenou Bernadettu však očekávala ještě jedna obtížná záležitost, návštěva u pana faráře. Ten ji však toho večera přijal už docela mírně. Řekl jí: “Nemohu vykonat, co paní požaduje, protože Ti neřekla, jak se jmenuje. Musíš se jí na to ještě jednou zeptat. Je-li skutečně Svatou Pannou, pak rád udělám, co požaduje. Neřekla ti, že se ještě vrátí?”

“Ne, pane faráři.”

“Řekla ti, že už nepřijde?”

“Ne.”

Policejní komisař Jacomet onoho památného dne odložil svůj zápisník s uspokojením, že konečně je všechno skončeno; jenomže ve skutečnosti všechno teprve začalo. Do jeskyně už od 4. března Bernadetta sice nechodila, zato příval poutníků neustával, ale naopak mohutněl. O této situaci komisař Jacomet ve svém hlášení ze dne 24. března napsal: “Jeskyně je dnes proměněna ve skutečný oltář: Kristus, zarámované obrázky, rytiny, korouhvičky s podobou Panny, mech, listoví, květiny přírodní i umělé, nic zde nechybí, ani košík na dary. Osvětlení je slavnostní: v neděli tam hořelo 19 svící naráz… Včera večer v přítomnosti zástupu, který lze odhadnout na šestset osob, tam byl dopraven přístřešek, do kterého byla umístěna Panna. Přes velkou sešlost lidí a pokročilou noční hodinu nebyl zde pozorován nepořádek. U pramene, kterému jsou přičítána zázračná uzdravení, zdraví lidé čerpají vodu a nemocní lidé různého věku a pohlaví se dávají umývat a potírat. Nemusím podotýkat, že až do této chvíle nebyl konstatován ani ten nejmenší příznivý účinek této vody na nemocné, kteří ji užívají…”

Paní se tedy přestala zjevovat a Bernadetta se opět stala prostou a pokornou školačkou.

Jsem Neposkvrněné Početí

V takové atmosféře se přiblížil 25. březen, svátek Zvěstování. Už v předvečer svátku se před jeskyní shromáždil veliký zástup poutníků. Toho dne šla Bernadetta spát velmi brzo, protože byla velmi nachlazena. Pozdě večer se však probudila a svěřila rodičům, kteří dosud nespali, že v sobě pociťuje jakoby vnitřní výzvu, aby příštího dne ráno přišla k jeskyni. Rodiče o tom nemlčeli, zpráva se okamžitě rozkřikla, a tak nazítří u jeskyně Bernadettu očekával velký dav lidí.

Bernadetta šla k jeskyni v doprovodu rodičů a přátel časně ráno. Sotva se na obvyklém místě pomodlila první desátek, paní se jí už zjevila a s úsměvem ji vybídla, aby k ní přistoupila blíž. Bernadetta se tak ocitla v bezprostřední blízkosti své Paní; tlumočila jí přání pana faráře a pokorně ji poprosila, aby jí řekla svoje jméno. Paní se stále usmívala, okamžitě však neodpověděla. Bernadetta tedy svou prosbu opakovala ještě dvakrát. Svůj další zážitek pak vylíčila takto: “Paní stála nad šípkem v poloze jako na zázračné medaili. Po třetí prosbě přijala na sebe vážné vzezření a jakoby se sama pokořovala, sepjala ruce a povznesla je do výše prsou, pohlédla k nebi, pak ruce zvolna rozevřela, sklonila se ke mně a řekla mi zvučným, procítěným hlasem: ‚Jsem Neposkvrněné Početí.’”

Pro naprosto nevzdělanou Bernadettu, která neměla ani ponětí o tom, že před čtyřmi lety papež Pius IX. vyhlásil dogma o Neposkvrněném Početí, to byla slova opravdu podivná. Neustále si je opakovala, aby je nezapomněla a od jeskyně je šla rovnou oznámit na faru. Hned jak spatřila otce Peyramala, ani nepozdravila a s rozjásanou tváří volala: “Jsem Neposkvrněné Početí!”

“Co to povídáš, ty malý hrdopýšku?!?”

“To mi doslova řekla Paní.”

“Tvá paní nemůže mít takové jméno! Ty mě šidíš! Víš, co to znamená – neposkvrněné Početí?”

“To nevím. Právě proto jsem si ta slova celou cestu až sem opakovala, abych je nezapomněla.”

Pak se už jen panu faráři uklonila a spokojeně odešla se zadostiučiněním, že tentokráte všechno dobře vyřídila. Otec Peyramale však z tohoto sdělení upadl do hlubokého úžasu. Zpráva se po Lurdech rychle roznesla; za chvíli všichni věděli, že domněnka se potvrdila - v Massabielle se opravdu zjevuje Svatá Panna.

Příhoda se svící

Následující dny už Bernadetta k jeskyni nechodila. Až pak v úterý po velikonočním týdnu se po Lurdech roznesla novina, že druhého dne dojde opět ke zjevení. Nazítří ve středu 7. dubna Bernadetta přišla opět k jeskyni a za obvyklých okolností upadla do extáze. Přitom došlo ke zvláštní příhodě: Bernadetta totiž v extázi vůbec nevnímala, že má svou levou ruku těsně pod plamenem svíce. Této okolnosti si však povšiml doktor Dozous, neboť v té chvíli stál po jejím boku. Napsal o tom: “Tento zvláštní jev mě překvapil, proto jsem dával pozor, aby ho někdo nepřerušil; s hodinkami v ruce jsem ho po dobu čtvrt hodiny důkladně pozoroval. Jakmile Bernadetta skončila svou modlitbu, povstala a chtěla se vzdálit. Na chvilku jsem ji však zadržel a požádal ji, aby mi ukázala levou ruku, a já jsem si ji velmi pečlivě prohlédl. Nikde jsem však nenalezl nejmenší stopy po spálenině. Obrátil jsem se tedy na osobu, která dostala Bernadettinu svíci a poprosil ji, aby ji znovu zapálila a podala mi ji. Vzápětí jsem několikrát Bernadettě přidržel plamen svíce pod její levou rukou, ale Bernadetta pokaždé ruku rychle odtáhla a řekla mi: ‘Vždyť mě spálíte!?!‘ Tento úkaz zapisuji tak, jak se odehrál, aniž ho vysvětluji.”

Po tomto posledním zjevení Bernadetta už k jeskyni nechodila. Zato sem denně přicházely několikatisícové zástupy poutníků a začaly se šířit zprávy o prvních zázračných uzdraveních. Lurdská voda vrátila zrak osleplému kameníkovi Ludvíku Bourriettovi a osmnáctiměsíčního Justina Bouhohorsta zachránila před jistou smrtí (podrobněji dále). O lurdských událostech se už mluvilo po celé Francii a podrobně se jimi zabývaly i všechny pařížské noviny. Musela k nim konečně zaujmout stanovisko i vláda. Státní úřady se pokusily celou aféru zlikvidovat radikálně, a tak policejní komisař Jacomet dostal 4. května rozkaz, aby zatkl všechny osoby, které vystupují jako vizionáři. Komisař spolu se starostou města se odebral k faráři Peyramalovi, aby se dohodli na společném postupu, jak zatknout Bernadettu. Abbé Peyramale se však se vší rozhodností postavil na Bernadettinu obranu, prefektův rozkaz prohlásil za nespravedlivý a řekl, že on sám se nikdy k takové věci nepropůjčí. Za těchto okolností nebylo tedy zatčení Bernadetty společensky únosné, a proto se na věc šlo z druhé strany: dne 8. června byl vydán starostou města z nařízení prefekta příkaz, aby před vchodem do jeskyně byla postavena dřevěná ohrada, a tak tam byl zamezen přístup.

Bernadetta se mezitím opět stala docela obyčejnou školačkou. Byla posazena do první lavice, ne však proto, že byla nejlepší žačkou, ale aby byla po ruce, když bude volána do hovorny. A tam ji volaly bez ustání: stále dokola musela vypravovat okolnosti zjevení novým a novým návštěvníkům. A ať šla kamkoliv, všude byla okamžitě obklopena houfem zvědavců a obdivovateli, kteří ji několikrát tísnili tak dotěrně, že ji z jejich středu museli vyprostit četníci. Bernadettě bylo toto obtěžování velmi nepříjemné, snášela ho však s trpělivou pokorou a za všech okolností si zachovávala stále příznivou tvář, milý úsměv a přátelsky něžný hlas. Posměváčkům a dotěrným tazatelům však přitom uměla dát patřičnou odpověď. Když jí například kdosi řekl, že Svatá Panna ji měla za zvířátko, když jí dal jíst trávu, bez váhání odpověděla: “Máte o sobě takový dojem, když jíte salát?” Jeden obchodní cestující před ní jednou rozbalil svoje textilní vzorky a otázal se jí, zda šaty a pás Panny Marie byly z dokonalejší látky než je ta jeho. “Och pane, Svatá Panna se nešla obléci do vašeho obchodu!” Do té doby mluvila jen místním dialektem; teď se učila francouzsky, ale stále dělala chyby. Ve škole se připravila k prvnímu svatému přijímání a dne 3. června k němu byla připuštěna.

Loučení

Odpoledne dne 16. července ve svátek Panny Marie Karmelské, který býval v Lurdech velmi uctíván, pocítila Bernadetta ono už známé vnitřní puzení, aby šla k jeskyni. Se svou tetou Lucií a několika přítelkyněmi se tam tedy vydala, ale oklikou, aby přitom nenarazily na četníky. Skupinka se zastavila na pravém břehu řeky Gavy, protože jeskyně byla ohrazena dřevěným plotem. Bernadetta poklekla a začala se modlit, a po několika okamžicích radostně zvolala: “Ano, ano, je zde! Zdraví nás a usmívá se na nás nad ohradou.” Svatá Panna dlouho s úsměvem hleděla na Bernadettu, pak pokynula hlavou a zmizela, tentokrát už naposled. Bylo to její osmnácté zjevení, na rozloučenou. Uchvácená Bernadetta se svěřila: “Když ji vidíte tak krásnou, máte jen jediné přání: znovu ji vidět v nebi.”

Lurdská zjevení se brzy stala záležitostí celé francouzské veřejnosti: Lurdy navštívili význační církevní hodnostáři i hosté z nejvyšších společenských kruhů. Voda pramene byla podrobena vědeckým rozborům: profesor Filhol ve svém znaleckém posudku prohlásil, že lurdská voda je pitná, ale bez zvláštních účinků vysvětlitelných současnou vědou. Komisař Jacomet v srpnu odjel do Paříže a o dalším postupu jednal na vládních úřadech. Do Lurd přijel sám pařížský arcibiskup de Salinis a pak v Paříži o věci jednal osobně s císařem; císař řešením případu pověřil svého prvního ministra. Pak už záležitost šla svým pozemským administrativním během – od ministra vnitra k ministru spravedlnosti, od ministra spravedlnosti k prefektovi a od prefekta až k lurdskému starostovi; ten 5. října 1858 odvolal svá nařízení z 8. června a ohrada kolem jeskyně byla odstraněna a poutníkům už nebyly kladeny žádné překážky. V červenci téhož roku biskup z Tarbes ustanovil vyšetřující komisi; za necelé čtyři roky nato – v lednu 1862, vydala komise prohlášení, ve kterém potvrdila věrohodnost mariánských zjevení v Lurdech: “Soudíme, že Neposkvrněná Marie, Matka Boží, se skutečně zjevila Bernadettě Soubirousové 11. února 1858 a v následujících dnech, celkem osmnáctkrát, v jeskyni Massabielle u města Lurd; že toto zjevení vykazuje všechny rysy pravosti a že věřící v ně mohou věřit právem a s jistotou.”

Za lurdská zjevení se tak tímto prohlášením postavila samotná církev; Bernadettino poslání jako poselkyně Svaté Panny bylo skončeno. Bernadetta prozatím setrvávala v Lurdech. Její zdraví však bylo chatrné, stále trpěla silnými astmatickými záchvaty, které bývaly tak silné, že ji musely odnášet k otevřenému oknu, aby se nezadusila. Voda z pramene, který vlastnoručně vyhrabala, jí samotné přitom nepomáhala. V březnu roku 1862 byla stižena těžkým zápalem plic: ležela na lůžku už několik dní ve vážném stavu; prosila, aby ji odnesli k jeskyni. Bylo právě krásné počasí, a tak se rozhodli, že jejímu přání vyhoví. Její stav se však velice zhoršoval a ošetřující lékař se netajil obavou, že by Bernadetta mohla zemřít. Narychlo byla tedy zaopatřena “in extremis” a kněz jí stačil jen tak vložit kousíček hostie mezi rty. Bernadetta v té chvíli otevřela oči a zašeptala: “Vodu z jeskyně!” Dali jí skutečně napít a vzápětí Bernadetta radostně zvolala: “Jsem uzdravena!” Tak se i ona sama zařadila mezi zázračně uzdravené. Po uzdravení prozatím zůstala v klášterní nemocnici, vážně však začala přemýšlet o tom, že vstoupí do kláštera. Začalo se o ni zajímat několik kongregací naráz. Nakonec vstoupila jako postulantka k milosrdným sestrám, v jejichž lurdské nemocnici byla léčena, a to do jejich kláštera v městě Neversu. V předvečer svého odchodu 3. července 1866 se šla ještě naposled podívat k jeskyni, a rozloučit se tam. Měla 22 let a několik měsíců. Už se sem nikdy nevrátila, tehdy, se slzami v očích, naposled políbila skálu pod nohama Svaté Panny. V Neversu zůstala až do své smrti.

Bernadetta v klášteře

V klášteře se rozhodli, že s populární Bernadettou, která poznala obdiv desetitisícových davů a která podpisovala svoje podobizny málem jako nějaká herečka, ale která přesto zůstala prostým, čistým a pokorným dítětem, budou zacházet jako s každou jinou postulantkou: všechny návštěvy jí proto byly zakázány a o lurdských zjeveních se v klášteře nesmělo mluvit. Bernadetta toto rozhodnutí přijala s pokorným souhlasem, o němž nejlépe svědčí tato anekdota: Když si jednou jistá sestra v Bernadettině přítomnosti prohlížela fotografii Lurd, z Bernadetty vyhrklo: “Co se dělá s koštětem?” “To je otázka, zametá se s ním.” “A potom?” “Poklidí se na svoje místo za dveře.” “Vida, to je můj příběh. Svatá Panna si mnou posloužila, pak jsem byla postavena na svoje místo do kouta; jsem tam šťastná a zůstanu tam.” V Lurdech prodávali Bernadettin obrázek za pár haléřů. Když se to Bernadetta dověděla, podotkla k tomu: “To je přesně tolik, zač stojím.”

29. června přijala jako novicka závoj a jméno Marie-Bernarda. Její představená ji přijala se slovy: “Nuže, vstupujme do období zkoušek!” A skutečně, sama se o to, aby Bernadetta pocítila tíhu svého údělu, přičinila vrchovatou měrou. Však také po letech přiznala, podobně jako dříve už tak učinila představená první Mariiny vizionářky, sestry Kateřiny Labouréové: “Pokaždé, když jsem potřebovala Bernardettě něco říci, jsem byla jakoby puzena k tomu, abych to řekla příkře.” V září roku 1867 byla Bernadetta stižena vážnou krizí astmatu spojenou se silným nachlazením; v klášteře jí však neposkytli nejmenší úlevu a na její stav prostě nebrali ohled. Nemoc se však prohloubila do kritického stavu, který nakonec vyděsil všechny sestry: Bernadetta, rozpálená horečkou, se začala dusit a sestry si začaly mezi sebou šeptat, že umírá. Představená kláštera proto narychlo rozhodla, že Bernadetta musí učinit sliby, aby se tak ještě před smrtí stala právoplatnou členkou řádu. Spěšně tedy zavolali pana biskupa. Bernadetta už upadla do agonie a nebyla ani schopna říci slova slibu a tak byla přijata “in extremis”. Sotva však biskup odešel, Bernadetta se vzpamatovala a překvapené matce představené prohlásila, že té noci nezemře. Představená ji na to položertem odpověděla: “To je pěkné, vy jste věděla, že této noci nezemřete a neřekla jste to! Jste malý hlupáček! Prohlašuji vám, že nebudete-li ráno mrtva, odeberu vám závoj a pošlu vás mezi novicky!”

Bernadetta později o své krizi řekla: “Došla jsem až k bráně, Bůh mi však řekl: ‘Běž pryč, je to ještě příliš brzo.‘” A skutečně, ještě dalších třináct let byla formována přísnou rukou své představené a svou těžkou chorobou. Po svém uzdravení složila slib ještě jednou. Podle běžných zvyklostí jí při té příležitosti mělo být i přiděleno zaměstnání. Když se o tom jednalo s přítomným biskupem, představená před Bernadettou řekla: “Ta malá se nehodí k ničemu. Všude, kam ji pošleme, bude na obtíž.” Biskup se tehdy obrátil ke zrudlé Bernadettě a řekl jí: “Dávám vám zaměstnání – modlit se!” To bylo ostatně zaměstnání, které ji už vlastně předtím přidělila Svatá Panna. Biskup k tomu ještě dodal: “Vy tedy nejste dobrá k ničemu?”

“Matka generálka se nemýlí. Je to úplně pravda!”

“Mé ubohé dítě, co tedy z vás uděláme a k čemu je dobrý váš vstup do kongregace?”

V té chvíli Bernadetta opět nalezla dar svých dřívějších duchaplných odpovědí: “To je přesně to, co jsem vám říkala v Lurdech a vy jste mi odpověděl, že na tom nezáleží.”

Matka generálka k tomu jen povzdechla: “Takhle se mluví s biskupem?” Ale sám biskup se nad tím nijak nepozastavil a vlídně se Bernadetty vyptával: “Jste schopna nosit pár šálků čaje, loupat zeleninu?”

“Pokusím se o to.”

A tak Bernadetta v obdobích mezi svými těžkými záchvaty astmatu, často doprovázenými chrlením krve, byla postupně pomocnou ošetřovatelkou a pomocnou sakristiánkou. Svoje bolesti a trápení se přitom vždycky snažila zamaskovat úsměvem a jen říkávala: “Mým zaměstnáním je být nemocná.” Od konce roku 1869, tedy od jejího pětadvacátého roku, byly záchvaty stále horší a horší. Přidávaly se další bolesti a neduhy, migrény, srdeční slabost, nádor na koleně, postupné hluchnutí, žaludeční obtíže spojené s častým zvracením, kostižer. Ale Bernadettu to nezlomilo, stále se jen mile usmívala, jako by to nic nebylo. Její povaha, plná vnitřního jasu a přirozené veselosti, dokázala všechny bolesti zamaskovat téměř dokonale. K jejím nejtěžším zkouškám patřilo, že se pohybovala se stále rostoucími obtížemi, a proto musela být často do kaple svými spolusestrami donášena. Byla šťastna, když se jí tam podařilo dostat o holi, jí, živému ptáčeti s neklidnou krví Gaskoňska! Její sestry ji milovaly; zbožňovaly její bezprostřednost a laskavost, měly rády její škádlení a při rekreaci se velice bavívaly jejím napodobovacím talentem. Bernadettiným parádním číslem bylo představovat klášterního lékaře. Ale často byla po takové veselé rekreaci, protože se příliš smála, napadena prudkým záchvatem astmatu. Byla samý žert, a tak ji někdy posílali na rekreaci s novickami. Těm se nejvíce líbily její oči, a bylo se opravdu do čeho dívat. Bernadettiny oči pod krásně modelovaným obočím byly totiž jako dva krystaly – čisté a jasné, plné prostoty a dětské nevinnosti, plné míru a uklidňujícího světla, plné rozumu i citu zároveň. Jedna sestra o ní řekla: “Určitě vidí do hloubi srdcí.” I nemocné ji zbožňovaly a už z dálky čekaly na její příchod, ohlašovaný prozpěvováním. Své zaměstnání ošetřovatelky brala vážně; mezi jiným i zapisovala, co která nemocná má užívat. V návštěvní dny se na ni lidé chodili dívat jako na vzácné zvířátko a často byli velmi dotěrní. Utíkala před nimi. Stávalo se, že v celém klášteře nebyla k nalezení: zatímco totiž návštěvník vystupoval po jednom schodišti, Bernadetta před ním utekla po druhém. Když se modlila, skrývala se pod svým závojem a říkávala: “Zavírám se do své kapličky.” Její spolusestry ji však vyhledávaly i při modlitbách: “Pociťujeme vroucnost už při pohledu na ni.” Vždyť už bylo malou událostí jen vidět, jak se křižuje. Ještě jako novicky se jí ptaly, zda po zjeveních obdržela nějaké další milosti. “Ne, nyní jsem jako všichni ostatní.” Bernadetta si pro sebe zaznamenávala na malé lístečky svoje vnitřní duchovní zážitky. Zde jich několik přepisujeme:

“Aby Ježíš rostl, musím se já umenšovat. Proč je ve mně tak malý? Protože já nejsem dost malá, dost pokorná.”

“Energicky pracovat na zničení sebelásky a sebeuctívání.”

“Všechno snášet od lidí, abychom se líbili Ježíši, to je milovat. Všechno snášet v tichosti. Nikdy nevidět člověka, ale vždy v něm pohlížet na Boha.”

“Co se mne týká, mne se už netýká. Od tohoto okamžiku musím být zcela Boží a jen Boží. Už víc sobě nepatřím.”

Její spolusestry o ní říkávaly: ““Já” v sestře Marii-Bernadettě už neexistuje.”

Bernadetta umírá

11. prosince 1878 Bernadetta ulehla v agonii, jež trvala čtyři měsíce. Její tělo se brzy proměnilo v jedinou živou ránu. Fyzicky byla sice docela rozložena, ale její duch byl přesto naplněn zářivým jasem: “Se svým křížem na lůžku utrpení jsem šťastnější než královna na trůně.” Stále ji pronásledoval pocit, že je nehodná milosti, které se jí dostalo. Jednou se svěřila jedné sestře: “Serafino, až se dozvíte, že jsem mrtva, modlete se za mne hodně, protože všichni řeknou – och, ten svatoušek toho nemá zapotřebí – a nechají mě smažit se v očistci.”

Stále toužila po tom, aby ještě jednou spatřila jeskyni. Onu jeskyni, před kterou za pár haléřů prodávali její portrét olemovaný kraječkou. V myšlenkách se tam stále vracela a vyčítala si, že si tehdy nedokázala řádně uvědomit a ocenit, jaké štěstí jí tam nebeská prozřetelnost připravila: “Och, kdyby to tak bylo nyní!”

V pátek 28. března přijala po čtvrté a naposled svátosti. Bez ustání držela v ruce kříž. Když už k tomu neměla sil, poprosila, aby jí ho položili na srdce. Ve středu 16. dubna kolem jedné hodiny odpoledne se ještě vyzpovídala. Matka představená jí řekla: “Jste na kříži.” Bernadetta rozepjala paže a zašeptala: “Můj Ježíši! Och, jak ho miluji…” Kolem třetí hodiny prosila, že má žízeň; ještě než se rty dotkla sklenice, pokřižovala se oním krásným vznešeným křížem, jemuž ji naučila Svatá Panna. Sestry se modlily Zdrávas a ona jim ještě odpověděla: “Svatá Maria, Matko Boží, pros za mne… ubohou hříšnici…” Poslední dvě slova ještě dvakrát opakovala, a pak vydechla naposled. Bylo jí pětatřicet let. K jejím ostatkům, vystaveným v klášterní kapli, se přicházely modlit zástupy lidí. Dne 19. dubna 1879 byla triumfálně pohřbena. Vládlo obecné přesvědčení, že je to pohřeb světice. Dne 20. září 1908, po devětadvaceti letech, bylo její tělo exhumováno a bylo nalezeno zcela pružné a neporušené. Bylo uloženo do velké zasklené truhly a veřejně vystaveno v klášterní kapli v Neversu, kde je mohou spatřit poutníci dodnes a dodnes – po více než stu letech – mohou obdivovat neporušenou, nebesky jasnou Bernadettinu tvář. Dne 14. června 1925 Bernadettu prohlásil papež Pius XI. za blahoslavenou. Jejímu prohlášení za svatou dne 8. prosince 1933 bylo v chrámu svatého Petra v Římě přítomno 80 tisíc osob.

Zázračná uzdravení

Teprve několik dní prýštil ze země pramen, který vyhrabala Bernadetta, a už místní lékař doktor Dozous vyšetřoval prvního zázračně uzdraveného. Byl jím Louis Bourriette. Tento muž původně pracoval v lomu jako kameník; jednoho dne však při výbuchu nálože došlo k neštěstí, jeho bratr byl na místě zabit a on sám ztratil zrak na pravé oko a na levé oko viděl stále hůř, takže mu hrozila úplná slepota. Od té doby se živil pouze výpomocnou prací ve stáji u místního povozníka. Jakmile se doslechl o objevení pramene, napadlo ho, že by jeho případnou účinnost mohl sám vyzkoušet. Zavolal tedy šestiletou vnučku, která několikrát doprovázela Bernadettu k jeskyni a požádal ji, aby mu donesla trochu vody do dvora onoho místního povoznictví, kde shodou okolností pracoval s Bernadettiným otcem. Když se vnučka s vodou vrátila, usadil se ve stáji na slámu, vylil vodu, tehdy ještě smíšenou s bahnem, na kapesník, přiložil si tento obkládek na oči a dlouho se modlil. Když pak vyšel ze stáje na sluneční světlo, ohromeně zjistil, že vidí opět docela normálně. Bez meškání se rozběhl k doktoru Dozousovi a bez zaklepání se nedočkavě vrhnul přímo do ordinace. Mezi ním a doktorem se rozvinul asi tento rozhovor: “Co je to s Vámi, Bourriette! Počkejte, až na Vás přijde řada.”

“Ne, pane doktore, já jsem uzdraven!”

“Vyloučeno. Kapky, které jsem Vám předepsal, jsou jen na utišení bolesti.”

“Och, ty kapky mne nevyléčily, já jsem si na oči přiložil vlhkou hlínu z jeskyně – a teď vidím. To je zázrak!”

Nevěřící doktor zatáhl rolety a vyšetřil Bourriettovo osleplé oko.

“Stále jsou tu čtyři jizvy na rohovce, sítnice je zčásti odchlípená. A vy dnes vidíte lépe?”

“Ano, daleko lépe, pane doktore. Je to takové jakoby rozjasnění a já vidím všechno.”

“To rozjasnění bohužel nepotrvá, ubohý příteli. Tiskl jste dlouho oko a podráždil jste nerv, ale zrak jste tím neobnovil. Přečtěte mi, co jsem tuhle napsal.”

A kameník konečně po dvaceti letech bez obtíží četl: “Bourriette je postižen nevyléčitelnou slepotou. Nikdy se z ní neuzdraví…”

Za několik dní nato doktor Dozous konstatoval druhý případ zázračného uzdravení. Tentokrát se jednalo o osmnáctiměsíčního Justina Bouhohortse, jehož rodiče bydleli v sousedství “cachotu” Soubirousových. Dítě bylo slaboučké, rachitické, neustále nemocné. Teď ho ještě ke všemu zachvátila silná horečka, a tak jeho rodiče už jen čekali na okamžik, kdy zemře: údy dítěte se přestávaly hýbat, ustával i dech, o smrtelné agonii nebylo pochyb. V té chvíli už matka, vášnivě lnoucí ke svému dítěti, na nic nečekala, zabalila ho do své zástěry a utíkala s ním k jeskyni. Tam dítě pokřižovala, ponořila ho do ledové vody (byl únor) a přes varovné výkřiky rozhořčených svědků, přesvědčených, že se zbláznila, ho ve vodě ponechala přes čtvrt hodiny a sama se přitom bez ustání modlila. Když dítě konečně vytáhla z vody, jeho tělíčko mělo už docela mrtvolný vzhled; odnesla si ho však domů, položila zpět do kolébky a pokračovala v úpěnlivých modlitbách, až nakonec vedle kolébky únavou usnula. Když se probudila, dítě dýchalo docela normálně, mělo živou barvu; chtělo prs, a pak samo zkusilo pár krůčků, prvních ve svém životě. Justin Bouhohourts se dožil 81 let a zúčastnil se v Římě Bernadettiny kanonizace…

Po těchto prvních dvou zázračných uzdraveních se staly Lurdy největším léčebným ústavem světa. Už od roku 1872 sem začaly být organizovány národní pouti z celé Francie. Dodnes jsou každoročně z Paříže a jiných velkých měst vypravovány tak zvané “bílé vlaky” s těžce nemocnými osobami. Odhaduje se, že do roku 1985 Lurdy navštívilo prostřednictvím organizovaných skupin poutníků přes 2 miliony 300 tisíc nemocných; počet jednotlivých návštěvníků nelze vůbec vyčíslit. Pochopitelně jen málokterý nemocný poutník se v Lurdech opravdu uzdraví. Dle odhadu lurdské lékařské kanceláře zde do roku 1985 došlo k zázračnému uzdravení asi 40 tisíc nemocných. Z toho je řádně lékařsky ověřeno 3 500 uzdravení. Z nich církev za skutečně zázračná uznala 65 uzdravení; tato zázračná uzdravení jsou uváděna v oficiálním seznamu, na němž kameník Bourriette má číslo 2 a Justin Bouhohorts číslo 5. Proč tak málo uzdravení církev uznala za skutečně zázračná? Není to proto, že by ostatní uzdravení zázračná nebyla, ale proto, že církev stanovila pro uznání a vyhlášení zázračného uzdravení neobyčejně tvrdé podmínky, které vylučují jakékoliv pochybnosti a podezření. Podle těchto požadavků k uzdravení musí dojít okamžitě, úplně a neočekávaně; neduh či nemoc musí být vážný a řádně lékařsky zdokumentovaný jako nevyléčitelný existujícími lékařskými metodami; uzdravení musí být trvalé a je opět posouzeno po uplynutí šesti až osmi let. Na seznamu je tedy pouhých 65 případů; přesto však jich není málo, vždyť každý z těchto 64 případů je nesporným a prokazatelným zázrakem. V každém z těchto 64 případů lékařská věda naprosto selhala a uzdravení je vědeckou cestou nevysvětlitelné. Případy s příznaky zázračného uzdravení jsou přihlašovány v lékařské kanceláři, k tomu účelu zvlášť zřízené; zde je odborníky, sjíždějícími se sem z celého světa – věřícími i ateisty – provedeno příslušné vyšetření, přezkoumána existující lékařská dokumentace a o případu založen spis, pokud to ovšem lékařská komise uzná za opodstatnělé.

Vlastní tělesné uzdravení však není jediným cílem Mariiných lurdských zjevení. Podobně jako na jiných místech, kde se nám až do dnešní doby Maria zjevuje, je její poslání mnohem významnější – vždyť Maria nás vybízí k obrácení, k návratu k víře v Boha, k pokornému uznání Boha jako vládce světa a k osobní nápravě. Prameny její Živé vody, ať už v Lurdech, Turzovce..., jsou k tomu jen pouhými prostředky; jsou nadpřirozenou manifestací Boží vůle, skrze niž se mnoho pochybovačů a nevěřících navrací zpět k víře. A osobní obrácení je tím nejzázračnějším účinkem Mariiny Živé vody, protože vrací člověka Bohu a věčnému životu. Ale tato nesčíslná obrácení nejsou nikde registrována a většinou ani zaznamenána, takže unikají naší pozornosti.

Podle F. Presse.

Ke kardinálu Lambertinimu (pozdějšímu papeži Benediktu XIV.) přišel jednou Angličan protestantského vyznání a namítal něco proti zázrakům. Kardinál mu přinesl ohromný svazek listin, protokolů atd.: “Zde jde o jeden zázrak v záležitosti blahořečení toho a toho sluhy Božího. Prostudujte jej a potom mi řekněte své mínění.” Angličan se dal s příkladnou trpělivostí do zkoumání, četl všechny ty výslechy konané pod přísahou, vyšetřování, lékařská vysvědčení a dobrozdání a jiné a nakonec řekl kardinálovi: “Když je to tak, potom bych ovšem ten zázrak uznal.”

Kardinál odvětil: “A beatifikační komise jej neuznala!”

Církevní měřítko je velmi přísné. Ze stovek zázraků v Lurdech, které i věda nedovedla vysvětlit, Církev uznala jen něco přes šedesát. Zázraky se nevyrábějí, nýbrž konstatují.

P. Konrád Kubeš S.J.

 

Tři lurdské zázraky......

Uzdravení těla...

6. října 1960. Auto značky Simca se řítí šílenou rychlostí po silnicích západní Francie skrze Lisle par Pezou, Politier, Bordeaux do Lurd. Za volantem sedí paní Rejane Gaultierová. Vybírá zatáčky s nevšední zručností. Vedle ní sedí její přítelkyně slečna Marconnetová.

Cesta je dlouhá asi 700 kilometrů. Opustili rodné městečko v pět hodin ráno. Nad celým krajem se ještě rozprostírala mlha. Pokud vše dobře půjde, už večer by mohly být v Lurdech.

Na zadním sedadle na hromadě polštářů leží manžel paní Gaultierové, více mrtvý než živý. Vypadá jen samá kost a kůže. Nevidí, neslyší, neví, co se s ním děje. Starostlivé oko jeho manželky ho stále pozoruje v zrcadle nad volantem. Občas si vzdychne: “Bože, dej, aby můj manžel nezemřel dříve, než dojedeme do Lurd.”

Chtěli by se zastavit, ale touha přijet co nejdříve do Lurd je pohání stále vpřed. Auto hltá kilometry.

Zítra 7. října je poslední den poutí v Lurdech. Zítra, na svátek Panny Marie Růžencové, bude poslední procesí v roce, naposledy biskup požehná nemocné se svátostí Oltářní. Rejane cítí, že pokud se jí podaří dostat se do Lurd, vše se v dobré obrátí. Její muž se uzdraví, musí se uzdravit. Panna Maria udělá zázrak.

Zastávky na natankování benzínu se jí zdají hrozně dlouhé. Když projíždí nějakou vesnicí a musí snížit rychlost, minuty se zdají věčností. Konečně navečer se v dálce začínají rýsovat věže lurdské baziliky.

Obě dvě ženy jsou na smrt unavené. Nemocný si nestěžuje, nemá na to sil. Tiché chrčení je jediným znamením, že ještě žije. Ruce mu bezvládně visí a po tváři se mu rozlila smrtelná bledost. Je večer. Zaklepou na dveře hotelu Sainte Foi: “Nemáte volné místo v přízemí pro těžce nemocného?”

Vrátný bezmocně zavrtí hlavou: “Dnes je v Lurdech přes padesát tisíc poutníků. Všechna místa jsou obsazena.”

Naproti hotelu Sainte Foi je Hotel de l’ Esplanade. Po dlouhém vyjednávání se konečně najde jedno místo v přízemí a nemocného přenesou do pokoje. Manželka mu zkoumá puls, srdce sotva znatelně bije.

Rejane chce jít ještě ten samý večer k jeskyni zjevení, chybí však vozík pro nemocného, všechny jsou již obsazené. Konečně se jí v nedaleké nemocnici podaří dostat nemocniční vozík, avšak je již hluboká noc a k jeskyni se nedá jít.

7. října. Rejane cítí, že je to velký den. Má tak silnou víru, že ji na mysl nepřijde ani jediná pochybnost, že by její muž nebyl uzdraven.

Kolem osmé hodiny ráno je Edmund Gaultier před jeskyní zjevení, ale on o tom ani neví. Vědí to jen dvě ženy, které ho doprovází.

Natlačí vozík pod samotnou sochu Panny Marie. Milostivé oči Matky Boží jako by spočinuly na nemocném. Manželka a její přítelkyně sepnou ruce a s vírou se modlí. S takovou vírou, o které Ježíš Kristus řekl, že hory přenáší. Klečí a modlí se. Neví, kolik hodin uplynulo... zvoní Anděl Páně.

Po obědě jsou obě dvě ženy opět před jeskyní i se svým nemocným, jejich víra každou minutou roste. K “zázračné vodě” se nemohou dostat, je tam příliš mnoho poutníků, rozhodnou se tedy jít do podzemní baziliky Pia X., tam se bude dávat nemocným požehání se svátostí Oltářní. Zástupy se prosebně modlí:

“Pane, ten, kterého miluješ je nemocný!”

“Pane, dej, abych viděl!”

“Pane, dej, abych slyšel!”

“Pane, dej, abych chodil!”

Obě ženy s vroucím srdcem opakují modlitby, které se ozývají ze zesilovačů. Mají před sebou nemocného, který ani neslyší, ani nevidí, a ani se nemůže pohnout. Jen čas od času slabounce zasténá. To je jediné znamení, že ještě žije.

Začne se procesí - poslední procesí tohoto roku. Biskup Théas požehnává Edmunda svátostí Oltářní. Zázrak se nestal!

Paní Gaultierová si otírá zvlhnuté oči a v duchu se modlí: “Bože, dej, abych měla sílu opatrovat svého manžela.”

Spolu se svou přítelkyní se rozhodnou jít ještě jednou před jeskyni zjevení. Zařadí se do zástupu nemocných, do toho dlouhého procesí lidské bídy. Jsou před jeskyní, sepnou ruce k modlitbě a tiše s pláčem se modlí. Jejich naděje na zázračné uzdravení se mihotá jako slabounké světélko. Najednou kdosi upozorní paní Gaultierovou: “Váš manžel otevřel oči, ústa se mu hýbou. Modlí se.” Manželka vykřikne. Blízko je lékař, přiskočí k nemocnému. Přiběhnou lidé a pomohou Edmundovi posadit se na vozíku.

“Chci jít sám! Nechte mně! Kde to jsem? Jaký je to kostel? Nejsme v Lisle?”

O hodinu později přijde Edmund na vlastních nohách do Hotelu de l’ Esplanade. Manželka mu chce pomoci, ale on už její pomoc nepotřebuje. Všichni se okolo něho shluknou. Závěr je jen jediný: ten, co před hodinou umíral, je nyní úplně zdravý, chodí sám bez pomoci druhých.

O několik dní později, po důkladných vyšetřeních lékařské komise, Simca vyráží z Lurd na zpáteční cestu. Už se nežene šílenou rychlostí, jede turistickým tempem. Vpředu sedí Rejan se svým mužem Edmundem, na zadním sedadle slečna Marconnetová. Edmund obdivuje krásný kraj během celé cesty. Je šťastný.

“Víš, drahá zdá se mi, jako bychom byli na svatební cestě. Tak je všechno krásné!”

22. května 1962 zazvoní pošťák na vilku rodiny Gaultierových. Píše biskup z Tarbes, mons. Théas a oznamuje šťastným manželům, že Mezinárodní lékařská komise uznala náhlé uzdravení Edmunda Gaultiera za “klinicky a vědecky nevysvětlitelné”.

Uzdravení Edmunda Gaultiera je šedesáté třetí uzdravení v Lurdech, vyhlášené za zázračné Mezinárodní komisí význačných lékařů z celého světa.

A kolik jiných, nespočetných zázraků se dodnes stává v Lurdech. Duchovně slepí získávají zrak – víru, zoufalí nabývají naděje a duchovně mrtví vstávají k novému životu.

Ježíš Kristus a jeho Matka jsou i dnes přítomní mezi námi svojí láskou… Pokud je třeba i zázračným způsobem.

Uzdravení duše....

Mezi francouzskými poutníky, kteří přišli hned po válce do Lurd, byl i mladý kněz z Normandie, Otec Olivier. Během války ho odvlekli do nacistického tábora v Německu, kde následkem hrozných útrap a námah těžce onemocněl se srdcem.

Náměstím před lurdskou bazilikou procházela skupina německých poutníků. Šli v procesí za zpěvu pomalého chorálu. V Otci Olivierovi vzplanul hněv… Ale hned se ovládnul. Přišel do Lurd se modlit, milovat a ne nenávidět.

Potlačil vnitřní rozrušení a ubíral se k jeskyni, kde chór tichých modliteb vystupoval s vroucí touhou k Panně Marii.

Najednou sebou Otec Olivier trhnul! Je to možné? Právě před ním, v ošuntělých šatech klečel jakoby přitlačen nějakou tíhou muž, jehož vzhled se mu nesmazatelně vryl do paměti v koncentračním táboře!

V tom se muž obrátil. Při pohledu na tuto tvář, před nervózními pohyby těchto rtů se kdysi třásly stovky lidí, i Otec Olivier… K nebi se mezitím vznášela modlitba poutníků: “Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné…”

Před otcem Olivierem stál člověk, který v koncentračním táboře byl šéfem tzv. “kněžského bloku.” Jak se mu podařilo utéci před lidskou spravedlností?

Rozhlas oznamoval poutníkům: “Nyní se vrátíme do baziliky.” Poutníci se zdvihli. Když mlčky kráčeli v průvodu, Otci Olivierovi přišel na mysl jiný průvod…průvod vyčerpaných a potácejících se lidí v koncentračním táboře.

Zvláštní! Ten člověk, který kdysi velel tolika průvodům deportovaných, jakoby nebyl slyšel povel. Zůstal nehybně klečet na svém místě s hlavou hluboko zabořenou ve svých dlaních jako člověk, který se duševně zhroutil. Bylo ještě docela brzy ráno. Po odchodu průvodu zůstali u jeskyně pouze naši dva poutníci. Po několika minutách muž s námahou vstal. Otec Olivier se také instinktivně zvedl. Byli od sebe pouze na tři kroky. Bývalý šéf bloku zdvihl oči a zadíval se do tváře svého bývalého vězně. Zbledl a sklonil hlavu, potom tiše dodal:

“Pojďme na policii! Spravedlnost si to vyžaduje. Nemohu se více skrývat! Odevzdejte mě policii!”

Kněz těžce dýchal a potlačoval dojetí. V dálce dozníval chór německých poutníků, právě se ubírali na Mši svatou.

“Chcete se osvobodit od duševních útrap?” řekl kněz. “Rozumím dostatečně německy, abych vás mohl vyzpovídat ze hříchu, bratře...”

Němec se chvěl dojetím, ale kněz byl celkem klidný. Zdálo se, že Boží pokoj osvěcuje jeho tvář.

“A potom?” zeptal se muž.

“Můžete tajně přejít do Španělska. Hranice jsou nedaleko. Anebo, pokud chcete, můžete se vydat do rukou lidské spravedlnosti. Pokud jde o mě, já jsem pověřen pouze Boží spravedlivostí.”

Odebrali se k bazilice. Zevnitř k nim doléhaly zvuky pomalého německého chorálu.

Zdálo se, že Němec nemá sílu jít. Kněz ho podepřel ramenem, ukázal na vchod do baziliky a promluvil k němu: “Pojďme, příteli můj...”

Královno pokoje, tys odpustila i těm, co ukřižovali tvého Syna. Nauč nás velkodušně odpouštět všechny urážky, zvláště ty, které nás ranily přímo do srdce.

Síla k oběti....

V Lurdech právě přenášejí nemocné z koupelí do nemocnice. Mezi zvědavci, co pozorují dojímavý průvod utrpení, je i jistý nevěřící. Jeho pozornost upoutá nemocné děvčátko. Na bledé tváři nemocné vládne klid, přestože je na ní vidět znaky blížící se smrti. Nevěřící se dosud posmíval všemu, co se odehrává v Lurdech, jakoby náboženskému fanatismu, ale pohnut soucitem vůči trpícímu děvčátku, chtěl slyšet z jeho vlastních úst rozčarování nad tím, že nebylo uzdravené: “Ubohé dítě, jak mnoho musíš trpět! Kdyby ta tvoje Panna Maria byla skutečně tak mocná, zajisté by tě byla uzdravila. Neudělala to. To znamená že neexistuje.”

Tvář děvčete se nezachmuřila nad bezohlednou narážkou nevěřícího, naopak zazářila nádherným úsměvem: “Já jsem nikdy neprosila Pannu Marii, aby mě uzdravila.”

“A přece si se k ní tolik modlila?!?”

“To je pravda. A dnes jsem se modlila více než jindy. Vím, že Panna Maria vždy vyslyší ty, co ji vzývají. Jsem si jistá, že vyslyší i mě. Na mně mi nezáleží. Prosila jsem Pannu Marii, aby zachránila jednu duši.”

Když se nosítka pomalu vzdalovala, nemocné děvčátko stále upřeně hledělo na nevěřícího. Byla to němá výzva, anebo znak vzájemné dohody? Zjistil si sál do kterého odnesli nemocnou a po obědě ji šel navštívit. Řekl pár slov sestře a ta ho přivedla k postýlce, kde leželo děvčátko. Bledá tvář maličké zářila neobyčejným kouzlem. Nevěřící přistoupil blíže a sklonil se nad postýlkou, ale hned se vzpřímil a zděšeně se zeptal: “Zemřela?”

“Ano”, odpověděla mu potichu sestra: “Pár minut před tím, než jste sem přišel.”

Návštěvníkovi se oči naplnili slzami. Zahleděl se s dojetím na mrtvou. Sestra přerušila ticho: “Její poslední slova byla: ‘Panno Maria Lurdská, vezmi si můj život, aby se on zachránil.’ Jsem si jistá, že tato maličká obětovala svůj život za nějakou osobu, na které jí velmi záleží.”

Nevěřící se cítil jako zasažen bleskem. A právě tento hluboký duševní otřes mu otevřel cestu k Bohu. O dva dny později i on šel v malém průvodu za bílou rakví... Plakal. Byl to projev vděčnosti vůči té, která ho zachránila.

I Panna Maria obětovala své bolesti a svůj život, abychom byli spaseni. Tím nás učí, že neomylný prostředek spásy je – jak píše svatý Pavel – doplňovat v nás to, co chybí z utrpení Ježíše Krista vzhledem k jeho tajemnému tělu, Církvi.