„A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku."
Mat 28,20
V závěru encykliky „NOVO MILLENNIO INEUNTE“ papež Jan Pavel II. píše:
Vykročme kupředu s důvěrou! Nové tisíciletí se před Církví otevírá jako oceán, na nějž je třeba vyplout s odvahou a zároveň je nutno spoléhat přitom na Kristovu pomoc.Boží Syn, který se z lásky k člověku vtělil, pokračuje i dnes ve svém díle: Musíme mít otevřené oči, abychom to viděli, a především velké srdce, abychom se stali nástroji v jeho rukou. Neslavili jsme Jubilejní rok právě proto, abychom znovu vstoupili do kontaktu s tímto živoucím pramenem naší naděje?

Pavel VI. ve své encyklice Signum magnum nazývá naši dobu mariánskou érou, ve které Bůh, vidíc že jeho lid je ve velké tísni, posílá svoji Matku, aby častěji a hlouběji zasáhla do dějin.

 

 

Jak se Bůh stará

 

Žijeme v době, kdy se zdá, jako by Bůh byl daleko a na nás zapomněl. Přitom nám však mohou uniknout velmi závažné skutečnosti, které sestavené na časové lince vytvářejí sled událostí, který dokazuje, že nás Pán naopak doslova vede za ruku a snaží se nám pomáhat, zvláště v této velmi těžké době. Podívejme se, co o naší době předpověděl papež Lev XIII., který žil v minulém století.

 

Proroctví papeže LVA XIII. (1810 - 1903)

Papež Lev XIII. měl na konci 19. století během jedné mše sv. vidění, které jej velice udivilo. Viděl, jak si Lucifer vyžádal od Nebeského Otce jedno století, aby mohl zkoušet lidstvo. Těmi sto lety mělo být 20. století. Můžeme si zde připomenout slova v Písmu, kde řekl Pán Ježíš Petrovi: „Šimone, Šimone, hle Satan si vás vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra neochabla, a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ (Lk 22,31-32)          
Papež Lev XIII. tehdy ve svém vidění spatřil, jak se nebe zatmělo množstvím zlých duchů, kteří se snášeli na zemi, aby všechno zničili a zvláště aby útočili na Rusko.

Historie 20. století potvrzuje, že toto století poznamenané dvěma světovými válkami, fašismem a bezbožností bylo pro život lidí nesmírně těžké a také se potvrdilo, že zvláště Rusko bylo velmi zkoušeno.

Papež Lev XIII. po svém vidění složil modlitbu ke sv. Archandělu Michaelu.

 

Proroctví sv. Dona Bosca.

Sv. Don Bosco sám vypravuje: „Rád bych Vám pověděl jedno vidění, ale vězte, ve viděních se nemudruje, přece však je vyložím pro váš duchovní prospěch. Měl jsem je před několika dny.

Myslete si, že jste na mořském břehu, či na osamělém úskalí, že nemáte ani kousek země v dohledu, vyjma kusu země pod nohami. Na rozsáhlé vodní planině lze vidět nesčetné množství lodí uspořádaných k bitvě. Jejich přídě jsou zakončeny ostrým, železným zobanem v podobě kopí, které probodne a zraní vše, co zasáhne. Lodě jsou vyzbrojeny děly, puškami a zbraněmi všeho druhu, hořlavinami i knihami a postupují proti jediné, obrovské a vysoké lodi. Pokoušejí se do ni vrazit své zobce, zapálit ji, nebo jakkoli poškodit. Velebná loď je dokonale vyzbrojena, doprovází ji spousta lodic, přijímají od ni rozkazy a čile se otáčejí, aby se ubránily nepřátelskému loďstvu. Vítr je nepříznivý a zdá se, že i neklidné moře přeje nepřátelům. Uprostřed nezměrné mořské pláně se tyčí z vln blízko sebe dva mohutné, vysoké sloupy. Na jednom je Hostie v přiměřené velikosti a pod ní nápis: „SALUS CREDENTIUM“ (Spása věřících). Na druhém, nižším, ale stejné mohutnosti, stojí socha Neposkvrněné, pod jejíž nohama splývá široký nápis: „AUXILIUM CHRISTIANORUM“ (Pomocnice křesťanů).

Hlavním velitelem obrovské lodi je římský papež. Vida úpornou zuřivost a nebezpečné postavení svých věrných, svolává k sobě velitele podřízených lodí na poradu a k vypracování plánu. Všichni velitelé se shromažďují okolo papeže (můžeme vzpomenout na I. Vatikánský koncil probíhající v bouřlivé době a násilně přerušený). Konají poradu, ale když se vichry rozběsnily a moře se zuřivě pěnilo, byli posláni, aby veleli svým lodím. Když pak nastal klid, dal papež znovu svolat své důstojníky (lodivody) a mezitím velitelská loď pokračovala v plavbě (můžeme vzpomenout na II. Vatikánský koncil, probíhající v relativně klidnější době).

Tu se vrátila děsivá bouře. Papež stál u kormidla a všemožně se snažil uvést loď mezi ony dva sloupy, z nichž kolkolem splývaly kotvy a velké háky, připoutané řetězy.

Nepřátelské loďstvo se žene útokem a snaží se, aby loď zajalo a potopilo. Někteří bojují spisy, knihami, hořlavinami, jimiž jsou nepřátelské lodi přeplněny a snaží se je vrhnout na palubu papežské lodi. Jiní útočí děly, puškami a zobci. Boj se vzmáhal stále zuřivěji. Nepřátelské přídě prudce dorážely, ale jejich útok a námaha byly marné.

Znovu se vzchopí a metají veškeré své střelivo, zatímco obrovská loď hbitě a bezpečně pluje kupředu. Mnohdy se zachvěla pod hroznými údery. Mnohdy její boky byly proraženy, ale ihned zadul vánek od obou sloupů a štěrbiny se zacelily a díry ucpaly.

Mezitím se nepřátelská děla trhají, lámou se pušky, zobce a rovněž i ostatní zbraně. Lodě se tříští a potápějí. Zuřiví nepřátelé začali boj muže proti muži krátkou zbraní, pěstí, klením a zlořečením.

Tu byl papež smrtelně zraněn a padá. Okolostojící přibíhají a zvedají ho. Je znovu zasažen a umírá (pamatujme, že každé proroctví může být modlitbou, postem a pokáním odvráceno). Mezi nepřáteli zaznívá již radostný a vítězný pokřik. Na jejich lodích zavládlo nevýslovné jásání.

Sotva však papež zemřel, už vstupuje jiný na jeho místo. Shromáždění důstojníci hned zvolili jiného, takže zvěst o smrti papeže přichází se zvěstí o zvolení nástupce. Nový papež rozptýlil a přemohl všechny překážky a uvedl loď až mezi oba sloupy. Přivázal ji řetězem, který visel z přídě, na kotvu sloupu, na němž byla Hostie a jiným řetězem, který visel na zádi, uvázal ji na opačném konci ke kotvě, která byla zavěšena na sloupě, na němž stála Neposkvrněná.

Potom nastal hrozný zmatek. Všechny lodě, které až doposud napadaly papežskou loď zmateně prchaly, narážely na sebe, tříštily se a potápěly. Některé lodice, které udatně bojovaly na straně papeže se též přivázaly k oněm sloupům.

Spousta jiných lodic, které se ze strachu před bojem skryly, očekávaly opodál, až v hlubinách moře zmizely trosky roztříštěných lodí, pak zvolna pluly k oběma sloupům k nimž se přivázaly háky, které z nich visely a tam zůstaly klidně a v bezpečí s hlavní papežskou lodí. Na moři zavládl klid.“

Tu se Don Bosco otázal Dona Ruy: „Co soudíš o tomto vyprávění?“ Don Rua odpověděl: „Zdá se mi, že tou papežskou lodí je Církev a loďmi lidé, mořem pak svět. Ti, kdo hájí obrovskou loď jsou papežovi oddaní věřící a ostatní jsou její nepřátelé, kteří se snaží ji zničit zbraněmi všeho druhu. Dva spásné sloupy představují úctu k Panně Marii a k Nejsvětější svátosti.“ Don Rua se nezmínil o smrti papeže a též Don Bosco ji mlčky pominul. „Dobře pravíš, jen výrazy je třeba trochu opravit. Nepřátelské lodě to je pronásledování. Církev čeká velké soužení. Co se dosud dálo, je v porovnání s budoucím téměř ničím. Nepřátelé představují lodě, které chtějí potopit papežskou loď. V tom zmatku zbývá jedině zvláštní úcta k blahoslavené Panně Marii a časté svaté přijímání. Využijme jich co nejlépe a rozšiřujme je všude a mezi všemi.“ Tolik proroctví dona Bosca.


Východisko z tohoto nebezpečí ukázala v roce 1917 Panna Maria ve svém zjevení ve Fatimě, kde opět varovala před zlem v tomto století a znovu upozornila na Rusko. Zároveň však dala lidstvu prostředky, jak v této zkoušce obstát a slíbila, že Rusku pomůže. O tomto zjevení budeme hovořit v dalším článku.

 

Proroctví papeže Lva XIII. a proroctví Panny Marie z Fatimy se velmi podobají tomu, co vyjadřuje jeden z obrazů v Treťjakovské galerii v Moskvě. Tuto galerii navštívil v roce 1984 otec biskup Hnilica z Říma při své tajné cestě do Ruska (viz. Mariina doba 3/99) a tento obraz, který naznačuje dějiny Ruska, ho zaujal. Na obraze je na pravé straně vidět vpád Tatarů do Ruska, jejich vraždění, násilí a zapalování kostelů. Všichni lidé utíkají na druhou stranu, kde je namalován velký kostel znázorňující Církev s mnoha okny a dveřmi. V jeho středu je Panna Maria, která svolává svaté z nebe na pomoc Rusku. A průvodkyně v galerii řekla, že tehdy Panna Maria zachránila Rusko. Zároveň řekla, že přijdou ještě horší časy a znovu to bude Panna Maria, která Rusko zachrání.

Otec biskup v tomto vyprávění poznal Fatimské poselství o pomoci Panny Marie Rusku. Když pak dále uvažoval nad tímto obrazem, přišla výprava jedné školy se svojí učitelkou, která dětem tento obraz popsala stejnými slovy.

Otec biskup byl potěšen: „Jaká je zde i dnes víra v pomoc Matky Boží mezi lidmi!“

Také si přitom vzpomněl na sv. Sarova, který byl blahořečen v roce 1903.

Sv. Sarov předpověděl, že po jeho oslavení přijde na Rusko ta nejtěžší zkouška. Pán povolá k oběti tolik lidí, že andělé strážní budou mít plné ruce práce, aby je přinášeli před Boží trůn. Ale po této zkoušce přijde pro Rusko a celý svět nejslavnější vzkříšení.

Skutečně žijeme ve vážné a velmi důležité době. Jak spolupracovat s Pannou Marií na Božím vítězství?

Nejdříve se však podívejme na Boží zásahy do dějin lidstva za posledních přibližně 200 let. Takových zásahů je velké množství, proto vybereme jen ty základní a jen se stručným popisem.

 


 

Nyní uvedeme časovou linku významných událostí za poslední období. Dvě z událostí, které v této lince budou podtrženy, byly popsány v předchozím úvodu. Většina podtržených událostí je pak podrobně popsána dále.

 


V následné časové lince si také všímejme i postupného odhalování Mariiny úlohy Církví:

- Výrazný krok v této oblasti učinil II. Vatikánský koncil.

- Vyhlášení dvou mariánských dogmat, které svým obsahem souvisí s Mariinou úlohou v dnešní době.

- Každý z papežů posledních cca 130 let se výrazněji zabýval Mariinou úlohou. (Uvedeny jsou zde jen některé nejpodstatnější prvky). Vzhledem k příslibu Pána Ježíše, který dal Církvi a papežům v Petrovi, je Boží prozřetelností, že nynější papež Jan Pavel II. je přesně podle vzoru sv. Grigniona zasvěcen Panně Marii.

 

1673 - Zjevení Nejsvětějšího Srdce Ježíšova sv. Markétě Alacoque - ve zjevení Ježíšova Srdce světu bylo poselství Jeho velké lásky k nám. Přišlo i jako varování před odpadem lidstva od víry k jakému ostatně pro nevyslyšení tohoto volání došlo.

 

1789 - Francouzská revoluce - počátek přeměny křesťanské Evropy na ateistickou.

 

1830 - Zjevení Panny Marie v Paříži - opětné varování před ateisací Evropy. Vážné varování po nevyslyšení volání Ježíšova Srdce. První načrtnutí Mariiny úlohy v této době. Vznik „zázračné medailky“.

 

1830 - Revoluce v Paříži

 

1846 - Zjevení v La Salettě - varování před hrozbami světových válek a násilí 20. století (koresponduje s proroctvím Dona Boska a Lva XIII.). M.j. předpovězeno, že Síly zla budou na zemi i ve vzduchu konat velké divy...budou na sebe brát podobu spravedlivých....osoby budou přenášeny z místa na místo... varování před UFO a podobnými parajevy?!?

 

1854 - Vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie. Důležitý prvek – Církev přijímá Pannu Marii jako tu, která nebyla ani na okamžik v moci Satana. Duše, které se tedy Ji svěří, mají při svém dědičném hříchu to nejlepší vedení pro žití svého křestního slibu a plnění Boží vůle, kterou má Bůh s každým tvorem, jak píše sv. Grignion. Panna Maria je tou nejjistější cestou k Ježíši.

 

1700 - (1842 objeveno) Spis Sv. Grigniona, který předpovídá, že Maria bude přítomna z rozkazu Nejvyššího..... Předpověď „Mariiny doby”. Sv. Grignion vyzývá mariáské ctitele, aby se dali Panně Marii zcela k dispozici. Mariánská Cesta malosti. Není podstatné, že spis sv. Grigniona byl objeven o trochu dříve, než žila sv. Terezička. Myšlenky sv. Grigniona potřebovaly ke svému působení také více času, než cesta malosti sv. Terezie. V současné době je sv. Grignion vzorem pro papeže Jana Pavla II.

 

1858 – Zjevení Panny Marie v Lurdech, které byly prvním zjevením, kde se v momentě zjevení shromáždilo mnoho lidí. Předcházející zjevení byla jen jako kontakt Panny Marie s jednou osobou v soukromí a postupně nás zvykala na matčinu přítomnost. Lurdy tak byly přípravou na velké zjevení pro mnoho lidí ve Fatimě. V Lurdech Panna Maria také hovořila méně (růženec, pokání) a hovořila výmluvně spíše okolnostmi. Ke zjevení došlo na skládce odpadků, což můžeme brát jako naznačení, že se svět stává duchovním smetištěm, a v jeskyni, kam se člověk ukrývá na cestě před nepohodou. Panna Maria se nám tedy stává útočištěm v těžké době - jedním z pilířů, jak je viděl sv. don Bosco (Eucharistii a Pannu Marii).

 

1864-69 - Případ v Illfurtu - důkaz existence Satana. Jsme varováni, že tato vysoce inteligentní bytost existuje, i když má zájem svou existenci skrýt, aby nám mohl nejprve ateismem vzít znalost naši víry a po té nabízet nová náboženství a duchovna.

 

1860 -1890 - Proroctví Dona Boska o námořní bitvě a proroctví Lva XIII. o vydání světa satanově zkoušce.( srv. „...Satan si vás vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici....” (Lk.22,31)). Tyto události byly popsány již v úvodu.

 

1873 – 1897 – Sv. Terezie z Lisieux ukazuje cestu ke svatosti tím, že si sama nic neponechává a cestu ke své svatosti zcela přenechává Bohu. Ukazuje cestu malosti.

 

1891 - Papež Lev XIII. vydává encykliku Rerum novarum o právech pracujících a o současných nevyhovujících podmínkách snižujících důstojnost Božích tvorů. Varuje před tím, že neřešení problému povede k situaci, kdy „lék bude horší než nemoc“ (nemoc - kapitalismus, lék -komunismus).

 

1914 – Lidstvo nepřijalo výzvu k pokání z La Saletty - I. sv. válka.

 

1917 - Zjevení Panny Marie ve Fatimě, předpověď komunismu v Rusku a jeho rozšíření do světa. Prostředek záchrany - zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie sv. Otcem spojeným s biskupy a věřícími. Zasvěcení znamená úplné odevzdání se Panně Marii, aby nás mohla vést a přetvářet. Předpověď II. sv. války, předznamenávající světelná záře. Prostředek záchrany - obrácení lidstva k Bohu a zasvěcení se každého z nás Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, modlitba sv.růžence. M.j. ve vidění předpověď atentátu na sv. Otce a prosba modliteb za něj, neboť všechna proroctví mohou být odvrácena.

Ve Fatimě žádala nejprve jen to nejzákladnější pro duchovní život - modlitbu, pokání, obrácení, oběti za obrácení hříšníků.

 

1917 - VŘSR

 

1925 - Portugalsko přijímá Fatimu a je uchráněno revoluce (na rozdíl od Španělska) a nakonec i II. sv. války.

 

1925 - Opětné zjevení vizionářce z Fatimy, prohloubení požadavků 1. zjevení, lidé zasvěcení Neposkvrněnému Srdci se mají scházet každou první sobotu v měsíci na mši sv. (smírná sv. přijímání), k modlitbě růžence přidat 1/4 hodinové rozjímaní nad jeho tajemstvími.

5 požadavků pro první soboty v měsíci, a to:

- svatou zpověď,

- svaté přijímání,

- modlitbu sv. růžence,

- rozjímání o jeho tajemstvích,

- úmysl odčinit urážky způsobené jejímu Neposkvrněnému Srdci.

 

1931 - Papež Pius XI. vydává encykliku Quadragesimo anno, která uprostřed hospodářské krize pojednává o zkušenosti 40-ti let od vydání encykliky Rerum novarum a její stále větší aktuálnosti.

 

1937 - Papež Pius XI. vydává encykliky Divini Redemptoris, která znovu z jiného pohledu odkrývá nesprávnost komunistického názoru a Mit brennender Sorge o fašismu.

1938 - Neznámá záře prohlášena za polární nad severní polokoulí, jak bylo oznámeno ve Fatimě.

 

1939 - II. sv. válka.

 

1942 - Zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Od této chvíle vítězící německá vojska nepostupují. Ukázka, co by znamenalo zasvěcení Ruska. Následné hlavní porážky německé armády přicházejí přesně na mariánské svátky.

 

1947 - Vznik Růžencového smírného tažení - Rakouský Páter Pavlíček cítí vnitřní hlas k založení hnutí v duchu Fatimy. S Boží pomocí se v Rakousku podaří přimět více než půl milionu lidí k modlibě za mír a svobodu Rakouska.

 

1947 - Vznik Mariiny Modré armády - odpověď části lidstva na prosbu 1.sobot z roku 1925. Další sv. válka od té doby nebyla, ale samo Rusko zatím zasvěceno není, komunismus se šíří.

 

1950 - Vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí P. Marie. Souvisí s Mariinou úlohou v dnešním světě. Církev přijímá Pannu Marii jako tu, která nám z nebe může lépe pomáhat na cestě k Bohu. (srv. LG 59). Papež Pius XII. současně nazývá naše století „stoletím mariánským“ a „mariinou hodinou“.

 

1955 - Rakousko svobodné - přes neustálá negativní vyhlášení SSSR nečekaně opouští Rakousko. Do té doby ani nikdy poté až do pádu železné opony Rudá armáda nikdy získaná území neopouští.

26.10. se koná děkovné procesí za účasti spolkového kancléře Raaba a ministra zahraničí Figla. Kancéř prohlašuje: „Oněm katolíkům… kteří se připojili k mocnému vyznání víry a lásky k vlasti chci jako spolk. kancl. z upřimného srdce poděkovat… Vyzývám toto nepřehledné množství katolíků, aby i nadále pokračovali… Prosím také, aby nebeská Královna rozprostírala nadále svůj ochranný plášť… Dnes vysíláme k nebi radostnou modlitbu, kterou uzavíráme slovy: Jsme svobodní! Díky Tobě Maria!“

Opět ukázka co znamená vyslyšet „Fatimskou výzvu“.

 

1963 - Karibská krize – odvrácena hrozba III. sv. války. Lidstvo se sice jako celek nelepší, ale fatimská výzva je již do jisté míry vyslyšena (např. „modrá armáda“).

1962 - 65 - II. Vatikánský koncil. M.j. učinil důležitý krok v objasňování úlohy Panny Marie v Církvi a její zvláštní účasti na spásonosném díle. Jeden ze znaků Mariiny doby.

 

1967 - Papež Pavel VI. ve své encyklice Signum magnum nazývá naši dobu mariánskou érou, ve které Bůh, vidíc že jeho lid je ve velké tísni, posílá svoji Matku, aby častěji a hlouběji zasáhla do dějin.

 

1973 – Založení Mariánského kněžského hnutí. Další krok ve vyslyšení fatimské výzvy. Panna Maria žádá zakládání večeřadel a přeje si, aby se děti Jí zasvěcené nechaly zcela vychovávat a vést, jak to učit sv. Grignion, sv. don Bosco, sv. M. Kolbe a další.

 

1978 - zvolen papež Jan Pavel II. - zcela zasvěcen Panně Marii - Celý Tvůj Maria. Sám náměstek Krista jde příkladem. Na závěr všech svých encyklik probíranou problematiku svěřuje Panně Marii. Za svého pontifikátu vydává m.j tyto encykliky:

Centesimus annus, kterou připomíná ncykliku Lva XIII. Rerum novarum a ukazuje její opětnou aktuálnost, zvláště v zemích východní Evropy po pádu komunismu.

 

1978 - Schválení zjevení Božího milosrdenství sestře Faustyně. Zde Pán Ježíš říká lidstvu, aby se nebálo k němu přijít s jakýmikoliv hříchy, kajícníkům odpustí. Nabídka Božího milosrdenství lidstvu, přes to, že nevyslyšelo předchozí výzvy k obrácení.

 

1981 - Atentát na papeže Jana Pavla II. (viz prorocký sen Dona Boska, Fatima a některé další souvislosti. Částečně popsáno v předchozím článku).

 

1982, 84 - Jan Pavel II. zasvěcuje Svět a země, které to nejvíce potřebují (Rusko) Neposkvrněnému Srdci. O rok později začíná uvolnění totality.

 

1987 - Mariánský rok – počátek viditelného pádu komunismu.

K Mariánskému roku papež Jan Pavel II. vydává encykliku Redemptoris Mater - o Blahoslavené Panně Marii v životě putující Církve: „...Maria, Rodička Božího Syna... daleko předčí všechny tvory nebeské i pozemské..” Dále o Mariánském roce říká, že „nejde jen o připomínku, že Maria předcházela narození Krista Pána v lidských dějinách, nýbrž jde také o to, aby se zdůraznilo ve světle Mariině, že od naplnění tajemství vtělení nadešla v dějinách ‚plnost času’, a že znamením této plnosti je Církev. Jako lid Boží putuje Církev ve víře k věčnosti uprostřed všech pokolení a národů počínaje dnem letnic. Matka Kristova, která je přítomna na začátku ‘doby církve’, když v očekávání Ducha svatého setrvávala na modlitbě spolu s apoštoly a učedníky svého Syna, ‘kráčí’ ustavičně ‘před’ Církví na její pouti dějinami lidstva. Ona také neustále spolupracuje zvláštním způsobem jako ‘služebnice Páně’ na spásonosném díle Krista, svého Syna. Tímto Mariánským rokem je tak celá církev vyzývána, aby nejen připomínala všechno, co v její minulosti svědčí o zvláštní spolupráci Bohorodičky na spásonosném díle Krista Pána, nýbrž také aby ze své strany připravovala cesty do budoucna pro tuto spolupráci. Neboť konec druhého křesťanského tisíciletí otevírá jakoby nové obzory.“

Jan Pavel II. říká: „Církev si je vědoma, že se Maria objevila na obzoru dějin spásy dříve než Kristus.“ Proto Mariánský rok předcházel Jubilejnímu roku 2000 a jak dále papež hovoří: Mariánský rok byl „jakoby předehrou jubilea roku 2000. Obsahoval mnohé, co se bude moci plně vyjádřit v roce 2000.“

 

1989 - Pád komunismu

 

1994 - Papež vydává encykliku Tertio millenio....., k přípravě na jubilejní rok 2000 ve které připomíná, „že každé jubileum v církevní historii je připravováno Boží prozřetelností.... sledujeme očima víry toto naše století a zkoumáme nejen svědectví lidských dějin, ale také Boží zásah do lidských záležitostí.“ Hovoří také, že „z tohoto hlediska lze říci, že 2. vatikánský koncil je prozřetelnostní událostí, která církev blíže připravila jubileum roku 2000. Byl... zcela zaměřen na tajemství církve a Krista, a zároveň otevřený světu. Protože byl otevřený, dal evangelijní odpověď dnešnímu světu, který poznal nelidskosti 20. století, prošel hrůzami 1. a 2. sv. války, zajateckých táborů a nesmírných pogromů. Tyto nedávné události ukazují, že svět potřebuje očistu, potřebuje obrácení.

Jednotlivosti, které byly dohodnuty před koncilem a po něm a které byly uskutečňovány jak slovem, tak skutkem, mnoho a významně napomohly k tomu, aby bylo připraveno nové jaro křesťanského života, které se musí zjevit po velkém jubileu, pokud křesťané uposlechnou volání Ducha svatého.“

 

1998 - Papež vydává Bulu Incarnationis mysterium - k vyhlášení Velkého jubilea roku 2000:

„Křesťané jsou vyzýváni, aby na sebe vzali chyby, jichž se dopustili před Bohem a před lidmi, které urazili svým chováním. Ať to učiní, aniž by za to něco žádali, silní jen Boží láskou, která je nám vlita do srdce.. Budeme-li takto jednat, nevěsta se zaskví před očima světa v oné kráse a svatosti, které pocházejí z Pánovy milosti. Už dva tisíce let je Církev kolébkou, do níž Maria klade Ježíše a svěřuje ho klanění a kontemplaci všech národů. Kéž prostřednictvím nevěstiny pokory zazáří ještě více sláva a moc Eucharistie, kterou slaví a uchovává ve svém lůně.“

 V modré knize čteme, že triumf Panny Marie přijde skrze triumf Eucharistie.

 

Jak vidíme z ostatních událostí časové linky a uvidíme z následujících článků, Panna Maria vede všechny, kteří se Jí zasvětí k tomu, aby žili tak, jak papež žádá.

 

Vyhlášení Jubilejního roku 2000:

Církev je mystické tělo Kristovo. Nelze to brát jako vzletnou frázi, ale doopravdy. Nakolik se církev očistí, natolik v ní lidé uvidí skutečného Krista. Proto papež „žádá, aby v tomto roce milosrdenství Církev, posilována svatostí od svého Pána, poklekla před Bohem a naléhavě prosila o odpuštění minulých i současných hříchů svých dětí. Všichni zhřešili a nikdo nemůže před Bohem tvrdit, že nezhřešil. (srv. 1 Kor 8,46). Papež volá každou místní církev, aby se „usilovně snažila o autentickou obnovu. Nikdo nemůže pomáhat v takovém podniku lépe než Maria. Ona jako první prožila vtělení Slova ve svém lůně. Proto může naučit věřícího, jak má přijímat Krista ve svém životě a jak ho má potom dávat bratřím, aby byli přivedeni k jeho plnosti“.

 

 I zde uvidíme, že Panna Maria vede všechny sobě zasvěcené k plnému sjednocení s Kristem a ve večeřadlech modlitby vede Jí zasvěcené věřící, aby se stali apoštoly dnešní doby.

 

Když v bule k vyhlášení Jubilejního roku papež píše, že Bůh Otec: „Nyní dovršuje novou věc a v odpouštějící lásce předjímá nová nebesa a novou zemi.“ Potom Jan Pavel II. také píše, že Maria „vyprosí od Pána milost nového jara pro Církev“ a bude doprovázet během velkého jubilea „všechny své syny a dcery svou mateřskou přítomností.“

 

Nakolik využijeme nabízené milostí Jubilejního roku a nakolik se dáme Panně Marii k dispozici, natolik uspíšíme a usnadníme triumf, který Panna Maria přislíbila ve Fatimě.

Když papež Jan Pavel II. říká: „Církev žije v Duchu, kterého jí seslal Kristus, a dívá se na milénium jako na dobu celkové vnitřní obnovy. Duch Svatý má moc způsobit v Církvi nové Letnice. To od nás vyžaduje obnovený postoj pokory, velkorysosti a otevřenosti pro očistné působení Ducha.“

 

Potom opět vidíme, že Panna Maria „neustále spolupracuje zvláštním způsobem jako ‘služebnice Páně’ na spásonosném díle Krista, svého Syna,“ které v tuto dobu volá do večeřadla modlitby s Ní, ve kterých také prosíme o nové vylití Ducha svatého pro svět, aby se lidé obrátili a byli vnímavý k působení Ducha svatého pro novou evangelizaci, kterou si papež přeje.

Pravá mariánská zjevení jsou v souladu s Církví na skále Petrově. Proto triumf přijde skrze ni. Není možné, aby Církev byla „mimo dění“.

 

Jan Pavel II říká: „Velké jubileum roku 2000 je přede dveřmi. Již ve své první encyklice Redemptor Hominis jsem poukazoval na toto datum s jediným úmyslem: připravit srdce všech, aby byla vnímavá k působení Ducha.“

a v závěru encykliky Redemptor Hominis píše:

„Pociťujeme nejen potřebu, ale kromě toho i naléhavou povinnost modlit se v celé Církvi více, hlouběji a intenzivněji. Chtěl bych, aby se v této modlitbě zachovávala jednota s Marií, matkou Ježíšovou, jako to činili kdysi Ježíšovi apoštolové, když po jeho nanebevstoupení setrvávali na modlitbách ve večeřadle v Jeruzalémě. Prosím především Marii, nebeskou Matku Církve, aby laskavě setrvávala s námi v této modlitbě nového adventu lidstva. Doufám, že díky této modlitbě budeme schopni přijmout Ducha Svatého, který sestoupí na nás a stát se tak Kristovými svědky ve všech končinách země.”                     

 

1992 – Před II.sv. válkou sv. Maxmilián Kolbe předpovídá, že jednou bude stát socha Panny Marie na vrcholu Kremlu. V současné době stojí socha Panny Marie fatimské na Rudém náměstí místo nápisu Komunismus zvítězí.

 

199X - Zesilující se výskyt UFO jevů a některých jevů před kterými jsme byli varováni v La Salettě (dle zkoumání údajné styky navazují především lidé zabývající se okultními naukami. V Písmu čteme: „…bude činit divy, aby mohl svést i vyvolené…“).

 

Konec 19.stol. - Předpovězena snaha zničit katolickou církev ne prvotním útokem na víru, ale na mravnost. Během 20. století dochází k prudkému růstu pornografie, nemravných filmů, plakátů na ulicích, a pod.

 

Jan Pavel II. - Překročit práh naděje:

Od kardinála S. Wyszyňského jsem také věděl, že když jeho předchůdce kardinál A. Hlond umíral, pronesl tato významná slova: „Jestliže zvítězíme, bude to prostřednictvím Marie.” Při pastorační službě v Polsku jsem se stal svědkem způsobu, kterým se tento výrok naplňoval. Když jsem se po zvolení papežem seznamoval s problémy univerzální Církve, byl jsem přesvědčen o něčem podobném: nebo-li, pokud zvítězíme i v univerzálním rozměru, bude to díky Marii. Kristus zvítězí jejím prostřednictvím, protože chce, aby vítězství Církve současného i budoucího světa bylo spojováno s ní.

 

2000 - 2002 - Jubilejní a růžencový rok

Eucharistický kongres

Zasvěcení III. tisíciletí Neposkvrněnému Srdci Panny Marie

Papež vydává encykliky o Eucharistii a růženci, také vyhlašuje Růženec světla.

 

Vzpomeneme-li proroctví Dona Bosca, napadá, že je to mimořádným způsobem současný papež, který nejen Jubilejním rokem s Eucharistickým kongresem a zasvěcením 3. tisíciletí Panně Marii a nyní Rokem růžence, Rokem Eucharistie, ale také svými dokumenty:

 

·         Růženec Panny Marie

·         Encyklika o Eucharistii

upoutává loď na uvedené sloupy.

 

Rozjímejme o tom, jak jej můžeme v tomto podporovat: Slavením Mše svaté, adorací, modlitbou růžence, ale také zda jsme uvedené dokumenty pečlivě četli. Snažme se pochopit v uvedené souvislosti jejich důležitost, seznamujme s jejich obsahem ty, kteří mají zájem, ale potřebují impuls…

 

2004-2005 – Rok EUCHARISTIE

 

V časové lince je z důvodu přehlednosti uvedeno jen to nejdůležitější.

Ze sociálních encyklik jsme také uvedli jen nejzákladnější, z nichž vyplývá prozřetelnostní varování Církve před hrozícími problémy.

Jako Matka nás tedy přes proroctví sv. Grigniona, „...Maria bude přítomna z rozkazu nejvyššího...”, přes zjevení s jednou osobou a zjevení s mnoha poutníky v Lurdech postupně krok za krokem připravovala na jedno z hlavních zjevení ve Fatimě.

Zde je nutné připomenout, že Panna Maria ve svých zjeveních a promluvách neříká nic nového, jen nám připomíná původní Boží plán se stvořením. V pravém poselství je vše ve stylu její promluvy v Káně: „Dělejte, co vám řekne.”

Celé Boží Zjevení je ukončeno v Novém Zákoně a poselství Panny Marie nám jej pouze připomínají, nikterak je nemění ani nedoplňují!

 

Vrcholem celého božího ‘vedení za ruku’, jak je z časové linky patrné, je, že vše směřuje k hlavnímu cíli - přivést duše k tomu, co předpověděl sv. Grignion - aby se nechali Pannou Marií přetvářet na Ježíšův obraz! Aby se jí zasvětili.

Tedy po té, co sv. Terezička ukázala cestu svatosti cestou malosti, byl to sv. Grignion, který plně zahájil mariánskou éru, ve které si Bůh přeje, aby se malé duše nechaly přetvářet Pannou Marií. Po něm pokračovali sv. don Bosco, sv. M. Kolbe a další. Ve Fatimě o to poprvé Panna Maria žádala a vrcholem toho je její slib vedení ve večeřadlech.

 

Maria jako předobraz a symbol církve

Chceme-li v hlavních rysech charakterizovat vývoj zbožnosti za poslední půlstoletí, které dokážeme přehlédnout, neboť jsme se na něm ať už aktivně či pasivně podíleli, musíme říci: žijeme v období znovu oživené lásky k Matce Církvi a stojíme uprostřed nezadržitelného rozvoje dogmatiky zaměřené k Ježíšově svaté Matce. Mater Ecclesia a Mater Christi - ekleziologie a mariologie: obě tyto vznešené síly mateřsky a ruku v ruce utvářejí obraz Krista.

Nebylo nadsázkou, když v roce 1922 Romano Guardini předvídavě napsal: „Započal náboženský proces nepostižitelného dosahu: v duších se probouzí Církev… Znovu ožívá ohromná skutečnost, Církev a my chápeme, že je vskutku jedním a vším. Začínáme tušit cosi z vášnivé lásky, s níž ji velcí světci objímali a za ni bojovali. Nepřipadala nám dříve jejich slova tu a tam téměř jako fráze? Ale nyní začínáme všechno vidět v docela novém světle. Opojený myslitel uvidí v Církvi poslední, mocný úhrn všech bytostí. Umělec v ní bude s jímavou silou prožívat nesmírné přetvoření, přeměnu, oslavení veškeré skutečnosti nejvyšší mocí jasu a krásy. Člověk citlivý na etiku v ní spatří plnost živoucí dokonalosti, v níž všechny síly procitly a byly posvěceny v Kristu, moc, která ostře staví proti sobě Ano a Ne a žádá rozhodování, rozhodný boj za království Boží proti zlu...“


 


Skrze Marii k Ježíši   Z dopisu sv. Maxmiliána Kolbeho spolubratru Mateuszovi.:

Píšeš: „Nemohu pochopit, jak bych mohl najednou milovat Ježíše i Marii..?“ A svého otce a matku si společně mohl milovat a kromě toho ještě bratry nebo sestry? Samozřejmě, naším cílem je Bůh, Nejsvětější Trojice, ale to nepřekáží tomu, abychom Boha Otce milovali jako Boha Otce, Boha Syna jako Boha Syna, Ducha Svatého jako Ducha Svatého, Pána Ježíše jako Pána Ježíše, Matku Boží jako Matku Boží a i svého otce a matku, příbuzné a nebo anděly a svaté a všechny lidi - a samozřejmě ne postupně, ale všechny naráz. Jenže myslet na všechny najednou se nedá, ale to nepřekáží skutečné lásce ke všem najednou. Píšeš: „Jdu před Svatostánek, mluvím s Ježíšem...“ a ptáš se: „Kde je Maria? Ta, bez které je těžké přiblížit se k Ježíši...ta, která je nejkratší cestou? Musím Tě doplnit, že nejen „těžko“ ale téměř vůbec se nedá přiblížit k Ježíši bez Marie. Proč? Protože i když obejdeme fakt, že Ona nám Ježíše porodila a vychovala, přiblížení k Ježíši je bezpochyby milostí a všechny milosti k nám přicházejí skrze Ni, tak jako i sám Pán Ježíš přišel skrze Ni. Možná si řekneš: A mohu tedy přímo mluvit s Ježíšem, když nemyslím na Marii? Můj drahý, nejde o to, abys’ cítil nebo myslel, ale o samotný fakt, že je to tak, i když si to vůbec neuvědomuješ. Když skutečně miluješ Pána Ježíše, tak především toužíš ve všem plnit Jeho vůli, a tedy i dostat milosti tím způsobem, kterým On určil. Když máš tento postoj, můžeš a máš se kdykoli obracet na Srdce Pána Ježíše s přesvědčením, že všechno dostaneš. Kdyby si však někdo řekl: Já nepotřebuji žádné prostřednictví, nepotřebuji Nejsvětější Matku, dokážu sám velebit a ctít Nejsvětější Srdce Ježíšovo a vyprosit si, co potřebuji, cožpak by ho Pán Ježíš zaslouženě neodmítl za tak nesnesitelnou pýchu?

Píšeš: „Ona musí také ode mne něco dostat, musím s Ní dýchat a s Ní žít, celý se Jí zasvětit, na Ní myslet...ale vždyť Ježíš je pramenem milosti a lásky. On zve k sobě, On se dává ve Svátosti Oltářní – Maria jen pomáhá.“ Můj drahý, samozřejmě, že pramenem veškerého dobra, v každém pořádku ať přirozeném, tak i nadpřirozeném (tj. milosti) je Bůh Otec, který skrze Syna a Ducha Svatého vždy působí, čili Nejsvětější Trojice. Je pravda, že jediný Prostředník k Otci je Vtělený Syn Ježíš Kristus, Bohočlověk, skrze kterého naše chvála vzdávaná Otci se mění z lidské na Boží, mění se z chvály pominutelné hodnoty na chválu hodnoty věčné, a tak skutečně hodnou Otcova majestátu. Je pravda, že Otce milujeme v Synu, v Ježíši Kristu. Jemu musíme odevzdat celou naší lásku, aby v něm a skrze Něho celou naší lásku dostal Otec. Ale je také pravda, že naše skutky, i kdyby byly „nejsvětější“, nejsou bez poskvrny, a když je chceme obětovat Pánu Ježíši čisté a neposkvrněné, musíme je přímo nasměrovat k Neposkvrněné a dát Jí je, aby je Ona jako svůj majetek dala svému Synu. Naše skutky tak dostanou nekonečnou hodnotu skrze Ježíšovo Božství, a tak důstojně oslavíme Boha.

 

Dále uvedeme podrobněji některé z událostí, které byly jmenovány v předešlé časové lince.

 

1830 - Zjevení Panny Marie v Paříži

 

SVĚTICE MLČENÍ - Sv. Kateřina Labouré

Je rok 1830. Evropa prožívá období nebývalého klidu a mí­ru po revolučních otřesech roku 1789 a vysilujících napoleon­ských válkách. Průmyslová revoluce je ve svém prvním roz­machu a Stephenson staví v Anglii svoje první železnice. Čechy žijí ve znamení nadějně se rozvíjejícího národního obrození - do literatury vstupuje Karel Hynek Mácha a Karel Jaromír Erben začíná psát svou Kytici.

Dobu národní prosperity prožívá i Francie, která byla před­tím nejvíce postižena revolučními výbuchy a válkami. Vládne jí opět král z Boží vůle, slavnostně pomazaný ve starobylém korunovačním městě Remeši. Za jeho vlády se země vzpamatovala ze svých ran a Francie se opět dostává do čela politic­kého, ale i duchovního života Evropy. Paříž je obecně uznáva­ným „hlavním městem světa“.

A tu pojednou do tohoto světa zdánlivé prosperity, míru a pokroku přichází Panna Maria a v malé kapli v pařížském klášteře sv. Vincence z Pauly v ulici du Bac se zjevuje jedné prosté klášterní novicce a zvěstuje jí, že Francie, ale i svět stojí před velice vážnými událostmi, že dojde k mnoha pohromám a zvratům, že ve Francii bude trůn vyvrácen a církev opět pro­následována.

A nebude to naposledy, co se takto nám, lidem 19. a 20. století Maria zjeví. Připomeňme si aspoň její zjevení v La Salettě v roce 1846, v Lurdech v roce 1858, v portugalské Fatimě v ro­ce 1917… A také to nebude poprvé, kdy nás bude Svatá Panna důrazně upozorňovat, že se lidstvo musí opět vrátit k Bo­hu, obrátit se, modlit a napravit svoje životy. Jinak si svou ne­poslušností na sebe budeme přivolávat stále větší a horší tres­ty nejrůznějšího druhu - přírodní pohromy, revoluce, války a choroby...

 

V onom roce 1830 se takto Maria zjevila poprvé a neupo­zorňovala nás varovně jen na pohromy, před nimiž bezpro­středně lidstvo a Francie stála - vždyť v témže měsíci prvního zjevení ve Francii vypukla další „červencová“ revoluce, ale současně nám dala i velikou naději, že po důkladné očistě nakonec bude triumfovat Bůh.

Toto všechno Maria sdělila klášterní novicce, nenápadné­mu děvčeti z venkova, jisté Kateřině Labouréové, která právě před nedávnem přišla do Paříže ze svého rodného Burgund­ska.

Ačkoliv Kateřina Labouréová byla ženou prostou a nená­padnou, přesto prožila nesmírně bohatý vnitřní život, naplně­ný snad tím nejvyšším duchovním vzepětím k Bohu, jakého je člověk jen schopen. A když ji papež Pius Xll. dne 27. července 1947 prohlásil za svatou, nazval ji Světicí MLČENÍ.

V naší době všeobecné touhy po úspěchu, penězích a hmot­ném blahobytu nám může její život plný sebeovládání tichos­ti a pokory pomoci ve správném usměrňování našeho vlast­ního života a v hledání jeho opravdových duchovních hodnot. Četba o jejím životě a jejích viděních pro nás rozhodně nebu­de bez užitku.

 


Na statku

 

Kateřina Labouréová byla docela obyčejné venkovské děvče z francouzského Burgundska. Narodila se na statku stojícím o samotě na návrší s velkolepým rozhledem do širého kraje, v němž poblíž stojí starobylé opatství Moutiers-Saint-Jean a obec Fain-Ies-Moutiers s farním kostelem a v dálce se rýsuje městečko Semur.

Kateřina se narodila 2. května 1806 jako deváté dítě; nejstar­šímu sourozenci tehdy bylo dvanáct let, po Kateřině přišly na svět ještě dvě děti - Tonička, pokřtěná na památku gilotinova­né královny jako Marie Antoinetta, a chlapec August, chatrného zdraví a často postonávající. Rodiče si ji navykli oslovovat Zoé.

Tehdy nastala doba pomalého zotavování z revolučních po­hrom a jejich následků - nejen hmotných, ale i duchovních; katolická tradice země, revolucí tvrdě potlačovaná, začala opět ožívat, po celé Francii však byl pociťován nedostatek kněží, způsobený předchozími persekucemi revoluční hrůzovlády. Vždyť teprve pět let před Kateřininým narozením - v roce 1801 - uzavřel Napoleon, tehdy ještě jako první konzul, kon­kordát s papežem Piem VII., podle kterého se katolickému náboženství ve Francii dostalo opět plné svobody.

Obnova musela rychle uspokojit tři veliké požadavky. Především bylo nutno znovuvytvořit a vychovat nové kněžstvo, pro­tože staré téměř celé za předchozích událostí zmizelo. Dále bylo nutno otevřít katolické školy a vlévat do duší mladých generací víru v Boha a normy katolického chování a jednání. Ko­nečně bylo třeba pořádat po celé Francii katolické misie, aby stará víra byla opět probuzena a posílena.

V době, kdy se narodila Kateřina, byl farní kostel ve Fain stá­le ještě bez kněze; Kateřinu tehdy pokřtil mnich z kláštera Moutiers-Saint-Jean, otec Mamer; docela sám se tehdy staral o několik přilehlých farností a příležitostně sloužil mši i ve Fain. Otec Mamer neměl dostatek času, aby se mohl starat i o její náboženskou výchovu; tu si tehdy vzala na starost její matka, bývalá učitelka pocházející z místní šlechty, inteligentní a pracovitá, velmi nábožensky založená žena.   

Maminka však Zoé už v jejích devíti letech zemřela, sama dvaačtyřicetiletá, vyčerpána sedmnácti těhotenstvími. Vedení statku se po ní ujala nejstarší ze sester - Marie Ludvíka; Zoé spolu s mladší Toničkou otec poslal k jejich strýci do Saint-Ré­my.

Je zvláštní, že Zoé ani za života matčina ani u strýce nena­vštěvovala školu, a tak vlastně zůstávala stále negramotná, neumějíc číst ani psát, ačkoliv jinak všem ostatním dětem se dosta­lo aspoň základního vzdělání a někteří její sourozenci dosáhli dobrého životního postavení: jeden její bratr se stal v Paříži lé­kárníkem, druhý vedl restauraci, třetí obchod a její nejstarší bratr Hubert se stal dokonce důstojníkem tělesné stráže Karla X.

Obě nejmladší sestry však u strýce dlouho nepobyly. Po dvou letech totiž Marie Ludvíka odešla do kláštera, a tak si je otec vzal zpět domů, aby se obě děvčátka - Zoé tehdy dvanác­tiletá a Tonička devítiletá, sama ujala vedení domácích prací. Zoé prý tehdy otci hrdě prohlásila: „My dvě docela dobře dokážeme vést dům.“

A opravdu, obě dívenky se o otcovský dům staraly s takovou vzornou péčí, že brzy vzbudily obdiv celého kraje.

 

Zoé vstávala ráno za svítání, dohlédla na přípravu snídaně a šla na mši, pokud byla ten den sloužena, na půl šestou do kláštera Moutiers-Saint-Jean. Celou mši vždy proklečela, ne­hybná a duchem odpoutaná. Po mši spěchala domů, postarala se o bratříčka Augusta, dala slepicím a holubům, což byla její zamilovaná práce, a pustila se do přípravy oběda. V létě ho pak odnesla otci a jeho dělníkům na pole, po návratu poklidila nádobí, šla do kurníku pro vejce, nakrmila králíky, nasypala slepicím a holubům. Kolem čtvrté hodiny už bývala kuchyně i hospodářství ve vzorném pořádku, šla tedy s Toničkou do far­ního kostela; v něm vlastně strávila celou dobu svého pracov­ního volna, klečíc na studené dlažbě. Po návratu domů připra­vila večeři, pak pořádala prádlo a čekala na otce, který jako sta­rosta obce Fain někdy přicházel domů později.

V neděli pak obě děvčátka, na místní poměry elegantně ustrojená, chodila se svým otcem na velkou mši.

Tak plynuly dny, měsíce a nakonec celé roky uprostřed ne­ustálé práce. Zoé však nikdy nic nevyrušilo z klidu - konala jednu práci po druhé s rozvahou a přesností staré zkušené hospodyně.

To byl tedy povrch. Její klidná a do sebe uzavřená povaha ni­komu nedovolila pod něj nahlédnout. Ani její sestra Tonička, přestože denně pracovala po jejím boku a společně s ní na­vštěvovala kostely, netušila, že se v jejím nitru začal rozprostraňovat jiný, nadpřirozený svět, a proto snad ani nebrala příliš vážně, když se jí Zoé po prvním svatém přijímání svěřila se svou touhou - vstoupit do kláštera. Zoé to však přesto myslela doopravdy: od svých čtrnácti let se začala každý pátek a sobotu postit, a od svého předsevzetí neustoupila ani na ot­cův nátlak. Její náboženský život se však vyvíjel naprosto spon­tánně - vždyť neměla ani stálého zpovědníka, natož duchovní­ho vůdce. A protože neuměla číst, nemohla hledat poučení ani v knihách. Na vzdělávání už teď neměla samozřejmě čas, a tak zůstala prozatím negramotná, jediná z deseti dětí, jež zbývaly na živu.

Svoje touhy a vnitřní život však navenek nikterak neprojevo­vala. Přesto si však u ní Tonička povšimla něčeho mimořádného: její veliké úcty ke Svaté Panně.

V devatenácti letech byla ze Zoé krásná statná dívka s po­dlouhlým obličejem a velkýma modrýma očima plnýma něhy, s uzavřeným, přesto však přívětivým výrazem tváře; nebyla ko­ketní, ale přesto se oblékala podle současné módy. V kraji byli přesvědčeni, že muž, který ji získá za ženu, s ní učiní veliké štěstí, a jejímu otci už skutečně začaly přicházet první nabídky k sňatku; Zoé je však všechny odmítala a jako důvod uváděla, že se nechce provdat. Když na ni Tonička naléhala, co je pra­vým důvodem k tomuto rozhodnutí, svěřila se jí, že se neprov­dá nikdy.

Proč? Protože se už zasnoubila s Pánem Ježíšem. Ale to pro­zatím mělo zůstat tajemství. Právě proto často Toničce připomínala, aby se učila sama vést domácnost, až ona bude v kláš­teře. Tonička se jí ptávala, do kterého kláštera by chtěla jít, ale Zoé jí na to nedovedla dát odpověď. Jediným klášterem který znala, byla komunita sester sv. Vincence z Pauly v blízkém Moutiers-Saint-Jean, kam chodily ráno na mši. Do tohoto řádu vstoupila i jejich nejstarší sestra Marie Ludvíka. Tonička se čas­to Zoé vyptávala, kdy odejde. A Zoé jí odpovídala:

„Až budeš dost silná, abys všechnu práci dokázala obstarat sama.“

 

Ve dvaceti letech měla Zoé ve snu zvláštní vidění; jako by se octla v kostele ve Fain; právě tam sloužil mši starý, jí docela neznámý kněz a neustále se k ní obracel s velice dobrotivým, ale naléhavým pohledem. Po mši jí pokynul, aby ho následova­la do sakristie, Zoé však byla náhle zachvácena strachem a z kostela utekla. Sen však pokračoval: Zoé šla navštívit jednu nemocnou na blízkém statku, aby ji ošetřila. K jejímu údivu tam pojednou přišel také onen starý kněz a Zoé pochválil za to, že se stará o nemocné, a dodal:

„Teď mi utíkáš, ale jednoho dne ke mně přijdeš. Bůh má s tebou svoje záměry. Nezapomeň!“

Zoé se ze sna probudila zaplavena nevýslovným duchovním štěstím. A jednoho dne se skutečně na tento sen živě rozpomněla. Ale to bylo až později, v Paříži...

 

V Paříži

 

V roce 1828 bylo Zoé dvaadvacet a její sestře Toničce dvacet let; tehdy se Tonička konečně odhodlala, že převezme sama starost o celou domácnost. Zoé tedy už zbývalo jen promluvit s otcem a získat jeho souhlas. Ale otec o jejím odchodu do kláštera nechtěl ani slyšet a její prosby rozhodně odmítl. Myslel si, že Zoé nejspíš potřebuje změnit prostředí a že si později všechno rozmyslí. Poslal ji proto do Paříže za jejím bratrem Karlem, který se mezitím stal majitelem restaurace v jedné lidové čtvrti.

Tak se Zoé jednoho rána ocitla v prostředí přesně opačném, než po jakém toužila: celý den obsluhovala hlučící a vtipkující dělníky a řemeslníky, kteří si nenechali ujít jedinou příležitost, aby nějak nezaútočili na prostou svěží krasavici z venkova. „Mamzel Zoé“ si však velmi rychle vynutila respekt, ale byla přitom jakoby duchem nepřítomná, přísná a do sebe uzavřená. Jejich žoviální nabídky a narážky prostě přecházela mlčením.

Její bratr se ovšem brzo dovtípil, že pro ni jeho bistro není ani trochu vhodným prostředím, a nemohl si nepovšimnout, že Zoé leckterou noc ve své světničce potají propláče. Po roce se proto domluvil s jejich bratrem Hubertem, důstojníkem královské gardy, aby si Zoé vzala k sobě jeho manželka, která vedla penzionát pro mladé dívky.

Ani zde se Zoé necítila dobře; její švagrová se jí ve svém elegantním ústavu v Chatillon-sur-Seine marně snažila vštípit aspoň ty nejnutnější základy vzdělání; mondénní prostředí slečen vychovávaných zde pro společenský život a manželství bylo pro Zoé opět naprosto nepřijatelné: k čemu jí byly, jí, toužící po usebranosti klášterní samoty, hodiny tanečního mistra, učícího slečny, jak držet vějíř a upouštět kapesníček!

Přesto však se už Zoé přece jen ke svému cíli přibližovala: kousek od pensionu byl totiž klášter milosrdných sester sv. Vincence z Pauly. Otázkou však zůstávalo, jak se do něho dostat. Švagrová brzo pochopila, že Zoé netouží po ničem jiném, sama však mezi řeholnicemi neměla žádnou známou, která by Zoé mohla uvést, a tak nakonec Zoé poradila, aby prostě klášter navštívila sama bez jakéhokoliv doporučení.

A Zoé tento krok skutečně učinila - a šla na to docela zpříma: na vrátnici prostě požádala o rozmluvu se sestrou představenou. Byla uvedena do hovorny, ale sotva tam vstoupila, užasla: na protější zdi přímo proti ní visel obraz s portrétem onoho starého kněze z jejího snu!

Zoé byla tak překvapena, že když dovnitř vstoupila sestra Séjollesová, jedna mladá řeholnice, právě zastupující představenou, Zoé se neudržela a hned po pozdravu se jí vyptávala, kdo je onen kněz na obraze.

„Ale to je přece náš otec, svatý Vincenc z Pauly, patron našeho kláštera!“

Zoé bylo všechno rázem jasné a kupodivu všechno pochopila i bez mnoha slov sestra Séjollesová. Už svým prvním pohledem dokázala proniknout krunýřem mlčenlivosti a neúčasti, pod kterým Zoé světu skrývala své soustředěné a ke všemu pozemskému lhostejné nitro, a tak se mezi oběma mladými ženami rázem vytvořilo vnitřní duchovní pouto plné vzájemného porozumění.

Na závěr prvního rozhovoru sestra Séjollesová Zoé vybídla, aby docela bez zábran přišla, kdykoliv se jí to bude hodit; a Zoé opravdu tohoto pozvání využila a začala sestru Séjollesovou v klášteře často navštěvovat a společně s ní pak chodila i za nemocnými a chudými, o které se sestra Séjollesová starala. Mezi oběma ženami se vytvořilo celoživotní hluboké přátelství, a právě to rázem otevřelo Zoé bránu do světa, po němž tolik toužila a kam jí chybělo jakékoliv společenské doporučení. Po několika týdnech jejich známosti ji její nová přítelkyně sama doporučila představené kláštera za postulantku.

Překážkou k uskutečnění tohoto záměru byl už jen její otec; nakonec jí přece jen dal svůj souhlas, ale zato jí odmítl dát patřičnou částku na výbavu. Všechny hmotné záležitosti si tedy vzala na starost její švagrová a sama dne 22. ledna 1830 čtyřiadvacetiletou Zoé uvedla do kláštera.

 

 

Konečně v klášteře

 

Zoé byla přijata na zkušební dobu jako postulantka do semináře v pařížské ulici du Bac.[1] Zde strávila celkem osm měsíců; během prvních tří měsíců se naučila trochu číst a psát, ale zdaleka ne natolik, aby opravdu zvládla francouzský pravopis a základy stylistiky, takže všechny její písemné projevy, ostatně velmi řídké, byly víc než neobratné a doslova se hemžily hrubými pravopisnými chybami a stylistickými neobratnostmi. Během této doby se navenek naprosto nijak neprojevila. A protože byla i málomluvná a do sebe uzavřená, usoudili o ní, že je prostinkou, neinteligentní venkovankou, hodící se jen pro nejhrubší práce. Stejně o ní smýšlel i její zpovědník, abbé Aladel, tehdy mladý, třicetiletý kněz.

Jak se často ve svých lidských úsudcích klameme. Rádi soudíváme podle vnějšího zdání, a přitom právě vnitřní pohnutky a děje nám unikají! Přesně tak tomu bylo i v případě Zoé.

Vždyť koho by bylo napadlo, že právě pod jejím drsným povrchem se tajilo nitro doslova rozžhavené neutuchajícím vnitřním jasem, povznášejícím celou její bytost do zbožného vytržení! A opravdu nikdo neměl ani nejmenší tušení, že Zoé téměř denně vidí ve svatostánku v kapli v ulici du Bac Ježíše Krista. A že dne 6. června 1830 se jí dokonce Ježíš dal spatřit ve vizi, jejíž smysl přerostl intimitu soukromých sdělení a nabyl významu celospolečensky prorockého. Zoé o tom napsala, ale mnohem později, až v roce 1856[2]: „V den Svaté Trojice se mi v Nejsvětější svátosti zjevil náš Pán jako Král s křížem na prsou, což se událo během mše svaté v okamžiku evangelia; připadalo mi, že náš Pán je zbavován všech svých ozdob, které všechny popadaly k zemi... a právě tehdy mě zachvátily ty nejčernější a nejsmutnější myšlenky. Právě tehdy mi přišlo na mysl, že Král země bude ztracen a zbaven svých královských šatů, a odtud mé myšlenky postupovaly dál, neumím to dobře vysvětlit, až ke zkáze, do které se všechno nořilo.“

Ale to zdaleka nebylo všechno. Do semináře byla přijata několik dní před slavnostním převezením ostatků svatého Vincence z Pauly, zakladatele a patrona kláštera. Aby byly jeho ostatky uchráněny před znesvěcením, byly za revoluce převáženy z místa na místo, po revoluci je dočasně opatrovaly milosrdné sestry, až konečně 10. dubna 1830 bylo tělo uloženo do zasklené truhly a vystaveno v Notre Dame a odtud dne 25. dubna slavnostně převezeno do kaple sv. Lazara v ulici de Sevres. Zde se slavnosti prodloužily po celou novénu a jednou se jich zúčastnil i sám král se svou rodinou. Sestra Kateřina zde ani jeden den nechyběla. Slavnosti pro ni byly velkolepým duchovním zážitkem.

Z kaple s ostatky sv. Vincence z Pauly se vracela v tyto dny, jak později napsala, jen s největším sebezapřením, protože to pro ni vždy znamenalo návrat do obyčejného pozemského života.

A právě v kapli v ulici du Bac jí Bůh neočekávaně připravil neobyčejný zážitek. Devět dní po sobě se jí zde totiž zjevilo při večerní meditaci světcovo srdce nad malou schránkou s jeho ostatky, vystavenou poblíž oltáře, a to postupně ve třech podobách, v každé podobě po tři dny: první tři dny ve své přirozené barvě tělesného srdce - tato barva jí navodila pocit míru a nevinnosti, další tři dny v podobě ohnivě červené - tuto barvu pochopila jako znamení nekonečného milosrdenství, jež se rozšíří po celém světě, poslední tři dny pak spatřila srdce docela zčernalé - a vycítila, že tato barva symbolizuje dobu velikého politického rozruchu a krvavé revoluce.

Se svými viděními se sestra Kateřina ihned svěřila svému zpovědníku, abbé Aladelovi. Ten jí však neuvěřil ani slovo a její vidění považoval za pouhé přeludy přepjaté fantazie a pokoušení pýchy, a proto jí přísně naporučil, aby se věnovala pouze povinnostem svého semináře a všechno takové fantazírování vypustila z hlavy. Předpověď o revoluci, která by svrhla francouzského krále Karla X. v době, která konečně zacelila rány po revoluci z roku 1789, považoval za naprostý nesmysl; vždyť ještě 1. července celá Paříž nadšeně jásala nad dobytím Alžíru, který byl do té doby nedobytnou pevností pirátů.

 

Mariino zjevení

Bohatý vnitřní život sestry Kateřiny však domluvami abbé Aladela nebyl zastaven, ale rozvíjel se nepřerušeně dál. Jak později přiznala, celou svou bytostí tehdy toužila, aby se jí zjevila Svatá Panna, k níž ji už od dětství poutala hluboká oddanost. I toto přání se jí mělo splnit.

Dne 19. července, v předvečer oslav svátku sv. Vincence z Pauly, patrona kláštera, představená semináře rozdala postulantkám drobné odstřižky ze světcovy rochetky a rozprávěla s dívkami o světcích a o Svaté Panně. Zavládla slavnostní nálada. Zoé v povznesení své mysli cítila, že přichází velká chvíle jejího života a že se jí asi vyplní její veliké přání. Mnohem později, v roce 1856, o tom napsala:

„Ulehla jsem s myšlenkou, že právě této noci spatřím svou dobrou Matku. Už dlouho jsem toužila, abych ji uviděla. Konečně jsem usnula. Když nám rozdělovali kousky plátna z rochetky sv. Vincence, ze svého kousku jsem si polovinu ustřihla, spolkla a usínala s myšlenkou, že svatý Vincenc mi zprostředkuje milost, abych uviděla Svatou Pannu.“

Uprostřed těchto myšlenek usnula. Náhle se probudila, volal ji nějaký hlas:

„Sestro Labouréová! Sestro Labouréová!“

Hlas se ozýval docela blízko u jejího lůžka, z uličky; Zoé rozhrnula záclony a uviděla malé, asi čtyř až pětileté dítě, celé v bílém; a dítě jí řeklo: „Jděte do kaple. Očekává vás Svatá Panna.“

Sestra Kateřina si pomyslela, že se jí asi stěží podaří nepozorovaně vstát, ale dítě, jako by uhodlo její myšlenky, ji ihned upokojilo: „Nebojte se, je půl dvanácté, všichni tvrdě spí. Pojďte, čekám na vás.“

Sestra Kateřina se tedy rychle oblékla a následovala dítě, jež se stále drželo po jejím levém boku, do kaple. Všude svítila světla, jako by ani nebyla noc, ale největší překvapení ji čekalo přede dveřmi kaple, které touto dobou byly vždycky zamčeny: „Tyto dveře se otevřely, sotva se jich dítě letmo dotklo prstem.“

Kaple byla ozářena jako pro půlnoční mši, všechny svíce byly zapálené. Nebyl zde však nikdo. Prázdnou kaplí dítě zavedlo sestru Kateřinu až k samému oltáři poblíž křesla pro kněze. Zoé se rozhlížela, Svatou Pannu však nikde nespatřila. Zklamaně tedy poklekla a čekala; dítě zůstalo stát po jejím boku.

„Konečně nastala ona chvíle. Dítě mě upozorňuje, říká mi, že Svatá Panna je zde, slyším jakoby šustot hedvábných šatů, přicházející směrem od ochozu poblíž obrazu sv. Josefa.“

 

Zoé pozvedla oči a viděla, jak s ochozu sestupuje vznešená paní. Před svatostánkem paní poklekla a pak se posadila do kněžského křesla. V první chvíli sestře Kateřině připadalo, že tato dáma nejspíš není Svatou Pannou, ale dítě po jejím boku ji upozornilo, že se mýlí. Zoé na jeho sdělení zareagovala s nadšenou živelností - jedním skokem byla u Paní, poklekla před ní na oltářním stupni a položila jí ruce na kolena.

„Tam se udál nejsladší okamžik mého života. Nedokázala bych říci, co všechno jsem pocítila - nemám představu, jak dlouho jsem tak zůstala.“

Svatá Panna se Zoé dlouho rozprávěla; z jejich rozhovoru jsou dnes známy jen určité úryvky, tak jak je později Zoé na výzvu abbé Aladela příležitostně zapisovala a jak nakonec byly souvisleji sestaveny po jejím veřejném doznání v roce 1876, krátce před její smrtí:

„Řekla mi (Svatá Panna), jak se mám chovat ke svému zpovědníku a mnoho věcí, ale to nesmím říci, a jak se mám chovat v utrpení: ­ukázala mi levou rukou k oltáři, tam mám spočinout se svým srdcem a tam získám útěchu, již budu potřebovat. Ptala jsem se jí, co znamenají všechny ty věci, které jsem viděla, a ona mi všechno vysvětlila.“

A sestra Kateřina pak k tomu připojila slova Svaté Panny: „Mé dítě, Dobrý Bůh vás chce pověřit posláním. Budete mít hodně trápení, ale překonáte ho, když budete myslet na to, že tak činíte pro slávu dobrého Boha. Poznáte, co je od dobrého Boha, bude vás to trápit tak dlouho, až to sdělíte tomu, kdo je pověřen vaším vedením. Budou vám odporovat. Ale dostanete milost, nebojte se. Řekněte jim všechno s důvěrou a prostotou, nebojte se. Uvidíte jisté věci, buďte si toho vědoma. Budete inspirována ve svých modlitbách. Časy jsou velmi zlé. Francii postihnou pohromy. Trůn bude převrácen. Celý svět bude převrácen pohromami všeho druhu.“ (Svatá Panna to říkala s tváří sevřenou bolestí.)

„Ale přijďte k nohám tohoto oltáře: zde budou milosti rozlity na všechny... na všechny osoby, jež o ně požádají s důvěrou a naléháním, na velké i malé.

Mé dítě ráda rozlévám své milosti právě na tuto komunitu. Mám ji ráda. Způsobuje mi však bolest. Je v ní mnoho nešvarů. Řád není dodržován... Vyřiďte to tomu, kdo je pověřen vaším vedením, i když není představeným. Za nějaký čas jím však bude, v jistém slova smyslu bude mít komunitu na starosti.[3]

Musí učinit všechno proto, aby řád byl opět dodržován. Vyřiďte mu to jako vzkaz ode mne.

Nechť dává pozor na každou četbu, utrácení času a návštěvy.

Až bude řád opět dodržován, připojí se k vám další komunita, vyřiďte, že bude přijata. Bůh vám požehná a budete se těšit velikému pokoji. Bude to veliká komunita.[4]

Přijde chvíle velikého nebezpečí; bude se zdát, že je všechno ztraceno; tehdy budu s vámi, důvěřujte; v obou komunitách pocítíte moje navštívení, Boží ochranu a ochranu svatého Vincence. Důvěřujte, neztrácejte odvahu, budu s vámi. V jiných klášterech však budou oběti.“ Svaté Panně se přitom oči zalily slzami.

„Mezi pařížským duchovenstvem budou oběti. Arcibiskup zahyne.“[5]; Při těchto slovech jí znovu tekly slzy.

„Mé dítě, budou opovrhovat křížem, pohodí ho na zem, opět otevřou bok našeho Pána: ulice budou plny krve, celý svět upadne do smutku.“ Zde už Svatá Panna zármutkem nemohla ani mluvit, bolest jí sevřela tvář. A sestra Kateřina si k tomuto proroctví v duchu položila otázku:

„Kdy k tomu asi dojde?“ A opět jí v duchu jako by vytanula odpověď - „čtyřicet a deset let.“

První zjevení bylo u konce.

Paní se zvedla a odešla stejnou cestou, kudy přišla. Sestře Kateřině připadlo, jako by všechno kolem ní rázem pohaslo. Neměla nejmenší představu, jak dlouho mohlo zjevení trvat. Zvedla se z oltářního stupně, na němž dosud ,klečela’ a spatřila dítě, kde ho předtím zanechala. „Vraceli jsme se spolu stejnou cestou, všude se svítilo, a to dítě se drželo stále po mé levici. Myslím, že to dítě byl můj strážný anděl, který se učinil viditelným.

Vrátila jsem se na lůžko asi ve dvě hodiny ráno, slyšela jsem bít zvon, vůbec jsem pak už neusnula.“

Na Mariin příkaz se Zoé opět svěřila abbé Aladelovi a odhalila mu i mnohé podrobnosti z událostí červencové revoluce, která už vlastně byla přede dveřmi (ale napohled tomu nic nenasvědčovalo, naopak): mezi jiným i to, že obě Klášterní komunity zůstanou ušetřeny revolučních pohrom a že jistý biskup požádá komunitu v ulici de Sevres o ochranu. Ani tentokrát však jejím sdělením abbé Aladel nepřikládal nejmenší důležitost.

Nicméně o týden později, dne 27. července, revoluce v Paříži skutečně vypukla a události daly předpovědím sestry Kateřiny za pravdu: obě klášterní komunity byly skutečně uchráněny a komunitu v ulici de Sevres požádal o asyl biskup Mgr. Frayssinous, ministr kultu ve vládě krále Karla X.

Později však vyšlo najevo, že abbé Aladel Kateřinina sdělení přece jen tak docela nepodceňoval - ještě před vypuknutím revoluce se s nimi potají svěřil představenému obou klášterních komunit, aniž však vizionářku uvedl jménem; představený kláštera později skutečně potvrdil, že události byly „jistou mladou sestrou předpovězeny zcela správně“.

Dalo by se předpokládat, že když byla Kateřinina vidění tak průkazně ověřena, změní k ní konečně abbé Aladel svůj postoj a začne jí důvěřovat. Ne. Všechno zůstalo postaru. Abbé Aladel ji nadále nebral vážně, a tak se Zoé, nevyslyšena právě tou jedinou osobou, jíž se dle Mariina příkazu měla svěřit, uzavřela do sebe a o všem zachovávala naprosté mlčení. Ani její představená, ani její přítelkyně sestra Séjollesová od ní o jejích nadpřirozených zážitcích neuslyšely ani slova. Zoé se skutečně dovedla ovládat - a snadné to pro ni po takových zážitcích jistě nebylo.

 

 

Vidění zázračné medaile

 

Měsíce semináře ubíhaly. Zoé, ze všech postulantek nejméně nápadná a zdánlivě nejvšednější, na sebe naprosto ničím neupozorňovala. Pro její nevzdělanost ji opatřili puncem „venkovanka“. Nikdo ani netušil, že právě tato mlčenlivá, do sebe uzavřená „venkovanka“ žije hlubokým vnitřním životem a denně s napětím čeká, že za ní opět přijde její Paní:

„Byla jsem přesvědčena, že ji opět uvidím... žila jsem touto vírou.“

A tak Zoé stále čekala; mezitím však už končilo léto a jí se nic mimořádného nepřihodilo. Až konečně v sobotu v předvečer první adventní neděle, 27. listopadu 1830: Toho večera byly postulantky shromážděny v klášterní kapli k rozjímání a jejich představená jim polohlasem předčítala text, nad nímž se měly zamýšlet. Představená dočetla a na několik minut se rozhostilo rozjímavé ticho... A právě v tom okamžiku přišla Svatá Panna za sestrou Kateřinou podruhé. Zoé to později vylíčila takto:

„Zdálo se mi, že od ochozu po straně obrazu sv. Josefa slyším nějaký hluk, jakoby šustot hedvábných šatů, pohlédla jsem tím směrem a spatřila jsem Svatou Pannu ve výši obrazu sv. Josefa.“

Maria tentokrát nesestoupila dolů k intimnímu rozhovoru, ale zůstala jakoby stát v prostoru, jak se později Zoé vyjádřila; Zoé si na ní ostatně velmi pozorně povšimla každé podrobnosti: podle jejího vylíčení byla Svatá Panna celá v bílém, její šat ze zářivě bílého hedvábí měl prostý střih „a la Vierge“ a s hlavy jí padal až k nohám dlouhý bílý závoj, zpod závoje vystupovaly bohaté vlasy s čelenkou z úzkého proužku krajky a obličej asi čtyřicetileté ženy, plný vážnosti smíšené se smutkem, přesto však chvílemi se projasňující. Maria stála na veliké zeměkouli a ve svých rukou ve výši prsou držela jinou, podstatně menší zeměkouli se zlatým křížkem na vrcholu a hleděla vzhůru k nebesům.

„Její tvář byla plna krásy, nemohla bych ji popsat.“

Zjevení se poznenáhlu proměňovalo. Malá zeměkoule, kterou Svatá Panna pozvedla k nebesům, zmizela a Zoé si pojednou povšimla, že Maria má na prstech obou rukou mnoho prstenů s nádhernými kameny. Prsteny se rozzářily záblesky prodlužujícími se v dlouhé paprsky; obě ruce se rozevřely a nechaly paprsky dopadat jako déšť na zeměkouli, na níž Svatá Panna stála.

„Z kamenů vycházely paprsky, z největších kamenů největší paprsky, z nejmenších kamenů nejmenší paprsky, a směrem dolů se stále více rozšiřovaly, takže vyplňovaly celý dolejšek.

Její nohy jsem už neviděla.“ Svatá Panna, hledící dosud k nebesům, po chvíli sklonila oči k Zoé a dlouho ji pozorovala.

V té chvíli se ozval hlas: „Tato koule, kterou vidíte, představuje celý svět - současně i Francii - a každého člověka jednotlivě.“

A sestra Kateřina vnitřním duchovním zřením pochopila, že ony „záblesky paprsků jsou symboly milostí, které Maria rozlévá na osoby, jež ji o to žádají“, a tak porozuměla, „jak je to Svaté Panně příjemné, modlíme-li se k ní a jak je štědrá k osobám, jež ji prosí; kolik milostí uděluje osobám, jež ji o to žádají, jakou radost ona sama zakouší, když milosti uděluje“.

Zoé si rovněž povšimla, že z některých kamenů nevycházejí paprsky a vnitřním zřením porozuměla, že to jsou milosti, o něž lidstvo zapomíná prosit.

Pak byla uchvácena extází a v ní spatřila jakoby model budoucí „Zázračné medaile“: kolem Svaté Panny se utvořil obraz oválného tvaru s nápisem:

„Ó MARIA, BEZ HŘÍCHU POČATÁ, PROS ZA NÁS, KTEŘÍ SE K TOBĚ UTÍKÁME.“

 

 

Obraz se potom jako by obrátil a sestra Kateřina spatřila rub budoucí medaile s Mariiným monogramem „M“, na němž stál kříž a pod nímž byla dvě srdce - jedno obtočené trnovou korunou a druhé probodené mečem; ovál medailonu po obou stranách rámovala hvězdná girlanda.

Opět se ozval hlas:

„Podle tohoto modelu dejte razit medaili. Všechny osoby, které ji budou nosit, získají velké milosti. Milosti budou hojné pro všechny osoby, které ji budou nosit s důvěrou.“

Druhého dne se sestra Kateřina se svým viděním opět svěřila abbé Aladelovi a vyřídila mu rozkaz Svaté Panny, aby byla ražena medaile.

„Přiznávám se,“ napsal v roce 1834 abbé Aladel v dopise abbé Le Guillonovi, který dopis později publikoval, „že jsem to všechno bral jen jakou pouhou iluzi její zbožné představivosti (sestru nejmenoval). Spokojil jsem se s tím, že jsem jí řekl několik slov o opravdové zbožnosti ke Svaté Panně a že nejlepším prostředkem, jak ji uctívat a zajistit si její ochranu, je napodobovat její ctnosti. Sestra se pak vzdálila, aniž se už svým viděním zabývala.“ Aspoň tak se abbé Aladel domníval. Všechno tedy mělo upadnout v zapomnění, ale to bylo opět jen pouhé zdání. Zoé na nic nezapomněla, vždyť obě Mariina zjevení pro ni byla tou nejskutečnější skutečností, tisíckrát opravdovější než všechny zážitky tohoto obyčejného světa. A tak pevně věřila, že Svatou Pannu určitě ještě jednou uvidí: „Žila jsem tou myšlenkou.“

 

 

Třetí zjevení

 

Potřetí se Zoé zjevila Svatá Panna někdy v prosinci roku 1830,[6] za stejných okolností jako naposled při večerním rozjímání v kapli v ulici du Bac. Maria opět přišla za hebkého šustotu hedvábí, tentokrát se však zastavila před svatostánkem. Opět byla oděna do bílého hedvábí, se závojem splývajícím až k nohám a s proužkem krajky ve vlasech na čele, a opět stála na zeměkouli, rovněž bílé.

„Byla tak krásná, že nedokáži tak úchvatnou krásu vůbec vyjádřit.“

Svatá Panna opět držela ve svých rukou malou zeměkouli se zlatým křížkem nahoře, ale tentokrát ji podávala svému Synovi, který se v té chvíli rovněž zjevil; pak se od jejích prstenů opět rozletěla záplava paprsků.

„Je pro mne naprosto nemožné, abych vám sdělila, co jsem pocítila ve chvíli, kdy Svatá Panna nabízela zeměkouli našemu Pánu.“

A na jiném místě k tomu Zoé poznamenala:

„Och, jak to bude krásné, až uslyšíme provolávat - Maria je Královna světa, a především Francie - a děti k tomu v radostném unesení budou připojovat, že i každého z nás!... To bude čas pokoje, radosti a štěstí a potrvá dlouho; Maria bude nošena na korouhvích a vykoná cestu kolem světa.“

Po smutku a bolesti prvních vidění teď přichází radost a nadšení. Nová perspektiva uprostřed rozvratu a nevíry, perspektiva znovu dávající našemu životu smysl a nový, netušený cíl.

A tak nám Maria už ve svých vůbec prvních třech zjeveních v symbolické zkratce přináší závratné poselství o nové budoucnosti lidstva a o Novém světě, před nímž stojíme a pro jehož dosažení je bezpodmínečně třeba, abychom se obrátili, činili pokání a obnovili a prohloubili svoji víru.

Tak nám Maria už zde, v pařížské ulici du Bac, poodhalila osnovu Boží kompozice našich budoucích lidských dějin, kterou neustále rozvíjí a doplňuje dalšími podrobnostmi ve svých dalších zjeveních na jiných místech Francie a Evropy a dnes už po celém světě.

Vždyť smyslem všech mariánských zjevení není nic jiného než právě toto poselství lidstvu, jež zbloudilo na svých příliš pozemských cestách; poselství naplněné vírou v krásnější a šťastnější svět. Ostatně po útrapách, které si lidstvo zaviňuje samo, protože pyšně odmítá cestu nápravy a pokání, kterou nám Maria neustále ukazuje jako záchranu.

Při první příležitosti se sestra Kateřina samozřejmě svěřila svému zpovědníku, a opět marně. Abbé Aladel dokonce tentokrát nezůstal jen u důrazných napomenutí, aby už konečně jednou provždy svých fantazií zanechala, ale dokonce si na ni postěžoval její představené, že je neposlušná a nedodržuje jeho dobře míněné pokyny.

Tak Zoé zůstávala se svými viděními stále docela sama - pokořená, nevyslyšená, opuštěná. Kdo z nás na jejím místě by si v takové situaci nepostěžoval, nevysvětloval, nedožadoval se pozornosti, nechtěl se stát středem obdivu? A Zoé se přesto ani teď o svých viděních nezmínila nikomu ani slůvkem.

Seminář se však už mezitím chýlil ke konci. Dne 5. února 1831 ho Zoé opustila a stala se milosrdnou sestrou. Ale jen taktak, že ji vůbec přijali, úsudek o ní byl jednoznačný: sice zbožná a pracovitá, ale duchem omezená venkovanka. Co s ní? Určili ji tedy k těm nejméně vznešeným pracím - ke službě v kuchyni v přilehlém Enghienově útulku starců,“[7] který byl součástí klášterní komunity a nacházel se v ulici de Picpus v přilehlém bloku domů, propojeném s klášterními budovami ulice du Bac vnitřními zahradami.

Zde sestra Kateřina strávila celý život. Zoé opustila seminář mučena výčitkami, že nedokázala zařídit nic z toho, co po ní Svatá Panna požadovala; o ražení medaile nechtěl její zpovědník ani slyšet. Její odchod ze semináře však přesto sledoval s napětím: očekával, že právě teď snad Zoé způsobí kolem své osoby rozruch; nestalo se však docela nic. Zoé se dokázala dokonale ovládnout. A právě tato okolnost na abbé Aladela silně zapůsobila a přiměla ho, aby o celé věci přece jen začal hlouběji přemýšlet: vždyť která čtyřiadvacetiletá dívka, byť řeholní novicka, by dokázala pomlčet o tak významné události svého života? Začal se tedy konečně celým případem zabývat doopravdy. Po Kateřinině odchodu ze semináře se vyptal jejích bývalých představených, zda se jim některá z novicek nesvěřila, že se jí zjevila Panna Maria, představené však o ničem nevěděly. Abbé Aladel se tedy rozhodl, že ještě chvíli vyčká. Zůstal ostatně nadále Kateřininým zpovědníkem...

 

Medaile se konečně razí

 

Asi půl roku po třetím vidění se Svatá Panna Kateřině zjevila počtvrté,[8] tentokrát za mše svaté. Svatá Panna znovu a důrazně požadovala, aby byla medaile konečně ražena, a sestře Kateřině zároveň sdělila, že toto vidění je už poslední, že však přesto bude slýchat její hlas ve svých modlitbách.

I tentokrát se Zoé ihned svěřila svému zpovědníku a velmi naléhavými slovy mu tlumočila Mariinu nespokojenost s tím, že se ve věci medaile nic neděje. K jejímu velkému překvapení se tentokrát situace důkladně změnila: po roce tvrdé zkoušky se abbé Aladelovi už sestra Kateřina přestala jevit jako tvrdohlavá fantastka a v celé věci začal jasně spatřovat samotnou Boží Prozřetelnost. Pojednou mu sestra Kateřina mluvila přímo k srdci a zmocnilo se ho silné dojetí...

Konečně se tedy rozhodl jednat. Při nejbližší příležitosti se s celou záležitostí svěřil samotnému pařížskému arcibiskupovi de Quelenovi. Arcibiskup ho ujistil, že vlastní ražení medaile není ničím mimořádným, že je plně ve shodě s ustanoveními církve a že církevní autority se přitom nikterak nemusí zabývat ověřováním pravosti samotných mariánských zjevení; ražení medaile bylo prohlášeno za věc na zjeveních neodvislou, a proto se k němu mohlo ihned přikročit.

Od té chvíle abbé Aladel úplně změnil svůj původní postoj: o mariánských zjeveních už hovořil docela veřejně, aniž ovšem prozradil jméno vizionářky, a současně prohlásil, že se chystá razit mariánskou medaili.

Tak se konečně i sestry obou klášterních komunit sv. Vincence dověděly, že se jedné z nich zjevuje Svatá Panna. Stojí za zmínku, že právě ve chvíli, kdy poprvé zvědavě dorážely na abbé Aladela, byla u toho i sestra Kateřina. A právě tehdy dokázala, jak mistrně se dovede ovládat - vždyť prý si uchovala mnohem větší rozvahu než sám abbé Aladel a o vizionářce mluvila docela neúčastně jako o třetí osobě, takže nikoho ani nenapadlo, že by jí mohla být ona sama. Právě tehdy abbé Aladel plně pochopil její pokornou prostotu a vnitřní duchovní velikost a od té chvíle se jí začal hluboce obdivovat, protože teď už věděl, že Zoé jedná v souladu s Boží vůlí. Později k tomu sám napsal:

„Zdálo se mi tehdy, že tajemství zachovávané mezi námi dvěma je Pánu příjemné a že žehná pokoře mlčení, do něhož se uchýlila a v němž zůstala skryta.“

Pak už šlo všechno svou cestou a přání Svaté Panny bylo brzo splněno: v květnu 1832 abbé Aladel objednal u pařížského továrníka Vachetta ražení 20 tisíc medailí a už 30. června první vyrobenou medaili potají věnoval sestře Kateřině. S jakým vroucím dojetím ji od něho musela přijmout!

Věc překvapivá: o medaili byl od samého počátku obrovský zájem. Už v roce 1836, tedy za čtyři roky, továrník Vachette oznámil, že počet ražených medailí dosáhl počtu přes dva miliony kusů; některé byly provedeny i se španělským, italským a německým zněním invokace: „Ó Maria, bez hříchu počatá...“. Mimoto minci razilo dalších jedenáct výrobců, kteří dodali rovněž více než dva miliony kusů.

A další překvapení: od samého začátku jejího rozšiřování se začaly objevovat zprávy o jejím zázračném působení - už v prvních letech bylo doloženo a ověřeno množství případů zázračného uzdravení a záchrany, ale i duchovních konversí. K nejpozoruhodnějším případům patřilo obrácení mladého židovského bankéře A. T. Ratisbonna ze Štrasburku, které ve své době vzbudilo veliký rozruch.

Obrovské rozšíření medaile a četné zprávy o jejím zázračném působení přiměly pařížské arcibiskupství, že se začalo vážně zabývat i údajnými mariánskými zjeveními v ulici du Bac, vždyť právě ona dala bezprostřední podnět k ražení medaile, které se začalo říkat „zázračná“. Pařížský arcibiskup chtěl tedy především osobně spatřit vizionářku. Abbé Aladel se ujal zprostředkování, ale nepochodil, protože Zoé návrh na setkání důrazně odmítla, a dokonce nepřijala ani návrh na rozhovor, při němž by zůstala zahalena závojem, a tak její anonymita zůstala zachována.

V naší době, kdy každý touží po úspěchu a slávě, se nám snad může zdát toto přísné odmítnutí jakéhokoliv uvedení na veřejnost nepochopitelné, ba přemrštěné, ale nezapomeňme, že to je pouze naše světské - a snad až příliš světské hledisko; vždyť my toužíme především po tom, abychom byli lidmi úspěšnými. Zato Zoé od samého počátku pochopila, že Bůh po ní žádá, aby byla jeho dokonale anonymním nástrojem, a proto se oprostila od vší lidské marnivosti, a dobrovolně dokázala být v životě dokonale „neúspěšná“ - měřeno metrem moderního člověka.

Ale toto sebeovládání přineslo brzo první plody: vždyť právě její nekompromisní pevnost dokázala pařížského arcibiskupa o pravdivosti jejích vizí přesvědčit průkazněji, než by tak učinily četné výpovědi, konfrontace a diskuse.

V roce 1836 pařížský arcibiskup zahájil ve věci zázračné medaile veřejné šetření. Při té příležitosti byla opět otevřena otázka mariánských zjevení v ulici du Bac a vizionářka byla vyzvána k rozhovoru. I tentokrát měl setkání zprostředkovat abbé Aladel, ale ani teď ke konfrontaci nedošlo, neboť Zoé ji se vší rozhodností opět odmítla; dokonce byla stižena i dočasnou ztrátou paměti, takže se nedokázala rozpomenout ani na nejmenší podrobnosti týkající se jejích vidění.

A tak na otázku, proč vizionářka chce zůstat nepoznána, abbé Aladel ve vyšetřovacím protokolu uvedl:

„Nikdy jsem nepostřehl jiný důvod než její hlubokou pokoru.“

 

 

Ve službě

 

V témže roce 1836 byla třicetiletá Zoé odvolána ze služby v kuchyni a určena k přímé obsluze starců. Tuto službu vykonávala až do své smrti. Měla při ní za všech okolností jen jediný cíl: aby její starci byli dobře opatrováni a obraceli svou mysl k Bohu. A sloužila jim opravdu oddaně, přesně a důsledně a byla obdařena nevyčerpávající trpělivostí i vůči těm nejprotivnějším a nejnesnesitelnějším starcům. Nikdy nikomu neřekla jediného křivého slova, a když jí kdysi její spolusestra domlouvala, aby konečně s rázností potrestala jednoho obzvlášť hrubého starce, Zoé jí s nevinnou prostotou namítla: „Nemohu, vidím v něm našeho Pána.“

Svým starcům se snažila ulehčovat zejména poslední chvíle života, připravovala je na smrt a u umírajících trávívala celé noci a dohlížela na to, aby přijali poslední svátosti a odešli z tohoto světa usmířeni.

Vedle této služby měla současně na starosti i poměrně rozsáhlé klášterní hospodářství. Těchto prací, připomínajících jí její dětství, se ujala velice ráda; jejím největším potěšením bylo krmení drůbeže a holubů. Hospodářské záležitosti včetně účtů vedla, jakkoliv bezmála negramotná, v naprostém pořádku. V podstatě ona sama řídila, byť neoficiálně, celý dům - útulek i hospodářství, a měla v držení klíče, podobně jako kdysi doma na otcovském statku.

Přestože byla prací od rána do noci doslova zavalena a k tomu od svých pětatřiceti let trpěla stupňujícími se ischiatickými bolestmi, nikdy si ani slůvkem nikomu nepostěžovala. Zdálo by se, že přemíra práce ji pohltila a neponechala v ní dostatek sil i pro život vnitřní, ale nebylo tomu tak. Navzdory vší tělesné námaze ve skutečnosti ve svém vnitřním duchovním světě neustále žila se Svatou Pannou. Záblesk z tohoto nadpřirozeného spojení se někdy projevil i navenek, jak o tom například svědčí toto častokrát se opakující a mnoha svědectvími doložené pozorování z jejího života:

V hlavní aleji klášterní zahrady stála na soklu, obklopena květinami, stará soška Panny Marie. Kdykoliv kolem ní Zoé procházela, na chvíli se zastavila a krátce se k ní pomodlila. Vpadávala přitom do extáze, ta však neušla všetečné pozornosti mladých sester: častokrát se schovávaly do okolních keřů, aby Zoino vytržení mysli mohly pozorovat pěkně zblízka.

Během let se přece jen v klášteře začalo tušit, že onou vyznamenanou vizionářkou je sestra Kateřina. Ta však každou narážku na něco takového velmi rázně odmítala jako holý výmysl a nikdy nepřipustila, že by se jí skutečně dostalo takové milosti. Ostatně její život byl tak všední, že samo o sobě něco tak výjimečného, jako je mariánské zjevení, s ním nešlo dobře dohromady. Však právě proto jedna sestra o Zoé napsala:

„Prožila jsem se sestrou Kateřinou šest let a po jeden rok jsem pracovala přímo po jejím boku, a tak se mi zdá, že bych o ní mohla uvést mnoho zajímavých podrobností a upřesnění, ale teď Vám s podivem mohu jen říci, že život této dobré sestry byl tak prostý a jednotvárný, že mě nenapadá nic, nač bych mohla upozornit.

Přiznávám se, že přes tiché ujišťování, že právě ona je onou sestrou, již vyznamenala Svatá Panna, příliš jsem tomu nevěřila, tak se její život podobal životu nás ostatních. Častokrát jsem se snažila do věci vnést jasno a kladla jsem jí otázky, doufajíc, že se ve svých odpovědích podřekne. Ale ona odpovídala s takovou prostotou, že mne ani nenapadlo, že by byla onou privilegovanou sestrou, o níž hovořívala ve třetí osobě.“

Když se ražení medaile stalo skutkem, Zoé se obrátila na abbé Aladela s další Mariinou žádostí - tentokrát o založení bratrstva Mariánských dětí. Abbé Aladel se pustil sám do jeho organizování a opět s velkým úspěchem: dívčí mariánské družiny se postupně rozšířily po celém světě.

A pak ještě sestra Kateřina přišla s žádostí do třetice - na místě zjevení, v kapli ulice du Bac, měl být postaven oltář se sochou Svaté Panny stojící na zeměkouli. Abbé Aladel dal tedy v roce 1841 zhotovit náčrt modelu, ale ten dopadl tak špatně, že se ho sestra Kateřina přímo zhrozila, a tak bylo prozatím od realizace upuštěno. Abbé Aladel dal aspoň prozatím postavit oltář z bílého mramoru se sochou Panny Marie ze zázračné medaile. Uskutečnění výsledného návrhu však rok od roku odkládal, až nakonec v roce 1865 zemřel, aniž Mariino přání vyplnil.

Abbé Aladel nicméně zemřel s pověstí nového svatého Bernarda, neboť se velice zasloužil o rozšíření mariánského kultu nejen ve Francii, ale v celé Evropě. Zoé v něm ztratila mnoholetého důvěrníka a osobního duchovního vůdce, jemuž byla naprosto oddána a jemuž věřila a jehož poslouchala, jak jsme poznali, bez výhrady.

Jí však Bůh přisoudil dlouhý život - v neustávající každodenní jednotvárné lopotě při opatrování starců a v hospodářství. Jedna sestra se jí jednou zeptala, zda ji neobtěžují všechny ty donekonečna stejné práce; sestra Kateřina na to měla jen tuto odpověď:

„Nikdy člověk není obtěžován, koná-li vůli dobrého Boha.“ Přesto však i do jejího jednotvárně plynoucího života přišla doba plná rozruchu, doba již jí Maria předpověděla - válka roku 1870 a Pařížská komuna.

 

Vzpomeňme si: sestře Kateřině byly při viděních v roce 1830 Svatou Pannou naznačeny časové úseky čtyřiceti a deseti let, napovídající roky 1870 a 1880. Dnes je pro nás historický význam těchto letopočtů naprosto zřejmý: 2. září 1870 byl Napoleon III. u Sedanu po řadě předchozích krvavých bitev na hlavu poražen pruskou armádou, zajat a přinucen k potupné kapitulaci. Až do této doby slavná francouzská vojenská moc se doslova zhroutila a její síla se už vlastně nikdy neobnovila. 18.března následujícího roku v Paříži vypukla první sociální revoluce, krvavá předzvěst mnoha dalších sociálních revolucí, jež rozrušují svět dodnes.

A při této příležitosti se zmiňme i o naznačeném datu roku 1880: tehdy byla ve Francii veřejně zahájena tvrdá protináboženská politika; stát vlastně uzákonil pronásledování církve, byly zrušeny četné řády, především řád Jesuitů, znovu byl do veřejného života zaveden manželský rozvod, ze škol, soudních síní a armády byly odstraněny kříže. Od těch dob, dle slov Papeže Pia XI. v encyklice „Quas primas“, se laicismus stal „morem našich časů“. Novým vyznáním v Evropě, ale i v koloniích se stalo: „Ani Bůh - ani pán.“ Výsledek zde i onde byl stejný: odnáboženštěním byla připravena půda pro šíření různých ateistických názoru a o ně se opírajících politických společenských řádů, zcela logicky vedoucích k materialistickému marxismu a komunismu.

Dnes z našeho historického nadhledu nemáme pochyb o tom, že události let 1870-71 a 1880 rychle přerostly rámec Francie, rozšířily se po ostatních zemích a spoluvytvořily dnešní svět.

 

Za Pařížské komuny

Za válečných událostí 1870 byly klášterní prostory narychlo přeměněny v nemocnici a sestry se ujaly ošetřování raněných vojáků.

A tu 18. března 1871 vypukla další revoluce a byla vyhlášena Pařížská komuna; ozbrojené tlupy povstalců vzápětí začaly přepadat a drancovat kostely a kláštery, oblíbený cíl všech revolucionářů už od dob naší husitské revoluce.

I komunita v ulici du Bac žila v napětí a strachu, co bude dál; za jednoho z prvních večerů v těchto pohnutých dnech, zatímco shromážděné sestry se znepokojením debatovaly o svém nejistém postavení, se k všeobecnému údivu přihlásila o slovo jinak vždy mlčenlivá Zoé a veřejně přede všemi sdělila sestře představené, že v noci měla sen, ve kterém viděla Svatou Pannu; Svatá Panna prý jí řekla, že navštívila jejich klášter a hledala představenou, nenašla ji však, a proto se obrátila na ni, aby vyřídila následující vzkaz: Že sestra představená může v klidu odjet; kláštera se teď ujme Svatá Panna sama a ochrání ho. Představená prý odjede na jih a vrátí se 31. května. Toto oznámení sice sestry vyslechly se smíšenými pocity, přesto však se uklidnily.

Situace v Paříži byla velmi vážná. Nebezpečí se přibližovalo i ke klášteru. Povstalci obsadili přízemí budovy v ulici du Bac a sestry tak vypudili do prvního patra. Zoé za těchto událostí neztratila ani na chvíli klid a rozvahu a dovedla zasahovat všude, kde toho bylo zapotřebí. Docela samozřejmě se ujala i vyjednávání mezi revolucionáři a klášterní komunitou. A uměla s povstalci jednat! Nejenže dovedla uklidnit jejich vztek, ale dokázala si vynutit i uctivý odstup. Ve svém smírčím působení došla tak daleko, že povstalcům dokonce rozdílela zázračné medaile!

Situace se však přesto neobešla bez konfliktů. K prvnímu střetu došlo na Velký pátek, 7. dubna: povstalci požadovali, aby jim byli vydáni dva ranění strážníci, hospitalizovaní v improvizované nemocnici. Sestry však strážníky odmítly vydat. Tlupa tedy vnikla do ambulance, jednomu strážníkovi se však mezitím podařilo uprchnout zahradou, druhého mezi raněnými nepoznali. Rozzuření komunardi chtěli s sebou odvléci představenou; ale všech čtyřicet přítomných sester se postavilo po bok své představené a chtělo být odvlečeno zároveň s ní: Komunardům tento postoj imponoval, a tak prozatím sestry nechali na pokoji.

Představená klášterní komunity pak skutečně odjela na jih, do Toulouse, jak jí to Zoé předpověděla podle svého „snu“. A tehdy právě opět Zoé svoje spolusestry uklidňovala a utěšovala, že jsou v naprostém bezpečí, protože jejich představenou je teď sama Svatá Panna.

K další krizi, tentokrát vážnější, došlo jednoho večera asi po třech týdnech: Komunardi si v přízemí kláštera uspořádali velikou pitku, a když byli v nejlepším a patřičně rozkuráženi, začali se dobývat na sestry v patře. Ale i v této situaci zachovala sestra Kateřina naprostý klid a ostatním sestrám dodávala odvahu a ujišťovala je, že se nemusí ničeho obávat.

A skutečně: opilý velitel komunardů, když Zoé otevřela dveře, které se komunardi pokoušeli vyvrátit, na ni sice vychrlil proud nadávek, ale byl tak překvapen pevným a rozvážným postojem Zoé i ostatních sester, že se vzpamatoval, a nakonec se jim i omluvil a stal se jejich ochráncem. Aby svým mužům zabránil vniknout dovnitř, posadil se na práh.

Situace byla opět pro jednou zachráněna. Druhého dne však sestrám bylo jasné, že komunardi je už na pokoji nenechají, a proto se rozhodly, že klášter opustí. Odcházely po malých skupinkách, Zoé ještě s jednou sestrou odešla jako poslední.

Ještě před odchodem však Zoé šla do zahradní aleje, aby se rozloučila se starou, ale jí tak milou soškou Panny Marie; sundala jí korunku a vzala ji s sebou.

Se svou společnicí obešla několik příměstských klášterů, ale všude bylo plno; nakonec přece jen obě našly přístřeší v jednom venkovském klášteře. Tam sestra Kateřina ihned napsala dlouhý dopis sestře představené a připomněla jí v něm, že na konci mariánského měsíce ­31. května, se opět všichni vrátí zpět.

Mezitím v klášteře v ulici du Bac se povstalci pustili do bezuzdného řádění. Ubytovali se v kapli, kde se Zoé zjevila Svatá Panna, a spáchali zde všechna možná znesvěcení. Dokonce chtěli i povalit sochu Neposkvrněné Panny, ale kupodivu s ní nemohli ani pohnout, přestože ji omotali lany a vší silou se ji snažili vyvrátit.

Obětí na životech však v žádné z obou klášterních komunit nebylo, jak to Svatá Panna už v roce 1830 slíbila a jak to nedávno potvrdila i Zoé podle svého „snu“. Zato v jiných klášterech a mezi duchovenstvem byla situace daleko horší. Dle dříve zmíněného proroctví byl zastřelen pařížský arcibiskup Mgr. Darboy a kněží, komunardy věznění jako rukojmí.

Konečně 21. května vstoupily do Paříže francouzské vládní oddíly a povstání potlačily. 30. května se sestra představená vrátila z Toulouse a ihned vyhledala sestru Kateřinu s její společnicí. 31. května, v poslední den mariánského měsíce, byly už všechny sestry nazpět v ulici du Bac a odklízely spoušť, kterou zde povstalci natropili.

Ještě téhož dne zašla sestra Kateřina do zahradní aleje a sošce Panny Marie opět nasadila korunku.

 

Velké odhalení

 

 A pak se Zoé opět ujala svých každodenních jednotvárných a přitom vyčerpávajících prací v útulku starců i v hospodářství, sužována svým stále se zhoršujícím ischiasem a vlekouc za sebou nemocnou nohu. Vždy klidná, tichá, pokorná, nenápadná. Tak nenápadná, že jí za její práci vlastně nikdy nikdo neprojevil žádné velké uznání. Ani teď, ve svých sedmdesáti letech nebývala chválena; naopak, její představená ji častokrát velmi přísně kárala a zpravidla zcela bezdůvodně. Zoé však nikdy nediskutovala, neprotestovala. Zde je aspoň jedno výmluvné svědectví:

„Viděla jsem několikrát, snad pětkrát nebo šestkrát za svého pobytu v blízkosti sestry Kateřiny, tuto dobrou sestru na kolenou před naší představenou, sestrou Dufesovou, která ji obviňovala z věcí, jež vůbec neučinila a za které ani nemohla být brána v odpovědnost. Výčitky byly příkré, velmi příkré. Sestra Kateřina, jakkoliv nevinná, se neomlouvala. Přesto se mi zdálo, že se v její duši odehrává opravdový boj. Její rty se pohybovaly, jako by se měly už už otevřít. Vždyť jediným slovem mohla dokázat, že je nevinná. Boj však vždycky skončil triumfem pokory. Blahoslavená byla jako beránek, kterého vedou na porážku a který si nedovede postěžovat. Touto podívanou jsem byla tak dojata, že jsem si dovolila sestře Dufesové namítnout, jak jen může s tak ctihodnou sestrou takhle zacházet. Sestra Dufesová mi velice rozhodně odpověděla: ,Sestro, jen mě nechte takto jednat; cítím se k tomu puzena.' V této odpovědi jsem spatřovala zvláštní úmysl Prozřetelnosti, aby zásluhy sestry Kateřiny byly zvýšeny. Utěšovala jsem se, že velicí světci obvykle mívali právě takové představené.“

A pojednou se všechno změnilo. Půl roku před smrtí dostala sedmdesátiletá sestra Kateřina od Svaté Panny vnitřní příkaz, aby konečně promluvila. A Zoé, tak jako dříve s naprostou samozřejmostí mlčela, teď se stejnou samozřejmostí promluvila - bez senzacechtivosti, prostě, pokorně, věcně:

Požádala jednoduše svou představenou, sestru Dufesovou, před níž už tolikrát pokorně klečela na kolenou, o rozhovor; k jejich rozmluvě došlo v klášterní hovorně a obě při ní stály. Tentokrát však to nebyla Zoé, ale sestra představená, kdo padl na kolena. Vždyť teď v Zoé, náhle tak výmluvné a s myšlením jasným a přesným vůbec nepoznávala onu ubohou, duchem omezenou sestru z drůbežárny, která se neuměla ohradit ani při očividné křivdě. Nedovedla si to teď srovnat v hlavě, jak sama mohla tolikrát a tak pohrdavě jednat s vyvolenou Svaté Panny. Proto ji teď na kolenou prosila o odpuštění; sestra Kateřina však nebyla pyšná a ješitná, aby se samolibě radovala ze svého vítězství.

Teď, těsně před smrtí, jejíž příchod už s určitostí cítila, se snažila jen o to, aby rychle shromáždila svoje písemné doklady jako svědecký materiál o zjeveních. Byly to především dopisy, které čas od času psávala abbé Aladelovi, a zápisky, které si učinila na jeho příkaz mezi lety 1841-1856. Rekonstrukci všech událostí však ztížila okolnost, že abbé Aladel ve své pozůstalosti nezanechal jejich podrobnější vylíčení, protože nechtěl prozradit totožnost vizionářky.

Zbývalo uskutečnit ještě poslední nevyplněné přání Svaté Panny ­postavit její sochu se zeměkoulí. Teď už bylo možno v té věci jednat veřejně, a proto byla socha urychleně objednána a provedena, aby ji sestra Kateřina ještě za svého života viděla a mohla se k ní vyjádřit. Ale ani tentokrát se jí socha nelíbila. Svůj názor vyjádřila velmi stručně:

„Byla mnohem krásnější než je tahle.“

Samotná realizace se však už sestry Kateřiny netýkala - své poselství lidstvu odevzdala, mohla tedy odejít; a netajila se tím, že brzo zemře, sama to už dobře cítila: srdce jí sláblo, ischiatické bolesti se zhoršovaly, objevilo se astma. Přesto však stále ještě chodila, byť o holi.

V listopadu 1876 došla naposled do ulice du Bac a zde před nově instalovanými obrazy s jejím viděním srdce sv. Vincence upadla do vytržení. Po návratu do útulku zeslábla a musela ulehnout. Pustili jí žilou a přiložili baňky a její zdravotní stav se poněkud zlepšil. Přesto však prohlašovala, že příštího roku se už beztak nedočká a že ji pohřbí zde, v klášterní kapli.

Nic však její blízké smrti nenasvědčovalo: celý prosinec prožila v činnosti. Až pojednou na samém konci roku - 31. prosince ráno, ji několikrát po sobě zachvátila slabost, ale stále zůstávala při plném vědomí. Byla opatřena svátostmi, načež vstala a po celý den ještě konala drobné práce. Kolem čtvrté hodiny odpoledne však dostala další záchvat a po něm se jí přitížilo. Opět ulehla a kolem jejího lůžka se shromáždily sestry. V sedm hodin večer se docela utišila a bez jakékoliv agónie a nejmenší známky utrpení vydechla naposled. Její představená později prohlašovala, že nikdy nebyla svědkem klidnější, lehčí a něžnější smrti.

Tělo bylo vystaveno k veřejné poctě; v neustávajícím průvodu kolem něho defilovala celá Paříž.

3. ledna 1877 bylo pochováno ve sklepení pod kaplí v ulici du Bac.

Jak tam bylo tělo sestry Kateřiny uloženo, přesně tak bylo 21. března 1933 po 56 letech nalezeno při oficiální exhumaci před prohlášením za blahoslavenou, a to za přítomnosti komise složené ze dvou lékařů, policejního komisaře, pohřebních zaměstnanců, pozůstalých a několika svědků, kteří zesnulou znali za jejího života.

Tělo sestry Kateřiny zůstalo i po šestapadesáti letech neporušeno! Ruce si zachovaly všechny masité části s krásně formovanými prsty. Obličej byl skryt pod čepcem, který přepadl přes hlavu. Když čepec nadzvedli, objevila se tvář naprosto neporušená, jen mírně nahnědlá. Jeden z lékařů nadzvedl oční víčko a s lehkým výkřikem ustoupil: spatřil krásné modré oko, které vidělo před celým stoletím Svatou Pannu a které ještě padesát šest let po smrti jako by nevyhaslo.

Celé tělo si zachovalo pružnost života. Po ohledání ho znovu oblékli a uložili do zasklené truhly, kterou umístili pod oltář Svaté Panny se zeměkoulí v klášterní kapli v ulici du Bac. Návštěvníci ho tam mohou spatřit dodnes.

Jak málokdy se dnes lidé ptají, co je život a co je jeho opravdovým smyslem, a ani si neuvědomují, kolik ctižádosti se rozpadlo v prach a zapomenutí, a naopak - kolik pokory bylo z prachu tohoto světa povzneseno a povoláno k věčnému životu. Nikde tato známá, a řeklo by se, že už docela otřelá pravda není pravdivější a vznešenější než v oné prosté klášterní kapli, skryté v nenápadné ulici du Bac, v dnes už silně zestárlé čtvrti za Lucemburskou zahradou v bývalém hlavním městě světa.

 

 


1858 - Zjevení Panny Marie v Lurdech.

 

Lurdy patří Marii - Sv. Bernadetta.

 

V Lurdech mariánský příběh začal už dobrých tisíc let předtím, než se zde Svatá Panna v roce 1858 zjevila Bernadettě Sourbirousové. To bylo v době, kdy arabská vojska ohrožovala Evropu a přes Španělsko pronikla až hluboko do Francie. Tehdy roku 732 francký král a slavný vojevůdce Karel Martel je rozdrtil v rozhodující bitvě u města Poitiers, a tak zachránil západní křesťanský svět před vyvrácením a zkázou. Houfy Arabů prchaly ve velkém nepořádku zpět přes Pyreneje do Španělska, Martelovi vojíni je pronásledovali a v okolí dnešního města Tarbes v jižní Francii se malý zbytek Saracénů uchýlil na lurdský hrad, starou nedobytnou pevnost, stojící zde už za dob starého Říma a střežící důležitou cestu do Španělska.

Saracény se odtud nepodařilo vypudit. Lurdský hrad se v roce 778 pokoušel dobýt sám král a pozdější císař Francké říše Karel Veliký, ale marně. Chtěl už odtáhnout s nepořízenou, ale situaci zachránil biskup z města Puy, který se výpravy také zúčastnil. Pustil se se saracénským velitelem Miratem do vyjednávání a z Božího dopuštění při něm byl tak úspěšný, že se mu Mirata podařilo obrátit na křesťanskou víru. A nejen to: z Mirata učinil věrného obdivovatele Svaté Panny.

Tak byl Mirat pokřtěn a stal se křesťanským rytířem pod jménem Lorus, jeho jméno bylo přeneseno i na hrad, kterému se začalo říkat Lordum – francouzsky Lourdes.

Lorus s Karlovým souhlasem svoji doménu navěky daroval Panně Marii, za jejíhož přímého vasala se považoval, a tak tento kus země vlastně Francouzům nepatří a Maria sem při svých zjeveních v roce 1858 přišla do svého.

 

Rodina Soubirousových

 

Bernadettiny Lurdy poloviny XIX. Století však už tuto minulost nijak nepřipomínaly. Byly tehdy okresním městečkem o čtyřech tisících obyvatelích a s farníkem kostelem na náměstí na pravém břehu řeky Gavy pod zámkem, či spíše pevností, tyčící se na strmém výběžku pyrenejských hor. Zde se Bernadetta Sourbirousová na rodila 7. ledna 1844 v mlýně při řece Gavě. Její otec, František Sourbirous, mlynářský tovaryš, se sem přiženil po smrti otce své nastávající manželky a ujal se po něm vedení mlýna, do té doby prosperujícího. Nehospodařil však dobře, a tak byl po čase nucen s celou rodinou mlýn opustit a po několika dalších nezdařených pokusech se nakonec docela vzdal mlynářského řemesla. Postupující bída ho přinutila brát příležitostná, mnohdy pokořující zaměstnání, tak například vypomáhal místnímu pekaři a staral se o koně povozníka Cazenava, často však zůstal docela bez práce. Jeho žena proto také chodila pracovat a hledala obživu, kde se dalo.

Bernadetta byla jejich prvním dítětem, po ní následovalo sedm dalších, z nich však na živu zůstaly jen tři. Matka ztratila brzy mléko, a tak si Bernadettu na čas k sobě vzala Marie Aravantová, selka ze sousední obce Bartres, protože právě sama ztratila svoje vlastní dítě. Marie Aravantová si Bernadettu tak oblíbila, že ji často navštěvovala i později, když už byla nazpět u svých rodičů, a nosívala jí ovoce a pamlsky.

Bernadetta nebyla zdravé dítě a v desíti letech se nakazila cholerou, jež se tehdy rozšířila po Francii i v samotných Lurdech, uzdravila se sice, ale zhoršilo se její astma, jímž trpěla už dříve. Tehdy si ji vzala k sobě její teta a kmotra Bernarda. V roce 1856 se Bernadetta od tety vrátila zpět domů, v té době přinutila naprostá bída její rodiče, aby poprosili bratrance André Sajouse o přístřeší v proslulém „cachot“, bývalém vězení, které mu obec prodala, když ho předtím jako zdravotně závadné zrušila. Rodina Sourbirousová pak žila v této přízemní díře o velikosti 3x4 metra s provlhlou, opadávající omítkou a s výhledem dvěma zamřížovanými okénky do malého dvorka obehnaného zdí, kde ještě ke všemu bratranec Sajous skladoval hnůj. Bernadettina přítelkyně Jana Abadiová o těchto neutěšených poměrech později vyprávěla: Kolikrát jsem zde zastihla Bernadettu, jak pojídá svou ubohou porci polévky proti této zdi a tomuto hnojišti… a usmívala se.

V této ubohé cele byla jediným zařízením dvě chudičká lůžka, starý kufr se svršky, dvě židle a několik hliněných talířů. A přesto se této bídě Sourbirousovi nepodali a neztratili lidskou důstojnost a lásku k Bohu. Bratranec Sajous o jejich manželském soužití podal to nejlepší svědectví: Nikdy jsem nezaslechl jediné zlé slovo jednoho proti druhému, ani dětí proti rodičům, a rodiče, i když své děti důsledně trestali, nikdy s nimi nezacházeli špatně. Ludvíka měla ráda čistotu, nemohla jí však dosáhnout, jak by chtěla. Ani ona ani děti o nic nežádaly, raději by byly zemřely. Nikdy jste neslyšeli, že by děti křičely,že mají hlad.

Podobně vypovídala i jiná svědkyně – Jana Vedérová: Ludvíka byla dobrou měšťankou, něžnou, zdvořilou, pracovitou. Své děti vychovávala velmi dobře. Přes velikou bídu byly děti vždy čisté a přiměřeně oblečené, stejně tak i František a Ludvíka.

Dodejme, že matka Sourbirousová se musela vyrovnat i se sklonem svého manžela k vínu a ke kartám. A přesto se všichni měli rádi a byli naprosto spořádanou rodinou. Do školy Bernadetta chodila jen málokdy, většinou doma opatrovala svoje mladší sourozence. Marie Aravantová si na počátku roku 1855 vzala opět Bernadettu na výpomoc do Bartres. Bernadetta zde s velikým zalíbením pásla její ovce, někdy šla i do školy a na katechismus, ale ničemu se nenaučila, protože učení jí nešlo do hlavy.

Všichni ji však měli rádi, například místní učitel se o ní vyjádřil takto: „Mladá pastuška s velikýma černýma a živýma očima, s vlasy černými jako eben, obličeje oválného, usměvavá a něžná. Z jejích poněkud velkých úst vycházel hlas plný něhy. Jedním slovem, všechno na ní sympaticky přitahovalo.“

A Marie Aravantová: „Byla vždy veselá a usměvavá. Nestěžovala si na nic a na nikoho, každého poslechla a neodmlouvala. Nikdy jsme s ní neměli žádné starosti. Co se jí dalo, to si vzala a byla s tím spokojena. Její manžel jen k tomu dodal: „Ztráceli jsme však odvahu, když jsme ji měli učit katechismu a modlitbám. S výjimkou Otčenáše a Zdrávasu si totiž nedokázala nic zapamatovat.“

V lednu 1958 se vrátila do Lurd, a to hlavně proto, aby se připravovala k prvnímu svatému přijímání, a konečně mohla chodit řádně do školy. Měla tehdy čtrnáct let, ale pro její drobnou a křehkou postavu by jí byl každý hádal jedenáct. Bez ustání ji trápilo astma, ale nikdy si nepostěžovala; to ostatně Soubirousové neměli ve zvyku a nestěžovali si ani teď, když byli docela chudí. Svou naprostou bídu přijímali pokorně jako úděl seslaný od Boha, a tak každého večera poklekali na dlažbu své vězeňské cely ke společné modlitbě v hluboké důvěře v jeho Prozřetelnost.

 

Den prvního zjevení

 

Konečně nadešel onen památný čtvrtek 11. února 1858. Tehdy těsně před polednem, jak vařila polévku, Bernadetta zjistila, že už doma nemají ani kousek dříví na otop. Matka jí tedy dovolila, aby se svou sestrou Marií a patnáctiletou přítelkyní Janou Abadiovou šla nějaké nasbírat.

Ten den bylo vlhko a chladno a Bernadetta předtím prokašlala celou noc. Matka jí proto dala starý teplý „kapulet“ a děti šly do lesa. Na mostě přes řeku Gavu potkaly jednu starou ženu a ta jim poradila, že dost dříví najdou na louce pana Laffitta, místního boháče, jehož správce tam zrovna dal pokácet topoly. Řeka Gava zde velikým obloukem obtéká horu Espélugnes, ležící na východním okraji Lurd. Tento oblouk přetínal mlýnský náhon, takže pozemek pana Laffitta vlastně ležel na jakémsi ostrově. Děti se tam tedy vydaly, přešly po lávce mlýnský náhon, a tak se dostaly na louku pana Laffitta. Začaly sbírat dříví a přitom došly až k místu, kde náhon ústí až do řeky u skály nazývané „Massabielle“ s přírodně vyhloubenou jeskyní. Vpravo od této jeskyně ve výši asi tří metrů byl jakoby oválný výklenek se šípkovou růží. Při vstupu ležel obrovský balvan, o němž se uchovala pověst, že zde kdysi v pohanských dobách obětovali nějakému zvrhlému božstvu. Okolí se hemžilo hady a obecní pastýři zde pásávali prasata celého městečka. Samotná jeskyně byla spíše smetištěm, vždyť právě tam ráno téhož dne otec Soubirous, aby si vydělal pár korun, šel spálit odpadky městské nemocnice. Toto místo mělo tak špatnou pověst, že se v Lurdech o hrubých lidech říkávalo, že byli vychováni v Massabielle.

(Pozn. oproti Fatimě v Lurdech Panna Maria hovořila slovy méně, ale více uvedenými okolnostmi. Naznačila, čím se svět stává a zároveň naději, kterou dává písmo: „…A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost…“ [Řím 5, 20], a zjevila se v jeskyni, kam se člověk utíká před nepohodou. Tou jeskyní je její Neposkvrněné srdce, které je nejjistější cestou k Bohu.)

Bernadettě se příliš nezamlouvalo, že berou dříví panu Laffittovi, a proto se raději vydala podél kanálu směrem k jeskyni, kde u vody zahlédla nějaké větve. Obě její společnice s ní tak došly až k samému ústí.

Kanál byl právě vypuštěný, bylo v něm málo vody, a tak se tedy dal přebrodit. Marie s Janou Abadiovou byly jen v dřevácích naboso, rázem tedy byly vyzuty a přebrodily kanál na druhou stranu. Nachlazená Bernadetta však měla punčochy, a proto si je musela stáhnout, takže se opozdila. Obě děvčata už zatím prošla kolem jeskyně a šla dál podél řeky. Bernadetta však v rozpacích stála na břehu, váhala, nechtělo se jí do ledové vody. Konečně se vyzula a začala si stahovat punčochy. Zrovna v té chvíli začaly lurdské zvony zvonit poledne. A právě v tomto okamžiku všechno začalo. Ale nechme o tom Bernadettu vyprávět samotnou:

„Ani jsem si ještě nestáhla jednu punčochu, a v tom jsem pocítila závan větru, jako by se chystalo na bouřku. Šumění jako by přicházelo ze všech stran a šum odcházel také všemi směry. Obrátila jsem se směrem k louce, ale viděla jsem, že se stromy vůbec nehýbou. Zahlédla jsem jen, jak se někde u jeskyně hýbou nějaké větve a ostružiny, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Pokračovala jsem ve vyzouvání a ponořila jsem nohu do vody, když jsem před sebou zaslechla opět stejný hluk. Zvedla jsem oči a viděla jsem, že nad nejvyšším místem jeskynního otvoru se kymácí a vlní sem a tam celý shluk větví a ostružin, zatímco v okolí se nehýbalo nic. V otvoru za větvemi jsem hned vzápětí uviděla bílou dívku, ne vyšší než jsem já sama; dívka mě pozdravila lehkou úklonou hlavy, současně vzepjala od těla své paže a rozevřela ruce jako Svatá Panna, na její pravé paži visel růženec.

Měla jsem strach, ucouvla jsem, chtěla jsem zavolat obě malé, neměla jsem však k tomu odvahu. Několikrát jsem si protřela oči, myslela jsem, že se klamu. Pozvedla jsem oči a spatřila jsem, že dívka se na mě velice přívětivě usmívá a jakoby mě vyzývá, abych přistoupila blíž. Ale stále jsem ještě měla strach. Přesto však to nebyl takový strach, jaký jsem mívala někdy dříve, vždyť jsem stále setrvávala na místě a dívala se, zatímco má-li člověk strach, rychle se vzdálí.

Přišlo mi jaksi na mysl, abych se modlila. Sáhla jsem rukou do kapsy, vzala jsem růženec, který obvykle nosím při sobě, poklekla jsem a chtěla jsem udělat znamení kříže. Nemohla jsem však dosáhnout na čelo, ruka mi poklesla.

Dívka se mezitím postavila stranou a otočila se ke mně. Teď držela v ruce veliký růženec. Pokřižovala se jako k modlitbě. (Z dalšího vyplývá, že zde Panna Maria naučila Bernadettu velmi uctivému a krásnému [ne teatrálnímu] pokřižování k oslavě Boha. Tento moment ukazuje, jaký význam má kvalitní kříž) Ruka se mi chvěla, zkusila jsem znovu učinit znamení kříže, a tentokrát mi to šlo. (Podle Mariina vzoru.) A pak už jsem neměla strach.

Pomodlila jsem se svůj růženec. Dívka přebírala zrnka svého růžence, ale rty nehýbala. Pokud to šlo, při modlitbě růžence jsem se dívala. Dívka měla na sobě bílý šat, sestupující až k nohám, z nichž bylo vidět jen špičky. Šat byl hodně vysoko na krku ukončen záhybem, z něhož visela bílá šňůra. Bílý závoj, pokrývající hlavu, padal podél ramenou a paží téměř až k dolnímu okraji šatů. Na každé noze jsem viděla žlutou růži. Pás šatu byl modrý a jeho konce splývaly až pod kolena. Řetěz růžence byl žlutý, zrnka bílá, velká a vzájemně od sebe velmi vzdálená. Dívka byla plná života a velmi mladá, byla obklopena světlem. Když jsem se domodlila růženec, s úsměvem mě pozdravila, ustoupila do výklenku a pojednou zmizela…“

Bernadetta zůstala nehybně klečet. Po chvíli se vracely obě děti s dřívím, a když ji uviděly, jak stále klečí, posměšně na ni volaly, že neumí nic jiného než se modlit, a vyzývaly ji, aby konečně přešla náhon. Bernadetta tedy vstala a kurážně vkročila do náhonu a téměř současně v překvapení zvolala: „Ale vždyť voda je teplá jako pomyje!“ Děvčata se tomu smála, ale hned si povšimla, že Bernadetta je bledá a celá rozrušená. Na druhé straně se jich Bernadetta otázala, zda také něco viděly. Děti s údivem prohlásily, že nespatřily nic pozoruhodného. Bernadetta se jim tedy se svým zážitkem svěřila, ale zároveň je prosila, aby o tom nikomu nic neříkaly.

Přes všechny sliby však její sestra Marie doma všechno pověděla mamince, Bernadetta dostala vyhubováno, že je fantasta, že se jí všechno jen zdálo, určitě viděla jen bílý kámen. Příštího dne ráno Bernadetta pocítila zvláštní vnitřní nutkání, aby se vrátila k jeskyni. Matka ji však ven nepustila, a naopak nařídila, aby se dala do obvyklých domácích prací. Novinka o oné zvláštní události se však mezitím rozkřikla.

 

Druhé zjevení

 

A tak v neděli 14. února po velké mši doprovodily zvědavé kamarádky Bernadettu domů a poprosily její rodiče o dovolení, aby směly společně jít k jeskyni. Rodiče jim k tomu po dlouhém naléhání nakonec dali souhlas, a tak se hned celý tucet kamarádek s Bernadettou vydal na cestu, jedna dívka s sebou vzala i láhev svěcené vody.

Děti po příchodu k jeskyni ihned poklekly a na Bernadettinu výzvu se modlily růženec. Po chvíli Bernadetta pojednou zvolala pohnutým hlasem: „Podívejte se na ten jas, Paní je zde.“ Jedna malá přítelkyně jí tedy ihned podala láhev se svěcenou vodou a Bernadetta pokropila jeskyni se slovy: „Přicházíte-li od Boha, přibližte se, přicházíte-li od démona, jděte pryč.“ A pak se na okamžik obrátila ke svému vidění a vzápětí upadla do extáze. Připadala nám jako anděl, vypověděla později Jana Abadiová. Myslely jsme, že je mrtvá, dívaly jsme se na ni a plakaly. V té chvíli sem přišel z nedalekého mlýna i mlynář Antonín Nicolau se svou matkou. Byl to robustní osmadvacetiletý muž, ale i on byl hluboce dojat, svůj zážitek vylíčil takto: „Bernadetta byla kolenou, bledá, oči zeširoka rozevřené a upřené k výklenku, ruce sepjaté, růženec mezi prsty; z obou očí ji tekly slzy, usmívala se a její tvář byla krásnější než všechny, než jsem dosud viděl.“ Nicolau pak odvedl Bernadettu do svého mlýna, aby se ohřála. Sem za ní z Lurd přispěchala i matka Soubirousová; velice se na Bernadettu zlobila a prohlásila o ní, že dělá veřejné pohoršení a chtěla jí nabít holí. Nicolau se však Bernadetty energicky zastal a prohlásil o ní, že je to anděl, anděl z nebe. Nakonec tedy i matka Soubirousová podlehla těmto dojmům a dojetím se rozplakala. Bernadetta jí však nicméně musela slíbit, že se už k jeskyni nevrátí. I toto druhé zjevení se událo beze slov, neznámá v nejmenším nedala najevo, kdo vlastně je. V Lurdech se o ní názory různily: jedni si mysleli, že je to Svatá Panna, druzí se domnívali, že se to zjevuje jistá zbožná dívka, která nedávno zemřela. Místní ženy chtěly tajemství rozhodně odhalit, a proto tedy ve čtvrtek 18. února dvě z nich požádaly matku Sourbirousovou, aby Bernadettu pustila a společně se vydaly k jeskyni. Bernadetta byla u jeskyně první, sotva sem dorazily i její průvodkyně, vykřikla radostně: „Je zde!“ Po modlitbě růžence jedna z žen Bernadettě řekla, aby se zeptala Paní, co si přeje, a ať to napíše na papír, a zároveň podávala Bernadettě psací potřeby. Bernadetta se zvedla, postoupila dovnitř do jeskyně a nabídla je své Paní. Paní se tomu usmála a řekla: „Není nutné, abych vám napsala, co vám chci říci. Budete tak laskava a budete sem chodit po čtrnáct dní?“

„Och, ano, Paní, slibuji Vám to… Dovolí-li mi to rodiče.“ Pak Paní ještě dodala: „Neslibuji Vám, že budete šťastna na tomto světě, ale na onom druhém.“

 

Poutníků přibývá

 

V pátek 19. února doprovázelo Bernadettu k jeskyni i několik dalších žen, mezi nimi byla i matka Sourbirousová. Před jeskyní všichni poklekli; Bernadetta se pokřižovala oním krásným způsobem, který odpozorovala od své Paní, a začala se modlit růženec. Po chvíli upadla do extáze a setrvala v ní asi půl hodiny. Když její vidění skončilo, ženy se jí tázaly, zda jí Paní něco nesdělila. „Ano, poděkovala mi, že jsem přišla, a řekla mi, že později mi něco odhalí.“ Při návratu domů se Bernadetta svěřila, že během zjevení došlo k podivnému jevu - zásahu démonově: „Zatímco jsem se modlila, volaly mě hlasy, řeklo by se, že tisíc vzteklých osob. Bylo to strašné. Nejsilnější hlas křičel: ‘Zachraň se, zachraň se!‘ Paní však se staženým obočím přísně pohlédla směrem ke Gavě a hlasy umlkly.“ Démon sem přišel ještě mnohokrát; znepokojoval Bernadettu, ale i mnohé jiné osoby, a několika lidem dokonce způsobil i zmateční vidění, která byla jakoby zesměšňující karikaturou mariánských vidění Bernadettiných.

V sobotu 20. února lidí u jeskyně přibývalo – shromáždil se zde už celý zástup. Tentokrát však Bernadettino chování a stav při extázi byly velmi pečlivě pozorovány. Její vzezření při zjevení jedna svědkyně – Ludvíka Baupová, vylíčila takto: „Její obličej byl jako z přibarveného vosku. Vypadla, jako by byla bez sebe, pak se jí po tváři rozhostil úsměvný výraz. V jistých okamžicích naslouchala s velmi vážným vzezřením, pak opět jakoby ožila; nebyla to už táž Bernadetta; tak musí vypadat nebeští andělé.“

Bernadettina matka byla tak dojata, že zvolala: „Nepoznávám už svoje dítě!“

Po vidění se Bernadetta svěřila svým přítelkyním, že Paní ji naučila modlitbě, která však byla určena jen jí samotné. Od té doby se ji modlila denně, ale nikdy ji nikomu neřekla, přestože v té věci na ni naléhalo mnoho lidí.

 

Lékařovo pozorování

 

V neděli 21. února už přišlo k jeskyni několik set lidí; mezi nimi bylo i hodně lurdských řemeslníků. Hned v první řadě těsně vedle Bernadetty stál místní lékař dr. Dozous, jeden z prvních významných svědků. Do té doby byly doktoru Dozousovi náboženské otázky docela lhostejné; k jeskyni přišel vlastně jen proto, aby si ověřil, že Bernadetta patří k oněm typickým případům nervózy spojené s halucinacemi. Jako vědecky zvídavý muž chtěl Bernadettin stav při vidění co nejdůkladněji prozkoumat a ve jménu vědy odhalit „všechno to děsivé potěšení patologického mysticismu“ jak se později vyjádřil. Jeho svědectví však ve skutečnosti vyznělo docela jinak: „Bernadetta na sebe nedala dlouho čekat… jak došla před jeskyni, poklekla, vyjmula z kapsy růženec a začala se modlit, přebírajíc zrnka. V jejím obličeji se záhy udála proměna, jíž si povšimly všechny osoby, které jí byly nablízku. Zatímco jednou rukou přebírala růženec, v druhé držela zapálenou svíci, která často zhasla vlivem silného průvanu, ale vždycky ji znovu podala k zapálení osobě, která stála nejblíže. Sledoval jsem s velkou pozorností všechny Bernadettiny pohyby a v této chvíli jsem se chtěl přesvědčit o stavu jejího krevního oběhu a jejího dechu. Uchopil jsem jednu její ruku a položil prsty na tepnu. Puls byl klidný, pravidelný, dýchání snadné: nic nenasvědčovalo, že by její organismus byl pod vlivem nadměrného nervového vzrušení. Když jsem pustil její ruku, Bernadetta postoupila poněkud výše do jeskyně. Brzy jsem uviděl, jak její obličej, až dosud nesoucí výraz nejdokonalejší blaženosti, zesmutněl a z očí jí vykanuly dvě slzy. Tato nenadálá proměna mě překvapila; když Bernadetta ukončila své modlitby a ona tajemná bytost zmizela, otázal jsem se jí, co se v ní dělo… Odpověděla mi: ‘Paní se na okamžik na mne přestala dívat a zahleděla se do dálky nade mnou. Pak se podívala znovu na mne, a když jsem se jí zeptala, co ji rozesmutnilo, řekla mi: Modlete se za ubohé hříšníky, za svět tolik znepokojovaný.‘“

Po zjevení u jeskyně přetrvávala slavnostně pohnutá nálada a Bernadetta byla samozřejmě středem veřejné pozornosti a obdivu; jako obvykle se však chovala docela prostě a skromně a brzy odešla domů.

Tajemné Bernadettiny vize toho dne rozrušily už celé Lurdy. Všude se o nich povídalo a uplatňovaly se nejrůznější názory. Městský prokurátor Vital Dufour proto považoval za svou povinnost do věci zasáhnout: po velké mši si dal Bernadettu předvolat a jako křesťan, těšící se bezúhonné mravní pověsti, se jí pokusil šetrným způsobem všechno rozumně rozmluvit a požádal ji, aby mu slíbila, že se k jeskyni už nevrátí. Bernadetta mu to však neslíbila, přesto však v něm svým prostým chováním a výpověďmi, plnými nadšeného zápalu, zanechala velmi příznivý dojem: už po tomto prvním rozhovoru jí v podstatě uvěřil.

Téhož dne večer si ji předvolal i místní policejní komisař M. Jacomet, zde však všechno dopadlo docela jinak: při výslechu, který trval celou hodinu, komisař zprvu nasadil vlídný tón, ale postupně ho zachvátila taková zuřivost, že se už „nemohl ani strefit do kalamáře“, jak k tomu později poznamenala Bernadetta. Přesto však ani pod pohrůžkou vězení na Bernadettě nezískal slib, že se k massabiellské jeskyni už nevrátí. Zato to za ni přislíbil její otec, který si pro ni mezitím ke komisaři přišel.

V pondělí 22. února Bernadetta vstala časně ráno a chtěla jít k jeskyni, ale rodiče jí to zakázali, a tak šla do školy. Ve škole se jí všichni spolužáci společně s učitelkami začali posmívat a tropili si žerty z jejích „masopustních zjevení“. Jedna řeholnice dokonce Bernadettě posměšně vytkla: „Paní by udělala lépe, kdyby ti pomohla s katechismem, kterému se nemůžeš naučit.“

Bernadettu však především tížila jiná věc – byla vnitřně rozpolcena: má jít k jeskyni a neuposlechnout rodiče – anebo má zůstat ve škole a neuposlechnout svou Paní? S těmito myšlenkami šla v poledne domů na oběd. Po obědě se chtěla vrátit do školy, ale před samým vchodem do dvora jako by jí zabraňovala projít dovnitř nějaká neviditelná bariéra. Vydala se tedy na cestu k jeskyni, kam byla přitahována neodolatelnou silou. Na cestě se k ní připojili dva četníci, kteří ji z pověření komisaře dostali na starost, a asi padesát lidí, trpělivě na Bernadettu čekajících. U jeskyně se četníci postavili klečící Bernadettě po boku; Bernadetta se pomodlila růženec, její Paní však toho dne nepřišla. To byla voda na mlýn všem nevěřícím posměváčkům, shromažďujícím se hlavně v místné volnomyšlenkářské kavárně Café Francais; toho dne slavili triumf: Paní má strach z četníků! Jenomže tehdy je ještě nenapadlo, že tato událost naopak mluví ve prospěch Bernadettiny pravdomluvnosti: kdyby totiž Bernadetta vidění pouze předstírala, právě před četníky by svoje divadlo zahrála co nejlépe. Nad touto událostí se však hluboce zamysleli oba rodiče Sourbirousovi a uvědomili si, že Paní se toho dne Bernadettě nezjevila proto, že nesouhlasí s jejich neopodstatněným zákazem (popř. ctí 4. Boží přikázání). Odvolali ho proto a od té doby Bernadetta směla jít k jeskyni, kdy sama chtěla.

 

Obrácení posměváčka

 

V úterý 23. února se Bernadetta vydal k jeskyni hned za svítání; už ji tam očekávalo na dvě stě lidí. Toho dne sem přišel i J. B. Estrade, patřící ke kroužku posměváčků z Café Francais a který se svou sestrou byl ze zvědavosti přítomen Bernadettině výslechu u komisaře Jacometa. Odhodlal se sem jít jen proto, aby vyhověl úpornému naléhání své sestry, která velice toužila spatřit Bernadettu při vidění. Bernadetta i toho dne poklekla na svoje obvyklé místo a začala se modlit. Pan Estrade, její budoucí životopisec a pisatel krásné knihy o lurdských zjeveních, si stoupl těsně vedle ní. Svoje zážitky popsal později ve své knize Zjevení lurdská takto: „Když přebrala v prstech první zrnka růžence, pohlédla tázavě na skálu, projevujíc netrpělivě touhu a očekávání. Náhle, jako by jí pronikla záře, zachvěla se údivem a zdálo se, jako by ožila jiným životem. Její oči zazářily a staly se jiskrnými, serafické úsměvy se objevovaly na jejích rtech, celou její osobou se šířil nepopsatelný půvab. Z těsného vězení těla jako by duše dívenčina toužila stoupat tam vzhůru a něžně jásat. Bernadetta už nebyla Bernadettou! … byla jednou z vyvolených bytostí v nebeské podobě, jaké nám apoštol velikých vidění představuje u vytržení před trůnem beránkovým. My, muži, kteří jsme tam byli, samovolně, bez rozmýšlení jsme sňaly klobouky a sklonili jsme se jako ty nejpokornější ženy. Hodina rozumování přešla a jako ostatní, kteří byli přítomni této nebeské scéně, pohlíželi jsme z dívky v extázi na skálu a ze skály na dívku. Neviděli jsme nic, neslyšeli jsme nic, ale mohli jsme vidět, sledovat, chápat, hmatat rozmluvu mezi tajemnou Paní a dítkem, jež jsme sledovali očima. Po prvních dojmech, způsobených příchodem Paní, dívka skutečně nabyla vzezření osoby, která naslouchá. Její pohyby, její tvářnost projevovaly všechny změny v řeči. Tu vážná, tu se usmívající, přikyvovala Bernadetta hlavou, nebo se zdálo, že se ptá sama. Když mluvila Paní, zářila štěstím, když jí naopak přednášela své prosby, sklonila se a zesmutněla až k slzám. V určitých chvílích se dalo vypozorovat, že rozhovor je přerušen; tehdy se dítě vracelo k růženci, ale s očima stále upřenýma ke skále. Dalo by se říci, že se bála pohnout panenkami, aby se jí neztratil pohled na zázrak, který pozorovala. Extáze trvala asi hodinu; nakonec dívka došla po kolenou k místu pod šípkovým keřem, který rostl na skále. Tam se sklonila, jako by se klaněla, políbila zem a vrátila se, stále po kolenou, na dřívější místo. Její obličej zazářil posledním zábleskem; pak postupně bez otřesu, skoro nepozorovaně vzrušení ustupovalo, sláblo a zmizelo. Dívka se ještě nějakou chvíli modlila, ale od té chvíle jsme měli před sebou jen vlídnou, ale obyčejnou tvář dívenky Soubirousovy. Konečně Bernadetta povstala, vrátila se ke své matce a ztratila se v zástupu. Po výjevu, který jsem právě popsal, jsem byl jako člověk, jenž se probouzí ze snu, a vzdaloval jsem se od jeskyně, aniž bych si vzpomněl, že jsem nechal za sebou dámy, jimž jsem byl průvodcem. Nemohl jsem se vytrhnout z pohnutí a hlavou mi vířil roj myšlenek. Paní ve skále byla sice skryta; její přítomnost jsem však cítil a byl jsem přesvědčen, že její mateřský pohled spočinul na mé tváři. Ó slavná hodino mého žití! Zatřásl jsem se při pomyšlení, že já, posměváček a domýšlivec, jsem byl připuštěn, abych stál blízko nebeské Královny.“ Toho dne Bernadetta od paní obdržela tři tajemství, která však nikomu nesměla svěřit.

Ve středu 24. února se už u jeskyně shromáždilo na pět set lidí, nechyběl ani místní strážmistr D´Angla. Dokonce přišla i Bernadettina učitelka, která ještě předtím v neděli otci Soubirousovi domlouvala, aby už Bernadettu k jeskyni nepouštěl. Bernadetta opět za obvyklých okolnosti upadla do extáze; za chvilku však po jejím rozjásaném obličeji jakoby přelétl mrak bolestného smutku a na tvářích se jí objevily slzy. Pak začala po kolenou vystupovat do svahu před jeskyní a při každém posunutí políbila zem. Dostala se takto až pod keř, tam se opět hluboce poklonila, pak pozvedla hlavu k jeskyni a naslouchala tajemným slovům. Potom se obrátila k přítomným a za neustávajícího pláče a vzlykání třikrát opakovala Mariino poselství: „Pokání, pokání, pokání!“

Pak se vrátila na svoje původní místo a tam opět upadla do extáze. Zatímco se kolem ní rozhostilo slavnostní ticho, došlo v té chvíli k trapnému zásahu náčelníka četnictva; s velikým hlukem se prodral až k samotné Bernadettě a zakřičel na ni: „Co tady děláš, komediantko?“ Bernadetta ho však vůbec nevnímala. Náčelník četnictva ji zaraženě pozoroval, pak se obrátil k davu: „To si říkáme, že jsme v 19. století – a vidíme takové hlouposti.“ Chtěl pokračovat, povstalo však několik dělníků a hodlalo ho odvést, a tak velitel četníků raději moudře ustoupil.

 

Bernadetta otvírá pramen

 

Ve čtvrtek 25. února na Bernadettu u jeskyně čekalo asi na čtyři sta lidí. I toho rána začalo všechno jako obvykle: Bernadetta hned po svém příchodu poklekla, pokřižovala se a začala se modlit růženec. Dnes však neupadla do extáze, ale začala dělat naprosto podivné – a podle mínění mnohých přítomných – bláznivé úkony: Nejprve po kolenou vystoupila vzhůru po svahu jeskyně. Dařilo se jí to s podivuhodnou snadností, která už předtím udivovala diváky – Bernadetta vlastně ani přitom nelezla, ale jako by po drsné a kamenité půdě klouzala nebo byla posunována, přičemž v jejím vzezření bylo plno grácie a vznešenosti. U šípkového keře se zastavila, rozhrnula jeho větve a pozorně naslouchala. Pak opět stejným způsobem po kolenou sestoupila; na jednom určitém místě se hluboce sehnula k zemi; a když potom pozvedla hlavu a pohlédla na Zjevení, přítomní s podivem spatřili, že Bernadettin obličej je pomazán blátem! Bernadetta vzápětí ještě ke všemu utrhla několik stébel trávy a začala je žvýkat. V tu chvíli z toho bylo všeobecné pohoršení – ženy si dokonce zakrývaly tváře rukama, aby se na toto pošetilé jednání nemusely dívat; ale Bernadetta si z toho nic neuvědomovala, nechala se svou tetou osušit kapesníkem, a pak se vrátila na své obvyklé místo, jakoby se nic výjimečného nedělo. Zato všichni přítomní si v té chvíli svorně pomysleli, že se nejspíš zbláznila! Po této události zavládlo všeobecné zklamání a zdálo se, že všechno je tím skončeno, a to docela neslavně. Nevěřící se smáli a triumfovali. Ozvaly se hlasy, volající, aby byla Bernadetta uzavřena do blázince…

Pan Estrade si přesto Bernadettu večer k sobě pozval – a ona přišla, důvěřivá a rozjasněná, a přesnými a přesvědčivými odpověďmi mu celou věc vysvětlila: „Zatímco jsem se modlila, Paní mi řekla: - ‘Běžte se napít a umýt v prameni.‘ Protože jsem nevěděla, kde ten pramen je, a protože jsem si myslela, že na tom nezáleží, zamířila jsem ke Gavě. Paní mě však znovu zavolala a prstem ni ukázala, abych šla vlevo do jeskyně. Poslechla jsem, ale vodu jsem neviděla; hrabala jsem v zemi, a voda tryskala. Trochu jsem ji nechala pročistit a pak jsem se napila a umyla.“

A J.B. Estrade vše rázem pochopil. I to, že Maria si od Bernadetty k tomu vyžádala i velké gesto pokory a pokání.

V pátek 26. února se davy návštěvníků přesvědčily, že z nového pramene vytéká vydatný proud vody. Toho dne snad ke Zjevení nedošlo, existující svědectví v té věci nejsou jednoznačná. V policejní zprávě se praví: „Bernadetta začala líbat zem; pak bylo nutno, aby všichni učinili totéž.“ Dle jiné zprávy byl průběh ranní události asi tento: „Po modlitbě jednoho nebo dvou desátků Bernadetta spatřila Zjevení, což jsme poznali podle změny jejího výrazu v tváři. Třikrát po sobě pozdravila neviditelnou Paní, načež se ukláněla stále hlouběji, až se sehnula téměř k zemi. Pak jsme postřehli, že hovořila se Zjevením, a brzy na to po kolenou vystupovala k jeskyni a přitom několikrát políbila zem. Zastavila se, obrátila se k zástupu, položila si jeden prst na ústa, a pak velmi energickým pohybem rozepjala paže a všem dávala znamení, aby se uklonili. Pochopili jsme, že tak chtěla říci, abychom políbili zem; většina z nás však tak neučinila. Proto tedy opakovala svůj posunek s velikou silou a výrazem téměř podrážděným. Bylo to velice krásné, dalo by se říci – božská inspirace.“

V sobotu 27. února se u jeskyně shromáždilo velké množství lidí; četní poutníci už přicházeli v noci; modlili se, káli, líbali zem. V sobotu ráno už zde vznikla taková tlačenice, že na čtvereční metr připadalo deset až dvanáct osob, takže se lidé nemohli ani hnout. Místní polní hlídač, který dostal za úkol rozhánět dav, vypověděl: „Když jsem přišel, byli lidé všude. Před jeskyní bylo docela plno, podobně i na štěrku mezi kanálem a Gavou, podobně i na velké skále u kanálu. Někteří lidé dokonce spadli do vody. Vylezli si na svah skály, přitom se zachycovali houštin a keřů nad propastí. Měl jsem jim v tom bránit, ale bylo to bezvýsledné. Byli tam jako ptáci na větvích už tři nebo čtyři hodiny, docela prokřehlí.“

I v tento den Bernadetta činila úkony pokání; podala svou svíci osobě stojící vedle ní, vysvlékla svůj kapulet, poklekla a po kolenou lezla po rozmáčené zemi svahu, který vede dovnitř jeskyně, naplněné tehdy ještě pískem a štěrkem z přívalů Gavy, líbala zem a omyla si obličej. Zastavila se před výklenkem a tam s rozzářenou tváří pozorovala Zjevení. Panu Estradovi pak po skončení extáze vypověděla, že Svatá Panna ji pověřila, aby vyřídila kněžím, že na tomto místě žádá o výstavbu kaple. Pak se Bernadetta jako obvykle vrátila do školy. Děti ani učitelky se jí už neposmívaly.

 

Pohrůžky

 

V neděli 28. února musel polní hlídač Callet Bernadettě uvolňovat průchod mezi davy, které ji očekávaly před domem i po cestě k jeskyni, museli vypomoci i vojáci, vždyť se před jeskyní sešlo na dva tisíce poutníků. Během extáze Bernadetta činila podobné úkony pokání jako v předchozích dnech. Co jí však Paní toho dne sdělila, nesvěřila nikomu. Po jejím odchodu několik dělníků z Lurd vyhloubilo pro pramen řádnou nádržku, zřídilo odtok vody rourou z dubové kůry a v příkrém svahu upravilo cestičku. Po návratu domů šla Bernadetta na velkou mši, když se pak vracela z kostela, zadržel ji místní cestář, uchopil ji za paži a odvedl k soudci M. Rivesovi. Tam došlo k dramatické situaci, o níž cestář pak vyprávěl: „Když jsme vešli, soudce řekl Bernadettě v nářečí: ‘Ty jsi tady , darebačko?‘ ‚Ano, pane , jsem zde.‘ ‚Hned tě zavřeme, co pohledáváš u jeskyně? Proč tam necháš takhle běhat tolik lidí? To tě k tomuhle jednání dostrkávají oni, ale my tě dáme do vězení.‘

‚Já jsem připravena, vstrčte mě tam, ale ať je sebepevnější a sebelépe zavřené, přece se z něho dostanu.‘ Ti pánové se tomu však nezasmáli. Soudce řekl: ‚Musíš přestat chodit k jeskyni, nebo budeš zavřena.‘ ‚Nemohu tam nejít.‘ ‚Nechám tě ve vězení umřít!‘ V tom okamžiku vstoupila sestra představená školy, do níž Bernadetta chodila, a v pláči řekla: ‚Pánové, prosím vás, zachovejte nám maličkou, nenechejte ji umřít!‘ Po celou tu dobu seděla Bernadetta klidně proti soudci. Když se muži dohodli, že ji propustí, zvedla se a na odchodu řekla: ‚Chci tam jít…‘“

 

Příhoda s růžencem

 

V pondělí 1. března se před jeskyní shromáždil už tak velký zástup, že se jím bez násilí nedalo projít. Při zjevení došlo ke zvláštnímu „nedopatření“: jedna zbožná dívka totiž předtím poprosila Bernadettu, aby si k modlitbě před jeskyní vzala její růženec. Bernadetta jí vyhověla. Když se však s ním při zjevení začala před jeskyní modlit, překvapeně se zarazila, růženec vsunula zpět do kapsy, vytáhla svůj a pozvedla jej. Její otec, který byl právě vedle ní, toto gesto pochopil po svém a začal volat: „Rychle růžence!“ (pozn. není dobré dělat rychlé úsudky) V okamžiku celý obrovský zástup věřících pozvedl svoje růžence a ukazoval je Svaté Panně. Tato nevinná a vlastně dojemná příhoda však měla svoje dozvuky. Nový lurdský kaplan si Bernadettu po jejím návratu od jeskyně zavolal k sobě a vyčítavě jí vytkl, že zneužila posvátného úkonu svěcení, vyhraženého pouze kněžím. Bernadetta mu však vysvětlila, že její gesto bylo špatně pochopeno: „Co se stalo s vaším růžencem?“ Otázala se mě Paní. Když jsem viděla, že držím v ruce růženec Pavlíny Sausové, schovala jsem ho zpět do kapsy a vzala jsem si svůj a Paní k tomu s úsměvem dodala: „Poslužte si tímto.“ Příhoda s růženci měla však další dozvuky a dostala se až do novin. Jeden pařížský volnomyšlenkářský deník ji popsal takto: „Malá komediantka lurdského mlynáře shromáždila opět kolem sebe onoho rána 1. března pod Massabiellskou skálou kolem dvou a půl tisíce prosťáčků. Jejich ohlupení a morální kretenismus jsou nevyléčitelné. Vizionářka jich používala jako stáda opic a dávala jim vykonávat klukoviny všeho druhu. Toho rána věštkyně neměla chuť dělat ze sebe inspirovanou, aby tedy zpestřila svoje cvičení, nenašla nic lepšího, než ze sebe učinila kněžku. Nasadila si svůj velkolepý autoritativní vzhled a požádala své blažené, aby ukázali svoje růžence a pak všechny růžence naráz posvětila.“

 

Návštěvy u faráře Peyramala

 

V úterý 2. března se po obvyklé extázi Bernadetta vracela domů plna starostí. Po cestě se svěřila své tetě Basile Casterové: „Paní mi už dříve uložila, abych vyřídila panu faráři, že chce v Massabielle kapli; teď tomu připojila: - ‚Chci, aby se tam chodilo v procesích.’ Teto, já mám strach, doprovoďte mě!“

Bernadetta se prozatím při všech výsleších chovala velice statečně, ale s panem farářem Peyramalem to bylo něco docela jiného. Pan farář byl muž vysoké, hřmotné postavy, muž s přísnou tváří a silným hlasem, který se často nechal unést rozčilením; přitom však měl velice dobrosrdečnou povahu. Farář Peyramale se ke zjevením zpočátku choval velmi kriticky a považoval je za pouhý přelud. S Bernadettou už jednou mluvil, bylo to v den, kdy vyhrabala pramen. Tehdy k němu přišla v doprovodu tety Basily a v hrozném strachu musela přetrpět výbuch jeho vzteku, který skončil vyhrůžkou, že objeví-li se u jeskyně ještě jednou, dá ji napráskat koštětem a sebrat četníky. A teď po třech dnech, měla jít za obávaným Peyramalem nanovo, když k tomu chuti neměla ani teta Basila. Bernadetta ji však přece jen uprosila, a tak se obě vydaly na faru. V přítomnosti pana faráře byla Bernadetta tak popletená, že ze sebe jen vykoktala, že Paní chce procesí. Pan farář na to v rozčilení vybuchl: „Jak můžeš ty lhářko, chtít, abychom té tvé paní uspořádali procesí! Bude nejlépe, když ti dáme do ruky pochodeň, a ty už to procesí uspořádáš sama. Jde jich za tebou dost, kněze přece nepotřebuješ!“

„Pane, já nikomu nic nenamlouvám, já je nežádám, aby mě doprovázeli!“

„Jsi si jista, že Paní chce procesí na čtvrtek?“

O žádný čtvrtek nešlo, to farář Peyramale se přeslechl, ale popletená Bernadetta jen zakoktala, že si myslí, že ano. „Vidíš, nejsi si tím vůbec jista.“ A abbé Peyramale jí vyhuboval a s přísnou tváří propustil. Venku i sama teta Basila po přestálém strachu propukla v pláč, zato Bernadetta si vzápětí uvědomila, že ve zmatku zapomněla vyřídit tu nejdůležitější část svého poslání – žádost o stavbu kaple! Nezbývalo, než se vrátit zpět. Sama se toho však neodvážila, a tak prosila o doprovod svoje rodiče, ale ani oni k tomu neměli odvahu; podobně nepochodila ani u tety Basily. Konečně se k tomuto poslání uvolila jistá zbožná žena – Dominika Cazenavová, faráře Peyramala však na jejich společnou návštěvu předem upozornila. A tak téhož dne večer před ním stála Bernadetta ještě jednou, tentokrát byli přítomni i farářovi kaplani. Bernadetta hned po příchodu řekla všechno, co jí leželo na srdci: „Pane faráři, Paní oblečená v bílém, kterou vídám v jeskyni, mi řekla, že mám vyřídit kněžím, aby dali v jeskyni postavit kapli…“ A jak viděla, že se farář užuž chystá vybuchnout, honem dodala: „Mohla by to být docela maličká…“

„Kapli! To je docela jako s tím procesím! A jsi si tím jista?“

„Ano, pane faráři, jsem.“

„Jestliže paní, kterou vídáš, učiní zázrak, budu už vědět, co mám udělat! Řekni jí, ať dá rozkvést růžovému keři na skále, kde se zjevuje! A zeptej se jí, jak se jmenuje!“

„Ptám se jí, ale ona se tomu jen usmívá.“

„To se ti pěkně vysmívá! Zeptej se jí na její jméno, a až se ho dozvíme, vystavíme jí kapli, a vůbec nebude docela maličká, ale docela veliká!“

Pak se kaplani vyptávali Bernadetty na podrobnosti; ale i pan farář přes svoje drsné vzezření byl pohnut, když viděl, že Bernadetta dokázala přemoci svůj strach a přišla ještě jednou. Od té chvíle si jí začal vážit. Toho večera byla konečně Bernadetta spokojena, vždyť všechno, co měla od Paní vyřídit, skutečně vyřídila.

Ve středu 3. března se u jeskyně sešlo na tři až čtyři tisíce lidí, mnozí z nich zde dokonce přenocovali. O zjevení se začalo psát v novinách, a tak sem lidé začali přicházet i ze vzdálenějších měst. Toho rána se však Svatá Panna Bernadettě nezjevila, Bernadetta se se smutnou tváří zvedla k odchodu, zmítána obavami, že se snad dopustila nějaké chyby. Její bratranec André Sajous ji pozval k sobě do mlýna a kolem deváté hodiny ji opět doprovodil zpět k jeskyni. A zde už Paní Bernadettu s úsměvem očekávala a vysvětlila jí, proč se jí ráno neukázala: „Dnes ráno jste mě nespatřila, protože zde byly osoby, které si přály vidět, jak se chováte v mé přítomnosti; strávily noc v jeskyni a zneuctily ji.“

K večeru téhož dne se Bernadetta opět odebrala k otci Peyramalovi a vyřídila mu, co jí řekla Paní: „Když jsem Paní pověděla, že žádáte, aby učinila zázrak, jen se usmívala. Když jsem jí řekla, aby dala rozkvést růžovému keři, opět se usmála; ale chce kapli.“

„Máš peníze na to, abys ji dala postavit?“

„Ne, pane faráři.“

„Já také ne: řekni Paní, ať ti je dá!“

 

Čtrnáct dní končí

 

Čtvrtek 4. března byl posledním dnem oněch předpovězených čtrnácti dní zjevení. V Lurdech přenocovalo mnoho poutníků a ráno už bylo na místě dle úředního odhadu osm až devět tisíc osob. Policejní komisař Jacomet tento velký zájem předvídal, a proto v noci dal provést dvojnásobnou prohlídku místa a podrobně dal prohlédnout zejména jeskyni, aby bylo zamezeno jakýmkoliv přípravám k případnému podvodu. K udržování pořádku bylo povoláno několik četnických oddílů. V pět hodin ráno tři lékaři, povolaní z Bordeaux prefektem, důkladně vyšetřili Bernadettu; vydali prohlášení, že je zdráva. Před jeskyní byla už Bernadetta očekávána s netrpělivostí. Po příchodu jako obvykle ihned poklekla, v jedné ruce s rozžatou svící a v druhé s růžencem, a začala se modlit. I teď se její tvář znenadání proměnila a nabyla andělského vzhledu a zázračné krásy. Policejní komisař Jacomet tentokrát klečel těsně vedle ní a všechny změny, které na ní pozoroval, pozorně zapisoval do svého úředního hlášení prefektovi: „Pomodlila se dvakrát růženec a přestala, jen aby se usmála a pokynula hlavou na pozdrav, to vše trvalo asi půl hodiny. Pak se pozvedla a se svící v ruce slezla prostor, který ji dělil od jeskyně. Usmála se, dvakrát pozdravila, sestoupila k bodu, z něhož vyšla, a opět poklekla; zde se pomodlila růženec potřetí, znovu vystoupila k jeskyni, obrátila se tváří v tvář vnitřnímu výklenku a pozdravila. Vrátila se k bodu, odkud vyšla, učinila znamení kříže, trochu se ještě modlila, pak se zvedla a požádala, aby mohla místo opustit.“

Někteří poutníci byli zklamáni, že na závěr nedošlo k zázraku. Mnozí se však rozcházeli s nadšením, a jejich písně a modlitby bylo slyšet po všech cestách. Bernadetta byla k umačkání, všichni ji chtěli obejmout nebo aspoň spatřit a žádali ji, aby se dotkla jejich růženců. Bernadetta, vždy pokorná, se tomu bránila slovy: „Já přece nemám žádnou moc!“

Toho dne unavenou Bernadettu však očekávala ještě jedna obtížná záležitost, návštěva u pana faráře. Ten ji však toho večera přijal už docela mírně. Řekl jí: „Nemohu vykonat, co paní požaduje, protože Ti neřekla, jak se jmenuje. Musíš se jí na to ještě jednou zeptat. Je-li skutečně Svatou Pannou, pak rád udělám, co požaduje. Neřekla ti, že se ještě vrátí?“

„Ne, pane faráři.“

„Řekla ti, že už nepřijde?“

„Ne.“

Policejní komisař Jacomet onoho památného dne odložil svůj zápisník s uspokojením, že konečně je všechno skončeno; jenomže ve skutečnosti všechno teprve začalo. Do jeskyně už od 4. března Bernadetta sice nechodila, zato příval poutníků neustával, ale naopak mohutněl. O této situaci komisař Jacomet ve svém hlášení ze dne 24. března napsal: „Jeskyně je dnes proměněna ve skutečný oltář: Kristus, zarámované obrázky, rytiny, korouhvičky s podobou Panny, mech, listoví, květiny přírodní i umělé, nic zde nechybí, ani košík na dary. Osvětlení je slavnostní: v neděli tam hořelo 19 svící naráz… Včera večer v přítomnosti zástupu, který lze odhadnout na šestset osob, tam byl dopraven přístřešek, do kterého byla umístěna Panna. Přes velkou sešlost lidí a pokročilou noční hodinu nebyl zde pozorován nepořádek. U pramene, kterému jsou přičítána zázračná uzdravení, zdraví lidé čerpají vodu a nemocní lidé různého věku a pohlaví se dávají umývat a potírat. Nemusím podotýkat, že až do této chvíle nebyl konstatován ani ten nejmenší příznivý účinek této vody na nemocné, kteří ji užívají…“

Paní se tedy přestala zjevovat a Bernadetta se opět stala prostou a pokornou školačkou.

 

Jsem Neposkvrněné Početí

 

V takové atmosféře se přiblížil 25. březen, svátek Zvěstování. Už v předvečer svátku se před jeskyní shromáždil veliký zástup poutníků. Toho dne šla Bernadetta spát velmi brzo, protože byla velmi nachlazena. Pozdě večer se však probudila a svěřila rodičům, kteří dosud nespali, že v sobě pociťuje jakoby vnitřní výzvu, aby příštího dne ráno přišla k jeskyni. Rodiče o tom nemlčeli, zpráva se okamžitě rozkřikla, a tak nazítří u jeskyně Bernadettu očekával velký dav lidí.

Bernadetta šla k jeskyni v doprovodu rodičů a přátel časně ráno. Sotva se na obvyklém místě pomodlila první desátek, paní se jí už zjevila a s úsměvem ji vybídla, aby k ní přistoupila blíž. Bernadetta se tak ocitla v bezprostřední blízkosti své Paní; tlumočila jí přání pana faráře a pokorně ji poprosila, aby jí řekla svoje jméno. Paní se stále usmívala, okamžitě však neodpověděla. Bernadetta tedy svou prosbu opakovala ještě dvakrát. Svůj další zážitek pak vylíčila takto: „Paní stála nad šípkem v poloze jako na zázračné medaili. Po třetí prosbě přijala na sebe vážné vzezření a jakoby se sama pokořovala, sepjala ruce a povznesla je do výše prsou, pohlédla k nebi, pak ruce zvolna rozevřela, sklonila se ke mně a řekla mi zvučným, procítěným hlasem: ‚Jsem Neposkvrněné Početí.’“

Pro naprosto nevzdělanou Bernadettu, která neměla ani ponětí o tom, že před čtyřmi lety papež Pius IX. vyhlásil dogma o Neposkvrněném Početí, to byla slova opravdu podivná. Neustále si je opakovala, aby je nezapomněla a od jeskyně je šla rovnou oznámit na faru. Hned jak spatřila otce Peyramala, ani nepozdravila a s rozjásanou tváří volala: „Jsem Neposkvrněné Početí!“

„Co to povídáš, ty malý hrdopýšku?!?“

„To mi doslova řekla Paní.“

„Tvá paní nemůže mít takové jméno! Ty mě šidíš! Víš, co to znamená – neposkvrněné Početí?“

„To nevím. Právě proto jsem si ta slova celou cestu až sem opakovala, abych je nezapomněla.“

Pak se už jen panu faráři uklonila a spokojeně odešla se zadostiučiněním, že tentokráte všechno dobře vyřídila. Otec Peyramale však z tohoto sdělení upadl do hlubokého úžasu. Zpráva se po Lurdech rychle roznesla; za chvíli všichni věděli, že domněnka se potvrdila - v Massabielle se opravdu zjevuje Svatá Panna.

 

Příhoda se svící

 

Následující dny už Bernadetta k jeskyni nechodila. Až pak v úterý po velikonočním týdnu se po Lurdech roznesla novina, že druhého dne dojde opět ke zjevení. Nazítří ve středu 7. dubna Bernadetta přišla opět k jeskyni a za obvyklých okolností upadla do extáze. Přitom došlo ke zvláštní příhodě: Bernadetta totiž v extázi vůbec nevnímala, že má svou levou ruku těsně pod plamenem svíce. Této okolnosti si však povšiml doktor Dozous, neboť v té chvíli stál po jejím boku. Napsal o tom: „Tento zvláštní jev mě překvapil, proto jsem dával pozor, aby ho někdo nepřerušil; s hodinkami v ruce jsem ho po dobu čtvrt hodiny důkladně pozoroval. Jakmile Bernadetta skončila svou modlitbu, povstala a chtěla se vzdálit. Na chvilku jsem ji však zadržel a požádal ji, aby mi ukázala levou ruku, a já jsem si ji velmi pečlivě prohlédl. Nikde jsem však nenalezl nejmenší stopy po spálenině. Obrátil jsem se tedy na osobu, která dostala Bernadettinu svíci a poprosil ji, aby ji znovu zapálila a podala mi ji. Vzápětí jsem několikrát Bernadettě přidržel plamen svíce pod její levou rukou, ale Bernadetta pokaždé ruku rychle odtáhla a řekla mi: ‘Vždyť mě spálíte!?!‘ Tento úkaz zapisuji tak, jak se odehrál, aniž ho vysvětluji.“

Po tomto posledním zjevení Bernadetta už k jeskyni nechodila. Zato sem denně přicházely několikatisícové zástupy poutníků a začaly se šířit zprávy o prvních zázračných uzdraveních. Lurdská voda vrátila zrak osleplému kameníkovi Ludvíku Bourriettovi a osmnáctiměsíčního Justina Bouhohorsta zachránila před jistou smrtí (podrobněji dále). O lurdských událostech se už mluvilo po celé Francii a podrobně se jimi zabývaly i všechny pařížské noviny. Musela k nim konečně zaujmout stanovisko i vláda. Státní úřady se pokusily celou aféru zlikvidovat radikálně, a tak policejní komisař Jacomet dostal 4. května rozkaz, aby zatkl všechny osoby, které vystupují jako vizionáři. Komisař spolu se starostou města se odebral k faráři Peyramalovi, aby se dohodli na společném postupu, jak zatknout Bernadettu. Abbé Peyramale se však se vší rozhodností postavil na Bernadettinu obranu, prefektův rozkaz prohlásil za nespravedlivý a řekl, že on sám se nikdy k takové věci nepropůjčí. Za těchto okolností nebylo tedy zatčení Bernadetty společensky únosné, a proto se na věc šlo z druhé strany: dne 8. června byl vydán starostou města z nařízení prefekta příkaz, aby před vchodem do jeskyně byla postavena dřevěná ohrada, a tak tam byl zamezen přístup.

Bernadetta se mezitím opět stala docela obyčejnou školačkou. Byla posazena do první lavice, ne však proto, že byla nejlepší žačkou, ale aby byla po ruce, když bude volána do hovorny. A tam ji volaly bez ustání: stále dokola musela vypravovat okolnosti zjevení novým a novým návštěvníkům. A ať šla kamkoliv, všude byla okamžitě obklopena houfem zvědavců a obdivovateli, kteří ji několikrát tísnili tak dotěrně, že ji z jejich středu museli vyprostit četníci. Bernadettě bylo toto obtěžování velmi nepříjemné, snášela ho však s trpělivou pokorou a za všech okolností si zachovávala stále příznivou tvář, milý úsměv a přátelsky něžný hlas. Posměváčkům a dotěrným tazatelům však přitom uměla dát patřičnou odpověď. Když jí například kdosi řekl, že Svatá Panna ji měla za zvířátko, když jí dal jíst trávu, bez váhání odpověděla: „Máte o sobě takový dojem, když jíte salát?“ Jeden obchodní cestující před ní jednou rozbalil svoje textilní vzorky a otázal se jí, zda šaty a pás Panny Marie byly z dokonalejší látky než je ta jeho. „Och pane, Svatá Panna se nešla obléci do vašeho obchodu!“ Do té doby mluvila jen místním dialektem; teď se učila francouzsky, ale stále dělala chyby. Ve škole se připravila k prvnímu svatému přijímání a dne 3. června k němu byla připuštěna.

 

Loučení

 

Odpoledne dne 16. července ve svátek Panny Marie Karmelské, který býval v Lurdech velmi uctíván, pocítila Bernadetta ono už známé vnitřní puzení, aby šla k jeskyni. Se svou tetou Lucií a několika přítelkyněmi se tam tedy vydala, ale oklikou, aby přitom nenarazily na četníky. Skupinka se zastavila na pravém břehu řeky Gavy, protože jeskyně byla ohrazena dřevěným plotem. Bernadetta poklekla a začala se modlit, a po několika okamžicích radostně zvolala: „Ano, ano, je zde! Zdraví nás a usmívá se na nás nad ohradou.“ Svatá Panna dlouho s úsměvem hleděla na Bernadettu, pak pokynula hlavou a zmizela, tentokrát už naposled. Bylo to její osmnácté zjevení, na rozloučenou. Uchvácená Bernadetta se svěřila: „Když ji vidíte tak krásnou, máte jen jediné přání: znovu ji vidět v nebi.“

Lurdská zjevení se brzy stala záležitostí celé francouzské veřejnosti: Lurdy navštívili význační církevní hodnostáři i hosté z nejvyšších společenských kruhů. Voda pramene byla podrobena vědeckým rozborům: profesor Filhol ve svém znaleckém posudku prohlásil, že lurdská voda je pitná, ale bez zvláštních účinků vysvětlitelných současnou vědou. Komisař Jacomet v srpnu odjel do Paříže a o dalším postupu jednal na vládních úřadech. Do Lurd přijel sám pařížský arcibiskup de Salinis a pak v Paříži o věci jednal osobně s císařem; císař řešením případu pověřil svého prvního ministra. Pak už záležitost šla svým pozemským administrativním během – od ministra vnitra k ministru spravedlnosti, od ministra spravedlnosti k prefektovi a od prefekta až k lurdskému starostovi; ten 5. října 1858 odvolal svá nařízení z 8. června a ohrada kolem jeskyně byla odstraněna a poutníkům už nebyly kladeny žádné překážky. V červenci téhož roku biskup z Tarbes ustanovil vyšetřující komisi; za necelé čtyři roky nato – v lednu 1862, vydala komise prohlášení, ve kterém potvrdila věrohodnost mariánských zjevení v Lurdech: „Soudíme, že Neposkvrněná Marie, Matka Boží, se skutečně zjevila Bernadettě Soubirousové 11. února 1858 a v následujících dnech, celkem osmnáctkrát, v jeskyni Massabielle u města Lurd; že toto zjevení vykazuje všechny rysy pravosti a že věřící v ně mohou věřit právem a s jistotou.“

Za lurdská zjevení se tak tímto prohlášením postavila samotná církev; Bernadettino poslání jako poselkyně Svaté Panny bylo skončeno. Bernadetta prozatím setrvávala v Lurdech. Její zdraví však bylo chatrné, stále trpěla silnými astmatickými záchvaty, které bývaly tak silné, že ji musely odnášet k otevřenému oknu, aby se nezadusila. Voda z pramene, který vlastnoručně vyhrabala, jí samotné přitom nepomáhala. V březnu roku 1862 byla stižena těžkým zápalem plic: ležela na lůžku už několik dní ve vážném stavu; prosila, aby ji odnesli k jeskyni. Bylo právě krásné počasí, a tak se rozhodli, že jejímu přání vyhoví. Její stav se však velice zhoršoval a ošetřující lékař se netajil obavou, že by Bernadetta mohla zemřít. Narychlo byla tedy zaopatřena „in extremis“ a kněz jí stačil jen tak vložit kousíček hostie mezi rty. Bernadetta v té chvíli otevřela oči a zašeptala: „Vodu z jeskyně!“ Dali jí skutečně napít a vzápětí Bernadetta radostně zvolala: „Jsem uzdravena!“ Tak se i ona sama zařadila mezi zázračně uzdravené. Po uzdravení prozatím zůstala v klášterní nemocnici, vážně však začala přemýšlet o tom, že vstoupí do kláštera. Začalo se o ni zajímat několik kongregací naráz. Nakonec vstoupila jako postulantka k milosrdným sestrám, v jejichž lurdské nemocnici byla léčena, a to do jejich kláštera v městě Neversu. V předvečer svého odchodu 3. července 1866 se šla ještě naposled podívat k jeskyni, a rozloučit se tam. Měla 22 let a několik měsíců. Už se sem nikdy nevrátila, tehdy, se slzami v očích, naposled políbila skálu pod nohama Svaté Panny. V Neversu zůstala až do své smrti.

 

Bernadetta v klášteře

 

V klášteře se rozhodli, že s populární Bernadettou, která poznala obdiv desetitisícových davů a která podpisovala svoje podobizny málem jako nějaká herečka, ale která přesto zůstala prostým, čistým a pokorným dítětem, budou zacházet jako s každou jinou postulantkou: všechny návštěvy jí proto byly zakázány a o lurdských zjeveních se v klášteře nesmělo mluvit. Bernadetta toto rozhodnutí přijala s pokorným souhlasem, o němž nejlépe svědčí tato anekdota: Když si jednou jistá sestra v Bernadettině přítomnosti prohlížela fotografii Lurd, z Bernadetty vyhrklo: „Co se dělá s koštětem?“ „To je otázka, zametá se s ním.“ „A potom?“ „Poklidí se na svoje místo za dveře.“ „Vida, to je můj příběh. Svatá Panna si mnou posloužila, pak jsem byla postavena na svoje místo do kouta; jsem tam šťastná a zůstanu tam.“ V Lurdech prodávali Bernadettin obrázek za pár haléřů. Když se to Bernadetta dověděla, podotkla k tomu: „To je přesně tolik, zač stojím.“

29. června přijala jako novicka závoj a jméno Marie-Bernarda. Její představená ji přijala se slovy: „Nuže, vstupujme do období zkoušek!“ A skutečně, sama se o to, aby Bernadetta pocítila tíhu svého údělu, přičinila vrchovatou měrou. Však také po letech přiznala, podobně jako dříve už tak učinila představená první Mariiny vizionářky, sestry Kateřiny Labouréové: „Pokaždé, když jsem potřebovala Bernardettě něco říci, jsem byla jakoby puzena k tomu, abych to řekla příkře.“ V září roku 1867 byla Bernadetta stižena vážnou krizí astmatu spojenou se silným nachlazením; v klášteře jí však neposkytli nejmenší úlevu a na její stav prostě nebrali ohled. Nemoc se však prohloubila do kritického stavu, který nakonec vyděsil všechny sestry: Bernadetta, rozpálená horečkou, se začala dusit a sestry si začaly mezi sebou šeptat, že umírá. Představená kláštera proto narychlo rozhodla, že Bernadetta musí učinit sliby, aby se tak ještě před smrtí stala právoplatnou členkou řádu. Spěšně tedy zavolali pana biskupa. Bernadetta už upadla do agonie a nebyla ani schopna říci slova slibu a tak byla přijata „in extremis“. Sotva však biskup odešel, Bernadetta se vzpamatovala a překvapené matce představené prohlásila, že té noci nezemře. Představená ji na to položertem odpověděla: „To je pěkné, vy jste věděla, že této noci nezemřete a neřekla jste to! Jste malý hlupáček! Prohlašuji vám, že nebudete-li ráno mrtva, odeberu vám závoj a pošlu vás mezi novicky!“

Bernadetta později o své krizi řekla: „Došla jsem až k bráně, Bůh mi však řekl: ‘Běž pryč, je to ještě příliš brzo.‘“ A skutečně, ještě dalších třináct let byla formována přísnou rukou své představené a svou těžkou chorobou. Po svém uzdravení složila slib ještě jednou. Podle běžných zvyklostí jí při té příležitosti mělo být i přiděleno zaměstnání. Když se o tom jednalo s přítomným biskupem, představená před Bernadettou řekla: „Ta malá se nehodí k ničemu. Všude, kam ji pošleme, bude na obtíž.“ Biskup se tehdy obrátil ke zrudlé Bernadettě a řekl jí: „Dávám vám zaměstnání – modlit se!“ To bylo ostatně zaměstnání, které ji už vlastně předtím přidělila Svatá Panna. Biskup k tomu ještě dodal: „Vy tedy nejste dobrá k ničemu?“

„Matka generálka se nemýlí. Je to úplně pravda!“

„Mé ubohé dítě, co tedy z vás uděláme a k čemu je dobrý váš vstup do kongregace?“

V té chvíli Bernadetta opět nalezla dar svých dřívějších duchaplných odpovědí: „To je přesně to, co jsem vám říkala v Lurdech a vy jste mi odpověděl, že na tom nezáleží.“

Matka generálka k tomu jen povzdechla: „Takhle se mluví s biskupem?“ Ale sám biskup se nad tím nijak nepozastavil a vlídně se Bernadetty vyptával: „Jste schopna nosit pár šálků čaje, loupat zeleninu?“

„Pokusím se o to.“

A tak Bernadetta v obdobích mezi svými těžkými záchvaty astmatu, často doprovázenými chrlením krve, byla postupně pomocnou ošetřovatelkou a pomocnou sakristiánkou. Svoje bolesti a trápení se přitom vždycky snažila zamaskovat úsměvem a jen říkávala: „Mým zaměstnáním je být nemocná.“ Od konce roku 1869, tedy od jejího pětadvacátého roku, byly záchvaty stále horší a horší. Přidávaly se další bolesti a neduhy, migrény, srdeční slabost, nádor na koleně, postupné hluchnutí, žaludeční obtíže spojené s častým zvracením, kostižer. Ale Bernadettu to nezlomilo, stále se jen mile usmívala, jako by to nic nebylo. Její povaha, plná vnitřního jasu a přirozené veselosti, dokázala všechny bolesti zamaskovat téměř dokonale. K jejím nejtěžším zkouškám patřilo, že se pohybovala se stále rostoucími obtížemi, a proto musela být často do kaple svými spolusestrami donášena. Byla šťastna, když se jí tam podařilo dostat o holi, jí, živému ptáčeti s neklidnou krví Gaskoňska! Její sestry ji milovaly; zbožňovaly její bezprostřednost a laskavost, měly rády její škádlení a při rekreaci se velice bavívaly jejím napodobovacím talentem. Bernadettiným parádním číslem bylo představovat klášterního lékaře. Ale často byla po takové veselé rekreaci, protože se příliš smála, napadena prudkým záchvatem astmatu. Byla samý žert, a tak ji někdy posílali na rekreaci s novickami. Těm se nejvíce líbily její oči, a bylo se opravdu do čeho dívat. Bernadettiny oči pod krásně modelovaným obočím byly totiž jako dva krystaly – čisté a jasné, plné prostoty a dětské nevinnosti, plné míru a uklidňujícího světla, plné rozumu i citu zároveň. Jedna sestra o ní řekla: „Určitě vidí do hloubi srdcí.“ I nemocné ji zbožňovaly a už z dálky čekaly na její příchod, ohlašovaný prozpěvováním. Své zaměstnání ošetřovatelky brala vážně; mezi jiným i zapisovala, co která nemocná má užívat. V návštěvní dny se na ni lidé chodili dívat jako na vzácné zvířátko a často byli velmi dotěrní. Utíkala před nimi. Stávalo se, že v celém klášteře nebyla k nalezení: zatímco totiž návštěvník vystupoval po jednom schodišti, Bernadetta před ním utekla po druhém. Když se modlila, skrývala se pod svým závojem a říkávala: „Zavírám se do své kapličky.“ Její spolusestry ji však vyhledávaly i při modlitbách: „Pociťujeme vroucnost už při pohledu na ni.“ Vždyť už bylo malou událostí jen vidět, jak se křižuje. Ještě jako novicky se jí ptaly, zda po zjeveních obdržela nějaké další milosti. „Ne, nyní jsem jako všichni ostatní.“ Bernadetta si pro sebe zaznamenávala na malé lístečky svoje vnitřní duchovní zážitky. Zde jich několik přepisujeme:

„Aby Ježíš rostl, musím se já umenšovat. Proč je ve mně tak malý? Protože já nejsem dost malá, dost pokorná.“

„Energicky pracovat na zničení sebelásky a sebeuctívání.“

„Všechno snášet od lidí, abychom se líbili Ježíši, to je milovat. Všechno snášet v tichosti. Nikdy nevidět člověka, ale vždy v něm pohlížet na Boha.“

„Co se mne týká, mne se už netýká. Od tohoto okamžiku musím být zcela Boží a jen Boží. Už víc sobě nepatřím.“

 Její spolusestry o ní říkávaly: „„Já“ v sestře Marii-Bernadettě už neexistuje.“

 

Bernadetta umírá

 

11. prosince 1878 Bernadetta ulehla v agonii, jež trvala čtyři měsíce. Její tělo se brzy proměnilo v jedinou živou ránu. Fyzicky byla sice docela rozložena, ale její duch byl přesto naplněn zářivým jasem: „Se svým křížem na lůžku utrpení jsem šťastnější než královna na trůně.“ Stále ji pronásledoval pocit, že je nehodná milosti, které se jí dostalo. Jednou se svěřila jedné sestře: „Serafino, až se dozvíte, že jsem mrtva, modlete se za mne hodně, protože všichni řeknou – och, ten svatoušek toho nemá zapotřebí – a nechají mě smažit se v očistci!“

Stále toužila po tom, aby ještě jednou spatřila jeskyni. Onu jeskyni, před kterou za pár haléřů prodávali její portrét olemovaný kraječkou. V myšlenkách se tam stále vracela a vyčítala si, že si tehdy nedokázala řádně uvědomit a ocenit, jaké štěstí jí tam nebeská prozřetelnost připravila: „Och, kdyby to tak bylo nyní!“

V pátek 28. března přijala po čtvrté a naposled svátosti. Bez ustání držela v ruce kříž. Když už k tomu neměla sil, poprosila, aby jí ho položili na srdce. Ve středu 16. dubna kolem jedné hodiny odpoledne se ještě vyzpovídala. Matka představená jí řekla: „Jste na kříži.“ Bernadetta rozepjala paže a zašeptala: „Můj Ježíši! Och, jak ho miluji…“ Kolem třetí hodiny prosila, že má žízeň; ještě než se rty dotkla sklenice, pokřižovala se oním krásným vznešeným křížem, jemuž ji naučila Svatá Panna. Sestry se modlily Zdrávas a ona jim ještě odpověděla: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za mne… ubohou hříšnici…“ Poslední dvě slova ještě dvakrát opakovala, a pak vydechla naposled. Bylo jí pětatřicet let. K jejím ostatkům, vystaveným v klášterní kapli, se přicházely modlit zástupy lidí. Dne 19. dubna 1879 byla triumfálně pohřbena. Vládlo obecné přesvědčení, že je to pohřeb světice. Dne 20. září 1908, po devětadvaceti letech, bylo její tělo exhumováno a bylo nalezeno zcela pružné a neporušené. Bylo uloženo do velké zasklené truhly a veřejně vystaveno v klášterní kapli v Neversu, kde je mohou spatřit poutníci dodnes a dodnes – po více než stu letech – mohou obdivovat neporušenou, nebesky jasnou Bernadettinu tvář. Dne 14. června 1925 Bernadettu prohlásil papež Pius XI. za blahoslavenou. Jejímu prohlášení za svatou dne 8. prosince 1933 bylo v chrámu svatého Petra v Římě přítomno 80 tisíc osob.

 

Zázračná uzdravení

 

Teprve několik dní prýštil ze země pramen, který vyhrabala Bernadetta, a už místní lékař doktor Dozous vyšetřoval prvního zázračně uzdraveného. Byl jím Louis Bourriette. Tento muž původně pracoval v lomu jako kameník; jednoho dne však při výbuchu nálože došlo k neštěstí, jeho bratr byl na místě zabit a on sám ztratil zrak na pravé oko a na levé oko viděl stále hůř, takže mu hrozila úplná slepota. Od té doby se živil pouze výpomocnou prací ve stáji u místního povozníka. Jakmile se doslechl o objevení pramene, napadlo ho, že by jeho případnou účinnost mohl sám vyzkoušet. Zavolal tedy šestiletou vnučku, která několikrát doprovázela Bernadettu k jeskyni a požádal ji, aby mu donesla trochu vody do dvora onoho místního povoznictví, kde shodou okolností pracoval s Bernadettiným otcem. Když se vnučka s vodou vrátila, usadil se ve stáji na slámu, vylil vodu, tehdy ještě smíšenou s bahnem, na kapesník, přiložil si tento obkládek na oči a dlouho se modlil. Když pak vyšel ze stáje na sluneční světlo, ohromeně zjistil, že vidí opět docela normálně. Bez meškání se rozběhl k doktoru Dozousovi a bez zaklepání se nedočkavě vrhnul přímo do ordinace. Mezi ním a doktorem se rozvinul asi tento rozhovor: „Co je to s Vámi, Bourriette! Počkejte, až na Vás přijde řada.“

„Ne, pane doktore, já jsem uzdraven!“

„Vyloučeno. Kapky, které jsem Vám předepsal, jsou jen na utišení bolesti.“

„Och, ty kapky mne nevyléčily, já jsem si na oči přiložil vlhkou hlínu z jeskyně – a teď vidím. To je zázrak!“

Nevěřící doktor zatáhl rolety a vyšetřil Bourriettovo osleplé oko.

„Stále jsou tu čtyři jizvy na rohovce, sítnice je zčásti odchlípená. A vy dnes vidíte lépe?“

„Ano, daleko lépe, pane doktore. Je to takové jakoby rozjasnění a já vidím všechno.“

„To rozjasnění bohužel nepotrvá, ubohý příteli. Tiskl jste dlouho oko a podráždil jste nerv, ale zrak jste tím neobnovil. Přečtěte mi, co jsem tuhle napsal.“

A kameník konečně po dvaceti letech bez obtíží četl: „Bourriette je postižen nevyléčitelnou slepotou. Nikdy se z ní neuzdraví…“

 

Za několik dní nato doktor Dozous konstatoval druhý případ zázračného uzdravení. Tentokrát se jednalo o osmnáctiměsíčního Justina Bouhohortse, jehož rodiče bydleli v sousedství „cachotu“ Soubirousových. Dítě bylo slaboučké, rachitické, neustále nemocné. Teď ho ještě ke všemu zachvátila silná horečka, a tak jeho rodiče už jen čekali na okamžik, kdy zemře: údy dítěte se přestávaly hýbat, ustával i dech, o smrtelné agonii nebylo pochyb. V té chvíli už matka, vášnivě lnoucí ke svému dítěti, na nic nečekala, zabalila ho do své zástěry a utíkala s ním k jeskyni. Tam dítě pokřižovala, ponořila ho do ledové vody (byl únor) a přes varovné výkřiky rozhořčených svědků, přesvědčených, že se zbláznila, ho ve vodě ponechala přes čtvrt hodiny a sama se přitom bez ustání modlila. Když dítě konečně vytáhla z vody, jeho tělíčko mělo už docela mrtvolný vzhled; odnesla si ho však domů, položila zpět do kolébky a pokračovala v úpěnlivých modlitbách, až nakonec vedle kolébky únavou usnula. Když se probudila, dítě dýchalo docela normálně, mělo živou barvu; chtělo prs, a pak samo zkusilo pár krůčků, prvních ve svém životě. Justin Bouhohourts se dožil 81 let a zúčastnil se v Římě Bernadettina svatořečení…

 

Po těchto prvních dvou zázračných uzdraveních se staly Lurdy největším léčebným ústavem světa. Už od roku 1872 sem začaly být organizovány národní pouti z celé Francie. Dodnes jsou každoročně z Paříže a jiných velkých měst vypravovány tak zvané „bílé vlaky“ s těžce nemocnými osobami. Odhaduje se, že do roku 1985 Lurdy navštívilo prostřednictvím organizovaných skupin poutníků přes 2 miliony 300 tisíc nemocných; počet jednotlivých návštěvníků nelze vůbec vyčíslit. Pochopitelně jen málokterý nemocný poutník se v Lurdech opravdu uzdraví. Dle odhadu lurdské lékařské kanceláře zde do roku 1985 došlo k zázračnému uzdravení asi 40 tisíc nemocných. Z toho je řádně lékařsky ověřeno 3 500 uzdravení. Z nich církev za skutečně zázračná uznala 65 uzdravení; tato zázračná uzdravení jsou uváděna v oficiálním seznamu, na němž kameník Bourriette má číslo 2 a Justin Bouhohorts číslo 5. Proč tak málo uzdravení církev uznala za skutečně zázračná? Není to proto, že by ostatní uzdravení zázračná nebyla, ale proto, že církev stanovila pro uznání a vyhlášení zázračného uzdravení neobyčejně tvrdé podmínky, které vylučují jakékoliv pochybnosti a podezření. Podle těchto požadavků k uzdravení musí dojít okamžitě, úplně a neočekávaně; neduh či nemoc musí být vážný a řádně lékařsky zdokumentovaný jako nevyléčitelný existujícími lékařskými metodami; uzdravení musí být trvalé a je opět posouzeno po uplynutí šesti až osmi let. Na seznamu je tedy pouhých 65 případů; přesto však jich není málo, vždyť každý z těchto 64 případů je nesporným a prokazatelným zázrakem. V každém z těchto 64 případů lékařská věda naprosto selhala a uzdravení je vědeckou cestou nevysvětlitelné. Případy s příznaky zázračného uzdravení jsou přihlašovány v lékařské kanceláři, k tomu účelu zvlášť zřízené; zde je odborníky, sjíždějícími se sem z celého světa – věřícími i ateisty – provedeno příslušné vyšetření, přezkoumána existující lékařská dokumentace a o případu založen spis, pokud to ovšem lékařská komise uzná za opodstatnělé.

Vlastní tělesné uzdravení však není jediným cílem Mariiných lurdských zjevení. Podobně jako na jiných místech, kde se nám až do dnešní doby Maria zjevuje, je její poslání mnohem významnější – vždyť Maria nás vybízí k obrácení, k návratu k víře v Boha, k pokornému uznání Boha jako vládce světa a k osobní nápravě. Prameny její Živé vody, ať už v Lurdech, Turzovce..., jsou k tomu jen pouhými prostředky; jsou nadpřirozenou manifestací Boží vůle, skrze niž se mnoho pochybovačů a nevěřících navrací zpět k víře. A osobní obrácení je tím nejzázračnějším účinkem Mariiny Živé vody, protože vrací člověka Bohu a věčnému životu. Ale tato nesčíslná obrácení nejsou nikde registrována a většinou ani zaznamenána, takže unikají naší pozornosti.

 

Podle F. Presse.

 

Tři lurdské zázraky......

 

Uzdravení těla...

6. října 1960. Auto značky Simca se řítí šílenou rychlostí po silnicích západní Francie skrze Lisle par Pezou, Politier, Bordeaux do Lurd. Za volantem sedí paní Rejane Gaultierová. Vybírá zatáčky s nevšední zručností. Vedle ní sedí její přítelkyně slečna Marconnetová.

Cesta je dlouhá asi 700 kilometrů. Opustili rodné městečko v pět hodin ráno. Nad celým krajem se ještě rozprostírala mlha. Pokud vše dobře půjde, už večer by mohly být v Lurdech.

Na zadním sedadle na hromadě polštářů leží manžel paní Gaultierové, více mrtvý než živý. Vypadá jen samá kost a kůže. Nevidí, neslyší, neví, co se s ním děje. Starostlivé oko jeho manželky ho stále pozoruje v zrcadle nad volantem. Občas si vzdychne: „Bože, dej, aby můj manžel nezemřel dříve, než dojedeme do Lurd.“

Chtěli by se zastavit, ale touha přijet co nejdříve do Lurd je pohání stále vpřed. Auto hltá kilometry.

Zítra 7. října je poslední den poutí v Lurdech. Zítra, na svátek Panny Marie Růžencové, bude poslední procesí v roce, naposledy biskup požehná nemocné se svátostí Oltářní. Rejane cítí, že pokud se jí podaří dostat se do Lurd, vše se v dobré obrátí. Její muž se uzdraví, musí se uzdravit. Panna Maria udělá zázrak.

Zastávky na natankování benzínu se jí zdají hrozně dlouhé. Když projíždí nějakou vesnicí a musí snížit rychlost, minuty se zdají věčností. Konečně navečer se v dálce začínají rýsovat věže lurdské baziliky.

Obě dvě ženy jsou na smrt unavené. Nemocný si nestěžuje, nemá na to sil. Tiché chrčení je jediným znamením, že ještě žije. Ruce mu bezvládně visí a po tváři se mu rozlila smrtelná bledost. Je večer. Zaklepou na dveře hotelu Sainte Foi: „Nemáte volné místo v přízemí pro těžce nemocného?“

Vrátný bezmocně zavrtí hlavou: „Dnes je v Lurdech přes padesát tisíc poutníků. Všechna místa jsou obsazena.“

Naproti hotelu Sainte Foi je Hotel de l’ Esplanade. Po dlouhém vyjednávání se konečně najde jedno místo v přízemí a nemocného přenesou do pokoje. Manželka mu zkoumá puls, srdce sotva znatelně bije.

Rejane chce jít ještě ten samý večer k jeskyni zjevení, chybí však vozík pro nemocného, všechny jsou již obsazené. Konečně se jí v nedaleké nemocnici podaří dostat nemocniční vozík, avšak je již hluboká noc a k jeskyni se nedá jít.

7. října. Rejane cítí, že je to velký den. Má tak silnou víru, že ji na mysl nepřijde ani jediná pochybnost, že by její muž nebyl uzdraven.

Kolem osmé hodiny ráno je Edmund Gaultier před jeskyní zjevení, ale on o tom ani neví. Vědí to jen dvě ženy, které ho doprovází.

Natlačí vozík pod samotnou sochu Panny Marie. Milostivé oči Matky Boží jako by spočinuly na nemocném. Manželka a její přítelkyně sepnou ruce a s vírou se modlí. S takovou vírou, o které Ježíš Kristus řekl, že hory přenáší. Klečí a modlí se. Neví, kolik hodin uplynulo... zvoní Anděl Páně.

Po obědě jsou obě dvě ženy opět před jeskyní i se svým nemocným, jejich víra každou minutou roste. K „zázračné vodě“ se nemohou dostat, je tam příliš mnoho poutníků, rozhodnou se tedy jít do podzemní baziliky Pia X., tam se bude dávat nemocným požehání se svátostí Oltářní. Zástupy se prosebně modlí:

„Pane, ten, kterého miluješ je nemocný!“

„Pane, dej, abych viděl!“

„Pane, dej, abych slyšel!“

„Pane, dej, abych chodil!“

Obě ženy s vroucím srdcem opakují modlitby, které se ozývají ze zesilovačů. Mají před sebou nemocného, který ani neslyší, ani nevidí, a ani se nemůže pohnout. Jen čas od času slabounce zasténá. To je jediné znamení, že ještě žije.

Začne se procesí - poslední procesí tohoto roku. Biskup Théas požehnává Edmunda svátostí Oltářní. Zázrak se nestal!

Paní Gaultierová si otírá zvlhnuté oči a v duchu se modlí: „Bože, dej, abych měla sílu opatrovat svého manžela.“

Spolu se svou přítelkyní se rozhodnou jít ještě jednou před jeskyni zjevení. Zařadí se do zástupu nemocných, do toho dlouhého procesí lidské bídy. Jsou před jeskyní, sepnou ruce k modlitbě a tiše s pláčem se modlí. Jejich naděje na zázračné uzdravení se mihotá jako slabounké světélko. Najednou kdosi upozorní paní Gaultierovou: „Váš manžel otevřel oči, ústa se mu hýbou. Modlí se.“ Manželka vykřikne. Blízko je lékař, přiskočí k nemocnému. Přiběhnou lidé a pomohou Edmundovi posadit se na vozíku.

„Chci jít sám! Nechte mně! Kde to jsem? Jaký je to kostel? Nejsme v Lisle?“

O hodinu později přijde Edmund na vlastních nohách do Hotelu de l’ Esplanade. Manželka mu chce pomoci, ale on už její pomoc nepotřebuje. Všichni se okolo něho shluknou. Závěr je jen jediný: ten, co před hodinou umíral, je nyní úplně zdravý, chodí sám bez pomoci druhých.

O několik dní později, po důkladných vyšetřeních lékařské komise, Simca vyráží z Lurd na zpáteční cestu. Už se nežene šílenou rychlostí, jede turistickým tempem. Vpředu sedí Rejan se svým mužem Edmundem, na zadním sedadle slečna Marconnetová. Edmund obdivuje krásný kraj během celé cesty. Je šťastný.

„Víš, drahá zdá se mi, jako bychom byli na svatební cestě. Tak je všechno krásné!“

22. května 1962 zazvoní pošťák na vilku rodiny Gaultierových. Píše biskup z Tarbes, mons. Théas a oznamuje šťastným manželům, že Mezinárodní lékařská komise uznala náhlé uzdravení Edmunda Gaultiera za „klinicky a vědecky nevysvětlitelné“.

Uzdravení Edmunda Gaultiera je šedesáté třetí uzdravení v Lurdech, vyhlášené za zázračné Mezinárodní komisí význačných lékařů z celého světa.

A kolik jiných, nespočetných zázraků se dodnes stává v Lurdech. Duchovně slepí získávají zrak – víru, zoufalí nabývají naděje a duchovně mrtví vstávají k novému životu.

Ježíš Kristus a jeho Matka jsou i dnes přítomní mezi námi svojí láskou… Pokud je třeba i zázračným způsobem.

 

Uzdravení duše....

Mezi francouzskými poutníky, kteří přišli hned po válce do Lurd, byl i mladý kněz z Normandie, Otec Olivier. Během války ho odvlekli do nacistického tábora v Německu, kde následkem hrozných útrap a námah těžce onemocněl se srdcem.

Náměstím před lurdskou bazilikou procházela skupina německých poutníků. Šli v procesí za zpěvu pomalého chorálu. V Otci Olivierovi vzplanul hněv… Ale hned se ovládnul. Přišel do Lurd se modlit, milovat a ne nenávidět.

Potlačil vnitřní rozrušení a ubíral se k jeskyni, kde chór tichých modliteb vystupoval s vroucí touhou k Panně Marii.

Najednou sebou Otec Olivier trhnul! Je to možné? Právě před ním, v ošuntělých šatech klečel jakoby přitlačen nějakou tíhou muž, jehož vzhled se mu nesmazatelně vryl do paměti v koncentračním táboře!

V tom se muž obrátil. Při pohledu na tuto tvář, před nervózními pohyby těchto rtů se kdysi třásly stovky lidí, i Otec Olivier… K nebi se mezitím vznášela modlitba poutníků: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné…“

Před otcem Olivierem stál člověk, který v koncentračním táboře byl šéfem tzv. „kněžského bloku.“ Jak se mu podařilo utéci před lidskou spravedlností?

Rozhlas oznamoval poutníkům: „Nyní se vrátíme do baziliky.“ Poutníci se zdvihli. Když mlčky kráčeli v průvodu, Otci Olivierovi přišel na mysl jiný průvod…průvod vyčerpaných a potácejících se lidí v koncentračním táboře.

Zvláštní! Ten člověk, který kdysi velel tolika průvodům deportovaných, jakoby nebyl slyšel povel. Zůstal nehybně klečet na svém místě s hlavou hluboko zabořenou ve svých dlaních jako člověk, který se duševně zhroutil. Bylo ještě docela brzy ráno. Po odchodu průvodu zůstali u jeskyně pouze naši dva poutníci. Po několika minutách muž s námahou vstal. Otec Olivier se také instinktivně zvedl. Byli od sebe pouze na tři kroky. Bývalý šéf bloku zdvihl oči a zadíval se do tváře svého bývalého vězně. Zbledl a sklonil hlavu, potom tiše dodal:

„Pojďme na policii! Spravedlnost si to vyžaduje. Nemohu se více skrývat! Odevzdejte mě policii!“

Kněz těžce dýchal a potlačoval dojetí. V dálce dozníval chór německých poutníků, právě se ubírali na Mši svatou.

„Chcete se osvobodit od duševních útrap?“ řekl kněz. „Rozumím dostatečně německy, abych vás mohl vyzpovídat ze hříchu, bratře...“

Němec se chvěl dojetím, ale kněz byl celkem klidný. Zdálo se, že Boží pokoj osvěcuje jeho tvář.

„A potom?“ zeptal se muž.

„Můžete tajně přejít do Španělska. Hranice jsou nedaleko. Anebo, pokud chcete, můžete se vydat do rukou lidské spravedlnosti. Pokud jde o mě, já jsem pověřen pouze Boží spravedlivostí.“

Odebrali se k bazilice. Zevnitř k nim doléhaly zvuky pomalého německého chorálu.

Zdálo se, že Němec nemá sílu jít. Kněz ho podepřel ramenem, ukázal na vchod do baziliky a promluvil k němu: „Pojďme, příteli můj...“

Královno pokoje, tys odpustila i těm, co ukřižovali tvého Syna. Nauč nás velkodušně odpouštět všechny urážky, zvláště ty, které nás ranily přímo do srdce.

 

Síla k oběti....

V Lurdech právě přenášejí nemocné z koupelí do nemocnice. Mezi zvědavci, co pozorují dojímavý průvod utrpení, je i jistý nevěřící. Jeho pozornost upoutá nemocné děvčátko. Na bledé tváři nemocné vládne klid, přestože je na ní vidět znaky blížící se smrti. Nevěřící se dosud posmíval všemu, co se odehrává v Lurdech, jakoby náboženskému fanatismu, ale pohnut soucitem vůči trpícímu děvčátku, chtěl slyšet z jeho vlastních úst rozčarování nad tím, že nebylo uzdravené: „Ubohé dítě, jak mnoho musíš trpět! Kdyby ta tvoje Panna Maria byla skutečně tak mocná, zajisté by tě byla uzdravila. Neudělala to. To znamená že neexistuje.“

Tvář děvčete se nezachmuřila nad bezohlednou narážkou nevěřícího, naopak zazářila nádherným úsměvem: „Já jsem nikdy neprosila Pannu Marii, aby mě uzdravila.“

„A přece si se k ní tolik modlila?!?“

„To je pravda. A dnes jsem se modlila více než jindy. Vím, že Panna Maria vždy vyslyší ty, co ji vzývají. Jsem si jistá, že vyslyší i mě. Na mně mi nezáleží. Prosila jsem Pannu Marii, aby zachránila jednu duši.“

Když se nosítka pomalu vzdalovala, nemocné děvčátko stále upřeně hledělo na nevěřícího. Byla to němá výzva, anebo znak vzájemné dohody? Zjistil si sál do kterého odnesli nemocnou a po obědě ji šel navštívit. Řekl pár slov sestře a ta ho přivedla k postýlce, kde leželo děvčátko. Bledá tvář maličké zářila neobyčejným kouzlem. Nevěřící přistoupil blíže a sklonil se nad postýlkou, ale hned se vzpřímil a zděšeně se zeptal: „Zemřela?“

„Ano“, odpověděla mu potichu sestra: „Pár minut před tím, než jste sem přišel.“

Návštěvníkovi se oči naplnili slzami. Zahleděl se s dojetím na mrtvou. Sestra přerušila ticho: „Její poslední slova byla: ‘Panno Maria Lurdská, vezmi si můj život, aby se on zachránil.’ Jsem si jistá, že tato maličká obětovala svůj život za nějakou osobu, na které jí velmi záleží.“

Nevěřící se cítil jako zasažen bleskem. A právě tento hluboký duševní otřes mu otevřel cestu k Bohu. O dva dny později i on šel v malém průvodu za bílou rakví... Plakal. Byl to projev vděčnosti vůči té, která ho zachránila.

I Panna Maria obětovala své bolesti a svůj život, abychom byli spaseni. Tím nás učí, že neomylný prostředek spásy je – jak píše svatý Pavel – doplňovat v nás to, co chybí z utrpení Ježíše Krista vzhledem k jeho tajemnému tělu, Církvi.

***

MARIA A EUCHARISTIE V LURDECH

Od svého „Nationale“ 1888 jsou velké lurdské pouti spojeny s eucharistickými průvody a dobami milosti v záři Eucharistie. Tehdy psaly noviny „Journal de la Grotte“: „Naše dobrá Matka ustoupila, aby zazářil její božský Syn v Nejsvětější svátosti.“

Událo se to tak: 21. srpen 1888 byl pro poutníky „Nationale“ dnem zkoušky. Téměř žádné uzdravení a večer se snesla hrozná bouře, která znemožnila světelný průvod. Před zachmuřeným zástupem poutníků přišel nějaký zbožný duchovní na myšlenku, aby se Nejsvětější nesl řadami nemocných a slavnost se konala za důvěryplných invokací. Proč by božský Spasitel neměl vyslyšet volání nemocných, jak to rád dělával za svého pozemského života?

Dne 22. srpna 1888 ve čtyři odpoledne, v den, který se dnes slaví jako svátek Panny Marie Královny, se tehdy konalo první procesí nemocných s Nejcennějším statkem. Tehdy zaznělo poprvé uchvacující volání: „Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit!“ - „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nad námi!“

A co se stalo? V tom okamžiku povstalo nejméně osm nemocných před jeskyní, kteří opět nabyli zdraví. Kdo popíše to jásavé Magnifikat, které nyní stoupalo v slzách vděčnosti k nebesům! Od toho dne až dosud pokračuje tento jásot srdcí v Lurdech k poctě Nejsvětější svátosti.

Vyjímáme ze zprávy, kterou přednesl dr. Boissarie u příležitosti Eucharistického kongresu v Lurdech 1898: „V roce 1888 jsme začali registrovat uzdravení, která se udála při eucharistických průvodech. V tomto roce bylo možno zaznamenat 16% uznaných uzdravení během průvodu (sedm na čtyřicet uzdravení před jeskyní). Často začíná uzdravení před koupelí, aby se při svátostném průvodu dokončilo. Velmi často však nebylo patrné žádné zlepšení při koupeli, zatímco se událo zcela náhlé uzdravení před Nejsvětějším.

První uzdravení tohoto druhu, které nám bylo hlášeno, bylo Niny Kin, mladé, dvaadvacetileté dívky, kterou sem přivezli z jedné pařížské nemocnice. Při nějakém nešikovném manévrování byla polita 25 litry kyseliny sírové, takže jí hrozné popáleniny vyžraly nohy až po nervy a deset měsíců se vůbec nemohla pohybovat. Vyzkoušeli na ní všechny léčebné prostředky, masáže a elektroléčbu, ale bez úspěchu. Při pouti „Nationale“ ji dvakrát vykoupali, aniž pocítila nějaké zlepšení. Dne 22. srpna ležela před jeskyní na rohožce. Když kolem přecházel Nejsvětější, tu pocítila, jako by byla prudce vytržena vzhůru, vyskočila přes nosítka z lůžka a jistým krokem kráčela s procesím.

Od té doby roste poměr uzdravení před Nejsvětější svátostí. Z šestiny se stala třetina, r. 1894 a 1898 to dělalo víc než polovinu. Celkové hodnocení v posledních deseti letech už dělá asi 60%. Není proto divu, že se nemocní s oblibou vystavují na prostranství k svátostnému průvodu.

Chtěl bych se zmínit o jednom zajímavém uzdravení z r. 1889. Šlo o slepé 19-leté děvče Marie-Louis Horeau. Nevnímala ani denní světlo, museli ji vodit za ruku a podávat jí jídlo. Trpěla častým zánětem rohovky, takže oči ztratily jakoukoli propustnost. V ten den se nemohla přiblížit k jeskyni, zdržovala se poblíž lázní, přičemž prosila svou přítelkyni, aby jí řekla, až půjde kolem Nejsvětější.

Volání se blíží. Když jí přítelkyně řekne: „Je zde“, slepá se vrhá na kolena se slovy: „Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit!“ - „Pane, ať vidím!“ V tom okamžiku zpozorovala zářící světlo, jak postupuje před jejíma očima, a to jí působilo pichlavou bolest, přičemž se jí oči otevírají. Vidí jeskyni, poutníky na kolenou v modlitbě a Ježíše v Nejsvětější svátosti, jak jí žehná. Má světlo v očích a rozeznává i nejmenší předměty. Oči jsme jí vyšetřili. Jsou úplně jasné a zdravé.

V roce 1889 se podobně udála řada nejvýš zajímavých uzdravení. Paní Facque z Pont-á-Mousson je matkou deseti dětí a má 44 let. Pět let byla ochrnutá, když ji už umírající přivezli do Lurd. Bezmocnou ji zavezli ke koupeli. Přítomné sestry prohlašují: „Ta je ztracená, Matka Boží ji neuzdraví.“ Osm pečovatelek ji svléká a ponořují ji do koupele, přičemž nemocná ztrácí barvu... Je to agónie, konec. V tom okamžiku je slyšet zvonění, které ohlašuje příchod Nejsvětějšího. Prudký déšť. Přikryli umírající tím nejnutnějším a odnesli na prostranství. Pečovatelky se vrhají do bláta na kolena. Jedna z nich se pokouší nemocné trochu nadzvednout hlavu, ale marně. Hlava klesá zpět, oči zavřené. Ted' právě přichází Nejsvětější. Nemocná se náhle zvedá a hledí na monstranci. Vstává a jde Nejsvětějšímu vstříc..., aby před Ním padla na kolena. Kněz jí postavil monstranci na hlavu. Ona povstává, bosá následuje Nejsvětějšího a celá září štěstím. S největší námahou ji zadržují, aby nešla s průvodem.

Mohli bychom se ještě zmínit o mladém Gui z Montpellieru. Jednu ruku měl ochrnutou a kratší. Delší nemocniční léčba zůstala bez výsledku. Kůže se mu z paže loupala. Při průvodu si tou zdravou pozvedl nemocnou připevněnou na dlaze a tak se dotkl monstrance.

Pocítil náhlý otřes, do paže se mu vrátil život a schopnost pohybu. Sám si sundal z úplně uzdravené paže dlahu.
Vedle něho ležel dvanáctiletý chlapec, který nikdy nechodil. Po celá léta stonal s hnisavou tuberkulózou kyčlí, upoután na lůžko. Když kolem procházel kněz s Nejsvětějším, uchopil oběma rukama vélum a zadržel žehnajícího kněze. Ten se marně snažil vymanit se z jeho rukou. - „Ne, já tě nepustím, až budu uzdraven.“ Domluvy nepomáhají. On se pustí a zdravý se postaví na nohy. Udivený zástup se vrhne na něho a nese ho v triumfálním průvodu.“

Prohlásil jsem vám, že jsem zaznamenal 60% uzdravení před Nejsvětější svátostí. Tento poměr je už překročen. Letos (1898) u příležitosti pouti z Arrasu se udála všechna uzdravení během průvodu s Nejsvětější svátostí.“

Dr. Bossarie, podle publikace Eucharistické zázraky.

 

Řeknu to Tvé matce!

V době francouzské národní pouti se roku 1916 v Lurdech odehrál vzrušující příběh. Jistý mladý člověk byl na tom už tak zle, že dříve, než jej přivezli k jeskyni zjevení, udělili mu pomazání nemocných. Potom ho přivezli na náměstí před baziliku, kde kardinál ve slavnostním průvodu žehnal Nejsvětější Svátostí každého nemocného. Když se zastavil, aby požehnal našeho na smrt nemocného, mladík si vroucně povzdechl: „Ježíši, Synu Panny Marie, vrať mi zdraví!“

Kardinál s Nejsvětější Svátostí přešel k dalšímu nemocnému, náš mladík však nepocítil žádnou úlevu. Tehdy vykřikl: „Ježíši, Synu Panny Marie, Ty jsi mě neuzdravil! Řeknu to Tvé Matce!“

Kardinála dojala mladíkova důvěra, vrátil se a požehnal ho ještě jednou. A hle! Zázrak! Umírající se postavil na nohy, jakoby zasažen tajemnou silou. Za nadšených výkřiků všech přítomných začal chodit a nadšeně volal: „Ježíši, Synu Panny Marie, uzdravil jsi mne! Řeknu to Tvé Matce! Řeknu, nechť Ti i ona poděkuje za mne!“

Podle publikace „Dějiny spásy.“

***

Ke kardinálu Lambertinimu (pozdějšímu papeži Benediktu XIV.) přišel jednou Angličan protestantského vyznání a namítal něco proti zázrakům. Kardinál mu přinesl ohromný svazek listin, protokolů atd.: „Zde jde o jeden zázrak v záležitosti blahořečení toho a toho sluhy Božího. Prostudujte jej a potom mi řekněte své mínění.“ Angličan se dal s příkladnou trpělivostí do zkoumání, četl všechny ty výslechy konané pod přísahou, vyšetřování, lékařská vysvědčení a dobrozdání a jiné a nakonec řekl kardinálovi: „Když je to tak, potom bych ovšem ten zázrak uznal.“

Kardinál odvětil: „A beatifikační komise jej neuznala!“

Církevní měřítko je velmi přísné. Ze stovek zázraků v Lurdech, které i věda nedovedla vysvětlit, Církev uznala jen něco přes šedesát. Zázraky se nevyrábějí, nýbrž konstatují.

P. Konrád Kubeš S.J.

 

 

1917 - Zjevení Panny Marie ve Fatimě.

 

Fatima je malá horská obec ležící asi 100 km na sever od Lisabonu. Zde se Panna Maria zjevila třem dětem: 10ti leté Lucii Santosové, 9ti letému Františku Martovi a jeho 7mi leté sestře Jacintě. Jako děti z chudých rodin dosud nechodily do školy, přesto měly základní znalosti o náboženských věcech od svých matek.. Když pásly ovce, modlívaly se růženec.

Ještě dříve než se dětem zjevila sama Matka Boží, připravoval je na toto setkání anděl Michael. Poprvé se jim ukázal začátkem r. 1916 na jedné hoře nedaleko Fatimy: „Nebojte se! Jsem anděl pokoje. Modlete se se mnou: Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe, miluji Tě. Prosím Tě o odpuštění pro všechny, kteří v Tebe nevěří, neklaní se Ti, nedoufají v Tebe a nemilují Tě. Tak se modlete. Ježíšovo a Mariino srdce je vnímavé ke hlasu vašich modliteb.“

Pro druhé se jim zjevil v létě, když si děti hrály a vyzval je k modlitbě: „Co děláte? Modlete se. Mnoho se modlete. Skládejte stále modlitby a oběti Nejvyššímu.“

Lucie se zeptala: „Jak se máme obětovat?“ Anděl odpověděl: „Vším čím budete moci. Čiňte oběti ve skutcích, náhrady za hřích a prosby za obrácení hříšníků. Přivolávejte též mír pro svoji vlast. Jsem jejím strážným andělem, jsem anděl Portugalska. Především přijímejte utrpení, které na vás Pán posílá.“

Naposledy přišel anděl v říjnu r. 1916. Děti se modlily růženec, když je náhle osvítilo světlo a zjevil se jim anděl. V ruce měl kalich a nad ním Hostii, která se volně vznášela ve vzduchu, poklekl vedle dětí a třikrát se modlil: „Nejsvětější Trojice: Otče, Synu a Duchu Svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo, Krev, Duši a Božství Ježíše Krista ve všech svatostáncích světa na usmíření za potupy, svatokrádeže a lhostejnosti, kterými jsi urážen. Pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.“

Potom anděl vstal, Hostii dal Lucii a z kalich dal pít Jacintě a Františkovi se slovy: „Přijměte tělo a Krev Ježíše Krista, kterého nevděční lidé tak hrozně urážejí. Kajte se za jejich hříchy a potěšte svého Boha.“

Až po této přípravě došlo 13.5.1917 v údolí Cova da Iria u Fatimy k setkání s “krásnou Paní“, jak ji děti nazvaly. Děti si hrály a modlily se růženec nad údolím, kde najednou uviděly záblesk. Myslely si, že se blíží bouřka, proto se rozhodly vrátit domů dříve. Když procházely kolem velkého dubu, uviděly druhý o mnoho jasnější záblesk. O několik metrů dál uviděly nad malým dubem světlo a uprostřed světla překrásnou Paní, která na ně s láskou promluvila: „Nebojte se. Neudělám vám nic zlého.“

Lucie překonala strach a zeptala se: „Odkud jste?“

Paní odpověděla: „Přicházím z Nebe.“

„A co chcete ode mně?“ zeptala se Lucie již jistější.

„Přišla jsem vás poprosit“, řekla Paní, „abyste sem přišli šestkrát za sebou, vždy 13. den  v měsíci. V říjnu vám řeknu, kdo jsem a co od vás žádám. A potom přijdu ještě po sedmé.“

Do rozhovoru se zapojila jen Lucie, Jacinta  „krásnou Paní“  také viděla i slyšela, ale František ji nejdříve ani neviděl ani neslyšel. Až po napomenutí, že se má lépe modlit růženec, jí uviděl, ale stále neslyšel. Vše, co Paní říkala, mu tlumočila Lucie.

Paní pokračovala: „Chcete se darovat Bohu, jste připraveni přinést každou oběť a přijmout každé utrpení, poslané Bohem jako smíření za hříchy a za obrácení hříšníků?“

„Ano, chceme to,“ souhlasila Lucie i za ostatní.

„Dobře, budete velmi trpět, ale vaší útěchou bude milost Boží.“ Při těchto slovech rozprostřela krásná Paní ruce a vyslala k nim odlesk, který z jejích rukou vyzařoval. V jeho záři viděly děti samy sebe tak, jak je vidí Bůh. Viděly se jasněji než je možno se spatřit v nejlepším zrcadle. Z vnitřního hnutí padly na kolena a z hloubi duše opakovali: „Ó, Nejsvětější Trojice, klaním se Ti! Můj Bože, miluji Tě v Nejsvětější svátosti!“

Po nějaké chvíli Panna Maria dodala: „Každý den se modlete růženec, abyste pro svět obdrželi mír a konec války.“

Když o tom děti pak vyprávěly, nikdo jim nevěřil a v následujícím měsíci zažily mnoho těžkostí a posměchu. O měsíc později, 13. června se však v tom údolí sešlo již 60 lidí. Paní, kterou viděly jen děti, znovu zopakovala: „Nepřestávejte se každý den modlit růženec. Chci, abyste se učili číst, potom vám řeknu, co si přeji.“

„Chtěla bych Vás požádat, abyste nás vzala do Nebe, prosila Lucie.

Paní dopověděla: „Ano, brzy přijdu a vezmu si Jacintu i Františka. Ty však zde musíš zůstat delší dobu. Ježíš si přeje, aby lidé skrze tebe poznali mne a naučili se mne milovat. Přeje si ve světě rozšířit úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Těm, kteří ji budou šířit, slibuji spasení; tyto duše budou mít u Pána Boha přednost; budou jako květy, které přinesu před jeho trůn.“

Jak jsme již částečně poznali v minulém článku, Církev ukazuje, že nyní je období, kdy máme více poznávat úlohu Panny Marie v Božích plánech. Není tedy nic mimořádného, že duše, které budou šířit úctu k Panně Marii a snažit se poznávat Pannu Marii jak o ní učí Církev, bude mít Pán Bůh zvláště rád, protože tím plní Jeho vůli.

„Zůstanu tu tedy úplně sama?“ zesmutněla Lucie, měla ještě v živé paměti ústrky za poslední měsíc.

„Ne, dceruško moje. Trpíš velice? Neztrácej odvahu! Já tě nikdy neopustím!“ Utěšovala ji Paní: „Moje Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě přivede k Bohu.“ Paní znovu rozepjala ruce a z jejích dlaní ozářilo Lucii světlo. Zdálo se, jakoby Jacinta a František stáli v paprscích, které se vznášely k nebi a Lucii ozařovalo světlo, které se rozlévalo po zemi.

O další měsíc později 13.7. děti prosily, aby Paní udělala zázrak, aby jim lidé uvěřili. Zažívaly totiž mnoho pokořování a utrpení, neboť jim nikdo nevěřil. Paní opakovala prosbu, aby se denně modlili růženec a řekla: „V říjnu vám řeknu, kdo jsem a udělám velký zázrak, aby všichni uvěřili. Obětujte se za hříšníky a často říkejte: „Ježíši, to z lásky k Tobě a za obrácení hříšníků jako zadostiučinění za urážky, kterých se dostává Neposkvrněnému Srdci Mariinu.“

Když říkala tato poslední slova, rozevřela ruce. Záblesk z jejich rukou jakoby pronikl zemí a děti spatřily peklo a strašné utrpení zatracených (vidění pekla patří k tzv. 1. fatimskému tajemství). Poděšené děti pozvedly oči k naší Paní. Lucie vzpomíná: „Zděšení jsme hledali pomoc u blahoslavené Panny, která nám plná dobroty a smutku řekla (tzv. 2. fatimské tajemství):

„Viděli jste peklo, kam jdou duše ubohých hříšníků, (všimněme si, že Panna Maria má s nimi soucit) to k jejich záchraně chce Bůh na světě založit uctívání mého Neposkvrněného Srdce! Když uděláte, co vám říkám, zachrání se mnohé duše a bude mír. Válka (I. světová) brzy skončí. Když však nepřestane urážení Boha, potom za pontifikátu papeže Pia XI. dojde k nové válce, ještě horší (II. sv. válka). Když uvidíte noc ozářenou světlem (pozn. red.: stalo se 1938), potom věřte, že je to znamení, které dává Bůh, že bude trestat svět za špatné skutky válkou, hladem, pronásledováním Církve a papeže.

Abych tomu zabránila, přijdu a budu požadovat, aby Rusko bylo zasvěceno mému Neposkvrněnému Srdci a aby každou první sobotu (v měsíci) byla činěna smírná svatá přijímání. Splníte-li má přání, Rusko se obrátí a bude mír. Jestliže ne, rozšíří Rusko své omyly po světě a budou války a pronásledování Církve. Dobří budou mučeni, Svatý Otec bude muset mnoho trpět a mnohé národy budou zničeny...... (zde bylo dáno tzv. 3.fatimské tajemství, zveřejněné v r.2000)..... ale nakonec bude triumfovat mé Neposkvrněné srdce. Svatý Otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí a daruji světu období míru a pokoje.

Když se modlíte růženec, říkejte po každém desátku: ‘Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy a uchraň nás od pekelného ohně. Přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují‘.“

Západní Evropa si nemůže myslet, že na vině je jen Rusko. Všechna varování včetně Fatimy byla dána v západní části Evropy, protože se přibližně od doby Francouzské revoluce začala odklánět od Boha. Když si vzpomeneme na proroctví papeže Lva XIII.,  zlý duch zde útočil zvláště na Rusko. Podle proroctví však po jeho utrpení začne právě odtud slibovaný triumf Panny Marie. A jak ho uspíšit? Když budeme s Pannou Marií spolupracovat. (O tom budeme psát v dalších článcích.)

Podstata poselství z Fatimy však nespočívá v předpovědi války, nemá ukojit naši zvědavost, ale pomoci zajistit spásu duší. Chce nám postavit před oči hlubokou pravdu, že pozemská neštěstí jsou výrazem Boží spravedlnosti, vyvolané zlobou lidí. Je to zároveň napomenutí, aby totiž pozemská utrpení nebyla předehrou věčné záhuby.

Tyto tři prosté, negramotné, fatimské děti, které znaly jen své hornaté kraje, nemohly ani chápat, natož předvídat události, které Panna Maria popisovala. Tyto události totiž nepředpokládali ani lidé, znalí světového dění.

 

Zjevení začala postupně vyvolávat rostoucí zájem, k čemuž nechtěně přispěl i nekatolický tisk, který ve fatimských poselstvích viděl podvod. Jenže právě tímto způsobem se s fatimským zjevením seznámilo celé Portugalsko i zahraničí. 13.8. 1917 se v údolí Cova da Iria u Fatimy shromáždilo asi 20 000 poutníků. Modlili se růženec, zpívali mariánské písně a čekali na děti. Ale ty nepřišly. Co se stalo?

Okresní komisař Artur d Oliviera, velký nepřítel Církve, se rozhodl udělat konec „fatimským manifestacím“. Proto děti v den zjevení podvodem unesl a uvěznil v okresním městě. Komisař nejprve sliboval, pak  vyhrožoval dětem týráním a pak i násilnou smrtí, a to všechno proto, aby je přinutil k přiznání, že to všechno byl podvod. Ale ani hrozbami, že je zaživa upálí ve vařícím oleji, ani hrozbami utrpení ve vězení, nedokázal děti zlomit. Děti byly rozhodnuty raději zemřít.

Zatím poutníci v Cova da Iria v obvyklém čase zjevení slyší úder hromu a vidí záblesk. Nad malým dubem, kde se Panna Maria zjevovala, se na malou chvíli zjevuje obláček symbolizující Její přítomnost.

Za dva dny děti konečně propustili a za další dva dny se konalo ve Fatimě protestní shromáždění nepřátel Církve. V ten samý den však měly děti velkou radost, neboť mohly znovu vidět a slyšet krásnou Paní: „Modlete se, mnoho se modlete a přinášejte oběti za hříšníky. Je mnoho duší, které přijdou do pekla, protože není nikdo, kdo by se za ně obětoval a modlil.“

Po únose, věznění a hrdinském postoji dětí už lidé nepochybovali o pravosti zjevení. 13. září se jich zde shromáždilo více než 25 000. Při tomto zjevení Paní znovu povzbuzovala děti k horlivé modlitbě růžence, aby vyprosily konec války a obnovila příslib o  viditelném znamení, které v říjnu dá.

Zjevení provázely různé úkazy. Kromě již zmíněného obláčku, který obklopil dub i děti, se objevila i světelná koule, kterou viděli všichni přítomní. Ta doprovázela Nebeskou Paní. Sluneční svit zeslábl natolik, že bylo vidět měsíc i hvězdy. Z nebe se snášely bílé vločky podobné lupínkům květů, které několik metrů nad zemí mizely. Tento jev se ve Fatimě od té doby několikrát opakoval. Úkazy byly jako předehra před velkolepým zázrakem, přislíbeným na příští měsíc říjen.

Celé Portugalsko s napětím očekávalo 13.10.1917. V Cova da Iria se navzdory silnému dešti shromáždilo 60-70 tisíc lidí. Nad malým dubem se znovu zjevila Paní: „Jsem Královna svatého růžence. Chci, aby se na tomto místě postavila kaplička na mojí počest. Je potřeba, abyste pokračovali v každodenní modlitbě růžence. Když splníte tuto prosbu, válka se skončí a vojáci se brzy vrátí domů. Lidé ať se polepší a vyprošují odpuštění pro hříšníky. Ať více neurážejí Pána, který je už dost urážen!“

Ještě jednou otevřela Nebeská Paní své ruce. Paprsky z nich vyzařující směřovaly ke slunci. Tehdy se více než 60 000 lidí stalo svědky slunečního zázraku. Do té doby již téměř 24 hodin hustě pršelo a slunce bylo zahaleno temnými mraky.  Najednou však sluneční paprsky pronikly přes těžké mraky a slunce vypadalo jako zářící stříbrné a lesknoucí se kolo, které ale vůbec neoslepovalo. Slunce se jasně odlišovalo od svého pozadí a točilo se obrovskou rychlostí okolo vlastní osy, odpoutávalo se od oblohy a v krvavě červené barvě se přibližovalo k zemi, zdálo se, že zemi rozdrtí. Slunce jakoby padalo na velký zástup lidí a všichni to viděli, i ateisté. Všichni si mysleli, že v několika vteřinách zemřou (situaci dobře vykreslují zachovalé snímky) a v této chvíli se i ateisté opravdově obrátili k Bohu. Bylo cítit velké horko, lidé se vrhali na kolena do bláta, hlasitě se modlili a prosili o odpuštění. Byl to zázrak v zázraku.

Tato chvíle byla také ukázkou Kristova milosrdenství a vítězství Neposkvrněného Srdce Mariina. Ukázala Boží zázrak, který se člověku  může stát v posledních okamžicích života, kdy může dostat velkou milost obrácení k Bohu, a tak  záchranu pro věčnost.

Po deseti minutách slunce znovu získalo svůj obvyklý vzhled.

V době první části slunečního zázraku měli fatimští vizionáři vidění. Lucie ho později popsala takto: „Když se Matka Boží začala vzdalovat v nesmírnosti oblohy, uviděly jsme u slunce sv. Josefa s Ježíškem a Matku Boží bíle oděnou s modrým pláštěm. Zdálo se, že svatá rodina žehná svět znamením kříže. Chvíli na to jsem viděla našeho Pána Ježíše a naší Paní v podobě, která mi dala myšlenku, že je to Matka Bolestná. Potom mnohonásobné vidění zmizelo.“

Nebeská Matka dala svým dětem shromážděným v Cova da Iria ještě milou pozornost – jejich zcela promočené šaty byly po této události úplně suché.

Jak Panna Maria předpověděla, Jacinta a František byli skutečně v krátké době po nemoci spojené s utrpením, ale zcela v důvěře k Bohu, povoláni do nebe. Lucie se stala řeholnicí. V r.1925 (je zaznamenáno v časové lince v minulém článku) se jí opět zjevila Panna Maria, se Srdcem obklopeným trny. Byla doprovázena Pánem Ježíšem, který pravil: „Měj slitování se Srdcem své Svaté Matky, které je pokryto trny, jež do něho zarážejí nevděční lidé, aniž kdo z nich učiní akt nápravy, aby tyto trny vyjmul.“

Po té hovořila Panna Maria:

„Pohleď, má dcero, na mé Srdce obklopené trny, jež do něho bez ustání zarážejí nevděční lidé svým rouháním a nevděkem. Alespoň ty se mě snaž potěšit a zveřejni, že všem, kdo se během pěti měsíců v roce vždy první sobotu vyzpovídají, půjdou k přijímání, pomodlí se růženec a čtvrt hodiny stráví v mé společnosti rozjímáním nad mystérii růžence s úmyslem, aby mi poskytli důstojnou nápravu, slibuji, že budu přítomna při jejich smrtelné hodině se všemi milostmi potřebnými ke spáse jejich duší.“

Požadavek prvních pěti sobot byl později povýšen na devět.

 

Sestra Lucie připomíná, že první velká prosba Panny Marie k nim (a jejich prostřednictvím i k nám) byla, zda jsou ochotni obětovat se za hříšníky a přijmout kříže, které jim Bůh na jejich záchranu sešle. Již sv. Pavel píše: „...proto se raduji, že nyní mohu na svém těle doplňovat to, co zbývá do míry utrpení Kristova..... (Kol.1,24)“

Pán Ježíš, který za nás mohl vše zaplatit, chtěl, abychom i my měli podíl na největším díle Syna člověka, jako jeho bratři. Milosrdenství Boží nás, kteří bychom bez vykoupení byli odsouzení do pekla, staví do role spolupracovníků Božích.

Ještě jednou se vraťme k poselství Panny Marie. Panna Maria po té, co ukázala dětem Peklo, pravila: „Viděli jste peklo, kam jdou duše ubohých hříšníků, to k jejich záchraně chce Bůh na světě založit uctívání mého Neposkvrněného Srdce! Budete-li konat, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání......“. To znamená, kdybychom my byli ochotnější ke spolupráci, mnoho duší by bylo zachráněno a na světě by byl o to větší mír. „.....to k jejich záchraně chce Bůh na světě založit uctívání mého Neposkvrněného Srdce! Budete-li konat, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání....“. Zasvěcení Neposkvrněnému Srdci má v tomto díle záchrany klíčový a naprosto logický význam - jaký, si vysvětlíme v dalším článku.

Že máme myslet na hříšníky vyjadřují i modlitby, které nás naše Paní ve Fatimě naučila:

Po každém desátku růžence: „Pane Ježíši, odpusť nám naše viny, uchraň nás od pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“

Při oběti za hříšníky: „Ó, Ježíši, to je z lásky k Tobě, za obrácení hříšníků a za nápravu hříchu spáchaných proti Neposkvrněnému Srdci Mariinu.“

Již anděl v přípravném zjevení naučil děti: „Bože můj věřím v tebe, věřím i za ty, který v tebe nevěří, miluji tě a klaním se ti i za ty, kteří tě nemilují.“

 

Na závěr jen krátce naznačíme další vývoj fatimských událostí:

1917-24 probíhaly útoky nepřátel Církve proti Fatimě, včetně pumového útoku, kdy 4 nálože zničily kapli na místě zjevení. Pátá nálož, umístěná pod dubem, kde se Panna Maria zjevila, nevybuchla.

13.5.1922 začala Církev vyšetřovat pravost fatimských zjevení ustanovenou komisí.

Během let 1922-30 vzniklo ve Fatimě sdružení pro pomoc nemocným, byla vybudována křížová cesta, nemocnice, začala stavba exercičního domu, začal vycházet časopis Hlas Fatimy a vznikly další aktivity.

13.10.1930 církevní komise končí vyšetřování a uznává pravost zjevení.

V květnu 1936 portugalský biskupský sbor vyhlašuje slib, jestli Neposkvrněné Srdce Panny Marie uchrání Portugalsko do konce roku 1937 hrozící občanské války (jako hrozila a nakonec vypukla ve Španělsku), vykoná a zorganizuje celonárodní děkovnou pouť do Fatimy, aby celý národ poděkoval Panně Marii a zasvětil se jejímu Neposkvrněnému Srdci!

Přes všechny pokusy bylo Portugalsko nakonec uchráněno nejen občanské války, ale i 2. sv. války.

13.5.1938 dvacet arcibiskupů a biskupů v čele s kardinálem, 1000 kněží a 500 000 věřících připutovalo do Fatimy, ostatní věřící se shromáždili ve svých farnostech a společně vykonali zasvěcení.

Z výše uvedeného vyplývá, že tehdy lid Portugalska zjevení přijal.

Není pravdou, že válka Portugalsku obecně nehrozila. Naopak. 31.12.40 psal Hitler Mussolinimu do Itálie: „Učinili jsme všechna opatření, abychom 10.1.1941 překročili španělské hranice a v polovině února dosáhli Gibraltaru.“  Jak dále vysvětloval, chtěl také obsadit portugalské přístavy, aby získal příznivou výchozí pozici pro svoji námořní strategii. Tato akce měla začít pod názvem „Operace Felix“. Invazní oddíly měly 8 divizí, 2000 letadel a jednu pancéřovou divizi. Tato divize měla proniknout z Caeres ve Španělsku do Lisabonu a Porta, aby zabránila případnému anglickému vylodění. Nebezpečí bylo tak velké, že portugalská vláda chystala přeložení svého sídla na ostrov Azory. Ve své druhé rozhlasové promluvě k Fatimě 13.5.46 se papež Pius XII. o této situaci zmínil: „Tato válka, která byla strašlivější než kterákoliv předtím, čtyři dlouhé roky kličkovala kolem vašich hranic, ale nepřekročila je.“

To jen jedna ze situací nastiňuje, jak dalece zasáhla Fatima do dynamiky a dramatu světového dění.

 

Podrobněji o zjevení Panny Marie ve Fatimě vypráví nejstarší ze tří dětí, které viděli Pannu Marii - Lucie:

 

Lucie vypráví o Fatimě.

 

Fatima je malá horská obec s drobnými rozptýlenými osadami a usedlostmi asi 100 km na sever od Lisabonu v Portugalsku. V roce 1917, nedlouho před koncem první světové války, se zde zjevila Panna Maria třem malým dětem – desetileté Lucii Santosové jejímu devítiletému bratranci Františku Martovi a jeho sedmileté sestře Jacintě.

Děti pocházely z prostých chudých rodin a v době zjevení byly docela negramotné, protože nikdo z nich dosud nechodil do školy. Neuměly ani počítat dny v týdnu a nevěděly, co je to kalendář. Proto některé události ani nedokázaly správně časově zařadit. Přesto však už měly základní náboženské vzdělání, které jim vštěpovala zejména Luciina maminka.

Panna Maria se dětem zjevovala na jednom vzdáleném místě nazývaném Cova da Iria, kam někdy chodily společně pást ovce. Svatá Panna se jim zjevila celkem šestkrát vždy třináctého každého měsíce. Poprvé to bylo 13. května 1917 a naposledy 13. října. Tehdy před 70 tisíci poutníky došlo k velikému slunečnímu zázraku, o kterém napsaly všechny portugalské noviny a zveřejnily i četné fotografie.

Panna Maria - podobně jako dříve na jiných místech, např. v roce 1830 v Paříži v ulici du Bac, v roce 1846 v La Salettě a v roce 1858 v Lurdech, nás vyzývá k návratu k Bohu, k pokání, k nápravě našeho života a k modlitbě svatého růžence, který je jí nejdražší a který je v rukou věřícího člověka tou nejúčinnější zbraní proti silám zla.

Ve Fatimě Svatá Panna svěřila dětem závažné „Tajemství“, které pozůstává ze tří částí. První částí je vidění pekla a pekelných muk, tak jak je uvedeno v tomto výboru z Luciiných vzpomínek a modernímu člověku má důrazně připomenout, že ďábel a peklo skutečně existují, že to nejsou pouhé pohádkové představy pro děti. Druhá část pozůstává z proroctví o vývoji událostí po první světové válce, o Rusku a o druhé světové válce; byla zveřejněna papežem Piem Xll. v roce 1942. Třetí část zveřejněná roku 2000 se týká závažných událostí naší doby.

Sourozenci Martovi brzy po zjeveních (v roce 1920) zemřeli na následky tehdejší těžké chřipkové epidemie. Vlastní poslání tak zůstalo na nejstarší Lucii, která vstoupila do kláštera, všechno sepsala a postarala se, aby všechna tři tajemství byla správně odevzdána.

Sestra Lucie žila až do smrti 13.2.2005 v karmelitánském klášteře v Coimbře v Portugalsku. V roce 1967 byla k padesátiletému výročí zjevení papežem Pavlem VI. pozvána na pouť do Fatimy a tam jím před dvěma miliony přítomných poutníků slavnostně uvedena na hlavní tribunu. V roce 1982 a 1991 se tato situace opakovala, tentokrát za přítomnosti papeže Jana Pavla II.

V roce 1935 byly ostatky malé Jacinty převezeny na hřbitov do Fatimy. Když byla rakev otevřena, úřední komise shledala, že Jacintin obličej nepodlehl rozkladu a zůstal úplně neporušený ­jako za živa.

Fatimský biskup José da Silva poslal fotografii exhumované Jacinty sestře Lucii a požádal ji, aby napsala, co ví o jejím životě.

O vánocích roku 1945 tak Lucie napsala první sešit „Pamětí“, týkající se hlavně vzpomínek na Jacintu a jejich společné zážitky. Na další biskupovu výzvu po něm následovaly další tři sešity. V roce 1967 při příležitosti padesátého výročí zjevení fatimský biskup rozhodl, aby byly všechny čtyři sešity vydány tiskem. A tak se dnes aspoň malý výbor z Luciiných vzpomínek dostává, milý čtenáři, i do tvých rukou.

 

Šťastné dětství

 

Připadá mi, že dobrý Bůh mě ráčil vyznamenat užíváním rozumu už jako docela maličkou. Vzpomínám si, že už v náručí své matky jsem si uvědomovala, co dělám. Vzpomínám si, jak mě kolébali a jak jsem usínala za zpěvu různých písní. Byla jsem nejmladší z pěti sester a jednoho bratra, které náš Pán udělil mým rodičům, a vzpomínám si, že mezi nimi docházelo k neshodám, protože mě všichni chtěli mít v náručí a zabývat se mnou. Aby nebyl nikdo ve výhodě, brávala mě matka z jejich náruče, a pokud měla sama něco na práci a nemohla se mnou zabývat, svěřila mě otci, který mě také zahrnoval laskáním a polibky.

První věc, které jsem se naučila, bylo „Zdrávas Maria“, protože moje matka měla ve zvyku držet mě v náruči, když učila mou sestru Karolinu, o pět let starší než já. Mé dvě starší sestry byly už velké, a protože jsem byla papouškem, který všechno opakoval, byla matka ráda, když mě vodily všude, kam šly. Byly, jak se u nás říká, „hlavou mládeže“. Nebylo slavnosti ani tance, aby se jich nezúčastnily. Vždycky o masopustu, na svatého Jana, o vánocích býval ples. A navíc byly sklizně. Během trhání oliv se tančívalo téměř denně. O hlavních svátcích farnosti, jako na svaté Srdce Ježíšovo, na Pannu Marii Růžencovou, na svatého Antonína atd. se pořádala loterie s dortem a samozřejmě i ples. Mimoto jsme bývaly zvány na všechny svatby slavené na okolních statcích, protože má matka, pokud nebyla pozvána jako host, byla volána, aby vařila. O svatbách bál začínával na konci hostiny a trvával až do druhého dne do rána. Moje sestry mě brávaly vždycky s sebou, a proto se už postaraly o to, abych byla stejně zapálena jako ony. Protože jedna z nich byla švadlenou, měla jsem vždycky nejelegantnější šaty, v jakých tehdy u nás na venkově bylo zvykem chodívat: skládanou sukni, pás z leštěné kůže, šátek s cípy obrácenými dozadu, plstěný klobouk se zlatými zrnky a různobarevným peřím. Dalo by se říci, že mě oblékaly spíše jako panenku než jako děvčátko.

Na bálech mě postavily na bednu nebo na vyvýšený kus nábytku, aby mě zúčastnění neumačkali. Tam jsem zpívala za doprovodu kytary a harmoniky různé písně. Mé sestry je se mnou zkoušívaly a učily mě i tančit pro případ, kdyby někdo chyběl do páru. Proháněla jsem se s velkou vervou, a tak jsem si vysloužila pozornost a potlesk účastníků. Samozřejmě jsem za to dostávala odměny a dárky od všech, kdo chtěli udělat radost mým sestrám.

Vždy v neděli odpoledne se všechna mládež shromažďovala v našem domě, v létě ve stínu tří velkých fíkovníků, v zimě v přístřešku, který jsme měli v místě, kde je dnes dům mé sestry Marie. Zde mladí trávili celé odpoledne v hrách a rozprávce s mými sestrami. Zde se také o velikonocích pořádala loterie o cukrované mandle. Dostávala jsem jich vždy více než jsem měla, protože mnozí to tak schválně zařídili, aby mi udělali radost.

Moje matka trávívala ona odpoledne sedíc u dveří, které z kuchyně vedly na dvůr, odkud mohla vidět, co se děje. Buď měla na klíně knihu a četla, anebo mluvila s některou mou tetou nebo sousedkou, které ji přišly navštívit. Vždycky zachovávala své vážné vzezření. Všichni věděli, že co řekne ona, platí jako slovo Písma, a že je nutno ji uposlechnout bez váhání. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se před ní odvážil říci neuctivé nebo nevhodné slovo. Běžně se u nás říkávalo, že má matka platí víc než všechny její dcery dohromady.

Tak jsem dosáhla šesti let, obklopena samou náklonností a laskáním.

A abych řekla pravdu, začal se na mě usmívat svět. Obzvlášť vášeň pro tanec zapouštěla v mém ubohém srdci hluboké kořeny. A přiznávám se, že kdyby Bůh v mém případě neužil zvláštní milosti, touto cestou by mě démon zatratil.


První přijímání

 

Když se přibližoval den stanovený panem farářem k slavnostnímu prvnímu přijímání pro děti farnosti, má matka si myslela, že když její holčička umí pěkně katechismus a dosáhla už šesti let, mohla by snad také jít k prvnímu přijímání. S tímto úmyslem mě poslala se sestrou Karlou na katechismus, který dával pan farář jako přípravu k prvnímu přijímání. Chodila jsem tam tedy celá nadšená a věřila jsem, že brzo budu moci poprvé přijmout svého Boha. Pan farář dával hodiny usazen na židli, postavené na stupínku. Zavolal mě vždycky k sobě, když některé dítě neznalo odpověď na jeho otázky, žádal odpověď po mně.

Přišel předvečer velkého dne a pan farář pozval všechny děti na ráno do kostela, aby definitivně rozhodl, které z nich budou přijímat. Jaký byl můj zármutek, když mě pan farář k sobě zavolal a řekl mi, laskaje mě, že musím počkat do sedmi let. Dala jsem se hned do pláče, a jako bych byla u své matky, položila jsem hlavu na jeho kolena a vzlykala jsem. V této poloze jsem byla, když do kostela vstoupil kněz, který byl panem farářem pozván k výpomoci při zpovědích.[9] Ptal se na důvod mých slz, a když se ho dověděl, zavedl mě do sakristie a tam se mě vyptával na katechismus a na mystérium Eucharistie. Pak mě vzal za ruku a přivedl před pana faráře a řekl mu: „Otče Péno, tuhle maličkou můžete nechat přijímat. Ví lépe než ostatní, co dělá.“

„Ale vždyť má jen šest let,“ odvětil dobrý farář.

„Nevadí! Přejete-li si to, přebírám sám odpovědnost!“ „Dobrá,“ řekl mi dobrý farář: „Řekni své matce, že je to domluveno. Zítra půjdeš k prvnímu přijímání.“

Moje radost byla nepopsatelná. Odcházela jsem, tleskajíc radostí rukama a celou cestu domů jsem běžela, abych tuto dobrou zprávu oznámila mamince, která mě ihned začala připravovat na odpolední zpověď. Když jsme přišly do kostela, řekla jsem matce, že bych se chtěla vyzpovídat onomu knězi, který přijel odjinud. Zpovídal v sakristii, usazen na židli. Moje matka tedy poklekla u dveří před velkým oltářem s ostatními ženami, které čekaly, než jejich děti přijdou na řadu. Když přišla řada na mne, šla jsem pokleknout k nohám našeho dobrého Boha, představovaného jeho služebníkem, abych prosila o odpuštění svých hříchů. Když jsem svou zpověď skončila, spatřila jsem, že všichni se smějí. Moje matka mě zavolala a řekla mi: „Má dcero, copak nevíš, že se zpovídáme potichu, protože je to tajemství? Všichni tě slyšeli. Jen na konci jsi cosi řekla, co všem uniklo.“

Na zpáteční cestě učinila moje matka několik pokusů o odhalení, jak ona to nazývala, tajemství mé zpovědi. Ale nedostala ze mne nic jiného než hluboké mlčení.

Teď konečně toto tajemství své první zpovědi odhalím. Když mě onen dobrý kněz vyslechl, řekl mi několik slov: „Má dcero, tvá duše je chrámem Ducha Svatého. Vždycky ji zachovej čistou, aby v ní mohl pokračovat ve své božské činnosti.“

Jak jsem tato slova uslyšela, cítila jsem se proniknuta úctou k nitru své duše a zeptala jsem se dobrého zpovědníka, co mám dělat.

„Tamhle na kolenou u nohou Naší Paní,“ řekl mi „ji v plné důvěře popros, aby převzala péči o tvé srdce a připravila ho k zítřejšímu důstojnému přijetí jejího drahého Syna, a ať tvé srdce uchovává jen pro něho.“

V kostele bylo několik soch Panny Marie. Ale protože moje sestry se staraly o oltář Růžencové Panny Marie, měla jsem ve zvyku se modlit před její sochou. Tentokrát jsem se tam také odebrala, prosila jsem ji se vší horlivostí, jíž jsem byla schopna, aby moje ubohé srdce uchovala jen pro Boha. Jak jsem s očima upřenýma na sochu svou prosbu několikrát opakovala, zdálo se mi, že se na mne usmívá a že s pohledem a pokynem plným dobroty mi říká, že ano. Byla jsem zaplavena takovým štěstím, že jen stěží jsem byla schopna říci slovo.

Mé sestry strávily večer prací; šily můj bílý šat a květinový věneček. Já sama jsem však pro radost nemohla spát a zdálo se mi, že hodiny vůbec neubíhají. Neustále jsem vstávala a chodila se za sestrami ptát, není-li už ráno a nechtějí-li mi vyzkoušet můj šat, věneček atd.

Ráno toho šťastného dne konečně nastalo, ale jak pomalu se přibližovala devátá hodina! Moje sestra Marie mě, už oblečenou do bílých šatů, zavedla do kuchyně, abych požádala rodiče o odpuštění, políbila jim ruku a poprosila o požehnání. Když byl tento obřad skončen, dala mi má matka poslední rady. Řekla mi, oč bych podle jejího přání měla požádat našeho Pána, až ho budu mít ve svém srdci, a opustila mě se slovy: „Především našeho Pána pros, aby z tebe učinil světici!“ Tato slova se mi vryla do srdce tak dobře, že byla tím prvním, co jsem řekla našemu Pánu, hned jak jsem ho přijala.

Měla jsem to štěstí, že jsem přijímala první. Když kněz sestupoval po stupních od oltáře, zdálo se mi, že mé srdce mi vyskočí z prsou. Ale jakmile položil na mé rty božskou Hostii, pocítila jsem veliký jas a mír. Zmocnila se mě nadpřirozená atmosféra. Přítomnost dobrého Boha se mi stala tak hmatatelná, jako bych ho viděla a slyšela svými tělesnými smysly. Přednesla jsem mu tedy svoje prosby: „Pane, učiň ze mne světici! Uchovej mé srdce stále čisté, jen pro sebe!“

Zdálo se mi, že dobrý Bůh v hloubi mého srdce řekl zřetelně tato slova: „Milost, která ti dnes byla dána, zůstane v tvé duši živá a přinese v ní ovoce věčného života.“

Cítila jsem, že jsem tímto způsobem Bohem přeměněna. Když náboženský obřad skončil, byla už téměř jedna hodina po poledni, protože kněží, kteří přišli odjinud, se velmi opozdili, a protože kázání i obnova křestního slibu trvaly velmi dlouho. Matka mě s úzkostí přišla hledat, neboť si už myslela, že jsem omdlela slabostí. Ale já se zatím cítila tak nasycena chlebem andělů, že v té chvíli mi bylo nemožné, abych požila nějakou potravu.

Od té doby pro mne věci světa pozbyly chuť a přitažlivost, které jsem k nim už začala pociťovat, a cítila jsem se dobře jen na nějakém osamoceném místě, kde jsem se mohla, docela sama, znovu rozpomínat na rozkoše svého prvního přijímání. Ale tato samota mi byla popřána jen zřídkakdy, protože jsem musela hlídat děti, které nám svěřovali sousedé, a mimoto má matka byla zvyklá dělat i ošetřovatelku. Přicházívali k ní pro radu i při nejmenší nevolnosti a žádali ji, aby šla nemocného navštívit domů, nemohl-li sám chodit. Tak trávila dny, a někdy i noci, v domech nemocných. Prodloužila-li se nemoc a vyžadoval-li to stav nemocného, posílala moje sestry, aby u něho strávily několik nocí, a tak si mohli členové rodiny odpočnout. Když onemocněla některá matka rodiny s dětmi, které by ji rušily svou hlučností, přivedla je moje matka domů a já byla pověřena, abych se o ně starala. Tak jsem je bavívala a učila je navíjet nit na člunek a připravovat všechno, čeho je zapotřebí k tkalcovskému řemeslu.

S takovými věcmi jsme měli hodně co dělat, protože v našem domě bylo obvykle několik cizích dívek, které se přicházely učit tkát a šít. Tyto dívky naší rodině téměř vždy projevovaly velkou náklonnost a často říkaly, že u nás prožily nejhezčí chvíle svého života. Protože v určitá období roku sestry musely pracovat na poli, tkalo se a šilo před spaním. Po večeři a modlitbě, která následovala a kterou začínal můj otec, jsme se pustily do práce. Všichni se něčím zaměstnali. Sestra Marie usedla za tkalcovský stav. Otec připravoval cívky, Tereza a Glorie šily, matka předla vlnu, Karolina a já, když jsme poklidily v kuchyni, jsme se zaměstnaly stehováním a přišíváním knoflíků a podobně. Aby rozehnal spaní, hrál bratr na harmoniku a my jsme při ní zpívali různé písně. Často přicházeli sousedé a připojovali se k nám. Kolikrát jsem slyšela, jak ženy říkají matce: „Jak jsi šťastná! Jaké kouzelné děti ti dal náš Pán!“

 

František a Jacinta

Nevím proč, ale obzvláštní náklonnost mi projevovala má sestřenice Jacinta a její bratr František a téměř neustále mě vyhledávali, abych si s nimi hrála. Neměli rádi společnost druhých dětí a neustále mě žádali, abych s nimi šla ke studni, kterou měli mí rodiče vzadu, na pozemku přiléhajícím k domu. Zde Jacinta volila hry. Jejími oblíbenými hrami byly téměř vždy „kamínky“ a hra o knoflíky. Hráli jsme je usazeni na studni, pokryté velkými plotnami, ve stínu olivy a dvou švestek.

Často se stávalo, že jsem Jacintě, toužící po hře se mnou, nemohla vyhovět. Mé dvě starší sestry, jedna tkadlena, druhá švadlena, totiž zůstávaly po celý den doma, a tak sousedky, které šly pracovat na pole, žádaly mou matku o dovolení, aby mohly ponechat svoje děti ve dvoře mých rodičů, kde jsem si s nimi pod dohledem sester hrávala. Matka s tím vždycky souhlasila, i když tak mé sestry ztrácely čas. Já jsem tedy bývala pověřována, abych se s dětmi bavila a dávala pozor, aby nespadly do studny, která byla ve dvoře. Po obědě nás matka učila katechismu, hlavně přibližovala-li se postní doba.

Takto jsem dospěla do věku, v jakém má matka svěřovala dětem pasení stáda. Mé sestře Karolíně bylo třináct let a měla začít pracovat. Péči o stádo tedy má matka svěřila mně. Šla jsem tu novinku oznámit svým společníkům a řekla jsem jim, že už si s nimi nebudu chodit hrát. Ale mí malí se s naší rozlukou nesmířili. Šli požádat svou matku, aby jim dovolila jít se mnou. Odmítla. Museli jsme se tedy s rozloučením smířit. Téměř každého dne za soumraku mi aspoň přicházeli po cestě naproti a pak jsme společně utíkali na mlat a čekali, až Panna Maria a andělé zapálí svoje lampy a postaví je za okno (míněno měsíc a hvězdy), aby nám jimi svítili, jak jsme říkávali. Když měsíc nesvítil, říkávali jsme, že v lampě Panny Marie není olej.

 

Malí pasáčci

Bylo mi tedy svěřeno naše stádo. Novinka, že začínám pastevecký život, se rychle rozšířila mezi malými pasáčky, a téměř všichni mi přišli nabídnout, že mě budou doprovázet. Všem jsem řekla své ano a se všemi jsem se domluvila, že s nimi půjdu na pastvu. Druhého dne bylo celé okolí zaplněno pasáčky a jejich stády. Byl jich úplný mrak, ale já jsem se uprostřed tolika halekání necítila dobře. Vyvolila jsem si tedy z nich za společníky tři děvčátka a aniž jsem něco řekla ostatním, domluvila jsem se s nimi, že půjdeme na pastviny, ležící na druhé straně. Vybrala jsem si Terezu Matiasovou, její sestru Marii Rosu a Marii Justinu. Následujícího dne jsme se se svými stády odebraly na horu zvanou „Cabeco“. Šly jsme na svah hory obrácený na sever. Pod našima nohama leželo rozlehlé území porostlé stromy a sestupující k planině s olivovníky, duby a borovicemi. K polednímu jsme pojedly, načež jsem vyzvala své společnice, aby se se mnou pomodlily růženec, což přijaly s dobrým srdcem. Sotva jsem však začaly, uviděly jsme přímo před našima očima jakousi postavu jakoby visící ve vzduchu nad stromy, postavu podobající se soše ze sněhu, kterou sluneční paprsky jakoby zprůhledňovaly: „Co je to?“ ptaly se trochu vystrašeně mé společnice.

„Nevím!“

Pokračovaly jsme v modlitbě s očima upřenýma na postavu, která zmizela, hned jak jsme skončily. Podle svého zvyku jsem se rozhodla, že nic neřeknu. Ale mé družky ihned po návratu domů vyprávěly svým rodinám, co se stalo. Novinka se rozšířila. Jednoho dne, právě když jsem se vracela domů, se mě matka zeptala: „Poslyš, říkají, že jsi tam viděla kdovíco. Co jsi vlastně viděla?“

„Nevím.“ A protože jsem to nedovedla vysvětlit, připojila jsem: „Vypadalo to jako nějaká osoba zahalená do prostěradla.“ Chtěla jsem ještě říci, že jsem nemohla rozpoznat její rysy, a tak jsem prohlásila: „Nebylo jí vidět ani oči ani ruce.“ Matka to shrnula s opovržlivým gestem: „Dětinské hlouposti!“

Za nějaký čas jsme s našimi stády přišly znovu na stejné místo a stejná věc se opakovala stejným způsobem. Mé společnice opět vyprávěly, co se událo. Po jisté době se opakoval stejný úkaz. Moje matka tak už potřetí slyšela vyprávět jinými lidmi o takové události, aniž já sama jsem se jí doma o tom zmínila. Poněkud nespokojena mě proto zavolala a zeptala se: „Podívejme se! Co říkáte, že tam vidíte?“

„Nevím, maminko, nevím, co to je!“ Mnozí lidé se nám začali posmívat. A protože jsem od svého prvního přijímání byla častokrát jakoby pohlcena vzpomínkami na to, co se tehdy událo, mé sestry se mě poněkud pohrdavě tázávaly: „Vidíš zase někoho zahaleného do prostěradla?“

Tyto postoje a tato pohrdlivá slova se mě velice dotýkaly, neboť jsem až dosud byla zvyklá jen na laskání. Ale to zatím ještě nic nebylo. Nevěděla jsem, co mi dobrý Bůh vyhrazuje pro budoucnost.

 

Zjevuje se Anděl

V té době František a Jacinta žádali své rodiče o povolení, aby mohli začít hlídat stádo, a obdrželi ho. Opustila jsem tedy své ostatní dobré druhy a nahradila jsem je bratrancem a sestřenicí, Františkem a Jacintou. Oba malí se totiž těžce smiřovali s nepřítomností své dřívější společnice. Bez ustání tedy znovu a znovu si na své matce vyprošovali, aby je také nechala hlídat stádo. Moje teta, snad proto, aby se zbavila jejich ustavičného žadonění, jim svěřila hlídání malého stáda ovcí, přestože byli ještě malí. Přiběhli mi oznámit novinu s rozzářenými tvářemi a bylo rozhodnuto, že každý den dáme obě stáda dohromady. Stádo, které odešlo první, počkalo na druhé u „Barreira“, jak jsme nazývali rybníček na úpatí kopce. Jakmile jsme byli pohromadě, rozhodli jsme, na kterou pastvinu se ten den vydáme, a vyšli jsme tam šťastni a spokojeni, jako bychom šli na slavnost.

Ovce k nám přilnuly, protože jsme jim často dávali svoje jídlo. A tak, když jsme došli na pastvu, mohli jsme si spokojeně hrát. Nevzdalovaly se od nás.

Jacinta velice ráda naslouchala, jak se po údolích rozléhá ozvěna jejího hlasu. A tak mou nejoblíbenější kratochvílí bylo, že jsme se usadili na vyvýšeném skalisku na vrcholku jedné hory a silným hlasem volali různá jména. Jméno, které se nejlépe ozývalo, bylo jméno Maria. Někdy Jacinta tak přeříkala celý Zdrávas. Další slovo vždycky vyslovila tehdy, až ozvěna prvního zanikla.

Rádi jsme také zpívali písně. Mimo světské písně, které jsme bohužel také dobře znali, Jacinta ráda zpívala hlavně několik mariánských písní a „Andělé, zpívejte se mnou“.

Velmi jsme také lnuli k tanci. Jakmile jsme zaslechli, že jiní pasáčci hrají na svoje hudební nástroje, dali jsme se do tance. Jacinta pro to měla zvláštní talent, přestože byla ještě malá.

Doporučovali nám, abychom se po jídle modlili růženec. Ale protože se nám zdálo, že máme příliš málo času ke hře, vymysleli jsme si pěkný způsob, jak se ho pomodlit co nejrychleji: probírali jsme zrnka růžence tak, že jsme ke každému říkali jen „Zdrávas Maria“, „Zdrávas Maria“, „Zdrávas Maria“. Když jsme došli na konec desátku, po větší přestávce jsme řekli:

„Otče náš“ a nic víc. Tak jsme tedy růženec skončili za okamžik.

Jednoho krásného dne[10] jsme se se svými ovečkami odebrali na pozemek patřící mým rodičům a ležící pod horou, o níž jsem už mluvila, a to na její východní straně. To místo se nazývá „Chousa Velha“. Dopoledne začalo drobně mrholit, trochu více než kdyby padala rosa. Vystoupili jsme tedy po svahu hory, následováni ovcemi, a hledali nějaké skalisko, abychom se mohli schovat. Tak jsme tehdy poprvé vstoupili do požehnané prohlubně. Leží uprostřed olivového sadu, patřícímu mému příbuznému Anastasovi. Odtud je vidět vesničku, kde jsem se narodila, dům mých rodičů, statky osad Casa Velha a Eira da Pedra. O zbytek olivového sadu, který se rozkládá až k oněm malým statkům, se dělí několik majitelů.

Zůstali jsme na tomto místě po celý den, i když už déšť ustal a opět se ukázalo jasné a krásné slunce. Pojedli jsme, pomodlili se růženec a dali se do hry v kamínky. Už jsme si tak hráli nějakou dobu, když silný vítr zatřásl stromy a přiměl nás, abychom pozvedli oči a podívali se, co se děje, neboť počasí bylo klidné. Tu jsme spatřili, jak se k nám nad olivovníky přibližuje zrovna taková postava, o níž jsem už mluvila. Jacinta a František ji dosud nikdy neviděli a já jsem jim o ní neříkala. Jak se k nám přibližovala, rozeznávali jsme její podobu lépe. Byl to mládenec čtrnácti nebo patnáctiletý, bělejší než sníh, sluncem zprůhledněný jako krystal a velice krásný. Když se k nám přiblížil, řekl nám: „Nebojte se! Jsem Anděl Míru. Modlete se se mnou!“ A poklekl na zem, sklonil čelo až k zemi a dal nám třikrát opakovat tato slova:

„Můj Bože, věřím v tebe, uctívám tě, doufám v tebe a miluji tě! Prosím tě, odpusť všem, kdo v tebe nevěří, neuctívají tě, nedoufají v tebe a nemilují tě.“

Pak povstal a řekl nám: „Modlete se takto! Ježíšovo a Mariino Srdce je pozorné k vašim prosbám!“ Tato slova se tak vryla do našeho ducha, že jsme je nikdy nezapomněli. Od té chvíle jsme strávili, takto skloněni, mnoho času jejich opakováním. Svým příbuzným jsem hned připomněla, aby to dobře uchovali jako tajemství, a tentokrát mě, díky Bohu, poslechli.

Uplynul dosti dlouhý čas. Jednoho letního dne, zrovna když jsme trávili hodiny poledního horka doma a hráli si na poklopu studny, kterou mí rodiče měli na pozemku domu, náhle jsme před sebou spatřili tutéž postavu, téhož Anděla, jak mi aspoň připadalo. Řekl nám: „Co děláte? Modlete se. Hodně se modlete. Přesvaté Srdce Ježíšovo a Mariino má s vámi úmysly milosrdenství. Bez ustání nabízejte Nejvyššímu modlitby a oběti.“

Zeptala jsem se: „Jakým způsobem se máme obětovat?“

„Ze všeho, z čeho jen budete moci, nabízejte Bohu oběť jako nápravný čin za hříchy, jimiž je urážen, a jako prosbu o obrácení hříšníků. Přivolávejte takto vaší vlasti mír. jsem jejím strážným Andělem, Andělem Portugalska. A především snášejte s odevzdaností utrpení které vám Pán sešle.“

Opět uběhl nějaký čas. Jednoho dne jsme šli zase pást naše stáda na pozemek patřící mým rodičům. Když jsme se najedli, rozhodli jsme se, že se půjdeme pomodlit do jeskyně, která se nachází na opačné straně kopce. Hned jak jsme tam dorazili, dali jsme se do opakování Andělovy modlitby. Nevím, kolikrát jsme už tuto modlitbu opakovali, když jsme nad sebou spatřili zazářit neznámé světlo. Vstali jsme, abychom se podívali, co se to děje, a uviděli jsme Anděla, držícího v levé ruce kalich, nad kterým se vznášela hostie, z níž do kalichu padalo několik kapek krve. Anděl ponechal kalich vznášet se ve vzduchu, poklekl vedle nás a třikrát nám dal opakovat:

„Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Svatý Duchu, hluboce se vám klaním a nabízím vám nejdražší Tělo, Krev, Duši a Božství Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, k nápravě urážek, svatokrádeží a lhostejnost, kterými je on sám urážen, a prostřednictvím nekonečných zásluh jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina vás prosím o obrácení ubohých hříšníků.“

Potom Anděl povstal a vzal do svých rukou kalich a hostii. Mně dal svatou hostii a Krev rozdělil mezi Jacintu a Františka se slovy: „Vezměte a pijte Tělo a Krev Ježíše Krista, tolik uráženého nevděčnými lidmi. Napravte jejich zločiny a potěšte svého Boha!“ A opět poklekl na zem a spolu s námi opakoval třikrát stejnou modlitbu: „Nejsvětější Trojice. . .“ a pak zmizel. My jsme zůstali v téže poloze a stále jsme opakovali táž slova. Když jsme se zvedli, zjistili jsme, že už se smráká a že už je čas k návratu domů.

 

Velké změny

Takto jsem dospěla ke konci svých prvních tří let malé pasačky, od sedmi do desíti let. Během těchto tří let náš dům i naše farnost úplně změnily svou tvářnost. Našim farářem už nebyl pan abbé Péna, byl nahrazen panem abbé Boicinhou. Když tento velmi přičinlivý kněz zjistil, jaké pohanské zvyky existují ve farnosti, se všemi oněmi bály a tanci, jal se proti nim ihned kázat při svých nedělních homiliích. Na veřejnosti i v soukromí využil všech příležitostí, aby tento zlozvyk odstranil. Jakmile moje matka uslyšela dobrého faráře takto mluvit, zakázala tyto zábavy mým sestrám.

V té době moje dvě nejstarší sestry opustily otcovský dům, neboť přijaly svátost manželství. A můj otec se nechal strhnout špatnou společností a upadl do sítí smutné vášně, jež byla příčinou ztráty několika našich pozemků.[11] Když moje matka viděla, že se naše prostředky obživy ztenčují, rozhodla se dát do služby mé dvě sestry ­Glorii a Karolinu. Doma zůstal jen můj bratr a obdělával pole, které nám zbylo. Matka se zabývala domácností a já chodila pást stádo.

Matka upadla do hlubokého zármutku, a když jsme se večer všichni tři shromáždili u krbu a čekali, až se otec vrátí k večeři, a když matka hleděla na prázdná místa po ostatních dcerách, smutně říkala: „Můj Bože, kam se z rodiny vytratila radost?“ A pak pokládala hlavu na stolek, který stál před ní, a hořce plakala. Můj bratr a já jsme plakali s ní... To byla jedna z nejsmutnějších scén, kterou jsem kdy viděla. Cítila jsem, jak mi je z nepřítomnosti mých sester a matčina zármutku úzko u srdce. Byť jsem dosud byla pouhým dítětem, porozuměla jsem dokonale situaci, do níž jsme se dostali. Opakovala jsem si proto Andělova slova: „Především snášejte s odevzdaností utrpení, které vám Pán sešle.“ Utíkala jsem tedy do samoty, abych svým vlastním hořem ještě nezvyšovala hoře matčino. Místem, kam jsem se uchylovala, byla naše studna. Tam jsem na kolenou a skloněna k dlaždicím, které studnu přikrývaly, její vodu mísila svými slzami a své utrpení nabízela Bohu. V tomto zármutku mě někdy zastihla Jacinta s Františkem. A protože se mi hlas lámal ve vzlycích, takže jsem s nimi ani nemohla promluvit, tak hluboce se mnou cítili, že i oni sami prolili mnohou slzu. Tehdy Jacinta nahlas vyslovovala naši nabídku: „Můj Bože, nabízíme ti všechno toto utrpení jako nápravný akt za obrácení hříšníků.“ Formulace nabídky nebyla vždycky přísně správná, ale vždy měla tento smysl.

Tolik utrpení začalo podlamovat zdraví mé matky. Nemohla už pracovat, a tak vzala zpět mou sestru Glorii, aby ji ošetřovala a starala se o domácnost. Obešly všechny chirurgy a lékaře, aniž bylo dosaženo nějakého zlepšení.

Taková byla situace, v níž jsme se nalézali, když přišel 13. květen 1917. V té době můj bratr dospěl do věku, kdy se musel dostavit k vojenským odvodům. Protože se těšil dokonalému zdraví, museli jsme počítat s tím, že bude uznán schopným služby. Navíc jsme byli ve válce a bylo obtížné získat zproštění. Matka v obavě, aby nezůstala bez osoby, která by se starala o pole, zavolala domů nazpět sestru Karolinu. Nicméně bratrův kmotr slíbil, že zproštění od vojenské služby zařídí. Přimluvil se u obvodního lékaře a dobrý Bůh skutečně toto ulehčení mé matce poskytl.

 

Zjevuje se Maria

Onoho dne 13. května jsme k pastvě našich ovcí náhodou zvolili - dá­li se ovšem o náhodě v úmyslech Prozřetelnosti vůbec mluvit - pozemek, který patřil mým rodičům, v místě nazývaném Cova da Iria. Šli jsme pomalu, aby se ovce po cestě mohly pást a dospěli jsme na místo k polednímu.

Zatímco jsme se s Jacintou a Františkem bavili na svahu Cova da Iria stavbou zídky kolem jednoho keře, náhle jsme zahlédli jakoby záblesk.

„Měli bychom se raději vrátit domů,“ řekla jsem Jacintě a Františkovi, „to se zablýsklo; mohla by přijít bouřka.“

„Och ano,“ odpověděli.

Začali jsme tedy sestupovat se svahu dolů a hnali jsme ovce směrem k cestě. Když jsme se dostali asi tak do poloviny svahu, přibližně do výše jednoho velkého dubu, který tam stál, zahlédli jsme nové zablýsknutí a po několika dalších krocích jsme spatřili nad jedním menším dubem Paní, celou oděnou v bílém, která zářila víc než slunce a šířila kolem sebe světlo živější a intenzivnější než křišťálová sklenice plná čisté vody, prostoupená nejzářivějšími slunečními paprsky. Zastavili jsme se, překvapeni tímto zjevením. Byli jsme mu tak blízko, že jsme se sami octli ve světle, které ho obklopovalo, či spíše z něho vyzařovalo, přibližně ve vzdálenosti půl druhého metru.

Tehdy nám Naše Paní řekla: „Nemějte strach! Nic vám neudělám.“

„Odkud jste?“ zeptala jsem se jí.

„Jsem z nebe.“

„A co si ode mne přejete?“

„Přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest následujících měsíců, vždy třináctého ve stejnou hodinu. Později vám řeknu, kdo jsem a co si přeji.“

„A co já, dostanu se do nebe?“ „Ano, dostaneš“

„A Jacinta?“

„Také.“

„A František?“

„Také. Ale budete se muset pomodlit ještě hodně růženců.“

Přišlo mi na mysl, abych položila několik otázek ohledně dvou dívek, které před nedávnem zemřely. Byly mými přítelkyněmi a přicházívaly k nám, aby se naučily tkát s mou nejstarší sestrou.

„Je už Maria das Neves v nebi?“

„Ano, už tam je.“ (Měla myslím kolem šestnácti let.)

„A Amélie?“

„Bude v očistci až do konce světa.“ (Měla myslím osmnáct až dvacet let. Pozn. red.: Odsouzení do očistce je míněno v současném stavu. Může být zmírněno sloužením Mše svaté, modlitbami, odpustkovým pokáním apod.) „Chcete se Bohu nabídnout, že budete snášet všechna utrpení, která vám hodlá seslat na odčinění hříchů, jimiž je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků?“

„Ano, velice rádi!“

„Budete tedy hodně trpět, ale vaší útěchou bude Boží milost.“

Jak promlouvala tato poslední slova, Naše Paní rozevřela ruce a vyslala k nám skrze odlesk, který z nich vyzařoval, světlo tak intimní, že proniklo našimi srdci až do hloubi naší duše, a tak způsobilo, že jsme se sami spatřovali v Bohu, který byl tím světlem, jasněji než je možno se spatřit v nejlepším zrcadle. Nuže, z vnitřního hnutí, jež nám bylo také sděleno, padli jsme na kolena a z hloubi své duše jsme opakovali: „Ó, Nejsvětější Trojice, klaním se ti! Můj Bože, Můj Bože, miluji tě v Nejsvětější Svátosti!“ Po nějaké chvíli naše Paní dodala: „Denně se modlete růženec, abyste obdrželi pro svět mír a konec války.“

Pak se začala zlehka vznášet směrem na východ, až zmizela v nesmírnosti nebes. Světlo, které ji obklopovalo, jako by otvíralo cestu mezi hvězdami, což nás vedlo k tomu, že jsme někdy říkali, že jsme spatřili, jak se otevírají nebesa.

 

Nápravné oběti

Večer po prvním zjevení jsme strávili v zamyšlení a pohlceni úžasem; Jacinta co chvíli nadšeně volala: „Ach, ta krásná Paní!“

Řekla jsem jí tedy: „Už vidím, jak o tom budeš někomu povídat.“

„Ne, neřeknu nic, ne!“ odpověděla, „buď klidná.“

Když mi nazítří její bratr přiběhl říci, co večer doma napovídala, Jacinta vyslechla výčitky, aniž něco dodala.

„Vidíš, myslela jsem si to!“ - řekla jsem jí.

„Bylo ve mně něco, co mi nedovolilo, abych mlčela,“ odpověděla se slzami v očích.

„Teď už nebreč! Ale o tom, co nám Paní řekla, nikomu ani slovo!“

„Ale já to už řekla!“

„A co jsi řekla?“

„Řekla jsem, že ta Paní slíbila, že nás vezme do nebe.“

„Tohle jsi říkala!“

„Odpusť mi to, nikomu už nic neřeknu.“

Když jsme toho dne došli na pastvu, Jacinta se v zamyšlení posadila na kámen. „Jacinto, pojď si hrát!“ řekla jsem jí. „Dnes si

nechci hrát.“

„Proč si nechceš hrát?“

„Protože si myslím. .. že ta Paní nám říkala, abychom se modlili růženec a dělali oběti za obrácení hříšníků. Když se teď budeme modlit růženec, budeme všechny Zdrávasy a Otčenáše říkat celé. A jaké budeme dělat oběti?“

František nám ukázal dobrou oběť bez váhání: „Dejme svoje jídlo ovcím a vykonejme oběť, že nebudeme jíst!“

V několika okamžicích byly všechny naše zásoby rozděleny stádu a my jsme den strávili v postu. Ani nejpřísnější kartuzián by to neudělal lépe. Jacinta si oběti za obrácení hříšníků vzala tak k srdci, že si k jejich činění nenechala ujít žádnou příležitost. Několik dětí dvou rodin u Moity (samota v blízkosti Cova da lria) chodilo po domech žebrat. Jednoho dne jsme je potkali, zrovna když jsme vyháněli stádo. Jak je Jacinta zahlédla, řekla nám: „Dejme své jídlo těmhle malým ubožáčkům, za obrácení hříšníků.“ A běžela jim ho dát.

Večer se mi svěřila, že má hlad. Bylo tam několik zelených dubů a jiných druhů dubu. Žaludy byly ještě příliš zelené. Přesto jsem jí řekla, že bychom je mohli zkusit jíst. František na jeden dub vylezl a naplnil si kapsy žaludy. Ale Jacintu napadlo, že bychom spíše mohli jíst žaludy z jiných dubů; abychom učinili oběť z toho, že budeme jíst ještě něco více hořkého. A tak jsme si ten večer pochutnávali na tomto znamenitém pokrmu.

To nebyly naše jediné posty. Rozhodli jsme se, že pokaždé, jak ony chudé děti, o nichž jsem mluvila, potkáme, dáme jim svoje jídlo. Malí ubožáci, syceni naší almužnou, se snažili s námi vždycky setkat a čekávali na nás na cestě. Hned jak jsme je spatřili, Jacinta za nimi běžela a dala jim všechny naše denní zásoby s takovým uspokojením, jako bychom je sami nepotřebovali. V ty dny jsme se spokojili s jablkovými semínky, kořínky kampanuly, morušemi, houbami.

Mezitím se rozšířila novina o oněch událostech. Moje matka se tím začala rmoutit a za každou cenu chtěla, abych vše odvolala. Jednoho dne, než jsem měla odejít se stádem, po mně chtěla, abych se přiznala, že jsem lhala. Za tím účelem nešetřila laskáním, ani výhružkami, ani hole od smetáku! Výsledkem bylo jen moje zaryté mlčení, nebo jen nové ujišťování o správnosti toho, co jsem už řekla. Poslala mě tedy otevřít vrátka od ovčince a řekla mi, abych si vše dobře během dne rozvážila.

Nikdy u svých dětí nepřipouštěla lež; ještě méně mohla připustit tuto lež! Chtěla mě přimět, abych ještě téhož večera obešla osoby, které jsem oklamala, přiznala se jim, že jsem lhala a poprosila je o odpuštění. Odešla jsem s ovcemi; a moji druhové mě už toho dne očekávali. Když viděli, že pláču, vyšli mi naproti a ptali se mě, proč pláču. Pověděla jsem jim, co se přihodilo, a dodala jsem: „Teď mi řekněte, co mám dělat! Moje matka si za každou cenu přeje, abych řekla, že jsem lhala! Ale jak to mám říci?“

Nato František řekl Jacintě: „Vidíš! To je tvoje chyba! Proč jsi mluvila?“

Ubohé dítě se s pláčem vrhlo na kolena a se sepjatýma rukama nás prosilo o odpuštění. „Neměla jsem pravdu,“ řekla v pláči: „Ale teď už neřeknu nikomu nic!“

 

Druhé zjevení

13. června se v naší farnosti slavil svátek svatého Antonína. Ten den bylo zvykem vypustit stáda velmi brzo ráno. V devět hodin byla už zase zavírána do chléva, aby se mohlo jít na slavnost. Matka i mé sestry věděly, jak mám slavnost ráda, a tak mi řekly: „Hned uvidíme, jestli si místo svátku půjdeš povídat s tou Paní na Cova da lria!“ Ten den mi nikdo neřekl ani slovo. Chovali se vůči mně, jako by si řekli: „Nechejme ji! Uvidíme, co bude dělat.“ Na úsvitu jsem tedy vyvedla své stádo s úmyslem, že ho v devět hodin opět zavřu do ovčince, půjdu na mši v deset hodin a pak půjdu na Cova da Iria. Ale hned po východu slunce mě zavolal bratr. Bylo třeba, abych se vrátila domů, protože tam bylo několik lidí, kteří se mnou chtěli mluvit. Sám tedy zůstal se stádem a já se šla podívat, co po mně chtějí. Bylo to několik mužů a několik žen, kteří přišli z Minde, z okolí Tomaru, Carvascosu, Boleirosu atd. a kteří mě chtěli doprovodit na Cova da Iria. Řekla jsem jim, že je ještě příliš brzo, a pozvala jsem je, aby šli se mnou na mši v osm hodin. Načež jsem se vrátila domů. Ti dobří lidé tam na mě čekali na dvoře, ve stínu fíkovníků.

Matka i mé sestry zachovávaly opovržlivý postoj, což se mě po pravdě velice dotýkalo a stálo mě to více než urážky. Kolem jedenácté hodiny jsem odešla z domu, šla jsem kolem stavení svého strýce, kde mě očekávala Jacinta s Františkem, a dala se s nimi, v očekávání touženého okamžiku, cestou na Cova da lria. Doprovázelo nás mnoho lidí a dávalo nám tisíce otázek. Ten den jsem se cítila velice stísněně. Věděla jsem, že matka je zarmoucena. Chtěla mě za každou cenu přimět, abych, jak ona říkala, přiznala svou lež. Sestry byly na straně mé matky, a tak kolem mne vládlo ovzduší opravdového odsuzování a pohrdání.

Vzpomínala jsem tedy na uplynulé časy a tázala se: „Kam se poděla něha, kterou pro mě měla moje rodina ještě před nedávnem?“ Mou jedinou úlevou byly slzy, které jsem před Bohem prolévala a nabízela mu je jako oběť.

Když jsme se s Jacintou a Františkem a jinými lidmi, kteří zde byli,[12] pomodlili růženec, opět jsme spatřili záblesk světla, které se přibližovalo (a které jsme nazývali „blesk“); a potom nad oním dubem naši Paní, přesně jako v měsíci květnu.

„Co si ode mne přejete?“ tázala jsem se.

„Chci, abyste sem přísti 13. příštího měsíce, abyste se denně modlili růženec a abyste se naučili číst. Pak vám řeknu, co si přeji.“

Žádala jsem o uzdravení jednoho nemocného.

„Obrátí-li se,“ odpověděla Naše Paní, „uzdraví se do roka „Chtěla bych vás poprosit, abyste nás vzala do nebe.“

„Ano, Jacintu a Františka si vezmu brzo. Ale ty zde ještě nějaký čas zůstaneš. Ježíš tě chce použít k tomu, abych tvým prostřednictvím byla poznávána a milována. Chce ve světě založit uctívání mého Neposkvrněného Srdce“.

„Zůstanu zde tedy docela sama?“ tázala jsem se jí zarmouceně.

„Ne, má dcero. Trpíš hodně? Neztrácej odvahu! Nikdy tě neopustím. Mé Neposkvrněné Srdce ti bude útočištěm a cestou, jež tě dovede až k Bohu.“

Ve chvíli, kdy řekla tato poslední slova, rozevřela ruce a už podruhé k nám vyslala onen záblesk nesmírného světla, které z ní vyzařovalo. Viděli jsme se v něm jakoby ponořeni v Boha. Připadalo mi, že Jacinta a František jsou v části světla směřující k nebi a já v oné části, která se rozlévala po zemi. Po pravé ruce naší Paní se objevilo Srdce obklopené trny, které jako by se do něho zabodávaly. Porozuměli jsme, že to je Mariino Neposkvrněné Srdce, urážené hříchy lidstva a žádající o nápravu.

 

Trápení

V té době se farář naší farnosti dověděl, co se děje, a vzkázal mé matce, aby mě k němu přivedla. Matce se ulehčilo, neboť si myslela, že pan farář převezme za události sám odpovědnost. Řekla mi: „Zítra půjdeme brzy ráno na mši. Pak půjdeme do domu pana faráře. Kéž tě přiměje, abys řekla pravdu, ať to stojí co chce! Ať tě potrestá, ať s tebou nakládá, jak mu bude libo! Jak bych byla spokojena, kdyby tě přinutil, aby ses přiznala, že jsi lhala.“

Druhého dne jsem následovala svou matku, která mi po cestě neřekla ani slovo. Přiznám se, že jsem se chvěla očekáváním, co bude následovat. Při mši svaté jsem Bohu nabídla své utrpení. Pak jsem přešla se svou matkou náměstí s kostelem a vystupovala po schodech na verandu farářova domu. Vystupujíc po prvních schodech, matka se ke mně obrátila a řekla mi: „Nemuč mě už! Řekni teď panu farářovi, že jsi lhala, aby příští neděli mohl v kostele říci, že všechno byla lež. Proč klamat všechny ty lidi, kteří běží na Cova da lria modlit se před dubem!“ Bez dalšího zaklepala na dveře. Přišla nám otevřít sestra dobrého faráře. Usadila nás na lavici a řekla, abychom chvíli počkaly. Konečně přišel pan farář. Uvedl nás do své kanceláře, pokynul mé matce, aby se posadila na lavici a mne zavolal, abych přišla k jeho psacímu stolu. Když jsem viděla, že mě vyslýchá docela klidně, a dokonce přívětivě, byla jsem udivena. Nicméně jsem stále čekala, že něco přijde. Výslech byl velmi pečlivý, puntičkářský, dovolila bych si říci, že téměř trapný.

Pan farář vynesl nade mnou malé pokárání těmito slovy: „Nezdá se mi, že by to bylo zjevení z nebes. Když se taková věc, jako je tato, přihodí, obvykle náš Pán žádá duše, s nimiž je ve styku, aby se se vším, co se děje, svěřily svému zpovědníku nebo svému faráři. Ale toto dítě naopak uhýbá, jak může. Mohlo by to být démonovo šálení. Uvidíme, jak to bude pokračovat. Budoucnost nám řekne, co si o tom máme myslit.“

Kolik mě tato úvaha stála utrpení, to ví jen náš Pán, neboť jen on sám může proniknout do soukromí našeho srdce. Začala jsem se tedy ptát sebe samotné, zda ony projevy nejsou dílem démona, který mne tímto způsobem chce zatratit. A protože jsem slýchávala, že démon přináší vždycky boj a nepořádek, začala jsem mít zato, že skutečně od té doby, co jsem začala vídat ony věci, nebylo u nás už radosti a klidu. Jakou úzkost jsem pocítila!

Svěřila jsem se se svými pochybnostmi svým malým příbuzným. Jacinta mi odpověděla: „Ne, to není démon, kdepak! Říká se, že démon je velice ošklivý a že je pod zemí v pekle. A tato paní je tak krásná! Viděli jsme, jak vystupuje k nebi.“ Náš Pán jich takto použil, aby poněkud rozptýlil moje pochyby. Ale během tohoto měsíce jsem ztratila nadšení pro praktikování oběti a umrtvování a byla jsem na vahách, zda to neskončím tak, že řeknu, že jsem lhala, abych to celé už nějak uzavřela. Jacinta s Františkem mi řekli: „Nedělej to! Copak nevidíš, že bys lhala, a lhát je přece hřích.“

 

Třetí zjevení

13. červenec se přiblížil a já se sama sebe tázala, půjdu-li tam.

Myslela jsem: „Je-li to démon, nač se na něj chodit dívat? Budou-li se mě ptát, proč tam nejdu, řeknu, že mám strach, že se nám tam zjevuje démon a že právě proto tam nejdu. Ať si Jacinta s Františkem dělají, co chtějí! Co se mne týče, já se už na Cova da lria nevrátím.“ Rozhodnutí bylo učiněno a já byla pevně rozhodnuta, že ho dodržím. Dvanáctého odpoledne se začal shromažďovat lid, aby přihlížel událostem příštího dne. Zavolala jsem tedy Jacintu a Františka a oznámila jim svoje rozhodnutí. Odpověděli mi: „My tam rozhodně půjdeme. Ta Paní nás o to žádala.“ Jacinta byla na hovor s Paní připravena, ale bylo jí líto, že tam nechci jít i já a dala se do pláče. S tím jsem je opustila a schovala se, abych nemusila mluvit s lidmi, kteří mě hledali a chtěli se mě vyptávat. Matka si myslela, že jsem se šla bavit s dětmi z vesnice, zatímco jsem byla ukryta za ostružiníkem, který byl na pozemku jednoho souseda, který se dotýkal našeho „Arneiro“, poněkud východněji od studny, o níž jsem už několikrát hovořila. Když jsem se pak večer vrátila domů, matka se mě opět zmocnila a řekla mi: „Vida, tuhle mám našeho svatouška. Celý čas, co není s ovcemi, se hezky baví, a to ještě ke všemu tak, že ji nikdo nemůže najít.“

Když se nazítří přibližovala hodina odchodu, cítila jsem pojednou nutkání tam jít, a to tak podivnou silou, že nebylo možné jí vzdorovat. Vydala jsem se tedy na cestu a zastavila se v strýcově domě, abych se podívala, zda tu ještě je Jacinta. Našla jsem ji v jejím pokoji s jejím bratrem Františkem, jak klečí před postelí a pláče.

„Ani vy tam nepůjdete?“ tázala jsem se jich.

„Bez tebe se tam neodvažujeme jít. Tak tedy pojď!“

„Dobrá, jdu tam,“ řekla jsem jim.

Odešli se mnou s rozjasněnými tvářemi. Na cestě nás očekávali četní lidé a nahoru jsme se mohli dostat jen s obtížemi.

Za chvíli po našem příchodu na Cova da lria, zatímco jsme se před dubem modlili růženec uprostřed velkého davu lidí[13], jsme uviděli záblesk známého světla, nad dubem pak naši Paní.

„Co si ode mne přejete?“ ptala jsem se.

„Chci, abyste sem přišli příští měsíc třináctého a abyste se denně modlili růženec na počest Panny Marie Růžencové, a tak si vyprosili světový mír a konec války, protože jen Ona vám může přispět na pomoc.“

„Ráda bych vás poprosila, abyste nám řekla, kdo jste a zda byste neudělala zázrak, aby všichni uvěřili, že se nám zjevujete.“

„Choďte sem každý měsíc. V říjnu vám řeknu, kdo jsem a co si přeji a učiním zázrak, který všichni uvidí aby uvěřili.“

Teď jsem přednesla naší Paní několik proseb; nevzpomínám si už jakých. Vzpomínám si jen na to, že naše Paní mi řekla, že je třeba se modlit růženec, aby byly tyto milosti během roku získány. A pokračovala: „Obětujte se pro hříšníky a říkejte často, zejména tehdy, činíte-li nějakou oběť: - „Ó Ježíši, to je z lásky k tobě, za obrácení hříšníků a za nápravu hříchů spáchaných proti Neposkvrněnému Srdci Mariinu.“

Jak říkala tato poslední slova, rozevřela ruce stejně jako za dvou předchozích měsíců. Záblesk z jejích rukou jako by pronikl zemí a my jsme spatřili oceán ohně. V tomto ohni byli ponořeni démoni a duše zatracených. Ty byly jako průsvitné řeřavé uhlíky, černé nebo spálené a měly lidskou podobu. Vznášely se v tomto požáru, pozvedány plameny, které vystupovaly z nich samotných s mračny dýmu, a na všech stranách padaly zase zpátky, podobny jiskrám při velikých požárech, bez tíhy a rovnováhy, s velikým křikem a řevem bolesti a zoufalství, který naháněl strach a hrůzu. Démoni se od lidí odlišovali hrůznými a odpuzujícími podobami neznámých a zvláštních živočichů, ale přitom průhledných a podobajících se řeřavým uhlíkům.

Poděšeni a jakoby prosíce o ochranu, pozvedli jsme oči k naší Paní, která nám s dobrotivostí a smutkem řekla: „Viděli jste peklo, kam jdou duše ubohých hříšníků. To k jejich záchraně chce Bůh na světě založit uctívání mého Neposkvrněného Srdce! Budete-li konat, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání a budete mít mír. Válka se schyluje ke konci. Nepřestanete-li však urážet Boha, za pontifikátu Pia XI. začne další horší. Až spatříte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že to je ono velké znamení jímž vám Bůh oznamuje, že hodlá potrestat svět za jeho zločiny válkou, hladem a pronásledováním církve a Svatého Otce.

Abych tomu zabránila, přijdu a budu požadovat, aby Rusko bylo zasvěceno mému Neposkvrněnému Srdci a aby každou první sobotu (v měsíci) byla činěna nápravná přijímání. Splníte-li mé přání Rusko se obrátí a budete mít mír. Ne-li, Rusko rozšíří své bludy po celém světě a nastanou války a pronásledování církve. Mnoho dobrých bude umučeno, Svatý otec mnoho vytrpí, četné národy budou zničeny. Nakonec moje Neposkvrněné Srdce bude triumfovat. Svatý Otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí a světu bude na určitý čas přiznán mír. V Portugalsku bude dogma víry stále zachováváno...[14]

Toto neříkejte nikomu. Františkovi ano, tomu to můžete říci. Když se modlíte růženec, říkejte po každém desátku: - Ó můj Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás od pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“

Následoval okamžik ticha a já se zeptala: „Nic jiného po mně nežádáte?“

„Ne! Dnes po tobě nic jiného nežádám.“

A jako obvykle se naše Paní zvolna vznesla směrem k východu a zmizela v nesmírném prostoru oblohy.

 

Výslech na okrese

Díky Bohu toto zjevení rozptýlilo mraky v mé duši a já jsem opět nalezla mír. Ale když má ubohá matka viděla, jak odevšad přichází mnoho lidí, rmoutila se stále víc. - „Ti ubozí lidé,“ říkávala, „sem určitě přicházejí oklamáni vašimi lžemi, a já opravdu nevím, co mám dělat, abych je z toho vyvedla.“

Jednoho dne se tedy opět rozhodla, že mě přinutí, abych, jak ona říkala, odvolala. Proto se rozhodla, že mě druhého dne ráno opět zavede do domu pana faráře, aby mě přiměl k přiznání, že jsem lhala, a já abych ho poprosila o odpuštění a vykonala pokání, jaké uzná za vhodné mi uložit. Tentokrát byl útok opravdu velmi silný a já jsem byla bezradná. Dobrý farář nás přijal ve své kanceláři - mohla bych říci - s velkou přívětivostí a srdečností. Vyslýchal mě velice vážně a šetrně, použiv několika lstí, aby viděl, zda si neprotiřečím nebo nezaměňuji jednu věc za druhou. Nakonec nás propustil s pokrčením ramen jako by chtěl říci: „Nevím, co k tomu říci, ani co v tom všem dělat.“

Několik dní poté můj strýc a můj otec obdrželi příkazy úřadů, aby se následujícího dne ve stanovenou hodinu dostavili ke správci okresu. Můj otec měl přivést mne a strýc Františka a Jacintu. Sídlo správy je ve Villa Nova de Ourem, ve vzdálenosti tří miI.[15] To byla pro tři děti jako my pořádně daleká cesta. Jediným způsobem cestování pro nás tehdy bylo jít pěšky nebo jet na oslu. Můj strýc ihned odpověděl, že on sám se sice dostaví, ale své děti nepřivede. „Nemohly by ujít takový kus cesty pěšky,“ řekl, „a jet na mé oslici nedokážou. Nejsou na to zvyklí. A mimoto nejsem povinen vodit k soudu dvě děti tohoto věku.“ V mé rodině soudili jinak: „Má dcera půjde,“ řekl můj otec, „je na ní, aby se zodpovídala. Co se týče mne, nemyslím si o tom nic. Lhala-li, bude jen dobře, bude-li potrestána!“

Druhého dne velmi brzo ráno mě posadili na oslici, s níž jsem během cesty třikrát spadla, a odjela jsem, doprovázena otcem a strýcem. Během oné cesty, jak si vzpomínám, jsem učinila tuto úvahu: Jaký rozdíl mezi mými rodiči a mým strýcem a tetou! Oni se vydávají bránit své děti, mí vlastní rodiče s naprostou lhostejností dopouštějí, aby bylo se mnou činěno cokoliv!

Ale v hloubi srdce jsem si říkala - trpělivost. Takto mám zase štěstí, že mohu více trpět pro tvou lásku, ó můj Bože, a za obrácení hříšníků. V těchto úvahách jsem nalezla útěchu.

Na úřadě jsem byla vyslýchána samotným správcem v přítomnosti otce, strýce a jiných pánů, které jsem neznala. Správce chtěl vší mocí, abych mu prozradila tajemství a slíbila, že se už na Cova da lria nevrátím. Aby toho dosáhl, nešetřil sliby ani hrozbami. Když viděl, že ničeho nedosáhl, propustil mě s prohlášením, že svého určitě docílí, i kdyby mě to mělo stát život. Udělil pořádnou důtku mému strýci, protože nesplnil jeho rozkaz, načež jsme se mohli vrátit domů.

 

Trápení pokračuje

V naší rodině však byla ještě jiná příčina k trápení, za kterou, jak se říkalo, jsem byla zodpovědná. Pozemek na Cova da lria patřil mým rodičům. V dolní části byl kus úrodné země, kde se pěstovalo hodně kukuřice a zeleniny. Na svazích byly olivy a duby. Jenomže jakmile sem začali chodit lidé, nemohli jsme zde už nic pěstovat. Všechno rozdupali. Mnozí přijeli s povozy a zvířata snědla a zničila, co vůbec zůstalo. Matka nad tou ztrátou bědovala a říkala mi: „Až budeš chtít jíst, běž o to požádat tu Paní!“ Mé sestry dodávaly: „Ty teď budeš jíst pouze to, co bude vypěstováno na Cova da lria!“

To všechno mi působilo takové utrpení, že jsem se už neodvažovala vzít ani kousek chleba k jídlu. Matka, aby mě přinutila říci pravdu, jak říkávala, častokrát se o to pokoušela s použitím polena na otop nebo hole od koštěte. Ale protože byla současně mou matkou, vzápětí se snažila, aby obnovila mé vyčerpané síly, a když viděla, jak hubnu a dostávám nezdravou barvu, rmoutila se v obavě, abych neonemocněla. Ubohá matka, jak ji lituji. Ve skutečnosti měla pravdu, když o mně soudila, že nejsem hodna takové přízně od naší Paní, a právě proto mě považovala na lhářku. Bylo zvláštní Boží milostí, že mě nikdy nenapadla ani ta nejmenší myšlenka, ani to nejmenší hnutí revolty proti tomu, jak se mnou jednala. Protože mi Anděl oznámil, že mi Bůh sešle utrpení, vždycky jsem v tom všem viděla Boha, který si to přeje právě takto. Láska, uznání a respekt, které jsem ke své matce cítila, neustále vzrůstaly, jako bych jí byla hýčkána. A za to, že se mnou zacházela právě tak, jsem jí teď vděčnější než kdyby mě nadále vychovávala rozmazlováním a laskaním.

Pokud se nemýlím, právě toho měsíce přišel poprvé abbé Formigao[16], aby mě vyslýchal. Jeho výslech byl vážný a pečlivý. Líbil se mi, protože mi mnoho povídal o praktikování ctnosti a učil mě, jak ji konat. Ukázal mi obraz svaté Anežky Římské. Vyprávěl mi o jejím mučednictví a dodával mi odvahu k jejímu napodobení. Vracel se každý měsíc mě vyslechnout a vždycky mi dal nějakou dobrou radu, která mi posloužila k duchovnímu růstu.

Jednoho dne mi řekl: „Moje maličká, jste povinna hodně milovat našeho Pána pro tolik milostí a dobra, které vám udělil!“ Tato věta se vryla tak hluboce do mé duše, že od té chvíle jsem si navykla bez ustání našemu Pánu říkat: „Můj Bože, miluji tě z vděčnosti za milosti, které jsi mi udělil!“ Sdělila jsem tuto modlitbu, již jsem si velmi zamilovala, Jacintě a jejímu bratru a Jacinta si ji vzala tak k srdci, že uprostřed těch nejrušnějších her se zeptala: „Nezapomněli jste říci našemu Pánu, že ho milujete za milosti, které vám učinil?“

 

Uvěznění

Nad tím vším se pozvedl 13. srpen. Od svítání lidé přicházeli ze všech stran. Všichni nás chtěli vidět, dotazovat se nás, přednášet nám své prosby, abychom je vyřídili Přesvaté Panně. V rukou všech těch lidí jsme byli jako míček, kterým si mezi sebou pohazují kluci. Každý nás táhl na svou stranu a kladl nám svou otázku, aniž by nám dal čas, abychom vůbec někomu odpověděli. Doprostřed všeho tohoto rozruchu padl rozkaz pana správce, abych přišla do domu své tety, kde mě očekává. Dovedl mě tam můj otec, který uvedený rozkaz obdržel. Když jsem přišla, nalezla jsem správce v místnosti s mými příbuznými. Zde nás vyslýchal a opět se nás snažil přimět, abychom mu prozradili tajemství a slíbili, že se už na Cova da lria nevrátíme. Protože neuspěl, dal rozkaz, aby nás otec se strýcem zavedli do domu pana faráře.

Zde je třeba do vyprávění Lucie vložit vsuvku, protože ona sama se o tom, co se pak ve skutečnosti odehrálo, podrobněji nezmiňuje. Správce přikázal všem třem dětem, pod záminkou, že je zaveze na Cova da lria, aby nastoupily do jeho vozu, načež s nimi odjel jakoby oním směrem; na silnici však dal obrátit k Vila Nova de Ourem, odvezl děti do okresního města a tam je dal uvěznit, aby z nich vynutil přiznání. Navzdory všem slibům i pohrůžkám, při nichž s předstíranou vážností bylo inscenováno, že budou uvrženy do kotle s vroucím olejem!, děti statečně mlčely.

Kanovník Barthas, pisatel známé knihy o Fatimě, o tom píše: Stále více rozzuřenější správce dal před dětmi rozkaz, aby byl roztopen veliký kotel plný oleje, a pak děti ponechal samotné v uzamčené místnosti; vstoupil dovnitř s četníkem, který chytil surově Jacintu za paži a prohlásil:

„Jestli nepromluvíš, budeš usmažena jako první.“ Děvčátko mluvit odmítlo, a tak bylo násilím odvlečeno do místnosti s kotlem; načež se kat opět vrátil a řekl:

„Tak jednu už máme odbytou! Teď je řada na tobě, Františku!“

František pláče, ale neprojevuje o nic menší pevnost. Je proto surově uchopen a rovněž odvlečen do předstírané mučírny. Nakonec je řada na největším dítěti a dochází ke stejné scéně.

„Byla jsem přesvědčena,“ prohlásila Lucie, „že ten muž nemluví do větru a že je s námi konec. Neměla jsem však strach a odevzdala jsem se Svaté Panně.“

V mučírně se opět shledala se svými příbuznými, zdravými a neporušenými, i když dosud poděšenými. Jako by pro útěchu je policista ujistil, že brzo budou usmaženi všichni tři najednou...

Za tohoto dobrodružství děti litovaly jen jediného – že zmeškaly schůzku se svou Paní. Ale Svatá Panna jim vše brzo vynahradila.

Vraťme se však ještě ke dni 13. srpna. Na Cova da lria se tehdy shromáždilo na 15 tisíc osob; děti sice přijít nemohly, přesto tam však došlo ke zvláštnímu úkazu: po mocném úderu hromu bylo spatřeno veliké světlo a nad dubem, nad nímž se dětem zjevovala Svatá Panna, se utvořil zářivý oblak, který se po čtvrthodině zvedl a rozplynul.

Děti byly propuštěny z vězení 15. srpna. Lucie byla doma přivítána velmi chladně; poručili jí, aby šla hned pást ovce, zatímco její strýc si děti už ponechal doma a posílal pást jejich bratra Jana. V neděli 19. srpna došlo nenadále k dalšímu zjevení; ale o tom vypráví opět Lucie:

Byla jsem pást ovce společně s Františkem a jeho bratrem Janem na místě zvaném „Valinhos“ (Dolíky) a cítila jsem, že se přibližuje něco nadpřirozeného. Domnívala jsem se, že se nám zjeví naše Paní a litovala jsem, že Jacinta zde není, aby ji mohla vidět, a proto jsem požádala Jana, Františkova bratra, aby pro ni šel. Protože nechtěl jít, nabídla jsem mu za to nějakou maličkost, a tak se za ní rozběhl.

Mezitím jsem s Františkem viděla záblesk světla, který jsme nazývali blesk. Jacinta přišla a za okamžik nato jsme spatřili nad jedním dubem naši Paní.

„Co si ode mne přejete?“ tázala jsem se.

„Chci, abyste opět přišli na Cova da Iria třináctého a abyste pokračovali v každodenní modlitbě růžence. Poslední měsíc učiním zázrak, aby všichni uvěřili.“

„Co si přejete, aby bylo učiněno s penězi, které lidé nechávají na Cova da Iria?“

„Nechť jsou udělána dvoje nosítka k procesí. Jedna poneseš ty s Jacintou a dvě další děvčátka, oblečená v bílém. Druhá František s třemi dalšími chlapci. Peníze na nosítka tak poslouží k svátku Růžencové Panny Marie a co zbude, pomůže k výstavbě kaple, kterou zde dají postavit.“

„Chtěla bych vás poprosit o uzdravení několika nemocných.“

„Ano, během roku některé z nich uzdravím.“

Načež se smutným pohledem dodala: „Modlete se, hodně se modlete a čiňte oběti za hříšníky! Neboť mnoho duší jde do pekla, protože není nikoho, kdo by se za ně obětoval a modlil.“

A jako obvykle se začala vznášet směrem k východu.

 

Další oběti

V naší vesnici žila jedna žena, která nás pokaždé, kdykoliv nás potkala, zahrnovala urážkami. Jednoho dne jsme ji potkali, zrovna jak vycházela z tančírny, a protože tentokrát se, chudák, už nebyla schopna ovládnout, nespokojila se pouhými urážkami...

Když jednou Jacinta dokončila svou práci, řekla mi: „Musíme prosit naši Paní a nabídnout jí oběti za obrácení této ženy. Nadělala tolik hříchů, že jestliže se nevyzpovídá, půjde do pekla.“

Za několik dní jsme běželi kolem domovních dveří této ženy. Náhle se Jacinta uprostřed běhu zastavila, obrátila se a řekla: „Počkejte, to máme zítra jít za naší Paní?“

„Ano, zítra.“

„Tak to si tedy už nepůjdeme hrát. Budeme činit oběti za obrácení hříšníků.“

A aniž myslela na to, že ji někdo uvidí, pozvedla své ruce a oči k nebi a učinila nabídku. Ona dobrá žena nás sledovala dveřním kukátkem. Mé matce potom řekla, že Jacintino gesto ji tak dojalo, že už neměla zapotřebí žádných dalších důkazů, aby uvěřila ve skutečnost oněch událostí. Od té chvíle nejenomže nás už neurážela, ale bez ustání nás žádala, abychom za ni prosili naši Paní a získali pro ni odpuštění jejích hříchů.

Během tohoto měsíce se moje matka začala opět poněkud uklidňovat. Často říkala: „Kdyby zde byla aspoň ještě nějaká jiná osoba, která by něco viděla, pak bych snad uvěřila! Ale mezi tolika lidmi vidí jen oni!“ Nuže, v tomto posledním měsíci někteří lidé tvrdili, že spatřili různé věci: jedni, že spatřili Svatou Pannu; druzí, že viděli znamení na slunci atd., atd. Teď však matka začala zase říkat: „Co se mne týče, předtím jsem si myslela, že kdyby něco viděla aspoň jedna jiná osoba, uvěřila bych. Ale teď říká tolik lidí, že něco vidí, že tomu zase nemohu uvěřit.“

Zato můj otec se mě začal zastávat a jakmile mě začali hubovat, nařizoval, aby bylo ticho. Říkal: „Nevíme, je-li to pravda, ale ani nevíme, je-li to lež.“ V té době strýc s tetou, unaveni dotěrností lidí, kteří bez ustání přicházeli a chtěli nás vidět a mluvit s námi, začali posílat se stádem na pastvu svého syna Jana a Jacintu s Františkem nechávali doma. Brzo na to stádo prodali. A já, protože jsem s jinými chodila nerada, pásávala jsem zatím stádo docela sama; nešla-­li jsem příliš daleko, Jacinta s Františkem mě doprovázeli. A bylo-li místo pastvy vzdáleno, chodili mi naproti. Mohu říci, že to byly pro mne opravdu šťastné dny. Sama se svými ovcemi, na vrcholku hory nebo dole v údolí, jsem hleděla na krásy nebes a děkovala Bohu za milosti, kterými mě obdařil. Když mou samotu přerušil hlas některé mé sestry a volal mě, abych se vrátila domů a abych si pohovořila s tou či onou osobou, která mě hledala, pociťovala jsem veliký smutek a utěšila jsem se z něho jen tak, že jsem to Bohu nabídla jako oběť.

Jednoho dne si přišli s námi promluvit tři pánové. Po velmi nepříjemném výslechu nás opustili se slovy: „Rozhodněte se a řekněte to tajemství, jinak je pan starosta připraven, že skoncuje s vašimi životy!“ Jacinta na to s rozzářenou tváří odpověděla: „Jaké štěstí! Tolik miluji našeho Pána a naši Paní! Takhle je aspoň brzo uvidíme!“ Opravdu se však šířily zprávy, že starosta nás hodlá zabít. Proto jedna z mých tet, provdaná do Casais, k nám přišla s úmyslem odvést nás s sebou. Ale její záměr se neuskutečnil, protože jsme nechtěli odejít; odpověděli jsme jí: „Co na tom záleží, zabijí-li nás! Půjdeme do nebe!“

 

Sluneční zázrak

Takto jsme dospěli až k 13. září... Ve chvíli, kdy se přiblížila hodina, šla jsem s Jacintou a Františkem nahoru středem davu lidí, který nám dovoloval postupovat jen s námahou. Silnice byly plné lidu. Všichni nás chtěli vidět a chtěli s námi mluvit. Nebylo zde žádného lidského ohledu. Četné osoby - a byly mezi nimi i velké dámy a pánové - když se jim podařilo prorazit davem, který se kolem nás tísnil, poklekly před námi a na kolenou nás prosily, abychom jejich prosby přednesli Svaté Panně. Jiní, kteří se k nám nemohli dostat, zdaleka volali: „Pro lásku Boží, poproste naši Paní, aby uzdravila mého syna, který je ochrnutý!“ „...Nechť uzdraví mého, který je slepý!“ „...Mého, který je hluchý!“ „...Nechť mi dovede zpět mého syna, mého manžela, který je ve válce!“ „...Nechť obrátí hříšníka!“ „...Nechť mi vrátí zdraví, mám tuberkulózu!“...atd.

Objevila se zde všechna bída ubohého lidstva. Někteří volali i shora se stromů a zdí, kam vylezli, aby nás viděli, jak půjdeme kolem. Postupovali jsme vpřed, jedněm odpovídajíce ano, druhým podávajíce ruce, abychom jim pomohli povstat, jen díky několika pánům, kteří nám uprostřed davu klestili uličku.

Když nyní čtu v Novém Zákoně úchvatné scény z cest našeho Pána napříč Palestinou, vzpomínám si na ony neudržované silničky z Adjustrelu do Fatimy a na Cova da Iria, na kterých mi náš Pán umožnil chodit ještě jako dítěti a děkuji Bohu, nabízejíc mu víru našeho dobrého portugalského lidu. A myslím si: když tito lidé tak pokorně poklekli před pouhými třemi ubohými dětmi, a to jedině proto, že jim Bůh ve svém slitování přisoudil milost, aby mluvily s Matkou Boží, co by teprve učinili, kdyby se octli tváří v tvář samotnému Ježíši Kristu?

Konečně jsme přišli na Cova da lria a před dubem jsme se začali s lidem modlit růženec. Brzo poté jsme spatřili záblesk světla a pak nad dubem naši Paní. Řekla nám: „Pokračujte v modlitbě růžence, abyste obdrželi konec války. V říjnu přijde také náš Pán, Bolestná Matka, Panna Maria Karmelská a Svatý Josef s Božským Dítětem a požehnají světu. Bůh je s vašimi obětmi spokojen; nechce však, abyste s provazem i spali. Noste ho jen za dne.“ (Pozn. krom jiných obětí nosili děti tzv. kající pás.)

„Prosili mě,“ řekla jsem, „abych vás žádala o mnoho věcí: o uzdravení mnoha nemocných, jednoho hluchoněmého.“

„Ano, některé z nich uzdravím. Některé však ne. V říjnu učiním zázrak, aby všichni uvěřili.“

A pak se začala vznášet ve vzduchu a zmizela jako obvykle.

Mezitím se moje matka utěšovala nadějí, že se onoho 13. září věci vyjasní. Ale protože dobrý Bůh, snad aby nám dal příležitost, abychom mu nabídli ještě další oběť, nedovolil, aby se onoho dne objevil nějaký paprsek jeho slávy, moje matka opět upadla do beznaděje a doma začalo pronásledování nanovo. Je pravda, že matka měla dost důvodů k zármutku: Vedle úplné ztráty Cova da lria, která sloužila našemu stádu jako dobrá pastvina, to bylo i téměř naprosté přesvědčení, že tyto události jsou, jak ona říkala, pouhými přeludy a fantaziemi utkanými v dětských představách. Jedna z mých sester nedělala téměř nic jiného, než že pro mne chodila a zaujímala moje místo při hlídání stáda, abych mohla jít odpovídat osobám, které mě chtěly vidět a mluvit se mnou. Pro zámožnou rodinu by taková ztráta času nebyla ničím. Ale pro nás, kteří jsme museli žít z vlastní práce, to bylo něco vážného. Toto také bylo důvodem, že matka byla po určitém čase nucena naše stádo prodat. Pro obživu naší rodiny to však nebyla právě malá ztráta. Za to všechno jsem byla odpovědna já a v kritických chvílích mi to také bylo vrháno do tváře. Doufám, že dobrý Bůh přijal všechny tyto oběti, neboť jsem mu je vždycky nabízela s uspokojením, že jsem se mohla pro něho a za hříšníky obětovat. Na druhé straně matka všechno snášela s trpělivostí a hrdinnou odevzdaností. Jestliže mě kárala a trestala, bylo to proto, že si o mně myslela, že jsem lhářka. Častokrát, když docela podlehla zármutku, který jí náš Pán zasílal, říkala: „Copak to všechno není trestem, který mi Bůh ukládá za mé hříchy? Je-li tomu tak, nechť je Bůh pochválen!“

A teď už jsme měli 13. říjen.

 

Poslední zjevení

Rozkřiklo se, že úřady rozhodly, aby ve chvíli zjevení byla před námi odpálena puma. Necítila jsem se tím vůbec poděšena, a když jsem o tom hovořila se svými příbuznými, řekli jsme si: „Jaké by to bylo štěstí, kdyby nám byla dána taková milost a my odtud mohli vystoupit na nebe spolu s naší Paní!“ Nicméně mí rodiče se vyděsili a poprvé mě chtěli doprovázet. Říkali: „Zemřeli naše dcera, chceme zemřít po jejím boku.“ Otec mě vedl za ruku až k místu zjevení. Ale od okamžiku zjevení jsem ho už nespatřila, až opět večer v kruhu naší rodiny, po svém návratu.

Odešli jsme z domu brzo ráno, protože jsme předpokládali, že cesta bude trvat dlouho. Byly tam davy lidí. Lilo jako z konve. Moje matka se bála, že to je poslední den mého života, a se srdcem rozervaným úzkostí z toho, co se možná přihodí, mě chtěla také doprovázet.

Po cestě se opakovaly scény z předchozího měsíce, početnější a dojemnější. Ani bláto cesty nezabránilo lidem, aby s pokorným a prosebným vzezřením nepadali na kolena.

Když jsme přišli na Cova da Iria před onen dub, požádala jsem, nutkána vnitřním hnutím, aby dav zavřel deštníky a modlil se růženec. Brzo nato jsme uviděli záblesk světla a pak nad oním dubem naši Paní.

„Co si ode mne přejete?“ tázala jsem se.

„Chci ti říci, aby zde byla na mou počest postavena kaple. Jsem Růžencová Panna Maria. Denně se modlete růženec. Válka už skončí a vojáci se brzo vrátí domů.“

„Ráda bych vás požádala o mnoho věcí: o uzdravení mnoha nemocných, o obrácení hříšníků atd...“

„Některé vyslyším, jiné ne. Je třeba, aby se napravili aby prosili o odpuštění svých hříchů.“

Naše Paní pak zesmutněla: „Ať už neurážejí Boha, našeho Pána, neboť už je urážen přespříliš!“

Načež rozevřela ruce a vztáhla je ke slunci. A zatímco se vznášela, odlesk jejího vlastního světla směřoval k slunci.

Zde je důvod, proč jsem vykřikla, aby pohleděli na slunce. Neměla jsem v úmyslu upoutat pozornost lidí oním směrem. Ani jsem si totiž jejich přítomnost neuvědomovala. Pouze jsem byla unesena jakýmsi vnitřním pohybem, který mě k tomu pobízel.

Jakmile naše Paní zmizela v nesmírnosti oblohy, spatřili jsme vedle slunce svatého Josefa s Božským Dítětem a naši Paní oděnou v bílém a s modrým pláštěm. Svatý Josef a Božské Dítě jako by žehnali světu posunky rukou ve tvaru kříže. Za chvilku se toto zjevení rozplynulo a já jsem spatřila našeho Pána a naši Paní v podobě Bolestné Panny Marie, jak mě ihned napadlo. Náš Pán žehnal světu stejným způsobem jako to předtím učinil svatý Josef. Toto zjevení zmizelo a zdálo se mi, že ještě vidím naši Paní v podobě naší Paní z Karmelu.

Zde je nutno do líčení Lucie učinit opět vsuvku a doplnit její vyprávění popisem velkého slunečního zázraku, jehož byly svědkem zástupy od okamžiku, kdy zvolala:

„Odchází... Ona odchází... Pohleďte na slunce!“

Tehdy jako by se setmělo; a tu se náhle slunce začalo chvět a konat překotné pohyby, až se konečně roztočilo kolem své osy jako ohnivý disk a na všechny strany vysílalo světelné paprsky měnících se barev, které lidi i věci kolem střídavě zabarvovaly do modra, zelena a červena. Tento úkaz trval asi dvě až tři minuty, pak se podobně opakoval ještě dvakrát, ale se stále zářivějším účinkem.

Všichni přítomní znehybněli a mlčky hleděli k nebesům. Pojednou se slunce jakoby odpoutalo od oblohy a nepravidelnými skoky se přibližovalo k zemi, jako by mělo dopadnout na zástupy lidí, zatímco přítomní současně pociťovali silné oteplení. Byl to okamžik plný hrůzy a bylo slyšet různé poděšené výkřiky, jako „ach, Ježíši, zemřeme!“, „Svatá Panno pomoz nám!“ Mnozí přítomní vyznávali své hříchy.

Konečně se slunce na své neobvyklé dráze zastavilo, stejně zvláštním způsobem se vrátilo zpět do své původní polohy a nabylo opět svého obvyklého vzhledu. Zástupy přihlížejících vydechly úlevou, a jakmile se probraly ze svého ohromení, daly se do nadšeného zpěvu Creda k Boží oslavě.

Ale to ještě nebylo vše - zázrak měl podivuhodné doznění: teprve dodatečně si davy poutníků uvědomily, že jejich oděvy jsou docela suché, přestože celé dopoledne silně pršelo a zázraku přihlíželi všichni se zavřenými deštníky.

 

Po posledním zjevení

Teď však opět nechejme vyprávět Lucii:

Po celé odpoledne toho dne jsem se svými příbuznými byla v situaci vzácných zvířat, které chtěl dav uvidět a prohlédnout si. Večer jsem přišla docela vyčerpána z množství otázek a výslechů. Ale ani nocí to neskončilo. Mnohé osoby, které dosud neměly příležitost se mě dotazovat, čekaly na příští den, aby se konečně i ony dostaly na řadu. Někteří se mnou chtěli hovořit ještě téhož večera. Já jsem však, přemožena únavou, padla na podlahu a usnula. Bohu díky, že v té době jsem dosud nevěděla, co je to lidský respekt a sebeláska. Proto jsem se chovala vůči všem, ať to byl kdokoliv, stejně nenuceně jako vůči svým rodičům. Druhého dne, anebo lépe řečeno - následující dny, vyptávání pokračovalo, protože nyní téměř denně chodili lidé na Cova da Iria prosit o ochranu naší nebeské Matky a všichni chtěli vidět vizionáře, pohovořit si s nimi a pomodlit se s nimi růženec. Někdy jsem se cítila neustálým opakováním téhož i modlitbami tak unavena, že jsem hledala záminku, jak bych se tomu vyhnula a unikla. Ale ti ubozí lidé tolik naléhali, že jsem se přesto přiměla - a často jen s velkým úsilím ­abych jim vyhověla. V hloubi srdce jsem si tedy opakovala svou obvyklou modlitbu: „To je pro lásku k tobě, ó můj Bože, za nápravu hříchů spáchaných proti Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, za obrácení hříšníků a za Svatého Otce!“

Pan farář se mnou učinil poslední výslech. Čas určený k oněm událostem skončil, ale pan farář nevěděl, co k tomu všemu říci. Začal dávat najevo i svou nespokojenost: „Proč se všichni ti lidé chodí modlit a poklekat na takové opuštěné místo, když živý Bůh, Bůh našich oltářů ve své svátosti zůstává osamělý a opuštěný ve Svatostánku? K čemu všechny ty peníze, které nechávají bezúčelně ležet pod nějakým dubem, když pro nedostatek prostředků nelze dokončit práce v kostele?“ Co se týče mne, dokonale jsem chápala, že jeho úvahy jsou oprávněné. Co však dělat? Kdybych mohla nad srdci oněch osob uplatnit svou autoritu, určitě bych je přiměla, aby daly přednost kostelu. Ale protože jsem žádnou autoritu neměla, nabídla jsem Bohu i tuto oběť.

Protože Jacinta, byla-li dotazována, měla zvyk sklopit hlavu, hledět k zemi a skoro nic neříkat, bývala jsem téměř vždycky volána já, abych uspokojila zvědavost poutníků. Tak jsem byla bez ustání volána do domu pana faráře, abych odpovídala na dotazy té či oné osoby nebo kněze.

Dobrý farář dával stále více najevo svou nespokojenost a údiv nad všemi těmito událostmi a jednoho krásného dne farnost opustil. Rozkřiklo se, že pan farář odešel kvůli mně a protože nechtěl na sebe vzít odpovědnost za události. Byl však přičinlivým a u lidí oblíbeným knězem, a proto jsem měla za to trpět. Když mě potkávaly jisté zbožné ženy, nezakrytě přede mnou projevovaly svůj smutek a urážely mě. Častokrát v tom zašly až tak daleko, že mi daly pár facek nebo kopanců. Na těchto hýčkáních, která nám nebesa sesílala, Jacinta a František měli účast jen výjimečně, protože jejich rodiče nepřipustili, aby se jich kdo dotkl. Beztak však trpěli, když viděli, jak trpím já, a často jim po tvářích tekly slzy, když mě viděli zarmoucenou a umrtvenou.

Mezitím se vláda neomezila na pouhé pozorování toho, jak se události vyvíjejí. Když na místě zjevení byly vztyčeny dva stožáry držící oblouk s lucernami a několik osob mělo na starosti v nich udržovat světlo, jedné noci byli vysláni nějací muži s automobilem, stožáry odstranili, skáceli dub, nad nímž se odehrávala zjevení, a všechno to autem odvezli. Ráno se novinka rychle roznesla. Odebrala jsem se tam, abych viděla, zda je to pravda. Jaká však byla moje radost, když jsem zjistila, že se ti ubozí lidé zmýlili a že místo dubu zjevení odstranili jiný, sousední dub. Poprosila jsem tedy naši Paní, aby to těmto ubohým mužům odpustila, a pomodlila jsem se za jejich obrácení.

 

Zasahuje vojsko

Po nějakém čase, některého 13. května, nevzpomínám si však už, zda to bylo v roce 1918 nebo 1919, se časně ráno rozkřikla novinka, že ve Fatimě je oddíl jízdy, který má lidem zabránit, aby chodili na Cova da lria. Mnozí mi přišli, celí ustrašení, oznámit tuto novinku a dodávali, že to je jistě poslední den mého života. Vším tím, co se říkalo, jsem se nijak nezabývala a dala jsem se na cestu do kostela. Když jsem dorazila do Fatimy, prošla jsem mezi koňmi, kteří zaplňovali náměstí, vstoupila do kostela, byla přítomna mši, jíž sloužil kněz, kterého jsem neznala, přijímala jsem a po svém poděkování Bohu jsem se pokojně vrátila domů, aniž by mi někdo něco řekl. Nevím, zda mě neviděli, nebo zda mi prostě nevěnovali pozornost.

Navzdory novinkám, které neustále docházely, že vojsko se bez úspěchu snaží lidem bránit v přístupu, jsem odpoledne šla na Cova da lria pomodlit se růženec. Po cestě se ke mně připojila skupina žen, přicházejících z větší dálky. Ve chvíli, kdy jsme byly už blízko místa zjevení, proti naší skupině vyjeli dva vojáci a rázně pobídli své koně, aby nás dohonili. Když přijeli blízko k nám, zeptali se nás, kam jdeme. Když uslyšeli srdnatou odpověď žen, „že je to nemusí zajímat“, švihli koně a dělali, jako by nás chtěli porazit. Ženy se rozprchly, každá na jinou stranu; rázem jsem mezi oběma dragouny zůstala sama. Tázali se mě, jak se jmenuji, a já jsem jim to bez váhání řekla. Tázali se mě, jsem-li onou vizionářkou. Odpověděla jsem, že ano. Rozkázali mi tedy, abych postoupila doprostřed silnice a pak se mezi oběma koni dala na pochod směrem k Fatimě.

Když jsme dospěli k jednomu poli, které se nalézá poblíž AIjustrelu u jedné studánky, a když zde vojáci spatřili jámy, vyhloubené pro stromy, rozkázali mi, abych se zastavila; a aby mě snad postrašili, povídali si mezi sebou: „Tuhle jsou vykopané jámy. Touhle šavlí jí teď usekneme hlavu a tady ji rovnou pochováme. Tak s tím jednou provždy skoncujeme.“ Když jsem slyšela tato slova, skutečně jsem myslela, že je to má poslední hodina. Přesto jsem však zůstala klidná, jako by se nic nedělo. Po chvilce druhý voják odpověděl, jako by uvažoval: „Ne, nemáme k tomu dovolení.“ Nařídili mi tedy, abych pokračovala v cestě. Prošla jsem tedy naší malou vesničkou až k domu svých rodičů. Lidé byli v oknech nebo na zápraží a dívali se, co se děje. Jedni se smáli a posmívali, jiní mě pro můj osud soucitně litovali. Když jsme dorazili k domu, poslali mě pro rodiče. Nebyli zde. Jeden voják seskočil s koně, aby ověřil, neschovali-li se. Prohlédl dům, a když nikoho nenašel, rozkázal mi, abych odtud celý den nevycházela. Sedl na koně a oba vojáci odjeli. K večeru se rozšířila novinka, že oddíl odtáhl, přemožen lidem, a při západu slunce jsem šla na Cova da lria pomodlit se růženec, doprovázena několika stovkami lidí. Potom mi vyprávěli, že když jsem byla polapena vojáky, několik osob šlo upozornit mou matku, co se děje. Odpověděla jim: „Je-li pravda, že viděla naši Paní, naše Paní ji ochrání. Lže-li, je dobře, že bude potrestána.“ A zůstala klidná.

Zázračné uzdravení

Pán na moje utrpení musel hledět se zalíbením, neboť mi připravil kalich ještě daleko horší a brzo nato mi ho dal vypít. Moje matka vážně onemocněla, a to tak, že jednoho dne už to vypadalo, že je v agónii. My, děti, jsme se shromáždily kolem jejího lůžka, abychom od ní dostaly poslední požehnání a abychom umírající políbily ruku. Jako nejmladší jsem byla na řadě poslední. Když mě má ubohá matka uviděla, poněkud ožila, objala mě kolem krku a s povzdechem zvolala: „Má ubohá dcero! Co z tebe bude bez tvé matky? Kvůli tomu umřu se zlomeným srdcem.“ A hořce vzlykala a tiskla mě stále pevněji ve své náruči. Má nejstarší sestra mě z jejích paží vytrhla násilím, zavedla mě do kuchyně, a zakázala mi vrátit se do místnosti k nemocné. Nakonec mi rázně řekla: „Naše matka umírá ve starostech a žalu nad tím, co jsi jí ty způsobila.“ Padla jsem na kolena, hlavu položila na lavici a s hlubokým zármutkem, jaký jsem doposud nepocítila, jsem tuto oběť nabídla Bohu.

Když obě nejstarší sestry brzy nato viděly, že už není žádná naděje, vrátily se za mnou a řekly mi: „Lucie, je-li pravda, že jsi viděla naši Paní, běž teď na Cova da lria a požádej ji, ať naši matku uzdraví. Slib jí, co chceš, uděláme to. A pak i uvěříme.“

Aniž jsem ztratila jedinou chvilku, dala jsem se ihned na cestu. Abych nebyla viděna, šla jsem stezkami mezi poli a modlila se růženec až na Cova da lria. Přednesla jsem svou prosbu Svaté Panně, dala jsem své bolesti volný průchod, prolévajíc mnoho slz, a vrátila jsem se domů s nadějí, že má drahá nebeská Matka vrátí zdraví mé matce pozemské. Když jsem přišla domů, bylo mé matce už lépe a po třech dnech už mohla opět konat své obvyklé domácí práce.

Slíbila jsem Přesvaté Panně, že vyplní-li mi, oč jsem jí prosila, budu chodit devět dní po sobě na Cova da lria v doprovodu svých sester, budeme se modlit růženec a od cesty až nahoru k dubu půjdeme vždy po kolenou. Poslední den jsme sem měly dovést devět chudých dětí a na závěr jsme je měly pohostit. Chodily jsme tedy splnit můj slib, doprovázeny i mou matkou, která přitom říkala: „Cože? Naše Paní mě uzdravila a mně se zdá, že dosud nevěřím! Nevím, co tohle má znamenat!“

Dobrý Bůh mi dal tuto útěchu, ale opět zaklepal na moje dveře a uložil mi další oběť, která také nebyla nejmenší. Můj otec byl člověk zdravý a robustní; říkával, že nikdy nepocítil, co je to bolest hlavy. A přece v necelých čtyřiadvaceti hodinách ho oboustranný zápal plic odvedl na věčnost! Má bolest byla tak velká, že jsem myslela, že z toho umřu. Otec byl jediným, kdo mi nepřestal projevovat náklonnost a v diskusích, které se v mé rodině proti mně zvedaly, mě on jediný bránil.

 

Jacinta a František umírají

Moje matka musela prodat naše stádo a podržela si z něho jen tři ovce, které jsme brávali s sebou, když jsme šli na pole, a pokud jsme nešli, dávali jsme jim krmení vzadu na dvoře. Matka mě tedy posílala do školy a ve volném čase, který mi zbýval, chtěla, abych se naučila tkát a šít. Tak mě měla doma a neztrácela čas tím, že by mě musela hledat.

Mezitím i Jacinta a František začali upadat do stále vážnější nemoci. Náš Pán seslal španělskou chřipku, která ji i jejího bratra upoutala na lůžko. V předvečer dne, kdy onemocněla, mi řekla: „Bolí mě moc hlava a mám velikou žízeň, ale nechci pít, abych mohla trpět pro hříšníky.“

Všechen čas, který mi ponechávala škola nebo drobnosti, které jsem musela dělat, jsem trávila u svých malých společníků. Jednoho dne, když jsem odcházela do školy, mi Jacinta řekla: „Hle, řekni skrytému Ježíši, že ho velice miluji, že mám pro něj velikou lásku!“ Když jsem šla napřed za ní do jejího pokoje, říkávala: „Podívej se teď za Františkem, učiním oběť, že zde zůstanu docela sama!“

Jednoho dne jsem se jí ptala: „Je ti lépe?“

„Víš dobře, že mi není lépe,“ odpověděla a dodala: „Mám velké bolesti na prsou! Ale neříkám nic. Trpím za obrácení hříšníků!“

Mezitím se její zdravotní stav poněkud zlepšil. Mohla vstát, a tak trávila den usazena na Františkově posteli. Jednoho dne mě dala zavolat. Musela jsem okamžitě za ní přijít. Přiběhla jsem rychle. „Naše Paní,“ řekla, „přišla za námi a řekla, že si brzo přijde pro Františka a zavede ho do nebe. Mne se pak otázala, zda chci ještě obrátit více hříšníků. Řekla jsem jí, že ano. Řekla mi, že půjdu do nemocnice a že tam budu moc trpět. Neboť mám trpět pro obrácení hříšníků, za nápravu hříchů spáchaných proti Neposkvrněnému Srdci Marie a pro lásku k Ježíši. Zeptala jsem se jí, půjdeš-li se mnou. Řekla mi, že ne. Právě to mě nejvíce bolí. Řekla mi, že mě tam zavede moje matka, ale pak že zůstanu docela sama.“

František hovořil méně. Ale obyčejně dělal to, co viděl dělat nás, a jen zřídkakdy o něco požádal. Ve své nemoci trpěl s hrdinnou trpělivostí, aniž mu kdy uklouzl jediný povzdech nebo stížnost.

Jednoho dne, ne dlouho před jeho smrtí, jsem se ho ptala:

„Františku, trpíš hodně?“

„Ano, ale snáším to všechno pro lásku k našemu Pánu a naší Paní.“

Jednoho dne mi dal provaz, o němž jsem už mluvila, a řekl mi: „Vezmi si ho! Odnes ho, než ho spatří matka! Teď už ho nejsem schopen nosit kolem pasu.“

Když jejímu bratru nastala chvíle odchodu do nebe, Jacinta po něm posílala svoje vzkazy: „Všechno to ode mne pěkně vyřiď našemu Pánu a naší Paní a řekni jim, že pro Neposkvrněné Srdce Mariino přetrpím všechno, co budou chtít, za obrácení a nápravu hříšníků.“

Smrtí svého bratra mnoho trpěla (František zemřel 4. dubna 1919). Dlouhé chvíle zůstávala zamyšlena, a jestliže se jí někdo zeptal, na co myslí, odpověděla: „Na Františka! Kdo mi umožní, abych ho opět uviděla?“ A její oči se naplnily slzami.

Konečně nastal den jejího odchodu do nemocnice.[17] Velice tam trpěla. Když ji přišla navštívit její matka a ptala se jí, zda si něco nepřeje, řekla, že si přeje vidět mne. Hned jak to bylo možné, mě moje teta s velkými obětmi vzala s sebou. Když mě Jacinta spatřila, radostně mě tiskla do náruče a prosila svou matku, aby mě u ní nechala, zatímco sama půjde na nákupy. Ptala jsem se jí tedy, zda hodně trpí.

„Ano, trpím,“ odpověděla, „ale všechno nabízím za hříšníky“. Čas návštěvy rychle uběhl a má teta přišla, aby mě odvedla. Ptala se své dcery, zda si něco přeje. Jacinta ji požádala, aby mě přivedla ještě jednou, až ji opět přijde navštívit. Má dobrá teta chtěla své dceři udělat radost, a tak mě přivedla ještě jednou. Zastihla jsem Jacintu, jak trpí se stále stejnou radostí pro lásku k dobrému Bohu a Neposkvrněnému Srdci Marie za hříšníky a Svatého Otce. V tom byl celý její ideál. O ničem jiném nemluvila. Za nějaký čas se vrátila domů ke svým rodičům s velikou otevřenou ranou v boku, kterou bylo nutno neustále převazovat. Strpěla to bez nejmenší stížnosti a aniž ukázala bolest. Co ji však tížilo nejvíce, byly neustálé návštěvy a vyptávání lidí, kteří ji chtěli vidět a kterým teď nemohla uniknout. „Tuto oběť také nabízím za hříšníky,“ říkávala s odevzdaností.

Přesvatá Panna ráčila znovu navštívit Jacintu a oznámila jí nové kříže a nové oběti. Oznámila mi tuto novinku se slovy: „Naše Paní mi řekla, že půjdu do jiné nemocnice v Lisabonu a že tě už neuvidím! Ani tebe, ani svou matku, ani své bratry, ani svého otce! Nikoho už neuvidím! A umřu docela sama!“

Jednoho dne jsem jí řekla: „Nemysli na to!“

Odpověděla mi: „Nech mě na to myslet, protože čím více na to myslím, tím více trpím. A já chci trpět pro lásku k našemu Pánu a za hříšníky. A konečně, co na tom záleží! Naše Paní si pro mě přijde a odvede mě do nebe.“

Konečně nastal den, kdy měla odejít do Lisabonu. Loučení bylo srdcervoucí. Setrvala dlouho s rukama kolem mého krku a v pláči mi řekla: „Nikdy se už neuvidíme! Hodně se za mne modli až do chvíle, kdy půjdu do nebe! Tam se budu hodně modlit já za tebe...“ Z Lisabonu mi vzkázala, že naše Paní za ní přišla; že jí oznámila den a hodinu, kdy zemře (20. února 1920 o půl jedenácté večer)[18]; mně kladla na srdce, abych byla velmi dobrá.

 

Sama

Jaký smutek mě zachvátil, když jsem zůstala sama! V tak kratičké době dobrý Bůh vzal do nebe předobrého otce, pak Františka, a teď to byla Jacinta, kterou jsem už na tomto světě neměla uvidět.[19]

Jak mi to jen bylo možné, odcházela jsem na Cabeco a uchylovala se do oné skalnaté výdutě a zde, sama s Bohem, ulevovala svému žalu a prolévala hojné slzy.

Díky Bohu se po nějakém čase moje matka rozhodla, že odejde do Lisabonu a vezme mě s sebou. Prostřednictvím pana abbé Formigao nás jedna zbožná paní přijala do svého domu a nabídla, že bude platit mé vzdělání v jednom pensionátu, budu-li chtít zůstat v Lisabonu. Matka i já jsme štědrou nabídku této milosrdné paní přijaly s povděkem. Když už bylo všechno připraveno a den, kdy jsem měla vstoupit do pensionátu, byl už stanoven, proslechlo se, že vláda se dověděla, že jsem v Lisaboně a že mě hledají. Byla jsem tedy odvedena do Santaremu, k otci Formigao, kde jsem se několik dní musela skrývat a nemohla jsem jít ani na mši. Nakonec mě sestra otce Formigao odvedla k mé matce a slíbila, že mě připraví ke vstupu do pensionátu, který řeholnice sv. Doroty měly ve Španělsku. Jakmile bude všechno připraveno, opět mě vyhledají. Toto všechno mě poněkud zabavilo a smutek, který mě tížil, se zvolna rozplynul.

V té době Vaše Excelence[20] přišla do Leiria a dobrý Bůh vám svěřil ubohé stádo, které už dlouho bylo bez pastýře. Nechyběli lidé, kteří mi příchodem Vaší Excelence naháněli strach. Říkali, že Vaše Excelence ví všechno, že uhodne, co se děje v intimitě svědomí a že odhalí všechny moje klamy. Daleka toho, abych se obávala, velice jsem si přála s vámi mluvit a říkala jsem si: „Je-li pravda, že pan biskup ví všechno, ví tedy i to, že mluvím pravdu!“

A tak, když se jedna dobrá osoba z Leiria nabídla, že mě k Vaší Excelenci uvede, přijala jsem nabídku s radostí.

A opravdu, když jsem Vaši Excelenci spatřila, jak mě přijímáte s takovou dobrotou, aniž jste mi položil sebemenší zvědavou nebo zbytečnou otázku, ukazuje pouze zájem o dobro mé duše a zcela připraven vzít si na starost ubohou ovečku, kterou Pán svěřil právě vám, byla jsem naprosto přesvědčena, že Vaše Excelence ví všechno. Proto jsem ani na okamžik neváhal  a vložit se do vašich rukou. Podmínky, které mi Vaše Excelence uložila, byly pro mne snadné a odpovídaly mé povaze: dokonale držet v tajnosti všechno, co mi Vaše Excelence řekla, a zůstat dobrou. Odjela jsem tedy, střežíc své tajemství až do dne, kdy Vaše Excelence dala požádat mou matku o její souhlas s mým odchodem.

Den mého odchodu byl konečně stanoven (na 6. června 1921). V předvečer jsem se s hrdlem staženým pohnutím a lítostí šla rozloučit se všemi místy, která nám byla drahá, zcela jista, že se jimi procházím naposled: Cabeco, skálu, Valinhos, farní kostel, kde dobrý Bůh začal na mně dílo svého milosrdenství, hřbitov, kde jsem zanechala tělesné pozůstatky svého drahého otce a Františka, na které jsem nemohla zapomenout.

Dala jsem sbohem naší studni, zatímco už byla osvětlena bledým svitem měsíce, a starému mlatu, kde jsem tak často strávila dlouhé chvíle rozjímáním nad krásou hvězdné oblohy a zázrakem slunečních východů a západů, které mě někdy okouzlily, když se ráno kapky rosy, pokrývající kopce, třpytily ve slunečních paprscích, nebo když večer sněhové vločky sněžilo-li během dne - zůstaly zavěšeny na větvích borovic. Toto všechno mě vedlo ke snění o krásách ráje.

Druhého dne ve dvě hodiny ráno, aniž jsem se s někým rozloučila, doprovázena jen svou matkou a jedním ubohým dělníkem, který jel do Leiria a jmenoval se Manuel Correia, jsem se dala na cestu, věrně zachovávajíc svoje tajemství. Šli jsme přes Cova da Iria, abych se tam naposled rozloučila. Naposledy jsem se tam pomodlila růženec a pak jsem se od silnice mnohokrát obrátila s posledními pohledy na rozloučenou s tímto požehnaným místem. Dorazili jsme do Leiria k deváté hodině ráno. Zde jsem se setkala s paní Filoménou Mirandovou, která mi později byla kmotrou při biřmování. To ona byla Vaší Excelencí pověřena, aby mě doprovázela až do Porta. Vlak odjížděl ve dvě hodiny odpoledne. Na nádraží jsem naposled objala svou matku, tonoucí v slzách. Vlak odjel a odvážel mé ubohé srdce ponořené do oceánu smutku a plné vzpomínek, na něž jsem nemohla zapomenout.

 

Jak bylo uvedeno, v r.1925 se sestře Lucii opět zjevila Panna Maria, se Srdcem obklopeným trny. Byla doprovázena Pánem Ježíšem, který pravil: „Měj slitování se Srdcem své Svaté Matky, které je pokryto trny, jež do něho zarážejí nevděční lidé, aniž kdo z nich učiní akt nápravy, aby tyto trny vyjmul.“

Po té hovořila Panna Maria:

„Pohleď, má dcero, na mé Srdce obklopené trny, jež do něho bez ustání zarážejí nevděční lidé svým rouháním a nevděkem. Alespoň ty se mě snaž potěšit a zveřejni, že všem, kdo se během pěti měsíců v roce vždy první sobotu vyzpovídají, půjdou k přijímání, pomodlí se růženec a čtvrt hodiny stráví v mé společnosti rozjímáním nad mystérii růžence s úmyslem, aby mi poskytli důstojnou nápravu, slibuji, že budu přítomna při jejich smrtelné hodině se všemi milostmi potřebnými ke spáse jejich duší.“

Požadavek prvních pěti sobot byl později povýšen na devět.

František a Jacinta byly roku 2000 papežem Janem Pavlem II. blahořečeny a chystá se jejich svatořečení.

Sestra Lucie zemřela 13.2.2005

 

1955 - Rakousko svobodné. „Díky Tobě, Maria!“

 

Podrobný popis příběhu uvedeném v časové lince: 1955 - Rakousko svobodné - přes neustálá negativní vyhlášení SSSR nečekaně opouští Rakousko. Do té doby ani nikdy poté až do pádu železné opony Rudá armáda nikdy získaná území neopouští.

 

Během 268. rokování v Berlíně bez skrupulí vyhlásil sovětský ministr zahraničí Molotov svému rakouskému kolegovi: „Co my jednou máme, to už víc nedáme!“ To po II.sv.válce zakusily všechny ty země, které byly obsazeny sovětskými vojsky: Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Albánie, ČSSR, Polsko a východní Německo…., kromě Rakouska.

I když Hitler 3.3.1938 Rakousko přičlenil k Říši a 28.3.1945 do něj přišli sovětští vojáci, zemi se opět podařilo získat svobodu. Za tuto svobodu vděčí rakouský lid růženci a prostému františkánskému knězi Petru Pavlíčkovi. Pátera Petra se během války v americkém zajetí velmi hluboce dotklo fatimské poselství. Poznal, jaký význam má růženec pro světový mír a že politická rozhodnutí spočívají mnohem více v rukou modlícího se národa, než v rukou samotných politiků. Poznačen tímto přesvědčením založil roku 1947 společenství „Růžencové smírné tažení“, jehož členové měli za úkol vyprosit v duchu Fatimy svobodu Rakouska a světový mír. Do tohoto modlitbového společenství vstoupili i oba rakouští kancléři Figl a Raab. Nejenže se účastnili prosebných procesí, ale často sami brali s vírou do rukou růženec. Ale na začátku byl cíl jejich modlitby - svoboda Rakouska - v daleké budoucnosti. Ještě v prosinci 1954 vyhlásil sovětský ministr zahraničí Molotov rakouskému ministru zahraničí Figlovi, že na uzavření státní smlouvy není žádná naděje. L. Figl tehdy páteru Petrovi řekl: „Nyní se můžeme už jen modlit.“

 

Začátkem roku 1946 se páter Petr Pavlíček zdržoval v klášteře ve Štýrském Hradci. Bydlel tam u řeholních sester. Jedna z nich vzpomíná na to, jak se jednou po svaté zpovědi procházela s páterem v bombami zničené místnosti nad zpovědní kaplí a jak jím vyprávěl o svém vnitřním nutkání, že má něco vykonat. Matka Boží po něm něco chce, ale co?

Poutní místo Mariazell není příliš vzdáleno, proto se otec rozhodl putovat tam a prosit Pannu Marii za osvícení. Bylo to 2.2.1946 na svátek Hromnic. Otec Petr vyzval naléhavě řeholní sestry, aby mu svou modlitbou pomohly v důležité záležitosti. Když přišel do Mariazell, složil vše k nohám Matky Boží: poděkování za šťastný návrat z válečného zajetí, nouzi nesvobodného Rakouska, rozděleného na 4 okupační pásma, svou vlastní nejistotu, pochybnosti a zábrany, ale i pevnou vůli řídit se dle její rady, jen ať mu ukáže cestu, kterou by se měl ubírat.

Panna Maria jej nezklamala, zřetelně uslyšel v nitru hlas, který mu odpověděl: „Čiňte, co Vám říkám a budete žít v míru.“

Byla to tatáž slova, která Maria řekla dětem při zjevení ve Fatimě. A co tam žádala - pokání, smír a modlitbu, především sv. růžence. Páter Petr pochopil - musí přivést lidi k modlitbě růžence a zmobilizovat vojsko prosebníků. Pak může nastat obrat, po němž všichni tak velice touží. V celé zemi začal získávat věřící pro modlitbu růžence v duchu fatimského poselství.

***

Když se roku 1945 blížil konec války, doufali v Rakousku, že bude brzy podepsána mírová smlouva a nastanou normální poměry. Spojenci přeci dojednali v Jaltě, že Rakousko má hned po válce dostat samostatnost jako demokratický stát. Byla to jen iluze. I když se již v listopadu 1945 konaly první svobodné volby, ze kterých vzešla demokraticky zvolená vláda se spolkovým kancléřem Leopoldem Figlem v čele, nezdálo se, že by spojenci nějak zvlášť pospíchali se stažením vojsk z Rakouska, zvláště SSSR ne. Šlo jim především o otázku německého majetku v Rakousku, na kterém se nemohli dohodnout. Místo zlepšení byla situace rok od roku těžší a vyhlídky chmurnější. V r. 1947 už docházelo k beznaději, nebyly vyhlídky na odchod vojsk a na uzavření státní smlouvy. Až r. 1949 došlo opět k složitým jednáním. Sověti však vázali uzavření smlouvy s Rakouskem s dohodou o Terstu, na který si dělali nárok Itálie i Jugoslávie. Prozatím zůstával „svobodným“ městem.

V říjnu 1950 bylo Rakousko na okraji převratu. Komunisté se snažili z něj udělat „lidovou demokracii“ po vzoru sousedů. Dělníci se k tomu však naštěstí nepřiklonili, a tak bylo toto nebezpečí v tu dobu zažehnáno.

V roce 1952 požádal spolkový kancléř Figl indického státníka Pandita Nehru o zprostředkování. Nabídl, že se Rakousko zaváže provždy k neutralitě. Marně.

V roce 1953 se stal spolkovým kancléřem Julius Raab.

V roce 1954 - to bylo již devět let dohadování se o státní smlouvě. Rakušané museli opět spolknout hořkou pilulku neúspěchu. Již světoznámé „nět“ Ministra Molotova bylo opět vysloveno. Žádal, aby Rakousko prohlásilo, že sovětská vojska zůstanou na jeho území tak dlouho, dokud nebude vyřešena německá otázka! Vláda poznala nebezpečnost této výhrady a zcela rozumně odmítla, neboť v tu dobu „věděl jen Bůh“, kdy se německá otázka vyřeší.

1955 - deset let od konce války - nastal nepředvídaný obrat. Spolkový kancléř Raab volal Otci Pavlíčkovi: „Otče, modlete se, prosím, přimějte své členy, aby se modlili tak vroucně jako nikdy!“ Zdálo se být něco ve vzduchu. Krátce po velikonocích byla pozvána vládní delegace do Moskvy: tvořili jí Raab, Figl, Schärf, a Kreisky. A éterem se neslo vytoužené poselství: „Rakousko bude svobodné.“ Rusové jsou ochotni se stáhnou a uzavřít s Rakouskem státní smlouvu. Nikdy před tím a nikdy po tom (až do konce) neopustili sověti území, které měli jednou ve své moci.

Po 354 bezvýsledných zasedání a 10ti letech důvěryplné modlitby a čekání, podepsali 15.5.1955 ministři zahraničí spojenců (USA, Francie, Velké Británie, SSSR) a rakouský ministr zahraničí Figl na zámku Belvedere dlouho vytouženou státní smlouvu.

Dříve něž opustil poslední voják spolkové území dne 26.10.1955 se konalo tradiční procesí ke ctí jména Panny Marie jako projev díků. Průvodu se účastnily tisíce, mezi nimi i spolkový kancléř Raab, ministr zahraničí Figl a jiné osobnosti veřejného života.

Spolkový kancléř se ujal slova, byl nejhlouběji přesvědčen o tom, že otec Petr spolu s ostatními vymodlil Rakousku svobodu: „Oněm katolíkům…, kteří se připojili k mocnému vyznání víry a lásky k vlasti chci jako spolkový kancléř s upřímného srdce poděkovat za prokázanou lásku, věrnost a obětavost.

Vyzývám toto nepřehledné množství věřících katolíků Rakouska, aby i nadále pokračovali věrně v modlitbách a prosili za šťastnější a lepší budoucnost. Prosme také, aby nebeská Královna rozprostírala nadále ochranný plášť nad naší krásnou zemí a byla vždy Přímluvkyní u svého Božského Syna i v budoucnosti. Dnes vysíláme k nebi radostnou modlitbu, kterou uzavíráme slovy: Jsme svobodni! Díky Tobě, Maria!“

 

Charakteristickým rysem pátera Petra a hybnou silou jednání byla jistě jeho žhavá láska ke Kristu, která se však nedala odloučit od lásky k Marii. Zvlášť charakteristickým pro tuto lásku byla jeho snaha: „Dívat se při modlitbě Kristu a Marii do očí...!“ Jednou dal jedné duchovní dceři radu: „Pros denně Spasitele: Pane, dovol mi dnes alespoň jednou pohlednou Ti do očí a ponořit svůj pohled do Tvého. Budeš-li to činit, zpozoruješ - ne hned, ale brzy - že toto ponoření se do očí Pána a toto být od něho viděna ti dá velmi mnoho…!“

„Snažme se představit si Krista a dívejme se mu hluboko do očí. Nechme se přitáhnout tímto pohledem víry a on bude určovat celý náš život.“

„Maria byla proto tak svatá, protože se stále dívala do Ježíšových očí. Budeme-li pohlížet do jejich očí, uvidíme oči Ježíšovy a naopak.“

„Když spolu mluvíme, hledíme si do očí. Když mluvíme s Marií, musíme jí také hledět do očí.“

„Je velmi důležité vědět, že při každé Mši svaté není přítomen jen kněz, ale vždy jsou při tom andělé a svatí, aby sloužili Bohu tak, jak mu náleží - čehož my lidé nejsme schopni…“

„Když v poledne bylo stále méně lidí (během adorace), přišli na jejich místa andělé, obstoupili oltář a klaněli se Bohu - jak nádherné a podivuhodné.“

„Mnohdy mám milost vidět, jak při obětování obklopují andělé oltář. Je to takový jas, že sotva mohu otevřít oči.“

 

 

Řím, 13. května 1981 - atentát na papeže Jana Pavla II.


„Těžko to slovy popsat! To musí člověk zažít!“ Řekl kardinál Tomášek, který byl jedním z biskupů, kteří se účastnili audience onoho dne, kdy na přeplněném náměstí před bazilikou sv. Petra zástup v radostném vzrušení očekával příchod Sv. Otce. Radostné napětí se stupňovalo až nakonec vybuchlo v bouřlivé nadšení - Svatý Otec se blíží. Stojí v otevřeném autě a se svým otcovským úsměvem mává na všechny strany. Žehná a přijímá pozdravy nespočetných rukou. Usměvavý právě vrací dítě, které září radostí, neboť bylo v náručí Sv. Otce. Tehdy nečekaně zaznělo několik výstřelů a za papežem stojící sekretář, kněz S. Dziwisz a komorník A. Guel chytají klesajícího Sv. Otce pod paží. Skrze bílou reverendu prosakuje krev. Všech přítomných se zmocnila hrůza. Papežovo auto náhle zvýšilo rychlost směrem k předdvoří baziliky, kde během audiencí stávají sanitky. Do jedné uložili Jana Pavla II. a vezli jej na polikliniku Agostino Gemelli.

Drama atentátu si zprvu s hrůzou uvědomili jen ti, co stáli blízko a viděli, jak papež s bolestným výrazem klesl do rukou sekretáře. Ostatní si mysleli, že jde o salvy či ohňostroj. Až když se rozezvučela siréna a auto s papežem, kterého drželi v rukou, nezvyklou rychlostí mířilo zpět, rozprostřelo se nad náměstím zděšené ticho přerušované nářkem dvou žen, též zraněných, pro které přijížděly sanitky. Ticho, které znovu zavládlo, bylo přerušováno jen pláčem žen, dětí i mužů. Vyvstávají první otázky: „Žije ještě papež? Kdo je pachatel?“ V napjaté atmosféře čtyřicetitisícového zástupu však nedochází k panice.

V této situaci se objevuje na pódiu, odkud měl promluvit papež, otec Przydatek: „In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti“, začíná modlitbu hluboce pohnutým hlasem. V této bezradné chvíli se jejich mysl zaměřuje nejlepším směrem – k Matce Boží. Začíná modlitba sv. růžence. Byli zde i poutníci z Czenstochove se svým biskupem. Chtěli papeži odevzdat velký obraz „Čierne Madony“, ale zda ho kdy uvidí ten, kterému ho chtěli darovat? Dva muži nesou obraz na pódium a kladou jej na křeslo, které bylo připraveno pro papeže.

Po 18. hodině přichází zpráva: „Sv. Otec byl těžce raněn střelou do břišní krajiny. Další dva zásahy mu způsobily lehčí zranění. Začíná operace, papež se před ní vyzpovídal a přijal svátosti.“

Papež žije! Desetitisíce si úlevou vydechly, ale přichází další starostlivá otázka: „Přežije?“

Polský kněz se celou dobu modlí s desetitisíci, kteří jako jedna rodina prosí Nejsvětější Pannu za těžce raněného papeže. Okolo 19. hodiny přichází nová potěšující zpráva: „Žádný životně důležitý orgán nebyl zasažen.“ Později lékaři vyhlásili, že to byl skutečně zázrak, neboť jedna ze střel pronikla zcela těsně vedle aorty.

Lékaři horečně zápasí o život papeže. Profesor Castiglioni, šéflékař kliniky byl v té době v Miláně na kongresu, ale v 18.45 již letí do Říma.

V 21. hod. přichází na Svatopetrské náměstí mládež Katolické akce. Vyzývají mládež, aby v modlitbách držela stráž a prosila za jejich „opravdového přítele a duchovního vůdce“ Jana Pavla II.

V 23.25 se na klinice končí úspěšně boj o život neobvyklého pacienta. Lékaři udělali, co bylo v jejich moci, nyní již zbývá čekat.

O půlnoci přichází nová dobrá zpráva - papež se probral z narkózy. Prosebné modlitby se mění na děkovné.

Již se ví, že atentát nespáchal Ital, ale turecký terorista, který za záhadných okolností unikl z vězení. V útěku z místa činu mu zabránila robustní řeholnice. Později u něj policie nachází značnou sumu peněz a zjišťuje, že měl mnohé zahraniční telefonáty. Přestože je hledán interpolem, v klidu cestuje po evropských zemích. Vše ukazuje na cílevědomou akci. V prvním okamžiku hrozilo, že jej dav zabije. Zachránila ho policie.

„Modleme se za toho ubožáka!“ A rozhovory o člověku, který chtěl zavraždit Kristova náměstka se mění na modlitby za něj. Jak neobvyklý obraz poskytuje náměstí tu noc!

Druhého dne se jak v katedrálách, tak i v nejmenších kostelích v celé Itálii konaly bohoslužby za brzké uzdravení papeže.

Stejně jako v Římě a celé Itálii scházely se miliony katolických křesťanů v kostelích a rodinách k veřejné nebo tiché soukromé modlitbě za uzdravení papeže. Na mnoha místech se konaly „hodinky“ modliteb za papeže.

Na celou knihu by vyšla jen svědectví o zaslaných přání uzdravení jak od katolických věřících, tak i ostatních lidí.

Byly i vyjímky. Asi 1km od Svatopetrského nám. právě demonstrovalo asi 3000 osob za povolení umělého přerušení těhotenství. Když se dozvěděli o atentátě, mnozí dokonce tleskali (pozn. red.: Takových lidí jistě nebylo po světě málo. Oproti tomu přicházelo i velké množství dopisů vyjadřujících solidaritu v modlitbě i od nekřesťanských náboženství, i mohamedánů!)

 

Jen několik hodin před dramatem celebroval ve Fatimě se stovkami kněžími kolínský kardinál Hoffner za účasti miliónu věřících mši svatou ze svátku dne – ke cti Fatimské Panny Marie. V kázání vyzývajícím věřící k většímu zasazování se za mír a klid ve světě kardinál poznamenal: „Ještě nikdy nebyl terorismus tak rozšířen, ještě nikdy nezašel tak daleko, ještě nikdy nedosáhl takových rozměrů jako v naší době, v našich dnech.“

I když kardinál tak výstižně charakterizoval problém dnešního světa, nemohl ani on, ani nikdo z miliónu jeho posluchačů jen tušit, jak hrozným způsobem se potvrdí slova kazatele ještě ten den večer. I když v tu dobu již většina poutníků opustila Fatimu, přece tisíce ještě zůstaly na obrovském náměstí jako i v bazilice, když je zastihla hrozná zpráva. Okamžitě se spojují v modlitbě.

Někteří pacienti považovali v tomto okamžiku svůj pobyt na klinice za privilegium. Všichni snášeli svá utrpení lehčeji, „spojeni s Kristem“ a současně solidární s jeho náměstkem. Děti s pediatrického oddělení se dohodli, že napíší Sv. Otci a připojí pěkné kresby. Desetiletou Rosannu právě vezli na operační sál. Na chodbě slyšela děti a dozvěděla se co chystají. Poprosila sestru a ještě před svoji operací napsala Sv. Otci: „Když tě život přitlačí ke zdi, nevěš hlavu. Svěř svůj osud s úsměvem Marii a ona Ti pomůže!“

K pozoruhodným epizodkách patří i květy od korejského děvčátka: „Řekněte papeži, že jsem přišla, abych mu přinesla tyto růže. On už bude vědět. A polibte ho za mě.“

 

V neděli, 4 dny po atentátu, se shromáždily na Svatopetrském nám. desetitisíce lidí. „Je vůbec možné, že Sv. Otec promluví?“ „Tak brzy po 5ti hodinové operaci a ztrátě 3 litrů krve?“

Ve 12 hodin se sice papež neobjevuje, ale je slyšet jeho velmi slabý hlas: „Sia lodato Gesú Cristo (Pochválen buď Ježíš Kristus)“. Všichni odpovídají za radostného potlesku: „Sempre sia lodato (Až na věky).“ a hned utichají, jinak by nebyl slyšet slabý hlas:

„Milí bratři a sestry! Vím, že jste se mnou spojeni v těchto dnech a hlavně v tuto hodinu modlitby Regina Coeli. Hluboce dojatý vám děkuji za modlitby a všem vám žehnám. Zvlášť blízko jsem při poutnících, kteří byli se mnou zraněni. Modlím se za bratra, který mě zranil a upřímně mu odpouštím. Spojený s Kristem, který je současně Knězem i Obětí, obětuji své utrpení za Církev a za svět.

Tobě, Maria, slibuji znovu:

‚Totus Tuus ego sum – Jsem celý tvůj‘„

Pozoruhodné bylo, že z 10 velkých německých deníků 8 neuvedlo poslední větu: Tobě, Maria,…. Nedopatření? Sotva. Spíše cenzura papežova projevu s ohledem na jeho první vyznání se k Marii po atentátu.

Sv. Otec si svůj erb a heslo ponechal od svého biskupského svěcení. Při svém jmenování za krakovského arcibiskupa 8.3.64 řekl: „Ve svém kněžském úřadě a své pastýřské službě bych byl rád spojen s Kristem prostřednictvím jeho Matky Marie. Její místo v dějinách spásy je málo známé. Snažme se ho stále hlouběji pochopit a zaobírejme se jím ve svých pracích, protože ve vykupitelském díle Ježíšově hraje Maria jedinečnou úlohu. Již dávno jsem přesvědčen, že je nanejvýš těžké pochopit Kristovo tajemství bez jeho Matky Marie. Proto bych si přál, abych se do něj vnořil nejdříve sám, a potom i vás vedl skrze Marii do tajemství vykoupení, abychom zodpovědným způsobem všichni společně splnili Boží pověření vybudovat Mystické tělo Kristovo-Církev, a stali se pravými učedníky Ježíšovými.“

O rok později, na výročí prvního fatimského zjevení, svoji návštěvou Fatimy Jan Pavel II. nejen potvrdil souvislost mezi atentátem a zjeveními v Cova da Iria, ale i před celým světem demonstroval význam a aktuálnost fatimského poselství.

Po příchodu do Fatimy papež zdůraznil vztah tohoto místa k atentátu:

„Jak jsem to řekl již při svém příletu do Lisabonu, již dávno jsem si přál jít do Fatimy. Mé první myšlenky směřovaly k této svatyni s přáním, abych sem mohl přijít a poděkovat Matce Boží, že mě zachránila. Ve všem, co se stalo, jsem viděl – a nikdy nepřestanu opakovat – zvláštní ochranu Madony. A v náhodě, že se to stalo v onen den – jenže v plánech Boží prozřetelnosti není náhod – jsem viděl výzvu věnovat větší pozornost poselství, které před 65 lety přišlo prostřednictvím malých dětí skromného venkovského lidu, malých pasáčků.“

Po mši svaté zasvětil Jan Pavel II. svět Matce Boží a Matce lidí:

„Pod tvoji ochranu se utíkáme, Svatá Boží Rodičko! Se slovy této modlitby, kterou se na tebe obrací Kristova Církev již celá staletí, poklekám dnes na místě, které jsi ty, Matko, vyvolila a které zvláštním způsobem miluješ. Cítím se být spojen se všemi biskupy, pastýři Církve, tím zvláštním poutem, kterým tvoříme jeden sbor a jedno kolegium, jak chtěl Kristus, aby byli apoštolové sjednoceni s Petrem. V této jednotě spojen vyslovuji slova tohoto zasvěcení, do kterého bych chtěl ještě jednou zahrnout naděje a obavy Církve v dnešním světě.

Tvůj služebník papež Pius XII. před čtyřiceti lety a znovu po deseti letech, vidíc bolestné zkušenosti lidské rodiny, svěřil a zasvětil tvému Neposkvrněnému Srdci celý svět a hlavně ty národy, kterým patřila tvá zvláštní starostlivost a láska. Tento svět lidí a národů mám před očima dnes, když chci obnovit odevzdání a zasvěcení, které učinil již můj předchůdce na Petrově stolci: Svět druhého tisíciletí, které se chýlí ke konci, svět naši doby, náš dnešní svět!

Především ti odevzdávám a zasvěcuji ty lidi a ty národy, které toto odevzdání a zasvěcení osobitě potřebují. Jak velmi nás bolí všechno, co se v Církvi a v každém z nás staví proti svatosti a proti zasvěcení! Jak velmi nás bolí, že výzvě k pokání, obrácení a modlitbě se nedostalo přijetí a ohlasu, jak ji patří! Jak nás bolí, že mnozí spolupracují na vykupitelském díle Kristově jen s polovičním srdcem! Ó, Neposkvrněné Srdce, pomoz nám překonat nebezpečí zla, které se tak lehce zahnízďuje v srdcích dnešních lidí a kterého nedozírné následky zatěžují naši přítomnost a hatí cestu do budoucnosti!“

Ve své přednesené modlitbě zasvěcení nechává papež znovu zaznít předpovědi Panny Marie z Fatimy. Do ni vkládá svoji naději a zasvěcení končí litaniemi proseb:

„Vysvoboď nás od hladu a války, od atomové války, od nekontrolovatelného sebezničení a od každého druhu války. Vysvoboď nás od hříchu proti životu nenarozených, od nenávisti a znevažování důstojnosti tvých synů a dcer. Vysvoboď nás od každé nespravedlnosti v sociálním, národním a mezinárodním životě; od lehkomyslného přestupování Božích zákonů, od pokušení zadusit Boží pravdu v srdcích lidí, od hříchů proti Duchu Svatému – vysvoboď nás!“

Papežův hlas sílí, až v plné síle ovládne obrovské náměstí, na kterém milión uchvácených poutníků pohnutě a tiše poslouchá. Poslední slova Jana Pavla II. znějí jako výkřik jednoho z proroků:„Matko Kristova! Slyš tento výkřik o pomoc, ve kterém k tobě volá bída všech lidí, bída celého lidstva! Nechť se v dějinách světa ještě jednou ukáže nekonečná moc milosrdné lásky, která zastaví nástup zla a promění svědomí! Nechť se všem zjeví světlo naděje ve tvém Neposkvrněném Srdci!“

Přesně o rok později 13.5.83 byla ve Vatikánských zahradách slavnostně odhalena socha Panny Marie fatimské.

Na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie 8.12.83 Jan Pavel II. požádal všechny biskupy Církve, aby 25.3.84 spolu s ním zasvětili celý svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Svatý Otec takto zdůvodnil toto rozhodnutí: „Dnes, na svátek Neposkvrněného Početí, si Církev připomíná záchrannou moc Kristova vykoupení. Skrze početí Panny, která se stala Matkou Vykupitele. To je jeden z podnětů v tomto jubilejním roce Vykoupení, abychom se k ní obrátili o pomoc proti hrozbám, před kterými stojí dnešní lidstvo a příčinou kterých je hřích. Nakolik cesta k vítězství nad hříchem vede jen skrze obrácení, tak i začátek a průběh této cesty se může uskutečnit jen v osobním přijetí této nekonečné spasitelné moci. Během tohoto Svatého roku Vykoupení bych chtěl s vámi a celou Církví vyznat tuto moc: Chci ji vyznávat skrze Neposkvrněné Srdce Bohorodičky, která tuto vykupitelskou moc zakusila v mimořádné míře!“

Toto zasvěcení v Římě papež vykonal před milostivou sochou Panny Marie fatimské přinesené z Fatimy – z kaple zjevení.

Kdo měl možnost vidět a slyšet papeže 13.5.82 ve Fatimě a 25.3.84 v Římě, toho musely plamenné výzvy Jana Pavla II. elektrizovat. Kdo slyšel tato opakovaná volání k obrácení, k životu v duchu Evangelia a bere je vážně, ten se určitě vynasnaží podle svých schopností, aby svět zítřka, ohrožovaný katastrofami, zůstal uchráněn.

27.12.83 došlo k historickému setkání. Během tři a půlhodinové návštěvy římské věznice přijalo Jana Pavla II. asi 500 vězňů se skutečným nadšením a burácivým potleskem. Během této návštěvy měl Jan Pavel dvacetiminutový osobní rozhovor s jedním z nejvýznačnějších vězňů – se svým atentátníkem: „O čem jsme hovořili, zůstane tajemstvím mezi námi. Hovořil jsem s ním jako s bratrem o tom, že jsem mu odpustil a že mu důvěřuji.“

Již bezprostředně po atentátu, ještě během cesty do nemocnice Sv. Otec svému atentátníku odpustil a modlil se za něj. Bylo to zveřejněno a vyvolalo to ve světě neobvyklou odezvu. Našlo se mnoho věřících, kteří se za Aliho Agču také modlilo – a ne zbytečně. V létě 1983 byla unesena dcera jednoho vatikánského zaměstnance. Únosce žádal propuštění Aliho a jeho odlet do NDR. „Lituji svůj čin a vážím si papeže,“ byla slova odmítnutí atentátníka.

Když víme, kolik lidí se za něj modlilo, potom jeho lítost a změna jsou jen logickým důsledkem působení Boží milosti.

(Vybráno z knihy: Šebestián Labo SJ, Zabijem pastiera.)



Zjevení Božího milosrdenství

1925 (Církví schváleno roku 1978)

Sv. Faustyna Kowalská.

 

Sestra Faustyna, vlastním jménem Helena Kowalská, se narodila 25. srpna 1905 v Glogovci jako třetí z deseti dětí. Rodiče museli velmi těžce pracovat, aby početnou rodinu uživili – otec byl tesařem a k tomu vedl malé zemědělské hospodářství. Děti byly vedeny přísně a vychovávány ke zbožnosti, musely doma pomáhat, a tak Helenka začala chodit do školy až ve dvanácti letech, takže se naučila jen číst, psát a počítat. Ráda doma čítala v Životopisech svatých, jediné knize, kterou doma měli.

Po první světové válce se šestnáctiletá Helenka rozhodla jít do služby do Alexandrova, poblíž Lodže. Po roce se vrátila domů a žádala rodiče o dovolení jít do kláštera, nedostala je však. Odjela do Lodže, kde posluhovala ve třech zbožných rodinách, takže mohla denně chodit na mši svatou. Po roce se opět vrátila domů, ale ani tentokrát jí rodiče nedovolili vstoupit do kláštera. Po návratu do Lodže se tedy Helenka začala oddávat životu radovánek, strojila se a chodila na taneční zábavy, přesto však vedla vzorně domácnost v jedné obchodnické rodině, kde se současně starala i o tři malé děti.

A tehdy se to jednoho dne stalo: Při taneční zábavě náhle před sebou spatřila zakrvaveného Ježíše Krista, který ji vyčítavě domlouval, že nežije správně.

Bylo to brzo zrána.

Ještě téhož dne uposlechla vnitřní hlas, který ji řekl, aby odjela do Varšavy, kde vstoupí do kláštera. Skutečně ihned do Varšavy odjela a tam, vedena Mariiným hlasem, které se úplně odevzdala, se seznámila s jedním knězem, který ji podal pomocnou ruku. Nalezl jí ubytování u jedné dobré ženy a Helena pak putovala po varšavských klášterech a prosila o přijetí. Byla však všude odmítána.

Až nakonec byla přijata v klášteře sester Božího milosrdenství, ale s výhradou, že ještě rok musí pracovat, aby si opatřila věno. Po roce byla do kláštera skutečně přijata, bylo to roku 1925. Po skončení postulátu ve Varšavě byla jako novicka poslána do Krakova, kde pracovala v kuchyni. Po ukončení noviciátu se vrátila do Varšavy, odkud byla poslána do Vilna. Už ve Vilně se začalo u ní projevovat onemocnění plicní tuberkulózou, které se postupně zhoršovalo natolik, že musela dočasně pobývat i v sanatoriu. Potom postupně prošla několika dalšími kláštery – ve Walendově, v Derdách a Krakově, kde 5. října 1938 ve věku 33 let zemřela na těžkou tuberkulózu. Sestře Marii Faustyně její zpovědník otec M. Sopočko nařídil, aby své duchovní zážitky zapisovala do deníku a dávala mu ho čas od času přečíst. Sestra Faustyna uposlechla, a tak vznikl její proslulý „Deníček“, který se nicméně rozrostl na šest sešitů, dnes čítajících téměř 600 tiskových stran. Deník začala psát ve Vilně, dnešním hlavním městě Litvy, hned v úvodu k tomu řekla: „Ó můj Bože, může pero zhmotnit, co někdy nemá slov? Ale ty jsi mi nařídil psát, můj Bože, a to mi stačí.“ Z tohoto deníku, který si poctivě vedla až do své smrti, vyjímáme následující úryvky, sestavené chronologicky, tak jak byl deník psán:

 

1.8.1925. Už v sedmi letech jsem dostala rozhodnou Pánovu výzvu, milost předurčení k řeholnímu životu. Poprvé jsem v sobě uslyšela Boží hlas, to znamená pozvání k dokonalejšímu životu, vždycky jsem však tohoto vyzvání milosti nebyla poslušna. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by mi tyto věci mohl vysvětlit. V osmnácti letech jsem velmi snažně prosila své rodiče, aby mi dovolili vstoupit do kláštera, mou prosbu kategoricky odmítli. Načež jsem se oddala marnostem tohoto světa a nedávala už vůbec pozor na znamení milosti, přestože má duše v ničem nenalezla uspokojení. Tato neustálá výzva byla mým velkým trápením, snažila jsem se ji proto umlčet zábavami. Vnitřně jsem Boha odmítla a obrátila se výhradně ke tvorům. Přesto však Boží milost zvítězila. Jednoho večera jsem byla s jednou svou sestrou na taneční zábavě. Zatímco se všichni bavili, já jsem pociťovala vnitřní muka. Náhle ve chvíli, kdy jsem začala tančit, jsem před sebou spatřila zmučeného Ježíše, zbaveného svého oděvu, celého pokrytého ranami, který mi řekl tato slova: Jak dlouho tě mám ještě snášet, a jak dlouho mi ještě budeš způsobovat zklamání? V té chvíli pro mne okouzlující hudba ustala, společnost, ve které jsem se nalézala, mi zmizela z očí, zbyl zde jen Ježíš a já. Usedla jsem vedle své sestry a předstírala jsem, že mě bolí hlava, abych skryla, co se mi právě přihodilo. Za chvíli nato jsem diskrétně společnost a svou sestru opustila a odešla jsem do katedrály svatého Stanislava Kostky. Začínalo svítat a v katedrále bylo dosud málo lidí, nehledíc na nic, co se kolem mne dálo, hluboce jsem se sklonila před Nejsvětější Svátostí a prosila jsem Pána, aby mě laskavě uvědomil o tom, co mám dělat. Pojednou jsem zaslechla tato slova: „Odjeď okamžitě do Varšavy, tam vstoupíš do kláštera.“ Po modlitbě jsem vstala a vrátila se domů, kde jsem uspořádala svoje záležitosti. Snažila jsem se vysvětlit své sestře, co se stalo. Požádala jsem ji, aby vyřídila pozdrav mým rodičům, a takto, jen v jediných šatech a bez zavazadel, jsem přijela do Varšavy. Když jsem vystoupila z vlaku a viděla, že každý z cestujících jde svou cestou, byla jsem zachvácena strachem: Co dělat? Na koho se mám obrátit? - Řekla jsem Svaté Panně: „Maria, doprovázej mě, veď mě!“ Vzápětí jsem pochopila, že musím z města odjet do jedné vesnice, kde jsem mohla v bezpečí strávit noc. Nalezla jsem všechno tak, jak mi o tom Svatá Panna pověděla. Druhého dne brzo ráno jsem přijela do města. Vstoupila jsem do prvního kostela, který jsem měla na cestě, a začala se modlit, abych poznala Boží vůli. Následovalo po sobě několik mší. Během jedné z nich jsem uslyšela tato slova: „Běž za tímto knězem a všechno mu řekni. Vysvětlí ti, co máš učinit.“

Když mše svatá skončila, šla jsem do sakristie. Vyprávěla jsem knězi o všem, co se přihodilo, a požádala jsem ho, aby mi naznačil, do kterého kláštera mám vstoupit. Kněz se zprvu divil, ale řekl mi, abych měla velkou důvěru, že Bůh mou budoucnost zařídí: „Mezitím tě pošlu k jedné zbožné ženě, která tě ubytuje až do chvíle, kdy vstoupíš do kláštera.“ Během svého pobytu u této paní, která mě přijala s velkou laskavostí, jsem hledala klášter. Ale u každé brány, kde jsem klepala, mě odmítli. Mé srdce bylo sevřeno bolestí a říkala jsem Pánu Ježíši: „Pomoz mi, nenechej mě samotnou.“

Konečně jsem zaklepala na naše dveře. Přijala mě matka představená, nynější matka generálka Michaela. Po krátkém rozhovoru mě vybídla, abych šla za Pánem domu a požádala ho, zda mě přijme. Okamžitě jsem pochopila, že mám prosit Pána Ježíše. S velkou radostí jsem šla do kaple a řekla mu: „Pane tohoto domu, přijmeš mě?“ Jedna sestra mi nařídila, abych žádala právě toto. A ihned jsem slyšela: „Přijímám, jsi v mém Srdci.“

Když jsem vyšla z kaple, matka představená se mě otázala: „Nuže, přijal tě Pán?“„Ano“, odpověděla jsem. „Přijal-li tě Pán, přijímám tě také.“

Takové bylo moje přijetí. Ale z několika důvodů jsem musela zůstat ve světě u oné paní po dobu více než jednoho roku, ale domů jsem se už nevrátila. Mezitím jsem musela překonávat četné obtíže, ale Bůh na mně nešetřil milostmi. Zmocnilo se mne toužení po Bohu a rostlo stále víc. Má hostitelka, byť velmi zbožná, neměla pochopení pro řeholní život, a proto ve vší počestnosti začala pro můj život spřádat jiné záměry, přesto však jsem pociťovala, že moje srdce je tak velké, že ho zde dole nemůže nic zaplnit.

S celou svou toužící duší jsem se tedy obrátila k Bohu. Bylo to ve svátek Božího Těla. Bůh mě zaplnil vnitřním světlem, v něm jsem si hlouběji uvědomovala Toho, kdo je největším dobrem a největší krásou. Poznala jsem, jak jsem od věčnosti Bohem milována. Během požehnání jsem zcela prostými slovy učinila slib neustálé čistoty. Od té chvíle jsem cítila vůči Bohu, svému Snoubenci, velikou důvěrnost a ve svém srdci jsem si udělala malou celu, kde bych neustále přebývala s Ježíšem. Konečně přišel okamžik, kdy se mi brána kláštera otevřela. Bylo to prvního srpna 1925 večer… Cítila jsem se nevýslovně šťastna, zdálo se mi, že jsem vstoupila do Ráje…

Brzy nato jsem onemocněla. Drahá matka představená mě se dvěma jinými sestrami poslala na prázdniny do Skolimówa, nedaleko Varšavy. Právě tehdy jsem se tázala Pána, za koho se ještě modlit. Pochopila jsem, že mi to dá vědět následující noci. Viděla jsem svého strážného anděla, který mi nařídil, abych ho následovala. V jediném okamžiku jsem se octla na jakémsi zakouřeném místě plném plamenů, kde se nalézalo mnoho trpících duší, které se modlily se zápalem, ale bez účinnosti pro ně samotné, pomoci jim můžeme jen my. Plameny, které je pálily, se mě nedotýkaly. Můj strážný anděl mě ani na okamžik neopustil. A já se tázala těch duší, co je jejich největším utrpením. Všechny souhlasně mi odpověděly, že je to toužení po Bohu. Viděla jsem, že duše v očistci navštívila Svatá Panna. Nazývají ji „Mořská hvězda“. Přináší jim úlevu. Chtěla jsem s nimi ještě hovořit, ale můj strážný anděl mi už dal znamení k odchodu. Zatímco jsme odcházeli z tohoto vězení bolesti, Bůh řekl: „Mé Milosrdenství si toto nepřeje, ale vyžaduje to má Spravedlnost. Od té chvíle jsem s trpícími dušemi v nejužším spojení.“

Konec postulátu. 29.4.1926. Mé představené mě poslaly do noviciátu do Krakova. Má duše byla zaplavena nepředstavitelnou radostí… Ve chvíli obláčky mi dal Bůh poznat, kolik budu muset trpět. Viděla jsem jasně všechno, co jsem na sebe brala. Byl to okamžik bolesti. Ale mou duši opět zavlažil velkým utěšováním. Ke konci prvního roku noviciátu se má duše začala zatemňovat. V rozjímavé modlitbě jsem nepociťovala žádnou útěchu a musela jsem vyvinout velké úsilí, abych rozjímala. Začal se mě zmocňovat strach. Nořila jsem se hluboce do sebe, ale viděla jsem jen velkou bídu. Tak jsem objevila, jak nesmírná je Boží svatost. Neodvažujíc se pozvednout k Bohu oči, vrhla jsem se do prachu k jeho nohám a vzývala jsem jeho Milosrdenství. Tak uběhlo beze změny asi půl roku. Naše drahá matka představená mi v těžkých chvílích dodávala odvahu, ale mé utrpení jen vzrůstalo. Blížil se druhý rok noviciátu a vzpomínám si, že když jsem se chystala pronést své sliby, mou duší proběhlo zachvění. Neporozuměla jsem ničemu z toho, co jsem četla, nemohla jsem rozjímat. Připadalo mi, že má modlitba je Bohu nepříjemná a že ho urážím ještě víc, přicházím-li ke svatému přijímání. Přesto mi však zpovědník přikázal, že ani jedno přijímání nesmím vynechat. V určitou chvíli se mě zmocnila myšlenka, že jsem Bohem odmrštěna. Tato strašná myšlenka mě tak pronásledovala, až jsem si myslela, že upadám do bolestné agónie. Chtěla jsem zemřít, ale nemohla jsem. Přišlo na mě i pokušení: „K čemu je dobré získat ctnosti? K čemu je dobré se umrtvovat, když se nic Bohu nelíbí?“ Když jsem o tom hovořila se sestrou představenou, odpověděla mi: „Vězte má dcero, že Bůh vás předurčuje k velké svatosti…“

 

Na konci noviciátu, během něhož sestra Faustyna pracovala v kuchyni, se po vyslovení řeholních slibů 30.4.1928 všechno změnilo: Temnoty se rozptýlily. Vnímala jsem slova: „Ty jsi mou radostí, ty jsi slastí mého Srdce.“ Od té chvíle jsem vnitřně ve svém srdci cítila přítomnost Nejsvětější Trojice. Byla jsem zaplavena Božským světlem a od té doby je má duše v důvěrném styku s Bohem, jako dítě se svým milovaným Otcem. Brzo nato jsem onemocněla. Tělesné neduhy byly pro mne školou trpělivosti. Jen sám Ježíš ví, kolik námahy mě stálo, abych se přiměla konat svůj úkol. K pročišťování duší Ježíš užívá nástrojů, jakých chce. Má duše zažívala naprostou opuštěnost všemi tvory. Sestry si někdy špatně vysvětlovaly i mé nejčistší záměry. Toto utrpení bylo velmi bolestné, ale Bohem dovolené, a proto bylo nutno ho přijmout, protože tímto způsobem se stáváme Ježíši více podobnými. Dlouho jsem nemohla pochopit jednu věc: že mi Ježíš nařídil, abych všechno řekla svým představeným, které mi však nevěřily, litovaly mě, jako bych byla obětí iluze nebo pod vlivem své představivosti. A tak jsem se rozhodla, že vnitřně, ze strachu z iluzí, Boha odmítnu. Jenomže Božská milost mě pronásledovala na každém kroku a Bůh ke mně promlouval, kdy jsem se toho nadála nejméně. Jednoho dne mi Ježíš řekl, že přijde trest na nejkrásnější město naší vlasti. Měl to být onen trest, který postihl Sodomu a Gomoru. Viděla jsem velký Boží hněv a srdce mi sevřela úzkostná křeč. V tichu jsem se modlila a brzo mi Ježíš řekl: „Mé dítě, spoj se úzce se mnou během svaté Oběti a nabídni mému Otci mou krev a mé Rány, abys pro toto město obdržela odpuštění hříchů. Toto bez ustání opakuj po celou mši svatou. Čiň to po sedm dní.“ Sedmého dne se mi Ježíš zjevil v zářivém oblaku a já jsem ho prosila, aby pohlédl na toto město a na celou naši zem. Učinil tak rád. Jeho shovívavost mi dodala odvahy a já ho poprosila, aby ho požehnal. Ježíš tedy řekl: „Pro tebe žehnám celou zem.“ A rukou učinil nad naší vlastí velké znamení kříže.

Jednou jsem viděla, že jeden služebník Boží je v nebezpečí smrtelného hříchu. Prosila jsem Boha, aby dal na mne sestoupit všechny pekelné útrapy, všechny bolesti, jaké chce, jen aby byl tento kněz vysvobozen a vyrván onomu velkému pokušení. V témže okamžiku jsem byla vyslyšena: ucítila jsem na své hlavě trnovou korunu, jejíž bodliny pronikly až do mého mozku. Trvalo to tři hodiny. Služebník Boží byl osvobozen a jeho duše upevněna zvláštní milostí.

 

22. února 1931. Jednoho dne jsem ve své cele spatřila Ježíše, oděného do bílé tuniky, s jednou rukou pozdviženou k žehnání, s druhou se dotýkající šatu na svých prsou. Z pootevřené tuniky vycházely dva velké paprsky, jeden červený, druhý bledý. Tiše jsem hleděla na Pána s duší sevřenou úzkostí, ale i s velkou radostí. Po chvíli mi Ježíš řekl: „Namaluj obraz toho, co vidíš, s nápisem – JEŹÍŠI, DUVĚŘUJI TI! Přeji si, aby byl tento obraz uctíván, napřed ve vaší kapli, pak po celém světě. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nebude zatracena. Slibuji ji také vítězství nad jejími nepřáteli už zde dole, a to zejména v hodině smrti. Já sám ji obhájím jako svou vlastní slávu.“

Když jsem o tom uvědomila svého zpovědníka, odpověděl mi: „Ano, to se týká tebe, vmaluj si Boží obraz do své duše.“ Jak jsem vycházela ze zpovědnice, opět jsem uslyšela slova: „Můj obraz je v tobě. Přeji si svátek Milosrdenství. Chci, aby tento obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně požehnán o první neděli o velikonocích: v tu neděli by měl být svátek Milosrdenství. Přeji si, aby kněží hlásali velké milosrdenství k hříšným duším. Nechť tyto duše nemají strach se ke mně přiblížit. Spalují mě plameny milosrdenství. Chci je rozlévat na duše.“ A Ježíš si k tomu postěžoval: „Nedůvěřivost duší mi rozdírá Srdce, ale ještě více mě bolí nedůvěřivost duše vyvolené. Nedůvěřuji mi navzdory milosrdenství, jímž ji zavlažuji. Nestačí ji ani má smrt. Běda tomu, kdo toho zneužívá.“

Když jsem řekla matce představené, co na mně Bůh žádá, odpověděla mi, že by bylo zapotřebí, aby se Ježíš dal poznat zřetelněji, skrze znamení. Žádala jsem proto po Pánovi znamení, které by mi prokázalo, že je skutečně Bohem a Pánem a že tento požadavek opravdu pochází od něho. Uslyšela jsem vnitřní hlas, který řekl: „Dám ho představeným skrze milosti, které udělím prostřednictvím tohoto obrazu.“

Ó šedivý a jednotvárný živote, kolik pokladů v sobě ukrýváš! Ani jedna hodina se nepodobá druhé, neboť šeď a jednotvárnost mizí, pozoruji-li všechno očima víry. Milost, která je mi dána v tuto hodinu, se v příští hodině neprojeví. Milost mi bude opět dána, ale nebude to už táž milost. Čas míjí a nikdy se nevrací. Co obsahuje, už se nezmění, je zapečetěno pečetí věčnosti. Když mě v noviciátě sestra představená přidělila do kuchyně dětí, způsobovalo mi velké starosti, že jsem nebyla schopna zvládnout obrovské nádoby. Nejobtížnější pro mne bylo slévání vody z vařených brambor, z nichž mi někdy polovina unikla zároveň s vodou. Sestra představená, jíž jsem se svěřila s touto starostí, mi odpověděla, že si zvyknu a naučím se to. Nicméně obtíž setrvávala a já jsem cítila, jak mi den ze dne ubývá sil. Ve chvíli, kdy se měla slévat voda z brambor, jsem se proto vzdalovala. Sestry si však povšimly, že se této práci vyhýbám, a velice se tomu divily, neboť nevěděly, že přes všechno úsilí jim nedokážu pomoci. V poledne, při zpytování svědomí, jsem si Bohu na tuto svou slabost postěžovala. Náhle jsem zaslechla tato slova: „Ode dneška nebudeš mít při této práci žádné obtíže. Dám ti více síly.“ Když večer přišla chvíle k vykonání této služby, v důvěře k Pánovu slibu, jsem spěchala první. Lehce jsem uchopila nádobu a vylila vodu dokonale. Nadzvedla jsem poklici, abych nechala z brambor uniknout páru, a co jsem spatřila? Kytici červených růží nepopsatelné krásy. Nikdy jsem takové neviděla. Velmi mě to udivilo, nevěděla jsem, co to má znamenat. V té chvíli jsem ve své duši zaslechla hlas: „Takto tvou těžkou práci proměňuji v kytici nejkrásnějších růží, jejich vůně vstupuje až k mému trůnu.“ Od té doby jsem slévala vodu s brambor nejen během týdne, který mi byl určen, ale i v ostatních týdnech. Snažila jsem se nabízet se jako první ke všem těžkým pracím, protože jsem si ověřila, jak je to Bohu milé.

 

V květnu 1933 byla sestra Faustyna přeložena do kláštera ve Vilně, kde se bydlelo v malých domcích. Zde se konečně seznámila se svým budoucím duchovním vůdcem otcem Sopočkem, jemu se svěřila i s tím, že Ježíš požadoval namalovat obraz Milosrdenství. Otec Sopočko se znal s malířem E. Kazimierovským, který obraz podle pokynů sestry Faustyny skutečně namaloval. Obraz, dokončený v červnu 1934, se sestře Faustyně příliš nezamlouval:

Byla jsem u malíře, pověřeného namalovat tento obraz. Bylo mi těžko z toho, když jsem viděla, že obraz není tak krásný jako je Ježíš. Své zklamání jsem však skryla do hlubin svého srdce. Po odchodu od malíře matka představená zůstala ve městě kvůli různým záležitostem, a já se tedy vrátila domů sama. Ihned jsem šla do kaple, kde jsem velice plakala. Řekla jsem Pánovi: „Kdo tě namaluje tak krásného, jakým jsi doopravdy?“ V tom jsem zaslechla tato slova: „Velikost tohoto obrazu není ani v kráse barev ani v tazích štětce, ale v mé milosti.“ Jednoho dne mi Ježíš řekl: „Můj pohled na tomto obraze je stejný, jaký jsem měl na kříži.“ Jednou se mě zpovědník otázal, jak má být na obraze umístěn nápis, protože zde nebylo dost místa. Odpověděla jsem mu, že se budu modlit a že mu to řeknu příští týden. Když jsem opustila zpovědnici a procházela kolem nejsvětější Svátosti, dostala jsem vnitřní poznání o tom, jak tento nápis umístit. Ježíš mi připomněl, jak už mi to řekl dříve, že ona slova – JEŽÍŠI, DUVĚŘUJI TI – mají být jasně uvedena. Otec Sopočko po sestře Faustyně požadoval, aby se Ježíše zeptala na význam oněch paprsků na obraze. Sestra Faustyna o tom vypověděla: Během rozjímavé modlitby jsem vnitřně uslyšela tato slova: „Tyto dva paprsky představují Krev a Vodu: bledý paprsek znamená Vodu, která pročišťuje duše, červený paprsek znamená krev, která je životem duší. Tyto dva paprsky vytryskly z hlubin mého milosrdenství, když mé Srdce v agónii na kříži bylo otevřeno kopím. Tyto paprsky chrání duše před hněvem mého otce. Šťasten ten, který bude žít v jejich světle, neboť ho nezasáhne ruka spravedlivého Boha. Přeji si, aby první neděle po velikonocích byla svátkem Milosrdenství. Kdo se toho dne přiblíží k Prameni života, obdrží odpuštění svých hříchů i trestů za ně. Lidstvo nenalezne pokoj, dokud se s důvěrou neobrátí k mému Milosrdenství. Ó, jak mě zraňuje pochybovačná duše. Taková duše sice vyznává, že jsem svatý a spravedlivý, ale nevěří, že jsem milosrdný: Ale taková duše nedůvěřuje mé lásce. Démoni také věří v mou spravedlnost, ale nevěří v mou dobrotu. Titul „Milosrdný“ je však radostí mého Srdce. Dej vědět, že Milosrdenství je nejvyšší Boží vlastností. Všechna díla mých rukou jsou korunována Milosrdenstvím.“

Na Velký pátek roku 1934 Ježíš sestru Faustynu vyzval: „Přeji si, abys sebe samu nabídla jako oběť za hříšníky a obzvláště za duše, které ztratily důvěru v mé Božské Milosrdenství.“ Sestra Faustyna to ihned učinila tímto slibem: „V přítomnosti nebe a země, v přítomnosti všech andělských kůrů, v přítomnosti Nejsvětější Panny Marie, v přítomnosti všech nebeských Mocností prohlašuji Bohu Trojjedinému, že dnes, ve spojení s Ježíšem Kristem, Spasitelem duší, se dobrovolně nabízím jako oběť za obrácení hříšníků, a to zejména za ty, kteří ztratili důvěru v Božské Milosrdenství. Toto nabídnutí oběti pozůstává z toho, že přijmu, úplně poddána Boží vůli, všechno utrpení, strach i obavy jimiž jsou hříšníci naplněni. V oplátku jim já dám všechnu svou útěchu, vyplývající z mého důvěrného vztahu k Bohu. Jedním slovem: obětuji pro ně vše – mše svaté, svatá přijímání, pokání, umrtvování, modlitby. Neobávám se ran – ran Boží spravedlnosti, neboť jsem spojena s Ježíšem. Ó, můj Bože, tímto způsobem si přeji vykonávat nápravu za duše, které nevěří v tvou dobrotu. Zcela důvěřuji v tvé Milosrdenství. Můj Pane a Bože, můj věčný zastánce, tento akt oběti činím, spoléhajíc ne na své vlastní síly, ale na moc, která vyplývá ze zásluh Ježíše Krista. Každý den budu tento akt oběti obnovovat tak, že budu pronášet následující modlitbu, které jsi mě, Ježíši, naučil ty sám: - Ó, Krvi a Vodo, které jste pro nás vytryskly z Ježíšova Srdce jako pramen Milosrdenství, důvěřuji vám!“

Když jsem od svého zpovědníka (otce Sopočka) obdržela povolení konat tento akt oběti, ihned jsem pochopila, jak je Bohu milý, neboť jsem vzápětí začala prožívat účinky. V jedné chvíli se má duše stala jakoby skálou: suchou, plnou trápení a nepokoje. Do mých uší zaléhalo všechno možné rouhání a zlořečení. V mém srdci se usadila nedůvěra a zoufalství. Toto tedy byl stav oněch ubožáků, který jsem vzala na sebe. V prvním okamžiku jsem z těchto hrůz měla strach. Ale při první zpovědi jsem byla uklidněna. Žádala jsem celá nebesa, aby se mnou nabízela Pánu nápravu za nevděčnost jistých duší. Ježíš mi dal poznat, jak je mu nápravná modlitba milá. Řekl mi: „Modlitba pokorné a milující duše odzbrojuje hněv mého otce a uvolňuje proudy požehnání.“ Po skončení této adorace mě na cestě do mé cely obklopil velký počet černých psů, skákali a štěkali a chtěli mě roztrhat. Pochopila jsem, že to nejsou psi, ale démoni. Jeden z nich hněvivě řekl: „Teď tě roztrháme na kusy, protože dnešní noci jsi nám odňala mnoho duší.“ Odpověděla jsem mu: „Je-li to vůle milosrdného Boha, udělej to přesně tak. Zasloužila jsem si to, protože jsem nejbídnější z hříšnic a Bůh je vždycky svatý, spravedlivý a nekonečně milosrdný.“ Po těch slovech všichni démoni společně odpověděli: „Utečme, protože ona není sama, Nejmocnější je s ní.“ – A zmizeli jako prach cesty. A já jsem klidně pokračovala v cestě do své cely, dokončujíc Te Deum a rozjímajíc o nekonečném a nevyzpytatelném Božím Milosrdenství.

 

V červenci 1934 za pobytu v klášteře ve Vilně se sestra Faustyna silně nachladila a musela ulehnout. Její stav se velice zhoršil, ke krizi došlo 12. srpna, vypovídá o tom ve svém deníčku: Náhlá nevolnost, smrtelné utrpení. Nebyla to smrt jako přechod k opravdovému životu, ale jen předběžný zážitek utrpení při umírání. Smrt je strašná, přestože nám dává věčný život. Pojednou se mi udělalo špatně: lapala jsem po dechu, zakalil se mi zrak, v údech jsem pocítila ochablost. Tato záducha je hrozná. Její jediný okamžik připadá nekonečně dlouhý… Přes všechnu důvěru se k tomu přidává podivný strach.

Přála jsem si obdržet poslední svátosti. Ale přes mou touhu se vyzpovídat mi svatá zpověď způsobila mnoho obtíží. Člověk neví, co říká, začne jednou věcí a skončí druhou. Och, nechť Bůh chrání každou duši před myšlenkou odkládat zpověď na poslední hodinu! Pochopila jsem, jak nesmírnou sílu dávají knězova slova duši nemocného. Když jsem se tázala svého duchovního otce, jsem-li připravena objevit se před Bohem a mohu-li být klidná, obdržela jsem tuto odpověď: „Ano, nyní můžete být docela klidná, tak jako po každé čtrnáctidenní zpovědi.“ Velká je Boží milost, která doprovází tato kněžská slova! Duše z nich čerpá sílu a odvahu k boji. Když jsem dostala poslední svátosti, pocítila jsem úplné zlepšení. Na půl hodiny jsem zůstala sama, pak se záchvat vrátil, ale díky lékům už méně silně. Spojila jsem své utrpení s utrpením Ježíšovým a obětovala je za sebe a za obrácení duší, nevěřících v Božskou dobrotu. Náhle se má cela zaplnila černými bytostmi plnými vzteku a nenávisti proti mně. Jedna z nich řekla: „Buď prokleta stejně jako Ten, který je s tebou, neboť ty nás trápíš už i v pekle.“ Řekla jsem: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ A ty bytosti okamžitě za velkého hluku zmizely. Druhého dne jsem se cítila slabá, ale už jsem neměla bolesti. Po svatém přijímání jsem spatřila Ježíše pod stejnou podobou, jakou měl při jedné adoraci. Pánův pohled pronikl mou duší – jeho pozornosti neuniklo ani zrnko prachu. A já jsem Ježíšovi řekla: „Ježíši, myslela jsem, že si mě vezmeš.“ A Ježíš mi odpověděl: „Má vůle se na tobě ještě úplně nenaplnila, ještě zůstaneš na zemi, ale ne na dlouho. Tvá důvěra mě velice potěšuje, ale je třeba, aby tvá láska byla ještě vřelejší. Čistá láska dává duši sílu, a to i ve chvíli agónie. Když jsem umíral na kříži, nemyslel jsem na sebe, ale na ubohé hříšníky, a prosil jsem svého Otce za ně. Chci, aby se těmto mým posledním okamžikům na kříži podobaly i tvoje poslední okamžiky. Je jen jediná cena, za kterou se vykupují duše: je to utrpení, spojené s mým utrpením na kříži. Čistá láska těmto slovům rozumí, ale tělesná láska jim neporozumí nikdy.“

 

Půlnoc na 25. prosince 1934. Ó, můj Bože, jak je sladké trpět pro tebe v nejskrytějších zákoutích srdce, v největší samotě, hořet jako oběť, kterou nikdo nepostřehne, čistá jako krystal, bez útěchy ani politování. Můj duch hoří uchvácen činnou láskou. Neztrácím čas sněním. Beru každý okamžik odděleně, protože takto je to v mé moci. Minulost mi už nepatří, budoucnost ještě má není. Celou svou duší se snažím těžit z přítomného času.

Nový rok 1935. Ježíš: „Abych tě potěšil, řeknu ti, že ve světě žijí duše, které mě upřímně milují. Rád v nich přebývám. Ale je jich málo. I v klášterech jsou duše, které mé Srdce naplňují radostí: má podoba je v nich otištěna, a proto na ně Nebeský Otec hledí se zvláštním zalíbením. Jsou podívanou pro anděly i lidi. Ale je jich velmi málo. To právě ony ochraňují svět před spravedlností Nebeského otce, neboť prostřednictvím svých modliteb získávají pro svět milosrdenství. Láska těchto duší a jejich oběti udržují existenci světa.“

12. května 1935. Jednou večer jsem usnula, hned jak jsem ulehla. Ale vzápětí jsem byla probuzena… Spatřila jsem duši, jak se za strašného utrpení odděluje od těla. Ó Ježíši, ještě teď, jak to píšu, se chvěji při pohledu na ohavnosti, které proti ní svědčily. Viděla jsem duše malých dětí, i větších, kolem desíti let, které vystupovaly jakoby z propasti plné kalu. Ty duše byly odpudivé a nechutné a podobaly se nejstrašnějším obludám a rozpadajícím se mrtvolám. Ale tyto mrtvoly žily a hlasitě svědčily proti oné duši v agónii. A duše, kterou jsem viděla umírat, byla duší, která sklízela velké pocty a světský potlesk, ale která skončila v prázdnu a hříchu. Nakonec vystoupila žena, jakoby v zástěře držící slzy, a pádně svědčila proti ní. Och, strašlivá hodina, kdy musíme spatřit všechny své činy v jejich nahotě a bídnosti! Žádný z nich nezmizí. Věrně nás jdou doprovázet až k Božímu soudu. Nemám slov ani přirovnání, abych popsala tak hrozné věci. A přestože věřím, že tato duše není zavržena, její muka se nicméně v ničem neliší od muk pekelných, je zde jen rozdíl v tom, že jednoho dne skončí.

 

29. června 1935 si sestra Faustyna zapsala, že její zpovědník otec Sopočko odhalil toto její „tajemství“: Bůh žádá, aby byla zřízena kongregace, která bude hlásat světu jeho Milosrdenství a která ho prostřednictvím svých modliteb pro svět bude získávat. Když se mě kněz tázal, zda jsem nedostala takovou inspiraci, odpověděla jsem, že nemám přesné příkazy. Mezitím v jednom okamžiku mou duší proniklo světlo a pochopila jsem, že Pán promluvil jeho ústy. Marně jsem se bránila, že nemám výslovný příkaz. Ke konci rozhovoru jsem spatřila Ježíše, tak jak je namalován na obraze: „Přeji si, aby taková kongregace existovala,“ řekl mi. Trvalo to jen malý okamžik. Nicméně jsem o tom hned nehovořila, ale rychle jsem se vrátila domů a přitom stále Pánu opakovala: „Nejsem schopna naplnit tvoje záměry, ó můj Bože!“ Mezitím, zvláštní věc, Ježíš si mého volání nevšímal, ale dal mi poznat, jak je mu toto dílo milé. Nedbal na mou slabost a dal mi vědět, kolik obtíží budu muset překonávat. A já, jeho ubohý tvor, jsem dokázala jen říci: „Jsem neschopná, ó můj Bože!“ Druhého dne během mše svaté jsem hned na počátku spatřila nevýslovně krásného Ježíše. Řekl mi, že požaduje, aby taková kongregace byla založena co nejdříve: „Budeš tam žít se svými společnicemi. Váš život bude řízen mým duchem, musíte si vzít mne za vzor, můj život od jesliček až k agónii na kříži. Pronikni mými tajemstvími a odhalíš propast mého Milosrdenství k tvorům i mou nevyzpytatelnou dobrotu, a dáš je poznávat světu. Svými modlitbami budeš prostředníkem mezi zemí a Nebesy.“ Pak nastal okamžik přijímání a Ježíš zmizel. Spatřila jsem veliký jas. Náhle jsem zaslechla tato slova: „Dáváme Ti své požehnání.“ V tom okamžiku z tohoto jasu vyšel zářivý paprsek a pronikl mým srdcem. V mé duši se zapálil zvláštní oheň. Myslela jsem, že umřu radostí a štěstím. Cítila jsem, že se moje duše odděluje od těla, cítila jsem, že jsem zcela ponořena v Boha a že Všemohoucí mě unáší jako zrnko prachu do neznámých prostorů. Úpěla jsem štěstím v náruči Stvořitelově a cítila jsem, že mi On sám dodává sil, abych snesla nesmírnost tohoto štěstí a mohla hledět na jeho Majestát. Nyní vím, že kdyby mě nebyl posilnil předem svou milostí, toto štěstí by má duše nesnesla a po chvíli by následovala smrt. Ani nevím, kdy mše svatá skončila, neboť nebylo v mé moci dávat pozor na to, co se dělo v kapli. Když jsem posléze opět přišla k sobě, pocítila jsem, že mám sílu a odvahu naplnit Boží vůli. Nic mi nepřipadalo obtížné, a zatímco předtím jsem se Ježíši omlouvala, nyní, pociťujíc v sobě odvahu a sílu Pána, který ve mně žije, jsem mu řekla: „Jsem připravena na jakékoliv znamení tvé vůle!“ Vnitřně jsem mezitím prožila všechno, co pro mne budoucnost uchystala.

 

Sestra Faustyna se nicméně vzniku kongregace nedočkala. Podnět byl sice přijat příznivě oběma jejími zpovědníky – otcem Sopočkem i otcem Andraszem – i generálkou řádu matkou Michaelou a záporně se k němu nestavěl ani arcibiskup. Přes mnohé úsilí však byla kongregace založena až v roce 1941 otcem Sopočkem. V roce 1955 grozówský biskup zřídil Kongregaci Nejsvětějšího Srdce Ježíše, milosrdného Vykupitele, jejím cílem se stala propagace kultu Božského Milosrdenství.

 

13. září 1935, večer, když jsem byla ve své cele, spatřila jsem Anděla – vykonavatele Božího hněvu. Byl ve světlé říze, s tváří zářící, s oblakem pod svýma nohama, a z tohoto oblaku vycházely hromy a blesky, které svou rukou vrhal na zem. Když jsem uviděla toto znamení Božího hněvu, který měl zasáhnout zem, a zejména jedno jisté místo, které samozřejmě nemohu jmenovat, začala jsem prosit Anděla, aby na chvilku ustal, a říkala jsem mu, že svět se začne kát. Ale před Božím hněvem má modlitba nebyla ničím. V tom okamžiku jsem spatřila Svatou trojici. Velikost jejího Majestátu mě pronikala až do hloubi duše a já se už neodvážila opakovat své prosby. Zároveň jsem však ve své duši pocítila sílu Ježíšovy milosti. V téže chvíli, kdy jsem si tuto milost uvědomila, jsem byla pozdvižena před Boží trůn. Och, jak je velký náš Pán Bůh. Nepředstavitelná je jeho Svatost! Nebudu se ani pokoušet, abych tuto velikost popsala, neboť brzo ho všichni spatříme takového, jaký je. Začala jsem Boha prosit za svět slovy, vnitřně slyšenými. Zatímco jsem se takto modlila, uviděla jsem, že Anděl ztratil moc, neboť nemohl vykonat onen spravedlivý trest, právem patřící těm hříšníkům. Ještě nikdy jsem se nemodlila s takovou vnitřní silou. Zde jsou slova, jimiž jsem Boha snažně prosila: „Věčný Otče, obětuji ti Tělo, krev, Duši a Božství tvého nejsladšího Syna, našeho Pána Ježíše Krista za hříchy naše i celého světa. Pro jeho bolestné utrpení buď k nám milosrdný.

Druhého dne při vstupu do kaple jsem vnitřně zaslechla tato slova: „Pokaždé, když vstupuješ do kaple, okamžitě říkej modlitbu, které jsem tě včera naučil.“

Řekla jsem ji tedy a přitom jsem zaslechla: „Tou modlitbou musí být uklidňován můj hněv. Budeš ji říkat po devět dní na růženci, a to tímto způsobem: nejprve řekneš jeden Otčenáš, jeden Zdrávas a jednou Věřím v Boha. Pak na zrnkách Otčenáše řekneš následující slova: - Věčný otče, obětuji ti Tělo, Krev, Duši a Božství tvého nejmilejšího Syna, našeho Pána Ježíše Krista, za odpuštění hříchů našich i celého světa. – Na zrnkách Zdrávasů řekneš:- Pro jeho bolestné utrpení smiluj se nad námi a celým světem. – Na konci řekneš třikrát slova: - Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý a nesmrtelný, smiluj se nad námi a celým světem.“

 

Když jsem se jednoho dne tázala našeho Pána, jak může snášet tolik zločinů, aniž by je potrestal, odpověděl mi: „K trestání mám věčnost. Teď prodlužuji čas milosrdenství. Ale běda těm, kteří neumějí rozpoznat okamžik mé návštěvy. Má dcero, sekretářko mého Milosrdenství, ty máš za povinnost nejen psát a hlásat duším mé Milosrdenství, ale získávat pro ně milosti, aby i ony ho mohly oslavovat. Ze všech mých ran jako z pramenů prýští na duše moje Milosrdenství. Ale především rána v mém Srdci je pramenem nevyzpytatelného Milosrdenství. Odtud vyvěrají všechny milosti určené duším. Jsem spalován plameny soucitu. Mám žhavou touhu se o ně podílet s lidskými dušemi. Hovoř o mém Milosrdenství celému světu.“

 

29. září 1935. Radost nebo utrpení, chválu nebo pokoření přijímám ve stejném rozpoložení ducha. Vím, že jedno i druhé je pomíjející. Co mi záleží na tom, co o mně říkají? Už dávno jsem přestala dbát o všechno, co se týká mé osoby. Mé jméno je: „hostie“, to znamená oběť, ne slovy, ale skutkem: sebeumrtvováním, připodobňováním se tobě na kříži, ó, dobrý Ježíši, můj Mistře! Ježíši, když ke mně přicházíš ve svatém přijímání, ty, který ses rozhodl přebývat s Otcem a Svatým Duchem v nebi mé duše, snažím se být ti společnicí po celý den. Nenechám tě samotného ani na jediný okamžik. I když jsem ve společnosti mužů nebo našich žákyň, mé srdce je vždycky s tvým. Když usínám, nabízím ti každé zatlučení srdce, když se probouzím, uctívám na chvíli Svatou Trojici a děkuji Bohu, že mi ráčil udělit ještě jeden den, že ještě jednou mohu ve své duši znovu prožít tajemství vtělení jeho Syna: že ještě jednou se před mýma očima odehraje jeho bolestné utrpení. Pak se snažím, aby skrze mne Ježíš přicházel k jiným duším. Všude chodím s Ježíšem, jeho přítomnost mě všude doprovází.

18. března 1936. Večer, když jsem se modlila, řekla mi Svatá Panna: „Tvůj život bude podobný mému: bude tichý, skrytý, neustále spojený s Bohem, bude se přimlouvat za lidstvo a připravovat svět na druhý Boží příchod.“

25. března. Během ranního rozjímání mě zahalila zvláštním způsobem Boží přítomnost, takže jsem viděla nezměrnou Boží velikost a zároveň i to, jak se snižuje až ke svým tvorům. Náhle jsem uviděla Matku Boží, která mi řekla: „Jak je duše, následující věrně dech milosti, Bohu příjemná! Dala jsem světu Spasitele. A ty musíš světu hovořit o jeho milosrdenství a připravovat svět na druhý příchod Toho, který přijde ne jako milosrdný Spasitel, ale jako Spravedlivý Soudce. Och, jak ten den bude strašlivý! O dni Spravedlnosti, dni Božího hněvu, bylo už rozhodnuto. Andělé se před ním chvějí. Promlouvej k duším o tomto velikém milosrdenství, dokud je čas soucitu. Budeš-li teď mlčet, budeš za to odpovídat v onen strašlivý den, a to za velký počet duší. Neměj z ničeho strach, buď věrná až do konce. Mám s tebou soucit.“

16. června 1936. Celou tuto noc jsem strávila na modlitbách. Rozjímala jsem o utrpení a má duše byla drcena Božskou Spravedlností. Ruka Páně na mně spočívala.

17. července 1936. Ó, můj Ježíši, s kolika překážkami se v tomto směru setkávám, kolik výčitek musím snést, kolik ironických úsměvů musím přijmout s vyrovnaným klidem. Sama bych to nedokázala, ale s Tebou mohu všechno, můj Mistře! Och, jak takový ironický úsměv bolestně zraňuje, když mluvíme docela upřímně.

***

Mezitím sestra Faustyna ze zdravotních důvodů několikrát změnila klášter a nyní byla přeložena do Krakova. Pro velkou slabost už nebyla schopna těžší práce, a proto byla určena ke službě na vrátnici. Stále více se začala u ní projevovat nemoc, takže dočasně byla hospitalizována v plicním sanatoriu v Pradniku.

 

24. srpna 1936. Matka představená mi doporučila, abych místo všech dalších cvičení jen rozjímala o jediném růžencovém tajemství a pak šla hned spát. Když jsem ulehla, okamžitě jsem usnula, protože jsem byla velice unavena. Po chvíli mě však probudila bolest. Byla to tak velká bolest, že mi nedovolila učinit nejmenší pohyb a dokonce ani polknout slinu. Trvalo to asi tři hodiny. Chtěla jsem probudit sestru novicku, se kterou bydlím (na ošetřovně), ale pomyslela jsem si, že mi beztak nepomůže. Bylo tedy lépe, spala-li, bylo by nešetrné ji budit. Odevzdala jsem se úplně do Boží vůle a myslela jsem, že mi už nastala poslední hodinka, hodinka, po které toužím. Mohla jsem se jen spojit s trpícím Ježíšem na kříži, jinak jsem se modlit nemohla. Když bolest pominula, začala jsem se potit, přesto však jsem se nemohla ani pohnout. Ráno jsem se cítila velice unavena, ale tělesně jsem už netrpěla. Přesto jsem však nemohla vstát a jít na mši. Pomyslela jsem si, že když po takových bolestech smrt nepřišla, oč větší musí být skutečné smrtelné bolesti.

Jednou jsem byla velice unavena a měla jsem bolesti. Řekla jsem to matce představené, a dostala jsem odpověď, že se s bolestí musím skamarádit. Vyslechla jsem všechno, co mi matka řekla, a pak jsem odešla. Naše matka představená má tolik lásky k bližnímu, obzvláště k sestrám, které jsou nemocné, že to všichni vědí. Je proto zvláštní, že Pán Ježíš dovolil, aby mi nerozuměla a aby mě v tomto směru velmi zkoušela.

Toho dne, kdy jsem se cítila tak nemocna, jsem přesto šla do práce, ale každou chvíli mi bylo špatně a horko bylo takové, že i bez práce se člověk necítil dobře. Natož potom, pracujeme-li v bolestech. Tak jsem tedy v poledne přestala pracovat, s velkou důvěrou pohlédla na oblohu a řekla Pánovi: „Ježíši, zakryj slunce, neboť už nemohu snést toto vedro.“ Podivná věc, v té chvíli malý bílý mráček zakryl slunce a od té chvíle už nebylo tak velké horko. Pak jsem si však dělala výčitky, že jsem nedokázala snést horko a žádala o úlevu, ale sám Ježíš mě upokojil.

 

3. října 1936. Dnes během růžence jsem náhle uviděla ciborium s velebnou Svátostí. Ciborium bylo odkryto a plné hostií. Z ciboria vystupoval hlas: „Tyto hostie byly přijaty dušemi, obrácenými tvou modlitbou a bolestmi.“ Přítomnost Boží jsem zde pociťovala docela jako dítě. Jednoho dne jsem cítila, že nebudu moci vyjít dřív než kolem deváté hodiny. Prosila jsem sestru N., aby mi dala trochu najíst, protože jsem musela opět ulehnout. Sestra N. mi odpověděla: „Má sestro, nejste nemocná, jen jste si chtěla trochu odpočinout, a tak předstíráte nemoc.“ Ó, můj Ježíši, nemoc pokročila natolik, že lékař mě od sester izoloval (sestra Faustyna spala ve zvláštním pokojíku na ošetřovně), abych je nenakazila. A přesto mě posuzují tímto způsobem! Ale to je dobře, to je pro tebe, můj Ježíši.

 

Sestra Faustyna obdržela i stigmata, její rány však zůstaly neviditelné. 19. září 1936 o tom napsala: Poprvé jsem zažila tyto bolesti takto: po ročních slibech (v r. 1928) jsem jednoho dne během modlitby uviděla velké světlo. Z tohoto světla vystoupily paprsky, které mě ze všech stran obklopily. A náhle jsem pocítila strašnou bolest v rukou, nohou, boku a pocítila jsem trny z trnové koruny. Cítila jsem tyto bolesti během páteční mše svaté, ale jen po velmi krátkou chvíli. Toto se opakovalo po několik pátků. Pak jsem už žádnou bolest nepociťovala, až do této přítomné chvíle, to znamená do září tohoto roku… Při páteční mši svaté jsem pocítila, že mnou pronikají tytéž bolesti. A totéž se opakuje každý pátek a někdy také při styku s duší, která není ve stavu milosti, jakkoliv je to vzácné. Tato bolest trvá jen velmi krátkou dobu, nicméně je strašná a bez zvláštní Boží milosti bych ji nesnesla. Navenek nemám žádné znamení této bolesti. Co ještě přijde, nevím. Ale toto všechno je za duše…

Podobně svědčí 11. února 1937: Dnes je pátek. Během mše svaté jsem pocítila bolesti ve svém těle: na rukách, nohách a v boku. Ježíš toto dovoluje jako oběť za hříšníky. Netrvá to dlouho, ale bolest je veliká. Trpím jen několik minut, ale pak ve mně setrvává dlouho velmi živý dojem. V téže době vypovídá o svých vztazích k Bohu a o svém duchovním spojení s ním: Mé obcování s Bohem je nyní ryze duchovní. Má duše je zasažena Bohem a cele se do něho noří až k sebezapomnění, tak je v hloubi proniknuta Bohem, tone v jeho kráse, celá v něm ztracena. Neumím to popsat, protože při psaní užívám smyslů, zatímco v tomto spojení smysly nejednají. Mezi Bohem a duší dochází ke splynutí a duše je přijata k tak vznešenému životu v Bohu, že se to slovům vymyká. Když se duše opět vrátí do svého obvyklého života, vidí, že tento život je přítmí, mlha, nepořádek, dětská omalovánka. V takových okamžicích duše od Boha pouze přijímá, neboť sama nečiní nic. Nevynakládá nejmenší úsilí, všechno v ní koná Bůh. Je zvláštní, že duše může prožít toto spojení s Bohem a neumí tento stav definovat. Když však se setká s nějakou jinou duší, která prožila stejné zkušenosti, obě si v těchto věcech vzájemně rozumějí bez mnoha slov. Duše, tímto způsobem spojená s Bohem, rozpozná snadno duši, prožívající stejné spojení, i když jí ona duše neodhalí celé svoje vnitřní rozpoložení, ale jen si s ní docela prostě povídá. Je to jako duchovní spřízněnost. Duše takto spojené s Bohem nejsou četné. Je jich mnohem méně, než se myslí.

Zjistila jsem, že Bůh tuto milost uděluje duším, když mají vykonat nějaké velké dílo, a to ze dvojího důvodu. První spočívá v tom, že Bůh tak duši pomáhá plnit toto dílo, které obvykle naprosto přesahuje její síly. Jako druhý důvod jsem zjistila, že Bůh ji uděluje k vedení a zklidnění duší. Co se mne týče, obdržela jsem tuto milost poprvé a na velmi krátký okamžik ve věku dvaceti let během oktávu Božího Těla, když jsem Pánu Ježíši skládala svůj slib neustálé čistoty. Tehdy jsem ještě žila ve světě, ale brzo jsem měla vstoupit do kláštera. Tato milost trvala velmi krátce, ale její síla byla veliká. Potom nastala velmi dlouhá pomlka. Je pravda, že během tohoto období jsem obdržela mnoho milostí, ty však byly jiného řádu. Bylo to období zkoušek a očisťování. Tyto zkoušky byly velmi bolestné, protože má duše se cítila úplně Bohem opuštěna a byla ponořena do hlubokých temnot. Zjistila jsem a porozuměla, že nikdo mě nedokáže vyvést z těchto muk a ani mi neporozumí. Byly dva okamžiky, kdy má duše byla zachvácena zoufalstvím, jednou na půl hodiny, podruhé na tři čtvrtě hodiny… Nicméně tak jak mě Bůh do těchto muk ponořil, stejně tak mi z nich dal vyjít. Jenomže to trvalo několik let. Pak jsem opět obdržela tuto výjimečnou milost spojení, která trvá dodnes. Během tohoto druhého spojení došlo k několika krátkým přerušením. Nyní však od jisté doby nezažívám žádné přerušení, ale nořím se stále hlouběji do Boha… Dobře jsem porozuměla, ó můj Ježíši, že tak jako teploměr pomáhá stanovit nemoc a že silná horečka nám ukazuje na vážnost nemoci, stejně tak v duchovním životě je utrpení teploměrem, který měří Boží lásku v duši. Mým cílem je Bůh… a mým štěstím konat Boží vůli. A nic na světě nemůže toto štěstí narušit, žádná moc, žádná síla. Dnes ke mně Pán přišel do mé cely a řekl mi: „Má dcero, už tě dlouho v této kongregaci nenechám. Říkám ti to, abys s největší pílí využívala milostí, které ti uděluji.“

 

27. září 1936. Dnes jsem byla duchem v Nebi a viděla jsem jeho nepředstavitelné krásy a štěstí, které nás očekávají po smrti. Viděla jsem, jak všichni tvorové vzdávají Bohu neustále hold úcty a slávy. Pozorovala jsem nesmírnost štěstí v Bohu, které z něho tryská na všechny tvory, činí je šťastnými a vrací se ke svému prameni. Tak všechna čest a sláva, plynoucí z obdrženého štěstí, se vrací zpět k Bohu a vystupuje do jeho božských hlubin…

A Bůh mi dal porozumět oné jediné věci, která v jeho očích má nekonečnou hodnotu: je to láska, Boží láska, láska. Láska a ještě jednou láska, neboť nic nemůže být přirovnáno k aktu čisté Boží lásky. Och, jak nepředstavitelný je Boží vztah k duši, která ho upřímně miluje!

Porozuměla jsem hlouběji tomuto velkému Božímu majestátu, který uctívají nebeští duchové podle svých stupňů milosti a své hierarchie… Má duše byla naplněna pokojem a láskou. A čím více jsem poznávala Boží velikost, tím více jsem se z ní radovala, že je právě taková. Jeho velikost mě naplňuje štěstím. A raduji se z toho, že jsem tak malá, neboť právě proto, že jsem tak malá, mě drží ve své ruce a na svém Srdci.

 

„Ó, můj Bože, jak lituji lidi, kteří nevěří ve věčný život! Jak se za ně modlím, aby je paprsek milosrdenství vzpamatoval a Bůh je přitiskl na své Otcovské Srdce. Můj Ježíši, jak málo o tobě lidé hovoří. Hovoří o všem, ale ne o tobě, Ježíši. A hovoří-li o tobě tak málo, je to pravděpodobně proto, že na tebe vůbec nemyslí. Zajímá je celý svět, ale o tobě, Tvůrci: mlčení. Jak je smutné, Ježíši, hledět na tuto lhostejnost a nevděčnost stvořených bytostí. Ó můj Ježíši, toužím tě milovat namísto nich a svou láskou tě odškodnit. Och, jak je duchovní svět krásný! A je tak skutečný, že ve srovnání s ním je vnější život jen marné vnadidlo, bezmocnost.“

 

19.1.1937. Můj život nyní ubíhá v klidném vědomí Boha. Má tichá duše z něho žije a tento život, uvědomující si Boha v mé duši, je mi pramenem štěstí a síly. Nehledám štěstí vně hlubiny mé duše, ve které přebývá Bůh. Jsem si toho vědoma. Pociťuji jakoby potřebu sdílet se o to s ostatními… Ticho je jazyk tak mocný, že dosahuje až k trůnu živého Boha. Ticho je jeho slovem, které, byť tajemné, je mocné a živé. Ježíši, dáváš mi vidět a rozumět, v čem spočívá velikost duše: Není ve velkých činech, ale ve veliké lásce. Cenu má láska a je to ona, která dává cenu našim činům. A byť jsou naše činy malé a samy o sobě obyčejné, právě pro lásku se stávají před Bohem velkými a mocnými. Láska je tajemství, které všechno, čeho se dotýká, proměňuje ve věci krásné a Bohu příjemné. Boží láska duši osvobozuje. Taková duše je jako královna, která nezná násilí otroctví.

22. března 1937. Když vidím, že tíha zkoušky přesahuje moje síly, nerozebírám, nehloubám. Ale jako dítě se utíkám k Ježíšovu Srdci a říkám mu jen: „Ty sám můžeš vše.“ A mlčím, protože vím, že Ježíš v této záležitosti sám zakročí, a já, místo abych se trápila, tohoto času využiji k tomu, abych ho uctívala. Při pohledu na utrpení svého bližního pociťuji strašnou bolest. Všechno utrpení se soustřeďuje v mém srdci. Tak nesu toto trápení, že mě to až fyzicky ničí. Abych svému bližnímu ulehčila, chtěla bych, aby všechny jeho bolesti padly na mne.

16. srpna 1937. Toužím pro našeho Pána Ježíše konat nápravné skutky. Dnes jsem po sedm hodin nosila pás z řetězu, abych pro jistou duši získala milost obrácení. Během sedmé hodiny jsem pocítila ulehčení, zatímco ona duše v sobě pocítila, že její hřích je jí odpuštěn, byť se ještě nevyzpovídala.

Za hříchy smyslů umrtvuji tělo a postím se v dovolené míře. Za hříchy pýchy se modlím s čelem proti zemi. Za hříchy nenávisti se modlím a vykonám nějaký dobrý čin vůči nějaké osobě, která je mi málo sympatická. Takto konám nápravu podle druhu zjištěného hříchu.

29. září 1937. Ježíš dnes přišel k bráně pod podobou chudého mládence. Tento chudý mladý muž, vychrtlý a oblečený do strašlivě rozedraných šatů, bosý a bez ničeho na hlavě, byl celý promrzlý, protože bylo chladno a deštivo. Prosil o něco teplého k jídlu. Šla jsem tedy do kuchyně, ale nic jsem tam pro chudé nenalezla. Nakonec jsem po chvíli hledání přece jen nalezla trochu polévky, kterou jsem ohřála a do které jsem nadrobila chléb. A posloužila jsem ubožáku, který se dal do jídla a ve chvíli, kdy jsem poklízela talíř, se mi dal poznat, že je Pán nebes a země. Když jsem ho jako takového uviděla, zmizel.

1. října 1937. „Má dcero, potřebuji oběti činěné z lásky, neboť jen toto je pro mne důležité. Dluhy, které mi má svět splácet, jsou obrovské. Čisté duše je mohou vyrovnávat svými obětmi, a tak konat dílo duchovního milosrdenství.“

5. listopadu 1937. Dnes ráno přišlo k bráně pět nezaměstnaných a domáhalo se vstupu za každou cenu. Sestra N. se je dlouho a marně snažila přesvědčit, aby odešli. Šla tedy do kaple za naší matkou (představenou) a ta mi nařídila, abych tam šla. Ještě jsem byla velký kus cesty od brány a už jsem slyšela jejich zuřivé bouchání. Na okamžik mě zachvátila pochybnost a strach, váhala jsem, mám-li otevřít, nebo jako sestra N. jim odpovídat kukátkem. Mezitím jsem náhle zaslechla ve své duši hlas: „Běž a otevři jim dveře a mluv s nimi se stejnou něhou, s jakou mluvíš se mnou.“ Okamžitě jsem otevřela dveře, přistoupila k onomu nejvýhružnějšímu muži a začala jsem s nimi hovořit s takovou něhou a klidem, že oni sami už nevěděli, co dělat, a tak také začali hovořit tiše a řekli: „Co se tedy dá dělat, když klášter nám nemůže dát práci.“ A pokojně odešli. Jasně jsem pocítila, že Ježíš, kterého jsem ve svatém přijímání přijala asi před hodinou, mým prostřednictvím působil na jejich srdce. Och, jak je dobré jednat pod Boží inspirací!

Mezitím Ježíš často sestře Faustyně připomínal, že je nutno rozšiřovat kult Božího Milosrdenství. 4. dubna 1937 jí k tomu řekl: „Má drahá dcero, napiš, že dnes si moje Srdce v tomto klášteře odpočalo. Hlásej ve světě mé Milosrdenství a lásku. Plameny Milosrdenství mě spalují. Chtěl bych je rozlévat na duše. Och, jakou bolest mi tyto duše způsobují, když je nechtějí přijímat. Dělej, co je v tvé moci, má dcero, aby se kult mého Milosrdenství rozšiřoval. Co ti chybí, to sám doplním. Říkej trpícímu lidstvu, aby se uteklo do mého Milosrdného Srdce, a já je zahrnu pokojem. Rozhlašuj, má dcero, že jsem Láska a samé Milosrdenství. Když se ke mně duše přiblíží s důvěrou, zahrnuji ji tolikerou milostí, že ji všechnu ani nebude moci pojmout a přenese ji na jiné duše. Duše, které budou rozšiřovat úctu k mému Milosrdenství, budu ochraňovat po celý jejich život jako něžná matka své batole. V hodinu smrti pro ně nebudu Soudcem, ale milosrdným Spasitelem. Když nastane poslední hodina, duše už ke své obraně má jen mé Milosrdenství. Šťastná duše, která za svého života čerpala z pramene mého Milosrdenství, neboť ji nepostihne Spravedlnost. Napiš: Všechno, co existuje, je uloženo v srdci mého Milosrdenství hlouběji než dítě v matčině klíně. Jak bolestně mě zraňuje nevíra v mou dobrotu! Nejbolestněji mě zraňují hříchy nedůvěry.“

 

10. dubna 1937. Dnes mi matka představená dala číst článek o Božím Milosrdenství, kde byla zveřejněna také reprodukce onoho obrazu, který je namalován. Tento článek vyšel v Tygodniku ve Vilně a do Krakova nám byl zaslán otcem Sopočkem (autorem článku), horlivým apoštolem Božího Milosrdenství. V článku jsou ocitována slova, která mi řekl náš Pán Ježíš, některé výrazy jsou reprodukovány doslova.

Vzápětí se však silně zhoršil její zdravotní stav: Když jsem v neděli 11. dubna napsala dopis otci Sopočkovi, mé zdraví se náhle zhoršilo. Ten dopis jsem neodeslala, ale čekala jsem, až se jasně vyjádří Boží vůle. Mezitím se můj stav zhoršil natolik, že jsem musela ulehnout. Kašel mě trápil tak strašně, že se mi zdálo, že bude-li se to opakovat ještě několikrát, bude to určitě konec.

13. dubna 1937. Dnes musím zůstat na lůžku po celý den. Srazil mě nenadálý kašel a tak mě oslabil, že jsem už neměla sílu chodit. Mé srdce hoří touhou dovršit Boží dílo, ale fyzické síly mě opustily. V této chvíli nemohu uvádět ve skutek tvé záměry, ó pane. Proto opakuji tento akt milující vůle: „Učiň ze mne, co se ti zlíbí.“

14. dubna. Bylo mi tak špatně, že když jsem chtěla jít na mši svatou, při vstávání jsem zakoušela veliké potíže. Cítila jsem se daleko více nemocná, než když mě poslali na léčení. Trpěla jsem silným chroptěním a chrčením na plících a podivnými bolestmi. Když jsem obdržela svaté přijímání, nevím proč, ale spíše jako by mě něco k tomu mělo, začala jsem říkat tuto modlitbu: „Ježíši, nechť tvá čistá a zdravá Krev obíhá v mém nemocném organismu. Nechť tvé čisté a zdravé Tělo promění mé nemohoucí tělo. Nechť se ve mně rozšíří zdravý a silný život, je-li pravda, že je tvou svatou vůlí, abych se starala o ono požadované dílo. A to mi bude zvláštním znamením tvé svaté vůle.“ Když jsem se takto pomodlila, náhle jsem v celém organismu pocítila jakési vzpružení a pojednou jsem se cítila úplně v pořádku. Můj dech byl tak normální, jako bych nikdy nebyla nemocna na plíce a už jsem nepociťovala žádnou bolest. To bylo pro mne důkazem, že se mám pustit do díla.

Toto se událo v poslední den novény, kterou jsem konala k Duchu Svatému. Ježíš vlil do mé duše sílu a odvahu k jednání a já nyní chápu, že jestliže Pán něco po nějaké duši požaduje, dá jí i možnost, aby to vykonala, a prostřednictvím milosti ji učiní schopnou, aby to skutečně vykonala. I když se jedná o duši nejubožejší, na Pánův příkaz může podniknout věci, které přesahují její schopnosti. A právě v tom je znamení, skrze něž můžeme rozpoznat, že je to dílo Boží, jestliže se v této duši probudí moc a síla Boží, činící tuto duši statečnou a udatnou… A slyším tato slova: „Běž za představenou a řekni jí, že jsi zdráva.“ Jak dlouho budu zdráva? Nevím to, ani se na to neptám. Budoucnost mi nepatří. Žádala jsem o zdraví jako o znamení Boží vůle, a ne proto, abych hledala ulehčení svým bolestem.

20. května 1937. Když uplynul měsíc od doby, kdy se mi navrátilo zdraví, přišlo mi na mysl, že vlastně nevím, z čeho má Pán větší radost: sloužím-li mu svou chorobou, anebo těším-li se ze zdraví, jak jsem za to prosila. A řekla jsem Pánu: „Ježíši, užij mě podle své vůle.“ Ježíš mě tedy uvedl do mého dřívějšího stavu.

26. listopadu 1937. Žiji z hodiny na hodinu. Jsem v takovém stavu, že už nemohu jednat jinak. Snažím se co nejvíce využívat přítomného okamžiku a věrně konat všechno, co mi umožňuje. Ve všem se odevzdávám Bohu s neochvějnou důvěrou. Večer, když jsem vcházela do kaple, jsem v hlavě pocítila strašný trn. Trvalo to krátkou dobu, ale toto bodnutí bylo tak bolestivé, že jsem na chvilku padla na zábradlí, hlavou napřed. Zdálo se mi, že trn pronikl až do mozku. Ale to není nic, to všechno je pro duše, aby jim bylo vyprošeno Boží milosrdenství.

30. listopadu 1937. Už měsíc je mi hůře a při každém záchvatu kašle cítím, jak se mé plíce rozkládají. A více než jednou se mi přihodilo, že jsem cítila úplný rozklad svého vlastního těla. Těžko se dá vyjádřit, jak velká je v tom bolest. I přes naprostý souhlas mé vůle je to pro mou přirozenost velké utrpení, větší než nosit žíněnou košili nebo bičovat se až do krve. Obzvláště jsem to pociťovala, když jsem šla do refektáře, velice jsem se nutila jíst aspoň trošku, neboť potrava se mi hnusila. V té době začaly i mé břišní obtíže a každé, i jen trochu okořeněné jídlo ve mně vyvolávalo strašné bolesti. Více než jednu noc jsem se prosvíjela v hrozných bolestech a slzách za spásu hříšníků.

Nový rok 1938, který měl být posledním rokem jejího pozemského života, sestru Faustynu přivítal těžkými bolestmi a nepochopením jejího okolí: Končím rok, který právě uběhl, s bolestmi a nový rok začínám rovněž s bolestmi. Před novým rokem jsem musela ulehnout. Bylo mi velice špatně. Oslaboval mě silný kašel a spolu s ním mě velice vysílily i neustálé břišní bolesti a zvracení. Když odbíjela půlnoc, má duše se pohroužila do hlubokého use brání a uslyšela jsem v ní hlas: „Ničeho se neobávej, mé malé dítě, nejsi sama. Statečně bojuj, neboť mé rameno tě podpírá, bojuj za spásu duší a vybízej je, aby měly důvěru k mému Milosrdenství, neboť v tom spočívá tvá práce v tomto i budoucím životě.“

Dnes je svátek Nového roku. Ráno jsem se cítila nemocná, že jsem se stěží dostala do vedlejší cely pro svaté přijímání (které zde nemocným sestrám podával kaplan). Zachvátila mě taková slabost, že jsem na mši svatou jít nemohla. Po snídani přišla ošetřující sestra a otázala se mne: „Proč jste, má sestro, nešla na mši svatou?“ Odpověděla jsem jí, že jsem nemohla. Zavrtěla hlavou na znamení nespokojenosti a řekla mi: „Takový svátek a vy nejdete na mši, má sestro.“ A odešla z mé cely. Byla jsem už na lůžku dva dny a svíjela se bolestmi a ona mě nenavštívila, když teď třetího dne přišla, ani se mě neotázala, zda mohu vstát, ale okamžitě se mě podrážděným hlasem ptala, proč jsem nešla na mši svatou… Chvíli po snídani se za mnou přišla podívat matka představená, ale velmi rychle opět odešla. Brzo po ní přišla jedna sestra a vyčetla mi, že je v troubě v kuchyni smetana: „Proč jste ji, má sestro, nevypila?“ Odpověděla jsem, že nebylo nikoho, kdo by mi ji přinesl. Když nastala noc, tělesné bolesti vzrostly a k nim se přidaly i bolesti morální. Noc a bolesti. Slavnostní ticho noci mi umožňovalo volně trpět. Mé tělo bylo natahováno na dřevě kříže, svíjela jsem se ve strašných bolestech až do jedenácti hodin… To byl tedy první den roku.

3. února 1938. Ó můj Ježíši, teď objímám celý svět a vyprošuji pro něj tvé Milosrdenství. Až mi, Bože, řekneš, že to už stačí, že tvá svatá vůle je zcela vyplněna, v té chvíli, opět spojena s tebou, můj Spasiteli, vložím svou duši do rukou Nebeského otce, plna důvěry v tvé nekonečné Milosrdenství. A první hymnou, kterou budu zpívat, až se octnu u paty tvého trůnu, budu oslavovat tvé Milosrdenství. Ubohá země, nezapomenu na tebe, přestože cítím, že se ihned ponořím v Boha jako v oceán štěstí. Ale to mi nezabrání, abych se nevracela na zem a nedodávala odvahy duším a nevzbuzovala v nich důvěru v Boží Milosrdenství. Ono ponoření v Boha mi určitě dá možnost k neomezenému jednání…

 

Rok po smrti sestry Faustyny bylo Polsko napadeno nacistickým Německem, nicméně už během 2. světové války se začal v Polsku z kláštera ve Vilně rozšiřovat kult Božího Milosrdenství. Starý obraz zůstal v klášteře ve Vilně, a tak malíř Adolf Hyta namaloval pro kapli v krakovském Josefově nový. Kopie tohoto obrazu se v nesčetných reprodukcích rozšířila po celém světě spolu s kultovními modlitbami – zejména novénou k Božímu Milosrdenství a růžencovou „korunkou“ k Božímu Milosrdenství. Jisté kruhy však proti kultu podnikly protiútok, a tak v jeho důsledku v roce 1959 byl římským Oficiem zakázán, přesto však nebyl potlačen. V Polsku se jeho obhajoby ujal tehdejší krakovský arcibiskup, kardinál Karol Wojtyla, který se později stal papežem Janem Pavlem II.. Z jeho podnětu zde byl v roce 1965 zahájen informační proces o sestře Faustyně, a protože výsledky šetření byly kladné, v roce 1967 kardinál Wojtyla proces ukončil a akta odeslal do Říma, kde v roce 1968 byl zahájen proces jejího blahoslavení. V roce 1978 byl zrušen zákaz z roku 1959.

Dne 18. dubna 1993, na onu druhou neděli velikonoční, která podle Ježíšova přání má být Svátkem Božího Milosrdenství, byla sestra Faustyna naším papežem Janem Pavlem II. V Římě prohlášena za blahoslavenou. Mezitím poselství Ježíšovy Milosrdné lásky proniklo do celého světa a společně s úctou k Ježíšovu a Mariinu Srdci, s nímž je nerozlučně spjato, je vůbec nejrozšířenějším novodobým kultem. Reprodukce obrazu JEŽÍŠI, DUVĚŘUJI TI je rozšiřována s příslušnými modlitbami, novénou a růžencovou „korunkou“ v milionových nákladech. Měla by být důstojně vystavena v každé rodině.

Vždyť všichni máme tolik zapotřebí Božího Milosrdenství.

Zjevení svaté Faustyny Kowalské, kterou papež Jan Pavel II. 30. dubna roku 2000 svatořečil, patří mezi pravá zjevení, která církev uznala. Může být otázka, proč tak pozdě. Bylo to Božím řízením, neboť roku 1925 Ježíš sestře Lucii z Fatimy řekl, že míra lidských hříchů byla natolik dovršena, že si připravilo svůj trest (2. sv. válka). Nastávala doba spravedlnosti, proto doba milosrdenství byla odložena…

***

„Říkej o Mém milosrdenství světu, ať Mé nekonečné milosrdenství pozná celé lidstvo. Je to znamení pro poslední časy, po něm přijde den spravedlnosti. Ať se utíkají ke zdroji Mého milosrdenství, dokud je ještě čas a ať čerpají z krve a vody, která pro ně vytryskla.“

„Dříve než přijdu jako spravedlivý Soudce, otevírám dokořán dveře svého milosrdenství. Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi Mé spravedlnosti.“

 

Ještě můžeme doplnit zpětně jednu epizodu ze života sestry Faustyny týkající se nápisu na obraze, který malíř dle pokynů sestry Faustyny maloval:

Ježíši důvěřuji Ti! - Tato věta se zdála být malíři moc dlouhá. Podle jeho názoru na to není na obraze dost místa. Když se sestra Faustyna na to Ježíše ptala, Ježíš na tom trval: „Slova - Ježíši důvěřuji Ti! - musí být vidět!“ Tato slova jsou tak říkajíc klíčem, který otevírá bránu k Božímu milosrdenství.

Velmi často připomíná Ježíš sestře Faustyně moc, která je skryta v těchto slovech: „Sám se dělám závislým na tvé důvěře. Když bude Tvá důvěra velká, má štědrost nebude mít hranice… Jak velmi miluji duše, které mi dokonale důvěřují - pro ně udělám všechno.“

Nikdo nemá bezhraniční důvěru, ani sestra Faustyna. Její vztah plný dětské důvěry k Bohu roste tím, že se stále znovu navenek či vnitřně bezvýhradně oddá těžkým situacím, a potom v důvěře v Ježíše prožívá zázraky.

Vše závisí na tom, zda skutečně důvěřujeme Bohu, že nás chce obdařit daleko nad naše představy a přání. Ježíš to vysvětluje jedním úplně jednoduchým příkladem: „Dcero má, představ si, že jsi vládkyní celé země a máš možnost rozhodovat o všem, jak se ti líbí. Můžeš vykonat jakékoliv dobro, jak se ti zlíbí. A v tom okamžiku zaklepe na tvé dveře malé, třesoucí se dítě se slzami v očích, ale s velkou důvěrou ve tvou dobrotu a prosí o kousek chleba, aby nezemřelo hlady. Jak by si se zachovala k tomuto dítěti? Odpověz mi, má dcero.“ Odpověděla jsem: „Ježíši, dala bych mu vše, o co mě prosí, a tisíckrát víc.“ Pán mi řekl: „Tak zacházím s tvoji duší.“

Důvěra není přístupem k Božímu Srdci jen ve vnějších těžkostech, ale především ve vnitřních nouzích, tam, kde jde o posvěcení duše: „Milosti z mého milosrdenství se čerpají jen jednou nádobou - a tou je důvěra. Čím více duše důvěřuje, tím více dostane.“

Těm, kteří žijí v hříchu daleko od Boha, Pán říká: „Napiš pro ztrápené duše: Když duše uvidí a pozná tíhu svých hříchů, když se jí před očima zjeví celá propast její bídy, do které je uvržena, ať nezoufá, ale ať se s důvěrou vrhne do náručí mého milosrdenství jako dítě do objetí své milující matky. Tyto duše mají přednostní právo na mé milosrdenství.“

Ty, kteří touží po dokonalosti, „se mají… vyznačovat bezhraniční důvěrou v mé milosrdenství. Já sám se zabývám posvěcením těchto duší; pošlu jim vše, co potřebují ke svatosti.“

Ne slabosti či hříchy nám nejvíce brání na cestě ke svatému životu, ale „nejvíce mě zraňuje nedůvěra v mou dobrotu.“

„Duše s bezhraniční důvěrou jsou pro mě velkou radostí, neboť do těchto duší vlévám všechny poklady svých milostí. Těší mě, že žádají mnoho, protože mou touhou je dávat mnoho, velmi mnoho.“

Těm, kteří chtějí s rozhodností následovat Ježíše, ale na této cestě stále padají, dává Pán nádherný příslib plný útěchy: „Je mi nesmírně milé tvé pevné předsevzetí stát se svatou. Žehnám tvé úsilí a vytvořím ti příležitosti ke tvému posvěcení. Buď pozorná, aby ti neunikla ani jedna příležitost, kterou ke tvému posvěcení připravila má prozřetelnost. Když se ti nepodaří využít danou příležitost, neztrácej pokoj, ale v hluboké pokoře se přede mnou sniž a s velkou důvěrou se zcela ponoř do mého milosrdenství. Tak získáš více než si ztratila; neboť pokorné duši se dává víc, než sama prosí…“

 

Sestra Faustyna vypráví: „Viděla jsem Ježíše umírajícího na kříži, jak velmi trpí. Z Jeho Srdce vycházeli ty stejné paprsky, které jsou na obraze.“ Z předchozího vyprávění už víme, že když se sestra Faustyna Ježíše ptala na význam paprsků, vnitřně uslyšela tato slova: „Tyto dva paprsky představují Krev a Vodu: bledý paprsek znamená Vodu, která pročišťuje duše, červený paprsek znamená krev, která je životem duší. Tyto dva paprsky vytryskly z hlubin mého milosrdenství, když mé Srdce v agónii na kříži bylo otevřeno kopím. Tyto paprsky chrání duše před hněvem mého otce. Šťasten ten, který bude žít v jejich světle, neboť ho nezasáhne ruka spravedlivého Boha.“ Co může znamenat žít ve stínu těchto paprsků, mohla jednou sestra Faustyna prožít velmi konkrétně, když se modlila za jednoho umírajícího: „Viděla jsem umírajícího člověka ve strašných mukách a bojích. Bránil ho strážný anděl, ale vůči velké bídě této duše byl jakoby bezmocný. Na tuto duši čekalo velké množství démonů, ale během modlitby jsem uviděla Ježíše v podobě, ve které je na obraze. Paprsky, které vycházely z Ježíšova srdce, obklopily nemocného a mocnosti pekla prchly v panice. Nemocný naposledy poklidně vydechl.“

***

Poslední chvíle Stalinovy připomínaly poslední chvíle Adolfa Hitlera. S normálním světem ztratil úplně kontakt. Stalin si vždy při schůzích čmáral vlky. Nyní byl jimi úplně posedlý. Mrtvice jej zastihla 2.3.1953, takže přestal mluvit. Smrt 5.3. měl, jak napsala jeho dcera Světlana, „těžkou a hroznou“; v posledních okamžicích zvedal levou ruku, jakoby někomu klnul nebo se snažil něco odehnat…

Podle Paul Johnsona, Dějiny 20. století.

 


„Stůj! Srdce Ježíšovo je se mnou!“

 

Otec František Finn S.J. vypravuje jednu epizodu ze svého kněžského života: Byl jsem v prvním spánku, když mě probudilo zazvonění u domovních dveří.Vyskočil jsem, rychle se oblékl a běžel otevřít. Byla mrazivá noc a venku měsíc mdle osvětloval zasněženou krajinu. Řezavý vítr, který zafičel do předsíně, probudil ve mě soucit s útlým děvčátkem, které stálo na prahu.

Vlásky dítěti zářily v měsíčním světle neobyčejným jasem; splývaly mu na ramena v dlouhých zlatých kadeřích. Dívenka byla oblečena lehce a dívala se mi přímo do očí s výrazem tak krásným a přitom tak klidným a vážným, že na něj nikdy nezapomenu.

Ještě jsem si ani neuvědomil ty podrobnosti, když mě oslovila: „Důstojný pane, mohl byste hned jít se mnou? Maminka umírá a je ve velkých úzkostech.“

„Pojď dovnitř, dívenko, a ohřej se, jsi celá zkřehlá!“

„Ba ne, důstojný pane, mě vůbec není zima!“ Zatím jsem se připravil na cestu.

„Jak se jmenuje maminka, dítě?“

„Kateřina Morganová, důstojný pane; je vdova a žila jako světice. Ale nyní, když umírá, je ve velkých úzkostech. Onemocněla náhle před několika hodinami.“

„A kde bydlí?“

„Něco přes půl hodiny odsud, na okraji velkých močálů; je zde cizí a sama. Já znám cestu dobře, nemusíte se obávat, že zabloudíte.“

O několik minut později jsme již šlapali sněhem. Vlastně jen já šlapal, neboť dítě mi po boku kráčelo tak lehce, že kdybychom místo sněhových vloček měli pod nohami květiny, myslím, že by tak, kam dopadaly její lehoučké krůčky snad nebyl rozmáčknut ani lísteček. Ruku držela v mé ruce a důvěřivě dětsky ji tiskla. Při vší strasti, která doléhala doma, měla v tvářičce vážně klidný výraz, jaký zřídka kdy bývá vidět v dětských letech. Jak byla krásná! Spíše jako bytost, která právě vyšla z tvůrčích rukou samého Boha, než jako tvor, který putuje údolím hříchu, bolesti, starosti a smrti. Na prsou jsem u ní zpozoroval zlatý medailón srdcovitého tvaru. Postřehla můj pohled, rychlým pohybem sňala medailon a podala mi jej.

„Srdce!“ řekl jsem.

„Přečtěte si, důstojný pane, nápis na něm!“

„Nemohu, dívenko. Mám sice velmi dobré oči, ale ke čtení nápisů na zlatých medailoncích při měsíčku přece jen nestačí.“

„Já vám jej podržím… teď se podívejte.“

Jak to udělala, nedovedu říci, ale to vím, že najednou, když podržela medailonek v jistém úhlu, bylo na něm jasně vidět vypoukle vyražený nápis: ‘Stůj! Srdce Ježíšovo je se mnou!‘

„Maminka mi jej dala na prsa před rokem, když jsem byla velmi nemocná, důstojný pane.“ A políbivši medailonek, dala jen na původní místo.

Nějákou dobu jsme šli mlčky. Nesl jsem Nejsvětější Svátost a zdálo se, že dívenka, ač tak mladá, to úplně chápe. Kdykoliv jsem na ni pohlédl, pozoroval jsem, že se jí rty pohybují jako v modlitbě a oči že má upřeny tam, kde byl pod svátostnou rouškou skryt Pán života a smrti. Najednou se dívenka jemně dotkla mého rukávu: „Zde je to, důstojný pane,“ řekla mírným hlasem, který mě v tom tichu tajemně rozechvěl, a ukázala k malé chaloupce, stojící opodál v pochmurném stínu tří borovic.Strčil jsem zlehka do dveří, které byly jen přivřeny a vzápětí mě zasténání přivolalo k loži umírající.

Pohled mě poučil, že není času nazbyt. Žena ve světničce byla v nejlepších letech, ale ruka smrti se dotkla jejího čela, na němž stály krůpěje potu, a ve tváři se jí jevila velká úzkost.

V okamžiku jsem byl u ní. A Bohu díky, brzy se mi podařilo ubohou trpitelku uklidnit. Vyzpovídala se a přijala svátosti s vírou a s láskou, jakou jsem zřídka viděl.

Stoje u ní předříkával jsem ji po chvilkách modlitby, které tak těší a uklidňují v poslední hodince. Čas míjel a já pozoroval, že se její pohled často obrací k malé skřínce na druhém konci světničky.

„Mám skřínku přinést?“ zeptal jsem se. Přikývla.

Když jsem ji položil vedle ní, otevřela ji s třesoucíma rukama a vydělala dívčí šatičky.

„Šaty vaši dcerušky?“ tázal jsem se.

„Mé Editky,“ zašeptala s láskou v hlase.

„Znám ji,“ dodal jsem: „Vždyť mě sem přivedla.“

Zarazil jsem se a dech se mi zastavil. Žena na loži se napolo posadila a hleděla na mě s nevýslovným úžasem - a já hleděl s nemenším ustrnutím na zlatý srdcovitý medailonek bez nápisu, připevněný na prsa šatiček, které držela v rukou!

„Paní,“ zvolal jsem: „Pro Boha, řekněte mi, kde je vaše dceruška? Čí je to medailonek?“

„Editčin. Přišpendlila jsem jej dcerušce sem na prsa, když před rokem umírala. Její poslední bylo, že přitiskla medailonek na rty a řekla: ‘Stůj! Srdce Ježíšovo je se mnou!‘ Zemřela před rokem.“

Matčina tvář zněžněla a zazářila. Držíc medailonek v rukou, upřela pohled přímo před sebe.

„Editko, má milá Editko, konečně budeme spolu u Nejsvětějšího Srdce! – Já tě vidím – drahoušku! – Stůj – Srdce Ježíšovo – je se mnou!“

Poslední slabiku zašeptala již skoro neslyšitelně.

Editka s maminkou se shledaly.

Podle: Květy Nejsvětější Svátosti.


 

 

 

Svatý růženec.


Ve Fatimě, ale i na jiných místech, kde nás Panna Maria varovala, prosila především o obrácení, oběti a modlitbu svatého růžence.

Tato modlitba se skládá ze všech nejdůležitějších modliteb a jak uvidíme dále, obsahuje celý Nový zákon. Tak nám růženec pomáhá zachovat věroučné znalosti v době, kdy upadají do zapomnění. Toto nám krásně vyjadřuje příhoda otce kardinála J. Meisnera, jehož citujeme: „Když jsem byl ještě světícím biskupem v Erfurtu, potkal jsme při jedné pouti skupinu poutníků z Povolží, kteří museli již 35 let žít na Sibiři, a zůstali bez kontaktu s Církví. Řekli mi: „Stýská se nám po Církvi! Co z pravd víry musíme předat našim dětem, aby dosáhly věčného života?“

Odpověděl jsme jim: „Dám Vám katechismus a Nový Zákon.“

Jenže tehdy se ještě nesměly převážet do SSSR žádné knihy. Když mě na to upozornili, zeptal jsem se: „Ale růženec, ten si snad můžete přivézt?“

Odpověděli: „Ano, ten si můžeme pověsit na krk. Vypadá jako řetízek, ale jak to souvisí s naší otázkou?“ Ukázal jsme jim křížek růžence: „Na něm se modlíme Vyznání víry - to je to, co věříme. Sv. Tomáš Akvinský říká: ‘Kříž je kniha, s jejíž studiem nebudu nikdy hotov’. A pak následují tři perly: Víra, naděje, láska. To je to, co žijeme. A pak přichází ke slovu, jakoby navléknut na šňůrku, celý Nový Zákon: Tajemství Božího vtělení v radostném růženci, tajemství Ježíšova veřejného působení v růženci světla, tajemství utrpení v bolestném růženci a tajemství Kristova vykoupení a tajemství našeho dovršení ve slavném růženci.“ Jeden z ruských poutníků vzal růženec do ruky a řekl: „Tak zde mám opravdu celou katolickou víru v jedné ruce!“ Ano, v jediné ruce měl plnost naší víry.“

Tak nám Panna Maria dává tuto jednoduchou, avšak velmi účinnou zbraň právě v době, kdy dochází ke ztrátě víry. Ovšem nejde jen o to, že modlitbou svatého růžence si připomínáme pravdy víry. Tento výklad by byl poněkud zjednodušený. Pozdvihněme zrak trochu výše. Bůh miluje svého tvora a touží po jeho štěstí. Nemůže však a nechce své zázraky a dary nikomu nutit. Rozjímavá modlitba růžence musí směřovat k tomu, že dáváme najevo svůj zájem o Boží tajemství, zájem o Boha, o plnění jeho vůle. A Bůh nás rád obdaruje, když jsme dali najevo, že o jeho dary stojíme, a tak především jeho dary, jeho milost je to, co nám pomůže ve víře, v naději a v lásce.

Více tento pohled vyjadřují slova blah. H. M. Cormiera OP, který považoval tuto modlitbu za cestu ke svatosti: „.....Nejprve jednoduchost tajemství osloví vaše oči; brzy objevíte jeho smysl; krok za krokem začínáte chápat ducha, který je obsažen v této modlitbě; nakonec skrze živou víru a účinnou milost skutečnost tajemství naplní vaše srdce a odrazí se ve vašich skutcích. Ježíš a Panna Maria žijí ve vás tak, jako žijí v jednotlivých tajemstvích růžence.

Jaká jsou tato tajemství? Je to evangelium ukryté v 15-ti desátcích, která nám chtějí ukázat Mariino Srdce. Růženec je pro naše duše lékem, principem života.“

Na závěr si ještě připomeňme slova pátera Habáně: „Tajemstvím života, smrti a vzkříšení Kristova probíhá síla a život, z jehož plnosti všichni dostáváme. Život křesťanský není možný bez účasti na tajemstvích Krista; proto není možný bez modlitby sv. růžence. Růženec je souhrn úcty duše k Ježíši a jeho Matce. Tajemství Kristova jsou spojena s Pannou Marií a proto růženec vyjadřuje obojí - i tajemství Kristova i velikost Matky Boží a pozdravuje ji stále jako Matku Vykupitele světa. Růženec se dovedou modlit jen duše veliké, duše toužící po spáse a posvěcení; ubohé duše pozemské mají proti němu plno námitek, protože nedovedou chápat vznešenost a velikost modlitby, spojené s úvahou o Kristu. Pro svou povrchnost a těžkopádnost se nedovedou ponořit hlouběji do tajemství Krista. Denní modlitba svatého růžence nebo alespoň jeho desátku znamená osvěžující chvilku pro duši uprostřed únavy a starostí pozemského života. Růženec - jak krátká a obsažná modlitební kniha!“


 

Forma Boží:  Svatý Ludvík Maria Grignion píše: „Maria je svatým místem kde se utvářejí a odlévají svatí. Všimněte si, prosím, že říkám: Svatí se v Marii odlévají. Je totiž velký rozdíl mezi tím, když se podoba sochy vytvoří kladivem a dlátem, a tím, když se odlije ve formě. Řezbáři a sochaři se hodně napracují a zabere jim hodně času, aby vytvořili sochu prvním způsobem. Zhotovují-li ji však odléváním, pracují málo a mají ji za chvíli hotovou. Svatý Augustin nazývá Pannu Marii formou Boží. Kdo je vlit do této božské formy, brzy je utvořen a odlit v Krista a Kristus v něm, protože byl vlit do stejné formy, která již ztvárnila jednoho Boha.

Zdá se mi, že duchovní vůdce a zbožné osoby, které chtějí v sobě nebo v druhých vytvořit Krista jinými úkony zbožnosti, než tímto, mohu zcela správně přirovnat k sochařům, kteří skládají důvěru ve svou dovednost, ve svůj důmysl a ve své umění. Mnohokrát udeří kladivem a dlátem do tvrdého kamene nebo do kusu neopracovaného dřeva, aby z něho učinili Ježíše Krista, ale často se jim nepodaří vystihnout Kristovu skutečnou podobu. Je to buď kvůli jejich nedostatečné znalosti a zkušenosti s osobou Ježíše Krista, nebo kvůli nějakému špatnému úderu, který jejich dílo pokazil. Avšak zbožné osoby, které se nechávají vést Pannou Marií, přirovnávám ke slévačům, kteří nalezli krásnou formu Panny Marie, v níž byl přirozeně i božsky ztvárněn Kristus. Nespoléhají na vlastní důmysl a důvěřují jedině správnosti formy. Vlévají se do Marie a ztrácejí se v Ní, aby se tak stali věrným obrazem Ježíše Krista.

Jak krásné a pravdivé je to přirovnání! Kdo je však pochopí? Toužím, abys to byl ty, milý bratře. Ale nezapomeň, že do formy se lije jen to, co je roztavené a tekuté. To znamená, že je zapotřebí, abys v sobě zničil a roztavil starého Adama, chceš-li se v Marii stát Adamem novým.“

 


Proč se zasvěcujeme Neposkvrněnému Srdci Panny Marie?

Jak už bylo možné poznat z článku Forma Boží, Zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie má nesmírnou hodnotu. Církev učí, že Panna Maria jako Počatá bez poskvrny dědičného hříchu nikdy nebyla ani na okamžik v moci ďábla. Duše, které se Panně Marii svěří do ochrany a nechají se jí vést – zasvětí se jí, mají tedy ve svém životě to nejlepší vedení pro plnění Boží vůle. Panna Maria je tou nejjistější cestou k Ježíši. Je to bytost živá, která, jak říká II. Vatikánský koncil, po svém Nanebevzetí nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. Proto je blahoslavená Panna vzývána v Církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.

Z nebe nám tedy Panna Maria pomáhá jako Neposkvrněná a Královna. Proto je velmi důležité vyhlášení dogmat o Neposkvrněném početí a Nanebevzetí. Církev tak přijala dar nebe i v této oblasti!

Pokud se Panně Marii zasvětíme, pomůže nám jako nejlepší vůdkyně na cestě ke svému Synu. S každým z nás zde na zemi má Bůh svůj plán. Nejlépe, kdo splnil Boží vůli, byla právě Panna Maria a je to tedy ona, kdo nám nejlépe pomůže poznávat Boží vůli s každým z nás.

Zasvěcením dáváme Panně Marii celý svůj život i všechny své skutky. A zde se objevuje další úžasná věc, kterou popisuje svatý Maxmilián Kolbe. Říká: „…..je také pravda, že naše skutky, i kdyby byly „nejsvětější“, nejsou bez poskvrny, a když je chceme obětovat Pánu Ježíši čisté a neposkvrněné, musíme je přímo nasměrovat k Neposkvrněné a dát Jí je k dispozici, aby je Ona jako svůj majetek dala svému Synu. Naše skutky tak dostanou nekonečnou hodnotu skrze Ježíšovo Božství, a tak důstojně oslavíme Boha.“

Podobně učí i svatý Ludvík Grignion v podobenství: „...je to jako kdyby si někdo chtěl získat královy přízně, šel ke královně a jí podal jablko, jež je celou jeho sklizní, aby je dala králi. Královna položila by toto jablko do veliké, krásné, zlaté mísy a nabídla je tak králi. Tak jablko, ačkoliv nedůstojno, stalo by se darem důstojným předloženo na zlaté míse a pro tu, která jablko nabízí...“ Každý náš dobrý skutek je nakažen pýchou, sebeláskou a Panna Maria jej: „...očišťuje je ze všeliké sebelásky a nepostižitelného přilnutí, které se vpližuje, že toho ani nepocítíme, do nejlepších činů...“.

Sv. Maxmilián Kolbe říká: „Odevzdej se zcela Neposkvrněné, naší nejlepší Nebeské Mamince. Pak vítězně a lehce překonáš všechny potíže a dosáhneš svatosti, veliké svatosti, což ti z celého srdce přeji.“ Dále pokračoval: „Můžeme říci, že všichni svatí jsou dílem Přesvaté Panny Marie a zvláštní pobožnost k Ní je jejich společnou vlastností.“

 

 

„Kdo tluče, tomu bude otevřeno......“

V listu Efezanům 6,18 čteme: „Při každé příležitosti proste a modlete se, jak to vnuká Duch. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete.“ Toto ponaučení pochází od Ježíše. Vyprávěl podobenství o neodbytné vdově právě proto, aby vyjádřil, že „je třeba stále se modlit a neochabovat“ (srv.Lk18,1). Kananejská žena je živou ilustrací této naléhavé modlitby, která se nenechává odradit a právě proto dostane nakonec to, co si přeje. Nejdříve prosí o uzdravení dcery. A Ježíš, stojí psáno, „jí neodpověděl ani slovo“. Žena naléhá, a Ježíš odpoví, že je poslán jen k ovcím izraelským. Ona se mu vrhne k nohám, a Ježíš namítne, že není dobré vzít pokrm ze stolu dětí a hodit ho psíkům. To by mohlo stačit, aby to člověka odradilo. Ale Kananejka se nevzdá. Řekne: „Ovšem, jenže i psíci..“ A Ježíš radostně zvolá: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ (Mt15,21an)

Modlit se dlouho a vytrvale neznamená mnoha slovy, pouštět se do zbytečného tlachání jako pohané (srv.Mt6,7). Vytrvale se modlit znamená prosit často, nepřestat prosit, nepřestat doufat, nikdy se nevzdávat. Znamená to nedopřát si klid a nedopřát ho ani Bohu. „Vy, kdo připomínáte Pána, nedopřávejte si klid! Pánu klid nedopřejte, dokud neobnoví Jeruzalém“ (Iz 62,6-7).

Ale proč má být modlitba vytrvalá a proč nás Bůh nevyslyší ihned? Což on sám neslibuje v Písmě svatém, že ihned vyslyší, jakmile ho někdo poprosí, ano ještě dřív, než skončil modlitbu? „Dřív než zavolají, dám jim odpověď, ještě budou mluvit, a už je vyslyším.“ (Iz 65,24) Ježíš zdůrazňuje: „A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane!“ (Lk 18,7).

Nevyvrací zkušenost až příliš okatě tato slova? Ne. Bůh slíbil, že vždycky vyslyší, a že vyslyší naše modlitby ihned, a tak to dělá. Jen musíme otevřít oči. Je to pravda pravdoucí. Bůh drží slovo. Když otálí s pomocí, už pomáhá. I toto odkládání je samo o sobě pomoc. Je to proto, že kdyby vyslyšel spěšně vůli prosícího, nemohl by mu zjednat dokonalé zdraví. Musíme rozlišovat vyslyšení podle vůle prosebníka a vyslyšení podle jeho skutečné potřeby, a tou je jeho spása. Bůh vyslýchá vždy a ihned podle toho, co je potřebné ke spáse tomu, kdo se modlí. (Což také je nebo by mělo být jeho nejhlubší vůlí). Nevyslyší ho vždy podle jeho vůle, jakmile by nebyla dobrá. Někdy říkáme i my se žalmy: „Slyš, Bože, vyslyš… Propůjč sluch, Pane…“, a zdá se nám, že Bůh nikdy neslyší. Ale podívejme se dobře, že nás vyslyšel! Jestliže pokračujeme v modlitbě, je to proto, že nás vyslyšel, jinak bychom se už nemodlili! Bůh slíbil, že dá vždycky „dobré věci“, „Ducha svatého“, tomu, kdo prosí. Slíbil, že udělá všechno, oč ho požádáme „podle jeho vůle“ (srv. 1Jan 5,14). Nedává nám to, co není podle jeho vůle nebo co není pro nás „dobrá věc“ a co by nám proto uškodilo. Ale což toto není už vyslyšení, neznamená to, že si bere k srdci náš život a naší modlitbu? Kdyby syn prosil otce o chléb, dal by mu snad hada? Ne! (Srv. Mt 7,7an). Kdyby však prosil syn otce o hada, a třeba si nevšiml, že je to had, pak i kdyby klučina plakal a křičel a obviňoval otce, že ho nemá rád, dal by mu ho snad? Ne! Raději snese nespravedlivě obvinění, než aby dal dítěti něco jedovatého.

Bůh tedy slyší, i když neslyší. Když otálí s udělením dobrých věcí, i v tom případě slyšel a vyslyšel. Otálením totiž umožňuje vzrůst naší víry a pomáhá, abychom prosili lépe. My obyčejně na začátku žádáme Boha o maličkosti, prosíme za drobné potřeby přítomného života. Nevíme, co má doopravdy cenu. Když Bůh oddaluje vyslyšení, vybaví se nám pozvolna skutečné potřeby, vybaví se nám, jak potřebujeme Boha, víru, trpělivost, lásku, pokoru, víc než hmotné věci. A tak nakonec, když nám Bůh rozšířil srdce, může je naplnit v míře, jaká je ho hodna. Pohleďme na příklad Kananejky. Kdyby ji byl Ježíš vyslyšel hned, jak poprvé zaprosila, co by se stalo? Její dcera by bývala vysvobozena od zlého ducha, ale nadále by šlo všechno jako předtím a matka i dcera by byly skončily svůj život jako všichni. Místo toho tím, že Ježíš meškal s jejím vyslyšením, umožnil, aby její víra a pokora rostly a rostly, až z něho vynutily radostný výkřik: „Ženo, jak veliká je tvá víra!“ (Mt 15,28). Teď jde domů, a nejen najde svou dceru uzdravenou, ale sama je přetvořena a stala se z ní věřící v Krista. Jedna z prvních věřících mezi pohany, vždyť to byla Syroféničanka! A toto zůstává navěky. Tak se to stává, když nejsme ihned vyslyšeni a když pokračujeme v modlitbě. Podle p. R. Cantalamessy.

Jednotlivé články víry spolu úzce souvisí. Nikoli hromada písku, ale nádherná mozaika, stavba nebo lépe živoucí organismus, je nauka Církve. Teolog je při hlubokém studiu dogmatiky přímo uchvácen. Pozoruje tuto souvislost svatých pravd, jak jedna z druhé vyplývá, třetí podmiňuje a čtvrtou osvětluje („concatenatio dogmatum“). Tím si vysvětlíme, proč kterýkoli blud, popírající jediný článek víry, nezůstal osamocen, ale měl vzápětí řadu dalších bludů. Zde vidíme nezbytnou konsekvenci - stejně jako při výpočtu v matematice má první chyba ve svém důsledku mnoho dalších. Zevrubné pochopení vzájemné souvislosti a souladu svatých pravd nám vlije nezvratné přesvědčení, že dílo tak nadzemsky krásné, není původu lidského, nýbrž výtvor nestvořené, nekonečné moudrosti.

p. Konrád M. Kubeš SJ

 

Jak se modlit srdcem…

 

Příběh jednoduchého žebráka z Paříže. Byl dokonce uveřejněný i v jedněch pařížských místních novinách.

 

Většinu času trávil Pavel venku. Jeho zvláště oblíbeným kostelem byl kostel sv. Jakuba v Paříži. U vchodových dveří žebral a prosil o almužnu. Jeho věrným společníkem byla láhev vína. Trpěl na cirhózu jater a jiné choroby a barva jeho tváře neprozrazovala nic dobrého. Lidé z této čtvrti čekali už jen na to, že tu jednoho dne nebude. Nikdo z nich se o něho nijak nezajímal. Ve farnosti ale byla jedna dobrá duše, paní N. Velmi ji trápilo, když ho viděla vždy tak samotného, a proto s ním častěji promluvila. Všimla si, že Pavel ráno opouští svoje místo u vchodových dveří a jde do kostela. Tam si sedl do lavice v první řadě, přesně před svatostánek. Jen tak… zdálo se, že nic nedělá. Jednoho dne se ho paní N. zeptala: „Všimla jsem si, že často chodíš do kostela. Co tam děláš, když tam sedíš celou hodinu bez toho, že bys něco dělal? Nemáš ani růženec ani modlitební knížku a někdy si dokonce i trochu zdřímneš. Co v tu dobu děláš? Modlíš se?“

„Jak bych se mohl modlit! Od té doby, co jsem byl malý a chodil na náboženství, uplynulo hodně času, všechny modlitby jsem už zapomněl. Už žádnou neznám. Co tu dělám? Je to úplně jednoduché: jdu ke svatostánku, tam, kde přebývá Ježíš ve svém domečku úplně sám a povím mu: „Ježíši, to jsem já, Pavel. Přišel jsem Tě navštívit“, potom ještě chvíli zůstanu, aby tam byl aspoň někdo.“

Paní N. ze sebe nevydala ani hlásku. Už nikdy nezapomene na to, co slyšela. Dny ubíhají, jeden jako druhý. Ale přišlo, co muselo přijít: jednoho dne Pavel zmizel z kostela. Byl snad nemocný? Anebo zemřel? Informovala se a zjistila, že je v nemocnici. Jde ho navštívit. Chudáku Pavlovi je velmi zle, je napojen na spoustu hadiček a jeho tvář už má promodralou barvu tak, jak je to typické pro umírající. Lékařská prognóza nemohla být horší. Následující den přijde paní N. opět a je už připravená na smutnou zprávu. Ale ne… Pavel sedí na své posteli úplně vzpřímen, je čerstvě oholen, má živý pohled, vypadá úplně proměněný. Z jeho zářivé tváře vychází pohled nepopsatelného štěstí. Paní N. si protírá oči… Ale ano, je to přece on! „Pavle, to je neuvěřitelné, vždyť ty jsi vstal z mrtvých! To už nejsi ty, co se to s tebou stalo?“

„No, bylo to dnes ráno, bylo mi zle, velmi zle. Potom jsem naráz uviděl někoho tady, na konci mojí postele. Byl to krásný muž, nepopsatelně krásný… To si ani nedovedeš představit! Usmál se na mne a povídal: „Pavle! To jsem já, Ježíš! Přišel jsem tě navštívit…““

 



[1] Slovo le bac znamená bárku, ulice totiž vede k řece Seině. Pod tímto názvem však můžeme hledat i hlubší symbolický význam.

[2] Všechny citace písemných projevů Kateřiny Labouréové jsme v českém překladu přiměřeně stylisticky upravili a zbavili pravopisných chyb, jak ostatně činí i někteří francouzští vydavatelé; tyto úpravy nejsou nikde na úkor věcné správnosti.

[3] Abbé Aladel byl skutečně za pět let jmenován zástupcem ředitele kongregace Lazaristů.

[4] I toto proroctví se brzy vyplnilo - došlo ke spojení komunity v ulici de Sevres s komunitou v ulici du Bac.

[5] Viz dále Události Pařížské komuny.

[6] Na přesné datum se sestra Kateřina po letech už nerozpomněla.

[7] Starobinec domu Enghien byl založen matkou prince Ludvika Antonína z Enghienu, posledního mužského potomka rodu Condé, žijícího v emigraci v Německu, odtud na Napoleonův rozkaz uneseného a zastřeleného ve Vincennes v roce 1804. Starobinec byl určen pro přestárlé služebníky domu Enghien a Condé.

[8] Ani v tomto případě se sestra Kateřina na přesné datum po letech nerozpomněla.

[9] Byl to abbé Francisco Rodriguez da Gruz (1859-1948), známý a uctívaný po celém Portugalsku jako svatý „Padre Cruz“.

[10] Patrně to bylo na jaře roku 1916; děti neznaly vůbec kalendář, a tak nelze jednotlivé události časově upřesnit.

[11] Luciin otec propadl pití a většinu svého času trávil v hospodě.

[12] V ten den se na Cova da lria shromáždilo asi 50 osob.

[13] V den třetího zjevení se zde sešlo už na 5 tisíc osob.

[14] Zde následuje tzv. třetí část „Tajemství“ (zveřejněná až v roce 2000); později ho sestra Lucie sepsala a v roce 1957 odeslala do Říma.

[15] Tři mile je asi 5 km.

[16] Abbé Formigao, nar. 1883 v Tomaru, zemřel 1958 ve Fatimě; byl prvním historikem Fatimy a zakladatelem Kongregace nápravných řeholnic.

[17] Jacinta byla odvezena do nemocnice ve Villa de Ourem na začátku července 1919, vrátila se ke konci srpna téhož roku.

[18] V nemocnici byla Jacinta hospitalizována od 2. 2. 1920; 10. 2. byla operována.

[19] Sestra Lucie nedopatřením uvedla nesprávný pořádek úmrtí - napřed zemřel František a pak teprve kratičce na to otec. Jacinta zemřela 20. února 1920.

[20] Jeho Excelencí je míněn Mgr. José da Silva, fatimský biskup, který sestru Lucii vyzval k sepsání těchto pamětí.