Mariina doba

Mimořádné evangelizační číslo

 


Jak se Bůh stará

Žijeme v době, kdy se zdá, jako by Bůh byl daleko a na nás zapomněl. Přitom nám však mohou uniknout velmi závažné skutečnosti, které sestavené na časové lince vytvářejí sled událostí, který dokazuje, že nás Pán naopak doslova vede za ruku a snaží se nám pomáhat, zvláště v této velmi těžké době. Podívejme se, co o naší době předpověděl papež Lev XIII., který žil v minulém století.

 

Proroctví papeže LVA XIII. (1810 - 1903)

Papež Lev XIII. měl na konci 19. století během jedné mše sv. vidění, které jej velice udivilo. Viděl, jak si Lucifer vyžádal od Nebeského Otce jedno století, aby mohl zkoušet lidstvo. Těmi sto lety mělo být 20. století. Můžeme si zde připomenout slova v Písmu, kde řekl Pán Ježíš Petrovi: „Šimone, Šimone, hle Satan si vás vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra neochabla, a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ (Lk 22,31-32)
Papež Lev XIII. tehdy ve svém vidění spatřil, jak se nebe zatmělo množstvím zlých duchů, kteří se snášeli na zemi, aby všechno zničili a zvláště aby útočili na Rusko.

Historie 20. století potvrzuje, že toto století poznamenané dvěma světovými válkami, fašismem a bezbožností bylo pro život lidí nesmírně těžké a také se potvrdilo, že zvláště Rusko bylo velmi zkoušeno.

Papež Lev XIII. po svém vidění složil modlitbu ke sv. Archandělu Michaelu.

 

Proroctví sv. Dona Bosca.

Sv. Don Bosco sám vypravuje: „Rád bych Vám pověděl jedno vidění, ale vězte, ve viděních se nemudruje, přece však je vyložím pro váš duchovní prospěch.  Měl jsem je před několika dny.

Myslete si, že jste na mořském břehu, či na osamělém úskalí, že nemáte ani kousek země v dohledu, vyjma kusu země pod nohami. Na rozsáhlé vodní planině lze vidět nesčetné množství lodí uspořádaných k bitvě. Jejich přídě jsou zakončeny ostrým, železným zobanem v podobě kopí, které probodne a zraní vše, co zasáhne. Lodě jsou vyzbrojeny děly, puškami a zbraněmi všeho druhu, hořlavinami i knihami a postupují  proti jediné, obrovské a vysoké lodi. Pokoušejí se do ni vrazit své zobce, zapálit ji, nebo jakkoli poškodit. Velebná loď je dokonale vyzbrojena,  doprovází ji spousta lodic, přijímají od ni  rozkazy a čile se otáčejí, aby se ubránily nepřátelskému loďstvu. Vítr je nepříznivý a zdá se, že i neklidné moře přeje nepřátelům. Uprostřed nezměrné mořské pláně se tyčí z vln blízko sebe dva mohutné, vysoké sloupy. Na jednom je Hostie v přiměřené velikosti a pod ní nápis: „SALUS CREDENTIUM“ (Spása věřících). Na druhém, nižším, ale stejné mohutnosti, stojí socha Neposkvrněné, pod jejíž nohama splývá široký nápis: „AUXILIUM CHRISTIANORUM“ (Pomocnice křesťanů).

Hlavním velitelem obrovské lodi je římský papež. Vida úpornou zuřivost a nebezpečné postavení svých věrných, svolává k sobě velitele podřízených lodí na poradu a k vypracování plánu. Všichni velitelé se shromažďují okolo papeže (můžeme vzpomenout na I. Vatikánský koncil probíhající v bouřlivé době a násilně přerušený). Konají poradu, ale když se vichry rozběsnily a moře se zuřivě pěnilo, byli posláni, aby veleli svým lodím. Když pak nastal klid, dal papež znovu svolat své důstojníky (lodivody) a mezitím velitelská loď pokračovala v plavbě (můžeme vzpomenout na II. Vatikánský koncil, probíhající v relativně klidnější době).

Tu se vrátila děsivá bouře. Papež stál u kormidla a všemožně se snažil uvést loď mezi ony dva sloupy, z nichž kolkolem splývaly kotvy a velké háky, připoutané řetězy.

Nepřátelské loďstvo se žene útokem a  snaží se, aby loď zajalo a potopilo. Někteří bojují spisy, knihami, hořlavinami, jimiž jsou nepřátelské lodi přeplněny a snaží se je vrhnout na palubu papežské lodi. Jiní útočí děly, puškami a zobci. Boj se vzmáhal stále zuřivěji. Nepřátelské přídě prudce dorážely, ale jejich útok a námaha byly marné.

Znovu se vzchopí a metají veškeré své střelivo, zatímco obrovská loď hbitě a bezpečně pluje kupředu. Mnohdy se zachvěla pod hroznými údery. Mnohdy její boky byly proraženy, ale ihned zadul vánek od obou sloupů a štěrbiny se zacelily a díry ucpaly.

Mezitím se nepřátelská  děla trhají,  lámou se pušky, zobce a rovněž i ostatní zbraně. Lodě se tříští a potápějí. Zuřiví nepřátelé začali boj muže proti muži krátkou zbraní, pěstí, klením a zlořečením.

Tu byl papež smrtelně zraněn a padá. Okolostojící přibíhají a zvedají ho. Je znovu zasažen a umírá (pamatujme, že každé proroctví může být modlitbou, postem a pokáním odvráceno). Mezi nepřáteli zaznívá již radostný a vítězný pokřik. Na jejich lodích zavládlo nevýslovné jásání.

Sotva však papež zemřel, už vstupuje jiný na jeho místo. Shromáždění důstojníci hned zvolili jiného, takže zvěst o smrti papeže přichází se zvěstí o zvolení nástupce. Nový papež rozptýlil a přemohl všechny překážky a uvedl loď až mezi oba sloupy. Přivázal ji řetězem, který visel z přídě, na kotvu sloupu, na němž byla Hostie a jiným řetězem, který visel na zádi, uvázal ji na opačném konci ke kotvě, která byla zavěšena na sloupě, na němž stála Neposkvrněná.

Potom nastal hrozný zmatek. Všechny lodě, které až doposud napadaly papežskou loď zmateně prchaly, narážely na sebe, tříštily se a potápěly. Některé lodice, které udatně bojovaly na straně papeže se též přivázaly k oněm sloupům.

Spousta jiných lodic, které se ze strachu před bojem skryly, očekávaly opodál,  až v hlubinách moře zmizely trosky roztříštěných lodí, pak zvolna pluly k oběma sloupům k nimž se přivázaly háky, které z nich visely a tam zůstaly klidně a v bezpečí s hlavní papežskou lodí. Na moři zavládl klid.“

Tu se Don Bosco otázal Dona Ruy: „Co soudíš o tomto vyprávění?“ Don Rua odpověděl: „Zdá se mi, že tou papežskou lodí je Církev a loďmi lidé, mořem pak svět. Ti, kdo hájí obrovskou loď jsou papežovi oddaní věřící a ostatní jsou její nepřátelé, kteří se snaží ji zničit zbraněmi všeho druhu. Dva spásné sloupy představují  úctu k Panně Marii a k Nejsvětější svátosti.“ Don Rua se nezmínil  o smrti papeže a též Don Bosco ji mlčky pominul. „Dobře pravíš, jen výrazy je třeba trochu opravit. Nepřátelské lodě  to je pronásledování. Církev čeká velké soužení. Co se dosud dálo, je v porovnání s budoucím téměř ničím. Nepřátelé představují lodě, které chtějí potopit papežskou loď. V tom zmatku zbývá jedině zvláštní úcta k blahoslavené Panně Marii a časté svaté přijímání. Využijme jich co nejlépe a rozšiřujme je všude a mezi všemi.“ Tolik proroctví dona Bosca.

Východisko z tohoto nebezpečí ukázala v roce 1917 Panna Maria ve svém zjevení ve Fatimě, kde opět varovala před zlem v tomto století a znovu upozornila na Rusko. Zároveň však dala lidstvu prostředky, jak v této zkoušce obstát a slíbila, že Rusku pomůže. O tomto zjevení budeme hovořit v dalším článku.

 

Proroctví papeže Lva XIII. a proroctví Panny Marie z Fatimy se velmi podobají tomu, co vyjadřuje jeden z obrazů v Treťjakovské galerii v Moskvě. Tuto galerii navštívil v roce 1984 otec biskup Hnilica z Říma při své tajné cestě do Ruska (viz. Mariina doba 3/99) a tento obraz, který naznačuje dějiny Ruska, ho zaujal. Na obraze je na pravé straně vidět vpád Tatarů do Ruska, jejich vraždění, násilí a zapalování kostelů. Všichni lidé utíkají na druhou stranu, kde je namalován velký kostel znázorňující Církev s mnoha okny a dveřmi. V jeho středu je Panna Maria, která svolává svaté z nebe na pomoc Rusku. A průvodkyně v galerii řekla, že tehdy Panna Maria zachránila Rusko. Zároveň řekla, že přijdou ještě horší časy a znovu to bude Panna Maria, která Rusko zachrání.

Otec biskup v tomto vyprávění poznal Fatimské poselství o pomoci Panny Marie Rusku. Když pak dále uvažoval nad tímto obrazem, přišla výprava jedné školy se svojí učitelkou, která dětem tento obraz popsala stejnými slovy.

Otec biskup byl potěšen: „Jaká je zde i dnes víra v pomoc Matky Boží mezi lidmi!“

Také si přitom vzpomněl na sv. Sarova, který byl blahořečen v roce 1903.

Sv. Sarov předpověděl, že po jeho oslavení přijde na Rusko ta nejtěžší zkouška. Pán povolá k oběti tolik lidí, že andělé strážní budou mít plné ruce práce, aby je přinášeli před Boží trůn. Ale po této zkoušce přijde pro Rusko a celý svět nejslavnější vzkříšení.

 

Skutečně žijeme ve vážné a velmi důležité době. Jak spolupracovat s Pannou Marií na Božím vítězství? Zkusíme se nad tím zamyslet v následujících článcích.

 

Nejdříve se však podívejme na Boží zásahy do dějin lidstva za posledních přibližně 200 let. Takových zásahů je velké množství, proto vybereme jen ty základní a jen se stručným popisem.      


 


Budou maliČcí v očích světa

 


Na začátku se podívejme do knihy Celá malost, k jejímuž vydání dal souhlas Mons. Ján Hirka, prešovský sídelní biskup. 

 

Co je celá malost

Většina lidí, když jim hovoříme o malosti, se právem ptá, co je to malost. Mnozí ji přirovnávají k pokoře. Pokora ale není malost.

Duše pokorná, podivuhodně pokorná, nemusí být malá, zatímco duše malá bude nevyhnutelně pokorná.

Neboť ze všech vykoupených jen Maria byla malá, zcela malá, nejmenší. A toto je výsadou jejího Neposkvrněného Početí: „Protože jsem byla zcela malá, zalíbila jsem se Nejvyššímu.” (Třetí antifona z nešporů o Mateřství Panny Marie.)

Neposkvrněné Mariino početí je milost, která z ní učinila propast v lůně Všeho.

Celá malost je tedy výlučnou výsadou Marie, protože Ona byla zcela uchována a zcela přikryta celým královským milosrdenstvím svatého Boha.

Avšak Maria se chce podělit o tuto celou malost se svými dětmi. Aby jim mohla přímo a v hojnosti dát tuto milost nad milosti, která je jejím pokladem a její náležitostí. Včleňuje je do sebe samé tajemnou silou Svatého Ducha, a tam je umenšuje a zdrobňuje, až v nich povstává její jediný Miláček Ježíš, vzor každé svatosti, se kterým se její malé dítky ztotožňují do té míry, že s ním již tvoří jen jedno.

Takové je dílo královny a matky Marie v duších, které žijí v jejím mateřském lůně a které jí ponechávají vedení sebe samých. Mariina mateřská činnost pozůstává v tom, že tyto duše staví do dokonalé a úplné závislosti na Svatém Duchu, aby jimi hýbal svými dary a ony aby se vlastně dostaly do přísné pasivity - pasivity, jaká jim zajistí nejvyšší činnost v Bohu a neomezenou plodnost. Spojená činnost Marie a Svatého Ducha je zajisté činností mateřskou neboť je vyhrazena Té, která je zastíněna a oplodněna poprvé silou Vtělení, aby dala zrod Hlavě mystického těla, a podruhé se stala znovu tím samým Svatým Duchem plodnou, aby zrodila všechny údy, které budou tvořit celého Krista. Maria je zajisté všeobecná Matka, ke které se každý z nás může hlásit z důvodu svatého křtu. Ona je nejen rodičkou božského života ve Svatém Duchu, ale i ztvárňovatelkou, vychovatelkou každého ze svých malých dětí. Její činnost nebude dokonána dříve, dokud se nedovrší naše svatost. A svatost jejich zcela malých dětí je jejich úplné zmizení v tomto přečistém zrcadle Slunce spravedlnosti, kterým je požehnaná Panna.

 

Neboť svatost nejsvětější Panny je tato průzračnost, která Jí dovoluje otevřít se trojjedinému Bohu jako panenský křišťál....

Ano, pro Marii svatost nezáležela v tom, aby získala všechny ctnosti a aby z nich učinila svazek heroizmu a dokonalosti. Mariina svatost záležela v tom, že byla plná milosti, vždy prázdná sebe samé a vždy až po okraj zaplavena svatostí Svatého.

Její jediná touha byla uchovat se otevřenou pro Boha svoji věrností a svoji svobodou. Proto byla tak bohatá Jím, neboť byla chudobná ve všem, co není On... Jaká chudoba a jaké bohatství zároveň!

Naše milovaná Matka nás může přitáhnout do své hluboké brázdy jen tehdy, když pochopíme, že Ona je tajemstvím života, ke kterému je třeba se připojit úkonem víry často opakovaným a téměř heroickým.

Neboť „její cesty budou zřídkakdy našimi cestami a její myšlenky našimi myšlenkami...” (srv. Iz 55,8). Ona po celý svůj život kráčela cestou čisté víry a jelikož byla kořistí cele vydanou Svatému Duchu, nevěděla, co z ní učiní tento Duch Uchvatitel... dala se přivést k dokonalosti ve svatosti bez toho, že by se někdy na chvíli zahleděla na sebe. Kdyby se Maria byla jedním pohledem zahleděla na sebe se zalíbením, již by nebyla více Neposkvrněná!

Bůh si nárokoval s jedinečnou žárlivostí - protože měl též motiv jedinečného zalíbení - celou její bytost, celou její lásku, všechny její schopnosti a to v pohledu jednoduchosti, který ji bezprostředně uvedl do jednoty Otce, Slova a Ducha.

Maria je tedy tajemství. A duše, které vcházejí do tohoto tajemství, musí být již dosti malé, aby vykonali úkon víry, bez kterého není možné přilnout k tajemství.

Když se toto splní, opouštějí vnějšek mariánské zbožnosti, ono „skrze ni” a „s ní” a nárokují si ono „v ní”. Od té doby Maria nebude pro ně již vnější, ale vnitřní (jde o mystické spojení s Marií). Tehdy již bude vykonán velký krok. Avšak tento krok může být vykonán jen skrze Svatého Ducha, protože on jediný je schopen uvést duši do zavřené zahrady své privilegované Snoubenky a dopřát jí tam konečný přístup. Umenšení, které On tehdy vykoná, může být tak náhlé a tak radikální, že jen božské síly mohou být jeho původcem.

Abychom byli malými, zcela malými a měli účast na vlastní malosti nejsvětější Panny, je třeba přebývat v Ní, což předpokládá, že jsme již byli postaveni před vchod „zavřené brány”. A tam řadou postupných a milosrdných dotyků vplyne duše jakoby do „nicoty”, která do požehnané Panny přivábila Všechno.

A tehdy je duše uvedena do panenské a mateřské propasti, kterou jsme nazvali Mariiným tajemstvím. Je to království Jejího Srdce, je to království, které vyhrazuje svým malým. Tam jim sdílí všechna svá dobra a „nasycuje svými plody” (srv. Sir. 24,26). Ovoce této Královny a této Matky je zároveň ovoce její malosti. Ovoce líbezné a chutné, rozrůzněné do nekonečna, které je vlastní každému z jejích malých.

Mariino tajemství, tajemství její celé malosti, je tedy propast beze dna, jak to předpokládá každé tajemství. Každý stupeň malosti je podivuhodný svět, skrze který se Maria sdílí a ve kterém se odráží.

A tento odraz, který promítá do toho - kterého ze svých malých, vytváří jejich vlastní svatost. Jsou to živé paprsky, které Jí zpívají slávu a které opakují něco z jejího skrytého lesku: „Ještě vznešenější je dcera královská v nitru” (Ž 45,14). Odřezány od zdroje, tyto paprsky by neexistovaly.

Tak je to se svatostí a se světlem těch zcela malých, kteří žijí „v ní” a kteří přijímají z jejího srdce sněhobílou jasnost, která je jejím vlastním světlem a účastí na její kráse.

O mariánských duších žijících v Marii je možné říci, že jejich malost je rozrůzněna donekonečna a že každá má svoji barvu, svůj odstín, svou harmonii, svůj vzhled, svoji podobnost se svou Matkou a tedy svou originalitu. Protože Maria je Matkou všech svatých a všech jejich milostí, rozděluje jim svá bohatství a své dary s uměním Královny, která zařizuje všechny věci tak, aby vyzařovaly slávu Nejvyššímu.

Milovaná Matko, která jsi vyšla jako mistrovské dílo z lásky Otce, Syna a Ducha, uskutečni ve svých malých dětech věčnou Boží myšlenku o každém z nich...

 

Kdyby, což je nemožné.....

„Kdyby, což je nemožné, dobrý Bůh našel duši slabší, menší, než je má, zalíbilo by se mu zahrnout ji milostmi ještě většími.”

Tato podivuhodná slova sv. Terezie od Ježíška a Svaté tváře podtrhují důležitost malosti a ukazují cenu, jakou ji připisovala, protože právě to přivábilo na ni neslýchané milosti, kterých byla předmětem.

Více zahrnuta milostmi než Terezie.... Kdo by si tedy mohl představit duši více naplněnou milostmi, než byla duše tohoto dítěte, milovaného nebeským Otcem a jejími bratry na zemi - duše, jejíž vyzařování věčnosti se projevilo velmi brzy a univerzálně?

Ostatně, ona sama dobře řekla: „Kdyby.., což je nemožné.” Ona tedy usuzuje, že její úděl byl královský a že nevidí, co by Bůh mohl dát více jiné duši, protože ona si nepředstavuje jinou duši menší a více zničenou, než byla její.

Ale tato duše menší a více zničená, tím tedy více zahrnutá milostmi, věru existuje a je to nejsvětější Panna Maria. Ona je nejmenší mezi nejmenšími, proto Nejvyšší měl v ní zalíbení a vybavil ji takovým bohatstvím, že milost andělů a lidí se zdaleka nevyrovná její milosti. Ó, jaký div plnosti!

Maria byla tedy tímto menším tvorem, tak malým, že nikdo si o tom nemůže učinit představu, stejně jako si nemůže učinit představu o její velikosti Boží Matky.

Nepochybně Terezie by se nebyla odvážila porovnávat se svojí Matkou Marií. Když uvedla tuto výzvu, myslela všechny ty, co se vydají na její „malou cestu” a budou závodit s ní v malosti. Kdyby myslela na duše přetvořené v Marii, tehdy by její výzva neobstála.

Moudrost Všemohoucího jí skryla tuto perspektivu, protože bylo třeba, aby se její malá cesta osvědčila a byla heroldem zcela mariánské malosti. Je v tom harmonie, soulad božského plánu, který nic nepřevrací v řádu nadpřirozených událostí a který jemně a trpělivě buduje věčné věci.

Zjistí se tedy, že duše uvedené do hlubin mateřského lůna, budou přivedeny na takový stupeň malosti, že se stanou účastny na vlastní celé malosti své milované Matky. A tyto duše nevyhnutelně dostanou milosti větší, než milosti, které dostala sv. Terezička. Tyto zcela malé duše, neviditelné v srdci své Matky, vykonají to, co chce vykonat jejich Matka skrze ně, tedy největší věci. Budou oděny její svatostí a budou silné celou její prosící mocí. Předpověď sv. Grigniona z Montfortu se uskuteční do písmene: „Svatí, narození z Ní, převýší svaté předcházejících století, jako libanonské cedry převyšují a překonávají keříky.”

Je to skutečně úchvatný kontrast nejvyšší svatosti v nejpokornější celé malosti zmizelé v její plodné zemi panenských útrob. Sladká Terezička připravila příchod Panně Marii a pracovala přímo na požehnaném Království, vzbuzujíc legie malých duší a stávajíc se Janem Křtitelem nejmenších. Jaká žeň svatých pokryje tehdy půdu svaté Církve!

Jaká radost myslet na tuto pochodeň, přijatou z rukou Terezie, aby byla nesena nejmenšími dušemi, které naše Matka žárlivě střeží v ráně svého Srdce....

Tak plamen jejich malosti zvětší své světlo, ztrácejíc se ve světle celé malosti Marie. A nyní v tomto jasu svět nebude moci již zbloudit a Církev zazáří novým leskem.

Milovaná Matko, královno vší milosti a Matko zcela maličkých, z tvého mateřského lůna a z Tvého probodeného Srdce vyjdou největší svatí, jakými Církev byla kdy obdařena. Tyto světce potřebuješ pro vyzařování svého panenského Srdce a pro jeho plnou radost. Potřebuješ je, aby zjevili Tvé mnohotvárné milosrdenství a aby dali zazářit Tvé mateřské moci. Tvá královská koruna bude zářit do takové míry, do jaké se poslední živé kameny, kterými jsme my při budování Jeho města, stanou drahocennějšími a průsvitnějšími tvojí dokonalou krásou. Shlédni na nás, ó Matko, a učiň to... „Hle, vše tvořím nové” (Zjv. 21,5). Amen.

Tolik z brožurky Celá malost.

O tom všem čteme v naši modré knize. Vidíme tedy, že to, čemu nás v ní naše Matka učí, je klíčem Mariiny doby. I z tohoto důvodu nesměšujme večeřadla s jinými i schválenými zjeveními a charismaty. Většina z nich je vlastně předstupněm, aby nejprve vzbudila u ateistů či vlažných křesťanů živou víru a nakonec dovedla duše k tomu, aby se nechaly přetvářet v Marii. Byl by to od nás krok zpět, kdybychom do večeřadla přinášeli něco jiného. Zatemnili bychom to, co nám zde Matka chce dát.

Sv. Terezička svoji cestou malosti ukázala zvláštní způsob, jak se stát svatým – cestu malých duší a připravila tak půdu pro vyšší stupeň této cesty - mariánskou cestu malých duší. Není tedy náhodou, že následně přichází sv. Grignion a zahajuje tuto mariánskou cestu.

 

Nyní se na tento dějinný vývoj podívejme stručně znovu ze zorného úhlu Mariina plánu.

Za pomoci brožurky: Večeřadlo s Pannou Marií si všímejme časového vývoje událostí:

Ve Fatimě Matka Boží přišla oznámit rozhodující období dějin spásy, ve kterém vyvrcholí boj proti Bohu, který však skončí definitivním Božím vítězstvím. Zjevila nám i to, že ona bude tou, která nás k tomuto vítězství přivede, a proto toto velké Boží vítězství bude triumfem jejího Neposkvrněného Srdce.

Uplynul již jistý čas a můžeme tedy vidět i určitý postup, kterým nás Matka Boží vede k přislíbenému vítězství:

Ve Fatimě žádala nejprve jen to nejzákladnější pro duchovní život - modlitbu, pokání, obrácení, oběti za obrácení hříšníků.

O 8 let později, až když bylo toto již částečně přijato, zjevuje se Matka Boží v prosinci 1925 sestře Lucii v její klášterní cele a žádá pobožnost prvních sobot v měsíci. Již začíná mobilizovat ty, kteří její fatimskou výzvu přijali - určuje den, ve kterém se mají v tomto duchu spojit. Ještě nežádá setkávat se, žádá jen v určený den splnit jejich 5 požadavků pro první soboty v měsíci, a to:

- svatou zpověď,

- svaté přijímání,

- modlitbu sv. růžence,

- rozjímání o jeho tajemstvích,

- úmysl odčinit urážky způsobené jejímu Neposkvrněnému Srdci.

Ale ti, co přijali její fatimské poselství, jí vedeni sami zatoužili se spojit a společně tyto pobožnosti vykonávat. Vznikly pobožnosti prvních sobot v měsíci, nazývané fatimskými sobotami. Stalo se to tak, jak to mělo být, aby věrná srdce sama pocítila touhu Nebeské Matky, aby ona nemusela chodit z nebe o to žádat. (Nakonec všechna její zjevení se udála proto, že jsme nepochopili touhu Ježíšova Srdce a nepřijali dostatečně jeho evangelium. Proto musí Maria přicházet z nebe nás na něj upozornit.)

Čas opět pokročil a nebeská velitelka oslovuje kněze...(modrá kniha). I Ježíš hovořil k zástupům, ale svým učedníkům potom, když byli sami, všechno vysvětloval. Takto i Maria hovoří ke všem svým dětem, ale svým apoštolům této doby vysvětluje všechno, k čemu je povolává. Otevřeně hovoří o strategii tohoto jejího a našeho boje, boje Ženy a jejího potomstva proti Hadovi. Tak hovoří především k těm nejzasvěcenějším do Kristova dědictví, tedy ke kněžím, shromážděným ve večeřadle jejího Neposkvrněného Srdce.

Ale jak v jeruzalémském večeřadle byli kromě dvanácti přítomni i další věřící, i zbožné ženy, tak Maria ve svých promluvách předpokládá u svých kněží i věřící, kteří mají apoštolského ducha. To vyplývá ze samotných promluv, které předpokládají tento zástup věrných věřících v jejím vítězném oddílu, který si takto svolává a vytváří.

Uskutečňování večeřadel je tedy dalším krokem od fatimského zjevení k přislíbenému vítězství Neposkvrněného Srdce. Když nás fatimské soboty měly naučit alespoň jeden den v měsíci myslet na toto přislíbené vítězství, nyní, jak čas pokročil, apoštolové této doby, by na něj už měli myslet stále. Modlitby z večeřadel by se měly vznášet k nebi neustále, aby vyprosily dar nových Letnic. (vybráno z brožurky večeřadlo s Pannou Marií, Imprimatur: Mons. Dominicus Tóth, eppus, vicarius generalis)

 

V následné časové lince si také všímejme i postupného odhalování Mariiny úlohy Církví:

- Výrazný krok v této oblasti učinil II. Vatikánský koncil.

- Vyhlášení dvou mariánských dogmat, které svým obsahem souvisí s  Mariinou úlohou v dnešní době.

- Každý z papežů posledních cca 130 let se výrazněji zabýval Mariinou úlohou. (Uvedeny jsou zde jen některé nejpodstatnější prvky). Vzhledem k příslibu Pána Ježíše, který dal Církvi a papežům v  Petrovi, je Boží prozřetelností, že nynější papež Jan Pavel II. je přesně podle vzoru sv. Grigniona zasvěcen Panně Marii.

 

1673 - Zjevení Nejsvětějšího Srdce Ježíšova sv. Markétě Alacoque - ve zjevení Ježíšova Srdce světu bylo poselství Jeho velké lásky k nám. Přišlo i jako varování před odpadem lidstva od víry k jakému ostatně pro nevyslyšení tohoto volání došlo.

1789 - Francouzská revoluce - počátek přeměny křesťanské Evropy na ateistickou.

1830 - Zjevení Panny Marie v Paříži - opětné varování před ateisací Evropy. Vážné varování po nevyslyšení volání Ježíšova Srdce. První načrtnutí Mariiny úlohy v této době. Vznik „zázračné medailky“.

1830 - Revoluce v Paříži

1846 - Zjevení v La Salettě - varování před hrozbami světových válek a násilí 20. století (koresponduje s proroctvím Dona Boska a Lva XIII.). M.j. předpovězeno, že Síly zla budou na zemi i ve vzduchu konat velké divy...budou na sebe brát podobu spravedlivých....osoby budou přenášeny z místa na místo... varování před UFO a podobnými parajevy?!?

1854 - Vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie. Důležitý prvek – Církev přijímá Pannu Marii jako tu, která nebyla ani na okamžik v moci Satana. Duše, které se tedy Ji svěří, mají při svém dědičném hříchu to nejlepší vedení pro žití svého křestního slibu a plnění Boží vůle, kterou má Bůh s každým tvorem, jak píše sv. Grignion. Panna Maria je tou nejjistější cestou k Ježíši.

1700 - (1842 objeveno) Spis Sv. Grigniona, který předpovídá, že Maria bude přítomna z rozkazu Nejvyššího..... Předpověď „Mariiny doby”. Sv. Grignion vyzývá mariáské ctitele, aby se dali Panně Marii zcela k dispozici. Mariánská Cesta malosti. Není podstatné, že spis sv. Grigniona byl objeven o trochu dříve, než žila sv. Terezička. Myšlenky sv. Grigniona potřebovaly ke svému působení také více času, než cesta malosti sv. Terezie. V současné době je sv. Grignion vzorem pro papeže Jana Pavla II.

1864-69 - Případ v Illfurtu - důkaz existence Satana. Jsme varováni, že tato vysoce inteligentní bytost existuje, i když má zájem svou existenci skrýt, aby nám mohl nejprve ateismem vzít znalost naši víry a po té nabízet nová náboženství a duchovna.

1860 -1890 - Proroctví Dona Boska o námořní bitvě a proroctví Lva XIII. o vydání světa satanově zkoušce.( srv. „...Satan si vás vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici....” (Lk.22,31)).

1873 – 1897 – Sv. Terezie z Lisieux ukazuje cestu ke svatosti tím, že si sama nic neponechává a cestu ke své svatosti zcela přenechává Bohu. Ukazuje cestu malosti.

1891 - Papež Lev XIII. vydává encykliku Rerum novarum o právech pracujících a o současných nevyhovujících podmínkách snižujících důstojnost Božích tvorů. Varuje před tím, že neřešení problému povede k situaci, kdy „lék bude horší než nemoc“ (nemoc - kapitalismus, lék -komunismus).

1914 – Lidstvo nepřijalo výzvu k pokání z La Saletty - I. sv. válka.

1917 - Zjevení Panny Marie ve Fatimě, předpověď komunismu v Rusku a jeho rozšíření do světa. Prostředek záchrany - zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie sv. Otcem spojeným s biskupy a věřícími. Zasvěcení znamená úplné odevzdání se  Panně Marii, aby nás mohla vést a přetvářet. Předpověď II. sv. války, předznamenávající světelná záře. Prostředek záchrany - obrácení lidstva k Bohu a zasvěcení se každého z nás Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, modlitba sv.růžence. M.j. ve vidění předpověď atentátu na sv. Otce a prosba modliteb za něj, neboť všechna proroctví mohou být odvrácena.

1917 - VŘSR

1925 - Portugalsko přijímá Fatimu a je uchráněno revoluce (na rozdíl od Španělska) a nakonec i II. sv. války.

1925 - Opětné zjevení vizionářce z Fatimy, prohloubení požadavků 1. zjevení, lidé zasvěcení Neposkvrněnému Srdci se mají scházet každou první sobotu v měsíci na mši sv. (smírná sv. přijímání), k modlitbě růžence přidat 1/4 hodinové rozjímaní nad jeho tajemstvími.

1931 - Papež Pius XI. vydává encykliku Quadragesimo anno, která uprostřed hospodářské krize pojednává o zkušenosti 40-ti let od vydání encykliky Rerum novarum a její stále větší aktuálnosti.

1937 - Papež Pius XI. vydává encykliky Divini Redemptoris, která znovu z jiného pohledu odkrývá nesprávnost komunistického názoru a Mit brennender Sorge o fašismu.

1938 - Neznámá záře prohlášena za polární nad severní polokoulí, jak bylo oznámeno ve Fatimě.

1939 - II. sv. válka.

1942 - Zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Od této chvíle vítězící německá vojska nepostupují. Ukázka, co by znamenalo zasvěcení Ruska. Následné hlavní porážky německé armády přicházejí přesně na mariánské svátky.

1947 - Vznik Mariiny Modré armády - odpověď části lidstva na prosbu 1.sobot z roku 1925. Další sv. válka od té doby nebyla, ale samo Rusko zatím zasvěceno není, komunismus se šíří.

1950 - Vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí P. Marie. Souvisí s Mariinou úlohou v dnešním světě. Církev přijímá Pannu Marii jako Královnu všeho tvorstva (srv. LG 59). Papež Pius  XII. současně nazývá  naše století „stoletím mariánským“ a „mariinou hodinou“.

1963 - Karibská krize – odvrácena hrozba III. sv. války. Lidstvo se sice jako celek nelepší, ale fatimská výzva je již do jisté míry vyslyšena (např. „modrá armáda“).

1962 - 65 - II. Vatikánský koncil. M.j. učinil důležitý krok v objasňování úlohy Panny Marie v Církvi a její spoluvykupitelské účasti na spásonosném díle. Jeden ze znaků Mariiny doby.

1967 - Papež Pavel VI. ve své encyklice Signum magnum nazývá naši dobu mariánskou érou, ve které Bůh, vidíc že jeho lid je ve velké tísni, posílá svoji Matku, aby častěji a hlouběji zasáhla do dějin.

1973 – Založení Mariánského kněžského hnutí. Jak bylo psáno dříve, jde o další krok ve vyslyšení fatimské výzvy. Panna Maria žádá zakládání večeřadel a přeje si, aby se děti Jí zasvěcené nechaly zcela vychovávat a vést, jak to učit sv. Grignion, sv. don Bosco, sv. M. Kolbe a další.

1978 - Papež Jan Pavel II. - zcela zasvěcen Panně Marii - Celý Tvůj Maria. Sám náměstek Krista jde příkladem. Na závěr všech svých encyklik probíranou problematiku svěřuje Panně Marii. Za svého pontifikátu vydává m.j tyto encykliky:

Centesimus annus, kterou připomíná encykliku Lva XIII. Rerum novarum a ukazuje její opětnou aktuálnost, zvláště v zemích východní Evropy po pádu komunismu.

1978 - Schválení zjevení Božího milosrdenství sestře Faustyně. Zde Pán Ježíš říká lidstvu, aby se nebálo k němu přijít s jakýmikoliv hříchy, kajícníkům odpustí. Nabídka Božího milosrdenství lidstvu, přes to, že nevyslyšelo předchozí výzvy k obrácení.

1981 - Atentát na papeže Jana Pavla II (viz prorocký sen Dona Boska, Fatima a některé další souvislosti. Částečně popsáno v předchozím článku).

1982, 84 - Jan Pavel II. zasvěcuje Svět a země, které to nejvíce potřebují (Rusko) Neposkvrněnému Srdci. O rok později začíná uvolnění totality.

1987 - Mariánský rok – počátek viditelného pádu komunismu.

K Mariánskému roku papež Jan Pavel II. vydává encykliku Redemptoris Mater - o Blahoslavené Panně Marii v životě putující Církve: „...Maria, Rodička Božího Syna... daleko předčí všechny tvory nebeské i pozemské..” Dále o Mariánském roce říká, že „nejde jen o připomínku, že Maria předcházela narození Krista Pána v lidských dějinách, nýbrž jde také o to, aby se zdůraznilo ve světle Mariině, že od naplnění tajemství vtělení nadešla v dějinách ‚plnost času’, a že znamením této plnosti je Církev. Jako lid Boží putuje Církev ve víře k věčnosti uprostřed všech pokolení a národů počínaje dnem letnic. Matka Kristova, která je přítomna na začátku ‘doby církve’, když v očekávání Ducha svatého setrvávala na modlitbě spolu s apoštoly a učedníky svého Syna, ‘kráčí’ ustavičně ‘před’ Církví na její pouti dějinami lidstva. Ona také neustále spolupracuje zvláštním způsobem jako ‘služebnice Páně’ na spásonosném díle Krista, svého Syna. Tímto Mariánským rokem je tak celá církev vyzývána, aby nejen připomínala všechno, co v její minulosti svědčí  o zvláštní spolupráci Bohorodičky na spásonosném díle Krista Pána, nýbrž také aby ze své strany připravovala cesty do budoucna pro tuto spolupráci. Neboť konec druhého křesťanského tisíciletí otevírá jakoby nové obzory.“

 

Jan Pavel II. říká: „Církev si je vědoma, že se Maria objevila na obzoru dějin spásy dříve než Kristus.“ Proto Mariánský rok předcházel Jubilejnímu roku 2000 a jak dále papež hovoří: Mariánský rok byl „jakoby předehrou jubilea roku 2000. Obsahoval mnohé, co se bude moci plně vyjádřit v roce 2000.“

 

1989 - Pád komunismu

 

1994 - Papež vydává encykliku Tertio millenio....., k přípravě na jubilejní rok 2000 ve které připomíná, „že každé jubileum v církevní historii je připravováno Boží prozřetelností.... sledujeme očima víry toto naše století a zkoumáme nejen svědectví lidských dějin, ale také Boží zásah do lidských záležitostí.“ Hovoří také, že „z tohoto hlediska lze říci, že 2. vatikánský koncil je prozřetelnostní událostí, která církev blíže připravila jubileum roku 2000. Byl... zcela zaměřen na tajemství církve a Krista, a zároveň otevřený světu. Protože byl otevřený, dal evangelijní odpověď dnešnímu světu, který poznal nelidskosti 20. století, prošel hrůzami 1. a 2. sv. války, zajateckých táborů a nesmírných pogromů. Tyto nedávné události ukazují, že svět potřebuje očistu, potřebuje obrácení.

Jednotlivosti, které byly dohodnuty před koncilem a po něm a které byly uskutečňovány jak slovem, tak skutkem, mnoho a významně napomohly k tomu, aby bylo připraveno nové jaro křesťanského života, které se musí zjevit po velkém jubileu, pokud křesťané uposlechnou volání Ducha svatého.“

 

1998 - Papež vydává Bulu Incarnationis mysterium - k vyhlášení Velkého jubilea roku 2000:

„Křesťané jsou vyzýváni, aby na sebe vzali chyby, jichž se dopustili před Bohem a před lidmi, které urazili svým chováním. Ať to učiní, aniž by za to něco žádali, silní jen Boží láskou, která je nám vlita do srdce.. Budeme-li takto jednat, nevěsta se zaskví před očima světa v oné kráse a svatosti, které pocházejí z Pánovy milosti. Už dva tisíce let je Církev kolébkou, do níž Maria klade Ježíše a svěřuje ho klanění a kontemplaci všech národů. Kéž prostřednictvím nevěstiny pokory zazáří ještě více sláva a moc Eucharistie, kterou slaví a uchovává ve svém lůně.“

 V modré knize čteme, že triumf Panny Marie přijde skrze triumf Eucharistie.

 

Jak vidíme z ostatních událostí časové linky a uvidíme z následujících článků, Panna Maria vede všechny, kteří se Jí zasvětí k tomu, aby žili tak, jak papež žádá.

 

Vyhlášení Jubilejního roku 2000:

Církev je mystické tělo Kristovo. Nelze to brát jako vzletnou frázi, ale doopravdy. Nakolik se církev očistí, natolik v ní lidé uvidí skutečného Krista. Proto papež „žádá, aby v tomto roce milosrdenství Církev, posilována svatostí od svého Pána, poklekla před Bohem a naléhavě prosila o odpuštění minulých i současných hříchů svých dětí. Všichni zhřešili a nikdo nemůže před Bohem tvrdit, že nezhřešil. (srv. 1 Kor 8,46). Papež volá každou místní církev, aby se „usilovně snažila o autentickou obnovu. Nikdo nemůže pomáhat v takovém podniku lépe než Maria. Ona jako první prožila vtělení Slova ve svém lůně. Proto může naučit věřícího, jak má přijímat Krista ve svém životě a jak ho má potom dávat bratřím, aby byli přivedeni k jeho plnosti“.

 

 I zde uvidíme, že Panna Maria vede všechny sobě zasvěcené k plnému sjednocení s Kristem a ve večeřadlech modlitby vede Jí zasvěcené věřící, aby se stali apoštoly dnešní doby.

 

Když v bule k vyhlášení Jubilejního roku papež píše, že Bůh Otec: „Nyní dovršuje novou věc a v odpouštějící lásce předjímá nová nebesa a novou zemi.“ Potom Jan Pavel II. také píše, že Maria „vyprosí od Pána milost nového jara pro Církev“ a bude doprovázet během velkého jubilea „všechny své syny a dcery svou mateřskou přítomností.“

 

Nakolik využijeme nabízené milostí Jubilejního roku a nakolik se dáme Panně Marii k dispozici, natolik uspíšíme a usnadníme triumf, který Panna Maria přislíbila ve Fatimě.

Když papež Jan Pavel II. říká: „Církev žije v Duchu, kterého jí seslal Kristus, a dívá se na milénium jako na dobu celkové vnitřní obnovy. Duch Svatý má moc způsobit v Církvi nové Letnice. To od nás vyžaduje obnovený postoj pokory, velkorysosti a otevřenosti pro očistné působení Ducha.“

 

Potom opět vidíme, že Panna Maria „neustále spolupracuje zvláštním způsobem jako ‘služebnice Páně’ na spásonosném díle Krista, svého Syna,“ které v tuto dobu volá do večeřadla modlitby s Ní, ve kterých také prosíme o nové vylití Ducha svatého pro svět, aby se lidé obrátili a byli vnímavý k působení Ducha svatého pro novou evangelizaci, kterou si papež přeje.

Pravá mariánská zjevení jsou v souladu s Církví na skále Petrově. Proto triumf přijde skrze ni. Není možné, aby Církev byla  „mimo dění“.

 

Jan Pavel II říká: „Velké jubileum roku 2000 je přede dveřmi. Již ve své první encyklice Redemptor Hominis jsem poukazoval na toto datum s jediným úmyslem: připravit srdce všech, aby byla vnímavá k působení Ducha.“

a v závěru encykliky Redemptor Hominis píše:

„Pociťujeme nejen potřebu, ale kromě toho i naléhavou povinnost modlit se v celé Církvi více, hlouběji a intenzivněji. Chtěl bych, aby se v této modlitbě zachovávala jednota s Marií, matkou Ježíšovou, jako to činili kdysi Ježíšovi apoštolové, když po jeho nanebevstoupení setrvávali na modlitbách ve večeřadle v Jeruzalémě. Prosím především Marii, nebeskou Matku Církve, aby laskavě setrvávala s námi v této modlitbě nového adventu lidstva. Doufám, že díky této modlitbě budeme schopni přijmout Ducha Svatého, který sestoupí na nás a stát se tak Kristovými svědky ve všech končinách země.”                       

 

1992 – Před II.sv. válkou sv. Maxmilián Kolbe předpovídá, že jednou bude stát socha Panny Marie na vrcholu Kremlu. V současné době stojí socha Panny Marie fatimské na Rudém náměstí místo nápisu Komunismus zvítězí.

199X - Zesilující se výskyt UFO jevů a některých jevů před kterými jsme byli varováni v La Salettě (dle zkoumání údajné styky navazují především lidé zabývající se okultními naukami. V Písmu čteme: „…bude činit divy, aby mohl svést i vyvolené…“).

Konec 19.stol. - Předpovězena snaha zničit katolickou církev ne prvotním útokem na víru, ale na mravnost. Během 20. století dochází k prudkému růstu pornografie, nemravných filmů, plakátů na ulicích, a pod.

 

Jan Pavel II. - Překročit práh naděje:

Od kardinála S. Wyszyňského jsem také věděl, že když jeho předchůdce kardinál A. Hlond umíral, pronesl tato významná slova: „Jestliže zvítězíme, bude to prostřednictvím Marie.” Při pastorační službě v Polsku jsem se stal svědkem způsobu, kterým se tento výrok naplňoval. Když jsem se po zvolení papežem seznamoval s problémy univerzální Církve, byl jsem přesvědčen o něčem podobném: nebo-li, pokud zvítězíme i v univerzálním rozměru, bude to díky Marii. Kristus zvítězí jejím prostřednictvím, protože chce, aby vítězství Církve současného i budoucího světa bylo spojováno s ní.

V časové lince je z důvodu přehlednosti uvedeno jen to nejdůležitější.

Ze sociálních encyklik jsme také uvedli jen nejzákladnější, z nichž vyplývá prozřetelnostní varování Církve před hrozícími problémy.

V lince nejsou zaznamenány ani Lurdy, které byly prvním zjevením, kde se v momentě zjevení shromáždilo mnoho lidí. Předcházející zjevení byla jen jako kontakt Panny Marie s jednou osobou v soukromí a postupně nás zvykala na matčinu přítomnost. Lurdy tak byly přípravou na velké zjevení pro mnoho lidí ve Fatimě. V Lurdech Panna Maria také hovořila méně (růženec, pokání) a hovořila výmluvně spíše okolnostmi. Ke zjevení došlo na skládce odpadků, což můžeme brát jako naznačení, že se svět stává duchovním smetištěm, a v jeskyni, kam se člověk ukrývá na cestě před nepohodou. Panna Maria se nám tedy stává útočištěm v těžké době - jedním z pilířů, jak je viděl sv. don Bosco (Eucharistii a Pannu Marii).

Jako Matka nás tedy přes proroctví sv. Grigniona, „...Maria bude přítomna z rozkazu nejvyššího...”, přes zjevení s jednou osobou a zjevení s mnoha poutníky v Lurdech postupně krok za krokem připravovala na jedno z hlavních zjevení ve Fatimě.

Zde je nutné připomenout, že Panna Maria ve svých zjeveních a promluvách neříká nic nového, jen nám připomíná původní Boží plán se stvořením. V pravém poselství je vše ve stylu její promluvy v Káně: „Dělejte, co vám řekne.”

Celé Boží Zjevení je ukončeno v Novém Zákoně a poselství Panny Marie nám jej pouze připomínají, nikterak je nemění ani nedoplňují!

 

Vrcholem celého božího ‘vedení za ruku’, jak je z časové linky patrné, je, že vše směřuje k hlavnímu cíli - přivést duše k tomu, co předpověděl sv. Grignion - aby se nechali Pannou Marií přetvářet na Její obraz! Aby se jí zasvětili.

Tedy po té, co sv. Terezička ukázala cestu svatosti cestou malosti, byl to sv. Grignion, který plně zahájil mariánskou éru, ve které si Bůh přeje, aby se malé duše nechaly přetvářet Pannou Marií. Po něm pokračovali sv. don Bosco, sv. M. Kolbe a další. Ve Fatimě o to poprvé Panna Maria žádala a vrcholem toho je její slib vedení ve večeřadlech.

 


 

Skrze Marii k Ježíši   Z dopisu sv. Maxmiliána Kolbeho spolubratru Mateuszovi.:

Píšeš: „Nemohu pochopit, jak bych mohl najednou milovat Ježíše i Marii..?“ A svého otce a matku si společně mohl milovat a kromě toho ještě bratry nebo sestry? Samozřejmě, naším cílem je Bůh, Nejsvětější Trojice, ale to nepřekáží tomu, abychom Boha Otce milovali jako Boha Otce, Boha Syna jako Boha Syna, Ducha Svatého jako Ducha Svatého, Pána Ježíše jako Pána Ježíše, Matku Boží jako Matku Boží a i svého otce a matku, příbuzné a nebo anděly a svaté a všechny lidi - a samozřejmě ne postupně, ale všechny naráz. Jenže myslet na všechny najednou se nedá, ale to nepřekáží skutečné lásce ke všem najednou. Píšeš: „Jdu před Svatostánek, mluvím s Ježíšem...“ a ptáš se: „Kde je Maria? Ta, bez které je těžké přiblížit se k Ježíši...ta, která je nejkratší cestou? Musím Tě doplnit, že nejen „těžko“ ale téměř vůbec se nedá přiblížit k Ježíši bez Marie. Proč? Protože i když obejdeme fakt, že Ona nám Ježíše porodila a vychovala, přiblížení k Ježíši je bezpochyby milostí a všechny milosti k nám přicházejí skrze Ni, tak jako i sám Pán Ježíš přišel skrze Ni. Možná si řekneš: A mohu tedy přímo mluvit s Ježíšem, když nemyslím na Marii? Můj drahý, nejde o to, abys’ cítil nebo myslel, ale o samotný fakt, že je to tak, i když si to vůbec neuvědomuješ. Když skutečně miluješ Pána Ježíše, tak především toužíš ve všem plnit Jeho vůli, a tedy i dostat milosti tím způsobem, kterým On určil. Když máš tento postoj, můžeš a máš se kdykoli obracet na Srdce Pána Ježíše s přesvědčením, že všechno dostaneš. Kdyby si však někdo řekl: Já nepotřebuji žádné prostřednictví, nepotřebuji Nejsvětější Matku, dokážu sám velebit a ctít Nejsvětější Srdce Ježíšovo a vyprosit si, co potřebuji, cožpak by ho Pán Ježíš zaslouženě neodmítl za tak nesnesitelnou pýchu?

Píšeš: „Ona musí také ode mne něco dostat, musím s Ní dýchat a s Ní žít, celý se Jí zasvětit, na Ní myslet...ale vždyť Ježíš je pramenem milosti a lásky. On zve k sobě, On se dává ve Svátosti Oltářní – Maria jen pomáhá.“ Můj drahý, samozřejmě, že pramenem veškerého dobra, v každém pořádku ať přirozeném, tak i nadpřirozeném (tj. milosti) je Bůh Otec, který skrze Syna a Ducha Svatého vždy působí, čili Nejsvětější Trojice. Je pravda, že jediný Prostředník k Otci je Vtělený Syn Ježíš Kristus, Bohočlověk, skrze kterého naše chvála vzdávaná Otci se mění z lidské na Boží, mění se z chvály pominutelné hodnoty na chválu hodnoty věčné, a tak skutečně hodnou Otcova majestátu. Je pravda, že Otce milujeme v Synu, v Ježíši Kristu. Jemu musíme odevzdat celou naší lásku, aby v něm a skrze Něho celou naší lásku dostal Otec. Ale je také pravda, že naše skutky, i kdyby byly „nejsvětější“, nejsou bez poskvrny, a když je chceme obětovat Pánu Ježíši čisté a neposkvrněné, musíme je přímo nasměrovat k Neposkvrněné a dát Jí je, aby je Ona jako svůj majetek dala svému Synu. Naše skutky tak dostanou nekonečnou hodnotu skrze Ježíšovo Božství, a tak důstojně oslavíme Boha.

Řím, 13. května 1981


„Těžko to slovy popsat! To musí člověk zažít!“ Řekl kardinál Tomášek, který byl jedním z biskupů, kteří se účastnili audience onoho dne, kdy na přeplněném náměstí před bazilikou sv. Petra zástup v radostném vzrušení očekával příchod Sv. Otce. Radostné napětí se stupňovalo až nakonec vybuchlo v bouřlivé nadšení - Svatý Otec se blíží. Stojí v otevřeném autě a se svým otcovským úsměvem mává na všechny strany. Žehná a přijímá pozdravy nespočetných rukou. Usměvavý právě vrací dítě, které září radostí, neboť bylo v náručí Sv. Otce. Tehdy nečekaně zaznělo několik výstřelů a za papežem stojící sekretář, kněz S. Dziwisz a komorník A. Guel chytají klesajícího Sv. Otce pod paží. Skrze bílou reverendu prosakuje krev. Všech přítomných se zmocnila hrůza. Papežovo auto náhle zvýšilo rychlost směrem k předdvoří baziliky, kde během audiencí stávají sanitky. Do jedné uložili Jana Pavla II. a vezli jej na polikliniku Agostino Gemelli.

Drama atentátu si zprvu s hrůzou uvědomili jen ti, co stáli blízko a viděli, jak papež s bolestným výrazem klesl do rukou sekretáře. Ostatní si mysleli, že jde o salvy či ohňostroj. Až když se rozezvučela siréna a auto s papežem, kterého drželi v rukou, nezvyklou rychlostí mířilo zpět, rozprostřelo se nad náměstím zděšené ticho přerušované nářkem dvou žen, též zraněných, pro které přijížděly sanitky. Ticho, které znovu zavládlo, bylo přerušováno jen pláčem žen, dětí i mužů. Vyvstávají první otázky: „Žije ještě papež? Kdo je pachatel?“ V napjaté atmosféře čtyřicetitisícového zástupu však nedochází k panice.

V této situaci se objevuje na pódiu, odkud měl promluvit papež, otec Przydatek: „In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti“, začíná modlitbu hluboce pohnutým hlasem. V této bezradné chvíli se jejich mysl zaměřuje nejlepším směrem – k Matce Boží. Začíná modlitba sv. růžence. Byli zde i poutníci z Czenstochove se svým biskupem. Chtěli papeži odevzdat velký obraz „Čierne Madony“, ale zda ho kdy uvidí ten, kterému ho chtěli darovat? Dva muži nesou obraz na pódium a kladou jej na křeslo, které bylo připraveno pro papeže.

Po 18. hodině přichází zpráva: „Sv. Otec byl těžce raněn střelou do břišní krajiny. Další dva zásahy mu způsobily lehčí zranění. Začíná operace, papež se před ní vyzpovídal a přijal svátosti.“

Papež žije! Desetitisíce si úlevou vydechly, ale přichází další starostlivá otázka: „Přežije?“

Polský kněz se celou dobu modlí s desetitisíci, kteří jako jedna rodina prosí Nejsvětější Pannu za těžce raněného papeže. Okolo 19. hodiny přichází nová potěšující zpráva: „Žádný životně důležitý orgán nebyl zasažen.“ Později lékaři vyhlásili, že to byl skutečně zázrak, neboť jedna ze střel pronikla zcela těsně vedle aorty.

Lékaři horečně zápasí o život papeže. Profesor Castiglioni, šéflékař kliniky byl v té době v Miláně na kongresu, ale v 18.45 již letí do Říma.

V 21. hod. přichází na Svatopetrské náměstí mládež Katolické akce. Vyzývají mládež, aby v modlitbách držela stráž a prosila za jejich „opravdového přítele a duchovního vůdce“ Jana Pavla II.

V 23.25 se na klinice končí úspěšně boj o život neobvyklého pacienta. Lékaři udělali, co bylo v jejich moci, nyní již zbývá čekat.

O půlnoci přichází nová dobrá zpráva - papež se probral z narkózy. Prosebné modlitby se mění na děkovné.

Již se ví, že atentát nespáchal Ital, ale turecký terorista, který za záhadných okolností unikl z vězení. V útěku z místa činu mu zabránila robustní řeholnice. Později u něj policie nachází značnou sumu peněz a zjišťuje, že měl mnohé zahraniční telefonáty. Přestože je hledán interpolem, v klidu cestuje po evropských zemích. Vše ukazuje na cílevědomou akci. V prvním okamžiku hrozilo, že jej dav zabije. Zachránila ho policie.

„Modleme se za toho ubožáka!“ A rozhovory o člověku, který chtěl zavraždit Kristova náměstka se mění na modlitby za něj. Jak neobvyklý obraz poskytuje náměstí tu noc!

Druhého dne se jak v katedrálách, tak i v nejmenších kostelích v celé Itálii konaly bohoslužby za brzké uzdravení papeže.

Stejně jako v Římě a celé Itálii scházely se miliony katolických křesťanů v kostelích a rodinách k veřejné nebo tiché soukromé modlitbě za uzdravení papeže. Na mnoha místech se konaly „hodinky“ modliteb za papeže.

Na celou knihu by vyšla jen svědectví o zaslaných přání uzdravení jak od katolických věřících, tak i ostatních lidí.

Byly i vyjímky. Asi 1km od Svatopetrského nám. právě demonstrovalo asi 3000 osob za povolení umělého přerušení těhotenství. Když se dozvěděli o atentátě, mnozí dokonce tleskali (pozn. red.: Takových lidí jistě nebylo po světě málo. Oproti tomu přicházelo i velké množství dopisů vyjadřujících solidaritu v modlitbě i od nekřesťanských náboženství, i mohamedánů!)

 

Jen několik hodin před dramatem celebroval ve Fatimě se stovkami kněžími kolínský kardinál Hoffner za účasti miliónu věřících mši svatou ze svátku dne – ke cti Fatimské Panny Marie. V kázání vyzývajícím věřící k většímu zasazování se za mír a klid ve světě kardinál poznamenal: „Ještě nikdy nebyl terorismus tak rozšířen, ještě nikdy nezašel tak daleko, ještě nikdy nedosáhl takových rozměrů jako v naší době, v našich dnech.“

I když kardinál tak výstižně charakterizoval problém dnešního světa, nemohl ani on, ani nikdo z miliónu jeho posluchačů jen tušit, jak hrozným způsobem se potvrdí slova kazatele ještě ten den večer. I když v tu dobu již většina poutníků opustila Fatimu, přece tisíce ještě zůstaly na obrovském náměstí jako i v bazilice, když je zastihla hrozná zpráva. Okamžitě se spojují v modlitbě.

 

Někteří pacienti považovali v tomto okamžiku svůj pobyt na klinice za privilegium. Všichni snášeli svá utrpení lehčeji, „spojeni s Kristem“ a současně solidární s jeho náměstkem. Děti s pediatrického oddělení se dohodli, že napíší Sv. Otci a připojí pěkné kresby. Desetiletou Rosannu právě vezli na operační sál. Na chodbě slyšela děti a dozvěděla se co chystají. Poprosila sestru a ještě před svoji operací napsala Sv. Otci: „Když tě život přitlačí ke zdi, nevěš hlavu. Svěř svůj osud s úsměvem Marii a ona Ti pomůže!“

K pozoruhodným epizodkách patří i květy od korejského děvčátka: „Řekněte papeži, že jsem přišla, abych mu přinesla tyto růže. On už bude vědět. A polibte ho za mě.“

 

V neděli, 4 dny po atentátu, se shromáždily na Svatopetrském nám. desetitisíce lidí. „Je vůbec možné, že Sv. Otec promluví?“ „Tak brzy po 5ti hodinové operaci a ztrátě 3 litrů krve?“

Ve 12 hodin se sice papež neobjevuje, ale je slyšet jeho velmi slabý hlas: „Sia lodato Gesú Cristo (Pochválen buď Ježíš Kristus)“. Všichni odpovídají za radostného potlesku: „Sempre sia lodato (Až na věky).“ a hned utichají, jinak by nebyl slyšet slabý hlas:

„Milí bratři a sestry! Vím, že jste se mnou spojeni v těchto dnech a hlavně v tuto hodinu modlitby Regina Coeli. Hluboce dojatý vám děkuji za modlitby a všem vám žehnám. Zvlášť blízko jsem při poutnících, kteří byli se mnou zraněni. Modlím se za bratra, který mě zranil a upřímně mu odpouštím. Spojený s Kristem, který je současně Knězem i Obětí, obětuji své utrpení za Církev a za svět.

Tobě, Maria, slibuji znovu:

‚Totus Tuus ego sum – Jsem celý tvůj‘„

Pozoruhodné bylo, že z 10 velkých německých deníků 8 neuvedlo poslední větu: Tobě, Maria,…. Nedopatření? Sotva. Spíše cenzura papežova projevu s ohledem na jeho první vyznání se k Marii po atentátu.

Sv. Otec si svůj erb a heslo ponechal od svého biskupského svěcení. Při svém jmenování za krakovského arcibiskupa 8.3.64 řekl: „Ve svém kněžském úřadě a své pastýřské službě bych byl rád spojen s Kristem prostřednictvím jeho Matky Marie. Její místo v dějinách spásy je málo známé. Snažme se ho stále hlouběji pochopit a zaobírejme se jím ve svých pracích, protože ve vykupitelském díle Ježíšově hraje Maria jedinečnou úlohu. Již dávno jsem přesvědčen, že je nanejvýš těžké pochopit Kristovo tajemství bez jeho Matky Marie. Proto bych si přál, abych se do něj vnořil nejdříve sám,  a potom i vás vedl skrze Marii do tajemství vykoupení, abychom zodpovědným způsobem všichni společně splnili Boží pověření vybudovat Mystické tělo Kristovo-Církev, a stali se pravými učedníky Ježíšovými.“

 

O rok později, na výročí prvního fatimského zjevení, svoji návštěvou Fatimy Jan Pavel II. nejen potvrdil souvislost mezi atentátem a zjeveními v Cova da Iria, ale i před celým světem demonstroval význam a aktuálnost fatimského poselství.

Po příchodu do Fatimy papež zdůraznil vztah tohoto místa k atentátu:

„Jak jsem to řekl již při svém příletu do Lisabonu, již dávno jsem si přál jít do Fatimy. Mé první myšlenky směřovaly k této svatyni s přáním, abych sem mohl přijít a poděkovat Matce Boží, že mě zachránila. Ve všem, co se stalo, jsem viděl – a nikdy nepřestanu opakovat – zvláštní ochranu Madony. A v náhodě, že se to stalo v onen den – jenže v plánech Boží prozřetelnosti není náhod – jsem viděl výzvu věnovat větší pozornost poselství, které před 65 lety přišlo prostřednictvím malých dětí skromného venkovského lidu, malých pasáčků.“

Po mši svaté zasvětil Jan Pavel II. svět Matce Boží a Matce lidí:

„Pod tvoji ochranu se utíkáme, Svatá Boží Rodičko! Se slovy této modlitby, kterou se na tebe obrací Kristova Církev již celá staletí, poklekám dnes na místě, které jsi ty, Matko, vyvolila a které zvláštním způsobem miluješ. Cítím se být spojen se všemi biskupy, pastýři Církve, tím zvláštním poutem, kterým tvoříme jeden sbor a jedno kolegium, jak chtěl Kristus, aby byli apoštolové sjednoceni s Petrem. V této jednotě spojen vyslovuji slova tohoto zasvěcení, do kterého bych chtěl ještě jednou zahrnout naděje a obavy Církve v dnešním světě.

Tvůj služebník papež Pius XII. před čtyřiceti lety a znovu po deseti letech, vidíc bolestné zkušenosti lidské rodiny, svěřil a zasvětil tvému Neposkvrněnému Srdci celý svět a hlavně ty národy, kterým patřila tvá zvláštní starostlivost a láska. Tento svět lidí a národů mám před očima dnes, když chci obnovit odevzdání a zasvěcení, které učinil již můj předchůdce na Petrově stolci: Svět druhého tisíciletí, které se chýlí ke konci, svět naši doby, náš dnešní svět!

Především ti odevzdávám a zasvěcuji ty lidi a ty národy, které toto odevzdání a zasvěcení osobitě potřebují. Jak velmi nás bolí všechno, co se v Církvi a v každém z nás staví proti svatosti a proti zasvěcení! Jak velmi nás bolí, že výzvě k pokání, obrácení a modlitbě se nedostalo přijetí a ohlasu, jak ji patří! Jak nás bolí, že mnozí spolupracují na vykupitelském díle Kristově jen s polovičním srdcem! Ó, Neposkvrněné Srdce, pomoz nám překonat nebezpečí zla, které se tak lehce zahnízďuje v srdcích dnešních lidí a kterého nedozírné následky zatěžují naši přítomnost a hatí cestu do budoucnosti!“

Ve své přednesené modlitbě zasvěcení nechává papež znovu zaznít předpovědi Panny Marie z Fatimy. Do ni vkládá svoji naději a zasvěcení končí litaniemi proseb:

„Vysvoboď nás od hladu a války, od atomové války, od nekontrolovatelného sebezničení a od každého druhu války. Vysvoboď nás od hříchu proti životu nenarozených, od nenávisti a znevažování důstojnosti tvých synů a dcer. Vysvoboď nás od každé nespravedlnosti v sociálním, národním a mezinárodním životě; od lehkomyslného přestupování Božích zákonů, od pokušení zadusit Boží pravdu v srdcích lidí, od hříchů proti Duchu Svatému – vysvoboď nás!“

Papežův hlas sílí, až v plné síle ovládne obrovské náměstí, na kterém milión uchvácených poutníků pohnutě a tiše poslouchá. Poslední slova Jana Pavla II. znějí jako výkřik jednoho z proroků:

„Matko Kristova! Slyš tento výkřik o pomoc, ve kterém k tobě volá bída všech lidí, bída celého lidstva! Nechť se v dějinách světa ještě jednou ukáže nekonečná moc milosrdné lásky, která zastaví nástup zla a promění svědomí! Nechť se všem zjeví světlo naděje ve tvém Neposkvrněném Srdci!“

Přesně o rok později 13.5.83 byla ve Vatikánských zahradách slavnostně odhalena socha Panny Marie fatimské.

Na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie 8.12.83 Jan Pavel II. požádal všechny biskupy Církve, aby 25.3.84 spolu s ním zasvětili celý svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Svatý Otec takto zdůvodnil toto rozhodnutí: „Dnes, na svátek Neposkvrněného Početí, si Církev připomíná záchrannou moc Kristova vykoupení. Skrze početí Panny, která se stala Matkou Vykupitele. To je jeden z podnětů v tomto jubilejním roce Vykoupení, abychom se k ní obrátili o pomoc proti hrozbám, před kterými stojí dnešní lidstvo a příčinou kterých je hřích. Nakolik cesta k vítězství nad hříchem vede jen skrze obrácení, tak i začátek a průběh této cesty se může uskutečnit jen v osobním přijetí této nekonečné spasitelné moci. Během tohoto Svatého roku Vykoupení bych chtěl s vámi a celou Církví vyznat tuto moc: Chci ji vyznávat skrze Neposkvrněné Srdce Bohorodičky, která tuto vykupitelskou moc zakusila v  mimořádné míře!“

Toto zasvěcení v Římě papež vykonal před milostivou sochou Panny Marie fatimské přinesené z Fatimy – z kaple zjevení.

Kdo měl možnost vidět a slyšet papeže 13.5.82 ve Fatimě a 25.3.84 v Římě, toho musely plamenné výzvy Jana Pavla II. elektrizovat. Kdo slyšel tato opakovaná volání k obrácení, k životu v duchu Evangelia a bere je vážně, ten se určitě vynasnaží podle svých schopností, aby svět zítřka, ohrožovaný katastrofami, zůstal uchráněn.

 

27.12.83 došlo k historickému setkání. Během tři a půlhodinové návštěvy římské věznice přijalo Jana Pavla II. asi 500 vězňů se skutečným nadšením a burácivým potleskem. Během této návštěvy měl Jan Pavel dvacetiminutový osobní rozhovor s jedním z nejvýznačnějších vězňů – se svým atentátníkem: „O čem jsme hovořili, zůstane tajemstvím mezi námi. Hovořil jsem s ním jako s bratrem o tom, že jsem mu odpustil a že mu důvěřuji.“

Již bezprostředně po atentátu, ještě během cesty do nemocnice Sv. Otec svému atentátníku odpustil a modlil se za něj. Bylo to zveřejněno a vyvolalo to ve světě neobvyklou odezvu. Našlo se mnoho věřících, kteří se za Aliho Agču také modlilo – a ne zbytečně. V létě 1983 byla unesena dcera jednoho vatikánského zaměstnance. Únosce žádal propuštění Aliho a jeho odlet do NDR. „Lituji svůj čin a vážím si papeže,“ byla slova odmítnutí atentátníka.

Když víme, kolik lidí se za něj modlilo, potom jeho lítost a změna jsou jen logickým důsledkem působení Boží milosti.

(Vybráno z knihy: Šebestián Labo SJ, Zabijem pastiera.)


 

Fatimské poselství Panny Marie.


Jak jsme ukázali v předešlých článcích, poselství, které nám dala Panna Maria ve Fatimě v roce 1917, provází celé 20. století.

Fatima je malá horská obec ležící asi 100 km na sever od Lisabonu. Zde se Panna Maria zjevila třem dětem: 10ti leté Lucii Santosové, 9ti letému Františku Martovi a jeho 7mi leté sestře Jacintě. Jako děti z chudých rodin dosud nechodily do školy, přesto měly základní znalosti o náboženských věcech od svých matek.. Když pásly ovce, modlívaly se růženec.

Ještě dříve než se dětem zjevila sama Matka Boží, připravoval je na toto setkání anděl Michael. Poprvé se jim ukázal začátkem r. 1916 na jedné hoře nedaleko Fatimy: „Nebojte se! Jsem anděl pokoje. Modlete se se mnou: Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe, miluji Tě. Prosím Tě o odpuštění pro všechny, kteří v Tebe nevěří, neklaní se Ti, nedoufají v Tebe a nemilují Tě. Tak se modlete. Ježíšovo a Mariino srdce je vnímavé ke hlasu vašich modliteb.“

Pro druhé se jim zjevil v létě, když si děti hrály a vyzval je k modlitbě: „Co děláte? Modlete se. Mnoho se modlete. Skládejte stále modlitby a oběti Nejvyššímu.“

Lucie se zeptala: „Jak se máme obětovat?“ Anděl odpověděl: „Vším čím budete moci. Čiňte oběti ve skutcích, náhrady za hřích a prosby za obrácení hříšníků. Přivolávejte též mír pro svoji vlast. Jsem jejím strážným andělem, jsem anděl Portugalska. Především přijímejte utrpení, které na vás Pán posílá.“

Naposledy přišel anděl v říjnu r. 1916. Děti se modlily růženec, když je náhle osvítilo světlo a zjevil se jim anděl. V ruce měl kalich a nad ním Hostii, která se volně vznášela ve vzduchu, poklekl vedle dětí a třikrát se modlil: „Nejsvětější Trojice: Otče, Synu a Duchu Svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo, Krev, Duši a Božství Ježíše Krista ve všech svatostáncích světa na usmíření za potupy, svatokrádeže a lhostejnosti, kterými jsi urážen. Pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.“

Potom anděl vstal, Hostii dal Lucii a z kalich dal pít Jacintě a Františkovi se slovy: „Přijměte tělo a Krev Ježíše Krista, kterého nevděční lidé tak hrozně urážejí. Kajte se za jejich hříchy a potěšte svého Boha.“

Až po této přípravě došlo 13.5.1917 v údolí Cova da Iria u Fatimy k setkání s “krásnou Paní“, jak ji děti nazvaly. Děti si hrály a modlily se růženec nad údolím, kde najednou uviděly záblesk. Myslely si, že se blíží bouřka, proto se rozhodly vrátit domů dříve. Když procházely kolem velkého dubu, uviděly druhý o mnoho jasnější záblesk. O několik metrů dál uviděly nad malým dubem světlo a uprostřed světla překrásnou Paní, která na ně s láskou promluvila: „Nebojte se. Neudělám vám nic zlého.“

Lucie překonala strach a zeptala se: „Odkud jste?“

Paní odpověděla: „Přicházím z Nebe.“

„A co chcete ode mně?“ zeptala se Lucie již jistější.

„Přišla jsem vás poprosit“, řekla Paní, „abyste sem přišli šestkrát za sebou, vždy 13. den  v měsíci. V říjnu vám řeknu, kdo jsem a co od vás žádám. A potom přijdu ještě po sedmé.“

Do rozhovoru se zapojila jen Lucie, Jacinta  „krásnou Paní“  také viděla i slyšela, ale František ji nejdříve ani neviděl ani neslyšel. Až po napomenutí, že se má lépe modlit růženec, jí uviděl, ale stále neslyšel. Vše, co Paní říkala, mu tlumočila Lucie.

Paní pokračovala: „Chcete se darovat Bohu, jste připraveni přinést každou oběť a přijmout každé utrpení, poslané Bohem jako smíření za hříchy a za obrácení hříšníků?“

„Ano, chceme to,“ souhlasila Lucie i za ostatní.

„Dobře, budete velmi trpět, ale vaší útěchou bude milost Boží.“ Při těchto slovech rozprostřela krásná Paní ruce a vyslala k nim odlesk, který z jejích rukou vyzařoval. V jeho záři viděly děti samy sebe tak, jak je vidí Bůh. Viděly se jasněji než je možno se spatřit v nejlepším zrcadle. Z vnitřního hnutí padly na kolena a z hloubi duše opakovali: „Ó, Nejsvětější Trojice, klaním se Ti! Můj Bože, miluji Tě v Nejsvětější svátosti!“

Po nějaké chvíli Panna Maria dodala: „Každý den se modlete růženec, abyste pro svět obdrželi mír a konec války.“

Když o tom děti pak vyprávěly, nikdo jim nevěřil a v následujícím měsíci zažily mnoho těžkostí a posměchu. O měsíc později, 13. června se však v tom údolí sešlo již 60 lidí. Paní, kterou viděly jen děti, znovu zopakovala: „Nepřestávejte se každý den modlit růženec. Chci, abyste se učili číst, potom vám řeknu, co si přeji.“

„Chtěla bych Vás požádat, abyste nás vzala do Nebe, prosila Lucie.

Paní dopověděla: „Ano, brzy přijdu a vezmu si Jacintu i Františka. Ty však zde musíš zůstat delší dobu. Ježíš si přeje, aby lidé skrze tebe poznali mne a naučili se mne milovat. Přeje si ve světě rozšířit úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Těm, kteří ji budou šířit, slibuji spasení; tyto duše budou mít u Pána Boha přednost; budou jako květy, které přinesu před jeho trůn.“

Jak jsme již částečně poznali v minulém článku, Církev ukazuje, že nyní je období, kdy máme více poznávat úlohu Panny Marie v Božích plánech. Není tedy nic mimořádného, že duše, které budou šířit úctu k Panně Marii a snažit se poznávat Pannu Marii jak o ní učí Církev, bude mít Pán Bůh zvláště rád, protože tím plní Jeho vůli.

„Zůstanu tu tedy úplně sama?“ zesmutněla Lucie, měla ještě v živé paměti ústrky za poslední měsíc.

„Ne, dceruško moje. Trpíš velice? Neztrácej odvahu! Já tě nikdy neopustím!“ Utěšovala ji Paní: „Moje Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě přivede k Bohu.“ Paní znovu rozepjala ruce a z jejích dlaní ozářilo Lucii světlo. Zdálo se, jakoby Jacinta a František stáli v paprscích, které se vznášely k nebi a Lucii ozařovalo světlo, které se rozlévalo po zemi.

O další měsíc později 13.7. děti prosily, aby Paní udělala zázrak, aby jim lidé uvěřili. Zažívaly totiž mnoho pokořování a utrpení, neboť jim nikdo nevěřil. Paní opakovala prosbu, aby se denně modlili růženec a řekla: „V říjnu vám řeknu, kdo jsem a udělám velký zázrak, aby všichni uvěřili. Obětujte se za hříšníky a často říkejte: „Ježíši, to z lásky k Tobě a za obrácení hříšníků jako zadostiučinění za urážky, kterých se dostává Neposkvrněnému Srdci Mariinu.“

Když říkala tato poslední slova, rozevřela ruce. Záblesk z jejich rukou jakoby pronikl zemí a děti spatřily peklo a strašné utrpení zatracených (vidění pekla patří k tzv. 1. fatimskému tajemství). Poděšené děti pozvedly oči k naší Paní. Lucie vzpomíná: „Zděšení jsme hledali pomoc u blahoslavené Panny, která nám plná dobroty a smutku řekla (tzv. 2. fatimské tajemství):

„Viděli jste peklo, kam jdou duše ubohých hříšníků, (všimněme si, že Panna Maria má s nimi soucit) to k jejich záchraně chce Bůh na světě založit uctívání mého Neposkvrněného Srdce! Když uděláte, co vám říkám, zachrání se mnohé duše a bude mír. Válka (I. světová) brzy skončí. Když však nepřestane urážení Boha, potom za pontifikátu papeže Pia XI. dojde k nové válce, ještě horší (II. sv. válka). Když uvidíte noc ozářenou světlem, potom věřte, že je to znamení, které dává Bůh, že bude trestat svět za špatné skutky válkou, hladem, pronásledováním Církve a papeže.

Abych tomu zabránila, přijdu a budu požadovat, aby Rusko bylo zasvěceno mému Neposkvrněnému Srdci a aby každou první sobotu (v měsíci) byla činěna smírná svatá přijímání. Splníte-li má přání, Rusko se obrátí a bude mír. Jestliže ne, rozšíří Rusko své omyly po světě a budou války a pronásledování Církve. Dobří budou mučeni, Svatý Otec bude muset mnoho trpět a mnohé národy budou zničeny...... (zde bylo dáno tzv. 3.fatimské tajemství, dosud nezveřejněné)..... ale nakonec bude triumfovat mé Neposkvrněné srdce. Svatý Otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí a daruji světu období míru a pokoje.

Když se modlíte růženec, říkejte po každém desátku: ‘Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy a uchraň nás od pekelného ohně. Přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují‘.“

Západní Evropa si nemůže myslet, že na vině je jen Rusko. Všechna varování včetně Fatimy byla dána v západní části Evropy, protože se přibližně od doby Francouzské revoluce začala odklánět od Boha. Když si vzpomeneme na proroctví papeže Lva XIII.,  zlý duch zde útočil zvláště na Rusko. Podle proroctví však po jeho utrpení začne právě odtud slibovaný triumf Panny Marie. A jak ho uspíšit? Když budeme s Pannou Marií spolupracovat. (O tom budeme psát v dalších článcích.)

Podstata poselství z Fatimy však nespočívá v předpovědi války, nemá ukojit naši zvědavost, ale pomoci zajistit spásu duší. Chce nám postavit před oči hlubokou pravdu, že pozemská neštěstí jsou výrazem Boží spravedlnosti, vyvolané zlobou lidí. Je to zároveň napomenutí, aby totiž pozemská utrpení nebyla předehrou věčné záhuby.

Tyto tři prosté, negramotné, fatimské děti, které znaly jen své hornaté kraje, nemohly ani chápat, natož předvídat události, které Panna Maria popisovala. Tyto události totiž nepředpokládali ani lidé, znalí světového dění.

 

Zjevení začala postupně vyvolávat rostoucí zájem, k čemuž nechtěně přispěl i nekatolický tisk, který ve fatimských poselstvích viděl podvod. Jenže právě tímto způsobem se s fatimským zjevením seznámilo celé Portugalsko i zahraničí. 13.8. 1917 se v údolí Cova da Iria u Fatimy shromáždilo asi 20 000 poutníků. Modlili se růženec, zpívali mariánské písně a čekali na děti. Ale ty nepřišly. Co se stalo?

Okresní komisař Artur d Oliviera, velký nepřítel Církve, se rozhodl udělat konec „fatimským manifestacím“. Proto děti v den zjevení podvodem unesl a uvěznil v okresním městě. Komisař nejprve sliboval, pak  vyhrožoval dětem týráním a pak i násilnou smrtí, a to všechno proto, aby je přinutil k přiznání, že to všechno byl podvod. Ale ani hrozbami, že je zaživa upálí ve vařícím oleji, ani hrozbami utrpení ve vězení, nedokázal děti zlomit. Děti byly rozhodnuty raději zemřít.

Zatím poutníci v Cova da Iria v obvyklém čase zjevení slyší úder hromu a vidí záblesk. Nad malým dubem, kde se Panna Maria zjevovala, se na malou chvíli zjevuje obláček symbolizující Její přítomnost.

Za dva dny děti konečně propustili a za další dva dny se konalo ve Fatimě protestní shromáždění nepřátel Církve. V ten samý den však měly děti velkou radost, neboť mohly znovu vidět a slyšet krásnou Paní: „Modlete se, mnoho se modlete a přinášejte oběti za hříšníky. Je mnoho duší, které přijdou do pekla, protože není nikdo, kdo by se za ně obětoval a modlil.“

Po únose, věznění a hrdinském postoji dětí už lidé nepochybovali o pravosti zjevení. 13. září se jich zde shromáždilo více než 25 000. Při tomto zjevení Paní znovu povzbuzovala děti k horlivé modlitbě růžence, aby vyprosily konec války a obnovila příslib o  viditelném znamení, které v říjnu dá.

Zjevení provázely různé úkazy. Kromě již zmíněného obláčku, který obklopil dub i děti, se objevila i světelná koule, kterou viděli všichni přítomní. Ta doprovázela Nebeskou Paní. Sluneční svit zeslábl natolik, že bylo vidět měsíc i hvězdy. Z nebe se snášely bílé vločky podobné lupínkům květů, které několik metrů nad zemí mizely. Tento jev se ve Fatimě od té doby několikrát opakoval. Úkazy byly jako předehra před velkolepým zázrakem, přislíbeným na příští měsíc říjen.

Celé Portugalsko s napětím očekávalo 13.10.1917. V Cova da Iria se navzdory silnému dešti shromáždilo 60-70 tisíc lidí. Nad malým dubem se znovu zjevila Paní: „Jsem Královna svatého růžence. Chci, aby se na tomto místě postavila kaplička na mojí počest. Je potřeba, abyste pokračovali v každodenní modlitbě růžence. Když splníte tuto prosbu, válka se skončí a vojáci se brzy vrátí domů. Lidé ať se polepší a vyprošují odpuštění pro hříšníky. Ať více neurážejí Pána, který je už dost urážen!“

Ještě jednou otevřela Nebeská Paní své ruce. Paprsky z nich vyzařující směřovaly ke slunci. Tehdy se více než 60 000 lidí stalo svědky slunečního zázraku. Do té doby již téměř 24 hodin hustě pršelo a slunce bylo zahaleno temnými mraky.  Najednou však sluneční paprsky pronikly přes těžké mraky a slunce vypadalo jako zářící stříbrné a lesknoucí se kolo, které ale vůbec neoslepovalo. Slunce se jasně odlišovalo od svého pozadí a točilo se obrovskou rychlostí okolo vlastní osy, odpoutávalo se od oblohy a v krvavě červené barvě se přibližovalo k zemi, zdálo se, že zemi rozdrtí. Slunce jakoby padalo na velký zástup lidí a všichni to viděli, i ateisté. Všichni si mysleli, že v několika vteřinách zemřou (situaci dobře vykreslují zachovalé snímky) a v této chvíli se i ateisté opravdově obrátili k Bohu. Bylo cítit velké horko, lidé se vrhali na kolena do bláta, hlasitě se modlili a prosili o odpuštění. Byl to zázrak v zázraku.

Tato chvíle byla také ukázkou Kristova milosrdenství a vítězství Neposkvrněného Srdce Mariina. Ukázala Boží zázrak, který se člověku  může stát v posledních okamžicích života, kdy může dostat velkou milost obrácení k Bohu, a tak  záchranu pro věčnost.

Po deseti minutách slunce znovu získalo svůj obvyklý vzhled.

V době první části slunečního zázraku měli fatimští vizionáři vidění. Lucie ho později popsala takto: „Když se Matka Boží začala vzdalovat v nesmírnosti oblohy, uviděly jsme u slunce sv. Josefa s Ježíškem a Matku Boží bíle oděnou s modrým pláštěm. Zdálo se, že svatá rodina žehná svět znamením kříže. Chvíli na to jsem viděla našeho Pána Ježíše a naší Paní v podobě, která mi dala myšlenku, že je to Matka Bolestná. Potom mnohonásobné vidění zmizelo.“

Nebeská Matka dala svým dětem shromážděným v Cova da Iria ještě milou pozornost – jejich zcela promočené šaty byly po této události úplně suché.

Jak Panna Maria předpověděla, Jacinta a František byli skutečně v krátké době po nemoci spojené s utrpením, ale zcela v důvěře k Bohu, povoláni do nebe. Lucie se stala řeholnicí. V r.1925 (je zaznamenáno v časové lince v minulém článku) se jí opět zjevila Panna Maria, se Srdcem obklopeným trny. Byla doprovázena Pánem Ježíšem, který pravil: „Měj slitování se Srdcem své Svaté Matky, které je pokryto trny, jež do něho zarážejí nevděční lidé, aniž kdo z nich učiní akt nápravy, aby tyto trny vyjmul.“

Po té hovořila Panna Maria:

„Pohleď, má dcero, na mé Srdce obklopené trny, jež do něho bez ustání zarážejí nevděční lidé svým rouháním a nevděkem. Alespoň ty se mě snaž potěšit a zveřejni, že všem, kdo se během pěti měsíců v roce vždy první sobotu vyzpovídají, půjdou k přijímání, pomodlí se růženec a čtvrt hodiny stráví v mé společnosti rozjímáním nad mystérii růžence s úmyslem, aby mi poskytli důstojnou nápravu, slibuji, že budu přítomna při jejich smrtelné hodině se všemi milostmi potřebnými ke spáse jejich duší.“

Požadavek prvních pěti sobot byl později povýšen na devět.

 

Sestra Lucie připomíná, že první velká prosba Panny Marie k nim (a jejich prostřednictvím i k nám) byla, zda jsou ochotni obětovat se za hříšníky a přijmout kříže, které jim Bůh na jejich záchranu sešle. Již sv. Pavel píše: „...proto se raduji, že nyní mohu na svém těle doplňovat to, co zbývá do míry utrpení Kristova..... (Kol.1,24)“

Pán Ježíš, který za nás mohl vše zaplatit, chtěl, abychom i my měli podíl na největším díle Syna člověka, jako jeho bratři. Milosrdenství Boží nás, kteří bychom bez vykoupení byli odsouzení do pekla, staví do role spolupracovníků Božích.

Ještě jednou se vraťme k poselství Panny Marie. Panna Maria po té, co ukázala dětem Peklo, pravila: „Viděli jste peklo, kam jdou duše ubohých hříšníků, to k jejich záchraně chce Bůh na světě založit uctívání mého Neposkvrněného Srdce! Budete-li konat, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání......“. To znamená, kdybychom my byli ochotnější ke spolupráci, mnoho duší by bylo zachráněno a na světě by byl o to větší mír. „.....to k jejich záchraně chce Bůh na světě založit uctívání mého Neposkvrněného Srdce! Budete-li konat, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání....“. Zasvěcení Neposkvrněnému Srdci má v tomto díle záchrany klíčový a naprosto logický význam - jaký, si vysvětlíme v dalším článku.

Že máme myslet na hříšníky vyjadřují i modlitby, které nás naše Paní ve Fatimě naučila:

Po každém desátku růžence: „Pane Ježíši, odpusť nám naše viny, uchraň nás od pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“

Při oběti za hříšníky: „Ó, Ježíši, to je z lásky k Tobě, za obrácení hříšníků a za nápravu hříchu spáchaných proti Neposkvrněnému Srdci Mariinu.“

Již anděl v přípravném zjevení naučil děti: „Bože můj věřím v tebe, věřím i za ty, který v tebe nevěří, miluji tě a klaním se ti i za ty, kteří tě nemilují.“

 

Na závěr jen krátce naznačíme další vývoj fatimských událostí:

1917-24 probíhaly útoky nepřátel Církve proti Fatimě, včetně pumového útoku, kdy 4 nálože zničily kapli na místě zjevení. Pátá nálož, umístěná pod dubem, kde se Panna Maria zjevila, nevybuchla.

13.5.1922 začala Církev vyšetřovat pravost fatimských zjevení ustanovenou komisí.

Během let 1922-30 vzniklo ve Fatimě sdružení pro pomoc nemocným, byla vybudována křížová cesta, nemocnice, začala stavba exercičního domu, začal vycházet časopis Hlas Fatimy a vznikly další aktivity.

13.10.1930 církevní komise končí vyšetřování a uznává pravost zjevení.

V květnu 1936 portugalský biskupský sbor vyhlašuje slib, jestli Neposkvrněné Srdce Panny Marie uchrání Portugalsko do konce roku 1937 hrozící občanské války (jako hrozila a nakonec vypukla ve Španělsku), vykoná a zorganizuje celonárodní děkovnou pouť do Fatimy, aby celý národ poděkoval Panně Marii a zasvětil se jejímu Neposkvrněnému Srdci!

Přes všechny pokusy bylo Portugalsko nakonec uchráněno nejen občanské války, ale i 2. sv. války.

13.5.1938 dvacet arcibiskupů a biskupů v čele s kardinálem, 1000 kněží a 500 000 věřících připutovalo do Fatimy, ostatní věřící se shromáždili ve svých farnostech a společně vykonali zasvěcení.

Z výše uvedeného vyplývá, že tehdy lid Portugalska zjevení přijal.

Není pravdou, že válka Portugalsku obecně nehrozila. Naopak. 31.12.40 psal Hitler Mussolinimu do Itálie: „Učinili jsme všechna opatření, abychom 10.1.1941 překročili španělské hranice a v polovině února dosáhli Gibraltaru.“  Jak dále vysvětloval, chtěl také obsadit portugalské přístavy, aby získal příznivou výchozí pozici pro svoji námořní strategii. Tato akce měla začít pod názvem „Operace Felix“. Invazní oddíly měly 8 divizí, 2000 letadel a jednu pancéřovou divizi. Tato divize měla proniknout z Caeres ve Španělsku do Lisabonu a Porta, aby zabránila případnému anglickému vylodění. Nebezpečí bylo tak velké, že portugalská vláda chystala přeložení svého sídla na ostrov Azory. Ve své druhé rozhlasové promluvě k Fatimě 13.5.46 se papež Pius XII. o této situaci zmínil: „Tato válka, která byla strašlivější než kterákoliv předtím, čtyři dlouhé roky kličkovala kolem vašich hranic, ale nepřekročila je.“

To jen jedna ze situací nastiňuje, jak dalece zasáhla Fatima do dynamiky a dramatu světového dění. Provedli jsme základní popis fatimského zjevení, jehož podrobnější popis přesahuje možnosti časopisu.       

 


 

Svatý růženec

Ve Fatimě, ale i na jiných místech, kde nás Panna Maria varovala, prosila především o obrácení, oběti a modlitbu svatého růžence.

Tato modlitba se skládá ze všech nejdůležitějších modliteb a jak uvidíme dále, obsahuje celý Nový zákon. Tak nám růženec pomáhá zachovat věroučné znalosti v době, kdy upadají do zapomnění. Toto nám krásně vyjadřuje příhoda otce kardinála J. Meisnera, jehož citujeme: „Když jsem  byl  ještě  světícím  biskupem v Erfurtu, potkal jsme při jedné pouti skupinu poutníků z Povolží, kteří museli již 35 let žít na Sibiři, a zůstali bez  kontaktu  s  Církví.  Řekli mi: „Stýská se nám po Církvi! Co z pravd víry musíme předat našim dětem, aby dosáhly věčného života?“

Odpověděl jsme jim: „Dám Vám katechismus a Nový Zákon.“

Jenže tehdy se ještě nesměly převážet do SSSR žádné knihy. Když mě na to upozornili, zeptal jsem se: „Ale růženec, ten si snad můžete přivézt?“

Odpověděli: „Ano, ten si můžeme pověsit na krk. Vypadá jako řetízek, ale jak to souvisí s naší otázkou?“ Ukázal jsme jim křížek růžence: „Na něm se modlíme Vyznání víry - to je to, co věříme. Sv. Tomáš Akvinský říká: ‘Kříž je kniha, s jejíž studiem nebudu nikdy hotov’. A pak následují tři perly: Víra, naděje, láska. To je to, co žijeme. A pak přichází ke slovu, jakoby navléknut na šňůrku, celý Nový Zákon: Tajemství Božího vtělení v radostném růženci, tajemství utrpení v bolestném růženci a tajemství Kristova vykoupení a tajemství našeho dovršení ve slavném růženci.“ Jeden z ruských poutníků vzal růženec do ruky a řekl: „Tak zde mám opravdu celou katolickou víru v jedné ruce!“ Ano, v jediné ruce měl plnost naší víry.“

Tak nám Panna Maria dává tuto jednoduchou, avšak velmi účinnou zbraň právě v době, kdy dochází ke ztrátě víry  a lidé nečtou Písmo svaté.

Ovšem nejde jen o to, že modlitbou svatého růžence si připomínáme pravdy víry. Tento výklad by byl poněkud zjednodušený. Pozdvihněme zrak trochu výše. Bůh miluje svého tvora a touží po jeho štěstí. Nemůže však a nechce své zázraky a dary nikomu nutit. Rozjímavá modlitba růžence musí směřovat k tomu, že dáváme najevo svůj zájem o Boží tajemství, zájem o Boha, o plnění jeho vůle. A Bůh nás rád obdaruje, když jsme dali najevo, že o jeho dary stojíme, a tak především jeho dary, jeho milost je to, co nám pomůže ve víře, v naději a v lásce.

Více tento pohled vyjadřují slova blah. H. M. Cormiera OP, který považoval tuto modlitbu za cestu ke svatosti: „.....Nejprve jednoduchost tajemství osloví vaše oči; brzy objevíte jeho smysl; krok za krokem začínáte chápat ducha, který je obsažen v této modlitbě; nakonec skrze živou víru a účinnou milost skutečnost tajemství naplní vaše srdce a odrazí se ve vašich skutcích. Ježíš a Panna Maria žijí ve vás tak, jako žijí v jednotlivých tajemstvích růžence.

Jaká jsou tato tajemství? Je to evangelium ukryté v 15-ti desátcích, která nám chtějí ukázat Mariino Srdce. Růženec je pro naše duše lékem, principem života.“

Na závěr si ještě připomeňme slova pátera Habáně: „Tajemstvím života, smrti a vzkříšení Kristova probíhá síla a život, z jehož plnosti všichni dostáváme. Život křesťanský není možný bez účasti na tajemstvích Krista; proto není možný bez modlitby sv. růžence. Růženec je souhrn úcty duše k Bohu-člověku a k Marii Panně, jeho Matce. Tajemství Kristova jsou spojena s Pannou Marií a proto růženec vyjadřuje obojí - i tajemství Kristova i velikost Matky Boží a pozdravuje ji stále jako Matku Vykupitele světa. Růženec se dovedou modlit jen duše veliké, duše toužící po  spáse  a  posvěcení;  ubohé  duše  pozemské  mají proti němu plno námitek, protože nedovedou chápat vznešenost a velikost modlitby, spojené s úvahou o Kristu. Pro svou povrchnost a těžkopádnost se nedovedou ponořit hlouběji do tajemství Krista.

Denní modlitba svatého růžence nebo alespoň jeho desátku znamená osvěžující chvilku pro duši uprostřed únavy a starostí pozemského života. Růženec - jak krátká a obsažná modlitební kniha!“

 

 

 

Uprostřed problémů, zklamání i nadějí, odpadů i návratů naší doby, Církev zůstává věrná tajemství svého zrození. Proto, i když je historickou skutečností, že Církev vyšla z večeřadla v den Letnic, v jistém smyslu je možné říci, že jej nikdy neopustila. V duchovním smyslu letniční událost nepatří jen minulosti: Církev je stále ve večeřadle a nosí jej v srdci. Setrvává v modlitbě jako apoštolové spolu s Marií, Kristovou Matkou, a s těmi, kteří tvořili v Jeruzalémě první zárodek křesťanského společenství a modlíc se očekávali příchod Ducha Svatého.

Církev setrvává v modlitbě s Marií. Toto spojení modlící se Církve s Kristovou Matkou je již od začátku součástí tajemství Církve. Boží rodička je přítomná v tomto tajemství tak, jako je přítomná v tajemství svého Syna.    Dominum et Vivificantem, Jan Pavel II.

 

 

Proč se zasvěcujeme Neposkvrněnému Srdci Panny Marie?

 

Jak už bylo možné poznat z článku Forma Boží, Zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie má nesmírnou hodnotu. Církev učí, že Panna Maria jako Počatá bez poskvrny dědičného hříchu nikdy nebyla ani na okamžik v moci ďábla. Duše, které se Panně Marii svěří do ochrany a nechají se jí vést – zasvětí se jí, mají tedy ve svém životě to nejlepší vedení pro plnění Boží vůle. Panna Maria je tou nejjistější cestou k Ježíši. Je to bytost živá, která, jak říká II. Vatikánský koncil, po svém Nanebevzetí nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. Proto je blahoslavená Panna vzývána v Církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.

Z nebe nám tedy Panna Maria pomáhá jako Neposkvrněná a Královna. Proto je velmi důležité vyhlášení dogmat o Neposkvrněném početí a Nanebevzetí. Církev tak přijala dar nebe i v této oblasti!

Pokud se Panně Marii zasvětíme, pomůže nám jako nejlepší vůdkyně na cestě ke svému Synu. S každým z nás zde na zemi má Bůh svůj plán. Nejlépe, kdo splnil Boží vůli, byla právě Panna Maria a je to tedy ona, kdo nám nejlépe pomůže poznávat Boží vůli s každým z nás.

 

Zasvěcením dáváme Panně Marii celý svůj život i všechny své skutky. A zde se objevuje další úžasná věc, kterou popisuje svatý Maxmilián Kolbe. Říká: „…..je také pravda, že naše skutky, i kdyby byly „nejsvětější“, nejsou bez poskvrny, a když je chceme obětovat Pánu Ježíši čisté a neposkvrněné, musíme je přímo nasměrovat k Neposkvrněné a dát Jí je k dispozici, aby je Ona jako svůj majetek dala svému Synu. Naše skutky tak dostanou nekonečnou hodnotu skrze Ježíšovo Božství, a tak důstojně oslavíme Boha.“

 

Podobně učí i svatý Ludvík Grignion v podobenství: „...je to jako kdyby si někdo chtěl získat královy přízně, šel ke královně a jí podal jablko, jež je celou jeho sklizní, aby je dala králi. Královna položila by toto jablko do veliké, krásné, zlaté mísy a nabídla je tak králi. Tak jablko, ačkoliv nedůstojno, stalo by se darem důstojným předloženo na zlaté míse a pro tu, která jablko nabízí...“ Každý náš dobrý skutek je nakažen pýchou, sebeláskou a Panna Maria jej: „...očišťuje je ze všeliké sebelásky a nepostižitelného přilnutí, které se vpližuje, že toho ani nepocítíme, do nejlepších činů...“.


 

Sv. Maxmilián Kolbe říká: „Odevzdej se zcela Neposkvrněné, naší nejlepší Nebeské Mamince. Pak vítězně a lehce překonáš všechny potíže a dosáhneš svatosti, veliké svatosti, což ti z celého srdce přeji.“ Dále pokračoval: „Můžeme říci, že všichni svatí jsou dílem Přesvaté Panny Marie a zvláštní pobožnost k Ní je jejich společnou vlastností.“

 

 

 

Co je to Večeřadlo modlitby s Pannou Marií ?


 

Večeřadlem bylo nazváno místo, kde Pán Ježíš jedl se svými apoštoly velikonočního beránka před svým utrpením. Tam se po Ježíšově nanebevstoupení shromáždili jeho učedníci:

„Ti všichni jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu se ženami, Ježíšovou Matkou Marií a s jeho příbuznými.“ (Sk 1,14).

Ve večeřadle se udála velká proměna. Po ukřižování svého Mistra Pána Ježíše byli apoštolové slabí a bojácní, jejich víra byla otřesena. Budoucnost Církve byla lidsky bez vyhlídky, ale modlitby apoštolů ve večeřadle spolu s Ježíšovou Matkou Marií měly nepředstavitelný účinek. Připravily je na přijetí Ducha Svatého, který na ně sestoupil v den Letnic a uskutečnil tak velký zázrak jejich proměny a oni se stali nebojácnými ohlašovateli evangelia.

Duch Svatý, vyprošen ve večeřadle, působil nejen na apoštoly, ale na všechny lidi. Všichni, co je poslouchali, porozuměli, přijali nauku apoštolů a dali se pokřtít. Duch Svatý tak dokázal to, co by si nikdo z lidí nedokázal ani představit. Byl to zázrak Letnic, který se zrodil ve večeřadle a z něj vyšel.

Tak chce Panna Maria shromáždit své děti i v této době, tak těžké pro Církev a svět, protože jen Duch Svatý může způsobit zázrak milosrdné lásky Boží, aby lidé na světě pochopili a obrátili se k Bohu, a aby se tak svět obrátil. Takto nás Panna Maria přivádí skrze večeřadla modlitby k novým Letnicím, které se budou schodovat s triumfem jejího Neposkvrněného Srdce, který přislíbila ve Fatimě.

 

Dvě velké události se staly v Jeruzalémském večeřadle:

Ustanovení Nejsvětější oběti na zelený čtvrtek a Letnice, o kterých čteme ve Skutcích apoštolů.

 

Celá Církev byla tehdy ve večeřadle. Tam se zrodila a odtud se rozšířila do světa.

Současný papež Jan Pavel II. říká, že nyní svět potřebuje novou evangelizaci. Ani první evangelizace by se tehdy nebyla uskutečnila bez posily Ducha Svatého vyprošeného ve večeřadle. Tak ani nová evangelizace nebude možná bez toho, aniž bychom vyprosili Jeho nové seslání.

 

Panna Maria skrze Don Gobbiho říká:

„Zvu dnes všechny syny Církve, aby se spojili v jednom neustálém večeřadle modlitby se mnou, Vaší nebeskou Matkou. Zvu všechny biskupy, kněze, řeholníky a věřící. Mé Neposkvrněné Srdce je místem tohoto nového duchovního a universálního večeřadla. Do něj musíte vstoupit svým úkonem zasvěcení, které vás pro vždy svěřuje mně, abych mohla spojit svůj hlas s vašimi hlasy při vyprošování daru druhých Letnic pro Církev a celé lidstvo.          (promluva ze 4.5.1989)

„Druhé Letnice přijdou, neboť nyní jsou ve všech částech světa rozšířena večeřadla modlitby, o které jsem vás často a se stále větší naléhavostí žádala...

Druhé Letnice přijdou jako řeka milosti a milosrdenství...

Druhé Letnice přijdou na svět jako rosa a promění poušť v zahradu, v níž celé lidstvo poběží jako nevěsta vstříc svému Pánu... Vezměte toto ubohé nemocné lidstvo do své kněžské náruče a přineste jej do mateřské kliniky mého Neposkvrněného Srdce, aby jej vaše nebeská Matka mohla uzdravit. To činíte, přivádíte-li všechny - kněze, věřící, děti, mládež a rodiny - k zasvěcení se mému Neposkvrněnému Srdci... Odvahu, moji milovaní,...          (promluva z 28.6.1990)

 

POBOŽNOST VEČEŘADLA

Panna Maria svolává své děti, aby spolu s ní „setrvávali na modlitbách“ - a tyto společné modlitby a chvíle bratrské lásky se nazývají „večeřadlem“.

Večeřadlem Mariánského kněžského hnutí může být večeřadlo kněží i večeřadlo s věřícími. Mohou to být večeřadla ve farnosti, rodinná večeřadla, když se shromáždí jedna nebo více rodin, večeřadla dětí, mládeže... Kde jsou věřící shromážděni v duchu výzvy Panny Marie z Fatimy a v modlitbě za vítězství jejího Neposkvrněného Srdce, tam je večeřadlo.

 

Základními prvky večeřadla Mariánského kněžského hnutí jsou:

- vzývání Ducha Svatého,

- vzbuzení  úmyslu, že se setkáváme na modlitbách s Pannou Marií, že se jí chceme dát a spolu s ní očekávat nové Letnice; zároveň vzbudit víru ve vítězství jejího Neposkvrněného Srdce - k tomu nám pomůže rozjímání nad promluvami „Modré knihy“ - „Kněžím, přemilým synům Panny Marie“,

- modlitba růžence,

- modlitba na úmysl papeže (Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci)

- zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie nebo obnova tohoto zasvěcení,

Na závěr večeřadla si můžeme zazpívat „hymnu MKH“.

Kromě toho do večeřadla samozřejmě patří i čas pro bratrské sblížení účastníků, neboli fraternita.

Není dovoleno tuto strukturu měnit, něčím „vylepšovat“ a již vůbec ne poselstvími z jiných, i schválených zjevení. Důvody jsou popsány v časopisech Mariina doba.

 

Pobožnost fatimské soboty - pobožnost večeřadla

Často se vyskytne otázka, zda jsou tyto dvě pobožnosti totožné nebo rozdílné, protože obě znamenají přijetí fatimské výzvy Panny Marie.

Ve Fatimě Matka Boží přišla oznámit rozhodující období dějin spásy, ve kterém vyvrcholí boj proti Bohu, který skončí definitivním Božím vítězstvím. Zjevila nám i to, že ona bude tou, která nás k tomuto vítězství přivede, a proto toto velké Boží vítězství bude triumfem jejího Neposkvrněného Srdce.

 

Uplynul již jistý čas a můžeme tedy vidět i určitý postup, kterým nás Matka Boží vede k přislíbenému vítězství:

Ve Fatimě žádala nejprve jen to nejzákladnější pro duchovní život:

modlitbu,

pokání,

obrácení,

oběti za obrácení hříšníků.

O 8 let později, až když byla její výzva částečně přijata, zjevuje se Matka Boží v prosinci 1925 sestře Lucii (tato událost je také uvedena v časové lince v článku „Budou maličcí...“ ) v její klášterní cele a žádá pobožnost prvních sobot v měsíci. Již začíná mobilizovat ty, kteří její fatimskou výzvu přijali - určuje den, ve kterém se mají v tomto duchu spojit. Ještě nežádá setkávat se, žádá jen v určený den splnit jejich 5 požadavků pro první soboty v měsíci, a to:

-                     svatá zpověď,

-                     svaté přijímání,

-                     modlitba sv. růžence,

-                     rozjímání o jeho tajemstvích,

-                     úmysl odčinit urážky způsobené jejímu Neposkvrněnému Srdci.

 

Krok za krokem tak vede lidi ke stále hlubšímu prožívání svého křesťanského života.

 

Ale ti, co přijali její fatimské poselství, jí vedeni, sami zatoužili spojit se a společně tyto pobožnosti vykonávat. Vznikly tak pobožnosti prvních sobot v měsíci, nazývané fatimskými sobotami.

To všechno jsou ještě stále úkony týkající se duchovního života jedince.       

 

Čas opět pokročil a Panna Maria v roce 1973 skrze kněze Dona Gobbiho zakládá Mariánské kněžské hnutí (také uvedeno v článku „Budou maličcí...“). Prostředkem k jeho šíření je modrá kniha. Zde Panna Maria hovoří ke všem svým dětem, kteří mají apoštolského ducha. V tomto hnutí, dávají lidé své „ano“ k tomu být apoštoly této doby. Podobně jako ho dali Ježíšovi jeho apoštolové. A jsou to i slabí lidé, neboť na síle Bůh nestaví. Ty největší věci musí vykonat Bůh sám, od nás k nim však potřebuje naše „ano“. Texty „modré knihy“ nám pomáhají žít zasvěcení. Jsou neustálým pozváním dát Bohu toto „ano“ skrze zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, protože jeho triumf je Božím plánem pro naši dobu.

Tím, že nasloucháme poselstvím „modré knihy“ s vnitřní ochotou, nastává v nás zcela nepozorovaně vnitřní přeměna. Přeměna v první řadě nadpřirozená, neboť když Bůh dostal „ano“ člověka, tak On koná. My však spíše můžeme zpozorovat změnu v přirozené rovině. Ukážeme si jak: Slabostí dnešního křesťanství je jakési „zabezpečovací“ křesťanství, to znamená, že člověk jde k Bohu, aby si „zabezpečil“ svoje potřeby, včetně věčné spásy. Ve večeřadlech je však člověk veden brát Boží zájmy za své, a tak se stále více a více přibližovat k Bohu tak, aby se mu dal pro Jeho plán. Nabývá tak apoštolského ducha. A co jiného potřebuje svět ke svému oživení než právě toto?

Ve večeřadlech kromě nadpřirozené síly modliteb se lidé i přirozeně sbližují, a když vzrostou v apoštolském duchu, a ukáže se nějaká potřeba ve farnosti, jsou akceschopní i přirozenou cestou. Takto hnutí napomáhá oživení farnosti.

A konečně je tu aspekt, který je snad lidsky nejsrozumitelnější – je to výchova. Poselství „modré knihy“ jsou pozváními být apoštoly této doby, připravují nás k tomu být apoštoly nové evangelizace, která nastane v plné míře v čase druhých Letnic, o které prosíme v našich večeřadlech. Poselství „modré knihy“ v průběhu liturgického roku mluví o událostech Ježíšova a Mariina života především z hlediska jejich vnitřního postoje – vnitřního postoje Panny Marie, ve kterém se dala pro Boží plán, vnitřního postoje Ježíše, ve kterém plnil Otcovu vůli. A zároveň je takový postoj žádaný od nás, aplikovaný na dnešní dobu. Tady se „zabezpečovací“ křesťan nepozorovatelně mění na zralého křesťana, který si bere za svůj Boží plán.

 

Uskutečňování večeřadel je tedy dalším krokem od fatimského zjevení k přislíbenému vítězství Neposkvrněného Srdce. Fatimské soboty nás měly naučit alespoň jeden den v měsíci myslet na toto přislíbené vítězství a na kvalitu svého duchovního života. Nyní, jak čas pokročil, ve večeřadle bychom na přislíbené vítězství měli myslet častěji a snaha mít svůj duchovní život v pořádku by mělo být samozřejmostí, stejně jako snaha poznat Boží vůli s námi. S každým člověkem na této zemi má Bůh svůj plán.

 

EVANGELIZACE Z VEČEŘADLA

Apoštolové v jeruzalémském večeřadle nedostali posilu Ducha Svatého pouze pro sebe, ale za účelem hlásání evangelia. Tak i naše večeřadla nejsou cílem, ale prostředkem, pomocí pro novou evangelizaci, která je v této době aktuálním úkolem Církve.

Matka Boží vede svými promluvami apoštoly této doby k tomu, aby byli vnímaví k Boží vůli a Božímu konání v jejich životě i v dějinách, aby tak poznali svoji úlohu. Chce nás naučit číst Boží skutky v knize našeho vlastního života, života národa i celého lidstva. To proto, abychom uměli spolupracovat a dokázali tak plnit Boží vůli. Ve večeřadle tedy čekáme na svoji příležitost, abychom mohli posilněni Duchem Svatým, ohlašovat velké Boží skutky, jako apoštolové v době Letnic.

Bůh přichází v těžkých dobách často na pomoc prostřednictvím Ducha Svatého.

Můžeme vzpomenout dvě události:

Příchod Vykupitele na svět - sestoupení Ducha Svatého na skromné nazaretské děvče, které se stalo Matkou Boží.

Nebo po Velkém pátku, když Kristovo dílo zde na zemi bylo lidsky bez naděje, sestupuje Duch Svatý na učedníky, shromážděné na modlitbách ve večeřadle a způsobuje jejich zázračnou proměnu.

V dnešní době, kdy nás ohrožuje zlo všeho druhu, bývá často všechna naše snaha marná. Ale máme velkou naději, proto se setkáváme ve večeřadle modlitby, abychom vyprosili Boží pomoc, sílu Ducha Svatého.

A Maria je vždy přítomná, když Duch Svatý přichází na pomoc. Byla přítomna, když se Bůh stal člověkem skrze Ducha Svatého. Byla přítomna ve večeřadle při příchodu Letnic, když se zrodila Církev. A je přítomna i dnes ve večeřadlech. Ona je zárukou, že Duch Svatý je blízko.

Příchod Vykupitele byl předpovězen dávnými proroky. I Letniční zázrak byl předpovězen, Ježíš jej přislíbil svým učedníkům při svém rozloučení. I naše doba má takový příslib nebe, který ukončí vládu zla - příslib Matky Boží ve Fatimě: „Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí!“

Proto ve večeřadle na modlitbách, tak jako učedníci v Jeruzalémě, očekáváme s vírou jeho naplnění.

 

ZÁVAZKY SPIRITUALITY MKH:

1.             Zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

2.             Jednota s papežem a s Církví s ním spojenou (to znamená s učitelským úřadem Církve a jeho vyhlášeními a dokumenty).

3.             Přivádět věřící k velké důvěře k Panně Marii.

 

 

 

 „Kdo tluče, tomu bude otevřeno......“


V listu Efezanům čteme: „Při každé příležitosti proste a modlete se, jak to vnuká Duch.. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete“ (Ef 6,18).

Toto ponaučení pochází od Ježíše. Vyprávěl podobenství o neodbytné vdově právě proto, aby vyjádřil, že „je třeba stále se modlit a neochabovat“ (srv.Lk18,1). Kananejská žena je živou ilustrací této naléhavé modlitby, která se nenechává odradit a právě proto dostane nakonec to, co si přeje. Nejdříve prosí o uzdravení dcery. A Ježíš, stojí psáno, „jí neodpověděl ani slovo“. Žena naléhá, a Ježíš odpoví, že je poslán jen k ovcím izraelským. Ona se mu vrhne k nohám, a Ježíš namítne, že není dobré vzít pokrm ze stolu dětí a hodit ho psíkům. To by mohlo stačit, aby to člověka odradilo. Ale Kananejka se nevzdá. Řekne: „Ovšem, jenže i psíci..“ A Ježíš radostně zvolá: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ (Mt15,21an)

Modlit se dlouho a vytrvale neznamená mnoha slovy, pouštět se do zbytečného tlachání jako pohané (srv.Mt6,7). Vytrvale se modlit znamená prosit často, nepřestat prosit, nepřestat doufat, nikdy se nevzdávat. Znamená to nedopřát si klid a nedopřát ho ani Bohu. „Vy, kdo připomínáte Pána, nedopřávejte si klid! Pánu klid nedopřejte, dokud neobnoví Jeruzalém“ (Iz 62,6-7).

Ale proč má být modlitba vytrvalá a proč nás Bůh nevyslyší ihned? Což on sám neslibuje v Písmě svatém, že ihned vyslyší, jakmile ho někdo poprosí, ano ještě dřív, než skončil modlitbu? „Dřív než zavolají, dám jim odpověď, ještě budou mluvit, a už je vyslyším.“ (Iz 65,24) Ježíš zdůrazňuje: „A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane!“ (Lk 18,7).

Nevyvrací zkušenost až příliš okatě tato slova? Ne. Bůh slíbil, že vždycky vyslyší, a že vyslyší naše modlitby ihned, a tak to dělá. Jen musíme otevřít oči. Je to pravda pravdoucí. Bůh drží slovo. Když otálí s pomocí, už pomáhá. I toto odkládání je samo o sobě pomoc. Je to proto, že kdyby vyslyšel spěšně vůli prosícího, nemohl by mu zjednat dokonalé zdraví. Musíme rozlišovat vyslyšení podle vůle prosebníka a vyslyšení podle jeho skutečné potřeby, a tou je jeho spása. Bůh vyslýchá vždy a ihned podle toho, co je potřebné ke spáse tomu, kdo se modlí. (Což také je nebo by mělo být jeho nejhlubší vůlí). Nevyslyší ho vždy podle jeho vůle, jakmile by nebyla dobrá. Někdy říkáme i my se žalmy: „Slyš, Bože, vyslyš… Propůjč sluch, Pane…“, a zdá se nám, že Bůh nikdy neslyší. Ale podívejme se dobře, že nás vyslyšel! Jestliže pokračujeme v modlitbě, je to proto, že nás vyslyšel, jinak bychom se už nemodlili! Bůh slíbil, že dá vždycky „dobré věci“, „Ducha svatého“, tomu, kdo prosí. Slíbil, že udělá všechno, oč ho požádáme „podle jeho vůle“ (srv. 1Jan 5,14). Nedává nám to, co není podle jeho vůle nebo co není pro nás „dobrá věc“ a co by nám proto uškodilo. Ale což toto není už vyslyšení, neznamená to, že si bere k srdci náš život a naší modlitbu? Kdyby syn prosil otce o chléb, dal by mu snad hada? Ne! (Srv. Mt 7,7an). Kdyby však prosil syn otce o hada, a třeba si nevšiml, že je to had, pak i kdyby klučina plakal a křičel a obviňoval otce, že ho nemá rád, dal by mu ho snad? Ne! Raději snese nespravedlivě obvinění, než aby dal dítěti něco jedovatého.

Bůh tedy slyší, i když neslyší. Když otálí s udělením dobrých věcí, i v tom případě slyšel a vyslyšel. Otálením totiž umožňuje vzrůst naší víry a pomáhá, abychom prosili lépe. My obyčejně na začátku žádáme Boha o maličkosti, prosíme za drobné potřeby přítomného života. Nevíme, co má doopravdy cenu. Když Bůh oddaluje vyslyšení, vybaví se nám pozvolna skutečné potřeby, vybaví se nám, jak potřebujeme Boha, víru, trpělivost, lásku, pokoru, víc než hmotné věci. A tak nakonec, když nám Bůh rozšířil srdce, může je naplnit v míře, jaká je ho hodna. Pohleďme na příklad Kananejky. Kdyby ji byl Ježíš vyslyšel hned, jak poprvé zaprosila, co by se stalo? Její dcera by bývala vysvobozena od zlého ducha, ale nadále by šlo všechno jako předtím a matka i dcera by byly skončily svůj život jako všichni. Místo toho tím, že Ježíš meškal s jejím vyslyšením, umožnil, aby její víra a pokora rostly a rostly, až z něho vynutily radostný výkřik: „Ženo, jak veliká je tvá víra!“ (Mt 15,28). Teď jde domů, a nejen najde svou dceru uzdravenou, ale sama je přetvořena a stala se z ní věřící v Krista. Jedna z prvních věřících mezi pohany, vždyť to byla Syroféničanka! A toto zůstává navěky. Tak se to stává, když nejsme ihned vyslyšeni a když pokračujeme v modlitbě.      Podle p. R. Cantalamessy


 

 

Forma Boží

Svatý Ludvík Maria Grignion píše: „Maria je svatým místem kde se utvářejí a odlévají svatí. Všimněte si, prosím, že říkám: Svatí se v Marii odlévají. Je totiž velký rozdíl mezi tím, když se podoba sochy vytvoří kladivem a dlátem, a tím, když se odlije ve formě.  Řezbáři a sochaři se hodně napracují a zabere jim hodně času, aby vytvořili sochu prvním způsobem. Zhotovují-li ji však odléváním, pracují málo a mají ji za chvíli hotovou. Svatý Augustin nazývá Pannu Marii formou Boží. Kdo je vlit do této božské formy, brzy je utvořen a odlit v Krista a Kristus v něm, protože byl vlit do stejné formy, která již ztvárnila jednoho Boha.

Zdá se mi, že duchovní vůdce a zbožné osoby, které chtějí v sobě nebo v druhých vytvořit Krista jinými úkony zbožnosti, než tímto, mohu zcela správně přirovnat k sochařům, kteří skládají důvěru ve svou dovednost, ve svůj důmysl a ve své umění. Mnohokrát udeří kladivem a dlátem do tvrdého kamene nebo do kusu neopracovaného dřeva, aby z něho učinili Ježíše Krista, ale často se jim nepodaří vystihnout Kristovu skutečnou podobu. Je to buď kvůli jejich nedostatečné znalosti a zkušenosti s osobou Ježíše Krista, nebo kvůli nějakému špatnému úderu, který jejich dílo pokazil. Avšak zbožné osoby, které se nechávají vést Pannou Marií, přirovnávám ke slévačům, kteří nalezli krásnou formu Panny Marie, v níž byl přirozeně i božsky ztvárněn Kristus. Nespoléhají na vlastní důmysl a důvěřují jedině správnosti formy. Vlévají se do Marie a ztrácejí se v Ní, aby se tak stali věrným obrazem Ježíše Krista.

Jak krásné a pravdivé je to přirovnání! Kdo je však pochopí? Toužím, abys to byl ty, milý bratře. Ale nezapomeň, že do formy se lije jen to, co je roztavené a tekuté. To znamená, že je zapotřebí, abys v sobě zničil a roztavil starého Adama, chceš-li se v Marii stát Adamem novým.“

 


 

Zodpovědný redaktor:

P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP

 

Jednotlivé články víry spolu úzce souvisí. Nikoli hromada písku, ale nádherná mozaika, stavba nebo lépe živoucí organismus, je nauka Církve. Teolog je při hlubokém studiu dogmatiky přímo uchvácen. Pozoruje tuto souvislost svatých pravd, jak jedna z druhé vyplývá, třetí podmiňuje a čtvrtou osvětluje („concatenatio dogmatum“). Tím si vysvětlíme, proč kterýkoli blud, popírající jediný článek víry, nezůstal osamocen, ale měl vzápětí řadu dalších bludů. Zde vidíme nezbytnou konsekvenci - stejně jako při výpočtu v matematice má první chyba ve svém důsledku mnoho dalších. Zevrubné pochopení vzájemné souvislosti a souladu svatých pravd nám vlije nezvratné přesvědčení, že dílo tak nadzemsky krásné, není původu lidského, nýbrž výtvor nestvořené, nekonečné moudrosti.

p. Konrád M. Kubeš SJ

 

 


„Církev žije v Duchu, kterého jí seslal Kristus, a dívá se na milénium jako na dobu celkové vnitřní obnovy. Duch Svatý má moc způsobit v Církvi nové Letnice. To od nás vyžaduje obnovený postoj pokory, velkorysosti a otevřenosti pro očistné působení Ducha.“

papež Jan Pavel II.

 

V jubilejním roce budou křesťané znovu žasnout nad láskou Otce, že dal svého Syna, „aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. S vnitřní účastí budou děkovat za dar církve založené Kristem jako „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“.

Je nutné, aby příprava na Velké jubileum prošla v jistém smyslu každou rodinou. Což nechtěl Boží Syn vstoupit do lidských dějin právě prostřednictvím rodiny, rodiny nazaretské?                      

Papež Jan Pavel II.