Mariina doba

Číslo 1/1999

 

 


…protož Orodovnice naše…

Sv. Alfonz Maria de Liguori ve své knize Vznešenosti Marie Panny praví (Nihil obstat Dr. J. Miklík, Imprimatur Dr. J. Martinů v Olomouci 1939):

 

Můj drahý čtenáři a bratře v Marii! Zbožnost, která mě přivedla ke psaní a tebe nyní vede ke čtení této knihy, činí nás oba šťastnými dětmi této dobré Matky. Uslyšíš-li snad od někoho poznámku, že jsem si mohl ušetřit tuto práci, když je již tolik učených a slavných knih jednajících o tomto tématu, odpověz mu, prosím tě,  slovy, jež napsal opat Franco v ‘Knihovně Otců’: „Chvála Mariina je nevysychající pramen. Čím více se šíří, tím více se plní a čím více se plní, tím více se šíří.“ To znamená, že tato blahoslavená Panna je tak veliká a vznešená, že čím více je chválena, tím více ještě zaslouží chvály.

Sv. Ambrož proto říká: „I kdyby se proměnily údy nás všech v jazyky, nikdo by ji nepostačil chválit.“

Prostudoval jsem nesčetné knihy, velké i malé, jednající o Mariiných vznešenostech. Viděl jsem však, že buď je jich málo nebo že neodpovídají mým přáním, a proto jsem posbíral ze všech mně přístupných spisovatelů nejlepší a nejobsažnější výroky Otců a učitelů a krátce jsem je sestavil v této knize. Zbožným osobám chci dát tak snadno přístupnou knihu, jejíž četbou by se mohli roznítit v lásce k Marii. Zvláště chci poskytnout látku kněžím, aby mohli kázáním prohlubovat úctu k Matce Boží.

Je zvykem u světských milenců často mluvit o milovaných osobách a vychvalovat je, aby jejich láska došla pochvaly a uznání též u ostatních. Příliš nepatrná je podle toho láska těch, kdo se chlubí láskou k Marii. Málo se starají, aby ji chválili a vzbudili lásku k ní také u ostatních. Tak nejednají praví milovníci této lásky nejhodnější Paní. Ti by ji chtěli všude chválit a celý svět nadchnouti pro lásku k ní. A proto kdykoli mohou ať veřejně či soukromě snaží se zanítit v srdcích všech blažené plameny lásky ke své milované Královně, k níž sami hoří láskou.

Aby se každý přesvědčil, jak je důležité pro blaho vlastní i dobro národů šířit mariánskou úctu, stačí poslechnout hlas Učitelů Církve. Sv. Bonaventura říká, že kdo hlásá Mariinu vznešenost, je si jist svým spasením. Tuto myšlenku potvrzuje i Richard od sv. Vavřince. Říká, že ctít tuto Královnu andělů je totéž, jako získávat život věčný, neboť  tato nejvděčnější Paní poctí v budoucím životě ty, kdo jí ctí za života pozemského. A kdož by neznal přislíbení, jež sama Maria učinila těm, kdo se horlivě snaží, aby byla na zemi poznávána a milována? „Kteří mě vysvětlují, věčně budou žít.“ (Sir 24,31) Tato slova o ní vykládá Církev svatá na slavnost jejího Neposkvrněného Početí. Proto říkal sv. Bonaventura, který tolik šířil Mariinu chválu: „Jásej, má duše, a raduj se kvůli ní, jelikož mnoho dobrého je připraveno těm, kdo ji velebí. A protože celé Písmo svaté mluví o ní, oslavujme Bohorodičku srdcem i jazykem, aby nás přivedla do království nebešťanů.“

Ve zjeveních sv. Brigity se vypráví, že blah. biskup Hemming začínával svá kázaní Mariinými chválami. Svatá Panna se jednoho den zjevila světici a pravila jí: „Řekni onomu hodnostáři, který začíná svá kázání mou chválou, že mu budu matkou, že doporučím jeho duši Bohu a že dobře zemře.“ A skutečně skonal Hemming jako světec v nebeském míru a s modlitbou na rtech. Jinému řeholníkovi z řádu sv. Dominika, který končíval svá kázání zmínkou o Marii, také se zjevila při smrti, chránila jej před zlými duchy, těšila jej a na konec vzala jeho duši s sebou do nebe. Podle sv. Tomáše Kempenského doporučí Maria svému Synu toho, kdo hlásá její přednosti těmito slovy: „Synu, smiluj se nad duší toho, jenž tebe miloval a mne chválil!“

Co se týče duchovního prospěchu mariánské úcty pro lid praví Eadmer: „Neboť přesvaté lůno Mariino bylo cestou k záchraně hříšníků, proto není možné, aby se hříšníci neobrátili a nespasili mariánskými kázáními.“ A neboť je pravda že všechny milosti jsou udíleny lidem jen rukama Mariinýma a že všichni, kdo docházejí spásy, dosahují jí jen skrze Matku Boží, nutně odtud plyne, že na kázání o Marii a na důvěře v její přímluvu závisí spása všech. Jak známo mariánským kázáním posvětil sv. Bernardin Itálii a sv. Dominik obrátil celé kraje. Sv. Ludvík Bertrand vybízel vytrvale v každém kázání k mariánské úctě a podobně činili i mnozí jiní světci.

Maria má moc zachránit všechny svou přímluvou.

Moc matky je tak veliká, že se nikdy nemůže stát poddanou svého syna, i kdyby vládl jako panovník neomezeně nad všemi lidmi své říše.

Je ovšem pravda, že Ježíš má nyní v nebi i jako člověk nejvyšší vládu nade všemi, i nad Marií, protože sedí po Otcově pravici, čili jak vykládá sv. Tomáš, protože jeho lidská přirozenost je podstatně (hypostaticky) spojena s osobou věčného Slova. Přesto však je pravdou, že náš Vykupitel se za svého života na zemi ráčil ponížit a stát se poddaným Marie Panny, jak svědčí sv. evangelista Lukáš: „A byl jim poddán.“ (Lk 2,51) Sv. Ambrož dokonce píše, že Ježíš Kristus byl povinen poslušností Marii, když jí ráčil vyvolit za svou matku.

U ostatní svatých se říká, upozorňuje sv. Richard od sv. Vavřince, že byli sjednoceni s vůlí Boží, jen u Marie lze mluvit o štěstí, že byla nejen podrobena vůli Boží, nýbrž, že podrobovala i Boha vůli své. O ostatních pannách se praví, že „následují Beránka, kamkoli jde.“ (Zjev 14,4); o Marii lze říci, že Beránek Boží chodil na světě za ní, neboť jí byl poddán.

Z toho plyne závěr: Ačkoli nyní v nebi nemůže již Maria poroučet Synovi, přece jen jsou její prosby prosbami matky, a proto mají nesmírnou moc dosíci všeho, oč žádá. „Výsadou Mariinou  u Syna“, píše sv. Konrád Saský, „je, že má nejvyšší moc vyprosit vše, co chce.“ A proč? Protože Mariiny prosby jsou prosby matky. „Z tohoto důvodu“, říká mnich Mikuláš, „může blahoslavená Panna vše, co chce na nebi i na zemi; i v zoufalých může probudit naději ve spasení.“ Proto ji oslovuje: „Dána je ti všeliká moc na nebi i na zemi a nic ti není nemožné, když i zoufalce můžeš povznést k naději ve spasení. Jde-li Matka prosit o nějakou milost Ježíše Krista, Syn si tak váží proseb Mariiných, a tak touží jí vyhovět, že se podobá její přímluva spíše rozkazu než prosbě a ona se zdá spíše paní než služebnicí. Tak chce poctít Ježíš svou drahou Matku, kterou za svého pozemského života tolik ctil. Vyslýchá neprodleně její žádosti a přání.“ Velmi krásně to vysvětluje i sv. Germanos volaje k Marii: „Ty, Matko Boží, jsi všemohoucí, abys zachránila hříšníky. U Boha nepotřebuješ žádného doporučení, protože jsi matkou pravého života.“

Sv. Bernardin Sienský neváhá souhlasit s tímto výrokem, že Mariiných rozkazů poslouchají všichni i Bůh. Ve skutečnosti tím chce říci, že Bůh vyslýchá její prosby tak, jakoby to byly rozkazy. I Eadamer se obrací na Marii slovy: „Svatá Panno, tak vysoko jsi v přízni Hospodinově proto, abys mohla dobýt všechny možné milosti pro své ctitele.“ „Protože tvoje ochrana je všemocná,“ jak říká Kosmas Jeruzalémský. „Ano, všemocná je Maria“, potvrzuje Richard od sv. Vavřince, „protože podle všech zákonů musí požívat královna těchž výsad jako král.“  „Z důvodu toho“, jak poznamenává sv. Antonín, „učinil Bůh Marii nejen ochránkyní nýbrž i vládkyní celé Církve.“

Neboť tedy náleží matce stejná moc jako synu, učinil Ježíš, který je všemohoucí i Marii všemohoucí. Věčná pravda však je, že Syn je všemohoucí od přirozenosti, kdežto jeho Matka je všemohoucí z  milosti. Tato moc je prokázána tím, že Syn neodepře nic, oč ho prosí Matka, jak bylo zjeveno sv. Brigitě. Ta slyšela jednou tato slova: „Matko má, víš jak tě miluji. Proto mne žádej oč chceš, žádnou tvoji prosbu neoslyším.“ A jak krásný důvod uvedl: „Matko má, na zemi ses nikdy nevzpírala učinit cokoli z lásky ke mně. Proto se sluší, abych nyní v nebi ti neodepřel nic oč žádáš.“

Maria se tedy nazývá všemocnou v tom smyslu, jak je přípustné tvoru, který není schopen vlastnosti božské. Je všemohoucí tak, že může svými prosbami obdržet vše, co žádá.

Právem tedy volá k tobě veliká naše Orodovnice sv. Bernard: „Jen chtěj a vše se stane!“  A Eadamer říká: „Cokoli chceš ty, Panno, musí se uskutečnit. Chceš-li povznést hříšníka na vysoký stupeň svatosti, máš k tomu moc.“ Podobná slova vkládá do Mariiných úst sv. Richard od sv. Vavřince:  „Musím být žádána, abych chtěla;  neboť co chci, jistě se stane.“

Mnich Mikuláš rozjímá o její veliké moci a takto vzývá její slitovnost: „Kéž tě pohne tvá přirozená dobrota, kéž tě pohne tvá moc neboť čím mocnější jsi, tím jsi milosrdnější.“

Ó Maria, drahá naše orodovnice, jež máš tak soucitné srdce, že se nemůžeš dívat na nás ubohé a nemít s námi soucit a která máš zároveň  u Boha takovou moc zachránit všechny, které obhajuješ. Nezdráhej se ujmout nás nešťastných; vždyť v tebe skládáme všechny své naděje. Jestli tě nedojímají naše modlitby, dej se pohnout alespoň svým srdcem, dej se pohnout svou mocí. Bůh tě proto vybavil tak velikou mocí, abys nám ráčila tím více milosrdně pomáhat, čím více nám můžeš ku pomoci přispět.

Sv. Bernard nás ubezpečuje, že její láska je nejmocnější, a tak je i nejsoucitnější a neustále nám to skutkem dokazuje.

Celý život byla kromě Boží oslavy jedinou její myšlenkou pomoc nešťastným, a jak víme, měla výsadu, že byla vyslyšena ve všech svých prosbách. Je to známo z události na svatbě v Káně Galilejské.  (Pozn. redakce, podrobněji rozebráno v minulém čísle.) Aby uctil Matku, předešel Ježíš dobu určenou k zázrakům.

Zkrátka je jisté, že není žádného stvoření, jež by nám ubohým mohlo sjednati tolik Božího milosrdenství jako tato dobrotivá Orodovnice. Bůh jí takto vyznamenal nejen jako milovanou služebnici, nýbrž také jako svoji pravou Matku, říká Vilém Pařížský. Stačí slovo Matky a Syn vše vyplní. Pán praví ve Velepísni k nevěstě: „Ty, která v zahradách bydlíš – přátelé poslouchají – dej mi slyšeti hlas tvůj!“ (Píseň písní 8,13) Přátelé jsou světci. Když vyprošují svým ctitelům milost, očekávají vyslyšení pro prosby své Královny u Boha, neboť jak bylo řečeno: Žádná milost se neudílí leč na přímluvu Mariinu. A jak dosahuje Maria milosti? Stačí, že Syn uslyší její hlas. Když ona promluví, Syn jí neprodleně vyslyší.

Vilém Pařížský vykládá v tomto smyslu slova Velepísně a vkládá Synu do úst slova pronášená k Marii: „Ty, jež bydlíš v zahradách nebeských, pros s důvěrou za koho chceš. Nemohu zapomenouti, že jsem tvůj Syn, a proto nemohu nic odepřít tobě, své Matce. Mně stačí zvuk tvého hlasu neboť jsi-li slyšena od Syna, znamená to, že jsi vyslyšena.“ Ačkoli Maria získává milosti prosbami, přece prosí s jistou autoritou matky. Proto musíme být pevně přesvědčeni, že dosáhne všeho, čeho si přeje a nám vyprošuje, praví opat Bohumír.

Koriolán obléhal kdysi Řím a všechny prosby obyvatel a přátel ho nemohly přimět k ústupu. Jakmile se však objevila jeho matka Veturia, nemohl odolat jejím prosbám a hned zanechal obléhání.

Prosby Mariiny u Ježíše jsou o tolik účinnější než prosby Veturiiny u Koriolana, o kolik je tento Syn vděčnější a oč více miluje svoji Matku. P. Justin Miechow píše: „Jediný povzdech Mariin zmůže více než přímluvy všech svatých dohromady.“ Podle Paciuchelliho vyznal totéž Zlý duch na rozkaz sv. Dominika, ústy jednoho posedlého.

Sv. Antonín praví, že prosby Svaté Panny mají povahu rozkazu, protože to jsou prosby matky. Proto nemůže být Maria oslyšena, prosí-li o něco. Z té příčiny vybízí sv. Germanos hříšníky, aby se odporoučeli této Matce a volá k ní: „Protože máš, Maria, u Boha takovou moc jako jeho Matka, vymáháš odpuštění i nejhorším hříšníkům. Ve všem tě uznává Pán za svoji pravou Matku, a proto ti musí vše povolit, oč ho prosíš.“

Sv. Brigita slyšela, jak říkají svatí v nebi přeblahoslavenné Panně: „Požehnaná Královno, co by ti bylo nemožno? Co si přeješ, to je již vykonáno.“ S tím souvisí i známá věta: Co může Bůh mocí, to můžeš, ty Panno, prosbou. A což není hodno dobroty Páně chránit takto čest vlastní Matky? Vždyť sám řekl, že nepřišel na svět zákon rušit, nýbrž jej naplnit. A zákon přikazuje mezi jinými též ctít rodiče.

Sem patří ještě myšlenka sv. Jiřího, biskupa v Nikodemii, že Ježíš plní všechny prosby své Matky, jako by se chtěl odvděčit za to, že mu poskytla svým souhlasem lidskou přirozenost. A sv. mučedník Metod volá: „Raduj se, Maria, ze štěstí, že tvým dlužníkem je Syn, který všem dává a nic od nikoho nepřijímá. Všichni jsme dlužníky Bohu za vše, co máme, neboť vše je jeho darem; tobě se však chtěl sám Bůh stát dlužníkem, když od tebe přijal tělo a stal se člověkem.“ A sv. Augustin říká: „Maria si zasloužila milost dát božskému Slovu lidské tělo a tak i výkupnou cenu pro naši záchranu před věčnou smrtí. Proto předčí mocí všechny, aby nám dopomohla k věčné spáse.“ Sv. Theofil, biskup Alexandrijský napsal:  „Syn má radost, je-li prošen svou Matkou, protože chce všechny dary udílet právě kvůli ní, a tak se jí odvděčit za službu, že mu dala lidský život.“ Sv. Jan Damašský se obrací k blahoslavené Panně slovy: „Protože jsi, Maria, Matkou Boží, můžeš zachránit všechny svými prosbami, jež jsou zesíleny mateřskou mocí.“

Končím se sv. Bonaventurou, který rozjímá, jak veliké dobrodiní nám Pán prokázal, když nám dal Marii za orodovnici a praví k ní: „Jistě nesmírná a pozoruhodná je Boží dobrota, že nám bídným hříšníkům ráčila dáti tebe, Paní, za orodovnici, abys nám mohla vyprosit svou mocnou přímluvou každé dobro, jež bys chtěla. Ó veliká je slitovnost Páně, jenž nám ustanovil za obhájkyni svou vlastní Matku a Paní milosti, abychom neprchali před ním pro rozsudek, který má jednou nad námi vynésti.“


 

Ó jak utíkají vzpurní duchové před touto Královnou. Budeme-li míti v hodině smrti na své straně Marii, nač bychom se strachovali všech pekelných nepřátel. Když Davida děsily smrtelné úzkosti, utěšoval se důvěrou ve smrt budoucího Vykupitele a v přímluvu jeho panenské Matky

„I když mi projít jest údolím stínu smrti, nebojím se zlého..., prut tvůj a hůl tvá – ty jsou potěchou mou (Ž 22,4). Kardinál Hugo vykládá, že touto holí je dřevo kříže a prutem prostřednictví Marie Panny, neboť byla předpovězena Izaiášem jako prut: „Prut vzejde z pahýlu Jesse, výhonek z kořene jeho vykvete.“ (Iz 11,1) Matka Boží, praví mnich Mikuláš, je oním mocným prutem, jenž navždy přemáhá nájezdy pekelných nepřátel.

sv. Alfonz z Liguori

 

Na Té skále zbuduji svou Církev.

 

V pravidelné rubrice přinášíme obvykle výběr z projevů Svatého otce z knihy IL PROGETTO DI DIO. Tentokrát čerpáme výjmečně úryvek z knihy Létající poutník 20. století, kterou napsal otec Šebestián Labo SJ.

 


Chci poznat Fatimu osobně.

Vícero příčin přimělo Jana Pavla II. k pastorační návštěvě světoznámého mariánského poutního místa 12.-15.5. 1982. Svatý Otec chtěl především osobně poděkovat Panně Marii na místě jejího zjevení za mimořádnou ochranu při atentátu přesně před rokem.

Další dva důvody byly již dříve pro papeže věcí srdce. Svou návštěvou Fatimy Jan Pavel II. nejen potvrdil souvislost mezi atentátem a zjevením v Cova da Iria, ale i před celým světem dosvědčil a zdůraznil význam a aktuálnost fatimského poselství, zvláště výzvu Panny Marie k modlitbě a pokání. A hlavně chtěl zasvětit svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

Již v poledne 12.5. na letišti v Lisabonu řekl, že cílem jeho cesty, která má vysloveně pastorační ráz, je Fatima: „Jsem v Portugalsku, abych uskutečnil svůj pěkný sen. Jsem tu jako člen Církve, který si přeje poznat Fatimu osobně.“

Následně Svatý Otec odlétá do Fatimy, aby se tam osobně zúčastnil tradiční pobožnosti, která se tam koná v pozdních večerních hodinách vždy 13.5 a 13.10. V onen den čekalo na poutníka z Říma více než milion věřících, kteří jej zdravili, mávaje bílými šátky, jak je to zvykem v Portugalsku. Podobně zdraví i  Pannu Marii vždy 13.5. na konci mše svaté při slavnostním nesení její sochy.

První kroky Svatého Otce směřovaly do kaple zjevení se sochou ‘krásné Paní’, zhotovené podle údajů tří malých pasáčků. S růžencem v ruce tam zůstal dlouho v tiché modlitbě. Po té v krátké promluvě kromě jiného zdůraznil: „Jak jsem již řekl při svém příjezdu do Lisabonu, již dávno jsem si přál přijít do Fatimy a mé první myšlenky směřovaly k této svatyni s přáním, abych mohl přijít a poděkovat Matce Boží, že mě zachránila. Ve všem, co se stalo, jsem viděl, a nikdy nepřestanu opakovat, zvláštní ochranu Madony. A v náhodě, že se to stalo v onen den – jenže v plánech Boží prozřetelnosti není náhod –jsem viděl výzvu věnovat větší pozornost poselství, které před 65 lety přišlo prostřednictvím malých dětí, skromného venkovského lidu, malých pastýřů.

Přišel jsem do Fatimy s růžencem v ruce, s Mariiným jménem na rtech a v srdci se zpěvem milosrdenství: neboť i mně on učinil veliké věci a jeho milosrdenství je z pokolení na pokolení. Přišel jsem v duchu modlitby a pokání se stejným dojetím, s jakým jsem navštěvoval poutní místa dříve ve svém mládí. Do rukou Svaté Panny skládám všechno to dobré, co jsem vykonal a co ještě vykonám ve služně svaté Církvi.”

Následně papež krátce v různých řečech pozdravil poutníky. Milion věřících se připravuje modlitbou svatého růžence na noční procesí se zapálenými svíčkami. Desátky růžence se předmodlívají v různých jazycích. Po skončení modlitby se krásným zpěvem Ave, ave, ave Maria začíná dojímavé procesí s rozžatými svíčkami známé již mnohým našim poutníkům.

Na druhý den ráno se papež setkal se sestrou Lucií, jedinou žijící ze tří pastýřů, beze svědků. Hovořili spolu téměř půl hodiny soukromě a obsah tohoto rozhovoru zůstal jejich tajemstvím. Následně v 10.00 na 65. výročí zjevení Panny Marie začala mše svatá před bazilikou ve Fatimě, na které koncelebrovalo s papežem několik kardinálů, více než 50 biskupů a 700 kněží.

V homílii Svatý otec rozvedl své myšlenky podrobněji: „Přišel jsem sem dnes, neboť právě v tento den před rokem byl na Náměstí sv. Petra spáchán atentát na papeže. Událost, která tajuplným způsobem souvisí s výročím prvního fatimského zjevení 13.5.1917. Tato dvě data se tak setkala, že je pokládám za zvláštní výzvu k dnešní návštěvě. A tak jsem zde. Přišel jsem poděkovat Boží prozřetelnosti na místo, které si Matka Boží vybrala tak nápadným způsobem.

Chci zde zdůraznit, že Boží zjevení se v Ježíši Kristu skončilo a že Církev hodnotí a posuzuje soukromá zjevení a fatimské uznává proto, neboť obsahují takovou pravdu a výzvu, která je svým podstatným obsahem pravdou a výzvou samotného evangelia: ‘Obraťte se, kajte se a věřte evangeliu.‘ A to jsou slova Mesiáše, která adresuje lidem.

Poselství Fatimy je ve svém jádru výzvou k obrácení a pokání. Toto poselství však není pouhým opakováním známého evangelijního poselství! Fatimská výzva zazněla začátkem 20. století a je zvláštním způsobem určená tomuto století! Vznešení Paní se zvláštní naléhavostí čte ‘znamení času’, znamení naší doby! Jako vždy se výzva k pokání spojuje i s výzvou k modlitbě.

65 let po onom 13. květnu 1917 se dá jen těžko přehlédnout, že spásonosná láska Matky zvláštním způsobem patří našemu století. Láska Matky Spasitele sahá tak daleko jako dílo spasení. Stará se o všechny lidi naší doby, o národy, o společnost, která je ohrožená odpadem od víry a mravním úpadkem. Pokles mravnosti vede k zániku společnosti.“

Nakonec vzhledem ke dramatické situaci ve světě (válka Anglie – Argentina) Jan Pavel II. vyjádřil svoji hlubokou starost, když řekl: „Svět nebyl ještě nikdy tak ohrožen jako dnes, ale současně vyjádřil i svou hlubokou důvěru v Matku Boží: „...která nikdy neodepře světu svou pomoc.“ Milionový zástup na obrovském prostranství odpověděl na papežovu výzvu k míru: „Neposkvrněné Srdce Panny Marie, vysvoboď nás od hladu a války.“

Po Mši svaté následovalo historické zasvěcení světa Janem Pavlem II. Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Text zasvěcení jsme uvedli v Mariině době 3/98.

Po modlitbě zasvěcení papež vyslovil ještě krátkou, ale vroucí prosbu k Bohu a k Boží Matce za ukončení války Anglie – Argentina, aby se předešlo tomu nejhoršímu, kterou zakončil slovy: „Bůh je mocnější než všechno zlo světa!“


 

„Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna..“ (Jan 3,16) Svatý Bonaventura říká, že totéž lze říci o Marii: Tak nás Maria milovala, že nám dala svého jednorozeného Syna.

Kdy nám jej dala?

Dala nám jej předně, když svolila, aby šel na smrt. Dále nám jej dala, když nehájila život svého Syna, když se této povinnosti zpronevěřili soudci buď z nenávisti nebo ze strachu. Můžeme rozumně předpokládat, že by slova Matky tak moudré a tak něžné měla mocný vliv alespoň na Piláta, který by si byl rozmyslel odsoudit na smrt člověka, kterého uznal a prohlásil za nevinného. Avšak Maria  nechtěla pronést ani slůvko ve prospěch svého Syna, aby nezamezila smrt, na které závisela naše spása. Konečně nám jej dala tisíckrát u paty kříže v oněch třech hodinách před jeho smrtí. Tehdy stále jen obětovala za nás s největší láskou Synův život, trpíc sama nejkrutější bolestí. Činila to tak statečně, že podle sv. Anselma a sv. Antonína byla odhodlána třeba jej sama ukřižovat, kdyby nebylo katanů, jen aby naplnila vůli Otce, který žádal jeho smrt pro naše spasení. A jestli Abrahám dokázal podobný skutek statečnosti, chtěje obětovat syna vlastníma rukama, musíme uznat, že Maria jsouc světější a poslušnější než Abrahám, vykonala by to ještě statečněji.

sv. Alfonz z Ligouri

 

„Velebí má duše Pána….“

 


P. Gabriel M. Roschini O.S.M., profesor na papežské lateránské univerzitě v Římě (+1977), proslulý mariolog, publikoval přes 125 mariologických knih. Z jeho práce vyjímáme následující úvahu.

 

Evangelium svými inspirovanými slovy, svým přímým, úsečným stylem k nám promlouvá takto: (Profesor Roschini svoji úvahu začíná čtením z Evangelia. Z důvodu omezeného místa v časopise uvedeme jen místo: Lk 1, 39-79).

Myšlenku navštívit Alžbětu vnukl Panně Marii rozhovor s andělem. Mimořádný zásah Boží u ní tak jako u Alžběty, její příbuzné, dával najevo zvláštní závazky, které zázračně spojovaly dvě nemluvňátka (Mesiáše a jeho předchůdce) a i jejich obě šťastné rodičky. I při tomto vyprávění sledujeme krok za krokem inspirovaný text, který doplníme různými otázkami, jenž se z něj vynořují.

Ve vyprávění evangelia můžeme rozeznat tři fáze: cestu, setkání a pobyt.

 

Cesta „V těch dnech …“, což znamená: v některých ze dní, které přišly po Zvěstování Panny Marie. Cesta Panny Marie se nezačala tedy vzápětí po Zvěstování, ale až některý den po tom. Kdyby se to stalo bezprostředně po té události, evangelium by bylo řeklo: „V ten den …“, v jednotném čísle a ne: „V těch dnech…“.

Během hodin a dní následujících bezprostředně po Zvěstování Přesvatá Panna jistěže žila ponořená myslí a srdcem v onom nekonečném oceánu světla a lásky, kterým bylo božsky zaplaveno její nejčistší lůno. Každá myšlenka její duše, každý úder jejího srdce zajisté směřoval ke vtělenému Slovu, jehož srdce bilo tak blízko jejího.

Kromě toho je dost pravděpodobné, že musela několik dní čekat, dokud si nenašla nějaký bezpečný průvod. Vůbec se totiž nepatřilo, aby se jen tak sama vydala na cestu trvající čtyři až pět dní, vždyť potřebovala i nocovat. Možná se blížily velikonoční svátky, které předepisovaly jednu ze tří povinných poutí do Jeruzalémského chrámu. V tom případě mohl Přesvatou Pannu celkem dobře doprovázet i sv. Josef, až do Jeruzaléma. Říkám až do Jeruzaléma, protože se zdá vyloučené, že by sv. Josef doprovázel Pannu Marii až do Alžbětina domu. Kdyby se to bylo stalo, potom by se byl beze všeho dozvěděl - ze slov sv. Alžběty a z odpovědi Panny Marie - o vznešeném tajemství, které se v ní uskutečnilo. Z evangelia naopak jasně vyplývá, že o tom neměl ani nejmenší potuchy a že byl potřebný zásah anděla, aby utišil jeho znepokojení. Pravděpodobně tedy sv. Josef, který poznal úmysl Panny Marie zdržet se jistý čas u příbuzné Alžběty, doprovodil ji až do Jeruzaléma. Pro těch několik kilometrů dělících Jeruzalém od Alžbětina domu, bylo už myslím dost lehké najít věrného průvodce, ať už příbuzného nebo přítele, zvláště když se cesta uskutečnila ve dnech velikonočních slavností.

Avšak odhlédneme-li i od toho, že se návštěva Panny Marie u Alžběty uskutečnila ve dnech velikonočních slavností, nebylo skutečně těžké najít dobrou společnost při cestování. Každý týden se našel někdo, kdo cestoval do hlavního města, ať už z pohnutek náboženských, nebo obchodních. Jedno palestinské přísloví, které vzniklo sice později, ale platívalo vždy, poukazuje na obezřetnost, s jakou si lidé vybírali průvodce na cesty: „Když uvidíš, že se spravedlivý člověk vydává na cestu a když i ty zamýšlíš jít tou samou cestou, vydej se o tři dny dříve, jen abys mohl cestovat v jeho společnosti: protože strážní andělé ho doprovázejí a on jim přikáže, aby tě chránili na všech tvých cestách. Ale když uvidíš, že se bezbožník vydává na cestu, kterou se i ty zamýšlíš vydat, vydej se raději o tři dny později, aby si se v žádném případě nedostal do jeho společnosti.“

Jistěže nějaký vybraný zástup andělů - jak nám tuto cestu zobrazuje německý malíř Führich (1800-1876) - doprovázel svoji vznešenou Královnu na této dlouhé a namáhavé cestě svojí ochrannou, která byla právě o to účinnější, že zůstala neviditelná.

 

Maria se vydala na cestu. V těchto slovech můžeme přímo vidět energický úkon vůle, který se vnucuje rozumu toužícímu zůstat ponořený do vytržení lásky a poklony bez vyrušení, které nevyhnutelně přichází během dlouhé a namáhavé cesty. O tom není pochybnosti: při přípravě na tuto cestu musela Přesvatá Panna vynaložit určitou námahu, vnutit si jakési násilí. Co to tedy bylo, co jí pohnulo a přimělo k této cestě? Byla to snad snaha přesvědčit se, zda je pravda, co jí anděl řekl o její starší příbuzné Alžbětě? Zdaleka ne! Kdyby to bylo pohnutkou její cesty, Duch Svatý by nebyl skrze Alžbětu vyzdvihl její víru ve slova anděla zvoláním, které je jakoby protikladem Zachariášovy nevěry: „Blahoslavená je ta, která uvěřila.“ Snad to byla touha, co nejdříve seznámit svoji příbuznou, která nalezla takovou přízeň u Boha, s tou přízní, kterou Všemohoucí udělil jí a která byla neporovnatelně větší a seznámit ji s velkými věcmi, které se na ní splnily?.. Ani to ne. Tato domněnka se veskrze nesrovnává s božskou psychologií té, která tehdy, když byla povýšená do neporovnatelné důstojnosti Matky Boží, prohlásila se za pokornou „služebnici Pána“. Vždyť ona jen kvůli tomu, aby nevyjevila velké tajemství božského Krále, raději ponechala sv. Josefa zmítat se trapným nepokojem nad tím, že nevěděl, co se mohlo stát s tou, která byla ztělesněnou čistotou. Možná to byla nepokojná potřeba ulevit překypujícímu srdci před přátelskou duší po tom neslýchaném divu, který se s ní stal? Panna Maria však nebyla průměrnou ženou, která by se byla musela svěřovat druhým, i když by to bylo celkem oprávněné. Jí, která byla taková zdrženlivá, stačilo, když si ulevila rozhovorem s Pánem Bohem. Nebo byla toho příčinnou zvědavost podrobněji poznat všechny zajímavé zvláštnosti, které nebeský posel pouze naznačil? Taková zvědavost, i když by byla nezávadná, dá se snadněji chápat u nějaké jiné ženy než u takového výjimečně vyvýšeného stvoření, jakým byla Panna Maria.

Co bylo tedy pravou pohnutkou toho, že opustila zářivý a pokojný mír skromného nazaretského domečku a vydala se na takovou dlouhou a namáhavou cestu? Pohnutkou bylo sladké tajemství pokory a lásky. Ve svém srdci cítila dvě naléhavé nutnosti. Cítila především potřebu radostně poblahopřát své zestárlé příbuzné a jejímu manželovi za významnou milost, které se jim od Boha dostalo jako odměna za jejich svatý život; milost, která znamenala konec osamělosti jejich domácího krbu, konec nemístného pohrdání od těch, co žili v jejich okolí. Cítila kromě toho potřebu pookřát rozhovorem se svojí svatou a privilegovanou příbuznou a též jí nabídnout své skromné služby ve výjimečně nutných chvílích. Řekl jsem nabídnout jí své skromné služby. Neboť jsem více než přesvědčený, že ve skutečnosti by Alžběta nikdy nedovolila, aby ji obsluhovala ta, o které věděla, že je Matkou Boží. A to tím více, že jako manželka kněze Zachariáše měla k dispozici osoby na všechny domácí práce.

Kolik vůně poníženosti a lásky bylo v tomto vznešeném projevu Panny Marie! Matka Boží se vydává k matce člověka, i když je tento největší z lidí; Královna se chystá sloužit jako služebnice.

Co však v první řadě a nade všechno vedlo Pannu Marii podniknout tuto cestu, byl neodolatelný popud Ducha Svatého, který chtěl dokončit tajemný obraz posvěcení skrze tu, která byla určená za rozdělovatelku všech Božích milostí jako Matka mimořádného plodu života.

 

 „… a pospíchá.“ Evangelium má ve zvyku se v jiných případech vyhýbat slovům, vyjadřujícím duševní rozpoložení různých vystupujících osobností, ale zde nám odhaluje spěch Panny Marie, se kterým se ubírala ke své příbuzné. Tento spěch, jak by se na první pohled zdálo, je v rozporu s morálním profilem Přesvaté Panny a jejím klidným chováním. Je to však rozpor pouze zdánlivý. Láska a pokora dávají křídla jejím nohám. Samotná tíha, sladká tíha, kterou ve vytržení lásky a velebení nesla, jí nejen nijak nepřitěžovala, ale byla jí lehká, dokonce ji posilovala a provázela v rozletu. Nezná průtahy, nevidí překážky, nedbá o oběti lásky. Toto byl důvod proč Panna Maria „pospíchala“ navštívit svojí starší příbuznou.

 

 „… po horách.“ Tento hornatý kraj, ke kterému Panna Maria spěšně zamířila své kroky, se dá snadno určit. Je to oblast vypínající se jižně od Jeruzaléma a u Hebronu dosahuje svého nejvyššího bodu.

Avšak dříve než se dostala do této hornaté krajiny, kolika jinými kraji a místy musela Maria projít! Prošla rozsáhlou Ezdrelonskou rovinou, podobající se jakémusi moři zeleně; prošla mírnými kopci Samaře, co byly jako veselé zelinářské zahrádky a skrze Judejské vrchy, které se po zimní šedosti začaly odívat zeleným listím stromů. Jasné plesání probouzející se přírody podivuhodně harmonizovalo s neméně zářivým plesáním jejího panenského srdce, ve kterém „uchovávala … a přemýšlela“ - jak to vyjadřuje sv. Lukáš (2,19) - o nových, velkých a vznešených věcech, co se u ní naplnily před několika dny. Samotná místa, kterými se ubírala a na kterých spočinul její milý a čistý pohled, probouzela v ní sladké vzpomínky, připomínala nejdůležitější biblické události tak úzce spjaté s těmi, které uchovávala ve svém srdci. Dothain, Sichem, Bethel - jména, která se tak úzce vázala k otci vyvoleného národa a ke všem jeho potomkům, jména bohatá na historii, jejíž středobodem byl právě Ten, kterého ona nosila ve svém panenském životě. Jaké vzletné myšlenky, jaké svaté pocity, jaké nadlidské povznesení se musely probouzet v její mysli, v jejím srdci a v celé její bytosti! V blízkosti Sila se jí musela ukázat nezřetelná tvář nejvěrnějšího Samuela s nestříhanými a neholenými vlasy a vedle něho jeho matka Anna, jak opakuje zpěv plný jásotu, zpěv, který i ona znala - dalo by se říci - nazpaměť a který zanedlouho sama částečně zopakuje mezi stěnami Alžbětina domu.

 

„Srdce mi v Pánu plesá,

k Pánu se zdvihl můj roh,

na nepřítele si otevřu ústa,

neboť se raduji z tvé pomoci.

Není tak svatého, jako je Jahve,

ne, kromě tebe už není nikdo,

Skály není, jako je náš Bůh.

Nerozmnožujte naduté řeči,

z úst ať vám nevyjde pýcha,

neboť Bůh poznání je Pán

a činy odvažuje on!

 

Zláme se hrdinova kuše,

slabí se opásají silou.

Sytí se pronajmou za chléb,

hladoví však přestanou lačnět,

neplodná porodí sedm,

ta, která má mnoho dětí, zvadne.

Pán usmrcuje a též oživuje,

posílá do pekel a volá i zpět.

Pán činí chudým a bohatým stejně,

ponižuje i povyšuje.

Slabého zdvihá z prachu,

ze smetiště povyšuje chudého,

aby ho posadil vedle knížat svého lidu

a dává mu stolici čestnou.

 

Neboť Pána jsou základy země,

kruh země položil na ně.

Nohy pobožných on hlídá,

hříšní však zhynou ve tmě;

ne silou vítězí člověk.

 

Pán rozdrtí své odpůrce,

zahřmí nad nimi v nebi,

Pán soudí končiny země,

králi dává sílu,

zvedne roh pomazaného.“

 

Toho Pomazaného, o kterém předpověděla Anna, že bude povýšen k moci, kterého nosí už ve svém životě, asi tak jako jitřenka ohlašuje slunce, a brzy ho přivede na svět, ponořený v temnotě smrti.

A když jí potom před očima vyvstane posvátné město se svým chrámem, kdo by mohl zopakovat sladké vzpomínky z dětství, které ji v tu chvíli rozkvetly v paměti - která se skrze božské mateřství stala božsky citlivou - a pronikly ji do srdce brázdy světla a lásky. Svatozář světla a slávy, kterou prorokoval Izaiáš, ji už obklopovala.

Hle už přichází do kopců a …zamíří…

 

 „…do jistého židovského města.“ Které je to židovské město, v němž bydlela Alžběta a jenž mělo čest pohostinsky přijmout na tři měsíce Matku Mesiáše a uvést zrození jeho Předchůdce? … Odpovědi exegetů a historiků na tuto otázku jsou skoro nespočitatelné; jsou to odpovědi takové, že vyhovují každému. Do popředí se dostává těchto devět měst: Juta, Hebron, Jeruzalém, Emmaus-Nicopolis, Juda, Macheront, Bet-Zachariášův (Dnešní Beit-Zkaria), Ain-Karem a Bet-lehem.

 

Setkání A již jsme ve vrcholném bodě příběhu, kterým se zabýváme: u setkání. Když Panna Maria došla do města, evangelium o ní říká:

 

Vešla do Zachariášova domu… Místní tradice by raději viděla setkání Panny Marie s Alžbětou ne v domě, který byl ve městě, ale v některém z domů na vesnici. Tam Alžběta, říká sám posvátný text, „se skrývala pět měsíců“, jistě z pochopitelné stydlivosti a i proto, aby se soustředila na chvalozpěv poděkování Pánu. Jenže … kde se skrývala? Snad v některém domě ve městě? To se dá těžko připustit, hlavně když si připomeneme, že hebrejské domy bývaly obyčejně jen přízemní. A jak se mohla skrývat paní domácí?… Podle veškeré pravděpodobnosti se musela tedy skrývat v některém z domů na vesnici, vzdálená z dosahu pohledů, které nebyly velmi taktní, a tam, kde nebyla obtěžovaná návštěvami příbuzných a přátel. A na tom místě, kde byl později vystaven chrám Navštívení, tam se prý odehrálo setkání Panny Marie s Alžbětou.

 

…A pozdravila Alžbětu. Známe pokoru Panny Marie. Ona je první, která zdraví, bez toho, že by myslela na to, že ona je Matkou Boží a Alžběta jen matkou člověka, že ona je Královnou a Alžběta jen její služebnicí. Znamenitě píše sv. Ambróz: „Je třeba, aby panna, čím je čistější, byla tím poníženější a uměla vzdát úctu tomu, kdo je starší.“

Jakou formou pozdravila Panna Alžbětu? Evangelium se o tom nezmiňuje. A není ani třeba, aby se o tom mluvilo, protože užívaný způsob zdravení byl známý. Byl to pozdrav: Scialom lack - Pokoj s tebou! A někdy se k němu připojovalo i jak byli zvyklí židé, když se alespoň měsíc neviděli: „Ať je požehnaný Ten, který nám dal dožít se dneška!“

Nečteme, že by Panna byla pozdravila při svém vstupu i Zachariáše, pána domu. Jeho žalostný stav - byl totiž němý, a podle největší pravděpodobnosti i hluchý, protože se s ním dorozumívali posunky - ho nutil žít odděleně.

Pozdrav, kterým se Panna Maria obrátila na Alžbětu ještě dříve, než stačila vůbec otevřít ústa, nebyl bez tajemného Božího záměru. Hlas Panny Marie měl být totiž nositelem všech milostí, které Vtělené Slovo doslovně žijící v Marii a skrze Marii, mělo rozlít nad touto rodinou.

 

 „Jen co Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě v jejím lůně se zachvělo a Alžbětu naplnil Duch Svatý. Tehdy hlasitě zvolala: Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého!“

Je hodné se pozorněji zamyslet na dalšími událostmi: „Čtyři osoby vidím v tajemství, které dnes oslavujeme: Ježíše a jeho Matku Marii, Jana a jeho matku Alžbětu. O nich mluví evangelium z dnešního dne. Podívejte se však, že všechny tyto osoby, kromě Syna Božího, Ježíše, odehrávají nějakou viditelnou roli … Alžběta osvícená světlem, které se lije shora, poznává důstojnost Matky Boží ve své příbuzné Marii a sklánějíc se před ní, říká: „Čím jsem si zasloužila to štěstí?“ Jan cítí přítomnost svého Mistra a Spasitele a tajemným zachvěním projevuje svoji poklonu: „…radostí se zachvělo dítě v mém lůně“. A jemná Maria unášená kouzlem tajemství, kterým ji naplnil Ten, který je mocný, v nadšení opěvuje slávu a jméno Boží … velebí Jeho dobrotu a velkodušnost: „Velebí má duše Pána!“

Pouze Ježíš mlčí, nehybný v mateřském lůně: ani nejmenší pohyb neprozrazuje jeho skutečnou přítomnost. Ten, který je centrem tajemství, jeví se netečným…

Není třeba se divit, křesťané, že si takto počínal. Chtěl nám tím znázornit, že On je neviditelným hýbatelem, který hýbe každou věcí a všechno vede bez toho, že bychom viděli i ten nejmenší pohyb jeho ruky.

Když však Ježíš neviditelně hýbe všemi těmito herci na podivuhodné scéně evangelia, celkem zvláštním způsobem hýbe Marií, v jejímž životě v tom čase doslovně žil. Božský Vykupitel přichází posvětit Předchůdce, ale přichází skrze Marii; přichází rozdělovat své první dary, své první dobrodiní, ale koná to skrze nejčistší ruce Marie… Je to On, kdo žije v ní, On v ní mluví, On v ní působí. Tři veliká dobrodiní vyplynula z návštěvy Panny Marie: Zachariášův dům byl nevýslovně poctěn; sv. Janovi se dostalo posvěcení; Alžběta byla naplněna Duchem Svatým.

Sláva, kterou se naplnil Zachariášův dům, když pohostinsky přijal na tři měsíce návštěvu vtěleného Slova, žijícího v Marii, nemá a ani nemůže mít obdoby. Za velikou událost se považuje návštěva pozemské královny; o kolik větší byla návštěva Královny nebes? … Jak dobře chápala Alžběta tuto neporovnatelnou poctu, se projevilo tím, že celá ve vytržení zvolala: „Čím jsem si zasloužila, že Matka mého Pána přichází ke mně?“

Druhým dobrodiním, větším než dobrodiní první, je posvěcení Jana Křtitele. Při Mariině hlasu, vypráví evangelium, Předchůdce Ježíšův se zachvěl radostí v matčině lůně. Zázračným způsobem pocítil, podle všeobecného výkladu exegetů, přítomnost Mesiáše a jeho Matky; pocítil nadpřirozenou čerstvost té vlny milosti, která vyrazila z Krista jako z pramene, a skrze Marii jako z potrubí zaplavila jeho duši. A tento božský div, který se na něm uskutečnil, vyjádřil radostným zachvěním, jakoby byl už netrpělivý, sklonit se k nohám Toho, kterému měl připravovat cestu.

To však není dost. Při hlasu Marie, nositelky Božích milostí, Alžběta pocítila, že je naplněna Duchem Svatým. A to je třetí účinek Mariiny návštěvy. Duch Svatý, světlo myslí, nadpřirozeným způsobem odhaluje Alžbětě minulost, přítomnost a budoucnost Marie, její příbuzné. Odhaluje minulost, jak to vyplývá ze slov: „Blahoslavená ta, která uvěřila, že se splní to, co jí oznámil Pán.“ Kdo dal Alžbětě vědět, že Pán řekl Marii zázračné věci, a i to, že Přesvatá Panna tomu bezprostředně uvěřila? … Odhaluje jí přítomnost, protože poznává a ctí ve své mladé příbuzné opravdovou Matku Boží. - „Matka mého Pána“ - a - „požehnaná jsi mezi ženami“. Odhaluje jí budoucnost, totiž budoucí vznešenost Marie, protože jí přijde samozřejmé s naprostou jistotou zvolat: „… neboť se splní to, co jí oznámil Pán.“

Tu řekla Marie: „Velebí má duše Pána!“ Na nadšená slova sv. Alžběty (která vypověděla, jak to zjevuje evangelium, zvýšeným hlasem, jako kdyby je měla slyšet všechna století) Přesvatá Panna odpovídá velebením Toho, který jediný je velký; její prozpěvování je takovým zázračným zpěvem, že se mu žádný jiný zpěv nevyrovná, ať už by byl jakkoliv lahodný, působil by na nás dojmem nesnesitelného nesouzvuku. Je to skutečný zpěv zpěvů, tedy nejdokonalejší zpěv Nového zákona.

Uveďme zde ve verších onen zázračný zpěv, který se vylil z Mariina srdce a který denně opakuje Církev v Nešporách své obdivuhodné liturgie. Maria řekla:

 

„Velebí má duše Pána

a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli,

že shlédl na svou nepatrnou služebnici:

Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit

všechna pokolení ,

že mi učinil veliké věci ten, který je mocný;

Jeho jméno je svaté

a Jeho milosrdenství od pokolení do pokolení

k těm, kdo se ho bojí.

Prokázal sílu svým ramenem,rozptýlil ty,

 kdo v srdci smýšlejí pyšně;mocné svrhl z trůnu

a ponížené povýšil,

hladové nasytil dobrými věcmi

a bohaté propustil s prázdnou.

Ujal se svého služebníka Izraele,

pamatoval na své milosrdenství,

jak slíbil našim otcům,

Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“

 

Námětem tohoto zázračného zpěvu, skromného, ale i vzletného, jako je i ta, která ho zpívala, je plesání naplněné ponížeností a vděčností za milosrdenství, které Marii prokázal Bůh; za milosrdenství uskutečněné v dějinách světa ve všeobecnosti a v dějinách Izraele zvláště. Tato nevelká, ale velkolepá báseň se rozděluje logicky na tři části, nebo lépe řečeno na tři kratší zpěvy, které jsou nabité nejvznešenějšími pojmy. Pojmy jednoduchými, kterými bývají jen věci vznešené a pojmy vznešenými, kterými bývají věci jednoduché. Přesvatá Panna jednoduchým pohledem objímá Boha i člověka, světské i věčné, hmotné i duchovní, minulost i budoucnost, poskytujíc nám takto v několika mistrovských řádcích, v deseti verších nedostižitelnou filozofii a teologii dějin.

Oslavuje především v první části svého zpěvu (v prvních čtyřech verších), milostné účinkování Boha v ní. Mocný, kterého jméno je veliké - uznává to s pokorou - udělal jí velké věci, když ji povýšil skoro do nekonečné důstojnosti své Matky a když ji přibral za společnici ke svému dílu jako Prostřednici mezi Stvořitelem a jeho stvořením. Takto upřel svůj zrak plný blahovůle na poníženost pokorné dcery z Nazaretu, skromné snoubence tesaře, a povýšil ji do nebetyčných výšek Matky Stvořitele a Prostřednici stvoření. Proto ji budou všechna pokolení nazývat blahoslavenou.

V druhé části zpěvu (v dalších čtyřech verších) odvracejíc zrak od vlastní osoby a upírajíc ho na všechno stvoření, oslavuje milosrdné působení Boha při všech událostech lidských dějin, které nejsou ničím jiným než ustavičným uplatňováním ubohosti a milosrdenství: ubohosti ze strany člověka a milosrdenství ze strany Boha, a to zvláště při té události, která je centrem a styčným bodem všech ostatních příběhů lidské historie: při Vtělení Slova v ní. Vykazuje tedy všeobecnou zásadu: „A jeho milosrdenství od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.“ A tím aplikuje tento velký princip na všechny kategorie osob, totiž: na ty, jenž v srdci pyšně smýšlejí, kterým ukázal sílu svého ramene: na ty, jenž jsou na vysokých místech, které ponížil, zatímco ponížení budou povýšení; na bohaté, kteří zchudnou, zatímco chudí budou obohaceni. Po jeho pravé ruce milosrdenství budou postaveni ponížení a chudí a po jeho levé ruce spravedlnosti nadutí a bohatí. Zda-li tu neslyšíme už dopředu ozvěnu slavného horského kázání, které je základním zákoníkem mesiášského království? … Božské paradoxy, které jsou nekonečně jasnější než všechny lidské zásady.

V třetí části zpěvu (v posledních dvou verších) Přesvatá Panna přechází od všeobecných dějin lidstva ke zvláštní historii židovského národa (obraz křesťanského lidu, duchovní Izrael). Je to historie vpletená do pásma příslibů milosrdenství, které dal Bůh Izraeli, svému služebníku, otcům tohoto národa a zvláště jeho otci Abrahámovi. Je to milosrdný příslib, který Bůh skrze Vtělení Slova, začal už uskutečňovat.

Je snad možné si představit ještě vzletnější báseň, než je tato, kterou složila Panna Maria?

Tímto zpěvem se stala Královnou básníků.

 

Psychologie Panny Marie: V Magnificat, jakoby v nejčistším zrcadle, vidíme živě se odrážet mysl i srdce Panny Marie, její myšlenky a její pocity, její rozumovou a mravní vznešenost. Jedním slovem - jedinečnou psychologii Panny Marie.

Zde se odráží především její mysl. Z tohoto zpěvu totiž poznáváme vzlet jejích myšlenek, bystrost a syntetickou sílu jejího intelektu, její básnickou pohotovost, její pozoruhodnou biblickou vzdělanost, protože celý „Magnificat“ vidíme vyzdobený výroky z Písma svatého.

Ale nejvíce se v něm odráží její srdce, srdce naplněné pokorou a vděčností. Uznává totiž svojí ubohost, svoji bezcennost tím, že Bohu jako prameni, vrací onu velebnou chválu, kterou sv.Alžběta prokázala jí. Kromě toho se považuje za služebnici Všemohoucího pro ty velké věci, které v ní vykonal. Pokora je především a hlavně „pravdou“. Její pokorná duše uznala Boží dary a tím poznávala vždy více vlastní bezvýznamnost v porovnání s Tím, který je vším.

 

Přečtěme si ještě jednu stránku velkého Mariina opěvovatele, sv. Tomáše z Villanova, který ve svém pojednání o Navštívení říká: „Potom, co královská Panna ze slov Alžběty vyrozuměla, že Tajemství v jejím životě bylo odhaleno, unášená radostí a naplněná Duchem Božím, rozehřívaná nejněžnější láskou zpívá Pánu sladkou a rozkošnou píseň. Byla hnaná - říkám - aby zpívala zvučným hlasem, neboť natolik ji Duch Boží opájel svojí inspirací. Jindy pouze zřídka mluvila! Jaký to hojný výlev božského vzrušení! Jaký to nesmírný tlukot srdce! Šťastné uši, které si zasloužili slyšet tak radostný a melodický zpěv z těchto panenských úst! Takový nebylo slyšet, co svět světem stojí; proto ho právem nazývají zpěvem v nejvyšším stupni, písní všech písní, protože převyšuje všechny zpěvy důstojností svého původce, důstojností námětu a nádherou stylu. Svaté písmo nám sice přináší některé zpěvy vznešených žen - nemluvíme o zpěvech mužů. Debora opěvuje své vítězství nad Zizarem, Judita smrt Holofernese, sestra Mojžíšova opěvuje vítězství nad faraónem, když se utopil v Rudém moři, a i Anna přezpívala dlouhé díkuvzdání Bohu za narození syna Samuela. Ale celkem jinak se nám líbí naslouchat písni naší Prorokyně! Při této písni se nám Panna jeví jako obratný hudebník, který libozvučnými akordy své harfy zahání démony tak, jako kdysi David svými akordy zaháněl ducha, který trápil Saula: jeho harfa nebyla ničím jiným, než předobrazem harfy Mariiny a jistěže představovala tajemství a zobrazovala to, co se zde naplnilo, neboť skrze Mariiny akordy byl démon zahnán, Předchůdce posvěcen, Dítě se pohnulo a Matka prorokovala. Zázračná píseň! Ježíš Kristus ji nutí uvnitř a Panna ji zpívá navenek. V každém případě to musel být okouzlující hymnus, když měl takového skladatele a takovou zpěvačku. Avšak i sama věc, která je námětem tohoto zpěvu, je tak vznešená, že žádnou řečí není možno dosáhnout jejího vzletu. Neopěvovala vítězství proslavených dobyvatelů, ani zničení faraóna a jeho armády, kterou pohltila mořská hlubina, ani zázračný přechod Izraele vedle zastavených vln. Opěvuje větší divy, a její pohnutky jsou o mnoho vznešenější; oslavuje největší tajemství a děkuje za velkolepé dobrodiní. Díky vzdává nejen za syna proroka, ale za Boha a Pána proroků. Opěvuje Stvořitele, kterého nosí ve svém lůně; Slovo, které se stalo tělem. Opěvuje milosrdné srdce Boží dobroty, i to, že velcí byli poníženi, malí pozdvihnuti, chudí obohaceni. Opěvuje nekonečnou moc lásky, obnovu světa, porážku ďábla, zničení hříchu. Toto jsou ty vznešené náměty, o kterých zpívala Panna. Obdivuhodný styl odpovídá vznešenosti tajemství: je lahodný, stručný a květnatý, jemný a odměřený, ozdobný, půvabný a milý, překypující lahodností a zbožností. Ani nevíte, čemu máte dát přednost, či ladnosti nebo moudrosti! Jakýsi čarovný půvab vládne nad celou touto písní; způsob podání je krátký, ale smysl ukrytý v písni je nekonečný; myšlenky, které obsahuje jsou nejlíbeznější a nejhlubší. Nikdy ještě žena takto nemluvila; žádná panna ještě tak nikdy nezpívala! Múzy všech věků umlkněte! A umlkněte i vy, múzy, pohanstvím natolik vychvalované! Nechť se do mlčení uzavřou šílené Sibyly, nechť se ukryje Poezie, nechť se odmlčí sladká Siréna. I slavík ať už přestane se svým notováním. Umlkněte a utichněte libozvučné chvály lidí i ptáků. Královská harfa zaznívá, Boží Matka-Panna zpívá … Ale slyšíme tedy, jak zpívá tato božská Panna: „Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu mém Spasiteli!“ S jakou zbožností a pokorou vrací Bohu, nejvyššímu dárci veškerých dober, chvály, které byly vzdávány jí! Jako kdyby říkala: Ty moje příbuzná Alžběto, mě vychvaluješ a já nechválím sebe, ale za všechno, co jsi teď o mě řekla, má duše chválí Pána! Tvé dítě, ty sama mi to říkáš, se za mého hlasu pohnulo v tvém lůně, a ve mně zachvívá se nevýslovnou radostí Bůh, Původce mé spásy. Ty jsi mě nazvala blahoslavenou, a nejsi ani první ani jediná, neboť blahoslavit mě budou všechna pokolení. Kde však pramení tato moje blaženost? Mám snad já na tom zásluhu? Ne, jistěže ne, neboť moje blaženost vyvěrá pouze z přízně Boží, když shlédl na poníženost své služebnice. Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení. A to plným právem a podle spravedlnosti, neboť velké věci mi učinil ten, který je mocný. Uznávám jeho milost a Bůh mi pomůže, abych si nepřisvojila jeho velikost! Jsem velká, to je pravda, ale ne skrze sebe, ale pouze proto, že to Všemohoucí chtěl, a tak i udělal; udělal to proto, že chtěl skrze mne vykonat velké věci! A proto je svaté jeho jméno, požehnané a slavné. Avšak jen On sám ví a jen On sám pozná, jak veliké divy se mnou učinil. Stalo se to snad jen pro mě samotnou? Ne, ale pro celý svět, kterému bylo takové dobrodiní přisouzeno, neboť jeho milosrdenství od pokolení do pokolení pro všechny v dostatečné míře, ale v hojnější míře pro ty, kdo se ho bojí. A o jakém milosrdenství mluvím? O tom, skrze které Bůh vysvobodil lidi z otroctví ďábla a učinil je účastníky dědictví království nebeského; a to tím, že napravil zkázu andělů a jejich odpadnutí a On sám vykoupil lidské provinění. Vyvrátil naduté mocnosti nebe a povýšil do něho lidi z milosrdenství, neboť ukázal sílu svého ramene v Slově, ve svém Synovi, a rozptýlil ty, co v srdci smýšlejí pyšně, ať to byli andělé nebo lidé, a vysmál se jejich spiknutím, které snovali ve svých srdcích. Pyšné anděly svrhl ze stolce slávy svojí mocí a povýšil na ně ze země lidi ponížené. Ba více, dobrotami nasytil národy, které po něm lačněly a s prázdnou propustil ty, pro které byla hojnost příčinou, jejich namyšlenosti a zaslepení. Hle, já říkám, že Bůh to udělal mocně a milosrdně, když jsem před jeho očima nalezla milost stát se jeho Matkou. V mém lůně se totiž ujal svého syna Izraele, ne pro jeho vlastní zásluhy, ale proto, že pamatoval na své milosrdenství a též pro svoji pravdomluvnost, jak slíbil našim otcům, Abrahámovi a jeho potomkům, ne na čas, ale na věky. A to čeho se On jednou ujme, to zachová navěky! Vidíte s jakou obdivuhodnou přesností a s jakou jasností představila Maria Vtělení Slova: Suscepit! (lat. Přijal! - pozn. překl.) S jakým půvabem vyjádřila pohnutku tajemství: Recordatus misericordiae suae (lat.: Pamatoval na své milosrdenství - pozn. překl.) - a jak obratně potvrdila Boží pravdomluvnost slovy:

Sicut locutus est ad patres nostros (lat.: Slíbil našim otcům - pozn. překl.) Slyšeli jste někdy píseň, která by byla výřečnější, lahodnější, libozvučnější a půvabnější? Mohlo by být něco rozumnější než tento zpěv Panny? Jak úžasně stručně představuje chválení způsob, povahu a důvod, užitečnost, okolnosti a čas tohoto Božího tajemství! Jak taktně a obratně definovala několika slovy to, co by se dalo vysvětlit jen dlouhým pojednáním! Nejkrásnější ze všech žen, dej nám „..slyšet svůj hlas, svůj sladký hlas, a ukaž nám svůj překrásný obličej. ...“ (Velepíseň 2,14)

 

Královna proroků. Magnificat není jen živým odleskem mysli a srdce Panny Marie, ale je i proroctvím. Ano, stojíme před proroctvím větším, než je proroctví kteréhokoliv století; před takovým velkolepým proroctvím, které by už samo o sobě stačilo dokázat božskost křesťanství a oprávněnost kultu, kterým si Církev uctívá Pannu Marii.

Abychom se o tom přesvědčili, stačí, když se zamyslíme nad tím, co je předpovězeno, jak je to předpovězeno a kým je to předpovězeno.

Předpovídá se minimálně to, že všechny věky jí budou provolávat slávu a přinášet své květy.

Tento velkolepý hold pocty je předpovězen jasně, přesně, bezpodmínečně, jakoby kniha budoucnosti byla otevřená před jejím pohledem.

Kdo však je ten, který předpovídá tak divné věci a tak divným způsobem? Je to snad nějaký velikán této země? Vůbec ne! Je to jen pokorná dcera neznámého a opovrhovaného městečka, snoubenka chudého tesaře, neznámá všem kromě několika příbuzných a známých. Není tu nic, skutečně na ní nic takového není, co by mohlo jakkoliv živit myšlenky o její budoucí velikosti. Ano bylo to skutečně něco, co tuto pokornou Pannu přivádí k řeči, že s předvídavým pohledem míří k obzorům tak vysokým a tak vzdáleným. Vždyť to, co tak jasně a otevřeně předpověděla, se plně uskutečňuje. Volají jí slávu a blahoslaví ji se vzrůstajícím nadšením v každé době, na každém místě, každým možným způsobem. Její jedinečné proroctví se tak naplňuje, že kdosi se o něm dokonce vyjádřil, že se „až přemnoho“ splnilo. Milý můj, není snad toto „přemnoho“ správné? Jak by se kterékoliv proroctví mohlo až tak důkladně vyplnit. Až k takovému stupni zaslepenosti mohl dojít odpor některých sektářů proti té, která je nám nejmilejší ze všech stvoření, která vyšla z Božích rukou!

 

Pobyt. Zůstala u ní asi tři měsíce. Tolik z evangelia. Přesvatá Panna se tedy u své příbuzné zdržela až do narození Předchůdce.

Tři měsíce nepřetržitého spolužití Marie s Alžbětou, Alžběty s Marií. Dvě výjimečné matky - nejzvláštnější matky, jaké kdy slunce vidělo - byly spolu. Jedna i druhá se stala matkou zázračným zásahem z nebe. Jedna i druhá si byly plně vědomy důstojnosti a budoucího poslání svých novorozeňátek; vědomy dvou poslání, která byla tak úzce spjata, natolik zaměřena jedno k druhému! Jednomu i druhému spolu s posláním nebe určilo už i jméno: Ježíš a Jan, jména, která tak výstižně vyjadřovala jejich poslání: Ježíš - Spasitel, Jan - Jahve učinil milost; dvě jména, nad kterými se - kdoví kolikrát - pozastavila zbožná pozornost dvou matek! … Spolu se modlívaly, spolu pracovaly, (snad chystaly výbavu pro svá novorozeňátka), spolu mluvily o Bohu a o velkolepých tajemstvích vykoupení, jehož jitřenka se už světu ukázala. Byly jako matka s dcerou. Jak půvabné je vidět zestárlou Alžbětu, jak lpí na rtech mladé Marie! Vidět mladou Marii, jak je pozorná a uctivá vůči Alžbětě. Vidět, anebo lépe řečeno, uvidět neviditelnou činnost Marie v Alžbětině duši a neviditelnou činnost Ježíše - která nebyla o nic méně účinná - zahlédnout v činnosti Předchůdce!

Byly to tedy tři měsíce neocenitelné radosti pro Alžbětu a pro Jana Křtitele. Jejich šťastný dům byl proniknutý božským ovzduším, které vytvářela skutečná přítomnost Vtěleného Slova a jeho Přesvaté Matky. Písmo svaté nám dává znát, že když archu úmluvy přinesli do domu jakéhosi Obededa a zůstávala tam tři měsíce, Pán nechal sestoupit své milosti a požehnání na jeho dům v takové hojnosti, že se celý jeho majetek velmi rozmnožil, až se tomu celý národ divil (2 Kr, 6, 10-12). Tato archa úmluvy, která zůstávala v domě Obededa, je podivuhodným předobrazem Panny Marie. Živá archa úmluvy zůstávala v domě Alžběty po tři měsíce a zahrnovala ho požehnáním a milostmi.

 

Narození Křtitele. Ze slov evangelia: „Marie u ní zůstala asi tři měsíce a potom se vrátila domů.“- se exegeti a historici ptají, zda se Přesvatá Panna dočkala Křtitelova narození ještě před svým odchodem, nebo zda odešla ještě dříve, než-li se narodil. Jedni tvrdí to, jiní ono, protože jsou zde argumenty pro i proti. Otázku není tedy možno s jistotou rozřešit. Přeci však ti, kteří mluví o přítomnosti Panny v Zachariášově domě v čase Alžbětina porodu, jsou ve většině, a jejich důvody se nám zdají přesvědčivější.

Popírači se opírají hlavně o skutečnost, že evangelista mluví o Mariině odchodu ještě před Křtitelovým narozením, a potom už Pannu Marii dále nepřipomíná. Ale tento důvod není tak silný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Sv. Lukáš totiž svým postupem, který bývá u něho celkem běžný, si zvykl ukončovat příběh ještě dříve, než by začal podávat to, co z něho vzniklo, a tím předbíhá události. Tak například, oznamuje uvěznění Jana Křtitele (3,19-20) ještě dříve, než by naznačil pokřtění Ježíšovo. A přeci je jisté, že Ježíšův křest předcházel Janovo uvěznění. Podobně to mohl udělat i v Mariině případě. Chtěl vyčerpat příběh návštěvy Panny Marie u Alžběty, a proto mluví o jejím odchodu ještě dříve než, začne vyprávět o Janově narození.

Jiný důvod pro popírání přítomnosti Přesvaté Panny Marie u Křtitelova narození nacházejí někteří ve výrazu: „asi tři měsíce“, což prý znamená, že odešla o pár dní dříve. Podle toho, jak se všeobecně hovořilo - poznamenává A. Lapide - „quasi tribus mensibus“ znamená zkrácení času, totiž: „něco méně než tři měsíce“ a ne „tři měsíce a něco“. Ale i tento důvod je málo opodstatněný, ano, dokonce snad ani neobstojí. Příslušné řecké slovo znamená asi tři měsíce, stejně tak méně, jako i více a neznamená tedy nutně méně. Ale dejme tomu, co nepřipouštíme, že tento výraz by měl znamenat „méně“. Může se k tomu poznamenat, ba dokonce musí - podle podání evangelia - že se Panna Maria dozvěděla o šťastném mateřství Alžběty od anděla až po šestém měsíci. Kromě toho, Přesvatá Panna, jak jsme na to již dříve poukázali a jak to vyplývá asi i z evangelia, neodešla hned; nedala se na cestu ještě v den Zvěstování, ale až po několika dnech. Také proto, že se musela tak jako tak připravit na dlouhou a únavnou cestu. Dny, které uběhly před jejím odchodem z Nazareta, mohly doplnit počet dní, které chyběly k jejímu úplnému tříměsíčnímu pobytu u Alžběty; tak se mohla Přesvatá Panna právě tehdy nacházet u ní, tedy na konci devíti měsíců, tedy právě ve chvíli Křtitelova narození. Oprávněně tedy Origenes, sv. Beda a většina vykladačů Písma připouští, že Panna Maria byla přítomná narození Jana Křtitele.

A nechybí ani závažné důvody, které mohou mocně podepřít takovýto logický výklad textu evangelia. Slavný exeget Lukáš z Bruges se vyjadřuje takto: „Jakou lásku by byla projevila Panna, nebo jaká by to byla bývala uctivost od ní, kdyby se vzdálila právě tehdy, když se přiblížil Alžbětin porod, tedy ve chvíli, když se nejvíce vyžaduje přítomnost přátelské osoby? Já sám se domnívám, že naopak, Panna čekala právě na tuto chvíli, aby se potěšila pohledem na tuto Boží milost, aby viděla, líbala a svýma rukama hladila a i do svého náručí brala to dítě, o kterém ji bylo oznámeno, že bylo posvěceno v lůně matky a které při prvním pozdravu zaplesalo radostí a kromě toho bylo určeno za proroka a Předchůdce jejího Ježíše.“

Když tedy připustíme, co je velmi pravděpodobné a skoro i jisté, že Panna Maria byla přítomná při narození Jana Křtitele, je nutné připustit i to, že se zúčastnila plesání a radosti jeho rodičů a sousedů.

Podle veškeré pravděpodobnosti Panna Maria byla přítomná i při obřízce chlapečka, při jeho pojmenování, při Zachariášově zázračném uzdravení a při jeho obdivuhodném zpěvu Benediktus, který se tak připojuje k jejímu Magnificat. Ve zpěvu Benediktus děkuje šťastný otec Bohu za to, že poslal Mesiáše vykoupit Izrael, a též prorocky načrtne vznešené poslání, ke kterému byl povolán tento jeho zázračný chlapec.

S myslí a srdcem takto naplněným velkolepými událostmi Přesvatá Panna opouští Zachariášův dům a zamíří nazpět k nazaretskému domečku. Snadno si můžeme představit srdečnost, s jakou se tyto dvě příbuzné objaly. Snadno se dá též představit, s jakou láskou přitulila Panna Maria malého Předchůdce ke svému srdci, jako kdyby ho chtěla spojit - přes své srdce - se srdcem svého Syna. A mně se skutečně líbí pozorovat takto malého Jana, který se vine k hrdlu Panny Marie, skrze kterou byl posvěcený, jako kdyby se od ní nechtěl nikdy odloučit.

Tolik Prof. P. Gabriel M. Roschini O.S.M., profesor na papežské lateránské univerzitě v Římě.        


 


"Jest vyloučeno, že byste neměli řádnou vědomost o tom hrozném boji, který zuří v naší době na všech stranách proti Bohu. Proti svému Tvůrci zuří pohané a bohužel i národové křesťanští; společné heslo všech těch nepřátel Božích jest: Pryč od nás! My nechceme, abys Ty panoval nad námi! U tak mnohých křesťanů úplně vymizely úcta a bázeň před věčným Bohem a na Boha a jeho zákon se nebere žádný zřetel ani v životě veřejném, ani v životě soukromém. Vší mocí a chytrostí ďábelskou chtějí ze srdcí lidských úplně vyvrátit upomínku na Boha. Když to všechno uvážíme, musíme mít obavu, že tato zkaženost a zvrhlost lidstva jest počátkem oněch hrůz, které nastanou na konci časů a že syn zatracení, o kterém mluví apoštol, již skutečně na světě obchází!"

svatý papež Pius X. ve své první encyklice z 4.10.1903



Otázka:

Jak je možné, že Bůh ve Starém zákoně jakoby podporoval špatné jednání svého vyvoleného národa, pomáhal jim pobít nepřátele a podobně?

 

Odpověď:

Bůh se snaží lidstvo, zkažené hříchem, postupně napravovat. Proto klade nejprve menší požadavky směrem k dobru, v ostatním respektuje pravidla, která se přirozeně vyvinula, i když se vyvinula v podmínkách zkažené lidské přirozenosti, poznačené dědičným hříchem, ne vždy podle jeho vůle. Již tehdy Bůh ve své lásce přijímá lidi takové, jací jsou. Nakonec často to musí dělat i nyní, po takové době jeho laskavého otcovského působení.

Víme, že Ježíš říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Já vám však říkám, když tě někdo uhodí po jedné tváři, nastav mu i druhou.“ Zde jasně vidíme ten postup, že Bůh dává lidstvu nejprve menší požadavek, až byl přijatý, vede nás dále směrem k dobru. Byly doby, kdy zásada: „Oko za oko, zub za zub“ byla velkým pokrokem. Kdy bylo zažité za urážku zabít, či za zabití jednoho vybít celý kmen. Tenkrát byla tedy velkým pokrokem rovná míra odplaty. Tehdy nebylo možné žádat zásadu: „Když tě někdo uhodí po jedné tváři, nastav mu i druhou.“ To by tenkrát ještě nebylo ani pochopené ani účinné. Nebyla na to ještě zralá doba, lidé ještě nebyli vyspělí poznat šlechetnost takového jednání. Považovali by to za slabost a slabocha by podle platného práva silnějšího s dobrým pocitem utloukli. Ano, s dobrým pocitem, neboť když jsem silnější, bohové mi dali sílu a tím mi sami bohové dali do moci i ty slabé. Izraelité při ještě ne dost dobrém poznání Boha toto chápání ve značné míře přijímali od pohanských národů. A tak to platilo i mezi národy. Když některý národ vítězil na druhým, říkalo se o tom poraženém národě: „Kdeže je jejich bůh, že jim nepomáhá?“ Dokonce poražený národ byl schopen přijmout boha anebo bohy vítězného národa, a to dobrovolně, neboť se ukázalo, že jejich bůh je mocnější, proto se budou raději utíkat k němu než ke svému, který je neochránil.

A v těchto podmínkách přichází Bůh mezi své pomýlené děti, uchvácené mu jeho nepřítelem. Přichází mezi ně a chce se jim dát poznat. Chce, aby jej přijali, aby mohl být jejich Otcem a vést je ke spáse.

Představme si, že bychom my, lidé z našeho civilizovaného prostředí přišli někam do zapadlého kouta Asie a našli tam nějaký zapomenutý národ, kde panovník krutě vládne, platí krutá a nelidská pravidla spravedlnosti. Možná bychom tam chtěli zavést naše právo, na které oni ještě nejsou duchovně vyspělí a najednou bychom viděli, že jsme způsobili mnohem větší zlo, než pomoc, neboť v jejich podmínkách jsou tyto pro nás kruté podmínky potřebné. Kdybychom jim chtěli skutečně pomoci, museli bychom se snažit nejdříve o duchovní pokrok a ten by potom sám přinesl i tomu přiměřené právo. Tak to dělá Bůh.

Víme, že v časech války vojenské soudy vynášejí neuvěřitelně kruté rozsudky, jaké si v časech míru nedovedeme představit. Víme, jak na námořní lodi tvrdě trestají přestupky, neboť každý nepořádek v disciplině tam přímo ohrožuje životy posádky celé lodi.

Lidstvo se dostalo do moci Božího nepřítele a je nemocné hříchem. Nízké duchovní úrovni odpovídají i podobná pravidla spravedlnosti, která se v daných podmínkách vyvinula. Tedy ne Bůh, ale hřích je původcem zloby lidstva a tedy přiměřeně tvrdého práva. Když chce Bůh lidstvu skutečně pomoci, musí mu pomoci duchovně se povznést. Musí lidi přijmout takové, jací jsou, tolerovat i jejich pravidla, přiměřená jejich duchovnímu stavu. Když se podaří duchovně je povznést, budou se měnit i pravidla. Když Bůh je laskavý Otec, který chtěl skutečně pomoci, musel to tak udělat. Tak musel Bůh zacházet i se svým vyvoleným národem. Musel se jim dát pocítit i tak, jak to oni čekají, musel se jim dát pocítit svojí pomocí v těch divokých podmínkách, které tehdy platily, když kmeny a rody se stále vzájemně podmaňovali, ohrožovali, když platily zákony kdo z koho. Těm, kteří se k němu hlásili, projevili mu věrnost a byli ochotni se dát jím vést cestou směrem k dobru z toho hrozného marasmu zloby, těm musel ukázat, že se dobře rozhodli, že On je skutečně jediný a všemohoucí Bůh, že je dokáže ochránit proti jejich nepřátelům.

Ano, je to pravda, že i ti nepřátelé jsou lidé, jeho stvoření, jeho děti. Nám se to dnes zdá možná neuvěřitelné, ale v té době, když se chtěl dát poznat i těm jiným národům, nejlépe jej byli schopni poznat tak, že byli poraženi národem, který uznával pravého Boha. Tehdy chválili Boha Izraelitů, neboť viděli, že je skutečně mocný, že skutečně on je Pán. To patřilo též k pravidlům, která platila v té době, která Bůh nechtěl násilně měnit, ale přijal je taková, jaká byla.

Možná bychom se ptali: Ale co křivdy, které při tom utrpěli jednotlivci? Kolik jich nevinně trpělo a zahynulo? Ano, na tomto světě není spravedlnost. Ale zde to nekončí. Svaté písmo má překrásný výraz pro příchod do věčného života, že „tam Bůh setře každou slzu z očí“. Ta slza, přinesená z tohoto pozemského života, to jsou křivdy a utrpení. Když se někomu stala křivda, násilí, sám Bůh mu „setře každou slzu z oka“. Tedy až tam bude dovršena spravedlnost. Tehdy budou šťastni ti, co tam nepřišli s dluhem, ale naopak, má jim být něco vynahrazeno.

Žádná křivda, zlo, násilí není od Boha, ale od Zlého, který má velkou moc nad lidmi, neboť se mu hříchem oddali. On způsobuje zlo a Bůh jej mění na dobro, na věčné dobro svých dětí. Proto ho někdy dopouští, nebo ho dopouští jen tehdy, když z něj může vzejít dobro. Tomu nás chtěl Ježíš naučit, když přijal a podrobil se zlu, aby ho mohl změnit na dobro pro všechny. Proto jej Otec neuchránil utrpení, i když mohl. Dopustil jej, neboť věděl, že Ježíš jej může změnit na velké dobro, na velké vítězství pro sebe a spásu pro všechny. Vše, co Bůh na nás dopustí, je nám určeno jen na dobro. Jen my musíme svoji šanci správně přijmout a nepromarnit. Ne nadarmo žalmista říká: „Zkuste a přesvěčte se, jak dobrý je Pán.“

Pokud se při čtení Starého zákona nedokážeme s některými věcmi vyrovnat, je to tím, že se nedokážeme vžít do smýšlení a podmínek té dávné doby. Tak jako v mírových podmínkách si nedovedeme představit, že by lidé mohli jeden na druhého střílet a zabíjet se a přitom se modlit k Bohu. Ale když se ve válce rozpoutá mechanismus zloby, všechno vypadá jinak. Chlapci na jedné i druhé straně dostanou zbraně a když nestřelíš ty, zastřelí tebe. V mírových podmínkách si nedovedeme představit modlitbu vojáka k Bohu, když usíná někde v bojových podmínkách a potom ráno vstane a jde střílet do lidí. Abychom to pochopili, museli bychom to asi sami prožívat. Bůh nás umí pochopit v každé době, neboť to všechno s námi prožívá a ve svém slitování je nekonečný. Přijímá nás takové, jací jsme. A to ještě i nyní, po dvou tisíciletích působení křesťanství, když by zde již skutečně měla platit jiná pravidla, pravidla spravedlnosti a lásky.

Proč se tedy pohoršujeme nad tím, že Bůh před tisíciletími, ve starozákonní době, byl trpělivý vůči lidem té doby, že je přijímal takové, jací byli a pomáhal jim k zušlechtění tak, jak se to tehdy dalo. A lidé to vnímali tak, jak to nacházíme zachyceno ve spisech Starého zákona.

A.V.

(Vybráno z Máriiny doby 4/93)


 

„Na tomto místě je cítit, jak bije srdce národa v srdci Matky. A víme velmi dobře, že toto srdce pulsuje se všemi velkými historickými chvílemi národa. Zde srdce národa kvílelo v těžkých dobách, ale i jásalo radostí ve chvílích vítězství.

Matko Boží, já, Jan Pavel II., první papež – poutník na této Jasné Hoře, znovu se ti zasvěcuji a svěřuji ti, ó, Matko Církve, všechny problémy církevního společenství, všechno poslání a všechnu službu v Církvi, v době, kdy se chýlí ke konci druhé tisíciletí na naši zemi. Všechno svěřuji Tobě, ó, Matko! Jsem člověkem velké naděje. Této naději jsem se naučil zde!“

Jan Pavel II., Jasná Hora – Čenstochová, 1979

 

ORA PRO NOBIS

 


Pannu Marii není možné poznat najednou a úplně, neboť je obklopena tajemstvím vykoupení (srv. LG 56). Můžeme ji poznat jen postupně a částečně, jako poznáváme svoji přirozenou matku z jejich drobných úkonů v každodenním životě.

K našemu širšímu poznání Panny Marie mají přispět i epizodky, ze kterých některé jsou autentické zázraky a z některých zase není možné vyloučit milostivý zásah té, kterou Spasitel světa dal lidem za matku při vrcholném projevu své lásky na Golgotě. Toto poznání v nás zajisté zvětší synovskou důvěru, lásku a oddanost vůči Matce.....

Tolik z úvodu knížky Matčino srdce - sbírka mariánských příkladů, kterou připravili slovenští salesiáni v Římě. Pravidelně z ní přinášíme příběhy do této rubriky Ora pro nobis. První z příběhů tentokrát je však autentické vyprávění otce biskupa.

 

Otec biskup Hnilica vypráví:

Když jsem byl tajně vysvěcen na biskupa, řekl mi světící biskup: „Tak, tvoje diecéze je rozprostřena mezi Pekingem, Moskvou a Berlínem.“ To bylo celé území, které bylo tehdy pod vládou komunismu. Měl jsem zde pomáhat nahradit ty biskupy, kteří byli vězněni.

Později na 30. výročí svého svěcení jsem koncelebroval mši svatou se Svatým Otcem a při snídani jsem mu řekl: „Svatý Otče, jen vy máte větší diecézi - celý svět. Hned potom je moje diecéze: Peking – Moskva - Berlín.“ A on mi řekl: „Pavle, to je tvé misijní území. To největší a nejnebezpečnější (v době komunismu), ale i to nejurgentnější. A ty musíš hledat ty nejlepší síly katolické Církve pro tuto diecézi.“ Já jsem ale jednou ve svatyni řekl Panně Marii: „Rusko není má diecése, ale Tvá. Ty jsi se ve Fatimě zavázala obrátit Rusko. A Ty hledáš tyto síly.“ Ale určitým způsobem jsem se cítil morálně za Rusko zodpovědný a snažil jsem se jít do Ruska ať již tajně nebo úředně, ale ani jednou se mi to nepodařilo. Ale v den zasvěcení Ruska jsem byl v Kremlu! Jak jsem se tam dostal? Již mnoho let jsem znal Matku Terezu, často jsem se s ní setkával. A v tu dobu jsem byl právě jejím hostem v Kalkatě. A ona znala ruského konzula a poslala k němu sestřičku s mým pasem. Tam jsem dostal transitní visum Kalkata – Moskva - Řím. A 5 dní jsem se mohl zdržet v Moskvě. Více jsem nepotřeboval. Jel jsem tam ještě s jedním knězem, kterého jsem dříve ve Fatimě vysvětil pro Rusko, ale oba jsme cestovali v civilu, bez kolárku a bez kříže. Matka Tereza mi dala ještě s sebou svůj osobní růženec.

Když jsem přišel na letiště v Moskvě k pasové kontrole, dal jsem úřadníkovi pas. On se tak díval střídavě na mě a na můj pas a rusky se mě ptal, jestli jsem to já, jestli je to můj pas. Já mám italský pas, tak jsem italsky odpověděl: „Ovšem, že jsem to já.“ On mi ale nerozuměl. Já jsem mu rozuměl, ale nechtěl jsem prozradit, že rusky rozumím. Dlouho rozmýšlel, potom vzal telefon a začal telefonovat. Já jsem si vzal v kapse růženec, který mi dala Matka Tereza a začal jsem se odevzdávat Panně Marii. Protože jsem ve východních státech byl brán jako nepřítel, ještě v letadle můj průvodce řekl: „Otče, my jedeme na 5 dní do Moskvy, ale možná skončíme15 roků na Sibiři.“ A nyní, když ten úřadník začal telefonovat, zdálo se, že se to uskutečňuje. Bylo 15ºC pod nulou, ale mně nebylo zima. Stale jsem se odevzdával Panně Marii, modlil jsem se bolestný růžence. Byl jsem ochotný jít na Sibiř, ale přece srdce bušilo.

Naštěstí nikdo na druhé straně ten telefon nezvedal, bylo pět ráno. Buď spali anebo byly telefony mimo provoz. Pak vyšel ven s mým pasem a znovu ukazoval na pas a na mě a chtěl vědět, jestli jsem to skutečně já. A já jsem znovu italsky odpovídal a on nerozuměl, tak znovu šel do místnosti a telefonoval, dlouho, dlouho. Nikdo to nezvedal. Už mi ho bylo líto, byl to mladý kluk. Nevěděl jestli mě má zavřít nebo pustit. Nakonec klepl razítko a řekl: „Jdi, jdi, rychle!“

Velmi rád jsem poslechl. Takže skutečně mohu říci, že růženec mi otevřel dveře do Moskvy.

Potom jsem měl ještě prohlídku zavazadel, kde jsem měl biskupský kříž a asi 100 medailek se Svatým Otcem na jedné straně a na druhé straně byla Pieta. Ty jsem chtěl rozdávat v Rusku. Policista to objevil, vytáhl ven a říká: „Co je to?“ Já mu říkám: „To je památka z Říma.“ Vypadá to jako stříbrné, ale není to stříbro. Díval se na ní dlouho z jedné strany a z druhé.... Viděl jsem, že se mu líbí: „Jestli se Vám líbí, tak si ji vezměte. I víc.“ On se nenápadně rozhlédl a šmyk s ní do kapsy. Tak mi medaile Svatého Otce otevřela také bránu do Ruska.

Když jsem to pak vyprávěl Svatému Otci řekl mi: „Tak nechej i mně na památku.“ Dal jsem mu ji. Papež ji políbil, a pak se podíval a on to byl jeho obraz!

„Co jsi mi to dal políbit!?“ zlobil se. Ale víte, papež má smysl pro humor.

A právě v ten den zasvěcení byl svátek a Kreml byl otevřen pro turisty. A já jsem více nepotřeboval, šel jsem s turisty.

Hned jsem se vydal do chrámu sv. Michaela, ale nevěděl jsem to, tak jsem se zeptal jaký je to kostel? Vrátná řekla, že je to kostel sv. Michaela. A já jsem se jí zeptal, jestli ví, kdo to byl Michal. „To byl archanděl,“ odpověděla, tak se jí ptám: „A jsi ty věřící?“ „Ano, já jsem věřící,“ řekla. „I já jsem věřící,“ odpověděl jsem „A víte, že Michal znamená: Kdo jako Bůh! Kdo je tak mocný, tak dobrotivý jako Bůh! A pro nás to znamená, že Bůh je tím největším vítězem. A i když je nyní zde i na západě pronásledovaný, tak se nemáme čeho bát.“ A ona odpovídala: „Ja znaju, ja znaju.“ Skutečně byla věřící.

Mé druhé jméno, které jsem si vzal při svěcení je také Michael, tak jsem jí řekl: „Víte, já se jmenuji také Michael.“ A ona živě odpovídá: „To je Váš kostel, račte dál!“ Tak to vidíte, Pán Bůh si dovolí i žerty. Tak mě přivítala úřední osoba v době totality v kostele v Rusku!

V kostele jsem se postavil před oltář a vyndal z aktovky deník Pravda a v ní jsem měl ukrytou modlitbu zasvěcení Svatého Otce. Před oltářem sv. Michaela jsem se spojil duchovně se Svatým Otcem a se všemi biskupy a modlil jsem se v duchu tuto modlitbu.

Následně jsem šel do chrámu Nanebevzetí Panny Marie a tam jsem se postavil před oltář Panny Marie. Ve středu je trůn patriarchy (tehdy to bylo jako muzeum), takže mě ze zadu nemohl nikdo vidět.

Opět jsem vzal do rukou komunistickou Pravdu, ve které bylo L’Osservatore Romano, a tak jsem to měl před sebou. Kolem občas chodili vojáci, ale říkali si: No to je horlivý komunista, ještě i zde čte Pravdu! A znovu jsem se spojil duchovně se Sv. Otcem a s biskupy a opět jsem recitoval modlitbu zasvěcení. A tam jsem také sloužil mši svatou. Za oltář mi sloužila moje taška, víno jsem měl již smíchané s vodou v lékovce, hostie jsem měl také u sebe v sáčku. Mešní text z tohoto svátku jsem měl vložen v těch novinách Pravda. Tak jsem si říkal: “Dnes je tam skutečně pravda!”

Tato mše svatá byla tou nejvíce otřásající mší v mém životě. Zapomněl jsem na nebezpečí, které mě obklopovalo. Poznal jsem sílu a nebezpečí komunismu v době, kdy jsem před žil v Československu, byl jsem i vězněn. Velikost a moc komunismu a policie mi však v tu chvíli v porovnání s Božím milosrdenstvím a láskou Panny Marie připadaly jako nic. Dnes je ten největší den v tisícileté historii ruského křesťanství! Dnes bude v Rusku poražená satanova moc! Protože dnes klade Kristův zástupce s mnoha nástupci apoštolů tuto krajinu do Srdce Panny Marie a Ona zvítězí! To jsem skutečně pocítil. Když byl Kristus v Hostii svátostným způsobem přítomen, pomodlil jsem se modlitbu Zasvěcení potřetí. A Kristus byl osobně, svátostně přítomen po 70 letech poprvé v Kremlu.

Když jsem opouštěl Kreml byl jsem jiný člověk. Nikdy před tím jsem tak velmi nepocítil blízkost, lásku a mocnou ochranu Panny Marie jako v těchto chvílích. Každému, s kým jsem se potkal jsem dal na čelo křížek a daroval mu medailku. Lidé si je brali, políbili a schovávali. Kněz, který byl se mnou později řekl: „Já jsem znal otce Pavla 7 let, ale nikdy jsem ho neviděl tak živého tak energického! Kdyby byl potkal Brežněva, tak mu dá také medailku a také ho požehná!“

Ještě ten večer jsem šel po Rudém náměstí a viděl jsem tam nápis Komunismus zvítězí. To bylo pro mě jako nůž do srdce... Řekl jsem, ne - Kristus zvítězí! A před několika lety jsem tam se stovkami mladých lidí korunoval sochu Panny Marie. Už tam tedy není ten nápis, ale je tam socha Panny Marie!

Na radu Matky Terezy jsem pod trůn patriarchy položil zázračnou medaili. V den 13.10.1989, ve výroční den zjevení ve Fatimě, vstoupil patriarcha opět na svůj trůn a slavil v Kremlu liturgii!

Když jsem Svatému Otci vyprávěl o mém pobytu v Moskvě, měl v očích slzy: “Je to pro mě skutečné znamení neboť někteří kardinálové, biskupové a teologové byli proti tomuto zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Ale Bůh přece poslal katolického biskupa do Moskvy, aby na místě vykonal zasvěcení. V  tento den tě vedla za ruku Panna Maria!”

“Ne, Svatý Otče, Ona mě nevedla. Ona mě nesla ve svém náručí....”

 

Panna Maria, brána nebes.

Mons. Bermyn, apoštolský vikář ve východním Mongolsku, byl na cestách. Navštěvoval křesťanské osady roztroušené po rozsáhlém území. Jednou večer zabloudil a počasí bylo velmi nepříjemné. Misionář kráčel jen tak naslepo a až pozdě v noci přišel k malému domečku, kde s pocitem nejistoty prosil o nocleh. Lidé ho přijali velmi laskavě a začali mu hned připravovat večeři.

Po chvíli si mons. Bermyn všiml, že jen co jeho hostitelé zjistili, že je katolickým knězem, zmocnilo se jich zvláštní vzrušení. Vyměňovali si vzájemné pohledy a posuňky, něco si šeptali. Nebylo se čeho bát, ale misionář chtěl vědět o co jde, a tak se jich zeptal, zda je všechno v pořádku.

Tehdy mu jeden z nich řekl, že jejich maminka velmi pokročilého věku je velmi nemocná, její stav je beznadějný a jistě by jí velmi potěšilo, kdyby jí misionář navštívil.

Mons. Bemyn ochotně svolil. Zdálo se mu to však divné, neboť s rozhovoru s hostiteli vycítil, že jsou všichni pohané.

Jen  co vstoupil do stařenčina pokoje, ona se trochu pozdvihla na lůžku a zeptala se: „Jste služebníkem Pána nebes?“ V těch krajích totiž říkají katolickému náboženství „Náboženství Pána nebes.“

„Ano stařenko, odpověděl přívětivě misionář. „Čekala jsem vás, pokračovala nemocná s rozzářenou tváří a začala vyprávět: „Já  a celá moje rodina jsme pohané, ale já nejsem nepřítelem vašeho náboženství, naopak, velmi se mi líbí a znám jej. Asi před 50-ti lety jsem se spřátelila s jednou mladou křesťankou, která mě naučila modlit se Zdrávas Maria. Když jsme se museli rozloučit, byla jsem velmi zarmoucená, ale ona mi doporučila modlit se každý den tuto modlitbu k Nebeské Královně. Ujistila mě, že Ona mě neopustí ani v hodině mojí smrti, a tak po smrti budeme navždy spolu  v nebi. Této noci se mi zjevila nádherná Paní a řekla mi: „Dcero moje, přivedu ti kněze. On ti udělí svatý křest, a tak se staneš hodnou přijít do nebe.“

Misionář poslouchal s dojetím. Položil stařence několik otázek o pravdách víry, a když viděl, že je dostatečně připravená, pokřtil ji. Za několik hodin stařenka pokojně zemřela.

Když otec odcházel, nemohl se vzpamatovat údivem a dojetím, neboť jedna věc je jistá, že Panna Maria je ‘Brána nebes’  a je úžasné vidět na vlastní oči, jak se tato pravda uskutečňuje. Napadlo ho: Jak si umí Panna Maria poradit! Způsobí, aby jeden misionář zabloudil, jen aby našla cestu do nebe duše, která jí o to s důvěrou prosí.


 

Říkali tomu zázrak na stadionu Parc de Princes ve Francii.

Jako svou šestou cestu po svém zvolení navštívil začátkem června 1980 papež Jan Pavel II. Francii. Podle mnoha novinářů to byla cesta těžší, než všechny předchozí, které do té doby Svatý otec podnikl. Důvodů bylo několik. Jedním z nich byl v tu dobu živý problém s arcibiskupem M. Lefebvrem. Celková cesta Svatého otce byla úspěšná, za výjmečnou lze nazvat událost setkání s mládeží na stadionu v Parku Princů.

Ten večer byl známý stadion pro cyklistické závody místem neobyčejného setkání Svatého Otce s francouzskou mládeží, ze které se 50 000 dostalo na stadion a právě tolik se muselo spokojit s místem okolo stadionu. Nejdřív přednesl papež krátkou řeč, a po té následoval přímý dialog, ve kterém odpovídal na otázky mladých Francouzů. Některé otázky byly již před návštěvou odeslány do Říma, ale nakonec padaly otázky bezprostředně.

Některé z nich: „Čím je pro vás Ježíš? Co je úkolem kněze? Jak se modlí papež? Proč se vždy při svých zahraničních návštěvách setkává s hlavami států?“ A potom jedna z přímých otázek položená ateistou: „Jaký je to Bůh, kterému se klaní?“ A odpověď: „Je to Bůh osobní a ne pouze Bůh filosofů a mudrců, je to Bůh, který existuje.“

Někdy zavládlo na stadionu ticho, že bylo možné slyšet mouchu, jako tehdy, když říkal, proč se setkává se státníky.

Na otázku o vztazích zamilovaných popř. zasnoubených lidí papež řekl: „Chlapci a děvčata, mějte velkou úctu ke svému tělu, ale i k tělu druhého! Kéž vaše gesta, vaše pohledy jsou vždy výrazem vaší duše. Klanění se tělu? Ne, nikdy! Pohrdání jím? Ještě méně! Ovládání těla? Ano! Proto, abychom skutečně mohli milovat, je třeba se distancovat od mnohých věcí a především o sebe samého. To je pramen vyrovnanosti a tajemství štěstí.“

Tato papežova slova navzdory jejich náročným požadavkům vyvolala radostný i nadšený souhlas.

Vytvořila se situace, která byla pro všechny velkým překvapením. Svatého Otce se někdo zeptal, jaká je úloha ženy v Církvi. Jan Pavel II. k této otázce mezi jiným řekl: „Prosím ros, abyste často mysleli na Marii, Kristovu Matku.“

Nadšené ovace přešli ve spontánní zpěv: „Ave. ave, ave Maria.“ Svatý Otec se pomalu zapojuje do zpěvu. Tento krásný mariánský refrén trval deset minut. Neuvěřitelné.

Podle mnohých „znalců“ situace tato zlaicizovaná francouzská mládež, zbavená náboženského přesvědčení, zpívá zbožně refrén známe písně o Bernadetě. Jan Pavel II. nečekaně poznamenává: „Jsem velmi dojatý, neboť právě tak se zpívá i v Polsku.“ Nato mládež vytváří kruh, zpívá Otčenáš a podává si ruce s papežem v čele, drží je zvednuté a zpívá: „Pán je blízko“ a polsky pozdravují svého staršího přítele: „Do widzenia!“

„Musíte se modlit k Bohu na kolenou a úpěnlivě ho prosit, abych mohl splnit úlohu, kterou mi svěřil.“

Jan Pavel II., 3.6.1997 v Gniezno

 

Setkání s mládeží se protáhlo do půlnoci a tisk jej označil jako zázrak na stadionu Parc de Princes. Něco podobného Paříž nezažila. Druhý den ta stejná mládež ze stadionu nosí sebevědomě před překvapenými Pařížany transparenty s nápisem: Merci, Marie, pour notre Pape – díky, Maria, za našeho papeže!

Kdo by byl předtím připustil, že 60ti letý bělovlasý muž dokáže do takové míry zmobilizovat zesvětštěnou mládež Francie!?

 

V roce 1977 papež Pavel VI. hovoří: „V této chvíli panuje ve světě a v církvi velký zmatek, a to, co je sporné, je víra. Stává se mi nyní, že si opakuji větu z evangelia sv. Lukáše: ‘Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru?’  Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je - podle mého - podivné.

Někdy si znovu pročítám evangelium o konci časů a konstatuji, že v této chvíli se vynořují některá znamení tohoto konce. Jsme již blízko konce? To nikdy nebudeme vědět. Je nutné, abychom byli stále připraveni, ale všechno může trvat ještě hodně dlouho. Co mě naplňuje úžasem, když pozoruji katolický svět, je, že uvnitř katolicismu mnohdy převládá myšlenka typicky nekatolická, a může se stát, že tato nekatolická myšlenka uvnitř katolicismu se zítra stane velmi silnou. Nikdy však nebude reprezentovat myšlenku církve. Je třeba, aby existovalo MALÉ STÁDO, ať už to bude jakkoliv malé.“ (Jean Guitton „Paolo VI segreto“)

13.10.73 v modré knize Matka hovoří: „...Nemusí vás být mnoho, ale musíte být svatí! Jestliže se mi všichni opravdu zcela svěříte, povedu vás všechny k veliké svatosti.“

 

 


Respondent pan D.

-                  ještě nedávno úplně nevěřící, nyní ještě nemá úplně jasno

-                  ještě se nepřesvědčil a má jiný názor, než je v Bibli.

-                  na vyjasnění této otázky by si rád přečetl knihu proroka, který je v církvi zakázaný.

 

Otázka zní: Proč Bůh přikázal židovskému králi vybít celý národ i s dobytkem? To si protiřečí s desaterem, které dal.

 

Odpověď:

Nemusíme jít ani tři ticíce roků zpět, stačí minulé nebo i toto století, stačí vidět film, který jej odráží. Voják na frontě dostal zprávu, že mu zemřela matka. Chce ji ještě vidět, ještě by stihl pohřeb. Dostal volno na 24 hodin. Po pohřbu se vrací na frontu, ale most přes řeku je mezitím zbořen. Než se mu podaří dostat se přes řeku, je pozdě, opozdil se. Bez diskuse je zastřelen jako dezertér. Umíme to pochopit mírovou logikou? Tak kruté zákony platí ve válečném stavu a nemusí to být ani před dávnými stoletími. Tam si jednotlivec nepomůže. Velitel, který by začal být měkký je ztracen. Možná je to věřící člověk, možná má jeho jednotka přiděleného vojenského duchovního. Možná se u něj zpovídá. Co mu má ten duchovní říci v otázce přikázání nezabiješ? Zkuste se vžít do této situace. Bůh nemůže postavit jednotlivce proti mašinérii zloby, kterou je válka. Alespoň ne tak lidským způsobem. „Čiňte pokání a modlete se, potom válka skončí“, říká Panna Maria ve Fatimě. Čím dříve se více lidí dostane z moci ďábla, tím menší je jeho moc ve světě a tím válka skončí. Bůh nemůže poslat své dítě hlavou proti zdi. Ale Bůh jej umí usměrnit účinněji.

Na dětech dnešní doby se projevuje ztráta křesťanské výchovy. Mívají mezi s sebou vztahy jako za časů Starého zákona, jak uvedeme.

Když posíláte své dítě do školky, naučili jste jej, aby bylo vždy dobré. Ale to nejsilnější bije ty ostatní a ty, které si netroufají na to nejsilnější, si hledají slabší, na kterém si dokazují své sebevědomí. Když budete od svého dítěte požadovat, aby nikomu neubližovalo, aby úder nevrátilo, aby když mu seberou jednu hračku, dalo i druhou, to děti na této úrovni nepochopí jako ušlechtilost – budou to považovat za slabost. Tedy, i když jste křesťanský rodič, mnohdy poradíte svému dítěti únosnou míru odplaty a smělosti: „Ty nezačínej, ale když tě uhodí, vrať mu to.“ Podobně to musel dělat Bůh se svým národem, když jej chtěl zachovat, aby prostřednictvím něj mohl zachránit všechny národy a uskutečnit svůj plán spásy. Byl to tedy nejen lidský boj, ale boj ďábla proti Bohu, v mlýně kterého se ocitl jeho vyvolený národ. Tento národ byl nejvíce trnem v oku ďábla. Bez Boží pomoci lidskými silami neměl proti mocnostem temnoty šanci. Bůh musel svému národu pomáhat tedy též svoji nadpřirozenou pomocí. Bůh jistě viděl, že Amalekité se stali nástrojem v rukou jeho nepřítele ďábla a věděl, jaké nebezpečí od nich hrozí jeho vyvolenému národu. Proto se stal tím „vojenským poradcem“ svého národa a poslal ho proti Amalekitům ve vhodné chvíli, aby jim vrátili, co jim podle tehdy všeobecně platných zásad byli dlužni.

A ty zásady v té době byly skutečně kruté. Vždyť ještě dnes, kde se donedávna žilo v míru, když propukne válka, začnou platit krutá pravidla, která normálně nedovedeme pochopit. A jednotlivec je proti nim bezmocný. A před těmi třemi tisíci lety, když se udál vzpomínaný příběh, to bylo nepředstavitelně krutější. Einstein říkal, že si ani nedovedeme představit, na jakém stupni barbarství by se dnes lidstvo nacházelo, nebýt křesťanství. A to je barbarství ještě i tak dost. Bůh má s lidstvem skutečně obdivuhodnou trpělivost. Tu máme obdivovat. Toto si máme uvědomit, když čteme tyto části Starého zákona, kdy Izraelský národ žil uprostřed válečného stavu na úrovni té doby. V té době vyhubit celý národ (vlastně kmen) bylo jediné skutečné vítězství. Neboť když z něj někteří zůstali, ti byli povinni vrátit to a jen na to se od té doby připravovali! Tedy pokud někdo zůstal, vítěz si nebyl nikdy jist. Jeho nepřítel měl přímo povinnost připravovat se na pomstu. Tak tomu bylo i v tomto případě. Amalekité napadli Izraelce první, po jejich příchodu z Egypta. Protože je nepřemohli zcela, od té doby se připravovali, že Izraelité jim to přijdou vrátit. Když by Izraelité ve vhodné chvíli nepřišli a oni by se stali mezitím ještě silnější, přišli by oni dokončit svou před tím nedokončenou práci a vyhubili by Izraelity.

 

Zabít i ženy a nemluvňata…. v té době to byl ve skutečnosti i kus milosrdenství. Dovedeme si představit, co by je čekalo, kdyby zůstali naživu bez mužů? První bojovníci, co by táhli okolo, by se na ně vrhli. Pro ně zemřít se svými muži bylo vlastně milosrdnou smrtí. Byli to divoké podmínky a jednotlivec, stejně jako jednotlivý národ, byl proti nim bezmocný.

 

Ale podle toho, jak je otázka postavena, ten příběh (1.Sam 15) nebyl čten. Podle otázky to vypadá tak, že byl jen od někoho převzat argument proti Bohu. Protože otázka je kladena takto: „Proč Bůh (ústy proroka Samuela) přikázal židovskému králi (tj. Saulovi) vybít celý národ i s dobytkem a když se král slitoval a nechal některé naživu, Bůh jej potrestal. To si protiřečí s desaterem..“

Ve skutečnosti to bylo takto (po boji): >>Když Samuel přišel k Saulovi, řekl mu Saul: „Buď pozdravený od Pána! Splnil jsem slovo Pánovo“. Samuel však řekl: „A co znamená bečení ovcí, které mi vniká do uší a bučení dobytka, které slyším!“ Saul odpověděl: „Přivedli je od Amaleka. Lid ušetřil nejlepší kusy z bravu a skotu, aby je obětoval Hospodinu, tvému Bohu. Ale zbytek jsme vyhubili jako klatý.“

Samuel Saula přerušil: „Přestaň! Musím ti oznámit, co ke mně této noci Hospodin promluvil.“ Řekl mu: „Mluv!“ Samuel pravil: „Cožpak nejsi vůdcem izraelských kmenů, ačkoliv sis dříve připadal nepatrný? Hospodin tě pomazal za krále nad Izraelem. Hospodin tě také poslal na cestu s rozkazem: Jdi a jako klaté vyhubíš ty Amalecké hříšníky. Budeš proti nim bojovat, dokud je úplně nezničíš. Proč jsi Hospodina neuposlechl, ale vrhl se na kořist a dopustil se toho, co je v Hospodinových očích zlé?“<<

 

Potom se Saul ještě vymlouval, že to lid sebral kořist, snažil se to zakrýt tím, že ji sebral k tomu, aby ji Bohu obětoval. Ale co je to za krále, když nezvládá disciplínu svého lidu? On je zodpovědný za to, že brali kořist, kterou brát neměli a toto bylo příčinou Božího hněvu, ne to, že se nad někým slitoval. Samuel říká: „Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů……. Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, i on zavrhl tebe jako krále.“

 

Tedy ne proto trestá Bůh Saula, že se slitoval, ale že jej neposlechl. Že bral kořist, kterou bylo přikázáno nebrat – bylo přikázáno pobít. Bůh ví, že boj, do kterého Izraelity poslal, byl bojem jejich sebeobrany, jejich sebezáchovy. Jen o to mělo jít. Nechtěl, aby se jim zalíbily boje o kořist! Proto přikázal pobít dobytek. Neboť v těchto těžkých podmínkách, i když jim pomáhá, zároveň je také vychovává směrem k dobrému. Že Saul nezabil ani krále Amalečanů Agaga, kterého si přivlekl, i to byla jen válečná kořist, ne slitování. Jaké by to bylo slitování pro krále, který zůstal sám naživu, zajatý u nepřítele. To bylo pro něj horší než smrt. Pro Saula to byla trofej.

 

Bůh chtěl chránit život svého národa, ne ponižovat nepřítele. Bůh věděl, co činí, jen my máme mylný názor a nerozumíme tomu. A podle otázky je vidět, že nejen nerozumíme, ale ani často neznáme pravdu o této věci. Otázka je postavena tak, že Bůh trestal Saula proto, že se slitoval a nezabil.

 

Vidíme, tak to dopadá, když se hledá pravda o Bohu u jeho nepřátel, když hledáme nejdříve „proroka, který je v Církvi zakázaný“, než abychom hledali jeho samého. Ano, i Církev musí poznat učení nepřátel, aby uměla obhájit pravdu a vyvrátit omyl. Ale nejdříve musí poznat Boží pravdu. Když však nepoznáme Boží pravdu, to nejpodstatnější z ní, nemáme šanci vymotat se ze lží nepřítele. Nikdy se pravdy nedopátráme.

 

Ale nyní nejde o osudy těch dávných lidí. Jde o nás. Život není tak dlouhý, abychom mohli začít hledat pravdu od těch nejokrajovějších věcí. Dokonce úplně mimo, u nepřátel. Kdybychom chtěli pochopit všechny minulé události, museli bychom k tomu studovat spoustu jiných oblastí, abychom rozuměli dávné době. Museli bychom se prokousávat vědami dějepisnými, vojenskými, národopisnými, sociologickými a kdo ví čím vším, abychom mohli začít daný detail zkoumat a správně mu rozumět. Jaká doba by byla potřeba abychom se prokousali všemi okrajovými problémy, které nás zdržují a během studia by se nacházely další a další do nekonečna.

 

Podívejme se, co píše apoštol Pavel Korinťanům (1.Kor. 1,21): „Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.“ Pavel, který vzděláním převyšoval všechny, který dosáhl nejvyšší řecké vzdělání v Tarze a nejvyšší židovské vzdělání v Jeruzalémě, tento Pavel se nechce pouštět do moudrých disputací ani podle Řeků ani podle Židů, aby se zbytečně nezamotal do okrajových problémů, které by byly nekonečné! Míří rovnou do středu – mluví o tom pro nás nejpodstatnějším – o Boží lásce k nám. Mluví o Kristu ukřižovaném: „Ani já, bratři, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ (1.Kor.2,1)

 

Bůh žádá od svého Syna poslušnost až na smrt, aby ukázal lásku, které větší nemůže být. „Nikdo nemá větší lásku než ten, který položí život za své přátele,“ říká sám Ježíš. Pavel to doplňuje: „Málokdo by byl ochoten zemřít i za spravedlivého, Ježíš Kristus zemřel za nás, dříve než jsme ho milovali, zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšní.“

 

Bůh nás miluje a chce nás zachránit. Proto i my, dříve než vyřešíme otázku dávných lidí, starejme se nejdříve o sebe, abychom nezahynuli pro věčnost. Neboť to bývá jen mámení, že řešíme spravedlnost pro ně. Jim tak nepomůžeme a sami můžeme svůj život prohrát. Ale naopak pomůžeme i jiným, když dáme svůj život do pořádku před Bohem, neboť tím umenšíme vládu nepřítele, a tím umenšíme i zlo ve světě, i utrpení nevinných. Když nepatříme Bohu, tehdy i my sami jsme příčinnou jejich utrpení. Hledejme tedy nejdříve světlo, které přišlo na svět a svítí ve tmách. Máme Slovo Boží, co lepšího chceme najít? „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný co v něho uvěří nezahynul, ale měl život věčný.“ Poslouchejme s jakou touhou Ježíš říká, abychom mu uvěřili a zachránili se: „Když už mým slovům nevěříte, alespoň těmto skutkům věřte.“ „Tyto skutky koná Otec, abyste uvěřili, že on mě poslal.“

 

Když jednou Ježíš řekl to, čemu ještě lidé nerozuměli, mnozí odešli: >>„Tvrdá je to řeč, kdo to může poslouchat!“ Tehdy se zeptal dvanácti jestli i oni chtějí odejít. Ani oni tomu nerozuměli, i pro ně byla ta řeč tvrdým oříškem. Ale Petr odpovídá: „Pane, ke komu bychom šli, vždyť ty máš slova věčného života.“<<

 

Nic jiného nezbývá ani nám. Přijít ke Kristovi a uvěřit v Boží lásku. A odtud, z tohoto konce, začít hledat pravdu. Jen tak pochopíme i to, čemu jsme nejdříve nerozuměli. A ve věčnosti pochopíme to, co jsme nestihli pochopit zde na zemi. Tam uvidíme i ty nevinné, kterým Bůh setře každou slzu z očí, za křivdy, které jim způsobil nepřítel ďábel. Tehdy budeme obdivovat velikost, dobrotu a moudrost Boha a poznáme, že řešil všechno skutečně nejlépe, tak, jak to jen bylo možné, aby se zachovala svoboda člověka konat dobré i zlé. Tehdy uvidíme, jak moudře řešil i to, že tento svět stvořil dočasně pro čas zkoušky. To vše uvidíme tehdy, když dosáhneme věčný život.

 

A.V.

(Vybráno z Máriiny doby 1/94)


 

„Vidíš, Ó Pane, jak si doba naléhavě žádá hlubokou obnovu. Sešli proto svého Ducha a obnov tvář země. Oživ tuto zemi, propůjč jí formu a duši, když se nad rozbouřenými vodami světa vznáší tvůj Duch tak, jako na počátku, ó Pane, který jsi stvořil nebe a zemi.

A jako Kristus na začátku seslal svého Ducha na první apoštoly, tak volá a sbírá stále četnější řady nových apoštolů v této době rozhodujících křižovatek pro dějiny Církve. Obnoví tyto apoštoly a promění je ve schopné a horlivé budovatele jiného a lepšího světa....

Modlíme se k Ježíši, aby urychlil den, který musí přijít – kdy nové tajemné vylití Ducha Svatého naplní všechny bojovníky Kristovi – den, kdy je všechny pošle jako nositele spásy do bídy země. Tak – skrze Církev – přijdou pro celý svět lepší časy.“

papež Pius XII.

 

Z dominikánských exercicií.

 

 


Řád sv. Dominika a Panna Maria

Příkladů, které se týkají mateřského vztahu Panny Marie vůči řádu sv. Dominika, by se dalo uvést mnoho. V životě bratří se můžeme dočíst, jak v jednom zjevení Pán Ježíš chtěl spustit svou trestající ruku na hříšné lidstvo, nenašel se však nikdo, kdo by hříšnému lidstvu přišel na pomoc. V tu chvíli přišla Boží Matka a nepřetržitě prosila Věčného Soudce, dokud ji nevyslyšel. Nakonec řekl: „Matko, protože ti nemohu nic odepřít, dávám ti bratry kazatele, abys hříšné lidstvo jejich prostřednictvím upozorňovala.“

Kolikrát Bůh promluvil ke sv. Kateřině Sienské, vždy jí připomínal, že dominikánský řád je darem Panny Marie tomuto světu. Proto se v našem řádu klade takový důraz na mariánskou úctu, kde uctíváme Pannu Marii nejen jako Boží Matku, ale i naší matku.

I kdyby tato zjevení, legendy byly výplodem středověké fantazie, i tak je v nich kus pravdy, kterou můžeme pozorovat ve více než sedmisetletých dějinách trvání řádu. Už jen skutečnost, že řád v průběhu století musel čelit tolika těžkostem a vždy z každého boje vyšel vítězně, jako např. mor ve 14. století… Nedá se to vysvětlit ničím jiným než zvláštní ochranou Panny Marie, která střeží řád jako naše rodná matka svoje děti. Naše Matka je i Královnou nebe, a ani tam se nechce odloučit od svých dětí, chrání je, i když opouštějí tento svět, aby se k ní mohly naplno připojit. Není divu, že není žádný kanonizovaný svatý či blahoslavený z řádu, u kterého by nebyla příznačná zvláštní úcta k Panně Marii, kterou sledovali během celého svého pozemského života a ta úcta je přivedla až k vytoužené odměně. Sv. růženec, Salve Regina, kterým se v řádu uzavírá den, jsou nejlepšími projevy lásky vůči nebeské Matce.

Tak jako všechno v dominikánském životě je hluboce promyšleno, tak ani mariánská úcta nestaví pouze na citových základech. Naše úcta vůči nebeské Matce spočívá v přijímání její nadpřirozené pomoci, v uvědomělém následování jejích ctností na cestě spásy a přijímání spolupráce s vůlí Boží podle jejího vzoru. Láska k Panně Marii pozdvihuje ducha a je zároveň konkrétní a praktickou. Vychází vždy z hloubky rozjímání (Maria si jeho slova uchovávala v srdci) a uskutečňuje se konkrétně ve skutcích lásky. Skutky dominikánů po boku Nebeské Matky proto nejsou ovocem pouze chvilkového nadšení, tak jako pomoc Nebeské Matky je vždy konkrétní za daných okolností (svatba v Káně aj.). Tento vztah k Panně Marii dává řádu sv. Dominika zvláštní ráz. Maria dostala řád na záchranu a obrácení hříšného lidstva. Proto každý dominikán má být matkou hříšníků tak jako Nebeská Matka. Jako jejich matka nemůže být bez soucitu s nimi, neštěstí těchto ubožáků považuje za své. Když prosila Kanaánská žena Ježíše, aby osvobodil její dceru od zlého ducha, který ji trápil, řekla: „Smiluj se nade mnou, synu Davidův, mojí dceru ukrutně trápí zlý duch.“ (Mt 15,22). Trápená byla její dcera a ona prosí za sebe, ztotožňuje se s trápením své dcery. Matky cítí všechny bolesti tak jako jejich děti. Jak říká sv. Richard od sv. Vavřince: „Stejně tak prosí i Nebeská Matka za hříšníka, který se k ní utíká, jako by ona říkala: „Pane můj, tato ubohá duše je moje dítě a proto smiluj se, ne tak nad ní, jako nade mnou.“ V knize Králů (14,5) čteme, že moudrá žena z Thekuy řekla Davidovi: „Pane, měla jsem dva syny. K mému neštěstí jeden zabil druhého. Tak už jsem jednoho ztratila. Nyní mi spravedlnost chce sebrat i druhého, který mi zůstal. Smiluj se nade mnou, ubohou matkou, abych nepřišla o oba syny.“ David se nad ní slitoval a daroval syna matce. To samé dělá i Maria. „Bože můj, měla jsem dva syny, Ježíše a člověka. Člověk ukřižoval hříchem Ježíše. Spravedlnost žádá smrt člověka. Smiluj se nade mnou. Nedej, abych byla oloupena i o druhého.“ A tak Maria provází každého k věčnému životu.

Potřebu takového mariánského ducha řehole sv. Dominika pociťujeme hlavně nyní, v této době. Velmi krásně to vyjádřil Sv. otec Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptoris Mater. Tam upozorňuje na úlohu Panny Marie v Církvi svaté, kterou bychom měli využít a následovat. Píše doslova: „Panna Maria byla na svatbě v Káně přítomna jako Ježíšova Matka a vystupuje velmi rázně, čímž je příčinou „počátku zázraků“. V Káně Galilejské vidíme pouze určitou potřebu člověka, která se zdá být zanedbatelnou, malého významu (nemají víno). Ale má symbolický význam, protože pospíchat lidem na pomoc je tím samým jako vtáhnout je do kruhu mesiášského poslání, přivést je ke Kristově vykupitelské moci. Tedy zde je řeč o zprostředkování: Maria se staví mezi Syna a lidi v případě jejich skutečného nedostatku, chudoby a bolesti. Staví se mezi ně jako matka. Jako taková má právo, aby přednesla Synovi starosti lidí.

Její zprostředkování se tím stává orodováním. Chce dosáhnout ještě více, aby její Syn projevil svoji mesiášskou moc, tedy svoji vykupitelskou sílu. Ať tato vykupitelská síla přichází na pomoc lidem, kteří to potřebují, aby je bránila před zlem, které ztěžuje jejich život v různé formě a rozměrech.“ (R.M. 21)

Úloha řádu sv. Dominika je upozorňovat lidstvo na Krista, přednášet mu potřeby lidí. Upozorňovat ty, kteří sešli ze správné cesty, a posilňovat ty, kteří nemají sílu se vrátit. Jinými slovy stát po boku Panny Marie, a tak být spolu s ní prostředníky mezi jejím Synem a lidmi. Je to velká čest, stát po boku Matky Boží. Ale řád nemá jen toto právo, ale i z toho vyplývající povinnosti.

Sledujme tedy dále stopu v Písmu svatém (Jn2 3-5). Maria je nejen prostřednicí, je cosi více, je zároveň i učitelkou. Není jen potrubím, které zprostředkuje milosti, ale i tím, kdo si připraví místo, do kterého milosti potom uloží. Nejenže upozorňuje Syna - „nemají víno“, - ale připravuje i půdu pro přijetí zázraku, Jeho pomoci - „udělejte, co vám řekne.“ Jen tak je možné pravdivě vydávat svědectví o Kristu. Panna Maria si toho byla plně vědoma. Nechtěla ze Syna Božího udělat dobrého Džina, který na určitou formuli vyplní každé naše přání. Jejím programem bylo a je přimknout se k Boží vůli - a tou je spása lidstva. Lidově řečeno: Dostat se do nebe a pomoci tam i jiným. To je podstata života zasvěcených duší řádu sv. Dominika. Podstata nespočívá ve výkonu, kolik a co bratři udělají a dokáží, ale jak jsou tím, čím mají být: jejíma prodlouženýma rukama, jejími spolupracovníky. Jak si ona představuje tuto spolupráci víme ze života bratří tak, jak to řekla sv. Dominikovi - „Běž a kaž!“ Ale co? Nuže, to je jednoduché: To, co kázala ona v Káně. „Dělejte, co vám Kristus káže!“ A co káže Kristus, to měla Panna Maria zapsáno v srdci.

 

Apoštolát a Maria

Sv. Dominik zůstával často bdít před oltářem a tam vzdychal: „Pane, co bude s hříšníky?“ Je to otázka a problém tak starý jako lidstvo samo. A přece po stvoření člověka se v Písmu dočteme tuto větu: „Bůh odpočíval!“ Podívejme se do Písma svatého na Gen 2, 2-3: „Sedmého dne však odpočíval od všech svých děl, které byl učinil. A požehnal sedmý den, neboť v něm odpočíval od všech svých děl....“

Ale skutečně si oddychl? Vždyť člověk, kterého stvořil ke svému obrazu a podobě, kterého přijal za svého přítele, kterého obdařil nadpřirozenými a mimořádnými dary, tento člověk neudělal to co Bůh jeho Stvořitel od něho očekával. Co se vlastně stalo? Jen co se mu otevřely oči, jen co se mu rozvázal jazyk, hned poslouchal, ale jiné bohy a sám už se chtěl stát Bohem, sám pro sebe. Naslouchal ďáblovi a jeho lákadlům - a tak chtěl být sám sobě bohem. Vábení ďábla, týkající se ovoce ze zakázaného stromu, je skutečně k zamyšlení.

Evě říká had: „V den, kdy z něho - z ovoce - budete jíst, otevřou se vám oči, budete takoví jako Bůh, budete znát dobro a zlo.“ (Gen 3,4). Sebezbožšťující Satan dává před očima ženy vyniknout možnosti: budeš jako Bůh.

Od té doby každý hřích není jen vzpoura proti Bohu, proti jeho plánu, ale i touha vyniknout: Když si to dovolím, budu bůh, i když s malým začátečním písmenem, ale přeci jen pánem sám sebe. Hle, požehnání ze svobodné vůle, které se takto mění na kletbu. Vidíme, že Bůh za žádných okolností nemohl odpočívat při takovém chování prvního člověka. A když i dále sledujeme děj bible, nebo události jejích příběhů, u všeho co se týká osudu člověka, Bůh nejenže nemohl odpočívat, ale přímo se musel o člověka bát. Bratrovražda se začíná u Kaina a od té doby stále pokračuje, ale dnes už ne jednotlivě, jeden člověk ale hromadně, odstraňuje, vraždí a ničí druhého, spolubratr spolubratra.

Jak si tedy Bůh oddychl? Bez příčiny se tato věta nedostala do Knihy knih. Když zkusíme s živou vírou zalistovat, prorozjímat slova Písma svatého, dostaneme odpověď. Na jeho stranách najdeme zázračné kamínky zvláštní mozaiky. Pokud je uložíme čistou rukou, čistým srdcem a upřímnou duší, před námi se objeví obraz nádherné Ženy, Ženy sv. Písma. Je to ona, Panna Maria, o které říká Písmo svaté: „Pán mnou vládl hned od počátku svých cest, dříve než stvořil od pradávna cokoliv. Od věčnosti jsem ustanovená, od počátku, dříve než povstal svět. A byla jsem den co den jeho rozkoší a hrála jsem si před ním každý čas.“ (Přísl. 8,22,23,30). Je to ona, jediná, u níž si může Pán oddychnout. Bůh Stvořitel si jen u ní odpočinul.

Maria je jediným stvořením, jedinou ženou Písma svatého, které nespadla koruna z hlavy. Ona je korunou celého jeho stvoření a tou navždy zůstane. Milostiplná, navěky a navždy věrná. Adamův hřích je hřích pokolení, tento tisíciletý hřích u křišťálově čisté panenské matky roztaje jako sníh. Bůh Stvořitel to jasně viděl a ve své nekonečné moudrosti všechno i dopředu předvídal. Ale ještě bolestně pozoroval v dějinách miliónkrát se opakující apostasie, podlé zbožšťování člověka zesměšňující Boha, ba Boha nenávidící, zanechání víry. Upokojil se, oddychl si u té, kterou „vládl od počátku svých cest“ tedy u Marie.

Po tom všem se můžeme zeptat: My tedy, kteří se den za dnem koupeme v údolí hořkých slz, po letech, po desetiletích, kde si odpočineme? U koho ze spolubratrů, lidí, si na naší životní cestě, která jde řekněme správným směrem, skutečně tak od srdce odpočineme?

Lidé v Tyrolsku mají v sobě zakořeněný jeden starý zvyk. Kdykoliv se někdo ubírá směrem nahoru, tak ti, co zůstávají za ním vždy zakřičí: „A potom si nezapomeň chvilku odpočinout.“ Poutník se vždy otočí a volá zpátky: „Vždyť si potom odpočinu tam u Panny!“ A ví, že když se zastaví, tak se pomodlí alespoň desátek růžence, nebo jinou mariánskou modlitbu. Tak si odpočine u Panny Marie. V době, kterou papež Pius XII. ve své encyklice Signum Magnum nazval Mariinou érou, jakoby i na nás sv. Matka Církve volala spolu s Tyrolany. Ty, který kráčíš unavený cestou života a snažíš se jít směrem nahoru, chceš tam tahat za sebou i jiné a už jsi z toho unavený, zastav se u Matky, u panenské Matky. Neboj se u ní odpočinout. Udělal to i Bůh a nebylo to nadarmo. Nemusíš se bát, že ochudíš apoštolát, ztratíš čas při hledání duší. Sleduj jen svaté Písmo: Bůh říká: „Nechci smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil.“ A on odpočívá a výsledek odpočinku u Sv. Panny je spása světa. A ty váháš? Zastav se, uvědom si, že jsi její, a to zvláštním způsobem.

Začali jsme povzdychnutím sv. Dominika: „Pane, co bude s hříšníky?“ Bible řeší i tento odvěký problém. Člověk se z touhy - pýchy něco znamenat, odvrátil od Stvořitele, který pro něho chtěl věčnost. A On, Stvořitel, si při svém nekonečném díle odpočíval. Odpočíval tam, kde se mohl podělit s prací. U Marie, matky hříšníků. Tak ještě jednou: „Pane, co bude s hříšníky?“ Nuže to, jak dokážeme u Panny odpočívat, dělit se s ní o svůj apoštolát.

Proto, když chceš klid a skutečný mír duše, ať už na této zemi nebo ve věčnosti, odpočiň si vždy u Panny Marie.

Matko moje, dej mi pochopit, že se nemůžu spoléhat pouze na své síly. Dej mi pochopit, že to je jen pýcha, co mě k tomu žene. Vždyť Prostřednicí milostí jsi jen ty a já můžu být jen nástrojem, skrze který je budeš udělovat. Pouze v hledání tebe najdu pravý způsob apoštolátu hledání duší.


 

„Uč se ponechávat se mi jako můj majetek, abych vše, co ty děláš, činila já tvým prostřednictvím. Dnes je tak velice zapotřebí, aby jednala Matka: já chci jednat skrze tebe...“

9.7.1973 Modrá kniha

 

Drazí bratři a sestry,

začal třetí, poslední rok přípravy na velké jubileum roku 2000. Jsme potěšeni vaší modlitební a apoštolskou aktivitou ve vašich modlitebních skupinách a večeřadlech. Ale také se dovídáme zprávy bolestné o utrpení nebo nezájmu.

Doba, kterou prožíváme, je velmi těžká, zápas mezi dobrem a zlem zde na zemi se stále stupňuje. Mnozí nám říkají o těžkostech a utrpeních, která prožívají, u některých pohaslo nadšení, které bylo na počátku. Někde ti, kteří byli oporou jakoby už nemohli a odcházejí.

Je potřeba vytrvat. Slova Matky Boží se splní – Její Neposkvrněné Srdce zvítězí. Každá modlitba, každé obětované utrpení, každý růženec nebo hodina adorace mají nesmírný význam pro spásu duší. Není pravda, že se nic neděje a vše zůstává stejné. Každý den roste počet duší, kteří se odevzdali Panně Marii.

Připomeňme si, co od nás Matka Boží žádá:

V osobním duchovním životě je to modlitba, sebezápor, pravidelná sv. zpověď s dobrou přípravou, co nejčastější sv. příjímání.

V apoštolátě: společná modlitba, večeřadla, adorace.

V Písmu se píše: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“

Usilujme se tedy dodržet všechna předsevzetí po celý tento rok, abychom udělali vše pro dobrou přípravu na velké jubileum roku 2000, které může přinést nové křesťanské jaro.

V modlitbě s vámi zůstává P. Humbert M. Virdzek OP.

 

Loretánské litanie

Pokračujeme ve výběru z knihy: „Ty jsi matka dobrotivá“ (SÚSCM, Řím, redigoval R. Černý SDB), z části o Loretánských litaniích od J. A. E. van Dodewaarda. Dnes přinášíme úvahu nad další z invokací:

 

POMOCNICE KŘESŤANŮ (AUXILIUM CHRISTIANORUM)

Jména mohou být mnohomluvná. Jméno vyjadřuje už odpradávna podstatu osoby, jaký anebo co někdo je. Dodnes to platí o příjmení a jménu povolání. Když má někdo zrzavé vlasy, nazýváme ho „Zrzek“, když jdeme k osobě, která nám má ušít nový oblek, řekneme: „Krejčí, potřebuji nový oblek.“ V obou případech se příjmení nebo jméno povolání stali vlastními jmény a prozrazují něco o osobách, které označují. Tak se Ježíš z Nazareta nazýval Mesiáš - Kristus - Pomazaný a hovořilo se o „Ježíši Kristu“; ale v krátkém čase se jméno Ježíš vynechalo a mluvilo se jednoduše o „Kristu“. I Ježíšovo funkční jméno se tedy stalo vlastním jménem.

Stoupenci Ježíšova učení vyslovovali toto jméno velmi často, tak často, že si toho i cizí povšimli. Učedníci se mezi sebou nazývali „bratři“, „vyvolení“, „věřící“ anebo „svatí“. Židé je nazývali „nazaretští“, protože následovali Ježíše z Nazareta. Pohané však, když ještě nevěděli, s kým mají tu čest, nazvali je jednoduše „křesťany“, protože je slyšeli zpívat a modlit se ke Kristu. To se podle knihy „Skutky apoštolů“ poprvé stalo v Antiochii (11,26), a to velmi brzy, ještě před prvním Apoštolským koncilem v Jeruzalémě, okolo roku 50. Název „křesťané“ se začal používat na označení Kristových učedníků, ale především označoval společenství. Jako se mluvilo o farizejích a saducejích, čímž se myslela celá skupina nebo sekta, tak se též mluvilo o křesťanech. „Křesťané“ znamenalo tedy tolik, jako: křesťanství, Církev.

Význam slova „křesťané“ se v invokaci „Pomocnice Křesťanů“ zachoval dodnes. Přitom se v první řadě nemyslí na Marii jako na tu, která pomáhá každému křesťanovi, ale především jako opora a pomoc celého křesťanství. Že je tomu skutečně tak, je vidět z dějin vzniku tohoto vzývání. Poprvé se s ním setkáváme okolo roku 1571. Roku 1576 bylo oficiálně uvedené do litanií. Proč začali Marii právě v tomto čase tak oslovovat? Turci podnikli tehdy velkou vojenskou výpravu proti křesťanům. Celá křesťanská Evropa žila ve strachu a úzkosti. Pod vedením svatého papeže Pia V. se utíkala o pomoc k Panně Marii. Když 7. října 1571 došlo u Lepanta k srážce tureckých a křesťanských vojsk, zvítězili křesťané zázračným způsobem. Z vděčnosti k Panně Marii ji začali uctívat a vzývat jako „Pomocnici Křesťanů“ a Svatý Otec Pius V. ustanovil svátek svatého růžence jako trvalou vzpomínku na toto vítězství u Lepanta.

Vzývání Marie jako Pomocnice křesťanů je v naší době aktuálně podobné jako v roce 1571. I současný Svatý Otec nás vyzývá se vší rozhodností, abychom hledali ochranu u Panny Marie, protože i dnes je celé křesťanství ohroženo stejně velkým nebezpečím. Je to především bojovný ateizmus (v současné době „praktický“). Toto nebezpečí je právě tak zákeřné jako kdysi nebezpečí turecké. Ba v jistém smyslu ještě větší. Vždyť zde už není pouze otázka moci, ale i otázka světového názoru a nepřátelé nepozorovaně získávají bojovníky v řadách samotných křesťanů.

 


Zodpovědný redaktor:

p. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP

 

Slovenská verze časopisu Máriina doba, ze kterého některé články přebíráme, vychází s církevních schválením Biskupského úřadu Spišské kapituly. Články bez uvedeného imprimatur jsou teologicky recenzovány.