Mariina doba

Číslo 2/2001

 

 


 

Maria v Písmu svatém

Odpovíme na to tím, že uděláme rozdíl mezi Evangelii. Maria se připomíná ve všech čtyřech a také na začátku Skutků apoštolů.

V Markově evangeliu, které učenci považují za nejstarší, se Maria připomíná pouze jednou během Ježíšova účinkování. Téměř na začátku Markova díla (3,31-35) ona a Ježíšovi bratři přicházejí a hledají ho (podrobněji viz Mariina doba 3/99 v článku „Není to snad Ježíš…“). Jejich objevení se na scéně způsobuje, že Ježíš klade svým učeníkům otázku, kdo tvoří jeho rodinu – totiž jeho rodinu ve vztahu k práci na hlásání Božího království. Ježíš to vyjadřuje velmi přesně. V tomto kontextu každý, kdo plní Boží vůli, je jeho bratr i sestra, i matka. Jinými slovy, není to automaticky přirozená rodina rodem, ale rodina vytvořená učednictvím. Je to jedna z nejzákladnějších otázek spojených s odvoláním se na Ježíšovu matku (a bratry – tenkrát se tím slovem mínili i příbuzní, např. bratranci) v Novém zákonu.

U Matouše se Markova scéna opakuje, ale Matoušův celkový portrét Panny Marie se zjemňuje poukázáním v první kapitole, že Maria počala Ježíše ne s lidským otcem, ale mocí Ducha Svatého. Proto Matouš bezpochyby ukazuje čtenáři pozitivní obraz o Panně Marii, i když ten obraz není vypracovaný v nějakém větším detailu.

U Lukáše nacházíme nesmírné rozšíření Mariiny úlohy. Tam, kde je v Matoušově vyprávění o narození jen postavou v pozadí, v Lukášově vyprávění je postavou hlavní. A Lukáš řeší napětí mezi rodinou vytvořenou učednictvím a přirozenou Ježíšovou rodinou podle rodu. Dělá to ve vyprávění o Zvěstování (podrobněji MD 2/99), ve kterém Maria uslyší Boží slovo od anděla a říká: „Ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1,38). Proto když učedník je ten, kdo naslouchá Božímu slovu a jedná podle něj, Maria se tedy stává první křesťanskou učednicí, protože naslouchá Božímu slovu a celým srdcem souhlasí, aby se uskutečnilo! Ale Lukáš jde ještě dále tím, že začíná hlásat radostnou zvěst už v Magnificat (1,46-55). Lukáš dává jasně najevo, že Maria byla Bohem osobitným způsobem omilostněná a je požehnaná mezi ženami. V 2,19,51 nám říká, že ve vztahu k Božímu tajuplnému plánu s jejím Synem si uchovává všechny tyto věci ve svém srdci. Jde o popis, který nás připravuje na další Mariinu úlohu v Ježíšově následujícím životě. Lukáš sice zachovává Markovu základní scénu matky a bratrů přicházejících a hledajících Ježíše, odstraňuje z ní však jakýkoliv kontrast mezi přirozenou rodinou a rodinou učedníků (9,19-21). Odstranění kontrastu se shoduje s pohledem, kterým Lukáš považuje učedníky za přirozenou rodinu. Též to vysvětluje, proč na začátku Skutků apoštolů i Pannu Marii a Ježíšovi bratry, spolu s Dvanácti a ženami, přiřazuje ke skupině shromážděné v Jeruzalémě, čekající na Letniční vylití Ducha. V Lukášově podání je Maria od začátku do konce poslušnou učednicí.

Janovo evangelium, i když obsahuje odlišný materiál od Lukášova, má něco z toho samého tónu. U Jana se Ježíšova matka objevuje ve dvou scénách. Na začátku Ježíšova účinkování v Káně slova Evangelia dokazují, že na přímluvu Panny Marie zde Pán Ježíš učinil svůj první zázrak a to dříve, než přišla Jeho hodina. Ve slovech Ježíše Krista nemohlo být odmítnutí, jinak by se Panna Maria s jistotou neobrátila na obsluhující. (podrobněji MD 4/98) Sv. Tomáš Akvinský ukazuje tři hlavní body: „Něco ze zázraku patří Matce, něco Kristu a něco apoštolům… Matka zázrak svojí vírou obstará, Kristus jej vykoná…a apoštolové o něm vydají svědectví…“ Evangelista končí své podání slovy: „Toto učinil Ježíš v Káně Galilejské jako první ze svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.“ (Jn 2,7-12) Tímto zázrakem vyvolaným vírou Panny Marie víra v Ježíše Krista začala dobývat svět. Zde prvotní víra Panny Marie způsobuje víru apoštolů.

Druhá scéna, ve které se objevuje Ježíšova Matka, je u paty kříže. Pouze Jan mluví o přítomnosti Ježíšových přátel u kříže a soustřeďuje se na dvě osoby, totiž učedníka, kterého Ježíš miloval a Ježíšovu matku. Tyto dvě osoby mají ve čtvrtém evangeliu symbolickou důležitost. Učedník, kterého Ježíš miloval, je ideálním učedníkem. Toto „Hle Tvůj Syn!“ vyjadřuje naplnění povolání Panny Marie jako Matky a je výrazem konečného důsledku tajemství zvěstovaného Gabrielem. Bylo jí to zjeveno v té chvíli, když náš Pán měl již-již zemřít. Pokud žil, nikdo nemohl zaujmout jeho místo mezi učedníky, nyní se však chystal je opustit. Mimo to Mariino fiat dosáhlo nyní svého vrcholného bodu, měla účast na vykoupení, její věrnost prošla poslední zkouškou. Protože byla tak těsně spjata s umučením a smrtí svého Syna, protože měla účast na vykoupení, náležela jí nejdůležitější úloha při aplikování plodů vykoupení. Papež Pius XII o tom hovoří v Munificentissimus Deus: „Už od věčnosti byla tajemně spjata s Ježíšem Kristem tím samým dekretem předurčení.      

Když jí Ježíš řekl: „Hle, Syn tvůj!“, přesně jí naznačil, jak má pokračovat v poslání, které jí svěřil Bůh skrze archanděla Gabriela. Celý její život, všechno, co dělala, bylo nasměrováno na její mateřství, ale nemělo se skončit Ježíšovou smrtí. Kristus je zvěčněný ve své Církvi, nadále žije v těch, které vykoupil a nově zrozená Církev potřebovala mateřskou starostlivost, kterou jí mohla poskytnout pouze Panna Maria. Do opatrování Panny Marie Kristus svěřil první mezi vykoupenými - učedníky. A Panna Maria hrála tuto roli dále, bez přerušení.

II. VK v LG62 říká: „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti.“ A v LG63: „Ve víře a poslušnosti totiž zrodila na zemi Otcova Syna…, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou.“

 

Na kříži se otázka rodiny vrací ještě jednou. Skutečná Ježíšova rodina, kterou na kříži zanechává a které odevzdává Ducha, když umírá, se skládá z jeho matky a milovaného učedníka a tito dva se nyní stávají jedno, protože učedník se stává Ježíšovým bratrem a Ježíšova matka se stává vlastní Matkou učedníka.

I když materiál v Evangeliích je omezený, poslední Evangelium dává jasně najevo, že do konce prvního století se Ježíšově matce připisovala pozoruhodná úloha v křesťanském učednictví v různých částech rané Církve. V jisté ekumenické knize, sestavené společně protestantskými a katolickými učenci Mary in the New Testament (Maria v novém zákoně, Paulist Press, New York 1978), je mluveno jazykem vzestupné linie. Mariina úloha vzrůstá v chronologicky pozdějších částech Nového zákona a následně pokračuje v růstu v Církvi, až dokud Maria není vyhlášená za nejdokonalejší ze všech křesťanů. Snad někteří z našich protestantských bratří a sester mohou váhat nad pozdějším vývojem Mariologie, ale alespoň tento přístup skrze vzestupnou linii ukazuje, že těmto pozdějším událostem nechybí propojení se Novým zákonem.


 

 

Dar Darů – Ježíš v Eucharistii

 


Ježíšova smrt na kříži nebyla smrtí hrdiny, na kterého potomstvo vzpomíná. Jeho smrt byla zachraňující obětí Božího Syna a Syna člověka, který dal svůj život za nás za všechny „na odpuštění hříchů“, z věrnosti Otci a z lásky k nám. Jeho smrt z věrnosti a oddanosti Otci převážila všechny zrady našich hříchů. A Otec tuto oběť přijal, přijal ji vzkříšením a oslavením svého Syna i jako člověka. Oběť Bohu je úplná jen tehdy, když ji Bůh jako oběť přijme. Tak jako se kniha stává darem, když ji od nás někdo jako dar přijme. Oběť je darování a přijetí daru.

Oběť na Kalvárii se proto nemohla zakončit křížem a smrtí. Zakončila se tím, že ji Otec přijal, a přijal ji oslavením ve vzkříšení a nanebevstoupení. Proto Eucharistii slavíme nejen jako památku smrti, ale i jako památku zmrtvýchvstání a slavného nanebevstoupení Pána. V Eucharistii zpřítomňuje Kristus nejen své utrpení a smrt, ale i vítězství svého vzkříšení a svoji slávu. Až jako oslavený může zpřítomňovat celou svoji nabídnutou a přijatou oběť „za nás a za všechny na odpuštění hříchů.“ (srv. Lk 22,20; Mt 26,28)

Je třeba říci, že právě oslavený Pán je středem tajemství Mše svaté. Jak jinak by se mohla zpřítomňovat ve Mši svaté konkrétní historická událost spásy? Na kříži zemřel Ježíš jako člověk, ale svojí oběť života nabídl Otci jako Boží Syn, jako druhá Božská Osoba. Jeho lidská oběť života se stala nadčasovou a nadčasovou právě v Ježíšově Božské Osobě tím, že byla zbožštěná a ve vzkříšeném Pánu oslavená. Stala se věčnou ne ve smrti jako takové, ale v přemožení smrti. Kdyby byl Ježíš na kříži jen zemřel, nic bychom nebyli věděli o jejích účincích a o dobrodiní jeho oběti. Ba snad by byla dokonce zůstala v paměti lidstva jako tragedie a prohra. Její velikost, hodnota, záslužnost a neslýchaný význam pro celý svět se ukázal tím, že na Golgotě byla smrt přemožena. Otec Ježíšovu oběť smrti přijal, Ježíš vstal z mrtvých, byl oslavený i jako člověk a sedí po pravici Otce jako obětovaný Beránek (srv. Zjv 5,6). Ježíš byl ve chvíli smrti oslavený, protože jeho oběť Otec přijal. Proto mohl Ježíš už na kříži říci kajícímu lotrovi po pravici: „Ještě dnes budeš se mnou…“ (Lk 23,43)

Oslavený Pán je nyní navždy obětí, oslavenou obětí. I v nebi je před Otcovou tváří jako Beránek. Tak ho nazývá Zjevení sv. Jana a jistě ne bez důvodu, když o něm říká, že ve středu před trůnem stál Beránek, „který byl zabit“ (Zjv 5,6b), že se mu klaněli a zpívali píseň o tom, že je hoden rozpečetit knihu života, protože byl zabit a svou krví nás vykoupil, že je proto hoden vzít si moc a vládu, čest a slávu. A všechno tvorstvo na nebi i na zemi volalo: „Sedícímu na trůně a Beránkovi dobrořečme, volejme čest, sláva a moc na věky věků.“ (Zjv 5,13b)

Oslavený Pán je navěky Beránkem, je obětující a obětovaný, kněz i oběť. Právě pro toto zvěčnění své oběti může Kristus ze své věčnosti jako Pán času zpřítomňovat svoji oběť, tedy sebe samého jako oběť, ve všech časech a na všech místech této země, a umožňovat nám na ní účast. Právě Ježíšovo oslavení jako člověka, kterým se zbožšťuje a zvěčňuje oběť jeho lidského života a smrti, umožňuje oslavenému Pánu, aby byl stále živě zpřítomňován jako oběť mezi námi ve Mši svaté. Oslavený Pán, Syn Boží a Syn člověka, umožňuje tajemství Eucharistie. Je to tajemství věčnosti, která se stává viditelnou v čase a prostoru proto, protože ukřižovaný a vzkříšený Pán stále žije. Mše svatá je tedy možná proto, protože tu je živý a oslavený Pán. Proto v Něm, v živém, vzkříšeném a oslaveném Pánu máme prožívat Mši svatou. Víra v oslaveného Pána je takto základem opravdového prožívání tajemství Mše svaté. Věřit v oslaveného Pána znamená věřit v Něho i jako v oslaveného člověka a v oběť, která se v něm, vzkříšeném, oslaveném, stala věčnou a může se z jeho moci stávat svátostně viditelnou ve Mši svaté na této zemi. Jak se k této svaté oběti blížíme? Ježíš na kříži je nejvyšší Otcův dar lidstvu, je to nepřevýšitelný vrchol Boží lásky. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele,“ je napsáno v evangeliu (Jn 15,13). V běhu dějin a dějinných událostí nemohl pro nás Ježíš udělat více, než obětovat svůj život. Když Otec s tímto obětováním života svého jediného Syna souhlasil, když miloval svět tak, že vydal svého vlastního Syna, tehdy šel až do samého vrcholu své božské velkodušnosti vůči lidem. Jen jedenkráte mohl takto „vydat svého Syna“, protože Ježíš, jeho milovaný Syn, měl jen jediný lidský život, který mohl jen jedenkrát obětovat za nás.

A přece, kdybychom mysleli lidsky, že dále se už v lásce jít nedalo, že to byl vrchol, který se už nedá překonat, Bůh převýšil i tuto nejkrajnější hranici. Skrze svátost Eucharistie, skrze tajemství Mše svaté jakoby Bůh rozmnožil a ustavičně rozmnožuje v lidstvu tento jediný dar svého Syna, jedinou oběť jeho života – tisíckrát každý den zpřítomňuje ve Mši svaté to, co dal jednou provždy, oběť a nejvyšší lásku svého Syna, tisíckrát za den umožňuje, aby tato oběť pronikla na každé místo této země a s ní aby pronikla ke každému člověku nejvyšší láska, kterou projevil vůči lidstvu Otec a Syn v tajemství zachraňujícího kříže.

Kdyby bylo možné vidět lidskýma očima toto tajemné Boží počínání, viděli bychom, jak Otec znovu a znovu z nepředstavitelné lásky k nám obětuje svého vlastního Syna a jak Syn obětuje svůj vlastní život na oltářích, rozesetých po celém světě. Viděli bychom, jak se zpřítomňuje pro každý čas, pro celé dějiny, pro každou generaci a pro každého člověka to samé, co viděl Jan a Ježíšova Matka na Golgotě – oběť na kříži. Bůh bez přestání, znovu a znovu, dává světu v Eucharistii vrchol své lásky, protože svým Synem na kříži klade své Otcovské Srdce na všechny oltáře světa.

Řeč na rozloučenou při Poslední večeři je Eucharistie vyjádřená slovy. Ježíš je Boží Slovo, které daroval Otec světu. Když se Ježíš v Eucharistii rozdá jako chléb, když se dá rozlámat, aby se daroval jako živý chléb lidem, potom jeho vztah k nám nepřestává, ale ustavičně zaznívá v jeho vlastním slově. Chceme toto slovo, slovo Eucharistie slyšet? Přečtěme si řeč na rozloučenou při Poslední večeři. Když budeme těmto slovům naslouchat a budeme je číst s láskou a vírou, budeme slyšet více než jen nauku o Bohu, jak by ji mohl vyjádřit nějaký hluboký člověk. Ano, budeme slyšet více než jen Ježíšovu nauku o Otci, budeme slyšet to, co tvoří obsah Eucharistie, a tedy to, co říká Ježíš nyní v Církvi skrze Eucharistii, ve které nechá vyvěrat z nejhlubšího srdce svou lásku k nám. Proto zůstává Eucharistie trvalou památkou v Církvi jako to nejvyšší, co nám Ježíš zanechal, co vysvětlil a vyjádřil slovy při Poslední večeři.

Ježíš při Poslední večeři řekl: „Odcházím – a přijdu k vám“ (Jn 14,28a), „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám“ (Jn 14,18). Chtěl, aby se vroucí spojení s ním prodloužilo navždy: „Zůstaňte v mé lásce!“ (Jn 15,9b)

Toto všechno se uskutečňuje osobitně živě v Eucharistii. Když Ježíš přichází ve Mši svaté po slovech proměnění na oltář mezi nás, chce navázat a upevnit právě tyto slíbené kontakty, abychom nebyli osiřelí a abychom zůstali v jeho lásce. Proměnění ve Mši svaté nevytváří jen jakousi nehybnou Pánovu přítomnost mezi námi, ale je to výzva od osoby k osobě – Pán nás volá a chce se nám darovat. V tichu, které panuje při slavení Eucharistie, ve chvíli proměnění, bychom měli zachytit právě toto Ježíšovo volání, kterým se obrací na nás na všechny, mezi které přišel ve Mši svaté ve své osobní lásce.

V Eucharistii Ježíš pokračuje, a to nepřevýšitelným způsobem, v poslání, které na sebe vzal vtělením, příchodem mezi nás. Udivující na vtělení není jen to, že Boží Syn přijal přirozenost člověka, ale že se tím chtěl doslova navždy ponořit do společenství lidí, do našeho lidstva, že přišel mezi nás, aby s námi navždy navázal nejdůvěrnější vztahy a podělil se s námi o své Boží synovství. Vždyť sestoupil na naši lidskou úroveň proto, aby nás pozdvihl na svoji úroveň Božího Syna. Od té doby má lidské společenství jednoho Syna člověka, který ho spojuje se společenstvím Božím. Všichni se nyní shromažďujeme okolo tohoto vzácného Syna člověka jako okolo centra, skrze které pronikáme až do intimity Božích osob v Nejsvětější Trojici (viz. článek Ať jsme jedno tělo…).

Ježíš přítomný ve Mši svaté je ten samý, kterého popisuje evangelium. Je to Ježíš, který rozsévá po celé cestě svého života svědectví své dobrotivosti vůči lidem a který ukazuje nezměrnou Boží lásku mnoha zázraky. Stránky evangelia se jakoby rozmnožují každým příchodem Pána doprostřed lidstva ve Mši svaté a pro nás se jakoby soustřeďují v tiché podobě pod způsoby chleba. Proto existuje živý vztah i mezi proměněním chleba a vína a mezi čtením evangelia v bohoslužbě slova. Čtení Evangelia nám staví před oči Ježíšovu někdejší tvář a jeho někdejší slovo – lásku, která zářila z jeho osoby a překvapovala lidi, hloubku nauky a strhující sílou jeho života. Konsekrace dává této historické tváři podobu přítomnosti, dává nám to, co Evangelia a Starý zákon slíbily. Když Ježíš přichází k nám ve Mši svaté, může nám říci to samé, co řekl kdysi v synagoze v Nazaretu po přečtení Písma: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lk 4,21)

I když se ve Mši svaté neopakují jednotlivé Ježíšovy činy ve své konkrétní podobě, přeci se tu obnovuje láska, kterou všechny tyto činy vyjadřovaly a která vyvrcholila v Ježíšově oběti života na kříži. Když se sám Ježíš jako Vzkříšený dává v zpřítomnění této oběti, jeho přítomnost je proniknuta touto láskou, kterou chce šířit mezi námi. Jeho láska je pro nás darem a zároveň výzvou. Výzva této osobní Panovy lásky si žádá naši osobní odpověď.

Pán, který přichází k nám ve Mši svaté, už prošel utrpením. Přichází jako obětovaný a jako oběť, ale jako Oběť, která byla přijata vzkříšením a ve které už život zvítězil nad smrtí. Vzkříšení ho už dávno vytrhlo z moci hrobu, nyní je už vítěznou obětí, a takto přichází mezi nás.

Tělo Kristovo přichází mezi nás v tom jediném stavu, ve kterém nyní žije po pravici Otce, plné slávy, kterou Ježíš nabyl vzkříšením a nanebevstoupením. Toto je jeho trvalý a konečný stav, a nikdo ho nemůže změnit, ani zničit. Když kněz říká slova: „Toto je mé tělo“, říká je ve jménu oslaveného Krista, který sám proměňuje chléb na své tělo a který sám zpřítomňuje ve svém oslaveném těle. Vždyť nyní neexistuje už jiný Kristus než Kristus plný slávy, vzkříšený a nanebevstoupený (srv. Žd 1,3; Pt 5,10; Kor 2,8). Není jiného těla Kristova než to, které je plné Spasitelovy slávy. Toto oslavené tělo je plné Božího života a naskrz proniknuté tímto Božím životem. Od chvíle vzkříšení, a tedy i v Eucharistii, je toto tělo proniknuté novým životem, celé produchovnělé, takže sv. Pavel mohl říci: „Pán je Duch.“ (2 Kor 3,17a) Takto se nám daruje pod způsobem chleba jako Chléb, který sestupuje z nebe. Mše svatá je proto dílo života. Je to památka Pánovi smrti, ale jen proto, aby mezi námi šířila život vzkříšení. Ježíšova přítomnost v Eucharistii je přítomnost vítězná.

Právě proto, že tělo Kristovo je oslavené, může být přítomno pod způsobou chleba na kterémkoliv místě této země, kdekoliv kněz ve Mši svaté vyslovuje slova proměnění. Ve stavu oslaveném má Kristovo tělo vlastnosti, které ho pozdvihly a proměnily na úroveň Boží, má schopnost být všudypřítomné – s Boží mocí a s Božím životem. „Pán je Duch,“ říká odvážně sv. Pavel (2 Kor 3,17a). Vzkříšený Pán je zcela proniknutý Duchem Svatým, a to i ve svém těle. Takto se s ním setkáváme v Eucharistii, ve Mši svaté a při sv. přijímání. On nás oživuje a živí.

Žít z Eucharistie je tajemství. Ale jakkoliv je nepochopitelné toto tajemství, je mocnou skutečností našeho křesťanského života. Jeho nepochopitelnost pro nás neumenšuje jeho sílu. Vždyť už v přirozeném řádu světa a života je v nás a okolo nás mnoho nepochopitelných věcí, a přece skutečných. Zamysleli jsme se už někdy nad divy, kterými Bůh udržuje život člověka? I když jsou tyto divy každodenní, nejsou samozřejmé. Je to promyšlená souhra a starostlivost. Už v přirozeném řádu života je to div divů. V sérii proměn na udržení života všechno vystupuje nahoru. Chemické prvky a látky této země vstupují, proměněné světlem a teplem, do rostlin, rostliny do živočichů, se kterými spolu živí člověka. To jsou denní divy života. Když však člověk není jen tělo a jeho potřeby, ale i duch, s nesmrtelným posláním věčnosti, z Božího rozhodnutí a ustanovení se smí živit i rozvíjet duchovně, a to nejen poznáním a přirozenou láskou, ale i oživující láskou Boží, tím, že se smí dotýkat Boha, naplňovat se jeho životem a pozdvihovat tak svůj život k němu. V tomto daru je křesťanství nepřevýšitelné. Jiná náboženství žijí z myšlenek, ze svých posvátných knih. Křesťanství žije nejen z Božího slova Písma, ale i ze živého Slova v Eucharistii, ze „Slova, které se stalo tělem a přebývá mezi námi“ (Jn 1,14a), žije z Ježíše Krista. A my v tichu říkáme: Adoro te devote! (Klaním se Ti vroucně!)


Podle kard. Korce, z exercicií které dával papeži Janu Pavlu II.

 

 

Namáhavá převýchova


I uprostřed největšího pustošení Evropy uchovávala Církev postoj víry v Boží svatost a ve velikost člověka. V jejích chrámech a v jejích klášterech, v zachovaných či zničených městech i na osamělých místech v lesích se scházeli chudobou a úpadkem ubití lidé a naslouchali žalmům o Bohu a o tajemství člověka. – „Udělal jsi ho jen o málo menší než andělé, mocí a chválou jsi ho vyzbrojil…“

Jak těžké bylo však pro Církev převychovávat lidi, nové národy. Jak těžké bylo převychovávat Góty a Huny, aby přijali Evangelium celým srdcem a začali podle něho žít (pozn. red. Jde o cca 5.-8. století). Tito lidé, jejich otcové a dědové, byli naučeni žít na koni s mečem v ruce.

V knize z dob tohoto stěhování národů se popisuje tento těžký přerod a tato namáhavá výchovná práce Církve. Uvedeme několik vět:

„Opakuj po mě,“ řekl opat kláštera Gótovi, který se chtěl stát křesťanem. „Řekni: Otče náš!“ Gót opakoval tato slova.

„Rozumíš, synu můj, tomu, co jsi vyznal, když jsi říkal Otče náš?“ Gót se zamyslel a přikývl.

„A víš, co znamená posvěť se jméno Tvé?“ Hustá hříva opět přesvědčivě kývla.

„A buď vůle Tvá?“

„Nerozumím,“ řekl Gót a díval se zvědavě.

„A neuveď nás do pokušení?“ ptal se dále kněz. Gót si odhrnul vlasy z čela a rozhodně odpověděl: „Rozumím! Nesmím zdvihnout meč a zatnout…“

Gót se uzdravoval z poranění v klášteře, kam ho uložili, když se zpocený a zkrvavený doplazil k bráně. Nyní už mohl i chodit, ale byl velmi slabý. Když se ale zvonilo, vždy šel do chrámu a naslouchal klášterním modlitbám a zpěvu. Bratři ve své modlitbě oznamovali, že Bůh svým dechem obnovuje zemi. Gót viděl, že skrze tyto mnichy ji obnovuje. I on u nich ožil – a kolik dalších v jejich nemocnici a při jejich jídle! A všechno okolo nich ožívalo – zpustlá pole, zahrady, les, vinohrady, ovocné stromy. Jaké divy uměli tito lidé dělat na poli, na zahradě i v dílně. A je samotné oživoval Boží duch v modlitbě, a zvláště v těch tajemných chvílích, když všichni ztichli uprostřed těch zvláštních úkonů u oltáře, které nazývali Eucharistií.

Gót cítil, že tu je na dosah ruky, co mniši nazývali Boží království. Ono je už na zemi a má své občany. Bůh a Boží království nepotřebují bojovníky s meči a na koních, nepotřebují ani jeho meč a zbroj. On potřebuje je. Potřebují je všechny národy. Laudate Dominum, omnes gentes… Chvalte Pána všechny národy…

Gót prožil už všelico. Viděl hořet města a vesnice, viděl obrovské hory zřícenin a popela. Viděl padat vládce a vlády, viděl spousty mrtvých. Ti, kteří slibovali dobrý život svým vojákům, leželi za nějaký čas mezi jejich mrtvolami.

Když Gót takto přemýšlel, zazněl zvonec a v kostele se začala nová modlitba a nový zpěv: Veritas Domini manet in aeternum – Pravda Pánova trvá navěky… - Mniši říkají, že Církev je tu již 600 let – stejně se modlí, čte Evangelia, slaví Velkou noc a pomáhá lidem od narození až do jejich smrti. Tito mniši učí lidi modlit se, ale i obdělávat zemi, pěstovat révu a ovocné stromy a zhotovovat podivné věci ze dřeva i ze železa v dílnách.

Ale jak těžké bylo pro Góta přijmout všechno, co mu vysvětloval tichý mnich, který ho učil. Jednou mu řekl, že je třeba milovat i nepřátele. Tehdy Gót téměř vyskočil a vykřikl: „I darebáka z Belizarova vojska?!“ – a zůstal zahleděný. Mnich mu v tu chvíli neřekl už ani slovo, jen se tiše rozešli.

Ale jeho učitel neubral nic z toho, co mu musel a chtěl říci. O pár dní později, kdy Gót začal z evangelia chápat trochu více, tichý mnich postoupil dále a vykládal mu: Kdybys potkal tam někde u vás na severu, tam, kde v pustině i zvíře připadá člověku blízké, poutníky, vyčerpané jako ty, necítil by ses jejich bratrem? Anebo kdybys i mezi pohany, krutějšími než bestie, potkal zběhy z vlastního kmene – vyvyšoval by ses nad ně nad všechny, kdyby s tvými dobře zacházeli? Ano lidé jsou zlí a dělají zlé. Ale je to velké nedorozumění a neštěstí. Celý svět je plný královských synů v žebráckém přestrojení, chodících loupit, protože je vychovali lupiči, kteří je ukradli, a zapomněli, jakého jsou rodu. Zapomněli, že jsou lidé a že by měli nosit královskou korunu. Ale Bůh jako král, který přestrojený za pastýře, který přišel do chalupy ke smolaři, či pasáčku vepřů, přebývá mezi námi a říká nám, že je naším bratrem. Kristus, který přišel mezi nás jako Bůh, nám říká, že je naším bratrem, který nás přišel všechny zachránit, abychom se navzájem nevybili, nepostínali meči a nezničili ohněm.

Rozumíš tomu? To je Evangelium! To je Golgota! Kristus nám říká, nám smolařům a pasákům vepřů, že jsme na cestě do nádherného Města. Smolař a pasák vepřů, kteří nepoznají nic jiného kromě divokého lesa a ještě divočejšího života, zabijí krále, který jim přišel pomoci. Ale král znovu ožil, Kristus vstal z mrtvých a znovu tiše klepe. Ne jako mstitel, ale jako bratr. A říká: „Mýlíš se smolaři, mýlíš se pasáku vepřů, nejste odsud! Nezůstávejte navždy v divokém lese, kde se užíráte. Neboť démoni vás celé ovládnou, zkamení ve vás vaše srdce a vaše hlavy se změní na hlavy netvorů, kde se budou rodit ohavné myšlenky a ohavné plány na ustavičné prolévání krve. Pospíchejte, dokud je den, a pojďte za mnou…“

On, mnich už dávno vykročil za Kristem, a nikdy nelitoval. Začal žít novým životem. A má přislíbeno žít navěky!

V Gótovi se mezi mnichy pomalu cosi měnilo, ale šlo to velmi pomalu. Bylo to všechno přitažlivé, a přeci se toho bál. Když se ho jednou opat kláštera zeptal, zda už je připravený na křest a zda lituje svých hříchů, Gót neodpověděl ani slovo. Možná se bál, protože pod opatovým dobrotivým pohledem všichni lidé zmírňovali své myšlenky i slova, až někdy i úplně umlkli. Ale Gót sám nevěděl, zda už věří, nebo ještě ne. A bál se říci více, než měl jistotu, aby nikoho nezklamal.

Když však Gót dále naslouchal slovům z Evangelia o Kristu, byl tím stále více zaujat. Kristus zemřel, a znovu žije a všechno oživuje – i tento podivný klášter. A přebývá v každém, kdo v něho uvěřil. Ale potom měl zase těžkosti! Jak mohl Bůh souhlasit, aby se narodil v jeskyni?! Měl se narodit ve zlatě! A jak se mohl dát přibít na kříž římskými vojáky! Měl je vyslovit všechny nahlas? Ale dodával si odvahy, říkal, a těžkosti se vyjasňovaly. Byl na dobré cestě.

Gótovi pomáhalo všechno, s čím se kolem sebe setkal. V klášteře byli i jiní, kteří hledali. V jednu dobu tam byl jistý Maurus, kterého také začalo přitahovat Evangelium. Nebyl to vůbec hloupý muž. Mnoho zkusil, mnoho četl, mnoho věděl. Ale spokojený nebyl. Rozhovory s ním byly pro Góta zajímavé.

„Maurusi proč ty jsi v klášteře?“ zeptal se ho při jednom setkání v zahradě.

Maurusova tvář, opálená sluncem, ale hladká jako bronz, se stáhla do mírného úsměvu: „Jakže, proč jsem? Pán mě sem přece přivedl!“ Gót se na něho díval. Přivedli ho sem jako zajatce, nebo jako nemocného? Zeptal se Mauruse: „Čím jsi byl předtím?“

„Já jsem pouze chtěl být něčím, bratře. Někým velkým - spisovatelem, rétorem, a tak. Ale ve skutečnosti jsem nebyl ničím.“ Gót poslouchal, ale dobře nerozuměl. Nechápal. Ale Maurus dokončil svoji myšlenku. Řekl: „Měl jsem mnoho, a neměl jsem nic. Věděl jsem mnoho a nevěděl jsem nic podstatného. Vždy hledáme to nižší – nižší než je Jeho míra pro každého z nás. Kupujeme marnost, platíme trápením. Rozhodl jsem se všechno změnit – od základů. Zřekl jsem se všeho – a našel jsem všechno. Našel jsem pokoj. Víš, On je velký Bůh pokoje!“

Gót už nic neslyšel. Pokoj! Maurus zaplatil za pokoj tím, že všeho nechal – staré knihy i starou učenost. Je třeba nechat i starého života. Je třeba platit. Muž musí umět platit – tehdy má pokoj. Zadarmo ho nedostane. Musí zaplatit, i kdyby mu už potom nezůstalo ani na hrob!

Mezi tím se tichý mnich, který učil Góta, modlil ve své cele: „Bože, Gót už ví, co Ti patří, protože ví, co je čest. Ale odkud může vědět, že Tobě - milovníku hříšných, se platí jenom tak, že se od Tebe přijímají stále nové dary. Gót nezná ještě pokoru, ani Tvé milosrdenství.“

Ještě toho dne se setkali. Gót byl vzrušený.

„Chceš odejít?“ ptal se ho mnich.

„Ano.“

„Kam a proč?“

Gót mlčel. Najednou řekl, červený od hněvu: „Ty, otče, nevíš a nevidíš všechno! Zabil jsem starého ochránce děvčete a vévodu! Vylákal jsem ho úskokem – a přesekl jsem ho až do sedla!“ Potom Gót zmlkl. Odejít! Kam a proč? Všechno je jedno! Do světa! Už dávno v duchu stále utíkal – do snů, do práce. Cosi mu stále říkalo: Plať! Ať ho někde zabijí! Umřít, to už není utéci – to je zaplatit! A takto chtěl Gót někde umřít! Umřít smrtí, co nezanechává ani hrob, ani stopu, ani vzpomínku.

Tichý mnich ho požehnal a řekl: „Nesmíš zahynout!“ – Jakoby byl tušil Gótovi myšlenky a plány – odejít a kráčet do neznáma, s klackem odlomeným v lese. Jednoho dne zahynout a dát se pohřbít vlky. Ano, to právě Gót chtěl – dát se zabít kýmkoliv, aby byl konec.

„Pán to nedovolí!“ řekl mu tichý mnich: „Čeká od tebe cosi jiného – lituješ?“

„Já ani nechápu, otče, co znamená ‚lituješ’.“

„Chceš se zbavit starého člověka?“ To byla ta samá otázka jako „lituješ“, jen vyjádřená jinými slovy. Tak to chápal Gót - a mlčel.

„Nesmíš odejít, můj synu,“ řekl starý mnich: „Protože nyní chceš to, co nechceš.“

Když se Gót díval na stařičkého mnicha, cítil, jak se v něm srdce pokoušelo převrátit, ale nemělo dost místa. Tomuto zkušenému otci tedy není tajemstvím, o co jde: zná dluh. Zná čest. Ale zároveň mu nedovolí zaplatit tak, jak by byl ochotný, a jak by uměl zaplatit. Je to starý způsob placení. Cizím, či vlastním životem, cizí nebo vlastní smrtí. Jen jeden jediný se dal takto umučit a zemřel – za všechny.

Gót mlčel, ale neodcházel. Musí být ještě něco, co starý mnich ví, ale co Gót neví. Jedno mu však v této chvíli svitlo: Toto místo nemůže opustit v takovém rozpoložení! Nemůže zklamat! Musí se dát vést.

 

Tak Církev převychovávala jednotlivce. Takto namáhavě se pustila do převýchovy celých národů, aby na základě Evangelia, víry a věčnosti, na základě Desatera, Kříže, Křtu a svědomí pomáhala rozvíjet i život v čase, civilizovaný život této země….

Podle kardinála J. Ch. Korce.


 

 

Vlastním a specifickým dílem Ducha Svatého již v nitru Svaté Trojice je společenství: „Možno říci, že v Duchu Svatém se celý vnitřní život Trojjediného Boha stává totálním darem, výměnou vzájemné lásky mezi božskými osobami a že skrze Ducha Svatého Bůh ‘existuje’ jako dar. Duch Svatý je osobním vyjádřením tohoto darování se, tohoto být láskou“ (DV 10). Jak čteme u sv. Augustýna – třetí božská osoba je ‘nejvyšší láska, která spojuje obě dvě osoby’ (De Trin). Vskutku Otec plodí Syna tím, že ho miluje; Syn se rodí z Otce tím, že se nechá milovat a že od Něho přijímá schopnost milovat; Duch Svatý je láska darovaná v úplné nezištnosti Otcem, přijatá v plné vděčnosti Synem a oba ji znovu dávají Otci.

Duch je i láska i osobní dar, který zahrnuje každý stvořený dar: život, milost, slávu. Tajemství tohoto společenství září v Církvi, v tajemném Kristově těle, které oduševňuje Duch Svatý. Ten stejný Duch nás činí „jedním v Kristu Ježíši“ (Gal. 3,28), a tak nás včleňuje do té stejné jednoty, která spojuje Syna s Otcem. Stojíme v úžasu nad tímto silným a důvěrným společenstvím mezi Bohem a námi!

Z katecheze Jana Pavla II. 29.6.98

 

Nevěsta okrášlená pro svého Ženicha.

 

První z dvojice přednášek z duchovní obnovy formou večeřadla.

 


V minulých přednáškách jsme si vysvětlovali úlohu Panny Marie a večeřadel v dnešní době. Řekli jsme si, že dějiny Církve na sebe navazují. V prvních stoletích bylo potřeba odhalit a ujasnit osobu Pána Ježíše, že je Bůh a člověk zároveň, a bojovat proti nepochopení Jeho osoby. V té době to bylo něco úplně nového - ve světě, který vyznával mnohobožství.

Pak se prohlubovala další nauka, protože sám Pán Ježíš řekl apoštolům, že je toho ještě mnoho, co by nám měl říci, ale že bychom to nyní neunesli a slíbil, že Církev bude mít Ducha svatého, který postupně v každé době odhalí z pravd skrytých v Písmu to, co doba bude nejvíce potřebovat. K tomu slouží Učitelský úřad Církve, který odhaluje, co je v Písmu skryto. Nevytváří nové pravdy, ale odkrývá ty, které jsou skryté.

A posledních 200-300 let je dobou, kdy se plněji odhaluje úloha Panny Marie. Ne, že by dříve nebyla poznávána a ctěna, ale nyní se toto děje intensivněji. Sám nynější sv. Otec, když byl jmenován krakovským arcibiskupem, řekl: „Ve svém kněžském úřadě a ve své pastýřské službě bych byl rád spojen s Kristem prostřednictvím jeho Matky Marie. Její místo v dějinách  spásy  je  málo  známé.  Snažme  se jej stále hlouběji pochopit a zaobírejme se jím ve svých pracích, protože ve vykupitelském díle Ježíšově, hraje Maria jedinečnou úlohu. Jsem již dávno přesvědčen, že je nanejvýš těžké pochopit Kristovo tajemství bez jeho Matky Marie. Proto bych si přál, abych se do něj vhloubil nejprve sám, a potom i vás vedl skrze Marii do tajemství vykoupení, abychom zodpovědným způsobem všichni společně splnili Boží pověření vybudovat mystické tělo Kristovo - církev, a stali se pravými učedníky Ježíšovými.“ (K. Wojtyla 8.3.64).

Nynější papež zde říkal, že je potřeba odhalit úlohu, kterou Panna Maria má, že to, co se dosud odhalilo, zatím není úplné. Podobně II. Vatikánský koncil v úvodu části o Panně Marii učí:

„…posvátný sněm… nemá… v úmyslu předložit úplnou nauku o Marii nebo rozhodnout otázky, které nebyly prací teologů dosud plně objasněny. Jsou tedy dále oprávněny názory, které katolické školy svobodně hlásají o té, která má ve svaté církvi po Kristu místo nejvyšší a zároveň nám nejbližší.“

 

Věta svatého Otce: „...že je nanejvýš těžké pochopit Kristovo tajemství bez jeho Matky Marie“, je ústředním bodem této přednášky spolu s úvahou o společenství, k jehož naplnění směřujeme. Sv. otec také řekl: „...abychom zodpovědným způsobem všichni společně splnili Boží pověření vybudovat mystické tělo Kristovo - církev,“ což se úzce týká společenství.

Toto jsou tedy dvě témata, kterými se budeme nyní více zabývat.

 

Minule jsme si říkali, že tato doba je dobou Panny Marie, jak to říkali i papežové jako například Pius XII. nebo Pavel VI. Když velmi stručně shrneme obsah minulých přednášek (pozn. red.: jejich obsah je podobný obsahu Mimořádného Evangelizačního čísla Mariiny doby), tak jsme si v nich říkali, že tato doba svým způsobem začala zjevením Panny Marie v Paříži, ve kterém vznikla tzv. Zázračná medailka, což byl impuls, aby se lidé více utíkali k Panně Marii a prosili ji o milosti jako Prostřednici milostí. Po té žila sv. Terezka a učila nás svoji cestu malosti - učila nás jak být prázdní svých představ o svatosti a nechat se vést Bohem k tomu, aby On sám určil, jak svatost naplní. Protože každý jsme jedinečný tvor Boží a nejlépe nás zná náš Tvůrce. On nejlépe ví, co do nás vložil a co potřebujeme ke splnění své úlohy, kterou každý z nás máme zde na zemi. Na to navázal sv. Grignion tím, že Panna Maria dovedla být dokonale maličká, tak je tou, která nás nejlépe povede ke svatosti a ke Kristu. Pak jsme si říkali o Fatimě, o fatimských sobotách, ve kterých Panna Maria žádala o modlitbu sv. růžence, přijímání Eucharistie, sv. zpověď, a že tyto požadavky jsou základem, abychom žili v tzv. posvěcující milosti. A když žijeme v posvěcující milosti, tak je pravdou naší víry, že Bůh sám se postará o to, abychom dokázali plnit Jeho vůli a svou úlohu zde na zemi.

Hezký příklad máme u Edit Steinové, která ještě před svou konverzí (původně byla židovského vyznání) měla schůzku s přítelkyní v jednom městě a sraz si dala před chrámem, kam se spolu šly podívat jen jako na kulturní památku. V tu dobu tam také přišla jiná žena, poklekla, adorovala, a pak odešla. Ani nevěděla, že tím nastartovala život světice, protože toto byl jeden z hlavních impulsů, aby se E. Steinová stala katoličkou a začala svou cestu svatosti. Tato modlící se žena splnila jednu ze svých úloh, protože žila v posvěcující milosti, a tak napomohla životu světice. To, že splnila jeden ze svých úkolů zde na zemi se patrně dozvěděla až v nebi. Tak i my to, že plníme Boží úlohu často nepoznáme hned tady na zemi, ale až v nebi. Když tedy žijeme v posvěcující milosti, (podmínkou je kvalitní sv. zpověď, modlitba, rozjímaní a sv. přijímaní jako základní kameny), tak se Bůh sám postará o to, aby nás na cestě životem stále vedl.

Panna Maria ale po nás v dnešní době chce více a to, abychom se stali apoštoly. Takovýmto impulsem jakoby dalšího kroku byl i sv. Maxmilián Kolbe, který založil Rytířstvo Neposkvrněné. On začal učit - a sám byl velkým příkladem - aby se lidé nechali Pannou Marií vést a stali se Jejími apoštoly. Říkal: „Dejte se Panně Marii zcela k dispozici… nechte se Jí vést…“. Nejde tedy již jen o to, abychom se starali jen o svůj duchovní život, ale abychom přiváděli ke Kristu své okolí a jak říká Jan Pavel II.: „...abychom zodpovědným způsobem všichni společně splnili Boží pověření vybudovat mystické tělo Kristovo - církev,“ - společenství. A můžeme říci, že na to dále navazují večeřadla ještě hlouběji, protože ta už se týkají apoštolátu (zasvěcení Panně Marii, jednota s Papežem a Církví s ním spojenou a přivádět všechny k obnovené oddanosti k Panně Marii). Tak se cele dáme Panně Marii a ona jako Neposkvrněná převezme všechny naše modlitby, bolesti a kříže a sama je předloží Pánu Ježíši. Ona je takovým „zesilovačem“, a tak každý náš čin má díky ní mnohem větší hodnotu, jak učil sv. Grignion nebo sv. M. Kolbe. (Podrobněji v Mimořádném čísle MD.)

Tím jsme velmi stručně shrnuli obsah předchozích přednášek, (viz. Mimořádné číslo) na které svým způsobem nyní navážeme.

 

Ještě než se podíváme na dějiny člověka (velmi zjednodušeně), tak se podívejme, co píše sv. Jan: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh“. Když na počátku bylo Slovo, musel existovat někdo, kdo to Slovo řekl a kdo to slovo slyšel. My věříme v jednoho Boha, ale ve třech osobách. Už na samém začátku (tedy ve věčnosti) bylo společenství v samém Bohu.

Náš jeden Bůh je vlastně společenstvím, protože je ve třech osobách. To je tajemství, které asi nikdy plně nepochopíme, možná více až v nebi. Bůh se o toto společenství chtěl podělit, a proto stvořil anděly a lidi. A i lidstvo od samého začátku stvořil jako společenství, zpočátku jen dvou osob. Tomu odpovídá i výrok Jana Pavla II.: „Lidské bytí se utvářelo od počátku jako muž a žena, o tomto musíme rozjímat společně.... Protože jsme byli stvořeni spolu, to znamená, že se spolu musíme i spasit. Jeden prostřednictvím druhého, pomáhaje si navzájem na cestě, která je odpovědí na pozvání do Pánovy vinice.“

Od samého začátku, od Adama a Evy, Bůh tvořil lidi jako společenství, kde je závislý jeden na druhém. Kvalita společenství byla ale pádem člověka zničena, a lidé začali žít vlčím zákonem. To je vidět v dějinách. Už v nejstarších otrokářských společnostech mnoho o lásce mluvit nešlo, tam byl člověk člověku doslova dravcem. A Bůh vedl člověka v dějinách, aby jej vrátil do rajské zahrady, aby mohl žít opravdové společenství, jak je prožívá On sám v sobě a jak si představuje, aby ho lidé žili mezi sebou a s Ním samým. K tomu tedy směřují celé dějiny.

Když si průběh zjednodušíme, tak k tomu vedlo několik kroků. Na začátku si Bůh vyvolil Abraháma. Charakteristikou této události je onen prvek osobní, intimní, vnitřní, jak se projevuje v jeho rozhovoru s Nejvyšším. Před tím neexistovalo něco podobného, nebyly žádné příklady Boha, který by se zjevoval tímto způsobem, který by se dotýkal intimity srdce a žádal v intimitě srdce odpověď. Abrahám zakouší Boha, který se obrací k němu slovem v první osobě. Bůh, který mluví k Abrahámovi zve k přemýšlení o životě zcela jiným způsobem: zve k tomu, aby vyšel ze své staré země… Abraháma Bůh začal vést a připravovat, aby i jeho děti už byly připraveny a založily národ, se kterým by mohl Bůh spolupracovat a více jej vychovávat. Vznikl Izrael, kterému po jeho vyvedení z Egypta začal dávat zákony, aby tento svůj lid mohl pozvednout výše. Zákony, které tehdy obecně ve světě platily nahánějí hrůzu. Izrael naopak dostal zákon: „Oko za oko, zub za zub.“ To byla tehdy vymoženost - zákon rovné odplaty! Tehdy totiž platil zákon mnohonásobné odplaty a vše ostatní bylo považováno za slabost. Když někdo někomu něco udělal – i nechtěně, tak byla povinnost pomstít se stonásobně. Když tedy někdo někoho zavraždil, tak příbuzní oběti mohli vyvraždit celou jeho rodinu až do x-tého pokolení. Dnes to zní hrůzostrašně, ale skutečně to tak platilo, vše ostatní bylo považováno za slabost a slabý byl vydán napospas silnějšímu. V Písmu sv. ve SZ o tom máme mnohá svědectví. Tak hluboko až padl člověk po svém hříchu - místo rajské zahrady, bolest, násilí, smrt…

Lidé, kteří znají Písmo sv. a dějiny jen „z rychlíku“ říkají, že ta doba SZ byla hrůzostrašná, tehdy Izrael šel a ve jménu Božím vraždil národy. Ale to je možno říct pouze z neznalosti. Když tedy Izrael dobýval nějaká území, tak se nám vyvraždění celého rodu, zdá hrozné, ale Bůh se musel přizpůsobit tomu, co pádem člověk zničil, musel se přizpůsobit situaci. Ne, že by se Mu to líbilo, vůbec se Mu to nelíbilo, On stvořil pro lidi ráj, ale Bůh se přizpůsobil tomu, co člověk svým pádem zavinil. Protože kdyby Izrael ostatní jen vytlačil, tak by už nikdy nemohli být v bezpečí, protože potomci toho národa by žili jen myšlenkou na pomstu. Měl-li tedy Izrael přežít, musel přijmout tyto kruté podmínky (podrobněji viz. MD 1/99). Zároveň musel mít Bůh u svého národa náležitou autoritu, aby Izrael přijímal zákony Desatera, zákony ve kterých vede lid od mnohoženství k partnerství muže a ženy, zákon rovné odplaty a jiné, (vznikl i jistý druh vězení, kam byli dáváni lidé, kteří zabili ale neúmyslně, proto aby tam byli svým způsobem chráněni před pomstou pozůstalých). Tak tedy Bůh Izrael vychovával, aby byl připraven k další etapě. Navíc získával autoritu u okolních národů, protože bylo vidět, „čí Bůh je silnější“.

 

Další etapou je příchod Pána Ježíše, jeho vtělení a vykoupení. Pán Ježíš dál povyšoval tento zákon na Nový zákon, již tedy ne oko za oko, ale když tě někdo uhodí nastav i druhou tvář. Ale k tomu kroku Bůh potřeboval celé dějiny Izraele, to nešlo udělat na začátku, to by lidé vůbec nepřijali. Proto zhruba 2000 let připravoval Izrael k tomu, aby mohl přijít Pán Ježíš. Tak vidíme, jak Bůh trpělivě pracuje s lidstvem. A s vtělením a vykoupením přichází Církev. A Církev Pán vede k tomu, aby nejen Izrael, ale i ostatní národy evangelizovala a měnila dále. Proto tedy Pán Ježíš říkal, že není možné říct všechno, protože bychom to neunesli. Tak i Církev podle pastorální teologie, má, zjednodušeně řečeno, zatím čtyři etapy.

První Církev byla tzv. Církev mučedníků. Tehdy lidé prožívali mučednictví jako nejvyšší zkoušku. Život, který přijali od Boha, Bohu vrací. Toto byl tedy ideál, dát život za víru v Boha. Tehdejší lidé byli tvrdší a okolní Řím by něco jiného ani neoslovilo, antická kultura byla ve skutečnosti poměrně dravá kultura. Např. velký římský vzdělanec Seneca považuje ve svých knihách milosrdenství za slabost, ne za sílu, kterou člověk má k tomu, aby někomu odpustil. Když tedy vidíme, jaké názory měl představitel takové kultury, můžeme si o ní udělat i nějaký obrázek. Kromě toho to byla otrokářská společnost. Takže Římany naopak oslovilo to, že křesťané byli schopni odolat všem 10ti etapám pronásledování, protože dávají-li lidé takto za Eucharistii a svého Boha i život, tak na tom něco musí být…. Díky tomuto svědectví o tom Římané začali uvažovat. A krev prvních křesťanů byla i v nadpřirozeném řádu semenem nového křesťanství. Nejde totiž jen o pozemský pohled, ale krev mučedníků v nadpřirozeném světě, v boji mezi Bohem a ďáblem ukázala Boží přesilu. Bůh měl důkaz, že lidé jsou za víru ochotni obětovat život, a proto musel ďábel ustoupit a začalo osvobození křesťanství r. 313 a roku 380 Řím přijal křesťanství jako státní náboženství. A tak se dá říci, že od 4.-12. století nastává Církev - příkladu.

V tu dobu jsou dějiny Evropy poznamenány invazemi tzv. barbarů, velkým pohybem národů. Nevládne žádný stát, žádná moc, žádná civilní síla, která by byla schopna sjednotit a pacifikovat barbarství. Církev se ujímá úkolu sjednocení národů a arbitra mezi různými skupinami, které proti sobě bojují. Světci tohoto období patří ke skupině vládců nebo evangelizátorů. Nový člověk v tu dobu není již pouze mučedník za víru, ale také ten, kdo svým životem a svou iniciativou dává konkrétní svědectví a příklad jak žít nový život. Takoví jsou svatí králové té doby, zakladatelé křesťanských států, nebo mniši, kteří tvoří kláštery, které prospívají celé společnosti. A pomáhají převychovávat národy (viz. článek Namáhavá převýchova). Například sv. Benedikt se svým pravidlem života »modli se a pracuj« říká, že všechno, co je ve světě je krásné a může jako takové sloužit lidem v důstojnosti Božích synů a dcer. Vyhlašuje důstojnost práce jako prostředku při stavbě Božího království na zemi, ale také jako prostředek duchovního zdokonalení. Země, je-li obdělaná, dává dobré plody. Mniši jsou těmi, kdo zušlechťují jako rolníci kvalitu polí. Jejich láska ke knihám navíc ukazuje velmi jemný smysl pro kulturu, umění a vědu. Skutečnost, že během drancování mniši riskovali životy pro to, aby zachránili pergameny, i nekřesťanské, ukazuje na schopnost cenit si všeho, co lidstvo již vyprodukovalo jako příspěvek k růstu Božího Království z pohledu Evangelia.

 

Tak se tedy Evropa stávala křesťanskou, stávala se kulturní, z čehož čerpá až do dneška. A díky vzoru křesťanských států, byly posléze i ty ostatní země schopny přijmout právo inspirované Evangeliem. Tato etapa, od 9. - 14. století se dá nazvat Církev - práva. Tehdy vznikají opravdové křesťanské státy, se zákony a řádem. Jako příklad lze uvést říše Karla IV. Tehdy byla tzv. moc dvojího meče. Tedy Církev - biskupové měli svou moc duchovní, starali se o duchovní život a panovník měl v rukou světskou moc. A když tato souhra fungovala, tak země rozkvétaly (např. za dob Karla IV a arcibiskupa Arnošta z Pardubic). To byla doba rozkvětu Evropy. Panovník přijímal do života křesťanské prvky a vnášel je do svého panování. Lidé se v té době neměli špatně, podle historiků tehdy denní plat stačil na dvě husy. Problémy nastávaly v zemích, když tato dvojí moc zaskřípala ze strany světské. A to začalo vždy tím, že si panovník usurpoval více moci, než mu náleželo a vznikla nevyváženost mezi mocí duchovní a světskou. Tak se třeba stalo, že panovník sám dosazoval biskupy, takové, kteří mu byli oddáni a plně podřízeni. A nebyly to potom jednoduché časy.

Ale i v této době, díky právu, byli lidé vedeni k pospolitosti, nebyla zdaleka tolik individualismu a kariérismu. A to vyhlašované „temno“ a s ním i bída vznik chudé vrstvy nastalo až potom, kdy se katolická Evropa začala odklánět od katolické sociální nauky, když nastává kult peněz. Tak vznikla i velká nerovnováha mezi chudými a bohatými.

V této době se začalo ztrácet to zavedené katolické právo (viz. článek Zápas o ryzost…).

 

S úpadkem pospolitosti se vzmáhá konkurence, nikoli spolupráce lidí, ale snaha zničit jeden druhého, kariéra na úkor společenských vztahů, která se vnáší i do rodiny. Tak by se zdálo, že couváme zpátky. Ale můžeme v tom vidět i to, že ďábel proti něčemu zuří, proti něčemu, co se začalo dařit a snaží se to zvrhnout. Je zajímavé, že Církev, která má, jak víme, dar Ducha svatého, určila směr dnešní Církve na II. Vatikánském koncilu. Už ne Církev práva, ale „communia“ - společenství. Mohlo by to být až podivné, že je to v dnešní době heslem Církve, když právě společenství je dnes nejvíce ničeno.

 

Ale i z toho poznáme, proč je dnes doba Panny Marie.

Kongregace pro nauku víry, Communionis notio 28. 5. 92 říká: „Poslední cíl lidských dějin nastane až bude Bůh pro všechny vším. A jak ohlašuje apokalypsa, moře už nebude tzn. znamení ničivého chaosu a zlo bude definitivně vyloučeno...“

To, že jsou války a neštěstí je druhotný jev poškození lidského společenství, především tedy bude zničen ničivý chaos a zlo, které ničí společenství a vztahy mezi lidmi.

„…tehdy se Církev představí světu, jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha… (Zj.21,2).“

Krása nevěsty, je ta, kterou Bůh zamýšlel už na samém začátku. Bohu nejde o nic jiného, než o to, aby lidé žili to, co on sám žije, jak jsme uvedli, tedy společenství, které vytváří Duch svatý. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, jako společenství, kde je jeden závislý na druhém a to je i ve vztahu my a Bůh. A když budeme takto schopni žít, tak budeme okrášleni pro svého ženicha.

„…to bude okamžik důvěrnosti a lásky bez přerušení. Ale již nyní, při pohledu na Nanebevzatou Pannu Marii, Církev zakouší radost, které se jí dostane v plnosti na konci časů. Při putování ve víře v průběhu dějin Maria doprovází Církev, jako vzor církevního společenství ve víře a lásce a v jednotě s Kristem…“ (stále výrok kongregace)

Ona je tak předobraz toho, co bude jednou Církev. Doplňme to tím, co vyhlásil II. Vatikánský koncil, že v Panně Marii se plně uskutečnilo to, co se jednou uskuteční v Církvi: „Bohorodička je vzor Církve ve víře, lásce a dokonalém spojení s Kristem. Neboť v tajemství Církve, která je plným právem také nazývána matkou a pannou, blahoslavená Panna Maria předchází jako vynikající jedinečný vzor jak panny, tak matky. Ve víře a poslušnosti totiž zrodila na zemi Otcova Syna, aniž poznala muže, zastíněna Duchem svatým, jako nová Eva, která nedopřává víru starému hadu, nýbrž ji věnuje, nijakou pochybností neporušenou, Božímu poslu. Zrodila však Syna, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou.“

 

Pokračujme ale výrokem kongregace, ve kterém je dále uvedeno: „Věčně přítomná v Kristově tajemství...“ V Panně Marii se toto uskutečnilo. Ona je ta nejlepší, která nás k tomu může dovést a naučit nás tomu.

„…ona je uprostřed apoštolů v samém srdci rodící se Církve i Církve všech časů. Vždyť Církev byla shromážděna v hořejší místnosti ve večeřadle s Marií, Matkou Ježíšovou, a s jeho příbuznými. Není tedy možno mluvit o Církvi, jestliže v ní není přítomna Maria, Matka Pána, s jeho příbuznými.“

 

Takže Ona nás za prvé ve večeřadlech učí, abychom se jí plně dali, protože Ona je tím očišťovatelem našich skutků (je totiž doba, kdy počet obětí a modliteb je stále menší, zatímco počet hříchů větší), tak my jí dáváme všechno, co jsme, své modlitby, své oběti a Ona jako Neposkvrněná z toho udělá mnohem více, než kdybychom to sami předkládali Bohu, jak učil sv. M. Kolbe. Tím je schopna vyvážit mnohem větší zlo.

Zároveň nás učí, abychom plnili Bohem stanovenou úlohu, abychom mohli evangelizovat a Ona aby nás mohla postavit do životních situací - aniž bychom o tom často přímo věděli – ve kterých máme být a účinkovat.

A další aspekt je, že nás vede k tomu, abychom uměli žít a chápat Církev jako společenství. A až se tak stane, Církev zazáří, jak nakonec čteme v modré knize:„...tehdy nastane plná evangelizace, kdy svět sám bude chtít slyšet o Kristu“.

O tom dále ve druhé přednášce.


 

Maria jako předobraz a symbol církve

Chceme-li v hlavních rysech charakterizovat vývoj zbožnosti za poslední půlstoletí, které dokážeme přehlédnout, neboť jsme se na něm ať už aktivně či pasivně podíleli, musíme říci: žijeme v období znovu oživené lásky k Matce Církvi a stojíme uprostřed nezadržitelného rozvoje dogmatiky zaměřené k Ježíšově svaté Matce. Mater Ecclesia a Mater Christi - ekleziologie a mariologie: obě tyto vznešené síly mateřsky a ruku v ruce utvářejí obraz Krista.

Nebylo nadsázkou, když v roce 1922 Romano Guardini předvídavě napsal: „Započal náboženský proces nepostižitelného dosahu: v duších se probouzí Církev… Znovu ožívá ohromná skutečnost, Církev a my chápeme, že je vskutku jedním a vším. Začínáme tušit cosi z vášnivé lásky, s níž ji velcí světci objímali a za ni bojovali. Nepřipadala nám dříve jejich slova tu a tam téměř jako fráze? Ale nyní začínáme všechno vidět v docela novém světle. Opojený myslitel uvidí v Církvi poslední, mocný úhrn všech bytostí. Umělec v ní bude s jímavou silou prožívat nesmírné přetvoření, přeměnu, oslavení veškeré skutečnosti nejvyšší mocí jasu a krásy. Člověk citlivý na etiku v ní spatří plnost živoucí dokonalosti, v níž všechny síly procitly a byly posvěceny v Kristu, moc, která ostře staví proti sobě Ano a Ne a žádá rozhodování, rozhodný boj za království Boží proti zlu...“

Nechť naše víra a činy oživí slova, jež o Marii vyslovil papež Pius na konci svého okružního listu O církvi jako mystickém těle Kristově: „Maria svými mocnými přímluvami dosáhla, že nedávno zrozené církvi byl v den Letnic udělen Duch božského Vykupitele. Tajemné tělo Kristovo, zrozené z probodeného Srdce našeho Vykupitele, zahrnovala touž mateřskou péči a vroucí lásku s jakou v jesličkách a na svých prsou chovala a kojila Jezulátko.“

Hned zde začneme objasňovat pravdu která patří k základům katolického učení a lásky k Církvi: Maria, Matka Ježíšova, se skrze nevýslovné důstojenství panenské matky Bohočlověka stala vzorem a předobrazem Matky Církve. Vyjádřeno zřetelněji a odvážněji: právě proto, že se v prozřetelném vidění milosrdného a milujícího Otce měla stát předobrazem společenství všech „kdo se zrodili ne z krve, ani ne z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jn 1,13), stala se Maria panenskou Matkou Boží. Od zjevení prorockého apoštola Jana přes teologii raných Otců Justina, Ireneje, a Hyppolyta k dogmatice Augustinově a k Teologické sumě Tomáše Akvinského náleží k základním rysům ekleziologie, že v Církvi spatřuje „matku živých“, na níž se plní to, co bylo kdysi určeno první matce živých, Evě, a co se započalo obnovením božského života v Marii. V té, která nám panenským porodem darovala živého Boha. Eva, Maria a Církev: tyto tři postavy vidí stará teologie pospolu jako tři podoby jednoho a téhož vzoru. Jako všechny milosti Mariiny (druhé Evy) - nového, věčného pokolení Božího, vyplývají z její důstojnosti Matky Boží, tak se i vznešené postavení Církve odvozuje z jejího postavení jako Matky mystického těla Kristova, Prostřednice Božího života, panenské Rodičky všech, kteří jsou v Kristu. „Maria porodila vaši hlavu, vás rodí Církev. Ona je totiž zároveň Matkou i Pannou, Matkou skrze neporušenost víry. Rodí národy, které jsou údy jediného, a také tím je srovnatelná s Pannou Marií, jež je Matkou jednoty mezi mnoha národy,“ praví Augustin.

O tom učí i II. VK v LG 63: „Blahoslavená Panna darem a úkolem božského mateřství, jímž je spojena se svým Vykupitelem, a svými jedinečnými milostmi a dary je také v těsném spojení s Církví. Jak učil už sv. Ambrož, Bohorodička je vzor Církve ve víře, lásce a dokonalém spojení s Kristem. Neboť v tajemství Církve, která je plným právem také nazývána matkou a pannou, blahoslavená Panna Maria předchází jako vynikající jedinečný vzor jak panny, tak matky. Ve víře a poslušnosti totiž zrodila na zemi Otcova Syna, aniž poznala muže, zastíněna Duchem svatým, jako nová Eva, která nedopřává víru starému hadu, nýbrž ji věnuje, nijakou pochybností neporušenou, Božímu poslu. Zrodila však syna, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou.“

LG 65: „Církev už došla v blahoslavené Panně k dokonalosti bez poskvrny a vrásky (srov. Ef 5,27). Věřící se však stále ještě snaží přemáhat hřích a růst ve svatosti. Proto pozvedají oči k Marii, která září celému společenství vyvolených jako vzor ctností… Maria, která vstoupila hluboko do dějin spásy, jistým způsobem v sobě spojuje a vyzařuje největší skutečnosti víry. Když je oslavována a uctívána, volá věřící k svému Synu a k jeho oběti i k lásce k Otci...“

Podle Dr. Hugo Rahnera SJ.

 

 

Svatý Pavel nás učí, že přebývání Ducha Svatého v nás, které úzce souvisí s Ježíšovým zmrtvýchvstáním, je i základem našeho konečného zmrtvýchvstání: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“ (Řím 8,11)

Ve věčné blaženosti budeme žít v radostném spolužití, které se nyní předobrazuje a anticipuje v Eucharistii. Tehdy Duch přivede k plné zralosti všechny zárodky společenství, lásky a bratrství, které rozkvétají během našeho pozemského putování. Jak potvrzuje sv. Řehoř Nysský: „…jednotou Svatého Ducha spojení ve svazku pokoje se stanou všichni jedním tělem a jednou duší.“ (Hom. 15 in Cant.)

Z katecheze Jana Pavla II. 8.6.98

 

Ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu..

 

Druhá, navazující přednáška z duchovní obnovy formou večeřadla.


Při růženci jsme rozjímali nad poselstvím z Modré knihy. (Z důvodu úspory místa si jej, prosíme, přečtěte z modré knihy.) Když se podíváme na poselství z 10. dubna 1978 zjistíme, že úzce souvisí s tím, co právě probíráme. Když čteme: „Vaše nebeská Matka je v nebi. Byla vzata do nebeské slávy také se svým tělem, nyní proměněným,“ vidíme Pannu Marii jako Nanebevzatou, v ní je tedy Církev dovršena a ona je Matkou Církve a jako ta, která je předobrazem Církve, nás může nejlépe učit „žít společenství“ (srv. LG), a připravit tak návrat k Bohu. K tomu bylo potřeba vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí, kterému věříme, které je součástí naší víry. Stejně jako dogma Neposkvrněného početí a vyhlášení Panny Marie Matkou Církve souvisí s úlohami, které Panna Maria od Boha dostala a zvlášť v této době plní.

Na tom vidíme, že Církev vůbec nespí, jak přímo nebo nepřímo tvrdí některá falešná zjevení v dnešní době, ale že vyhlašuje to, co je právě pro danou dobu potřebné. Proto buďme opatrní při přijímání nových poselství, která nemusí směřovat přímo proti Církvi a papeži, neboť ďábel je chytřejší než my a navlékne to chytrostí anděla. Například když se poselství dotýká Církve a vybízí nás stylem, abychom jí “pomohli,  neboť je úplně mimo aktuální dění“, tak taková poselství jsou jistě falešná. Na všech církevních vyhlášeních, minulých i přítomných bylo a je vidět, že Církev nespí. A někdy vyhlásí i něco opačného, než ukazuje daná společenská situace, kdy se pro to zdají nejméně příhodné podmínky. Stávalo se, že někteří teologové varovali, že v tuhle dobu je nějaké vyhlášení nevhodné či předčasné apod. Ale v tu chvíli byli tito „mimo“, kdežto Církev na skále Petrově, která má vedení Ducha svatého, věděla, proč to či ono vyhlásila právě tehdy.

Tak například již zmiňované dogma o Nanebevzetí nebo vyhlášení Panny Marie Matky Církve je dar nebes nabídnutý lidem. Ten, kdo tomu věří a je v Církvi, tak svoji dobrovolnou vírou „má právo“ na vedení Panny Marie mocí, která vyplývá z daných vyhlášení. A ďábel před tím musí ustoupit, neboť před Bohem platí lidská svoboda. Kdo se naopak zříká dogmat a prohlášení, zbavuje se i dober, která s nimi souvisí. Takové ty řeči, že dogmata jsou zkostnatělá a zotročují lidi jsou jen hloupostí, protože ten, kdo se jich zříká se ve skutečnosti vrhá do otroctví, protože se  zbavuje daru, který Bůh skrze Církev nabízí. Církev tedy vůbec nespí, ale vše vyhlásí tak akorát, když k tomu uzraje doba. A tak si věřící může říci, ano, něco se děje, dochází k nějakému posunu a vede to i k osobnímu zamyšlení se nad svou vírou. To se netýká jen dogmat., vychází Encykliky, vyjádření kongregací a pod.

V poselství modré knihy dále čteme: „Ježíš připravil u Otce pro každého z vás místo. Putujte denně po této zemi s pohledem  upřeným na Ježíše, který nyní sedí po Otcově pravici.“

Místo u Otce pro nás připravené není jen izolovaný prostor pouze pro naší osobu. Ale protože i Bůh sám je společenstvím a tvoří lidi, aby žili ve společenství, jde tedy o místo pro nás, ale ve vzájemných vazbách s jinými - vztahy - a i se samotným Bohem. A Panna Maria nás na to postupně připravuje.

Říká: „Láska Syna a Otce vám byla oběma darována, abyste mohli zde na zemi uskutečnit plán, který pro vás stanovil Bůh už ve své věčné moudrosti. Místo, které vám Ježíš v nebi připravil, odpovídá úkolu, který má každý z vás splnit na zemi pod mocným vlivem Ducha svatého. A to, co Duch svatý činí ve vás, synové zasvěcení mému Neposkvrněnému Srdci, je můj vlastní plán.“

Toto by mohlo znít pro neznalého jako umenšování Pána Ježíše, ale my zde vidíme alespoň tři pravdy naráz:

Její vlastní plán… když Ona je předobrazem Církve, tedy jde o plán Církve, a hlavní snaha Panny Marie je to, aby se Církev stala tím, čím má být, tedy jejím obrazem, a aby člověk mohl být začleněn tam, kam patří podle Božího plánu poškozeného Adamovým pádem.

Její vlastní plán… je plán Boží Trojice a Bůh Ji stvořil jako Matku Církve, která tomuto plánu slouží - jde tedy o Boží plán. Panna Maria nedělá nic izolovaně a jen ze své vůle. To Bůh jí tím pověřil.

Z tohoto poselství vidíme, že Modrá kniha nás má také připravit k životu ve společenství, aby došlo k tomu, co vyhlásila Církev na II. Vatikánském koncilu a co Panna Maria v Modré knize říká: ...aby Církev po triumfu Jejího Neposkvrněného Srdce, který chystá od Fatimy ve večeřadlech, mohla před světem zazářit jako vzor a symbol od Boha, aby v ní lidé viděli Boží plán, Boží zázrak a celý svět se postupně zevangelizoval. To je základ tohoto triumfu. Aby člověk začal žít ve vztazích tak, jak si to Bůh vždy přál.

Panna Maria přirovnává své Srdce k rajské zahradě, říká: „…Vstupte do ráje mého Neposkvrněného Srdce...“, někomu se to může zdát sladké a sentimentální, ale ve skutečnosti je Její Srdce obrazem života v rajské zahradě. A také říká: „…vstupte ke mně a já vás přetvořím...“

Když si vzpomeneme na sen dona Boska o námořní bitvě, kde viděl velkou loď, symbol Církve s papežem u kormidla, bojující proti všem dnešním bludům a útokům všeho ražení, snažil se svou loď připoutat právě mezi dva sloupy Eucharistii a Pannu Marii.

Z toho, co jsme si probrali pak vyplývá, proč se připoutávat k Panně Marii.

Podíváme se nyní na Eucharistii. Tato pravda je mnohem hlubší, než se zdá. Panna Maria to na mnohých místech Modré knihy říká.

„Pojďte ke mně, neboť já vás všechny sjednocené chci přivést ke svému Synu, přítomnému v Eucharistii. Ježíš je přítomen v Nejsvětější Svátosti, aby vám pomohl vybudovat tuto vaši jednotu, aby vám dal příklad, jak se má milovat v úplném sebedarování se bratřím.“

Víme o Eucharistii, že je zpřítomněním nejen Kristovy oběti, ale i jeho Zmrtvýchvstání. Protože oběť by bez Zmrtvýchvstání byla porážkou. Pán Ježíš se obětoval Otci a tím, že došlo ke Zmrtvýchvstání, Otec tuto oběť přijal. Oběť má svou sílu tím, že jí Otec přijal. Proto kněz po proměňování spojí Tělo a Krev a symbolizuje tím Zmrtvýchvstání.

Eucharistii svým způsobem zobrazuje kříž a to tak, že svislé rameno nás spojuje s Otcem a živí v nás nadpřirozený život (viz. článek Dar darů…). Podívejme se nyní na horizontální rameno, protože je potřeba žít obě ramena kříže, nejen přistupovat k přijímání a adorovat jako jedinec (pozn. nejde pouze o charitativní stránku věci, jak je horizontální rameno často vykládáno!).

Když se připravuje Eucharistická část Mše svaté, tak jsou na oltáři dva obětní dary. Jeden se má stát Kristovým tělem a krví, to je chléb a víno a druhý - Kristovým tělem tajemným, to je společenství Církve, to jsme my.

S tím souvisí i dvě epiklese, které se kněz modlí. Epiklese je modlitba k Duchu svatému, to je latinský termín. Bohoslužba oběti má v sobě část, které se říká Eucharistická modlitba a ta se skládá z osmi částí. Dvě z těchto částí jsou 2 epiklese:

První epiklese zní: „Proto tě Otče pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, které před Tebe klademe, ať se stanou Tělem a Krví Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.“ Toto je vzývání Ducha svatého, kde kněz prosí, aby se dary na oltáři proměnily v Tělo a Krev Ježíše Krista.

A druhá epiklese: „Nás všechny, kdo přijímáme Jeho tělo a krev, naplň Jeho Svatým duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. Skrze Něho, ať se před Tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou…“

Z toho také vidíme, jak Eucharistie tvoří Církev .

A Panna Maria říká: „…Chci vás přivést k svému Synu přítomnému v Eucharistii, aby vám pomohl vybudovat tuto vaší jednotu...“

A o to se tedy také modlí při Mši svaté.

 

Tato druhá epiklese souvisí s tím, že po proměnění se kněz modlí za všechny přítomné a za přijímající této svátosti, aby se stali jedno tělo a jedna duše v Kristu, tedy společenstvím. Vyjadřujeme to i jednotou při liturgii, jak učí II. Vatikánský koncil.

Zde zasahujeme už do tajemství. Kněz promění chléb a víno, a potom nás všechny vezme jako druhou oběť (což samozřejmě není srovnatelné s velikostí té první), a připojí nás, a Kristus nás svým Božstvím utváří v Jeho mystické tělo. V Hostii je oslavený Kristus s Tělem a Krví i  Božstvím a my jsme na oltáři při obětování jako Jeho mystické tělo. Toto je těžko proniknutelné tajemství. Stejně tak si nedokážeme představit, jak bude vypadat triumf Panny Marie. Panna Maria nám navíc na mnohých místech Modré knihy říká, že Její triumf přijde jedině skrze triumf Eucharistického Ježíše. S tím souvisí tedy i společenství, kterým se máme stát. Jde o něco tajemného, co se děje na oltáři při druhé epiklesi. A Matka Boží také říká, že po triumfu lidé uvidí mnohem lépe, co je to Eucharistie. Nepůjde o to, že v Hostii uvidíme něco více opticky, ale o to, že k Eucharistii patříme my všichni. Toto je spíše námět na rozjímání a zároveň je dobré si tyto epiklese při Mši svaté více prorozjímat.

Další myšlenka k rozjímání je také plně neuchopitelná, protože zasahuje mimo čas.

Panna Maria říká: „Ve svém Neposkvrněném Srdci spojuji Církev vítěznou - svaté v nebi, s dušemi v očistci i s vámi na zemi.“

A Církev je jedna, i když je část oslavená, část očišťující se a část putující. Ale protože je Církev propojená, jde o vztah -  je neslučitelná s individualismem, s rivalitou, která je ve světě a dokonce i mezi věřícími či mezi Mariánskými ctiteli. Což je pro Pannu Maria určitě jedna z nejbolestivějších věcí.

Kardinál Ratzinger v knize Eschatologie píše:

Pán Ježíš na Zelený čtvrtek řekl: „…V pravdě pravím vám, nebudu pít vína z tohoto vinného kmene, dokud je s vámi nebudu pít nově v království svého Otce“.

Co to znamená, když říká „nebudu pít“? Můj Spasitel truchlí také nad mými hříchy, můj Spasitel se nemůže radovat, pokud zůstávám ve zvrácenosti. Proč ne? Protože je sám přímluvce u Otce za naše hříchy. Jak tedy může ten, kdo je přímluvce za mé hříchy pít víno radosti, když ho trápím svými hříchy? Jak může ten, kdo přistupuje k oltáři, aby pikal za nás hříšníky, mít radost, když k němu neustále stoupá smutek mých hříchů? „S vámi,“ říká, „budu pít v království svého Otce“. Dokud nejednáme tak, abychom povstali do království, nemůže sám pít víno, když slíbil, že je bude pít s námi. Ten tedy, který vzal na sebe naše rány a kvůli nám trpěl, jako lékař duší a těl, by si neměl nic dělat s hnisajících ran? Čeká tedy, že se obrátíme, že budeme následovat jeho příkladu, že půjdeme v jeho stopách, že se s námi bude těšit...

...Ani apoštolové nemají radost, nýbrž také oni čekají až se zúčastníme jejich radosti. Neboť ani svatí neobdrží svoji plnou odměnu za své zásluhy, ale čekají na nás, i když prodléváme, i když setrváváme. Nemají totiž plnou radost, pokud kvůli našim omylům oplakávají naše hříchy. Nebudeš mi to sice věřit, ale přivedu svědka, učitele národů, apoštola Pavla. Po té co psal Židům, vyjmenoval všechny svaté otce, kteří měli ospravedlnění skrze víru a dodává: „…Tito ale, kteří mají svědectví víry ještě nežádali zaslíbení v němž Bůh pro nás zamýšlí něco lepšího, aby nedosáhli naplnění bez nás“. „...Vidíš tedy, že Abrahám ještě čeká, aby dosáhl naplnění, čeká i Izák a Jákob a všichni proroci čekají na nás, aby s námi dosáhli úplné blaženosti.“ To je tedy absolutně neslučitelné s jakoukoli rivalitou.

Dodejme, že i II.Vatikánský koncil říká o Panně Marii, že po svém Nanebevzetí neustala ve svém spasitelném úkolu, ale stále se stará o ty, kteří ještě nedošli do zaslíbené vlasti.

Proto tedy tajemství soudu je odsunuto až na poslední den. Jedno tělo je ten, který čeká na ospravedlnění, jedno tělo je ten, který povstane k soudu. Jsou mnohé údy, ale jen jedno tělo. Oko nemůže říci ruce, nepotřebuji tě. I když je oko zdravé a schopné vidění, chybí-li mu ostatní údy, jakápak by to byla jeho radost...

Tady vidíme, proč je poslední soud až na konci, protože se čeká až Církev povstane jako společenství, jako jedno tělo. I když každý projde svým osobním soudem hned po smrti, tak závěrečný soud čeká na všechny.

Tolik tedy kardinál Ratzinger.

Protože svatí nejsou sobečtí a milují nás, jsme jedni s druhými propojeni a oni čekají až k nim všichni doputují.

Z toho vidíme, jak má vypadat společenství! A pak je bolestivé, když vidíme rivalitu i mezi samotnými katolíky. Otec R. Cantalamessa to řekl takto: „Člověk si dá Boha pod nohy, aby se stal větším“. I mezi Mariánské ctitele se tlačí rivalita, proto je potřeba si na to dávat pozor, snažit se za takové lidi modlit, a také se snažit do toho neupadnout. Jestliže má člověk hřích a je s Pannou Marií, slyší v sobě velmi citlivě hlas svědomí a jde ke svaté zpovědi, protože cítí, že něco není v pořádku. A stále bojuje se svým hříchem, i když podléhá. A tak chodí často na zpověď a s hříchem se nesmíří. Ale jed „závodění“, pýchy a rivalství je tak nebezpečný, že se z něj člověk může probrat až pozdě. A když člověk dojde moc daleko, tak se těžko vrací. Samozřejmě že takové pokušení má každý z nás a dokonce ten, kdo ho cítí je na tom lépe, protože tak má v sobě „kontrolku“. Tento hřích pochází od pádu Adama a Evy. „Budete jako Bohové.“ Snaha o nezdravé sebeprosazení a rivalitu tedy pochází z dědičného hříchu, a když to v sobě každý máme, záleží na tom, jak si to pustíme daleko. Takoví lidé mohou dělat velkou bolest svému okolí a je za ně potřeba mnoho se modlit, protože z takového hříchu se velmi špatně vymaňuje. Podle sv. Bernarda je to jeden z nejnebezpečnějších!

A na závěr: Jak jsme viděli, naše životy a úlohy jsou vzájemně spojeny proto se satan tak snaží o ničení vztahů a zasévá takovou nenávist mezi lidmi. Naše úlohy jsou vzájemně pospojovány do jednoho velkého úkolu z něhož každý z nás má splnit určitou část a ze splnění celého úkolu se máme jednou v nebi radovat bez rozdílu kdo z nás jakou část splnil. Podobně jako je to ve zdravé rodině, kde se vzájemně její členové podporují. Tak se jednou budeme, až pomine satanovo temno, každý z nás radovat ze splnění úlohy jiného, neboť uvidí, jak byla spojena s jeho vlastní úlohou a sám má na ní podíl. Bůh chtěl od začátku, abychom byli jedno tělo... Nikdo, ani ti největší světci nedošli do nebe jen ze svojí zásluhy a jen svým přičiněním, vždy to bylo spojeno s okolím, protože to tak Bůh chtěl. Je přece krásné pracovat ve společenství, spolupracovat a navzájem se podporovat. Individualista neumí rozdávat a neobohacuje ostatní lidi kolem sebe.

A tak doufáme, že jednou prožijeme to pravé společenství, jaké vyhlásila Církev, to, ke kterému nás vede Panna Maria.

Další z úkolů večeřadla je společná modlitba s Pannou Marií za seslání Ducha svatého. Protože je to Duch svatý, kdo tvoří vztahy i v Boží Trojici a ve společenství. Panna Maria také mluví o druhých Letnicích, které budou jako řeka milosti, která spláchne celou tu přehradu sobectví a ukáže Církev jako společenství a bude to Duch svatý, které je vytvoří.

Samozřejmě každá věc má i svou parodii, večeřadla a MKH mají svou parodii ve zjeveních, která jsou tomu podobná, vypadá to, jak kdyby šlo o stejnou věc. Ale základním signálem je, že Církev s tím není spokojená. Nové Letnice mají parodie v letničních sektách. A samozřejmě má svou parodii i společenství a Boží království. Ďábel prostě nelení a dělá věci velmi podobné  a mnoho lidí se na to nachytá a jde za tím. Proto je také tak důležitá autorita Církve, protože sami jeho taktiky nejsme schopni odhalit. A Církev je jediná pevná skála na tomto světě. Vědci už vymysleli tolik teorií a neustále se zjišťuje, že je vše trochu jinak. Jediná definitivní pravda je v Církvi na skále Petrově, na papeži.

Na závěr ještě kousek z rozjímání z Modré knihy:

„...Musíte ve své vzájemné lásce více růst, musíte se více navzájem milovat. Vaše Matka má radost, když si navzájem přejete dobro, když se dokážete i po nejmenším narušení této lásky opět smířit, podat si ruce a jít společně vpřed, protože já miluji každého z vás jednotlivě a také všechny společně. Protože vám můj protivník na této cestě strojí mnoho překážek, přeji si, abyste mně učinili slib, že si budete navzájem stále více přát dobro, půjdete kupředu společně, držíce se za ruce, aby ve světe, kde se mému protivníkovi daří vládnout sobectvím, nenávistí a rozkolem, byla tato vaše vzájemná láska znamením mého vítězství. Přeji si, aby ta láska byla ještě větší, jako předzvěst nového věku, který vy připravujete a který vás čeká. (Nejde samozřejmě o New Age, to je opět parodie.) Bude to svět, který se otevře vaší dokonalou, nezměrnou a opravdovou schopností vzájemně se  milovat“.


 

 

Nakonec je nevyhnutelné, aby v nadcházejícím Jubileu byl zřejmý růst bratrské lásky i v nitru katolické Církve. Tato účinná láska, která musí vládnout v každém společenství „zvláště v členech rodiny věřících“ (Gal 6,10), zavazuje každou složku Církve, každé farní a diecézní společenství, každou skupinu, sdružení a hnutí k vážnému zpytování svědomí, které by disponovalo srdce k přijetí sjednocujícího působení Ducha Svatého.

Stále jsou aktuální slova sv. Bernarda: „Všichni potřebujeme jeden druhého: duchovní dobro, které nemám a nevlastním já, dostávám od jiných… A všechny naše rozmanitosti, které představují bohatství Božích darů, budou v jednom domě Otce, ve kterém je tolik příbytků. Nyní je rozdělení milostí: potom bude rozlišení ve slávě. Jednota, zda již zde nebo tam, spočívá v té stejné lásce.“

Z katecheze Jana Pavla II. 29.6.98

 

 

„Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“     Lk 23:43  

 

Díky paní Květě z Charity, která se věnuje  práci s odsouzenými, jsme měli možnost uspořádat jednodenní duchovní obnovu formou večeřadla přímo v nápravném zařízení (pozn. přednášky uvedené v tomto čísle byly předneseny na jiné obnově).

Na obnovu jsme jeli s  napětím a velkým očekáváním. Z předchozích obnov jsme již byli zvyklí, že je provází nejrůznější protivenství,  ale v tomto případě to překonalo všechna naše očekávání.  Nejprve to vypadalo, že ani neodjedeme, a pak se postupně přidávaly  ještě další menší či větší komplikace, v některých chvílích vypadala situace skoro beznadějně, jen zkušenost říkala, že Matka Boží se nakonec o vše postará. A postarala! Pani Květa sice později přiznala, že když viděla vystupovat z auta, že si pomyslela: „Ti snad do konce obnovy ani nevydrží...“

Z intenzity útoků se však dalo odhadnout, že obnova bude mít své plody, skutečnost však překonala i toto naše očekávání. Obnova byla úžasná! Vraceli jsme se obnoveni, osvěženi, povzbuzeni, nadšení a vděční tak, jako z málokteré obnovy. (Starosti kolem přípravy a protivenství  často ubírají hodně sil.)

Samozřejmě zdaleka ne každý z odsouzených bratrů měl zájem o duchovní obnovu a bez předchozí dlouholeté práce paní Květy, by taková ani nebyla myslitelná, ale za těchto okolností to byl zážitek pro všechny.  Bratři, kteří se obnovy zúčastnili, prožili ve vězení svou opravdovou konverzi. Mnozí   to vyjádřili slovy: „Měl jsem v živote všechno, ale nejbohatší jsem teď, když nemám nic, ale nalezl jsem Boha.“

Během obnovy jsme mohli intenzivně pocítit sílu společenství. Těžko to popsat slovy, to „viselo ve vzduchu a klepalo na srdce i duši.“ Nejzřejmější to bylo, když dva z účastníků byli přijímáni do katechumenátu.

Lidé, kteří se sem dostávají, přicházejí  z pohnutých osudů, za které si mnohdy sami ani nemohou,  - přicházejí právě ze zničených, rozbitých vztahů především v rodinách. A zde byla právě cítit ta skutečná síla společenství, které s láskou a opravdovostí přijímá k sobě ty, kteří právě z takových podmínek přicházejí a navíc na ně doléhá i tíha tohoto nového prostředí (kromě ztráty svobody je to i naprostá ztráta soukromí atd.) Ve společenství pak nachází cestu k Bohu, k odpuštění, cestu k bližním – i nepřátelům. Nachází zde sílu, smysl i orientaci pro nový život na svobodě. Bylo zde lépe porozumět slovům Evangelia, když Pán Ježíš řekl farizeům: Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ (Mt 21, 31)

Patrná zde byla i relativita času: Pokud někdo dokáže roky zde využít k opravdové konverzi, pak z pohledu věčnosti zde ztratil mnohem méně času než ten, který nevhodně užíval svobody, což jej může zavést na mnohem delší čas do „vězení očistce“.

Jak jsme zmínili, zdaleka ne každý dokáže tuto možnost využít a naši modlící se spolubratři si od ostatních, kteří jsou ve velké převaze, i mnohé zkusí. Protože jako Církev jsme jedno tělo a  na budování Božího království se podílíme společně, prosíme Vás o modlitby, aby toto dílo dále rostlo a co nejvíce našich bratrů dokázalo této možnosti využít.

 

Svědectví dvou účastníků:

 


Drazí a milovaní bratři a sestry v Ježíši Kristu!

…Rád bych se s Vámi podělil o prožitek z Duchovní obnovy, která se uskutečnila u nás v prostranství věznice za účasti věřících vězňů, paní sestry Květy, která vše zprostředkovala (za což ji ze srdce děkujeme), a za účasti věřících z civilního života a pod vedením kněze z Brna.

V této duchovní obnově jsme se zasvěcovali svaté Bohorodičce Panně Marii a jejímu Synu, našemu Pánu Ježíši Kristu. Vstup zasvěcení se začínal rozjímáním a modlitbou růžence, která ve mně probudila nové poznání a pocity jednoty lásky v Boží náruči.

Při zpěvu Svaté Trojici jsem opravdu cítil a prožíval nesmírnou lásku a přijetí Otce, který mi v srdci odpovídal na mé ustavičné prosby, kterými k Němu neustálou modlitbou promlouvám. Je to až neuvěřitelné, co všechno člověk prožívá, když se takto blízko setká s naším milovaným Bohem.

Byl jsem vědomě a bytostně přítomen naplnění světlem, v jedné chvíli jsem cítil jak se v nitru a v srdci rozplývám a mé srdce poznává tu nejčistší čistotu bytí na tomto světě a v tomto životě. Splynul jsem srdcem i duší se svatou Trojicí a Otec mi dal poznat to překrásné tajemství – Lásky života! V tomto prožitku jsem v srdci objevil mé poslání, kým jsem a proč jsem! Poznal jsem, co je nejkrásnější na našem bytí! Ano, je to LÁSKA čistá LÁSKA, která se projevuje směrem ven z člověka! V tom poznání „kým jsem“ jsem prožil a procítil, jak jsem stvořen Boží láskou a čím mi naplnil duši, jakým posláním. Ano, naplnil mě posláním milovat! Nic víc, než milovat bližního a každého člověka! V tomto celku jednoty lásky a splynutí, se mi dostalo do vědomí, proč jsem, proč existujeme bytostně na tomto světě! Ano, opět je to milovat a rozdávat lásku druhým, jen tak se dokáže člověk změnit a probudit duchovně, aby poznal to nepoznané, nevěřícím zatím skryté.

Prožil jsem v tomto rozjímání otevření mysli a vědomí, které mi zjevilo, proč se máme navzájem milovat, tak, jako nás miluje náš Otec a Syn Ježíš Kristus.

Je to až neuvěřitelné, ale Bůh nás miluje tak soucitně a neustále za všech okolností, že nad námi pláče! Cítil jsem to v srdci jak Mu stékají slzy Lásky, je šťastný, když jdeme k němu a víme o Něm ve svých srdcích, máme ho tam neustále! Miluje nás stále, i když upadáme a nám se zdá, že se od Něho oddalujeme. Právě v tomto každém úpadku je důležité se více snažit, chtít opět milovat, a chtít opět jen lásku dávat jak našemu Otci, tak svým bližním, sestrám a bratřím v Kristu!

Vím jak je to těžké dávat lásku někomu, kdo Vám třeba ublížil, ale v srdci jsem dostal odpověď i na tento pocit. Náš milovaný Pán a Stvořitel také trpěl, trpěl „za nás“ za všechny a nemusel! V tom je ta čistá láska, chtěl sám od sebe nás zachránit, věděl jak jsme špatní a hříšní.

Přišel z království, sem dolů, je to stejné když přišel kněz až z Brna sem do věznice, k hříšníkům a obnovil náš život, zachránil nás!

V tomto podobenství jsem cítil opět jednotu, procitl jsem v srdci a cítím jak mám vše nové, otevřené srdce, oči, sluch a všechny smysly.

Ač jsem ve vězení, a byl jsem v minulosti špatný člověk, jsem teď jiný, nový a obrácený! Cítím, kudy vede má cesta, mé světlo mě vede, proto se už ničeho nebojím.

Pochopil jsem v té duchovní obnově proč existuji, proč za mě i za nás za všechny dal náš milovaný Ježíš Kristus, Syn Otce, život!! Miluje nás o mnoho více svou láskou než my dokážeme milovat, proto nám dal svůj život, abychom ho měli také my.

Málokteří poznají tu krásu, nesmírnou lásku „tajemství víry“, ale věříme, když své srdce otevřeme více a pozveme do něj pokorně našeho Otce skrze Ježíše Krista, kdy budeme milovat své bližní jako sami sebe a všechny lidi, lidi bez rozdílu na barvě, ač nám i něco provedou, tak je nám náš milovaný Otec, Syn a Duch svatý dá poznat více a blíže a to v celé své kráse a plnosti!

Tato obnova mě celého starého člověka vyměnila v nitru. Jsem šťastný, i když jsem ve vězení, tady jsem opravdu poznal nepoznané a cítím, že po propuštění půjdu tímto směrem stále. Vězení je má zkušenost, každý člověk padá, sám Ježíš Kristus padl několikrát na cestě k vítězství pod tíhou kříže. Ale vrcholu dosáhl, tak i já ho dosáhnu vírou a láskou, kterou ve svém srdci žiju.

Rád bych tímto dopisem a tuto formou poděkoval všem, kteří se mnou tyto krásné prožitky sdílí a děkuji z celého srdce knězi, též těm, kteří s ním spolupracovali na duchovní obnově a děkuji nesmírně pani Květě a vedení věznice panu řediteli.

Děkuji všem bratrům a sestrám, kteří byli přítomni a dávali mi lásku, která je pro mne nade vše!

Za vše děkuji Bohu!!!

Všem ať žehná Bůh a žijte v pokojném srdci.

Vězeň – bratr Karel B.    

 

Jmenuji se Martin Pešta, je mi 27 let a jsem v současné době ve výkonu trestu. Můj život byl „peklo“, byl jsem 7 let na tvrdých drogách, kradl jsem, dělal jsem podvody. Dostal jsem se 4x do vazební věznice. Vždy jsem byl propuštěn, můj život se ubíral stále stejným směrem, měl jsem vše, a přesto jsem byl velice nešťastný. Trpěl jsem. Prožil jsem opravdová muka, došlo to tak daleko, že jsem se chtěl zabít, chtěl jsem skočit ze starého lomu přímo dolů, měl jsem strach, přesto mi „někdo“ našeptával „skoč“, cítil jsem, že ten skok bude moc příjemný. Neskočil jsem, díky Bohu. Po nějakém čase jsem se dostal opět do vazební věznice, asi po třech dnech jsem se dostal na celu, kde byl člověk, který věřil v Boha. Tento člověk poznal Pána Ježíše ve vězení. Povídal mi něco o Bohu, ale moje reakce byla - blázen. Říkal jsem si je „divnej“, ale co když není? Dal mi do rukou tu knihu knih - „BIBLI“. Říkal mi: „Čti si“. Moc jsem tomu nerozuměl, vlastně vůbec. Asi po 14 dnech jsem četl Janovo evangelium a najednou jsem cítil obrovskou bolest ve svém srdci, já četl něco, co mluvilo přímo ke mně. Cítil jsem to všude, zasahovalo mě to až do nejhlubšího nitra (Žid 4,12). Bylo mi hrozně, cítil jsem jen bolest, poznal jsem pravdu. Spadly mi šupiny z očí, žil jsem ve velkém „bludu“ jako mnozí. Viděl jsem se „zevnitř“ tak, jak jsem na sebe ještě nekoukal. Byla to katastrofa, byl jsem od pýchy až po sobectví snad nejhorší člověk na světě, cítil jsem těžký balvan, který ležel na mém srdci. Byl to pro mě obrovský šok. Řekl jsem tomu mému kamarádovi: „Co mám dělat?“ On mi napsal na kousek papíru čtyři nebo pět vět. Pak jsem počkal na chvíli až budu chvíli sám, když se to stalo, klekl jsem si na kolena a sepjal jsem ruce k sobě, ten papírek jsem položil na zem a nahlas četl. Vyznal jsem Pána Ježíše jako svého Pána, Zachránce a Spasitele. Poprosil jsem ho, aby mi odpustil mé hříchy, moji minulost, bolelo to. Plakal jsem. Když jsem to vše řek, stalo se něco velmi zvláštního, cítil jsem jak se Bůh dotkl mého ramene, plakal jsem ještě víc a děkoval Bohu. Pán Ježíš mi dal nový život, také mi dal nové srdce (Ez 36,25-26). Je nepochopitelný, jak se Bůh k nám sklání, jenom zřídka u nás najde skromnost, on nám myje nohy (Jan 13,3-5). Proč nás nenechá padnout a zahynout? Protože nás miluje, a to všechny. Pochopení služby našeho Pána Ježíše, včetně svého kříže (hrozná smrt) zůstává našemu ubohému a úzkému rozumu i našemu hledajícímu srdci skryto. Ten, kdo dostane poznání, začíná tušit, že jen láska Boha je něčeho takového schopna, protože je božská, je nekonečně vyšší než naše malé srdce. Bůh si každého z nás vede zvláštním způsobem, důvěřuje mu, protože On nás zná mnohem líp než my sebe. Není to žádný vysněný Bůh z knížek nebo bájí, je to Bůh, který existuje, je živý. Všechno mě baví, život s Pánem je krásný, nejkrásnější a já mu za to stále děkuji. Proto píši i toto malinkatý svědectví (2Tim 1,7-8). Centrem mého života je Kristus, on mi dal všecko (Flp 3,8). Nikdy mě nenapadlo, že je Bůh živý, ano věřil jsem, ale nevěděl jsem čemu (1 Kor 2,9). Teď stále prosím Pána Ježíše, ať mi ukazuje cestu, chci být tam, kde mě chce mít On. Jsem ve vězení a ještě nějakou dobu budu, přesto prožívám nejkrásnější dny mého života a to vše díky našemu Pánu Ježíši Kristu. Dnes si na drogy ani nevzpomenu, dnes už dokonce ani nekouřím, už rok a půl. Modlil jsem se a Pán mi to vzal a zahodil do mého minulého života a já mu teď za to vše děkuji, On mi dal tu největší svobodu, On za mě zemřel, i za tebe. Pán se mi dal poznat (Jan 14,21). Děkuji ti Pane Ježíši Kriste, amen. (Řím 8,37-39)

Martin P.


 

ORA PRO NOBIS


 

Umělec a karmelitán

V Hamburku se 10. listopadu 1820 narodil židovskému obchodníku Davidu Abrahámu Cohenovi syn Heřman. Otec ani netušil, co z toho dítěte jednou bude, a že ho později pro jeho konverzi zapudí.

Gymnazista Heřman si svým milým a laskavým chováním získal sympatie svých učitelů i kamarádů. Navíc pro jeho mimořádné nadání se mu říkalo „genius“. Jako „zázračné dítě“ dosáhl hrou na klavír výrazných úspěchů. Na dvoře dvou velkovévodů vzbudily jeho znalosti zájem knížat, kteří ho nejen obdivovali, ale také mu připravili cestu do Paříže, centra umění. A tak u Franze Liszta byl Heřman dítě domu, u Georgy Sandové, tehdy známé románové spisovatelky, byl jako doma, i u Kristiny, princezny Belgioso, byl téměř denním hostem. Bohužel byl také hostem heren, které napřed jeho jmění, získané koncerty, rozmnožily, ale potom také pohltily. Svůj začínající, nestálý život užíval marnivě, ctižádostivě a svérázně. Svět mu ležel u nohou, ale vnitřně strádal.

A přece později ten, kterého znalo půl Evropy jako báječného záviděníhodného umělce, vyznal: „Prošel jsme svět, viděl jsem svět, miloval jsme svět. Ale jen jedinému jsem se v něm naučil: že ve světě se nenajde štěstí.“

 

„Měli byste milovat svůj farní kostel, místo, ve kterém každému ukazujete, že jste Boží děti. Chodívejte tam pravidelně, dělejte jej přitažlivým a otevřeným pro všechny.“

Jan Pavel II. ve farnosti sv. Stanislava, Řím, 16.6.91

 

Heřman však měl poznat to pravé štěstí. Jednou ho potkalo zastřené o jednom květnovém pátku v roce 1847. Měl 27 let. K okruhu jeho známých patřil také princ von Moskowa. Ten hledal pro svůj sbor v malém kostele dirigenta. Na nabídku projevil Heřman ochotu tuto službu převzít. Aby se přesvědčil o kvalitě zpěváků, šel na kůr, odkud také mohl shlížet do chrámového prostoru. Májová pobožnost, které byl tehdy přítomen, byla skromná, ale velmi ho dojala. Na oltáři ozdobeném svíčkami a květinami stál předmět, který zářil zlatem. Heřmana pojala úcta, jakou dosud nepocítil. Upřeně hleděl na zlato, které zářilo jako slunce. Nyní je kněz vzal do rukou, obrátil se a vyzvedl do výše – ach, jak lahodné světlo z něho vycházelo! – a požehnal jím klečící lid. Heřmana to bolestivě proniklo: „Pocítil jsem zvláštní pohnutí, jako bych neměl na tomto žehnání účast; zdálo se, že není určeno pro mě.“

Pod vlivem tohoto zážitku Heřman příští pátek opět přišel do tohoto malého farního kostela. A v oné hloubce duše, která se otevírá jen pro Boha, pocítil božské pohnutí právě v tom okamžiku, když kněz Nejsvětější svátostí udílel požehnání. Nevěděl, co se s ním děje vůbec nic nechápal.

Ale nástroj jeho bytosti začal zvonit. Beze slov, avšak srozumitelně v něm zněla jiná, vyšší Skutečnost. Čím častěji toto setkání s Eucharistií vyhledával a opakoval, tím toto zvonění bylo jasnější a dojemnější. Klečel teď před tajemstvím, které ho dojímalo, před skrytým Pánem, kterého neznal. Jeho předvídající srdce se zachvívalo před Tím, který se stal člověkem, který se daroval, před zpřítomněnou Boží láskou.

Uchvácen a podoben Šavlovi, který prohlédl, stal se vidoucím a nyní byl připraven na paprsek milosti: „Co chceš, abych učinil?“

Odpověď ještě nedostal, ale v jeho nitru vypučel nový, jasný smysl života a tlačil se na světlo. Když končily májové pobožnosti, tady, u Matky milosti, řekl Heřman své jasné ANO k Boží nabídce. Sv. Bernard praví: „Neboť Boží vůle je, abychom všechno dostávali skrze Marii.“ Heřman nosil své tajemství v srdci jako Maria a čekal, až přijde jeho hodina.

Křest tohoto konvertity připadl na 28. srpen 1847, na svátek sv. Augustina a křestní jméno tohoto muže z kmene Léviho znělo: Maria Augustin. Ten starý člověk, obdivovaný umělec Heřman, umřel světu. V novém člověku žil Kristus, jehož cíle a cesty byly vyšší než celé nebe.

První svaté přijímání přijal Augustin 8. září 1847 ve svátek narození Panny Marie. Opravdu Božím řízením vstoupil Augustin do mariánského řádu. Byl sice ještě nucen strávit dva roky ve světě jako umělec a vydělávat peníze na úhradu starých dluhů z heren, avšak cíl proměněného člověka zůstal v uměleckém světě nezměněn. To jeho posluchači cítili a s novým obdivem respektovali jeho proměnu.

6. října 1849, v předvečer Panny Marie Růžencové byl Augustin přijat do noviciátu karmelitánů. Jako kněz se pak P. Heřman, jak ho později vždycky nazývali, stal kazatelem Nejsvětější svátosti. Pod ochranou Panny Marie byla jeho řeholní cesta cestou „Marie přes hory“, to znamená, že vedla přes pozorování do zvěstování, do nadšeného sdělování pravdy o přetékající Boží lásce.

Jeho horlivost přinášela nesčetná obrácení: jeho rada těšila, jeho domluva napravovala. Po létech vyčerpávající a velmi plodné práce se mohl opět stáhnout do samoty. A to se stalo v mariánském měsíci máji. Jako samotář byl mnich ve svém živlu, přesto měl P. Heřman naplnit svůj život nikoli tady ale v kněžské službě blíženské lásky. Jeho mariánské ANO bylo k tomu samozřejmé. V Prusku bylo zapotřebí duchovního pro francouzské zajatce. Byla válka. Jako rodilému Němci mu nebránili vstoupit do Německa a v Berlíně-Spandau čekalo 6000 zajatců na polního kuráta.

Jeho noví chráněnci mu leželi na srdci. Obléhali ho od rána do večera, dobrých 50 vojáků denně přicházelo ke zpovědi a sv. přijímání. Mrazivá zima a dlouhé hodiny ve studené zpovědnici však pronikaly knězi do morku kostí. V nemocnici při ošetřování nemocných na neštovice se nakazil a k tomuto smrtelnému konci pronesl umírající opět své poslední láskyplné: „Staň se!“

„Maria mi sdělila tajemství Eucharistie. A já jsem poznal, že Eucharistie je život a štěstí! – Už nemám jinou Matku než Matku krásného milování, Matku Eucharistie a ta si podmanila celé mé srdce. Víte proč jsem se stal mnichem? Abych tuto poznanou lásku miloval. …“ To je věčné svaté přijímání.

Podle Angela Laszlo.


 

 

Zápas o ryzost sociálního života

 


Církev zápasila o křesťanskost života v řadě různých oblastí – v názorech na blahobyt, na peníze a práci. Pohanské prvky, které hlásali nekritičtí obdivovatelé antiky, tzv. humanisté, zaplavovaly život měst a jejich bohatých obyvatel. Růst bohatství obchodníků a dalších zámožných vrstev se projevoval luxusem, který překračoval hranice křesťanského chápání života. Z měst se uvolněné mravy šířily na venkov.

Církev se zásadně stavěla proti přehnanému přepychu, který sváděl celý sociální a veřejný život na scestí. Zápasila při tom na dvou frontách – teoreticky se vzdělanými humanisty, před kterými obhajovala principy křesťanského pojímání života, prakticky zase vysvětlováním těchto zásad všem pokřtěným. Ve spisu ze 14. stol. Ein christich Ermahnung se například říká, že je třeba přímo žasnout, co všechno lidé, hlavně ve městech, sní a vypijí na svatbách a jiných oslavách. Synové měšťanů se prý utápí v cizích vínech a „dávají si mastit těla jako staří Římané“. Spis nazývá takovýto způsob života výrazem: „Schande - hanba“. Luxus místy skutečně napodoboval staré římské praktiky. To všechno začalo zabírat příliš mnoho pozornosti a času lidí. Od toho byl jen krok k vyumělkované řeči, k výstředním způsobům zábavy a k celkové povrchnosti života.

Koncem středověku se toto smýšlení šířilo z měst na venkov, takže ho bylo třeba otevřeně kárat a omezovat. Bylo mnoho slavností, bohatých jídel atd. Už u nižších vrstev byla bohatá jídla. U některých současných spisovatelů se mluví až o čtyřech chodech na obědy nebo večeře. Obyčejní nádeníci měli též vysoké nároky. Všude se hledaly příležitosti k oslavám – rodinné, obecné a městské. Oslavovaly cechy, korporace, městské rady – všude se hledala příležitost oslavovat. Pití bylo velmi rozšířené, takže ho musela zakazovat světská vrchnost i Církev. Od roku 1496 existoval např. v Norimberku zákaz požívání lihových nápojů ve stanovené dny. Existovaly zákazy prodávat alkoholické nápoje během říšských dnů ve Wormsu, Freiburgu, Frankfurtu nad Mohanem, Ausburgu a jinde a to v letech 1495,1496,1498 a 1500. Podobné zákazy vynášely i církevní synody, např. v Bernu r. 1492. Kdyby nebyly bývaly pro to příčiny, jistě by k takovým zákazům nebylo docházelo.

Rozvoj obchodu nechal vzniknout bohaté vrstvě lidí, která byla naprosto bezcitná, chamtivá a až nelidská. Obchod měl mnoho dobrých stránek, ale už současníci viděli i jeho nedobré následky. Vzrůstala žádostivost po stále větším množství peněz, po stále větším množství majetku. V kázáni z časů okolo roku 1500 se říká: „Není všechno v pořádku. Obchod je dobrý a potřebný, vždyť slouží lidem. Ale přehnanost v cenách a okrádání – to je něco veskrze nekřesťanské.“

Za těchto okolností není divu, že rostla i procenta úroků v půjčování peněz…..

Historici tvrdí, že právě ve vztahu bohatí - chudí byly názory a výroky Církve, které pranýřovaly chamtivost po penězích, neobyčejně účinné. Církev byla, zdá se, jedinou silou, která mohla brzdit bezohlednost finančníků a vysávání chudých. Historik Steinhausen píše ve svých Dějinách kultury, že povinnost pomáhat chudým se zdůrazňovala ze strany Církve tím více, čím více tuto povinnost chamtivci zanedbávali a čím více se obohacovali na úkor nižších vrstev (Geschichte der deutschen Kultur, Liepzig 1936).

Církev vyslovovala sociální nauku křesťanství vždy zřetelně, i když ji za to mocní kritizovali. (Tritemii Opera historica, Francfurte 1601) Tritemitus, odvolávajíc se na sv. Augustina a Řehoře Velkého, ostře a jasně říká, že bohatí zapomněli na to, že zisky mají sloužit dobru všech. Bohaté nazývá „Falsch Lehrer“ - falešnými učiteli. Říká, že pro jejich sobectví vznikají sociální srážky a boje, ve kterých i bohatí sami přicházejí o mnoho. Pokud byli bohatí někdy postižení pogromy nebo jiným neštěstím, měli by si sami klást otázku, co oni sami z toho zavinili a zda i oni nepopřeli práva nejvyššího vlastníka, totiž Boha (srovnej Jansen De judeis 5 s. 406).

Už v 15. století se ve spisech znova a znova opakuje známá věta sv. Tomáše: „Časná dobra, která byla člověku daná Bohem, jsou sice jeho, co se týká vlastnění, ale co se týká užití, nemají být jen jeho, ale mají sloužit i jiným, kteří se mohou z nich udržovat natolik, nakolik vlastníkovi přebývá.“ (Jansen, s. 406).

Sociální nauka Církve byla vždy jasná. Není pravda, že by se Církev byla vždy přizpůsobovala mocným. Církev usilovala v každém století o hlásání Evangelia, pranýřování nespravedlnosti a povzbuzování k dobru. Pokud šlo o nespravedlnost, které se dopouštěli pokřtění, sahala i k duchovním trestům. Když novodobí kolonizátoři, odchovaní pohanským římským právem, zaváděli do nově objevených zemí Jižní Ameriky bezohledné způsoby vykořisťování, až po kupování otroků, papež Pavel III. toto surové počínání ostře odsoudil a zakázal veřejně bulou z r. 1357. Církev předtím i potom usilovala o spravedlnost v sociálním životě i mnoha dalšími způsoby. V Mexiku františkán Juan de Zummaraga, první biskup města Mexiko, zakládal okolo roku 1527 nejen fary a školy, ale i charitativní ústavy. Založil i tiskárnu, ve které vytiskli první knihu na americké půdě. Svolával církevní hodnostáře a řeholní představené z celého Mexika na porady, kde se řešily nejen Církevní, ale i sociální otázky země. Po několika desetiletích mělo Mexiko už okolo 500 farností, které chránily domorodce i před bezohledností podnikatelů a obchodníků.

Podobnou starostlivost projevovala Církev i v jiných zemích Jižní Ameriky. V Limě v Peru vznikla univerzita, která měla okolo r. 1590 už dvacet kateder a 180 profesorů. V této době měla Lima 5 farností, 10 nemocnic a 24 klášterů. Dodnes stojí skvělé stavby z těchto časů.

V některých zemích Jižní Ameriky organizovali misionáři v duchu Evangelia celý sociální život. Jezuité to dělali zakládáním tzv. „redukcí“ tedy civilizovaných společenství života pro domorodce. Nejznámější byly redukce v Paraguay, organizované na územích, které dnes patří zčásti i do Argentiny a Brazílie. V redukcích byla organizovaná práce v zemědělství, v řemeslech i v obchodě. Výnosy a zisky byly majetkem všech. Jezuité zakládali školy, ve kterých se děti učily křesťanskému životu a civilizované práci. V těchto školách se pamatovalo na všechno – od modlitby, skrze učení se řemeslům, až po hudbu. Redukce se staly dobrodiním pro desetitisíce indiánských obyvatel. Bohužel mocní tohoto světa, kteří prosadili v r. 1773 zrušení řehole jezuitů, v neposlední míře i ze žárlivosti a nenávisti vůči jejich sociální práci v koloniích, způsobili rozpad slibného díla redukcí, které byly nadějí nových národů…

Církev se ustavičně v dějinách zastávala spravedlnosti, připomínala zásady Evangelia a z toho vyplývající právní normy a sociální důsledky. Bohužel – tak jako dnes, i v minulosti ti, kteří byli soběstační a kteří nezáviseli na Církvi – ti Církev neposlouchali, dělali si, co chtěli a mnohdy ničili její díla. Jejich „potomkové“ dnes kritizují Církev, že nebyla dost činná... Nebyla to však vina Církve. Církev usilovala tisíci způsoby o prosazení spravedlnosti, ale neměla vždy dost prostředků proti bezohlednosti mocných. Ani tehdy však nemlčela. V slavnostních vyhlášeních i v tisících kázání ohlašovala pravdu a spravedlnost. Přemnohá zachovaná kázání z roku 1515 říkají: „Bůh jediný je Pánem všeho na zemi. To co máš ve vlastnictví, to jen spravuješ jako správce na místě Božím! Nemůžeš si myslet, že z toho nebudeš skládat účty! Máš pracovat a ne žít bez práce. Cokoliv prodáváš máš prodávat za spravedlivé ceny! Nemáš dřít lidi z peněz a úrody!“

Pravda, to všechno znělo nepřijatelně uším spekulantů, kteří se stali velkými pány. Proto pohrdali Církví a pohrdali její naukou o vlastnění a vlastnictví (Jansen s. 405). Proti křesťanskému chápaní hospodářského, obchodního a sociálního života bojovali všichni, kteří se jím cítili být omezováni. Mocnou zbraní jim bylo právě zavádění římského pohanského práva, jehož názory byly úplně odlišné od křesťanských. V knize Nationalekonomische Grundsätze – Národohospodářské zásady od Endemana se říká: „Římskému právu slouží za základ úplný egoismus. Ne ohled na celek, ale na fyzické vlastnění, plnou moc a disponování věcmi ve vlastním zájmu – to je římské právo. Tato nemravná nauka římského práva o vlastnictví zničila postupně pocit společenství a měla za následek rozvoj ziskuchtivosti bez jakékoliv míry.“ (Jansen, 422)

V římském právu se práce nikdy nepokládala za jediný přiměřený zdroj vlastnictví. Římané nepoznali svobodnou práci a spravedlivou odměnu za ni. Ani cenu výrobku nestanovovali na základě práce. Otroci pracovali zadarmo a majitelé si užívali. Vlastnické právo bylo neomezené. Zvůle majetných ujařmovala nemajetné. Římané byli od punských válek národem peněz a obchodu, a římské právo jim v tom sloužilo a pomáhalo. Je třeba znovu připomenout, že středověk si hned od prvních století křesťanství rozvinul právo lidové, právo křesťanské, budované na Božích příkazech a na svědomí. Z tohoto práva a právního křesťanského cítění vyrostlo i soudnictví, lidové soudnictví, ve kterém zasedali občané, lidové poroty. Soudy byly veřejné, přísahalo se na kříž, bylo nutné mluvit pravdu, hledala se skutečně spravedlnost a to před Bohem i pod kontrolou lidu. Když bohatí zeměpáni, velmoži a knížata, vycítili, že by zavedením římského práva získali, že by jim římské právo dopomohlo k větší moci, a když se Církev proti tomu stavěla, obviňovali ji, že je proti pokroku! Renesance přinášela jistě i mnoho pozitivního. Církev to věděla. Vždyť to ona uchovávala antické spisy, které se po staletí opisovali v jejích klášterech! Církev byla pro to, aby se všechno pozitivní z antiky zachovalo. Byla však proti tomu, aby se obnovovaly antické pohanské mravy a pohanské názory na život. Obnova pohanství nebyla pokrokem, ale úpadkem a krokem zpátky. Proti tomu se Církev rázně stavěla. Vždyť to nebyl jen jeden krok zpátky – to znamenalo vrátit se o celou etapu dozadu, vrátit se k pohanskému římskému právu, které bylo právem otrokářským, a zamítnout křesťanské právo, které se tu po staletí uprostřed křesťanských národů rozvinulo.

Zbytečně však papežové zakazovali studium římského práva jako cosi nekřesťanského. Nadarmo předvídali, že se z něho rozvine všechno zlo v občanském, hospodářském, obchodním a sociálním životě. Když se studium římského práva na univerzitách přeci jen ujalo, a když ho humanisté, kteří kritizovali a odsuzovali Církev jako zpátečnickou, prosadili, ukázalo se jeho ovoce. Důsledkem tohoto římského práva byly otřesné, nelidské a nekřesťanské poměry. Na všech stranách se „podle práva“ podvádělo. Advokáti obhájili svého pána vždy a všude a lid si nemohl pomoci. Sedlák si nemohl pomoci, obyčejný řemeslník si nemohl pomoci. Potom se poukazovalo na Církev: „Hle, křesťanský středověk udržoval nelidské poddanské poměry, udržoval nespravedlnost, a Církev to schvalovala!“ Toto tvrzení je lží. Není to pravda! Církev byla v tomto stejně tak bezmocná, jako je v mnohém bezmocná i dnes. Zbytečně hlásá pravdu, když tuto pravdu určité vrstvy a skupiny odmítají, a dokonce se Církvi smějí. Ale Církev – jak je vidět z mnoha citátů papežských dokumentů s ohledem na úroky, s ohledem na obchodování, ceny výrobků, atd. – vždy hlásala velmi střízlivou nauku o majetku, o funkci peněz v duchu Evangelia a o spravedlivém sociálním životě.

Sociální stránka majetku se ze strany Církve rázně zdůrazňovala. S majetkem není možné zacházet libovolně! Je třeba brát ohled na všeobecné dobro. Mravní závazky se v křesťanství povyšovaly nad závazky právní. Všeobecně platila zásada, že chudý si může přímo vzít z pole nebo lesa, co právě potřebuje. Práce je právem a povinností každého. Líný člověk pohrdá Božími příkazy. Je pro lidi jako ocet pro zub a dým pro oči (srovnej Jansen, s. 408).

Církev učila, že práce je zdrojem obživy. Práce, a ne majetek tvoří hodnoty. Obchod nerozmnožuje přímo národní hospodářství – on pouze dává z ruky do ruky už vytvořená dobra. Obchodem, který se zneužíval, vzdělaní věřící pohrdali. „Kšeftařský“ obchod, který neslouží občanům, ale ke zbohatnutí, byl nazván „verächtlichste Gewerbe“ – řemeslo hodné nejvyššího pohrdání.

Církev stále ujasňovala své stanovisko k hospodářským, finančním a sociálním otázkám. Historik Jansen např. píše, že Církev odsuzovala především vysoké úroky. Odsuzovala je jako „osobitou formu zlodějství“. Hlásala, že práce jediná tvoří hodnoty, a že peníze jako takové samy o sobě jsou neplodné. Není možné chtít žít ze samotných peněz na základě vysokých úroků. Zákazem půjček na úroky chtěla Církev položit hráz vykořisťování (Jansen, 414).

Ale Církev nejenže zakazovala úroky, ale podnikala i pozitivní kroky, jak vyjít vstříc lidem, kteří potřebovali půjčku. Zřizovaly se tzv. Montes pietatis – „hory zbožnosti“, které půjčovaly peníze chudým jen za proti hodnotu pracovních nákladů (srv. např. Händemann, Studien der romanischen kanonistischen Wirtschafts… Berlin 1874,).

Církev se vyjadřovala i ke stanovení cen, samozřejmě, jen zásadně. Neměla možnost zasahovat přímo do obchodních a hospodářských poměrů. Ale Církev i v těchto stoletích tvrdila, že spravedlivá cena se má určovat ne podle náhodné nominální ceny na trhu, podle hesla co nejvíce zisku, ale jedině podle reálné hodnoty a podle výrobních nákladů. To byla zásada sv. Tomáše: „Pokud cena převyšuje množství hodnoty samotné věci, ruší se rovnováha spravedlivosti.“ – To bylo důležité zvláště při výrobcích denní spotřeby, když šlo o obživu, atd. Kdo skupoval zboží, maso a víno, aby jejich ceny vyhnal výše a na účet ostatních vydělal peníze, byl podle církevního práva veřejný zločinec. „Je třeba donutit ho ke spravedlivé ceně, neboť dobro všech je přednější a je třeba brát ohled zvláště na chudší,“ psal Tritemius a dodával, že cenové přehmaty je třeba vykořenit nejtvrdšími tresty. Ochrana slabých proti moci boháčů byla podle Církve první úlohou státu. Byl to postoj hodný veškeré úcty.

Z uvedených skutečností a názorů je vidět, že Církev stavěla do popředí především práci a to solidní a zodpovědnou. V práci viděla tvorbu hodnot. Proto se velmi zdůrazňovala čestnost práce, povinnost práce a křesťanská ochota k práci. Proto i pracovní právo bylo rozvinuté. Práci nebylo možné svobodně zneužívat. Nebylo svobodné pracovat bez míry. Církev po této stránce dohlížela, aby se práce nestala kletbou člověka. Neděli bylo třeba přísně dodržovat. Už od soboty po nešporách se nesmělo pracovat. Podobně před zasvěcenými svátky, a to už od předvečera na vigilii. Kdo pracoval nebo kázal pracovat, byl stejně potrestán.

Práce byla projevem osobnosti, musela být čistá a bez chyby, byla věcí cti a hrdosti. Každý musel pracovat osobně. Nebylo podnikatelů, kteří by lenivě žili z potu jiných, jak se mluví v Ein christlich Ermahnung (List 24a, cituje Jansen, 332). V cechách byli skuteční pracovníci. Ne jednotlivec, ale celek obstarával suroviny a rozděloval je jednotlivým mistrům. Cechová kontrola dozírala, aby nikdo nefalšoval své výrobky, aby do nich dal předepsanou surovinu, aby se nikdo hospodářským falšováním výrobků nevyšvihl nad ostatní. Zvláště potravinářská výroba podléhala ostrému dozoru – maso, mouka, atd. Ceny se udržovaly ve stabilitě a zahrnovaly náklady plus přirážky potřebného zisku. Když se učeň vinou mistra řádně nevyučil, byl dán jinému mistrovi na náklady prvního, kterého ještě i k tomu cech potrestal (Jansen, 340).

Podle kardinála J.Ch. Korce.


 


 

Na té skále zbuduji svou Církev.

 

  Jan Pavel II. pranýřuje agresivitu hospodářství.

Při audienci pro členy Správní rady Caisse national de Credit agricole 11.7.2000 pranýřoval Jan Pavel II. často agresivní rozvojové strategie hospodářství. Tyto metody mají na chudé země negativní účinky stejně jako následky velkého zadlužení těchto států. Svatý Otec dále řekl: „Rostoucí globalizace nutí podnikatele otevírat nové trhy. Přitom se často používají agresivní strategie diktované požadavky zisku a výnosnosti. Tato hospodářská logika vyvolává nové nerovnosti. Mezinárodní zadluženost chudých zemí je největší překážkou pro rozvoj mnohých národů. Zadluženost poškozuje místní hospodářství stejně jako i rozvoj mnohých lidí, ohrožuje život rodin a budoucnost společností.“ Od odpovědných podnikatelů papež žádal, aby se řídili lidskými hodnotami, které zohledňují pokrok i napomáhání rozvoje člověka.

 

Nový sociální katechismus hlavně o globalizaci.

Nespravedlivé rozdělení blahobytu – 57% obyvatelstva země žije v 63 zemích „jihu“, který žije v extrémní chudobě – to je pro Jana Pavla II. kamenem úrazu. Papež si přeje, aby tato otázka, stejně jako globalizace, tvořila ústřední linii téměř hotového „sociálního katechismu“ katolické Církve. „Propast mezi bohatými a chudými zeměmi jako i mezi bohatými a chudými lidmi se stále zvětšuje a bohatství „severu“ je stále více založené na spekulacích finančních trhů“, říká prof. Schasing SJ, sociální etik. Vatikán chtěl uveřejnit tento katechismus již v roce 2000, avšak v souvislosti s globalizací se rozhodl začlenit do něj i aktuální otázky globalizace.

Papež Jan Pavel II. apeloval na účastníky summitu G-8 v Janově 20.-22.7., aby v současném procesu globalizace nezapomínali na nevyhnutelné požadavky spravedlnosti a solidarity. „Bohatší a vyvinutější krajiny musí slyšet „výkřik chudých světa“, řekl papež 8.7. na Náměstí sv. Petra: „Oni žádají jen to, co je jejich svatosvatým právem. V souvislosti s částečně dramatickými problémy v hospodářství, ve zdravotnictví i sociální oblasti, v politice a životním prostředí se požaduje nová morálka.“

Akcí modliteb a postu chtějí katoličtí kněží, řeholníci a laici 250 misionářských organizací provázet summit G-8.

 

podle serveru Slovenské biskupské konference.

 

Zodpovědný redaktor:

P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP