Mariina doba

Číslo 3/2001

 

 

Tři zkratky

Hned po křtu v Jordáně náš Pán odešel do samoty. Jeho školou bude poušť, jako jí byla i pro Mojžíše a Eliáše. Později to zakusí i Pavel: „Byl mezi divou zvěří.“

Pán za sebou zanechal každou lidskou útěchu. Čtyřicet dní se postil. Přišel bojovat s mocnostmi zla, a tak svůj první spor nevedl s lidským učitelem, ale se samotným knížetem zla. „Potom Duch vyvedl Ježíše na poušť, aby ho ďábel pokoušel.“ (Mt 4,1)

Křest byl pozitivní přípravou na Pánovu službu, pokušení přípravou negativní. Ve křtu dostal Ducha na potvrzení svého poslání; v pokušeních dostal sílu, která se získává ve zkouškách. Nikdo nedosáhne odměny před bojem. Svatozář odměny se nezaskví nad hlavami těch, kteří nebojují.

Lásku je možné dokázat jen jedním způsobem, a to vykonáním rozhodnutí; jen slova nestačí. Původní zkoušku, kterou dostal první člověk, měli podstoupit všichni lidé znovu; dokonce i andělé měli projít zkouškou. Pochvalu za skutky si zaslouží pouze ti, kteří mají možnost volby. Hloubka charakteru se ukáže v pokušení a úsilí, které je s ním spojené. Písmo říká: „Blahoslavený muž, který vydrží zkoušku, neboť když se osvědčí, dostane věnec života, který Bůh přislíbil těm, kteří ho milují.“ (Jak 1,12)

Obranná schopnost duše je tehdy nejsilnější, když zlo, kterému odporuje, je stejně silné. Přítomnost pokušení není nevyhnutelně znakem morální nedokonalosti toho, kdo je pokoušený. Náš Pán by tak nemohl být vůbec pokoušen. Vnitřní náklonnost ke zlu, kterou cítí každý člověk, není podmínkou každého pokušení. Náš Pán byl pokoušen zvenku, a ne zevnitř, jak je to většinou u nás. V pokušení Pána nešlo o zvrácenost přirozených sklonů, čímž je pokoušena většina lidí; šlo tu spíše o výzvu, aby upustil od svého božského poslání a vykupitelského díla. Pokušení, které přichází zvenku, nemusí oslabit charakter; když proti němu bojujeme, naopak dostáváme příležitost růst ve svatosti. Pokud měl být Kristus naším vzorem, musel nás naučit, jak je možné růst ve svatosti překonáváním pokušení.

„A protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomáhat těm, kteří jsou zkoušeni.“ (Žid 2,18)

Být pokoušen – to je jedna věc, padnout - to je věc jiná.

Pokušitel byl hříšný, ale ten, kterého pokoušel, byl nevinný. Dějiny světa se točí kolem dvou osob, Adama a Krista. Adam dostal postavení, které si měl udržet, ale padl. Co ztratil Adam, ztratili všichni lidé, neboť Adam byl hlavou lidstva. Když vládcové vyhlásí válku, i obyvatelé ji vyhlásí, i když nejsou přímo zainteresovaní na aktu vypovězení války. Když Adam vyhlásil válku Bohu, člověk jako takový ji vyhlásil také.

Nyní, když se zjevil Kristus, znovu šlo o všechno. Pokušení Adama se opakovalo. Pokud by Bůh nebyl na sebe vzal lidskou podobu, nemohl by být pokoušen. I když jeho božská a lidská přirozenost byly sjednoceny v jedné osobě, božská podstata nebyla umenšená jeho lidskostí, jako ani jeho lidskost nebyla pohlcená jeho božstvím. Měl lidskou přirozenost, a proto mohl být pokoušen. Stal se nám podobný ve všem, kromě hříchu, a proto musel poznat ze zkušenosti, jak odolávat pokušení: „Vždyť nemáme velekněze, který by nemohl cítit s našimi slabostmi; vždyť byl podobně zkušený ve všem kromě hříchu.“ (Žd 4,15)

Bůh ve své výchově zdokonaluje své milované i zkouškami a utrpením. Vzkříšení je možné dosáhnout pouze nesením kříže. Právě tuto část poslání našeho Pána ďábel napadl. Pokušení měla Pána odvrátit od úkolu spasit lidstvo obětí. Namísto kříže jako prostředku na záchranu duší Satan navrhl tři zkratky na cestě k popularitě: první ekonomickou, druhou založenou na zázracích a třetí politickou. Dnes málo lidí věří v ďábla, což ďáblovi ohromně vyhovuje. Rád pomáhá šířit zprávy o své vlastní „smrti“. Podstatou Boha je bytí a on sám se charakterizuje jako: „Jsem, který jsem.“ Satan má málo práce s těmi, kteří v něho nevěří; už jsou na jeho straně.

Pokušení člověka je možné lehce analyzovat, protože vždy spadají do jedné ze třech kategorií: buď souvisí s tělem (žádostivost a obžerství), s rozumem (pýcha a nepřátelství) anebo s přepjatou láskou k věcem (chamtivost). I když tato pokušení útočí na člověka celý život, s věkem se mění jejich intenzita. V mládí je člověk nejčastěji pokoušen hřešit proti čistotě a inklinuje k tělesným hříchům; v středním věku je tělo už méně žádostivé a začínají převládat pokušení intelektu, jako pýcha a touha po moci; na sklonku života se zvyknou hlásit o slovo pokušení k lakomství. Člověk vidí, že jeho život se chýlí ke konci a svoje pochybnosti o jistotě věčné spásy zahání shromažďováním majetku a znásobováním své ekonomické jistoty. Je to běžná psychologická zkušenost. Ti, kteří se v mládí trápili se žádostivostí, ve stáří často hřeší lakomstvím.

Dobří lidé nejsou pokoušeni stejně jako lidé zlí. Pokušení alkoholika „vrátit se ke svým zvratkům“, jak říká Písmo, není totožné s pokušením světce k pýše, i když i jeho pokušení jsou, samozřejmě neméně reálná.

Abychom pochopili Kristova pokušení, je třeba si připomenout Ježíšův „křest“. Je to začátek viditelného poslání Ježíše Krista. Toto ale nebyl křest, jak jej známe dnes – tehdy dnešní křest (pokristění) ještě neexistoval. Byl to obřad (ponoření), kdy se lidé omývali v řece, aby ze sebe smyli viny: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ (Lk 3,3) „Já vás křtím vodou... On vás bude křtít Duchem Svatým...“ (Lk 16) Tyto smyté viny na sebe bere Ježíš svým ponořením do Jordánu: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa...To je ten, který křtí Duchem Svatým.“ (Jn 1,29) Jde o počátek Ježíšova viditelného poslání – obětovaného Beránka. Tedy ten, který byl bez hříchu, se ponořením identifikoval s hříšníky a vzal na sebe jejich viny. Tehdy se otevřelo nebe a nebeský Otec prohlásil, že Kristus je jeho milovaným Synem. Pán potom odešel do hor, postil se čtyřicet dní a po nich, jak zjemněně mluví Písmo – „vyhládl“. Satan ho pokoušel a předstíral, že mu chce pomoci najít odpověď na otázku: Jak by mohl co nejlépe uskutečnit své vznešené poslání mezi lidmi? Problémem bylo získání lidí. Ale jak? Satan měl satanský návrh: obejít morální problém viny, nedbat na potřebu jejího odčinění a soustředit se pouze na světské faktory. Všechna tři pokušení měla Pána odlákat od kříže a tak i od spásy. Petr později pokoušel Pána stejným způsobem a Pán ho nazval „Satanem“.

Lidské tělo, které přijal, nebylo určeno na požitky, ale na boj. V Ježíšovi Satan viděl výjimečnou lidskou bytost a měl tušení, že je Mesiášem a Božím Synem. Proto začínal každé pokušení podmiňujícím „pokud“ Jakmile by nabyl jistoty, že mluví s Bohem, určitě by ho nepokoušel. Ale pokud by byl Pán pouze člověk, kterého si Bůh vybral na dílo spásy, Satan by udělal všechno, co je v jeho silách, aby ho přemluvil řešit problém hříchu jinak, než jak to určil Bůh.

 

První pokušení

Satan věděl, že Pán je hladový, tak mu ukázal malé okrouhlé kameny, které připomínaly malé okrouhlé pecny chleba a řekl: „Pokud jsi Boží Syn, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ (Mt 4,3)

První pokušení nabádalo Pána, aby se stal jakýmsi sociálním reformátorem a sytil chlebem zástupy, které na poušti nacházely jen kameny. Vize lepších společenských poměrů bez duchovní obnovy je pokušení, kterému v dějinách dokonale podlehlo velmi mnoho významných lidí. Ale Ježíš v tom neviděl přiměřenou službu Otci; protože člověk má i hlubší potřeby než rozemletou pšenici; a pozná i lepší zdroje radosti než plné břicho.

Zlý duch říkal: „Začni klást důraz na prvenství ekonomiky! Na hřích zapomeň!“ Sice jinými slovy, ale říká to i dnes: „Můj ideolog se projde po třídách a řekne dětem, aby se modlili a prosili Boha o chléb. Když zjistí, že jejich modlitby nejsou vyslyšeny, můj ideolog je nakrmí. Diktátor dává chléb, ne Bůh, protože Bůh není, není ani duše; je pouze tělo, rozkoš, sex, zvíře a když zemřeme, je konec všeho.“

Satan chtěl, aby Pán pocítil ten ohromný kontrast mezi Boží velikostí, kterou hlásá, a mezi jeho současnou nouzí. Pokoušel ho, aby odmítl utrpení, zkoušky, hlad, které ponižují člověka, a aby použil svoji božskou sílu, pokud ji má, k záchraně své lidské přirozenosti a na získání zástupů. Naléhal na Pána, aby se přestal chovat jako člověk, ale aby „ve jménu člověka“ použil své nadpřirozené schopnosti, a tak poskytl své lidské přirozenosti úlevu, pohodlí a obrnil se vůči zkouškám. Mohlo být něco komičtějšího než Bůh, který hladoví, přestože sám připravil v poušti zázračnou hostinu pro Mojžíše a jeho lid? Jan řekl, že Kristus může vzbudit děti Abrahámovy i z kamenů; proč by tedy kameny nemohl přeměnit na chléb? Jeho potřeba byla reálná; moc, pokud byl Bohem, byla stejně tak reálná; proč tedy potom podřizovat svoji lidskou přirozenost nemocem a útrapám, které zdědilo lidstvo? Přijímá Bůh takovéto ponížení, jen aby vykoupil stvoření? „Pokud jsi Boží Syn, jak to o sobě tvrdíš, a pokud jsi přišel odstranit úpadek způsobený hříchem, tak se zachraň!“ Byl to ten samý druh pokušení, kterým na něho zaútočí lidé v hodině jeho ukřižování: „Jsi-li Boží Syn, sestup z kříže!“ (Mt 27,40)

Ježíš odpověděl, že nikdy nezůstal bez Boží pomoci, i když přijal lidskou přirozenost s jejím utrpením, zkouškami a sebezapřením: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4)

Tato slova ze Starého zákona se vztahují na zázračné nasycení Židů na poušti, když jim z nebe padala mana. Ježíš odmítl uspokojit Satanovu přepjatou zvědavost, zda je Synem Božím nebo není; prohlásil však, že Bůh dokáže nasytit lidi něčím vzácnějším, než je chléb. Pán nepoužije svoji zázračnou moc, aby si zajistil jídlo, stejně tak jako ji nepoužije později na to, aby sestoupil z kříže. Lidé každé doby budou hladovět, ale on neopustí své bratry umírající hlady. Stal se člověkem a byl ochoten podřídit se všem lidským neduhům, do té doby dokud nepřijde čas jeho oslavení.

Pán nepopíral, že lidi je třeba sytit, anebo že je třeba hlásat sociální spravedlnost; ale zdůrazňoval, že tyto věci nejsou prvořadé. Ve skutečnosti Satanovi říkal: „Přemlouváš mě na náboženství, které zbaví člověka bídy; chceš abych byl pekařem, a ne spasitelem, abych byl sociálním reformátorem, a ne vykupitelem. Pokoušíš se mě odvést od kříže, a navrhuješ, abych se stal laciným vůdcem lidí, kteří nesytí duše, ale plní svá břicha. Chceš, abych dal jistoty lidem na začátku, a ne na konci; chceš, abych přinesl vnější hojnost namísto vnitřní svatosti. Ty a tví materialističtí následovatelé říkáte: „Člověk žije jenom z chleba“. I chléb musí být, ale pamatuj, že i chléb dostal svoji moc sytit lidstvo ode mě. Chléb beze mě, může člověku ublížit; a není větší jistoty než jakou je Boží slovo. (srv. Jidášovu výtku: „..proč se nedalo chudým…“) Pokud bych nabízel jen samotný chléb, člověk by neměl větší hodnotu než zvíře, a psi by mohli stejně tak přijít mezi prvními na mou hostinu. Ti, kteří ve mně věří, se musí této víry držet, i když hladoví a jsou slabí; i když jsou uvěznění a bičovaní.

Já znám lidský hlad! Byl jsem bez jídla čtyřicet dní. Ale odmítám být sociálním reformátorem, který sytí jenom žaludky. Nemůžeš říci, že se nestarám o sociální spravedlnost, neboť v této chvíli i já cítím hlad světa. Ztotožňuji se s každým chudým a hladovým členem lidské společnosti. Postil jsem se, aby nikdo nikdy nemohl říci, že Bůh neví, co je to hlad. Odejdi Satane! Nejsem sociální pracovník, který sám neví, co je hlad; jsem ten, kdo říká: „Odmítám každý plán, který slibuje, že udělá lidi bohatšími, ale ne svatějšími.“ Pamatuj si! Já, který jsem řekl: „Nejen z chleba“, jsem neokusil chléb čtyřicet dní!“

 

Druhé pokušení

Když se Satanovi nepodařilo odradit Pána od kříže a vykoupení a udělat z něj „sociálního ideologa“, který slibuje pouze chléb, obrací útok přímo na jeho duši. Když viděl, že Pán odmítl názor, že člověk je pouze zvíře anebo jen žaludek, pokoušel ho Satan k pýše a egoizmu. Dal najevo svou marnivost, když vzal Krista na působivou vysokou věž chrámu a řekl: „Vrhni se dolů.“ (Mt 4,6)

Potom pokračoval citátem z Písma: „Svým andělům dá příkaz aby tě vzali na ruce, aby ses neudeřil nohou o kámen.“ (Mt 4,6)

Satan dále pokračoval: „Proč ta dlouhá únavná cesta, proč prolévat krev, proč vystupovat na kříž a utržit opovržení a odpor, když si můžeš lidi získat i kratší cestou, když před nimi vystoupíš jako člověk schopný dělat zázraky? Už si dokázal svoji důvěru v Boha. Velmi dobře! Pokud tedy skutečně důvěřuješ Bohu, udělej něco hrdinského! Dokaž svoji víru ne tím, že se poslušný Boží vůli budeš vléci na Kalvárii, ale tím, že se vrhneš dolů. Nikdy si nezískáš lidi, když jim budeš hlásat vznešené pravdy z věží, věžiček a křížů. Masy za tebou nepůjdou, jsou příliš daleko pod tebou. Místo toho se zahal zázraky. Vrhni se dolů, zastav se těsně nad zemí a uvidíš, že to ocení. Lidé chtějí přece senzace, a ne Boží věci. Vždyť jsou unudění! Vysvoboď je z monotónnosti života a vzpruž jejich unaveného ducha, ale jejich zlé svědomí nech na pokoji!“

Druhým pokušením ho ďábel lákal, aby zapomenul na kříž a nahradil ho prokazováním moci, která nevyžaduje námahu, a která ulehčí lidem v něho uvěřit. Když ďábel slyšel Pána citovat Písmo, začal ho citovat i on. (pozn.: chce li svést pravověrné křesťany, udělá dnes falešné zjevení, kde je 90% věcích církevně správných.) Na první pokušení Spasitel odpověděl, že Bůh by mohl dát chléb, kdyby o něj požádal, ale on ho nechce, neboť by to znamenalo, že se vzdává svého božského poslání. Satan na to nedbal a prohlásil, že svoji důvěru nebeskému Otci by měl Pán nějakým způsobem dokázat, vykonat odvážný skutek, a tak poskytnout Otci příležitost ho ochránit. V poušti by ho nikdo neviděl zázračně proměňovat kameny na chleby; ale ve velkoměstě by se našlo mnoho diváků. Když už je někdo Mesiášem, měl by si získat lidi; a jak nejrychleji je možné si je získat, než konáním zázraků?

Odpovědí na toto pokušení byla pravda, že víra v Boha nesmí nikdy jít proti rozumu (nemíní se „nad rozum“). Nerozumné rozhodnutí nedoprovází ujištění o Boží ochraně. Satan chtěl, aby Bůh Otec udělal pro Ježíše něco, co Pán sám nechtěl; aby ho zahrnul mimořádnou starostlivostí, aby ho vyňal z podřízenosti přírodním zákonům, které jsou zákony Božími. Ale náš Pán věděl, že Otec, kterého nám přišel zjevit, není mechanickou, neosobní Prozřetelností, která by ochránila každého bez výjimky, dokonce i toho, kdo by neváhal vzdát se Bohem ustanoveného poslání, jen aby získal zástupy. Pán na druhé pokušení odpověděl: „Ale je i psáno: ‚Nebudeš pokoušet Pána svého Boha‘.“ (Mt 4,7)

Ježíš bude stejně pokoušen i později během svého veřejného účinkování, když zástup okolo něj bude žádat zázrak, jakýkoliv zázrak, jen aby dokázal svoji moc a aby jim ulehčil mu uvěřit.

Když se scházely zástupy, začal mluvit: „Toto pokolení je zlé pokolení. Žádá znamení.“ (Lk 11,29)

Pokud by dělal taková znamení, určitě by za ním šli všichni; ale k čemu by jim to bylo, když by jejich duše nadále zůstávaly v hříchu?

Naše moderní doba, která stejně tak žádá znamení a zázraky, by dostala od Pána takovouto odpověď: „Opakujete Satanovo pokušení, kdykoliv obdivujete zázraky vědy, a zapomínáte, že já jsem Autorem vesmíru i vědy. Vaši vědci jsou pouze čtenáři, a ne autoři knihy přírody. Dílo mých rukou pouze pozorují a zkoumají, ale sami nejsou schopní vyrobit ani jen atom. Stavíte mě před nesmyslné zkoušky, abych dokázal svoji všemohoucnost; dokonce mi dáváte i ultimáta a říkáte: „Vyzývám Tě, abys mě v průběhu pěti minut zabil.“ Nevíte, že jsem milosrdný k hlupákům? Bombami dobrovolně ničíte města, které jste si sami postavili, a nezdráháte se prohlašovat: „Proč Bůh tuto válku nezastaví?“ Když okamžitě neprojevím svoji moc, tvrdíte, že žádnou nemám. Ale dobře si pamatujte, stejně tak mě pokoušel i Satan na poušti.

Vím, nikdy jsem neměl mnoho následovníků na výšinách Boží pravdy; nešla za mnou téměř žádná inteligence. Odmítám podávat zázračné výkony, jen abych si je získal, protože ve skutečnosti bych tímto způsobem nezískal nikoho. Lidi přitahuji pouze tím, že mě vidí na kříži; oslovit je musím obětí, ne zázraky. Své následovníky si musím získat ne zkumavkami, ale svojí krví; ne materiální mocí, ale láskou; ne nebeskými ohňostroji, ale zdravým postojem k rozumu a svobodné vůli. Toto pokolení dostane pouze znamení proroka Jonáše, tedy znamení člověka, který je povýšený z poníženosti, a ne znamení, že se vrhá z chrámové věže.

Chci lidi, kteří ve mně věří, i když necítí moji ochranu; i když neotevřu dveře věznic bratrům, kteří jsou v ní zavření; i když nezastavím vražedný rudý srp či lvy římského impéria; i když nezadržím rudé kladivo, které pustoší dveře mého příbytku. Chci, aby mě moji misionáři a mučedníci milovali ve vězení a smrti, tak jako je miluji já ve svém utrpení. Nikdy jsem neudělal ani jeden zázrak jen na svoji záchranu! Několik zázraků ale udělám pro své svaté. „Odejdi Satane! Nebudeš pokoušet Pána svého Boha.“

 

Třetí pokušení

Poslední útok se odehrával na vysokém vrchu. Byl to třetí pokus odvést Ježíše od kříže. Tentokrát to byla výzva spojit dobré se zlým. Přïšel na zem založit království, ve kterém bude jednat jako Beránek, připravený k oběti. Proč by nemohl o mnoho rychlejším způsobem založit své království? Kdyby uzavřel smlouvu, mohl by dostat všechno, po čem touží, i celý svět, ale bez kříže.

Potom ho ďábel vyzdvihl, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Dám ti všechnu jejich moc a slávu, neboť jsem ji dostal a dám ji komu chci, pokud se mi budeš klanět, všechna bude tvoje.“ (Lk 4,5-7)

Satan se zde skutečně vytahuje. Doopravdy dostal království světa? Pán nazval Satana „knížetem světa“; ale to Bůh mu neodevzdal království světa, ale lidstvo svým hříchem. I když Satan díky souhlasu lidí řídil království země, ve skutečnosti neměl moc dát je komukoliv. Satan klamal, aby Pána znovu odradil od kříže a přemluvil ho ke kratší cestě. Nabídl mu svět pod jednou podmínkou: že se mu bude klanět. Ale když klanět, tak potom i sloužit. A služba byla jasná: Když byla království světa pod mocí hříchu, nové království, založené Pánem, musí být pokračováním starého království. Jednoduše řečeno: může dostat zem, pokud slíbí, že ji nezmění. Může mít lidstvo, když slíbí, že ho nespasí. Tomu samému pokušení byl pán vystaven i později, kdy se lidé snažili ho udělat pozemským králem: Ale když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho a udělat ho králem, znovu se stáhl na horu, kde zůstal zcela sám. (Jn 6,15)

Před Pilátem prohlásil, že založí jiné království, které však nebude královstvím Satana. Když se ho Pilát zeptal: „Jsi král?“ Ježíš řekl: „Mé království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by za mě bojovali, abych nebyl vydán Židům. Ale mé království není odtud.“ (Jn 18,36)

Království, které nabízel Satan, bylo království světa, a ne ducha. Bylo to království zla a srdce jeho obyvatel nebyla obnovená.

Satan vlastně říkal: „Kriste, přišel jsi, abys získal svět, ale ten už patří mě. Dám ti ho, pokud přistoupíš na kompromis a budeš se mi klanět. Zapomeň na kříž, zapomeň na své nebeské království. Chceš svět? Leží ti u nohou, Jeruzalém ti bude zpívat tak hlasité Hosana, jaké ještě nezpíval žádnému svému králi; a budeš uchráněn od bolesti a smutku, který přináší kříž protiřečení.“

Pán ale věděl, že Boží království je možné získat pouze utrpením, proto řekl Satanovi: „Odejdi, Satane, neboť je psáno: ‚Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu budeš sloužit’.“ (Mt 4,10)

Můžeme si domyslet, jak musela tato výstižná, nekompromisní slova zapůsobit na Satana: „Satane, chceš, abych se ti klaněl; klanět se tobě znamená ti sloužit, a služba tobě je otroctvím. Nechci tvůj svět, dokud nosí těžké břemeno hříchu. Ve všech královstvích, o kterých tvrdíš, že jsou tvoje, lidská srdce touží po něčem, co jim ty nemůžeš dát – pokoj duše a nesobeckou lásku. Nechci tvůj svět, který ti nakonec ani nepatří.

Já jsem také „revolucionář“ jak to má Matka zpívala v Magnificat. Vedu revoluci proti tobě, knížeti světa. Ale moje revoluce není revolucí meče, který dosahuje vítězství násilím, ale je to boj proti hříchu a rozbrojům mezi lidmi. Nejprve porazím zlo v srdcích lidí, a potom si vydobudu svět. Získám tvůj svět tak, že vstoupím do srdcí tvých nečestných celníků, falešných soudců, ideologů a osvobodím je od hříchu a viny. Povím jim, že jim to nebude k užitku, i když získají celý svět, ale při tom zatratí své nesmrtelné duše. Zatím si můžeš nechat své království. Lepší je ztratit všechna tvá království, ba dokonce i celý svět, než ztratit jedinou duši! Království světa musí být pozdvižena k Božímu království, protože Boží království se nesníží na úroveň království světa. Jediné, co si nyní žádám na této zemi, je místo dost velké na vztyčení kříže; tam, na křížových cestách světa ti dovolím položit mě na kříž! Dovolím ti, abys mě přibil na kříž, ale vstanu z mrtvých, a když za ranního úsvitu vítězně vyjdu z hrobu, zjistíš že jsi poražen, i když se zdálo, že vítězíš! Satane, žádáš mě abych se stal Antikristem. Než vyslovíš tuto rouhavou žádost, trpělivost musí ustoupit hněvu. Odejdi ode mě, Satane!“

Náš Pán sestoupil z hory stejně tak chudý, jako na ní vystupoval. Když dokončil svůj pozemský život a vstal z mrtvých, na jiné hoře promluvil ke svým apoštolům:

Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim, Ježíš přikázal. Když ho uviděli, klaněli se mu, ale někteří pochybovali. Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi daná veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce a Syna i Ducha Svatého a naučte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ (Mt 28,16-20)

Podle arcibiskupa F.J.Sheena.


 

Začátek „Hodiny“.

 


Když v Evangeliích zazní předpověď kříže, která přichází jako hrom, vždy ji doprovází i záblesk slávy vzkříšení; vždy když narazíme na stín spasitelného utrpení, vždy objevíme i světlo duchovní svobody. Protipól radosti a smutku v Kristově životě pozorujeme i při jeho prvním zázraku v Káně. Je to součást jeho životního stylu: Ten, který přišel hlásat ukřižování narušeného těla, měl začít své veřejné účinkování na svatební hostině.

Ve Starém zákoně se vztah mezi Bohem a Izraelem přirovnával ke vztahu nevěsty a ženicha. Náš Pán chtěl, aby tento vztah byl i mezi ním a novým duchovním Izraelem, který měl založit. On bude ženichem, Církev nevěstou. Když tedy měl v úmyslu vytvořit vztah jednoty mezi sebou a vykoupeným lidstvem, bylo vhodné, aby svou veřejnou službu začal na svatbě. Sv. Pavel nepřišel s novou myšlenkou, když později píše Efezanům, že jednota muže a ženy je symbolem jednoty Krista a Církve.

 

Muži milujte manželky, jako i Kristus miluje Církev a sám sebe za ni vydal. (Ef 5,25)

 

Svatební hostina je radostnou příležitostí; i víno se podává jako symbol radosti. Na svatbě v Káně, která byla symbolicky velmi významná, kříž nevrhl stín na radost; protože nejdříve přišla radost a až potom kříž. Když však byla radost úplná, kříž vrhl stín i na svatební hostinu.

Pán byl u řeky Jordán označen za Božího Beránka a z učedníků Jana Křtitele si vybral pět apoštolů: Jana, Ondřeje, Petra, Filipa a Natanaela. Přivedl je na svatební hostinu, která už byla v plném proudu a trvala několik dní. V té době to měli otcové nevěst těžší než dnes, protože radost i náklady trvaly až pět dní.

Ze samotného, pouze zběžně načrtnutého podání Evangelia plyne, že právě kvůli Panně Marii, která už „tam byla“, „byl pozván i (dobře si všimněme toho ,i’) Ježíš“ a kvůli Ježíšovi byli pozváni i jeho první učedníci.

I papež Jan Pavel II. (encyklika RM) poznamenává: „Tak se zdá, že Syn byl pozván kvůli Matce.“

Ježíš a Maria jsou ve věčném plánu Božím vždy nerozlučně spojení. Kde je jeden, tam musí být i druhý: Kam přichází Panna Maria, tam přijde dříve či později i Ježíš.

Ještě se veselice ani neskončila, když vyšlo najevo, že má „schůzku s křížem“.

Toto je jediná událost v životě našeho Pána, kde se Maria připomíná před jejím Synem. Maria měla být nástrojem jeho prvního zázraku, znamení, že je skutečně Božím Synem. Už se stala nástrojem posvěcení Jana Křtitele v lůně jeho matky; nyní svojí přímluvou spustila dlouhou řadu zázraků – byla to tak mocná přímluva, že podnítila duše všech časů, aby vzývaly její jméno, když si chtějí vyprosit nějaký zázrak anebo milost.

Evangelista Jan, v té době už Ježíšův učedník, byl také na hostině; a byl to on, který viděl a slyšel, co vykonala Maria v Káně. Byl s ní i u paty kříže a obě události věrně zaznamenal v Evangeliu. V chrámě a v Jordánu dostal náš Pán od nebeského Otce požehnání a souhlas, že dílo vykoupení může začít. V Káně dostal souhlas od své pozemské matky.

V Káně došlo víno. Je zajímavé, že Maria se lépe starala o hosty než obsluhující, protože ona si všimla, že došlo víno. V dokonalém duchu modlitby a důvěry v jeho milosrdnou lásku se obrátila na svého Syna a řekla: „Nemají víno.“ (Jn 2,3)

Nebyla to osobní žádost; už i tehdy byla zprostředkovatelkou těch, kteří hledají plnost radosti. Nikdy nebyla pouze pozorovatelkou, ale pozorně se starala o potřeby druhých. II.Vatikánský koncil učí: „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice. To je však třeba chápat tak, že se tím důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista nic neubírá a nic nepřidává.“

V Káně matka využila zvláštní moc, kterou jako matka měla nad svým Synem a kterou plodí vzájemná láska. S viditelným váháním jí odpověděl: „Co je mi a tobě do toho, ženo? Ještě nepřišla moje hodina.“ (Jn 2,4)

Nejprve zauvažujme nad slovy: „Co je mně a tobě do toho?“ Je to hebrejský výraz, který se těžko překládá do jiných jazyků. Sv. Jan ho přeložil do řečtiny doslova a Vulgáta převzala Janův doslovný překlad: Quid mihi et tibi, co znamená „Co je mi a tobě“ Výraz „do toho“ se nenachází v původní frázi, byl přidaný do překladů, aby byla myšlenka pochopitelnější. Knox ho překládá volně: „Proč mě tím obtěžuješ?“ (pozn. red.: český ekumenický překlad: "Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.")

Abychom plněji pochopili, co tím Kristus myslel, zamyslíme se nad slovy: „Ještě nepřišla moje hodina.“ „Hodina“ se vztahuje na jeho kříž. Kdykoliv se v Novém zákoně použije slovo „hodina“, vztahuje se na Kristovo utrpení, smrt a oslavení. V Janově Evangeliu se výraz „hodina“ připomíná vícekrát:

·  Tehdy se ho chtěli zmocnit; ale nikdo na něj nevztáhl ruku, neboť ještě nepřišla jeho hodina. (Jn 7,30)

·  Tato slova řekl v pokladniční síni, když učil v chrámu. A nikdo ho nechytil, protože ještě nepřišla jeho hodina. (Jn 8,20)

·  Ježíš jim odpověděl: „Nadešla hodina, aby byl Syn člověka oslavený.“ (Jn 12,23)

·  Nyní je moje duše vzrušená. Co mám říci? Otče, zachraň mě před touto hodinou. Vždyť právě pro tuto jsem přišel. (Jn 12,27)

·  Hle, přichází hodina,dokonce už přišla, když se rozprchnete, každý na jinou stranu, a mně necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou. (Jn 16,32)

·  Když to Ježíš řekl, pozdvihl oči k nebi a pokračoval: „Otče, nadešla: Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“ (Jn 17,1)

 

„Hodina“ se vztahovala na jeho oslavení, které měl dosáhnout skrze ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení. V Káně Pán mluvil o Kalvárii, když prohlásil, že ještě nepřišel čas začít dílo vykoupení. Jeho matka žádala zázrak. Ježíš mínil, že zázrak jako znamení jeho božství, by byl předzvěstí jeho smrti. Sotva by se před lidmi představil jako Boží Syn, přitáhl by na sebe jejich nenávist, protože zlo sice toleruje průměrnost, ale nesmíří se se svrchovanou dobrotou. Zázrak, který Maria žádala, se nepochybně vztahoval na dílo vykoupení.

V Pánově životě byly dva podobné momenty: V Getsemanské zahradě se modlil ke svému Otci, aby od něho odňal kalich hořkosti, pokud je to možné. Ale vzápětí se podvolil Otcově vůli: „Ne moje, ale tvá vůle se staň.“ Podobně reaguje i na prosbu své matky. Mezi Otcovou výzvou podstoupit veřejnou smrt a výzvou matky začít veřejnou činnost je pozoruhodná paralela. V obou případech triumfuje poslušnost; v Káně se voda mění na víno; na Kalvárii se víno mění na krev.

Své matce řekl, že nad ním vyřkla ortel smrti. Pouze málo matek by poslalo své syny na bojiště, ale tato matka skutečně urychlila hodinu Synova smrtelného zápasu se silami zla. Pokud vyhoví její prosbě, začne bít jeho hodina smrti a oslavení. Na kříž půjde s dvojím pověřením – s jedním pověřením od Otce v nebi a s druhým od matky na zemi.

Sotva vyslovil souhlas, aby jeho „hodina“ začala, řekl své matce, že od teď se změní i jejich vzájemné vztahy. Během jeho skrytého života byla známa jako Ježíšova matka. Ale nyní, když byl uveden do díla vykoupení, už neměla být pouze jeho matkou, ale i Matkou jeho lidských bratrů, které vykoupí. Aby naznačil tento nový vztah, nebyla oslovená jako „matka“, ale jako „univerzální matka“ - tedy „Žena“. Jaký význam měla tato slova pro lidi, žijících ve světle Starého zákona? Po Adamově pádu Bůh promluvil k Satanovi a předpověděl nepřátelství mezi jeho potomstvem a potomstvem „Ženy“, neboť dobro i zlo bude mít potomstvo. Ve světě nebude pouze město člověka o kterém Satan tvrdil, že patří jemu, ale město Boží. Potomek „Ženy“ byl nyní na svatební hostině, byl semenem, které mělo padnout do země, odumřít, a potom povstat k novému životu.

Když se začala „hodina“, Maria se stala „Ženou“; dostala děti, ne sice podle těla, ale podle ducha. Pokud měl být Kristus novým Adamem, počátkem vykoupeného lidstva, Maria měla být novou Evou a Matkou nového lidstva. Jako Pán byl člověkem, Maria byla jeho matkou; jako on byl Spasitelem, Maria byla matkou všech, kterým přinese Syn spásu. Jan byl i na svatbě, ale i na Kalvárii, když „hodina“ vrcholila. Slyšel Ježíše, když z kříže nazval Marii „Ženou“ a potom dodal: „Hle, tvůj syn“. Zdálo by se, jakoby se nyní Jan stal symbolem její nové rodiny. Když Pán vzkřísil z mrtvých syna naimské vdovy, řekl: „Vraťte ho jeho matce.“ Na kříži těšil svoji matku tím, že jí dal dalšího syna, Jana, a s ním celé vykoupené lidstvo.

Při vzkříšení se jí vrátil a ukázal, že vedle svých dětí neztratila ani jeho. V Káně se potvrdilo proroctví, které jí předpověděl Simeon v chrámě: Od teď všechno, co se týká jejího Syna, se bude týkat i jí; cokoliv se stane s ním, prožije i ona. Pokud má jít na kříž on, půjde i ona; pokud začíná své veřejné účinkování, ona také začne žít novým životem, už ne jako Ježíšova matka, ale jako matka všech, které vykoupí Ježíš Spasitel. Dával si titul „Syn člověka“ který zahrnoval celé lidstvo; ona bude nyní „matkou lidí“. Jako byla při něm, když se začala jeho hodina, bude při něm i tehdy, když bude vrcholit. Když ho jako dvanáctiletého chlapce odvedla z chrámu, vycítila, že jeho hodina ještě nepřišla. Poslechl jí a vrátil se s ní do Nazareta. Teď jí Ježíš řekl, že ještě nepřišla jeho hodina, ale ona ho i přesto vyzvala, aby ji začal, a Ježíš poslechl. V Káně ho Maria odevzdala hříšníkům jako Spasitele; na kříži ji Pán odevzdal hříšníkům jako útočiště.

Když naznačil, že jeho první zázrak bezpochyby povede ke kříži a ke smrti a Maria se stane Matkou bolestnou, okamžitě se obrátila na obsluhující a řekla: „Udělejte všechno, co vám řekne!“ (Jn 2,5)

Jaká úžasná řeč na rozloučenou! To jsou její poslední slova, zaznamenaná v Písmu. Promluvila v něm sedmkrát, ale nyní, když se Kristus ukázal v plném jase svého božství jako Slunce, Maria se nechala dobrovolně zastínit jako Měsíc – tak, jak ji později popsal Jan.

Naplnili šest nádob na vodu, což bylo dohromady asi čtyřistaosmdesát litrů, a - jak to nádherně řekl Richard Crashaw - „rozpačitá voda uviděla svého Boha a začervenala se“. První zázrak byl jako akt stvoření - byl vykonán mocí „Slova“. Víno, které stvořil, bylo tak dobré, že stařešina „vynadal“ ženichovi slovy: „Každý člověk podává nejprve dobré víno a horší až potom, když se hosté opijí. Ty jsi zachoval dobré víno až dosud.“ (Jn 2,10)

To nejlepší Víno se zachovalo. Až dosud, dokud se zjevení neodhalilo, to horší víno představovali proroci, soudci a králové, Abrahám, Izák, Jakub, Mojžíš, Jozue – všichni byli jako voda, která čeká na zázrak toho, který byl očekáváním národů. Svět si ve všeobecnosti nejprve dopřeje ty lepší požitky, potom přijde zklamání a trpkost. Ale Kristus toto pořadí změnil a dal nám oslavu po postu, zmrtvýchvstání po ukřižování, radost Velikonoční neděle po smutku Velkého pátku.

Toto udělal Ježíš v Káně Galilejské jako první znamení a zjevil svoji slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. (Jn 2,11)

Kříž je všude. Když si člověk při oddechu roztáhne ruce, nevědomě vytvoří podobu příčiny, pro kterou přišel Syn člověka. Stín kříže v Káně padl na „Ženu“ a první úder „hodiny“ zazněl.

Náš Pán na svatební hostině udělal to, co neudělal na poušti; před očima lidí vykonal to, co odmítl Satanovi.

Satan ho vyzval, aby přeměnil kameny na chléb, aby se stal Mesiášem ekonomiky; jeho matka ho požádala, aby přeměnil vodu na víno, aby se stal Spasitelem.

Satan ho pokoušel, aby ho odvedl od smrti; Maria ho „pokoušela“, aby ho přivedla ke smrti a vzkříšení.

Satan ho pokoušel odvést od kříže; Maria ho poslala kříži naproti.

Později vezme chléb, o kterém Satan prohlásil, že ho lidé potřebují, a víno, o kterém jeho matka řekla, že ho potřebují svatební hosté, a přemění je na památku svého umučení a smrti. Potom požádá lidi, aby si připomínali tuto jeho památku až „do skončení světa“. Opět zaznívá antifona jeho života: „Každý člověk přišel na svět žít, on přišel na svět zemřít.“

Podle arcibiskupa F.J.Sheena.


 

 

 

Francouzský týdenník Famille Chretiénne uskutečnil celofrancouzský výzkum o svátosti smíření. „Jen nemnoho věřících se zpovídá pravidelně, jak tomu bylo před 30ti či 40ti lety, konstatuje farář jedné pařížské farnosti. Určitě má tato nechuť spojitost s celkovým úpadkem praktikování náboženství. Ale jen částečně. Je totiž vidět obrovský rozdíl mezi počtem farníků přijímajících Eucharistii a počtem těch, kteří přistupují ke svátosti smíření.“ Častá námitka zní: „Nepotřebuji to, prosím Boha o odpuštění bezprostředně!“ Nebo: „Kdybych někoho zabila, to je něco jiného....“ V očích mnoha křesťanů je tato svátost rezervována jen pro speciální příležitosti. Kde je vina? Otec Jean z pařížské farnosti odpovídá: „Je to spojeno s celou atmosférou naší západní zesvětštělé civilizace, která ztratila pocit hříchu a smysl pro spásu.“ Kde se vzala tato ztráta? „Nejprve vymizelo jasné rozeznávání toho, co je dobré a co zlé.... Je příliš mnoho nevědomosti....“

 

Proč dáváme přednost psychoterapeutům?

 

„Pocit viny a lítost – to není to stejné!“ zdůrazňuje otec Jean. „Pocit viny patří do psychologické roviny, je skutečně velmi stísňující a zanechává člověka osamoceného spolu s jeho proviněním. Ale lítost patří do duchovní roviny, nedeptá člověka, právě naopak, posílá ho na setkání s Tím, který jej chce osvobodit od každého zla. Pochází z obnovené lásky. Zaměňováním pocitu viny s lítostí často vede k odmítnutí svátosti smíření. Tehdy se rádi obracíme na psychoterapeuty, u kterých hledáme osvobození od pocitu viny, které v samé podstatě nic neřeší. Neboť člověk ve své hloubce  dokonale ví, že je zodpovědný za určitý nepořádek. Pokud to neuzná, zůstává vězněm spáchaného zla.“

 

Vyznání je vysvobození.

 

„Tedy otče, vrhám se do vlčí tlamy!“ – zvolal jistý člověk, který ze strachu odkládal zpověď tak dlouho, jak jen mohl. Otec T. de Roucy, který tuto událost popisuje, se ohradil: „Myslím, že Bůh není vlkem, vždyť On je Beránkem! Nevolá tě proto, aby tě chytil, nemá ukrytou past, jen past lásky! Když tě volá, volá tě proto, aby tě přivedl k sobě, aby tě přivedl k tobě.“ Jak je strašné, že hřích znetvořil v očích lidí podobu Boha na podobu vlka! Ubohá karikatura, která ničí jak podobu člověka, tak i podobu Boha! Otec Potez konstatuje: „Pokud někdo začíná brát svůj křesťanský život vážně, vždy objeví, že nemůže růst bez této svátosti. Toto objevování může trvat dlouho, ale Bůh je vždy trpělivý. A když přichází, je jako oslňující světlo.

I když je počet pravidelných zpovědí nízký, touha po Božím odpuštění je živější než kdykoliv před tím. Stačí jen pohlédnout na duchovní cvičení na mariánských poutních místech, zde neustále hoří oheň zpovědí (pozn. red.: Srv. spokojenost Jana Pavla II. z velkého zájmu o svatou zpověď a odpustky během Svatého roku 2000.).

Z francouzského týdenníku Famille Chretiénne

 

Na konci seznamu


Co se stalo s Jidášem? Jen Jidáš věděl, kde může najít našeho Pána po setmění. Vojáci to nevěděli, a proto museli dostat znamení. Kristus byl vydán do rukou nepřítele zevnitř. Největší škodu Kristu nepůsobí vždy nepřátelé, ale ti, které k němu váží posvátná pouta křtu. Většina selhání těch, kteří jsou uvnitř, poskytuje možnost nepřátelům, kteří stojí mimo. Nepřátelé vykonají krvavou práci ukřižování, ale ti, kteří měli víru a ztratili ji, a kteří chtějí zmírnit svoje výčitky svědomí tím, že ničí kořeny morálky, páchají ještě větší zlo.

Jidášova nenávist k našemu Pánovi vynikla na základě kontrastu mezi Jidášových hříchem a ctností Božského Učitele. Jidášovo znechucení nad sebou samým se obrátilo vůči tomu, který pro něj byl nepohodlný svou dobrotou. Nenávist vůči Bohu není vždy důsledkem nevěry, ale velmi často účinkem antivíry. Svědomí, Kristus a dar víry způsobují, že se zlí lidé necítí pohodlně ve svém hříchu. Kdyby mohli Krista vyhnat ze země, cítili by, že se osvobodili od „morálních zábran“. Zapomínají, že tyto pocity v nich vyvolává jejich přirozenost a svědomí. Nejsou schopni vyhnat Boha z nebe, a tak vyhánějí jeho vyslance ze země. Jestliže jsou na nižší úrovni, ironizují ctnost - protože zlo se u ní necítí pohodlně. Čistá tvář se stává soudcem. Jidáš byl tak zanícený pro Ježíšovi nepřátele, jako nikdy před tím pro Ježíše. Když lidé opustí Ježíše, vykupují svoji pověst tím, že jdou do extrémů.

Znakem zrady se stal polibek. Když se zlo chystá zničit ctnost, a když se člověk chystá ukřižovat Božího Syna, je zapotřebí projevit před zlým skutkem nějaký znak lásky. Jidáš zalichotil polibkem a zapřel Boha stejnými ústy. Odezvou na polibek bylo jen jedno slovo: „Příteli.“ Bylo to naposled, co náš Pán mluvil s Jidášem. Ještě nebyl zrádcem, ale přítelem. Měl ještě právo získat „vykrmené telátko“, ale on ho odmítl – (srv. Marnotratný syn.)

Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ (Mt 27,3-4)

Čeština říká o Petrovi a Jidášovi, že litovali. Řečtina ale používá pro Jidáše a Petra dva odlišné výrazy. Slovo, použité ve spojení s Jidášem znamená jen změnu pocitu, lítost nad následky, touhu odčinit to, co se stalo. Při tomto druhu pokání člověk nežádá o odpuštění, vždyť i ďáblové litovali v pekle následky svého hříchu pýchy. Důvod zrady Krista se nyní stal jednoznačně zlý a nízký; politický Mesiáš, kterého očekával, byl momentálně nehodný zmínky. Před spácháním hříchu ďábel hřích zlehčuje, ale po jeho spáchání se sám ďábel stává žalobcem, který rozněcuje ve viníkovi zoufalství a ještě horší zločiny. Zdá se, že ďábel ho „na chvíli opustil“, čímž Jidáš dostal čas na lítost nad svým činem a na vrácení peněz. Brzy se však ďábel vrátil a uvrhl ho do zoufalství.

Odsouzení Ježíše mělo dvojí účinek: Jeden na Jidáše a druhý na velekněze ve veleradě. U Jidáše vyvolalo pocit viny, spojeným s mučivými výčitkami svědomí. Třicet stříbrných v měšci ho tlačilo k zemi; utíkal z chrámu, vzal peníze z měšce a s výsměchem je hodil na podlahu svatého místa. Zbavil se odměny za zradu, což znamenalo, že nebyl o nic bohatší díky odměně, kterou získal, ale že je nekonečně chudší díky způsobu, kterým ji získal.

Nikdo nikdy nezapřel Krista, nebo ho nezaprodal pro nějaké dočasné potěšení nebo dočasnou odměnu bez toho, aby si neuvědomil, že vyměnil všechno, co mu bylo vzácné. Když Jidáš uzavíral dohodu, zdálo se, že dostal velmi mnoho. Potom vzal peníze zpátky do chrámu a odhodil stříbrné mince, které se cinkající rozkutálely po podlaze, protože už nechtěl to, co získal výměnou. Podvedl sám sebe. Ovoce hříchu nikdy nenahradí ztrátu milosti. Peníze už teď byly na nic, jenom tak na koupi Pole krve (viz. dále).

Jeho spojenci ve zločinu se pokusili setřást ze sebe zodpovědnost za společný skutek. Jedním z trestů za společný hřích je vzájemné obviňování se. Kdykoliv se lidé dají dohromady, aby ublížili dobrému člověku, vždy to končí vzájemným rozchodem. V Jidášově případě se však setkáváme s opačným chováním podlých charakterů. Čím větší je zlo, tím váhavěji člověk uznává, že pro zlo není ospravedlnění. Zlí lidé chtějí vypadat nevinně, a proto obviňují ty, kterým ublížili. Kdyby Jidáš našel nějaké ospravedlnění svého hříchu, určitě by se toho chytil a zveličil to, jen aby zakryl svou podlost a hanbu. Ale Jidáš vyznal Kristovu nevinnost. Ten, který před tím naříkal, když Marie „mrhala vzácnou mastí“, nyní promrhal svých třicet stříbrných tím, že je odhodil. Nemohli se dát ty peníze chudým? Jidáš už na ně nemyslel. Mince ležely v chrámě, tam kde je zahodil. Velekněží nenáviděli i tyto peníze i Jidáše, svůj bídný nástroj. Snažil se svalit zodpovědnost na veleradu, ale oni mu ji hodili zpět do tváře.

Peníze nemohly zůstat na chrámové podlaze a tak je velekněží posbírali a říkali:

„Není dovoleno dát je do chrámové pokladny, je to odměna za krev.“ Uradili se tedy a koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců. Proto se to pole jmenuje „Pole krve“ až dodnes. (Mt 27,6-8)

Jidášovi spoluviníci byli ochotni diskutovat o penězích, ale ne o nevinném člověku. Měli mít radost z Jidášova přiznání, ale oni ho zavrhli jako neužitečný nástroj. Už nechtěli ani jeho ani jeho peníze; a tak je použili na koupi pole krve.

Jidáš se kál ve svém nitru sám před sebou, ale ne před Pánem. Byl zděšen z následku svého hříchu, ale ne ze samotného hříchu. Všechno se dá odpustit, ale nedá se omluvit, když někdo odmítá hledat odpuštění, podobně jako život může odpustit všechno, kromě přijetí smrti. Jeho výčitky svědomí byly nenávistí vůči sobě a taková nenávist je sebevražedná. Nenávist k sobě je začátkem vraždy.

Nejde zde jen o zapření víry, ale o postupné vžití si vlastní představy o sobě, o svatosti, hrozící duchovní pýchy. Po té, co nás ďábel zavede daleko a my zjistíme jací jsme...

Jen tehdy je užitečné nenávidět sebe, když je nenávist k sobě spojená s láskou k Bohu. Pokání před sebou samým nestačí. Svědomí mluví nejtišeji tehdy, když má hovořit nejhlasitěji. Je to lampa, která ve tmě občas zhasne.

Když se člověk nenávidí za to, co udělal, a necítí lítost před Bohem, bije se v prsa, jakoby chtěl vypudit svůj hřích. Je obrovský rozdíl mezi člověkem, který se bije v prsa, jen proto, že je zhnusený sám sebou, a mezi člověkem, který se bije v prsa, říká mea culpa a prosí o odpuštění. Někdy může být nenávist k sobě tak intenzivní, že udusí život člověka a vede až k sebevraždě. I když je smrt jedním z důsledků dědičného hříchu a všeobecně se jí člověk bojí, jsou i tací, kteří se řítí do jejího objetí. Svědomí varovalo Jidáše před spácháním hříchu, ale obviňující svědomí bylo tak silné, že ho neunesl. Sešel údolím Cedronu, údolím se všemi jeho strašidelnými souvislostmi. Uprostřed rozeklaných skal a mezi pokroucenými stromy cítil takové znechucení, že by nejraději vyvrátil sám sebe. Zdálo se, že všechno kolem něj mluví o jeho osudu a konci. Jeho očím nebylo nic odpornějšího než pozlacená střecha chrámu, která mu připomínala Boží chrám, který prodal. Zdálo se, že každý strom je šibenicí, na kterou odsoudil nevinnou krev; každá větev žalujícím prstem; kopec, na kterém stál, poskytoval pohled na Kalvárii, na které ten, kterého odsoudil na smrt, sjednotí nebe se zemí; ale Jidáš je oddělí od sebe jak jen to bude v jeho moci. Přehodil provaz přes větev stromu, oběsil se a puklo mu srdce. Boha je možné prodat, ale ne si ho koupit. Jidáš ho prodal, ale jeho zlí společníci ho nemohli koupit, protože se znovu vrátil ve slávě Zmrtvýchvstání na Velikou noc.

***

Mezi Petrem a Jidášem je možné načrtnout zajímavou paralelu. Jsou tu určité podobnosti, ale i obrovské rozdíly.

Za prvé: náš Pán je oba nazval „ďábly“. Petra nazval „Satanem“, když ho pokáral za reakci na to, že bude ukřižován. Jidáše nazval ďáblem, když přislíbil Chléb života.

Za druhé: oba varoval, že padnou. Petr řekl, že on ho nezradí, i kdyby ho všichni ostatní zapřeli. Nato mu bylo řečeno, že ještě tuto noc, než kohout třikrát zakokrhá, třikrát ho zapře. Jidáše varoval, když mu nabídl namočený chléb. A potvrdil mu, když se Ježíše zeptal, jestli je zrádcem.

Za třetí: našeho Pána zapřeli oba; Petr před služkou v noci během soudu, Jidáš v zahradě, když odevzdal Ježíše vojákům.

Za čtvrté: Ježíš se snažil zachránit oba dva. Petra pohledem a Jidáše, když ho oslovil „příteli“.

Za páté: oba litovali, Petr vyšel ven a hořce se rozplakal. Jidáš litoval tak, že vrátil třicet stříbrných a potvrdil nevinnost našeho Pána.

Proč je tedy potom jeden na začátku seznamu a druhý na konci? Protože Petr se kál před Pánem a Jidáš před sebou. Je to tak obrovský rozdíl, jako když se někdo odvolává na Boha a někdo na sebe; jako rozdíl mezi křížem - zpovědnicí a psychoanalytickou pohovkou. Jidáš řekl, že „zradil nevinnou krev“, ale nikdy se v ní nechtěl vykoupat. Petr věděl, že zhřešil a hledal vykoupení; Jidáš věděl, že udělal chybu a hledal únik - byl první z obrovské armády těch, kteří unikají kříži. Božské odpuštění lidskou svobodu předpokládá, ale nikdy ji neničí. Člověk by rád věděl, jestli se Jidáš, když stál pod stromem, který mu měl přinést smrt, vůbec podíval do údolí ke stromu, který mu mohl přinést život. Rozdíl mezi lítostí před Pánem a lítostí před sebou, jak to bylo s Petrem a Jidášem, bude jednou komentovat sv. Pavel těmito slovy: „Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt.“ (2Kor 7,10)

Tragédií Jidáše je, že i když do poslední chvíle mohl, nestal se svatým Jidášem.

Podle arcibiskupa F.J.Sheena.


 

„Jakožto dokonalá vlastnost nekonečného Boha, je milosrdenství samo o sobě také nekonečné. Proto je rovněž také nekonečná  i nevyčerpatelná ochota Otce, přijmout marnotratné syny, kteří se vracejí do jeho domu. Nekonečná je i jeho ochota k odpuštění, která ustavičně pramení z nevýslovně cenné oběti Syna. Tuto sílu žádné lidské provinění nepřemůže ani neomezí.“

 

Jan Pavel II.: Dives in misericordia, čl. 13

 

 

 

Svátost pokání.

 


Vědomí hříšnosti

 

Papež Pius XII. řekl, že největším hříchem současnosti je ztráta smyslu pro hřích. Jestli toto řekl papež zhruba před padesáti lety, oč větší nebezpečí tohoto velikého hříchu je dnes. Tato ztráta smyslu pro hřích, hříšnost, následky hříchů, souvisí s kompromisním postojem k duchu světa, ve kterém žijeme. Vědomí hříšnosti je milost. Duch svatý usvědčuje z hříchu (Jn 16,8).

Dodnes se setkáváme s tím, že strach z toho, že budu přistižen při hříchu je větší, než bolest nad zarmoucením Otce, nad ztrátou důvěrnosti s Bohem. Větší než bolest, že nemůžeme s Otcem žít v plné radosti a zažít jeho radost ze slavení, se kterou on chce oslavovat každého hříšníka, který se obrácený vrátil do Otcovy náruče. Člověk je vnitřně rozpolcený. Teoreticky víme, že Boží milosrdenství je opravdu veliké a že je nekonečné, ale důvod proč člověk nehřeší často není ve vztahu k nebeskému Otci. Přitom právě nezdeformované vědomí hříchu a hříšnosti, vyrůstá z velmi osobního a nezdeformovaného vztahu k nebeskému Otci.

V roce 1999 jsme víc než kdy jindy uvažovali o představách Boha jako Otce a o falešných představách o Bohu. A také jsme uvažovali o špatných zkušenostech s otcem v lidské rovině, která tolika lidem komplikuje vztah k Bohu. Člověk, který nezažije na sobě dotek lidského otcovství v tom krásném záměru, jak to Bůh ustanovil, je vnitřně méně schopný zaujmout vztah důvěry vůči Bohu jako Otci. Proto je to téma tak důležité. Zpětně pak tato zkušenost deformuje vědomí vlastní identity a vztah k sobě samotnému.

Naše představa nebeského Otce, by podle logického lidského myšlení měla být taková, že Otec je šťastný a spokojený, když jeho děti jsou hodné, když si vždycky dáme říct, když se chováme tak, jak máme, když plníme svoje náboženské nebo kněžské povinnosti. Paradoxně ale Ježíš mluví o jiné radosti Otcově. A podle Ježíše se Otec nejvíce raduje, když si nějaký hříšník uvědomí svůj hřích, lituje ho a jde poprosit za odpuštění. Toto nám dává tušit, že naše vnímání Otcovy radosti je ve skutečnosti posunuté, protože jsme do důsledků nepřijali, že ačkoli jsme synové Otce, nejsme schopni v tomto světě žít bez hříchu. Bůh to ví, ale my to nevíme. A celý život usilujeme o jakousi domnělou dokonalost, ve které se odnaučíme jeden hřích za druhým, až se nebudeme mít z čeho zpovídat. Představa, že se nám skutečně podaří vymýtit hřích z našeho života, je jedna z našich největších iluzí. Nám se podaří vymýtit samozřejmě ty největší hříchy, s kterými jsme třeba zápasili jako mladí lidé, ale nezbavíme se vlastní hříšnosti. Je jediný autentický postoj mezi námi a Bohem, a to je postoj hříšných synů vůči nebeskému Otci, synů, k nimž hříšnost patří jako součást jejich identity zde na zemi.

Katolická Církev učí, že: „Bez zvláštní milosti se nelze vyhnout všem lehkým hříchům.“ (srv. Mt 6,12)

Ježíšův Otec se raduje a je spokojený, když může obejmout hříšníka v jeho pokání. Ježíš se ve svých Evangeliích snaží změnit způsob, jak si představujeme my Boha vzhledem k nám. Proč? No protože na tom závisí celý náš život, vnímání našeho života, Boha, smyslu života a všeho toho, co s křesťanstvím souvisí. Jedině hříšníkovi může Bůh projevit, že je Otcem, který ukáže velikost své lásky právě když mu odpouští. Může tak zjevit podstatu, své nezasloužitelné lásky. Kdo se cítí být bez viny, nepotřebuje nejen odpuštění, ale nepotřebuje ani Otce. A tím se dostává mimo realitu svého života. Může si všechno zvládnout sám a nakonec i svou „dokonalost“. Nechápe, že vše od Boha dostal darem a že se s tím musí učit zacházet pouze s vědomím své vlastní narušenosti a hříšnosti.

Máloco je v životě tak důležité, jako poctivě, pravdivě, čestně a pokorně uznávat svoji hříšnost, protože jen tak můžeme zakusit, že jsme synové. Jenom hříšník se může cítit synem a jenom syn se může cítit hříšníkem. Protože podstata hříchu není proti něčemu, ale někomu, je to narušení osobního vztahu lásky vůči Otci, který mě volá k životu. Jen syn může pocítit skutečnou bolest nad přestupky, kterých se dopustil vůči někomu, koho má rád, a současně doufat, že mu bude odpuštěno. Proč by nebylo, když je synem Otce!

Všechny patologie, vzniklé z našeho přístupu ke zpovědi, pouze jako k očištění hříchů nebo napravení něčeho, dalekosáhle ovlivní celou naši mentalitu, stáváme se lidmi, kteří „lítají“ mezi laxností a skrupulozitou, neboť ze svého vnímání hříšnosti vytěsnili Otce. Vytěsnili vztah, který nás drží při životě, a který dává smysl našemu pokání a našemu návratu. Jen ten, kdo si uvědomí svůj hřích jako narušení vztahů a trpí jím, může objevit jak veliká je Otcova láska, jinak k tomu Otce nepotřebuje. Potřebuje pouze formuli rozhřešení, ale nepotřebuje Boha. Jen ten, který takovýmto způsobem vnímá hříšnost, může pochopit Otce jako toho, který strojí slavnost kvůli synu, který se vrátil (srv. marnotratný syn). Otcovo objetí a radost dává synovi jasné vědomí o velikosti hříchů a lítost, že mu ublížil, na jedné straně, a velikosti Otcovy důvěry k němu a jeho lásky na straně druhé. Celý život musíme žít v tom zvláštním paradoxu, že jsme synové i hříšníci; že jsme Otcem milováni, a přitom mu ubližujeme. Ale jen to je pravdivý pohled na nás samotné a uschopňuje nás k pravdivému přístupu ke svátosti pokání. Žijeme jako bychom se báli naplno přijmout, že synovství a hříšnost patří v lidském životě k sobě. Poněvadž se dost necítíme být syny velkého Otce, chováme se k Bohu jako k tomu, který „dává práci a odměnu“, čili jako k tomu, který nás „zaměstnává, kterému my ze spravedlnosti odvádíme, co jsme mu dlužni“. Žijeme v jeho domě pouze jako „služebníci“, nebo dokonce někdy jako „otroci“, místo radosti, že vše můžeme s Otcem sdílet tak, jak to vylíčil Lukáš mistrně v podobenství o marnotratném synu a hříchu staršího syna, kterému nedocházelo, když mu Otec řekl: „Ale ty jsi stále se mnou.“ To je deviza, to je hodnota, kterou starší syn vůbec nepochopil.

Přitom uznání hříchů je podmínkou, abychom se cítili milováni a spaseni. Náš případný vlastní nedostatek radosti a chorobný smutek po létech křesťanského a duchovního života nás usvědčí z toho, že mezi námi a Otcem není něco v pořádku. Z toho vyrůstá frustrující strach, který se střídá se studem, pokusy zakrýt svoje vlastní omezení a selhání. Málokdo z nás se raduje, když objeví svoji slabost, aby ji mohl řešit se svým Otcem. Málokdo z nás zajásá radostí, když mu někdo druhý pomůže odkrýt jeho hříšný postoj. Jsme jako děti, které schovávají svoje přestoupení, aby tatínek až přijde, nedělal zle. Pravdivost vůči Bohu a vůči sobě, snadno zaměníme za uctivost. Místo vášnivého hledání Boha jako Otce, nastoupí jakási vnitřní uzavřenost, polovičatost, nepravdivost až tragická lhostejnost. Nemáme odvahu přiznat, jak to s námi je, a to nám nedovoluje okusit Otcovu lásku. Takovému Bohu se samozřejmě bojíme cele vydat a nemůžeme zažít, jak on se nám vydává. Bůh jedná s člověkem vždy z hlediska celostního přístupu. Bůh nemůže člověka milovat napůl, a když se vydává člověku, dává se mu zcela a úplně. Ale toto podle učení všech světců a mystiků, může zažít člověk pouze tehdy, když on se cele takto Otci vydá. Tragedie nás samotných je právě v této vnitřní polovičatosti, kdy my Boha chceme jenom na něco, ale ne na všechno. Bojíme se mu svěřit, a tím nezažijeme jeho starostlivost, jeho vedení a prozřetelnost v našem každodenním životě.

Objevit a zažít, že jsme synové Otce, znamená objevit sebe samého. Svoji vlastní důstojnost, svoje povolání, a vymanit se z iluzí o své osobě a o svém vlastním životě. Je-li Bůh mým Otcem, pak moje hodnota je především v tom, že jsem jeho, že mu patřím. A to nemůže narušit a zničit žádný projev mé slabosti a selhání. Je-li Bůh mým Otcem, nemám zapotřebí něco dokazovat druhým, či sobě, dělat se dobrým a hezkým, nemám zapotřebí usilovat s takovým vypětím o úspěšnost svého vlastního života, v kterém nebylo upřímné obrácení, ale skrytá pýcha „ukázat se jako svatý“, jak to nazval jeden světec: „Byli dokonalí jako andělé, a pyšní jako ďábel.“ Je-li Bůh mým Otcem, mohu ve svých slabostech objevit prostor k setkání s ním. A jednoho dne mi dojde, že jít čelem vůči svému vlastnímu hříchu a hříšnosti, je jedinečný způsob, jak zažít Otcovu náruč a jak nově vybudovat svoji vlastní důstojnost. Je-li Bůh mým Otcem, naučím se postupně děkovat za všechno, i za svoje slabosti a radovat se ze života takového jaký je, z kněžství, manželství, ze služby, ze vztahů i ze stárnutí.

Ve slovech „Otče zhřešil jsem,“ tak jak je uvádí Lukáš v podobenství o marnotratném synu, na první místě nezní hřích jako takový, ale uvědomění si lásky Otcovy. „Otče, zhřešil jsem.“ Nejsme zvyklí přistupovat k vlastní hříšnosti právě z tohoto pohledu závislosti na Otci. Je to výkřik srdce, které si uvědomilo, že díky hříchu si zavřelo ryzí, čistý pramen lásky a tím ztratilo smysl všeho. Ve slovech „Otče, zhřešil jsem.“, je veliké obrácení od fascinace hříchem zpět k Otci. Je to odvrácení od toho, co nás tolik přitahovalo a nakonec svedlo, od naší vlastní sebestřednosti, k jiné osobě, ke vztahu, který jsme svým hříchem narušili, k pohledu na někoho jiného než na sebe. V těch slovech je rozhodnutí vydat se na cestu a nechat svého trapného hříchu a opět zasednout k rodinnému stolu nejen s Otcem, ale i s tím, který do Otcova domu patří, se svým starším bratrem.

 

Kajícnost

 

Kajícnost je životní styl, který vyrůstá z vědomí hříšnosti a lásky Otcovy. Nesmí chybět ani jedno: ani vědomí hříšnosti, ani vědomí Otcovy lásky. Jinak se nám každý skutek pokání stane osidlem, něčím, co nás zamotá do naší vlastní sebestřednosti a iluzorní činnosti ve vztahu k Bohu , kdy se chováme jako pohani, kteří svými kajícími skutky obměkčují Boha, nebo umlčují jeho spravedlivý hněv. Ale kajícnost je něco jiného. Křesťanská kajícnost souvisí s jasným vědomím synovství ve vztahu k mé vlastní hříšnosti, ze které se v tomto světě nejsem schopen úplně „vyzout“.

Člověk, který nastoupil cestu k Otci a rozhodl se s tímto Otcem skutečně žít v jeho domě, s tímto Otcem spolupracovat a vážit si toho, časem zjistí, že není jiné možnosti, než se každodenně rozhodovat pro tento styl života a každodenně zavést do svého života konkrétní skutky, které mě uchrání před tím, abych propadl pokušením hříchu. Nikdy nestačí se rozhodnout jednou provždy. To co vyznáváme, v nás zůstane živé, jen když to denně uskutečňujeme. Od nedůslednosti v každodenním životě nutně dojdeme k pochybnostem o smyslu svého vlastního jednání a posléze o smyslu svého vlastního života a služby. Co s tím tedy souvisí, co to znamená? Znamená to stát se lidmi, kteří s odvahou denně začínají, kteří se denně něčeho zřeknou, denně přijmou nějaké omezení, aby znovu mohli utvářet život. Kdo vypustí ze svého života tento každodenní smysl pro askezi, pro omezení toho, co je nadbytečné a co nás odvádí od podstatného, nutně skončí v průměrnosti. Nezapomeňme však, že jakýkoliv kající skutek, má-li být křesťanský, nutně musí být ve vědomí lásky Otce, vědomí synovství a otcovství každodenně zažívaného. Jinak se nám stane skutečně léčkou, do které sami spadneme. Je třeba hledat Boha ve všem, co prožíváme, a nebát se každodenního svobodného odříkání se něčeho, z nás samotných. Nejen z toho, co je kolem nás, ale z nás samotných, právě kvůli Otci, ve vztahu k němu. Pak nám nebude problémem zříci se věcí, které netvoří součást naší vlastní bytosti.

Každý kněz po létech kněžského života ví, jak důležité je si vytvořit vlastní asketický program. Tak jako má každá řeholní rodina svoji spiritualitu, a s tím také zcela konkrétní asketické skutky, tak i každý z nás. Toto vytváří vědomí toho, že jsem hříšník, který potřebuje obrácení a který, kdyby se nesnažil zříkat se sebe, tak ztratí časem jiskřivý vztah k Otci, který získal po konkrétním návratu, po objetí Otcem v pokání. Souvisí s tím schopnost, naučit se před Boží tváří, v samotě s Bohem, rozhodovat pro to, co v životě chci, a podle toho také jednat. Ne podle svých nálad, které se nám mění s počasím anebo podle lidí, kteří nás ovlivňují svými představami o tom, jak má náš život a naše služba vypadat.

podle P. C. V. Kodeta, O. Carm.

 


 

„Častá svatá zpověď patří k nejvydatnějším zřídlům svatosti, pokoje a radosti vůbec.“

 

Pavel VI.: Gaudete in Domino, čl 5

 

Pán Ježíš ustanovuje svátost smíření


Po té, co se po Zmrtvýchvstání Pán Ježíš zjevil apoštolům, povečeřel s nimi. Učedníci sklidili ze stolu a pátravě se zahleděli na Mistra. Bylo vidět, že chce promluvit. Kdyby v tu chvíli tušili, jak vznešený dar lidstvu uchystalo Ježíšovo milosrdné Srdce!

Na několik okamžiků se Spasitel zahleděl na malé shromáždění, potom pravil: „Pokoj vám!“ (Jan 20,21). Odpověděli mu, jak bylo zvykem a dychtivě naslouchali, co bude následovat. Ježíš k sobě přivolal deset apoštolů [1] - ani nedýchali - a řekl pomalu a slavnostně: „Jako mě poslal Otec, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21) Hned nato přistoupil k Petrovi a lehce na něho dechl - přítomným neušel jeho jediný pohyb - po něm učinil totéž ostatním apoštolům. Nato rozpřáhl ruce a místností se nesla jeho velebná slova: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20, 22). Je pozoruhodné, že svatá zpověď byla první myšlenkou vzkříšeného Spasitele; bez této svátosti by tekla pro většinu lidí jeho krev zbytečně. Domluvil a zmizel tak náhle, jak se zjevil.

Ještě dlouho tam apoštolové stáli, Pána již nespatřili. V tu chvíli nechápal snad ani jediný, že Spasitel právě udělil hříšnému lidstvu nejvzácnější dar - svátost pokání, teprve časem poznali hluboký význam tohoto okamžiku. Projděme si ještě jednou slova Ježíšova a vychutnejme si jejich nebeský obsah.

Od Adamova pádu zela mezi Bohem a hříšným lidstvem hluboká propast, kterou nedovedly vyplnit oběti celého světa. Když zajdeme do římských muzeí, jsme překvapeni tajemným smutkem, jaký vidíme na všech obličejích. Jako těžký stín leželo na lidské duši vědomí spáchané viny. Je pravda, že starozákonní proroci slibovali světu opět blahý mír, ale do té doby bylo ještě daleko. Teprve Ježíšova vykupitelská smrt smyla bolestnou vinu a vrátila zraněným duším klid, po kterém tak dlouho volaly. „Pokoj vám“ nebylo tedy v ústech Ježíše běžným rčením; dával tím opravdu to, co sliboval.

Ježíšův pobyt na zemi se však chýlil ke konci; po několika dnech měl odejít, aby zasedl na svůj nebeský trůn. Kdo bude na světě jeho zástupcem a ponese stoletími dobrou zvěst? I na to nám odpověděl: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ Apoštolové nastoupí na jeho místo a budou pokračovat v díle, které tak zdárně započal. Rozejdou se do světa a všude budou rozsévat nebeský mír. K tomu ale nestačí lidská síla, proto jim dává Spasitel Ducha svatého. Nedal jim ještě jeho plnost, to se mělo stát až o Letnicích, v tu chvíli měl na mysli jiný obraz. Na počátku světa se Duch Boží vznášel nad vodami a vléval jim oživující sílu - apoštolové měli vracet mrtvým duším pokoj a klid.

Soulad mezi Bohem a lidskou duší dovede porušit jen hřích; proto čteme v Bibli vážná slova: „Bezbožní nemají pokoj“ (Iz 48,22). Boj proti hříchu byl prvním účelem, proč Spasitel přišel, proto o něm napsal starozákonní prorok (Iz 61,1):

 

Duch Hospodinův je nade mnou.

Hospodin mě pomazal k tomu,

abych nesl pokorným radostnou zvěst,

poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem,

vyhlásit zajatcům svobodu

a vězňům propuštění,

vyhlásit Hospodinovo milostivé léto.“

 

 

Proto řekl Spasitel, že „nepřišel volat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mt 9,13); proto si připisoval právo odpouštět hříchy, a když o něm pochybovali, dokázal toto právo zázrakem (Mt 9,6).

A tuto velkou moc předal v tom okamžiku apoštolům slovy: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny...“

Apoštolové již odešli, ale nezemřela s nimi jejich nebeská moc. Předali ji svým následovníkům, katolickým biskupům a kněžím.

Ale všimněme si ještě jednou Spasitelových slov. Katolický kněz nemá jen moc odpustit, smí také rozhřešení odmítnout. Komu? Každému, kdo nesplnil podmínky, za kterých odpouštěl Ježíš. Čím se bude řídit při svém rozhodování? Není vševědoucí, nevidí druhému do duše; sám kajícník mu tento pohled musí umožnit.

Proto viděla katolická církev v Ježíšových slovech zpověď a vyznání hříchů.

Víme dobře, že se lidská krátkozrakost odvážila popřít i tuto hlubokou pravdu. Snad si v takovém okamžiku ani neuvědomují, že zde stojí nepřehledná řada svědků ze všech století. Nemůžeme se pouštět do podrobností, zmíníme se alespoň o několika nejstarších poznámkách.

První zmínku o zpovědi máme již ve Skutcích apoštolů (19,18). Když sv. Pavel přišel do bohatého města Efesu, otřásla jeho kázání svědomím vlažných křesťanů. Svatopisec vypravuje: „Přicházeli a vyznávali a vypravovali své hříchy.“ Přiznali se také, že mají doma pověrečné věci a protináboženské knihy; apoštol jim uložil, aby je spálili. Ochotně uposlechli. Snesli vše na hromadu a veřejně zničili; sv. Lukáš odhaduje cenu na 40 tisíc korun (pozn. red.  míněna hodnota koruny v roce 1948).

Ke konci prvního století, když ještě žil apoštol Jan, vznikla proslulá kniha, zvaná „Didaché“; jde o jakýsi katechismus tehdejší církve. V ní čteme: „V neděli se scházejte k  Bohoslužbě a  přijímejte Velebnou Svátost, ale napřed se vyznejte ze svých hříchů, aby vaše oběť byla čistá.“ Kolem roku 200 žil v severní Africe známý spisovatel Tertullian. Ve své knize „O pokání“ mluví o zpovědi jako o věci všeobecně známé. Bolestně si stěžuje: „Myslím, že mnozí se zdráhají zpovídat se z hříchů, nebo to den ode dne odkládají, protože jim víc záleží na své cti než na spáse duše. V té věci se podobají lidem, kteří trpí tajnou nemocí, ale svoji nemoc lékaři zatajují a svým nevhodným studem si přivozují smrt. Co jim prospěje jejich tvrdošíjnost, s jakou se zdráhají odhalit svá provinění člověku (knězi), když přece nemohou uniknout poznání a soudu Božímu?“

Ve třetím století po Kr. píše největší učenec tehdejší doby Origenes (+254): „Ti, kdo nejsou zbožní, umírají ve svých hříších; kdo jsou zbožní, konají za hříchy pokání, cítí své rány, poznávají své pády, jdou ke knězi, prosí za uzdravení a rukama kněze se snaží dojít očisty.“ A jinde říká: „Je také odpuštění hříchů pokáním, i když bývá těžké a pracné. Hříšník smáčí své lůžko slzami a pláč je mu pokrmem ve dne v noci; nestydí se vyznat své hříchy božímu knězi a hledá u něho lék.“ A ještě jinde napomíná: „Jestliže jsme se něčeho dopustili tajně, jestli jsme spáchali hřích pouhým slovem nebo jen v myšlenkách, vše musíme vyznat, všechno říci.“

O něco později (+258) zemřel v Africe mučednickou smrtí sv. Cyprián.  Na jednom místě říká: „Každý se má vyznat ze svých hříchů, dokud je na zemi, dokud se lze z hříchů kát a dojít od Boha skrze kněze rozhřešení.“ (Pozn. red. je pravdou naší víry, že smrtí přestává doba zásluh a viny a možnost obrácení.)

Sv. Ambrož zemřel v r. 397, byl biskupem v Miláně. V jednom svém kázání mluví o službě zpovědníka; při té příležitosti prosí Spasitele: „Dej mi milost, abych měl s hříšníkem srdečnou soustrast a byl shovívavý, kdykoli se mi bude vyznávat hřích některého zbloudilého, abych se na něho neosopil, nýbrž plakal s ním.“ Nemodlil se nadarmo. Současný životopisec o něm říká: „Kdykoli šel k Ambrožovi někdo na zpověď a vyznával se mu ze svých poklesků, plakával svatý biskup tak, že rozplakal i kajícníka.“

Ve stejné době žil ve španělské Barceloně sv. biskup Pavián; zemřel v r. 390. V jednom kázání varuje posluchače před neupřímnou zpovědí a volá: „Co děláš ty, který klameš kněze? Prosím tě, bratře, skrze Pána, jemuž není nic skrytého tajné, přestaň skrývat své zraněné svědomí! Moudří nemocní se nevyhýbají lékařům, ani když je chtějí řezat nebo pálit na nejskrytějších místech těla. A hříšník se bude zdráhat, když může získat věčný život, jestliže se zastydí za život minulý?“ Stejně učil na východě sv. Efrem (+ 373). V jednom kázání říká: „Kdo se vyzná dobrovolně duchovnímu ze svých hříchů, již tím dokazuje, že chce změnit svůj život; kdo své chyby tají, prozrazuje zlou vůli.“

Klečíme-li tedy u zpovědnice a šeptáme do mlčenlivého ucha kněze své bolestné pády, máme blahou jistotu, že stejně věřila před námi dvě tisíciletí. Je pravda, že vyznání spáchaných hříchů může být někdy velkou obětí. Nezapomeňme, že každý hřích je v podstatě pýchou a Ježíš ji léčí pokořením. Končíme tento odstavec Mauriacovými nadšenými slovy (F. Mauriac - francouzský romanopisec 20. století (1885-1970)): „Blažená jistoto, že je nám odpuštěno! Ty ruko kněze, žehnající naše čelo, ty rozhřešující slovo, které stékáš po našem těle a po našem srdci jako voda a krev z boku otevřeného kopím!“

podle Dr. J. Miklíka CSsR


 

„Duchovní život a pastorační působení kněze, právě tak jako bratří laiků i řeholníků, závisí na vytrvalém vědomém osobním přijímání svátosti smíření. Slavení Eucharistie i ostatních svátostí, pastorační zanícení, vztahy k věřícím, společenství se spolubratry, spolupráce s biskupem, život modlitby, krátce celý kněžský život nutně trpí újmu, jestliže schází, ať už z nedbalosti či jakékoliv jiné příčiny, pravidelné přijímání svátosti smíření, zakotvené v plné víře a ve zbožnosti.“

Jan Pavel II.: Pastores dabo vobis, čl 26

 

 

„On je dán k pádu i k povstání mnohých...“

 

Smýšlení srdcí

Když se Simeon díval na malého Ježíška, nedal najevo nic stařeckého. Nedíval se nazpět a nevzpomínal na minulost, jak to bývá u lidí jeho věku. Díval se do budoucnosti. A nezastavil se jen u budoucnosti svého národa - hleděl do budoucnosti všech kmenů a národů země. Stařec nad hrobem mluvil o probuzení nového světa. Blízko svého konce mluvil o začátku.

V Ježíšově přítomnosti se budou vyjevovat nejskrytější postoje lidí, jejich nejskrytější myšlenky. Pilát bude chtít mnoho kompromisů a ukáže se jako slaboch. Herodes se ukáže jako laciný posměváček. Jidáš se bude tvářit jako sociálně smýšlející člověk a odhalí se jako chamtivec a zrádce. Nikodém se bázlivě přikrade v noci, ale nakonec najde světlo. Celníci se stanou poctivými lidmi. Hříšníci objeví pravou lásku a očistí se. Bohatí odmítnou nabízené společenství s Ježíšem a zůstanou plytcí se zlatem v rukou. Petr v pokoře zapláče a Jidáš se zničí.

Ježíš se stane natrvalo znamením odporu. Při setkání s ním se bude odhalovat smýšlení lidí. Jak se jevím před Ježíšem já? Jaký jsem před ním v očích lidí? A jaký jsem před ním ve skrytosti svého srdce?

 

Znamení odporu

Kolikrát budou Ježíšovi v dějinách odporovat! Dostojevský píše v Bratrech Karamazových: „Zboří chrámy a zaplaví zemi krví. Ale pak se hloupé děti dovtípí, že jsou buřiči, ale buřiči bezmocní, kteří nevydrží svou vlastní vzpouru. Smáčející se hloupými slzami se pak dozví, že ten, kdo je učinil buřičem, se jim chtěl jen vysmát. Budou mluvit v zoufalství a co řeknou, bude rouhání se Bohu. A z toho budou ještě nešťastnější, protože lidská povaha nesnese rouhání a nakonec se vždycky sama sobě pomstí...“

Mnozí lidé se stanou při setkání s Ježíšem ti nejšťastnější na světě. Jiní mu budou odporovat a stanou se nešťastnými. Ježíš sám nebude neštěstím, lidé při styku s ním jen ukáží, co je v nich a z jaké látky tkají svůj život. Sluneční paprsek dává rozpučet květu a zrát ovoci. Studna a pramen zůstávají i s ním osvěžující, mokřina vyschne. Paprsek změkčuje vosk, aby přijal nový tvar, bláto jeho působením tvrdne. Slunce je stále stejné - to jen jednotlivé věci ho přijímají každá podle své povahy. Ježíš je ustanovený... „K pádu a povstání mnohých...jako znamení, kterému se bude odporovat...aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí“ (Lk 2,34-35) Ježíš bude radostí a štěstím pro jedny, druzí zjistí své neštěstí... „aby vyšlo najevo smýšlení mnohých...“

Jaké smýšlení dávám najevo já? Je Ježíš mojí radosti?

 

Simeon a Anna

evangeliu podle Lukáše čteme krásná slova o dvou tichých postavách zcela oddaných Bohu - o Simeonovi a Anně. Oba patřili k lepším (poslušnějším) lidem Izraele a dosvědčují, že věrnost vyvoleného národa zcela nevyhasla: „V Jeruzalémě žil tehdy muž Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním... Žila tu i prorokyně Anna... z pokolení Ašerova... Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami.“ (Lk 2,25, 36-37)

V Církvi existuje stále tichý a skrytý život takových duší, jakými byly Simeon a Anna. Nikdo o nich neví. Jsou nenápadní a jen zřídkakdy se dostanou na světlo a do pozornosti lidí. I svatořečení se jim vyhýbá. Je to však diamantová nádoba Církve, z jehož pokladu je čas od času pozvednut drahokam obdivuhodného lesku, aby oživil náš pohled na naši víru, aby zjevil skryté a zázračné působení milosti, a aby nás povzbuzoval, když nás přemáhá zlo zvenku nebo zevnitř. Modlitby a oběti těchto skrytých duší zachraňují svět i nás. Mysleme na tyto tiché věřící, na tuto pevnost Boží slávy na zemi! Je to i naše opora - i my z nich duchovně žijeme. A kdyby to od nás Bůh žádal, kdyby nás k tomu život přinutil, nebojme se ani my této skrytosti, ve které by o nás nikdo nevěděl. Hlavní je, že Pán Bůh o nás ví vždycky.

 

 

„Tvorové neuvidí námahu, jakou mě všechno stojí. Zůstane skryta v mém srdci. Snažím se o to, aby se na mě zapomnělo, a chtěla bych, aby mě nikdo neviděl, jen Ježíš... Co na tom záleží, jestli druhým připadám ubohá, hloupá, bez ducha a bez talentu...“

sv. Tereziez Lisieux

 

„Věřím ve společenství svatých...“

 

Z duchovní obnovy formou večeřadla.


Tato slova stojí v Apoštolském vyznání víry mezi „Věřím v Ducha svatého, svatou Církev obecnou“ a mezi „odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný“ jako podstatný spojovací článek. To proto, že toto všechno zakládá Duch svatý. Bez něj by nebyla žádná svatá Církev obecná. Ježíš přenechal její vybudování i výstavbu Duchu svatému.

Pokud je „společenství svatých“ bližším, velmi intimním a skrytým popisem obecné Církve, pak to znamená, že je to na prvním místě společenství těch, kteří byli Duchem svatým posvěcení svatostí Ježíšovou. Jde o „svaté“, neboli společenství obdarovaných, kteří společně dostávají podíl na něčem, čím by se sami ze své přirozenosti nikdy nestali.

 

Nakolik „svatí“ ve svém společenství mohou žít mezi sebou „vzájemnost“, být jeden pro druhého, působit, trpět jeden pro druhého, to vysvítá teprve z principu, který je stmeluje do jednoty církevního společenství – je to princip jednoty trojjediného Boha, zjevující se v sebeodevzdání Syna a sdělující se v Duchu svatém.

 

O tom učí Jan Pavel II. 29.6.98:

Vlastním a specifickým dílem Ducha Svatého již v nitru Svaté Trojice je společenství: „Možno říci, že v Duchu Svatém se celý vnitřní život Trojjediného Boha stává totálním darem, výměnou vzájemné lásky mezi božskými osobami a že skrze Ducha Svatého Bůh ‘existuje’ jako dar. Duch Svatý je osobním vyjádřením tohoto darování se, tohoto být láskou“ (DV 10). Jak čteme u sv. Augustina – třetí božská osoba je ‘nejvyšší láska, která spojuje obě dvě osoby’ (De Trin). Vskutku Otec plodí Syna tím, že ho miluje; Syn se rodí z Otce tím, že se nechá milovat a že od Něho přijímá schopnost milovat; Duch Svatý je láska darovaná v úplné nezištnosti Otcem, přijatá v plné vděčnosti Synem a oba ji znovu dávají Otci.

Duch je i láska i osobní dar, který zahrnuje každý stvořený dar: život, milost, slávu. Tajemství tohoto společenství září v Církvi, v tajemném Kristově těle, které oduševňuje Duch Svatý. Ten stejný Duch nás činí „jedním v Kristu Ježíši“ (Gal. 3,28), a tak nás včleňuje do té stejné jednoty, která spojuje Syna s Otcem. Stojíme v úžasu nad tímto silným a důvěrným společenstvím mezi Bohem a námi!

 

Tedy odevzdání se Otce a Syna je „vzájemností“, která je v knihách Nového zákona jasně odlišena jako „Duch svatý“. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu, aby žil ve společenství: Jan Pavel II.: „Lidské bytí se utvářelo od počátku jako muž a žena, o tomto musíme rozjímat společně.... Protože jsme byli stvořeni spolu, to znamená, že se spolu musíme i spasit. Jeden prostřednictvím druhého, pomáhaje si navzájem na cestě, která je odpovědí na pozvání do Pánovy vinice.“

 

Představíme-li si, že tento Boží dar – Duch svatý, který věřícím vštěpuje formu božské vzájemnosti, zakládá podstatu Církve, a tím i zcela novou formu společenství, tak je zjevné, k jakému obratu došlo vtělením Ježíše a Jeho darem Ducha svatého v lidských poměrech a vztazích!

 

 

Lidé mezi sebou tvoří celek, ale podstatou zůstává, že každý člověk nese svou svobodnou osobní zodpovědnost. Jeho rozhodnutí ve vztahu k druhým ale mohou být různá: konstruktivní, neutrální nebo destruktivní. Čím více a opravdověji se člověk otevřepřijetí tohoto daru, otevírá se od sebe směrem k ostatním. Kdo se nechá utvářet touto božskou formou vzájemného darování, tím disponuje vpravdě a skutečně Bůh lásky ve prospěch jeho bratří (pozn. red.: Je pravdou naší víry, že kdo žije v posvěcující milosti, sám Pán zajistí, aby dokázal na zemi plnit Boží vůli.).

Čím „záslužnější“ je bytí a jednání člověka, tím vydatnější je pro společenství. A to nikoliv především pro určité úkony, jako je modlitba nebo odříkání, nýbrž pro svůj celkový postoj, své základní smýšlení, svou vůli, kdy sám sebe chápe jako darovaného. Modlitba, odříkání, má jen takovou kvalitu, jaký je tento základní postoj (srv. 1.Kor 13,1). Takové smýšlení je zakořeněno v Eucharistii Syna. Syn je vinným kmenem, jehož celá plodnost z něho proudí do révoví. Tomuto smýšlení je nejblíže Mariino: „Hle, služebnice Pána...“, kterým vyslovila souhlas k naprostému darování sama sebe a stala se tak nádobou Ducha svatého. Od prvních století po středověk se o takto darovaných duší (vyvlastněných) hovořilo jako o „anima ecclesiastica“ (církevně utvářené duši). Tato duše souhlasí s tím, aby byla zapojena do formy „vzájemnosti“, a to bez podmínek, že snad obdrží zpět tolik, kolik sama odevzdala.

 

Jak bylo naznačeno, Panna Maria je tou nejlepší, která nás může naučit být církevně utvářenou duší. Sám nynější sv. Otec, když byl jmenován krakovským arcibiskupem, řekl: „Ve svém kněžském úřadě a ve své pastýřské službě bych byl rád spojen s Kristem prostřednictvím jeho Matky Marie. Její místo v dějinách spásy je málo známé. Snažme se jej stále hlouběji pochopit a zaobírejme se jím ve svých pracích, protože ve vykupitelském díle Ježíšově, hraje Maria jedinečnou úlohu. Jsem již dávno přesvědčen, že je nanejvýš těžké pochopit Kristovo tajemství bez jeho Matky Marie. Proto bych si přál, abych se do něj vhloubil nejprve sám, a potom i vás vedl skrze Marii do tajemství vykoupení, abychom zodpovědným způsobem všichni společně splnili Boží pověření vybudovat mystické tělo Kristovo - církev, a stali se pravými učedníky Ježíšovými.“ (K. Wojtyla 8.3.64).

 

Proto Pannu Marii II. Vatikánský koncil vyhlásil za Matku Církve a učí, že po svém Nanebevzetí neustala ve svém spasitelném úkolu, ale stále se stará o ty, kteří ještě nedošli do zaslíbené vlasti.

 

To, co jsme právě uvedli, svědčí o tom, že společenství svatých nemůže být uzavřeným kruhem jedinců, kteří by si navzájem směňovali své zásluhy tak, jako se skládají kapitálové prostředky, aby se dosáhlo vyššího výnosu. Společenství svatých může být jen otevřeným kruhem těch, kteří „dávají, aniž počítají“, vyzařují, aniž by pomýšleli na zpětné ozáření. Právě to je agape, caritas, právě tak se vydal Kristus na kříži a vydává se v Eucharistii. A proto nelze tento otevřený kruh ve svém rozsahu a své působnosti vůbec ohraničit. Členem se stává jen ten, kdo je ochoten „ztratit.“ „Vyšla z něho síla...“ (Mk 5,30), praví se při Ježíšových zázracích. A Ježíš dělá, jako by nevěděl, do koho vešla. Když však postavíme společenství svatých na roveň se „svatou církví obecnou“, pak se k němu budou počítat i mnozí profitující (mající užitek). A přechod mezi těmi, co „ztrácejí“, a těmi, co „profitují“, je tak pozvolný, že nebude možné stanovit přesnou hranici. A kdo i z těch vpravdě svatých neprofituje z Mariina ANO? Ona je tou Plodnou, jako panenská Matka. Všichni jsme pod Jejím pláštěm. Pod tímto pláštěm mají jiní své menší pláště, a oni nevědí, kdo všechno zase pod jejich plášti je, neboť kam až sahá plodnost světce, zůstává, alespoň na zemi, Božím tajemstvím!!

Je to z důvodu ochrany našich plodů a učí nás to čisté lásce bez sobecké touhy po lidském uznání. Vždyť kolik z toho si zničíme tím, že si svým postojem říkáme o plody již na zemi!

„Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.“ (Mt 6,2) „Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu.“ (Mt 6,3) atd. Naopak, ve společenství svatých to funguje tak, že mnohdy své pravé plody nevidíme, až jednou v Nebi. A také platí: „Jeden zasil, druhý sklidil.“ Opravdový katolík ví, že když se mu něco viditelně daří, tyto plody by nedokázal nikdy vytvořit sám! Sbírá plody jemu neznámých lidí, kteří mohli mnohem více vydat než on, pro tento úspěch. Proto zůstává pokorný, protože na věčnosti jednou uvidí, kdo na tom měl větší zásluhu. Také však uvidí, kde zasil on a z čeho čerpali jiní a z čeho zde na zemi nebral chválu, aby o své plody nepřišel a zůstal bohatý.

 

A především nesmíme zapomínat na to, co nacházíme v Písmu: Potom se Ježíš znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského jezera..... tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nepoznali, že je to on. Ježíš se jich ptal: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Rozhoďte síť na pravé straně lodi, tam něco chytíte.“ Rozhodili ji tedy a ryb bylo tolik, že ji ani nemohli utáhnout......síť se ale neprotrhla.

Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm ležet rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste některou z těch ryb, které jste právě chytili.“ (srv. Jan 21, 1-12)

Všimněme si dobroty Ježíšovy! Sám poslal ryby apoštolům a mluví o nich tak, jako by byly ovocem jejich námahy. Nedivme se, stejně odmění jednou na věčnosti i naše dobré skutky, ačkoliv jsou dílem jeho milosti a lásky. Pěkně o tom psal sv. Augustin: „Věnčí-li Bůh naše zásluhy, co činí jiného, než že věnčí své vlastní dary!“

 

Od Panny Marie, jako nejplodnější, přes nejvíce svaté, postupně přicházejí pozvolna ti, u nichž hřích narůstá, u dalších dále i převažuje, ale kteří přesto předávají do společného krevního oběhu pár kapek krve. Snad berou více než dávají, ale přesto ještě stále něco poskytují. Do těch chudších patří i ti, kteří, jak jsme uvedli, touhou po uznání, si berou pro sebe odměny za zásluhy již zde na zemi. Jejich poklad je pak v hliněných nádobách. Těžkým hříšníkem je ten, který všechny milosti absorbuje sám pro sebe, aniž by něco předával. Existuje i protisměrný pohyb, ale nelze říci, že by předchozí prostě vyvážil. Líný úd v těle Církve může mnoho kolem sebe otrávit. Zlo působí nakažlivě, dokáže i popouzet k nezdravé rivalitě i ve svatých věcech, a tím ničit zásluhy.

A přece naštěstí nemůžeme říci, že zlo je protiplodné. Dokáže jen plodnost omezovat, ničit. Ale jen dobro, nesobeckost v pokoře nese ovoce, zlo je neplodné. A přece víme, že zlo působí dobru utrpení a utrpení dobra je prohloubená plodnost. V Eucharistii Ježíš již předem zvítězil nad svými nepřáteli, ba i nad svým posledním nepřítelem, smrtí. Proto vlastně není cílem společenství svatých společný boj proti zlu – jako si nějaký spolek vytkne nějaký cíl – nýbrž jen vyzařování dobra (srv. život M. Kolbeho), vlastně ani to ne, neboť dobro se vyzařuje samo. Cílem je dát se k dispozici, účelem je ono zřeknutí se vlastního cíle, aby se mohly naplnit Boží cíle prostřednictvím jeho věrných.

 

Jak bylo uvedeno, právě Panna Maria, jako Neposkvrněná – nikdy ani na okamžik v moci ďábla a jako Matka Církve, nás může nejlépe vést, protože Její život byl vždy naplněn touhou plnit Boží vůli: „Udělejte to, co Vám řekne...“.

Proto v Modré knize čteme: „...Mé Neposkvrněné Srdce je výhní nejčistšího ohně: všechno spaluje, všechno stravuje, všechno přetváří. Protože... jsou moji, musí se učit nechat se ode mne vést prostě a oddaně. Mou radostí je vést je jako Matka k velikému cíli svatosti. Chci, aby byli horliví, aby milovali mého Syna Ježíše a aby byli vždy věrni evangeliu...“(24.8.73)

„..Jestliže se mi všichni opravdu zcela svěříte, povedu vás všechny k veliké svatosti.“ (27.9.73)

 

Panna Maria nás volá, abychom se právě tomuto od Ní naučili. Žádná diskuse, argumenty, jak je vidět, neobrátí svět, ale očista. A doba, kdy zvítězí Její Neposkvrněné Srdce, záleží jen na tomto, neboť Její Neposkvrněné Srdce je předobraz Církve, předobraz „společenství svatých.“

 

 

Mé vlastnictví (6.8.77)

 „Zůstáváte-li v zahradě mého Neposkvrněného Srdce, stáváte se mým vlastnictvím. Nikdo vás potom nebude moci už nikdy ode mne odloučit, protože já sama vás chráním. Musíte se stále cítit v bezpečí!

Nesmíte se už bát ani satana, ani světa, ani své křehké přirozenosti.

Budete ovšem cítit svádění a pokoušení, které Pán dopouští jako zkoušku, aby vám ukázal míru vaší slabosti.

Já vás však chráním před zlým duchem, který nemůže škodit těm, kteří jsou mým vlastnictvím. Pak vás láskyplně obdělám, až z vás udělám – z každého – též takovou zahradu, kde – podobně jako v mé – by se mohla zrcadlit božská záře Trojice.

Vychovávám vás s mateřskou péčí. Svou vlastní rukou vytrhávám z vás všechno, co by se mohlo jakkoliv Pánu nelíbit. Duch svatý, který mě naplňuje, je jako oheň, který ve vás všechno spaluje, aby nezůstal ani stín, který by mohl zatemnit onu krásu, ke které vás chce vést vaše nebeská Matka. Chci vás učinit nejčistším zrcadlem Boha.

Potom ve vás posiluji ony ctnosti, které jsou jako kořeny, na nichž záleží, abyste mohli růst: totiž víru, naději a lásku. Kolem nich jako ozdobu vám dávám všechny ostatní ctnosti, které učinily vaši Matku krásnou před Bohem. A v té míře, v jaké se stále více otvíráme Božímu světlu, vylévám na vás balzám své vůně: pokoru, důvěru a oddanost. Tak rostete jako květiny pěstované v mé zahradě, protože dostáváte krásu a vůni vaší Matky.

Potom doprovázena anděly a svatými nebe a modlitbou duší v očistci přicházím každého dne k Božímu trůnu, abych Bohu podávala stále větší kytice těchto květů své zahrady.

Až se stanete takovými, potom se celá církev stane mou zahradou, v níž se bude se zalíbením zhlížet Boží Trojice. (srv. myšlenky uvedené v článku) Otec se bude radovat, když v ní uvidí dokonale uskutečněný plán svého stvoření. Syn bude přebývat s námi, neboť mezi vás nyní přišlo Otcovo království. Duch svatý sám bude životem světa, který bude opět zasvěcen Boží slávě.

Toto bude triumf mého Neposkvrněného Srdce.“

 

V uvedeném poselství se soustřeďme na podmínky, za jakých se přísliby uskuteční: „Zůstáváte-li..., až se stanete...“

 

pramen: Prof. H.U.v. Balthazar.


 

 

Obrácení katů připravuje spoluvykupující utrpení.

 

Svatý Bernard byl přesvědčen, že: „Obrácení jediného člověka je větší zázrak než vzkříšení z mrtvých.“ Jen Bůh může dělat zázraky! Ale on to nechce bez naší spolupráce, ale koná skrze nás a v nás. Když se k Bohu vrátí lidé plní nenávisti, vrahové a zatvrdlíci – a když se otevřou jeho odpuštění, potom se za tuto milost obrácení vždy modlili a trpěli i svatí lidé. Neboť celá lidská rodina tvoří jedno duchovní společenství. Nikdo nežije sám pro sebe, všichni jsme navzájem spojení neviditelným poutem milostí. A každý má každému za co vděčit.

„Křesťan není na své cestě obrácení ponechán sobě samému,“ píše i papež Jan Pavel II. ve své bule k Velkému Jubileu. „Díky nádherné výměně duchovních dober pomáhá člověku svatost druhého víc, než mu může uškodit jeho hřích. Jsou lidé, kteří po sobě zanechají přímo nadbytek lásky, přijatého utrpení, čistoty a pravdy, který potom zahrnuje a posiluje ostatní.“

Nikdo neví, kolik zajatců vědomě nabídlo Bohu své ponižování a utrpení jako oběť za obrácení svých tyranů v koncentračních táborech. O svatořečených mučednících M. Kolbem a E. Steinové to víme s jistotou. Oni svým pronásledovatelům darovali odpuštění, aby mohli přijmout odpuštění Boha, dokonce ještě víc: Vědomě šli na smrt, aby se Bůh mohl dotknout zkamenělých srdcí jejich vrahů a aby se mohl Božímu milosrdenství otevřít i napohled „beznadějný případ“ jako Rudolf Hess. Ten sice skončil na šibenici s pohledem na koncentrační tábor – místo svých skutků. Předtím jej ale páter Lohn připravil na svátost smíření vyprávěním o Ježíšově Srdci. O tom Srdci, ke kterému sv. M. Kolbe jako nejvyššímu cíli chtěl skrze Neposkvrněnou přivést všechny duše. Druhý den po svátosti smíření přinesl otec Lohn Rudolfu Hessovi Eucharistii. Po přijímání si Hess klekl do středu své cely a plakal. Knězi před odchodem řekl: „Bůh mi odpustil, ale lidé mi nikdy neodpustí!“

Čtyři dny před popravou napsal vyhlášení, ve kterém prosil polský národ o odpuštění.

   

 

 

ORA PRO NOBIS


 

Vánoce na Ukrajině

Následující vyprávění je pravdivý příběh, který se odehrál za železnou oponou v nedávné době. Ukazuje nám, jakou moc má odpuštění a modlitba. Věřící se setkávají už staletí, aby společně oslavili narození Spasitele. Ale v nedávné minulosti to bylo jinak. Věřící museli skrývat v lese a svojí věrností Kristovi riskovali vlastní život.

 

Nataša stála ve dveřích svého domu a její slepé oči se dívaly do dálky. Hluboké mlčení, tichost sněhu vůkol. Ze slaměné střechy visely těžké rampouchy, přicházela studená noc.

Nataša byla oblečená jako ostatní ženy na Ukrajině: ovčí kožich, holínky a na hlavě vlněný šátek. Tvář jí brázdilo mnoho vrásek. Jako všichni slepí, i ona měla v rukou hůl. Zdálo se, že nepodléhá času, ačkoliv už měla mnoho roků a na tváři spoustu vrásek, její ústa nebyla zatrpklá.

Ne poprvé dala Nataša svůj dům k dispozici pronásledovaným křesťanům, kteří se mohli setkávat jen potají. Manžel - lesník padl ve válce. Její jediný syn se přidal k povstalcům, zradil ho však přítel, a když ho rudí našli, oběsili ho. Od té doby se vyprávělo, že Nataša zešílela. Byla to však jen záminka. Tato žena žila osaměle a dny trávila v modlitbách. Bůh ji po jednom hlubokém vnitřním otřesu osvítil. Ani na okamžik neztrácela pocit jeho přítomnosti. Když jí jednou v noci přinesli z masového hrobu tělo jejího syna, slyšela hlas: „Urážej Boha!“ - ale jiný hlas jí říkal: „Modli se za tyrany!“

„Chvíli jsem váhala,“ prozradila později otci Dimitrijovi, „Potom jsem se však rozhodla.“ Od té doby se stal její život modlitbou v tichu.

Nyní zde stála a čekala. Najednou zavrzal sníh pod nohami: „Sláva Isusu Christu!“ („Pochválen buď Ježíš Kristus!“) - pozdravil hluboký hlas. Nataša se s rozjasněnou tváří obrátila k muži: „Až navěky!“ odpověděla. „Už jsem se bála, že se ti přihodilo něco zlého, Vasile. Jdeš pozdě“.

Velký silný Vasil měl dětskou tvář, modré oči, vlasy sčesané do čela. Bezstarostně se zasmál: „Několik komunistů mi bylo v patách jako smečka psů. Pozval jsem je na skleničku. Fjodor, hostinský je s námi. Přimíchal jim něco do nápoje; mně nalil vodu. Ale zbavil jsem se jich. Všechno bude v pořádku, mamko. Nyní musíme už jen připravit stáj.“

„A páter Dimitrij?“ zeptala se stařena, když otevírala dveře stáje.

„Přijde převlečený za ženu.“

Obklopil je silný zvířecí pach. Krávy u jeslí pokojně přežvykovaly. Vzadu v maštali bylo seno poskládané až do vrchu, přední část místnosti byla dočista zametená. „Zkontroloval jsi také okno na střeše?“ zeptala se Nataša: „Kdyby náhodou přišli, mohou tudy lidé utéci. Pro každý případ budu během Mše hlídat dům. Kdyby hrozilo nebezpečí, udeřím tímto železem do dveří. To bude znamení. Páter Dimitrij mi odloží Hostii. Já jsem stará, musíme myslet na mladé.“

Vasil pokýval hlavou: „Nechci ti odporovat, mami, ale bylo by mi líto, kdyby jsi nemohla být na Mši svaté. Možná, že někoho najdeme, kdo by mohl hlídat. A dokonce ještě ostražitěji než ty, mami.“ Nataša se smála: „Vykládáš věci, kterým sám nevěříš! Bůh mi sice vzal zrak, zato mi však vylepšil sluch. Nikdo neslyší tak jako já. Od té doby, co mi zabili syna, musím se modlit za všechny nepřátele - vždyť víš; Bůh bude ode mne žádat zúčtování... Ne, oltář musí být tady. Tam v tom rohu jsem všechno ukryla. Pannu Marii položíme na tuto desku. Pospěš si, synu, zanedlouho bude tmavá noc.“

Mlčky, svědomitě a horlivě připravují nyní všechny maličkosti na slavnost. Po obou stranách nouzového oltáře postavil Vasil dvě jedličky. „Krávy nám nahradí kamna,“ řekla Nataša. „Myslel si na to, synu, že to bude jako v první vánoční noci? Panna Marie se u nás nebude cítit cize.“

Táhlý křik sovy je vylekal. „To je signál,“ vysvětluje Vasil. „Přichází, mami, jdi a pozdrav pátera Dimitrije.“ Dvě osoby čekali na rozcestí, které vedlo ke stavení. „Ať vás Bůh ochraňuje!“ pozdravila Nataša. „Ať nás zachrání!“ odpověděl jeden hlas. To bylo jejich heslo. Nataša se pokorně sklonila: „Ať tě Bůh požehná, otče Dimitriji. Pojď a trošku se ohřej.“ Vstoupili do domku. Oheň v kachlových kamnech praskal. Páter Dimitrije se musel převléknout z ženských šatů. Po dlouhém nácviku se dokonce naučil mluvit vysokým tenkým hlasem. Zněl trochu nápadně, jako hlas staré ženy. To se mu na jeho cestách velmi hodilo. Měl dokonce ženský pas. „Vlci zuří v Krásném lese. Bylo to namáhavé dostat se až sem.“ Nad ohněm si zahříval výjimečně bílé ruce. „Kde mohu zpovídat, matko? Je všechno připravené?“ Ptá se kněz. „Všechno v pořádku,“ odpoví Nataša. „Vasil stojí na křižovatce a odpovídá na hesla. Chtěla bych vyzpovídat, důstojný otče.“ Ostatní se v tichosti vytratili. „Všude ve mně je světlo. Nevidím, ale ve svém nitru se dívám na Boha. To není nic a je všechno, to je můj celý život. Čím více mě ponižuje, tím více mě obohacuje.“ Klečela se zkříženýma rukama.

„Nehněváš se na ty, kteří ti ublížili?“

„Ne, nemám je v nenávisti. Musím se za ně přece modlit. Jsou to ubohé zbloudilé děti. Měli bychom k nim přistupovat s láskou. Dobudeme je bitvou lásky. Když se cítím vina, tak je to proto, že je málo miluji, otče.“

O hodinu později byl chlév plný. Všichni klečeli na zemi a všichni nepřetržitě opakovali jasný a přece však tlumeným hlasem: „Pane, smiluj se! - Pane, smiluj se nad námi!“

Před Mší svatou oslovil otec Dimitrij shromážděné: „Milovaní bratři a sestry, máme důvod k radosti. V této požehnané noci se nám narodil Spasitel. Ve stáji jako je tato. A on - Pán Ježíš Kristus se znovu a znovu rodí v našich srdcích. Pro toho, kdo miluje Boha, jsou vánoce stále. Musíme mu jen říci: „Přijď!“ A On přijde. Jaká je to velká láska. Tak se musíme i my navzájem milovat. Musíme mít soucit s těmi, kteří jsou lásce vzdáleni. Naši pronásledovatelé, naši nepřátelé jsou na tom podstatně hůře než my...“

Nataša stojí na stráži u dveří svého domu. Otec Dimitrij s tím souhlasil. Slovům, které k ní ze stáje doléhají, sice nerozumí, avšak podle tónů rozpoznává části liturgie. Stáj je vzdálená, že by skoro kamenem dohodil. Teď začíná kázání.

Nataša se posadila na lavičku a ponořila se do svého vnitřního světla. Naráz vyskočí: „Kdo je tady?“ Těžká ruka dopadá na její záda, druhá jí zakrývá ústa: „Mlč, žebračko stará! To má být tedy to tvoje bláznovství?“ zasyčí nějaký muž. Strašný úder ji srazí k zemi. Muž se zašklebí. „Lapená jako v pastičce na myši. Nyní tě lehce přinutím mluvit. Tak začneme - odkud je ten kněz?“ Nataša se pomalu zdvíhá. Velmi ji bolí záda. Začíná si uvědomovat vážnost celé situace. Modlí se: „Matko Boží, vezmi si můj život, ale ostatní nenechej zahynout!!“

„Toto bude trvat asi celou noc“, říká si muž: „Moji milicionáři tu budou za hodinu. Zatím se trošku pobavíme. Pověz mi co jsi tu dělala u dveří?!“ Nataša duchovním sluchem zřetelně slyší slova. Odpovídá jistým hlasem: „Modlila jsem se za tebe!“ Muž se k ní otočí: „Podívejme, podívejme!" posměšně vykřikuje: „Že by se mi dostalo takové cti, to jsem si nemyslel. Ty jsi se za mě modlila - za mě, který ti může v okamžiku zakroutit krk - v okamžiku!?!“

Nataša cítí jak ji rdousí. Nemá strach, naslouchá již jen vnitřnímu hlasu a opakuje slovo za slovem: „Nejsem politováníhodná. To jsi ty! Proč se neslituješ nad svou duší?“

„Moje duše! Nejprve bych musel vědět, že nějaká vůbec je!“

„Podívej se přece; nevidíš nic?“

„Mlč, žebračko!“

„Já nejsem žebračka. Tvoje duše je jako spoutané dítě. Jako vyhladovělé dítě. Jako zajaté dítě. Smiluj se nad svou ubohou duší!“

Muž vypadá, jakoby byl zasažen bleskem. Jeho rozervaná tvář prozrazuje nevýslovný strach. Třese se, drkotá a skřípe zuby.

„Oh! Tvoje duše!!“ Žena najednou vykřikne - poznala ho podle hlasu. Do tváře se jí hrne krev: „Oh ty! Za tebe se modlím! Ty jsi oběsil mého syna!!“ křičí přidušeným hlasem a vnitřně ještě jednou prožívá utrpení svého syna. A nyní, ještě nyní vyšpehoval program tohoto vánočního setkání, a přitom doufá, že tento surový zákrok mu přinese povýšení!

V tomto okamžiku se stává cosi nepochopitelného - muž před ní padá na kolena, divoké vzlykání otřásá jeho tělem. Nataša se k němu pomalu sklání a objímá ho.

„Pokoj tobě, moje dítě. Dnes je noc pokoje.“ On k ní otočí ještě mladou, slzami zalitou tvář: „Co mám dělat, matko?“

„Pojď,“ odpovídá Nataša: „Očekáváme tě.“ Vezme ho za ruku, vede ho ke stáji a otevře dveře. Páter Dimitrij ztichne, všechny pohledy se obracejí na příchozího. A Nataša řekne prostě: „Přivádím k vám bratra!“

Převzato z Víťazstva Srdca.


 

 

Na Té skále zbuduji svou Církev.

 

Svatý Otec zdůrazňuje nevyhnutelnost svaté zpovědi. 2. dubna se Svatý Otec, jako každý rok v této době, setkal se členy Apoštolské penitenciárie a zpovědními otci římských patriarchálních bazilik. Jan Pavel II. v promluvě zdůraznil: „Ježíš je jediným a potřebným zprostředkovatelem věčné spásy... V souvislosti s věčnou spásou z toho vyplývá potřeba prostředníků milosti založených Ježíšem, kterými jsou svátosti. Názor, s Bohem je možné se vyrovnat i mimo Církev a její svátosti je iluzorní a škodlivý.“ zdůraznil Svatý Otec. Zdůraznil, že Kristus sám zřídil svátost smíření a že mezi odpuštěním hříchů ve zpovědi a Eucharistií existuje nerozlučné spojení. Svatý Otec potom opět vyjádřil svoji radost z velkého zájmu o svatou zpověď a odpustky během Svatého roku 2000. Nápor na zpovědnice v římských bazilikách hodnotil jako projev toho, že toto téma zůstává nadále aktuální. Důrazně napomenul, aby se při rozhřešení užívalo platných formulek a generální rozhřešení se omezovalo jen na nejkrajnější nouzové případy ve smyslu kanonického práva. Jan Pavel II. současně zdůraznil, že zpověď se nesmí zaměňovat s psychoterapeutickými technikami.

 



Brána Nebeská...

 

Maria pomáhá duším v očistci.

Panna Maria pomáhá duším nejen zde na světě, ale také jim poskytuje ochranu a útěchu i v očistci! Jistě potřebují více útěchy, trpíce velkými mukami, a protože si nemohou sami pomoci, stará se o ně mnohem více tato Matka milosrdenství, a poskytuje jim svou pomoc. Sv. Bernard Sienský praví, že v tomto žaláři věznícím duše zasnoubené Ježíši Kristu, má Maria určitou svrchovanost a pravomoc, jednak aby mohla mírnit jejich muka, jednak aby je mohla odtud vysvobozovat.

Co se týká zmírňování muk, užívá tento světec slov Sirachových: „Schodila jsem vlny mořské“ (Sir 24,28) a vykládá je o Marii: Navštěvovala jsem totiž své ctitele, svoje dítky a pomáhala jsem jim v jejich potřebách a mukách. Sv. Bernard Sienský praví, že očistcová muka se nazývají vlnami, poněvadž jsou přechodná, na rozdíl od muk pekelných, jež nikdy nepřestanou. Nazývají se vlnami mořskými, protože jsou velmi trpké. Maria často navštěvuje a těší své ctitele, ponořené do těchto muk. Z toho je patrno, učí Novarino, jak je důležité sloužit této dobré Paní, protože nezapomene na své služebníky, když úpí v těchto plamenech. A i když Maria pomáhá všem duším v očistci, vymáhá přeci více odpuštění a útěchy svým ctitelům.

Matka Boží zjevila sv. Brigitě toto: „Jsem matkou všech duší v očistci a proto mírním každou hodinu svými prosbami všechna muka, které si zasloužily za hříchy pozemského života.“ Tato milosrdná Matka kráčí znovu a znovu do tohoto posvátného žaláře, kde navštěvuje a těší své zarmoucené dítky. V knize Sirachově říká: „I hlubiny propasti jsem pronikla.“ (Sir 24,8) A sv. Bonaventura dodává k těmto slovům: „Pronikla jsem hlubiny této očistcové propasti, abych potěšila ony duše svou přítomností!“ „Ó jak je laskavá a dobrotivá Svatá Panna.“ volá sv. Vincenc Ferrerský, k těm, kdo trpí v očistci, „protože od ní se jim dostává neustálé posily a osvěžení.“

Co jiného by potěšilo duše v očistci v jejich mukách než Maria, Matka milosrdenství, a její pomoc? Sv. Brigita zaslechla jednou, jak pravil Ježíš k Matce: „Tys matka má, tys matka milosrdenství, tys útěcha těch, kdo jsou v očistci!“ A Svatá Panna sama řekla sv. Brigitě, že jako ubohého nemocného, jenž leží zarmoucen a opuštěn, potěší každé slovo účasti, tak jsou potěšeny duše v očistci, zaslechnou-li jen její jméno. Pouhé jméno Mariino, jméno naděje a spásy, jež často vzývají tyto duše Bohu zasvěcené, je tedy pro ně velkou posilou. Když však zaslechne tato dobrotivá Matka, že je vzývána, praví Novarino, a když přidá i své modlitby u Boha, dostane se těmto duším osvěžení nebeské rosy v jejich žáru.

Maria však neposiluje a netěší své ctitele jen v očistci, nýbrž je také vysvobozuje z tohoto žaláře svou přímluvou. V den svého Nanebevzetí vyprázdnila docela tento žalář. Potvrzuje to i Novarino jenž uvádí závažné spisovatele tvrdící, že si Maria vyprosila na Synu před odchodem do nebe milost, aby směla s sebou přivést všechny duše, které byly tehdy v očistci. „Od toho dne má blahoslavená Panna výsadu osvobozovat své služebníky z očistcových muk.“ Tvrdí to i sv. Bernard Sienský, který říká, že Panna Maria má moc prosit za duše, zvláště za své ctitele, obětovat za ně i své zásluhy a vysvobozovat je odtud. Totéž říká i Novarino; vyslovuje přesvědčení, že pro zásluhy Mariiny se muka duší nejen polehčují, ale také zkracují, protože na její přímluvu se urychluje doba jejich očisty. Stačí, že Maria začne prosit.

Sv. Petr Damiani vypravuje, že se jakási paní jménem Marozia zjevila po smrti své přítelkyni a sdělila jí, že byla vysvobozena z očistce na slavnost Nanebevzetí Panny Marie s tolika jinými dušemi, že jejich počet převýšil množství římského obyvatelstva. Diviš Kurtizián tvrdí, že totéž se opakuje o Narození a Zmrtvýchvstání Páně. V tyto dny sestupuje Maria v průvodu andělských sborů do očistce a vysvobozuje mnoho duší z jeho muk. Novarino se kloní k názoru, že se to děje o každé větší mariánské slavnosti.

Je známé zaslíbení Panny Marie, učiněné papeži Janu XXII.

Jednoho dne se papeži zjevila a žádala oznámit všem, kdo nosí škapulíř z hory Karmelské (včetně dodržování jeho závazků), že je vysvobodí z očistce v sobotu po jejich smrti. Papež to vyhlásil podle P. Crasseta bullou, kterou potvrdili Alexandr V., Klement VII., Pius V., Řehoř XIII. a Pavel V. A v slavných hodinkách ve svátek Panny Marie z hory Karmel čteme, že blahoslavená Panna podle zbožné víry těší v očistci s mateřskou láskou členy bratrstva z hory Karmel a že je brzy uvádí svou přímluvou do vlasti nebeské.

Proč bychom neměli doufat v tytéž milosti i my, budeme-li uctívat tuto dobrou Matku? A budeme-li ji oddáni zcela zvláštní láskou, proč bychom nemohli doufat, že se nám dostane milost přijít hned po smrti bez očistce do nebe? Tuto milost udělila Matka Boží ctih. Bohumírovi. Poslala k němu řeholního bratra Abunda s tímto vzkazem: „Vyřiď bratru Bohumírovi, ať prospívá stále více ve ctnosti, neboť pak bude náležet mému Synovi a mně. A až jeho duše opustí tělo, nepustím ji do očistce, ale vezmu ji za ruku a představím svému Synu.“

A chceme-li vydatně pomoci duším v očistci, doporučujme je Panně Marii ve všech svých modlitbách a modleme se za ně zvláště sv. růženec, který jim přináší velikou úlevu.

 

 

„Bohorodička je vzor Církve ve víře, lásce a dokonalém spojení s Kristem. Neboť v tajemství Církve, která je plným právem také nazývána matkou a pannou, blahoslavená Panna Maria předchází jako vynikající jedinečný vzor jak panny, tak matky. Ve víře a poslušnosti totiž zrodila na zemi Otcova Syna,.. .Zrodila však Syna, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou.“

II. Vatikánský koncil

 

Maria provází duše do nebe

Jak bezpečnou známkou vyvolení k životu věčnému je sloužit Panně Marii! Církev svatá vykládá o Rodičce Boží k útěše jejích ctitelů slova Sirachova: „U všech těch jsem hledala odpočinutí a v dědictví Páně budu přebývat.“ (Sir 24,11) Kardinál Hugo vykládá tato slova: „Blažen ten,“ praví, „v jehož domě nalezne odpočinek blah. Panna.“ Maria se snaží ve všech roznítit úctu k sobě a to pro lásku, kterou ke všem chová. Mnozí buď tuto úctu nepřijímají nebo si ji neudržují. Šťasten ten, kdo ji přijme a udrží si ji. „A v dědictví Páně budu přebývat.“ Zmíněný kardinál Hugo dále říká: „Budu totiž přebývat v těch, kdo jsou dědictvím Božím.“ Úcta k  Panně Marii je ve všech těch, kdo jsou dědictvím Páně, kdo jej totiž budou věčně velebit v nebesích. Na zmíněném místě knihy Sirachovy je psáno dále: „Tehdy mi vykázal Tvůrce vesmíru stánek, a můj Průvodce mne usadil v něm. Řekl mi totiž: V Jakobovi přebývej, v Izraeli měj dědičný úděl a v mých vyvolencích kořeny zapusť.“ (Sir 24,12-13) To znamená: Můj Stvořitel ráčil spočinout v mém lůně a chtěl, abych přebývala v srdcích všech vyvolených – které předobrazoval Jákob a kteří jsou dědictvím Mariiným – a ustanovil, aby ve všech předurčených k životu věčnému byla zakořeněna úcta a důvěra ke mně (pozn. red.: Tato slova jsou velmi hluboká! Když si uvědomíme, že Panna Maria je předobraz Církve, tak je logické, že kdo má pravou úctu k Panně Marii má blíže k tomu, co žádá život „společenství svatých“ v nebi, jehož je Maria vzorem a učitelkou. Z toho je patrno, že nejde jen o „obyčejnou protekci“, ale o vejití do Mariiny školy. Viz. články Spol. svatých v tomto čísle a články v minulém a výroky II. VK.)

Ó kolik svatých by dnes nebylo v nebi, kdyby je tam nebyla uvedla svou mocnou přímluvou Maria! „Já jsem učinila na nebi, aby vzešlo světlo neskonalé.“ (Sir 24,6) Kardinál Hugo vysvětluje tato slova knihy Sirachovy takto: „Já jsem rozsvítila na nebi tolik věčných světel, kolik je mých ctitelů.“ Na její přímluvu jsou v nebi mnozí svatí, kteří by se tam bez ní nikdy nebyli dostali. Sv Bonaventura říká, že brána nebeská se otevře všem, kdo důvěřují v ochranu Mariinu. Proto nazval sv. Efrém úctu k Matce Boží otevřením ráje. Zbožný Blosius oslovuje takto sv. Pannu: „Paní, tobě jsou svěřeny klíče a poklady nebeského království.“ Proto ji máme stále prosit slovy jednoho zbožného spisovatele: „Otevři nám, Panno, brány nebes, vždyť máš od nich klíče.“ Tys ostatně sama branou ráje, jak tě nazývá Církev svatá: Bráno nebeská!

Církev svatá jmenuje vznešenou Matku Boží i hvězdou mořskou: Zdrávas hvězdo mořská! Neboť jako plavci zachovávají směr do přístavu pomocí hvězd, praví Andělský učitel, tak jsou vedeni křesťané do přístavu nebes Pannou Marií.

Sv. Petr Damiani nazývá z podobné příčiny Marii nebeským žebříkem, protože skrze Marii sestoupil Bůh z nebe na zem, aby skrze ni zase mohli vystupovat lidé ze země na nebesa. Sv. Anastazius Antiochijský k ní volá: „Byla jsi milostí naplněna proto, aby ses stala cestou naší spásy a schodištěm k nebeské vlasti.“ Sv. Bernard ji nazývá „vozem do nebe“ a sv. Jan Geometra ji pozdravuje: „Buď pozdravena, ty vznešený voze, jenž odváží do nebe své ctitele!“ Proto jí říká sv. Bonaventura „Šťastní ti, kteří tě znají, Matko Boží, neboť znát tebe je cesta k životu nesmrtelnému a hlásat tvé ctnosti je cesta k věčné spáse.“

Tato Boží Matka nám již dobyla nebe svými mocnými prosbami a svými milostmi; jen jí nesmíme klást překážky, říká sv. Antonín. Proto, kdo slouží Marii, a za koho se ona přimlouvá, je si jistý spasením, jako by již byl v nebi, tvrdí opat Guerrik. Sloužit Marii a patřit k jejímu dvoru je největší čest, jaké se nám může dostat praví Richard od sv. Vavřince, neboť sloužit Královně nebes, znamená již kralovat v nebi a být poddán jejím rozkazům je více než kralovat.

Buď vždycky velebena nekonečná dobrota našeho Boha, jenž ustanovil Marii za naši obhájkyni, aby jako matka Soudce a matka milosrdenství účinně zasahovala svou přímluvou do velikého procesu naší spásy - to je myšlenka sv. Bernarda. A řecký spisovatel mnich Jakub praví, že Bůh učinil Marii mostem, po němž se můžeme dostat nad vlnami světa do přístavu rajského blaha. Proto volá sv. Bonaventura: „Slyšte národové, kteří toužíte po nebi! Služte Marii a ctěte ji a jistě naleznete život věčný.“

Nikdo nesmí zoufat, že nedojde království blaha, ani ten, jenž zasloužil pekla, když se rozhodne věrně sloužit této Královně. „Kolik hříšníků,“ volá sv. Germanos: „se pokusilo nalézt Boha tvým prostřednictvím a spasili se!“ Richard od sv. Vavřince uvažuje, proč podle Zjevení sv. Jana je Maria korunována hvězdami: „Na hlavě její koruna z dvanácti hvězd“ (Zjev 12,1), kdežto podle Velepísně tvoří její korunu dravci, lvi a pardálové (Velep 4,8): „Pojď z Libanu, pojď: budeš korunována… ze skrýší lvových a z hor pardových.“ Jak tomu máme rozumět? Ptá se. A odpovídá, že těmito dravci jsou hříšníci, kteří se přízní a přímluvou Mariinou, stávají nebeskými hvězdami, které více sluší hlavě této Královny milosrdenství než všechny hvězdy na obloze. – O služebnici Boží, sestře Serafíně z Capri se vypravuje, že prosila Nejsvětější Pannu v novéně před svátkem jejího Nanebevzetí za obrácení tisíce hříšníků. Když se však ulekla, že je to příliš smělá prosba, zjevila se jí Svatá Panna a pokárala ji za tuto lichou bázeň říkajíc: „Čeho se bojíš? Či snad nemám dost moci, abych vyprosila na Synu spásu tisíci hříšníků? Hned ti ukáži, že jsem ji již vyprosila.“ Potom ji uvedla v duchu do nebe a tam jí ukázala duše nesčetných hříšníků, kteří již zasluhovali pekla, ale na její přímluvu byli spaseni a nyní již požívali věčné blaženosti.

Je ovšem pravda, že v tomto životě nemůže nikdo mít naprostou jistotu o svém věčném spasení: „Člověk neví, je-li lásky či nenávisti hoden.“ (Kaz 9,1) Ale na otázku Davidovu k Hospodinu: „Pane, kdo se spasí?“ „Pane, kdo smí být hostem ve tvém stánku?“ (Ž 14,1) odpovídá sv. Bonaventura: „Hříšnici, pojďme ve stopách Mariiných, vrhněme se k jejím svatým nohám a nehněme se odtud, dokud nám nepožehná, protože její požehnání nám zajistí nebe.“ Eadmer praví: „Stačí, Paní, že nás chceš spasit, neboť pak již musíme dojít spásy.“ A sv. Antonín k tomu říká, že je nutné, aby se duše, chráněné Marií Pannou, spasily.

Právem předpověděla nejsv. Panna, praví sv. Idelfons, že ji budou blahoslavit všechna pokolení země: „Blahoslavit mne budou všechna pokolení.“ (Luk 1,48), neboť všichni vyvolení dosahují věčné blaženosti prostřednictvím Mariiným. Nade všechno však v nás musí oživit bezpečnou důvěru, že dosáhneme nebe, krásný příslib, který dala Panna Maria těm, kdo ji ctí a zvláště, kdo se snaží slovem i příkladem o to, aby též jiní ji znali a ctili: „Kteří o mne se namáhají, nezhřeší. Kteří mne vysvětlují, budou žít věčně.“ (Sir 29,30,31) Ó jak jsou šťastni ti, praví sv. Bonaventura, kdo nabyli přízně Mariiny. Nebešťané je uznávají již nyní za své společníky. A kdo má znamení služebníka Mariina, je již zanesen do knihy života. Budeme-li pravými služebníky Marie Panny a budeme-li stát pod její ochranou, jistě budeme zapsáni v knize života, protože Bůh udílí úctu k jeho svaté Matce jen těm, které chce spasit, říká Kosmas Jeruzalémský. Totéž, jak se zdá, zjevil Pán skrze sv. Jana: „Kdo zvítězí…. Napíši na něj jméno města Boha svého.“ (Zjev. 3,12) Kdo chce zvítězit a být spasen, bude mít ve svém srdci vryto jméno města Božího. A kdo jiný, je tímto městem Božím, ne-li Maria (pozn. red.: Opět zde vidíme Marii jako předobraz a vzor Církve).

Alan Rupe říká v pojednání o Zdrávasu, že kdo často uctívá Svatou Pannu tímto andělským pozdravem, má velmi pevnou záruku předurčení k životu. A totéž tvrdí o člověku, jenž se modlí vytrvale každý den svatý růženec. P, Nieremberg pak říká ve své knize: „O oddanosti a lásce k nejsvětější Panně“, že služebníci Matky Boží požívají větších výsad a zvláštní přízně nejen na tomto světě, ale že i v nebi budou požívat větší slávy, že budou mít zvláštní bohatší šat jakožto důvěrní přátelé a dvořané Královny nebe podle slov knihy Přísloví (31,21): „Dům (její)… je všecek oblečen dvojmo.“

podle Sv. Alfonze z Liguori

 

 

 

Maria není jen obrazem a modelem církve na způsob lidských modelů, kteří stojí nehybně před umělcem, když je portrétuje, a čím nehybněji stojí, tím jsou považováni za lepší. Maria je model aktivní, který nám pomáhá v jejím napodobování (srv. II.VK). Když průvodce v Alpách zdolá obtížný úsek, čeká, až ti, kteří jdou za ním, ho také zdolají. Vidí-li, že toho nejsou schopni, vrátí se, vezme je za ruku a pomůže jim. Tak to dělá Panna Maria s námi. Pomáhá nám především v rozhodném úseku, kdy máme vyjít ze sebelásky a vkročit do lásky k Bohu. Ne nadarmo je nazývána slovy vzatými z Písma: „Matka krásného milování“.

 

 


Zodpovědný redaktor:

p. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP

 

Slovenská verze časopisu Máriina doba, ze kterého některé články přebíráme, vychází s církevních schválením Biskupského úřadu Spišské kapituly. Články bez uvedeného imprimatur jsou teologicky recenzovány.


 



[1] I nepřítomný Tomáš dostal moc odpouštět hříchy. Ježíšova slova platila všem apoštolům. Obdobný případ čteme v knize Numeri 11,26: Mojžíš vyvolil 70 mužů, kteří měli jeho jménem soudit národ. Ke slavnostnímu zasvěcení jich přišlo jen 68, dva zůstali doma - a přece i na nich spočinul Duch Boží.