Mariina doba

Číslo 4/2001

 

 

 

Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme.  Sv. Tomáš z Vilanovy

 

Rozšířené vánoční číslo s dárkem čtenářům

Jesle a kříž

 

Císař Augustus, mistr mezi světovými účetními, seděl ve svém paláci u řeky Tiber. Před sebou měl rozvinutou mapu, označenou jako Orbis Terrarum, Imperium Romanum. Právě se chystal vydat rozkaz sečíst lidi na celém světě - vždyť všechny národy civilizovaného světa byly podřízené Římu. Tento svět měl pouze jedno hlavní město: Řím; pouze jeden oficiální jazyk: latinský; pouze jednoho panovníka: císaře. Rozkaz byl zaslán do každé základny, každému místodržiteli a guvernérovi: „Každý obyvatel podřízený Římu, se musí dát zapsat ve svém městě.“

Na okraji říše v malé vesničce Nazaret vojáci přibili na zeď rozkaz hlásající, aby se všichni obyvatelé přišli zapsat do města, odkud pochází jejich předkové.

Tesař Josef, bezvýznamný potomek velkého krále Davida, se musel dát zaregistrovat v Betlémě, v Davidově městě. A proto se Maria s Josefem vydali na 120 km cestu z vesničky Nazaret do Betléma, který leží asi osm kilometrů od Jeruzaléma. Před pěti sty lety prorok Micheáš o této vesničce prorokoval:

 

„A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele." (Mt 2,6)

 

Josef byl plný očekávání, když vstoupil do města, kde žila jeho rodina. Byl přesvědčen, že bez problémů najde ubytování pro Marii, zvláště díky jejímu stavu. Šel z domu do domu, ale všechny byly plné. Marně hledal místo, kde by se mohl narodit ten, kterému patří nebe i země. Je možné, aby Stvořitel nenašel příbytek mezi lidmi? Josef stoupal nahoru do prudkého kopce ke slabému světlu lampy, která se pohupovala na provazu nade dveřmi. To bude vesnický hostinec, tam nejspíš najde místo. V hostinci bylo místo pro římské vojáky, kteří surově utlačovali židovský lid; bylo tam místo pro dcery bohatých obchodníků z východu; bylo tam místo pro lidi oblečené v jemných oděvech, kteří žili v královských palácích; skutečně, bylo tam místo pro každého, kdo měl minci pro hostinského; ale nebylo tam místo pro toho, který se měl stát příbytkem každého srdce bez domova. Když se jednou dopíše celá historie až do posledního písmene, nejsmutněji bude znít věta: „Nebylo pro ně místa...“

Josef a Maria nakonec našli úkryt v jeskyni na úbočí kopce, která sloužila jako úkryt, kam během bouřky zaháněli pastýři svá stáda. Tam na tichém místě v opuštěné jeskyni vymetené studeným větrem; tam se narodil ten, který měl být pastýřem lidu.

O každém jiném dítěti, které se narodí, mohou přátelé říci, že se podobá své matce. Toto byl první případ, kdy se dalo říci, že se Matka podobá svému Dítěti. Setkáváme se s nádherným paradoxem: Dítěte, které vytvořilo svoji matku, a s matkou, která byla pouze dítětem. Bylo to poprvé v dějinách světa, kdy nebe nebylo „někde tam nahoře“; neboť když se Maria dívala na Dítě ve svém náručí, dívala se „dolů“ na nebe.

V nejšpinavějším místě na světě – v jeskyni – se narodila Čistota. On, kterého později umučili lidé chovající se jako zvířata, se narodil mezi zvířaty. On, který o sobě řekl, že je „živým chlebem, který sestoupil z nebe“, byl uložen do jeslí, do kterých se dává pokrm. Před staletími se Židé klaněli zlatému teleti a Řekové oslovi. Lidé se před nimi skláněli jako před bohy. Nyní je tu přítomný i vůl i osel a sklánějí hlavu před svým Bohem, aby vykonali poctivou nápravu.

V hostinci nebylo místa, v jeskyni se však ještě našlo. Hostinec je místo, kde se schází veřejné mínění a nálady, kde se setkávají světáčtí mudrlanti, kde mezi sebou soutěží populární a úspěšní. Ale jeskyně je místo vyděděnců, odmítnutých a zapomenutých. Svět mohl očekávat, že se Boží Syn narodí – pokud se vůbec měl narodit – v hostinci. Jeskyně by byla tím posledním místem na světě, kde by ho někdo hledal. Bůh je vždy tam, kde ho člověk nejméně očekává.

Žádnou mysl na světě by nebylo napadlo, že ten, který přikazuje slunci zahřívat zem, bude jednou odkázán na vola a osla, aby ho zahřívali svým dechem; že místo narození toho, který podle Písma může zastavit na oběžné dráze planety, určí sčítání lidu. Že ten, který oděl zemi trávou, bude nahý; že ten, z jehož rukou vyšly planety a světy, jednou nedosáhne svýma malýma ručkami na mohutné hlavy dobytka; že nohy, které kráčely po věčných pahorcích, jednou budou příliš slabé na to, aby udělaly krok; že Všemohoucnost se oblékne do plének; že Spása bude odpočívat v jeslích. Nikdo by si nebyl pomyslel, že Bůh přicházející na svět, bude tak bezmocný. A právě proto, ho mnozí přehlížejí. Bůh je vždy tam, kde ho člověk nejméně očekává.

Když je malíř doma ve svém ateliéru, kde se nacházejí malby, které jsou dílem jeho vlastní mysli; když je sochař doma mezi svými sochami, které jsou dílem jeho rukou; když muž je doma ve své vinici, kterou vysadil; a když je otec doma mezi svými dětmi, jenž jsou jeho vlastní, tak podle této logiky světa ten, který svět stvořil, by v něm měl být doma. Měl by do něho přijít jako umělec do svého ateliéru a jako otec do svého domu.

Ale když Stvořitel přišel mezi svá stvoření, a ta ho odmítla; když přišel Bůh mezi své, a ti ho nepřijali; když je bez domova ve svém vlastním domě – tak to pro světské smýšlení znamená pouze jedno: není možné, aby to dítě bylo Bohem. A právě proto ho lidé přehlédli. Bůh je vždy tam, kde ho člověk nejméně očekává.

Narodil se v jeskyni, a proto každý, kdo ho chce vidět, se musí sklonit. Úklon je znakem pokory. Pyšní se odmítají sklonit, a proto jim uniká Bůh. Ale ti, kteří skloní své ego a vstoupí, zjistí, že nevešli do jeskyně, ale do nového vesmíru, ve kterém Dítě sedí v lůně své matky a v rukou drží svět.

Jesle a kříž jsou dva protipóly Spasitelova života! Přijal jesle, protože v hostinci nebylo místo, a přijal kříž, neboť, lidé prohlásili: „Tohoto nechceme mít za krále.“ Nechtěný při příchodu na svět, odmítnutý při odchodu z něho, na začátku vložený do cizích jeslí a na konci do cizího hrobu. V Betlémě u něho byl vůl a osel, na Kalvárii měl po stranách kříže dva zločince. Po narození ho zavinuli do plének, do hrobu ho také uložili v plátně.

Andělé oznámili pastýřům, kteří nedaleko pásli svá stáda:

 

„A toto vám bude znamením: Najdete děťátko zavinuté do plének a uložené v jeslích.“ (Lk 2,12)

 

Už tehdy nesl svůj kříž – jediný kříž, který unese i dítě, a to kříž chudoby, vyhnanství a ohraničenosti. Jeho úmysl obětovat se zazníval i z odkazu, který zpívali andělé na betlémských vršcích:

 

„Dnes se vám v Davidově městě narodil Spasitel, Kristus Pán.“ (Lk 2,11)

 

Už tehdy se chamtivost dostala do krize jeho chudobou a pýcha byla konfrontovaná s ponižujícími podmínkami jeskyně. Zahalení Boží moci, která není povinna přijmout žádnou ohraničenost, je často příliš velkou daní pro mysli, které přemýšlejí pouze o moci. Nemohou pochopit myšlenku ponížení Boha, který „i když byl bohatý, stal se pro nás chudým, abychom se my jeho chudobou obohatili.“ Lidé nedostanou větší znamení jeho božství, než je absence moci, kterou očekávají. Jeho „znamením“ jsou plenky, do kterých byl zavinut. Kdyby Všemohoucí přišel na svět za zvuku hromu, to by nebylo znamením. O znamení můžeme mluvit pouze tehdy, pokud se stane něco, co je v protikladu s přirozeností. Jas slunce není znamením, ale zatmění slunce jím je. Kristus řekl, že v poslední den bude jeho příchod oznámen „znameními na slunci“. V Betlémě Boží Syn předvedl takové znamení, takže pokorní duchem ho mohli poznat.

Dítě našli pouze dvě kategorie: pastýři a mudrci - prostí a učení; ti, co věděli, že ví málo, a ti, co věděli že neví všechno. Nikdy ho nenajde člověk, který si „myslí, že cosi ví.“ Pouze pokorní mohou najít Boha!

Jak říká Caryll Houselander: „Betlém je vnitřní podstatou Kalvárie, podobně jako sněhová vločka je vnitřní podstatou vesmíru.“ Stejnou myšlenku vyjádřil básník, když řekl, že by věděl, „co je Bůh a co člověk“, kdyby detailně poznal květ v puklině zdi. Vědci tvrdí, že atom (mikrokosmos)  obsahuje tajemství sluneční soustavy (makrokosmos).

Obyčejní smrtelníci přecházejí od známého k neznámému, přičemž se podřizují silám, které se vymykají jejich kontrole, takže můžeme mluvit o jejich „tragédii“. Ale Kristus přecházel od známého ke známému, od příčiny svého příchodu vyjádřené jménem „Ježíš“ nebo „Spasitel“ až po naplnění svého příchodu, tedy po smrt na kříži. V jeho životě nedošlo k tragédii, protože tragédie předpokládá cosi nepředvídaného, nekontrolovatelného a osudového. Moderní život je tragický, když je v něm duchovní tma a neodpustitelná vina. Pro Dítě Krista však neexistovaly nekontrolovatelné síly, odevzdanost do řetězu osudu, ze kterého není úniku. Byla tu však jakási „miniaturizace“: mikrokosmos jesliček odrážel, podobně jako atom, makrokosmos kříže na Golgotě.

Při svém prvním příchodu přijal jméno Ježíš nebo „Spasitel“; při druhém příchodu přijme jméno „Soudce“. Jméno Ježíš přijal až s lidskou přirozeností. Toto jméno se vztahuje na to, co se spojilo s jeho božstvím, ne na to, co existovalo od věčnosti. Někteří vysloví větu „Ježíš učil“ stejně tak jako větu „Platón učil“, přičemž si neuvědomí, že jeho jméno znamená: „Spasitel od hříchů“. Když dostal jméno, Kalvárie se stala jeho součástí. Stín kříže, který padl už i na kolébku, zahalil i jeho jméno. To však byla „Otcova záležitost“, všechno ostatní bylo vedlejší.

podle arcibiskupa F.J.Sheena

 


Učedník, kterého miloval…


 

„Hle Tvá Matka...“

 

Sv. Kanisis učí: „Bylo to řízení Boží Prozřetelnosti, že Maria žila ještě delší dobu po nanebevstoupení Páně na zemi, neboť mladá Církev Ji nutně potřebovala jako náhradu a útěchu za Pána, který odešel. Jako světlo a Učitelku, jako svou sílu v utrpeních, která musela od svých nepřátel vystát. Proto bylo dobré, že tento sloup zůstal na místě jako opora celé mystické stavby Církve, aby jako vyvolený nástroj Boží podivuhodně působila na zdravých i nemocných údech Církve. Jistě mnoho pracovala a zasloužila se o Církev, stála věrně po boku apoštolů, stala se všem vším. Apoštolové byli sice poučení samým Duchem Svatým a uvedeni do veškeré pravdy, avšak Maria pronikla skrze Ducha Svatého do celé hloubky zjevených pravd, poznávala je mnohem zřetelněji a jasněji než oni, vždyť mnohé, co bylo zjeveno, znala ne pouze rozumem, ale z vlastní zkušenosti. Tak mohla poučit apoštoly o mnohém, co nevěděli.

Podle pokynů Pána očekávala i Ona s velkou touhou a za mnoha modliteb příchod Ducha Svatého. Apoštolové byli naplněni Duchem Svatým, který na ně sestoupil, byli opatřeni silou shůry, zapáleni ohněm božské lásky a obdrželi kromě jiných darů i dar předvídat budoucnost, dar proroctví. O to víc platilo toto všechno o Marii podle slov Pána: „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít nadbytek“ (Lk 19,26). Ona obdržela více darů Ducha Svatého než všichni ostatní a byla v tom utvrzena. V této době bylo sice v Církvi mnoho panen, které také prorokovaly, jako Alžběta a Anna, dcera Fanuelova, předpovídaly budoucí věci a nádherným způsobem mluvily o božských věcech, avšak všechny proroky a prorokyně předčila Maria, poněvadž byla plná Ducha Svatého, byla požehnaná mezi ženami, byla nejlépe připravena pro božské poznání, a také tohoto poznání schopná pro zcela čistého ducha, neboť v Ní nebyl žádný zápas mezi tělem a duchem. Poněvadž všechno nejlépe poznala, mohla také nejlépe mluvit o nadpřirozených věcech a čerpat z jejich bohatého obsahu. Byla pro všechny křesťany normou dokonalého křesťanského života. Stále byla ponořena v rozjímání božských věcí, již více v nebi než na zemi, a když Ji apoštolové navštívili, říkala jim o Kristově vtělení, které znala ze zkušenosti. Zvlášť Ji až do Její smrti ctil a miloval svatý Jan, miloval Ji jako Matku, která Ho přijala, lpěl na Ní, On, panic na Panně.

Tak se Maria po Nanebevstoupení Ježíšově věnovala zvláště nazíravému životu, tak jako dříve žila činný život Marty ve starosti o Dítě Ježíše, později chlapce a mladíka. Měla přece prožít mnoho starostí, prací, obtíží a putování. Nyní však se Maria cele věnovala rozjímání Božího slova a odložila všechny pozemské starosti. Nyní se mohla modlit a rozjímat, ano vidět, že Ježíš je Bůh. Všichni, kdo milují Ježíše, vědí, jak nevýslovné radosti a slasti jim to stále poskytuje. Což teprve Maria, která Ježíše porodila. Zvláštní požitek Jí ale připravuje, když může slyšet, číst, a mluvit, o životě Krista, Jeho učení, kříži a Jeho slávě a o tom rozjímat. To všechno nyní činila Maria s větší radostí a větším užitkem než kdokoliv jiný. Jestliže už Marie Magdalská, dřívější hříšnice, byla zcela ponořena do slov Pána a Jeho přítomnosti, oč mnohem víc Maria, která byly vždy svatá na těle i na duši a poněvadž On nebyl jen Jejím Pánem, nýbrž i Jejím Synem. Jak se dříve připodobnila trpícímu Spasiteli svým spoluutrpením s Ním, tak se i nyní připodobňovala svému Synu, že celý svět Jí nebyl ničím. Tak se tedy Maria nyní, když Její Syn a Ženich od Ní odešel, věnovala zcela uvažování božských věcí a všechno u sebe horlivě rozvažovala, co On učinil nejen jako člověk, nýbrž i jako Bůh. Všechno uchovávala jako vzácný poklad ve svém srdci. Ale Maria nebyla tak ponořena do rozjímání a tak oddána Boží službě, že by se nestarala o druhé, nebo že by odmítla starosti o žáky Páně a novokřesťany, že by žila jen pro sebe a ne pro druhé a jim nesloužila. Dělala si velké starosti o Církev, poněvadž byla jejím údem, a to přednostním, a za Církev se přece Kristus vydal v nejbolestnější smrt. Věděla také, že účel Zákona, jeho naplnění, pouto celé dokonalosti je láska, láska z čistého srdce, dobrého svědomí a nepředstírané víry. Tak se projevovala jako společná Matka celé nové svaté rodiny, všem se přizpůsobila, aby všechny získala, modlitbami, slovy, někdy i prostřednictvím apoštolů ukazovala svou lásku k bližnímu. Podpírala klesající, posilovala dobré, uzdravovala zkroušené, povzbuzovala těžkopádné a nemocným přinášela pomoc, takže i Ona mohla říci: „Nehledám to, co je mně užitečné, ale co slouží všem, aby se stali blaženými.“ Dále apoštolům sdělila mnoho, zvláště svatému Janovi, svému důvěrníkovi, Lukášovy a jiným. Poněvadž anděl Gabriel a pak Kristus, Její Syn, Ji tak dobře vyučili ve svatých tajemstvích, mohla spisovatelům Evangelií podat dobře dobu událostí, i jak za sebou následovaly. Tak nejmoudřejší z panen všechno uchovávala ve svém srdci, vštípila si do paměti, aby mohla později všechno vyprávět a vyjevovat, aby to bylo napsáno a hlásáno celému světu, všem národům. Evangelisté velmi pravděpodobně to, co vyprávějí o dětství Páně, přijali od Matky Boží a napsali to, co jim vyprávěla. Tím ukázala Maria své umění mluvit a mlčet, vše v pravý čas. Čas mlčení byl velmi dlouhý, tak dlouhý, až Syn byl ponížen pod anděly, tak dlouho skutečně mlčela jako uzamčená zahrada. Avšak když vstal a vstoupil na nebe a sedí po Boží pravici, nastal pro Ni čas mluvit, všechno sdělit apoštolům. I když oni byli Duchem Svatým uvedeni do veškeré pravdy i Ona vydávala svědectví svými ústy. Tu tekly Její rty mlékem a medem, jak je to ve Velepísni (4,11), proto i mnozí Otcové Ji nazývají učitelkou a osvěcovatelkou apoštolů. Maria pomáhala apoštolům radou i skutkem. Můžeme přijmout jako jisté, že mnozí židé a pohané se Jejím slovem, příkladem, snahami, obětmi a modlitbami obrátili k víře v Krista (srv.: „Mariino mateřství v plánu milosti... Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami.“ LG62).

 

„Hle Tvůj Syn...“

 

Je velmi mnoho zásluh a předností, se kterými se setkáváme u druhého syna Zebedea a Salome. Ale je vhodné poznamenat, že toto vše je jen přirozeným důsledkem jeho obliby u božského Mistra, když Jan je právě tím učedníkem, kterého Ježíš ze všech nejvíce miloval. Jemu samému v Evangeliu, které napsal, vícekrát „vyklouzlo“ toto prostomyslné doznání, které je jakoby klíčem k budově jeho velikosti. Jak však vysvětlíme takovou oblibu, když Písmo rozhodně odmítá, že by Bůh byl stranický, když nikoho neupřednostňuje, neboť před Ním jsou si všichni rovni a nedělá výběr mezi osobami? Především musíme zdůraznit, že Božský Mistr stejně miloval všechny své apoštoly, Jidáše nevyjímaje. A je pravda, že i tehdy, když ho Jidáš přišel zradit, osloví ho sladkým jménem „příteli“ a dovolí, aby ho políbil na tvář, což nás nutí předpokládat, že to nebylo asi poprvé, co se Jidáš oddával takovýmto výlevům, když mu to Ježíš tak lhostejně dovolil té noci v Getsemanské zahradě, v přítomnosti všech. Nesmí se však zapomínat, že láska má nekonečné množství stupňů, a jestliže v Bohu panuje absolutní pořádek, tak i jeho láska se mění podle zásluh těch, na které se vztahuje. Náš Pán tedy bez lecjakého stranění mohl milovat Jana víc než ostatní své apoštoly, když u něho byly zřejmě nějaké mimořádné zásluhy. Co mimořádného však mohl mít Jan? Čím se odlišoval od ostatních Dvanácti? Snad mladostí, nakolik byl mezi všemi nejmladší? Anebo to byl jeho pěkný vzhled, lahodnost v počínání, příjemný hlas? Anebo snad větší nadání, citová jemnost, anebo pohotovost v řeči?… Jistěže ne! Můžeme být přesvědčeni, že kdyby Jan byl býval měl jen tyto přirozené dary, nebyl by se stal Mistrovým miláčkem. Příčinu tohoto je třeba hledat hlouběji, v nitru jeho duše, v andělské čistotě, která ho krášlila, v panictví, tedy v tom, čím byl jen on obdařen.

Proto je celkem oprávněná oblíbenost tohoto žáka u Božského Mistra. Svatý Augustin vyhlašuje: „Právě jeho andělská čistota mu vynesla lásku Toho, „Qui pascitur inter lilia“, a sv. Hieronym dodává: „Všechny milosti a přízně, kterými Božský Mistr zahrnul Jana, nebyly ničím jiným, než odplatou za jeho čistotu.“ Ale jakými mimořádnými milostmi a přízněmi dokázal Božský Mistr, že dává přednost tomuto svému apoštolu? Především tím dlouhým rozhovorem v blízkosti Jordánu. Potom to byla skutečnost, že ho tak mladého povolal následovat ho, neboť jak se zdá, neměl ještě ani 24 roků. A konečně to dokázal tím, že mu byl společníkem nejen při některých jeho zázracích, při jeho proměnění a při smrtelném zápase, ale i při ostatních událostech jeho života, při umučení a smrti, jak nám to dokazuje samotný svatý Jan ve svém Evangeliu. A skutečně, vyhlašuje o této knize, že je to svědectví, neboť vše o čem v ní vypráví, sám „viděl na své vlastní oči, slyšel na vlastní uši a dotýkal se svýma rukama“. Můžeme tedy celkem oprávněně říct, že to, co obsahuje IV. Evangelium, autor nejen viděl, ale i sám prožil. A jestliže sv. Justin mohl čtyři Evangelia chápat jako Paměti… nebo osobní vzpomínky, o co víc patří takovéto pojmenování Evangeliu sv. Jana! V něm můžeme velmi dobře vidět, jak velkou účast mezi Dvanácti měl Jan v životě a díle Mistra.

 

Veřejný život Ježíše a tedy i Evangelium sv. Jana začíná slavným zázrakem na svatbě v Káně. Když má po své pravé straně svou panenskou Matku, která ho prosí, aby přeměnil vodu na víno, po jeho levém boku už vidíme jeho milovaného učedníka. Následuje vyhnání kupců z chrámu a Jan v rozhořčení Mistra obdivuje svatý zápal nového Finnesa, neboť ho napadlo, že je psáno: „Horlivost pro Tvůj dům mne strávila“. Janovi nejsou neznámé ani tajné rozhovory Mistra s Nikodémem, kterého nazývá předním mužem, a se Samaritánkou u studny nedaleko Sichemu, což poznáme z toho, že jen tento evangelista je opisuje do nejmenších podrobností, což by bylo nemožné, když by se jich nebyl zúčastnil, anebo kdyby ho nebyl o nich informoval samotný Mistr. Mnohým zázrakům Mesiáše, o kterých již byla zmínka v ostatních Evangeliích (o vzkříšení Jairovy dcery, o rozmnožení chleba a o proměnění), je přítomen a sám popisuje jen zázraky o uzdravení setníkova syna, o uzdravení chromého u rybníku Milosrdenství, o uzdravení slepého od narození a vzkříšení Lazara. Účastnil se debat mistrových, jeho rozhovorů se zákoníky a farizeji, dramatického výstupu s cizoložnou ženou, svátku Stánků, slavnostního příchodu do Jeruzaléma a konečně poslední večeře, kterou on sám připravil. Uspořádal vše tak důkladně, že když tam Božský Mistr vstoupil i s ostatními apoštoly, byl spokojený a posadil ho, jako obyčejně, vedle sebe na stranu svého srdce. A když požehnal chléb a víno, zesmutněl ve tváři a řekl, že mu je smutno až na smrt, čímž dával tušit svoje blížící se umučení a zradu jednoho ze svých učedníků, který už se dohodl o ceně s jeho nepřáteli… Všichni apoštolové vstávají, ohrazují se, ani Jidáše nevyjímaje, a prohlašují, že jsou nevinní… Jan však nemusí otevřít ani ústa a ospravedlňovat se. V něžném oddání nakloní svou pěknou hlavu na hruď Božského Mistra, který nijak neodmítá takovýto projev jeho hluboké důvěrnosti a ukáže, že se z toho těší a dovolí mu poslouchat údery svého Božského srdce. Dělí se s ním o svůj zápal a tajemství a s něžností přítele dovolí, aby takto dlouho spočinul… Jaké to blažené přátelství! Jaký blažený přítel a učedník! Zcela oprávněně mohl o sobě říci, že si u Ježíše vybral nejlepší část. Nohy Ježíše byly vyhrazeny Magdaléně, která je umyla slzami a utřela svými vlasy. Oči patřily Petrovi, neboť se zvláštním způsobem upřely na něho, když ho vyvolil za hlavu Církve a přivedl k pokání. Ruce zase patřily všem ubožákům, všem hříšníkům a nemocným, na které je kladl. Srdce však bylo částí vyhrazenou a udělenou Janovi, oblíbenému učedníkovi. „Jak je to však možné, - ptá se svatá Gertruda, - že Jan, který první (nepočítaje Pannu Marii) proniknul do Nejsvětějšího Srdce, nám nevyjasnil nic z jeho tajemství, z jeho oddanosti?“ Zdá se, že správnou odpověď jí dal sám svatý Jan, když se jí zjevil, pravíce: „Mým posláním bylo zjevit Církvi v jejich počátcích o Božím Synovi jen prosté slůvko, a to by stačilo do konce světa uspokojit chápavost lidstva a přitom by ho přece nikdo nikdy nemohl dokonale pochopit. A co se týká zjevení jeho přesvatého Srdce, ty jsou vyhrazeny na poslední časy, aby se svět ochlazený věky, dozvěděl, kolik žáru je v božské lásce.“ To však neznamená, že by Božské Srdce nemělo svého prvého ctitele v Janovi. Či mohl Ježíš ještě více prokázat svoji lásku tomuto privilegovanému apoštolovi než tím, že mu zjevil věci svého srdce? A přece mu dá něco, co je právě tak vzácné: dá mu svoji Nejsvětější Matku. Sám sv. Jan vypráví: „A u kříže Ježíšova stála jeho Matka a sestra jeho Matky, Maria Kleofášova, a Marie Magdalena. Když Ježíš uviděl Matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: Ženo, hle, Tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, Tvá matka“!

Jak sladkými se musely stát tato slova umírajícího Ježíše milovanému apoštolovi!

 

A je pravda, že na Kalvárii – jak vysvětlují sv. Otcové – zastupoval celé křesťanství. Tehdy totiž, když ukřižovaný Ježíš vyhlásil Nejsvětější Marii za Matku Jana, vyhlásil ji tím i za adoptivní Matku všech křesťanů, což je současně novějším důkazem, vyjadřujícím jeho lásku vůči milovanému učedníkovi. A opravdu, od té chvíle Jan pokládá Marii za svoji matku a přijímá ji do svého domu: „A od té chvíle si ji vzal ten učedník k sobě.“

Bylo by tedy velmi povzbudivé, když bychom se dozvěděli něco ze soukromého života, který tyto dvě krásné duše prožily spolu v Galilei. „Ale kdo by mohl popsat – ptá se Bossuet – vroucnost jejich vzájemné lásky…“ Jejich rozhovory musely být vlastně nepřetržitým vytržením. Augustin, sedící vedle své matky, patřící na nebe nad mořem Tyrhenským, sv. Benedikt, trávící bouřlivou noc se svojí sestrou na úpatí Monte Cassina, unášení nebeskými vidinami, mohou nám dát aspoň přibližnou představu o blízkém spolužití Matky Boží s milovaným Janem. Zbožný Fenelon o nich říká: „Modlili se a takto společnost viditelnou, o kterou přišli tím, že ztratili svého Ježíše, proměnili v společnost čisté víry.“ Podivuhodné modlitby, ve kterých se Maria utěšovala milou vzpomínkou na lásku, kterou ji božský Syn prokazoval! Modlitby, ve kterých ustavičně hovořila o něm a s ním, i když ho nemohla vidět a klanět se mu, jen pod závojem Eucharistie. Neboť i Maria byla „horlivá při lámání chleba“, a není výmysl, když ji představují, jak přijímá nebeský chléb z rukou sv. Jana, který oprávněně mohl ze své strany opakovat: „Ženo, hle, tvůj syn!“ A co by Matka Boží nebyla řekla svému přemilému Janovi? Jistěže měla velký vliv na jeho rozum a na jeho srdce a též velmi mnoho z toho, co se nachází ve IV. Evangeliu, ona sama mu vnukla. Copak takový vznešený výrok: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna…“, nebyl obvyklým námětem rozhovorů, které měla Maria s Janem ještě dříve, než to bylo rozšířené na všech stránkách Evangelia? Origenes a s ním i jiní nám tuto myšlenku jasně našeptávají, když hovoří: „Toto evangelium je tak hluboké, že jeho smysl může pochopit úplně jen ten, který odpočíval na prsou Ježíšových a kterému Ježíš dal svoji Matku.“


 

 

„Nevědomost - nejhorší nepřítel víry. Každý člověk potřebuje podstatné a doplňující vzdělání - kulturní, odborné, vědecké, duchovní, a apoštolské - které mu umožní žít v důsledné vnitřní jednotě a zdůvodnit svoji naději každému, kdo ho o to požádá.

Křesťanská identita požaduje, aby člověk ustavičně vyvíjel úsilí o dosáhnutí stále lepšího vzdělání, protože nevědomost je nejhorším nepřítelem naší víry. Kdo může říci, že skutečně miluje Krista, když se neusiluje lépe ho poznat?

Jan Pavel II.

 

 

„Rozdávejte světlo pravdy…“

 

 

Výtah z přednášky na Duchovní obnově formou večeřadla.

 


V minulých přednáškách jsme poznali dvě základní úlohy večeřadel. (Viz Mimořádné číslo MD a předchozí čísla, kde jsou uvedeny přednášky z večeřadel.)

 

Třetím aspektem večeřadel je příprava na Novou Evangelizaci, která se naplno rozproudí po triumfu Neposkvrněného Srdce Panny Marie. A útoky proti tomuto úkolu můžeme vidět již nyní. Např. podle nedávno se šířícího názoru, že je nyní doba, kdy je třeba se jen modlit a nic jiného nedělat, tedy ani „nečíst” (míněno nevzdělávat se ve víře). A lidé hromadně odhlašovali veškerou katolickou literaturu.

 

Trochu zjednodušeně řečeno katolická víra stojí na spojce ”A”:

„Ježíš je Bůh a člověk.”

„Morálka je Boží milost a naše přičinění.”

Spojku ”A” má i: „Modli se a pracuj.”

 

Omyly, kterým musela Církev v dějinách čelit, vznikaly velmi často tak, že se vypíchla jen jedna část pravdy a druhá se potlačila.

Na jednu stranu velmi rozšířeným omylem dnešní doby je horečná činnost, ale bez modlitby.

Lidé, kteří na toto nenaletí a hlavního zdroje požehnání – modlitby – se nepustí, chce Boží odpůrce stáhnout do druhého extrému. V uvedeném případě můžeme „prací“ nazvat i vzdělávání se ve víře (Modli se a vzdělávej ve víře.)

A přitom stačí poslouchat výzvy Svatého otce (viz dále), kterému v zasvěcení slibujeme, že s ním budeme spojeni a poslušni jeho příkazům, a také nás k tomuto spojení Panna Maria často vyzývá v modré knize. Jan Pavel II. hlásá Novou Evangelizaci a volá k ní. A Nová Evangelizace potřebuje pouze katolíky, kteří naplno znají svou víru.

Nová Evangelizace je ve skutečnosti novým termínem. Pastorální teologie zmiňuje 3 typy evangelizace:

1.  Pastorace – týká se existujících fungujících společenství, kde je tímto způsobem postaráno o zkvalitňování a prohlubování duchovního života (liturgie, poutě, přednášky, atd.)

2.  Evangelizace  - směřuje do míst, kam Evangelium ještě neproniklo (misie).

3.  Nová Evangelizace je zcela nový pojem v životě Církve, dříve neexistoval a týká se evangelizace míst, kde se žila, ale nyní se víra ztrácí. Je to nová situace, kdy nejde o vyslání připravených lidí do misijních míst, ale naopak život nás křesťanů na těchto místech, o kterých mluví Jan Pavel II. - a my sami jsme povolání zde být misionáři.

 

Někdy jde dokonce o těžší činnost, než jít na misie! Hlásat Evangelium lidem, kteří je neznají může být lehčí, než je hlásat lidem, kteří se ho vzdávají nebo již vzdali! Navíc žijeme v kulturní Evropě, mezi velmi pragmaticky uvažujícími lidmi, a proto jsou na nás také kladeny větší nároky ve způsobu Evangelizace.

Již Panna Maria ve Fatimě říkala: Ztrácí se víra.” Ale vytrácí se i znalosti o víře, což vede velmi často k tomu, že si katolíci, aniž by to tušili, přizpůsobují víru svým představám. Jan Pavel II. říká: Musíme velmi seriozně dbát o své vlastní vzdělávání. Proto musíme prvořadou pozornost upřít na pravdu. Nemůžeme zasévat omyly nebo někoho ponechat ve stínu pochybností! Křesťanská víra se stává stále osobnější, náročnější. To je zajisté dobře. Nejdříve však musíme mít, abychom mohli rozdávat. Pamatujme na to, co napsal apoštol Pavel: „Opatruj, co ti bylo svěřeno a vyhýbej se světským prázdným řečem a protikladným tvrzením falešné vědy, vždyť někteří, co se k ní hlásí, zbloudili od víry.” (1 Tim 6,20).

Křesťanská víra se stává skutečně osobnější a náročnější. Za 2000 let odkryl a objasnil učitelský úřad Církve skutečně mnoho skrytého, co nám Pán Ježíš nemohl za svého působení říci, „protože bychom to neunesli”, a přislíbil Ducha Svatého Církvi, která z tohoto pokladu potřebnou pravdu v pravou chvíli odhaluje.

Nároky na kvalitní znalosti jsou právě v našich zemích zvláště velké.

Papež dále říká: „Nemůžeme zasévat omyly...” To však při nedostatečných znalostech hrozí. Nejhorší je to v případě, kdy si katolík přečte pár knih nebo článků a věří, že už hodně zná. Pak se stávají i trapné situace, kdy na duchovních cvičeních připraví řeholnice v pátek masitý pokrm, a takový katolík je začne poučovat o pátečním postu. Ani ho nenapadne, že řeholnice jsou v těchto věcech více znalé, a že vědí, že ten pátek je zrovna slavnost a slavnost ruší půst, protože v Nebi je slavnost a Pán Ježíš si přeje, abychom jako jedna Církev tuto slavnost slavili také.

Horší z mnoha jiných případů je např. známý problém s „rozmnožováním a roznášením lístečků různých modliteb” po kostelech. Takové modlitby bývají obvykle velmi „sladké”, napohled rozumné a potřebné, ve skutečnosti však v drtivé většině obsahují bludy. Nejčastějším je slib – občas dokonce i časově podmíněný, že např. za 40 dní člověk pocítí milost atd. – a dotyčný je tím nadšen a neuvědomí si, že právě zhřešil proti přikázání zakazující pověru. Urazil Boha, protože Bůh nikdy neobchoduje a chce nás obdarovávat zadarmo.

Takové lístečky nemusí obsahovat přímo pověru, ale jiné, nejrůznější bludy. Jejich účel je vnášet roztržky mezi Církevní hierarchii na jedné straně a laiky na straně druhé. A právě neznalost naší víry často zapříčiňuje to, že dotyčnému není možné (často, protože nechce) ani vysvětlit, v čem blud na lístečku spočívá.

Modlitby nemusí ani pocházet z falešného zjevení. Vždyť uvažujme logicky: Je-li někdo např. nepřítel pravých mariánských zjevení a Církve, tak není levnějšího a jednoduššího prostředku, jak popudit Církevní hierarchii a  věřící proti sobě, než za pár minut vymyslet sladkou modlitbu s fikaně skrytým bludem, připojit za ní: „Žádost Panny Marie o rozmnožování” a položit to v kostele. A pak může jen sledovat, jak sami mariánští ctitelé horlivě plní jeho nekalé záměry.

 

Toto jsou jen drobné ukázky. Vážnější je to v dalších oblastech:

Žijeme velmi podobnou dobu jako tomu bylo v prvních stoletích. Situace se liší jen v tom, že tehdejší svět Krista moc neznal, když jej odmítal, zatímco dnešní Evropa jej znala, ale opustila, což je vážnější.

Dostáváme se do situace podobné době za starého Říma. Ten se snažil ničit křesťanství nejen násilím, ale i učením! Tehdy založil tzv. Novoplatónskou školu, která měla bojovat učeností a vyvracet křesťanství. Proti tomu vystoupili tzv. apologeté (např. sv. Irenej, sv. Cyprián, Kliment Alexandrijský, Origenes) a ti zase na vysoké odborné úrovni hájili křesťanství. Z jejich prací křesťané žili a pracovali na evangelizaci  (čerpáme z nich dodnes).

Dnes je situace obdobná. Evropa – ač to není na první pohled znát – se v mnohém vrací do starého Říma (samozřejmě na jiné úrovni) a křesťané stojí v podobných podmínkách. Pronásledování jsme zažili ještě před nedávnem a v oblasti věroučného boje je zde založeno několik společností podobajících se Novoplatónské škole. Mimo to můžeme pozorovat příliv učených a vyškolených lidí rozšiřujících východní nauky. Ti mají svoji nauku velmi dobře promyšlenou a připravenou, také ji umějí podat a tak mají úspěchy, i když jejich učení není zdaleka tak dokonalé, jak vypadá.

A katolíci, přesto že jejich víra je bohatá, nejsou připraveni na předávání své víry. Přitom, jak řekl P. ThDr. K. Kubeš SJ: Jednotlivé články víry spolu úzce souvisí. Nikoli hromada písku, ale nádherná mozaika, stavba nebo lépe živoucí organismus, je nauka Církve. Teolog je při hlubokém studiu dogmatiky přímo uchvácen. Pozoruje tuto souvislost svatých pravd, jak jedna z druhé vyplývá, třetí podmiňuje a čtvrtou osvětluje („concatenatio dogmatum”). Tím si vysvětlíme, proč kterýkoli blud, popírající jediný článek víry, nezůstal osamocen, ale měl vzápětí řadu dalších bludů. Zde vidíme nezbytnou konsekvenci (=důsledek) - stejně jako při výpočtu v matematice má první chyba ve svém důsledku mnoho dalších. Zevrubné pochopení vzájemné souvislosti a souladu svatých pravd nám vlije nezvratné přesvědčení, že dílo tak nadzemsky krásné, není původu lidského, nýbrž výtvor nestvořené, nekonečné moudrosti.”

Oproti mělkým východním naukám je katolická víra úžasná, ale... spousta křesťanů to neumí uplatnit. Když nás tedy Panna Maria volá jako apoštoly, počítá s tím, že budeme naši víru prohlubovat a předávat a tím apoštolovat. Zvláště věřící v naší zemi, i ti, kteří se o víru zajímají, sledují často jen věci z nádechem senzace (to skrývá nebezpečí vstřebání bludů z falešných zjevení), nebo jen časopisy spíše s odpočinkovou četbou, která posílí jen je samotné. To je samozřejmě potřeba, ale - kromě toho - je třeba sáhnout i do těžší literatury.

 

Prorozjímejme poselství modré knihy z 3.9.91, které patří právě naší zemi a zaměřme se na určité myšlenky:

„Čeká na vás úkol evangelizovat ty ubohé lidi, kteří byli podvedeni a svedeni duchem zla. Myslete na tolik mých dětí – především na mladé, kteří byli po léta vychováváni ve škole, která popírala Boha a odmítala jeho zákon lásky. Jsou to ovečky vytržené ze stáda vašeho Božského Pastýře a zavedené na cesty zla, hříchu a neštěstí. Vezměte tyto moje zatoulané děti do své kněžské náruče a všechny je přineste do bezpečného ovčince mého Neposkvrněného Srdce. Buďte proto vytrvalí ve své katechetické službě a rozdávejte světlo pravdy, kterou vám zjevil Kristus, abyste všem pomáhali zůstat v pravé víře. Tak naplníte úkol této druhé evangelizace, kterou si tolik přeje můj první milovaný syn papež Jan Pavel II.

– Čeká na vás úkol nechat skanout sladký balzám mé mateřské něhy na tolik otevřených a krvácejících ran. Podívejte se, kolik je ubohých, vzdálených, hříšníků, nešťastných, zbitých, ponižovaných, zastrašených, opuštěných, osamělých, zoufalých. Ať jste sami výrazem mé lásky a mé mateřské starostlivosti. Milujte všechny silou svého kněžského srdce a světlem, které vám bylo dáno od vaší nebeské Matky.

Jestliže splníte tento úkol, který vám dnes svěřuji, stanete se skutečně apoštoly...”

 

Panna Maria mluvila o nás. Podobnou výzvu ke katechezím uvádí na velmi málo místech. Jinak tomu bylo například v Polsku, Slovensku, Chorvatsku..... Důvodem je, že po Albánii jsme na tom nejhůře v Evropě, počet katolíků klesá (na Slovensku stoupl - k zamyšlení je, že oproti naší zemi tam známá falešná a problematická zjevení zdaleka tak nezakořenila. Ta bývají největší zbraní zlého proti „mariiným apoštolům.”), protože nemáme sílu a znalost svoji víru předat. Je málo takových, kteří si najdou čas třeba na duchovní obnovu s přednáškami, jako jste to udělali vy (nebo četbě těžší literatury, jako bývají některé články v Mariině době).

Jak jsme již uvedli, za starého Říma vystoupili na obranu víry apologeté. I dnes jsou. Tím největším je papež Jan Pavel II. a s ním ostatní kongregace. Vydal katechismus a spoustu encyklik, vyhlášení atd.:

Proto v modré knize čteme:

„...Velká zkouška přišla na Církev, tak poskvrňovanou duchy zla, tak rozdělenou ve své jednotě, tak zastíněnou ve své svatosti. Hleďte, jak se v ní šíří blud, který ji vede ke ztrátě víry. Zvláštním darem mého Neposkvrněného Srdce pro tyto vaše časy je Katechismus katolické Církve, který chtěl můj papež vyhlásit jako svou zářivou a nejvyšší závěť....”

 

Katechismus je základní pomůckou, sám však nestačí. Nestačí jen pravdu formulovat, ale i vyložit a podat, co znamená. Dnes nestačí např. říci, že Pán Ježíš je Bohočlověk, ale je nutné vysvětlit, jaký je rozdíl mezi ním a např. Budhou a zdůvodnit to. Je samozřejmě hodně pravd, které je nutné uchopit jen vírou, ale mnohé z toho, co v rozhovoru často jen odbudeme: „Tomu se musí jen věřit, to nelze vysvětlit”, lze ve skutečnosti oddůvodnit a ukázat logiku. Vše, co Bůh udělal, má logiku. Na malém příkladu je to vidět třeba v článku v Mimořádném čísle MD: „Proč se zasvěcujeme Neposkvrněnému Srdci Panny Marie?“

Sám Svatý Otec vybízel, aby se v přípravě na Jubileum r. 2000 konaly katecheze a věřící se s pravdami víry důkladně a hlouběji seznamovali. V předmluvě katechismu píše: Žádám tedy pastýře Církve a věřící, aby přijali Katechismus v duchu společenství a aby jej pilně používali...”

 

Může se vynořit otázka, proč jsou některé články v Mariině době tak těžké. Mariina doba není jednoduchým čtením. Některé články je třeba číst i vícekrát, prorozjímat. MD se snaží odpovědět na výzvu sv.Tomáše z Villanovy: „Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme!” Zasvětili jsme se Panně Marii – je třeba znát o Panně Marii hodně, abychom nesklouzli do ďáblovi léčky, že bychom si Pannu Marii představovali jinak. Je tedy potěšující, že se touto obtížností nenechají čtenáři odradit a snaží se proniknout do hloubky katolické víry. Nejde zde o učené traktáty, ale o nejzákladnější nauku o Panně Marii, jak o ní učí Církev.

Není třeba se pouštět do učených diskuzí, ty jsou stejně k ničemu, ale je třeba sytit hladovějící a hledající.

Podívejme se na epizodu vzkříšení Jairovy dcery: ...On však řekl: „Neplačte! Neumřela, ona jen spí.” A oni se dali do smíchu, protože věděli, že umřela. On ji však vzal za ruku a zavolal: „Dívko, vstaň!” A vrátil se ji dech a okamžitě vstala. Poručil, aby ji dali jíst. (Lk 8,52-55) Pán Ježíš ukazuje, že smrtí nic nekončí. Dále říká, aby ji dali najíst!?

Při pohledu na jiný výrok: „Nejen chlebem živ je člověk” (Lk 4,4) „Hladové nasytil dobrými věcmi...” a další výroky o duchovně hladovějících, můžeme v této epizodě vidět na místě Jairovy dcery duchovně mrtvé, nevěřící. Ateista je pro nás ateistou a myslíme si, že se nedá mnoho změnit. Ale tento člověk není třeba ještě duchovně mrtvý, jen spí. Pokud ho lidé oplakávají a rezignují, nic se nezmění. Ale pokud vytrvale volají Pána Ježíše, na přímluvu Panny Marie, bude vzbuzen. Dovětek „dejte ji najíst”, pak patří onomu nejen chlebem živ je člověk. Duchovně probuzený člověk potřebuje duchovní potravu. Je třeba ho seznámit s pravdami víry, jinak zemře hlady. Tato smrt hlady může mít dvě podoby. Buď opět zemře = odpadne od víry, nebo se přichytí jiného duchovna (sekt nebo jiných náboženství, meditací) nebo bude chtít zůstat katolíkem, ale získá nechtěně pokroucenou víru.

Existuje mnoho případů, kdy rodina žila vlažným křesťanským životem - v domnění, že svoji křesťanskou víru zná. Potom se objevil učitel východního náboženství a děti šly „za ním”, neboť jim jeho nauka přišla velmi hluboká, dokonalá a katolická víra jako „pro malé děti”. Je to ten případ, kdy nebyl nikdo, kdo by měl dostatečnou znalost právě úžasné hloubky své víry! Zemřeli hlady, nikdo jim nedal najíst. Kdyby byl někdo, kdo by uměl podat hloubku katolické víry, tak by žádný „guru“ neměl šanci.

Modlitba je základ, na ní všechno stojí. Ale nešetřme silou a také studujme. Panna Maria, až když jsme znalí víry, toho může více využít a postavit nás do situací, abychom evangelizovali a nehrozilo, jak uvedl papež: „Nemůžeme zasévat omyly...”

Když si rozdělíme knihy na „brak“, bludy a kvalitní knihy, pak ty kvalitní můžeme rozdělit na kategorie:

-těžká teologie

-těžší teologie, ze kterých se naučíme

-lehčí knihy, pro naše povzbuzení ve víře, ale nikoli ke vzdělávání a poznání souvislostí

-odpočinková literatura

-beletrie.

 

Často zůstáváme jen u těch nižších kategorií. I když není třeba studovat těžkou teologii, která není pro nás, je třeba sáhnout do té těžší oblasti.

Samozřejmě, že kdo nemá sílu více číst a učit se, třeba ze zdravotních důvodů, u něj pak platí známé: „Kdo pro Církev pracuje, dělá hodně, kdo se modlí, dělá víc, kdo pro ni  trpí, dělá nejvíce.”

A na závěr ještě přijměme jedno vážné varování. Znalosti snadno přivádí do pýchy a právě v této chvíli přichází pokušení, kdy místo aby načerpané znalosti člověk použil pro rozmnožování hřiven, použije je pro svoji slávu, v horším případě začne poučovat pana faráře. Prosme tedy ve vroucí modlitbě o pokoru a vězme, že vše, co víme, co jsme a co máme je skutečně jen majetkem Božím.

Jedině v pokoře přichází Duch svatý, který jediný učiní naše znalosti plodnými. Bez něj je každá znalost jen bláznovstvím.


 

 

„Od pradávna až dodnes nalézáme u různých národů jakési vnímání tajemné moci, která je přítomna v běhu věcí a v událostech lidského života, někdy i uznání nejvyššího Božství nebo i Otce. Toto vnímání a uznání proniká jejich život hlubokým náboženským smyslem... Katolická Církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsob chování a života, pravidla a nauky. Ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece je nezřídka odrazem Pravdy, která osvětluje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je "cesta, pravda a život" (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou."

Proto Církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.

II. Vatikánský koncil Nae 2.

 

Betlémská mláďátka


 

Simeon předpověděl, že božské Dítě bude světlem pro pohany - a pohané se už vydali na cestu. Při jeho narození byli tři králové či mudrcové od Východu; při jeho smrti byli zase Řekové nebo filozofové ze Západu. Žalmista předpověděl, že králové z Východu přijdou uctít Emanuela. Šli za hvězdou do Jeruzaléma, aby se zeptali Heroda, kde se narodil židovský král.

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ (Mt 2,1-2)

Vedla je hvězda. Bůh promluvil k pohanům skrze přírodu a filozofy; k Židům zase skrze proroctví. Dozrál čas pro příchod Mesiáše a celý svět to věděl (viz. článek dále: Jediný člověk, který byl předpovězen). I když byli astrologové, drobné zrnko pravdy v jejich vědomostech o hvězdách (srv. předchozí citát II. VK) je vedlo ke Hvězdě, která vyšla z Jakuba; právě tak jako „neznámý bůh“ Atéňanů dal brzy potom příležitost Pavlovi kázat o Bohu, kterého neznají, ale po kterém podvědomě touží (viz. článek: Jediný člověk, který byl předpovězen). I když přišli z krajiny, která uctívala hvězdy, vzdali se tohoto náboženství, když padli na zem a klaněli se tomu, který hvězdy stvořil. Pohané naplnili proroctví Izaiáše a Jeremiáše, když „k němu přišli z neznámých končin země“. Hvězda, která zmizela ve chvíli, kdy hovořili s Herodem, se znovu objevila a nakonec zůstala nad městem, kde se narodilo Dítě.

Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. (Mt 2,10-11)

 

Izaiáš prorokoval:

Přikryje tě záplava velbloudů,

mladých velbloudů z Midjánu a Éfy;

přijdou všichni ze Sáby,

ponesou zlato a kadidlo

a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu. (Iz 60,6)

 

Přinesli tři dary: zlato, aby ho uctili jako krále, kadidlo, aby mu vzdali úctu jako Bohu a myrhu, aby uctili jeho lidství, určené na smrt. Myrhu použili i při jeho pochování. Kolébka a kříž jsou znovu spojené, při obou je přítomná myrha.

Když přišli tři králové z Východu a přinesli dary pro Dítě, Herodes Veliký věděl, že přišel čas pro narození krále, o kterém Židé jasně věděli z proroctví a po kterém nejasně toužili i pohané. Ale jak všem tělesně smýšlejícím lidem, i Herodovi chyběl smysl pro duchovno, a proto si byl jist, že jde o krále v politickém slova smyslu.

Začal zjišťovat, kde se má Kristus narodit. Velekněží a zákoníci mu řekli: „V judském Betlémě, protože tak to píší proroci.“ Herodes řekl, že i on se chce poklonit Děťátku. Ale jeho skutky ukázaly na co ve skutečnosti myslel: Jestliže je Mesiáš, musím ho zabít:

„Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal vyvraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. (Mt 2,16)

Herodes zůstane navždy vzorem těch, kteří se pozvedají nad náboženství, ale kteří nikdy nejednají správně podle poznání, které dostali. Jsou jako informátoři na železnici, kteří znají všechny stanice, ale nikam necestují. Vědomosti na rozumové úrovní jsou zbytečné, jestliže je neprovází podřízení vůle a přiměřené skutky.

Herodes je jedním z ukázek prvního z extrémů – znal, ale nejednal podle poznaného.

Druhým extrémem je potom sice chtít správně jednat, ale neznat.

Herodes se obával, že ten, který přišel kvůli nebeské koruně, by mu vzal jeho pozlacenou korunu. Předstíral, že chce přinést dary, ale jediný dar, který chtěl přinést, byla smrt. Zkažení lidé někdy skrývají svoje zlé úmysly za rouškou zbožnosti. Lidé se mohou zajímat o Krista ze dvou důvodů: buď proto, aby se mu klaněli, nebo proto, aby mu škodili. Někteří dokonce využívají náboženství pro uskutečnění svých zlých záměrů, tak jako i Herodes využil Mudrce. Zájem o náboženství nevyvolává ve všech srdcích stejné účinky. Není důležité to, na co se lidé ptají o Bohu, ale to, proč se ptají.

Kristovi nebyli ještě ani dva roky a už pro něj byla vylita krev. Byl to první pokus sáhnout mu na život. Meč pro dítě; kameny pro muže; na konci kříž. Takto ho přijali jeho vlastní. Betlém byl počátkem Kalvárie. Zákon oběti, který sevřel jeho i apoštoly a mnoho následovníků v dalších stoletích, začal působit a urval tyto mladé životy, které si tak vhodně připomínáme na svátek Neviňátek. Obrácený kříž pro Petra, pád z věže pro Jakuba, nůž pro Bartoloměje, meč pro Pavla, vřící olej pro Jana a mnoho mečů pro nevinné děti z Betléma. „Svět vás bude nenávidět.“ - předpověděl Kristus všem, kteří nesou jeho pečeť. Tato neviňátka zemřela za Krále, kterého nikdy nepoznala. Jako beránci položily svůj život pro Beránka. Tyto děti, které nikdy nebojovaly, ale byly korunovány, jsou prototypem dlouhého zástupu mučeníků.

 

Potom, na pokyn ve snu, se mudrci nevraceli k Herodovi a jinudy odcestovali do své země. (Mt 1,12)

Kdo má dobrou vůli setkat se s Kristem, nikdy se nevrátí tou samou cestou zpět. Když byl zmařen Herodův úmysl zabít Božího Syna, rozzuřený tyran rozkázal, aby byli bez vyjímky povražděni chlapci do dvou let.

Maria už byla na kříž v životě svého Dítěte připravena. Bylo však potřebné, aby se Josefovi, který si ještě všechno plně neuvědomil, zjevil anděl a pověděl mu, že má vzít Dítě a jeho matku do Egypta.

„Vstaň,vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ (Mt 2,13)

Vyhnanství mělo být Spasitelovým údělem, jinak by milionům utečenců z pronásledovaných krajin chyběl Bůh, který by měl pochopení pro agónii bezdomovců a jejich náhlý útěk. Svou přítomností v Egyptě posvětil Spasitel jako dítě tuto krajinu, která byla dávným nepřítelem jeho vlastního lidu, a tak dodal naději i ostatním zemím, které ho potom zavrhnou. Boží Dítě si tedy udělalo z Egypta svůj dočasný domov. Když zemřel Herodes Veliký, vyzval anděl Josefa, aby se vrátili do Galileje. Přišel a usadil se v Nazaretě, aby se splnilo to, co předpověděli proroci: „Budou ho nazývat Nazaretským.“

Když Josef a Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. (Lk 2,39)

Pojmenování „Nazaretský“ vyjadřovalo pohrdání. Tato malá vesnice byla mimo hlavní cesty na úpatí kopců, mimo dosah řeckých obchodníků, římských legií a cest vzdělanců. Není uvedena ani ve starodávné geografii. Její jméno znamenalo „nezer“, ratolest, výhonek, který vyrůstá z kořene stromu. Před stoletími předpověděl Izaiáš, že tento „výhonek“ či „ratolest“ nebo „nezer“ vyroste z kořenů Izraele, bude se zdát bezvýznamným a mnozí jim pohrdnou, ale nakonec ovládne zemi.

 

I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy.... (Iz 11.1.)

 

Skutečnost, že si Kristus vybral za svůj domov opovrhovanou vesničku, byla předobrazem skrytosti a potupy, která čekala na něj i na jeho následovníky. Jméno „Nazaret“ bylo přibité nad jeho hlavou jako „znamení protiřečení“, jako pohrdavé odmítnutí jeho požadavků. Ještě před tím řekl Filip Natanaelovi:

„Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ (Jn 2,45)

Natanael na to odfrkl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ (Jn 2,46)

Kristus si pro slávu svého narození vybral bezvýznamný Betlém; pro své mládí vysmívaný Nazaret; ale slavný Jeruzalém si zvolil pro svou potupnou smrt. „Může vzejít něco dobrého z Nazareta?“, je jen úvodem k otázce: „Může od člověka, který zemře na kříži, pocházet něco spasitelného?“

Nazaret byl v Galileji a celá Galilea byla v očích kulturnějšího obyvatelstva Judey opovrhovaným regionem. Řeč Galilejců byla považována za hrubou a nekultivovanou. Když Petr zapřel Pána, služka mu řekla, že ho prozrazuje jeho řeč a že i on byl s Galilejcem. Nikdo by v Galileji nehledal učitele; a navzdory tomu je světlo světa Galilejec. Bůh si vybírá to, co je před světem bláznivé, aby zmařil plány samolibých a pyšných. (Pozn.: Modrá kniha, 27.9.73: „Synu, ty jsi nepochopil, že jsem si vybrala pošetilost, abych zahanbila moudrost, že jsem volila slabost, abych přemohla sílu….)

Natanael jen vyjádřil negativní předsudek, který byl pravděpodobně tak starý jako lidstvo samo; lidé a jejich autorita se posuzují podle místa, odkud ji očekáváme: z bestsellerů, značkových výrobků a z univerzit. Boží moudrost naopak pochází z netušených míst, z kterých si svět dělá posměch. Potupa Nazareta nad Ježíšem visela i potom. Jeho posluchači si z něho utahovali: Židé se divili a říkali: "Jak to přijde, že se vyzná v Písmech, když ho tomu nikdo neučil?" (Jn 7,15)

I když to bylo neochotné uznání jeho učení, byla to i narážka na jeho „zapadlou“ vesnici. Odkud měl své vědomosti? Skutečnou odpověď ani netušili; nevěděli, že kromě svých intelektuálních vědomostí měl moudrost, které se nenaučil ve škole, kterou se nenaučil sám, kterou Ho dokonce nenaučil ani Bůh stylem, jak to dělal s proroky. Poznatky získával od své matky a ve vesnické synagoze; ale tajemství jeho poznání je třeba hledat v jednotě s nebeským Otcem.


 

Otče, kde jste to všechno vyčetl, odkud to všechno víte?“ Zeptal se jeden z bratrů sv. M. Kolbeho.

„Mé dítě, v těchto věcech dojdeš dál na kolenou než mozkem.“ Otec Maximilián se velmi obával, aby bratři nepřehlédli při množství vnějších prací právě tu moudrost, která se získává na kolenou. Na kolenou proměnil v moudrost znalosti ze svých dvou doktorátů.

 


Země Středního a Dálného Východu sledujeme povětšinou ze sdělovacích prostředků. Ty nám přinášejí zprávy o nepokojích, válkách, převratech a jiných negativech této části planety, což je sice pravdivé, avšak neúplné. Využil jsem proto nedávno nabídky a nechal se pozvat na ostrov Cejlon – dnes se nazývá SríLanka („zářivá země“). Spolu se svým spolubratrem z hradecké diecéze jsme se vydali přes islámský svět do země žitého buddhismu a hinduismu.


Kde Církev roste

Cestování a ubytování v drsných podmínkách nám sice zpočátku kazilo dojem z této jinak krásné, palmami porostlé země, avšak tyto nepříjemnosti brzy ustoupily do pozadí, když jsme poznali první přátele. Řízením Božím jsme se dostali do rukou otcům z kongregace Nejsvětější Svátosti – Eucharistiánů, kteří v centru hlavního města Kolomba mají svůj klášter a kostel. Neděli co neděli slouží tito řeholníci dohromady sedm Mší svatých, při nichž je kostel k prasknutí zaplněný. Když vezmeme v úvahu, že to není zdaleka jediný kostel v tomto velkoměstě, pak to je na naše poměry neuvěřitelná návštěvnost!

Proč je to tak? Odpověď je pro zdejší křesťany jednoduchá: Na SríLance je asi 18 miliónů obyvatel, převážně buddhistických Sinhálců (politicky vládnoucích) a hinduistů (převážně z řad Tamilů – politická a vojenská opozice), a jen 750 000 obyvatelů se zatím hlásí ke křesťanství. Ovšem tito křesťané (z drtivé většiny katolíci) nejsou žádnými kulturními potomky „křesťanské tradice“. Téměř všichni, kdo se ke křesťanství hlásí, také svoji víru praktikují. Kdyby ne, dávno by je pohltil buddhismus, který je na život poměrně nenáročný. Občanskou válkou neustále sužovaná země vzpomíná na někdejší „nadvládu křesťanských bílých mužů“ (Britové zde byli do roku 1945 kolonizátory) jako na „staré dobré časy“.

S otci Eucharistiány jsme se pak znovu setkali v Kandě (centrum země a buddhismu – mají zde svatyni Buddhova zubu). Poblíž v horách je ukryt jakýsi malý „cejlonský Vatikán“. V tropických lesích najednou objevíte veliký seminář, teologickou fakultu a řadu malých klášterů všech možných řádů. Zde se více než sto diecézních bohoslovců a další stovky řeholníků připravují na kněžství nebo prožívají svoji řeholní formaci. V klášteře Eucharistiánů jsme strávili několik příjemných dnů a poznávali život zdejších obyvatel.


Uklízejí jen křesťani…

Hadi, moskyti, pavouci a v noci po střeše běhající opice, banány, mango a papaya a v horách pochopitelně čaj, to je zdejší příroda, která nás více než krásou udivovala svojí bujností. Návštěvníkovi nemůže ujít kontrast mezi neupraveností života buddhistických a hinduistických obyvatel a kultivovaností a čistotou křesťanských ulic a čtvrtí. To přirozeně vychází z rozdílného vnímání světa těchto náboženství. Pro buddhistu a hinduistu je svět jen zatěžující „karmou“ – zlem, ze kterého je třeba se rychle vymanit (převtělování je trest). Udržovat život a životní prostředí je pro mnohé z nich minimálně pošetilé.

Cejlon je však zemí náboženské svobody. I když je zde válka o území na severu země, jednotlivá vyznání zde zatím žijí pokojně těsně vedle sebe. Jedna naše cesta po okolních horách nám umožnila vidět v jednom městě současně pohřeb buddhistického mnicha na hranici, hinduistické oběti, ale i život katolické církevní školy nebo život farmy, kde řeholníci vychovávají opuštěné a chudé chlapce. Po návratu do Kolomba na poslední dva dny jsme poznali práci biblické společnosti a aktivity ekumenické společnosti YMCA, kde jsem také našli další přátele.



Přijdou k nám misionáři?

Pro evropské křesťany to byla cesta opravdu osvěžující. Církev na zemi nehyne, není jen kulturním přívěskem na krku „novopohanů“, jak to tak často vidíme v Evropě. Špatné ekonomické a sociální podmínky v zemích Dálného Východu vytvářejí přirozený tlak na život člověka, který ve svém hledání klidu a pokoje nachází svůj cíl v Kristově evangeliu. Buddhův „klid“ nebo oběti nesčetným hinduistickým bůžkům pomáhají sice utíkat od reality života, ale život neuspokojují a neuspokojují ani tamní obyvatele. Žité křesťanství v těchto exotických končinách vytváří naději pro novou evangelizaci. Jen je potřeba se připravit na to, že budoucí misionáři našich dětí a vnuků budou téměř jistě černochy...

podle serveru Litoměřické diecéze,

P. M. Podzimka


 

 

II.vatikánský koncil v Deklaraci o křesťanské výchově říká: „Je skutečnost, že se výchova mládeže, ba i pokračující vzdělávání dospělých stávají v naší době snadnějšími, ale i naléhavějšími!”

 

 

Jediný člověk, který byl předpovězen

 


Dějiny jsou plné lidí, kteří o sobě prohlašovali, že přicházejí od Boha, nebo že jsou bohové, nebo že přinášejí poselství od Boha: Budha, Mohamed, Konfucius, Kristus, Lao-ce a tisíce dalších až po člověka, který právě dnes založil nějaké nové náboženství. Jako na měření vnějších či vnitřních rozměrů potřebujeme měřidlo, tak by měl mít každý člověk, každá civilizace a každá doba k dispozici nějaký trvalý test, který by pomohl rozlišit, kdo z těch lidí přichází s oprávněnými nároky. Tyto testy jsou dva: rozum a dějiny. Rozum, protože ho má každý, i nevěřící a dějiny, protože v nich každý žije a měl by o nich něco vědět.

Jestliže někdo z těchto lidí přišel opravdu od Boha, rozum nám říká, že ta nejmenší věc, kterou Bůh mohl udělat na potvrzení jeho pravdivosti, je předpovězení jeho příchodu. Jestliže Bůh tedy někoho poslal, nebo jestliže sám přišel se životně důležitým poselstvím pro všechny lidi, zdá se logické, že dá nejdříve lidem vědět, kdy má jeho vyslanec přijít, kde se narodí, kde bude žít, co bude učit, jaké bude mít nepřátele, jaký bude jeho program do budoucnosti a jak zemře. Podle toho, do jaké míry naplní vyslanec tyto předpovědi je možné posuzovat věrohodnost jeho tvrzení.

Pokud by to Bůh neudělal, rozum nás ujišťuje, že by nic nezabránilo jakémukoli podvodníkovi vejít do dějin a vyhlásit: „Přišel jsem od Boha.“ nebo: „Na poušti se mi zjevil anděl a svěřil mi toto poselství.“ V takových případech by neexistoval žádný objektivní historický způsob ověřit si takového člověka. Měli bychom jen jeho slovo, které - samozřejmě - nemusí být pravdivé.

Když nějaký cizinec navštíví Washington a řekne, že je diplomat, vláda ho požádá o pas a dokumenty, které potvrzují, že reprezentuje určitou vládu. Jeho doklady musí být hotové ještě před tím, než přijede. Jestliže se takové doklady totožnosti vyžadují od vyslanců cizích zemí, rozum diktuje podobný postup i v případě poslů, kteří tvrdí, že přicházejí od Boha. Každému takovému člověku rozum klade otázku: „Existuje nějaký záznam z doby před tvým narozením o tom, že přijdeš?“

Pomocí této zkoušky si můžeme tyto lidi prověřit.

Sokratovo narození nepředpověděl nikdo. Ani Budha neměl nikoho, kdo by dopředu oznámil jeho příchod, poselství nebo den, kdy bude sedět pod stromem. Neexistují žádné záznamy o jménu Konfuciovy matky a o místě jeho narození, nebyly nikde zaznamenané a to ani sto let před jeho příchodem, aby lidé věděli, až opravdu přijde, že je božím poslem.

Ale v Kristově případě to bylo jinak. Díky proroctvím Starého zákona nebyl jeho příchod neočekávaný. Nejsou žádné předpovědi o Budhovi, Konfuciovi, Lao-cem, Mohamedovi nebo někom jiném; ale o Kristovi předpovědi jsou. Ti ostatní jednoduše přišli a vyhlásili: „Tady jsem, věřte ve mně.“ Oni byli jen lidmi mezi lidmi, ani jeden z nich nebyl bohočlověkem. Jen Kristus vystoupil z řady a řekl: „Zkoumejte písma izraelského národa a příslušné dějiny Babyloňanů, Peršanů, Řeků a Římanů.“

Je pravda, že proroctví Starého zákona jsou nejlépe pochopitelná ve světle jejich naplnění. Jazyk proroctví se nevyznačuje matematickou přesností. Když ale sledujeme různé mesiášské předpovědi ve Starém zákoně a porovnáváme výsledný obraz se životem a působením Krista, nemůžeme vůbec pochybovat o tom, že dávné předpovědi ukazují na Ježíše a na království, které založil. Je tu Boží příslib patriarchům, že skrze ně budou požehnány všechny národy země; předpověď, že Judův kmen bude mít přední místo mezi ostatními hebrejskými kmeny, než přijde ten, kterého budou poslouchat všechny národy. Je tu zvláštní ale nepopiratelná skutečnost, že v Bibli alexandrijských Židů, v Septuagintě, nacházíme jasnou předpověď o narození Mesiáše z panny; proroctví u Izaiáše (Iz 53) o Pánovu služebníku, který pokojně snáší utrpení a dává život jako zástupnou oběť za hříchy svých lidí. Je zde naděje na slavné, věčné království Davidova domu - v kom jiném než v Kristovi se naplnila tato proroctví?

Když bereme v úvahu čistě historické hledisko, tato jedinečnost odlišuje Krista od všech ostatních zakladatelů světových náboženství. A když se všechna tato proroctví historicky uskutečnila v osobě Ježíše Krista, nejen že v Izraeli skončila všechna proroctví, ale obětováním velikonočního Beránka se skončily všechny oběti.

 

Nyní věnujme pozornost pohanům:

Tacitus říká ve starém Římě toto: „Lidé, kteří věří v dávná proroctví byly všeobecně přesvědčeni, že Východ bude mít vyjímečné postavení a že z Judska přijde Pán a Vládce světa.“

Suetonius ve své zprávě o životě Vespaziana uvádí římskou tradici: „Na celém Východě vládlo staré a trvalé přesvědčení, že podle nepochybně zaručených proroctví Nejvyšší moc má navštívit Židy.“

V Číně se projevovala stejná očekávání. I když se nacházela na opačné straně světa, Čína věřila, že velký moudrý muž se má narodit na Západě. Anály Nebeské říše obsahují i tato slova:

„Ve 24. roce Čao-Wanga z dynastie Čeu, osmého dne čtvrtého měsíce se na jihozápadě objevilo světlo, které ozářilo královský palác. Panovník, ohromený jeho nádherou, se na něj zeptal mudrců. Ukázali mu knihy, podle kterých byl tento zázrak znamením příchodu velkého světce Západu, jehož náboženství se má rozšířit do jejich krajiny.“

I Řekové ho očekávali. Šest století před jeho příchodem píše Aischylos ve svém díle Prometheus: „Nehledej konec, ale toto neštěstí, dokud se objeví Bůh, aby místo tebe vzal na svoji hlavu bolest tvého vlastního hříchu.“

Jak se mudrci z Východu dozvěděli o jeho příchodu? Pravděpodobně z proroctví, která se od Židů rozšířila do světa, jako i z proroctví, které Daniel adresoval pohanům několik století před jeho narozením.

Když Cicero vyslechl dávné věštby a Sibyliny předpovědi o „králi, kterého musíme poznat, abychom byli zachráněni“ s očekáváním se ptá: „Na kterého muže a na kterou dobu se vztahují tyto předpovědi?“ Vergíliova čtvrtá pastorální báseň mluví o podobné dávné tradici a zmiňuje „ctnostnou ženu, která se usmívá na své dítě - chlapce, který svým příchodem odstraní porobu“.

Suetonius cituje soudobého autora a tvrdí, že Římané se tak báli krále, který měl vládnout nad světem, že vydali rozkaz zabít všechny děti, které se v tom roce narodily - rozkaz splnil jen Herodes.

Nejen Židé očekávali narození velkého krále, moudrého muže a spasitele, ale i Platón a Sokrates mluvili o Logos a o univerzálním muži, který „má přijít“. Logos (což znamená slovo) je též uváděno u sv. Jana, který ukázal, že tento Logos je Ježíš sám. Konfucius hovořil o „světci“; Sibyla o „univerzálním králi“; řecký dramatik o spasiteli a osvoboditeli, který vysvobodí člověka od „prvotní a nejstarší kletby“. Všechna tato očekávání byla ze strany pohanů. Krista odlišuje od ostatních vůdců to, že byl již dopředu očekávaný; dokonce i pohané toužili po osvoboditeli nebo spasiteli. Tento samotný fakt mu dává jedinečné místo mezi všemi ostatními.

Je tu i další skutečnost, která ho odlišuje od ostatních: Jen co se Kristus objevil, rozdělil dějiny na dvě části; na období před jeho příchodem a po jeho příchodu. To nedokázal ani Budha ani žádný z velkých indických filosofů. Dokonce i ti, kteří popírají Boha, musí ve svých útocích označovat datum podle „roku Páně“, tedy po Kristově příchodu (což se někteří odpůrci křesťanství nedávno snažili horlivě zrušit).

 

Třetí skutečností, kterou se Ježíš liší od ostatních, je možné vyjádřit takto: každý jiný člověk, který přišel na tento svět přišel pro to, aby žil. Kristus přišel na tento svět, aby zemřel. Smrt byla kamenem úrazu u Sokrata - přerušila jeho učení. Ale pro Krista byla smrt cílem a naplněním jeho života, pokladem, který hledal. Jen málo z jeho slov a skutků je možné chápat bez souvislosti s křížem. Kristus sám sebe představil spíše jako spasitele než učitele. Nemělo velký význam učit lidi, aby byli dobří, kdyby jim nedal sílu být dobrými, kdyby je neosvobodil od frustrace z viny.

Životní příběh každého člověka začíná narozením a končí smrtí. V osobě Krista však byla jeho smrt první a život poslední. Písmo ho popisuje jako: „Beránka na porážku“, kterým byl už od počátku světa. Úmyslem byl obětovaný už při prvním hříchu a vzpouře proti Bohu. Jeho narození nevrhá stín na jeho život, který vede ke smrti, spíše jeho kříž, který je začátkem, vrhá zpětně stín na jeho narození. Jeho život byl jediný život na světě, který byl žitý od konce. Tak jako květ v trhlině zdi vypráví básníkovi o přírodě, tak jako atom představuje miniaturu sluneční soustavy, tak i jeho narození mluví o tajemství umučení. On přecházel od poznaného k poznanému, od důvodu svého příchodu, vyjádřeného jménem „Ježíš“ nebo „Spasitel“, k vyvrcholení svého příchodu, kterým byla smrt na kříži.

Jan nám podává jeho věčnou prehistorii; Matouš jeho pozemskou prehistorii v rodokmenu. Je pozoruhodné, kolik jeho pozemských předků bylo hříšníky a cizinci! Tato skvrna na štítě jeho lidského původu naznačuje soucit s hříšníky a s lidmi bez Zákona. Tento aspekt jeho soucitu mu však poté hodí před očí: „Je přítelem hříšníků“, „Je to Samaritán“. Stín jeho poskvrněné minulosti je předzvěstí jeho lásky k poskvrněným. Když se narodil z Panny, která byla zastíněna Duchem svatým a „plná milosti“, byl mimo proud hříchu, který zasáhl všechny lidi.

Čtvrtým rozlišujícím faktem je, že na rozdíl od ostatních světových učitelů, Kristus jakoby nezapadá do zavedené kategorie dobrého člověka. Dobří lidé nelžou. Ale nebyl-li Kristus tím, co o sobě tvrdil, tedy Synem živého Boha, ztělesněným Božím Slovem, potom nebyl ani „dobrým člověkem“; ale darebákem, lhářem, šarlatánem a největším podvodníkem jaký kdy žil. Jestliže byl jen člověkem, potom nebyl „dobrým“ člověkem.

Jenže Kristus nebyl jen člověkem. Je možné ho buď uctívat nebo jím opovrhnout - opovrhovat jím jako člověkem nebo ho uctívat jako pravého Boha a pravého člověka, Kristus sám představuje tyto alternativy.

Jestliže je tím, co o sobě tvrdí, jestliže je Spasitelem, Vykupitelem, potom máme Krista a vůdce, kterého se v každé době vyplatí následovat. Máme Krista, který sestoupí do propasti smrti, porazí hřích, smutek a zoufalství; máme toho, kterému když se obětujeme jako žertva, nejen že neztratíme svobodu, ale naopak ji najdeme. Máme toho, kterého můžeme milovat, dokonce až na smrt. Ale který je vzkříšení a život.

A z Písma víme, že po Něm přijdou již jen falešní učitelé…

podle arcibiskupa F.J.Sheena


 

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh ústy proroků, až pak „v této poslední době k nám promluvil skrze svého Syna" (Žid 1,2). Poslal totiž svého Syna, věčné Slovo osvěcující všechny lidi, aby přebývalo mezi lidmi a zvěstovalo jim Boží tajemství (srv. Jan 1,1-18). Ježíš Kristus, vtělené Slovo, „člověk k lidem" poslaný, "mluví slova Boží" (Jan 3,34) a dovršuje dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat (srv. Jan 5,36; 17,4). Kdo vidí jeho, vidí i Otce (srov. Jan 14,9). On tedy celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy zjevení naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, že totiž Bůh je s námi, aby nás vysvobodil z temnot hříchu a smrti a vzkřísil k věčnému životu.

Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine a nemůže už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13). DV4 Ježíš Kristus byl totiž poslán na svět jako pravý prostředník mezi Bohem a lidmi. Protože je Bůh, „přebývá v něm celá plnost božství." (Kol 2,9) AG3

                                                                                                                                         II. Vatikánský koncil

 

 

Klíče a meč, atributy sv. Petra a sv. Pavla

 

Předání klíčů znamenalo v minulosti vždy předání vlastnictví nebo moci. Klíče se například předávaly tomu, kdo dobyl město. I dnes se někdy setkáváme se symbolickým předáním klíčů. Přijede-li třeba do Prahy nějaká vzácná návštěva, předá jí primátor „klíče“ od města.

V evangeliu čteme, jak Pán Ježíš řekl Petrovi: „Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ (Mt 16,19). Pán Ježíš tím vyjadřuje, že Petra ustanovuje správcem svého domu, tj. Církve. Má být ochoten vždy otevřít bránu Božího domu těm, kteří chtějí vstoupit, aby poznali Boha, a naopak má uzavřít dům těm, kteří by mu chtěli uškodit.

Co znamenají ona slova „svázat“ a „rozvázat“? V rabínské mluvě „svazovat“ znamenalo „prohlásit za nedovolené“; „rozvazovat“ pak znamenalo „prohlásit za dovolené.“ Když dal Ježíš Petrovi moc svazovat a rozvazovat, slíbil tím současně, že se za jeho rozhodnutí sám postaví a že ho při nich povede svým Duchem. Moc rozvazovat se nejčastěji uplatňuje ve sv. zpovědi, a proto je klíč také symbolem svátosti smíření. Klíče se staly podle tohoto výroku Pána Ježíše symbolem Petra a jeho nástupců – papežů.

Co nám ukazuje druhý znak? Meč je ostrý a rozsekl by věc na dvě poloviny, proto bývá symbolem rozhodování, oddělení dobra od zla, a spravedlnosti vůbec. Ale co znamená meč ve spojení se sv. Pavlem? Jednak připomíná jeho mučednickou smrt a ještě má jeden význam. Sv. Pavel označil v listu Efezanům Písmo svaté za „meč Ducha“ (Ef 6,17). A protože byl horlivým kazatelem Božího slova a neúnavným zakladatelem mnoha křesťanských obcí, bývá zobrazován se dvěma meči. Jeden připomíná jeho smrt, druhý  výmluvnost a horlivost v šíření Božího slova.

V čem nám mohou být oba světci příkladem? Každý z nás má také v rukou neviditelný klíč a meč. Klíč – protože na našem chování záleží, jestli druhým umožníme poznat Boha. Křesťan, který by se podle své víry nechoval, je jako ten, kdo zamyká bránu k poznání Boha. Dalo by se říci, že jsme „klíčovou postavou“ a hrajeme „klíčovou roli“ v tom, zda lidé v našem okolí uvěří v Boha. A meč – protože i my máme být horliví v šíření pravdy o Bohu jako sv. Pavel.

 

 

 

Křídla orla

 

Apoštol Jan je podle sv. Augustina orlem, jenž se stále vznáší k výšinám. Janovi žáci, sv. Polykarp - biskup v Smyrně, sv. Ignác - biskup v Antiochii a sv. Papias - biskup v Hierapoli (sestavil první seznam knih Nového Zákona), dosvědčovali, že jejich učitel vždy kladl důraz na Ježíšovy zázraky, jichž byl svědkem, a že jakékoli reformy zpochybňující fakt, že Ježíš Kristus je vtělený Boží Syn, jsou ďáblovy výplody.

Když římský císař Domicián, za kterého byl sv. Jan ve vyhnanství, zemřel (r. 96), Jan se znovu vrací do Efesu, kde píše své tzv. čtvrté evangelium. Evangelium sv. Jana, které vyvrací rozšiřované gnostické bludy a logicky zdůvodňuje příchod a existenci Mesiáše, bývá nazýváno kristologické evangelium. Ukazuje cestu k pochopení Boha a povznáší věřící do nebeských výšin.

Jestliže evangelium sv. Matouše je rozsáhlé, evangelium sv. Marka stručné a konkrétní, evangelium sv. Lukáše citlivé a uhlazené, potom evangelium svatého Jana je teologicky doplňující; obsahuje popis událostí, které neuvedli ostatní evangelisté.

Obohacení, které Janovo evangelium přineslo, je patrné na první pohled. Jan užil k označení Pána Ježíše výrazu Logos (Slovo), čímž nepostavil své čtenáře před nějakou záhadu, ale užil výraz, který jim byl srozumitelný a běžný. Výraz Logos hrál důležitou roli v řecké filosofii - Herakleitos jej užil kolem r. 500 před Kristem k označení světového řádu.

Filosofie stoická jím rozuměla panteisticky pojatý světový rozum. Myšlenky a výrazy řecké filosofie, jmenovitě stoické, jež vedle filosofie novoplatónské byla nejvíce rozšířena ve vyšších vrstvách řeckého jazyka a kulturního světa, přešly tak i do náboženského synkretismu, který se vytvořil na východě v posledních stoletích před Kristem. Tím u starých filozofů nabyl výraz Logos významu božího hlasatele a nositele spásy.

Tak je objasněna otázka, z jakého důvodu a k jakému cíli sv. Jan výrazu Logos užil. Psal evangelium v Efesu, maloasijském středisku helénské kultury, a chtěl čelit nebezpečí, které hrozilo z helénistické spekulace malokřesťanským obcím. Toto nebezpečí mohl nejpůsobivěji odstranit tím, že v úvodu svého evangelia zdůraznil, že jen Kristus je pravý Logos. Proto užil onoho výrazu, ale nikoli tak, jaký měl tehdy běžný smysl, ale dal mu zcela nový obsah, jak je to vyjádřeno již v první větě prologu: „Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.“

Věty „Slovo bylo u Boha“ a „Bůh byl Slovo“ spolu s označením Slova jakožto „jednorozeného od Otce“ obsahují dvě významné dogmatické pravdy, totiž rozdílnost Boha Otce a Boha Syna jakožto osob a identitu jejich božské podstaty.

Souvislost prologu s vlastním evangeliem ukazuje nejjasnější cíl, který sv. Jan sledoval – šlo mu o to, že historický Ježíš z Nazareta je pravý Logos, a to proto, že je v nejvlastnějším slova smyslu jednorozeným Synem Božím.

Janovo evangelium dále odhalilo nejhlubší tajemství osoby Kristovy, neboť jasně vyložilo jeho pravé a skutečné božství.

Obsahově se Janovo evangelium shoduje se sv. Pavlem, ale výrazová formulace je odlišná. Pavel se snaží proniknout Kristovo božství na základě svého farizejského vzdělání. Jan přijímá výraz Logos z okruhu helénistické vzdělanosti, jež byla pohanokřesťanům srozumitelnější než vzdělanost židovská. Důležité je, že Jan uvádí vlastní Kristovy výroky o jeho Božím synovství, neboť je tím podán důkaz, že Pavlovy výroky o Kristově metafyzickém božství nejsou Pavlovým osobním zážitkem.

Přijetím výrazu Logos, jemuž dal nový obsah, zprostředkoval tak Jan křesťanům poznání, že Ježíš Kristus není jen Mesiáš očekávaný Židy, ale Spasitel celého světa. Tak máme zodpovězenu otázku poměru řeckého světa ke křesťanství. Křesťanství navázalo styky s řeckou kulturou již prologem Janova evangelia, nikoli teprve přičiněním teologů ve 2 a 3. stol.


 

 

 

Ježíš Kristus - napsal Církevní učitel sv. Alfons z Liguori, - začal pracovat na obrácení světa kázáním a kázáním se má v jeho díle pokračovat. Vše záleží na tom, aby se o Ježíši Kristu dobře kázalo. Slovo Boží, podporované milostí, naplňuje srdce vírou a láskou. Proto ďábel nic nenávidí tak, jako hlásání Božího slova.“

„Co mé srdce naplňuje hořkostí - psal Alfons svým kněžím - je, že vidím náboženskou nevědomost mezi lidmi a to i v nejdůležitějších věcech.“ Protože chtěl v této věci rázně zakročit, psal ve svém pastýřském listě: „Rozkazujeme všem farářům, aby ohlásili svým farníkům, že nebudou připuštěni ke svátostem ve velikonoční době, nevykáží-li se dokladem, že byli vyzkoušeni z náboženství od svých farářů nebo jejich zástupců a u zkoušky obstáli.“ Tento rozkaz probudil mnohé z tvrdého spánku. Lidé z venkova se každou neděli hrnuli na katechismus a připravovali se na zkoušku. Byli to lidé dobří, učenliví a plni víry, které mohli horliví kněží snadno vést k Bohu. Roku 1764 vydal sv. Alfons nový rozkaz, aby duchovní správcové kázali každou neděli a na každý svátek a mimo to, aby se při dvou Mších sv. četlo pojednání o náboženských pravdách. Každou neděli odpoledne byli faráři povinni vykládat katechismus a Alfons jim důrazně přikazoval, aby mluvili jasně a jednoduše. To stačilo k povzbuzení kněží, aby hlásali Boží Slovo jednoduchým slohem. Řečníci, kteří kázali nabubřelým větami museli ustoupit.

I sv. Alfons vykládal každou neděli po požehnání katechismus dětem a dělal přednášky pro spolky šlechticů a panen. O slavnostech kázával na prosbu duchovních v různých kostelech. Jeho kázání byla tak hojně navštěvována, že domy zůstávaly prázdné. Každou sobotu měl kázání o přednostech Nejblahoslavenější Panny Marie, jak se k tomu zavázal slibem.

 

„Modli se a pracuj.“

 


 

Dostali jsme hřivny

 „Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností.“ (Mt 25,15).

V knize Mika Waltariho: „Jeho království,“ popisuje Říman Marcus svůj rozhovor se Zacheem a Šimonem z Cyrény o Ježíšovi, ve kterém rozebírají podobenství o hřivnách. „V mém domě,“ začíná Zacheus, „vyprávěl Mistr záhadný příběh, kterému dodnes moc nerozumím. Hovořil o muži ze šlechtického rodu, který odešel do daleké krajiny. Před odchodem si pozval svých deset sluhů a svěřil jim deset hřiven, aby s nimi obchodovaly na jeho účet. Když v cizině získal královský titul a vrátil se, zavolal k sobě služebníky, kterým svěřil peníze, a žádal od nich vyúčtování. První řekl hrdě, že jeho hřivna mu vynesla deset hřiven. Na to mu král řekl: „V pořádku, jsi dobrý služebník. Budeš vládnout nad deseti městy.“

„Musel jsem ho přerušit,“ řekl Říman Marcus, „a zoufale jsem se zeptal: Opravdu nehovořil o ničem jiném než o penězích? Čekal jsem od tebe slova věčného života.“ Ale Zacheus se bránil a vysvětlil: „Jsem jen výběrčím daní. Mistr si asi myslel, že nejlépe porozumím podobenství o věcech, které se týkají peněz.“

Potom pokračoval: „Deset hřiven je opravdu velká suma. Ale možná to bylo jen ve stříbře, ne ve zlatě. A samozřejmě také záleží na tom, jak dlouho byl pán pryč. Za krátkou dobu nezíská ani ten nejobratnější muž poctivou cestou deset hřiven z jedné. Na to je vždy zapotřebí štěstí a šikovnosti.“

Zacheus dále pokračoval: „Druhý služebník rozmnožil jednu hřivnu o pět dalších - a stal se vládcem nad pěti městy. Ale poslední přinesl jen jednu hřivnu, kterou dostal a kterou schovával, obávajíc se, že by o ni přišel, kdyby s ní začal obchodovat. Na svou obhajobu řekl pánovi: „Bál jsem se tě, protože jsi přísný a žneš, co jsi nezasel.“ Tehdy mu král řekl: „Věděl jsi, že jsem přísný. Proč jsi tedy nesvěřil mé peníze důvěryhodnému peněžníkovi, abych měl po návratu více alespoň o úroky?“ A rozkázal: „Vemte mu hřivnu a dejte ji tomu, co jich získal deset!“ Ale ostatní říkali: „Vždyť ten jich má už deset!“

Zacheus se na nás podíval a vyzval nás: „Poslouchejte pozorně a vštipte si do paměti jeho učení: Každému, kdo má, bude dáno! Ale tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má!“

„Všichni jsem přemýšleli o tomto záhadném příběhu,“ říká Říman Marcus. „Já jsem nakonec se smutkem řekl, že nechápu jeho význam. Příběh křivdí a je nespravedlivý.“ Zacheus přiznal, že ani on ho úplně nechápe. Potom však vážně dodal: „Ale znepokojilo mě, když jsem slyšel o Učitelově smrti a o tom, že ho znova viděli jeho nejbližší. Od té doby nemyslím na nic jiného, než na podobenství o hřivnách. Zdá se mi, že on sám se připodobnil tomu šlechticovi a šel si pro královskou korunu do vlastního království, které není z tohoto světa. Jistě se vrátí a vyžádá si vyúčtování od každého z nás, kterým svěřil hřivny, a bude se ptát, jak jsme je rozmnožili.“

Zeptal jsem se: „Pamatuješ si ten příběh přesně tak, jak ho vyprávěl?“ Zacheus ujišťoval: „Myslím, že si přesně pamatuji alespoň hlavní myšlenku. Mnozí ho slyšeli se mnou a mohou to dosvědčit. Někteří říkají, že nemluvil o hřivnách, ale o talentech.“ Zacheus ještě chvíli uvažoval, potom dodal: „On jistě nemyslel na peníze. Sám přece varoval před hromaděním peněz.“

Peníze v podobenství jsou jen obrazem. Vyjadřují všechny naše dary, které jsme dostali v Duchu svatém. V první řadě je to milost a s ní možnost spásy. Proto se modlíme s Církví: „Pane, přišel jsi zachránit to, co zahynulo. Až znovu přijdeš, kéž nemusíš trestat, to, co jsi zachránil.“

 

Rozvíjení hřiven

Ježíšova slova o posledním soudu, o tom, že může nastat v kterékoli chvíli, neměli vyvolat apatii a nečinnost, jakoby se už nevyplatilo v životě nic dělat. To je spíše přístup budhistů (viz. v článku o Cejloně). Naopak, Ježíš zdůrazňoval: „Bděte a modlete se!“ Využívejte hřivny! Tvořte a obohacujte život! Nejúpřímnější křesťané tak vždy chápali jeho evangelium - i evangelium o konci světa. Podněcovalo je k činnosti. Křesťané vždy chtěli zvelebovat zemi, jak nejlépe uměli, pohleďme na staré chrámy. Lidé se nespokojili s provizorními kostelíky, jakoby už nemělo cenu nic dělat.

Církev vždy vše viděla vyváženě: „Modli se a pracuj.“

 

Problémem je vždy extrém. A dnes vidíme extrémy na obě strany:

1.    Horečná činnost bez Boha, podnikání nekonané s vnitřní pohnutkou oslavy Boží, honba za penězi, při kterém se zde zabydlujeme, jakoby svět byl cílem a ne Boží království.

2.    Méně rozšířeným, ale přesto existujícím problémem je horečná modlitba a zapomínání na stavovské povinnosti. Např. zanedbávání rodiny pro neúměrnou účast na poutích, atd., u tohoto i zanedbávání vzdělávání ve víře, která by se mohla právě ve vlastní rodině uplatnit. V úplném extrému pak totální zanedbání práce v „očekávání konce.“ A přitom všechno, co uděláme, i poctivou prací, se přenáší jako kamínek do Božího království, když je to konáno pro oslavu Boží.

 

Dejme pozor na extrémy. Ďábel je jako ten, co se snaží s námi cloumat ze strany na stranu.

Co dělám se svými hřivnami a milostí já? Nezakopal jsem svoje hřivny? Není ve mně milost marná? Modleme se s Církví: „Pane, ty jsi přišel poprvé, aby jsi svět vykoupil. Až přijdeš po druhé, dej, abys nás nemusel zaslouženě odsoudit.“

 

Poslední spravedlnost

Ježíš je nekonečně dobrý. Ale zpochybnili bychom celé evangelium, kdybychom chtěli křesťanskou víru rozpustit v jeho dobrotě. Ježíš hovoří i o Boží spravedlnosti, která se projevovala od věků, skrze celý Starý zákon a neobešla ani krále a celé národy.

Nový zákon je především cesta Boží dobroty. Ale i cesta trpělivosti Boží lásky se musí jednou završit dnem soudu a posledním vyrovnáním. Kdo v tomto životě unikal Boží spravedlnosti, setká se s ní určitě na konci, „a tehdy Bůh odplatí každému podle jeho skutků.“ (Mt 16,27) Jak dosáhne spravedlivý odměny, tak se viník dožije trestu, který si sám zvolil. Pláč a skřípění zubů jsou symboly nepodplatitelné spravedlnosti, kterou hlídá Bůh.

Boží spravedlnost již nejednomu z nás způsobila starosti. Tady na zemi ji nemusíme najít. Často se nám zdá život nespravedlivý. Nám má však jít o Boží spravedlnost a ne lidskou. Bůh má čas. Sám přiznal, že chce dát slunci vycházet nad dobrými i zlými. Řekl, že nechce zahubit člověka v hříchu, ale chce ho zachránit pro den obrácení nebo soudu. Když se ale jednou udělá celková bilance života a dějin, každý spravedlivý uvidí, že nebyl zanedbaný a poškozený. I když byl hodně zkoušený i proto, aby mohl dosáhnout odměny na věčnosti.

 

Soud a láska

Svatý Matouš shrnul v úterý Velkého týdne Ježíšovu eschatologickou řeč větou: „Když přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?“ (Mt 21,23)

Ježíš končí den svých promluv v chrámě se strašným ponaučením. Bylo by nesnesitelné, kdyby v posledních verších této kapitoly neřekl i několik dojímavých slov. V den soudu řekne Kristus vyvoleným: „Byl jsem hladový a dali jste mi najíst...Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ Tak je i uprostřed hrozeb slyšet hlas lásky, nadpřirozené lásky, která je podstatou Ježíšova poselství a útěchou duší, které ho poslouchají.

Ježíš použije při posledním soudu jako měřítko života - lásku. Někdo si myslí, že jako Soudce by měl spíše říci: „Ty jsi dělal skutky lásky - budeš přijatý. Ty jsi lásce odporoval - budeš zavržený.“ Kristus místo toho říká: „Ty jsi přijatý, protože jsi mě miloval. Ty jsi se zavrhl, protože jsi odporoval lásce vůči mně.“

Kristus, který přikázání lásky zvěstoval a dokonale ho naplnil, se staví za každého člověka. Ale jde o víc. Láska se tu nejeví jako nejvyšší zákon, který Ježíš zvěstoval a kterému bylo všechno podřízeno, i sám Ježíš; zákon lásky je on sám. Zákon lásky začíná Kristem a existuje skrze Krista a v Kristu. „Mně jste to učinili...“

Ty jsi se tak spojil s lidmi, že jsi v každém člověku. Dej, abychom tě poznali v každém z nás.

 

„Lidské bytí se utvářelo od počátku jako muž a žena, o tomto musíme rozjímat společně.... Protože jsme byli stvořeni spolu, to znamená, že se spolu musíme i spasit. Jeden prostřednictvím druhého, pomáhaje si navzájem na cestě, která je odpovědí na pozvání do Pánovy vinice.“

Jan Pavel II.

 

Jediným kritériem soudu bude láska k bližnímu. Tvořivá láska k člověku rozhodne o všem. O ní Ježíš mluví: „Mně jste to učinili...“

Myslíváme na to? O věčném životě podle Kristova slova rozhodne naše setkání s člověkem. To bude rozhodnutím pro Krista, i kdybychom si to neuvědomovali. Ježíšova řeč o posledním soudu se soustřeďuje na lásku k bližnímu jako na rozhodující podmínku věčnosti v Bohu: „Pojďte, požehnaní,... dali jste mi najíst...“

Mělo by nás to nabádat ke skromnosti. Mnozí lidé budou překvapeni, že jejich dobrotivost vůči lidem bude na konci tak velmi cenná. Opatrovali matku, starali se o sirotka, nezištně dávali druhým. Na konci uslyší slova: „Mně jste to učinili.“ O spáse nebo o zatracení rozhoduje konkrétní láska k bližnímu.

 

Apoštol Pavel řekl jednou Atéňanům: „Bůh je bližší člověku, než si myslíte!“ Evangelium nám o tom dává důkazy. Lidé z Betléma možná zůstali zaražení, když se dozvěděli, že odmítli Boha. Ti, co viděli Ježíše po vzkříšení a před tím stáli jako diváci na Kalvárii, mohli litovat: „Nevěděl jsem, že to byl on, kdo chtěl na kříži pít.“ Maria Magdaléna si myslela, že se setkala se zahradníkem, emauzští učedníci, že se setkali s pocestným. Bůh se nám již nezjevuje jako na Sinaji v blesku - od Kristova příchodu se nám zjevuje v lidech. Jací jsme k lidem, se kterými se on ztotožňuje, takoví jsme k němu samotnému: „Dali jste mi... Nedali jste mi...“

Modlit se, tedy neznamená obrátit se ke světu zády, Boha potkáváme na ulici v lidech (opět existuje i druhý extrém, horečná humanitární práce, ale ve skutečnosti bez Boha).

Modleme se s Církví: „Pane, až přijdeš na oblaku s velkou mocí, učiň, abychom bez zahanbení obstáli před tvojí tváří!“

 

Prázdné ruce

Věřící člověk měl sen. Objevil se před Božím soudem a řekl: „Podívej se, můj Bože! Staral jsem se o svoji duši! Držel jsem se tvého zákona! Neudělal jsem nic neslušného, nic zlého. Pane, moje ruce jsou čisté!“ „Ano, jsou čisté, ale prázdné!“ dostal jako odpověď. Nestačí se držet hesla: Chraň si duši. To je málo. Nejde jen o individuální spásu. „Vy všichni jste bratři!“ říká evangelium. „Mně jste to učinili...Mně jste to neučinili...“ - tato slova budou na konci znít. Nemůžeme a nesmíme přijít před Soudce s prázdnýma rukama!

 

Jan Pavel II ve své katechezi hovoří: „Stále jsou aktuální slova sv. Bernarda: „Všichni potřebujeme jeden druhého: duchovní dobro, které nemám a nevlastním já, dostávám od jiných… A všechny naše rozmanitosti, které představují bohatství Božích darů, budou v jednom domě Otce, ve kterém je tolik příbytků. Nyní je rozdělení milostí: potom bude rozlišení ve slávě. Jednota, zda již zde nebo tam, spočívá v té stejné lásce.“ Platí to i daru naší víry, který jsme dostali.

 

„Existuje jedno strašné tajemství, nad nímž nebudeme nikdy dost meditovat: Spása mnoha lidí závisí na modlitbách a na skutcích dobrovolného pokání údů tajemného těla.“

 

papež Pius XII., encyklika Mystici Corporis

 

Konat dobro ve skrytosti

„Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv, jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.“ (Mt 6,1)

Kdo koná dobro, aby ho viděli lidé, upoutává pozornost na sebe a nepřivádí nikoho k Bohu. Zastiňuje jim výhled na Boha. Stává se pro lidi pohoršením kvůli svému sobectví, kterým kazí Boží záměry s dary, které dostal. Jakou odměnu ještě čeká, když si přivlastnil a ukradl všechno pro sebe?

Každý z nás, kdo koná dobro nezištně a pro Boha, dostává svoji odměnu - světec, prostý věřící i ten, kdo hledá Boha a jeho spravedlnost. Světcova odměna odpovídá jeho poslání. Je odměněn tím, že plní svoje poslání, které je pro něj darem od Boha a tou nejsvatější a nejdůležitější věci na světě. Odměnou prostého věřícího člověka, odměnou každého z nás je čím dál více hlubší víra, její rozšíření a apoštolské účinky na druhých lidech. Bůh odměňuje naši osobní víru, když ve víře děláme to, co od nás žádá. Bůh rozšiřuje naši víru, aby byla vírou v duchu Církve, vírou apoštolátu a služby. A ten, kdo hledá, dostává odměnu v tom, že najde víru a v ní jistotu, že je na správné cestě.

Všichni, kdo konají dobro ve skrytosti, jsou odměněni ve své pokoře, protože se nedívají na sebe, protože nechtějí, aby je lidé viděli a chválili. Jejich odměnou nemusí být to, že budou žít v blahobytu. Bůh má svoji míru odměny.

Dávat „almužnu“ (míněno i duchovní) - to je něco, co vyrůstá z našeho nitra, ze srdce naší víry a má zůstat tajemstvím naší lásky. Kdo vytrubuje, že dává „almužnu“, jakoby znesvěcoval intimitu svojí víry a lásky. Chce, aby lidé obdivovali jeho samotného a ne Boží dobrotu, která se skrze něj projevuje. Vztah k Bohu takového člověka je po roztroubené almužně ubožejší, než byl před ní.

Opravdová „almužna“ nebo služba má být diskrétním ovocem víry a lásky.

Takovou „almužnou“ má být každý náš křesťanský skutek služby druhým, má to být milost, která se skrze nás vylévá do světa pro dobro druhých.

Takové almužny nám rozdával a tiše rozdává dodnes svými milostmi Ježíš, Boží Syn, který za svého veřejného působení ani sám nechtěl, aby se o jeho darech mluvilo. Dal nám příklad. A naznačil nám, abychom se nestarali a nebáli o odměnu. On ví a bude vědět o každém podaném poháru vody.

 

„Tvorové neuvidí námahu, jakou mě všechno stojí. Zůstane skryta v mém srdci. Snažím se o to, aby se na mě zapomnělo, a chtěla bych, aby mě nikdo neviděl, jen Ježíš... Co na tom záleží, jestli druhým připadám ubohá, hloupá, bez ducha a bez talentu...“

sv. Tereziez Lisieux

 

Diskrétní almužnu, tichou službu, která vyvěrá z naší víry a lásky, odměňuje Bůh podle své svaté míry. Světci se s touto odměnou uspokojovali a nezáleželo jim na tom, jestli budou lidé vědět o obětech, které přinášejí. V dramatu: „Člověk pro všechny časy“ se mluví o Sv. Tomáši Morovi: „Kancléřem se stal sir Tomáš More - učenec a v očích lidu světec. O jeho učenosti vydávají svědectví jeho spisy. Svatost je vlastnost, která se nedá tak lehko dokázat. Ale celé jeho chování a život dokazovali, že ji měl.“

Jak sv. More sám chápal tuto diskrétnost svatosti je poznat z rozhovoru s jeho přítelem Richardem, který se s ním radil, zda se má dát do služeb krále, který odpadl od Říma. More Richarda odrazoval kvůli tomu, že by to ohrozilo jeho svědomí. „Člověk má jít tam, kde nebude v pokušení,“ řekl mu a pokračoval: „Z vás by byl dobrý učitel.“ Ambiciózní Richard namítal: „Kdybych jím i byl, kdo by o tom věděl?“ More mu dal dobrou odpověď: „Kdo by o tom věděl? Vy, vaši žáci i vaši přátelé. A Bůh! To není špatné obecenstvo!“

podle kardinála J. Ch. Korce.


 

 

Návštěva papeže Jana Pavla II. v září 2001 v Kazachstáně přináší své plody. Mladá žena, která při této návštěvě působila jako překladatelka, se nechala pokřtít v katolickém chrámě. Informovali o tom ve Vatikánu. Sveta Barbasová (22) pracovala v Astaně pro vatikánské noviny L’Osservatore Romano jako překladatelka. V dopise novinám nyní podala zprávu o tom, že na Mši svaté s papežem Janem Pavlem II. pocítila přítomnost Boha: „Pro mnohé lidi byl tento okamžik zjevením, protože poprvé pochopili, co to znamená Katolická Církev,“ píše Sveta.

Podle Slovenského biskupského serveru

 

 

„Měli byste milovat svůj farní kostel, místo, ve kterém každému ukazujete, že jste Boží děti. Chodívejte tam pravidelně, dělejte jej přitažlivým a otevřeným pro všechny."

                                      Z katecheze Jana Pavla II.

 

 

Ve věčné blaženosti budeme žít v radostném spolužití, které se nyní předobrazuje a anticipuje v Eucharistii. Tehdy Duch přivede k plné zralosti všechny zárodky společenství, lásky a bratrství, které rozkvétají během našeho pozemského putování. Jak potvrzuje sv. Řehoř Nysský: „…jednotou Svatého Ducha spojení ve svazku pokoje se stanou všichni jedním tělem a jednou duší.“ (Hom. 15 in Cant.)

Z katecheze Jana Pavla II. 8.6.98

 


Požehnané vánoční svátky,pokoj a radost od narozeného Spasitele

                     přeje redakce

                                                    a všem žehná P. Humbert.

 

ORA PRO NOBIS


 

Osudný duben roku 1950.

 

Likvidace klášterů a řeholí, nazývána také „událostí tisíciletí“, zastihla otce Pavla Hnilicu jako studenta teologie v Trnavě. Bylo to v době, kdy se považoval již jako „snoubenec před svatbou.“

 

Otec Pavel, kterému se v paměti živě vybavují vzpomínky na temnou noc z 13. na 14.4. 1950, vypráví:

Bylo to kolem půlnoci, když někdo silně zabušil na dveře a křičel: „Tady státní bezpečnost! Otevřete!“ Do kláštera vešlo mnoho policistů a milicionářů. Bylo jich více než řeholníků v klášteře. Každý řeholník dostal jednoho „ochránce.“ Potom nám náčelník přečetl vládní příkaz, na základě kterého jsme se měli okamžitě přestěhovat na jiné místo.

„Vezměte si věci pouze na několik dní, ostatní věci vám budou poslané!“ dodal. Na balení jsme měli dvacet minut. V pokoji mně však můj strážník, kterému nás bylo líto, pošeptal: „Vezmi si všechno, co můžeš, protože ostatní již neuvidíš.“ Balení bylo velmi těžké, zvláště pro starší pátery, kteří žili v klášteře již mnoho desítek let. Ti byli bezradní a nevěděli, co dříve zachraňovat.

Potom jsme nastoupili do dvou přistavených autobusů a odjeli do neznáma. Všichni se trápili myšlenkou: „Kam nás vezou? Co s námi bude?“ O.Pavel necítil strach, pouze smutek, že jeho kněžské studium se tak nečekaně přerušilo. Vzpomenul si však na svoji maminku, která se už tolik let denně modlila za jeho kněžství. „Je vůbec možné, aby ji Pán Bůh nevyslyšel?“ ptal se o.Pavel v duchu sám sebe. Podařilo se mu vzít si s sebou i kapesní vydání Nového zákona. Jen tak naslepo jej otevřel a četl text, který náhodou padl do očí. „Ó vy nechápaví a slabí srdcem uvěřit slovům proroků. Což nepředvídali proroci, že mesiáš bude muset napřed trpět a jen tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26-27) V těchto slovech svého Mistra našel posilu, útěchu a odpověď na útrapy a pokušení přítomnosti. V jeho duši zavládl klid a vyrovnanost, jako nikdy předtím.

 

Soustřeďovací klášter.

 

Premonstrátský klášter v Jasové se stal prvním nuceným domovem pro deportované jezuity (Pozn. red. v Čechách byla situace analogická). „Ani sám provinciál jezuitů, který měl nad námi plnou moc, by nebyl schopen soustředit všechny jezuity Slovenska na jednom místě za tak krátký čas,“ poznamenal výstižně jeden kněz.

Po dobu jejich pobytu se kladl velký důraz na ideologickou převýchovu. Političtí komisaři to neměli snadné, neboť museli přesvědčovat jezuity střežené velkým množstvím dozorců, že se nenachází v koncentračním táboře, ale jen v tzv. „soustřeďovacím klášteře.“

Už při prvním školení rozdělili asi 145 řeholníků do tří skupin: na kněze, bohoslovce a bratry. Politický komisař promluvil těmito slovy:

„Konečně jste svobodní. Už vás nebudou terorizovat a zastrašovat vaši představení. Máte možnost volně se vyjádřit, zda chcete jít domů k rodinám, nebo studovat na Bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Náš stát vás osvobodil od tyranie jezuitské řehole.“

Při jiné příležitosti je přeškolovatel naváděl, aby se vyslovili pro věrnost patriarchovi v Moskvě. Je to přece Slovan, žije v socialistickém státě a má sympatie ke slovenskému národu, zatím co papež je cizinec, spojenec Ameriky, nepřítel pracujících. Nemusí se přitom zříkat ani své víry ani přesvědčení.

O.Pavel mu nato odpověděl:

„Soudruhu, není podstatné, kdo kde žije a s jakým režimem spolupracuje. Církev se neváže na politické systémy, národy nebo rasy. Kdyby byl svatý Petr přišel do Moskvy a ne do Říma, hlava naší Církve by byla v Moskvě a my bychom byli věrni Kristovu nástupci v Moskvě. To je stará církevní zásada: kde sídlí Petr a jeho nástupci, tam je i srdce Církve.“

Po každém školení bohoslovcům opět navrhovali možnost pokračovat ve studiu na teologické fakultě v Bratislavě, řeholním bratrům nabízeli výhodné zaměstnání. Všem zájemcům stačilo podepsat, že dobrovolně vystupují z řehole a mohli se dostat na svobodu.

Za deset dní na to byli jezuité, a s nimi i o.Pavel, převedeni do Podolínca. Tam již byli soustředění řeholníci z různých řeholí.

Podmínky v těchto soustřeďovacích klášterech byly velmi špatné. Spávalo se pohromadě, což bylo těžkým křížem hlavně pro starší kněze, kteří velmi těžko snášeli ztrátu soukromí. Strava byla nedostatečná, a tak se pocit hladu stal jejich stálým společníkem. V pracovní dny byl čas na modlitbu a Mši svatou omezen pouze na půl hodiny a Mši sv. nemohli sloužit všichni kněží, ale pouze jeden, který byl k tomu určen. Po krátkém pobytu řeholníci dospěli k novému chápání svého povolání. Dříve viděli své působení a úspěchy Církve v krásných kostelech, ústavech, školách, v dobročinných organizacích a tisku; nyní si uvědomili, že poslání Církve má širší záběr. Řeholníci, násilně vytrženi ze svých klášterů, skrze Boží milost hlouběji pochopili, že pravý cíl Církve je trpět, tak jako Kristovým pravým cílem bylo utrpením spasit svět. Kladli si otázku: „Co je prvotním cílem kněze?“ A dali si na ni i odpověď: „Být jako Kristus, co nejvíce se podobat Kristu! Ježíš po dobu svého působení kázal a vyzýval lidi k pokání. I Jan Křtitel a mnozí proroci též vyzývali k pokání. Ježíš učinil zázraky, ale i proroci a později i apoštolové dělali zázraky. Pouze Kristus však mohl zemřít na kříži a tedy jeho pravou vykupitelskou činností byla smrt a utrpení na kříži. A tehdy, když se zdál bezmocný a opuštěný, byl vlastně vítěz, který všechno přitáhl k sobě. Být spoluúčastníkem na tomto utrpení je tedy privilegiem, pravým posláním kněze. Jestliže utrpení přijmeme z Božích rukou jako součást Božího plánu s námi, naše zajištění nebude „frustrací“, ale apoštolátem právě tak potřebným a důležitým, jako je pastorace.“ V této bolestné zkoušce se pro ně stala skutečností slova sv.Pavla, která napsal Kolosanům: „Nyní se raduji v utrpení pro Vás a na vlastním těle doplňuji to, co chybí Kristovu utrpení pro jeho tělo, kterým je Církev.“

 

 

„Křesťan není na své cestě obrácení ponechán sobě samému,“ píše papež Jan Pavel II. ve své bule k Velkému Jubileu. „Díky nádherné výměně duchovních dober pomáhá člověku svatost druhého víc, než mu může uškodit jeho hřích. Jsou lidé, kteří po sobě zanechají přímo nadbytek lásky, přijatého utrpení, čistoty a pravdy, který potom zahrnuje a posiluje ostatní.“

 

 

Postupem času se měnil k lepšímu i postoj dozorců k řeholníkům. Zásluhu na tom měli hlavně představení, kteří nejen slovem, ale především vlastním příkladem ukazovali cestu mladším, nejednou dost temperamentním řeholníkům. Říkali jim: „Jako jsme byli zodpovědní za naše věřící, tak tady jsme zodpovědní za naše dozorce. Musíme se za ně modlit a vidět v nich ne naše věznitele, ale duše, které je třeba získat pro Krista. Odplácejme jim hrubost laskavostí, jejich hněv a zlost pokojem a vyrovnaností. Nesmíme na ně působit dojmem, že my jsme mučedníci a oni trýzniteli. Možná, že jsou mezi nimi i takoví kteří si myslí, že slouží lidstvu, když nás likvidují. Modleme se za ně a chovejme se tak, aby se jim otevřely oči. Ani je nenazývejme komunisty ani bezbožníky. Jsou našimi bratry, za které Kristus také zemřel.“

Bohoslovci se snažili využít každou volnou chvíli na studium. Tak se z podolínského kláštera, ve kterém bylo soustředěno okolo 600 řeholníků, stal velký seminář. Vědomosti získávali tak, že vedle svých profesorů pracovali anebo se s nimi procházeli a při tom poslouchali jejich výklad. Takové přednášky, zbavené všech nepodstatných krás, si s neobyčejnou silou a jasností získávaly trvalé místo v myšlení a srdci posluchačů. Učebnic bylo velmi málo, ale studenti si navzájem ochotně pomáhali. Jednotlivé řehole se tak mezi sebou sblížily. Po intensivním studiu následovaly zkoušky. Seminaristi přechovávali v sobě naději, že se jednou dostanou na svobodu a získané vědomosti jim umožní, aby mohli být vysvěceni na kněze.

Pro řeholníky bylo velmi vítanou úlevou, když jim správa tábora dovolila na určený čas pěstovat sport. Pod dozorem strážců mohli hrát na místním hříšti fotbal. Fotbalové střetnutí zorganizoval jeden příslušník SNB, náruživý fotbalista. První zápas hráli esenbáci proti řeholníkům. Uniformovaní mládenci však vysoko prohráli a pak vždy hrála proti sobě pouze smíšená mužstva. Sport byl tak velmi účinnou cestou jejich vzájemného sblížení.

V září 1950, tedy takřka 5 měsíců od násilného odtržení z klášterů, absolvovali mladí bohoslovci lékařskou prohlídku, po které většina z nich dostala povolávací rozkaz do vojenských pracovních táborů. O.Pavel Hnilica však na seznamu chyběl. Nejprve si myslil, že mu zjistili nějakou těžkou chorobu, ale brzy přišel na to, že to byl administrativní omyl. On jako jediný dostal povolávací rozkaz na vyšší, třítýdenní vojenské cvičení v Brně, které bylo možné absolvovat až po ukončení základní vojenské služby. On však nikdy předtím nerukoval!

 

Tajné kněžské vysvěcení v Rožnavě.

 

Následující „klášter“ byl v Pezinku. Tam již měli poměrně volný přístup do zahrady i do kostela, a tak o.Pavel hned využil situaci a na druhý den se vytratil a odcestoval do Nitry. V tamní nemocnici se nacházel jezuitský představený o. Mikuš. S o.Pavlem rozprávěli o možnostech kněžských svěcení. Více bohoslovců totiž dokončilo studium v soustřeďovacích táborech a od profesorů dostali „dimissiorales“, dokument potřebný k vysvěcení. Měl jej i o.Pavel. Byl to jeho nejcennější majetek, skrýval jej v obuvi mezi dvěma podrážkami.

24.9. propustili většinu mladých bohoslovců na svobodu s připomínkou, že dostanou pozvání na studium teologie v Bratislavě.

Do vojenského cvičení zbývaly o.Pavlovi 2 týdny. Snažil se je co nejlépe využít a spolu s dalšími třemi kandidáty začali hledat možnost vysvěcení. Když jeden druhému posílali telegram, ve kterém chtěli vyjádřit naději na vysvěcení, museli být velmi opatrní a zašifrovat to slovy např.: „Narodilo se nám dítě, přijď na křtiny!“

Jejich světitelem měl být nitranský biskup Eduard Nécsey. No, ale tento plán ztroskotal, protože dozorci nepovolili biskupovi prohlídku v nemocnici. Oznámili, že lékař ho přijde prohlédnout do biskupské residence.

O.Pavel se tedy vydal na cestu a pomoc našel u rožňavského biskupa Róberta Pobožného, který byl sice pod policejním dozorem, ale jeho strážci byli ještě poměrně benevolentní. O.Pavel v Rožnavě nikdy před tím nebyl. Znal jen jedno jméno: sestra Vladimíra Puškárová. Za několik hodin se sestřička vrátila se zprávou, že biskup Pobožný přijde do nemocnice ještě v ten samý den pod záminkou lékařské prohlídky. Vysvěcení vykoná hned, neboť neví, zda bude moci přijít i v následujících dnech.

Kolem 17. hodiny biskup skutečně přišel s doprovodem dvou dozorců. Lékař ho zběžně prohlédl a doporučil ho na podrobné vyšetření na infekční oddělení, kam jej dozorci nejevili ochotu doprovázet. Sestřička jim donesla občerstvení, neboť „vyšetření bude pravděpodobně trvat déle“. V nemocniční kapli již otce biskupa čekal o.Pavel. Po seznámení si biskup žádal dimissiorales a doporuční od provinciála. K jeho překvapení si o.Pavel vyzul botu. Pokusil se prsty odtrhnout podrážku, ale nešlo to. Sestřička mu na pomoc přinesla kleště, až potom se mu podařilo mezi podrážkami vytáhnout požadovaný dokument. Když biskup viděl zažloutlý a slabě čitelný papír, s úsměvem poznamenal: „Vždyť je to středověký dokument!“ Považoval jej však za platný.

Vysvěcení se konalo 29.9.50 na svátek svatého Michala archanděla, v nemocniční kapli za zavřenými dveřmi. Mimo přímých zúčastněných byli přítomni též sestra Vladimíra a jeden bohoslovec.

Vysvěcení probíhalo jednoduše, bez zpěvu, bez slavnostních ceremonii a okras. Ale duše o.Pavla jásala a byla naplněna vděčností: Stal jsem se knězem! Před odchodem se novokněz biskupa ještě zeptal, zda je ochoten podobným způsobem vysvětit ještě další bohoslovce. „S radostí, pokud to jen bude možné, vždyť je to mojí povinností. Uvidíme se, když přijdou další kandidáti,“ byla biskupova odpověď na rozloučenou.

V tento den se novokněz ještě vroucněji zasvětil Panně Marii. Slíbil Jí, že celé své kněžství chce pracovat v její službě a pod její ochranou.

Silně se ho dotkla skutečnost, že byl vysvěcen na kněze právě na svátek svatého Michala archanděla, který se zvoláním: „Kdo je jako Bůh!“ se jako první postavil proti Luciferu a pyšným andělům. Tato slova ho zaujala natolik, že se stala směrnicí jeho kněžství a později, když se stal biskupem, vepsal si je do svého erbu. Pomáhaly mu a dodávaly odvahu v těžkých situacích, kterých nebylo málo.

Po vysvěcení poslal o.Pavel Hnilica svým spolubratrům domluvený telegram: „Operace se podařila, pacient se cítí dobře, přijeďte na návštěvu.“

A tak se druhý den vydali do Rožňavy další tři kandidáti, mezi nimi i Ján Korec, nynější sídelní biskup nitranský (pozn. red. z jeho úžasně bohatých prací, které samizdatově sepisoval za pozdější doby totality, čerpává i tento časopis).

S touto velkou radostí se samozřejmě musel podělit i se svojí milovanou matkou: „Mamičko, moje i vaše touha se splnila, jsem knězem!“ byla Pavlova první slova. Matka se rozplakala a nebyla schopna říci ani slovo. Jistě měla stejnou, ne-li větší radost jako její syn.

 

Pod ochranou nebeských patronů.

 

Následovalo třítýdenní vojenské cvičení v Brně. Administrativním nedopatřením figuroval o.Pavel v záznamech ministerstva národní obrany jako vysloužený voják - záložník. Tento čas byl pro o.Pavla těžší, než pobyt v Podolinci. Tam měli zajištění řeholníci společný ideál, ale vojenské prostředí se svým jednáním mu ubíralo mnoho sil. Každý den se konala ideologická převýchova a povinné přeškolování. Byly to kurzy nenávisti proti američanům, kapitalistům, vojenským štváčům, reakcionářům a proti jiným skutečným i fiktivním nepřátelům socialismu. Po třech týdnech, 31. října 1950, dostal o.Pavel propouštěcí lístek do civilu. Byl jedním z prvních jezuitů, který se takto dostal na svobodu.

Na svobodě o.Pavel usilovně pracoval na zprostředkování dalších kněžských svěcení. Protože se informace podávaly nejbezpečněji osobním stykem, mnoho času trávil cestováním. Většině slovenským bohoslovcům přidělili totiž práci v Čechách. Pracovali v továrnách, u vysokých pecí, v koksárnách, v hutích a pod. Jiné zase povolali do vojenské služby. O.Pavel je informoval o možnostech svěcení, radil jim, jak získat dovolenku, jak se dostat do Rožňavy a s jakým heslem se představit biskupovi Robertu Pobožnému.

Několikrát doprovázel kandidáty osobně a asistoval při jejich svěcení. Pro ty, kteří byli od Rožňavy příliš daleko, vyhledal o.Pavel českého biskupa Kajetána Matušku.

V odhodlání těchto chlapců bylo cosi hrdinského a strhujícího. Věděli, jaké těžké břemeno na sebe berou, že se odsuzují na život plný nebezpečí, že nebudou mít klidného dne ani noci, že jim hrozí zatčení a vězení, a přece předstupovali před biskupa s pevným rozhodnutím obětovat se Bohu v jeho službě. Oči jim zářily štěstím a radostí, když biskup pomazal olejem jejich mozolnaté ruce.

Nejen seminaristi, ale i samotní biskupové museli být při těchto situacích velmi opatrní. Nechtěli znát ani jména svěcených, aby je v případě vyšetřování a věznění nemohli prozradit.

Zatčení se báli i ti nejodvážnější. Nebyl to strach před tím, co budou muset vytrpět, ale spíše strach z toho, aby nevyzradili a nepřivedli do neštěstí druhé. Komunistické vyšetřovací metody totiž neexistovaly jen ve formě fyzického násilí, používali se i drogy. Tak se potom stalo, že známí biskupové, představení řeholí, kteří se těšili úctě a důvěře lidu, se před soudem přiznávali k tomu, co nikdy nemohli udělat. O.Pavel si vzpomíná, že se jednou zeptal profesora farmakologie, se kterým si velmi dobře rozuměl, zda existují drogy, které mohou přinutit člověka, aby se přiznal k takovým ohavnostem, k jakým se v tom čase mnozí obvinění přiznávali před soudy. Profesor mu odpověděl: „Soudruhu, já ti mohu předepsat takový farmakologický preparát, že po jeho požití se přiznáš, že jsi zabil vlastní matku, rozřezal ji na kousky, snědl jako guláš a ještě dodáš, že ti chutnala.“ Dokonce mu řekl i jméno té drogy.

 

Od Pekingu přes Moskvu po Berlín.

 

Po vojenském cvičení se o.Pavel zamýšlel, co dále. Rozhodl se pro zdravotnický kurs, protože jako frekventant zdravotnického kurzu byl o.Pavel nositelem studentské legitimace, která mu umožnila nejen levnější cestování, ale mohl se s ní prokázat i při namátkových osobních kontrolách, které byly v té době časté. Při zápisu si od něho vyžádali podrobný kádrový posudek. Oblečen do vojenské uniformy řekl, že mimo vojenské knížky nemá u sebe nic, protože přišel přímo z kasáren. Sekretářka se na něho podívala a položetrovně řekla: „Od vás ty posudky ani nemusíme žádat. Vždyť kdo je lépe prověřen, než voják československé armády?“

Více než přednášky zaujala o.Pavla praktická cvičení v nemocnici. Pro věřícího lékaře, či ošetřovatele, to bylo obrovské pole apoštolátu. Po dobu své práce v nemocnici nikdy nezapomněl, že je knězem.

Během studií zdravotnického kurzu se o.Pavel odebral na Nový rok 1951 ke svým představeným, aby u nich podle jezuitské tradice obnovil řeholní sliby. V jedné bratislavské nemocnici našel otce Matěje Marka, který byl tajně jmenován za prvního zástupce jezuitského provinciála. Otec Marko unikl zatčení, protože v té barbarské noci se nacházel v nemocnici. Když se zotavil, zůstal v té samé nemocnici jako zaměstnanec.

„Přicházíte jako na zavolanou. Slyšel jsem o vaší činnosti a mám pro vás nové poslání. Tady je list pro biskupa, se kterým máte spojení. Nařizuji vám, abyste nejbližším vlakem odcestoval do Rožňavy a nechal se vysvětit na biskupa.“ Varovně dodal, že náboženská situace se ustavičně zhoršuje, a proto je potřebné něco dělat, dokud je čas. Slova otce Marka zasáhla jako blesk z jasného nebe. V podmínkách tajné pastorace byl připraven na ta nejrůznější překvapení, ale toto převýšilo všechny jeho představy. Odmítl to slovy, že se necítí být hoden zastávat tak zodpovědnou úlohu a není na ni připraven - vždyť pouze před třemi měsíci přijal kněžské svěcení s narychlo dokončenou teologií. Uznával, že situace si vyžaduje rychle se rozhodnout, ale navrhl hledat osobu schopnější a zkušenější. Když viděl otec Marko v jeho očích slzy, položil ruku na Pavlova ramena a otcovsky mu připomenul: „Právě jste si obnovili slib poslušnosti. Nařizuji vám tedy splnit můj příkaz. Nelekejte se nové zodpovědnosti. Zítra, když se vrátíte jako biskup, již mně nebudete muset poslouchat, ale dnes jste ještě povinen!“

Co vedlo otce Marka k tomuto nezvyklému a ráznému rozhodnutí? Protože nebyl zatčen s ostatními řeholníky, měl možnost podrobně sledovat další násilné zásahy Státní bezpečnosti do pravomocí katolické Církve, ke kterým došlo po likvidaci mužských řeholí. A ty byly skutečně kruté!

O.Pavel cestoval do Rožňavy nejbližším vlakem. Cestou se v jeho nitru odehrával těžký duchovní boj. S biskupem se setkal hned následující den před polednem. Beze slova mu odevzdal list otce Marka. Biskup Pobožný si jej pročetl, trochu se prošel po místnosti a potom mu řekl: „Já jsem rozhodnut, kandidátem jste vy!“

O.Pavel mu připomenul, že kandidaturu přijal pouze z poslušnosti a poznamenal: „Vy, Excelence, nemusíte s tím návrhem souhlasit a máte právo rozhodnutí změnit a vybrat jiného kandidáta.“

„Co se týče kandidáta, znovu opakuji: nemám námitky ani pochybnosti. Myslím, že jste na tuto úlohu dobře připraven, a vidím, že vám dobro Církve leží na srdci,“ odpověděl biskup a pokračoval: „Celá záležitost je po stránce Církve dost problematická, ze strany státu nám hrozí velké nebezpečí, a proto si to i já musím dobře rozmyslet. V případě odhalení budou následky pro vás i pro mně o mnoho těžší, než při prozrazení tajných kněžských svěcení.“

Biskup se potom zeptal o.Pavla, zda již byl přítomen na biskupském svěcení. „Ne“, odpověděl kandidát: „Toto bude pro mně první.“ Biskup se usmál: „I já budu světit biskupa poprvé. Musím si to nejprve prostudovat. Navrhuji, abychom se setkali večer o 17. hodině.“

O.Pavlovi zbývalo 8 hodin. Strávil je v biskupské katedrále před Svatostánkem. Promítal si hlavní úseky svého života. Musel připustit, že ani jeden z možných kandidátů neměl takovou volnost pohybu, jako on. Vojenské cvičení jakoby vymazalo jeho řeholní minulost a orientace na zdravotnictví výborně kryla jeho kněžskou činnost a umožňovala mu takřka nekontrolovatelný pohyb po území celého státu - od českého pohraničí až po východní Slovensko.

Otec biskup Pobožný přišel v domluveném čase. S o.Pavlem se skryl do tmavé místnosti, která sloužila jako skladiště. Když se za nimi zavřely dveře, otec biskup řekl: „Po delším uvažování a modlitbě jsem se rozhodl pro vysvěcení. K tomu vážnému rozhodnutí mně přivedla i ta okolnost, že dnes je svátek Jména Ježíšova a já jsem si vybral za biskupské heslo: In nomine Jesu - ve jménu Ježíše!“

Výzdoba místnosti pozůstávala jen ze dvou rozžatých svící. V takové místnost bez oken a za zavřenými dveřmi, se dne 2.1.51 konalo biskupské svěcení o.Pavla Hnilici. Před začátkem obřadu měl biskup v kněžském ornátu s kandidátem kratší rozmluvu. Připomenul mu, že normální biskupské svěcení je velkou slavností pro celou diecési, neboť to není tak častá událost. Je též významnou poctou a událostí pro nového biskupa. Přijmout však tuto úlohu v dnešní době není žádná vnější hodnost, ale mučednictví. „Jsi i ty připraven na mučednictví?“ obrátil se s otázkou na o.Pavla. „S Boží pomocí, jsem,“ zněla odpověď.

Hned po požehnání mu biskup - světitel řekl, že od této chvíle může i on světit kněze a v případě, že jeho, biskupa Pobožného, uvězní nebo izolují, může světit i biskupy. Nakonec mu připomenul, že mu nemůže určit žádnou osobní diecési, ale jeho diecése se rozprostírá od Pekingu přes Moskvu po Berlín.

„Z počátku jsem si ani neuvědomil, co mi tím chce říci, neboť taková diecése ve skutečnosti ani neexistuje. Myslel to duchovně a symbolicky: Mým prvořadým posláním bylo pomáhat pronásledované Církvi v zemích, kde vládl komunismus“.

Když se biskupové loučili, ani jeden z nich netušil, že se znovu uvidí až po mnoha letech - v Římě, na zasedání II. Vatikánského koncilu (pozn. red.: probíhal v letech 1962-65)

 

O.Pavel světí novokněze.

 

Po vysvěcení se vrátil do Brna a pokračoval jak ve studiu, tak i v tajné pastoraci. Po biskupském svěcení o.Pavla se však dozor u biskupa Pobožného tak velmi zpřísnil, že se s ním už nedalo kontaktovat. Zodpovědná úloha svěcení nových kněží dolehla nyní na nově vysvěceného biskupa Pavla.

Jezuitští představení seznámili s Pavlovou hodností představené ostatních řeholí, a ti se hned na ně obrátili se žádostí, aby o.Pavel vysvětil i jejich bohoslovce. Centrální štáb jeho činnosti byl v Brně na Konečného nám. č. 4 v 5. poschodí, kde se jako frekventant ošetřovatelského kursu a podnájemník u pana Karla Koláře usiloval o nenápadné vykonávání svého biskupského úřadu.

O.Pavel si uvědomoval, že studentský život mu dává snad největší možnost pohybu a mnohé příležitosti k tajné pastoraci. Když se absolventi zdravotnického kursu mohli zapsat na lékařskou fakultu, učinil tak i o.Pavel. Úspěšně zvládl přijímací zkoušky, ale do školy již nastoupit nemohl, protože později v té době na něho StB vydala zatykač.

První kněžské svěcení uskutečnil 25.2.51 v jedné z bratislavských nemocnic, kde ještě pracovaly řeholní sestřičky.

V určeném čase přišel do nemocnice a před vchodem se setkal se salesiánským klerikem. Byl to Josef Štamec, se kterým se poznal v soustřeďovacím klášteře v Podolínci. Pozdravili se a na otázku, co zde dělá, klerik řekl, že jde na návštěvu. O.Pavel mu odvětil: „Já také.“ Oba potom vešli do nemocnice, kde se jejich cesty rozdvojili, protože se jeden druhému chtěli z opatrnosti ztratit.

Měli se hlásit u určité sestřičky, která je osobně zavedla do bezpečné místnosti, určené na celebrování Mše svaté. Když o.Pavel vstoupil do místnosti, našel tam již Josefa, se kterým se jen před chvílí setkal před vchodem do nemocnice. Přijali to s úsměvem a o.Pavel vyjmul z aktovky Hostie, víno a ostatní potřebné věci. Asi po hodině vycházeli z nemocniční místnosti dva vděční a spokojení mladí lidé. Pronásledovaná Církev měla o jednoho kněze víc...

Kněžská svěcení vykonával o.Pavel nejčastěji koncem týdne a ve větších městech, kde se člověk mohl nejlépe ukrýt a nenápadně ztratit. Zpravidla je konal v nemocnici za pomoci ochotných sestřiček. Ale ani jim neřekl pravý cíl své návštěvy, ale požádal je, aby mu daly na 1-2 hodiny nějakou menší místnost, kde by si mohl za zamčenými dveřmi důvěrně porozprávět s přítelem, který sem za ním přijde a představí se určitým heslem. Občas vysvětil kandidáty v lese nebo v soukromých domech. Pro o.Pavla patří tato svěcení k nejkrásnějším duchovním zážitkům jeho pestrého a bohatého života.

Tato svěcení měla jednoduchý a krátký průběh. I přednáška biskupa Pavla k novokněžím bývala krátká. Obyčejně k nim promlouval těmito myšlenkami: „Nyní se vrátíte na vaše pracoviště a zdánlivě ty samé ruce se chopí těch samých nástrojů, lopat, jako před tím. Budou to však již pomazané ruce, ve kterých se chléb přemění na tělo Kristovo, a které budou moci rozdávat Boží milost. Vaše práce bude kněžskou službou, i když ji nebudete konat u oltáře a v kostele, ale v hutích, fabrikách a na poli. Ať náš Velekněz žehná vám i vaši činnost.“

Vzpomínajíc na tato svěcení po 35. letech, biskup Pavel hovoří:

„Musím přiznat, že ta tajná svěcení byla pro mně vnitřně vzrušující i bohatá. S kandidáty jsem měl vždy více společného: těžkosti, které jsme museli překonávat, víru a rozhodnutí, která nás k tomuto aktu přivedly. Nebylo zpěvu, ani hudby varhan. Ticho bylo přerušované jen šeptem našich modliteb, ale přítomnost Ducha Svatého se dala takřka nahmatat. Z očí novokněží zářila radost a odhodlanost, jaké nyní často nevidím ani necítím.“

O těchto tajných svěceních se z pochopitelných důvodů nedělaly žádné záznamy a dnes se otec biskup neví přesně rozpomenout, kolik kleriků vysvětil na kněze. Odhaduje však, že jich mohlo být 40 až 50.

 

Neobyčejné skládání řeholních slibů.

 

Do tohoto období spadá i zážitek, který se o.Pavlovi hluboko vryl do paměti. 30.7.51 dostal šifrovaný telegram od pátera provinciála Marka, aby odjel do určitého severomoravského města a přijal řeholní sliby mladého jezuitského novice, který tam byl ve vojenském pracovním táboře. Sliby se měly skládat druhý den na svátek sv. Ignáce, zakladatele jezuitských řeholí. Páter provinciál znal ale pouze jméno novice a název města, kde pracoval. O.Pavel se hned vydal na cestu, i když nevěděl, jak ho tam najde.

Ve vlaku si k němu přisedla studentka. Dal se s ní do řeči a za chvíli se spřátelili. Dívka se ho mezi řečí zeptala, kam cestuje a odpověděl, že jde navštívit přítele, který zde slouží na vojně, ale neví jak ho najde. „To bude velmi těžké,“ podotkla dívka: „Ve městě jsou čtyři kasárna. Ale můj snoubenec je důstojník, přepokládám, že bude moci zjistit, kde je váš přítel.“ Do města přijeli kolem poledne a dívka hned z nádraží telefonovala svému snoubenci - důstojníkovi, který byl k o.Pavlovi velmi přátelský. Zjistil, že Pavlův přítel je v kasárnách mimo město, slíbil však, že zařídí, aby dostal volno a mohl se s o.Pavlem setkat ještě ten den! Setkali se večer. O.Pavel se představil svému novému příteli a vysvětlil, proč přišel. Domluvili se, že se na druhý den opět setkají ráno v 5 hodin, v lesíku u kasáren.

Když se sešli, o.Pavel vyndal z kufříku věci ke sloužení Mše svaté. Kufřík položil na vyčnívající skálu, přikryl ho, aby tak  posloužil jako oltář. Místo kalicha použil jednoduchý pohárek. Když přišli k obětování, zjistili, že nemají vodu. O.Pavel se na chvíli zastavil a pohled na orosenou trávu mu vnukl, co má udělat. Setřásl do kalicha dvě kapky rosy a pokračoval ve Mši svaté.

 

Obřad skládání slibu se konal před svatým přijímáním. O.Pavel řekl novicovi: „Podívej se drahý bratře, já jsem skládal tyto sliby před devíti lety v kapličce osvětlené svíčkami a vyzdobené květinami za přítomnosti celé jesuitské komunity. V tomto lesíku jsme se setkali jen my dva. Ale nejsme ve skutečnosti sami: Bůh je s námi a duch svatého Ignáce je zde též přítomný. Ty nedáváš Bohu méně, než jsem dal já, ale naopak dáváš víc, neboť se obětuješ v době, kdy se tímto vystavuješ velkému osobnímu nebezpečí. Pán ve své štědrosti ti to jistě mnohonásobně vynahradí. A bude tě posilovat ve tvém rozhodnutí kráčet cestou, kterou jsi si dnes vybral.“

 Novic potom vyslovil formuli zasvěcení a po společných modlitbách se oba objali, rozloučili, aby se již více nesetkali...

 

Tajná činnost o.Pavla odhalena.

 

Přestože o Pavlově kněžství a biskupské hodnosti vědělo málo lidí, jeho činnost postupně vyšla najevo. Početné návštěvy, rozsáhlá korespondence, časté cesty i panu Kolářovi dávno prozradili, že není obyčejný student. Nikdy se ho však nezeptal, co dělá, jen ho před každou cestou otcovsky napomínal, aby si dával pozor, protože se mu může přihodit něco velmi nepříjemného.

V polovině srpna se vrátil z Prahy, kde uskutečnil svěcení. Domácí pán jej hned informoval, že po dobu jeho nepřítomnosti ho hledali „dva přátelé“. To by nebylo nic zvláštního; za o.Pavlem chodilo mnoho lidí, ale tito „dva přátelé“ byli jaksi velmi podezřelí. Nedali se odbýt, přestože jim pan Kolář říkal, že o.Pavel šel na Slovensko do hor (tak to obyčejně říkal, když jeho podnájemník odešel a byl mimo bydliště). Rozhodli se, že budou na něho čekat, dokud se nevrátí. Musel jim pootvírat všechny místnosti, aby mu uvěřili, že jeho podnájemník je skutečně mimo domov. Odešli jen proto, že je přesvědčil, že se vrátí nejdříve za dva až tři dny. Když se o.Pavel zeptal svých přátel a známých, zda ho v ten den hledali, dostal od každého zápornou odpověď.

Dne 21.8. se vrátil do Brna z jiné cesty, tentokráte po Slovensku. Do svého pokoje vkročil s bušícím srdce, zda jej tam již nečekají. Oddechl si, když viděl, že všechny předměty jsou na svém místě, jako před třemi dny. Vzal si aktovku ve které měl věci potřebné ke Mši svaté a rozhodl se, že půjde ke známým sestřičkám nedaleko Brna a tam ji bude sloužit.

Utíkal na nádraží, ale vlak mu ujel „před nosem“. Trošku ho to rozzlobilo, že na další vlak bude muset čekat dvě hodiny. Když nakonec přišel do kláštera, nešel na vrátnici, ale obešel budovu a šel k ohradě. Tam uviděl známou sestřičku a posunkem jí dal najevo, že si s ní chce promluvit. Ta mu překvapeně stačila říci pouze: „Vy jste ještě tady? Vždyť jsme vám vzkázali, aby jste sem již více nechodil. Hledala vás tady policie, právě před půl hodinou odešli.“ Později se o.Pavel dozvěděl, že to ráno přišlo do kláštera asi 20 policistů a prohledali jej. Odešli jen krátce před jeho příchodem. Kdyby nebyl zmeškal vlak z Brna, určitě by ho chytili! Po příchodu domů jej ve dveřích čekal pan Kolář a plakal a s otcovskou starostlivostí mu domlouval: „Pane Pavle, pane Pavle, nyní je už všechno ztracené; doplatil jste na to, já jsem vás varoval, aby jste byl opatrný a tolik necestoval, aby jste neriskoval.“

„Co je ztracené, co se stalo?“ zeptal se o.Pavel. A domácí pán vysvětloval, že ti „dva přátelé“, kteří ho před nedávnem hledali v bytě, byli vlastně z StB a domovnice je má okamžitě uvědomit, až se vrátí.

„Nebojte se,“ utěšoval o.Pavel vylekaného domácího pána: „Nic se mi nestane, vždyť jsem nic špatného neudělal.“ Ale pan Kolář musel vidět, že sám nevěří vlastním slovům.

O.Pavel se zpočátku skutečně bál, ale potom si vzpomněl, že druhý den je svátek Panny Marie. Řekl si: „Jí jsem se zasvětil a jsem v jejích rukou a Ona, která rozšlapala hlavu hada, jistě mě osvobodí z rukou jeho přisluhovačů.“

Pomodlil se k Ní třikrát Zdrávas Maria a Pod ochranu tvou... Hned se mu ulevilo a cítil se klidnější. Rychle ještě prohlédl své věci. Zničil všechno, co by ještě mohlo poukazovat na jeho biskupskou činnost, zejména korespondenci. Šel spát o půl noci. Většinou vstával před šestou, aby mohl sloužit Mši svatou, dokud domácí pán ještě spal. Ráno 22.8. však Mši svatou nesloužil, ale hned odešel do kapucínského kostela u nádraží. Modlil se a meditoval, aby mu Pán Bůh vnukl, co má udělat. Cítil, že jeho brněnské období končí a je třeba myslet na nové působiště.

Okolo deváté hodiny vyšel z kostela a rozhodl se, že se vrátí do bytu, vezme si odtud nejpotřebnější věci a odjede do Bratislavy, aby se poradil s o.Markem a jinými přáteli. Nasedl do tramvaje, která jela okolo domu, ve kterém bydlel. Když domovnice, která měla policii uvědomit o Pavlově přítomnosti seděla venku, rozhodl se, že do domu nevstoupí. Odešel za svým spolužákem Václavem Kubíčkem a vysvětlil mu, o co jde. Václav se hned nabídl, že půjde a zjistí, zda jsou u něho v bytě policisté. Když ne, přinese Pavlovi osobní věci, aby mohl odjet z Brna. Setkat se měli u jiného přítele, Josefa. Když ale o.Pavel k němu přišel, přátelé mu řekli, že Josef ho šel již před hodinou navštívit. Ani Josef, ani Václav se však nevraceli. A tak se za nimi odebral třetí, ale nikdo z nich se nevracel. O.Pavel se plný úzkosti odebral do kostela a tam celý den proklečel. O nocleh prosil řeholní sestřičky, usnout však nemohl. Celou noc probděl v modlitbách za přátele, o které se začal velmi bát.

Druhý den ráno se přes přítele, který znal jistého důstojníka, dozvěděl, že přátelé se chytili do pasti. Policie přišla do Pavlova bytu již o šesté ráno. Nejméně deset policistů obsadilo dům a dvacet jich bylo rozestaveno po ulicích v blízkosti domu. Byli tam nepřetržitě celý den, celou noc, až do desíti hodin následujícího dne.

Všechny tři přátelé pustili po důkladném vyšetření na druhý den domů. Nyní se museli každý den hlásit na policii, a jakmile by se setkali s o.Pavlem, měli to ohlásit. František mu se vší vážností řekl: „Jestli chceš zůstat na svobodě, tvůj další pobyt v Brně je vyloučen. Musíš odtud odjet. Tady máš tento svrchník a klobouk a nejbližším vlakem odjeď z Brna!“ Sotva si o.Pavel sedl do vlaku a zrekapituloval si drama posledních hodin, vyrušil ho poplach. Policejní prohlídka! Hledají zběha. O.Pavel si myslel, že se to vztahuje na něj. Řekl si: „Pánu Bohu poručeno. Nyní jim už neuniknu.“

Prohlídka však skončila dříve, než se dostali do jeho vozu, hledaného utečence našli dřív.

V Bratislavě šel za otcem Markem. Když mu podrobně popsal situaci, provincial řekl: „Musíme vysvětit nového biskupa!“

Po dvou dnech vroucí modlitby se rozhodli pro o. Jána Korca (pozn. red. jde o již zmíněného současného sídelního biskupa nitranské diecéze). Vysvěcení se konalo v noci na 25.8.51 v bytě Jána Korca v Bratislavě. Vysvěcení začalo kolem půlnoci, když již všichni spali. Tam se zamkli, zatemnili okna a začali slavit Mši svatou, při které o.Pavel vysvětil svého přítele a spolubratra na biskupa. V tom nočním tichu a samotě to bylo věru nejjednodušší svěcení na biskupa v dějinách Církve.

 

Když ho hledají, ještě ho nemají.

 

O.Pavel věděl, že byl na něj vydán zatykač a že ho hledají. Přátelé ho prosili, aby se skryl, než zařídí jeho odchod za hranice, ale o.Pavel neposlechl. Začal uvědomovat své spolupracovníky, aby ho v Brně již nehledali, aby čekali, než se ohlásí z nového působiště. Procestoval celé Slovensko od Bratislavy až po Košice, a uskutečnil i několik cest do českých krajin. Často se mu stalo, že se policie na něho vyptávala před jeho příchodem, anebo krátce po jeho odchodu. Chvála Bohu, nikdy ne v době, kdy tam byl. Hledali ho i v rodném Uňatíně. Jeho matce dva tajní říkali, že jsou jeho přátelé; zda neví, kde je a kdy přijde. Matka z jejich rozhovoru pochopila, že o.Pavla neznají, a tak jim nic neprozradila. Jejich návštěva ji však i potěšila. „Když ho hledají, ještě ho nemají!“ A ještě vroucněji se modlila za jeho ochranu.

O.Pavel byl při svých cestách velmi opatrný. Nechal si narůst vousy, nosil tmavé brýle, klobouk se širokou střechou a ve vlaku si téměř vždy našel společníka, aby z nádraží nevycházel sám. V té době bylo na mnoho lidí vydán zatykač. Policie věděla, že mění místa pobytu, proto je hledala ve vlacích i na nádražích. Tajní i uniformovaní policajti, rozestavení po nástupišti, čekali na příjezd vlaků a pozorovali, jak lidé reagují na jejich přítomnost - zda se někdo nerozhlíží kolem sebe, nebo nejeví známky strachu a paniky, nebo nevběhne zpět do vlaku. O.Pavel se však uměl ovládat a nereagoval na tuto taktiku pronásledovatelů. Většinou držel za ruku či v náruči dítě, a tak si ho policajti zpravidla nevšimli.

Cestoval na falešné doklady, ke kterým se dostal poměrně snadno. Sestřičky mu v nemocnici odkládaly průkazy zemřelých pacientů. Na průkazech se potom vyměnila pouze fotografie. Dělalo se to velmi amatérsky, ale na zběžné policejní prohlídky to stačilo.

Jednou cestoval do Zvolena a cestou si povídal s jednou maminkou a její malou dcerkou. Hrál si s ní, kolébal ji na kolenou a krmil ji cukrovím. Když vystoupil z vlaku, byl mezi prvními, co se odebrali k východu. Tam ho zastavila tajná policie, aby se legitimoval. O.Pavel pomalu sahá do kapsy, aby vytáhl doklady, samozřejmě falešné, když v tu chvíli jej doběhla jeho malá z vlaku a objala mu nohy. O.Pavel ji vzal na ruce a přitulil k sobě. Děvčátko ho začalo líbat; na to policajt resignovaně mávl rukou, že může odejít...

Koncem srpna se ocitl v mimořádně nebezpečné situaci. Cestoval vlakem z Bratislavy do Trnavy. Na sezení bylo volné již jen jedno místo, vedle příslušníka SNB v uniformě. Nikdo si k němu nechtěl přisednout, i lid si zachovával odstup. O.Pavel si však k esenbákovi přisedl a pustil se s ním do řeči. Hovořili o rodině, o počasí a policista byl velmi rád, že s ním někdo mluví. Když se vlak pohnul, vstal a zvolal: „Kontrola osobních průkazů!“ O.Pavel si začal rozepínat kabát, ale policista mu však zadržel ruku se slovy: „Vy nemusíte, vždyť vás již znám.“ Byla to náhoda, že v celém vlaku nezkontroloval pouze jediného člověka, a to právě toho, na kterého byl vydaný zatykač?!

O.Pavel prosil o radu své přátelé a jejich odpověď byla jednoznačná: Na určitý čas se vytratit z dohledu. Tady vznikl i plán jeho odchodu za hranice. Bylo by dobré odejít do Říma a referovat Svatému Otci o situaci v pronásledované Církvi.

Další světlo a Boží vůli hledal po dobu osobních duchovních cvičení u sestřiček v jedné pražské nemocnici. Obnovil své zasvěceni se Panně Marii a prosil Ji i své oblíbené svaté, aby mu pomohli najít odpověď na otázku: „Co chce ode mne Pán Bůh?“

Rozhodl se odejít za hranice. Byl rád, že když se dostane do Říma, bude moci Svatého Otce ujistit o věrnosti utlačované Církve k Petrovi. Před odchodem navštívil biskupa Jána Korca, se kterým probrali náboženskou situaci, aby o ní mohl přesně informovat Svatého Otce. Současně jej ujistil, že za půl roku bude opět doma.

3.12.51 přešel se skupinou utečenců hranice do Rakouska. Zpět do své vlasti se však mohl vrátit až v roce 1989... za 39 let...

 

Odloučený, ale o to vroucněji spojený se svým rodným domovem.

 

Následující zastávkou byl Innsbruck. Generální představený mu zde nařídil pokračovat v dalších studiích teologie (doktorát). Toto období bylo pro něho velmi bolestivé, protože pochopení nenašel ani u svých nejbližších. O.Pavel píše v dopise svému příteli, Felixovi Litvovi, kterého vyslal do Říma již několik měsíců před svým odchodem: „.....Když od tebe nepřicházela dlouho žádná zpráva, sám jsem se rozhodl odejít ven. Byl jsem si vědom nebezpečí, kterému se vydávám, ale chtěl jsem mít jistotu, abychom nedělali něco proti vůli Svatého stolce....

 Ale je potřebné o věci podrobněji informovat, proč a jak k tomu došlo. (Myslí zde na své biskupské svěcení.) ...Toto byl cíl mé cesty, proč jsem se vystavil tak mnohému nebezpečí. Ne, abych se sám uchránil před nebezpečím, to jsem se mohl skrývat s menším rizikem doma...“ Neustále se snažil získat nové informace o Československu. A tak tajně přecházel rakousko - německou hranici v lesíku na místě, kde nebyla kontrolovaná. V Mnichově se totiž nacházeli Slováci, kteří pracovali pro rádio Svobodná Evropa. V průběhu šestiměsíčního pobytu v Innsbrucku vykonal o.Pavel tuto nebezpečnou cestu pětkrát. Tady napsal i práci o situaci věřících v Československu, na základě které mohl odcestovat do Říma. V Římě potom napsal rozsáhlejší, 200 stránkovou práci o komunismu. Byla to samostatná brožurka, vyšla v roce 1954 pod pseudonymem a byla přeložena do devíti jazyků. Hluboce dojala i Svatého otce, a tak zůstává o.Pavel na žádost vatikánského Státního sekretariátu v Římě. Nejvíc ho potěšilo vyrozumění, kterým Svatý stolec schválil všechny postupy katolické Církve na Slovensku. Biskupu Jánu Korcovi udělil všechny pravomoci potřebné na pastoraci v podmínkách, kde není možné spojení s Římem. „Byl to nejšťastnější den od mého odchodu z vlasti.“

 

O.Pavel 4x prosí Svatého Otce Pia XII. o dovolení vrátit se na Slovensko a osobně oznámit rozhodnutí Svatého stolce. Svatý Otec však jeho prosbu zamítá slovy: „Není třeba obětovat generála pro služby, které může vykonat i obyčejný voják. Ty jsi potřebnější tady, doma je nástupce, který má všechny pravomoci, aby mohl pokračovat ve tvém díle.“

Na II. Vatikánském koncilu se biskup Hnilica setkává se slovenskými biskupy. Zvlášť velké přátelství jej spojuje s nitranským biskupem J.E. Mons. Eduardom Nécseyom.

Slovenští biskupové písemně pověřují o.Pavla, aby podal zprávu o stavu Církve v jejich zemi. Udělují mu k tomu plnou moc.

O.Pavel Hnilica nebojácně zpracoval diskusní příspěvek, který přednesl ve jméně biskupů, kněží i řeholníků své vlasti. Tisk celého světa komentoval jeho projev a označoval jej za jeden z nejpozoruhodnějších, jaké na koncilu zazněly. O měsíc později byl  v komunistickém tisku v Československu označený za „zrádného emigranta,“ který, nikým nepověřený mluvil ve jménu Českého a Slovenského lidu, který zradil.

 

Jeho biskupské svěcení bylo zveřejněné papežem Pavlem VI. během II. Vatikánského koncilu, přesně 13.5.64, v den výročí prvního zjevení ve Fatimě.

 

Snad nejznámější epizodou ze života otce Pavla je zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, které tajně vykonal zázračným a odvážným způsobem 25.3.84 přímo v Moskvě! V ten stejný den papež Jan Pavel II. sjednocen se všemi biskupy světa vykonal zasvěcení v Římě před sochou Panny Marie z Fatimy. „Toho 25.3.84 mě nesla sama Panna Maria jako ve svém náručí..,“  říká biskup o. Hnilica.

 

Pozn. red.: Podrobnější popis této odvážné cesty otce biskupa do Moskvy byl popsán v Mariině době č. 1/99, kterou je možné získat na adrese redakce.

 


 

Ten, kdo se i utrpením snaží plnit Boží vůli, je užitečný i pro bližního. I když je ochromen ve vnější činnosti, i když je uzavřen ve své samotě, vyzařuje okolo sebe vlnu duchovního světla, ze kterého mohou mnozí čerpat.

Jan Pavel II, Budapešť, 20.8.91

 

 

 


Zodpovědný redaktor:

p. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP

 

Slovenská verze časopisu Máriina doba, ze kterého některé články přebíráme, vychází s církevních schválením Biskupského úřadu Spišské kapituly. Články bez uvedeného imprimatur jsou teologicky recenzovány.