Mariina doba
Číslo 1/2002

Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme. .... Sv. Tomáš z Vilanovy

Matka Eucharistie

Každého upřímně věřícího člověka, který se zamýšlí nad událostmi evangelia, mohou vnitřně oslovit ty nejrozmanitější myšlenky. Myšlenka zároveň může vzbuzovat touhu a nadšení pro odhodlání zjevit světu pravou krásu života ve spojení s Ježíšem a Marií. V této touze by člověk možná rád zažil zkušenost, kdyby se vrátil o 2000 roků zpět, být přítomný jako obyčejný pastýř při narození Božího dítěte; uctít si ho za přítomnosti čisté Marie a Josefa, anebo poslouchat jeho slovo radostné zvěsti o Božím království. Ale tuto touhu nemůžeme a nemusíme zařadit do dávné minulosti, je možné ji naplnit i dnes. Otec, ve své všemohoucnosti a nadevše v lásce k svému milovanému lidu, dává možnost, aby každý, kdo vírou přilnul k Božímu Beránkovi, mohl prožít zkušenost Nazareta, Betléma, Káně Galilejské anebo Jeruzaléma. Ten stejný Ježíš, kdysi narozený v Betlémě, se rodí na našich oltářích. Podobně jako prostým pastýřům, zasaženým Boží milostí, kteří se přicházejí poklonit vtělenému Slovu, i nám se nabízí možnost adorace Ježíšova živého těla v Eucharistii (srv. Lk 22,19). I my máme možnost být šťastnými lidmi v zástupu poslouchajících zvěstování radostné zvěsti, když s úctou posloucháme, anebo čteme Boží slovo. I my můžeme být spolu s Marií při Ježíšovi v čase jeho oběti na kříži, když se pozorně srdcem zapojujeme do slavení Mše svaté. Dokonce se můžeme stát i svědky zmrtvýchvstání, když žijeme upřímně z víry, v radostné naději na věčný život. Opravdu, Ježíš je zde. Tak jako byl kdysi živý, podobně i dnes je aktivně přítomný v našich starostech i radostech. Ježíš milující a nám se darující.
Od zrození svaté církve jsou oči jejich dětí zaměřené na Eucharistii. Ona je životodárnou silou pro společenství lidí obdařených vírou, uprostřed kterého je přítomný živý Bůh. Evangelijní událost o ztracení dvanáctiletého Ježíše nás vede do Jeruzalémského chrámu (podrobněji viz. MD 1/2001). Malý Spasitel, kterého hledají Marie s Josefem v davu mnohých poutníků, je nalezen na nejposvátnějším místě tehdejší doby. Tam se ptá své matky, která mu připomíná bolest, s jakou ho hledali: "Nevěděli jste, že musím být tam, kde jde o mého Otce?" (Lk 2,49). Ježíš je Boží Syn a učí nás poznávat Otcovu lásku. I touto větou, adresovanou čisté Panně a jeho pěstounovi Josefovi, nám chce odkrýt další světlo milosti, vyzařující z jeho Nejsvětějšího Srdce. Podobně, jako ho jeho milovaná matka po bolestném hledání našla v chrámě, i my máme orientovat svůj duchovní život na naše chrámy, které jsou na zemi nejvzácnějším místem Boží chvály a díkůvzdání. Výjimečná svatost těchto prostor vůbec nespočívá v honosné kráse kulturních památek, ale především v Eucharistické přítomnosti Božího Syna, přítomného mezi námi. V evangeliu se nachází zmínka o tom, jak Ježíšovi učedníci obdivovali krásu Jeruzalémského chrámu, který židé stavěli čtyřicet roků. Ale jeho duchovní vznešenost je menší oproti nejjednodušší kapličce, ve které svatostánek uchovává ten nejcennější poklad víry - Eucharistii. Ano, Ježíš mezi námi, oděn chudobným rouchem bílé Hostie. To je sám Bůh, to je živá láska nabízená člověku, jako skutečný pramen života… Rozjímaje nad událostí nalezení dvanáctiletého Spasitele, nás milující matka Maria učí vytrvalému hledání. Mnohé zkušenosti z běžného lidského života nám představují naši křehkost, ve které ztrácíme spojení s Ježíšem a snažíme se víc důvěřovat sobě. Až později si uvědomujeme svoji neschopnost či slabost a obrátíme se na Toho, kterému je všechno možné. Maria nás vede k neustálému hledání Ježíšovy tváře, abychom žili neustále pod jeho milosrdným a odpouštějícím pohledem. Maria chce, aby se oči jeho milovaného Syna setkaly v osobním pohledu s našimi a ve chvíli svatého přijímání vzájemně splynuly. Ano, po tom touží Maria, neboť ona nejpravdivěji zná svého Syna. Ona ví o nekonečné lásce zjevené v Jeruzalémském večeřadle, když nabídl poprvé sebe sama v kousku proměněného chleba, slovy: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává." (Lk 22,19). Maria ví o lásce, kterou její Syn touží přicházet k bídnému lidskému stvoření, aby ho svojí milostí proměnil, očistil a posvětil. Chvíle svatého přijímání musí být pro upřímně věřícího člověka skutečnou slavností srdce. Maria, jako dobrá matka, by nám s láskou připomenula: "Děti, chraňte se neuváženého, tradičního přijímání Eucharistie. Každé setkání s mým Synem musí být pro vás šťastným zážitkem. Po bolestném třídenním hledání i já jsem byla šťastná, když jsem opět mohla obejmout mého milovaného Syna"… Ano, po dobu svého pozemského putování k Otci, prožíváme mnohé vzácné chvíle. Ale mezi všemi se bude vždy vyjímat chvíle, ve které živý Bůh s plností své lásky přichází k člověku a dělá si v jeho duši nový Betlém. Je to chvíle, v porovnání s délkou lidského života tak velmi zanedbatelná! Ale přitom zcela jistě patří mezi ty nejcennější a nejvznešenější.
Poselství Panny Marie z Fatimy z roku 1917 se stalo podnětem, aby se ve svaté církvi zavedla úcta k Neposkvrněnému Srdci naší milující Matky. Zjevení Svaté rodiny blahoslaveným dětem, Hyacintě, Františkovi a sestře Lucii v říjnu 1917, nám prozrazuje důležitost vtělení Božího dítěte a jeho milostivou přítomnost mezi námi. Omilostněné děti jsou při vidění zaujaté malým Spasitelem, který s výrazem laskavé tváře žehná celému světu. Zajisté i touto událostí Boží prozřetelnost skrze Pannu Marii chtěla ukázat lidstvu na dárce věčného štěstí, tak blízko přítomného v životě celé lidské rodiny. Maria, jako matka Eucharistie a zároveň naše milovaná Matka, volá všechny do příbytku jejího Neposkvrněného Srdce, usměrňuje pohled víry svých dětí na bílou "obyčejnou" Hostii a s láskou připomíná: "To je skutečně můj Ježíš a náš Bůh. Přicházejte k němu s důvěrou a milujte ho ze všech svých sil, neboť jen v něm může najít lidstvo plnost života"… Opravdu v něm máme všechno potřebné pro naši spásu, podle vůle prozřetelnosti Otce. "Neboť Bůh chtěl, aby v něm přebývala všechna plnost a aby skrze něho smířil všechno se sebou, když pro jeho krev na kříži přinesl pokoj všemu, co je na zemi i co je na nebi." (Kol 1,19).

podle P. Marka Marcela Toroka, OFM

Přemilí synové, jak vás Ježíš miluje! Jeho Božské Srdce je výhní planoucí láskou k vám! Pro lásku k vám sestoupilo Slovo z lůna Otcova do mého panenského lůna Matky a stalo se Člověkem. Pro lásku k vám žil Ježíš životem pokorným, chudým, skrytým, stráveným v modlitbě a práci. Pro lásku k vám vzal Ježíš na sebe utrpení, pokoření a ústrky. Pro lásku k vám se stal Ježíš Mužem bolesti, přinesl se jako oběť na kříži. Pro lásku k vám se nechal odsoudit, vysmívat, mučit, ukřižovat a zabít. Pro lásku k vám vstal z mrtvých a vystoupil na nebe, kde sedí po pravici Otce. Pro lásku k vám zůstává Ježíš stále přítomen mezi vámi jako oběť ve svátosti Eucharistie. Pro lásku k vám dal vám také svou Matku... (11.9.88)

Nikodém, had a kříž

"Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: 'Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!' Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: `Horlivost pro tvůj dům mne stráví.´ Židé mu řekli: 'Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?'" (Jn 2, 13-18)

I když Ježíše nikdo nepřivítal v chrámu, který je domem jeho Otce, nedomáhal se svých práv. Tento pozemský chrám pomine a on, který je opravdovým chrámem ve kterém přebývá Bůh, jednou vstane ve slávě. Byl rozhodnut, že důkazy o svém Mesiášském poslání omezí na vyučování a konání zázraků. Během těchto dní vykonal, o mnoho více zázraků, než je zaznamenáno. Evangelium říká, že mnozí v něho uvěřili když viděli zázraky, které konal. Jeden člen velerady nejenže uznal autentičnost zázraků, ale i připustil, že ten, kdo koná tyto zázraky, musí být od Boha.

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, jeden z nejpřednějších mužů u Židů. On přišel v noci k Ježíšovi. (Jn-3,1-2)

Podle všech lidských měřítek byl Nikodém muž moudrý; dobře se vyznal v Písmech, byl zbožný, protože patřil k sektě farizejů kteří si zakládali na vnějších detailech náboženských obřadů. Nikodém však nebyl beze strachu, alespoň zpočátku, díky tomu si vybral na rozhovor s Pánem noc, kdy ho závoj tmy zahaloval před pohledy lidí.
Nikodém je "noční postava" evangelia, protože kdykoliv se s ním setkáme, je právě tma. Jeho první návštěva se podle popisu odehrává v noci. Později také v noci, Nikodém jako člen velerady promluví na obranu našeho Pána a prohlásí, že nikoho nemohou odsoudit bez vyšetřování. Na Velký pátek, v noci po ukřižování, přišel Josef z Arimatie, ale:

Přišel i Nikodém, ten, který u něho byl tehdy v noci, Přinesl asi sto liber směsi myrhy s aloe. (Jn 19,39)

I přes společenské překážky, které mu bránily projevit zájem o božského Učitele, přišel za ním, když byl během Velké noci v Jeruzalémě. Přišel vzdát úctu Kristu, ale velmi brzy zjistil, že tento druh obdivu nestačí:

"Rabi, víme, že jsi přišel od Boha jako učitel, neboť nikdo nemůže dělat taková znamení, jaké děláš ty, pokud s ním není Bůh." (Jn 3,2)

I když Nikodém viděl zázraky, nebyl ještě připraven vyznat božství toho, který je konal. Ještě váhal, proto skrýval svoji osobu za oficiální "my (víme)". Tento trik rádi používají intelektuálové, aby se vyhnuli osobní odpovědnosti; podle nich pokud je potřebná změna, musí nastat v celé společnosti a ne jen v jejich srdci. Během tohoto nočního rozhovoru Ježíš domlouval Nikodémovi, že i jako "učitel" (znalý) stále přehlíží mnoho proroctví. Ježíš se mu představil i jako učitel. Když svítání přerušilo jejich dlouhý rozhovor, Ježíš řekl, že není jenom učitelem, ale především Spasitelem. Pokud s ním chceme být jedno, není podstatné jen lidské poznání v mysli člověka, ale znovuzrození duše, vykoupené jeho smrtí. Nikodém na začátku nazval Pána učitelem; ke konci setkání náš Pán o sobě prohlásil, že je Spasitelem.
Kříž se odrážel v každé události jeho života; ale ještě nikdy tak jasně neosvěcoval znalce Starého zákona, jako této noci. Nikodém si o něm myslel, že je jen učitel nebo rabi, ale nakonec odhalil to, že uzdravení přinese kříž, který on odjakživa považoval za klatbu. Ježíš ho ve své odpovědi vyzýval, aby opustil pozemské uvažování:

Věru, věru pravím ti: Pokud se někdo nenarodí shora, nemůže uzřít Boží království. (Jn 3,3)

Na začátku rozhovoru mezi Nikodémem a Ježíšem vystupovala do popředí myšlenka, že duchovní život se liší od života tělesného a intelektuálního. Rozdíl mezi duchovním a tělesným životem, vysvětloval Ježíš, je větší než mezi krystalem a živou buňkou. Duchovní život není tlakem zdola; je to dar shora. Člověk se jen tehdy stane velkorysejším a méně sobeckým, pokud se stane následovníkem Krista. Musí v něm nastat znovuzrození, které pochází shora. Každý člověk na světě prochází svým prvním narozením, které je z těla. Ale Ježíš řekl, že pro duchovní život je nevyhnutelné druhé narození shora. Je nevyhnutelné natolik, že bez něho "nemůže" člověk vstoupit do Božího království. Tak jako není možné žít tělesným životem bez tělesného narození, tak není možné vést Boží život, dokud se člověk nenarodí z Boha. První narození nás dělá dětmi našich rodičů; druhé nás dělá Božími dětmi. Důraz není na rozvoji osobnosti, ale na obnově; ne na zlepšení současné pozice, ale na úplné změně života.
Přemožen vznešeností této myšlenky, Nikodém požádal Pána, aby mu to jasněji vysvětlil. Rozuměl tomu, čím je člověk, ale nemohl pochopit, jak se člověk může stát tím, čím není. Nikodém chápal, že starý člověk se má zlepšit, ale nechápal, jak může dojít ke stvoření úplně nového člověka. Proto se ptá:

Jak se může člověk narodit, když už je starý? Může snad podruhé vejít do lůna své matky a narodit se? (Jn 3,4)

Nikodém nepopíral učení o znovu zrození. Bral věci doslova; proto pochyboval o správnosti výrazu "narodit se". Ježíš mu vysvětlil:

Věru, věru, pravím ti: pokud se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha je duch. Nediv se, že jsme ti řekl: Musíte se znovu narodit. (Jn 3,5-7)

Nikodémova představa byla nepřiměřená. Vztahovala se pouze na oblast těla. Nikodém přeci nemohl vejít do lůna své matky a narodit se podruhé. Co je však tělu nemožné, je možné duchu. Nikodém očekával instrukce a poučení, ale namísto toho mu Ježíš nabízel obnovu a znovuzrození. Ježíš představil Boží království jako nové stvoření. Když člověk opustí lůno své matky, je pouze stvořením Boha, podobně jako vyrobený stůl je na nižším stupni než stolař: V přirozeném řádu člověk nemůže nazývat Boha "Otcem". Aby toho byl schopen, musel by se stát něčím, čím ještě není. Z Božího daru musí mít účast na Boží přirozenosti, tak jako má nyní účast na přirozenosti svých rodičů. Člověk tvoří to, co se na něho nepodobá; ale plodí to, co je jako on. Umělec maluje obraz, ale obraz se na něj v podstatě nepodobá; matka zplodí dítě, které je ve své podstatě jako ona. Pán říká, že nad řádem stvoření je ještě i řád plození, obnovy a znovuzrození, ve kterém se Bůh stává naším Otcem.
Díky svému čistě intelektuálnímu přístupu k náboženství byl Nikodém zjevně ohromen, protože Pán mu řekl: "Nediv se." Nikodéma zajímalo, jak je možné se podruhé narodit. Ježíš mu vysvětlil, že nerozumí druhému narození jen proto, že nechápe působení Ducha Svatého. Ježíšova smrt smíří lidstvo s Otcem, ale obnovy lidstvo dosáhne pouze působením Ducha Svatého. Znovuzrození, na které Pán poukazoval, bude skryto smyslům, a člověk ho zpozoruje pouze podle účinků na duši.
Na ilustraci tohoto tajemství použil Ježíš přirovnání:

"Nechápeš vanutí větru, ale přijímáš jeho zákonitosti, a tak můžeš využívat jeho sílu; tak je to i s Duchem. Poslouchej zákon větru a on napne tvé plachty a povede tě vpřed. Poslouchej zákony Ducha a poznáš, co je to znovuzrození. Neváhej zaujmout stanovisko k tomuto zákonu jen proto, že nejsi schopen pochopit jeho tajemství svým intelektem."

Vítr vane, kam chce; slyšíš jeho šum, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (Jn 3,8)


Boží Duch je svobodný a vždy koná svobodně. Jeho působení není možné předvídat žádnými lidskými výpočty. Neumíme říci, kdy přijde do duše milost, jak v ní bude působit; zda přijde jako výsledek znechucení ze hříchu nebo jako touha po vyšším dobru. Hlas Ducha panuje v duši; ale v duši je i pokoj, který přináší, světlo, kterým svítí a síla, kterou dává. Lidské oko nemusí postřehnout obnovu člověka.
I když byl Nikodém vzdělaný učenec, byl zmatený ze vznešeného učení, které slyšel z úst toho, kterého nazval mistrem. Jako farizej se nezajímal o osobní svatost, ale o slávu pozemského království. Proto se zeptal:

Jak se to může stát? (Jn 3,9)

Nikodém viděl, že Boží život v člověku není pouze otázkou bytí; ale i problémem stávání se působením moci, která není z člověka, ale pouze z Boha.
Pán vysvětlil, že jeho učení by nebyl schopen vymyslet žádný smrtelník. Farizeovu nevědomost je proto možné omluvit. Konec konců, žádný člověk nemohl vystoupit do nebe, dozvědět se nebeská tajemství, potom se vrátit a rozhlásit je. Pouze ten pozná Boží tajemství, který sestoupil z nebes, který se jako Bůh stal člověkem a nyní si povídá s Nikodémem. Náš Pán o sobě mluví jako o Synu člověka poprvé. Zároveň naráží na to, že je víc než Syn člověka, že je jednorozeným Božím Synem nebeského Otce. Ve skutečnosti potvrdil svoji božskou i lidskou přirozenost.

Nikdo nevystoupil do nebe, pouze ten, co sestoupil z nebe, Syn člověka. (Jn 3,13)

Ježíš nemluvil o svém vystoupení do nebe a o svém sestoupení s nebe poprvé. Jednomu ze svých apoštolů řekl:

Amen, amen, pravým vám: Uvidíte otevřené nebe a anděle Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka. (Jn 3,13)

Nesestoupil jsem s nebe, abych plnil svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal. (Jn 1,51)

Kdo přichází shora, je nad všemi. Kdo je ze země, patří zemi a mluví pozemsky. Kdo přichází z nebe, je nade všemi a svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale nikdo nepřijímá jeho svědectví. (Jn 3,31-32)

A mluvili: "Není to snad Ježíš, Josefův syn, jehož matkou i otce známe? Jak může tvrdit: Sestoupil jsem z nebe?!" (Jn 6,42)

A co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl předtím? (Jn 6,62)

Když Ježíš mluvil o své nebeské slávě nebo o slávě zmrtvýchvstání, nikdy nezapomněl na potupu kříže. Kdykoli mluvil nejprve o slávě, jako nyní s Nikodémem, ukřižování vždy muselo být její podmínkou. Ježíš žil nebeský i pozemský život; nebeský život jako Boží Syn a pozemský život jako Syn člověka. I když jeho jednota s Otcem v nebi nepřestala, pro lidi na zemi se zřekl sebe samého. Nikodémovi řekl, že spása člověka závisí na jeho utrpení a smrti. Objasnil to známým předobrazem kříže ve Starém zákoně.

A jako Mojžíš vyzdvihl na poušti hada, tak musí být vyzdvižen i Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl v něm život věčný. (Jn 3,14-15)

Když Židé vzpurně reptali proti Bohu, kniha Numeri vysvětluje, že byli potrestáni pohromou jedovatých hadů a mnozí přišli o život. Když litovali, Bůh řekl Mojžíšovi, aby ulil měděného hada vztyčil ho jako znamení; všichni uštknutí hady, kteří se podívají na toto znamení, se uzdraví. Ježíš prohlásil, že má být vyzdvižen jako byl vyzdvižen had na poušti. I když měl měděný had podobu hada, a přeci nebyl jedovatý, tak i Kristus, když ho vyzdvihnou na dřevo kříže, bude mít podobu hříšníka, a přeci bude bez hříchu. Jako ti, co hleděli na měděného hada, byli uzdraveni z uštknutí hadem, i ti, co budou hledět na kříž s láskou a vírou, budou uzdraveni z uštknutí hada zla.
Nestačilo,
aby Syn Boží sestoupil z nebe a zjevil se jako Syn člověka; potom by byl pouze významným učitelem a velkým vzorem, ale ne Vykupitelem. Bylo důležitější, aby splnil cíl svého příchodu, aby v podobě lidského těla vykoupil člověka z hříchu. Učitelé mění lidi svým životem; Pán je změní svojí smrtí. Jed nenávisti, smyslnosti a nepřátelství, který je v srdcích lidí, nemohl být odstraněn pouze moudrými napomenutími a sociálními reformami. Odplatou za hřích je smrt, a proto smrt měla odčinit hřích. Jako v dávných obětích oheň symbolicky spálil hříchy i oběť samu, i hříchy světa budou odstraněny na kříži Kristovým utrpením, neboť jako kněz bude bezúhonný a jako oběť strávený.
Dvě nejdůležitější vlajky, které byly vztyčeny, byl vyzdvižený had a vyzdvižený Spasitel. A přece byl mezi nimi podstatný rozdíl. Jevištěm prvního byla poušť a "publikem" několik tisíc Izraelitů. Jevištěm druhého bude vesmír a "publikem" celé lidstvo. Z prvního pocházelo tělesné uzdravení, po kterém za nějaký čas následovala smrt; z druhého proudí uzdravení duše do věčného života. A navíc - vyzdvižený had byl předobrazem vyzdviženého Spasitele.
I když Ježíš přišel zemřít, chtěl zemřít dobrovolně, a ne proto, že by byl příliš slabý, aby se mohl bránit před svými nepřáteli. Jediným důvodem jeho smrti je láska, jak to řekl Nikodémovi:

Vždyť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale aby měl život věčný. (Jn 3,16)

Té noci, kdy Nikodém přišel navštívit božského Učitele, který ohromoval svět svými zázraky, Pán vypověděl příběh svého života. Jeho život se nezačal v Betlémě, ale v Bohu trval od věčnosti. I když byl Božím Synem, stal se Synem člověka, neboť ho Otec poslal vykoupit lidi láskou.
Každý dobrý učitel si přeje dlouhý život, aby se jeho učení rozšířilo a aby získal moudrost a zkušenosti. Smrt je pro velkého učitele vždy tragedií. Když Sokrates vypil výtažek z bolehlavu, utichlo jeho poselství. Smrt byla kamenem úrazu i pro Budhu a jeho učení o osmi cestách. Když Lao-ce naposled vydechl, padla opona jeho učení o Taovi anebo "nicnedělání", které bylo v protikladu s agresivním sebeurčením. Sokrates učil, že příčinou hříchu je nevědomost, a proto vědomost povede k dobrému a dokonalému světu. Východní učitelé se zabývali člověkem, který je v zajetí velkého kola osudu. Proto Budha doporučil člověku zbavit se tužeb, protože pouze tak najde pokoj. Když Budha zemřel ve věku osmdesáti let, nepoukázal na sebe, ale na zákon, který zanechal. Konfuciova smrt ukončila jeho učení o tom, jak zdokonalit stát pomocí vzájemných vztahů lásky mezi panovníkem a poddaným, mezi otcem a synem, mezi bratry, manželem a manželkou, mezi přáteli.
Náš Pán při rozhovoru s Nikodémem prohlásil, že je světlem světa. Ale ohromil ho prohlášením, že nikdo neporozumí jeho učení, dokud bude žít, a že jeho smrt a vzkříšení jsou pro jeho pochopení nevyhnutelně potřebné. Žádný jiný učitel na světě neřekl, že jeho učení objasní násilná smrt. Tento učitel však považoval svoje učení za natolik "druhořadé", že podle něho jedinou cestou, kterou bude k sobě přitahovat lidi, nebude jeho učení a slova, ale jeho ukřižování.

Když vyzdvihnete Syna člověka, poznáte že Já Jsem. (Jn 8,28)

Řekl, že ne jeho učení strhne lidi, ale jeho osoba. Když ho vydají na smrt, poznají, že mluvil pravdu. Jeho smrt nebude posledním fiaskem, ale velkolepým úspěchem, vyvrcholením jeho poslání na zemi.
Kříž a všechno, co s ním souvisí je ústředním bodem jeho života.

podle arcibiskupa F.J.Sheena

Od věků Bůh předpokládal Stvoření, které se Mu ani v malé věci nezpronevěří, neztratí žádnou milost, nepřivlastní si nic z toho, co od Něho dostane. Od první chvíle existence toho Stvoření - Panny Marie, se v Její duši usídlil Dárce milostí, Duch Svatý. Úplně Ji ovládl, a tak pronikl, že v názvu Nevěsta Ducha Svatého je vyjádřený pouze daleký, slabý, nedokonalý, i když pravdivý stín toho sjednocení. A nedopustil, aby Ji poskvrnila špína prvotního hříchu. Byla počatá bez poskvrny, Neposkvrněné Počatá.

sv. Maxmilián Kolbe

V Božím hrobě

Kam odešel miláček tvůj, ó nejkrásnější mezi ženami, kam se odebral miláček tvůj, abychom ho hledali s tebou? (Pís 5.17.)

Jak dlouho hleděla Bolestná Matka na zmučené tělo svého Syna? Dlouho nebylo možné. Večer se kvapně blížil, bylo nutno připravit tělesnou schránku Spasitelovu k pohřbu. Nějakou chvíli ponechali Neposkvrněnou Pannu jejímu rozjímání; ženy snad klečely u jejích nohou, muži asi ustoupili, hleděli na Matku a Syna a neodvažovali se ji vyrušit z jejího tichého žalu. "Tak Bůh miloval svět, že svého jediného Syna neušetřil…" (Jn 3,16). O této nekonečné lásce Boží asi uvažovala sv. Panna nad bezduchou schránou Ježíšovou. Konečně však musela ustat. Dovolila-li někdy velerada milostivě příbuzným, aby směli odsouzence pochovat (za peníze se dostalo všechno), museli k tomu vzít stará opotřebovaná plátna. Josef však dostal povolení od Piláta, nemusel tedy dbát velerady a jejích předpisů, a pochoval Krista nikoli jako odsouzence, ale jako světce, proroka, krále ve lněném, snad indickém plátně, jaké nosívali kněží a zámožní lidé. Nikodém přinesl nejvzácnější masti v takovém množství, jaké bylo možné narychlo sehnat. Napojili jimi plátna, umyté tělo pomazali myrhou, zavinuli hlavu zvláštní rouškou a pak celé tělo.
Nikdy žádná Matka nemohla hledět na mrtvé tělo svého zrozence jak ona - oběť smíru za hříchy světa v jejím lůně! Nechybělo mnoho do šesté hodiny, když tělo Páně bylo zavinuto.
Teď je pochovat… Kam? Josef z Arimatie měl v Jeruzalémě zahradu právě naproti Golgotě, jen co by silnici přešel. V zahradě si již dávno po způsobu zámožných mužů pořídil hrobku, a to takovou, jakou si Izraelita jen mohl přát: Ve stínu palem a oliv, obklopenou tajemným tichem, vytesanou ve skále. Z předsíně se vešlo dveřmi do hrobové jeskyně (komory), a tam vpravo ve stěně byl vydlabán výklenek pro tělo. Dveře se mohly snadno zavřít, ale předsíň zůstala otevřená. Tento vchod musel být zatarasen ohromným kvádrem k tomu účelu otesaným, aby tělo bylo dokonale chráněno před dravci; těch je v Palestině dodnes dost, a obyčejně v noci vyhledávají mrtvoly. Tuto svou nádhernou rodinnou hrobku přepouští Josef božskému Spasiteli. Jedná s popraveným Kristem jako s bytostí sobě nejdražší. Cizího, byť sebe vznešenějšího a milejšího, by nebyl nikdy Izraelita ve svém hrobě pochoval. Josef nedbá, že pro sebe už nenajde podobnou hrobku. Jeho šlechetný čin byl vyznáním víry ve Vykupitele. Že Pán vstane, na to zapomněl docela on i ostatní (kromě sv. Panny); jejich víra usnula, ale láska zůstala a byla ještě více roznícena pohledem na umučeného Ježíše. Netušil ovšem, že k tomuto hrobu v jeho zahradě budou putovat miliony poutníků ze všech koutů světa, že tato hrobka se stane poutním místem všech národů na tak dlouho, jak dlouho bude existovat církev. Netušil, že za šťastného se bude pokládat každý, komu bude dopřáno tam pokleknout, a že jeho jméno zůstane navždy nerozlučně spojeno s historií utrpení Páně.
K této hrobce je neseno tělo Spasitelovo. Sedmý meč je v srdci Matky Bolestné… Maličký průvod: Neposkvrněná Panna, tři muži, tři ženy… Jak docela jinak vypadal průvod který před pár hodinami provázel Pána z dvorany Pilátovi ke Kalvárii! Tam stovky diváků a zvědavců, většinou nepřátel Kristových, a jen málo srdcí soucitných, jejichž památce je zasvěceno šesté a osmé zastavení křížové cesty. S jakou úctou se však ubíral tento maličký průvod! Muži nesou tělo Kristovo, ženy jdou za nimi. V temné předsíni a zvláště v komoře si museli svítit pochodněmi. Do komory se vešli sotva muži. Ženy zůstaly venku a hleděly dveřmi dovnitř (Lk 23), kam a jak položili tělo Páně. Jen sv. Panna asi vstoupila dovnitř. Tělo Kristovo je vloženo do výklenku, muži odstoupili, Matka Bolestná se ještě jednou přiblížila, ještě jeden pohled, pak opouští hrob, dveře jsou zavřeny. Muži přivlekli ohromnou kamennou desku, zatarasili vchod do jeskyně, a malá svatá společnost se ubírá mlčky do Jeruzaléma. Jan se svou nebeskou Matkou, kterou mu před málo hodinami jeho Mistr a Pán odkázal a odevzdal. Slunce již zapadalo, na nebi se ukázala první hvězda, s chrámové hory se nese přes Sión zvuk stříbrných trubek - začíná sobota, sváteční den - všechny práce musí ustat.
Tak skončil pro Pannu Marii Velký pátek. Co hrobů se již zavřelo od smrti Ábelovy! Skoro každý nechal po sobě uslzené oči a zraněná srdce, ale žádný tak jako tento. Neposkvrněné Srdce pro zesnulého, na něho vzpomínalo, srdce nejdražší Bohu i nám pro něho truchlilo. Věřícího sílí nad hrobem naděje v budoucí shledání; sílí, ale nevysuší slzy úplně. Tak i sv. Panna: Věřila, že vstane z mrtvých, ale tato víra neodňala jejímu utrpení všechnu hořkost prožité události.
Sobota… Jakýsi klid se rozhostil po Jeruzalémě; ne však radostný, nýbrž stísněný, trapné ticho, asi jako po bitvě, když vřava utichla a boj ustal, a my stojíme nad bojištěm posetým mrtvými.
Především nepřátelé… Dosáhli, co chtěli, ale co ta roztržená chrámová opona, co ty otevřené hroby, co znamení, jež včera na Golgotě zažili? Rádi by se oddali radosti z dosaženého vítězství, ale nejde to; teskná starost, neblahá předtucha, nevysvětlitelná bázeň jim svírá srdce, jakoby neměli nadobro vyhráno (podrobněji o tomto postoji v příštím čísle).
Potom přátelé… Apoštolé jsou pohromadě, je trapné ticho, teskné mlčení. Petr vzpomíná, co učinil, ostatní uvažují, co při poslední večeři slibovali a jak dostáli danému slovu a nadto ještě mezera mezi nimi - kdepak je dvanáctý?
Konečně poutníci - těm po prožitých dojmech také nebylo nikterak do smíchu. Smutná sobota, smutné svátky… Zda-li toho dne sv. Panna jen pomyslila na odpočinek anebo na to, aby tělo posilnila pokrmem? První Bílá sobota, kterou svět zná, den truchlivosti, sklíčenosti a postu, pro Marii den nevýslovné žalosti a smutku. To je jeden z důvodů, proč každá sobota je jí zasvěcena. Kromě toho je Matka Boží patronkou šťastné smrti. Stála u smrtelného lože, na němž umíral její božský Syn, aby nám jeho smrt zjednala život. Proto se jí dostalo vlády nad smrtelným ložem každého vykoupeného, proto je Matkou umírajících, a jako tělo Kristovo po smrti spočinulo na jejím klíně, tak duše jejích dítek po odchodu ze smrtelného těla spěchají do jejího obětí.
Jde ještě o dogmatické zdůvodnění Mariiny přítomnosti pod křížem. Nebylo nutno, ale nanejvýše přiměřeno, aby Matka obětního Beránka byla jeho oběti přítomna, protože na ni měla činný podíl.
Podíl na oběti Kristově měla sv. Panna trojím způsobem:

a) Především obětní dar (který je podstatnou částí každé oběti) připravila pro oběť kříže ona. Svým souhlasem při andělském zvěstování propůjčila Duchu svatému své panenské lůno (své tělo), aby z něho vytvořil obětní žertvu, tělo Beránka Božího, jež bude jednou za nás obětováno na oltáři kříže, a pak svátostnými způsoby na oltářích našich chrámů den co den až do skonání světa.

b) Plod svého panenského života formálně věnovala Otci při obětování božského dítka v chrámu. Onen obřad byl skutečně obřadem obětním, slova Simeonova ji poučila o jeho významu, sv. Panna přinesla svého Syna k této oběti. Srovnáme-li tuto oběť s obětí Abrahámovou, jenž přinesl Hospodinu na jeho rozkaz jednorozeného syna (Gn 22), objevíme jakousi podobu, ale i rozdíly: Izák nebyl obětován za lid, jeho oběť nebyla dokonalá (Izák nebyl Bůh) a tedy spasitelná. A zde se Bůh spokojil jen s dobrou vůlí. Svaté Panně bylo tehdy prozatím dítko vráceno, ale zde přišla doba, že Nejvyšší její oběť skutečně vymáhal. "Pro nás lidi a pro naše spasení." (Krédo) Beránka Božího počala a zrodila - lze říci, že: zrodila ho pro Kalvárii, pro kříž. To byla velká a vznešená úloha Matky Spasitele, její povolání a úřad, pro nějž byla stvořena. To je první důvod, jenž ji vedl na Golgotu.

Druhý důvod, jenž vedl Pannu na Kalvárii, byl ten, že zastupovala všechny vykoupené, tedy celé lidstvo. Stejně před lety v Nazaretě hovořila s andělem jako zástupkyně veškerého lidstva, jménem celého lidského pokolení. Klade-li se základní kámen nebo odevzdává-li se zbudovaná škola, "svému účelu", tj. osadě, pro jejíž občany (případně děti) byla postavena, je nanejvýše přiměřené, aby tu byl přítomen starosta a školu převzal jménem obce jako její delegát nebo zástupce. Podobně je přiměřené, aby předseda spolku jakožto zástupce převzal jménem celého sdružení prapor. Panna Maria jakožto nejvznešenější člen vykoupeného lidstva přijímá poklad zásluh, zjednaných obětní smrtí Kristovou jejím duchovním dítkám. Skrze Marii vešlo lidstvo ve spojení s Kristem, a to v Nazaretě početím z Ducha sv., tak jako rodina vchází ve spojení s králem skrze sestru, kterou si král zasnoubil. Skrze Marii trvá lidstvo ve spojení s Kristem, skrze Marii se dostalo vykoupeným i podílu na zásluhách Kristových. Ratolesti jsou spojeny a souvisí s kořenem skrze kmen, a je přirozené, že skrze něj čerpají z kořene i život… životodárná míza proudí do nich jedině jím. Podobně skrze Marii s Kristem souvisíme (jsme spojeni, spřízněni), a zároveň čerpáme skrze ni život z jeho Srdce - zásluhy Kristovy jsou tak zprostředkovány "organicky", živoucím způsobem. Spojena s Vykupitelem tělesně a pokrevně v početí a zrození, spojena s ním smýšlením (afektivně) pod křížem, totiž vírou, podrobeností pod vůli Otce, odevzdaností, jeví Matka Bolestná totéž obětní smýšlení jako Spasitel - a to smýšlení je duší každé oběti, jako dar je možné nazvat tělem oběti. Tak se stává sv. Panna druhotnou spolu záslužnou příčinou spásy. (Scheeben; meritum se congruo). To znamená: Co nám Kristus zjednal na kříži svou zásluhou, to nám může Maria zjednat svou prosbou, a sice proto, že měla takovou účast na jeho oběti.

Tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla se svým synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.

LG61


Tím nepřidala sv. Panna novou moc a sílu zásluhám Kristovým, ani ji žádným způsobem nedoplnila. Analogii v liturgii skýtá asistence jáhna při Mši sv. Liturgicky je jáhen zástupce lidu a jako takový přináší na oltář obětní dary, chléb a víno. Proměna v tělo a krev Páně - tedy úkon obětní, je vyhrazen pouze obětujícímu knězi. Jáhen je však zároveň posvěcený pomocník kněze, a jako takový po dokonání oběti rozděluje nebo pomáhá rozdělovat obětované tělo Páně (podávaje věřícím sv. přijímání). Tato druhá funkce má důvod v první. I z tohoto důvodu je proto Maria rozdavatelka milostí (rozhodující a hlavní důvody uvedeme v dalším čísle). Co je právě řečeno, je možné nazvat třetím důvodem:
Prostřednice milostí byla přítomna úkonu, jímž jsou zaslouženy všechny milosti, které budou jejím rukám svěřeny a které bude ona z vůle Boží zprostředkovávat vykoupenému lidstvu.
Čtvrtý důvod, který vedl sv. Pannu pod kříž: Její přítomnost na Golgotě byla odprošením a dostiučiněním Vykupiteli (reparatio) za urážky, jichž se mu tam dostalo. Dokonalou náhradou za urážky a bolesti, které pro nás Kristus vytrpěl, mu nemohl a nemůže dát nikdo - musel by mu být roven a vytrpět pro něho to, co on za nás, nebo mu získat to, co on nám. To je všechno nemožné. Ale do jisté míry a v jistém smyslu je možné mluvit o dostiučinění Ježíšovi zjednaném. Kdyby např. Šimon ochotně a radostně nesl kříž Kristův, byl by tento pomocník Spasitelův učinil, co bylo v jeho moci a sdíleje s ním břímě a pohanu kříže, hlásíc se veřejně za učedníka potupeného Ježíše, byl by mu tím skutkem dal do jisté míry jakousi náhradu za urážky mu činěné.


Všichni věřící v Krista nechť ustavičně přednášejí Matce Boží a Matce lidí své prosby, aby ona, která svými modlitbami pomáhala prvotní církvi, také nyní - když je vyvýšena v nebi nad všechny svaté i anděly - ve společenství všech svatých se přimlouvala u svého syna, dokud se všechny rodiny národů - ať už mají čest nazývat se křesťanskými, nebo dosud svého Spasitele neznají - nespojí šťastně v míru a svornosti v jeden Boží lid ke slávě nejsvětější a nerozdílné Trojice.

II. Vatikánský koncil LG 69


Nejdokonalejší dostiučinění a odprošení, jakého kdo z lidí byl schopen, mohla dát Vykupiteli pouze sv. Panna, Matka Boží, Neposkvrněná, bez stínu viny a hříchu, se srdcem hořícím největší a nejčistší láskou. Nejvznešenější bytost, která vyšla z rukou Tvůrce a nad níž není vznešenější mezi lidmi na zemi a anděly na nebi, stála pod křížem Spasitelovým, a svou účastí na jeho bolestech mu byla náhradou a odčiněním (ovšem inadekvátním, neúplným) všeho, co Pán od svých tvorů zakoušel. S jejím dostiučiněním spojujeme i my své kající skutky, které mají stejný cíl, totiž napravit a být Pánu odprošením za urážky jemu činěné.

Ale je také pravda, že naše skutky, i kdyby byly "nejsvětější", nejsou bez poskvrny, a když je chceme obětovat Pánu Ježíši čisté a neposkvrněné, musíme je přímo nasměrovat k Neposkvrněné a dát Jí je k dispozici, aby je Ona jako svůj majetek dala svému Synu. Naše skutky tak dostanou nekonečnou hodnotu skrze Ježíšovo Božství, a tak důstojně oslavíme Boha…

sv. M. Kolbe


Všechen sebezápor, od pátečního postu a adorační hodiny až k úplnému celoživotnímu zasvěcení v řeholi nebo utrpení a smrti mučedníků, od trpělivě snášené nemoci a jiných křížů až k heroické lásce k nepřátelům, to vše, spojeno s obětní smrtí Páně, mu má a může být náhradou.

Konečně pátý důvod, ačkoliv je již obsažen ve druhém. Vyjádříme jej slovy Alberta Vel. (Sup. Missus q. 148; suppos. de Laud. B. M. V. III. 12):

"Jedině v Marii tehdy stála církev. Aby podíl na utrpení Kristově (compassio) byl dokonalý, je třeba dvou věcí: Víra v Ukřižovaného a soustrastná trpící láska k němu. Farizeové neměli to ani ono, andělé měli první, apoštolové a ženy druhé, jedině Panna Maria obojí…"

Je svorné tvrzení Otců, že jediná ona uchovala pevnou víru v oněch hodinách, kdy se zatměla víra všech. Ona jediná věří pevně, že její Syn je Mesiáš a Vykupitel lidstva a scéna na Golgotě neznamená vítězství nepřátel nad nenáviděným rabi a konec životního díla Kristova, nýbrž cíl a dokonání jeho poslání, totiž spasení lidstva. Pán chtěl, aby alespoň jeden člen vykoupeného lidstva byl přítomen jeho obětní smrti s pravým pochopením toho, co on na kříži vykonal, a to byla jeho svatá Matka - i tímto způsobem zastupovala lidstvo - asi jako onen starosta při otevření školy děkuje státu jménem dětí, které jsou snad přítomny, ale nechápou dokonale dobrodiní, jehož se jim dostává.
Ten, který v hodinách smrtelné úzkosti v zahradě žádá učedníky, aby s ním bděli, který přijal od Otce anděla útěchy, vidí pod křížem alespoň jednu bytost, která s plným porozuměním jeho oběti mu stojí nablízku a s vděčností hledí na jeho svaté rány. Má tedy pravdu, kdo tvrdí, že pohled na trpící Matku byl Spasiteli zvýšením jeho bolestí, i ten, který soudí, že její přítomnost mu byla útěchou. Maria ví dobře: Ježíš svou smrtí přemůže smrt - starý had "ho zraní na patě, a on mu rozdrtí hlavu" (Gn 3. 15). Co učinila Marie Bethanská na Květnou neděli s alabastrovou nádobou "k pohřbu Kristově", stalo se na Golgotě: satan zamýšlel zničit Krista, ale rozlomil jen jeho tělesnou schránku - schránku, která skrývala poklad milostí, a tento poklad dosud ukrytý stal se rozlomením schránky všem přístupný a jeho vůně naplnila celý svět. Maria na Golgotě je nám tudíž vzorem a pomocnicí jak máme být my přítomni dennímu obětování a zpřítomnění oběti kříže. Osvíceni Duchem sv., jehož je Ona snoubenkou, chápeme, co je Mše svatá. Čeho se nedostalo od ostatních přítomných Kristu na Golgotě tehdy, ať mu poskytuje s porozuměním víra a láska vykoupených, shromážděných kolem oltářů jeho církve a hledících na obětovaného Beránka přítomného pod svátostnými způsoby.

podle ThDr. K. Kubeše S.J.

O Panně Marii nám hodně vypovídá "mlčení Evangelia". Když Evangelium hovoří o zbožných ženách, které šly ke hrobu, Panna Maria mezi nimi není. Jediná nezakolísala ve víře v Zmrtvýchvstání Pána, proto ke hrobu nešla, tak jí jediné nepatřila výtka anděla, kterou dal ženám: "Proč hledáte živého mezi mrtvými?" (Lk 24, 5) V Betlémské události můžeme spatřit zase jiný moment víry, o kterém nám říká "mlčení Evangelia". Panna Maria z Písma věděla, že se Mesiáš má narodit v Betlémě, ale stále žila v Nazaretě. Každá duše, ve víře méně pevná než Maria, by s obavami hleděla do budoucna a obávala se, že se předpověď prorokova nevyplní. Uvažovala by, zda se nemá vydat na cestu, když by viděla, že čas se naplňuje a sama chtěla Bohu "pomoci". Tomuto smýšlení byla Panna Maria daleka, a brzy skutečně poznala, že Boží prozřetelnost vše sama řídí: "Vyšlo nařízení od císaře..." Pro Pannu Marii bylo zároveň poučením, že Bůh bude v plnění svých záměrů postupovat nenápadně, nikoliv zázračnými zásahy.

Podle ThDr. Konráda Kubeše SJ.

Obdivuhodné první sv. přijímání blahoslavené Imeldy

Roku 1322 se narodila zbožným knížecím manželům Lambertini z Boloně dcerka jménem Imelda. Nikdo ještě netušil, že Bůh a Pán má již tehdy život této malé duše zcela ve svém zajetí.
Matka již záhy vyprávěla svému dítěti o Jezulátku a o Matce Boží. Pro Imeldu nebylo nic krásnějšího než naslouchat vyprávění o svaté Rodině a zvlášť o malém Ježíškovi.
Jednou matka ukázala dcerušce, kde Ježíšek bydlí. Tam před svatostánkem děvče široce rozpřáhlo paže, jako by chtělo Pánu připravit srdečné uvítání. Zrodila se v ní velká touha po Spasiteli. Víc a více v ní zrálo vnitřní přání setkat se s ním ve svátosti Oltářní.
V tehdejší době nebylo možno přijímat před čtrnáctým rokem věku. To Imeldu velice bolelo. Každé ráno se ptala matky: "Jsem už dost velká, aby ke mně mohl přijít Ježíšek?"
Jednoho dne maličkou navštívila řeholní sestra dominikánka, její příbuzná. Jak obdivovala tuto ženu a jak to bylo krásné, že její teta je sestřičkou a může bydlet blizoučko milého Spasitele! Od té doby Imelda prosila Ježíška, aby jí co nejrychleji umožnil vstoupit do řádu. A skutečně, od devíti let nosila řeholní roucho a věrně vykonávala všechny práce v klášteře. A pořád v sobě chovala touhu po sv. přijímání a ujišťovala Spasitele svou láskou.
Často hořce plakala, když všechny ostatní řeholnice směly při Mši svaté přijímat milého Spasitele, jen ona ne. Avšak nikdo jí nemohl pomoci, ani kněz.
Nikdo? A přece Někdo! A byl to sám Pán.
V předvečer Nanebevstoupení Páně 13.5. 1333 klečela Imelda smutná v kostele a musela znovu přihlížet, jak všichni šli k oltářní mřížce, a odnášeli si od ní ve svém srdci Spasitele. Když po Mši svaté zpozorovala, že je sama v kostele, poklekla před oltářem, zase rozpřáhla ruce vstříc Kristu a darovala mu všechnu svou lásku.
Bylo jí jedenáct. Což měla ještě tři roky čekat na Ježíška? Do té doby si přála raději zemřít, aby mohla být konečně jedno s Ním. A tu se najednou ze svatostánku v oslňující záplavě světla vznesla Hostie a zavěsila se nad její hlavou. Dítě se už nedivilo, protože vědělo, že Kristus může všechno a že její modlitba bude jednou vyslyšena. Modlila se ještě vroucněji a nakonec prosila Spasitele, aby mohla být zcela s Ním. Sestra, která v kostele uklízela, se ulekla, když spatřila to světlo, a nemohla pochopit, co zvláštního se tam stalo. Zavolala matku představenou. Ta ještě s několika sestrami pospíchala do kostela. Poklekly a klaněly se posvátnému Chlebu. Matka představená tušila, co se mohlo stát, a zavolala duchovního. Imelda neslyšela nic, jen toužebně hleděla na Ježíše.
Kněz této zprávě o zázraku nechtěl věřit, ale brzy se o této velké nádheře přesvědčil. Rychle si oblékl bílé roucho, vzal patenu, na níž při proměňování leží svatá Hostie a podržel jí před Imeldou. Ježíš v podobě bílého chleba sestoupil na zlatý talíř a kněz chléb se zvláštní uctivostí položil dítěti na jazyk. Tak se stalo její nejvnitřnější přání skutečností: Pán vstoupil do svého svatostánku - do jejího srdce.
Imelda se dál věnovala v kostele svému Spasiteli, zatímco ostatní řeholnice šly za svou prací. Po třech hodinách nalezly Imeldu stejně zahloubanou před svatostánkem jako dříve. Ruce měla zkřížené na prsou a hlavu skloněnou dopředu. Jedna ze sester ji chtěla zavolat k jídlu. Dotkla se jejího ramene, avšak Imelda nic necítila. "Imeldo, Imeldo!" Volala sestra, ale děvče už nic na tomto světě neslyšelo. Bylo mrtvé. To nadměrně veliké štěstí způsobilo, že se vrátila k Bohu našemu Otci.
Imelda byla prohlášena za blahoslavenou. Její ostatky jsou uchovány u svatého Sigismunda v Boloni. Její svátek se slaví 13. května. Je patronkou prvokomunikantů.


Avšak vaše přítomnost před svatostánkem ať není jen přítomností modlitby, ale i společenstvím života s Ježíšem. Ježíš je skutečně přítomný v Eucharistii, neboť chce vejít do stálého společenství života s vámi. Když jdete před něho, vidí vás; když k němu hovoříte, naslouchá vám; když mu něco svěřujete, přijímá do svého Srdce každé vaše slovo; když prosíte, vždy vás vyslyší. Choďte před svatostánek, abyste upevňovali prostý a každodenní životní vztah k Ježíšovi. Se stejnou přirozeností, s jakou hledáte přátele, s jakou důvěřujete osobám, které jsou vám drahé, jak cítíte potřebu přátel, kteří by vám pomáhali, stejně tak jděte před svatostánek hledat Ježíše. Učiňte Ježíše svým nejdražším přítelem, osobou nejspolehlivější, nejžádoucnější a nejmilovanější.... (21.8.87)

"Chléb života"

Během roku se v Galileji uskutečnily dvě hostiny: jedna na Herodově dvoře, kde kázal Jan Křtitel, druhá na volném prostranství, kterou uspořádal náš Pán. Právě přešel přes Galilejské moře, pravděpodobně aby unikl Herodově zuřivosti, který dal zabít Jana Křtitele:

Šlo za ním velké množství lidí, protože viděli znamení, které dělal na nemocných. (Jn 6,2)

Motivy, které je vedly k jeho následování byly zmatené; ale myšlenka, že on je Kristus, byla stále silnější. Když se Pascha blížila a mnozí byli na cestě do Jeruzaléma, dav se zvětšil na pět tisíc (nepočítajíce ženy a děti).

Protože stále přicházelo a odcházelo mnoho lidí a neměli ani čas se najíst. (Mk 6,31)

Malé městečko, do kterého přišli, bylo vzdáleno šest mil od Kafarnaum. Když Pán vystoupil z loďky, která se dotkla břehu, hned tam přišel zástup, který se s ním chtěl setkat. Přinesli i své nemocné a byli hladoví a to nejen tělesně. Nedali mu pokoje, ale ne proto, že by ho považovali za Božího Syna, ale protože ho pokládali za kouzelníka, který koná divy, anebo za lékaře, který umí uzdravovat nemocné.

Když vystoupil a viděl velký zástup, slitoval se nad nimi, neboť byli jako ovce bez pastýře. (Mk 6,34)

Posadil lidi do řad po stopadesáti. Každá řada byla umístěna trochu výše než ta předešlá. Zeptal se Filipa, aby ho zkoušel:

"Kde nakoupíme chleba, aby se tito najedli?" (Jn 6,5)

Po rychlé kalkulaci Filip prohlásil, že kdyby chtěli nasytit dav, stálo by to dvěstě denárů. Ježíš se ale nezeptal: "Kolik peněz potřebujeme?" ale "Odkud přijde chléb?" Filip měl odpovědět, že Pán který křísí mrtvé a uzdravuje nemocné, by mohl zabezpečit i chléb. Ondřej potom ukázal na chlapce, který měl pět bochníků chleba a dvě ryby. Také se ponořil do matematiky, když řekl:

"Ale, co je to pro tolik lidí?" (Jn 6,9)

Ve Starém zákoně Bůh rád používal triviální a bezvýznamné věci na to, aby naplnil své záměry. Například pastýřskou hůl Mojžíše, kterou dělal zázraky v Egyptě, nebo Davidův prak, kterým porazil Filištínské. Když zde též šlo o chléb, je vidět určitou paralelu s Ježíšovými gesty při Poslední večeři.

Potom vzal pět chlebů a dvě ryby, pozdvihl oči k nebi, dobrořečil, lámal chleby a dával svým učedníkům, aby je rozdávali. (Mk 6,41)

Tak jako zrnko pšenice roste v zemi, tak se rozmnožovaly chleby a ryby Boží silou, až do té doby, dokud se všichni nenasytili. Kdyby jim dal peníze, nikdo by neměl dost. Příroda šla tak daleko, jak mohla. Bůh zařídil ostatní. Přikázal, aby byly posbírány zbytky jídla, kterých bylo dvanáct košů. Když počítá člověk, vždy vznikne nedostatek, v Boží matematice je vždy přebytek.
Účinek tohoto zázraku na zástupy byl nesmírný. Nedalo se popřít, že Kristus má Boží sílu; dokázal to rozmnožením chlebů. Hned si vzpomněli na Mojžíše, který dal jejich otce nasytit na poušti manou. Cožpak neřekl Mojžíš, že je předobrazem Krista, Mesiáše?

"Proroka, jako jsem já, vzbudí ti Pán, tvůj Bůh, ze tvého národa, ze tvých bratrů; jeho poslouchej." (Dt 18,15)

Když Mojžíš dokázal svoji hodnověrnost chlebem na poušti, cožpak nemluvil Mojžíš o Ježíši, který dal lidem chléb stejně tak zázračně? Kdo by mohl být lepším králem, aby shodil jho Římanů a osvobodil je? Tady je osvoboditel, větší než Jozue, a zde je pět tisíc mužů připravených zdvihnout zbraň; tady je král větší než David nebo Šalamoun, který by se mohl postavit proti tyranům a osvobodit lid. Už ho poznali jako proroka a Učitele, nyní ho prohlásí za krále. Ale ten, který čte v lidských srdcích, věděl, jak světské jsou jejich úmysly.

Ale když Ježíš poznal, že chtějí přijít, zmocnit se ho a udělat ho králem, znovu odešel na horu úplně sám. (Jn 6,15)

Nemohli z něho udělat krále. On se narodil jako Král. Mudrci to věděli, protože se ptali:

"Kde je ten novorozený židovský král? Viděli jsme jeho hvězdu na východě a přišli jsme se mu poklonit." (Mt 2,2)

Jeho království se má nastolit prostřednictvím kříže, a ne prostřednictvím lidské síly. Zde už podruhé odmítl korunu. Poprvé ji odmítl tehdy, když mu Satan nabídl království světa, pokud se mu bude klanět. "Moje království není z tohoto světa," řekne později Pilátovi. Lidé ho stále chtěli dosadit na trůn; on odmítal. Říkal, že bude vyzdvižen na trůn, kterým je kříž, a že bude kralovat nad lidskými srdci.
Pochybnosti, které vznikly v Jidášovi, mohl vyvolat právě tento Ježíšův únik od politického království; neboť Jidáš byl poprvé označen za zrádce právě v souvislosti s tímto zázrakem a řečí, která po něm následovala. Když Ježíš odmítl dočasnou vládu, kterou mu nabízel Satan, musel se připravit na reakci davu, který bude později křičet: "Nemáme krále pouze císaře."
Pán poznal úmysly lidských srdcí a odešel na horu sám. Žádné nečisté ruce mu nepoloží na hlavu korunu, kromě koruny z trnů. Ale svým apoštolům rozkázal, aby nasedli do loďky a odplavali na druhý břeh jezera, vzdálený pět až šest mil. Chtěl je naučit, že nemají dát na lacinou popularitu. On však s nimi nešel.
Mezi třetí a šestou hodinou ráno, když se mokří a slabí plavili na loďce zdvihla se bouře. Od té doby co byli povolaní za apoštoly, bylo to už podruhé, co je zastihla na jezeře. Poprvé to bylo při předešlé Pánově návštěvě. Obě bouřky přišly v noci a byly velmi prudké. Musela to být skutečně divoká bouře, když nahnala strach i mužům, kteří strávili na moři celý svůj život. Možná je nevystrašila jen bouřka na moři, ale i to, že jejich Učitel se odmítl stát králem. Je velmi pravděpodobné, že také pochybovali o moci toho, který rozmnožil chleby, ale potom je poslal v noci v bouřce na druhou stranu jezera. Pokud uměl rozmnožit chléb, proč nemohl zabránit bouřce?
To, že by je Pán měl zanechat, a potom se k nim rychle vrátit do středu jezera, se jim zdálo stejně tak nemožné, jako by byl mrtvý a znovu ožil. Když se namáhali s vesly, najednou ho spatřili, jak k nim kráčí po vodě. Přemohl je strach a úzkost. Ježíš je oslovil:

"To jsem já, nebojte se!" Chtěli ho vzít na loď, ale loď už byla u břehu, ke kterému se plavili. (Jn 6,20-21)

Posádka lodi nebyla tak opuštěná, jak si všichni mysleli. Byl tu přítomný ten samý rytmus radosti a smutku, který se táhl celým životem. Kristus přišel uprostřed temnoty, bouřky a nebezpečí, kráčejíc po bílých hřebenech vln rozbouřeného moře. Nyní, když ukázal svoji moc:

Ti, kteří byli na loďce, klaněli se mu a říkali: "Skutečně jsi Boží Syn!" (Mt 14,33)

Uznali, že je nejen očekávaným Mesiášem, ale i Božím Synem. Někteří muži v loďce byli učedníky Jana Křtitele a během Ježíšova křtu slyšeli Otce říkat, že Ježíš je Boží Syn. Je velmi pravděpodobné, že někteří z nich byli i přitom, když démon prohlásil, že on je Syn Boží. Už Natanael ho tak nazval.
Petr první uviděl Pána dříve než se přiblížil k loďce a požádal ho, aby k němu mohl přijít po vodě. Pán ho vyzval, aby šel, ale po chvilce se Petr začal topit. Proč? Protože si uvědomil silný vítr, neboť se soustředil na přirozené těžkosti, neboť nedůvěřoval Ježíšově síle a přestal se na něj dívat.

Ale když viděl silný vítr, ulekl se. Začal se topit. (Mt 14,30)

Nakonec vykřikl, aby mu Pán pomohl:

"Pane zachraň mě!" Ježíš mu hned podal ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" (Mt 14,30-31)

Nejprve ho zachránil, ale potom následovala jemná výčitka, kterou určitě doprovázel úsměv na tváři a láska v hlase. Ale to nebylo poprvé, co chudák Petr zapochyboval o svém Mistru, kterého tak miloval. Petr, který žádal Pána, aby mohl jít co nejrychleji k němu po vodě, ten samý Petr přísahal, že je připraven jít za něho i do vězení, ba dokonce na smrt. Odvážný na loďce, ale ustrašený na vodách, bude odvážný i při Poslední večeři, ale slabý v noci zkoušky. Scéna, která se odehrála na jezeře, byla generálkou dalšího Petrova pádu.
Když lidé objevili Pána druhého dne v Kafarnaum, ještě stále z něho chtěli udělat krále. Když se ho ptali, jak se tam dostal, pokáral ty, kteří si mysleli, že v náboženství jde v první řadě o nasycení hladových chlebem a polévkou.

"Věru, věru pravím vám: nehledáte mě proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli z chlebů a nasytili jste se." (Jn 6,26)

Tento zázrak nepokládali za znamení jeho božství. Hledali jeho, namísto toho, aby hledali cestu k němu. Job viděl Boží přítomnost v neštěstí i štěstí stejně. Oni Ježíše považovali za prostředek pouze k ukojení svého hladu po chlebu, ale ne hladu duchovního. Víra není jen nadšení. Pokud se jím stane, nedělní "Aleluja" se může lehko změnit na páteční "Ukřižuj!"
Pán jim potom řekl:

"Nehoňte se za pomíjejícím pokrmem, ale za pokrmem, který zůstává pro věčný život, a ten vám dá Syn člověka. Protože jeho označil Otec, Bůh, svojí pečetí." (Jn 6,27)

Položil před ně dva druhy chleba: chléb, který se může zkazit a chléb, který přetrvá do věčného života. Varoval je, aby ho nenásledovali jako osel, který jde za svým pánem, nesoucím v ruce mrkev.
Vyzýval je, aby pozdvihli svoji mysl a hledali věčnou stravu, věčný chléb, který Otec označil věčnou pečetí. Orientální chléb byl často označený jménem pekaře. Talmudské slovo "pekař" se proto vztahuje ke slovu "pečeť". Jak na hostiích používaných při Mši svaté je vytlačena pečeť (beránek nebo kříž), tak Pán naléhal, aby hledali chléb, který označil svojí pečetí Otec, tedy i On sám.
Chtěli i další důkaz Otcova zplnomocnění. Ano dal jim chléb, ale to nebylo dostatečně vznešené. Nakonec, nedal jim i Mojžíš chléb z nebe? Argumentovali: Jak jim dokáže, že je větší než Mojžíš? Takto snížili hodnotu zázraku z předešlého dne, když ho srovnávali s Mojžíšem, a chléb, který jim dal porovnali s manou na poušti. Pán nasytil davy pouze jednou a Mojžíš je sytil čtyřicet let. Na poušti lidé vždy nazývali chléb "mannou", což znamená: "Co je to?" Jednou, když už pohrdli manou, nazvali ji "lehkým chlebem". I nyní zlehčili vážnost Pánova daru. Pán využil příležitosti a řekl, že mana, kterou dostali od Mojžíše, nebyla nebeským chlebem a nepocházela z nebe; sytila pouze jeden národ a to krátký čas. O mnoho důležitější je vědět, že ne Mojžíš jim dal manu, ale jeho Otec. A pak tedy chléb, který dá on, je zachová pro věčný život . Když jim řekl, že pravý chléb sestoupil s nebe, žádali ho:

"Pane, vždycky nám dávej takový chléb." On řekl: "Já jsem chléb života." (Jn 6,35)

To bylo potřetí, co Ježíš použil příklad ze Starého zákona, aby jej mohli poznat. Poprvé se přirovnal k žebříku, který viděl Jakub a tak se představil jako prostředník mezi nebem a zemí. V rozhovoru s Nikodémem se přirovnal k měděnému hadovi, který uzdravuje hříchem postižené a otrávený svět. Nyní vyprávěl o maně na poušti a prohlásil, že On je pravým chlebem, jehož předobrazem byla mana. On, který o sobě říká:

"Já jsem světlo světa." (Jn 8,12)

"Já jsem brána k ovcím." (Jn 10,7.9)

"Já jsem dobrý pastýř." (Jn 10,11.14)

"Já jsem vzkříšení života." (Jn 11,25)

"Já jsem cesta, pravda a život." (Jn 14,6)

"Já jsem pravý vinný kmen." (Jn 15,1)

Nyní o sobě třikrát řekl:

"Já jsem chléb života." (Jn 15,1)

Znovu dává prostor pro stín kříže. Chléb se musí rozlomit a on přišel od Boha, aby se stal obětí, kterou se lidé mohou nasytit. Tento chléb bude důsledkem dobrovolného obětování jeho vlastního těla, aby zachránil svět od otroctví hříchu a přivedl ho k novosti života.

"Jak nám tento může dávat jíst své tělo?!" Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám: Pokud nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí moje tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den." (Jn 6,52-54)

Nepředstavil se jako ten, který přišel z nebe, ale jako ten, který přišel, aby dal sám sebe, tedy zemřel. Až po Kristově smrti, pochopí slávu Chleba, který dává věčný život. Ježíš zde poukazoval na svou smrt, protože slovo "dávat" vyjadřuje obětní úkon. Tělo a krev vtěleného Božího Syna, které bude zničeno ve smrti, se stane zdrojem, věčného života. Když říkal "mé tělo", myslel tím svou lidskou přirozenost; podobně jako když se "Slovo stalo tělem", Bůh, Slovo, tedy Boží Syn si vzal lidskou přirozenost. Ale to se stalo pouze proto, aby byla lidská přirozenost spojená s Boží osobou a aby mohl dát život věčný těm, kteří ho přijali. Když řekl, že ho dává za život světa, použité řecké slovo vyjadřuje "celé lidstvo".
Jeho slova působila velmi výstižně, neboť bylo právě období Paschy. I když se Židé dívali na krev s bázní, vedli v tom čase své beránky do Jeruzaléma, kde beránkova krev pokropí čtyři světové strany. Mimořádnost jeho výroků o dávání jeho těla a krve byla řečena s pozadím Paschy. Myslel na to, že stín beránka, jako obětního zvířete se ztrácí a na jeho místo nastupuje pravý Boží Beránek. Dosud jedli z těla a krve velikonočního beránka, odteď budou jíst i tělo a krev pravého Božího Beránka. On, který se narodil v Betlémě (v "Domě chleba") a byl uložen do jeslí, kde se dává pokrm zvířatům, bude chlebem života pro lidi, kteří jsou méně než on. V přírodě musí být všechno propojeno, aby to mohlo žít. A proto, to co je nižší, se přetváří na to, co je vyšší: látky na rostliny, rostliny spásáním na zvířata, zvířata potravou na lidi. A člověk? Neměl by být povýšený přijímáním toho, který "sestoupil z nebe" a mít účast na Boží přirozenosti? Jako prostředník mezi Bohem a člověkem řekl, že jako žije on skrze Otce, tak my budeme žít skrze něho:

Jako mě poslal živý Otec a já žiji z Otce, i ten, který je ve mně bude žít ze mě. (Jn ,57)

Jak tělesné bylo sycení se manou a jak duchovní je sycení se Kristovým tělem! On o mnoho intimněji sytí člověka, jako matka své dítě. Každá matka může svému dítěti na prsou říci: "Jez, toto je moje tělo, toto je moje krev." Zde však přirovnání končí, protože ve vztahu matka-dítě jsou oba dva na stejné úrovni. Ve vztahu Kristus - lidé je jednoznačný rozdíl mezi Bohem a člověkem, mezi nebem a zemí. A kromě toho žádná matka nemusí nejdříve zemřít a přijmout oslavenou existenci lidské přirozenosti, aby mohla sytit svoje dítě. Ale Pán řekl, že dříve než se stane chlebem života pro věřící, musí nejprve "dát" svůj život. Rostliny, kterými se živý zvířata, nežijí na jiné planetě, zvířata, která slouží jako potrava pro lidi, nežijí v jiném světě. Pokud má být Kristus "životem světa", musí přebývat mezi lidmi jako Emanuel, jako "Bůh s námi" a dávat život duši, jako pozemský chléb dávat život tělu. Ale ti, co mu naslouchali, nepřestali smýšlet tělesně a ptali se:

"Jak nám tento může dát jíst své tělo?!" (Jn 6,52)

Bylo by bláznovstvím, kdyby některý člověk nabídl své tělo za pokrm. Ale Pán je nenechal v nejistotě a vysvětlil jim, že ne obyčejný člověk, ale "Syn člověka" jim dává své Tělo. Toto pojmenování se vztahuje na jeho Oběť smíření. Ne mrtvý Kristus bude sytit věřící, ale Kristus oslavený v nebi, který zemřel, vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Přijímaní obyčejného masa a krve by jim nepřineslo žádný užitek, ale oslavené tělo a krev Syna člověka jim přinese věčný život. Když člověk duchovně umřel, tím že přijal "jablko" v ráji, nyní může znovu duchovně ožít, pokud se nasytí ovocem ze Stromu života.
Kristova slova byla chápána příliš doslova a vyvolala velmi mnoho nesprávných interpretací, protože mnozí jeho posluchači prohlašovali, že Eucharistie (Kristovo Tělo a Krev) je pouze obyčejným symbolem, nebo že jeho účinnost závisí na subjektivních dispozicích toho, který ji přijímá. Když někdo nesprávně pochopil, co Pán řekl, věrný své metodě ho hned i napravil, jako to udělal u Nikodéma, který si myslel, že "znovu se narodit" znamená znovu vejít do života matky. Když někdo správně pochopil to, co řekl, ale neuznal to, Ježíš znovu zopakoval to, co řekl. A v tomto rozhovoru Ježíš párkrát zopakoval to, co řekl o svém těle a krvi. Význam jeho slov se stal jasným až v noci před jeho smrtí. Ve své poslední vůli a v závěti zanechal to, co by při umírání nedokázal zanechat žádný člověk - své tělo, krev, duši a božství pro život světa.
Když o sobě mluvil jako o chlebě života, nastal zlom, který mu způsobil největší zármutek - zármutek tak velký, že byl prorokován před tisíci lety, jako jedna z lidských zrad, které budou trýznit jeho duši - ztráta Jidáše. Mnozí se ptají, proč Jidáš zradil Pána. Myslí si, že to bylo pouze na konci Pánova života a že důvodem zrady byla jeho láska k penězům. Byla to i chamtivost; ale evangelium nám vypráví ohromující příběh, že Jidáš zradil Pána v den, kdy Pán mluvil o daru svého těla za život světa.Uprostřed této události o Kristově těle a krvi nám evangelium říká, že Pán věděl, kdo ho zradí. Dal najevo Jidášovi, že to ví a řekl:

Nevyvolil jsem si vás dvanáct?! A jeden z vás je ďábel. (Jn 6,70)

Při řeči o eucharistickém chlebě Jidáš selhal a při ustanovení Eucharistie během Poslední večeře se Jidáš otevřeně vyčlenil a zradil.
Na Letnice, kdy budou očekávat jeho Ducha, bude jich pouze sto dvacet. Ježíš viděl, jak ho davy opouštějí, jak odchází elita a jak se Jidáš připravuje na zradu. Potom se obrátil k člověku, který mu byl důvěrně blízký, kterému změnil jméno Šimon na Petra, Skálu a řekl:

"I vy chcete odejít?"

Odpověděl mu Šimon Petr:

"Pane, a ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili, že ty jsi Boží Svatý." (Jn 6,67-69)

Ale v Ježíšově Srdci byl už kříž. Jeden z jeho dvanácti byl zrádce. Elita, která byla vnitřně rozdělená, se nyní spojí proti němu. A pět tisíc lidí, kteří měli zájem o jeho ruce, odmítlo jeho srdce. Všechny síly se připravovaly na rozhodující hodinu.

podle arcibiskupa F.J.Sheena

Triumf mého Neposkvrněného Srdce nemůže přijít, leč v triumfu mého Syna Ježíše, který se vrátí, aby kraloval v srdcích, v duších, v životě jednotlivců i národů: v celém lidstvu. Ale Ježíš, stejně jak je v nebi, tak se nalézá na zemi skutečně přítomen v Eucharistii: se svým Tělem, se svou Krví, se svou Duší, se svým Božstvím. Jeho slavné království zazáří především v jeho Eucharistickém triumfu, protože Eucharistie se stane znovu srdcem a středem veškerého života církve... (14.6.79)

Malá Číňanka - mučednice Eucharistie

Neznám její jméno; malé, skromné třináctileté děvčátko, vtělená dobrota, jak říkala sestra. A to je vše, co o ní vím, když přišli do našeho města komunisté. Klečel jsem v lavici pro prvokomunikanty, modlil jsem se a čekal, co se bude dít. Kdykoli se na ulici ozval hluk, nebo byl dán hrubý rozkaz, očekával jsem smrt.
Zatím se však nic nedělo. Druhý den jsem dostal návštěvu. Policie, řekl jsem si. A zachvěl jsem se leknutím.
Nikoliv. Byl to velmi korektní důstojník, mluvil perfektně čínsky. Naše rozmluva byla asi taková: "Pokračujte ve své práci jako dosud." Nabídl jsem mu cigaretu; on se uklonil a s úsměvem zmizel. V prvních následujících dnech se nedělo nic zvláštního. Vojáci se chovali rezervovaně a se zvědavostí mě pozorovali, když jsem procházel ulicemi. Jediná věc, která mě znepokojovala, byla návštěva toho dozorce u mne.
Uplynulo několik měsíců a už jsem si začal na komunistický režim zvykat. Ale zanedlouho se to stalo…
Jednoho krásného letního dne přišel onen dozorce se čtyřmi vojáky do školy. Vstoupili bez zaklepání. "Časy se pro Čínu změnily", pravil, "a všechny tyto náboženské věci přijdou do ohně. Tak milé děti začínáme!" Zatímco takto mluvil, strhli vojáci ze stěn krucifix, svaté obrazy, tabule a sochy. Položili to na lavice. Potom poručili dětem, aby to všechno odnesly do bedny na WC. Děti se velmi poděsily, váhaly. "Rychleji", řval dozorce, "nebo bude zle!"
V poslední lavici se krčila malá holčička. Rty měla sevřené, ruce založené a stála nehybně jako socha.
"A ty tam vzadu", křičel dozorce s vrhl se k ní, oplýval rouháním. "Ber!" vzkypěl tento muž zlostí. Dítě sklopilo oči, ale nepohnulo se. Ostatní děti stály jako přibité. Smrtelný klid. Potom vzal ten voják revolver a střelil do okna. Rána a střepiny skla vyvolaly mezi dětmi slzy a křik. Lidi upozornění zmatkem sem pospíchali a vzápětí stál před školou veliký dav. Dozorce pokračoval ve řvaní, ale dítě se ani nepohnulo. Jen velká slza jí skanula po tváři. Situace se pro dozorce ztížila. Vzpřímil se, pohlédl do davu a zvolal: "Vyhledejte jejího otce a přiveďte ho do kostela!"
Když byl kostel plný, přivedli otce toho děvčátka; měl ruce spoutané za zády. Postavili ho vpravo k lavici pro přijímající. Dítě do ní násilím vstrčili. Dozorce si odkašlal a spustil: "Učili jste se, že váš Bůh je mocný a bydlí tady ve svatostánku. Já vám teď ukážu, jak jste se mýlili. Nezmůže vůbec nic. My ho teď botama rozšlapeme a ani se nepohne."
Vojáci přiběhli a zbraněmi vypáčili dvířka od svatostánku. Zavládlo úzkostné ticho. Dozorce vzal ciborium s Hostiemi, otevřel je a Hostie rozsypal po zemi.
"Rozšlapte toho jejich Boha!" rozkázal vojákům a vojáci to udělali. "Co tomu říkáte?" křičel. Všichni zatajili dech. "Ještě věříte těm kněžským povídačkám?" (V jeho slovech nám zní: "Sestup z kříže a uvěříme Ti..") Obrátil se na otce toho dítěte: "Podívej se na to a odpověz!" "Ano" odpověděl otec zcela tiše.
"Odveďte ho!" zařval.
V tu chvíli poddůstojník přistoupil k dozorci a něco mu povídal. Ten ho vyslechl a poddal se vyššímu rozkazu. "Jděte všichni z kostela ven, jen to děvče tady zůstane!" Zajistili mě a zavřeli do kostelního sklípku na uhlí. Byl tam malý otvor právě k chóru, odkud jsem viděl rozházené Hostie a to děvčátko, které se s úzkostí opíralo o stěnu. Krátce na to jsem spatřil krásnou mladou dámu, která s úsměvem vstoupila do chrámu. Měla na sobě nádherné šaty a na rukou prsteny a náramky.
"Ubohé dítě" řekla a objala je. "Ubohé děvčátko, co to s tebou ti muži udělali? Pojď se mnou, u mě ti bude dobře. Chceš? Pojď." Dítě se dalo do vzlykání a padlo jí do náruče. Odešly. Pak jsem už neviděl nic.
V tomto temném vězení jsem zapomněl na den, noc i hodiny... Klaněl jsem se, modlil a spal, měl jsem hlad, žízeň a bolesti hlavy. Kolem bylo mrtvolné ticho. Pak jsem slyšel nějaké zvuky, které se při jiných příležitostech neslyší. Bylo už ráno? Někdo s tichým šramotem otevřel chrámové dveře. Díval jsem se otvorem. Co to vidím?
Ano, ta malá holčička je tady. A váhavě se ubírá do chóru, zastaví se, ohlédne postoupí o několik kroků dopředu. Pak si poklekla, uklonila se a s velikou úctou sklonila hlavu až k zemi, uchopila jazykem jednu svatou, zneuctěnou Hostii. Vzpřímila se rozepjala paže a modlila. Za chvíli vstala a zmizela. Tento obraz se mi nabízel každé jitro. To byla moje naděje v mém temném vězení. S netrpělivostí jsem vždycky očekával první paprsek jitra a to děvčátko, které přicházelo k svatému přijímání. Její krásná postava, jasné a usmívající se oči pomalé a nesmělé pohyby mě vždycky dojímaly.
Jak často přicházela? Nemohu říct. Ale jednoho rána přišla opět k svému Ježíši jako vždycky. Poklekla, rozepjala ruce a ponořila se do hluboké modlitby… Náhle se s velikým rachotem otevřely chrámové dveře a já slyšel divoký řev a pak střelbu. Dítě klesalo, tělíčko bledlo. Opírajíc se o ruku klouzalo pozvolna níž a níž a plné bolesti se přisunulo k Hostii - a přijalo. Voják přistoupil blíž a maličkou pozoroval. Pokusila se naposledy vzchopit a napřímit, sepnout ruce, ale padla zpět a hlavička temně zaduněla o podlahu. Zavřela na věky oči. Voják pozoroval dítě a hleděl na Hostie… Několik okamžiků zůstal v zamyšlení nerozhodný. Potom těžkým krokem opustil kostel.
Ještě jsem byl pod bolestným dojmem toho, co se dítěti stalo a pozoroval jsem malou mučednici, když se otevřely dveře mého vězení. Tentýž voják stál přede mnou a pravil: "Pane jste volný!" - Poděkoval jsem a pokud možno, co nejrychleji jsem se odebral do chóru. Sotva jsem však poklekl před mrtvým tělíčkem, stál ten voják přede mnou. "Pane", pravil, "Kdyby každé město mělo takové děvčátko jako toto, potom by už žádný voják nebojoval za komunismus." Měl jsem ještě čas malou mučednici pochovat, ale už na hlavní hřbitovní cestě se ke mně přiblížil nějaký muž a vybídl mě, abych nastoupil do auta. Odvezl mě přímo na hranice …


Kdyby Pán udělal zázrak (sestoupil z kříže), voják by se neobrátil. Když dívka s pomocí Panny Marie přijala mučednictví, zachránila jej...


Svatý Pavel nás učí, že přebývání Ducha Svatého v nás, které úzce souvisí s Ježíšovým zmrtvýchvstáním, je i základem našeho konečného zmrtvýchvstání: "Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá." (Řím 8,11)

Z katecheze Jana Pavla II. 8.6.98

Matka Mystického těla

Začínáme teologickým pohledem na jejího Syna Ježíše Krista. Víme, že nesmíme rozdělovat v Ježíši Kristu Bohočlověka a Hlavu Mystického těla. On je současně a dohromady Boží Syn, syn Marie a Hlava vykoupeného lidstva. Stejně tak je to i s Marií. I když je matkou historického Ježíše Krista, je zároveň i Matkou jeho Mystického těla.
Encyklika Pia XII. O Kristově mystickém těle tuto pravdu výslovně zdůrazňuje těmito slovy:

"Maria porodila Krista, našeho Pána, který je pramenem veškerého nebeského života a který byl už v jejím panenském lůně ozdoben hodností hlavy Církve. Ona ho nově narozeného představila prvním návštěvníkům mezi Židy, stejně tak pohanům, kteří se mu přišli poklonit jako proroku, králi a knězi." Ona počala Hlavu a i údy Těla. Hlavu fyzickým způsobem, údy mystickým způsobem i když údy jsou sjednocené s hlavou.

Svatý Lev Veliký ve svém třicátém šestém kázání o tom mluví takto:

"Narození Krista se stalo začátkem křesťanského lidu. Porod Hlavy je zároveň porodem Těla." (Leo Magnus, Sermo XXXVI, Patrologia latina LIV, s. 213)

A tak mluví i kardinál Suenens, že Marii je nutné přiznat toto dvojité a jediné mateřství, kterým zplodila Hlavu i údy. Takže my jsme synové v Synovi Ježíši jednak ve vztahu k nebeskému Otci a jednak ve vztahu k matce Spasitele.
Svatý papež Pius X. osobitně zdůrazňuje tento náš vztah ve své pamětihodné encyklice Ad diem illum těmito slovy:

"V čistém lůně Panny, kde Ježíš dostal smrtelné tělo, se k tomuto tělu připojilo duchovní tělo utvořené ze všech těch, kteří v něho uvěří. Takže je možné říci, že Maria, držíce Ježíše ve svém lůně, nosila v něm i všechny ty, jejichž život byl obsažen v životě Spasitele. A tak my všichni," pokračuje svatý papež, "kteří jsme sjednoceni s Kristem, jsme údy jeho těla, jak to říká apoštol Pavel, pocházíme z jeho těla a z jeho kostí, a proto musíme o sobě říci, že jsme zrození v lůně Panny, odkud jsme vyšli jednoho dne jako tělo připoutané k jeho hlavě. Z toho důvodu," pokračuje Pius X, "se nazýváme syny Marie v duchovním a mystickém smyslu a ona zase ze své strany je naší matkou, matkou nás všech, matkou podle ducha, ale zato skutečnou matkou Ježíšových údů, kterými jsme skutečně my." (Sv. Pius X., encyklika Ad diem illum, A.AS 2. února 1904).

Když jsme si vyslechli tato slova svatého papeže, nesmíme si myslet, že tu máme co činit s nějakým středověkým přeháněním mariánské úcty. Stojíme tu jednoduše v srdci dogmatu o Kristově mystickém těle a v centru autentické mariánské úcty a zbožnosti. Nejprve je třeba si uvědomit, že byly doby, kdy se nauka sv. apoštola Pavla o Mystickém těle trochu zastínila. Tímto činem mariánská úcta zůstala odtržena od svého kořene, a to se pociťovalo tak, že začala upadat.
Ale Ježíš nám dovoluje, jak říká kardinál Suenens, abychom participovali na jeho citech vůči matce Marii, rozlévá a šíři svoji úctu a lásku k Marii i na nás, protože jsme jeho údy. Rozmnožuje projevy své lásky k matce Marii na své bratry, kteří se stali prostřednictvím posvěcující milosti jejími syny. Takže se nemusíme bát, že ubíráme Ježíšovi to, co dáváme jeho Matce. Vždyť to, co dáváme Marii, přichází nám od něho. A když vstupujeme do jeho citů, tím se zapojujeme do jeho lásky, kterou on cítí ke své matce. A je jisté, že po lásce bez hranic, kterou nám vnuká Duch Svatý vůči nebeskému Otci a vůči trojjedinému Bohu, Ježíšovi se na nás nemůže nic líbit víc, než naše láska k Panně Marii, Matce Boží, která je i naší matkou.

Ve věčné blaženosti budeme žít v radostném spolužití, které se nyní předobrazuje a anticipuje v Eucharistii. Tehdy Duch přivede k plné zralosti všechny zárodky společenství, lásky a bratrství, které rozkvétají během našeho pozemského putování. Jak potvrzuje sv. Řehoř Nysský: "…jednotou Svatého Ducha spojení ve svazku pokoje se stanou všichni jedním tělem a jednou duší." (Řím 8,11)

Jan Pavel II., katecheze 8.6.98


Jak říká otec R. Cantalamessa - při Eucharistické části Mše svaté jsou na oltáři dva obětní dary. Jeden se má stát Kristovým tělem a krví, to je chléb a víno a druhý - Kristovým tělem tajemným, to je společenství Církve, to jsme my.
S tím souvisí i dvě epiklese (prosby o Ducha svatého), které se kněz modlí při Eucharistické modlitbě. První epiklese zní:

"Proto tě Otče pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, které před Tebe klademe, ať se stanou Tělem a Krví Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista…"

Jde o vzývání Ducha svatého, kde kněz prosí, aby se dary na oltáři proměnily v Tělo a Krev Ježíše Krista. K vlastní proměnění dochází o chvíli později při slovech proměnění.
Po proměnění se kněz modlí druhou epiklesi:

"Nás všechny, kdo přijímáme Jeho tělo a krev, naplň Jeho Svatým duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. Skrze Něho, ať se před Tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou..."

Tato druhá epiklese souvisí s tím, že po proměnění se kněz modlí za všechny přítomné a za přijímající této svátosti, aby se stali jedno tělo a jedna duše v Kristu, tedy společenstvím. Vyjadřujeme to i jednotou při liturgii, jak učí II. Vatikánský koncil.
Kněz promění chléb a víno, a potom nás všechny přičlení jako druhou oběť, kterou Kristus svým Božstvím přetváří v Jeho mystické tělo. V Hostii je oslavený Kristus s Tělem a Krví i Božstvím a my jsme na oltáři při obětování jako Jeho mystické tělo. V Eucharistické modlitbě kněz dále spojuje všechny tři části jedné Církve:
Církev putující:

"Nás všechny, kdo přijímáme Jeho tělo a krev, naplň Jeho Svatým duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. Skrze Něho, ať se před Tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou..."

Církev oslavenou (v nebi):

"...abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými: s nejsvětější Pannou a Bohorodičkou Marií, s tvými apoštoly a slavnými mučedníky..."

Církev očišťující se (v očistci):

"...Přivítej ve svém království naše zemřelé bratry a sestry i všechny, kdo z tohoto světa odešli ve tvém přátelství. Splň naši naději, že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu..."


Z uvedeného vyplývá, jak Eucharistie tvoří Církev.

Svátost sjednocování

Při poslední večeři, po ustanovení Eucharistie, rozvíjel Ježíš obsah tohoto tajemství a jeho velké poslání:

"...aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, …já v nich a ty ve mně." (Jn 17,21-23)

Ježíš je v nás zvláště přijímáním Eucharistie. Je v nás a my z něho žijeme jako z Vinného kmene.
Jak zapadá tajemství a skutečnost Eucharistie do našeho dnešního života? Jak ji včleňovat co nejopravdověji do našich dní? Je to možné? Anebo je to po dvou tisíciletích dějin těžké? Utváří Eucharistie ještě i dnes naši jednotu s Kristem a s věčností a naši vzájemnou jednotu v Božím životě a v Božích cílech? Jaké místo má, může mít a má mít Eucharistie v našem životě, v našem městě, v národě a skrze nás ve světě?
Naše vlastní zkušenost, ale i zkušenost celých dějin nás přesvědčují o tom, že lidem se žije těžko i proto, že jsou rozděleni na nepřátelské tábory. Znepřátelení lidé žijí v ustavičné nejistotě a napětí, dívají se jeden na druhého v obavách, nebo rovnou s nenávistí. Sjednotit se v porozumění není však jednoduché. Jednotlivci i národy se sice spojují, ale spojují se často do jakési jednoty jen proto, aby byli fyzicky mocnější a aby mohli zasadit rozhodnější úder druhé straně. Druhá strana hledá stejně tak spojence a spojení kvůli síle, pro výboje a pro pomstu. Výsledkem není klidnější život a rozvoj života, ale ještě větší obavy, ještě hlubší nenávist a ještě otřesnější neštěstí. Vidíme to okolo sebe všude, kde jsou lidé - v továrně i na úřadě, v rozpadávajících se manželstvích, zvláště však ve vztazích národů.
Všichni cítíme, že bychom potřebovali něco, co by nás opravdově sjednocovalo. Potřebujeme nějaké základní pojivo, které by nám pomáhalo tvořit jednotu bratří a sester, svobodné společenství svobodných lidí, kteří žijí nejen jeden vedle druhého, jeden s druhým, ale kteří žijí především jeden pro druhého.
V dějinách se už vyzkoušely mnohé prostředky pro takovéto jednotné spolužití lidí. Lidé se sjednocovali, ale byli sjednocováni strachem, karabáčem, zbraněmi nebo v lepších případech smlouvami. Máme však zkušenost, že nejtrvalejší jednota lidí se rodí ze svobodného sjednocení ve spravedlnosti a lásce. My věřící jsme zvlášť přesvědčeni o tom, že není pevnější jednoty než jednota v duchu - ve smýšlení, v lásce a vzájemné obětavosti. Bez této jednoty ve spravedlnosti a lásce není možné natrvalo řešit lidské problémy ani v malém ani ve velkém. Celé dějiny nás o tom přesvědčují. A máme o tom i vlastní zkušenost. Smlouvami je možné se na čas vyhnout konfliktům, ale to ještě není jednota myslí a srdcí. Může to být jen chvilková nevyhnutelnost, dokud si jedna ze stran netroufá smlouvu porušit. Na trvalém sjednocování lidí je třeba pracovat zevnitř výchovou k lásce ke všem. Pro nás věřící to znamená prohlubovat to jediné stanovisko, ze kterého vidíme všechny lidi jako bratry a sestry, jako příslušníky jedné Boží rodiny, jako syny a dcery jednoho Otce, kterého společně oslovujeme: Otče náš.
O této živé jednotě v Bohu nám nejzřetelněji promlouval svým životem Ježíš Kristus. Ukázal nám, co je tato jednota v lásce a jak se buduje. Dal za tuto naši jednotu v Bohu vlastní život a oběť svého života udělal základem naší jednoty pro budoucí staletí a tisíciletí. Tato oběť, jako základ naší jednoty v Bohu, je mezi námi přítomná až do dnešního dne. Známe ji - je to Mše svatá. Mše svatá je viditelný a účinný znak naší jednoty, je to svátost naší jednoty.
Ve Mši svaté je zahrnuto to nejpodstatnější, co nám a celému světu přinesl Ježíš. Víme, že nepřinesl jen myšlenky, ani jen teorii soužití lidí a národů. Nedal nám jen příklad, jak může vypadat lidský život. Není pro nás jen hrdinou ve své smrti, nebo jen vrcholně svatým mužem našich dějin. Kristus je více než ideál lidského života. Kříž a Golgota znamenají nesmírně více. Je to vyjádřené slovy:

"Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Toto je moje krev, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná… Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedno v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě ty poslal..."

Na kříži byla zpečetěna tato nová jednota všech lidí s Bohem v nové a věčné smlouvě. Ukřižovaný Pán se stal středem lidstva - odteď se vše uskutečňuje "skrze něho, s ním a v něm."
Kristova oběť právě proto, že měla tak hluboký význam pro všechny lidi, nemohla zapadnout v dějinách jako nějaká malá událost v koutu Římské říše. Tato oběť se musela stát oživující silou pro všechny národy, pro všechny generace a pro všechny časy. Proto z Kristova ustanovení zůstala přítomná ve světě jako viditelný znak, jako svátost, jako viditelný čin, jako místo našeho setkání s Kristem v Bohu, jako pramen Božího života, ve kterém máme být všichni sjednoceni. Toto je smysl slov:

"Vezměte a jezte..., vezměte a pijte..., to dělejte na moji památku."

Obětovaný a oslavený Pán je s celou silou své oběti a svého vzkříšení uprostřed nás ve Mši svaté. My jsme zahrnuti do Mše svaté, vždyť je to oběť "za všechny". Tvoříme se vzkříšeným Kristem jedno Tajemné tělo, jak on sám řekl:

"Já jsem vinný kmen, a vy jste ratolesti."

Dal nám moc stát se Božími syny - žijeme Božím životem z něho jako ratolest z vinného kmene.
Tato naše jednota, jednota nás všech v Kristu, se živě projevuje ve Mši svaté. Především tajemstvím spojení s Kristem, které se neviditelně uskutečňuje v srdci a v duši každého z nás. Potom však i viditelně - ve Mši svaté tvoříme hlubokou vnitřní jednotu jako jedna rodina v Kristu. Mše svatá vyjadřuje slovem i činem tuto naši nejhlubší jednotu. Modlitby a úkony Mše svaté nás vychovávají k této pravé sociální jednotě života.
Mše svatá je bohoslužba, kterou uskutečňujeme všichni společně. Všichni - kněz i věřící - předkládáme Pánu Bohu největší oddanost a lásku, která se projevila a je stále živá v Kristově oběti na kříži. K této oběti připojujeme svoje vlastní oběti - své těžkosti, své práce, svoji trpělivost - a s láskou je předkládáme s Kristovou obětí Bohu. Mše svatá je naše společná oběť, vyjadřuje naši společnou lásku. Při Mši svaté vystupujeme jako celek. Nejsme rozděleni, nejsme bez vztahu jedněch k druhým, ale předstupujeme jako jednota, jako sjednoceni v Ježíši Kristu. Kněz to po předložení darů vyjadřuje slovy:

"Aby má i vaše oběť…"

Do chrámu jsme přišli z rozdílných stran, máme různé vzdělání a postavení, jsme ženy, muži a děti, při Mši svaté však stojíme vedle sebe a před Boha předstupujeme jako jedna rodina. Mizí všechny společenské rozdíly - otec vedle syna, profesor vedle studenta, mistr vedle učně. Všichni přinášíme jednu společnou oběť. Při Mši svaté tvoříme jednotné společenství víry. Jako nikde jinde se takto nestírají všechny rozdíly a netvoří se taková rovnost jako při Mši svaté. Jako nikde jinde se tak naplno neprojevuje sjednocující síla evangelia, o které mluví svatý Pavel.

"Už není Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši." (Gal 3,28)

Při Mši svaté žijeme jakoby tlukotem jednoho srdce, dýcháme jedním dechem a jedním rytmem. Najednou zpíváme, najednou se modlíme, najednou tichneme a soustřeďujeme se, najednou vstáváme.

Při Mši svaté vystupujeme jednotně jako celek. Všimli jsme si toho už někdy? Ve Mši svaté se téměř vůbec neobjevuje zájmeno "já". Jsme jednotou Kristova těla. Tělo je jedno. Když je rozdělené, už to není tělo a jedna osobnost. Jednotlivý úd není osobností. Úd patří k osobnosti. My jsme údy jednoho Krista a v něm tvoříme jednotu před Bohem. Nevystupujeme především jako jednotlivci, ale jako sjednocení v Kristu. Proto při Mši používáme množné číslo a říkáme "my" - my všichni. Naše oběť a naše bohoslužba je vážná natolik, nakolik patříme a chceme patřit do jednoty s Kristem a v Kristu a nakolik spolu s ním přinášíme dar jeho a svého života Pánu.
Při Mši svaté se tedy všichni modlíme, všichni darujeme, všichni prosíme. Tato naše jednota se projevuje hned od začátku Mše svaté. Kněz nám připomíná naši základní jednotu tím, že nás zdraví jako Boží rodinu:

"Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce, i od Pána Ježíše Krista."

Oslovuje nás slovy:

"Bratři a sestry."

Potom nás vyzývá, abychom společně vyjádřili svou snahu přistoupit co nejčistěji ke společné oběti Kristově a naší:

"Uznejme svou hříšnost, abychom mohli slavit Kristovo tajemství."

My všichni přiznáváme potom společně svoji slabost a své hříchy. Před Bohem jsme všichni malí, všichni s pocitem nevěrnosti. Všichni si uvědomujeme svůj základní postoj - postoj pokory. Není privilegovaných. Všichni jsme si rovni. Ani postavení, ani vyznamenání nemění nic na základní pravdě, že před Bohem jsme hříšní jako všichni ostatní. Ani kněz není výjimkou. Říká spolu s námi:

"Provinil jsem se, velmi jsem se provinil."

Potom společně prosíme o odpuštění:

"Ať se nad námi smiluje všemohoucí Bůh…"

Toto je nejlepší cesta k hluboké jednotě. Neobviňujeme jeden druhého, nevytýkáme si navzájem chyby a hříchy. Každý čte ve svém svědomí a říká:

"Já jsem jednal zle, já jsem zavinil nepokoj, já prosím o odpuštění. Je to má vina."

Toto jediné říkáme každý osobně. Hřích a vina jsou naše nejosobnější činy. Ale vyznáváme to všichni.
Až po vyznání své viny se s jakousi volností v duši odvažujeme zazpívat píseň chvály:

"Gloria in excelsis Deo!"

Potom nasloucháme Božímu slovu jako odpovědi, Boží rady a povzbuzení, všechno shrneme v radostné vyznání víry:

"Věřím v jednoho Boha..., v Ježíše Krista..., v Ducha lásky..., ve všeobecnou Církev..., v odpuštění hříchů a ve věčný život…"

Ale pocit nejistoty a ubohosti nás neopouští úplně ani potom. Víme, kolik zla nám už způsobilo přílišné sebevědomí. Víme, že ono nás odvádí od Pána Boha a rozbíjí i naši vzájemnou jednotu. Proto si znovu a znovu připomínáme svoji ubohost a říkáme:

"Nám, tvým hříšným služebníkům, dopřej místo ve společnosti svých svatých apoštolů..."

- Potom společně prosíme:

"Odpusť nám naše viny…"

Naše viny - jakoby viny nás všech tvořily jediné zlo, kterým jsme poskvrnily Kristovo tělo, Kristovu Církev. Společně nás to trápí. Vždyť oběť, kterou předkládáme, Kristova oběť, měla za cíl napravit všechno zlo, veškerou nevěrnost, všechny hříchy na světě - "pecata mundi". Proto i společně prosíme:

"Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!"

V tomto všem vystupujeme jako slabí lidé společně - prosíme, odprošujeme.
Jen jednou při Mši svaté se něco koná osobně a v jednotném čísle. Je to při proměňování, kdy kněz vystupuje z pověření Církve a z moci Kristovy jako zástupce Kristův. Nejprve připomene, že Kristus je zde přítomný:

"Skutečně, jsi svatý Pane. … skrze svého Syna, působením Ducha Svatého oživuješ a posvěcuješ všechno."

Potom mluví jménem nás všech:

"Pokorně tě prosíme, posvěť tyto dary, které před tebe klademe, aby se staly tělem a krví Ježíše Krista… vždyť z jeho pověření slavíme toto tajemství…"

Kněz nám všem připomíná, že Kristus sám mocí svého tvořivého slova promění chléb a víno na své tělo a krev. Potom přímo viditelně zastupuje Velekněze Krista, ztotožňuje se jakoby s ním a z jeho pověření vyslovuje slova proměnění:

"Toto je moje tělo, které se obětuje za vás…"

Po této rozhodující chvíli se znovu všichni zapojujeme pohnutým zvoláním:

"Tvou smrt zvěstujeme, tvé zmrtvýchvstání vyznáváme Pane Ježíši Kriste."

Znovu jsme jedno:

"Živ nás tělem a krví svého Syna, naplň nás Duchem Svatým…"

A cíl našich proseb?

"Abychom byli v Kristu jedním tělem a jedním duchem…"

Při přijímání se znovu na chvíli vynoří skutečnost, že i v jednotě zůstáváme živé osoby. Jako jsme na začátku vyznávali osobně:

"Moje vina",

tak při příjímání kněz mluví ve svém vlastním jménu:

"Zbav mě každé mojí nepravosti… nikdy nedopusť, abych se od tebe odloučil."

A my všichni, každý za sebe říkáme:

"Pane, nejsem hoden přijmout tělo a krev Ježíše Krista, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena."

Ve svatém přijímání se setkáváme s Pánem osobně - jako osoba s osobou. Není to setkání anonymní. Společenství víry neruší ani naše osobní vědomí, ani naši osobní svobodu. Jsme spojeni do jednoty jako živí lidé, jako živé osoby. Osobně obohacujeme celek, ale jsme i osobně zodpovědní, pokud svým životem Církev poškozujeme. Při svatém přijímání vystoupí na chvíli do popředí tato osobní stránka naší jednoty. Kněz první vyjadřuje osobní starost a touhu:

"Tělo Kristovo ať mně zachová pro život věčný..."

Tato prosba vyjadřuje velikost tajemství a osobní přístup k němu. Svátosti, ani Eucharistie, nejsou magické úkony a nepůsobí samočinně. Jsou osobním setkáním s Kristem. Člověk je může přijímat pro věčný život, ale jak říká sv. Pavel, člověk si může "jíst a pít i odsouzení."

"Probet se ipsum homo. - "Ať se proto každý zkoumá!"

píše sv. Pavel.
Kromě těchto výjimečných osobních postojů, všechno ve Mši svaté je společné, všechno konáme jako jedno společenství věřících. Pokud se při Mši svaté cítíme všichni jednotní v nouzi a pokud se všichni cítíme hříšní, jak jednotní jsme v obětování! Všechny naše modlitby při Mši svaté jsou společné modlitby. Kněz nás často vyzývá:

"Modleme se."

Kněz mluví jménem nás všech nad dary chleba a vína:

"Dobrořečíme ti, Bože… obětujeme ho tobě… jako plod země, a jako plod vinné révy a práce lidských rukou."

Skrze tyto dary nabízíme a darujeme Bohu sebe samé:

"Přijmi nás Pane, v duchu pokorné a v srdci zkroušené…"

Při Mši svaté jsou modlitby Církve modlitbami nás všech, dáváme jim přednost před soukromými. Jsem přítomný na Mši svaté spolu s ostatními, myslím na ostatní a spolu s knězem se modlím "za všechny zde přítomné".

Na konci obětní části nám kněz ještě jednou připomíná, že jde o naše společné dílo, o naši společnou oběť:

"Modlete se, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu…"

Kněz předkládá oběť za nás všechny. A jakoby cítil tíhu zodpovědnosti za oběť celého společenství, prosí nás všechny:

"Modlete se bratři, aby se má i vaše oběť…"

Obrací se na nás jako na jednu rodinu. A my prosíme spolu s ním, aby Pán tuto naši oběť přijal, aby tato oběť byla

"k užitku nám i celé sv. Církvi".

V kánonu Mše svaté se potom znovu naplno rozvine vědomí naší jednoty v obětování. Mše svatá je "sacrificum nostrum", je to "naše oběť". V této chvíli jsme spojeni se Svatým Otcem, se svým biskupem, s celým sborem nástupců apoštolů, a prosíme za svatou, všeobecnou, apoštolskou Církev,

"ochraňuj ji, sjednocuj a spravuj po celém světě".

Při Mši svaté jsme sjednocení i v lásce. Dalo by se říci, že Mše svatá je školou lásky. Mše svatá nám pomáhá vykořeňovat veškerý egoismus oddělování. Žijeme jakoby tlukotem jednoho srdce, dýcháme jedním dechem a jedním rytmem. Najednou zpíváme, najednou se modlíme, najednou tichneme a soustřeďujeme se, najednou vstáváme. Jakási tichá ochotná disciplína usměrňuje celé naše chování. Ne pro krásu pořádku - spíše pro sílu a hloubku jednoty.

Toto odosobňování z lásky jde tak daleko, že ani v samotných modlitbách se nezabývám především sám sebou, ani nemyslím jen sám na sebe. Myslím na všechny přítomné a na celou Církev, na celé lidstvo.

Při Mši svaté jsou modlitby Církve modlitbami nás všech, dáváme jim přednost před soukromými. Jsem přítomný na Mši svaté spolu s ostatními, myslím na ostatní a spolu s knězem se modlím "za všechny zde přítomné". I kdybych byl v jiném duševním rozpoložení, které by se odlišovalo od ducha modliteb podle liturgického roku, který je mezinárodní a celosvětový, i tehdy, veden láskou k ostatním, zapomínám jaksi na sebe a přikrývám se rouchem Kristovým a jeho liturgickou barvou. Při Mši svaté se přizpůsobuji z lásky - zříkám se nejen svého hříchu, ale i něčeho příliš vyhraněného - sjednocuji se se svými bratry. Mše svatá (oproti soukromé adoraci) je školou pravého sociálního formování, ve kterém se zříkáme příliš osobních zvyklostí a otevírám se životu celku.
Toto odosobňování z lásky jde tak daleko, že ani v samotných modlitbách se nezabývám především sám sebou, ani nemyslím jen sám na sebe. Myslím na všechny přítomné a na celou Církev, na celé lidstvo. Do chrámu na Mši svatou přicházím možná ještě ponořen sám do sebe a do svých starostí. Na Mši svaté se mi však rázem jakoby rozšiřuje obzor - začínám hledět širokým katolickým pohledem Církve na celý svět, na tok času v dějinách i v přítomnosti, ba i na celou věčnost. Začínám cítit, že přicházím z dějin, že tu žili generace už přede mnou. Jsem najednou spojený "s Ježíšovou Matkou, s apoštoly a slavnými mučedníky a se všemi svatými". Jsem spojený se všemi, kteří "odešli z tohoto světa" (pozn. i duše v očistci). Uvědomuji si, že nejsem sám a že mé štěstí závisí i na štěstí všech, kteří žijí současně se mnou. Pokud se na ulici a v zápase o život cítím někdy příliš sám a pokud mě svět vychovává k přehnanému individualismu, Mše svatá mi připomíná, že tvořím s mnohými jednu rodinu v Církvi a že i všichni lidé mimo Církev jsou moji bratři. Nemůžu proto žít podle hesla:

"Starej se sám o sebe, hlídej si vlastní duši."

Toto mi připomíná i ústřední modlitba Mše svaté -Otče náš. V této modlitbě nevyslovuji soukromě jen své osobní prosby a potřeby. V modlitbě Otče náš vyslovuji spolu s ostatními naše společné starosti a touhy - posvěcení Božího jména, plnění Boží vůle na celé zemi - materiální i duchovní potřeby života, odpuštění hříchů a ochranu před Zlým.
Mše svatá mě čím dál více uvádí do univerzálního poslání Církve. Uvědomuji si, že tato oběť se přináší

"pro totius mundi salute - za spásu celého světa".

Proto společně vyprošujeme:

"Ať tato oběť… přinese celému světu pokoj a spásu."

Ať se už společně modlíme za Církev, anebo obecněji za celý svět, vždy se modlíme za lidi na celé zemi, za naše bratry všech kontinentů a všech barev pleti. Spojujeme se především s těmi našimi bratry, kteří se též modlí modlitbu Otče náš, i když nepatří spolu s námi k viditelné jednotě Církve.
Ale Mše svatá nás vede ještě dále v jednotě - jakoby naší lásce nestačila Zem. Myslíme společně na slávu trojjediného Boha, na čistou slávu Matky Boží a na Boží oslavu ve svatých. Zahrnujeme do své lásky celé dějiny svatosti Církve - Petra a Pavla a všechny svaté. Potom si vzpomeneme na ty, kteří nás předešli na věčnost.
Takto nás Mše svatá vychovává a přivádí k jednotě lásky. Duch Mše svaté je duch výslovně sociální, antiegoistický, katolický, tedy všeobecný, bez hranic. Takto nás obohacuje Církev skrze Mši svatou smyslem pro skutečnou sociální jednotu světa. Kde jinde ještě existuje něco tak upřímné a pravdivé?
Je úkolem nás všech, abychom stále hlouběji poznávali tajemství Mše svaté a naše sjednocování v ní, abychom se dali Mší svatou vychovávat k jednotě. Velmi to potřebujeme. Mnohokrát ještě i ti z nás, kteří chodí téměř denně na Mši svatou, nechápou dost dobře, jaký je smysl tohoto tajemství a co nám toto přináší. Někdy je překvapí, když slyší, že jejich úloha při Mši svaté je více než role diváka, že sami vstupují do tajemství Mše svaté, že Mši svatou spoluobětují s ostatními v Kristově jednotě, že nikdo z nás není středem světa, dokonce že ani nikdo z nás není svým vlastním středem, že všichni máme jen jediný střed, a tím je Kristus.
Mše svatá se uzavírá svatým přijímáním. Svaté přijímání chápeme nejčastěji jako osobní spojení s Kristem. To je pravda. Proto se na sv. přijímání chystáme osobně co nejstarostlivěji a s veškerou zodpovědností. Ale přijímání Eucharistie je něco více. Přijímáním Chleba života se buduje tajemné tělo Kristovo, kterým je Církev. Eucharistie živí všechny údy tohoto Tajemného těla. Jediný život vzkříšeného Pána oživuje Boží silou všechny věřící - živé, mrtvé i oslavené. Dokud žijeme na této zemi, nejplněji skrze Eucharistii, skrze svaté přijímání budujeme pravá společenství rodiny, obce, národa a pravé společenství světa. Při Mši svaté se utváří skutečně spojené národy.
Svatým přijímáním se Kristus vlastně nerozděluje mezi nás, ale my se sjednocujeme s ním, přetváříme se na něho, tvoříme jeho Tajemné tělo. Svaté přijímání nás proto shromažďuje a sjednocuje v Kristu, přemáhá naši rozdrobenost a zevnitř buduje stále pevnější jednotu lidstva v Kristu. Stáváme se Kristovými příbuznými a pokrevními, vytváříme jedinou rodinu a jsme "domestici Dei" - domácí Boží. Potom už vidíme celý svět jakoby rodinnýma očima a osvojujeme si ducha skutečně katolického tedy všeobecného.
Mše svatá se pro nás stává školou sociální jednoty. Sv. Pavel, sv. Petr, otcové Církve chápali toto tajemství jednoty skrze Mši svatou, protože chápali sílu Mše svaté sjednocovat. Hlásali svému lidu nauku o jednotě tisíckráte hlubší a pravdivější než kterýkoliv moderní sociolog.

Pokud se na ulici a v zápase o život cítím někdy příliš sám a pokud mě svět vychovává k přehnanému individualismu, Mše svatá mi připomíná, že tvořím s mnohými jednu rodinu v Církvi a že i všichni lidé mimo Církev jsou moji bratři.

Pravá jednota našich rodin bude proto vyrůstat z Kristova tajemství a z jeho lásky. Pravá jednota národa a národů nebude spočívat natolik v konferencích a sjezdech, ale bude se rozrůstat z nitra, skrze tajemství soustředěné veMši svaté působením Ducha Svatého. Všichni chápeme, jaký je rozdíl mezi jednotou smluvní a mezi živou jednotou lásky, počínajíc od prvního přátelství, od bratra, sestry, rodičů k obci, národu a světu.
Tělo Kristovo, které přijímáme, je tělo duchovní, Duchem Svatým naskrz proniknuté, takže sv. Pavel může říci:

"Pán je Duch."

Přijímáním i nás proniká a posvěcuje Pán silou svého Ducha, takže spolu s ním máme jednoho Ducha Božího. V Duchu Kristově, který všechno proniká, se i my spojujeme bezprostředně a přímo mezi sebou - s těmi, kteří jsou od nás daleko, s těmi, co žili před námi, se živými i mrtvými. Žijeme "v Kristu Ježíši" - to je nejhlubší vyjádření tajemství našeho života. Tento život v Kristu Ježíši prolomil postupně instituci a okovy otroctví a nenávisti a uvedl do světa něco úplně nového - jednotu v lásce.
Tato proměna světa se uskutečňovala skrze svátost jednoty. Chceme vybudovat hlubokou jednotu mezi sebou? Chceme budovat tuto jednotu od základů? Chceme, aby se naše jednota projevila viditelně v sociálním životě jako nepřemožitelná síla? Studujme potřeby lidí, všímejme si prostředí, buďme pozorní v odhalování kořenů lidské nouze. Ale především žijme z pramene jednoty světa, a tím je Kristus ve Mši svaté. Odtud vybudujeme jednotu mezi sebou. Skrze Mši svatou uskutečňujme postupně přání i úkol:

"Ut omnes unum sint - Aby všichni jedno byli!"

podle kardinála J. Ch. Korce

PROTO CÍRKEV VĚNUJE ZVLÁŠTNÍ PÉČI TOMU, ABY VĚŘÍCÍ NEBYLI PŘÍTOMNI TOMUTO TAJEMSTVÍ VÍRY JAKO STRANOU STOJÍCÍ A NĚMÍ DIVÁCI, ALE ABY MU POMOCÍ OBŘADŮ A MODLITEB DOBŘE ROZUMĚLI. MAJÍ MÍT UVĚDOMĚLOU, ZBOŽNOU A AKTIVNÍ ÚČAST NA POSVÁTNÉM ÚKONU, ABY SE POUČILI BOŽÍM SLOVEM A POSILNILI HOSTINOU TĚLA PÁNĚ A ABY VZDÁVALI DÍKY BOHU. MAJÍ PŘINÁŠET NEPOSKVRNĚNÝ OBĚTNÍ DAR NEJEN RUKAMA KNĚZE, ALE I SPOLU S NÍM, A TÍM SE MAJÍ UČIT OBĚTOVAT SAMI SEBE. PROSTŘEDNICTVÍM KRISTA MAJÍ DEN ZE DNE DORŮSTAT K DOKONALEJŠÍ JEDNOTĚ S BOHEM I MEZI SEBOU, ABY NAKONEC BŮH BYL VŠECHNO VE VŠEM.

II. Vatikánský koncil, Sacrosanctum Concilium 48 (Konstituce o posvátné liturgii)


SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ je nesmírně šťastná chvíle. Rozmnoží nám posvěcující milost, spojí nás co nejúžeji s Kristem, zvýší zásluhy pro nebe, zmírní náklonnost ke zlu, učiní nás živými kalichy, z nichž bude na vše konání přetékat krev Kristova, učiní nás živými monstrancemi, které každým krokem na cestě života mají roznášet požehnání jako Ježíš po svém vzkříšení. Svaté přijímání je i závazek. Budeme odpovídat za každý duchovní příjem, co znamenal, co přinesl, co změnil v našem jednání a životě.
Sv. František Saleský volá: "23 let sloužím duším. Dospěl jsem k přesvědčení, ano, hmatatelně to zjišťuji, jak mocné síly má v sobě tato svátost, aby sílila lidská srdce v dobrém, chránila od zlého, dala vnitřní útěchu - jedním slovem, aby nás na tomto světě učinila nebeskými lidmi. Když již pouhý dotek Ježíšova roucha uzdravoval, jaké divy přináší Kristus do každé duše, je-li přijat tak, jak přijímali světci!"

Byl jsem v tvém srdci...

Není příliš těžké udržet si spojení s Bohem v pokušení? Nikoliv, jestliže dovedeme být pevni ve víře a připomínat si, že Bůh se často skrývá ve tmách. Skrývá se v našem srdci a dovoluje ďáblu, aby se k nám přiblížil. Ale zůstává v nás.
V životě svaté Kateřiny čteme událost plnou světla. Kateřina podstoupila právě nanejvýš pokořující a nesmírně prudká pokušení proti čistotě. Bouře se přehnala a Pán Ježíš se zjevil:

"Pane, zvolala, kdes byl, když mé srdce bylo mučeno takovými nečistotami?"
"Byl jsem v tvém srdci."
"Pane, tys pravda sama, klaním se před tvou velebností. Ale jak mohu věřit, žes byl v mém srdci, když bylo naplněno tak hanebnými myšlenkami?
"Působily ti tyto myšlenky a toto pokušení radost nebo zármutek, rozkoš nebo bolest?"
"Velký zármutek a velkou bolest."
"Věz, má dcero, žes proto trpěla, že jsem byl skryt ve Tvém srdci. Kdybych byl vzdálen, byly by Tě tyto myšlenky pronikly a způsobily by Ti radost, ale má přítomnost je učinila nesnesitelnými. Působil jsem v Tobě: chránil jsem Tvé srdce proti nepříteli. Nikdy jsem Ti nebyl blíže."


Tato božská slova naznačují, jak si vést v pokušení: zachovati pevné spojení s Ježíšem. Zda nedoráží ďábel na samého Boha, když doráží na náš nadpřirozený život? Pronásleduje v nás Krista, jehož by rád znovu ukřižoval. Život Kristův by v nás rád zničil. Tajemství vítězství nespočívá v tom, abychom se znepokojovali, přímo odráželi ďábelská vnukání, nebo se přeli o jeho lstech, nýbrž abychom celou vůlí přilnuli k tomu, který ďábla již přemohl a chrání víc než my sami život, který nám dal. V tomto okamžiku můžeme více než kdy jindy provádět radu svatého Pavla:

"Žijte v Ježíši Kristu v něm vkořeněni a v něm vzděláni a buďte pevni ve víře."

Kdo klidně zůstává ve spojení s Kristem, noří se v něho a důvěřuje v něho, nemůže býti přemožen od ďábla, neboť větší jest ten, jenž jest ve Vás, než ten, jenž jest ve světě… Byť i tábor vojska proti mně povstal, neleká se mé srdce. Kdyby se zdvihla proti mně i válka, já přece jen doufám, neboť Pán mě ukrývá ve svém stánku.

Svatá Gertruda zvolala:

"Děkuji Tvé ochraně, nejsvětější a nepochopitelná Trojice, jež nedovoluješ, abychom byli pokoušení nad síly, třebaže připustíš někdy, abychom byli pokoušeni, bychom pokročili ve ctnosti. A když vidíš, že všechnu svou naději klademe na Tvou pomoc, bereš na se naše útrapy ve velkodušnosti, jíž není rovné, zbavuješ nás tíhy boje a dáváš nám odměnu za vítězství."

Když si vyžádala svatá Terezie milost, aby mohla zůstávati vždy spojena s Bohem, připojuje:

"Nyní budu mít ke všem ďáblům jen pohrdání a opovržení a oni sami se mne budou bát. Nechápu ony bázlivce, kteří křičí: ďábel, ďábel, když můžeme zvolat: Bůh, Bůh!"

Oddané sjednocení s našimi vnitřními Hostmi je tedy záchranou v pokušení, neboť nikdo není schopen uchvátit Bohu duši, aniž by tomu sám chtěl.

Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?… Ve všech zkouškám vítězíme pomocí toho, jenž si nás zamiloval. Jsem zajisté přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé, ani knížata… ani kterékoliv jiné stvoření nebude nás moci odloučit od lásky Boží, která je v Ježíši Kristu, našem Pánu.

podle M.V.Bernadota O.P.


SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ A NAŠE NADPŘIROZENÉ POVOLÁNÍ

Svaté přijímání nám dává vniknouti do tajemství našeho předurčení a našeho posvěcení. Když přijímáme, celé tajemství přechází v nás, aby tam zůstávalo. Otec je v nás, aby s námi sdílel svou Myšlenku a dal nám své Slovo; Duch svatý, aby je v nás upevnil. A jestliže naše vroucnost odpovídá dobré vůli Boží, každé svaté přijímání vyvolává ve skrytu naší duše, osvícené vírou, důvěrnější spojení, tvoří nový tah podoby s Ježíšem, vrytý jeho božským Duchem. Všichni jsme byli napojeni jedním Duchem, praví svatý Pavel. Svaté přijímání skutečně nám nedává pouze Tělo Ježíšovo, nýbrž i jeho Ducha, jenž vniká do nás jako přečistá krev, aby působil v naší duši, co působí krev v těle. Je principem života. Jako v Ježíši řídil člověka od prvního až do posledního dne jeho smrtelného života a vnukal mu svou myšlenku a svou lásku, tak se stal Duch svatý naším Vládcem a řídí naše nadpřirozené přetvoření. V Ježíši a v přijímajícím je týž Duch života, týž Princip činnosti. Je-li přijímající učenlivý, nastane brzy dokonalá podobnost, neboť táž milost musí vytvořit tytéž ctnosti, týž Duch vzbudit tytéž úkony.
Vidíme, že svatí dospěli k takové podobě s Ježíšem, že s ním tvořili jednotu: Jediné srdce a jedinou duši. Pohlížejí na vše jako Ježíš, soudí jako on, mají tytéž touhy, tatáž přání, tutéž lásku. "Cor Pauli, cor Christi," pravil svatý Jan Chrisostom: "Srdce Pavlovo je srdcem Kristovým." A neprohlásil totéž sám Apoštol?

Jestliže žiji, nejsem to již já, nýbrž žije ve mně Kristus.

"Kristus zaujímá místo mé duše,"
pravil svatý Makarius.

A svatá Kateřina Janovská: "Nemám již duše, nemám již srdce; mám srdce a duši Ježíše Krista."

Na svaté Kateřině Sienské se vyplnilo tajemství přetvoření v okolnostech, jevících zvláštní něhu Páně: Jednoho dne, vypravuje o ní bl. Rajmund: Opakovala s velkou vroucností modlitbu Proroka:

"Srdce čisté stvoř ve mně, ó Bože, a ducha přímého obnov v útrobách mých."

Prosila Pána, aby jí vzal její srdce a vlastní vůli. Tu uzřela svého nebeského Ženicha přicházet k sobě jak obyčejně, otevřel jí levý bok, vyňal srdce a odešel, takže zůstala bez srdce. Dojem vidění byl tak mocný a svědectví smyslů to tak dotvrzovalo, že Kateřina řekla zpovědníku, že nemá již srdce v těle… Brzy po tom zjevil se jí Pán, maje v posvátných rukou lidské srdce, červené a zářící… Pán se přiblížil k ní, otevřel znovu její levý bok a vložil tam srdce, jež měl v rukou, se slovy:

"Nejsladší dcero, tak jako jsem ti onehdy vzal tvé srdce, tak Ti dnes dávám své, jež Ti dá žít věčně."

Podobné vypravování nalézáme v životě Markéty Marie: V pátek, v oktávě svátku Božího Těla, vypravuje: Po svatém přijímání, řekl mi Ježíš tato slova:

"Dcero, přišel jsem k Tobě, abych nahradil tvou duši svou, abych vložil na místo tvého srdce své a místo Tvého ducha mého, abys žila již ze mne a pro mne."

- Tato milost měla takový účinek, že od tohoto okamžiku nic nebylo sto porušit ani nepatrně klid mé duše a cítila jsem ve svém srdci schopnost milovat jen Boha.
To je účel svatého přijímání: Splynutí srdcí a duší. Je pravda, že tato dvě poslední vyprávění obsahují mimořádné skutky zázračného řádu. Odložíme-li tyto mimořádné případy stranou, svaté přijímání spěje k tomu, aby způsobilo v nás podobné přetvoření. Směřuje k tomu, abychom ztratili svůj vlastní život a nahradili jej životem Kristovým, jenž sám prohlásil tento úmysl:

"Jako já žiji pro Otce, tak ten, kdo jí mne, bude žíti pro mne."

Zkrátka, účelem svatého přijímání je: vytvořiti druhé Kristy, druhé syny Boží.

Mateřská působnost Panny Marie je nejvznešenější služba, jakou může tvor Bohu prokázat a k jaké může Tvůrce stvořenou osobu pozvednout. Maria dává Bohu (Synu Božímu) něco, co on osobně přijme a ponechá. Při obětech přijímal a mohl přijmout pouze dobrou vůli obětujícího ("Což budu maso tvých obětí požívat?" (Ž 49,13)); tělo, jež mu Maria dala, skutečně přijal. Zasvětí-li kdo Bohu srdce, je s ním spojen láskou, Maria je s ním spojena osobně. Vydala kdy země vznešenější plod než vydalo ve svaté noci "neporušené panenství Mariino"? (liturgie) Po ovoci poznáme strom. Plod Mariina mateřství je Syn Boží. Vtělení a vykoupení prohlašuje sv. Panna v Magnificat za dílo Božího milosrdenství, tedy za milost nezaslouženou. Tím označuje i své vlastní omilostnění a povýšení za dar Boží lásky a slitovnosti (milost nezasloužená, de condigno). Praví li církev "jehož jsi v lůně nositi zasloužila" (Regina coeli), chce tím jen říci, že svou vlastní svatostí se učinila schopnou, aby k velikému dílu Božímu vyvolena býti mohla (zásluha de congruo - zasloužená).

Jednou večer, asi na jaře 1938, byl požádán farář z Welsu, aby přišel zaopatřit jednoho starého muže jménem František Berger, jak si vzpomínám. Za doprovodu kostelníka, pana Heppnera, jsem se tedy vydal na cestu. Šel jsem v bílém, totiž v rochetě a štole, a kostelník s lucernou a zvonkem. Nalezl jsem čtyřiadevadesátiletého bývalého obchodníka s potravinami pana Bergera, který s velkým košem na zádech sbíral po selských statcích vejce a máslo, které pak prodával. Zůstal svobodný a velmi chudý. Srdce mu už správně netlouklo, čemuž se ve vysokém věku nelze divit, ostatně bylo to způsobeno také velkým rozrušením. Při plném vědomí a z hlubokou zbožností sledoval posvátný úkon a těšil se, když jsem mu slíbil, že ho v nejbližších dnech zase navštívím a popřál mu uzdravení. Když jsem ho pak skutečně navštívil, řekl mi: "Duchovní otče, na mě se jednou udál zázrak." S velkou zvědavostí jsem ho nechal vyprávět: "Když jsem byl ještě chlapec," pravil, a vzpomínám si, že mluvil něco o šesti letech, "byl jsem na jedno oko slepý a lékař mé matce řekl, že je zachváceno i druhé oko a že mohu oslepnout úplně. Matka z toho byla celá zoufalá, a proto se se vší důvěrou obrátila na naši milou Paní z Pötschu se slibem, že se mnou vykoná pouť do Mariapötschu u Neufeldenu, jestliže budu od slepoty zachráněn.
Tu jednoho dne přešlo kolem našich tzv. "kreuzschar" - pěší procesí z Mariaschartenu s cílem Mariapötsch. Matka říkávala, že s nebem se nesmí dlouho smlouvat. Vypravila mě tedy na pouť a připojili jsme se k tomu procesí. Měl jsem přes oči pásku; matka mě vedla za ruku a tak jsme se vydali na dvoudenní cestu do Mariapötschu.
V poutním kostelíčku jsme se s velkou vroucností modlili za mé uzdravení. Matka mi vymyla oči vodou z posvátného pramene. Uzdravení se však nedostavilo a matka pravila: "Bůh to chce jinak. Ať se stane jeho vůle." A tak jsme sice smutní, ale přece odhodlaně nastoupili cestu zpět. Já zase s páskou na očích a matka mě vedla za ruku. Přišli jsme do Svatého Martina na Dunaji. Byla sobota večer. Tam jsme přenocovali a pak v neděli šli na Mši svatou. Během proměňování jsem měl pocit, jako by mi někdo přejel rukou přes oči. Strhl jsem pásku a opět jsem viděl. Zcela jasně jsem viděl obrazy, oltář, lidi a - matku. Lidé byli hluboce dojati a zahrnovali mě dary. Uzdravený jsem šel po matčině boku domů a od té doby vidím."
Tak mi to vypravoval starý pan Berger. Zázrak? - To se dnes už nedá přesně dokázat, ale je to událost, která si zaslouží, aby nebyla zapomenuta. To je div, který by měl v našich bídách a starostech posílit důvěru v nebeskou Matku a Eucharistického Spasitele.

Podle knihy: Nejkrásnější Eucharistické zázraky.

Maria, Prostřednice všech milostí, Matko všech trpících a těch, kdo hledají záchranu, naše milá Paní Nejsvětější svátosti, ty jsi sláva křesťanského lidu, ty jsi radost celé Církve, ty jsi záchrana světa. Pros za nás hříšníky a vzbuď ve všech křesťanech vnitřní lásku a úctu k Ježíši v Nejsvětější svátosti. Vypros nám bohatou milost, abychom se stali hodnými tohoto nejvyššího dobra - často a dobře přijímat Nejsvětější svátost.

Oznámení:
Na naší adrese si můžete objednat také:
MIMOŘÁDNÉ EVANGELIZAČNÍ ČÍSLO M. DOBY
brožurku Večeřadlo modlitby s Pannou Marií - 18,-.
Videokazetu "Záhrada Panny Márie" (ve slovenštině).
Loretánské litanie v kroužkové vazbě 40 Kč.
Modrou knihu objednávejte na adrese: středisko MKH Černochova 7, 772 00 Olomouc.
Duchovní obnovy formou večeřadla podle vzoru San Marina (Collevalenza) - bližší informace na adrese redakce nebo e-mailové adrese.
web: www.sweb.cz
email: mdoba@quick.cz

Zodpovědný redaktor:
P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP