Mariina doba
Číslo 2/2002

Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme. .... Sv. Tomáš z Vilanovy

Královno, počatá bez poskvrny hříchu dědičného

Ve dvou zvoláních na závěr Loretánských litanií Panna Maria ve své osobě obsahuje, zahrnuje a představuje trvání všeobecné historie lidstva:

v "Královna počatá bez poskvrny dědičného hříchu" - to je stav lidstva před dědičným hříchem.
v "Královna nanebevzatá" - to je předzvěst nového stvoření, po kterém vzdychá veškeré tvorstvo (Řím 8,22).
Obě zvolání, která jsou dnes již slavnostně vyhlášená jako závazné pravdy víry, byla nejprve liturgickým faktem.

TEOLOGICKÝ OBSAH SVÁTKU NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ PANNY MARIE

To, že Maria od okamžiku svého početí existovala jen a jen jako bytost Kristem vykoupená, že touto kvalitou svého života eschatologicky zobrazuje Církev, je zdůrazněno v liturgii této slavnosti.

HISTORICKÝ VÝVOJ

Ukažme na jednu z méně nápadných stránek této slavnosti: Na to, že z pohledu vývoje slavení, se slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie jeví jako vynikající "stimul ke studiu liturgiky". Z vývoje slavení totiž jasně vystupuje do popředí ta pravda, kterou velký francouzský teolog (dogmatik a liturgista) Louis Bouyer formuloval těmito slovy:

"… ne systematické formulování kerygmatu (Božího zjevení) vedlo ke zrodu liturgických slavení…, právě opak je pravdou: a to, že ze zjevených pravd víry prožívaných v liturgii bylo konečné formulování těchto pravd (dogmat) vydestilováno!"

Jak nádherně tato slova platí o tomto svátku se přesvědčíme nyní:
Už od začátku 8. století Církev v byzantském obřadu slavila 9. prosinec jako svátek s názvem: "Početí sv. Anny, matky Bohorodičky." Dokazují to:
Kánon a hymnus na začátku slavení zkomponovaný Ondřejem z Kréty (+740) nebo homilie Jana z Eubeie (+750), ve které se píše: "…je potřebné, abychom velkolepě oslavili deset důležitých výročí. Prvním z nich je když Jáchym a Anna dostali radostnou zprávu o ničím neposkvrněné Boží Matce Marii. Druhým výročím je vznešené narození Marie; prvním z těchto výročí slavíme početí, druhým oslavujme narození..."
Tento mariánský svátek, i když se netěšil takové popularitě jako 4 hlavní mariánské svátky: Narození 8.9., Zvěstování 25.3., Očišťování 2.2. (dnes Obětování Páně) a Nanebevzetí. 15.8., přece jen získával na důležitosti:
- V roce 883 jej připomíná Nomocanon patriarchy Fócia.
- Od patriarchy Lva Moudrého (+912) a Jiřího metropolity z Nikodemie, kteří žili v druhé polovině 9. století, se zachovaly homilie, ze kterých vychází najevo, že za jejich časů se slavil svátek v celém imperiu.
V roce 1166 Emanuel Comen nařídil, ať je svátek 9. prosince přiřazen k těm svátkům, na které je předepsán pracovní klid.

Objektem tohoto svátku bylo v tuto chvíli početí budoucí Boží Matky ze strany neplodné Anny a ve slavení je zachycen stále více se rozvíjející prvek mimořádného Božího zásahu, kterým byla Panna Maria, od samého počátku své existence pod zvláštní ochranou Nejvyššího, uchráněná od vlivů zlého ducha.

Z Východu se svátek dostal na Západ i díky usídlování východních mnichů v Itálii a skrze kontakty, které vládly mezi střední Itálií a Byzancí. Důkazem je, že svátek 9. prosince je zaznamenán ve slavném mramorovém kalendáři z Neapole, vyrytém mezi roky 840-850, kde stojí: "Conceptio sanctae Mariae Virginis".
Kromě Itálie, se v 11.století svátek slavil i v Anglii. Důkazem toho jsou různé liturgické dokumenty:
- kalendáře, napsané po roce 1100, ve kterých datum 8. prosinec nese pojmenování: "Conceptio sanctae Dei gentericis Mariae".
- v Pontifikálii z Exeter u tohoto data čteme: "Benedicto in Conceptione sanctae Mariae".
- další důkaz o slavení tohoto svátku se nachází v Pontifikálii z Canterbury, a ve třech formulářích pro 8.12. v Misálu Leofrica.
Z těchto uvedených dokumentů je zřejmý další posun: Objekt slavnosti se přesunul z té, která počala - z Anny na tu, která byla počata - na Marii:
- Například uvedený Pontifikál z Canterbury, sledujíc myšlenku apokryfního evangelia Jakuba, říká, že početí Marie bylo oznámeno intervencí anděla: "…beatam Dei genetricem angelico concipiendam praeconavit oraculo…". ("...Andělským výrokem ohlašoval, že svatá Boží Rodička počne...")
- Pontifikál z Exeter tvrdí, že Maria dříve než sama počala Slovo, byla vybraná Duchem Svatým. Bůh zasáhl svou milostí při jejím početí, protože z ní (Marie), se měl narodit jeho jednorozený Syn: "ex qua [Maria] eius [Dei] conciperetur Unigenitus". ("z níž (Marie) se zrodil jeho (Boží) jednorozený.")
- I Pontifikál z Canterbury potvrzuje, že byla posvěcená ještě před narozením a nazývá Mariino početí "hodným úcty" - "veneranda conceptio" na základě toho, že je vsazeno do Božího plánu spásy.

Anglická liturgie tedy shrnula věroučné poznatky o Božím zásahu týkající se Mariina početí a cítila potřebu celebrovat jej přiměřenou oslavou. Misál Leofrica to jasně vyslovuje takto: "cuius [Mariae] conceptions sacra solemnia congrua frequentatione celebratur" ["které početí posvátné slavnosti jednohlasně slaví (navštěvováním)"].

Taková byla situace svátku 8. prosince v Anglii před Normanskou okupací. Normané jej smetli spolu s jinými liturgickými zvyky. Svátek byl ale znovu zaveden na začátku 12.století hlavně zásluhou Anzelma mladšího (+1148), londýnského biskupa, synovce slavného Anzelma z Canterbury (+1109). Mezi pomocníky Anzelma mladšího vynikal zvláště jeho žák a sekretář benediktýn Eadmer, jehož Tractatus de conceptione sanctae Mariae sehrál rozhodující úlohu v historii dogmatu o Neposkvrněném početí.

Objekt restaurovaného svátku se však objevil více specifikován: pozornost už není soustředěna na tělo Marie, ze kterého se mělo narodit věčné Slovo, ale na její duši:"Je to," píše Eadmer obracejíc se na Pannu Marii: "pro syny Svaté Církve povinnost, aby uctívali první okamžiky Tvého stvoření, protože je pokládají za svaté, zbavené poskvrny hříchu a porušení". Obnovený svátek 8. prosince se dostal z Anglie do Francie - nejprve do Normandie a potom do diecéze Lion, což vyprovokovalo reakci sv. Bernarda (+1153), opata z Clairvaux (dědice Augustinovy nauky o přenášení dědičného hříchu), který vyjádřil své znepokojení v listu Ad canonicos Lugdunenses [Lion] nad tím, že ve starobylé a slavné francouzské Církvi se zavádí"nový svátek, který církevní zvyky ignorují, který rozum nepotvrzuje a který stará tradice nedoporučuje".
K této teologické pozici sv. Bernarda se přidali významní teologové jako Tomáš Akvinský (+1274) a sv. Bonaventura (+1274). Na opačné straně hájící Neposkvrněné početí stáli již vzpomenutý Eadmer a např. anglický benediktýn Mikuláš ze sv. Albana (žák Bernarda), autor díla De celebranda Conceptione beatae Mariae contra beatum Bernardum. (Proti svatému Bernardu o (potřebě) slavení Početí Panny Marie.)
V krátké době se k nim přidal i františkán Jan Duns Scotus (+1308), který prohloubil Eadmerovy důvody o Neposkvrněném početí Panny Marie, tvrdíc, že i Maria byla vykoupená, ale zcela zvláštním způsobem: prostřednictvím uchránění od hříchu pro budoucí zásluhy Kristovy smrti (podrobněji příště).

Během 13. a 14. století se svátek nadále šíří a zaznamenává nová významná fakta: během avignonského zajetí (1309-1376), se papežové účastnili mší, které se slavily 8. prosince v chrámě karmelitánů, a po svém návratu do Říma povolil papež celebraci tohoto svátku v Římské Kurii a Městě (Římě). Je zajímavé, že v této době si liturgie slavená 8. prosince (početí) upravuje liturgické texty (i z rozumových důvodů) ze svátku slaveného 8. září (narození). Z něj byla převzata čtení (epištola: Řím 8, 22-35, evangelium: Mt 1,1-16). Na více místech ve formulářích stačilo nahradit termín nativitas (narození) slovem conceptio (početí), abychom dostali text "vlastní (proprio)" na svátek 8. prosince.

V 15. století zasáhli do liturgie Neposkvrněného početí a tím i do historie dogmatu dvě události:
- koncil v Bazileji (1431-1437)
- volba papeže Sixta IV. (1471-1484)
V rokovacím programu koncilu v Basileji figurovala otázka Mariina početí, ale když se o ní jednalo (17.9.1438), koncil byl v tu dobu již Eugenem IV. skončen (18. září 1437). Závěry koncilu ohledně této otázky, které formálně deklarovali: "..ona doktrína vědecky rozebraná, že přeslavná Panna Matka Boží Maria… nikdy aktuálně nebyla podrobená dědičnému hříchu, ale vždy byla čistá od jakékoliv dědičné nebo aktuální viny", tedy neměly žádnou váhu.
Pontifikát františkána a dobře připraveného teologa papeže Sixta IV. však znamenal důležité období v historii svátku Neposkvrněného početí. V roce 1475 se dominikán, ohnivý kazatel Vincenzo Baldelli, stal vůdcem opozice proti doktríně o Neposkvrněném početí Marie, kterou nazval "zkázonosným a ďábelským dogmatem". Papež Sixtus IV. odpověděl v roce 1477 tak, že bulou Cum praecelsa schválil mešní formulář a oficium svátku Neposkvrněného početí, které připravil vynikající veronský klerik a protonotář papežské kanceláře Leonardo Nogarolo.
Touto bulou papež sice neustanovil svátek 8. prosince jako závazný a všeobecný, ani nenařídil začlenit jeho formuláře do římských liturgických knih, ale schválením používání formulářů na svátek Neposkvrněného početí a pro jeho oktávu udělal významný krok ve prospěch rozšíření svátku, a tím i ve prospěch doktríny o Neposkvrněném početí Panny Marie. Bylo to poprvé v historii, že papež oficiálně zasáhl, odvolávajíce se na auctoritas apostolica, ve prospěch svátku 8. prosince.
Mezi formuláři připravenými Leonardem Nogarelem je zajímavá kolekta, která byla převzata do konečného znění formuláře v roce 1854 a která se při mši 8.prosince používá dodnes: "Bože, tys uchránil Pannu Marii od dědičné viny, aby byla důstojným příbytkem tvého Syna, a pro jeho budoucí zásluhy jsi ji už od počátku zahrnul svou milostí; na její přímluvu pomáhej i nám, ať čistí dojdeme k tobě..."
O tři roky později, 4.10.1480, Sixtus IV. znovu zasáhl ve prospěch liturgie Neposkvrněného početí a papežským listem Libenter schvaluje oficium a mešní texty sestavené františkánem Bernardinem de Bustis (+1513), kterým povolil bratrovi Bernardinovi a dalším modlit se "pro devotione sua... libere et licite" ("svobodně a dovoleně ... pro svou (jeho) zbožnost.")
podle nově sestavených liturgických formulářů, které překypovaly metaforami jako: chrám, palác, slunce, hvězda, růže, lilie, pramen…, které se symbolicky vázaly k Neposkvrněné, a jejími pojmenováními jako: Nevěsta, Paní, Matka, Učitelka, Dcera.

Významné rozhodnutí ve prospěch svátku padlo v roce 1708, kdy papež Klement XI. rozšířil svátek Neposkvrněného početí Panny Marie na celou Církev.

Po dogmatickém definování obsahu svátku bulou "Ineffabilis Deus" papeže Pia IX. z 8. prosince 1854 (DS 2803) se v roce 1863 objevily nové liturgické texty do breviáře na slavení Eucharistie, které se z velké části udržely dodnes. Reforma II. vatikánského koncilu přidala do misálu 1970 (Pavla VI.) nové čtení, mezizpěvy a vlastní prefaci.

Když jsme se během tohoto krátkého naznačení hlavních rysů vývoje dnešní slavnosti přesvědčili, že pravda víry o Neposkvrněném početí Panny Marie byla celá století prožívaná v liturgii a teprve před 145 lety získala závaznou dogmatickou formulaci, můžeme jinými slovy říci:
Ne dogmatická formulace pravdy víry vede k prohloubení pokladu víry a jejímu zavedení do liturgie, ale právě naopak, určitá konkrétní pravda víry, jak si to okolnosti vyžadují, je z pokladu víry prožívaného v liturgii vyabstrahovaná a definovaná. Poklad víry je žitý a bedlivě uchovávaný v liturgii.
- anebo můžeme použít parafrázi na slova papeže Celestina I.:
"Pokud jsme se shodli v tom, že "liturgie vymezuje slovní formulování víry", potom mi dovolte následující otázku: Nemělo by být - právě v dnešních časech - důvěrné poznání liturgie hlavním předpokladem správné věroučné formace?"
Samotné poznání definované věroučné pravdy totiž nemůže uchránit od omylu v takové míře, jako prožívání té samé pravdy v liturgickém slavení.
Jenže jak budeme pravdy víry v liturgii prožívat, pokud nebudeme rozumět liturgickým formulářům?
Důvěrné poznání textů liturgických slavení - tj. jejich poznání "z hlediska jak teologického a historického tak i duchovního, pastorálního a právního", což předpokládá Konstituce o posvátné liturgii 16 - má totiž dvojí užitek:
1. chrání od věroučných omylů ["sešli jsme se tu" - jako svazek rybářů!]
2. napomáhá důstojnému slavení liturgických slavností [kdo ví, co se modlí, samovolně, přirozeně najde správnou, důstojnou a přiměřenou formu vyjádření… kdo neví, co čte, ten je odkázaný na rubriky, jenže rubriky ho nezachrání!
Rubriky určují hranice vnějšího projevu, ale nijak nemohou sloužit jako záchrana před hrubou neznalostí textů a z toho vyplývajícím nedostatkem zbožnosti.

Zpracováno podle Duchovného pastiera, SLDr. Adriána Káčerika


Matka církev si velmi přeje, aby byli všichni věřící vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid jako "vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví" (1 Petr 2,9; srov. 2,4-5) mocí křtu oprávněn i zavázán. Tuto plnou a aktivní účast všeho lidu je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie mít co nejvíce na zřeteli. Je to první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat skutečně křesťanského ducha.

II. VK, Sacrosanctum Concilium 33 (Konstituce o posvátné liturgii)


Od věků Bůh předpokládal Stvoření, které se Mu ani v malé věci nezpronevěří, neztratí žádnou milost, nepřivlastní si nic z toho, co od Něho dostane. Od první chvíle existence toho Stvoření - Panny Marie, se v Její duši usídlil Dárce milostí, Duch Svatý. Úplně Ji ovládl, a tak pronikl, že v názvu Nevěsta Ducha Svatého je vyjádřený pouze daleký, slabý, nedokonalý, i když pravdivý stín toho sjednocení. A nedopustil, aby Ji poskvrnila špína prvotního hříchu. Byla počatá bez poskvrny, Neposkvrněné Počatá.

sv. Maxmilián Kolbe


Setkání člověka s Bohem se uskutečňuje pomocí znamení. Jedná se o viditelné znamení, které se užívají v posvátné liturgii pro označení neviditelných božských skutečností, které určil Kristus nebo Církev. Srov. II. vatikánský koncil, Sacrosanctum Concilium 33

(Konstituce o posvátné liturgii)




Liturgie je svět znamení

Ve svém každodenním životě používáme množství různých znamení jako jsou písmena, číslice, slova, dopravní značky a řada dalších, pomocí kterých si navzájem odevzdáváme určitý obsah, informace. Nemají pro nás žádný význam, pokud nepoznáme jejich smysl. Je tedy potřebné seznámit se s jejich systémem, poznat abecedu, naučit se význam dopravních značek… Symboly jsou reálnými věcmi, které poukazují na skryté významy a otevírají tak nové prostory.
Spása člověka patří do nadpřirozeného světa a Bůh uděluje tuto spásu člověku prostřednictvím znamení. Liturgie je svět znamení, všechno je v ní symbolem - znamením. Uplatňování znamení v liturgii má i své psychologické zdůvodnění vzhledem k lidské přirozenosti. Člověk poznává skutečnost vnímané věci skrze smysly.
Znamení je potom věc, osoba, činnost, pomocí které poznáme určitou ukrytou skutečnost. Znamení slouží jako prostředek, most mezi dvěma světy, jako cesta k jiné skutečnosti.Je výzvou pro člověka, vzbuzuje v něm chuť poznat tuto skutečnost. Uskutečňuje se to díky jisté analogii - podobnosti s označovanou skutečností. Přivádí k odhalení díky tomu, že sám je vnímatelnější než skutečnost, kterou naznačuje a ke které přivádí.
Například voda, která slouží na obmytí při obřadu křtu, naznačuje, ale i způsobuje duchovní omytí, vkládání rukou při svátosti biřmování naznačuje udělení Ducha Svatého a i jej skutečně uděluje. Eucharistie označuje duchovní pokrm a jím skutečně je atd. To vše se uskutečňuje z vůle Krista a z jeho ustanovení.
V liturgii je svět znamení - symbolů. Vše je zde znamením: liturgické shromáždění, osoba celebranta, ti, co plní liturgické funkce spojení s celebrantem, liturgický čas, liturgická gesta, liturgický prostor a především svátosti a svátostiny. Některé ze symbolů, pochází od Ježíše: Eucharistie, křest…, jiné utvořila tradice vzniklá z určitého prožívání víry a Kristovy lásky. Liturgie žije především biblickými symboly a ty budou vždy potřebovat vysvětlení.

Velmi důležité místo v liturgii mají ta znamení - symboly, ve kterých Bůh uděluje lidem svoji milost - tedy svátosti. Zde je nutné připomenout, že liturgické symboly mají svůj počátek v praznamení - v Ježíši Kristu, neboť věčné Slovo se stalo tělem. KRISTUS JE NEJDOKONALEJŠÍM BOŽÍM ZNAMENÍM: "Kdo vidí mě, vidí Otce…"

Ježíš - jako první svátost - prodlužuje své působení v Církvi, neboť Kristova tělesnost, která byla nástrojem Božího působení, přešla do svátostí Církve. Liturgie je tedy činnost, jejíž mocí Kristus uskutečňuje svůj kněžský úřad v současné etapě dějin spásy, pod ochranou viditelných a účinných znamení. Prorozjímejme tuto skutečnost.

Eucharistie jako srdce svátostného organismu Církve je základní svátostí a všechny ostatní svátosti vyplývají z tohoto pramene a přivádějí k němu. Realitu znamení, osobitně svátostných, Boží prozřetelnost připravovala pomocí rozličných událostí a institucí v dějinách spásy. Jejím vrcholem je Ježíš Kristus. Proto je skutečnost ukrytá ve znameních, symbolech neobyčejně bohatá.

ŽÍT MŠI SVÉHO ŽIVOTA

Náboženství, které se jen hlásá, ale nežije, se stává pouhou ideologií. Také Mše nás vyzývá, abychom ji prožívali ve svém životě. Ovocem bratrské hostiny v kostele má být lidské bratrství venku. Mše našeho života začíná, když slavnost v kostele končí. Svatý Lukáš píše, že to tak v prvotní Církvi bylo: "Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě. Svorně přicházeli do chrámu, po domech lámali chléb, jedli pokrm s veselým a prostým srdcem. Celá obec věřících měla jedno srdce a jednu duši a velká přízeň Boží spočívala na nich na všech." Je to podoba i dnešní Církve? Abychom i my měli jedno srdce a jednu duši, to pak musí i u nás - jako u těch prvních křesťanů - slavení v kostele pokračovat doma. "Prostřete také doma stůl slova Božího - náboženského rozhovoru" - vyzýval v kázání už svatý Jan Zlatoústý. Stejně tak i koncil i nedávný synod biskupů zdůrazňují, že: "Rodina je místo, kde se víra hlásá, prožívá a podle ní žije." Jak to dělat? - Víru hlásat. Nejpřirozenější je hovořit po návratu z kostela - třeba při jídle - o kázání. Co koho zaujalo, co je nejasné, co z toho pro nás plyne. Pak jsou tu otázky dětí, na které celá rodina hledá odpověď, vysvětlení, příklad.

K prožívání víry doma nás vede církevní rok. Svátky se mají odrazit ve výzdobě bytu, v jídle a pečivu, v lidových zvycích a hrách. O všem tom hovoříme, vysvětlujeme si smysl, původ, symboliku. - Žít podle víry. Všichni doma mají cítit, jak je to krásné, že jsme křesťanská rodina. Že se nehádáme, nepereme, že si pomáháme. Rodiče si často stýskají, že nevědí, jak by měli své děti o víře poučovat. Pokoušejí se doma o jakési vyučování náboženství, ale brzy zjistí, že oni nejsou studovaní učitelé a děti že nechtějí být doma ukázněnými žáky. Živé prožívání církevního roku v kostele a doma je cesta přirozená a schůdná.

Tradice domácích náboženských zvyků byla bohatá. Když ji křesťané v kostele a doma začali zanedbávat, rozkvétá mimo kostel v tom, čemu se říká folklór. Nadšené party amatérů obnovují původně kostelové oblečení - kroje, pěstují lidové hry, zvyky, písně. To vše vzniklo a žilo z ducha liturgie v kostele, z církevního roku. Učme děti prožívat ty zvyklosti v původním náboženském smyslu. Advent ať je zase dobou koled a stavění jesliček, masopustní maškary zobrazením a zesměšněním nectností, s nimiž se chceme v postě potýkat. Jak se nějaký den stane svátkem, slavností? Nejprve si musíme uvědomit, co je příčinou, základem svátku. Co historicky, co v současnosti. O tom je řeč při sváteční bohoslužbě v kostele. Všechny hlavní pravdy víry se takto v kostele slaví. Doma má být předehra, naladění k slavnosti, po bohoslužbách má slavnost doma doznívat. Rodina je Církev v malém. Proto i doma je na svátečním stole bílý ubrus, květiny, svíčka (nebo jiný symbol), koná se modlitba, radostné jídlo. Sváteční společenství pokračuje v pěkném odpoledni ve zpěvu, hře, tanci. Kde si v rodině rádi zpívají, vyhánějí zlé mraky z rodinného klimatu. Dnešní doba nám znovu darovala starozákonní sabat - volnou sobotu. Ta patří domácí práci, tělesné rekreaci a chystání na slavení neděle. Bez chystání, bez přípravy, bez těšení není žádný svátek. Kde si nikdo nevymýšlí, co hezkého v neděli dělat, tam zívá nuda - a začíná útěk z domu. Náš život venku patří k bohoslužbě v kostele jako výdech k nádechu. Z hloubi nedělní modlitby se rodí vhodné slovo, správný čin. Při mši dostáváme transfuzi Kristovy lásky, aby se naše oko zbystřilo, srdce otevřelo, narostla odvaha. Venku se teprve ukáže, jak dobře jsme se mše účastnili. Náš dnešní svět je vyšinut z rovnováhy, ztratil svůj střed. Proč? Protože člověk prohlásil za střed světa sebe. Tento experiment člověka jako pána a "přetvořitele" světa totálně ztroskotal. Kněz při mši volá, že skrze Něho a s Ním a v Něm - ne skrze člověka - je záchrana světa. Leckdo se tomu prohlášení ještě směje, ale my to víme, že od tohoto Středu se musí lidstvo nově orientovat a pořádat.

Jsme na konci úvah o naší roli při nedělní mši. O roli Božího lidu, který se v kostele spolu modlí a slaví a který venku mimo kostel ukazuje světu na pravé hodnoty života. Pojďme tedy chutě žít mši svého života.

Podle Mons. Ladislava Simajchla.

Aby uskutečňoval tak velké dílo, je Kristus stále přítomen ve své Církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť "tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži", tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v Církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se Církev modlí a zpívá, jak to slíbil: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich" (Mt 18,20). V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě přidružuje svou milovanou nevěstu Církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci. Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy. Proto každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, Církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost Církve titulem ani stupněm nevyrovná.

II. vatikánský koncil, Sacrosanctum Concilium 7 (Konstituce o posvátné liturgii)

LITURGIE JE ŠKOLOU VÍRY, MRAVNOSTI, SPIRITUALITY A ESTETIKY.

Liturgie během církevního roku představuje jednu křesťanskou pravdu za druhou. Je tedy školou víry. Velmi starostlivě vybrané texty Svatého písma obsahují celé bohatství zjevených pravd. Jejich prvořadou úlohou je oživovat víru v liturgickém shromáždění. Vědomá a činná účast na liturgii přivádí na jedné straně k dokonalejšímu poznání pravd víry a na druhé straně upevňuje víru, dělá z ní ctnost, oživuje ji a sytí. Takovým způsobem víra vždy lépe poznává Krista a celou nadpřirozenou realitu, kterou liturgie zpřítomňuje.
Jak teologické poznání tak i nadpřirozená víra posilovaná liturgií usměrňuje mravní život křesťana. Mravní život je zcela přirozeným, logickým důsledkem živé víry. V biblických textech, které Církev v liturgii předkládá, jsou zjevena mravní pravidla, která by měla být vysvětlena i v homílii.
Liturgie též ukazuje nejlepší příklady dokonalého života, neboť nejprve ukazuje Božího Syna jako Mistra a povzbuzuje lidi, aby ho následovali. Potom ukazuje i jeho Matku, která se nikdy nevzdálila od Něj ani od Jeho Církve, a konečně ukazuje celé zástupy svatých a blahoslavených, kteří přijali Mistrovu výzvu, následovali ho a stali se dokonalými příklady mravního života.
Takovým příkladem může být i kněz, řeholník. Papež Jan Pavel II. v jednom rozhovoru o kněžích hovoří: "Věřící potřebují kněze, který hluboce věří, směle svoji víru vyznává, vroucně se modlí, s celým přesvědčením učí, slouží a svým životem uskutečňuje blahoslavenství. Kněze, který umí nezištně milovat, který je blízký všem..." A blahé paměti papež Pavel VI. zase řekl (a to zvláště platí i o řeholnících, kteří nebudou kněžími): "Dnešní člověk ochotněji poslouchá svědky než učitele, a když poslouchá učitele, tak proto, že jsou svědky."
Liturgie je však především školou modlitby, neboť dává modlitbě obsah a formu a základní předpoklady modlitby. Liturgické modlitby svým obsahem a hloubkou, působením Ducha Svatého, přivádí člověka ke kontemplaci, tedy k prožívání Boží přítomnosti a nadpřirozených skutečností, které liturgie zpřítomňuje. Proto je dobré usilovat proniknout do hloubky obsahu liturgie, abychom z ní načerpali pokrm pro duši.
Při pěstování duchovního života je liturgie školou askeze, tedy vnitřní i vnější discipliny. Liturgie se dožaduje očištění srdce, neboť jen tak je možné proniknout tajemství spásy přítomné v posvátných obřadech. Také je potřebné soustředit pozornost mysli a vnímat liturgické obřady.
Liturgie si vyžaduje i vnější disciplinu při zbožném vykonávání posvátných obřadů. Je potřebné zříci se všeho, co není v souladu se společným úkonem anebo ho staví do pozadí. V liturgii nemá místo individualismus. Liturgické obřady a jeho předpisy, které jsou všechny důležité a mají se zachovávat, je třeba přijmout.
Liturgie si vyžaduje určité schopnosti a i vynalézavost při uplatňování nabytých liturgických vědomostí. Účast na liturgii odkrývá společenské ctnosti a každému dává pocit sounáležitosti se společenstvím.
V liturgii se od počátku prezentovali rozličné druhy umění, ale zvláště architektura, výtvarné umění, poezie a hudba. Boží kult totiž potřebuje pro své obřady a pro shromáždění věřících odpovídající místo. Toto místo musí být důstojné, stylové a především funkční. Velmi vyumělkované a extravagantní díla nejsou pro liturgii vhodná. Podle Druhého vatikánského koncilu se má vše, co slouží liturgii, vyznačovat ušlechtilou jednoduchostí (srv. SC 124). Vhodné a potřebné jsou též nástěnné malby, obrazy a umělecké sochy, neboť pomáhají věřícím vnímat nadpřirozený svět, společenství se svatými. Poezie dává liturgický textům uměleckou formu a hudba jí potom dává vznešenou zvukovou podobu.
Uměleckou podobu vyžadují i samotné liturgické obřady, a proto je potřebné vykonávat je důstojně, zbožně a přitom ušlechtile. Toto je velmi důležité v době rozhlasu a televize, když je samozřejmé, že v kostele působí špatným dojmem nedbalá řeč a pohyb. To je důvodem, proč Apoštolská stolice vyžaduje, aby liturgické vzdělávání bylo co nejpečlivější a aby si ho kněží i věřící doplňovali celý život.
Na jedné straně posvátné umění formuje estetický vkus věřících a upozorňuje na nepomíjející hodnoty a na druhé straně pomáhá školit mistry. Dějiny jsou důkazem toho, že nejlepší umělecká díla vznikla pro liturgii.

Podle Andreje Filipka SJ.

Středobod křestanského života

Proto Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, aby nakonec Bůh byl všechno ve všem.

II. vatikánský koncil, Sacrosanctum Concilium 48 (Konstituce o posvátné liturgii)



Mše svatá je sluncem, středobodem a nejvzácnějším bohatstvím našeho křesťanského života. Je posvátným úkonem, kterému se žádný jiný úkon nevyrovná. Je to svaté tajemství, ve kterém se "uskutečňuje dílo naší spásy". Koncil definuje tajemství Eucharistie takto:

"Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy." (SC47) A o důležitosti a důstojnosti slavení Eucharistie hovoří Všeobecné směrnice Římského misálu takto:

"Slavení mše svaté, jako úkonu Krista a hierarchicky uspořádaného Božího lidu, je středem celého křesťanského života jak pro všeobecnou Církev, tak i pro místní církevní společenství a pro každého věřícího. V ní totiž vrcholí úkon, kterým Bůh posvěcuje svět v Kristu v ní dosahuje vrcholu bohoslužba, kterou lidé prokazují Otci, když se mu klaní skrze Krista, Božího Syna. Kromě toho ve mši svaté se připomínají celý rok tajemství vykoupení tak, že se určitým způsobem zpřítomňují. Ostatní posvátné úkony a všechny skutky křesťanského života se mší souvisí, z ní vyplývají a k ní směřují." (č.1).

"V Nejsvětější Eucharistii je veškeré duchovní dobro Církve, tj. sám Kristus, náš velikonoční Beránek a živý Chléb, který svým tělem, Duchem Svatým oživeným a oživujícím dává život lidem." Je to společné dobro Církve. Kněz a věřící si musí být vědomi, že se při mši svaté nemodlí sami, ale modlí se celá Církev. Kněz si tedy nemůže dovolit tam, kde jsou obřady nebo texty přesně předepsané, něco měnit, upravovat, přidávat, vynechávat. Velmi jasně a přísně o tom mluví Jan Pavel II.:

"Kněz jako sloužící, celebrant a předseda eucharistického shromáždění věřících musí mít mimořádný smysl pro společné dobro Církve, kterou představuje svoji službou, které však musí být podřízený podle správné disciplíny víry. Nemůže se pokládat za "vlastníka", který svobodně disponuje liturgickým textem a celým nejsvětějším obřadem jako svým vlastnictvím a dává mu svůj osobní a svévolný styl. Někdy se to může zdát účinnější, ba může lépe odpovídat subjektivní nábožnosti. Ale objektivně je to vždy zrada na té jednotě, která se musí projevovat především v této svátosti jednoty."

Svatý Otec Jan Pavel II. dále říká: "Nám biskupům a kněžím, je svěřeno velké "tajemství víry". A i když je svěřené celému božímu lidu, všem věřícím v Krista, přeci je nám svěřena Eucharistie i pro jiné, kteří od nás očekávají osobité svědectví úcty a lásky k této svátosti, aby skrze ni mohli budovat a oživovat sebe samé, a tak přinášet duchovní oběti."

S tím souvisí podstatná posvátnost a svátostnost mše svaté, které pocházejí z Kristovy vůle a které Církev dále předává a střeží. Svatý Otec to nazývá "Sacrum" mše svaté. Při obnově liturgie mnozí zacházeli do liturgické liberalizace. Sekularizace světa je sváděla k desakralizaci, mnohé posvátné symboly, roucha se jim zdáli být středověkým přežitkem, chtěli by lidi "lidsky a společensky" vést k Bohu, posvátnost - to "sacrum" jako by se mělo vytratit. Ale zdravá lidská přirozenost se desakralizaci a profanisaci brání. V liturgii sám Kristus vstupuje do svatyně, v Eucharistii je ustavičně přítomný a neustále ve svátostech působí. "Sacrum mše svaté je posvátný ráz, který ustanovil sám Kristus. Slova a činy každého kněze, kterým se zodpovídá uvědomělá a činná účast celého eucharistického shromáždění, jsou ozvěnou toho, co se odehrálo při Poslední večeři."

"Kněz slaví nejsvětější oběť "In persona Christi", což znamená více než "ve jménu" tedy "v zastoupení" Krista. "In persona" znamená: ve specifickém svátostném ztotožnění se s nejvyšším a věčným Knězem." "Když slaví nejsvětější oběť a koná "In persona Christi" je uveden a včleněn svátostným (a zároveň nevýslovným způsobem) do nejintimnějšího "Sacrum" a současně do něho duchovně uvádí všechny účastníky eucharistického shromáždění."

Zde je to koření, to Sacrum, ta tajemná činnost ve mši, ta posvátná účast na Kristově smrti a zmrtvýchvstání a na nebeské hostině. Okolo tajemství víry se vytváří posvátný prostor a ovzduší. Proto Církev zdůrazňuje, aby se zabezpečilo a upevnilo "Sacrum" Eucharistie.

SHROMÁŽDĚNÍ VĚŘÍCÍCH A OSOBNÍ PŘÍPRAVA NA SLAVENÍ

Z uvedeného je jasné, jak se mají věřící shromažďovat na slavení Eucharistie a že se vyžaduje osobní příprava kněze i věřících na slavení Kristova tajemství.

a) Shromáždění věřících
Když porovnáváme Ritus servandus a úvodní odstavec tridentského misálu, hned nám před očima vystoupí rozdílný důraz:
Ritus servandus Piova misálu se začíná slovy: "Sacerdos celebraturus Missam…" (Kněz, který chce slavit mši…) A Ordo Missae říká: "Sacerdos paratus cum ingreditur ad Altare…" (Kněz po přípravě, když vystupuje k oltáři…).
Nový misál má v mešním řádu v prvním odstavci slova: "Když se lid shromáždil, kněz s přisluhujícími jde k oltáři…" A stejně je to i ve Všeobecných směrnicích: "Když se lid shromáždil a kněz s přisluhujícími přichází…" (VSRM 25). A opakuje se to i dále v typické nebo základní formě slavení mše svaté: "Když už je lid shromážděn, kněz a asistující oblečeni v posvátných rouchách, jdou k oltáři..."

Pokud se tedy v textech tridentského misálu mluvilo pouze o knězi, v misálu Pavla VI. se zdůrazňuje shromáždění věřících. Eucharistické slavení tedy předpokládá shromáždění věřících, kteří pod předsednictvím kněze chtějí slavit Pánovu památku. A tak už samo shromáždění věřících má hodnotu liturgického úkonu.

"Při mši svaté, tedy při Pánově večeři se shromažďuje Boží lid pod předsednictvím kněze, který zastupuje osobu Krista, na slavení Eucharistické oběti."

Je tedy podstatný rozdíl mezi shromážděním na slavení Eucharistie a nějakým profánním shromážděním. Pravé křesťanské shromáždění a společenství koření ve skutečnosti, že Bůh každého povolává.
V dekretu o kněžském účinkování a životě se shromáždění na slavení Eucharistie definuje takto:
"Eucharistické shromáždění je centrem společenství věřících, kterému předsedá kněz."

Z toho vyplývají tři charakteristické znaky mše svaté:

1. Je to shromáždění Božího lidu.
V latině se k označení shromáždění používá řecké slovo "Synaxis". I italský překlad má tento termín. "Synaxis" bylo termínem na slavení mše svaté už v prvotní Církvi. Jiný termín "congregatio" na označení Eucharistie se nachází už u Tertuliána. Třetí termín "convocatio" na označení Eucharistie se vyskytuje v nejnovějších církevních dokumentech a vyjadřuje myšlenku, že věřící se neshromažďují na Eucharistii ve svém jménu, ze své iniciativy, ale proto, že je volá Kristus a jeho Církev na takové shromáždění.

2. Toto shromáždění má hierarchickou strukturu: shromáždění předsedá kněz, který zastupuje osobu Krista. Kristus je přítomen v osobě kněze. Kněží svoji posvátnou povinnost plní především eucharistickým kultem ve shromáždění ("synaxis"), kde zastupují samotného Krista.
Tedy posláním kněze je zpřítomňovat Krista a konat v jeho jménu.

Tento úkol nekoná svojí vlastní autoritou, ale v síle hierarchického vztahu k biskupovi a v hierarchickém spojení s biskupem. "Kněží jsou při sloužení všech svátostí mnohonásobným způsobem hierarchicky spojení s biskupem, a proto jej určitým způsobem zpřítomňují v jednotlivých shromážděních věřících." Kněží v síle svého svěcení prostřednictvím biskupa mohou konat své liturgické úkony v zastoupení Krista, v Kristově jménu. Ale kněží zastupují i celý Boží lid, když jeho jménem přednášejí modlitby k Bohu. Konst. o posv. liturgii říká: "Modlitby, které kněz vysílá na čele shromáždění k Bohu v zastoupení Krista, konají se ve jménu všeho svatého lidu a všech okolostojících."

A tak kněz slavící Eucharistickou oběť má osobitou účast na Kristově prostřednictví, prostředníkovi mezi Otcem a lidmi.
Všechny výše uvedené myšlenky krásně a hluboce definuje dekret Presbyterorum Ordinis (č.5): "Kněze tedy světí Bůh prostřednictvím biskupa, aby se stali osobitým způsobem účastni na Kristově kněžství a konali při posvátných úkonech jako služebníci Toho, který skrze svého Ducha stále pro nás vykonává svou službu v liturgii".

3. Ale ne každé shromáždění Božího lidu pod předsednictvím kněze se nazývá "eucharistické". To se uskutečňuje, když se Boží lid schází, a pokud přijme pozvání s výslovným úmyslem slavit Pánovu památku, Eucharistickou oběť. Mohou být totiž i jiná shromáždění: shromáždění k oslavě Božího slova, kající pobožnosti apod.

b) Osobní příprava na slavení Eucharistie
Každý věřící může vyjádřit svoji osobní přípravu různým způsobem: meditací, tichou modlitbou, přečtením si úvodu do mše a čtení (v lidových misálech), recitováním ranních chval, resp. nešpor apod. Osobní příprava stejně tak jako osobní poděkování jsou velmi důležité prostředky na prohloubení duchovního života. Mezi první podmínky potřebné na pravé slavení liturgie, je vejít do sebe, vnitřně se soustředit. Proto je potřebné, aby slavení Eucharistie předcházela chvilka rozjímání, úvahy a modlitby.

1. Věřící se mají shromažďovat pokojně a vnořit se do sebe.
Proto se v první řadě vyžaduje, aby každý přišel včas. Pospíchání a ruch jsou příčinou vnitřního nepokoje a jsou překážkou vnitřního soustředění. Chvíle shromažďování a osobní příprava vytvářejí pokojný přechod od starostí a ruchu světa do ticha tajemství setkání se s Bohem v Kristu.
V křesťanském starověku přechod od každodenních starostí k slavení Eucharistie měl konkrétní formu: před bránou starokřesťanských bazilik byla fontána nebo nádoba s vodou, kde se věřící mohli umýt, očistit, a tak se fyzicky i duchovně připravit na vstup na místo Eucharistického slavení. Nyní máme v předsíni kostela nádobu se svěcenou vodou. Chyba je jen to, že si málo uvědomujeme význam přežehnání se svěcenou vodou a děláme to mechanicky. Je samozřejmé, že na slavení Eucharistie přicházíme slušně oblečeni i fyzicky čisti.

2. Správná a pěkná výzdoba kostela velmi napomáhá vnitřní přípravě. Je proto vhodné, aby oltář, symbol Krista, už byl připraven (svíce, květy apod.), aby se například svíce nezapalovaly na poslední chvíli. Prostor, kde se budou konat svatá tajemství, nemá být rušen stálým a spěchajícím chozením ministrantů, kteří připravují na stolky kalich, hledají v lekcionáři čtení. Ani kněz nemá na poslední chvíli hledat mešní texty. Všechno má dýchat posvátným očekáváním.

3. Příprava v sakristii. Tak jako se doporučuje věřícím příprava na mši modlitbou nebo rozjímáním, stejně tak, ba dokonce ještě více to platí pro kněze a přisluhující. Je třeba, aby byli všichni v sakristii včas a připravili se na mši přiměřenou chvílí ticha a soustředění.Kněz se má seznámit s texty mše ze dne, vybrat možnosti, které nabízí misál a porozjímat o textech, zvláště biblických.

Co se říká o knězi, to platí i o těch, kteří konají službu u oltáře: "Když se nabízí mnohonásobná možnost výběru různých mešních částí, ještě před bohoslužbou, musí diákon, lektoři, žalmista, kantor, komentátor i sbor dobře vědět, které texty se použijí, aby se nemuselo vůbec improvizovat." (VSRM 313). 4. Kněz i přisluhující se mají - vzhledem k jejich osobité liturgické úloze - duchovně připravit, aby co nejdůstojněji slavili svatá tajemství. Musí si být vědomi svatosti tajemství, které nedovoluje nepozornost a neúctu. Kdyby kněz a přisluhující konali svoji službu bez osobní pozornosti a úcty k tajemství, byl by to velmi neblahý ritualismus a automatismus. A bylo by to zlé i pro společenství věřících, neboť kněz i přisluhující mají být v tomto smyslu i mystagogy (pozn. red.: těmi, kdo uvádějí do tajemství). Věřící ani tak nevyžadují, aby celebrant byl vynikajícím kazatelem, ale spíše, aby slavil mši svatou s vírou a úctou. Tato zodpovědnost se ale týká všech, kdo se účastní liturgie.

c) Modlitby před mší svatou

Kodex církevního práva říká: "Kněz, ať nezanedbá náležitou přípravu modlitbou na slavení Eucharistické oběti a po ní vzdá bohu díky" (kán. 909).

Tímto kánonem se asketický závazek přípravy na slavení mše svaté stává závazkem právním: stejně tak i poděkování po mši svaté. Tento předpis měl i předešlý Kodex (kán. 810).
Účinnost svátostí totiž - kromě jistých účinků ex opere operato - velmi závisí i na vnitřních osobních dispozicích.
Když jsme měli tu čest koncelebrovat při mši se Svatým Otcem v jeho soukromé kapli, viděli jsme jak dlouho a soustředěně se připravuje na mši svatou Svatý Otec. A po mši svaté zase dlouho děkuje. Byl to hluboký zážitek. Svatý Otec byl tak klidný, jakoby neměl žádné jiné starosti a práce.
Podobně i věřící se mají připravovat. (V modlitebních knihách jsou modlitby před mší svatou.) Kromě toho je třeba mít na paměti upozornění svatého apoštola Pavla o sebezkoumání před přijímáním Eucharistie, tedy nemít těžký hřích. Kněz nesmí celebrovat a věřící nesmí přijmout Eucharistii, pokud si jsou vědomi těžkého hříchu. Instrukce Eucharisticum mysterium 35 říká: "Každý, kdo chce přijímat, má si připomenout příkaz: "Ať se každý nejprve zkoumá" (Kor. 11,28). Církevní praxe potvrzuje, že toto zkoumání je potřebné, nikdo totiž nesmí přistoupit k svatému přijímání, pokud si je vědom těžkého hříchu, i kdyby i upřímně litoval. Pokud člověk cítí potřebu přijmout a nemá možnost se vyzpovídat, je potřebné před svatým přijímáním vzbudit úkon dokonalé lítosti."

Tento předpis, který měl starý kodex (kánon 856), nový Kodex formuluje takto: "Kdo si je vědom těžkého hříchu, nesmí bez předchozí svátostné zpovědi slavit mši, ani přijímat Pánovo tělo, jedině pokud by byl vážný důvod a chyběla možnost vyzpovídat se. V takovém případě je však zapotřebí si pamatovat, že ho zavazuje povinnost vzbudit si úkon dokonalé lítosti, který v sobě zahrnuje předsevzetí se co nejdříve vyzpovídat." (kán. 916).

Musí to být tedy vážný důvod, například celebrant musí slavit mši svatou pro věřící a nemá možnost se vyzpovídat, protože nablízku není žádný kněz; věřící už stojí před knězem a tehdy mu vytane na mysli, že má těžký hřích, a bez difamace nemůže odejít. "Co nejdříve se vyzpovídat" znamená během týdne, nebo i dříve, pokud se naskytne možnost. (srv. Commento al Codice ke kán. 916).

Podle Duchovného pastiera (pokračování příště).

Z liturgie tedy, především z Eucharistie, jako ze zdroje do nás proudí milost; liturgií se nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha, a právě k tomuto cíli je zaměřeno všechno ostatní působení Církve. Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo. Proto mají duchovní pastýři bdít, nejen aby se při liturgických úkonech zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem.

II. vatikánský koncil, Sacrosanctum Concilium 10-11 (Konstituce o posvátné liturgii)



Otázka:
Dlouho mě napadá tato otázka - tento problém: Jako pro věřící křesťany je pro nás hlavní osobní vztah k Pánu Ježíši Kristu, tedy víra, a Bible zároveň učí, že se tato skutečná víra projevuje poslušností Jemu a Jeho přikázáním. Chtěl bych se proto zeptat, proč je ale výklad Písma tak náročnou záležitostí (zde to samozřejmě platí především o rozdílech mezi katolíky a protestanty, ale i mezi jednotlivými věřícími zároveň). Jsou to např. otázky Večeře Páně (eucharistie), celibátu kněží, antikoncepce, ospravedlnění pouze vírou anebo vírou a dobrými skutky, pacifismu, trestu smrti, povinné či nepovinné návštěvy bohoslužeb, mariánského kultu, i dalších otázek, kterými se v praktickém životě i jednání jako křesťané často lišíme a nemáme definitivní a jistou odpověď... Jinými slovy, proč Bůh, když si přeje, abychom my věřící (Jeho učedníci) byly jedno, pak proč odpovědi na tyto otázky nejsou v Bibli uvedeny zcela doslovně a jasně, aby o nich nemohlo býti sporů, nýbrž jsou v Bibli naopak jaksi velice nejasně, takže lze mít různé výklady... Tedy proč nám věřícím Bůh nedá plné poznání Pravdy, aby nebylo sporů a nejasností a následných rozdělení?

Odpověď:
Je zapotřebí se vrátit k pramenům: Jeden zákoník se otázal, aby Ho pokoušel: "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?" On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22,35-40) Z tohoto Ježíšova výroku plyne, že centrem křesťanova života je láska k Bohu a láska k člověku. Samozřejmě, že to předpokládá víru, ale věřit se dá "na trpaslíky, na víly, na ufony..." Víra "v Boha" je skutečně "živým vztahem", jehož náplní je láska. Toto je hlavní princip, který Ježíš předal svým učedníkům. On dával základní pravidla, jak žít, jejich aplikace je na člověku (nakolik žije ve spojení s Duchem). "Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít." (Jan 16,12n) Vždyť by bylo absurdní, kdyby Ježíš měl mluvit o problémech, které učedníci neznali a které se vynoří až za mnoho staletí... (čistě teoreticky, co by asi apoštolové řekli naší diskusi o např. antikoncepci, když oni sami pokládali plodnost za požehnání od Boha a každé dítě bylo znamením Jeho přízně; jak by si asi klepali na čelo, kdyby jim Ježíš řekl, že se povedou diskuse o tom, zda musím být v neděli na bohoslužbě nebo ne - stejná absurdita, jako kdyby se dva zamilovaní domlouvali na tom, zda jedna hodina za týden na společné setkání není příliš...) Zkusme se na všechny tyto "problémy" dívat z hlediska přikázání lásky. Kdybychom byli "maximalisté v lásce" a nikoli "minimalisté v činu", tak bychom si kladli evangelijní otázku: "Mistře, co mám dělat, abych získal věčný život...", a nikoli tu naši obvyklou: "Co nemusím dělat (nebo co mohu dělat), aby to ještě nebyl hřích?" Vždyť to je Evangelium "převrácené na hlavu"!!! Když jsou v Evangeliích pouze základní principy, pak jsme odkázáni i na svědectví prvotní Církve, jak tyto principy praktikovala. Přece k tomu, co je napsáno v Evangeliích, Ježíš nepotřeboval 3 roky, je tam skutečně jen to nejdůležitější, co evangelisté chápali jako minimum, které je třeba zachovat budoucím generacím, ale paralelně s biblickým textem se tvořila tradice, kde se "aplikovaly" pravdy Evangelia. A tradice je skutečným "hledáním", jsou zde i dlouhé polemiky kolem ožehavých problémů. Závazné výroky koncilů je třeba chápat jako plody těchto diskusí, kde se bral v potaz evangelijní princip a zkušenosti jeho praktikování. Pak Církev vymezila hranice, když řekla: "...toto už je mylné." Naše dnešní polemiky často vznikají z neznalosti jak Evangelia a jeho smyslu, tak z neznalosti tradice, z neochoty poučit se z historie, z neochoty podřídit se apod. Málokdo se skutečně seznámí s problémem v plné šíři a kolikrát jsme i svědky toho, že se Církvi připisují výroky, které nikdy neučinila. Typický problém zbytečné polemiky je právě "ospravedlnění skutky nebo vírou". Svatý Pavel neřeší problém, jestli člověk musí potvrzovat svou víru skutky, ale čím jsme spaseni: tím že přijmeme Krista s jeho požadavky nebo tím, že zachováváme předpisy starozákonní bohoslužby? Toto je centrální sporný bod: stačí k ospravedlnění židovský zákon nebo je potřebné Ježíšovo vykoupení? Pavel jednoznačně odpovídá: jsme vykoupení Ježíšovou krví! (srv. např. List Římanům) Jestliže se člověk vírou rozhodne pro Krista, znamená to, že bude realizovat i jeho požadavky. "Víra bez skutků je mrtvá..." (srv. Jak 2,26). Myslím, že se shodneme v tom, že sliby a projevy politiků ještě nutně neznamenají, že se nám bude dařit lépe. Dokud se nepotvrdí skutečnými skutky, tak to jsou pouze plané řeči.
Osobně si troufám tvrdit, že rozpory mezi křesťanskými konfesemi a samotnými křesťany nejsou historicky způsobeny ani tak neřešitelnými teologickými problémy a nejasným výkladem Písma jako spíše lidskou hříšností - pýchou a ješitností.

Podle knihy P. Mgr. P. Šikuly "Jestliže nevíš, tak se zeptej."

Jsem Matka a Královna všech svatých. Jsem vojevůdkyně jednoho jediného šiku. Jsem Matka celé Církve, té, která bojuje, té, která se očišťuje, té, která triumfuje, a mé Neposkvrněné Srdce buší radostí, když vás vidím tak sjednocené bratrským pocitem v jednom společenství lásky a života. Z ráje, společně s vašimi bratry a mými přemilými syny, kteří jsou už zde, a se všemi dušemi, které se ještě modlí a trpí v očistci, vám dnes žehnám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

1.11.1993



"...kteří nás předešli se znamením víry..."

Duše v očistci jsou hodny politování, byť si jsou svoji spásou jisty, neboť: Nemohou - jako je tomu na zemi - dosáhnout od Boha odpuštění konáním dobrých skutků, ale jen utrpením. Pro ně nastala noc, o níž praví Kristus: "Že nikdo nebude moci pracovat." (Jan 9,4) Biskup Dr. Pavel Keppler z Rottenburgu říká: "Kyvadlo hodin v očistci stále odtikává: trpět, čekat, trpět, čekat..."
Utrpení duší v očistci nepřináší zásluh, t.j. za muka trpěná v očistci se jim nedostane odměny v nebi, kdežto lidem na zemi za trpělivé snášení útrap kyne věčná odměna. Po smrti už není příležitost ke konání dobrých skutků. Duše v očistci jsou na tom do jisté míry hůře než žebráci, protože ti mohou prosit bližního o pomoc, ale duše v očistci ne. Musí jen trpělivě a odevzdaně snášet očistu. Jen velmi zřídka je některé duši dovoleno, aby se zjevila na zemi a prosila o pomoc. Katolická Církev se modlí za zemřelé v Kristu, za ty, kdo do ní náleželi. Při mši svaté se modlí kněz: "...kteří nás předešli se znamením víry..."
K politování jsou proto duše těch, kteří nevěří v očistec, neboť jejich příbuzní na ně v modlitbách nevzpomínají, považujíc to za zbytečné. Je proto velmi záslužné, pamatujeme-li v modlitbách i na duše jinověrců, trpících v očistci.
Mnohým duším v očistci se dostává útěchy od sv. andělů a především od Panny Marie (viz. MD 3/01).
Sv. Františka Římská praví, že anděl strážný vnuká také pozůstalým, aby se za duše zesnulých modlili a dávali za ně mše svaté.
I přímluvné modlitby věřících na zemi vlévají balzám do jejich utrpení a zkracují jim dobu trestu. Suaréz a jiní teologové učí, že andělé sdělují duším v očistci, kdo se za ně na zemi modlí.
Zvláštní radost pociťují dušičky, je-li některá z nich vykoupena a přijata do nebe. Ctih. K. Emmerichová praví: "Nelze vylíčit radost a útěchu, pociťovanou dušemi, které ještě zůstaly v očistci, je-li některá z nich vysvobozena." Zde již není místo pro závist, ale prožívá se opravdové "společenství svatých".
Duše v očistci se radují i z toho, že nemohou již hřešit a že nepodléhají více pokušením. Jejich vůle je nyní shodná s vůlí Boží a snášejí proto své utrpení s velikou odevzdaností. A právě tím se liší toto místo od pekla, kde panuje jen zoufalost a kde se ozývají jen výbuchy vzteku.
Sv. Kateřina Janovská říká: "Vůle duší v očistci se úplně srovnává s vůlí Boží; nenazývají svá utrpení trestem a bolest nepovažují za trest. Klidně a odevzdaně se podrobují řízení Božímu, které berou na sebe z čisté lásky. Pokládají za důkaz velkého milosrdenství, že se mohou v očistci zbavit skvrn hříchů, s nimiž by nikdy nechtěly předstoupit před tvář Boží spravedlnosti... jejich touha patřit na tvář Boží je palčivější než žár očistného ohně."
Touha patřit na tvář Boží... Muka v očistci jsou těžší než trápení na zemi, čemuž v hloubi duše málo věříme, protože očistec neznáme z vlastní zkušenosti! Sv. Kateřina Janovská říká, že žádný jazyk nemůže popsat, co trpí duše v očistci, žádný člověk nemůže pochopit, co a jaký stav to je, být bez osobitné milosti Boha.

Nelze si myslet, že pod pojmem: Vůle duší v očistci se úplně srovnává s vůlí Boží... se skrývá znásilnění vůle. Naopak. Bůh - jako Stvořitel - nejlépe ví, jakými dary a schopnostmi duši vybavil. Ta tyto schopnosti má na zemi uplatnit k dobrému - potom tedy plnění Boží vůle musí samotnou duši naplňovat štěstím, protože Bůh nechce po duši nic, čeho by nebyla schopna, ale naopak to, co je jí nejpřirozenější.
Poodhalit nám to může výrok Pána sv. Faustyně: "Ničeho se neobávej, mé malé dítě, nejsi sama. Statečně bojuj, neboť mé rameno tě podpírá; bojuj za spásu duší a vybízej je, aby měly důvěru k mému Milosrdenství, neboť v tom spočívá tvá práce v tomto i budoucím životě."
S každým z nás má Pán svoji vůli. Snažme se žít v posvěcující milosti a modleme se často za její poznání. Toto poznání je jednou z milostí, o kterou zapomínáme prosit. V jednom ze zjevení sv. Kateřině Labouré měla Panna Maria na rukou prsteny s drahokamy, ze kterých vyzařovaly paprsky. Ty byly symbolem milostí, které Panna Maria rozdává těm, kteří o ně prosí. Sv. Kateřina si všimla, že z některých prstenů paprsky nevychází. Panna Maria jí vysvětlila: "Drahokamy, které nesvítí, představují milosti, o které lidé zapomínají prosit."
K poznání Boží vůle nám pomáhají naše večeřadla s Pannou Marií. V modré knize čteme 25.7.77 Vaše ochota: "...Zasvěcením mému Neposkvrněnému Srdci jste mi svěřili své kněžství. Tím jste si je zabezpečili. Tím jste však splnili pouze první věc, i když je velmi důležitá. Nyní však já sama jako Matka jsem povinna každého z vás učinit takovým, jak si to přeje můj Syn Ježíš.
Druhá věc, kterou musíte učinit, je nechat se mnou vychovávat způsobem, který je u každého jiný. Mým úkolem jako Matky je vychovávat vás zcela zvláštním a osobitým způsobem. Též cesty, po kterých vás vedu, jsou rozdílné, ale všechny vás vedou ke stejnému cíli, který každému z vás ustanovil můj Syn Ježíš..."


Trpí-li duše v očistci s bezpříkladnou trpělivostí, lze důvod hledat hlavně v tom, že spatřily při soukromém soudu na okamžik Boha. V duši zůstává poznání velikosti Boží, je cele odevzdána do vůle Boží a nechce z očistce vyjít, dokud není dokonale čistá. I my, jsme-li pozváni do vybrané společnosti, oblékneme se čistě a upraveně. Nechceme se tam objevit v nevhodném oblečení. Tak je tomu i s dušemi v očistci. Rády se podrobují očištění, neboť nechtějí vstoupit do společnosti andělů a svatých ani s nejmenší poskvrnou.

Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském a tridentském koncilu. Tridentský koncil stanovil, že duším v očistci lze pomáhat modlitbou věřících a hlavně mší svatou: "Musíme chválit nekonečnou dobrotu Boží a vděčně ji slavit, neboť nám dovoluje, abychom činili zadost jeden za druhého."
Katoličtí křesťané na zemi tvoří s dušemi v očistci a se svatými v nebi jedinou velkou rodinu Boží, nazývanou v apoštolském vyznání víry: "Společenství svatých," neboť všichni její členové jsou křtem posvěceni, k svatosti povoláni a mnozí z nich již skutečně svatými jsou. Všechny údy tohoto obcování si vzájemně pomáhají. Proto můžeme my zde na zemi pomáhat duším v očistci modlitbou a dobrými skutky. Dobré skutky jsou podle sv. Cypriána výkupným za naše hříchy.
Jak mnoho pomáhá naše modlitba zemřelým se dočítáme v životě sv. Perpetuy, která zemřela r.202 v Kartágu jako mučednice. Ta měla ve vězení vidění, ve kterém spatřila svého sedmiletého bratra Diokrata na temném místě, pokrytého špínou a sténajícího. Jakmile procitla, začala se za něj vroucně modlit. Brzy jej opět spatřila ve snu, avšak již u pramene, z něhož mohl pít. Byl veselý, pouze ve tváři mu zbyla jizva. Tak bylo dáno světici na srozuměnou, jak velmi pomohla bratru svoji modlitbou.
Pokud se týká modlitby, nehledí Bůh tak na její délku, jako na vroucnost. Pán Ježíš řekl sv. Gertrudě: "Jediné slovo pronesené ze srdce prospívá duším v očistci více než mnoho žalmů a modliteb roztržitě odříkávaných stejně tak, jako ušpiněnou ruku umyjeme lépe v málu vody důkladně ji drhnouc, než když ji jen poléváme sebe větším množstvím vody."
I půst, protože vyžaduje větší oběť, je účinnější než modlitba.
Duším v očistci lze pomáhat i získáváním odpustků. Jejich působnost však neplyne z rozvazující moci Církve, jako je tomu u rozhřešení udělovaném při sv. zpovědi, ale jejich účinek je v tom, že Církev prosí Boha, aby byl zemřelým milostiv pro přebytečné zásluhy Kristovy, Panny Marie a svatých. Je jisté, že Kristus svým utrpením a smrtí podal nebeskému Otci daleko větší zadostiučinění za hříchy lidí, než bylo třeba, než jsou tresty, které za hříchy zasluhují. Také Rodička Boží získala si svým utrpením mnoho zásluh, vždyť byla bez hříchu. A svatí podali Boží spravedlnosti kajícími skutky velké zadostiučinění. Tato všechna zadostiučinění, která nemohou u Boha upadnout v zapomenutí, tvoří duchovní poklad, který Ježíš svěřil sv. Petru a jeho nástupcům, aby jej spravovali a věřícím, kteří jsou toho hodni, rozdávali z něj smírné zásluhy jako náhradu za tresty, které si za hříchy zasloužili. Když Církev udělí odpustky, zaplatí Bohu tolik, kolik hříšník za odpuštěné viny dluží. Naše nedoplatky za hříchy hradí Církev přeplatky Ježíšovými. Nad zemřelými Církev již moc nemá, může se pro ně dovolávat pouze Božího milosrdenství.
Duším v očistci můžeme především prospět, obětujeme-li za ně mši svatou. Že mše sv. zesnulým velmi pomáhá, se dočítáme v životě sv. Malachiáše, arcibiskupa v irském Armaghu, který zemřel 2.11.1148 v klášteře sv. Bernarda. Ten o tom píše: Když zemřela sestra sv. Malachiáše, obětoval za ni mši sv. Pak uplynulo 40 dní, v nichž světec za ni nemohl mši sv. sloužit. Tu se mu sestra náhle zjevila. Stála před vchodem do chrámu ve velmi zbědovaném stavu a naříkala, že se jí již 40 dní nedostalo útěchy. Hned druhý den za ni sv. Malachiáš obětoval mši sv. Znovu se mu zjevila před kostelem v červeném šatě, ale již ne tak zbědovaná. Světec nyní obětoval za sestru další mše sv. a brzy ji opět spatřil v bílém rouchu stojící uvnitř chrámu. Sv. Malachiáš pokračoval v obětování mší sv. a vroucně se modlil za její duši. Konečně se mu zjevila ve třpytivém rouchu přímo před svatostánkem uprostřed zahalených postav, z čehož poznal, že byla přijata do nebe.
Mnozí lidé se mylně domnívají, že pozbudou svých zásluh, když je obětují někomu jinému, např. duším v očistci. Ve skutečnosti však nic neztrácí, ale naopak mají dvojnásobnou zásluhu, neboť jednak vykonali dobrý skutek a zároveň jeho obětováním vykonali skutek milosrdenství. Současně získávají přátele v očistci a ti za ně budou jednou v nebi orodovat. Všimněme si slov sv. Tomáše: "Pokání za bližního konané je Bohu milejší, než když se kajeme za sebe." Ježíš hledí na almužnu, obětovanou za duše v očistci, jako by byla dána Jemu, neboť řekl: "Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili."
Sv. Gertrudě Ježíš zjevil, že vysvobozujeme-li duše z očistce, je mu to tak milé, jako bychom Jeho vysvobodili. Sv. František Saleský říká, že ten, kdo pomáhá duším v očistci, nejen zarmoucené těší, o nemocné pečuje, vězně ze žaláře vysvobozuje, nýbrž i pohostinství prokazuje, když jim zjednává vstup do domu nebeského Otce. A současně nahé odívá, pečuje-li o to, aby se oděly rouchem nepomíjející slávy.
Není nic prospěšnějšího, neboť dušičky budou na nás za to jednou v nebi vděčně vzpomínat a neustále orodovat, aby nám Bůh udělil milosti, které potřebujeme, abychom stále v dobrém pokračovali.

Nelze na to pohlížet jako na nějaký obchod, ale musíme to prožít jako školu života "společenství svatých." Neboť Mystické tělo Kristovo - Církev je jedna, která má 3 části, které nedílně patří k sobě, jak známe z Eucharistické modlitby:
Církev putující: "Nás všechny, kdo přijímáme Jeho tělo a krev, naplň Jeho Svatým duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. Skrze Něho, ať se před Tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou..."
Církev oslavenou (v nebi): "...abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými: s nejsvětější Pannou a Bohorodičkou Marií, s tvými apoštoly a slavnými mučedníky..."
Církev očišťující se (v očistci): "...Přivítej ve svém království naše zemřelé bratry a sestry i všechny, kdo z tohoto světa odešli ve tvém přátelství. Splň naši naději, že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu..."
Proto se učme od Panny Marie prožívat toto společenství, jak o tom čteme v modré knize 28.1.84: "V Srdci mého Syna Ježíše a v hlubokém tajemství Nejsvětější Trojice se tvoří jediná realita, která spojuje v pravém společenství života přítomné, minulé a budoucí; Církev, která triumfuje a raduje se v nebi, Církev, která trpí a očišťuje se v očistci a Církev, která ještě zápasí na pouti vaší ubohou zemí..."
V této souvislosti si znovu připomeňme slova z katecheze Jana Pavla II. 8.6.98:
"Ve věčné blaženosti budeme žít v radostném spolužití, které se nyní předobrazuje a anticipuje v Eucharistii. Tehdy Duch přivede k plné zralosti všechny zárodky společenství, lásky a bratrství, které rozkvétají během našeho pozemského putování. Jak potvrzuje sv. Řehoř Nysský: "…jednotou Svatého Ducha spojení ve svazku pokoje se stanou všichni jedním tělem a jednou duší."

Panna Maria nás tomu může nejlépe učit, jak říká II. vatikánský koncil. V Panně Marii se plně uskutečnilo to, co se jednou uskuteční v Církvi: "Bohorodička je vzor Církve ve víře, lásce a dokonalém spojení s Kristem. Neboť v tajemství Církve, která je plným právem také nazývána matkou a pannou, blahoslavená Panna Maria předchází jako vynikající jedinečný vzor jak panny, tak matky... při jejichž zrození (věřících) a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou." LG63

Když si ještě připomeneme pravdu, kterou řekl sv. Maxmilián Kolbe (a podobně sv. Grignion): "Ale je také pravda, že naše skutky, i kdyby byly "nejsvětější", nejsou bez poskvrny, a když je chceme obětovat Pánu Ježíši čisté a neposkvrněné, musíme je přímo nasměrovat k Neposkvrněné a dát Jí je, aby je Ona jako svůj majetek dala svému Synu. Naše skutky tak dostanou nekonečnou hodnotu skrze Ježíšovo Božství, a tak důstojně oslavíme Boha." (podrobněji v mimořádném čísle MD), můžeme naše příspěvky pro duše v očistci směřovat přes Pannu Marii. Takto vyprosíme pro duše více a uděláme radost Panně Marii, která sestoupí pro duši do očistce a odtud ji přivede před svého Syna, který je velmi potěšen. Je to ukázka láskyplného společenství: Naše radost z dobrého skutku, radost Panny Marie, která našemu skutku dá velkou váhu a mnohé vyprosí, radost Ježíše z vysvobozené duše, radost samotné duše, radost duší, které se těší z vysvobození své sestry, radost svatých v nebi, radost Ježíše z obrácených hříšníků, za které se vysvobozená duše v nebi modlí...
Úžasná série, která je možná jen v Božím společenství.

Učit prožívat společenství s dušemi v očistci se učila i sv. Faustyna. V roce 1926 měla toto vidění očistce: "Spatřila jsem svého strážného anděla, který mi nařídil, abych ho následovala. V jediném okamžiku jsem se octla v zakouřeném místě plném plamenů, kde se nalézalo množství trpících duší, které se horlivě modlily, ale bez účinnosti pro ně samotné; pomoci jim můžeme jen my. Plameny, které je pálily, se mě nedotkly. Můj strážný anděl mě neopustil ani na chvíli. Tázala jsem se oněch duší, co je jejich největším utrpením. Jednomyslně mi odpověděly, že je jím smutné toužení po Bohu. Viděla jsem, jak duše v očistci navštívila Svatá Panna. Nazývají ji "Mořská Hvězda". Přináší jim úlevu. Chtěla jsem s nimi ještě hovořit, ale můj strážný anděl mi už dal znamení k odchodu. Když jsme vycházeli z tohoto vězení bolestí, Bůh řekl: "Moje milosrdenství to nechce, ale moje spravedlnost to vyžaduje." Od této chvíle jsem s trpícími dušemi v užších vztazích."

Modlíme-li se za všechny duše v očistci, můžeme doufat, že Bůh přivlastní tuto modlitbu především našim příbuzným a přátelům. Dobré je, modlíme-li se za duše v očistci, aby ony orodovaly u Boha za obrácení hříšníků.
Kdo na zemi nezapomínal na duše v očistci, trpí sám v očistci jen velmi málo nebo dokonce vůbec. Dojde u Boha slitování, protože: "Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou." Tomu, kdo nezapomínal na duše v očistci se jednou spravedlivě přivlastňují zvláštním způsobem modlitby Církve za zemřelé. Budou se za něj přimlouvat též duše, které z očistce vysvobodil.
Duše v očistci zvláštním zjevením Božím vědí, co se děje na zemi, pokud jim to prospívá. Orodují za své dobrodince a přátele. Sv. farář Arský dokládá: "Kdybychom věděli, jakou moc mají tyto dobré duše v očistci nad Srdcem Božím, a kdybychom věděli, jakých milostí je možné získat jejich přímluvou, nezapomínali bychom tolik na ně." Sv. Kateřina Bolognská (+1463), jejíž neporušené tělo je v chrámě klarisek v Bologni, říká: "Čeho jsem dlouho nemohla dosíci vzýváním svatých v nebi, obdržela jsem často okamžitě, poprosila-li jsem o přímluvu u Boha dušičky." Býváme-li v tomto případě vyslyšeni, je to proto, že nám Bůh vyhověl pro svoji nezměrnou lásku k duším v očistci, které pomáháme vysvobozovat a pro naši snahu prožívat společenství.

O tom můžeme rozjímat v modré knize, 1.11.83, Všech svatých: "Přemilí synové, vzácnou pomoc při splnění úkolu, který jsem vám svěřila, vám poskytnou vaši bratři, kteří přišli sem nahoru do ráje a mají nyní účast na blaženosti bez konce. Dnes je slavnost Všech svatých: musíte na ně hledět s radostí, důvěrou a velikou nadějí... Mé mateřské Srdce vás dnes spojuje v mimořádném společenství života se všemi vašimi bratry v ráji a s těmi, kteří už mají jistotu spásy, ale trpí ještě v očistci chvíli své osobní očisty. Je to nesmírná neviditelná, ale nejvzácnější část mého šiku, neboť moji svatí synové jsou už vyzbrojeni silou Boží a silou mojí, zatím co duše v očistci mi mohou dát příspěvek svého utrpení a stálou modlitbu.
Proto se nikdy nesmíte cítit sami. Zesilte své svazky se svatými v nebi a s těmi, kteří se ještě očišťují v očistci: jsou vám velice blízko, vidí všechny vaše potíže, znají všechny úklady, které vám nastražuje můj Odpůrce, a mohou vám vždy pomoci účinným způsobem. Hleďte na všechny, kteří vás už předešli do věčného života se znamením víry a nyní vás očekávají s láskou a radostí.
Jsem Matka a Královna všech svatých. Jsem vojevůdkyně jednoho jediného šiku. Jsem Matka celé Církve, té, která bojuje, té, která se očišťuje, té, která triumfuje, a mé Neposkvrněné Srdce buší radostí, když vás vidím tak sjednocené bratrským pocitem v jednom společenství lásky a života. Z ráje, společně s vašimi bratry a mými přemilými syny, kteří jsou už zde, a se všemi dušemi, které se ještě modlí a trpí v očistci, vám dnes žehnám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého."

Zpracováno podle prof. F. Spiraga.

Matka Boží zjevila sv. Brigitě toto: "Jsem matkou všech duší v očistci a proto mírním každou hodinu svými prosbami všechna muka, které si zasloužily za hříchy pozemského života." "Ó jak je laskavá a dobrotivá Svatá Panna." volá sv. Vincenc Ferrerský, k těm, kdo trpí v očistci: "Protože od ní se jim dostává neustálé posily a osvěžení." Co jiného by potěšilo duše v očistci v jejich mukách než Maria, Matka milosrdenství, a její pomoc? Sv. Brigita zaslechla jednou, jak pravil Ježíš k Matce: "Tys matka má, tys matka milosrdenství, tys útěcha těch, kdo jsou v očistci!" A Svatá Panna sama řekla sv. Brigitě, že jako ubohého nemocného, jenž leží zarmoucen a opuštěn, potěší každé slovo účasti, tak jsou potěšeny duše v očistci, zaslechnou-li jen její jméno.

Podle ThDr. Konráda Kubeše SJ.



V prvním listopadovém dni pomáháme intenzivněji duším v očistci. Církev se od začátku modlila za své děti, které překročili práh smrti. V 10. století, vedená Duchem Svatým, zavedla vzpomínku na všechny zesnulé, aby povzbudila své věřící směřovat křesťanskou lásku i tímto dost často zapomínaným směrem. Kolébkou tohoto svátku bylo opatství v Cluny. V závěru 10. století zde byl opatem sv. Odilo, který vzdělával celou Francii v lásce k bližnímu. Jeho láska byla tak velká, že sahala až do očistce. Nepřestával se modlit za duše, které tam trpí. Právě on zavedl vzpomínku na zesnulé ve svém klášteře a jeho filiálkách. Jednou byl na cestách a loď, kterou se plavil, ztroskotala. Dostal se na břeh ostrova, bylo to blízko Sicílie. Zde žil poustevník, který se ztroskotance zeptal na sv. Odila, opata v Cluny a pokud ho zná, má mu vzkázat, že zlí duchové si stále stěžují na tohoto muže a jeho mnichy, neboť se modlí a pomáhají duším v očistci. Poustevník nevěděl, že právě rozmlouvá přímo s Odilem a dále ve vzkazu prosil, aby tito mniši zdvojnásobili své modlitby a skutky ve prospěch duší. Když se Odilo vrátil, nařídil, aby se po svátku Všech svatých slavila v celé řeholi vzpomínka na zesnulé, začínaje nešporami v podvečer a pokračuje "hodinou čtení" breviáře a slavením Eucharistie v den svátku. Tato praxe se zanedlouho rozšířila na celou Církev. Dovolme Duchu Svatému, který přebývá v nás, aby se křesťanská láska k těmto trpícím duším projevovala nejen v den vzpomínky, ale i po celý rok.


ODPUSTKY PODLE KKC:

Nauka a praxe odpustků je v Církvi úzce spojená s účinky svátosti pokání.

CO JSOU TO ODPUSTKY?

Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena, je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci Církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých.
Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy. Každý věřící může získat… odpustky buď sám pro sebe, nebo pro zemřelé na způsob přímluvy.

TRESTY ZA HŘÍCH

Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života. Být zbaven věčného života se nazývá "věčný trest" za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti ve stavu, jež se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá "časný trest" za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest.

Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích. Křesťan se má snažit přijímat tyto časné tresty za hřích jako milost tím, že trpělivě snáší utrpení a zkoušky všeho druhu, a jednoho dne tím, že se klidně postaví tváří v tvář smrti. Má usilovat o to, aby úplně svlékl "starého člověka" a oblékl "nového člověka" prostřednictvím skutků milosrdenství a lásky, jakož i modlitbou a různými kajícími úkony.

VE SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH

Křesťan, který se snaží očišťovat od hříchu a posvěcovat se s pomocí Boží milosti, není osamocen. Život jednotlivých Božích dětí je spojen v Kristu a skrze Krista obdivuhodným svazkem s životem všech ostatních bratří křesťanů v nadpřirozené jednotě Kristova mystického těla a jakoby v jedné mystické osobě.

Ve společenství svatých jistě existuje mezi věřícími, kteří již dosáhli nebeské vlasti nebo kteří odpykávají své viny v očistci nebo kteří ještě putují po této zemi, trvalé pouto lásky a bohatá výměna všech dober. Při této obdivuhodné výměně svatost jednoho prospívá ostatním a zdaleka přesahuje škodu, kterou hřích jednoho mohl způsobit ostatním. Proto tedy obracet se na společenství svatých dává zkroušenému hříšníkovi možnost, aby byl rychleji a důkladněji očištěn od trestů za hřích.

Tato duchovní dobra společenství svatých se nazývají také poklad Církve, který si nelze představovat jako součet hmotných statků, nashromážděných během staletí, nýbrž jako nekonečnou a nevyčerpatelnou hodnotu, jakou mají u Otce Kristovy zásluhy a smírné skutky, jež byly obětovány, aby celé lidstvo bylo osvobozeno od hříchu a dosáhlo společenství s Otcem, a tyto zásluhy a tato zadostiučinění jeho vykoupení se nacházejí v hojnosti v Kristu, našem Vykupiteli.

Stejně tak náleží tomuto pokladu opravdu nesmírná, nesrovnatelná a stále nová cena, jakou mají u Boha modlitby a dobré skutky blahoslavené Panny Marie a všech svatých, kteří se posvětili Kristovou milostí, kráčející v jeho stopách, a vykonali díla příjemná Otci tak, že úsilím o svou vlastní svatost spolupracovali na spáse svých bratří v jednotě mystického těla.

ZÍSKAT ODPUSTKY OD BOHA PROSTŘEDNICTVÍM CÍRKVE

Odpustky se získávají prostřednictvím Církve, která na základě moci svazovat a rozvazovat, udělené Ježíšem Kristem, zasahuje ve prospěch určitého křesťana a otevírá mu poklad zásluh Krista i svatých, aby dosáhl od Otce milosrdenství prominutí časných trestů za své hříchy. Tímto způsobem Církev nechce pouze poskytnout tomuto křesťanu pomoc, nýbrž touží ho i pobídnout, aby konal skutky zbožnosti, pokání a lásky.

Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat, mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužily za své hříchy.

Odpustky jsou málo využívaný poklad Církve, který je navíc opředen neuvěřitelným množstvím demagogie. Pro podrobnější seznámení, které umožní jejich zavedení do duchovního života, velmi doporučujeme prostudování knihy: Enchiridion odpustků, který vydala Matice Cyrilometodějská. Naučíme-li se jich využívat pro sebe, ale i pro duše v očistci, naučíme se také hlouběji prožívat život jako "společenství svatých."


ORA PRO NOBIS

Pannu Marii není možné poznat najednou a úplně, neboť je obklopena tajemstvím vykoupení (srv. LG 56). Můžeme ji poznat jen postupně a částečně, jako poznáváme svoji přirozenou matku z jejich drobných úkonů v každodenním životě.

Ve městě, kde žila blahoslavená Kateřina od sv. Augustina, byla žena jménem Marie, která vedla již od mládí nemravný život, a proto ji nakonec z města vypověděli. Po nějáké době ji našli mrtvou v jeskyni za městem; bylo zřejmé, že zemřela zlou nemocí. Každý se mohl domnívat, že byla po smrti zatracena. Avšak po letech se ukázalo, že tomu tak není. Blahoslavená Kateřina měla na modlitbách jednoho dne vidění: Přiblížila se k ní temná postava - byla to duše z očistce - a hovořila: "Sestro Kateřino, jak jsem nešťastná! Tak mnoho se modlíš za zemřelé, jen na mě si nevzpomeneš!"
Kateřina se tázala: "Kdo jsi?"
Duše odvětila: "Jsem ubohá Marie, která zemřela v jeskyni. Milosrdenstvím Božím jsem byla zachráněna. Celým světem opuštěna, volala jsem z hloubi svého srdce k Matce Boží: 'Ó Maria, útočiště všech hříšníků, smiluj se nade mnou! Pomoz mi!' I pocítila jsem velikou lítost nad hříchy, a tak jsem ušla peklu. Avšak tím více trpím nyní. Dáš-li za mne obětovat několik mší svatých, mohu být brzy osvobozena. Budu pak v nebi za Tebe stále prosit." Vidíme nesmírný účinek lítosti v hodině smrti a Pannu Marii jako útočiště hříšníků.

SE ZLÝM NEDISKUTOVAT

Peklo, věčné trápení, zavržení, ďábel - to jsou termíny, které dnes stále méně zaznívají z kazatelen či od ambonů. Slyšíme důležitá slova o vykoupení, spáse a naději, a je to jistě dobře. Ovšem pokud zaznívají tato slova oproštěna o důležitý rozměr Boží spravedlnosti, může u posluchačů takovýchto kázání časem vzniknout dojem, že spása a nebeské království je něco, co nám bude dáno automaticky. Přitom spása je vždy spojena s určitou podmínkou. Marek nám říká: "Kdo vytrvá v dobrém až do konce, bude spasen." (Mk 13, 13)
Téma pekla bylo odsunuto do baroka či 19. století. Lidová fantazie a tvořivost prokázala špatné služby křesťanské věrouce, když ve všelijakých pohádkách a báchorkách hovoří o čertech jako bytostech spíše hloupých než zlých. Bytostech, které přechytračí i hloupý Honza. Nic proti pohádkám, ale je trochu problém, když si takovýto postoj vůči ďáblu nezralý křesťan odnese s sebou do života.
Kristus Pán rozhodně nikdy nežertoval o "napálených čertech" a před úklady ďáblovými důrazně varoval. Učí nás se Zlým nediskutovat, vůbec se s ním nebavit.
Není pochyb o tom, že mnohé z těch jevů, které lidé pokládali za posedlost, byly nemoci patřící do rukou odborných lékařů pro duševní nemoci. Církev vždy žádala, než dovolila nějaký veřejný exorcismus, tj. vymítání zlého ducha, důkladné prošetření, zdali se nejedná o nějakou nervovou nebo duševní nemoc. Nicméně zde musíme trvat na neomylnosti Pána Ježíše. Když on uznal přítomnost zlého ducha, pak tam jistě zlý duch byl. Při poslední večeři zřetelně mluví o knížeti tohoto světa, jehož moc bude podstatně zlomena Kristovým nastávajícím utrpením.
Ve svých rozpravách s farizeji mluví o satanovi, který je lhář již od počátku, protože lhal už prarodičům v ráji. A na posledním soudu řekne Pán těm na levici, kteří se provinili nedostatkem lásky k bližním: "Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly."
Jestliže satan pokoušel hned první lidi, jistě se nebojí pokoušet i jejich potomky včetně nás. V řadě pokušitelů je satan uváděn až na posledním místě. První pokušitel je tělo, druhý svět a až třetí ďábel. Tato inteligentní bytost však může užívat jak těla, tak i světa jako svých nástrojů.
Když Pán Ježíš učil, jak se máme modlit k nebeskému Otci, dal na konec dvě vážné prosby: "Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého." Je to prosba, aby nás zbavil onoho Zlého s velkým "Z", čili satana a jeho moci.
Nezapomínejme na to, když se v Otčenáši modlíme tyto životně důležité prosby.

Podle P. MgA. Mgr. Jaroslava Konečného.



PEKLO

Sestra Faustyna ve svém Deníčku 20.10.1936 píše: "Dnes jsem byla andělem uvedena do pekelné propasti. Je to místo velkých muk. A jeho rozloha je strašlivě veliká. Druhy utrpení, které jsem spatřila: První utrpení, které peklo způsobuje, je ztráta Boha. Druhé: neustálé výčitky svědomí. Třetí: osud zavržených se nikdy nezmění. Čtvrté: je jím oheň, který proniká duši, aniž by ji zničil. Je to strašlivé utrpení, neboť je to oheň čistě duchovní, zapálený Božím hněvem. Páté utrpení, to jsou neustálé temnoty, strašlivý, dusivý zápach.
A navzdory temnotám se démoni a zavržené duše vzájemně vidí a vidí zlo ostatních i své. Šesté utrpení, to je neustálá společnost Satanova. Sedmé utrpení: hrozné zoufalství, nenávist k Bohu, zlořečení, rouhání. To jsou utrpení, kterými trpí společně všichni zavržení, ale to není vše. Jsou utrpení, která jsou určena duším jmenovitě: to jsou utrpení smyslů. Každá duše je mučena strašlivým způsobem podle svých hříchů. Jsou zde strašlivá sklepení, propasti mučení, kde jednotlivá muka se navzájem odlišují. Kdyby mě Boží Všemohoucnost nepodpořila, z pohledu na tato strašlivá utrpení bych byla zemřela. Toto píšu z Božího rozkazu, aby se žádná duše nemohla vymluvit tím, že by řekla, že peklo neexistuje, nebo že tam nikdo nebyl a neví, jaké to tam je. Já, sestra Faustyna, z Božího rozkazu jsem pronikla do pekelných propastí, abych o tom hovořila k duším a dosvědčila, že peklo existuje. Nemohu o tom nyní mluvit. Mám Boží rozkaz zanechat to napsáno. Démoni vůči mně pociťovali velikou nenávist, ale Boží rozkaz je přinutil, aby mne byli poslušni. Co jsem napsala, je slabým odleskem věcí, které jsem viděla. Povšimla jsem si jedné věci, a to, že je tam mnoho duší, které pochybovaly o tom, zda peklo existuje. Když jsem přišla k sobě, nemohla jsem se zbavit hrůzy z toho, čím tam duše tak strašlivě trpí. A tak se modlím ještě vroucněji za záchranu hříšníků. Bez ustání na ně přivolávám Boží milosrdenství. Ó můj Ježíši, raději budu až do konce světa v agónii těch nejtěžších muk, než abych tě urazila tím nejmenším hříchem."

Ve Fatimě 13. července 1917 dala Panna Maria vidět peklo Lucii, Františkovi a Jacintě za okolností, které sestra Lucie vylíčila takto: "Přednesla jsem naší Paní několik proseb; nevzpomínám si už jakých. Vzpomínám si jen na to, že naše Paní mi řekla, že je třeba se modlit růženec, aby byly tyto milosti během roku získány. A pokračovala: "Obětujte se pro hříšníky a říkejte často, zejména tehdy, činíte-li nějakou oběť: 'Ó, Ježíši, to je z lásky k Tobě, za obrácení hříšníků a za nápravu hříchů spáchaných proti Neposkvrněnému Srdci Mariinu.'" Jak říkala tato poslední slova, rozevřela ruce stejně jako za dvou předchozích měsíců. Záblesk z jejích rukou jako by pronikl zemí a my jsme spatřili oceán ohně. V tomto ohni byli ponořeni démoni a duše zatracených. Ty byly jako průsvitné řeřavé uhlíky, černé nebo spálené a měly lidskou podobu. Vznášely se v tomto požáru, pozvedány plameny, které vystupovaly z nich samotných s mračny dýmu a na všech stranách padaly zase zpátky, podobny jiskrám při velikých požárech, bez tíhy a rovnováhy, s velikým křikem a řevem bolesti a zoufalství, který naháněl strach a hrůzu. Démoni se od lidí odlišovali hrůznými a odpuzujícími podobami neznámých a zvláštních živočichů, ale přitom průhledných a podobajících se řeřavým uhlíkům. Poděšeni a jakoby prosíce o ochranu, pozvedli jsme oči k naší Paní, která nám s dobrotivostí a smutkem řekla: "Viděli jste peklo, kam jdou duše ubohých hříšníků. To k jejich záchraně chce Bůh na světě založit uctívání mého neposkvrněného Srdce!"

POLSKO: CÍRKEV NASAZUJE VÍCE EXORCISTŮ

Rostoucím počtem exorcistů reaguje katolická Církev Polska na rozšiřující se scénu sekt, okultistů a satanistů v zemi. V minulých čtyřech letech se počet Církví uznaných "vyháněčů ďábla" zvýšil ze 12 na 50, sdělil varšavský kněz Andrzej Grefkowicz 14.2. v interview pro polskou katolickou zpravodajskou agenturu KAI. Na to přivolali dokonce i učitele ze zahraničí. Téměř všech 15 diecézí a 26 biskupství Polska má vlastního exorcistu. V roce 1999 vydal Vatikán pro exorcisty nové směrnice. Podle oficiálních statistik existuje v Polsku kromě katolické Církve, do které se hlásí 95% Poláků, ještě 14 dalších křesťanských Církví a 139 zaregistrovaných náboženských sektářských skupin. Od poloviny 90-tých let se tu objevila kromě toho i stále se rozšiřující okultní scéna a stále více se množící případy činů satanistů a sem patří i mnohé sebevraždy mladých lidí.
Podle Grefkowicze přivolávají církevní exorcisty nejen lidé, kteří se cítí posedlými zlými duchy, ale o pomoc žádají i osoby, které se podrobili rituálům uzdravení experimentální medicíny nebo terapiím s působením energie. Problémy jsou zapřičiněné i v Polsku velmi silně zastoupenými hardrockovými a death-metalovými skupinami.

Podle serveru Slovenské biskupské konference.

STARÝ KONTINENT UPADÁ

"Evropě hrozí morální nihilismus, pokud opustí křesťanské kořeny a hodnoty," vyhlásil papež Jan Pavel II. při přijetí účastníků mezinárodního fóra o demokracii a míru. "Mou největší starostí je, aby Evropa uchovala a rozhojnila křesťanské dědictví," řekl Svatý otec. "Potřebuje Ježíše Krista, aby neztratila duši a to, co ji dělalo velkou." Absenci zmínky o náboženstvích i křesťanství v evropské Chartě základních práv hodnotí papež jako antihistorickou, jako urážku otců (myšlenky) nové Evropy. Jan Pavel II. konstatoval, že už v 18. století se začalo s vylučováním Boha i křesťanství ze všech sfér lidského vyjadřování a tento proces nabyl velké síly. Vychází ze sekulárních principů agnosticismu a ateismu, přičemž vytlačuje křesťanství na okraj života jednotlivce.

Podle serveru Slovenské biskupské konference.

Moji přemilí synové, dívejte se na svět, ve kterém žijete, mýma očima... Milujte mým vlastním Srdcem všechny tyto ubohé děti, které nyní satan a hřích přivedl na pokraj smrti. Milujte především ty, kteří jsou nejvíce vzdáleni, i ty, kteří popírají Boha, kteří vás odmítají a bojují proti vám, i ty, kteří jsou obětmi neřestí, nenávisti a násilí. Stali se povolnými nástroji v ruce satana, který jich používá, jak chce. Často jednají jen pod jeho zhoubným vlivem. Ale i oni byli vykoupeni Ježíšem. I oni jsou mými dětmi. Jsou nejvíce nemocní a proto mne nejvíce potřebují. Právě vy je milujte ve mně a se mnou. Ať je vaše láska čistá a bez výhrad, ať je mou vlastní láskou. I když se vám zdá, že s vámi nesouhlasí, ve skutečnosti tomu tak není. Vaše láska je už silou, která je vytrhuje z moci satanovy. Je světlem, které proráží temnoty, v nichž oni žijí. Je to nejcennější pomoc, kterou jim můžete poskytnout, abyste je přivedli ke spáse. Vy náležíte mně a já vás použiji, abych přivedla domů všechny děti, které mi můj nepřítel vyrval, aby je připojil ke svému panství...

24.8.1977



Greta Palmerová ve své knize Boží partyzáni vypráví o jedné události z poslední války.
Stalo se to ve vesnici na hranicích mezi Polskem, Slovenskem a Ukrajinou. Chtěly tam přenocovat nějaké pomocné ženské jednotky sovětského vojska, ale z dědiny skoro všichni utekli, zůstali tam jen staré a nemocné ženy. Ty se o život už nebály. Nábožné ženy se před prací pokřižovaly a před chrámem se hluboce poklonily. Nyní však měly strach z vojáků, o kterých se říkalo, že jsou ateisté. Proto schovaly náboženské obrazy a předměty. Zatím, co si ruské vojínky hledaly ubytování, jejich velitelka vstoupila do chudého domku. Hodila samopal na stůl a zvolala na hospodyni:
"Stařeno, tuto noc budu spát tady!"
"Dobře, odpověděla žena, jen se vyspěte!"

Velitelka rychle přehlédla místnost, zavřela dveře, přiblížila se k ženě a zeptala se: "Kde je Bohorodička?"
Stařenka ze strachu, že by vojačka mohla zneuctít Madonu, dala vyhýbavou odpověď: "Tady není žádná Boží rodička, však vidíš!"
"Jak to?"
rozzuřila se: "Tady není Bohorodička? Říkali nám, že jste tu všichni křesťané a že se nebojíte modlit veřejně. A ty nemáš na stěně ani Mariin obraz?"
Přiblížila se ke stěně a s opovržením pokračovala: "U nás doma i přes těžkosti máme vždy v domě svaté obrazy. A vy jste takoví strašpytli, že jste před naším příchodem zničily Mariiny obrazy?"
Pokořená a zmatená žena odtáhla postel a vytáhla schovaný obraz. "To je jiná řeč!" prohlásila: "Zavěs ji, kam patří a já ji budu dělat stráž se svým samopalem."
Stařenka zavěsila obraz na stěnu. Mladá důstojnice odložila zbraň do kouta, sundala si rukavice a upravila si stejnokroj a vlasy. Potom přistoupila k obrazu, sepnula ruce a začala se modlit modlitbu, pomocí které se věřící v Rusku obracejí na Bohorodičku: "Pod tvoju milosť pribegajem..." (Pod ochranu Tvou se utíkáme...).

SVATÝ RŮŽENEC: ZBRAŇ PROTI NEPŘÁTELŮM VĚČNA
(z encykliky sv. Otce Pia XI.: "Ingravescentibus malis", 1937)



1. Nouze přítomnosti.

Kdo pozorně studuje dějiny katolické Církve, hned zpozoruje, jak viditelně vystupuje ve všech důležitých událostech křesťanství ochrana panenské Matky Boží. Vždy, když se bludařství rozšířilo na všech stranách, napadlo jednotné složení Církve a hrozilo přivést katolický svět do rozvratu, obrátili se naši předkové, plní důvěry na tu, která sama porazila všechny bludy na celém světě.
I za našich časů ohrožují stát a Církev nebezpečí, která nejsou menší než ta v minulosti. Jsou mezi nimi mnohá, která nejvyšší autoritu Boží, Jeho příkazy a zákazy znevažují a úplně odmítají. Následkem toho je oslabení svědomí a křesťanského citu pro povinnost a vlažnost ba úplné vymření víry v duších, což vede k rozvrácení, ano, k úplnému zhroucení se základů lidské společnosti. Tak pozorujeme, že občané té samé země vedli mezi sebou krvavé války jen proto, že jedni měli velké majetky a druzí musí na denní chléb pro sebe a svoji rodinu pracovat tvrdou prací. V jednotlivých zemích toto zlo pokročilo již tak daleko, že se chce odstranit právo na soukromý majetek a všechen majetek učinit společným (pozn. psáno v roce 1937). Na druhé straně jsou však lidé, kteří zastávají přepjatý názor o státu. Chtějí zabezpečit všemi možnými prostředky občanský pořádek a posílit vládní moc. Věří, že tímto způsobem přemohou nezdravé nauky komunismu. Tímto svým počínáním však znevažují učení evangelia, propadají pohanským bludům a usilují znovu vzbudit pohanské mravy.
Jsou to těžká a mnohá zla, která nám hrozí a v budoucnu se můžeme obávat ještě větších. Nesmíme však ztratit odvahu. Bůh tak stvořil národy, že jsou vždy schopny znovuzrození. Jistě nedá zahynout drahou krví vykoupeným.

2. Podstata modlitby svatého růžence.

Mezi všemi modlitbami k Matce Boží zaujímá sv. růženec bezpochyby zvláštní místo. Tato modlitba se nazývá "žalmy Panny Marie" nebo "breviářem Panny Marie a křesťanského života".
Již můj předchůdce bl. paměti Lev XIII. doporučoval tuto modlitbu hlubokými slovy: "Je to podivuhodný věnec, spletený z andělských pozdravení a modlitby Páně a připojeného uvažování, takže je překrásnou modlitbou, význačnou a užitečnou modlitbou k dosažení věčného života."
Růženec je lehký i neučeným lidem, přístupný způsob modlitby, který zavedl a rozšířil Sv. Dominik. Tuším, že jsou i tací, co tuto pobožnost pokládají za nudnou a monotónně se opakující formuli, která je dobrá jen pro děti a ženy. Ale jak daleko jsou tito od pravdy! Jistěže zbožnost a láska opakuje ta stejná slova, ale ne ty samé city, které proudí vždy z nové účasti a lásky. Konečně tento způsob modlitby má ducha prostoty Evangelia. Naše pyšné století se může růženci vysmívat a odmítat jej, ale velmi mnoho svatých, muži každého věku a stavu ho uctívali, s velkou zbožností se ho modlili v každém životním rozpoložení, jako mocné zbraně jej užívali k zahnání pekelného nepřítele, k zachování svatého života a k lehčímu dosažení ctností. Velcí učenci se ho modlili i při napnuté vědecké činnosti denně na kolenou před obrazem Panny Marie. Králové a knížata si jej oblíbili, i když měli mnoho starostí a to velmi naléhavých.

3. Úmysl modlitby svatého Otce.

Proto si naléhavě přeji, citihodní bratři, aby se modlíval sv. růženec především celý říjen a to se zvětšenou pobožností jak v kostelech tak v soukromí. Přeji si proto v tomto roce horlivou modlitbu, neboť známí nepřátelé Boha s dvojnásobnou zuřivostí tupí jméno Věčného, pronásledují katolickou víru a Církev, mající mít svobodu a rozpoutávají nezdravé sily proti lidskému a božímu právnímu řádu, aby tak zavedli celou lidskou společnost do záhuby. Panenská Matka Boží nám má pomoci tyto nepřátele přemoci, přivést je k pokání a na správnou cestu. Prosme ze všech sil dětinně a ustavičně velkou Matku Páně, aby zničila nepřátele křesťanského a lidského kulturního života a darovala znavenému a zbloudilému lidstvu opravdový pokoj. Když se budeme modlit s pravým úmyslem a velkou důvěrou, můžeme doufat, že Nejsvětější Panna dosáhne od svého Božského Syna jako v minulosti tak i dnes, že utiší rozbouřené vlny současného světa a korunuje vítězstvím tuto šlechetnou válku modlitby.

4. Napomínání k modlitbě.

Ale růžencem nezvítězíme jen nad nepřáteli Boha a náboženství. Tato modlitba nás pohne i k ctnostnému životu. Posílí naši katolickou víru, neboť rozjímání o svatých tajemstvích povznáší ducha k pravdám zjeveným Bohem, neboť ctitelé sv. růžence jsou pozváni k nebeským pokladům, ke kterým ani zloději neproniknou, ani rez je neničí.
A zda láska, která dnes u mnohých vychladla, nevzplane zase v srdcích těch, kteří soucitně uvažují o utrpení a smrti našeho Vykupitele a sv. sklíčenosti Sedmibolestné Matky? Z této lásky k Bohu nutně vytryskne upřímnější láska k bližnímu, neboť rozjímání o utrpení, které náš Pán musel vytrpět, aby všem navrátil ztracené synovství Boží nás k tomu nutně vede.
A dávejte především vy, otcové a matky, dobrý příklad svým dětem, když se shromáždíte večer po celodenní práci u rodinného krbu, modlete se všichni společně před obrazem přeblahoslavené Panny růženec, rodiče střídavě s dětmi. Je to zvyk velmi krásný, který zahrne požehnáním celý dům.
Proto vám, ctihodní bratři, a všem věřícím radím modlitbu sv. růžence tak naléhavě a jsem přesvědčen, že poslechnete-li mou otcovskou výzvu, budete z ní mít velký užitek.

Nebeskou slávu

Bylo dáno zahlédnout vedle apoštola svatého Pavla i mnoha dalším omilostněným duším. Svatá Terezie od Ježíše byla takto rovněž několikrát obdařena a ve svém životopise o tom napsala: "Šlo o tak vznešené věci, že i ta nejmenší z nich mě stačila naplnit svrchovaným úžasem a dala mi k mému velkému prospěchu poznat marnost pozemských věcí. Kdybych dokázala jen trochu naznačit, co jsem vídala! Myslím-li na to, jak to provést, shledávám, že je to nemožné, neboť jen světlo v té krajině, všechno světlo je tak rozdílné od našeho, že sluneční zář se zdá ve srovnání s tím vybledlá a jako přítmí. Žádná sebeživější fantazie si nikdy nedokáže představit a vylíčit, neříkám to světlo, ale ani jeden z velkých divů, které mi Pán odhalil. Přitom nevýslovná radost zaplavila mou duši a podílely se na ní i smysly. Ne, nemám slov, jimiž bych to vyjádřila, a myslím, že je lépe mlčet. Jednou jsem zůstala v tomto stavu přes hodinu. Měla jsem dojem, že je mi Pán blízko a že mi ukazuje obdivuhodné věci. Pak mi řekl: "Hleď, dcero, co ztrácí, kdo je mým nepřítelem. Nepřestávej to hlásat!" To vidění mi náramně pomohlo poznat naši pravou vlast a pochopit, že jsme zde poutníci. Není snad velmi užitečné nazírat to, co nás očekává, a vidět, kde budeme žít? Má-li někdo cestovat do jiné země, nepomáhá mu snad hodně snášet cestovní nesnáze, když předtím viděl, že tam bude moci žít velmi příjemně? Kromě toho duše může mnohem snadněji myslet na nebeské věci a zabývat se jimi. A toto je přednost, již nelze dost vyzdvihnout, neboť tehdy člověk dosáhne usebranosti i jediným pohledem na nebe a nemyslí na nic jiného než na divy, jimiž nám Pán chtěl něco ukázat, takže se mi často stává, že nacházím posilu ve společnosti těch, kteří už jsou nahoře. Zdá se mi, že jen oni jsou živí, kdežto ti zde na zemi se mi jeví jako mrtví, takže ani celý svět by nestačil, aby mi dělal společnost, zvláště když jsem kořistí oněch přenesení ducha. Zdá se mi jen jako sen nebo klam, co vidím tělesnýma očima, a toužím pouze po tom, co viděla duše. Avšak cítíc, jak jsem tomu vzdálena, zakouším trýzeň, že bych z toho umřela."
Podobně i sestra Faustyna předcítila nebeskou blaženost a do svého deníčku o tom napsala: "Štěstí, do něhož bude ponořena duše, je neuvěřitelné. Ó můj Bože, kéž bych to aspoň částečně dokázala vypsat! Duše proniknuté jeho Božstvím postupují z jasu do jasu. Je to světlo stále stejné a přesto nikdy jednotvárné, je stále nové, ale bez jakékoliv změny. Ó Svatá Trojice, dej se duším poznat!...
Pán mi dal vědět, jaká neslýchaná sláva očekává duši, která se zde dole na zemi podobá trpícímu Ježíši. Vidím čisté a nevinné duše, na kterých Bůh vykonal svou spravedlnost. Tyto duše jsou obětmi, které drží svět a které doplňují, co chybí na Ježíšově Utrpení. Tyto duše nejsou četné."


Když věřím v dobro a spravedlnost, musím věřit v Boha, který se za tím skrývá!


V tomto čísle Mariiny doby jsme četli, že: "Kněz i přisluhující se mají - vzhledem k jejich osobité liturgické úloze - duchovně připravit, aby co nejdůstojněji slavili svatá tajemství. Musí si být vědomi svatosti tajemství..., neboť kněz i přisluhující mají být v tomto smyslu i mystagogy." (pozn. red.: těmi, kdo uvádějí do tajemství).
Tato zodpovědnost se týká všech, kdo se účastní na liturgii.
Je známý případ svaté Edit Steinové, která přiznala, že jeden z hlavních impulsů její konverze ke katolické víře bylo, když spatřila ženu při adoraci.
Poznejme důkladně hloubku liturgie, abychom ji mohli správně prožívat bez dvou extrémů:
Falešné zbožnosti, kdy se uchylujeme z jednoty a oslavujeme svoji marnivost a falešnou "svatost" a naivně se chceme před Bohem ukázat lepší než spolubratři a na druhé straně lhostejnost a povrchnost.
Po vyvarování obou extrémů nás potom Bůh může v liturgii naplnit, oslovit i použít jako ty, kteří uvádějí druhé do tajemství, jako ona žena svatou Edit Steinovou a jiné. Podobných případů, kdy s porozuměním hluboce prožívaná liturgie způsobila obrácení je mnoho. Např.: v Mariině době 2/2001 jsme v rubrice Ora pro Nobis četli o konverzi budoucího karmelitána Maria Augustýna, původním jménem Heřman. Měl 27 let. K okruhu jeho známých patřil také princ von Moskowa. Ten hledal pro svůj sbor v malém kostele dirigenta. Na nabídku projevil Heřman ochotu tuto službu převzít. Aby se přesvědčil o kvalitě zpěváků, šel na kůr, odkud také mohl shlížet do chrámového prostoru. Májová pobožnost, které byl tehdy přítomen, byla skromná, ale velmi ho dojala. Na oltáři ozdobeném svíčkami a květinami stál předmět, který zářil zlatem.
Heřmana pojala úcta, jakou dosud nepocítil. Upřeně hleděl na "zlato", které zářilo jako slunce. Nyní je kněz vzal do rukou, obrátil se a vyzvedl do výše - ach, jak lahodné světlo z něho vycházelo! - a požehnal jím klečící lid.
Heřmana to bolestivě proniklo: "Pocítil jsem zvláštní pohnutí, jako bych neměl na tomto žehnání účast; zdálo se, že není určeno pro mě." Pod vlivem tohoto zážitku Heřman příští pátek opět přišel do tohoto farního kostela. A v oné hloubce duše, která se otevírá jen pro Boha, pocítil božské pohnutí právě v tom okamžiku, když kněz Nejsvětější svátostí udílel požehnání...
Tento zázrak umožnil kněz a farníci důstojným a pravdivým prožíváním liturgie. A prostřednicí milostí byla Matka Eucharistie, jak přiznal sám Heřman: "Maria mi sdělila tajemství Eucharistie. A já jsem poznal, že Eucharistie je život a štěstí! - Už nemám jinou Matku než Matku krásného milování, Matku Eucharistie a ta si podmanila celé mé srdce. Víte proč jsem se stal řeholníkem? Abych tuto poznanou lásku miloval..."

Ruský spisovatel Terďakov napsal román "Zázračná ikona", který byl i zfilmován. Velmi zajímavý je v něm denník studentky Táni Lubkovové.
Spolužák ji ho tajně vzal a ukázal řediteli a ten považoval za vhodné jej uveřejnit.
Táňa hodně uvažovala o problémech souvisejících s vírou a přišla k tomuto závěru: "Bez víry není možné žít. Člověk musí věřit v dobro a spravedlnost. Ale dobro a spravedlnost jsou abstraktní pojmy. Těžko si je možné představit. Nemohu si představit číslo 5. Ale když mi řeknou pět sešitů, pět jehel, to si již představit dovedu. Když věřím v dobro a spravedlnost, musím věřit v Boha, který se za tím skrývá!" Táňa zkoumá a pozoruje i sebe. Nemůže ji uspokojit tvrzení, že se v jejím životě všechno děje náhodou. Cosi se v ní bouří již při myšlence, že smrt znamená konec všeho. Jaké problémy ji to trápí?
"Pro koho jsem potřebná? Proč jsem přišla na svět? Můj život musí mít důvod. Skutečně se všechno děje náhodou? Jsem zde na světě snad bez cíle? Budu zde žít snad 60 nebo 70 let a potom se navždy ztratím v hrobě? Teta Sima věří, že smrtí se vše neskončí, že duše, nejvzácnější věc v člověku bude žít navždy. Jak bych byla spokojená, kdybych žila s takovou vírou! Pokud budu žít navždy, pokud je má duše nesmrtelná…, tak nezáleží na tom, zda jsem pěkná, zda čas letí a že ještě nevím, co je to láska. To vše pomine… Ale já nemám víru… A přece není možné žít bez víry…"
Nevysvětlitelná zvědavost ji hnala do kostela.
"Co se tam děje? Proč tam chodí věřící Co je tam přitahuje a láká?"
Rozhodla se na Velkou noc a objevila potřebu a význam křesťanské komunity v životě věřících. Liturgické obřady začaly: Sbor zaintonoval: "Kristus vstal z mrtvých, svoji smrtí přemohl smrt…"
"Okolo mě,"
píše Táňa: "se všichni žehnají… netlačí se… zatoužila jsem se modlit s lidmi. V té chvíli jsem pochopila smysl Církve. Lidé nemají věřit oddělení jeden od druhého. Mají společného Boha. Proto se pravidelně shromažďují, aby jako společenství dosvědčovali svoji víru."
Pozoruje zbožnost lidu, který se modlí s očima upřenýma na ikonu a chápe, jakou důležitost mají v životě víry znamení, obrazy a obřady. Jak příjemné je moci konstatovat, kam může ve svém upřímném uvažování dospět duše, která touží po pravdě.
A co říká o modlitbách adresovaných ikoně?
"Ten obraz, namalovaný na kousku dřeva, jistě není Bůh. Je jen Jeho symbolem. Tak jako například písmeno je symbol hlasu. Vidím písmeno, vyslovím jej a slyším svůj hlas. Dívám se na ikonu a mám pocit, který musím cítit, když prožívám dobrodružství setkání s pravým Bohem. Proto obracet se s modlitbou na ikonu nemůže být hloupostí."
Spolužák, který Táně vzal deník, řekl řediteli: "Když si to přečtete, pochopíte. Je to tak, jinak to ani být nemůže… neboť jinak se nedá žít."

Převzato z knihy: "Ty jsi Mať dobrotivá."



Církev buduje ten, kdo věrný svému křtu žije svatě, odmítá hřích, nese s Kristem svůj kříž a svým příkladem ukazuje bratrům náročnou a radostnou skutečnost evangelia.

Jan Pavel II. St. Amerika, 3.3.1983



Měli byste milovat svůj farní kostel, místo, ve kterém každému ukazujete, že jste Boží děti. Chodívejte tam pravidelně, dělejte jej přitažlivým a otevřeným pro všechny.

Z katecheze Jana Pavla II.



Maria, Ty, která jsi nosila ve svém Srdci Ježíše - první svátost a původce liturgie, pomáhej nám proniknout tajemství liturgie, abychom jí dovedli správně prožívat, dovedli v ní Boha správně oslavovat a dokonale přijímat dary, které nám v liturgii nabízí. Ty, která jsi vše uchovávala a rozjímala ve svém Srdci, vypros nám bohatou milost, abychom s porozuměním přistupovali k liturgickému slavení. Pomáhej nám, aby naše prožívání liturgie bylo hluboké, ne povrchní, upřímné, ne stavějící na odiv, abychom hledající neodrazovali, ale naopak jim pomáhali najít cestu k Bohu.


Zodpovědný redaktor: P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP
Redakce a vydavatel: Ing. Mgr. Jiří Maxa, Halasovo nám. 3, 638 00, Brno