Mariina doba
Číslo 3/2002

Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme. .... Sv. Tomáš z Vilanovy

Nakolik jsi miloval?

Nedávno jsem četl knihu od amerického lékaře Georga Ritchieho "Návrat ze zítřka". Autor v ní píše o svém zážitku během klinické smrti. Jako dvacetiletý během vojenské služby těžce onemocněl a "zemřel". Po "smrti" se setkal s Pánem Ježíšem, kterého popisuje jako Muže utvořeného ze světla s neuvěřitelnou intenzitou jasu, která tvořila Jeho postavu. Tato osobnost byla Moc sama, starší než čas a přece modernější jako kdokoliv. Ale více než síla vyzařovala z jeho přítomnosti láska. Bezpodmínečná a udivující láska. Láska nade všechny nejodvážnější představy.
Pán Ježíš představil Georgovi celý jeho dosavadní život a nade vším, co mu ukázal vystoupila otázka: "Co jsi udělal ze svého života?" Otázka, tak jako všechno ostatní, co z Něj vycházelo, byla plná lásky. Po-té přišla druhá otázka, která upřesňovala tu první: "Nakolik jsi miloval ve svém životě? Miloval jsi druhé úplně a bezpodmínečně?"
George hledal ve svém životě něco, co by bylo skutečně hodno odpovědi na tyto otázky ve své plnosti, ale nenašel… Zjistil, že vše, i dobré, co v životě udělal, oslavovalo jen jeho samotného!
George se probral z klinické smrti a změnil celý svůj život. Uvědomil si, že jedinou skutečnou hodnotou v životě je láska a že ve svém životě nechce nic jiného, než milovat.
(Pozn. red: V uvedeném zážitku si musíme uvědomit, že ve skutečnosti nešlo o skutečnou smrt, po které následuje náš osobní soud, ale o "vidění" stále v dimenzích našeho hmotného světa. Vše, co je popisováno, je stále popisováno z pohledu našeho světa. George ve skutečnosti hmotný svět definitivně neopustil. Dojde-li u člověka k definitivní smrti, po které přijde skutečný a plný osobní soud, není odtud již návratu. Při tomto soudu již také není možnost pokání a nápravy, jako v uvedeném případě (a podobných, které se občas uvádějí), ve kterém šlo o milost a pokárání pro George. Nešlo o posmrtný soud.)
V knize je popsán také osud jednoho člověka v koncentračním táboře, který jednal podobně jako sv. Maxmilián Kolbe.
Mám 39 let, jsem lékař, deset let šťastně ženatý a mám 3 malé děti. Až do přečtení uvedené knihy jsem si myslel, že jsem dobrým otcem i manželem. Když jsem se však po dočtení této knihy zamyslel nad svým životem, hluboce jsem nad sebou zaplakal. Nebyl to pláč zoufalství ani sebelásky, ale očistný pláč nad hříchy, které jsem spáchal proti lásce. Zjistil jsem, že nedokážu úplně a bezpodmínečně milovat ani ty nejbližší - svoji manželku a děti. Hrozil jsem se představy, že bych nyní skutečně zemřel a měl odpovídat na výše uvedené Ježíšovy otázky. V mysli se mi promítaly různé situace, ve kterých zvítězila má přísnost a autorita nad láskou: Jak přísný jsem byl na svého 7-mi letého syna na plovárně, když se bál skočit do vody. Nebo na svoji malou dcerku, když měla strach jet výtahem. Místo lásky hněv, místo pochopení přísná tvář. Vzpomněl jsem i na fyzické tresty uplatňované s hněvem, mnohokrát nepřiměřené velikosti přestupku. Na nechápavé dětské oči dívající se na mou hněvem rozpálenou tvář.
Na nervozitu a nelásku při uspávání mých dětí, když nechtěli rychle usnout, abych stihl začátek filmu. Vzpomněl jsem na svoji přísnost a nepochopení manželky, která řešila nějaký problém jinak, než jsem si představoval.
A mnoho jiných různých případů z mé vlastní rodiny, nehovoříc už o nelaskavých skutcích vůči mé matce, příbuzným, bratrů a sestrám ve společenství, známým, spolupracovníkům, pacientům… Každý otec, matka, manžel, přítel… si může doplnit vlastní situace, kdy "spravedlnost", "přísnost", nervozita, sobectví, sebestřednost… zvítězily nad pravou láskou.
Mnoho let jsem si představoval, že v rodině má být matka laskavá a otec přísný a autoritativní. Nyní vím, že i u otce a manžela má být prvořadá láska. Tím nechci v žádném případě říci, že rodiče nemají být občas přísní a že nemají vychovávat své děti!
Rozhodl jsem se, že změním svůj život. Vím, že pro moji povahu a vlastnosti bych to sám nedokázal. Ale věřím, že s pomocí Ježíše, který je sám Láska a naší nebeské Matky se to podaří i mě.

Podle J. Daška, "On je živý".

Bůh smlouvy svěřil život každého člověka druhému člověku, jeho bratru, s povinností vzájemného dávání a přijímání, aby totiž člověk sebe daroval a druhého přijímal. Když se naplnil čas a Boží Syn se stal člověkem a dal život za lidi, naznačil tím, k jakým výšinám a do jakých hloubek může dojít tento zákon vzájemné pomoci. Darem svého Ducha Kristus dává nový obsah i smysl zákonu vzájemné pomoci, když se totiž svěřuje člověk člověku. Duch, který je v lásce tvůrcem společenství, vytvořil mezi lidmi nové bratrství a novou solidaritu, která je obrazem tajemství vzájemného darování a přijímání nejsvětější Trojice. Duch se stává novým zákonem, který poskytuje věřícím sílu a povzbuzuje jejich zodpovědnost, aby sdíleli vzájemné sebedarování a přijímání druhého, a tak měli účast na samotné lásce Ježíše Krista podle jeho měřítek.

Jan Pavel II. Evangelium vitae 76


Jan Pavel II. o lásce a vzájemnosti:

Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku, nesetká-li se s ní, nezakusí-li ji, nepřivlastní-li si ji nějak a neprokazuje-li ji sám aktivně druhým." Člověk přichází na tento svět v rodině. Ona je první a základní strukturou, prvním a nejzákladnějším životním prostředím, které slouží lidskosti. "Rodina, v jejímž lůně člověk získává rozhodující počáteční představy o pravdě a dobru, učí se, co znamená milovat a být milován a co konkrétně znamená být lidskou osobou. Mám přitom na mysli rodinu založenou na manželství, kde vzájemná oddanost muže a ženy vytváří životní atmosféru, do níž se dítě narodí a kde může rozvíjet své schopnosti, kde si je vědomo své důstojnosti a může se připravit na konfrontaci se svým jedinečným a neopakovatelným osudem."
Ona je tím místem, ve kterém má zakusit lásku. "Láska mezi mužem a ženou v manželství, v odvozené a rozšířené formě láska mezi členy téže rodiny - mezi rodiči a dětmi, bratry a sestrami, příbuznými a spolubydlícími - je oduševňována a poháněna vnitřní a trvalou dynamikou, která vede rodinu ke stále hlubšímu a těsnějšímu společenství, které je základem a duší manželského rodinného společenství."
Neboť "rodina je podle Božího plánu založena jako "důvěrné společenství života a lásky" (GS48), má poslání, aby se stávala čím dál tím více tím, čím je - a tedy společenstvím života a lásky - v úsilí, které nalezne, jako u každé stvořené a vykoupené skutečnosti, své naplnění v Božím království. V perspektivě, která plně zahrnuje základy této skutečnosti, musíme říci, že podstata a úkoly rodiny jsou v zásadě určovány láskou. Proto má rodina poslání střežit lásku, zjevovat ji a sdělovat jako živý projev a skutečnou účast na Boží lásce k lidem a na lásce Krista, našeho Pána, k jeho Snoubence církvi."

Člověk byl stvořen jako muž a žena
(Přednáška z večeřadla nepřímo navazuje na předchozí přednášky uvedené v čísle 2/2001)

Začneme naše zamyšlení slovy známého teologa Hugo Rahnera (nepleťme si s Karlem Rahnerem):
"Chceme-li v hlavních rysech charakterizovat vývoj zbožnosti za poslední půlstoletí, které dokážeme přehlédnout, neboť jsme se na něm ať už aktivně či pasivně podíleli, musíme říci: žijeme v období znovu oživené lásky k Matce Církvi a stojíme uprostřed nezadržitelného rozvoje dogmatiky zaměřené k Ježíšově svaté Matce. Mater Ecclesia a Mater Christi - ekleziologie a mariologie: obě tyto vznešené síly mateřsky a ruku v ruce utvářejí obraz Krista."

Nad skutečností, že nyní prožíváme období, kdy se výrazněji prohlubuje mariologie, jsme uvažovali již vícekrát (např. MD 2/2001): Rozebírali jsme etapy dějin spásy a ukázali, že po etapách Abrahám, Izrael, Vtělení a Vykoupení, Církev mučedníků, Církev "příkladu", Církev práva nastává etapa "Církev - společenství".
Ukazovali jsme na neodmyslitelné pouto Maria - Církev - společenství. Tak jak zmiňuje nutné pouto mezi naukou o Církvi a naukou o Marii i H. Rahner.

Je to tedy znamení našich časů - poznávat úlohu Panny Marie. A nejen to, je jednoznačně nutné ji poznávat ve vztazích. Co to znamená ve vztazích? Dostáváme se k jádru naší víry, od kterého se vše odvíjí. Jde o vztah: Bůh - Eucharistie - P. Maria - Církev a lidské bytí vůbec.

Rozjímejme znovu nad myšlenkou: "Bůh stvořil člověka k obrazu svému." Nejde jen o to, že člověk je stvořen jako bytost rozumná, čímž se podobá Bohu, ale - jak učí Jan Pavel II (katecheze 29.6.98):

"Vlastním a specifickým dílem Ducha Svatého již v nitru Svaté Trojice je společenství: "Možno říci, že v Duchu Svatém se celý vnitřní život Trojjediného Boha stává totálním darem, výměnou vzájemné lásky mezi božskými osobami a že skrze Ducha Svatého Bůh 'existuje' jako dar. Duch Svatý je osobním vyjádřením tohoto darování se, tohoto být láskou" (DV 10). Jak čteme u sv. Augustýna - třetí božská osoba je 'nejvyšší láska, která spojuje obě dvě osoby' (De Trin). Vskutku Otec plodí Syna tím, že ho miluje; Syn se rodí z Otce tím, že se nechá milovat a že od Něho přijímá schopnost milovat; Duch Svatý je láska darovaná v úplné nezištnosti Otcem, přijatá v plné vděčnosti Synem a oba ji znovu dávají Otci."

Věříme tedy v jednoho Boha ve třech osobách, vyznáváme Boha, v němž samém je společenství. Z tohoto důvodu jsme byli podle obrazu Božího stvořeni pro život ve společenství. Proto Jan Pavel dále říká (Řím 8.3.92):
"Lidské bytí se utvářelo od počátku jako muž a žena, o tomto musíme rozjímat společně..."

Člověk tedy nemůže žít sám, ale pouze jako "jednota dvou", tedy ve vztahu k jiné lidské osobě. Být osobou podle Božího obrazu a podoby znamená existovat ve vztahu k druhému. Znamená to také, že muž a žena jako jednota dvou jsou povoláni k tomu, aby prožívali společenství lásky, a promítali do světa ono společenství lásky, které je v Bohu. Máme tedy ve světě zobrazovat pravdu, že Bůh je sám v sobě láska (srv. Jan Pavel II. encyklika Mulieris dignitatem).

Základem je manželství, kde muž a žena - jako jednota dvou, se navzájem doplňují a jen společně tvoří jednotu. Každý má v sobě něco osobitého, co druhý nevlastní a nemůže nahradit, a čím se nechává od partnera obohatit. Na základě zásady, že ve společenství je zde jeden pro druhého, rozvíjí se spojení "mužských" a "ženských" prvků v Bohem chtěném lidství.

Rovněž o tom učí Jan Pavel II., když říká: "Člověk byl stvořen jako muž a žena a žena byla svěřena muži se svou ženskou odlišností a také se svým potenciálním mateřstvím. Ale také muž byl Stvořitelem svěřen ženě. Oba byli svěřeni navzájem jeden druhému jako osoby, stvořené k obrazu a podobě samého Boha. V takovém vzájemném svěření je měřítkem lásky, láska manželská. Aby se stali navzájem "upřímným darem", jeden pro druhého, musí každý z obou cítit odpovědnost, pramenící z daru."

Z tohoto důvodu není možné registrované partnerství dvou mužů (žen), neboť se nemohou navzájem obdarovat. Nutně chybí buď ženský nebo mužský prvek. Zvlášť tragicky se tato absence jednoho z prvků musí odrazit při výchově případných adoptovaných dětí takovým párem!

Jiné nebezpečí se skrývá, kdyby si muž či žena měnili či nedostatečně chápali a plnili svoji úlohu. Například žena se nemůže ve jménu emancipace domáhat přisvojení si mužských vlastností, neboť by se to protivilo její ženské "originalitě". Ztratila by tak naopak to, co je její vlastní vznešeností. A tato její vznešenost je vysoká! Dokazují to slova Písma, kde zvolání prvního muže při popisu stvoření, jenž spatřil první ženu, je zvolání obdivu a očarování. Vzhledem k tomu, že šlo o situaci před hříchem, šlo především o duševní stránku. Muž našel v ženě něco, co "mu chybělo", co sám neměl a nemohl si dát ani nikde jinde najít, a bez čeho nebyl a nemohl být úplný (srv. Jan Pavel II., Mulieris dignitatem).

Muž a žena se navzájem doplňují a jen společně tvoří jednotu.

Dokonce i moderní věda zjistila, že mozek muže pracuje jinak než mozek ženy. Zatímco mozek muže pracuje tak, že každá polovina mozku pracuje ve stejnou chvíli jakoby odlišně, jakoby muž jednou polovinou uvažoval o věci, na kterou se soustředí a druhou kombinoval a uvažoval o souvislostech, tak obě poloviny mozku ženy se soustřeďují jedním směrem. Může to znamenat, že muž má větší předpoklady ke kombinování, zatímco žena má větší předpoklad proniknout do detailu. Jan Pavel II. říká (Mul. dig.): "Všeobecně se má za to, že žena je schopná víc než muž věnovat pozornost konkrétní osobě, kterou má před sebou a že mateřství ještě více rozvíjí tuto schopnost..."
Můžeme zde zahlédnout známé úsloví, že žena má smysl pro detail. Také to může vysvětlovat výsledek sociologického měření pro typ práce vyžadující soustředění, kde bylo zjištěno, že ženy mnohem méně chybují. Naopak muži zase mají výhodu v jiném typu práce. Neznamená to však, že by žena neuměla kombinovat a muž se nedokázal soustředit. Jde jen o větší předpoklad. (Např. větší schopnost muže pro "technické věci" a ženy například pro jazyky a pod.)
Ať je to jak chce - oproti definitivním výrokům učitelského úřadu Církve se vědecké teze musí často měnit podle dalších poznatků - je jisté, že muž a žena jsou odlišní a navzájem se potřebují a navzájem se mají obohacovat, neboť to tak Bůh ustanovil.
Proto, když slýcháme: "Ti chlapi jsou hrozní..." "S těmi ženskými se nedá vydržet...", Tak v tu chvíli je třeba si důrazně uvědomit, zda:

* Jako vytýkající nejsem uzavřen tomu, co mi má muž/žena předat a čím mě obohatit a vést?
* Jako ten, ke komu výtka směřuje, dostatečně zobrazuji to, co Bůh skrze mě partnerovi chce dát?

Máme tedy ve světě zobrazovat pravdu, že Bůh je sám v sobě láska a předávat to, co jsme jako muž či žena povinni.

Postupme dál a připomeňme si výrok sv. Lukáše v listě Efezanům (Ef. 5, 25-32), kde evangelista popisuje manželství jako velké tajemství:

"Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. `Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo´. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev."

Z uvedeného můžeme tušit, že manželství je něco velmi hlubokého, jehož dosah zde na zemi ani netušíme.


I sám Pán Ježíš svou modlitbou k Otci: "ať všichni jsou jedno (...) jako my jsme jedno" (Jan 17,21-22), otvírá výhledy pro lidský rozum nedostupné, když naznačuje, že je jakási podobnost mezi jednotou božských osob a jednotou Božích dětí v pravdě a v lásce. Tato podobnost ukazuje, že člověk, jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého, může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého

II.Vatikánský koncil, Gaudium et spes 24


Sv. evangelista píše o tajemství, které není jen věcí dvou partnerů, ale vztahuje jej na Církev.

Vše, co zde na zemi Kristus ustanovil, nám má pomáhat poznávat Boha. Žijeme zde, abychom se učili a to prostřednictvím znamení (viz. liturgie). Jan Pavel II. říká (MD): "Jednota dvou, tedy znamení společenství osob, poukazuje na to, že ve stvoření člověka je vepsána také jistá podobnost s božským společenstvím."

Poznali jsme tedy, že lásku v Bohu máme poznávat v lásce dvou partnerů, ale tato pravda, jak píše sv. Lukáš, jde dále. Manželství svým vztahem: snoubenec - snoubenka zobrazuje i vztah: Ježíš (Bůh) - Církev.
(Pozn. analogicky je utvářen vztah zasvěceného života, což nyní přesahuje rámec naší přednášky.)

Dokonalým vzorem snoubenky, v níž Církev již došla svého naplnění, je Panna Maria:

"Bohorodička je vzor Církve ve víře, lásce a dokonalém spojení s Kristem. Neboť v tajemství Církve, která je plným právem také nazývána matkou a pannou, blahoslavená Panna Maria předchází jako vynikající jedinečný vzor jak panny, tak matky…" (II.VK, LG63)

Ona je tedy podle koncilu dokonalým vzorem k napodobování. Za chvíli uvidíme, že je ale mnohem více, než jen pasivním vzorem. Jan Pavel II. pokračuje (Mul. dig.):

"Snoubenka je Církev... je to kolektivní podmět, nikoliv jednotlivá osoba... "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." (Jan 15,13) V takovém pojetí jsou prostřednictvím církve všechny lidské bytosti - jak ženy, tak muži - povolány, aby byly "snoubenkou" Krista, Vykupitele světa. Tímto způsobem "snoubenecké bytí", a tedy "ženství", se stává symbolem všeho lidského, podle slov sv. Pavla: "Už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši." Analogie snoubenecké lásky podle listu Efezanům pak převádí to, co je mužské k tomu, co je ženské, neboť i muži jako členové církve jsou zahrnuti do pojmu "snoubenka". A na tom není nic divného, když apoštol, aby vyjádřil své poslání v Kristu a v církvi, mluví o tom, že "rodí děti v bolestech". Mužskost a ženskost se od sebe liší a zároveň se doplňují a navzájem se vysvětlují. Když chceme plně pochopit spásonosnou Boží ekonomii v lidských dějinách, nesmíme vylučovat ze zorného pole své víry tajemství "ženy", a to jako ženy panny, matky a snoubenky."

Proto když řekl Bůh: "...Učiním mu pomoc jemu rovnou." a stvořil ženu, neznamená to, pomoc typu "přidržet hřebík", ale poslání. A poslání přesahuje do věčnosti! Tedy vážnou zodpovědnost pro každého muže a ženu v jejich vzájemnosti. Nemusíme se obávat, že jsme v tom sami, velkou pomocnicí je nám Panna Maria protože o ní učí koncil, že je vzorem Církve ve víře, lásce a dokonalém spojení s Kristem - tedy dokonalé snoubence a že: "Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti." (LG62)
Panna Maria tedy ve svém úkolu neustále pokračuje a je nejen vzorem, ale i dokonalou učitelkou, jak na zemi splnit své poslání vzájemnosti jak mezi manželi, tak i v našem vztahu "snoubenců" (údů Církve) vůči "snoubenci" (Bohu).

Přejděme od symbolů:

Společenství v Bohu - manželství
Snoubenecký vztah Bůh - Církev - snoubenecká láska

k dalšímu symbolu - mateřství Církve - mateřství ženy.

Biblický obraz "ženy" dovršuje a takříkajíc korunuje mateřství Matky Boží; slova Genesis: "Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou"" zde mají nové potvrzení. V Panně Marii a v její mateřské odpovědi "fiat", Bůh vyhlašuje novou smlouvu, která je věčná a definitivní v Kristu, v jeho těle a krvi, v jeho kříži a zmrtvýchvstání. A tato smlouva právě proto, že se má uskutečnit v "těle a krvi", má svůj počátek v Rodičce.
Mateřství ženy je včleněno do obsahu smlouvy, kterou Bůh s člověkem ustanovil v Ježíši Kristu. Kolikrát a kdekoliv na této zemi v historii lidstva se opakuje mateřství ženy, vždy má vztah k smlouvě, kterou Bůh uzavřel s lidským pokolením v mateřství Matky Boží.

Zde tedy nacházíme další podobnost a to v tajemství "ženy - matky". Jde o vztah Mateřství ženy - mateřství Církve.

Jan Pavel II. (Mulieris dignitatem) říká, že: "Kolikrát a kdekoliv na této zemi v historii lidstva se opakuje mateřství ženy, vždy má vztah ke smlouvě, kterou Bůh uzavřel s lidským pokolením v mateřství Matky Boží, která: (II.VK, LG63) "…Ve víře a poslušnosti totiž zrodila na zemi Otcova Syna… kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou."

V mateřství ženy zde na zemi se předobrazuje mateřství církve, která rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a zrozené z Boha, jak učí II. VK:

"A tak církev, která rozjímá o její (Mariině) tajuplné svatosti, napodobuje její lásku a plní věrně Otcovu vůli, stává se přijetím Božího slova také matkou: kázáním a křtem totiž rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a zrozené z Boha. A je také panna, protože neporušeně a čistě zachovává věrnost slíbenou Snoubenci a napodobuje matku svého Pána v tom, že silou Ducha svatého zachovává panensky neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku."

Tyto úvahy rozvíjí Jan Pavel II v encyklice Redemtoris Mater: "Maria je tedy v tajemství církve přítomna jako vzor. Tajemstvím církve je totiž "rození k novému nesmrtelnému životu": neboli mateřství v Duchu svatém. A zde je Maria nejen vzor a živý obraz církve, nýbrž je něco mnohem víc. Neboť "s mateřskou láskou spolupracuje při zrození a vychovávání" synů a dcer matky církve. Mateřství církve se tedy uskutečňuje nejen podle vzoru a obrazu Bohorodičky, ale uskutečňuje se také její "spoluprací." Církev čerpá v hojné míře z této Mariiny spolupráce, to je z jejího mateřského prostřednictví, jaké je Marii vlastní. Neboť ona již na zemi spolupracovala při zrození a vychovávání synů a dcer církve vždy jako Matka onoho Syna, kterého "Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří".

Spolupracuje na tom "svou mateřskou láskou", jak učí II. vatikánský koncil. Tady nabývají plného smyslu slova, která řekl Ježíš v hodině ukřižování své Matce: "Ženo, to je tvůj syn" a učedníkovi: "To je tvá matka" (Jan 19,26n.).
Toto její mateřství silně pociťuje a prožívá křesťanský lid zvláště při eucharistické hostině, při liturgickém slavení tajemství vykoupení, při němž se zpřítomňuje Kristus, jeho pravé tělo, narozené z Panny Marie. Právem viděl křesťanský lid ve své zbožnosti vždy hlubokou spojitost mezi uctíváním Matky Boží a kultem Eucharistie.
Mariánský rozměr v životě Kristova učedníka nalézá zvláštní výraz právě v takovém dětinném důvěrném svěření se Bohorodičce, jaké má původ ve Vykupitelově závěti na Golgotě. Když se křesťan svěřuje dětinně Marii podobně jako apoštol Jan, "bere si" Kristovu Matku "k sobě", přijímá ji za vlastní a uvádí ji do celého prostoru svého vnitřního života, to je do svého lidského a křesťanského "já": "Vzal si ji k sobě". Tímto způsobem se snaží dostat se do spasitelného okruhu "mateřské lásky", s jakou se Vykupitelova Matka " stará o bratry svého Syna" (LG) a spolupracuje "při jejich zrození a vychování" (LG) podle míry daru, jakého se každému dostalo z moci Kristova Ducha. Takto se rozvíjí také ono duchovní mateřství, které se stalo pod křížem a ve večeřadle Mariiným údělem.

Z uvedeného je potom více než srozumitelné, proč sama Církev stojí na dvou principech: Mariánském a Petrově principu. Zobrazují tak i zde ženský a mužský prvek, které se vzájemně doplňují. V encyklice Mulieris dignitatem, Jan Pavel II. usiluje mimo jiné právě o správné a plné pochopení církve v její podstatě, aby se zamezilo přenášení měřítek a hodnocení, které nepřísluší její povaze: "Třebaže má církev "hierarchickou" strukturu, je tato struktura úplně zaměřena na svatost Kristových údů. Mírou svatosti je pak "veliké tajemství" (srv. již zmíněné Ef. 5,25-32), ve kterém Snoubenka odpovídá darem lásky na dar Snoubencův, a dělá to "v Duchu svatém", II.VK potvrdil učení celé Tradice a připomněl, že v hierarchii svatosti právě "žena", Maria z Nazareta, je "obrazem" církve. "Předchází" všechny na cestě k svatosti; v její osobě "už církev došla k dokonalosti, ve které je neposkvrněná a bez vrásky". Tento mariánský profil je právě tak - ne-li ještě víc - základní a příznačný pro církev, tak jako apoštolský, petrovský profil, s nímž je hluboce spojen. V tomto smyslu předchází mariánský rozměr církve před Petrovým, i když je s tímto úzce spojen a doplňuje ho. Maria, Neposkvrněná, má přednost před každým jiným, samozřejmě i před Petrem a před apoštoly. Nejen proto, že Petr a apoštolové pocházejí z lidského rodu, zrozeného z hříchu, a náležejí k církvi, která je 'posvěcena z hříšníků', nýbrž také proto, že její trojí úřad necílí k ničemu jinému než k tomu, aby utvářela církev podle ideálu svatosti, který je v ní (Marii) již předem vytvořen a předveden. H. U. von Balthazar říká: 'Maria je Královna apoštolů, ale nedělá si nárok na apoštolskou plnou moc Má něco jiného a něco víc'." (Jan Pavel II. Mul. dig.)

Petrův, dá se říci mužský princip, je v církvi nezbytný. Díky němu máme neomylný učitelský úřad církve, máme trvalé hodnoty v pravdách víry, orientujeme se v pravdě. Ale vše slouží k posvěcování lidí podle ideálu svatosti zobrazeném a vytvořeném v Marii.

O tom hovoří Jan Pavel II. (Red.Mater): "Pro každého křesťana, pro každého člověka je Maria ta, která první "uvěřila". S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží (Maria) působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím víc tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k "nevystižitelnému Kristovu bohatství" (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. "Kristus... plně odhaluje člověka jemu samému.
Tento mariánský rozměr křesťanského života nalézá zvláštní výraz v pohledu na ženu a na její postavení ve společnosti. Vskutku, ženství je zvlášť spojeno s Matkou Vykupitele... Zde bych chtěl vyzdvihnout, že postava Marie z Nazareta staví do světla ženu jako takovou již tím samým; že se Bůh při výsostné události vtělení svého Syna svěřil svobodné a činné službě ženy.
Můžeme proto říci, že žena při pohledu na Marii v ní objevuje tajemství, jak může důstojně prožívat své ženské bytí a jak se doopravdy "realizovat" (jak dojít svého opravdového povznesení). V Mariině světle spatřuje církev ve tváři ženy odlesk krásy, v níž se zrcadlí nejušlechtilejší city, jakých je schopno lidské srdce: bezvýhradná obětavost lásky, síla, jež dovede snášet největší bolesti, bezmezná věrnost a neúnavná činorodost, dovednost spojovat hluboký vhled se slovem útěchy a povzbuzení.
"

Problémem dnešní doby je právě ztráta nezbytného mariánského principu církve, jak to popisuje již zmiňovaný teolog H.U v Balthazar:

"Kde se tajemství mariánského charakteru církve zastiňuje nebo opouští, tam se stává křesťanství jednopohlavní (homosexuální), totiž veskrze mužské. Mariánský prvek vládne v církvi skrytě, tak jako žena v domácím prostředí. Žena však není abstraktní princip, ale konkrétní osoba, a z ní jako osoby vyzařuje atmosféra ženskosti... Ale nežijeme pro něco, co jednou bude, ale je nutno si uvědomit, že Nebeské město, ke kterému směřujeme, existuje nejen utopisticky v duchu, ale ztělesněně a to nejen jako prvek "mužský" (v Kristu, snoubenci), nýbrž v Bohu cele lidsky, tedy jako prvek mužský a ženský, neboť Maria byla do nebe vzata i s tělem. Předznamenává nám reálné místo, k němuž spějeme. Z Boží vůle nejen sám ženich, ale také jeho nevěsta, nebeský Jeruzalém, již existují reálně, nejen jako příslib budoucnosti.
Proto v počáteční mariologii byla hned Maria chápána u církevních otců jako symbol Církve, ale později stále více jako její nejhlubší původ a spásné jádro, jako onen bod v centru společenství, kde se skrze milost Boží vpravdě uskutečňuje to, co my hříšníci nedokážeme a co přece muselo být jednou dokázáno, měla-li být církev něčím více než druhou synagogou (tzn. teprve očekávající příchod něčeho). A tím církev musí být, když se vtělení již opravdu uskutečnilo."


Vždy v dějinách ďábel brojil proti tomu, co bylo znamením doby. Když si připomeneme, že prožíváme období, které II. VK vyhlásil jako Církev - společenství (podrobněji MD 2/2001), můžeme vidět boj proti dnešnímu znamení. Vše, co jsme v přednášce probírali, se týká právě společenství.

A tak můžeme sledovat boj v této oblasti:
Proti znamením, které se máme učit chápat a prožívat:

Společenství v Bohu a manželská láska: stojí rozvody, volné soužití, rostoucí domácí násilí, registrované partnerství…
Snoubenec (Bůh) - snoubenka (Církev) a snoubenecká láska: - zneužívání ženy, propůjčení se a zneužití ženy k pornografii a všemu, co haní její důstojnost a ženské poslání, sex má přednost před duševními hodnotami, adoptování dětí registrovanými partnery…

Mateřství církve a mateřství ženy: potraty, klonování… Atd.

Když si uvědomíme Bohem stanovenou úlohu Panny Marie ve všech uvedených principech ústící do Mariánského principu Církve, budou nám více než srozumitelně znít slova Kongregace pro nauku víry, Communionis notio 28. 5. 92, kde se říká:

"Poslední cíl lidských dějin nastane až bude Bůh pro všechny vším. A jak ohlašuje apokalypsa, moře už nebude tzn. znamení ničivého chaosu a zlo bude definitivně vyloučeno. Tehdy se Církev představí světu, jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha… (Zj.21,2)." to bude okamžik důvěrnosti a lásky bez přerušení. Ale již nyní, při pohledu na Nanebevzatou Pannu Marii, Církev zakouší radost, které se jí dostane v plnosti na konci časů. Při putování ve víře v průběhu dějin Maria doprovází Církev, jako vzor církevního společenství ve víře a lásce a v jednotě s Kristem. Věčně přítomná v Kristově tajemství, ona je uprostřed apoštolů v samém srdci rodící se Církve i Církve všech časů. Vždyť Církev byla shromážděna v hořejší místnosti ve večeřadle s Marií, Matkou Ježíšovou, a s jeho příbuznými. Není tedy možno mluvit o Církvi, jestliže v ní není přítomna Maria, Matka Pána, s jeho příbuznými."

Církev se zrodila ve večeřadle, kde se Panna Maria spolu s apoštoly modlila o příchod Ducha svatého. Pro úplnost si připomeňme výrok Jana Pavla II. ze začátku, že: "Vlastním a specifickým dílem Ducha Svatého již v nitru Svaté Trojice je společenství: "Možno říci, že v Duchu Svatém se celý vnitřní život Trojjediného Boha stává totálním darem, výměnou vzájemné lásky mezi božskými osobami a že skrze Ducha Svatého Bůh 'existuje' jako dar. Duch Svatý je osobním vyjádřením tohoto darování se, tohoto být láskou" (DV 10). Jak čteme u sv. Augustýna - třetí božská osoba je 'nejvyšší láska, která spojuje obě dvě osoby' (De Trin). Vskutku Otec plodí Syna tím, že ho miluje; Syn se rodí z Otce tím, že se nechá milovat a že od Něho přijímá schopnost milovat; Duch Svatý je láska darovaná v úplné nezištnosti Otcem, přijatá v plné vděčnosti Synem a oba ji znovu dávají Otci."
(Z katecheze Jana Pavla II. 29.6.98)



Korunujme tedy probrané úvahy a uvědomme si, že je to Duch svatý, který tvoří vztahy.

Ve světle probraných úvah a pochopení, že právě Duch svatý tvoří vztahy, pak dokážeme hlouběji porozumět základnímu aspektu večeřadla, ve kterém se společně s Pannou Marií modlíme o příchod Ducha Svatého. Rovněž lépe chápeme, že Panna Maria měla ve večeřadle zcela jedinečnou úlohu, jak potvrzuje P. Raniero Cantalamessa:

"Ti všichni jednomyslně setrvávali na modlitbách..... s Ježíšovou Matkou Marií...". Označení "Ježíšova Matka" za jménem staví Marii na dočista jinou úroveň, nejen nad ženy, ale i nad apoštoly. Co to znamená, že je tam Maria jako Ježíšova Matka? Že Duch svatý, který má přijít, je "Duch jejího Syna!" Mezi ní a Duchem svatým je nezrušitelné pouto, a je to sám Ježíš, kterého spolu zrodili. O Ježíšovi se praví v kredu, že skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny". Maria tedy není ve večeřadle jako jedna z žen."

Proto rozumíme, že když koncil (LG 69) učí, že Panna Maria je vyvýšena v nebi nad všechny svaté i anděly... je to z důvodu její mimořádné úlohy od Boha určené a zdaleka nejde jen o nějákou "čestnou funkci", ale podle koncilu, o stálou úlohu:

"Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice. To je však třeba chápat tak, že se tím důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista nic neubírá a nic nepřidává." (LG62)

Koncil zde hovoří o Mariině mateřství a rozvíjí myšlenku, že "...zrodila však syna, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou."

Pannu Marii tedy není možné klást na rovinu se svatými, naopak musíme chápat hlouběji Mariinu úlohu Bohem ustanovenou, jak se v uvedeném tématu dotýká celého našeho bytí. Na toto kladl důraz i Pavel VI., když mluvil o konstituci "Světlo národů", kterou koncil právě schválil: "Znalost pravé katolické nauky o blahoslavené Panně Marii bude vždy klíčem k přesnému pochopení tajemství Krista a církve." (Pavel VI., 21.11.64)

A Jan Pavel II., když byl ještě jako Karol Wojtyla, 8.3.64 jmenován krakowským arcibiskupem, si toto uvědomoval a proto si předsevzal:

"Ve svém kněžském úřadě a ve své pastýřské službě bych byl rád spojen s Kristem prostřednictvím jeho Matky Marie. Její místo v dějinách spásy je málo známé. Snažme se jej stále hlouběji pochopit a zaobírejme se jím ve svých pracích, protože ve vykupitelském díle Ježíšově, hraje Maria jedinečnou úlohu. Jsem již dávno přesvědčen, že je nanejvýš těžké pochopit Kristovo tajemství bez jeho Matky Marie. Proto bych si přál, abych se do něj vhloubil nejprve sám, a potom i vás vedl skrze Marii do tajemství vykoupení, abychom zodpovědným způsobem všichni společně splnili Boží pověření vybudovat mystické tělo Kristovo - církev, a stali se pravými učedníky Ježíšovými."

A Bůh jej ve své prozřetelnosti ustanovil papežem. A Karol Wojtyla, jako Jan Pavel II., své předsevzetí vykonal. Nejen že sám žije dokonale své zasvěcení Panně Marii, ale vede nás skrze Marii do tajemství Vykoupení a odhaluje Marinu jedinečnou úlohu. Hlavní myšlenky této přednášky pocházejí z jeho encykliky Mulieris dignitatem. Jan Pavel II. se úlohou Panny Marie zaobírá i v dalších svých pracích.

Je smutné vidět neznalost papežova učení a slyšet pouze úvahy typu: "Panna Maria je nám vzorem svým FIAT k Boží vůli." Je to pravda a zní to napohled správně. Ale z pastoračního hlediska to končí zkresleně - většinou málokterý posluchač pochopí pravý stav věci a z takové věty si odnese v podvědomí například, že jak je nám vzorem sv. Jan Nepomucký v zachování zpovědního tajemství nebo sv. Zdislava jako matka rodiny, tak Panna Maria ve svém Fiat. A postaví Pannu Marii na úplně jiné místo, čímž dostatečně nepřijme úlohu, kterou ji Bůh určil, a tak nenaplní již zmíněná slova:

"S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží (Maria) působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím více tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k "nevystižitelnému Kristovu bohatství" (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. "Kristus... plně odhaluje člověka jemu samému."

Ve skutečnosti jsme poznali, že každé mateřství ustanovuje trvalý vztah mezi matkou a synem. U Marie nabývá tento vztah podobu víry. Jako se Maria - pro své FIAT ve víře - stala působením Ducha svatého tělesnou matkou, tak totéž FIAT víry je od počátku základem jejího duchovního mateřství. Ve své encyklice RM Jan Pavel II. ukazuje, jak toto Mariino duchovní mateřství stále více zrálo (tedy P. Maria není blahoslavena pro jeden svůj úkon, ale pro neustálou spolupráci s milostí), takže se mohla stát matkou všech věřících lidí. Ve svém tělesném a duchovním spojení s Kristem měla totiž hlubokou účast na poslání svého Syna. Matčina láska k jejímu Synu a jeho poslání se stále více stávala i láskou ke všem, které miloval on. Papež o tom říká: "Na cestě této spolupráce s dílem jejího Syna - Vykupitele zakusilo i Mariino mateřství jedinečnou proměnu, neboť ji stále víc naplňovala vroucí láska ke všem, kterým platilo Synovo poslání." Tedy svým nerozlučitelným spojením s Kristem, který se sám v nesrovnatelné lásce stává bratrem všech lidí, se mateřská láska rozšiřuje na všechny, jimž chce být Ježíš bratrem. Ve svém spojení s Kristem se její mateřství rozšiřuje i na duchovní znovuzrození, jímž se lidé znovu rodí jako Ježíšovi bratři a sestry. Nejvyšší potvrzení tohoto mateřství pro všechny se děje u kříže. "Hle, tvá matka! Hle, tvůj syn!"

Proto Církev učí, že Panně Marii patří úcta typu "hyperdulie", a v jejím vyvýšení nad anděly a svaté není nic sentimentálního. Nic není v naší víře sentiment. Když se ten objevuje v nezdravé míře, jde vždy o nepochopení a neprožití víry.

Připomíná to pak rozhovor Pána Ježíše s Nikodémem, když velké věci, o kterých Pán hovořil, Nikodém nechápal a degradoval a Ježíš mu vytkl: "Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?... Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?"

A vztahy:

Společenství v Bohu - manželská láska.
Snoubenec (Bůh) - snoubenka (Církev).

Mateřství církve - mateřství ženy.


Nám hovoří o nebeských věcech. Panna Maria tušila hloubku toho všeho, proto řekla: "Duše má velebí Pána... že mi učinil veliké věci ten, který je mocný."

O mariánské úctě hovoří také koncilní text:

"Posvátný sněm vyhlašuje tuto katolickou nauku uváženě a zároveň vybízí všechny syny církve, aby velkodušně podporovali úctu k blahoslavené Panně, především liturgickou... Teology a kazatele Božího slova však sněm naléhavě vybízí, aby se při úvahách o jedinečné důstojnosti Bohorodičky varovali jak nesprávného přehánění, tak i přílišné úzkoprsosti. Budou-li pod vedením učitelského úřadu církve studovat Písmo svaté, svaté otce, církevní učitele a církevní liturgii, budou správně objasňovat úkoly a výsady blahoslavené Panny; ty mají vždycky vztah ke Kristu, původci veškeré pravdy, svatosti a zbožnosti."

Také zde nejde při vyvažování mezi přeháněním a úzkoprsostí o volbu "zda dva růžence nebo pět", zda "dát ještě jednu kytku k sošce nebo zda už je to moc". Ale v naší víře je třeba vše chápat o "úroveň výš", o plnohodnotný výklad, pochopení podstaty a náležité použití!
Úzkoprsost přichází, vidíme-li Pannu Marii, jen jako "typ pobožnosti" a schází vidět Bohem stanovené hluboké souvislosti, z nichž pak vyplývá naše pochopení a přijetí.

Proto koncil naléhavě vybízí ke studiu mariologie, aby se úzkoprsost neprojevila degradací z neznalosti (seznámit se s učením II. VK, s encyklikami sv. Otce jako jsou Mulieris dignitatem, Redomptoris Mater aj.).
Nesprávné přehánění se pak projevuje vytržením ze souvislostí, a tím odloučením od Krista, emotivními projevy, které často přichází z falešných zjevení, kde údajná Panna Maria žádá věci nesmyslné či malicherné. Matka církve nemůže žádat nic co si odporuje s učením církve. Pokud bychom neznali učení církve, nemohli bychom ani správě posoudit výroky zjevení.
Při neznalosti se pak nemůžeme vyvarovat obou extrémů, neboť vše hodnotíme na zcela jiné úrovni, než jak jsme si naznačili.

Rozjímejme tedy nyní nad vztahy:
Společenství v Bohu - manželská láska.
Snoubenec (Bůh) - snoubenka (Církev).
Mateřství církve - mateřství ženy.

Když se budeme tato tajemství snažit prožívat, budeme lépe umět plnit Boží vůli na zemi a vydávat patřičná svědectví svým životem. Budeme tak stavět nový Jeruzalém, který sestoupí z nebe jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha.

Církev, pro kterou je (Maria) matkou a vzorem, má vzhlížet právě k ní, aby pochopila smysl vlastního poslání v jeho plnosti.

Kongregace pro nauku víry, Libertatis conscientia, 22-3,1986,97; srv. RM 37


Maria totiž, přítomná v církvi jako matka Vykupitele, má mateřskou účast na "usilovném boji proti mocnostem temnot", který prostupuje celé dějiny lidstva" (srv. GS 37). Pro toto její církevní ztotožnění s "Ženou, oděnou sluncem" (Zj 12,1) můžeme říci, že "církev už došla v blahoslavené Panně k dokonalosti bez poskvrny a vrásky.

Jan Pavel II., encyklika Mulieris dignitatem, odkaz 47


Blahoslavený Henrych Suso se jednou v úzké blátivé uličce setkal se ženou. Odstoupil do bláta, aby žena mohla přejít po suchém vyšlapaném pásu. Ženu to překvapilo: "Jak je možné, že kněz a řeholník se takto chová k chudé ženě? Jsem z toho zcela zmatená." Světec odpověděl: "Sestro, vážím si všech žen, neboť mi připomínají Matku Boží a Matce Boží vděčím za mnoho věcí." Žena zdvihla ruce jakoby k modlitbě a řekla: "Budu se modlit k mocné Panně, které si vážíte a ctíte v nás - ženách, aby vás zahrnula osobitými modlitbami."

V této epizodě se vyzdvihují dvě stránky ženy, jak se vynořují ve společnosti a v církvi. Moderní společnost projevuje k ženě a k jejímu nejkrásnějšímu a největšímu poslání - k mateřství - málo úcty. Proto se v mnoha rodinách a v mnoha zemích mateřství dostává na okraj propasti. Dnešní svět zapomíná, že ženy jsou skutečně velké jako matky, jako sestry Boží Matky. Každé mateřství je výzvou k oběti, k láskyplnému sebedarování jiným. Právě proto mateřství přináší štěstí a lásku. "Mateřství ženy je včleněno do obsahu smlouvy, kterou Bůh s člověkem ustanovil v Ježíši Kristu. Kolikrát a kdekoliv na této zemi v historii lidstva se opakuje mateřství ženy, vždy má vztah k smlouvě, kterou Bůh uzavřel s lidským pokolením v mateřství Matky Boží." (Jan Pavel II. MD)

Ženu dostal muž jako pomocnici a společnici. Může mu pomáhat stát se osobností nebo hanbou. Podepírá ho na cestě k Bohu nebo ho vede k největší nízkosti. Žena ať je nositelkou spásy. Aby národy a rodiny mohli jít kupředu, potřebují dobré ženy. Proto dívka a žena se musí podobat Té, jejíž krása přitahuje lidstvo. Stojí před námi jako královna, neboť je milostiplná.

V sále zaznívá hudba. Chlapci sledují děvče, které předvádí moderní tanec. Přistoupí k nim jakýsi muž, zahledí se na tanečnici a po chvíli si jen tak pro sebe řekne: "Dívka bez půvabu! Je krásná jako anděl, ale jako anděl padlý. Pěkná jako obrázek, ale bez kouzla. Dívka bez vnitřní ušlechtilosti. Z takového děvčete máme my muži jen škodu a výsměch. Žena musí být královnou, aby se mohla dělit o život lásky svého muže. Lehká žena je schopna nás zničit." Kolik mladíků, kteří mohli být něžnými snoubenci, věrnými manžely a počestnými otci, zničila společnost žen, kterým neslušná a dráždivá móda zabila nejkrásnější city. Pius XII. řekl římským ženám: "Móda ve skutečnosti vlastně zdůrazňuje to, co by měla zakrývat… Dnes potřebujeme Pannu Marii, aby si ženy podle jejího příkladu zasloužili, aby je mohl pozdravit a vážit nejen anděl, ale i muži."

G. v. le Fort: "Když padne žena, spolu s ní padne i národ."

Bůh, který stvořil duši dívky, svěřil jí i osobité úkoly. Každá žena v sobě nosí hlubokou touhu dát se bližnímu. Svou vlídností a přívětivostí dává cítit Boží přítomnost. Láska otevírá oči, i srdce, i velkodušnost ruky. Teplé slovo, slovo plné soucitu zaplavuje všechny zářivými paprsky Boží lásky. Dívka je jako kapka rosy: když je na květu, je perlou. Když padne do prachu, stává se bahnem.

Tvůj oděv řekne víc než všechna slova
a všechny tvoje činy
za celý týden.
Jaký šat nosíš,
takový je tvůj výrok.
Má jasný hlas:
buďto požehnání, nebo kletbu.

Pocit studu je Boží dar. Vymezuje nám zevnitř hranice, které nesmíme překročit, pokud nechceme zranit svou důstojnost. Kde již není žádný stud, můžeme si být jisti, že v životě tohoto člověka něco selhalo a potřebuje dobré vedení, aby se buďto pozvedl jeho vlastní pocit důstojnosti, nebo aby se upravilo jeho sebehodnocení. My ženy máme zvláštní odpovědnost, pokud jde o náš oděv. Ne nadarmo říká Pius XII.: "Kdyby křesťanky měly tušení o pokušeních a o pádech, které způsobují svým oděvem, zhrozily by se své odpovědnosti… Nevidíte, že existuje hranice, kterou móda nesmí překročit, protože jinak se stává zkázou pro vlastní duši i pro duše jiných?" Kdo chce, aby byl milován sám o sobě, ať se zamyslí, jak se obléká. Když ženy vystavují beze studu dráždivé části svého těla, sami se vystavují nebezpečí, že je bude někdo obtěžovat, a první obvinění musí upřímně obrátit samy proti sobě. Zde platí přísloví: "Kdo si hraje s ohněm, popálí si prsty."

Jan Pavel II. říká (Mul. dig.): "…Po prvotním hříchu působí v muži i ženě vinou trojí žádostivosti protikladné síly, "ohniska hříchu". Působí v hloubi člověkova nitra. Proto řekl Ježíš v horském kázání: 'Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci' Tato slova, pronesená přímo k muži, ukazují základní pravdu jeho odpovědnosti vůči ženě: za její důstojnost, za její mateřství, za její povolání. Ale ta slova se týkají nepřímo také ženy. Kristus dělal všechno možné, aby ženy nalezly v jeho učení a jednání - v rámci tehdejších zvyků a spol. vztahů - svou vlastní povahu a důstojnost. Na základě věčné "jednoty dvou" závisí tato důstojnost přímo na ženě samotné… Každý muž se má zahledět do sebe a hledat, zda ta, která mu byla svěřena jako sestra v témže lidství a jako manželka, nestala se v jeho srdci předmětem cizoložství… předmětem a to předmětem požitku a vykořisťování."

Nepřehledné množství stále ohavnějších sexuálních zločinů je v prvé řadě plodem celosvětové sexualizace prostřednictvím sdělovacích prostředků (televize, časopisů, reklamy, internetu…), pomocí "sexuální výchovy", drog…, ale v neposlední řadě i módy, která je zrcadlem ducha doby. Stydlivost, která se projevuje také v oblékání, je jako vůně květu a ozdoba, která okouzluje. Je jako koruna, která slouží ženě ke cti, dokud si ji chrání. My ženy bychom měly dbát na to, abychom se nedaly vykořisťovat a zneužívat (např. pro pornografii). Jestliže přitom uplatníme všechny dobré ženské vlastnosti, výsledek na sebe nedá čekat a u opravdu milujících a správně smýšlejících mužů získáme na ceně. Pocit studu je Boží dar. Pomáhá člověku, aby obnovil a chránil svoji hluboko zraněnou důstojnost. Proto je nutno jej pěstovat, a to i v oblékání. Sv. Jan Zlatoústý tvrdil již ve 4. století: "Tvrdíte, že jste nikoho nepřivedly k hříchu. Svými slovy opravdu ne, ale udělaly jste to svým oděvem a svým chováním… Když jste někoho dohnaly k tomu, aby hřešil ve svém srdci, jak můžete být bez viny?…"

Během koncilu prohlásil Pavel VI, slavnostně, že Maria je Matka církve, to znamená "Matka všech křesťanů, jak věřících, tak pastýřů." Později v roce 1968 ve vyznání víry, známém pod jménem "Kredo Božího lidu", dal tomuto výroku ještě závažnější formu těmito slovy: "Věříme, že Nejsvětější Rodička Boží, nová Eva, Matka církve, pokračuje v nebi ve své mateřské úloze ve prospěch Kristových údů, tím že spolupracuje při zrození a rozvoji božského života v duších vykoupených."

V mateřství ženy zde na zemi se předobrazuje mateřství církve, která rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a zrozené z Boha.

29.10.1966 přijal Pavel VI. na audienci 300 významných gynekologů. Papež, oblečený v bílém - jako oni, když se sklánějí nad tajemstvím života - odhaluje lékařům největší tajemství ze všech tajemství: Tajemství ženské bytosti a jejího poslání. Tyto věci gynekologové nestudovali, ale musí je znát. Potom budou umět s větší zodpovědností používat skalpel a všechny ostatní nástroje. Papež říkal, že v očích muže je žena ve světle víry celá obklopena citem a poezií, hlubokou náboženskou doktrínou o jejím nadpřirozeném poslání.

Chtěl lékařům připomenout, aby pod kostmi, svaly, tělem každé ženy viděli tajemství, které vidí sám Bůh, a poslání, které ji Bůh svěřil:

"Pro mě je žena odleskem krásy, která ji přesahuje. Je znamením dobroty, která je bezmezná. Je zrcadlem ideálního člověka, jak jej Bůh pojal, je jeho obrazem a podobou. Žena je vizí panenské čistoty, která obrozuje nejhlubší afektivní a morální city lidského srdce. Pro nás je zjevením v mužově samotě. Muž v ní objevuje svoji společnici, která zná nejvyšší oddanost v lásce, zdroj spolupráce a pomoci, sílu ve věrnosti a v činnosti a stálé hrdinství v oběti. Pro mě je Matkou - skloňme se! - tajemným pramenem lidského života, kde příroda přijímá dech Boha, Stvořitele nesmrtelné duše. Pro nás je nejvnímavějším stvořením pro každou formaci, schopným pro všechny kulturní a sociální funkce, hlavně ty, které jsou duchovně spřízněny s její morální a duchovní citlivostí. Pro mě je žena lidskostí, která je schopna být nábožensky vysoce přitažlivá, a když se s přítažlivostí moudře jedná, pozdvihuje a zušlechťuje sama sebe v nejryzejším projevu ženskosti. A proto když zpívá, když se modlí, touží a pláče, zdá se, že se přirozeně blíží k jediné a nejvyšší postavě, k neposkvrněné a bolestné, kterou jedna Žena, privilegovaná, ze všech požehnaná, byla určena realizovat. A to byla Maria, Panna a Matka Krista."

Papež zde o mateřství ženy říká, že je tajemným pramenem lidského života, kde příroda přijímá dech Boha, Stvořitele nesmrtelné duše.

Proto Jan Pavel II. učí, že
"Mateřství ženy je včleněno do obsahu smlouvy, kterou Bůh s člověkem ustanovil v Ježíši Kristu. Kolikrát a kdekoliv na této zemi v historii lidstva se opakuje mateřství ženy, vždy má vztah k smlouvě, kterou Bůh uzavřel s lidským pokolením v mateřství Matky Boží."

Pravé mateřství se nezavršuje porodem, nýbrž trvá celý život. Pro zajímavost můžeme dodat, že mezi rodiči a dítětem vzniká i o fyzický vztah:


Rýsují se nové obzory

Jednou z událostí oslav Jubilea univerzitních učitelů v Římě byl i kongres s názvem "Na prahu nového života", který zorganizoval institut gynekologie a porodnictví Katolické univerzity v Římě. Zde zazněl zajímavý, vědecky podložený závěr, který posouvá vztah otce, matky a dítěte v podstatě do nové roviny a úzce se dotýká i problému odnošení plodu cizí ženou. Během těhotenství nastávají v mateřském organizmu výrazné změny, při kterých matka získává určité charakteristické znaky od dítěte pod svým srdcem a jeho prostřednictvím i od otce tohoto dítěte. Jak je známo, polovina našeho genetického materiálu pochází od matky. Dítě během vývoje uvnitř matky vnímá okolní svět prostřednictvím matky, což na něm většinou zanechává stopy. Poslední výzkumy však ukázaly, že i matka podléhá dlouhotrvajícím změnám vyvolaným osobností dítěte a nepřímo osobností jeho otce.

Jak řekl ředitel institutu profesor Salvatore Mancuso: "Máme důkazy o tom, že na začátku pátého týdne těhotenství, kdy obyčejně žena zjistí, že čeká dítě, putuje nekonečné množství zpráv od embrya k matce cestou chemických substancí - hormonů a neurotransmiterů. Tyto informace slouží k přizpůsobení se mateřského organizmu přítomnosti nového bytí. Kromě toho se zjistilo, že embryo vysílá kmenové buňky, které díky snášenlivosti matčina imunologického systému obklopí míšní hmotu matky a přilnou na ní. Zde vznikají lymfocyty, které zůstávají v matčině těle po celý zbytek života." Mancuso vysvětluje: "...že v pátém týdnu nastává přechod buněk, ale pohyb informací začíná už při početí. Již v první fázi dělení buněk na cestě vejcovody dochází k transmisi informací při kontaktu embrya s okolními tkáněmi. Později, po zahnízdění vajíčka v děloze, dialog pokračuje intenzivněji prostřednictvím krve a jiných buněk, přičemž se chemické substance dostávají do matčina krevního oběhu. Nakonec při narození dítěte přirozeným způsobem, nebo operačním zákrokem masivně vnikají do těla matky kmenové buňky z organizmu dítěte. Ty se implantují do matčiny míchy a vysílají zprávy do mozkového centra matky." (Pozn. red.: mírně zjednodušeno oproti originálu.)

Otevírá se nová a zajímavá oblast výzkumu prvních fází ontogeneze člověka a tyto poznatky pro ni mají nesmírný význam, říká profesor Mancuso. Na otázku zda je možné stanovit pevné hranice jednotlivých embryonálních fází, odpovídá: "Je velkým omylem dělit fáze na embryonální a předembryonální. Přestože jde o počáteční fázi, ve které nemůžeme mluvit o centrální nervové soustavě, přeci dochází k přenosu zpráv od embrya k matce, čímž se potvrzuje existence lidského jedince. Je třeba si kromě toho uvědomit, že kdyby nedošlo k vzájemné výměně zpráv, mateřský organizmus by odmítl počatý plod jako cizí těleso." Otázkou ještě zůstává, jak dlouho trvá vliv dítěte na matku. Profesor odpovídá: "Kmenové buňky se objevily ještě po 30 letech po narození dítěte, takže se dá říci, že mateřství netrvá jen 40 týdnů, ale celý zbytek života." Tyto závěry mají význam i v otázce tzv. donošení jiného plodu, o kterém se v poslední době tak mluví. V tomto případě jde o stoprocentně cizí genetický materiál a ten ovlivní ženu na celý život… Co se týká přenosu otcových charakteristik do těla matky prostřednictvím dítěte, v této oblasti je výzkum na úplném začátku. Znamená však chápání těhotenství ve zcela novém světle a v mnohem užším vztahu mezi mužem, ženou a jejich plodem lásky. Dítě ovlivní matku na celý život. V jistém smyslu v ní zanechává své "myšlenky" ještě dlouho po svém narození.

Podle slovenských Katolických novin

Izák z hvězdy, žák sv. Bernarda, píše o vztahu Panny Marie a Církve: "Obě jsou matka, obě jsou panna; obě počali z Ducha svatého. Maria zrodila tělu Hlavu; církev daruje této Hlavě tělo. Jedna i druhá je Kristova Matka: ale žádná z obou ho nerodí celého bez druhé. Proto co je řečeno všeobecně o Panně a Matce církvi, platí právem i o Panně a Matce Marii osobně. A co se říká zvlášť o Panně a Matce Marii, vztahuje se všeobecně na Pannu a Matku církev, a co se říká o jedné z obou, může se chápat o jedné i druhé bez rozdílu.

Jan Pavel II., encyklika Mulieris dignitatem, odkaz 47



První obětí umělého potratu je dítě, druhou matka.

"Dala jsem si 'odstranit' dítě. A jak zemřelo mé dítě, zemřelo i něco ve mně, co se již nikdy nemůže probudit k životu. Už bych to neudělala. V děsivých snech vidím…"

To je malá část zpovědi mladého děvčete po potratu.
Matka nese psychické následky celý život. Tělesné a duševní následky, které jsou známé jako potratový syndrom, mají různou formu. Časté jsou příznaky jako při poúrazovém šoku, upřené pozorování těhotných žen a malých dětí nebo panický strach při pohledu na ně. Některé ženy mají problémy se spánkem. Jedny trápí děsivé sny, jiné vidí své potracené dítě i během dne. Setkáváme se s poruchami koncentrace, nepřiměřenými citovými reakcemi nebo hysterickými výkřiky. Náhlé a umělé přerušení těhotenství způsobuje i přerušení hormonálního cyklu (srv. předchozí článek: "Rýsují se…") a to zanechá v matce pocit prázdnoty a bezcílnosti, což vede často k depresi.

Ta se může projevovat hned po zákroku nebo i o mnoho let později. Velmi často se lékaři setkávají s depresivními neurózami s vědomím viny. Časté jsou i pokusy o sebevraždu. Ve skutečnosti však žena nechce spáchat sebevraždu, jen chce dát najevo svoji touhu po pomoci. Hledá pomoc, aby zvládla tento syndrom. Některé se stávají hyperaktivní, jiné začnou nadměrně pít alkohol, užívat léky, drogy… A to všechno s jedním cílem - zapomenout na nenahraditelnou ztrátu v jejich nitru. To je několik možných následků. Je to něco, co čas příliš nezmění. Nepomáhá ani psychoterapie. Při léčení může jen s velkými problémy pomoci medicína, ale může jen na určitý čas potlačit příznaky potratového syndromu. Tak, jako při každém těžkém hříchu, je jedinou úspěšnou terapií: lítost, pokání a prosba o odpuštění.

podle Beaty Fintorové, kráceno


Boží milosrdenství

Dnes již píši radostně. Nedovedu vyjít z údivu nad Božím milosrdenstvím. Drahá naše Neposkvrněná Matko, v nejhlubší pokoře píši, aby byl skrze tebe oslaven Bůh. Před několika let jsem chtěla jít na potrat. Všechno jsem měla v nemocnici domluvené. Manžel nevěděl, co plánuji, když jsem mu to řekla, chudák zůstal jako zasažený. Sklonil hlavu, chvíli mlčel, potom potichu chvějícím hlasem od bolesti řekl jen: "Bětuško, když jsme se brali byli jsme oba chudí, přesto nám dobrý Bůh požehnal 3 ratolesti, a k tomu i novým dům, ve kterém teď bydlíme. A my se mu odvděčíme vraždou?" To mě tak dojalo, že jsem od potratu upustila. Ale za několik let se znovu ve mně ozvalo dítě. Tentokrát Boží nepřítel zuřil, znovu mě vedl ke zločinu a zavřel mi ústa. Nepřiznala jsem se manželovi a odešla jsem do nemocnice…. Bože můj, co jsem to jen udělala?! Po smrti dítěte jsem upadla do zoufalství. Neustále jsem slyšela: "Vrahu, vrahu, zbytečně se modlíš." Prožívala jsem smrtelnou úzkost, nemohla jsem se modlit, nechtěla jsem jít ani do kostela. Viděla jsem jen to, že jsem spáchala hrozný zločin a jsem zatracená. Pronásledovala mě myšlenka skoncovat se životem. Nehleděla jsem ani na to, že mé žijící děti pak budou sirotky. Manžel o ničem nevěděl. Jen v práci se mi trochu ulevilo, ale doma to byl silný boj. Žádné matce to nepřeji.

Někdo se musel za mě modlit. Jednou mě napadlo, že napíší celou pravdu do Rodiny Neposkvrněné. Tam se určitě najde někdo, kdo mi poradí…. …Stalo se! Bůh a jeho milosrdenství mě neopustilo. Z rodiny Neposkvrněné mi napsali, co mám dělat. Poradili mu, abych to co nejrychleji ze sebe "shodila" - tedy šla na svatou zpověď, nejlépe rovnou k otci biskupovi. (pozn. red.: Vina potratu uvádí na ženu a na ty, kdo při potratu pomáhají, trest exkomunikace - tj. odloučení od svátostí. Tuto exkomunikaci může kromě malých vyjímek sejmout jen biskup. V případě potřeby podá ochotně bližší informace o řešení situace každý kněz.) Za tři dny jsem si zařídila setkání a objala mě Boží láska, Bůh mi odpustil! Modlitbě mě zachránila! Bůh mi všechno odpustil, všechno!

Ale ještě vše nebylo v pořádku. Otec biskup mě upozornil (jako součást pokání), že o všem mám informovat svého manžela. To bylo pro mě velmi těžké. Jak mu to říci? Neměla jsem na to sílu. Znovu jsem poslechla radu a na kolenou se modlila, a potom jsem vše ze sebe vychrlila mému muži. Můj dobrý, můj zlatý manžel mě objal svým milosrdenstvím jako sám Bůh. Odpustil mi, povzbudil mě. Za 4 měsíce jsem znovu otěhotněla a porodila pak zdravé děťátko. Do mého srdce vstoupila radost jako nikdy před tím. V kuchyni mám 2 obrázky: obraz Božského Srdce Ježíšova a Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Když vařím, uklízím, hovořím s nimi. Všechny matky bych chtěla varovat, aby si nikdy nezkazili život! Je to něco velice otřesného. Pokud se to stane, litujte toho a proste Boha a jeho nesmírné milosrdenství o odpuštění. Alžběta a Jan

Z Rodiny Neposkvrněné, mírně kráceno


Jan Pavel II. píše:

V biblické situaci: "Ženy přistižené při cizoložství," Ježíš vstupuje do konkrétní a dějinné situace ženy, do situace zatížené dědictvím hříchu. Toto dědictví je vyjádřeno mezi jiným zvyklostí, která diskriminuje ženu ve prospěch muže a která je zakořeněna i v ní. Z tohoto hlediska se zdá příhoda se ženou "přistiženou při cizoložství", obzvlášť výmluvná. Nakonec jí Ježíš řekne: "Už nehřeš!" Ale nejdřív vzbudí vědomí hříchu v mužích, kteří na ni žalují, aby jí mohli ukamenovat. Tak dá najevo svou hlubokou schopnost vidět pravdivě lidská svědomí a lidské skutky. Zdá se, že Ježíš říká žalobcům: "Není snad tato žena s celým svým hříchem také a především potvrzením vašich přestupků…?"

Tato pravda platí pro celé lidstvo. Událost, o které vypráví Janovo evangelium, se může opakovat v nesčetných obdobných situacích v každé době. Žena je opuštěna, je vydána se "svým hříchem" na pospas veřejnému mínění, zatímco za tímto "jejím hříchem" se skrývá muž jako hříšník, který je vinen "cizím hříchem", a dokonce je na něm účasten. Nuže, jeho hřích uniká pozornosti, je pominut mlčením: vypadá, jakoby neměl zodpovědnost za "cizí hřích!" Někdy vystoupí přímo jako žalobce, jak ukazuje vylíčený příběh, a zapomene na svůj vlastní hřích. Kolikrát podobně žena platí za svůj hřích! Je možné, že v některých případech má ona vinu za hřích muže jako za "cizí hřích".

Ale platí za něj jen ona a platí sama! Kolikrát zůstane opuštěna se svým mateřstvím, když muž, otec dítěte, nechce na sebe vzít svou odpovědnost! A vedle četných "svobodných matek" v naší společnosti je třeba vzít v úvahu také všechny, které velmi často, pod různým nátlakem, a to i ze strany viníka - muže, se "osvobodí" od dítěte před jeho narozením. "Osvobodí se": ale za jakou cenu? Dnešní veřejné mínění se pokouší různým způsobem "anulovat", neuznávat zlo tohoto hříchu. Ale svědomí ženy nedovede zapomenout, že vzala život svému vlastnímu dítěti, protože nedovede ztratit ochotu přijmout nový život, ochotu, která je v ní vepsána od "počátku".

Jan Pavel II., encyklika Mulieris dignitatem


Rozmnožujte vaše večeřadla modlitby. Modlete se neustále svatý růženec. Rozšiřujte ve vašich zemích rodinná večeřadla jako lék na veliká zla, ohrožující vaše rodiny rozpadem, nejednotou, rozvodem, ospravedlňováním potratů a všech prostředků, zabraňujících životu. Vaše modlitba buď orientována stále na Ježíše v Eucharistii. Buď modlitbou ustavičné adorace, zadostiučinění, chvály a díků eucharistickému Ježíšovi. Ať znovu rozkvete ve všech končinách světa láska a klanění Ježíši, přítomnému v Eucharistii!

Modrá kniha, 31.8.88



VYSOKÉ PROCENTO SEBEVRAŽD PO POTRATECH

Ženy po potratu jsou více ohrožené sklonem k sebevraždě než ženy, které dítě porodily. Vyhlásil to americký vědec David Reardon v interview pro katolickou zpravodajskou agenturu CNS ve Washingtoně. Podle studie z této oblasti je podíl sebevražd u 100 000 žen, které překonaly potrat 7,8%. U matek je tento podíl jen 3,0%. V průměru si v USA ze 100 000 žen vezme život 5,2%. Studie byla podle vědce sestavená na základě lékařských zpráv a úmrtních listů u 173 000 žen ve věku mezi 15 a 44 lety. Naše čísla se zakládají jen na písemně zachycených údajích, zdůraznil Reardon. Nevykonávali jsme průzkum o problémech u žen po ukončení těhotenství. Písemné údaje jako základ způsobují, že studie má vypovídací sílu. Tak se definitivně dokázalo, že po potratu nastávají skutečně hmatatelné negativní následky. Mimořádně ohrožené z hlediska sklonu k sebevraždě jsou mladší děvčata, zdůraznil americký vědec.

Podle serveru Slovenské biskupské konference


Rozhodl jsem se pro život

Jistý gynekolog si zapisoval svoje životní profesionální zkušenosti. Nabízíme Vám jednu z nich. Byla velmi důležitá, neboť šlo o smrt nebo o život. Gynekologické oddělení nemocnice. Po přípravě rodičky nadešla chvíle, abych se jako gynekolog ujal své práce. Jemně jsem vytáhl jednu nožičku dítěte a hmatal jsem po druhé. Zatím co asistentka zlehka stlačovala břišní oblast ženy, nahmatal jsem druhou nožičku a překvapený jsem zjistil, že jí chybí stehenní kost. Tehdy mi přišli na mysl úzkostlivé slova rodičky, co ležela přede mnou: "Pane doktore, kdyby jste zjistil, že moje dítě není normální, ať se radši … vrátí… z krátké cesty..!" Před duševním zrakem se mi vybavila zoufalost této ženy, která byla nervově velmi slabá.

Trochu jsem zaváhal… Myslí mi probíhaly myšlenky jako blesky: Nepřipravuj té ženě kalvárii… Je ještě mladá, může mít jiné zdravé dítě… Nedopusť, aby tento mrzáček zůstal naživu. Ale ve spleti myšlenek se ozval i jakýsi vnitřní hlas: nezabíjej, nebuď zbabělý. Kývl jsem na ošetřovatelku, aby mi podala sterilizovaný ručník. Ten měl pohotové asistence zastřít tragédii, ke které jsem se rozhodoval. Naráz jen vykoukla spod ručníku růžová zdravá nožička a tiskla se pevně k mé dlani. Cítil jsem křečovitý pohyb tělíčka, první náznak probouzejícího se života, jeho síly a chuti žít. To mě přimělo změnit rozhodnutí. Bylo to velmi těžké pro mne zabít vědomě nový život, i když zmrzačený. Rychle jsem pomohl děvčátku na svět.

Splnilo se, co jsem očekával. Zhroucená matka se dlouhé měsíce léčila z nervového otřesu. Viděl jsem ji ještě dvakrát potom, byla jen stínem sebe samé. Po čase se rodina přestěhovala. I já jsem zůstal sám se svými pochybnostmi a výčitkami. Po mnoha letech jsem se náhodou dostal na návštěvu do jiné nemocnice, kde se právě konala vánoční besídka. Po příležitostných proslovech přišel na řadu umělecký program. Zdravotní sestry zazpívaly několik písní, jeden chirurg hrál na klavír a internista ho doprovázel na housle. Potom vystoupily tři hudebnice, jedna hrála na housle, druhá na violončelo a třetí na harfu.

Poznal jsem tyto amatérské slavnosti a trochu jsem se nudil. Když jsem ale uslyšel tóny harfy, přímo mě okouzlily. Pěkná dívka vkládala do hry všechen svůj cit a vroucnost. Její štíhlé prsty se jen tak mihotaly po strunách a krásná tvář, obklopená kaštanovými vlasy, přímo zářila. Po programu jsem poblahopřál účinkujícím, když se ke mně přiblížila neznámá paní s rozevřeným náručím. Začala celá rozechvělá hovořit: "Jistě jste ji viděl, pane doktore!" Volala celá vzrušená: "Jistě jste poznal děvčátko, kterému jste pomohl na svět. Hrála na harfu a zpozorovala jsem s jakým obdivem jste ji sledoval." Tvářil jsem se trochu nechápavě, a proto paní pokračovala: "Už si nevzpomínáte na děvčátko, které se před sedmnácti roky narodilo jen s jednou zdravou nožičkou? Snažili jsme se jí pomoci a teď s umělou nohou může normálně chodit, plavat, dokonce i trochu tancovat. Naučila se tak výborně hrát na harfu, že profesor ji předpovídá skvělou kariéru. Hle, právě přichází!" Mezitím k nám přišla dívka se zářivými očima. Tento pán je tvůj první lékař, Helenko, on ti pomohl na svět. Nemohl jsem odolat, abych dívku nepolíbil na tvář. Tíha, která mě drtila celé dlouhé roky, náhle byla pryč. Děsivé chvíle, kdy jsem měl pokušení zavraždit mladý život, zmizely.

"Helenko, mohl bych tě o něco poprosit? Zahraj mně na harfu jen pro mne píseň Tichá noc, svatá noc. Pokorně tě prosím!" Ochotně poslechla. Matka si sedla vedle mne a držela mne za ruku. Asi vytušila, co všechno jsem prožíval.

Nelze soudit o budoucnosti, kterou neznáme…

Prostřednictvím církve všechny lidské bytosti - jak ženy, tak muži - povolány, aby byly "snoubenkou" Krista, Vykupitele světa. Tímto způsobem "snoubenecké bytí", a tedy "ženství", se stává symbolem všeho lidského, podle slov sv. Pavla: "Už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši." Analogie snoubenecké lásky podle listu Efezanům převádí to, co je mužské k tomu, co je ženské, neboť i muži jako členové církve jsou zahrnuti do pojmu "snoubenka". A na tom není nic divného, když apoštol, aby vyjádřil své poslání v Kristu a v církvi, mluví o tom, že "rodí děti v bolestech". Mužskost a ženskost se od sebe liší a zároveň se doplňují a navzájem se vysvětlují. Když chceme plně pochopit spásonosnou Boží ekonomii v lidských dějinách, nesmíme vylučovat ze zorného pole své víry tajemství "ženy", a to jako ženy panny, matky a snoubenky.

Jan Pavel II., encyklika Mulieris dignitatem



Eucharistie a snoubenci.

Zasnoubení je velmi malý a krátký časový úsek života, který prožívají a budou prožívat lidé, kteří se připravují přijmout svátost manželství. Zasnoubení je příslibem vstupu do manželství. Je to krátká a přitom velmi neobyčejná chvíle mladého člověka. Objevit lásku k člověku, udržet si ji a nakonec přijetím svátosti manželství tuto lásku uzákonit a udělat ji dějinnou v lidském rodu skrze své děti. V této době zasnoubení, ať již někdo chce či ne, je láskou nucen myslet na budoucnost, a tedy na manželství. Co je to manželství v křesťanském chápání? II. vatikánský koncil definoval manželství jako "důvěrné společenství manželského života a lásky, které ustanovil Stvořitel a obdařil zákony. Vzniká manželskou smlouvou, to znamená neoddělitelným souhlasem". Společenství života a lásky. Je to úžasná hodnota daná lidem. Ona vždy vedla lidi k vzájemnému darování se na základě úcty, rovnoprávnosti a důstojnosti muže a ženy. Koncil dále připomíná: "Mladé lidi je třeba vhodně a včas poučit - a to převážně už v rodině - o důstojnosti, úloze a praxi manželské lásky, aby nabyli úcty k čistotě a mohli v příhodném věku po čestně prožitém období zasnoubení vstoupit do manželství." Společenství muže a ženy má svůj původ ve Stvořiteli. Sám Bůh rozhodl při stvoření člověka vytvořil společenství muže a ženy: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby." A Bůh, který se rozhodl stvořit člověka podle svého obrazu, stvořil člověka jako společenství muže a ženy. Kniha Genesis říká: "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil." A toto stvoření člověka jako společenství nebylo jen u prvních lidí, ale Bůh rozhodl, že tomu bude navždy přes všechny generace jako zákon existence. "Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem." A tento princip nejen že stále existuje, ale on je příčinou štěstí a existování lidského rodu.

Modlitba v Kristově přítomnosti - tj. v Eucharistii, může přinést velký užitek. Vždyť od toho dne, když se snoubenci poprvé setkali, i když je před nimi dlouhá cesta, začali vytvářet jedno srdce. Bude to jistě cesta milosrdenství, protože možná už při druhém setkání zakusí, že jsou rozdílní, případně v krátkém čase zjistí, že své závazky plní nedostatečně. Milovat pravdivě znamená všechno dát, ale zároveň to znamená všechno přijmout. Kde se to chlapec a dívka, kteří spolu chodí, naučí? Určitě na to nepotřebují množství zraňujících chvil, aby to jimi objevili po letech. Dá se tomu naučit u Ježíše v Eucharistii. Kdo naučí snoubence, že smlouva, kterou se chystají uzavřít, má být smlouvou lásky a věrnosti? Eucharistie je svátostí lásky. V ní se láska Otce dává Synovi a kde "nás všechny, kteří máme účast na Kristově těle a krvi, sjednotí v jedno Duch Svatý." Každá Eucharistická slavnost je tedy svátostí bratrství. A kolik srdcí by se mohlo k sobě vzájemně přiblížit osobitým způsobem právě při Mši svaté? Eucharistie je tajemství nové a věčné smlouvy, která shromažďuje a završuje všechny Boží smlouvy s jeho lidem. Je to dokonalá oběť Ježíše Krista. Je pozoruhodné, že smlouva srdcí budoucích manželů se má naplnit právě při slavení Eucharistie. Tak to doporučuje papež Jan Pavel II. v apoštolské exhortaci Familiaris consortio: "Jako svátostný úkon posvěcení musí být svatební obřad - zabudovaný do liturgie, jež je vrcholem činnosti církve, a zároveň zdrojem posvěcující síly" - sám o sobě platný, důstojný a prospěšný."

Pokud bychom nechápali, že Kristus v Eucharistii je pro každého, tedy i pro snoubence, nesprávně bychom chápali touhu mít svatbu "za každou cenu" s velkou slávou při Mši svaté. Těm, kterým chtějí přijmout svátost manželství, zacituji slova svatého kardinála Roberta Bellarmina: "Na svátost manželství je možné pohlédnout z dvojího pohledu: Za prvé, když se uzavírá, po druhé, jak dále trvá. Protože tato svátost je jako Eucharistie, která je svátostí nejen v okamžiku proměnění, ale i tehdy, když ji odložíme. Přítomnost Pána přetrvává. Neboť pokud jsou manželé živí, je vždy jejich spolužití svátostí Krista a Církve."

Toto je krásné přirovnání manželství k Eucharistii. Přijímat skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii je velký skutek víry. V něm uznáváme Ježíše, který se projevuje ve své lásce k nám. Můžeme říci, že i manželství je nejprve svátost víry. V centru této svátosti jsou pro manžele připraveny milosti. A Ježíš se v ní též projevuje. Bez víry je láska velmi křehká. Čas snoubenecké lásky by měl být tím příznivým časem, kdy snoubenci krok po kroku přicházejí k manželské lásce. K lásce, která "je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá." (1 Kor13, 4 - 7).
Dokud snoubenci toto nepochopí, kolik neobratností si musí odpustit! Skrze blízkost duše a srdce, která je tak podstatná, převezmu lásku na celý život. Snoubenci konečně dozrávají k milosti manželství. Je to nádhera milosti svátosti, kterou ustanovil Pán, aby sám posvětil to, co jednoho dne stvořil.

Podle ThD. Jaroslava Pechy, Diecezny eucharisticky kongres, 1999


Velkorysá odpověď dětí působí mému Neposkvrněnému Srdci nesmírnou radost a vytváří velikou sílu přímluvy a zadostiučinění u eucharistického Srdce Ježíšova. Žádám, aby se ve všech částech světa rozmnožovala večeřadla dětí… Tato odpověď mi byla dána mládeží, která ve svém životě přijala ve velkém počtu závazek zasvěcení mému Neposkvrněnému Srdci a snaží se je žít v úsilí varovat se hříchu, zachovat se v posvěcující milosti a cvičit se v křesťanských ctnostech, zejména v ctnosti čistoty. Shromažďují se ve večeřadlech, aby se se mnou modlili a rozjímali o mých slovech, která je jemně vedou k žití evangelia Ježíšova… Tato odpověď mi byla dána rodinami, které se zasvěcují mému Srdci a shromažďují se v rodinných večeřadlech, která si přeji a o která jsem vás vícekrát žádala. Tak rodiny mně zasvěcené odolávají těžké chorobě rozpolcení a rozvodu a jsou uchráněny od nákazy strašné rakoviny potratů a vyhledávání všemožných prostředků, bránících životu. Proto nikde jinde jako zde nevidíš tolik dětí, které jsou přijímány jako nejkrásnější a nejdrahocennější dar, věnovaný Pánem rodinám, které jsou dosud věrny…

Modrá kniha, 2.2.90



Byla jsem potracena

Problémy, které přináší nestřídmost v mládí a potraty můžeme spatřit v jiném příběhu:

Německé vydání časopisu YOU '92 přineslo na svých stránkách neuvěřitelný příběh mladé dívky. Jedné ženě uskutečnil kalifornský lékař v roce 1977 potrat vstříknutím kuchyňské soli. Potracené dítě ještě dýchalo, ale přesto bylo ponecháno smrti. Zdravotní sestra však měla s dítětem soucit a zachránila mu život. Toto dítě bylo v době vyprávění příběhu již velmi pěknou patnáctiletou dívkou (nyní již 20-ti letou), jmenuje se Gianna Jesson.

"To není možné, to může být jen špatný vtip," pomyslel si redaktor Tom Ehart, když mu někdo telefonicky vyprávěl o tomto případu. Ale čím více otázek dával svému soupeři na opačném konci telefonu, o to jistější byl jeho hlas: "Byla potracená, byla skutečně potracená a přesto přežila!" To bylo všechno, co mohl hlas v telefonu říci. "Jmenuje se Gianna a toto je její telefonní číslo. Zavolej jí, možná ti to řekne..." - cvak - zavěsil. Seděl jsem beze slov - píše dále redaktor v uvedeném článku - Celý příběh se mi nezdál důvěryhodný. Potracená a žije?

Musím zjistit, jak se věci mají. Setkali jsme se. Nevěděl jsem, co mám říci. Ale ona byla "OK", klidná. Usmívala se. Ale vlastně ani ne, její tvář celá zářila. To bylo perfektní. Když uviděla moji zvědavou tvář, začala vyprávět: "Bylo mi dvanáct a byly právě vánoce", začala pěkná patnáctiletá dívka. Moje matka a já jsme byly v kuchyni, připravovaly jsme slavnostní jídlo. "Mami, proč mám obrnu?" Matka se podívala a zeptala se: "Chceš to opravdu vědět?" Bylo to poprvé, co takovým tónem něco řekla. Už jsem se jí na to miliónkrát vyptávala, ale slyšela jsem vždy pouze: "Je to kvůli porodu."

Rodiče mi už jako malé vyprávěli, že mě adoptovali. Ale teď to znělo úplně jinak. Tentokrát jsem cítila zvláštní tón v jejím hlase. Něco viselo ve vzduchu. Matka řekla: "Tvá tělesná matka měla 17 let." V tom momentu, kdy mi chtěla říci, že šla na potrat, dořekla jsem její větu do konce: "Byla jsem potracená, že ano, nebo ne?" Přikývla. Pravda vyšla na denní světlo. Já i moje matka jsme neměly ani potuchy, že se něco takového vůbec dozvím a ještě k tomu na vánoce. Pamatuji se na ten den, jako by to bylo včera. Matka byla též šokovaná. Do té doby jsem nic takového ani ve snu netušila. Cítila jsem však, že Bůh mi dal v pravém momentu nahlédnout do věci. On mi připravoval srdce, abych to mohla přijmout.

"Byla jsem potracená vstříknutím solného roztoku." (Potraty dělané tímto způsobem patří k potratům, které se dělají ve vysokém stádiu těhotenství. Silný roztok soli se vstříkl do dělohy, aby usmrtil (spálil) dítě a vyvolal předčasný porod. V některých případech dítě přežilo jako Gianna, ale potom je lékař vykonávající potrat zabil, nebo byly zničeno jiným způsobem, nebo je nechali jednoduše umřít. Podle tehdejších zákonů USA to bylo legální.) Giannina lékařská diagnóza zněla takto: Přežila potracení vyvolané vstříknutím solného roztoku. Potrat se uskutečnil na jedné jihokalifornské klinice. Ale nikdo neví, kdo ji zachránil před rukama lékaře a přinesl do nemocnice. Tam se o ni postarali po zdravotní stránce.

"Byl to vlastně zázrak," řekla Gianna: "Za normálních okolností nechávali takto potracené děti zemřít," ale někdo uslyšel její křik a zachránil na smrt odsouzenou. Když se uzdravila a nemocnice pro ni nemohla už nic víc udělat, odhlédneme-li od jejího tělesného postižení, svěřili ji do péče pěstounské rodiny. Gianna dostala matku - pěstounku. Té ukázali, jak Giannu posadit, jak má lézt, případně jak s ní chodit. A byla to právě dcera matky - pěstounky, která se po čase rozhodla, že si jí adoptují. Lékaři rychle zjistili, že Giannino ochrnutí má příčinu v poruše centrální nervové soustavy. Tyto poruchy mají původ v poškození mozku, které nastalo pravděpodobně během potratu nebo těsně před ním. Bylo zjevné, že proces potratu je základní příčinou všeho. Gianna vysvětlovala blíže: "Já vím, že můj mozek vysílá nohám impulsy, ale není to úplně tak, jako u tebe."

Když jí bylo 10 let, lékaři uskutečnili náročnou operaci páteře. Otevřeli jí a spojili nervy, aby mohla chodit. Ke zlepšení zdravotního stavu byla cesta velmi tvrdá, ale nevlastní babička stála vždy při ní a výsledek byl překvapující. Probudit se a zjistit, že jsi byl adoptovaný, je jedna věc, ale zjistit, že jsi byl potracen je jiná. Nejprve chtěla Gianna najít svoji tělesnou matku. Po mnohých slzách a za podpory její rodiny se rozhodla nechat věci tak, jak jsou.

"Když jsem trochu vyrostla a zjistila jsem, že jsem přežitým potratem, uvažovala jsem: 'Tak, tohle je nyní tvá rodina. Proč myslet na minulost a vrtat se v ní?' Po tom všem by jistě byly následky ještě více ničivé. Vždyť co by se stalo, kdyby se moje tělesná matka nikomu nezmiňovala o tom potratu? A co by se stalo, kdybych z ničeho nic přišla do jejího domu a otevřel by mi její manžel? Co by se stalo, kdybych mu potom řekla: ‚Čau, já jsem dcera tvojí ženy.' To by rozvrátilo celý její život." Namísto toho se Gianna pokouší k ní přiblížit trochu jiným způsobem. Modlitbou. "Modlím se za svou tělesnou matku a doufám, že není kvůli potratu traumatizovaná nebo jinak psychicky poškozená."

V období, ve kterém se na medicínských procesech vydělává spousta peněz, první reakcí by bylo - sedřít doktora a zaměstnance potratové kliniky až do poslední košile. Přesto to Gianna neudělala. Ona je ve víře tak hluboce zakořeněna, že s její pomocí mohla zpracovat všechny ty negativní pocity vůči lékaři, který její potrat prováděl. "Předpokládám, že většina lidí se domnívá, že ho nenávidím. Ale není to tak. Nevím, jak bych reagovala, kdyby tu nyní u nás seděl... Ale myslím si, že je to politováníhodný člověk a já tu nemohu sedět - a neodpustit mu. Vím, že Bůh mu odpustí, když toho bude litovat, a tak cítím, že i já mu mohu odpustit."Je to důvěra a otevřenost vůči Bohu, které nabízejí Gianně možnosti o kterých se ani neodvážila snít.

Má neuvěřitelný hlas a nedávno dokončila nahrávání svého prvního hudebního alba. Obsahuje její písně a je poselstvím naděje pro mladé i staré. Uskutečňuje turné po USA, přichází i do Španělska, Venezuely a Kostariky. Toto léto se chystá koncertovat v Indii a zde také napsat písně pro misie.Na svých cestách přináší jasné a jednoduché poselství: "Každému říkám, že potrat není řešením, v matčině těle je skutečný život. Vyprávím jim svůj příběh, a že stále existují lidé, kteří se o nejmenší postarají. Není žádný důvod pro uskutečňování potratů. Je tolik lidí, kteří touží adoptovat dítě, ale je více těch, kteří své dítě potratí."
Mladým říká o i své víře v Boha a úloze, kterou hraje v jejím životě. "On je součástí mého života. To nemohu skrývat. To se nedá ukrýt."

Gianna je ta, která přežila. Vydává svědectví o tom, že tělesně postižení lidé nejsou břemenem společnosti. Ona sama je důkazem, že i potracené děti mohou být milovány, že i o ně může být postaráno, když se dá jejich životu šance. Skrze hudbu a svědectví obohacuje mladé svým optimismem. "Víme, že svět není vždy krásný, ale má smysl pro naději. Bůh zdokonaluje v každé době svá díla, která nás k němu přivádějí." Gianna je toho živým důkazem.

Tak končí svůj článek Tom Ehart, malá Gianna hovoří dále do svědomí světa. Svou životní radostí, svou vírou a láskou k Bohu, heroismem odpouštění, tím, že dává Bohu možnost v sobě dále vytvářet velikost lidské bytosti určené pro věčnost. Tím dává odpověď všem, kteří o potratu dokáží říci: "To ještě nic nebylo."
B.K.

Vybráno z Máriiny doby 3/93


Maria, pohlédni na Evropu.
K Marii obracím svoji modlitbu, aby pohlédla přejícím mateřským okem na Evropu, na tento kontinent, posetý nespočetnými Jí zasvěcenými chrámy.Kéž by její přímluva vymohla pro dnešní Evropany živý smysl pro ty nezničitelné hodnoty, které umožnily Evropě včerejška opatrovat svět, podporovaly jeho směřování k prestižním cílům kultury a blahobytu.Nejsvětější Maria, první z vykoupeného lidstva, pomáhej Evropě, aby byla hodna vlastních historických úkolů a pomáhej ji vycházet v ústrety výzvám, které ji chystá budoucnost.

SPISOVATEL HANS RÖSLER NADIKTOVAL TUTO STRÁNKU:

Nikdo nepsává Bohu dopisy, aby mu poděkoval, neboť neví, jak je nadepsat. A přece mezi věcmi, které mi zůstali po otci, našel jsem i tento dopis: Psalo se v něm: "Drahý Bože, odpust mi, že až nyní, když mám již své dny spočteny, při myšlence na Tebe nacházím trochu času, abych Ti napsal. Zapomněl jsem Ti poděkovat za zázrak, který se stal před 20 lety. Jistě si pamatuješ, že si mi, už je tomu dávno, dal za ženu Kateřinu. Je třeba uznat, byla to žena obdivuhodná. Všude v domě panoval pořádek, děti vychovávala dobře, posílala je do školy i do kostela vždy včas. Mohl jsem být spokojenější, než jsem byl?

Při desátém výročí našeho manželství jsem si Ti postěžoval: 'Pane, takto to dál jít nemůže. Moje žena je velmi hašteřivá a energická. Každou neděli a svátek se u nás křičí. Vždycky musí mít poslední slovo. Musím se skutečně pochlapit, abych ji překřičel. Prská až běda! Když chci jít nalevo, ona napravo a naopak. Bože, Ty jsi přece všemohoucí, udělej zázrak! Proměň tuto dračici. Proměň ji na tichou a pokojnou holubičku, aby v mém manželství tento křik již jednou pro vždy přestal. Ať se stane rozvážnou a rozumnou, aby nechtěla mít vždy poslední slovo!'

Když jsem se druhý den ráno probudil, řekl jsem své ženě pár dobrých slov. Z její odpovědi jsem se chtěl dozvědět, zda jsi udělal zázrak, o který jsem Tě prosil. A skutečně, odměnila se mi zdvořilým a vlídným způsobem. Ale i tak, Pane Bože jsem ještě pochyboval, zda zázrak je zázrakem. Takovým věcem není třeba unáhleně věřit… A tak jsem požádal o čistou košili, kvůli které bylo vždy tolik křiku. Dala mi ji a ani nemukla. Potom jsme si sedli ke snídani. Byl jsem velmi milý ke své Kateřině, abych se stal hoden tohoto svého zázraku, který jsem nechtěl hned zničit svou netrpělivostí. Kateřina mi podala kávu, kterou už dávno nedělala. Celý den jsme si vyměňovali projevy vlídnosti, odevzdanosti a zdvořilosti.

Starý Rösler pokračuje: "Zázračně jsi vyslyšel moji prosbu. Dal jsi mi novou ženu. Už jsme se nehádali, kdo má pravdu a kdo ne. Byla vždy přívětivá, a ani já jsem nechtěl zaostat za ní. Vyčítal jsem jí z očí každou žádost. A tak tomu bylo dodnes. Lidé praví, že zázraky se již nedějí. Ale já jsem se o tom přesvědčil. A proto Ti, Pane, děkuji…" Dopis zůstal nedokončen. Poznal jsem rukopis otce. Zanesl jsem tento dopis matce, která želela nad smrtí manžela. Ještě ani nedočetla, když se rozplakala. Skryla se mi za záda a řekla:

"Byl to skutečně zázrak. Ale doposud jsem si myslela, že Bůh vyslyšel mé modlitby. Tu noc jsem se vlastně modlila i já. Chtěla jsem od Boha vyprosit milost, aby se můj muž už nehádal a nechtěl mít pořád pravdu. Když jsem se ráno probudila, chtěla jsem vědět, zda mě Bůh vyslyšel a začala jsem velmi zdvořile. Z odpovědi, plné srdečnosti bez náznaku podrážděnosti, jsem vypozorovala zázrak. A od té doby jsem dělala všechno možné, abych tu křehkou krásu nerozbila…"

Rozmnožujte večeřadla modlitby mezi vámi kněžími a s věřícími. Především rozšiřujte kolem sebe rodinná večeřadla, která si velmi přeji, jako lék na veliká zla, ohrožující dnes existenci křesťanské rodiny legalizací potratu, rozluky a všech prostředků bránících životu. Modlitbou můžete od Pána obdržet všechno. Modlitbou konanou se mnou, vaší nebeskou Matkou, můžete dosáhnout velkého daru proměny srdcí a konverze. Modlitbou můžete každý den vzdalovat od sebe a od své vlasti přemnohá nebezpečí a přemnohá zla.

Modrá kniha, 27.10.88



KATECHEZE

Francouzský důstojník, který se posléze stal africkým poustevníkem Ch. de Foucauld říká, že modlit se znamená s láskou myslet na Boha. Modlitba potřebuje dvě křídla: myšlenku a srdce. Na Boha je potřeba myslet jako na živou bytost, ve které všechno žije. A musíme se na něj obracet, protože Ho milujeme. Jaká je naše modlitba? Jsou to jen "zdvižené ruce", co se modlí? Nebo jsou to jen naše rty, které "žebrají", neboť ruce jsou prázdné? Nebo je to jen rozum, který hledá v mračnech pevnou hvězdu? Nejde tu ale spíše o moudrou a dobrou bytost, která se spojuje s Bytostí ještě moudřejší a lepší?

Pane, nauč nás modlit se! Dej nám najít klíč rána, který vložíme do zámku večera. Příčina těžkostí v modlitbě může být skutečnost, že jako děti nás učili modlitby, kterým jsme nerozuměli. Modlili jsme se je jen mechanicky, bez toho, že bychom nad nimi uvažovali. A tak jsme - žel - i zůstali. Nebo nedostatkem modlitby byl obsah. Možná jsme tehdy byli tak nábožní, že jsme v každé růži na oltáři viděli hlavičku anděla… Dnes tam nevidíme ani květy… Je lehké ztratit se ve formulích modlitby.


Chci, abys byl se mnou v modlitbě… Růženec má být chvílí rozhovoru se mnou: ano, mají se mnou mluvit a naslouchat mi, neboť já k nim mluvím něžně jako maminka k dětem…

Modrá kniha, 20.5.74



Rodiče bude hodně stát, aby vedli děti ke správné modlitbě a vychovávali je k modlitbě dobré a osobní. "Budou-li rodiče předcházet příkladem a rodinnou modlitbou, pak děti a vůbec všichni, kdo žijí v rodinném kruhu, naleznou snadněji cestu lidskosti, spásy a svatosti." (II. vatikánský koncil, GS 48) Přirozeně, může to mít i zpětný účinek. Rodiče se mohou učit od dětí. Jedna matka přiznala, že se naučila dobře modlit od dětí. Otec chodíval na noční směnu. Tehdy Tony spával s matkou v otcově posteli. Po společných večerních modlitbách Tony přidal: "A nyní se musím pomodlit sám. Musím říci dobrému Bohu tolik věcí: Drahý nebeský Otče, ochraňuj mi otce, který pracuje pro mě i v noci. Drahý Otče, prosím Tě i za svoji matku, aby si ji pomáhal v práci i starostech. Co se mě týká, dej, abych byl vždy dobrým dítětem, abych poslouchal otce i matku. Odpusť mi, pokud jsem Tě urazil. Prosím Tě, odpusť i otci i matce. Děkuji Ti, Otče, za dnešní den." Mladá matka ještě řekla: "Tak mě děti učí dobře se modlit. Ve svých modlitbách nyní srdečně rozmlouvám s Bohem. Oh, kolik nám dávají děti! Přinášejí nám do domu život, radost, štěstí, klidné srdce a věčnou odměnu. Proto nikdy neřeknu, že děti jsou jen křížem."


Vychovávejte děti ve velkých hodnotách křesťanské víry, ve víře v Boha Otce, v Krista, jeho Syna a ve Svatého Ducha! První školou katechismu je a musí být rodina! Katecheze v rodině předchází, provází a obohacuje každou jinou formu katecheze. Křesťanští rodiče proto nikdy nevynaloží dostatek úsilí, aby se připravili na tuto katechetickou službu svým dětem a aby ji vykonávali s neúnavnou horlivostí. Otec, matka i starší sourozenci mají dětem spolu s příkladem křesťanského života odevzdávat poklad velkých pravd Božího zjevení, které si postupně prohloubí při soustavné farní katechezi, v různých institucích a hnutích. Ale především vy, rodiče, musíte vést svoje děti k modlitbě a zasvěcovat je stále hlouběji do objevování tajemství Boha a do osobního rozhovoru s ním. Tato modlitba, kterou se modlíme v rodině - v domácí Církvi - je pro děti přirozeným úvodem do liturgické modlitby celé Církve. Z povahy křesťanské rodiny vyplývá, že je povolána, aby byla prvním výchovným prostředím dítěte… I proto dnes Církev vzývá Svatého Ducha slovy: "Veni Creator Spiritus!", aby ten, kdo je původcem každého dobra a zdrojem naší svatosti, navštívil vaše srdce a pomohl vám vytvářet domácí Církev, která je plodem svátosti manželství.

Papež Jan Pavel II.


Nutné je vzdělávání se ve vlastní víře, aby Bůh, ke kterému děti vedeme, nebyl Bohem našich představ, ale aby naše představy odpovídaly Bohu skutečnému.
"Musíme velmi seriozně dbát o své vlastní vzdělávání. Proto musíme prvořadou pozornost upřít na pravdu. Nemůžeme zasévat omyly nebo někoho ponechat ve stínu pochybností! Křesťanská víra se stává stále osobnější, náročnější. To je zajisté dobře. Nejdříve však musíme mít, abychom mohli rozdávat. Pamatujme na to, co napsal apoštol Pavel: ‚Opatruj, co ti bylo svěřeno a vyhýbej se světským prázdným řečem a protikladným tvrzením falešné vědy, vždyť někteří, co se k ní hlásí, zbloudili od víry.'" (1 Tim 6,20).

Papež Jan Pavel II.


První školou, kterou chce Bůh pro každého člověka, je rodina. Zde se člověk otevírá dobru i zlu. Život Ježíše, dítěte i mladíka, nám ukazuje jen příklady poslušnosti. Ta je první povinností dětí, malých i velkých. Rodiče mají od dětí požadovat úctu a poslušnost. O strom je potřeba se starat, dokud je ještě mladý. Když někteří rodiče musí ve svém stáří prolévat nad svými dětmi hořké slzy, je to často jejich vlastní vinou, že nenavykli děti poslušnosti a úctě. Zároveň je to pro ně nesmírná zodpovědnost - jít 100% příkladem a věnovat dětem dostatek času. V opačném případě jejich výchovu nahradí "výchova televize, počítačových her, part…"
Ale, žel, je pravda i to, že dnes děti velmi ovlivňuje ulice, televize, tisk… Proto je potřebné, aby se rodiče naučili i zakazovat. A to není lehkou věcí. Rozkazy musí být krátké a jasné a rodiče jednomyslní.
Základ dobře organizované rodiny spočívá na lásce, ale i na pokoře a poslušnosti. Svět nerespektuje žádnou autoritu, protože znehodnotil autoritu rodiny.
Zárodky anarchie a nepořádku jsou zakořeněny již v kritické tendenci moderního myšlení. Dnešní člověk je domýšlivý a plný sebe. Mnohokrát oklamaný se pak stává ke všemu nedůvěřivý. Krize autority je na všech úsecích podstatně krizí důvěry. Tato krize zasáhla i Církev, která však má Boží záruku:
"Kdo Vás poslouchá, mě poslouchá. A kdo odmítá Vás, mě odmítá…" (Lk 10,16)
"Uzel, vzniklý neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie; co zauzlila panna Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou"
. (LG56)
Musíme mít důvěru v Církev, papeže, biskupy, kněze, v jejich službu. Brány pekelné Církev nepřemohou, o to se postará sám Pán.

Ježíš, aby srazil naši pýchu, on - Bůh - se ponížil a stal poslušným. Poslouchal své stvoření. Nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil. Naučil nás pokorně, mlčenlivě a poslušně se připravit na úkoly, které nás čekají v životě. Aby vykoupil lidstvo, stačili mu 3 hodiny. Aby ho poučil, potřeboval 3 roky. Aby světu, který žil v odbojnosti, v pýše a v nevázané volnosti ukázal hodnotu poslušnosti, na to potřeboval 30 let…


Matka církev dobře ví, že tyto (sdělovací) prostředky při správném používání prokazují lidstvu velké služby, neboť velmi přispívají k osvěžení a vzdělání ducha a k šíření i upevňování Božího království. Církev také ví, že jich mohou lidé používat proti záměru božského Stvořitele a k vlastní škodě. Svírá ji mateřská bolest nad škodami, které velmi často vzešly lidské společnosti z jejich zneužívání… …Zvláštní povinnosti mají všichni příjemci, tj. čtenáři, diváci a posluchači, kteří podle osobního a svobodného výběru přijímají to, co tyto prostředky poskytují. Správný výběr znamená požadavek, aby plně přáli všemu, co je hodnotné z hlediska mravnosti, vědění a umění, a aby se vyhýbali všemu, co by jim bylo příčinou duchovní škody nebo příležitostí k ní, co by mohlo jiné špatným příkladem uvést do nebezpečí nebo co by zatlačovalo dobrou produkci a podporovalo špatnou; to se děje často, když se platí podnikatelům, pro které jsou tyto prostředky pouze zdrojem zisku... …Příjemci, zejména mladší, ať dbají, aby si osvojili míru a sebekázeň při užívání těchto prostředků. Mimoto ať se snaží důkladněji porozumět tomu, co vidí, slyší a čtou. Ať o tom hovoří s vychovateli a odborníky a naučí se správně hodnotit. Rodiče ať pamatují na to, že je jejich povinností pečlivě bdít nad tím, aby představení, tiskoviny a podobné věci, které jsou proti víře nebo mravnosti, neměly přístup do jejich domácnosti a aby se k nim jejich děti nedostaly ani jinde...

II. vatikánský koncil, Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích


OTCOVÉ A MATKY, POKUD CHCETE DÁT SVÝM DĚTEM DOBRÝ PŘÍKLAD, SHROMÁŽDĚTE PO DENNÍ PRÁCI SVOJI RODINU PŘED OBRAZEM NEBESKÉ MATKY A MODLETE SE RŮŽENEC!

Papež Pius XI.


Manželé oslavovali zlatou svatbu. Při Mši svaté kněz řekl:
"Povím jen pár slov, neboť před sebou máme kázání živé, které trvá již 50 let a je napsáno ve 12ti živých svazcích. Kdyby naši oslavenci napsali 12 hloupých románů, byli by jich plné noviny. Když však dali "jen" život 12-ti dětem a vychovali je a udělali z nich počestné členy společnosti a Církve, nikdo o nich nehovoří. Kdyby byli spáchali atentát na nějakého presidenta, celý svět by o nich hovořil a teroristi by rozhýbali půlku světa, aby jim vynutili amnestii. Ale 12 životů je pro svět velmi málo. A tak je lepší o tom mlčet. To se skutečně nedá pochopit."

KAŽDÁ RODINA OBJEVUJE A NALÉZÁ V SOBĚ NEPŘESLECHNUTELNOU VÝZVU, KTERÁ JE SOUČASNĚ JEJÍ DŮSTOJNOSTÍ A JEJÍ ODPOVĚDNOSTÍ: RODINO, "STAŇ SE" TÍM, ČÍM "JSI"!

Jan Pavel II. Familiaris consortio 17


MODLITBA K OBNOVENÍ MANŽELSKÉHO SLIBU
Pane Ježíši Kriste, ve svátosti manželství jsme se jeden druhému darovali. Ty jsi v této svátosti jako Třetí přítomen ve spojení s námi. V letech našeho manželství jsi nás učil a stále hlouběji uváděl,abychom se navzájem ctili, milovali a byli pospolu. Lásku, kterou si navzájem můžeme darovat, přijímáme s vděčností jako živoucí znamení Tvé lásky. Obdaroval jsi nás dětmi. Ty jsou výrazem naší lásky a tvé životodárné přítomnosti. Děkujeme ti, že můžeme žít pro ně a uvádět je do života. Ty jsi nás učil, abychom jeden druhého nesli a snášeli. Ty jsi nám pomáhal, abychom si navzájem odpouštěli, když jsme pochybili a způsobili si bolest. Děkujeme ti za dar odpuštění v manželství. Zvláště ve dnech utrpení, starostí a úzkosti jsme zažili, že jsme si v tvé síle navzájem pomocí a oporou. Jsme ti spolu také vděčni za zkušenost věrnosti, že se můžeme spolu radovat z naší společné cesty. Vidíme se dnes novýma očima. Naše obnovené ANO má větší jasnost a hloubku, protože jsme se mohli lépe poznat. Tak se navzájem znovu přijímáme jako tvůj dar. Pane, požehnej znovu našemu manželství. Dej nám svou milost pro všechny dobré i těžké hodiny. Učiň z nás požehnání pro naše děti a pro lidi, se kterými se setkáme. Učiň z nás apoštoly pro jiné manželské páry a uzdravuj skrze nás manželství a rodiny dnešní doby. Maria, Matko krásného milování a Královno rodin, tobě svěřujeme znovu náš svazek lásky. Zůstávej nám nablízku v naší domácí svatyni a učiň, ať je naše láska každý den budoucnost.

Tři kněží na Titanicu.

V noci ze 14. na 15. dubna 1912 se o půl třetí po půlnoci uprostřed Atlantického oceánu potopila největší loď, jakou lidstvo do té doby postavilo: Titanic. V mrznoucí vodě zahynulo více než 1500 cestujících, pro nedostatek záchranných člunů uniklo jisté smrti jen okolo 700 osob. Je známo, že na bocích lodi byly napsány rouhavé nápisy a často je slýchán názor, že katastrofa byla Božím trestem za toto rouhání a lidskou pýchu. Články mívají název typu: Zápas člověka s Bohem.

Bůh není malicherný a když zasahuje, vždy má v zájmu mnohem vyšší cíle, než se lidem na první pohled zdá! I příklad Titaniku je velmi poučný. Ale nesmí vzniknout omyl, že Bůh je hrozný a přísný, ale naopak i tato situace je ve skutečnosti velkým milosrdenstvím. Mnoho lidí plavících se na Titaniku bylo možná v nebezpečí ztráty věčného života. V situaci, která nastala, si uvědomili skutečné hodnoty a byli zachráněni pro věčnost. Z tohoto pohledu pak není Titanik jen hrozivým varováním, ale ukázkou milosrdného jednání Boha, který životní situace řeší z pohledu věčnosti a lidé sami jej donutí k "razantnímu zákroku", když jsou před tím hluší k jeho volání.

Mnoho Božích zásahů se jeví jen jako trest, ale ve skutečnosti je každý trest zde na zemi milosrdenstvím. "K trestání mám věčnost," řekl Ježíš sestře Faustyně. I v těch situacích, co se jeví jako Boží trest, posílá nám Bůh své milosrdenství. Co se dělo mezi cestujícími v bezprostředním nebezpečí smrti?

V závěrečných scénách slavného Cameronova filmu Titanic se nakrátko objevuje kněz v černém rouchu s kolárkem, který topícím se pasažérům předčítá žalmy a předmodlívá se růženec. Jde o režijní trik na emotivní vystupňování závěrečných scén, nebo vychází ze skutečnosti? A byli vůbec na Titaniku kněží? Pokud ano, co dělali a jak se zachovali v tu osudnou noc? Díky přesné evidenci cestujících a rezervaci lístků víme, že mezi cestujícími byli i 3 katoličtí kněží.
Nejstarší 41-letý konvertita se jmenoval Thomas Byles a byl farářem v malé vesnici v Essexe. Do Ameriky plul oddat svého bratra Williama. Pro Titanic se rozhodl na poslední chvíli. S lístkem číslo 244 310 za 13 liber se ubytoval v kajutě druhé třídy. Vezl i přenosný oltář, pro který u kapitána Titanicu Smitha rezervoval místo v hale druhé třídy. Zde celebroval Mši svatou i v den před osudnou nocí - v neděli 14.dubna ráno. V homilii, přednesené anglicky a francouzsky, mluvil o nutnosti "mít v případě duchovního ztroskotání po ruce záchranný člun duchovní útěchy."

Když gigantický parník narazil do ledovce, otec Byles se právě modlil breviář, procházejíc se po horní palubě. Následující kritické chvíle otestovali jeho osobnostní a kněžské kvality, naplno odhalili jeho danosti skutečného duchovního vůdce. První, co vykonal hned po upokojení cestujících 3. třídy, bylo vysluhování svátosti smíření. Přibližně stovce kajícníků udělil rozhřešení (pozn. red.: patrně šlo o generální absoluci v nouzové situaci), potom cestující usměrnil na nejhořejší, tzv. člunovou palubu a pomáhal jim zaujmout místa v záchranných člunech. Mnozí tušili, že své blízké, co zůstávají na palubě, už neuvidí a že celý jejich majetek, který s takovou nadějí převáželi do Nového světa, skončí nenávratně na dně oceánu. V situaci vypjatých emocí se otec Byles snažil všem podat pomocnou ruku. Jeho počínání se vrylo do paměti zachráněné Berthe Moranovej: "Pomáhal ženám a dětem, šeptajíc jim slova povzbuzení."

"Upokojte se, dobří lidé," vzpomíná na Bylesovy slova i Helen Mary Mocklarová: "a potom zdviženou rukou všechny požehnával. Hluboce na ně zapůsobila absolutní sebekontrola tohoto kněze." Námořníci otci Thomasovi vícekrát nabídli místo ve člunu, ale on pokaždé odmítl. Zůstal s těmi, co se do člunů nevešli, aby se s nimi modlil růženec. "Jednohlasná modlitba všech bez rozdílu vyznání," vzpomíná dále pani Mocklerová: "a nato hlasitá a horlivá odpověď ,Svatá Maria...'. Jeden námořník upozornil kněze na hrozící nebezpečí a vyzval ho nastoupit do člunu, ale otec Byles odmítl."

Záchranný člun odrazil od proděravělého Titanicu a Mary Mocklarová z dálky slyšela už jen zřetelný hlas předmodlívajícího se kněze a hlasitou odpověď ztroskotanců: "Modlitba začala slábnout, potom jsem slyšela už jen melodii Blíž k tobě, Bože můj a zoufalý křik lidí..."
Tělo otce Bylese nikdy nenašli, ale v paměti zachráněných navždy přežil. Papež Pius X. ho nazval mučedníkem Církve a jeho bratru poslal zvláštní svatební požehnání. Když se o Bylesově smrti dozvěděl biskup Cooreman, Bylesův generální vikář, kondoloval Williamovi Bylesovi slovy: "Dostal jsem úmrtní oznámení o smrti Vašeho ctihodného bratra a modlil se za něj. Ale popravdě řečeno, víc cítím potřebu prosit, aby se modlil on za mě, aby se na jeho přímluvu upevnila má služba tak, jak ji vykonával on. Vždyť zemřel jako mučedník lásky, v dokonalém úkonu Boží lásky v blízkosti Boha: 'Nikdo nemá větší lásku než ten, který položí život za své přátele.' Tedy, jak by mohla jeho duše nejít přímo do nebe?…"

V hrdinském postoji uprostřed masové agonie nebyl Thomas Byles sám. Hned po nástupu na Titanic stihl napsat a odeslat zprávu o prvních dojmech z cesty, kde kromě jiného píše: "Mezi cestujícími ve druhé třídě jsem našel další dva kněze, jednoho benediktýna z Bavorska a jednoho diecézního kněze z Litvy."
Benediktýnem z Bavorska byl Bylesův vrstevník páter Joseph Peruschitz z kláštera v Scheyerne. Na rozdíl od otce Thomase cestoval do americké Minnesoty převzít vedení benediktýnského gymnázia. Jak se zdá, mezi ním a Bylesem se zrodilo přátelství. Pasažér Lawrence Beesely je viděl německy konverzovat v čítárně, zkoumat verše z Písma a celebrovat Mše. Během nich Bylesovy anglicko-francouzské promluvy doplňovat Peruschitz německými a maďarskými homiliemi.

Po katastrofické srážce s ledovcem nabízel i on zoufalým pasažérům duchovní útěchu. Svědkové říkají, že chodil se zdviženým křížem od kajuty ke kajutě, aby požehnal cestující, kteří tváří v tvář smrti na kolenou plakali, úpěnlivě prosili a modlili se. "Když zděšení vrcholilo," napsal později katolický magazín America: "Všichni katolíci na palubě se s hlubokou vroucností dožadovali kněžských služeb. Tyto lidi na prahu neodvratné smrti oba kněží vyzvali, aby upřímně litovali své hříchy a připravili se na setkání před Boží tváří. potom se předmodlívali růženec a ostatní odpovídali. Hlasitá modlitba některé cestující natolik podráždila, že se modlícím vysmívali a posměšně okolo nich tancovali. Oba kněží však byli plně zaujati neustálým udělováním všeobecného rozhřešení v bezprostředním nebezpečí smrti. Ty, co nastupovali do záchranných člunů, utěšovali povzbuzujícími slovy. Když některé ženy odmítli oddělit se od svých manželů a upřednostnili zemřít s nimi, jedno z míst nabídli otci Josephovi, ale on samozřejmě odmítl."

Tělo pátera Peruschitza nenávratně pohltil oceán. Jeho počínání dodnes připomíná pamětní plaketa v scheyernskom klášteře: "Ať v pokoji odpočívají ostatky Josepha Peruschitza, který zbožně obětoval svůj život."
V dopise Thomasa Bylesa je řeč i o knězi z Litvy. Šlo o 27-letého Juozasa Montvilu, který byl po vysvěcení v březnu roku 1908 ustanoven za kaplana ve městě Lipskas. Když se tam tajně ujal carem pronásledovaných řeckokatolíků, byl zatčen a zbaven duchovní služby. Rozhodl se emigrovat - pravděpodobně k sestře žijící v litevské čtvrti Brooklynu. Na Titanic nastoupil v Southamptonu a podle Ellen Toomerové i on denně sloužil Mši se spolubratry Bylesom a Peruschitzom. Podle různých svědectví "mladý litevský kněz Juozas Montvila odmítl nabízené místo v jednom záchranných člunů, aby pokračoval ve výkonu kněžských povinností, vysluhujíc útěchu svým spolucestujícím." Montvilu v Litvě dodnes pokládají za národního hrdinu srovnatelného s Maxmiliánem Kolbem. Uvažuje se o zahájení kanonizačního procesu.

O půl třetí v noci ze 14. na 15. dubna 1912 se největší zaoceánský parník na světě přelomil a definitivně klesl ku dnu. V ledové vodě se topilo víc než 1 500 lidí. Uprostřed úděsných výkřiků zněla píseň: "Blíž k tobě, Bože můj" a růžencová modlitba katolíků, protestantů, židů… soustředěných okolo kněží v tom neopravdovějším ekumenickém "setkání". Právě oni heroickým nasazením mnohým pomohli dostat se blíž k Bohu.

Podle Josefa Haľka, Encyklopedie Titanicu


Papež Jan Pavel II. oznámil, že vydá papežský dokument k opětovnému oživení modlitby svatého růžence vzhledem k ohrožení míru ve světě. U modlitby Anděl Páně v Castel Gandolfe papež v neděli 29.7. řekl, že připravuje dokument, který má přispět k tomu, aby se znovu objevila krása a hloubka této modlitby. S tímto oznámením spojil i výzvu, aby se lidé modlili za mír ve světě. Zdůraznil, že současná mezinárodní situace je plná dramatického napětí. Naléhavými slovy v promluvě opět vyzýval k míru a dialogu ve Svaté zemi. V týrané zemi Ježíše je až hmatatelné, že snahy politiků nemají žádné účinky a kompetentní představitelé nejsou ve stavu hledat nové cesty k opětnému zahájení diaogu.

Jan Pavel II.


Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.' (Sk1,14) Růženec je modlitbou, která líčí Marii v jejím spojení s Kristem a jeho vykupitelským posláním. Zároveň je to modlitba k Marii, k naší nejlepší přímluvkyni u jejího Syna. Konečně je růženec modlitbou, v níž hovoříme s Marií zvláštním způsobem, tak jako se apoštolové společně s ní modlili ve večeřadle, když se připravovali na seslání Ducha svatého.

Jan Pavel II., Slovo na každý den.


Bůh je láska a pramen lásky. Jan Evangelista říká: ‚Láska je z Boha' a 'Bůh je láska'. Stvořitel nám vtiskl i tuto známku. 'Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem'. Jestliže se tedy toto neděje, je celý obraz znetvořen.

Sv. Řehoř Nysský


Maria, Ty jsi dokonalým vzorem Církve ve víře, lásce a dokonalém spojení s Kristem. Nauč nás prožívat vztahy tak, abychom dokázaly světu zobrazovat pravdu, že Bůh je sám v sobě láska.Maria, snoubenko Ducha svatého, prosíme, pomáhej nám upevňovat a prohlubovat manželskou lásku, abychom se stali navzájem "upřímným darem", jeden pro druhého a cítili odpovědnost, pramenící z daru.Maria, Matko Boží, pomáhej ženám a mužům plně chápat zodpovědnost nad mateřstvím ženy, které má vždy vztah ke smlouvě, kterou Bůh uzavřel s lidským pokolením ve Tvém mateřství.Maria - Matko Církve, pomáhej rodičům, aby své děti modlitbou, katechezí v rodině a vedením ke svátostem je prostřednictvím Církev rodili i k životu věčnému.

Zodpovědný redaktor: P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP