Mariina doba
Číslo 4/2002

Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme. .... Sv. Tomáš z Vilanovy

Duchovní Betlém

Kromě Církve, kterou Kristus prodlužuje svoje vtělení v tajemném těle, se musí něco říci i o úloze, kterou v tomto novém těle sehrála jeho Nejsvětější matka. Její důležitost je tak velká, že si zasluhuje zvláštní úvahu. Matný náznak úlohy, kterou sehrává Maria při obnovení lidského pokolení, můžeme najít v úloze, kterou sehrála Eva při pádu.

Svaté písmo nám říká, že Kristus je druhým Adamem, který poslušností na dřevě kříže odčinil neposlušnost prvního Adama u stromu poznání dobra a zla. Když je Kristus duchovním protikladem Adama a novou hlavou lidského pokolení, potom Maria, matka těch, kteří žijí v Kristu, je protikladem Evy, matky těch, kteří zemřeli v Adamovi. Je to opravdu vhodné přirovnání, neboť když žena sehrála tak důležitou úlohu při pádu lidského pokolení, je správné, aby její úloha nebyla o nic menší při jeho vykoupení.

Slovem - Maria je Matka Kristova tajemného těla - Církve. Abychom pochopili, jaká je to doslovná a skutečná pravda, přemýšlejme na chvíli o prvotní skutečnosti, že Maria je Kristova Matka. On, který byl od věčnosti zrozený z Otce, rodí se z Nejsvětější Matky bez muže, ale zastíněné Duchem Svatým. Její život je od této chvíle neoddělitelně spojen s Jeho životem. Svaté písmo ji nikdy bez něho nevzpomíná. Je se svým božským Synem na útěku do Egypta, je s ním v chrámě, když se modlí dokonalou modlitbu k nebeskému Otci, je s ním v době jeho práce a let poslušnosti v chudém nazaretském domě. Je s ním při jeho kázání a stojí pod křížem, když umírá, aby vykoupil svět. Tak nádherná zbožnost ji dělá nejpůvabnější ze všech krásných matek světa, vzorem mateřství a prototypem mateřského citu.

Ale tím se nedozvídáme celou pravdu o Marii. Byla víc než matkou fyzického Krista. Kdyby její božský Syn byl jen člověkem, její mateřství by bylo jen tělesné. Ale připomeňme si, že její Syn je Božím Synem, jako i Synem člověka. Připomeňme si, že po dobu svého pozemského života slíbil, že přijme nové tělo po svém nanebevstoupení, tělo vytvořené z nespočetných věřících, kteří v Něj uvěřili a skrze toto tělo bude protékat jeho život, pravda a láska tak, jako vinná míza teče svými ratolestmi. Když vystoupil do nebe, nebylo už možné, aby jeho fyzické tělo rostlo a rozvíjelo se, neboť mělo plody slávy. Ale jiné tělo, které přijal na letnice, které je jeho Církví, bude moci růst jako hořčičné semeno a svatý Pavel, stavíce na této myšlence, hovoří o něm jako "o růstu v Bohu." To znamená, že kromě fyzického těla, jehož život začal v Betlémě a skončil Nanebevstoupením, je i mystický Kristus, který "vznikl" na Letnice a potrvá po celou věčnost.

Jak plnost v Kristu nezahrnuje jen jeho historický život v Galileji, ale i jeho mystický život v Církvi, proč by potom Maria nebyla nejen matkou fyzického Krista, ale i Matkou plnosti v Kristu - Matkou Církve? Matka Ježíše Krista je proto naší matkou, jinak by celý Kristus nebyl úplně synem Marie. Byla by jeho matkou ve fyzickém smyslu, ale nebyla by jeho matkou v mystickém smyslu. Byla by matkou Hlavy, ale nebyla by matkou těla. Není možné, aby slunce, které svítí na vinici a dává mu sílu, nedávalo sílu i ratolestem, proto je pravda, že ta, která je Matkou (Vinice), přirozeného Krista, je též matkou ratolestí, tedy Církve. Jako je tajemné tělo doplněním a plností přirozeného Kristova těla, tak i božské mateřství Hlavy by se mělo doplnit a mít svoji plnost v Matce tajemného těla. Když souhlasila se spoluprací na vtělení, měla by též spolupracovat na prodloužení vtělení: Církve.


Jan Pavel II. ve své encyklice (RM 44) připomíná slova koncilu, když zdůrazňuje, že Maria není v tajemství Církve přítomna jen jako pasivní vzor, ale "Tajemstvím Církve je totiž 'rození k novému nesmrtelnému životu' - neboli mateřství v Duchu svatém. A zde je Maria nejen vzor a živý obraz Církve, nýbrž je něco mnohem víc. Neboť 's mateřskou láskou spolupracuje při zrození a vychovávání' synů a dcer matky Církve."

Zda by nám z toho, co přijímáme od našeho Spasitele, něco nechybělo, kdyby nám nedal i svoji matku? Pomysleme na všechna nebeská požehnání, které nám dal, a potom si položme otázku, proč by nám neměl dát za matku ženu, kterou si vybral ze všech žen země jako Neposkvrněnou bránu těla, skrze kterou k nám přišel v našem těle a k našemu obrazu ve všem kromě hříchu. Kdyby nám nedal svoji matku, nebyl by dokonalým Milujícím, který dává všechno. Zda bychom bez matky nebyli sirotci? Jakmile vyprázdnil své štědré srdce tím, že nám dal svého Otce, svůj život, svého Ducha, proč by nám potom jeho ruka nedala svoji matku?

Povolal nás, abychom byli jeho bratry a sestrami, adoptovanými syny a dcerami nebeského Otce. Když však má matku, neměli bychom my, kteří jsme jeho bratry a sestrami, mít tu stejnou matku? Milost je dokonalou přirozeností, a jak v přirozeném řádu přijímáme přirozený život skrze ženu, proč bychom neměli tak přijmout i nadpřirozený život? Když nám dal svoji matku, potom jsou pravdivá jeho slova: "Vše, co je moje, je vaše a vy jste moji." Udělal všechno, co bychom očekávali, že přináleží jeho božské Lásce. Všimněme si, jak Svaté písmo nejprve implicitně a potom explicitně odhaluje, jak je Maria matkou Církve. Vzpomeňme si, že svatý Lukáš při vyprávění o Pánově narození, hovoří, že Maria porodila svého "prvorozeného". Určití kritici tvrdili, že to znamená, že Panna Maria měla podle těla i jiné děti, úplně ignorujíce skutečnost, že Písmo jasně hovoří, že byla pannou. Výraz "prvorozený" může opravdu znamenat, že Maria mohla mít další děti, ale ne podle těla, jen podle Ducha.

Naznačuje, že měla mít duchovní potomstvo, které bude tvořit tajemné tělo jejího božského Syna, tak jako se Eva nazývá "matkou všech žijících" k označení, že je matkou lidstva v přirozeném řádu. Sára, která dala Abrahámovi, otci věřících, jen jednoho syna, nazývá se Matkou Izraele. Ve výrazu "prvorozený" je tedy jasný náznak, že ta, která tělesně porodila Hlavu Církve, měla též duchovně porodit její členy. Když hlava a tělo jsou neoddělitelné, je tedy pravda, že když Maria nosila v lůně Krista, nosila vlastně celé tajemné tělo. Matka, která nese vinici, nese i ratolesti. Deset dní po nanebevstoupení Pána vidíme, jak apoštolové setrvávají jednomyslně na modlitbách s Marií, Ježíšovou Matkou, očekávajíc seslání Ducha Svatého. Duch na ni sestoupil v Nazaretě, aby ji udělal Matkou Ježíše, nyní sestupuje na apoštoly, aby z nich udělal nové tajemné tělo a Marii Matkou tohoto těla. Panna v těle, porodila svého prvorozeného, Krista, panna čistotou víry rodí další děti, Církev - a v obou případech je to Duch Svatý, který ji činí plodnou.

Takový byl důvod, proč Bůh ponechal na zemi Nejsvětější matku jistý čas po nanebevstoupení Syna. Když byla povolaná ke vznešené úloze být Kristovou Matkou v jeho vykupitelském díle, bylo její povinností nejen vychovat Hlavu Církve v Betlémě, ale i jeho tělo v Jeruzalémě. Tajemné tělo na Letnice stejně jako fyzické tělo v Betlémě bylo malé, jemné a křehké, podobně jako cokoliv nově narozené. Její členové byli v malém počtu, její orgány se teprve formovali a i když zde již byl život, měl ještě růst a sílit v moudrosti a milosti. Ale tento růst a rozvoj se nemohl obejít bez hrozby nenávisti a pronásledování, neboť povstanou noví herodesovci, aby napadli Církev, tak jako král Herodes napadl její Hlavu. Bylo tedy nevyhnutelné, aby zde byla Matka mystického Krista, která by mu věnovala laskavou starostlivost tak, jako se třicet tři let předtím starala o malého Krista. Každé dítě potřebuje matčinu starostlivost - dokonce i mladá Církev.

Tajemství Ježíše se nezačalo bez ní, bez ní se ani nedokončí. Náš Pán dodržel svůj slib. Nezanechal nás sirotky. Nejenže bylo správné, aby byla Maria přítomná jako matka při zrodu tajemného Krista, bylo též správné, aby byla přítomná jako Královna apoštolů v ten slavnostní den, když Církev začala hlásat evangelium celému světu. Od samého začátku byla apoštolem svého Syna par excellence. Ona první představila Ježíše jeho předchůdci Janu Křtiteli při návštěvě u Alžběty, ona první představila Ježíše židům v osobách pastýřů a pohanům v osobách mudrců. Bylo tedy v souladu s jejím povoláním, aby byla s apoštoly na Letnice, aby světu představila tajemného Krista, tak jako představila fyzického Krista pastýřům a mudrcům.

Porodila toho, kdo přišel vrhnout oheň na zem a přál si, aby se už rozhořel. Její úloha by nebyla úplná, kdyby nebyla ve středu ohnivých jazyků, které Duch jejího Syna seslal na apoštoly, aby je zapálil pro své poselství až do skončení světa. Letnice byly Mariiným duchovním Betlémem, jejím novým zjevením, při kterém jako matka, která stojí u kolébky tajemného Krista, opět ho představuje jiným pastýřům a jiným mudrcům. Když v Boží prozřetelnosti Církev vyrostla a začala svůj "veřejný život", tak jako její Syn začal svůj veřejný život, když zanechal mateřský dům v Nazaretě, i Maria byla povolaná domů pro svoji odměnu. Její Syn měl své Ukřižování a Vzkříšení a potom své Nanebevstoupení. Maria měla své ukřižování, když jí meč bolesti pronikl na Kalvárii srdce. Ale nyní měla mít protějšek jeho Nanebevstoupení - a to bylo její Nanebevzetí. V tomto stavu slávy, o který usilujeme, Kristus, Hlava tajemného těla, žije, aby za nás orodoval u nebeského Otce. Spojená s ním ve slávě tak, jako s ním byla spojená v čase jeho pozemské pouti, je jeho Matkou, Královnou apoštolů a svatých.

Neoddělitelně spojeni u Kříže, kde se naplnily studny vykoupení, jsou nyní neoddělitelně spojeni v nebi, když se ty stejné zásluhy vylévají na všechny, kteří věří v něho jako Bratra, v Marii jako Matku a v Boha jako Otce. Není možné přiměřeně milovat Krista bez toho, abychom nemilovali i Matku, kterou nám dal. Ti, kteří ji začínají ignorovat, co nevidět začnou ignorovat i Jeho - neboť ti dva jsou neoddělitelní ve velkém dramatu vykoupení (i když každý jiným způsobem). Neboli Církev ode dne Letnic je velmi horlivá při obraně její cti a čistoty, chválíce ji za to, že dala světu Spasitele. Všechna požehnání, všechny milosti, všechny nebeské dary pochází od Krista a sestupují na tělo Církve skrze Marii. Když se víno vašeho života zmenšuje a vaše víra je slabá, když vaše láska chladne, běžte k té, která na svatbě v Káně prosila svého Syna, aby doplnil víno radosti.

Když se celé vaše tělo chvěje pod údery pokušitele, zaleťte pod ochranu jejího Neposkvrněné Srdce, jehož pata zničí hlavu hada. Když smrt položí svoji studenou ruku na ty, které milujete, a zdá se, že vaše srdce je rozpolcené ve dvojí, vystupte na Kalvárii, abyste načerpali útěchu u matky bolesti, která je též zdrojem naší radosti. Když hřích ničí vaši duši i srdce a jste unavení bez Boha, utíkejte se tehdy k Marii, Útočišti hříšníků, neboť ona, která je bez hříchu, ví, co je hřích. Když vás sladké pobízení Ducha Svatého odvolávají od prchavých cetek pozemských radostí k svatosti, potom se k ní modlete, abyste mohli následovat její slova lásky k Božímu Synovi: "Udělejte všechno, co vám řekne!" (Jn 2,5) Nikdy nebylo slýcháno, aby někdo, kdo se utíkal pod její ochranu anebo žádal o její pomoc, zůstal bez pomoci. Je naší zastánkyní před Bohem. Dokud nepřijde věčnost, vy, co žijete v naději na věčné spojení s dcerou Otce, matkou Syna, nevěstou Ducha Svatého, modlete se z hloubky srdce tuto modlitbu, modlitbu Mariiných dětí, a řekněte jí:

"Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého Ježíš. Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen."

Podle arcibiskupa Fultona Sheena.

Naslouchejte mi znovu s čistotou dětí. Věřte mi znovu s prostotou chudých. Následujte mne znovu s oddaností synů. Obětujte mi vonné květy své lásky. Milujte více. Milujte intenzivněji. Buďte všem příkladem, uplatňujíce životem nové přikázání mého syna Ježíše: 'Milujte se, jako jsem Já miloval vás.' Nesuďte, nekritizujte, nezatracujte. Buďte ke všem dobří, ohleduplní a milosrdní. Buďte rosou mé mateřské něžnosti, sestupující na poušť egoismu a nenávisti, vyprahlosti a nedostatku lásky.

Modrá kniha, 1.5.88


Blahoslavenství

Jsou dva vrchy, které jsou navzájem propojeny jako dvě dějství dramatu: Hora blahoslavenství a Kalvárie. Ten, který vystoupil na první vrch kázat blahoslavenství, musel nevyhnutelně vystoupat i na druhý vrch, aby životem dokázal to, co ohlašoval. Často se říká, že řeč na vrchu blahoslavenství představuje "podstatu křesťanství". Avšak řeč na vrchu blahoslavenství není možné oddělit od Pánova ukřižování, jako není možné od sebe oddělit den a noc.

V blahoslavenství jsou vyjádřeny Boží nároky, očekávání a Boží odměny, ale i naše sklony a slabosti a naše evangelijní cíle. Bůh - ve své podstatě plný pokoje - očekává, že i my budeme vytvářet a šířit pokoj. Pokud ano - budou nás nazývat Božími syny. Ale naše sklony! A naše slabosti! K jakému rozvratu nás často vedou! Jak dokážeme být nejednotní, žárliví a jaký nepokoj tím vyvoláváme… A přece - šířit pokoj je náš evangelijní cíl. Blahoslavenství - to je první konfrontace s živým Bohem. Zjevuje nám jimi sebe a zjevuje nás, jací jsme. Blahoslavenství zjevují Boží dobrotivost a přání, ze kterých vyvěrá pokoj. Vystihují však i naše nitro, naše špatné vlastnosti - mít, vlastnit, být sebevědomí, nikomu nic nedarovat, vracet údery, nevšímat si bídy druhých. To jsme my v denním životě.

Blahoslavenství mluví o tom, jak smýšlí a postupuje Bůh. Zapomíná na sebe, daruje se jiným, odpouští i na kříži. Neboť blahoslavenství Ježíš nejen vyhlásil, ale v první řadě sám uskutečňoval. Jsou obrazem jeho života. Blahoslavenství však mluví i o tom, co Bůh čeká od nás. Chce, abychom se učili od Něj, od Jeho Syna. Ukazuje nám svoji podobu a zároveň mluví, jakými by nás chtěl mít. Ukazuje nám svoji cestu a současně nás zve, abychom šli po ní s Ním. Ti, kteří se chtějí vyhnout nárokům blahoslavenství, tvrdí, že Ježíš zde mluvil v duchu své doby, že žil v jiném světě a že jeho slova není možné vztahovat na nás.Ve skutečnosti Ježíš nepatřil výlučně žádné době.

Všichni - i osočovatelé křesťanského poselství - si mohou všimnout, že Ježíš Kristus před svými současníky byl příznivcem důstojnosti a povolání ženy, které odpovídá jejímu postavení. To často vzbuzovalo úžas, překvapení, ba skoro pohoršení: "Divili se, že hovoří se ženou." Vždyť takového něco se protivilo společenskému taktu jeho současníků. "Divili se" dokonce sami Ježíšovi učedníci.

Jan Pavel II., Mulieris dignitatem


Nebyl ohraničen žádnou dobou. To se dá možná tvrdit o některých zakladatelů náboženství, například o Mohamedovi. Ježíš však nepatřil své době více než naší. Kdo je zcela pohlcen svojí dobou, nemůže patřit následujícím epochám. Ježíš však patří všem dobám ve stejné míře. Jeho evangelium nebylo lehčí pro jeho současníky, než je pro nás. V tomto vědomí nadčasovosti mohl Ježíš říci: "Nebe a země pominou, ale má slova nepominou." Když Ježíš říkal: "Bylo řečeno…, ale já vám pravím," odvolával se na to, že až dosud byli lidé na něco navyknutí po staletí, ale on říká něco nové. Přináší ne nová slova, ale nové myšlenky, nové postoje a zjevuje nové skutečnosti. Když Ježíš říká. "Bylo řečeno…," myslí především na staletý Mojžíšův zákon. Ale můžeme do toho zahrnout i jiné učitele i jiné nauky - Budhovy cesty, Konfuciův kodex slušného člověka, Aristotelovo přirozené štěstí, ale i všechny humanitní teorie dneška, které jinými slovy opakují staré poučky.

Ježíš však přináší něco podstatně nové. Nejsou to jen nové požadavky. Není to jen nové břemeno, které by kladl na záda lidstva ve jménu Božím. Je to nový život, který přináší on sám, který on sám prožije, který je on sám, ke kterému nás zve a ke kterému nám dává sílu. Tento nový život je životem podle blahoslavenství. Ježíš sám jimi bude žít. On sám bude prožívat blahoslavenství po celý život až po křížovou cestu a Golgotu, která vyústí ve Vzkříšení. Plnou pravdu blahoslavenství uvidíme až ve světle kříže a vzkříšení. Na Golgotě prožil Ježíš vrcholně to, co ohlašoval na vrcholu blahoslavenství. Zemřel chudý, opuštěný, tichý, trpící, milosrdný, plný pokoje vůči všem. Zemřel pronásledován pro spravedlnost, potupený pro Boží království, které přišel ustanovit. To vše vykonal za nás a za všechny na odpuštění hříchů. Zachránil nás neslýchanou láskou. Šel cestou, kterou nešel nikdo jiný - cestou nové blaženosti, která se stala záchranou světa a vyústila ve slávě vzkříšení. Na kříži a ve velikonočním ránu se zrodilo nové lidstvo. To vše máme mít na mysli, když chceme uvažovat o blahoslavenství.

Dám ti také nový způsob myšlení. Budeš myslet jako Ježíšovo Srdce a mé mateřské Srdce, a tak budeš všechno vidět v Bohu a jako Bůh, v Duchu moudrosti. Dám ti moudrost srdce. Hle, kněží mého Hnutí musejí být všichni takoví. Protože se mi zasvětili, musejí cítit, vidět a myslet jako já, se mnou, protože chci vzít do svého vlastnictví celý jejich život, chci jej přetvořit, chci je učinit obrazem svého Syna Ježíše, prvorozeného z tolika ostatních mých synů. Kéž se nechají ode mne přetvářet jako děti, s takovou důvěrou a s takovou oddaností! Potom jejich prostřednictvím opět zazáří světlo evangelia na tomto světě zahaleném temnotou.

Modrá kniha 20.10.73


Katolík musí žít životem blahoslavenství, aby skrze jeho život mohl do světa vstoupit Kristus. Dovolme tak Kristu, který říká: "Blahoslavení chudí v duchu," vstoupit do světa, který věří v prvenství ekonomiky a topí se v přehnaném sebevědomí a pýše. Dovolme mu vejít do světa, který ohlašuje "evangelium silných", který radí nenávidět nepřátele, který odsuzuje křesťanské ctnosti jako "změkčilé", a ať řekne tomuto světu: "Blahoslavení trpěliví." Dovolme mu přijít do našeho světa, který zesměšňuje myšlenku hříchu jako morbidnost a nápravu minulých vin považuje za komplex viny a ať káže: "Blahoslavení plačící" nad svými hříchy. Dovolme mu přijít do světa, který zavrhuje Absolutní pravdu, který říká, že dobro a zlo je jen otázkou úhlu pohledu, že musíme být tolerantní ve věci ctnosti a neřesti, a nechť řekne: "Blahoslavení ti, kteří jsou hladoví a žízniví po spravedlnosti", tedy po Absolutnu, po Pravdě, kterou "Já Jsem". Ať přijde do světa, který říká: Vše v porovnání se mnou je ničím, jen mé já něco znamená, moje vůle je nejvyšším zákonem. Dobré je jen to, co jsem za dobré uznal já. "Zapomeň na ostatní a mysli jen na sebe!" - Ať tito lidé poznají pravdu: "Blahoslavení milosrdní."

Dovolme mu vstoupit do světa, který se pokouší interpretovat člověka v pojmech sexuality, který považuje čistotu za chlad, cudnost za sexuální frustraci, sebeovládání za abnormalitu a jednotu manželství až do smrti za nudu. Do světa, který tvrdí, že manželství trvá jen pokud pracují hormony a že člověk může rozvázat co Bůh spojil. Aby svět slyšel: "Blahoslavení čistí…" Dovolme mu přijít do světa, který věří, že člověk se musí uchylovat ke kličkování a dvojakosti, aby zvítězil nad světem, nesouc přitom holubice míru nakrmené bombami a řekne: "Blahoslavení ti, kteří šíří pokoj" anebo: "Blahoslavení ti, kteří vykořeňují hřích, aby mohl nastat pokoj." Dovolme mu vejít do světa, který tvrdí, že pro užitek a popularitu by člověk neměl šetřit lichotkami a ovlivňováním lidí a řekne jim: "Blahoslavení jste, když vás budou nenávidět, pronásledovat a potupovat."

Pro blahoslavenství si Pán vybírá osm bezobsažných sloganů světa: "jistota", "pomsta", "smích" (nezřízená sobecká zábava), "popularita", "odplata", "sex", "ozbrojená moc" a "pohodlí" a staví je na hlavu. Odmítá všechna falešná "blahoslavenství", ve kterých štěstí závisí od seberealizace, nevázanosti, pohodlí nebo od hesla: "Jez, pij, vesel se, neboť zítra zemřeš," protože přináší vnitřní chaos, neštěstí, falešné naděje, úzkost a nepokoj.

Blahoslavenství není možné brát osamoceně. Blahoslavenství nejsou ideály, ale tvrdá fakta a skutečnost, kterou není možné oddělit od kříže na Kalvárii. Kristus nás učí ukřižovat sám sebe: Milovat ty, co nás nenávidí. "Vyloupnout oko, utnout ruku", abychom se vyhnuli hříchu. Žít čistě ve svém nitru, když se vášně dožadují vnějšího uspokojení. Odpustit těm, kteří by nás nejraději usmrtili. Vítězit dobrem nad zlem. Žehnat těm, co nás proklínají. Nemít plná ústa svobody, dokud v našem srdci chybí spravedlnost, pravda a Boží láska jako podmínka svobody. Žít ve světě a zachovat se neposkvrněnými. Odmítnout někdy i dovolené radosti, abychom ukřižovali svůj egoismus. Toto vše v nás odsuzuje starého člověka.

Moji přemilí synové, dívejte se na svět, ve kterém žijete, mýma očima… Milujte mým vlastním Srdcem všechny tyto ubohé děti, které nyní satan a hřích přivedl na pokraj smrti. Milujte především ty, kteří jsou nejvíce vzdáleni, i ty, kteří popírají Boha, kteří vás odmítají a bojují proti vám, i ty, kteří jsou obětmi neřestí, nenávisti a násilí… Ale i oni byli vykoupeni Ježíšem. I oni jsou mými dětmi. Jsou nejvíce nemocní a proto mne nejvíce potřebují. Právě vy je milujte ve mně a se mnou. Ať je vaše láska čistá a bez výhrad, ať je mou vlastní láskou. I když se vám zdá, že s vámi nesouhlasí, ve skutečnosti tomu tak není. Vaše láska je už silou, která je vytrhuje z moci satanovy. Je světlem, které proráží temnoty, v nichž oni žijí. Je to nejcennější pomoc, kterou jim můžete poskytnout, abyste je přivedli ke spáse. Chci, aby se všechny tyto mé ztracené děti vaším prostřednictvím vrátily do ohrady mé zahrady. Tak dojdou spásy. …potřebuji všechnu vaši lásku, abych vyrvala z rukou mého nepřítele všechny tyto děti, kterých se zmocnil. Teprve až všichni vstoupí do zahrady mého Neposkvrněného Srdce, pochopí lidé, že můj triumf bude jedině triumfem lásky ve světě.

Modrá kniha 24.8.77


Při tradiční pobožnosti na svátek Neposkvrněného početí papež Jan Pavel II. vložil mír ve světě, hlavně ve Svaté zemi, do rukou Panny Marie:

"Modli se, ó Matko, za nás všechny. Modli se za lidstvo, které trpí bídou a nespravedlností, násilím a nenávistí, terorem a válkami. Pomoz nám se svatým růžencem nazírat na tajemství Toho, který je naším pokojem, abychom všichni cítili závazek služby ve prospěch pokoje. Zaměř svůj zrak se zvláštní pozorností na zem, ve které Ježíš uviděl světlo světa, zem, kterou jste společně milovali a která ještě i dnes velmi trpí. Modli se za nás, Matko naděje! Dej nám dny pokoje, bdi nad naší cestou. Dej, abychom plni radosti uviděli v nebi tvého Syna."

Ti, kteří ho slyšeli kázat blahoslavenství, byli pozvání položit se na kříž, odumřít nižšímu řádu a objevit vyšší poslání. Opovrhnout tím, co svět považuje za "svaté" a ctít to, na co svět hledí jako na idealismus. Nebe je štěstí, ale člověk nemůže mít dvě nebe: Jedno náhradní na zemi a jedno skutečné "nahoře". Proto hned k blahoslavenství přidal i čtvero "Běda":

"Ale běda vám, bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo.
Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět.
Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.
Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům."
(Lk 6,24-26)

Čtvero "běda" by bylo jen etickým odsouzením, kdyby Kristus sám nebyl zemřel v jejich úplném protikladu: chudý, opuštěný, hluboce zarmoucený a opovržený. Na vrchu blahoslavenství pobízel lidi, aby se dali ukřižovat na kříži sebezáporu, na Kalvárii sám tento kříž objal.


Podle kardinála Korce a arcib. F. Sheena.



S mým srdcem milujte všechny své bratry, zvláště ty, kteří dnes zbloudili a jsou tak ve velikém nebezpečí, že budou ztraceni navěky. Především milujte ty nejvzdálenější, hříšníky, ateisty, ty, kteří jsou ode všech odmítáni; milujte také pronásledovatele a ukrutníky. Řekněte s láskou: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Za toho, kdo nenávidí, kdo zabíjí, kdo činí násilí, kdo se dopouští zlého, kdo proklíná, kdo dává pohoršení: milujte stále a řekněte: Otče, odpusť! Kolik z těchto bratří naleznete jednou v ráji, přivedené na cestu spásy neodolatelnou silou vaší lásky! Proto jsem vás vyzývala k modlitbě…… S ní můžete vždy znovu obnovit rovnováhu a naplnit bilanci Boží spravedlnosti.

Modrá kniha 28. listopadu 1979


Duc in altum!
Přednáška z večeřadla.

V závěru encykliky "NOVO MILLENNIO INEUNTE" papež Jan Pavel II. píše:

"Vykročme kupředu s důvěrou! Nové tisíciletí se před Církví otevírá jako oceán, na nějž je třeba vyplout s odvahou a zároveň je nutno spoléhat přitom na Kristovu pomoc. Boží Syn, který se z lásky k člověku vtělil, pokračuje i dnes ve svém díle: Musíme mít otevřené oči, abychom to viděli, a především velké srdce, abychom se stali nástroji v jeho rukou. Neslavili jsme Jubilejní rok právě proto, abychom znovu vstoupili do kontaktu s tímto živoucím pramenem naší naděje? Nyní nás milovaný Kristus, na něhož jsme nazírali, vyzývá ještě jednou k tomu, abychom se vydali na cestu: "Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19). Misijní příkaz nás uvádí do třetího tisíciletí a vyzývá nás ke stejnému nadšení, jaké měli první křesťané: Můžeme počítat se silou Ducha svatého, který byl vylit o Letnicích a pobízí nás k tomu, abychom vykročili v síle naděje, která neklame (srov. Řím 5,5). Naše kroky musejí být na počátku nového století hbitější, když budeme procházet cestami tohoto světa… Ať nás na tomto putování provází přesvatá Panna, jíž jsem před několika měsíci společně s mnoha biskupy, kteří dorazili do Říma ze všech končin světa, svěřil třetí tisíciletí. V těchto letech jsem ji mnohokrát představoval a vzýval jako "Hvězdu nové evangelizace". Ukazuji na ni znovu jako na zářící červánky a jako na jistou průvodkyni na našem putování. "Ženo, hle tvoji synové a tvé dcery," opakuji a stávám se jakoby ozvěnou Ježíšova hlasu (srov. Jan 19,26), činím tak ze sebe hlas vyjadřující synovskou lásku, kterou vůči ní chová celá Církev."

Buďme misionáři! K tomu vyzývá papež na mnoha místech, zvláště když vyzývá k Nové evangelizaci! Tuto jeho naléhavou výzvu je třeba brát v dnešní době, kdy víra mnohých zvlažněla, velmi vážně. Neznamená to však, že máme chodit o své vůli od domu k domu a pracovat na svou pěst. Právě naopak. Ve skutečnosti to žádá splnit jen pár podmínek:

1. Žít v posvěcující milosti.
2. Žít podle blahoslavenství.
3. Opravdu a hluboce chtít sloužit Bohu a dát se do Jeho služeb, aby řídil naše kroky.
4. Věnovat čas dvěma základním nutnostem, kde se jedna bez druhé neobejdou:
· modlitbě
· studiu základů naší víry.

Žít v posvěcující milosti.

Milostí se vám stále více sděluje Otec, Syn si vás přizpůsobuje, Duch svatý vás přetváří tím, že působí živé spojení s Nejsvětější Trojicí, které se stává stále silnějším a účinnějším. V duších, které jsou v milosti, má svůj příbytek sama Nejsvětější Trojice.

Modrá kniha,16.7.80


Život v posvěcující milosti, tedy bez jakýchkoliv překážek mezi námi a Bohem, je základním kamenem k tomu, abychom mohli být apoštoly. Když žijeme v posvěcující milosti, (podmínkou je kvalitní pravidelná sv. zpověď a sv. přijímaní jako základní kameny), tak je pravdou naší víry, že "Bůh dává všem spravedlivým dostatečnou milost k zachovávání božských příkazů." (De fide).

Žít podle blahoslavenství.
Katolík musí žít životem blahoslavenství. Nemůže žít v rozporu s tím, co chce hlásat. Rozjímáme-li a přijímáme-li ve svém životě nároky blahoslavenství, vstupuje do světa skrze nás Kristus. Svědčíme tak svým životem.

Opravdu a hluboce chtít sloužit Bohu, dát se do Jeho služeb, aby řídil naše kroky.

Učím vás stále říkat "ano" na to, co od vás žádá Ježíš. Je málo těch, kteří dovedou Ježíšovi říkat "ano", a to i mezi mými přemilými ...!

Modrá kniha, 25.3.79


Také jsme uvedli, že je třeba věnovat čas dvěma základním nutnostem, kde se jedna bez druhé neobejdou:

· modlitbě
· studiu základů naší víry.

modlitbě:


Kristus nás vyzývá, abychom se s prosbami o vyslyšení k Bohu obraceli s vytrvalostí a důvěrou: "Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám" (Mt 7,7). (Pozn. red.: Mnoho lidí zapomíná, že s vytrvalostí musíme prosit i o to, abychom mohli být svému okolí misionáři.) Podstatou této účinnosti modlitby je Otcova dobrota, ale také Kristova přímluva (srov. 1 Jan 2,1) a působení Ducha svatého, který "se za nás přimlouvá" podle Božích plánů (srov. Řím 8,26-27). My totiž "ani nevíme, oč se máme vlastně modlit" (Řím 8,26) a občas nebýváme vyslyšeni, protože "prosíme špatně" (srov. Jak 4,2-3). Modlitba, která z popudu Krista a Ducha svatého vyvěrá z našeho srdce, je podporována Mariinými mateřskými přímluvami. "Modlitba Církve se jakoby opírá o modlitbu Marie"...
Růženec je také cestou hlásání a prohlubování, na níž je Kristovo tajemství znovu a znovu stavěno do různých úrovní křesťanské zkušenosti. Základem růžence je modlitební a kontemplativní postoj, jehož záměrem je formovat křesťany podle Ježíšova srdce. Budou-li v růženci patřičně zhodnoceny všechny pro meditaci tak důležité prvky, stane se tato modlitba, zvláště při společné recitaci ve farnostech a poutních chrámech, vynikající katechetickou příležitostí, kterou musejí pastýři umět uchopit. Také tímto způsobem růžencová Panna pokračuje ve svém díle hlásání Krista. Dějiny růžence ukazují, jakým způsobem byla tato modlitba využívána v těžkých okamžicích Církve, vyvolaných šířícími se herezemi. Dnes stojíme před novými výzvami. Proč bychom dnes neměli s vírou našich předchůdců vzít růženec opět do rukou? Modlitba růžence si zachovává veškerou svoji sílu a zůstává nezanedbatelnou pastorační výbavou každého dobrého hlasatele evangelia.

Jan Pavel II., Rosarium virginis Mariae.


Krom základní roviny, že modlitba je rozhovor s Bohem a vyprošujeme si v ní milost, má růženec také další roviny. Papež zde zmiňuje myšlenku, že růženec je vynikající katechetickou příležitostí. Tato myšlenka je nutná spojit s jinou jeho myšlenkou, či spíše s podmínkou: Budou-li v růženci patřičně zhodnoceny všechny pro meditaci tak důležité prvky. Abychom skutečně byli formováni růžencem, je třeba neustále prohlubovat znalosti o jednotlivých tajemstvích růžence a potom o nich v modlitbě rozjímat a nechat působení Ducha svatého, který "se za nás přimlouvá" podle Božích plánů, abychom dosáhli toho, o čem hovoří blah. H. M. Cormier OP: ".....Nejprve jednoduchost tajemství osloví vaše oči; brzy objevíte jeho smysl; krok za krokem začínáte chápat ducha, který je obsažen v této modlitbě; nakonec skrze živou víru a účinnou milost skutečnost tajemství naplní vaše srdce a odrazí se ve vašich skutcích. Ježíš a Panna Maria žijí ve vás tak, jako žijí v jednotlivých tajemstvích růžence. Jaká jsou tato tajemství? Je to evangelium ukryté v 15-ti desátcích, která nám chtějí ukázat Mariino Srdce. Růženec je pro naše duše lékem, principem života."

Často se ti, kteří považují růženec jen za mechanické odříkávání, vlastně sami usvědčují, že se nedokáží modlit rozjímavě o událostech Nového zákona, ze kterých je růženec sestaven. Neznamená to, že by je modlitba nudila. Bývá to proto, že jejich modlitba - jak se to snadněji stává, když se člověk modlí svými slovy - klade před Boha jejich představy (nemusí to znamenat jen prosby za své věci, ale své představy). Nerozjímají pak o Bohu a jeho věcech, ale o svých představách. I po stránce apoštolátu. Růženec nás vede k tomu, abychom se naučili rozjímat o představách "někoho jiného". Během růžence rozjímáme o celém evangeliu od zvěstování až po Nanebevzetí Panny Marie - tedy eschatologickém cíli člověka. Papež v listě o růženci zdůrazňuje: "Modlete se… rozjímavě…"

Tedy předpokládá to ne bezmyšlenkovitě odříkat Zdrávasy, ale růženec by měl nutit člověka se o jednotlivých tajemství něco dozvědět z knih, co vydala Církev. Neměly by člověku stačit jen jednoduché představy o dané události, ale postupně - krok za krokem - si je stále prohlubovat. A když se postupně dozvídá, co o těchto událostech učí Církev - potom o nich v modlitbě rozjímá - zve Pannu Marii, snoubenku Ducha svatého, aby mu v rozjímání pomáhala a vedla jej do hloubky. A tady narážíme na jeden aspekt večeřadla. Modrá kniha nám rozjímavě ukazuje jednotlivé události Ježíšova a Mariina života a v rozjímání v růženci nás učí přijímat Boží vůli tak, jak ji přijímala Panna Maria. A potom - jak učí bl. Cormier: "…jednotlivá tajemství… se odrazí se ve vašich skutcích." A tak se otevíráme pro službu Bohu. Bůh nás snáze může stavět do jednotlivých životních situací.

Proto papež ve svém listě na několika místech apeluje na správnou modlitbu růžence. Je to modlitba, která nás odvádí od vlastních představ..

V Mariině době byla jednotlivá tajemství růžence rozebírána například v číslech:

Zvěstování: 2/99, 1/00, 2/00
Navštívení: 1/99
Narození v Betlémě: 4/99, 4/01
Obětování: v přípravě
Nalezení v Chrámě: 1/01
Křest v Jordáně: 2/00 Částečně v "Duch svatý v dějinách spásy."
Káně: 3/01
Blahoslavenství: 4/02
Proměnění na hoře: 4/02
Eucharistie: 3/99, 4/99, 4/00, 2/01, 1/02, 2/02, 3/02
Bolestná tajemství: 1/98, 1/00, 2/00, 1/01, 1/02
Zmrtvýchvstání: 2/00
Nanebevstoupení: 2/99
Seslání Ducha svatého: 3/00

Nanebevzetí a Korunování: Články a úvahy týkající se Mariiny úlohy. Např. i v tomto čísle.
A další články lehce se dotýkající tématu nebo popisující související události.

Růženec nás také učí správně vyvážit modlitbu tak, aby se naše prosby nepodobaly jen stylu: "Bože dej mi…", ale také: "Bože zde jsem? Co mám dělat?"
V modlitbě se musíme vyhnou dvěma extrémům:
Prvním je jen stále prosit o své potřeby a druhým, kdy nepoprosíme o nic pro sebe a přestáváme tak spoléhat na Boha jako na Otce a stavíme se tak jako "soběstační". Člověk by potom mohl postupem času zpyšnět, že pouze slouží Bohu a sám vlastně od něj nic nepotřebuje.

Když upřímně a bez pýchy budeme chtít sloužit Bohu - Bůh sám se postará, že na světě budeme šířit Jeho světlo. Panna Maria bude moci skrze nás jednat a mnohdy to ani nepoznáme!

Takovým krásným příkladem je svědectví svaté Edit Steinové, která potvrdila, že prvním impulsem k její konverzi byl moment, kdy měla sraz s přítelkyní v jistém městě před chrámem. Protože přišla brzy, zašla se podívat do chrámu jako na "kulturní památku". Když byla uvnitř, v jednu chvíli přišla nějáká žena, která poklekla a chvíli adorovala. V tu chvíli seslal Pán Editě milost. Ta se při pohledu na adorující ženu zamyslela, že na Eucharistii musí "něco být". A to byl začátek konverze této světice.

Stejnou situaci popisuje rozhovor se sestra Nirmalou - generální představenou Misionářek lásky Matky Terezy, tedy nástupkyní Matky Terezy. Její nepálští rodiče byli oddaní hindové z nejvyšší kasty Brahmánů! Ona sama byla vychovávaná v tradičních hodnotách hinduistické společnosti a Krista a jeho evangelium objevila úplně "nečekaně". Hovořil s ní otec Felix Lazcano, z jehož rozhovoru vyjímáme:

Otec Lazcano: "Jak jste poznala Ježíše Krista?"
Sestra Nirmala: "Nepřála jsem si obrátit se na křesťanskou víru. Neměla jsem ani tušení o co tam jde a byla jsem velmi šťastná, že jsem hinduistka. V našem městě však nebyl žádný institut pro děvčata, tak jsem se zapsala na Dívčí kolegium ve městě Patna, což byla katolická instituce. Po několika dnech jsem já, hinduistické děvče, spatřila americkou studentku, jak si klekla a začala se modlit, když zvonily zvony. Zarazila jsem se a hleděla na ni a něco se událo. Bylo to takové jemné hnutí v duši a já jsem pocítila, že živý Ježíš přišel ke mně. Od tehdy jsem si začala klást množství otázek o Ježíši a za šest a půl let jsem přišla do Kalkaty, setkala jsem se s Matkou Terezou a dala se pokřtít."

Nemá cenu situace násilně vyvolávat. Naopak musíme jednat a žít přirozeně a čekat až nás Pán do situace postaví, neboť nejdříve musí přijít Jeho milost, jak je znát v obou uvedených příbězích. A příběh sestry Nirmaly ukazuje i další věc. Po svém obrácení si sestra začala klást množství otázek… Proto, abychom neevangelizovali pouze příkladem, ale aby Bůh nám mohl poslat hledající, kteří si kladou množství otázek, uvedli jsem ještě také druhou základní nutnost, kterou je studium základů naší víry:

O tom Jan Pavel II. často hovoří:
"Musíme velmi seriozně dbát o své vlastní vzdělávání. Proto musíme prvořadou pozornost upřít na pravdu. Nemůžeme zasévat omyly nebo někoho ponechat ve stínu pochybností! Křesťanská víra se stává stále osobnější, náročnější. To je zajisté dobře. Nejdříve však musíme mít, abychom mohli rozdávat. Pamatujme na to, co napsal apoštol Pavel: ‚Opatruj, co ti bylo svěřeno a vyhýbej se světským prázdným řečem a protikladným tvrzením falešné vědy, vždyť někteří, co se k ní hlásí, zbloudili od víry.'" (1 Tim 6,20).

Koncil zůstává směrnicí i ve 3. tisíciletí
"Závěry druhého vatikánského koncilu zůstávají i pro Církev 3. tisíciletí směrodatným programem." Papež Jan Pavel II. to vyhlásil v den 40. výročí otevření druhého vatikánského koncilu při audienci pro účastníky kongresu o katechezi z celého světa ve Vatikánu. Lidi zodpovědné za katechezi vyzval, aby svoje snahy znásobili o další šíření katechizmu v Církvi a ve světě a výslovně žádal, jasnou motivující obsáhlou systematickou katechezi. Svatý Otec při této příležitosti připomněl, že před 10ti lety uveřejněný katechizmus katolické Církve se důkladně odvolává na druhý vatikánský koncil. Zdůraznil, že koncilní dokumenty jsou pro věřící nového tisíciletí bezpečným kompasem. Svatý otec vyzval katolíky celého světa, aby četli dokumenty druhého vatikánského koncilu a osvěžili si jejich obsah. Při modlitbě Anděl Páně na náměstí sv. Petra v neděli 13. října řekl, že výsledky koncilu neztratily nic na své hodnotě ani lesku a zdůraznil: "Pro Církev v 21. století jsou bezpečným kompasem. Koncil, který 11. října otevřel papež Jan XXIII., je jistým způsobem začátkem nové evangelizace."

Podle serveru Slovenské biskupské konference.

(Pozn. red.: Dobrou pomůckou je nově vydaná kniha: "Když nevíš, tak se zeptej." Krom negativních věcí na internetu existuje stránka, kde hledající kladou otázky a kněz na ně odpovídá. Z těchto otázek a odpovědí vznikla tato kniha. Obsahuje tedy odpovědi na nejčastější otázky hledajících. Vybaví věřícího pro evangelizaci a může být také dobrým dárkem pro upřímně hledajícího. Vydalo nakl.: Cesta, nám. Republiky 5, 614 00, Brno.)

Pokud se snažíme žít podle všech uvedených pravidel, Pán vede naše kroky tak, že nenásilně jen využíváme příležitosti, do kterých nás staví. A navíc můžeme mít jistotu očima naší víry, že ve skutečnosti uvidíme jen třeba desetinu toho, co skutečně pod jeho vedením vykonáme. Obvykle to bývá takovým způsobem, jak to bylo v uvedených případech sv. Edit Steinové nebo v případě nástupkyně matky Terezy.

Pro povzbuzení můžeme uvést ještě další příběh:


Spadlý lístek

Bledý sluneční paprsek se prodíral velkou barevnou růžicí průčelí a svým zlatým leskem ozařoval nitro baziliky Marie Pomocnice křesťanů v Turíně, kterou postavil svatý Don Bosco. Kostel byl chladný a prázdný. Jen jistý elegantní pán, který před chvílí vešel do baziliky, si pozorně prohlížel oltáře, obrazy a architektonické linie chrámu. Na chvíli se zastavil i před velkým obrazem Panny Marie a potom se pomalu odebíral k východu. Když však došel ke dveřím, ještě jednou se otočil a znovu se pomalu vracel k hlavnímu oltáři. Zdálo se, jakoby ho přitahovala nějaká tajemná síla. Když přišel pod kopuli, uviděl na dlažbě pečlivě složený lístek. Ohlédl se, zda ho nikdo nevidí, sehnul se, zdvihl lístek a otevřel ho. Bylo na něm pár řádků psaných rukou chlapce: "Minulého prosince zemřel Tvůj kamarád, mladý jako ty. Kdyby i tebe překvapila smrt, co by bylo s tebou? Věčně blažený v nebi, nebo věčně zatracený v pekle?"

Těch pár řádků návštěvníka přímo šokovalo. Pod jednoduchými slovy se mu rýsovala i jeho vlastní věčnost. Myšlenka na smrt ho nikdy tak silně nezasáhla jako nyní… V jeho duši se rozpoutala bouřka… Zůstal nehybně stát v osamělém tichu před obrazem Panny Marie. V mysli mu vířily myšlenky jako vločky sněhu ve vánici. Ano. I on jednou zemře. A co potom? Jeho svědomí nebylo tak klidné, jako svědomí toho neznámého chlapce, co napsal ta výstražná slova… Muž padl na kolena a zabořil hlavu do dlaní. Naráz sebou trhl… rozhodl se skoncovat s minulostí. Vstal, složil lístek do peněženky a rozhodným krokem šel do sakristie. Když tam vešel s napjatou tváří, s rozcuchanými vlasy a svítícíma očima, kostelník se ho téměř lekl. Návštěvník se pokoušel promluvit, ale dojetí se mu svíralo hrdlo. Nezmohl se ani na slovo. Když se párkrát prošel po sakristii aby opanoval vnitřní rozrušení, požádal o kněze.

Za chvíli klečel ve zpovědnici a skládal k nohám Kristova služebníka těžké břemeno hříchů svého nezřízeného života. Když vstal, byl spokojen a zářil radostí. Vytáhl peněženku, vytáhl z ní lístek a podal knězi s otázkou:
"Znáte toho, kdo napsal tyto řádky?"
"Ano, je to velmi dobrý chlapec."
"Povězte mu, prosím Vás, že Panna Maria si jím posloužila, aby zachránila jednu duši. Jsem advokát. Už více než 20 let jsem nepřistoupil ke svátostem. Tento lístek mnou otřásl a proměnil mě. Kdybych mohl, poklekl bych k nohám toho chlapce, abych mu poděkoval. Ať mi promine, že mu lístek už nevrátím. Vždy ho budu nosit u sebe jako vzácnou památku."
Když potom procházel před oltářem Panny Marie, zdálo se mu, že se na něj usmívá v teplém světle zapadajícího slunce…

Tento příběh je výjimečný tím, že se chlapec dozvěděl, jak Panna Maria řídila jeho kroky a posloužila si jím. Ale stačilo velmi málo, třeba jen aby kněz nevěděl, komu lístek asi patří a chlapec se to nedozvěděl. Tato skrytost je i pro naší ochranu před duchovní pýchou. Ale když chceme Bohu sloužit a dáme se Panně Marii do služeb, ona jako Matka Boží a Matka Církve dokáže naše kroky řídit tak, abychom na světě byli plodní. Neznamená to ale vůbec, že nyní bychom měli chtít dělat něco násilně sami. Pohazovat někde úmyslně lístky nebo se chovat okázale! To by ve skutečnosti vlastně znamenalo, že si chceme vystačit sami a Bůh by měl řídit své úmysly podle nás. Ale samozřejmě mějme otevřené oči, abychom v situacích, do kterých nás Panna Maria bude přivádět, poznali "znamení doby pro nás," kdy bude naopak potřeba jednat.

V uvedeném příběhu bylo markantní to, že:
· Chlapec nevěděl, že lístek ztratil. Ale žil v posvěcující milosti a chtěl Bohu sloužit. · Bez Boží milosti vyprošené Pannou Marií jako Prostřednicí milostí by se muž nevrátil a lístek nezvedl. (Zdálo se, jakoby ho přitahovala nějaká tajemná síla.) Kdyby chlapec byl pyšný, Bůh by tuto milost neposlal. · Stalo se to v chrámě, který postavil sv. Don Bosco - jistě zde byla přímluva "společenství svatých z nebe."

Vaše Matka dává každý den pramenit ze Srdce Ježíšova proudy milostí a milosrdenství, které zavlažují zemi a očišťují duše. Přemilí synové, vy jste mnou povolaní, abyste dnes byli vykonavateli tohoto Božího divu. Chci jednat skrze vás. Chci se zjevit světu skrze vás. Prostřednictvím vás chci darovat své světlo duším. Proto jsem vás povolala ze všech končin, abyste se zasvětili mému Neposkvrněnému Srdci: abych vám poskytla milost trvale žít ve mně, a tak vyplnit vaše malé srdce mou plností lásky.

Modrá kniha 28.11.79


Můj šik je jednotný a jediný, jako je jediná moje Církev, sjednocená v radostné zkušenosti společenství svatých. Svatí se za vás přimlouvají, osvěcují vaši cestu, pomáhají vám svou nejčistší láskou... Duše v očistci se za vás modlí, obětují svá utrpení pro vaše dobro...

Modrá kniha, 2.11.92


Takových příběhů existuje mnoho a velkým příkladem je nám současný papež Jan Pavel II.:
O tom, že papežova slova mají svoji váhu a donutí člověka zamyslet se, se přesvědčil i mafiánský boss Bernadetto Marciante. Mafián se po té, co si v televizi vyslechl projev papeže Jana Pavla II. v dolní komoře italského parlamentu, sám odevzdal a iniciativně přihlásil ve vězení. Marcianteho, odsouzeného za vraždu na 30 let do vězení, se dotkla hlavně papežova slova o rodinných hodnotách. Papežův projev v něm oživil víru v Boha a zcela spontánně se rozhodl pro morální a justiční nápravu svého činu. Jeho právní zástupce řekl: "Pohybuji se v této oblasti už 30 let, ale ještě jsem nic podobného nezažil. Je to zázrak:"

Nemusíme chodit ani tak daleko. Na duchovní obnově, kde byl tento příběh vyprávěn, jedna z účastnic potvrdila podobnou milost, kterou zprostředkoval současný papež v její blízkosti. Přítelkyně této účastnice, ateistka, se obrátila po té, co viděla papeže při první návštěvě v naší zemi políbit zem po vystoupení z letadla.

Již na začátku jsme zmiňovali slova papeže:
"Musíme mít otevřené oči, abychom to viděli, a především velké srdce, abychom se stali nástroji v jeho rukou."

Na uvedených příkladech musíme vidět, že existují plody těch, kteří se dají Panně Marii - dokonalé služebnici Boží a Matce Církve - do služeb. A pevnou víru, že mnoho našich plodů neuvidíme, až v nebi. Nesmíme propadnout skepsi, že to dobro je skryté a "úspěchy zla" mají halasnou propagandu.

Plody uvidíte teprve v ráji, bohaté a podivuhodné, a ty budou důležitým podílem odměny, která vás čeká.

Modrá kniha, 13.9.84


Růženec ať se stane pro všechny v těchto dobách mocnou zbraní. Růženec vás dovede k pokoji. Touto modlitbou můžete obdržet od Pána velikou milost proměny srdcí, obrácení duší, návratu celého lidstva k Bohu cestou pokání, lásky, Boží milosti a svatosti. Nikdy už neříkejte: "Vždyť všechno zůstává stále a všude jako dřív. Nic se nikdy nezmění." Není to pravda, moji přemilí synové. V tichu a skrytosti bojuje každodenně nebeská Matka svůj boj s Protivníkem a pracuje prostřednictvím tak mimořádných znamení a zjevů, aby změnila srdce světa.

Modrá kniha, 7.10.86


Nepropadneme-li skepsi a nestane-li se naše zasvěcování Neposkvrněnému Srdci Panny Marie po prvním nadšení jen formální, ale naopak stylem vytrvalé modlitby ("kdo klepe, tomu bude otevřeno…") budeme stále prosit, aby Matka Církve mohla jednat naším prostřednictvím, zachráníme mnoho duší z hrozby zatracení.

Ve II. listě Soluňanům píše sv. Pavel: "Pokud jde o příchod Pána Ježíše, kolem něhož budeme shromážděni, prosíme vás, bratří, abyste se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás, jako by den Páně měl už nastat.
Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde k odpadání (od víry) a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a `povýší se nade všecko, co má jméno Boží´ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce `usedne v chrámu Božím´ a bude se vydávat za Boha."


V tomto úryvku vyznívá věc, která burcuje věřící k tomu, stát se misionáři ve svém okolí. Svatý Pavel zde dává na misky vah odpad od víry a projevení se člověka nepravosti. Zde nejde jen o objevení se tzv. "antikrista", ale o další, hlubší souvislosti. Jakmile ubývá víry, objevuje se mnohem více hříšných lidí. Je to jako v organismu člověka:
V prvním kroku má v sobě zárodky nemoci, cítí se slabší… tak je to i na světě - přibývá zla. V dalším kroku vypukne horečka - objeví se např. totalitní režim, vypukne II. světová válka, koncentrační tábory, pronásledování…

Kardinál Tisserant, který byl před mnoha lety prefektem Kongregace pro východní Církve, vyprávěl redaktorovi italského mariánského časopisu tuto událost:
Z Malé Asie byl v době Stalinovy vlády vyslán do Moskvy jeden biskup pravoslavné Církve. Když přišel k Černému moři, přerušil svoji cestu a odebral se do Tiflisu, pomodlit se ke hrobu Stalinovy Matky, která byla zbožnou ženou. Když potom přijel do Moskvy a byl připuštěn k diktátorovi, byl velmi překvapen, když mu Stalin řekl: "Dozvěděl jsem se, že jste se byl pomodlit u hrobu mé matky a chci Vám za to poděkovat!" potom vytáhl ze stolu krásnou ikonu Boží Matky a podal ji biskupovi: "Toto je ikona, před kterou se modlívala každý den moje matka. Vezměte si ji."

Z příběhu je znát, že možná stačilo málo… jen aby na miskách vah neubylo víry a v životě Stalina se objevilo pár lidí, kteří by chtěli více sloužit Bohu a evangelizovat… a nepřibyl by pak na druhé straně vah člověk, který se povýšil se nade všecko, co má jméno Boží a nevydával se za Boha.

Důsledky toho, jak opravdu prožíváme svoji víru a chceme se o ni dělit jsou velmi vážné. Jak to vypadá dnes na zmíněných miskách vah? To, že víra zvlažněla, víme.
Běžný ateistický slovenský deník Nový den se v jednom článku zamýšlel nad tragickou vraždou kněze Cyrila Vrbíka v Dubu nad Moravou. Autor článku se zamýšlel a začal pátrat po hlubších souvislostech. Uvedl, že vrah se k činu sám přiznal a uvedl do protokolu, že se cítí jako šelma hnaná pudem zabíjet. "Touha zabíjet se u mě v poslední době stupňovala stále více a vražda mě nesmírně upokojila."

Lidé z obce, kde Gazda žil, vzpomínají, že tento mladík se našel v satanismu. Odseděl si již několik let za zhanobení 20ti hrobů, násilný útok na faráře již v rodné vesnici i za to, že na koupališti nutil děti, aby si řezaly žíly a směšovali svoji krev s jeho a tak se spojili se satanem…
Autor se na základě těchto věcí začal zajímat, zda je satanismus stále živý. Po obsáhlém pátrání, které provedl, pak ve své úvaze došel k závěru, že satanismus není jen živý, ale velmi silně rozšířen. A zcela nedávné další případy zhanobených hrobů, i dětských, o kterých média informovala, to jen potvrzují. Tyto lidi nelze jen odsouzet - neboť podle zmíněné misky vah dle sv. Pavla je na vině odpad od víry - jinými slovy řečeno: V jejich okolí nežil nikdo, kdo by se dal Bohu do služeb, aby svoji modlitbou, příkladem, slovem ukázal lidem pravou cestu. Někdo, kdo do vínku dostal víru, v jejich okolí selhal…

Pro nás je to výzva, abychom naplnily již uvedená slova Jana Pavla II.:
"Musíme mít otevřené oči, abychom to viděli, a především velké srdce, abychom se stali nástroji v jeho rukou... Naše kroky musejí být na počátku nového století hbitější, když budeme procházet cestami tohoto světa…"

Neboť platí velmi vážná varování:

Existuje jedno strašné tajemství, nad nímž nebudeme nikdy dost meditovat: Spása mnoha lidí závisí na modlitbách a na skutcích dobrovolného pokání údů tajemného těla.

papež Pius XII., encyklika Mystici Corporis


Modlete se, mnoho se modlete a přinášejte oběti za hříšníky. Je mnoho duší, které přijdou do pekla, protože není nikdo, kdo by se za ně obětoval a modlil.

Panna Maria ve Fatimě.


Jděte do všech stran tohoto vašeho velikého národa. Jděte do každého místa, i do míst nejvzdálenějších a nejztracenějších. Jděte ke všem mým dětem, zejména k těm nejvzdálenějším, k hříšníkům, k ubohým, k těm, kteří jsou obětí zla, neřesti, egoismu, nenávisti a nečistoty. Jděte ke všemu stvoření v síle, která je vám dána tímto mým mateřským posláním. Jděte jako apoštolové druhé evangelizace, k níž vás mocně volá můj první přemilý syn, papež Jan Pavel II. Jděte a hlásejte evangelium. Hlásejte evangelium tomuto ubohému lidstvu, které se znovu stalo pohanským po téměř 2 000 letech od první zvěsti evangelia. Zvěstujte mu evangelium a hlásejte naléhavou nutnost obrácení a návratu k Pánu…

Modrá kniha, 27.3.92


Z vězení do kláštera
(Svědectví bratra Jaroslava)

Život ve víře jsem započal před 2,5 roky ve věznici při výkonu trestu. Byl jsem odsouzen k deseti letům vězení za pokus o vraždu, trest jsem vykonal celý. V průběhu trestu mě víra v Boha neoslovovala, křesťanství a křesťany jsem neměl rád. Myslel jsem si, že se snaží uniknout ze světa kam patří, tedy z vězení, mezi zločinci. Proto jsem je občas napadal slovně a někdy i fyzicky. Po celou dobu mého trestu docházeli do věznice křesťané, kteří byli povoláni ke službě evangelia ve věznici. Vzniklo zde malé křesťanské společenství uvěřivších vězňů. A to mi umožnilo, abych se v průběhu mého trestu potkával s "vězni-křesťany", kteří mi ukázali Boha.

Musela uběhnout dlouhá doba z mého trestu - 8,5 roku, než jsem přijal Boží milost, prohlédl a uvěřil. Přestože jsem věřil v Boha, ničemu jsem nerozuměl, neznal jsem dobře Bibli, a tak mě touha po poznání Boha dovedla do zmíněného společenství. Do rukou sestry Květy, která se stala mojí duchovní sestrou a učila mě poznávat Boha, krůček, po krůčku. V té době jsem prožil první pád. V práci, kam jsem chodil, jsem se opil a policisté, kteří měli službu, to zjistili a zavřeli mě na samotku. Byl jsem potrestán vyloučením z práce, samotkou v délce pěti dnů, převedením z pracovního oddílu na oddíl trestný a snížení diferenční skupiny z první do třetí. V průběhu trestu na samotce jsem měl u sebe Bibli a četl jsem si o Bohu. Ticho a samota dala vyniknout slovu Bible a já začal chápat jak moc jsem Boha zklamal. Ten večer jsem na kolenou plakal a modlil se k Bohu, slíbil jsem poslušnost, když mě vyvede z těchto problémů. A Bůh moji modlitbu vyslyšel.

Ne hned, ale asi za čtyři měsíce. To jsem žil na trestném oddíle a co nejvíce jsem začal docházet do společenství, zapsal jsem se do kurzu Učedník, ale hlavně jsem se začal denně modlit žalmy. Myslím, že jsem opravdu intenzivně žil s Bohem, a proto Bůh přijal mé pokání. V prosinci, tak v polovině - tedy ve dnech adventních, za mnou přišel vychovatel z předvýstupního oddílu a řekl mi, že shání na svůj oddíl vězně, který by ho vedl. To znamená starat se o oddíl a jeho vybavení, dále o vězně a jejich problémy v době jeho nepřítomnosti. Když jsem tuto nabídku přijímal, nechápal jsem, že mě tam posílá Bůh - do mé první služby a formace mě samého. Spíše jsem myslel na příjemné prostředí předvýstupního oddílu, jeho malou ubytovací kapacitu (oproti normálním podmínkám jen 10 lidí na oddíle, po dvou na pokoji) a hezky prožité vánoční svátky (předposlední) v mém trestu. Až později mi došlo, že mě Bůh učí v modlitbách a práci naplňovat své přikázání dennodenně. Z toho se nedalo nijak vyvléknout, buďto přijmout Boží vůli anebo odejít z oddílu. Já jsem Boží rozhodnutí přijal a byť bylo těžké a já mnohokrát hřešil, přesto jsem vždy vstával z každého pádu. Všechno jsem Bohu vyznal a šel s Bohem dál. Toto období mě naučilo modlitbě a práci, zodpovědnosti za druhé vězně. Také jsem přestal lhát a začal si uvědomovat, jaká je to svoboda žít s Bohem, žít v pravdě a lásce, je to absolutní cesta pro člověka, kterou nám dal Bůh skrze svého Syna Ježíše Krista.

Má starost o pořádek na oddíle mě přivedla k práci s vězni a já se začal snažit vnášet do našich vztahů Boží principy. Dále mě vychovatel přivedl k programu "Domov na půli cesty." Začal jsem se s vězni na oddíle zabývat výrobou dřevěných poliček a jiných pomůcek pro tyto děti z dětského domova v Lánově. A pomáhal jsem při rozjetí (zaštítění) prvních mariánských obnov pro vězně-křesťany ve věznici (pozn. red. jedná se o jednodenní duchovní obnovy formou večeřadla se stejným programem jako u běžných jednodenních večeřadel pořádaných po republice. Povzbudivé je, že na večeřadlo docházeli i pravoslavní a dlouho i bratr muslimského vyznání než byl propuštěn). Stal jsem se dost aktivní i ve společenství a navrhl jsem způsob, jak si vzájemně mají křesťané pomáhat na oddílech a jak koordinovat svůj život v rámci věznice s Božími přikázáními. Všechno co jsem dělal, jsem dělal pro Boha a proto, abych se změnil i já sám, tedy abych byl lepší a žil život podle Krista. V této práci jsem nikdy nebyl sám, vždy byli kolem mne bratři (vězni), sestry, kteří mi pomáhali a vedli mě k Bohu. Po propuštění z výkonu trestu jsem byl převezen na protialkoholní léčbu v Želivě, kde jsem byl 4 měsíce. V léčebně samé jsem narazil na prostředí, které Boha neodmítalo, ale nechtělo ho pustit dveřmi dál.

Přesto Bůh dal dohromady malou skupinku věřících pacientů, která se každou neděli scházela ke čtení Bible a oslavě Boha. Do práce (terapie) jsme chodili do blízkého Želivského kláštera, kde jsme pracovali. Bylo to jistě Boží rozhodnutí, abych poznal ticho a modlitbu v klášteře, při práci jsem měl čas rozvažovat co udělám se zbytkem svého života. Před koncem propuštění z léčby jsem požádal otce opata o rozhovor a převyprávěl mu svůj životní osud se žádostí o vstup do kláštera. Otec-opat mě pozval na hostování v klášteře a přijetí do řad premonstrátských terciářů. V průběhu hostování v klášteře jsem poznával chod a život v řeholi kláštera, vedl jsem dlouhé rozhovory s bratry a zúčastňoval se naplno života v modlitbě, práci a učení. Život řeholníků mě zcela naplnil a pohltil, proto jsem podal k opatovi písemnou žádost o vstup do třetího řádu "terciářů". Bratr Bronislav moji žádost přijal se souhlasem všech ostatních spolubratrů. 2.8.02 jsem vstoupil do řad terciářů po vykonaném rituálu - vyslovení žádosti o vstup do řádu - posvěcení hábitu a jeho oblékání za pomoci spolubratrů, k tomu jsem přijal řeholní jméno "Ignác". Dnes děkuji Bohu, že mě stále vede a dal mi možnost, abych po mé konverzi, se stal terciářem řádu premonstrátů - kanonie želivské pod vedením 50. opata - Bronislava Ignáce Kramára.

Věřím, že mě Bůh použije v dalších letech tak, že po vystudování střední školy kterou bych chtěl začít studovat příští rok, mě povede do noviciátu a na teologickou školu. Chtěl bych se stát řeholníkem - knězem.Toto však nechávám plně v Božích rukou, do nichž se také odevzdávám. Přesto Ti Bože děkuji za každý den, který s Tebou prožívám, v dobrém či špatném. Ty jsi Bože stále se mnou a jsi můj dobrý pastýř, který se stará o mé potřeby a potřeby všeho lidu. Chválím Tě drahý Bože, že jsi vedl moji ruku při psaní tohoto listu a prosím odpusť mi možné chyby, kterých jsem se dopustil. Tvůj Ignác Jaroslav H. Amen. Odpusťte mi chyby a možné nejasnosti, jsem příliš hříšný na to, abych dokázal napsat více. Vše jsem psal s Boží pomocí. Váš milující bratr Ignác."

Pozn. red.: Prosíme o modlitby za bratra Ignáce a také ostatní vězně ze zmiňovaného společenství. Člověk až tam pozná, jaké cesty a složité osudy mohou dovést člověka do vězení v dnešní době.

Můžeme jen potvrdit za celou dobu, co dojíždíme do věznice, že Jaroslav svoji konverzi bere vážně. Po svém propuštění se účastnil již jako svobodný další obnovy formou večeřadla ve věznici, kam přijel již v hábitu terciáře, čímž se stal velkým příkladem pro ostatní, kam až je v konverzi možné dojít.


Zvu vás i dnes, abyste se modlili zvláště za obrácení ubohých hříšníků, ateistů a duší, vzdálených Bohu. Modlete se stále svatý růženec. Přinášejte za záchranu duší modlitby a oběti, protože, znovu vám to opakuji, mnozí přicházejí do pekla, neboť není nikoho, kdo by se za ně modlil a obětoval. Toto je čas obrácení a návratu k Pánu. Beru vás za ruku jako Matka a vedu vás po cestě dobra, lásky a svatosti. Vyprošuji pro vás milost pokání... Ať se každý den rozmnožuje počet mých synů, odříkajících se hříchu, aby kráčeli po cestě Milosti Boží… Toto je čas velkého milosrdenství. Srdce Ježíšovo se chystá vylít proudy své božské slitovné Lásky. Pro svět nastala hodina velkého milosrdenství. Sestoupí jako rosa na každou ránu; otevře nejtvrdší srdce; očistí duše, ponořené do hříchu; hříšníky přivede k obrácení a všem udělí milost úplné obnovy. V tomto dni Mariánského roku, mně zasvěceného, vás všechny zvu, abyste se nechali proniknout mým neposkvrněným Světlem a mohli se tak sami stát mými paprsky, osvěcujícími sluncem čistoty a lásky zemi, ponořenou do nejhlubších temnot...

13.5.88, Výročí prvního fatimského zjevení


Foligno

Když budete cestovat po Itálii, navštivte město Foligno. Zde 4.11.1859 zemřela ve františkánském klášteře sestřička Terezie-Margit Gesta. Ranila ji mrtvice. Mnoho let byla novicmistryní a současně měla na starosti šatnu kláštera. Narodila se roku 1797 v Bastii a v únoru 1826 vstoupila do kláštera. Na svoji smrt byla určitě dobře připravena.

Dvanáct dní po její smrti, 17.11. v šatně pracovala sestřička Anna Felicitas, která zde vypomáhala již za života sestry Terezie. Když vstoupila do místnosti, zarazily ji vzdechy, které si nedovedla vysvětlit. Celá vystrašená otevřela dveře do sousední místnosti. Nikdo v ní nebyl, ale sténání se stalo mnohem hlasitější. I když nebyla bojácná, pronikl ji strach: "Ježíš, Maria," zvolala: "Co je to?" Vzápětí se ozval zoufalý hlas, provázený bolestnými vzdechy: "Ó, můj Bože! Jak strašně trpím! Dio, que peno tanto!" Zhrozená sestra okamžitě poznala hlas nebohé Terezie. Vzpamatovala se a položila otázku:
"Proč?"
"Kvůli chudobě," odpověděl hlas Terezie.
"Jakže?" ptala se malá sestra: "Vždyť jste byla chudá?!"
"Ne kvůli sobě, ale ostatním sestrám jsem v tomto ohledu přenechala příliš velkou volnost. Ty buď obezřetná."
V tom okamžiku se celý prostor zaplnil hustým dýmem. Objevil se v něm stín sestry Terezy, který se pohyboval směrem k východu. Když došel ke dveřím, zazněl výkřik: "Zde je svědectví Božího milosrdenství!" Zároveň se "přízrak" dotkl rukou horní části dřevěných dveří, kde zůstala vypálená stopa, dokonalý otisk pravé ruky sestry Terezy. Potom stín zmizel.

Ubohá sestra Anna stála strachem celá omráčená. Až po chvíli začala křičet a volat o pomoc. Nejprve přiběhla jedna, vzápětí druhá a za chvíli se okolo ní tlačili všechny ostatní sestřičky kláštera. Všechny vnímali zápach spáleného dřeva. V hrozné stopě na dveřích poznali otisk ruky sestry Terezy, která byla mimořádně malá. Ustrašené opustili prostor a spěchaly do kapličky, kde se společně modlili. Modlili se celou noc, konaly pokání a druhý den všechny obětovali svaté přijímání ve prospěch duše zemřelé novicmistryně.

Zpráva se bleskově rozšířila po celém městě a okolí. S klášterem spřátelení kněží i sestry ostatních společností se přidružili k modlitbám františkánek. Tato horlivost a láska k bližnímu nezůstala bez výsledku. Znovu to bylo mimořádné a nadpřirozené. Sestře Anně Felicitas, ještě stále šokované, dala představená pokyn, aby si řádně odpočinula. Sice poslechla, ale v duchu se rozhodla odstranit vypálený otisk, neboť celé Foligno žilo v napětí a strachu. Sestra Tereza se jí zjevila znovu: "Vím, co zamýšlíš," poznamenala zastřeným hlasem: "Chceš stopu, kterou jsem zanechala, smazat. Věz, že to není v tvé moci. Zázrak vykonal Bůh pro poučení a obrácení lidí. Jeho spravedlivým rozsudkem jsem byla odsouzena strávit 40 let v plamenech očistce proto, že jsem byla k některým sestrám příliš shovívavá. Děkuji Ti i ostatním za modlitby, které Bůh připsal mé duši. Hlavně modlitba sedmi žalmů mi přinesla velké ulehčení." Potom ještě s úsměvem poznamenala: "Ó, šťastná chudoba, která je požehnáním pro všechny." Na to opět zmizela. (Pozn. red. sestra byla františkánka, tedy v řádu, ve kterém je kladen důraz na chudobu. U každého z nás je kladen důraz na něco jiného podle našeho stavu.)

Následujícího dne, 19.11., se sestra Felicitas chystala na noční odpočinek jako obvykle. Jen co usnula, zjistila, že jí někdo volá jménem. Probrala se a vystrašená ležela na posteli jako přibytá. Nemohl ze sebe vydat hlásku. I tentokrát poznala hlas sestry Terezy. U postele se objevil jas, který osvítil celou místnost. Hlas sestry Terezy zazněl znovu, ale již s radostným triumfem: "V pátek jsem zemřela a nyní, též v pátek, vcházím do věčné slávy… Buďte silné ve snášení kříže! Sbohem!" Bílý, svítící obláček se vznášel k nebi, až zmizel.

(Pozn. red.: Krásný příklad společenství svatých. Kolik sestře bylo prominuto díky modlitbám, obětem a lásce ostatních.) Biskup města Foligno a městské úřady začali kanonické vyšetřování. 23.11. za přítomnosti mnoha svědků otevřely hrob sestry Terezy Margarid. Zjistili, že má popálenou ruku, shodnou se stopou na dveřích v klášteře. Výsledek vyšetřování jen potvrdil výše popsané skutečnosti. Dveře s vypáleným otiskem ruky se těší neobyčejné úctě celého kláštera. Matka opatka, jako svědkyně události, mi ho ukázala osobně Se svými průvodci jsem se vlastníma očima i hmatem přesvědčil o otisku ruky sestry Terezy. Ukazuje, jak tvrdá muka musí snášet odsouzení k podobnému trestu. Sestřička Tereza okusila očistec. Když je utrpení v očistci tak hrozné, jaké musí být v pekle? Teologové říkají, že je podobné, ale s rozdílem, že je věčné.

Podle Msgre de Ségura.Info také na: http://www.corazones.org/espiritualidad/marca_purgatorio.htm


Formace ve víře

Profesorka práva na Harvardské univerzitě Mary Ann Glendonová je toho názoru, že skandály zneužívání kněžími v USA upozorňují na klíčový problém: potřebu formace ve víře. Mary A. Glendonová, delegátka papeže Jana Pavla II. na světové konferenci o ženách, vyjádřila souhlas s názvem teologa otce Richarda Neuhause, vydavatele časopisu First Things, že krize roku 2002 je trojnásobná: víra, víra a víra! "Protože jsem učitelka, zdá se mi, že problémem není ani tak víra, ale formace našich teologů, formace našich učitelů náboženství a formace rodičů," říká Mary Glendonová. Tyto své myšlenky vyjádřila na konferenci na Papežské univerzitě Regina Apostolorum Athenaum v přednášce na téma: Církev v Americe: reforma, obnova a úloha laiků v bouřlivé době.

Přiznala, že katolíci v USA mají již dlouhodobé problémy, a pokračovala:
"Když začali katoličtí emigranti přicházet do USA ve velkých počtech, tak se puritánsky protikatolický směr sloučil s nativismem, což vyústilo do revoluce. V roce 1834 rozhněvaný dav v Bostonu vypálil klášter Uršulinek do základů, zatím co se policie a požárníci dívali. Národním bestsellerem v roce 1836 se stala kniha, ve které se tvrdilo, že je skutečným vyznáním ze života bývalé mnišky, a obsahovala senzační odhalení ze sexuálního života katolických mnišek a kněží. Tato kniha byla úplným podvrhem, ale prodalo se jí 300 000 výtisků a měla za cíl roznítit protikatolické vášně. V dalším roce 1837 pokračovalo ničení katolických čtvrtí v Bostonu a jinde v zemi. Ale emigranti stále přicházeli - z Irska, Německa, Polska, a z jiných částí východní Evropy. Na přelomu století byla římskokatolická Církev největší a nejrychlejší rostoucí náboženskou skupinou s 12ti miliony věřícími. V situaci ohrožení a diskriminace si tito katoličtí přistěhovalci vybudovali vlastní základní a střední školy, nemocnice a vysoké školy. Založili nespočetné sociální, charitativní a profesionální organizace - katolických právníků, katolických lékařů i katolické cechy dělníků."

Glendonová dále upozornila na krizi společnosti a katolíků na konci 60. let minulého století: období po roce 1960 bylo poznamenané rozvrácením sexuálních mravů a stále větším rozpadem rodin, provázeným kulturou protestu, protože mnozí se pokoušeli racionálně odůvodnit svůj odpad od morálních norem. Rozvinuté země se zapojili do rozsáhlého sociálního experimentu, na který nebyla připravená Církev ani společnost. Sotva jsme zpozorovali, že mnozí z nás katolíků upadli do jistého druhu schizofrenie - protože duchovní život uložili do jedné komůrky a každodenní společenské aktivity ve světě práce do druhé. Sotva jsme zpozorovali, kolik katolíků se začalo stavět ke svému náboženství jako k úplně soukromé záležitosti a přijímat výběrový postoj k nauce Církve.

V souvislosti s krizí ztotožňovanou s Církví v nedávných měsících se Glendonová vyjádřila skepticky: "Už celé měsíce tisk vytváří atmosféru hysterie popisováním této situace jako pedofilní krize, protože ve skutečnosti jen nepatrná menšina z uveřejňovaných případů je spojena s pedofilií na rozdíl od homosexuálních vztahů s mladistvými. Celé měsíce až dodnes média vypichovala katolickou Církev jako speciální hnízdo zneužívání mladistvých, zatím co studie dokazují, že počet těchto případů mezi katolickými kněžími je nižší než mezi jinými skupinami ve společnosti, které mají přístup k dětem." Potom citovala postsynodní apoštolskou exhortaci Ecclesia in America a řekla: "Amerika potřebuje křesťany - laiky schopné zaujmout vedoucí postavení ve společnosti. Je naléhavě potřebné vychovávat muže a ženy, kteří v oblasti svého povolání mohou ovlivňovat veřejný život a řídit ho ve prospěch společného dobra. To je velká výzva. V jistém smyslu pro přijetí této výzvy nikdy nebyla pro katolíky lepší doba, než nyní. Je nás takměř 64 milionů - tedy skoro pětina obyvatelstva USA. A katolíci získali nesmírný vliv ve společenském, kulturním a politickém životě. Člověk by si myslel, že by to měl být dostatečně dobrý kvas na vykynutí bochníku společnosti."

Podle serveru Slovenské biskupské konference.


Zadostiučinění

Jsme spojeni navzájem v tajemném Kristově těle, kde je solidarita, proto bychom se měli cítit zodpovědní k sobě navzájem, jako se různé části lidského těla cítí zodpovědné jedna za druhou. Jako oko nemůže povědět ruce: nepotřebuji tvoji pomoc, ani hlava nohám: nepotřebuji vás, tak se ani my nemůžeme odloučit od jiných členů tajemného těla bez ohledu na jejich nízké postavení nebo bez ohledu na jejich různé povolání. Z různých vztahů, které existují mezi námi jako členy tajemného těla, bych chtěl vzpomenout: bolest, radost a zadostiučinění.

V prvé řadě je to bolest:
Když si zraním ruku, celé tělo cítí bolest - neboť moje ruka je jedno s tělem. Jak moje oko vidí, že někdo chce napadnout moje ucho, neříká: mne nezasáhne, proto se nemusím obávat. Naopak, oko se snaží zabránit tomu, aby se ucho poranilo, neboť oboje je jedno, když jsou součástí toho stejného organismu. V tajemné Kristově těle lítost, utrpení a pronásledování Církve v jedné části světa by měla cítit Církev ve všech částech světa. Na základě této logiky například Církev v Mexiku je součástí tajemného těla stejně jako je rameno součástí lidského těla. Její utrpení by proto měla celá Církev cítit jako svoje vlastní. Jak řekl svatý Pavel: "Jakmile trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy." (1 Kor 12,26) Opravdu cítíme utrpení v Mexiku (pozn. red.: míněna doba velkého pronásledování ve 20. století), Německu (za Hitlera), anebo v kterékoliv zemi tak, jak bychom měli? Uvědomujeme si, že jsme s nimi jedno, neboť jsme součástí toho stejného těla, které oživuje ten stejný duch? Modlíme se za ně? Cítíme smutek, když ti, kteří kdysi měli víru, ji nyní ztratili? Oplakáváme ty, kteří kdysi milovali Boha a potom zanechali cestu pokoje? Uvědomujeme si my, co máme určitou část světového bohatství, že chudé části tohoto našeho tajemného těla potřebují náš nadbytek?

Když pronásledují Církev v jedné části světa, když se drancují kostely, biskupy posílají do vyhnanství, věřící pronásledují, cítíme jejich bolest jako svoji vlastní tak, jako když bolest v rameni je bolestí v celém těle? Pokud jsme necitliví vůči těmto bolestem Církve v jiných částech světa, jsme vlastně necitliví vůči členství v tajemném Kristově Těle. Jsme necitliví vůči lepším vztahům, které dokazují nejen to, že jsme slušní, ale co je šlechetnější, že jsme křesťané hodní svého jména. Vzájemný vztah země a měsíce při přílivu a odlivu je ničím v porovnání s tím dokonalejším vzájemným vztahem mezi křesťanem a křesťanem v Kristově těle, který je jeho Církev. To, co platí o smutku a bolesti v tajemném těle, platí i o jeho radosti:

V lidském těle jak jazyk ochutná něco sladké, celé tělo má z toho radost. Podobně je to i v Církvi, jak nám o tom říká svatý Pavel: "…Jak vychvalují jeden úd, radují se s ním všechny údy…" (1 Kor 12,26) Proto když Církev kanonizuje svatého, když se zvyšuje počet přijímání, když se hříšníci vracejí k víře a konají pokání, nad čímž se i andělé radují, když v duších mužů a žen roste duch modlitby a kontemplace a bezbožnost se zmenšuje, když zahraniční misionáři získávají nové lidi pro Krista - toto vše by nás mělo naplňovat radostí, neboť je to radost části našeho těla. Když se tedy těšíme, uvědomujeme si naši solidaritu v tajemném Kristově těle, jsme připraveni pochopit nejen porozumění, které musíme mít pro radosti a bolesti jiných, ale i zadostiučinění a smíření, které bychom měli nabídnout za ty členy, kteří to potřebují. Tuto myšlenku zadostiučinění a smíření objasňuje porovnání s lidským tělem. Je známo, že všechny buňky, nervy a orgány těla mají své ovládací centrum v mozku. Spojení mezi pravou a levou rukou není přímé, ale zprostředkované, probíhá tedy pomocí ústřední nervové soustavy. V případě dokonale uspořádaných a harmonických vztahů mezi centrem a částmi těla, mezi samotnými částmi existuje dokonalý soulad a vzájemnost, což zaručuje vzájemnou pomoc a podporu.

Když se například do oka dostane zrnko prachu, okamžitě přijde na pomoc ruka. Když člověk sklouzne na ulici a vyvrkne si nohu, druhá noha vykoná cestou domů dvojnásobnou úlohu. Když si člověk spálí tvář, lékaři mu transplantují kůži z jiné části těla a použijí ji na tvář, když člověk trpí na chudokrevnost, lékaři tomu slabému jednotlivci transfúzí dodají krev od jiného člena společnosti, aby ho vyléčili z tohoto stavu. Toto šlechetné společenství a věrnost vychází z dokonale uspořádaných vztahů s hlavou. V tajemném těle tedy všechny údy, které jsou jedno v poslušnosti té stejné viditelné hlavy, si mohou navzájem sloužit. Když je možné, aby hlava pomohla oku, nemyslíte si, že je možné, aby katolík v Americe pomohl katolíkovi v Indii, když jsou oba dva spojeni s Kristem? Když je možné transplantovat kůži, nebylo by možné transplantovat modlitbu? Když je možné darovat krev, nebylo by možné darovat oběť? Tento proces smíření a oběti nás samých pro jiné členy tajemného těla je to, co známe jako "zadostiučinění". Takový je smysl slov svatého Pavla: "…neste si vzájemně břemena, a tak naplníte Kristův zákon…" (Gal 6,2) Právě proto existují v Církvi klášterní komunity, jako například karmelitáni, klarisky, trapisti, kartuziáni a mnozí jiní, pro které je nejvyšším cílem života zadostiučinit za křivdy, které spáchali jiní a přinést pomoc těm, kteří si nemohou sami pomoci.

Svět je plný těch, kteří hřeší a nekonají pokání, kteří uráží Boha a nikdy nekonají pokání, kteří mají odpuštěné hříchy, ale nikdy nečiní pokání. Tito chudobní, popálení, chudokrevní, zranění členové tajemného Kristova těla se ještě mohou zachránit pomocí těch, kteří ze svého nadbytku rozdávají duchovní bohatství ke spáse duší. Svět, který se ptá těchto svatých umrtvujících duší, které jsou skryté v klášterech a řeholních domech, co dobrého vlastně dělají, nedokáže pochopit, že podle řádu Božího života konají pro zraněné na duchovním bojišti Církve to, co podle řádu lidského života konají na bojišti světa lékaři a zdravotní sestry. A když spása duše je neporovnatelně důležitější než spása těla, můžeme se ptát, zda se dá toto porovnání vůbec odůvodnit. V těchto dnech, když svět považuje hřích za menší zlo než bolest hlavy, hodnota zadostiučinění v tajemném těle se často přehlíží. Je potřebné opakovat, že zadostiučinění existuje proto, neboť je tu hřích. V každém hříchu je dvojitý prvek: radost ze zakázaného ovoce a skutek neposlušnosti vůči Bohu. Mezi těmi dvěma prvky se dá najít rovnováha jen odpovídající bolestí v zadostiučinění za zakázanou radost a zodpovídajícím pokáním na zadostiučinění za skutek neposlušnosti.

Z těchto dvou prvků ten druhý je důležitější, neboť prvnímu dává morální význam. Jinak by bolest byla bolestí pro bolest, a ne pro oběť. Potom bychom byli jako hinduističtí mystikové, kteří oslavují utrpení jako cíl sám o sobě. Bolest mění na oběť právě lítost, smutek a touha milovat Boha - neboť co je vlastně bolest, když ne oběť bez lásky? Ale nestačí litovat své hříchy. Hřích přináší dluh a tento dluh se musí zaplatit. Nestačí, aby člověk, který se dostal do velkých dluhů, řekl svým dlužníkům: "Je mi velmi líto, že jsem způsobil takové dluhy. Více už to neudělám." Kromě toho, že lituje, musí zaplatit dluhy. Podobně je to s hříchem. Nestačí říct Bohu, že litujeme svých hříchů, musíme zaplatit dluhy, které jsme jimi způsobili - a jak jsme měli radost z toho, že dluhy narůstají, musíme cítit bolest, abychom je snížili. Jakmile přejdeme sto kroků špatným směrem, musíme se o sto kroků vrátit směrem nazpět, abychom se dostali do správného směru. Tam, kde byla zakázaná radost, musí být ochotná oběť. Jakmile jsme radostně nasáli spolu s pšenicí i koukol, musíme ho nyní bolestně vytrhávat. Bez zadostiučinění není odpuštění.

Proto základem všech liturgických odlišností všech národů byla vždy oběť. Svědčí o tom Pavlova slova, podle kterých bez prolití krve není odpuštění. Zadostiučiněním za jiné doplňujeme tedy, co ještě chybí Kristovu utrpení, na svém těle, pro jeho tělo, kterým je Církev. To znamená, že vykoupení fyzického Kristova těla je úplné, ale není úplné vykoupení jeho tajemného těla. Kříž je tedy ústředním bodem celého stvoření. Stvoření bylo jen předehrou dramatu Kalvárie. Stvoření existuje jen proto, aby se na něm dal postavit kříž. A inspirací oběti kříže byla láska, při které Bůh, který miluje lidstvo, vylil rozdrcenou sladkost svého Nejsvětějšího Srdce. Láska je důvodem pro každé pokání, neboť láska svou přirozeností neznamená mít, vlastnit, ovládat, ale být vlastněný, být ovládaný. Proto se láska vždy znázorňuje ve formě šípů a trnů - něčeho, co raní. Jejím největším potěšením je rozdávat se, její největší radostí je sloužit, jejím největším požitkem je vrhnout se na oltář oběti za milovaného člověka. Proto svatý Augustin mohl zvolat: "Dej mi srdce, které skutečně miluje, a řeknu mu, jaký je Bůh."

Každé lidské srdce, které někdy milovalo anebo se o kousek pozdvihlo nad moderní holdovaní sexu, to pozná. Avšak i tyto odhalující chvíle, když tvé srdce stojí nahé před tebou a vidíš jeho skutečný oheň, jsou jen slabými a částečnými odrazy velkého slunce lásky, kterým je Bůh. Na světě není matky, které čistá láska by neotevřela velké brány těla, aby přinesla na svět dar dítěte, na světě není otce, který by si nemyslel, že jeho největším nebem na zemi je nést kříž za toto dítě, na zemi není světce, který by se kvůli horlivosti pro duše nezranil podobně jako pelikán, aby nakrmil svými zásluhami ptáčata z Kristova křídla. Zkrátka není srdce, které bije a obětuje se pro lásku, co by nepochopilo, že by Bůh jako láska pronikl hranice nebe a z kříže sáhl do zraněného boku, aby nám dal zálohu jeho Nejsvětějšího Srdce.

Podle arcibiskupa Fultona Sheena.


Matce

Když je náš duch nadšený
anebo v depresi,
když ztrácí svoji rovnováhu,
když je nepokojný a vzpurný,
když je nemocný z toho, co má
a baží po tom, co nemá…
Když se naše tělesná schránka chvěje ve stínu pokušitele,
voláme k tobě
a prosíme tě, abys nás přivedla k sobě,
neboť ty jsi chladivým dechem Neposkvrněné,
vůní růže ze Šáronu -
ty jsi Rájem vtělení…
Ty jsi naše královna -
naše Matka -
naše Neposkvrněná Matka,
A my tě milujeme!


'A byl před nimi proměněn; jeho tvář zářila jako slunce' (Mt 17,2). Evangelijní scéna Kristova proměnění, která tři apoštoly, Petra, Jakuba a Jana, zobrazuje jako zcela unesené Vykupitelovou krásou, nám může posloužit jako ikona křesťanské kontemplace. Úkolem každého Kristova učedníka, a tedy i úkolem naším, je upřít svůj zrak na jeho tvář, rozpoznat její tajemství v každodenním a bolestném putování jejího lidství a nakonec spatřit božskou záři s konečnou platností zjevenou ve vzkříšeném a oslaveném Ježíši trůnícím po pravici Otce. Kontemplací Kristovy tváře se otevíráme k přijetí tajemství trinitárního života a stále novému zakoušení Otcovy lásky a radosti Ducha svatého. Také na nás se uskutečňují slova svatého Pavla: "My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to duch Páně" (2 Kor 3,18)."

Jan Pavel II., Rosarium virginis Mariae



Jeho tvář zářila jako slunce

Jan Pavel II. hovoří o tom, že evangelijní scéna Kristova proměnění nám slouží jako ikona křesťanské kontemplace, neboť úkolem každého z nás je otevírat se zakoušení Otcovy lásky a Duchu svatému. Pak odrážíme pro své misijní okolí jako v zrcadle velebnost Páně… Zkusme se nyní zamyslet nad událostí Kristova proměnění:

Tři důležité scény se v Pánově životě odehráli na vrcholech. Na jednom vrchu hlásal blahoslavenství, za které ho svět odměnil křížem. Na druhém ukázal slávu, která přijde po kříži, a na třetím se vydal na smrt, která byla předzvěstí jeho slávy a slávy těch, kteří uvěří v jeho jméno.
Druhá událost se stala několik týdnů před Kalvárií, když vzal s sebou na vysoký vrch Petra, Jakuba a Jana. Petra - Skálu, Jakuba, kterému bylo určeno stát se prvním apoštolem mučedníkem, a Jana, vizionáře budoucí slávy Apokalypsy. Tito tři apoštolové byli i při tom, když náš Pán vzkřísil Jairovu dceru. Všichni tři se potřebovali naučit lekci kříže a zároveň si opravit falešné představy o Mesiáši. Petr vehementně protestoval proti kříži, Jakub a Jan toužili po trůnech. Během agónie v Getsemanské zahradě všichni tři usnuli. Aby uvěřili v Kalvárii, museli vidět slávu, která zazářila zpoza kříže pohoršení. Po modlitbě na vrchu se před jejich zrakem proměnil a sláva jeho svatosti prozářila jeho pozemský oděv. Nebylo to ani tak světlo zvenku, které zářilo, ale krása Božího majestátu, která vyzařovala zevnitř. Nebylo to dokonalé projevení božství, které by nikdo nesnesl; nebylo to ani jeho oslavené tělo, neboť ještě nevstal z mrtvých, ale byl to náznak slávy. Jeho jesle, řemeslo tesaře, snášení potupy od nepřátel, to všechno bylo pokořením; musela ale být i zkouška epifanie slávy, jak zazněl zpěv andělů při jeho narození a Otcův hlas při křtu.

Kalvárie se blíží a jeho obklopuje nová sláva. Hlas jej znovu zahaluje do kněžského roucha, aby přinesl oběť. Sláva, která zazářila okolo něj jako Boží chrám, nepocházela zvenku, ale byl to přirozený projev vnitřní nádhery "toho, který sestoupil z nebe na zem." Zázrakem nebyla tato chvilková záře okolo něj, jako spíše to, že před tím byla vždy potlačena. Podobně jako Mojžíš, který si po rozhovoru s Bohem zahaloval před Židy tvář, tak i Kristova sláva byla před lidmi zahalena. Ale na tento krátký moment odsunul závoj bokem, aby lidé mohli vidět jeho zář; tyto paprsky ohlašovali každému lidskému oku, že on je Synem spravedlnosti. Jak se přibližoval kříž, umocňovala se i jeho sláva.
Lidské tělo je jakoby klíckou pro duši. Kristovo tělo bylo chrámem Božím. Víme, že v ráji byli muž a žena nazí a nestyděli se. To proto, že sláva duše před prvním pádem pronikala skrze tělo a byla jakoby oděvem. I zde při proměnění se Bůh projevil skrze lidskou podstatu. Pro Krista byl tento projev pravděpodobně mnohem přirozenější, než jeho život bez slávy. Na zahalení slávy bylo třeba mnoho omezení.

"A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě." (Lk 9,29-31)

Starý zákon přišel pozdravit Zákon nový. Mojžíš jako vydavatel Zákona a Eliáš jako hlavní z proroků - oba v zářivém světle Krista, který jako Boží Syn dal Zákon a prorokům poslání. Mojžíš, Eliáš a Kristus nerozmlouvali o jeho učení, ale o jeho oběti a smrti; byla to jeho povinnost jako prostředníka, který naplnil Zákon, Proroky a věčná přislíbení. Když skončil své poslání, ukázali na Něj, který dokoná dílo vykoupení.
Měl před sebou cíl, který mu předpověděl Izaiáš: Že bude "započítán mezi hříšníky." Dokonce i v této chvíli slávy je tématem rozhovoru s nebeskými návštěvníky kříž. Ale smrt byla poražena, hřích odčiněn a hrob prázdný. Světlo slávy, které obklopilo tuto scénu, bylo jako setkání Jakuba s Josefem, nebo jako "Nunc dimittis", které vyslovil stařičký Simeon, když uviděl Boží dítě. Aischylos v díle Agamemnon popisuje vojáka, který se po skončení Trójské války vrací do své rodné země a ve své radosti říká, že je ochoten i umřít.

Stejně radostná slova vkládá Shakespeare do úst Othela po nebezpečné plavbě: "Kdybych měl nyní umřít, byl bych nejšťastnější, protože mám strach, moje duše je ale úplně spokojená a nic jiného ji tak neuspokojí, než dosažení nepoznaného osudu." Ale v případě Pána svatý Pavel řekl, že "namísto radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž." Apoštolové si všimli jeho mimořádně nádherné a oslavené tváře a oděvu. Tváře, která bude zanedlouho zalita krví z trnové koruny a oděvu, který se stane oděvem pohrdání a do kterého ho oblékne ironický Herodes. Jemný plášť světla, který jej nyní zahalil, zamění za nahotu, když bude vystaven posměchu na Kalvárii. Apoštolům se zdálo, že stojí na prahu nebe, když je zahalil oblak:

"Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: ‚Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.'" (Mt 17,5)

Když Bůh posílá oblak, je to vždy znamení, že jsou jisté hranice, které člověk nesmí překročit. Při křtu se otevřelo nebe; nyní u proměnění se opět otevřelo, aby byl uveden do svého úřadu prostředníka a odlišen od Mojžíše a proroků. Nebe ho poslalo na zem, aby splnil poslání, nebyla to zvrácená lidská vůle. Při křtu byl hlas z nebe určen pro Ježíše, na hoře proměnění pro jeho učedníky. Výkřiky volající po jeho ukřižování by byly uši apoštolů těžko snesly, kdyby nebyli věděli, že Boží Syn měl trpět. Otcova slova nepatřila Mojžíšovi a Eliáši, ale Ježíši, který zemře jako mnozí jiní učitelé, ale který je víc než prorok. Hlas dokazoval nenarušenou a nerozdílnou jednotu mezi Otcem a Synem a zároveň připomínal Mojžíšova slova, že v pravý čas Bůh vzbudí v Izraeli proroka jako Mojžíše, kterého lid bude poslouchat. Apoštolové, očarovaní nádherou toho, co viděli, našli svého mluvčího, kterým byl - jako obvykle - Petr.

"V tom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu řekl: ‚Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.' Nevěděl, co mluví." (Lk 9,33)

Týden před tím se Petr pokoušel najít cestu ke slávě bez kříže. Nyní si myslel, že proměnění je tou zkratkou ke spáse, která by obsahovala vrch blahoslavenství a vrch proměnění bez Kalvárie. Byl to druhý Petrův pokus odradit Pána, aby nešel do Jeruzaléma a nedal se ukřižovat. Před Kalvárií byl mluvčím všech těch, kteří by vstoupili do slávy bez sebezapření a oběti. Petr si ve své prudkosti a neuváženosti myslel, že sláva, kterou Bůh přinesl na zem z nebe a o které andělé zpívali v Betlémě, by mohla přebývat mezi lidmi i bez boje proti hříchu. Petr zapomněl, že podobně jako holubice, která si našla místo na zemi až po skončení potopy, i opravdový mír přichází jen po ukřižování.
Petr se jako dítě snažil zadržet tuto pominutelnou slávu. Pro Spasitele to byla předtucha toho, co bylo na druhé straně kříže; pro Petra to byl symbol pozemské slávy Mesiáše, která by měla být nastolena. Pán, který nazval Petra "Satanem", neboť chtěl získat korunu bez kříže, si nyní nevšímal jeho nekritický humanismus, neboť věděl, že "neví, co mluví". Po zmrtvýchvstání to ale Petr pochopí. Potom se znovu vrátí k události slovy:

"Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci." (2 Pt 1,16-19)

Podle arcibiskupa Fultona Sheena.


Ježíšovo proměnění, které se podle tradice odehrálo na hoře Tábor, je tajemstvím světla v pravém slova smyslu: z Kristovy tváře vyzařuje sláva božství, když Otec užaslým apoštolům nařizuje, aby jej poslouchali (srov. Lk 9,35 a paralely) a připravili se na spoluprožívání bolestných okamžiků jeho umučení, aby s ním nakonec dosáhli radosti vzkříšení a života proměněného Duchem svatým.

Jan Pavel II., Rosarium virginis Mariae



Vystupte se mnou, přemilí synové, na "svatou horu" vašeho dokonalého připodobnění ukřižovanému Ježíši. Kolikrát můj Syn Ježíš rád vystupoval na hory, neboť ho podněcovala touha po samotě a tichu, aby svou jednotu s Otcem prožíval s větší intenzitou! Jako jinoch hledal útočiště na kopcích kolem Nazareta; na hoře zvěstoval evangelní zákon blahoslavenství; na hoře Tábor prožil extazi svého proměnění; v Jeruzalémě, městě na hoře, shromáždil své učedníky k poslední večeři a prožil bolestné hodiny své vnitřní agónie; na Kalvárii přinesl svou oběť; na Olivové hoře se událo jeho konečné odloučení od svých slavným vystoupením na nebesa.

Dnes se mnou vystupte na tuto "svatou horu", jíž je Ježíš Kristus, abyste mohli vstoupit do živé důvěrnosti s ním. V této době mé rozhodující bitvy je každý z vás povolán, aby bojoval oděn Kristovým světlem, protože vy musíte být jeho přítomností ve světě. Vystupte proto na "svatou horu" jeho moudrosti, která se vám odhaluje, jste-li malí, pokorní a chudí. Váš duch bude přitahován jeho božským duchem a proniknete do tajemství pravdy zjevené v Písmě svatém, strhne vás krása jeho evangelia a vy budete dnešním lidem s odvahou zvěstovat Ježíšovo slovo, které samo osvěcuje a může vést k plnosti pravdy.
Vystupte se mnou na "svatou horu" jeho Srdce, abyste byli proměněni hořícím keřem jeho lásky. Vaše srdce bude pak rozšířeno a zformováno podle jeho Srdce. Vaše srdce bude ve světě bít tlukotem Srdce Ježíšova, který hledá především ty nejvzdálenější a všechny chce obklopit plamenem nekonečného milosrdenství.

Stanete se silnými a pokornými srdcem, budete opravdu schopni milovat, budete balzámem na hluboké rány trpících a nejpotřebnějších, a svou kněžskou pomoc budete poskytovat především těm, kteří zbloudili na cestách zla a hříchu. Tak svou láskou přivedete nesmírný počet mých dětí na cestu záchrany.
Vystupte na "svatou horu" jeho božského člověčenství, abyste se mohli stát obrazem jeho stálého sebeobětování pro vás. Jeho oči ve vašich očích, jeho ruce ve vašich rukou, jeho Srdce ve vašem srdci, jeho utrpení ve vašich utrpeních, jeho rány ve vašich ranách, jeho kříž ve vašem kříži.

Tak se stanete silnou přítomností Ježíše, který vaším prostřednictvím může i dnes mocně působit, aby všechny přivedl ke spáse. V ní je vítězství mého Neposkvrněného Srdce. Jí končí boj, k němuž jsem vás volala, a v ní se uskutečňuje mé předpovězené vítězství. Proto je teď naléhavější než kdykoliv jindy, přemilí synové, abyste mě následovali jako svou nebeskou vojevůdkyni. Vystupte proto se mnou na "svatou horu", kterou je Kristus, abyste se mu dokonale připodobnili, aby tak mohl v každém z vás znovu žít a přivést všechny ke spáse.

Modrá kniha, 16.7.83



Matka, dítě a kříž

Každý růst přichází skrze kříž. Úlohou ženy je zdvíhat lidstvo, pozdvihnout ho až ke kříži, k místu naší spásy; je to velmi důležitý prvek, který při výchově dětí nesmíme zanedbat, tak jako ani v manželství, protože kříž je v centru manželského svazku. My jsme i ochotni přijmout svůj kříž, jsme ochotni trpět, vždyť utrpení je součástí života a nemůžeme mu uniknout, ale nejsme ochotni přijmout kříž, který postihne naše děti. Nechceme, aby trpěli a neuvědomujeme si, že kříž je nástrojem nejen naší, ale i jejich spásy. Máme je vychovávat tak, aby ho přijímali, protože v něm přijímají Ježíše. Musíme je odmalička učit kříž obejmout, a tak umožnit, aby v nich Boží život rostl a aby se v těžkostech spojovali s Ježíšem. Není možné čekat, až dítě bude mít 20 let, a potom mu říci: "Dítě moje, musíš se připravit na to, že se v životě setkáš s těžkostmi." Matka má být pozorná, aby poznala kříž svého dítěte v tom, co ono prožívá. Má vést dítě k obětavosti a tato její úloha je nenahraditelná.

Nepokoušejme se přepjatě ochraňovat ty, kteří nám jsou svěřeni. Posilujme je, ale nezavírejme do skleníků. Je namístě si klást otázku u dětí z tzv. "dobrých rodin": Jak je možné, že i když byli tak dobře vychovány a starostlivě chráněny, dělají někdy ty nejhorší vylomeniny, jen co jsou ponechány sami sobě? (Toto je velmi častý případ konzumní společností rozmazlených dětí nenaučených přinášet oběti pro druhé.) Je to proto, že nebyly nikdy postaveny před těžkosti, před realitu. Úlohou matky je posilovat dítě, ne odstraňovat všechno, co by mu mohlo způsobit trápení; má dítě učinit schopným zvládnout všechno, co život přinese (úměrně a přiměřeně věku) a naučit ho tak i přinášet oběti. Žena přijímá a obětuje s bolestí utrpení svého dítěte. Na druhé straně někteří rodiče neušetří své děti ničeho, a mluví jim o všem, co se ve světě děje, aby v nich vzbudili uvědomělost a formovali myšlení. Potom tyto nevinné děti v osmi či deseti letech nesou přetěžké břemeno pro jejich záda a těžko usínají. Před dětmi je třeba umět mlčet, abychom jim umožnili naplno prožívat dětství a ušetřili je tíže, kterou nedokážou unést bez toho, aby ohrozila jejich rovnováhu v budoucnosti.

Podle Jo Croissant


Matce

Maria dala Ježíšovi lidský život - dala mu ruce, kterými měl žehnat dětem, nohy, které měly hledat ztracené ovce, oči, kterými plakal nad mrtvými přáteli a zkaženou civilizací, a tělo, ve kterém měl trpět. Skrze Matku se stal mostem mezi božským a lidským. Kdybychom ji - Matku - vynechali, potom buď by se Bůh nestal člověkem, anebo ten, který se z ní zrodil, by nebyl Bohem, ale člověkem. Bez něj bychom už neměli našeho Pána. Když máme skříňku na úschovu peněz, uvědomujeme si, na co musíme vždy dávat pozor - na klíč. Nemyslíme si, že klíč jsou peníze, ale víme, že bez klíče se k nim nemůžeme dostat. Matka dítěte je jako ten klíč. Bez ní se nemůžeme dostat k Pánovi, neboť on přišel skrze ni. Nedá se porovnávat s Pánem, neboť ona je stvořením a on je Stvořitelem. Ale bez ní bychom nepochopili, jak se vybudoval most mezi nebem a zemí.

Jako ve svém těle tvořila Ježíše, tak tvoří Ježíše v našich duších. V této jedné ženě se spojuje panenství a mateřství, jako by chtěl Bůh ukázat, že obojí je pro tento svět nevyhnutelné. To, co je u jiných oddělené, u ní je to sjednocené. Matka je ochránkyní panen a Panna je inspirací mateřství. Člověk nemůže jít k soše matky, která drží v náručí dítě, odstranit matku a očekávat, že bude mít dítě. Sáhněte na matku a zničíte dítě. Je oknem, skrze které naše lidství poprvé zachycuje záblesk božství na zemi. Možná je spíše jako zvětšující sklo, které zesiluje naši lásku k jejímu Synovi a způsobuje, že naše modlitby jsou jasnější a vroucnější. On je slunce, ona je měsíc. Když vidíme, jak svítí, víme, že někde musí být i slunce. V tmavé noci světa, když se lidé odvracejí od toho, který je Světlem světa, hledíme na Marii, aby vedla naše nohy, když očekáváme východ slunce.

Podle arcibiskupa Fultona Sheena


Je arogantní tvrdit, že Kristus je jediný Vykupitel?

V rámci kongresu na téma: "Kristus: cesta, pravda a život", který se konal ve dnech 28.11.-1.12. na španělské univerzitě San Antonio de Murcia postavil kardinál nejvýznamnější teology světa před otázku: "Je arogantní v rozhovoru o náboženských otázkách tvrdit, že jsme našli ve vlastním náboženství pravdu - jedinou pravdu?" Asi 3000 účastníkům kongresu, většinou mladým, prefekt Kongregace pro nauku víry dále řekl: "Dnes je jakýmsi druhem sloganu jednoduše odbýt ty, kteří si myslí, že "vlastní" pravdu jako arogantní a naivní. Jako by se zdálo, že tito lidé nejsou schopni dialogu, a proto je není ani možné brát vážně, protože pravdu není možné vůbec vlastnit. Můžeme ji jen hledat. Avšak - a to stojí proti tomuto tvrzení - o jaké hledání tu jde, když se nikdy nedostaneme k cíli?! Hledáme skutečně nebo nechceme pravdu vůbec najít, protože to, co bychom mohli najít, prý vůbec neexistuje? Přirozeně, že pravdu není možné vlastnit, můžeme ji jen pokorně přijímat a být si vědom rizika. Poznání můžeme přijmout jako dar, kterého nejsem hoden a kterým se nesmím chválit, jako by to byla má zásluha. A když mi tuto pravdu přiznají, potom ji musím považovat za zodpovědnost, což znamená i službu pro druhé. Kromě toho nám víra říká, že rozdíl mezi námi již poznaným a skutečností je nekonečně větší než jejich podobnost. Ve skutečnosti je arogantní relativista," říká kardinál Ratzinger: "Není snad mnohem více arogantnější tvrdit, že Bůh nám nemůže darovat žádnou pravdu? Zda není neúctou k Bohu tvrdit, že jsme se narodili slepí a pravda není naší? Pravá arogance spočívá v tom, že někdo chce zaplnit prostor Boha a určovat kdo jsme, co děláme a co chceme udělat ze sebe a ze světa. Jediné, co můžeme udělat, je pokorně přiznat, že jsme nehodnými hlasateli, kteří nehlásají sami sebe, ale ve svaté prostotě hovoří o tom, co jim nepatří, ale co přichází od Boha. Jen tak se stane srozumitelnou úloha misionáře, který nemá nic společného s duchovním kolonialismem, jako by to bylo podrobování si jiných pod moji kulturu a mé představy. Misie vyžadují v první řadě přípravu na mučednictví, ochotu vzdát se sebe samých z lásky k pravdě a bližnímu. Jen tak budou misie věrohodnými. Pravda nemůže a nesmí mít jinou zbraň než sebe samého," dokončil kardinál Ratzinger.

Podle serveru Slovenské biskupské konference.


MARII SVĚŘME MISIJNÍ DÍLO CÍRKVE

Anděl Páně Svatého Otce,20. října 2002 V závěru této eucharistické slavnosti bych chtěl srdečně pozdravit kardinály a bratry v biskupské službě, kněze, řeholníky a všechny poutníky, kteří přišli prokázat úctu novým blahoslaveným...
V dnešní Světový den misií se díváme na nové blahoslavené jako na příklady neúnavného nasazení ve službě hlásání evangelia. S živou vděčností bych chtěl dnes vzdát úctu velkému množství misionářů - kněží, řeholníků, řeholnic a laiků - kteří v první řadě vydávají své síly ve službě Kristu a někdy své svědectví platí i krví. Moje vděčnost však platí všem, kdo s nimi spolupracují skrze misijní díla, a přispívají tak účinným způsobem k budování Božího království ve světě. Chtěl bych každého ujistit o své zvláštní vzpomínce v modlitbě. Marii, Hvězdě nové evangelizace, nyní svěřme celé misijní dílo Církve.


Jak vyzývá Svatý otec: Marii svěřme misijní dílo Církve - tedy i naši snahu o evangelizaci. V našich večeřadlech nás Panna Maria chce vychovávat právě pro tento úkol. O tom hovoří na mnoha místech.

V mém Neposkvrněném Srdci budete zformováni k dokonalé oslavě Pána, ve shodě s životním závazkem, jejž jste mu nabídli, ve splnění Boží vůle a v zachovávání Jeho zákona…

Modrá kniha, 11.6.94



Jsem Matkou druhé evangelizace. Mým úkolem je formovat apoštoly pro druhou evangelizaci…

Modrá kniha, 8.12.94



Chce nás pro novou evangelizaci vychovávat ve svém Neposkvrněném Srdci, ve kterém zachovávala a rozjímala o všem, co se naučila od svého Syna.

Já jsem však neustálým heroickým aktem víry uctívala ve svém Synu Ježíši svého Boha a v duši jsem o něm rozjímala v jasu jeho božství…

Modrá kniha, 6.8.97



Blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je." Ježíš znal svoji matku velmi dobře. Věděl, že Boží slovo zachovávala v dobrém a šlechetném srdci a uvažovala o nich. Ona matka Božího Syna, bezvýhradně spojila svůj život s věrností Božímu slovu. Neustále poslouchala Boha, rozjímala o slovech a událostech a toto zjevení přijímala celou svojí bytostí v poslušnosti víry. Prvním a nejdokonalejším darem Božímu slovu bylo její panenské mateřství. S vírou přijala Věčné Slovo, které se působením Ducha Svatého stalo tělem ke spáse člověka. Poslušná Otcovi vůli byla Božímu Synovi nejen matkou a ochránkyní, ale i věrnou spolupracovnicí na díle vykoupení.

JAN PAVEL II., Promluva před Anděl Páně 6.6. 1999 v Pelpline.



Je věrnou spolupracovnicí na díle vykoupení a Jí jako matce Církve jsme byli svěřeni samotným Ježíšem. Tím, jak vše zachovávala ve svém Srdci a dokonale rozjímala a, dorostla ve svém životě tak neuvěřitelných výšin, že pod křížem složila ještě další zkoušku. Ano, Bůh seznal, že Mariino duchovní mateřství stále více zrálo, takže se mohla stát matkou všech věřících lidí.

Každé mateřství ustanovuje trvalý vztah mezi matkou a synem. U Marie nabývá tento vztah podobu víry. Jako se Maria - pro své FIAT ve víře - stala působením Ducha svatého tělesnou matkou, tak totéž FIAT víry je od počátku základem jejího duchovního mateřství. Ve své encyklice RM Jan Pavel II. ukazuje, jak toto Mariino duchovní mateřství stále více zrálo (tedy P. Maria není blahoslavena pro jeden svůj úkon, ale pro neustálou spolupráci s milostí), takže se mohla stát matkou všech věřících lidí. Ve svém tělesném a duchovním spojení s Kristem měla totiž hlubokou účast na poslání svého Syna. Matčina láska k jejímu Synu a jeho poslání se stále více stávala i láskou ke všem, které miloval on. Papež o tom říká: "Na cestě této spolupráce s dílem jejího Syna - Vykupitele zakusilo i Mariino mateřství jedinečnou proměnu, neboť ji stále víc naplňovala vroucí láska ke všem, kterým platilo Synovo poslání." Tedy svým nerozlučitelným spojením s Kristem, který se sám v nesrovnatelné lásce stává bratrem všech lidí, se mateřská láska rozšiřuje na všechny, jimž chce být Ježíš bratrem. Ve svém spojení s Kristem se její mateřství rozšiřuje i na duchovní znovuzrození, jímž se lidé znovu rodí jako Ježíšovi bratři a sestry. Nejvyšší potvrzení tohoto mateřství pro všechny se děje u kříže. "Hle, tvá matka! Hle, tvůj syn!"

Proto koncil připomíná, že Panna Maria je v Církvi vzývána jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.

"Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. Proto je blahoslavená Panna vzývána v Církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice. To je však třeba chápat tak, že se tím důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista nic neubírá a nic nepřidává." (LG62)

A Jan Pavel II. ve své encyklice (RM 44) připomíná slova koncilu, když zdůrazňuje, že Maria není v tajemství Církve přítomna jen jako pasivní vzor, ale "Tajemstvím Církve je totiž 'rození k novému nesmrtelnému životu' - neboli mateřství v Duchu svatém. A zde je Maria nejen vzor a živý obraz Církve, nýbrž je něco mnohem víc. Neboť 's mateřskou láskou spolupracuje při zrození a vychovávání' synů a dcer matky Církve."

Toto předpovídal již sv. Grignion, když předpovídal, že zrození a vychovávání velkých svatých bude dílem Panny Marie. Jak si nevzpomenout např. na sv. Maxmiliána Kolbeho… I sv. Kanisius učí, že: "Maria všechna ta slova uchovávala ve svém srdci a navzájem je srovnávala… poznané tajemství, objala je celou svou vírou, aby je někdy, až bude Bůh chtít, sdělila jiným k užitku. Učenlivá a duchaplná dcera se naučila od svého otce, nejmoudřejšího krále Šalamouna, že je čas k mlčení a čas k mluvení, a řeč pronesená v nevhodný čas není člověku ani příjemná ani užitečná."

A Maria netouží po ničem jiném, než nám ve svém Neposkvrněném Srdci sdělit k užitku vše, co v Něm ukrývá. Touží nás proměnit a přivést ke svému Synu.

"Pro každého křesťana, pro každého člověka je Maria ta, která první "uvěřila". S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží (Maria) působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím víc tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k "nevystižitelnému Kristovu bohatství" (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání." Kristus... plně odhaluje člověka jemu samému. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris Mater.

Ale to znamená také, že k Jejímu Synu nemůžeme přijít jen sami. Při soudu uslyšíme otázku: "Kde jsou ostatní?"

I na to nás upozorňuje i Jan Pavel II.:
Katecheze 29.6.1998: "Stále jsou aktuální slova sv. Bernarda: ‚Všichni potřebujeme jeden druhého: duchovní dobro, které nemám a nevlastním já, dostávám od jiných…'"

Tedy schopnosti - hřivny, které máme od Boha, musíme rozvíjet a z tohoto dobra musíme dát načerpat druhým. Zároveň si nesmíme myslet, že máme a od jiných nic nepotřebujeme.

JAN PAVEL II., EV 76: "Bůh smlouvy svěřil život každého člověka druhému člověku, (…), s povinností vzájemného dávání a přijímání, (…) Duch, (…) vytvořil mezi lidmi nové bratrství (…), které je obrazem tajemství vzájemného darování a přijímání Nejsvětější Trojice. Duch (…) poskytuje věřícím sílu (…), aby sdíleli vzájemné sebedarování a přijímání druhého (…)."

Jana Pavel II. ve farnosti sv. Vitalia, Řím, 8.3.92: "Lidské bytí se utvářelo od počátku jako muž a žena (...). Protože jsme byli stvořeni spolu, a to znamená, že se spolu musíme i spasit. Jeden prostřednictvím druhého, pomáhaje si navzájem na cestě, která je odpovědí na pozvání do Pánovy vinice."

Rozmnožujte vaše večeřadla modlitby. Modlete se neustále svatý růženec. Rozšiřujte ve vašich zemích rodinná večeřadla jako lék na veliká zla, ohrožující vaše rodiny rozpadem, nejednotou, rozvodem, ospravedlňováním potratů a všech prostředků, zabraňujících životu. Vaše modlitba buď orientována stále na Ježíše v Eucharistii. Buď modlitbou ustavičné adorace, zadostiučinění, chvály a díků eucharistickému Ježíšovi. Ať znovu rozkvete ve všech končinách světa láska a klanění Ježíši, přítomnému v Eucharistii!

Modrá kniha, 31.8.88



Papež Jan Pavel II. přijal na audienci členy přípravného výboru Mezinárodního Eucharistického kongresu 2004, který zasedal začátkem listopadu v Římě. Povzbudil je slovy: "V této době poznamenané hrozícími temnými mraky musíme lidstvu opět darovat pravé světlo, které bude všem svítit na cestu domů - a to Krista." Téma kongresu bude znít: "Eucharistie, světlo a život nového tisíciletí" a konat se bude ve dnech 10.-17.10.04 v mexickém Guadalajaře. Na audienci se zúčastnilo 60 organizátorů na čele s kardinálem Josefem Tomkem, presidentem Papežské komise pro mezinárodní eucharistické kongresy a kardinálem Juanem Sandovalem Iniguezem, arcibiskupem Guadalajary. Do této komise patří delegáti ze zemí všech světadílů. Založil ji v roce 1879 papež Lev XIII., který přivolal do života eucharistický kongres, aby stále více seznamoval lidi s našim Pánem Ježíšem Kristem, kterého v tajemství Nejsvětější Eucharistie milujeme, a kterému sloužíme. Ona je středem Církve a její poselství spásy ve světě, uvádí se v statutech komise.

Podle serveru Slovenské biskupské konference



Vánoční stromeček

Příběh, který Vám chci vyprávět, se skutečně stal před více než 60ti lety, nedaleko ruského Archandělska u osady Volosnoje. Sem byli odvlečeni po okupaci Polska Hitlerovou a Stalinovou armádou mnozí Poláci a Polky na nucené práce v lese. Žili v chudé osadě a na celé týdny odcházeli do lesa, kde bydleli ve velkých společných barácích. A právě zde se stal neobyčejný vánoční příběh.

Tuhá ruská zima již nadobro ovládla lesy v okolí Archandělska a koruny majestátních smrků pokryla sněhem. Práce mužů i žen, kteří byli násilně odvlečeni ze svých domovů a přinuceni pracovat nevolnicky tisíce kilometrů od svých blízkých, se stávala ještě nesnesitelnější. Dlouhé hodiny se brodili ve vysokém sněhu, mráz jim pronikal kosti na slabě obutých nohou a pod promočenými rukavicemi. Na práci, která je vyčerpávající i pro silné chlapy, byly posílané mnohé ženy. Blížili se vánoce, i když každodenní stereotyp nelidské práce tomu nějak nenasvědčoval. Jeden všední podvečer, cestou z jídelny na "ubytovnu" mladá sotva 18ti letá Marie s nadšením vyzvala své spolubydlící: "Děvčata, už jsme zde víc než 10 měsíců a téměř jsme nezažili nic pěkného. Zanedlouho budou vánoce, první, které strávíme daleko od svých domovů. Měli bychom je pěkně připravit a prožít tak, jak se na křesťany patří. Měli bychom si v našem baráku ozdobit vánoční stromeček. Co vy na to?"

"Stromečků si můžeme z lesa přinést i deset, ale čím je ozdobíme?" Zareagovala jedna ze žen. Většina však rezignovaně mávla rukou a bez nadšení šla dál. Marie se však nenechala od své myšlenky odradit. V nejbližší sobotu zorganizovala pod záminkou, že se musí nutně po delším čase umýt a převléknout, výpravu do osady. Každá žena dostala za úkol přinést nějakou ozdobu na stromeček. Ale v chudých chatrčích nenašli téměř nic. Do tábora se vraceli jen s hrstkou prázdných blýskajících papírků od bonbónů a několika archy čistého bílého papíru. Jedné ze žen se podařilo získat kousek vaty. To bylo vše.

Na Štědrý den přinesli z lesa malou jedličku. V přeplněné místnosti baráku ji umístili na stůl a začali ji ozdobovat tím, co měli. Papír i obaly od bonbónů postříhali na tenké pásky a tímto "ozdobným materiálem" osypali celý stromeček. Když ženy dokončovaly ozdobování stromku, Maria vytáhla cosi z kabátu s vítězoslavným úsměvem člověka, který chystá velké překvapení. To cosi byl krásný obrázek Panny Marie s malým Ježíškem v náručí.

"Teď se bude hodit ten kousek vaty", řekla žena, která ji opatrně vytáhla z nevelké kopky svých věcí. Vata posloužila jako rámeček na obrázek Nejsvětější Panny a jejího Děťátka. Obrázek opatrně položili mezi větve stromečku na dobře viditelné místo. Všechno se odehrálo v tichosti, aby na sebe ženy neupoutaly nežádoucí pozornost sousedů či dozorců. Místnost, kde byli ženy ubytovány, sousedila s dvěma dalšími místnostmi - místností mužů odvlečených z Polska a místností pracovníků, kteří patřili do skupiny "svobodných". Těžko říci, jaké byli národnosti, protože to nezajímalo ani je samotné. Mluvili o sobě jako o "zdejších seveřanech". Poláci je nazývali jednoduše "Sověti".

Na rozdíl od ostatních se chovali velmi hlučně, den co den něco oslavovali a neustále pili a vyjadřovali se velmi nevybíravě. Této "podařené" skupině "šéfoval" obzvlášť vulgární, drsný chlap, kterého nazveme Sergej. Byl to člověk bez zábran, neobyčejně bezcitný a velký "milovník flašky". Tento Sergej velmi často ve svých nadávkách a proklínáních urážel Boha a Jeho Matku. Místnost, kde bydleli "svobodní", sousedila s místností žen a byla oddělená dveřmi zajištěnými jen nevelkým hákem. Na Štědrý den, když se ženy shromáždili okolo stromečku ke společné modlitbě, "svobodní" v čele se Sergejem "oslavovali" hlučněji než jindy a z přinesených lahví "samohonky" si uhnuli víc než jindy. Náhle se ozval z jejich místnosti hurónský řev poznačený značnou opilostí: "Chlapci, pojďme, jdeme pozabíjet Poláky." Sergej se sekerou v ruce se vrhnul na dveře a následovalo ho několik kamarádů. Ženy, chvějící se strachem, čekali, co se stane. Hák něco vydržel, ale nakonec povolil pod údery sekery. Do místnosti vtrhla hrstka podnapilých mužů v čele se Sergejem.

"Hleďme, ozdobili jste si stromeček!" procedil výsměšně mezi zuby se zjevnou nenávistí v očích. Vtom spatřil mezi větvičkami jedličky obrázek Matky Boží s Ježíškem v náručí. V očích mu problesklo něco ďábelského: "Vyzkoušíme, jestli existuješ, Matko Boží. Když shoříš, znamená to, že nejsi. Když ne, zamyslím se nad tím jestli existuješ." Za malou chvilku se mu podařilo vytáhnout z kapsy zápalky a za strašného řehotu kumpánů jednu zapálil. Rázem se vzňal celý stromek. Muži rychle procitli ze svého alkoholového opojení a snažili se hasit čím se dalo, aby neshořel celý barák. Stromeček ale totálně shořel. Jen na zbytky stolu mezi jeho popel dopadl obrázek Panny Marie s Ježíškem, kterému oheň vůbec neublížil. Sergej i jeho ostatní zůstali mlčky stát jako opaření. Po chvíli ticha Sergej zkonstatoval: "Tak tedy přece existuješ, Bože a existuje i Tvá Matka."

Zbytek Svatého večera ženy strávily v modlitbách a děkování Bohu a Jeho Matce za toto nevšední vánoční divadlo. A od toho večera nastaly v táboře lepší časy. Sergej se vrátil k víře, kterou mu do srdce vštípili jeho jednodušší zbožní rodiče a kterou mu se srdce vytrhla nenávistná ateistická propaganda a výchova ve škole. I mnozí jeho kamarádi začali hlouběji přemýšlet o této štědrovečerní události. A asi nikdo, kdo byl v té době v dřevorubeckém táboře nedaleko Volosného, nezapomněl na ten krásný neobyčejný vánoční dárek od Ježíška a Jeho Matky.

Převzato z Rytíře Neposkvrněné



Zodpovědný redaktor: P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP