Mariina doba
Číslo 1/2003

Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme. .... Sv. Tomáš z Vilanovy

Sv. Anna Maria Taigi

Matka rodiny a osvícená římská rádkyně (1769 – 1837)

V této usilovné, skromné Římance z chudé rodiny byla církvi darována významná prorokyně, divotvůrkyně a osvícená rádkyně papežů, císařů a svatých.

Byla jako “pevnost proti bezbožnosti” a jako “Boží odpověď” v čase souženém francouzskou revolucí, racionalizmem… Ale naproti tomu nade vším tím zářivě vyniká její svatost manželky a matky. Jak ji volaly její povinnosti matky a manželky, museli čekat dokonce sami kardinálové a královští vyslanci. A právě toto v rodinném kruhu příkladně žité mateřství přinášelo stále více duchovních plodů a pomáhalo celému Římu tak, že o ní můžeme právem říci: Stala se všem vším (srv. Katechismus kat. církve 24).

Dětství a mládí

Anna Maria se narodila 26.5.1769 v Sieně. Má právě 6 let, když ve Svatém roce 1775 se svými rodiči přichází do Říma, kde papež Pius VI. otevřel Svatou bránu Baziliky sv. Petra. S nadějí na lepší budoucnost se chudá rodina usadí v městské čtvrti Monti. V té době zde žije muž, který se stal dobrovolně z lásky ke Kristu žebrákem - sv. Benedikt Labre, známý jako patron tuláků a bezdomovců. Temperamentní Anna Marie se v kostele Maria dei Monti bezpochyby setkala s výjimečným svatým žebrákem a možná se stala i svědkem jedné jeho extáze. Když v roce 1783 tento velký mystik Božské Trojice na Velký pátek na schodech kostela umírá, patří 14-letá Anna Marie k těm dětem, které utíkají po ulicích Říma a volají: “Zemřel náš svatý!” Veselé, bystré a všude oblíbené děvče chodí s radostí a horlivostí do školy “zbožné učitelky” sv. Lucie Filippinni. S velkým nadáním se při náboženství, čtení a počítání věnuje především šití a ručním pracím. Do školy však chodí jen dva roky, neboť potom musí doma pomáhat své mamince. A tak se sice naučí číst, ale jen s těžkostmi umí napsat své jméno. Proto jí Bůh dá v budoucnosti na pomoc dva kněze, kteří budou denně zapisovat všechno, co Anně Marie zjeví Ježíš. Měla ale výbornou paměť a uměla nazpaměť katechismus a většinu žalmů…

Světská manželka, její obrácení

Jako 18-letá začne Anna Marie pracovat jako komorná v paláci Mutti a tam pozná o 10 let staršího, sympatického, zbožného a v hloubi srdce dobrého Domenica Taigi, který jako posluhovač při stole přináší každý den jídlo knížecímu domu Chigi. 7. ledna 1790 mu dá v kostele sv. Marcela v Římě své “ano” a kníže Chigi poskytne manželskému páru dvě jednoduché místnosti v tmavém přízemí svého paláce. Ač veselý, laskavý a jemný charakter mladé manželky je v očividném rozporu k jejímu opravdu hrubému, výbušnému muži, jsou první roky jejich manželství velmi šťastné. Domenico je pyšný na svoji pěknou ženu, která miluje šperky, pěkné šaty, divadlo a zábavy. Anna Maria sice nezanedbává své křesťanské povinnosti, ale žije více pro svět než pro Boha, až dokud se v jejím životě nestane něco rozhodujícího… Jako obyčejně, elegantně oblečená kráčí po boku svého manžela. Prochází se po náměstí sv. Petra, když se najednou setká s pronikavým pohledem neznámého kněze z řehole servitů. Přesně v tom momentě uslyší tento P. Angelo Terardi ve svém nitru slova: “Dávej pozor na tuto ženu, jednoho dne ti ji svěřím, ty se přičiníš o její obrácení. Stane se svatou, neboť jsem si ji vyvolil, aby se jí stala!” Duše Anny Marie se tímto setkáním bezprostředně dotkne milost, a když opouští chrám sv. Petra, dá si předsevzetí, že půjde ke sv. zpovědi. Tlačena stále rostoucím vnitřním nepokojem, prázdnotou a lítostí nad svým příliš světským, marnivým životem si o několik dní nato kleká do zpovědnice a vyznává: “Velectěný, vidíte před sebou velkou hříšnici.” Ale zpovědník neznámou ženu poslouchal jen netrpělivě, očividně si myslel, že je hysterka, dá ji jen spěšně rozhřešení. Ta ale zůstává bezradná. Po určité době se však Anna Marie překoná, jde do kostela sv. Marcela, kde byla sezdaná, a tam se vystrašená postaví do řady na zpověď. Bůh zařídí, že tentokráte připadne ve zpovědnici na toho P. Angela, kterého pohled se jí dotkl tehdy na Náměstí sv. Petra. Kněz zaslechne ve svém srdci slova: “Povolávám ji ke svatosti!” A Anně Marii říká: “Takže konečně jste přišla. Pán Vás miluje. Chce Vás jen pro sebe.” Vrací se domů potěšená a pokojná, aby s velkou horlivostí začala úplně nový život. Skrytý, vnitřní život pokání, modlitby a sebezapření. V tom předsevzetí ji Ježíš ještě více povzbudí, když si jí jednou stěžuje: “V tomto velkém shromáždění, které vidíš v kostele, se sotva najdou dvě duše, kterých láska ke mně je upřímná. Ostatní chodí do kostela jako do divadla!” Od té doby chodí Anna Maria už jen někdy do loutkového divadla anebo na koncerty, i to jen z lásky ke svému manželovi. Jeho souhlas se změnou jejího života by se dal považovat za zázrak. Zajímavé je, že po dobu 48 let manželství se nedozví vůbec nic o mnohých mystických darech své manželky. Anna Maria se po svém obrácení snaží být svému Domenicovi starostlivou a láskyplnou manželkou. To považuje za svoji prvořadou povinnost, když ve svém nitru často opakuje slova: “Z lásky k tobě, Ježíši!”

Potom, co blahoslavenou Annu Marii Taigi nejprve pochovali na městském hřbitově Campo Verano, ji nechává v roce 1865 papež Pius IX. převést do staroslavné Baziliky sv. Chryzogéna, která se nachází v nejstarší římské čtvrti Trastevere nedaleko Chrámu sv. Petra. Při exhumaci (otevření hrobu) bylo její tělo neporušené. Dnes odpočívají voskem pokryté relikvie v křišťálovém sarkofágu.

Již znakem kříže nebo oleje, který se neustále spaloval v její modlitebně před obrazem Panny Marie, uzdravila Anna Maria nespočetné množství nemocných.

Tajuplné slunce

V dekretu blahořečení se píše: “Ve světle onoho slunce poznávala přítomné a vzdálené věci, dopředu viděla budoucí události, poznávala tajemství lidských srdcí, dokonce i ty nejskrytější a nejtajnější věci.” Toto poznání do sebe zahrnuje i poznání vlastní duše, a ve svém nitru pochopí, že o co více se nechá očistit a posvětit, o to jasnější bude její světlo. Skrze krátký pohled do tohoto mystického slunce i po dobu každodenní práce navštěvuje Anna Maria v duchu i tajné kabinety státníků a zednářů. Jako ve filmu vidí ve slunci např. rozpad Napoleonovy armády před Moskvou, jako i přírodní katastrofy pro ni úplně neznámých národů. Vidí, jak se lodě na rozbouřeném moři ocitnou v nebezpečí a modlí se za ně, provází vyznavače víry a otroky v čínských a arabských věznicích, vidí stav zesnulých, jako i morální úpadek v klášterech, mezi šlechtici a v římském národě. Pozná nemoci a ví o léčivých prostředcích, vidí duševní trápení lidí a pozná nejvroucnější přání a myšlenky svých návštěvníků. Všem, co ji navštíví v malé místnosti bytu pro služebnictvo, může pomoci a poradit Boží moudrostí, ať už jde o papeže, ministra, sedláka anebo chudou selku, které nechtějí nést slípky. A Ježíšův příslib se stává skutečností: “Povolal jsem tě, abys obrátila hříšníky a utěšovala lidi každého stavu: kněze, preláty a dokonce i mého nástupce. Všem, kteří budou laskavě a upřímně poslouchat tvoje slova a uskutečňovat je, daruji slíbené milosti a pokoj srdce. Setkáš se některými falešnými a pokryteckými dušemi, které se ti budou posmívat, tebou opovrhovat, znevažovat a pomlouvat. Já sám tě však budu vést za ruku jako ovečku, kterou vede pastýř na obětní oltář.” Anna Maria ze svého daru nikdy netěží pro svoji rodinu a za poskytnutou pomoc se nenechá odměnit a uctít. Stále hledá skrytost, a jen z poslušnosti anebo vnitřně pohnutá se zahledí do milostivého slunce. Jasné nebeské vidění jí zůstane i tehdy, když je už skoro úplně slepá. Ale o toto duchovní světlo musí dvacet roků bojovat, když snáší bezútěšnost, vnitřní prázdnotu a duševní opuštěnost.

Svatá manželka a matka

Annu Marii Taigi nemůže nikdo následovat v pohledu do milostivého slunka. To byl jedinečný dar Boží milosti. Ale ve skutečnosti je nám ve večeřadle nabízen podobný dar: Milostivé slunce nacházíme v Neposkvrněném Srdci Panny Marie, které dokázalo Boží věci uchovávat a dokonale o nich rozjímat. Toho je plná modrá kniha. Bránit nám v tom může malá víra, pýcha a slabá ochota být skutečně “malými apoštoly”.

Důležité je také uvědomit si v této souvislosti důležitost svátosti biřmování!

Jako manželka muže s těžkým charakterem a jako příkladná matka, která se věrně stará o své děti, je pro mnohé ženy zářivým příkladem a velkou orodovnicí.

V početné domácnosti žije spolu s jejich sedmi dětmi (ze kterých tři velmi brzy zemřeli), nejen její mrzutá matka a dočasně i otec s těžkou povahou, ale i její panovačná švagrová a časem i rodina jejího nejstaršího syna, jako i její brzy ovdovělá dcera Sofie se svými šesti dětmi. Matka Taigi vaří, štupuje ponožky, šije a vyšívá pro cizí lidi až hluboko do noci, aby si tak přivydělala k skromnému výdělku. Dovolme jejímu manželovi Domenicovi, aby nám trochu povyprávěl o jejich rodinném životě, jak to udělal jako 92-letý při procesu jejího blahořečení: “Svojí nádhernou moudrostí vždy dokázala udržet v rodině pokoj, bylo nás mnoho a mezi námi bylo mnoho různých charakterů. Každou, i tu nejmenší hádku utišila dobrotou, která ještě více prohloubila harmonii a pokoj. Často jsem přicházel domů z práce unavený a mrzoutský. Kdo byl někdy sluhou, ví, kolik ponižování je třeba často snést ze strany pánů. Moje manželka měla dar vždy mě upokojit. Uměla mlčet, ale když bylo třeba, uměla i promluvit. Měla tak přátelskou povahu, tak velkou přejícnost, že ze mne odháněla zlou náladu a opět mě rozveselovala. Když jsem se vracel domů, moje manželka vždy všeho nechala – i velkých pánů a prelátů, kteří si k ní přišli pro radu, a pospíchala ke mně, aby mě laskavě a radostně obsloužila. Viděl jsem na ní, že to dělala celým srdcem.”

Ano, máma Taigi zná temperament svého muže. Nezištně se dovede povznést nad maličkosti a citlivou láskou umí změnit svého náladového manžela, takže on dosvědčuje: “Jí musím děkovat, že jsem si odvykl od té anebo oné chyby, a dělala to s tak dokonalou láskou a dobrotou, s jakou se v dnešních časech už nesetkáváme.”

O své svatě žijící matce dovede povyprávět i jedna z dcer, Sofie. Matka Taigi se se svými dětmi každý den modlila růženec, učila je katechismus, který perfektně ovládala a brala je s sebou k chudým a nemocným do nemocnic. Sofie o svých rodičích říká: “Můj otec byl zbožný a vážný muž, ale měl výbušný charakter a byl náročný, něco zcela neobyčejného. Když přišel domů, zapískal anebo zaklepal. Okamžitě mu musel někdo utíkat otevřít, i kdyby se mu mělo přitom něco stát. Jakmile nebylo všechno přesně podle jeho chuti, tak se rozhněval, že byl schopen sbalit ubrus se vším jídlem a vyhodit ho ven. Všechno muselo být připraveno přesně na minutu: vřelá polévka, stolička na svém místě. Dokonalá harmonie, ve které žila maminka s tatínkem vznikla nakonec tím, že ona plnila s podivuhodnou ochotou nejen jeho příkazy a žádosti, ale dokonce předvídala i jeho přání. Ať přikázal cokoliv, vždy to s radostí vyplnila. Nikdy mu nedala ani ten nejmenší důvod k hádce.” Právě naopak, on na konci svého života dosvědčuje: “Ona byla mojí útěchou a útěchou celého světa. Jsem už starý, ale i kdybych byl mladý a prošel celý svět, nenašel bych ženu s takovými vlastnostmi. Ztratil jsem velký poklad.”

I když Domenicova drsnost se léty zjemnila a projevoval Anně větší vděčnost po její smrti než za života, jeho svědectví je pozoruhodným holdem jejímu svatému životu.

Rádkyně papežů, kteří počítají s její pomocí

Ponižovaným a pronásledovaným papežům své doby pomáhá Anna Maria Taigi vnitřně svým skrytým smírným utrpením a modlitbou a navenek svými moudrými radami. V čase výbojné Napoleonovy politiky (podrobněji viz. Mariina doba 1/01) je do Valence ve Francii odvlečen papež Pius VI. a je tam i vězněn. Anna Maria prožívá v Římě jeho smrtelný boj a umírání. Současně ve svém srdci slyší jméno nového papeže, který vstupuje do Říma jako papež Pius VII. Prostřednictvím kardinála Pediciniho, který ví, že na rady blahoslavené je spolehnutí, je v přímém kontaktu se Svatým Otcem. Kardinál při procesu blahořečení m.j. pronesl: “Po 47 let, ve dne v noci… stále viděla v tomto slunci… všechny věci na této zemi, jak fyzické, tak mravní, pronikla do hlubin a vznesla se až k nebesům, kde viděla zemřelé ve věčném životě. Znala ty nejtajnější myšlenky osob blízkých i vzdálených, události a postavy dávné minulosti… Pro ni byl svět otevřená kniha sestávající z jediného slova – Bůh.

Když papež ochoří, Anna Maria přes kardinála Pediciniho odkáže, aby mu hned udělili svátost umírajících, neboť se blíží smrt. Kdyby nebyli splnili její radu, papež Pius VII. by byl zemřel bez svátostí, protože smrt přišla opravdu úplně nečekaně. Jeho nástupcem se stal Lev XII., který si za osobního poradce povolává bývalého duchovního vůdce a přítele Anny Marie Taigi, svatého biskupa Passionistu Vincenta Mariu Strambi. Když papež Lev XII. smrtelně onemocní, Vincent Strambi nabídne Bohu v tichosti svůj život za život papeže a papež se okamžitě zotaví. Když se k Anně Marii dostane prosba, aby se nadále modlila za uzdravení papeže, stojí právě u sporáku a krátce se zahledí do svého slunce: “Ne, ne, ještě je čas, ještě musí pracovat pro církev. Oznamte raději Mons. Strambimu, aby se připravoval na smrt.” A on opravdu nečekaně rychle zemře. Anna Maria se dozví i o okamžiku smrti papeže, když ji jednoho rána vzbudí Pán a poví ji: “Vstaň a modli se za mého nástupce, neboť nyní předstoupí před moji tvář.” Modlí se a druhý den se doslechne o smrti Svatého Otce. Po něm následuje Pius VIII., jehož jméno a krátký, jen dvacetiměsíční pontifikát opět dopředu vidí tato jednoduchá matka. Po dobu jedné extáze v bazilice sv. Pavla za hradbami pozná v kardinálu Cappellarovi následujícího dobrotivého papeže Řehoře XVI., v průběhu jehož pontifikátu Anna Maria umírá. Ve svém milostivém slunci bude moci ještě pozorovat volbu Pia IX. a jeho trpělivé snášení těžkostí po dobu velmi dlouhého 32- letého pontifikátu.

K Anně Marii přicházel stále větší dav lidí vyslechnout si její názor a radu. Poskytovala útočiště týraným manželkám a působila mezi nimi jako poradce v manželských otázkách. Uklidňovala mávající nože a ostré výtky z obou stran a nakonec jim říkala: “Odpusťte! Zapomeňte!”

Manžel Domenico při procesu blahořečení vykreslil dojemný obraz její práce.

Anna Maria Taigi a její svatí přátelé

Dalo by se říci, že v době Anny Marie Taigi s ní byli spřáteleni snad všechny velké osobnosti Říma. Pokorně se svěřovali jejím mateřským radám, sami byli velkými světci.

Svatý Vincent Pallotti, který jako druhý Filip Neri vykonal v tamějším Římě hodně dobrého především ve zpovědnicích pro obrácení zatvrzelých hříšníků, prosí Annu Marii Taigi často o duchovní pomoc a radu a ne bezdůvodně ji nazývá svojí sekretářkou, svojí zplnomocněnou při Nejsvětější Trojici pro všechny záležitosti jeho kongregace. Duchovní dítě Palottiho, svatý Bernard Maria Clausi (MD 3/99) častěji navštěvuje matku Taigi a v naléhavých záležitostech ji často prosí o modlitbu a radu.

I jiný svatý pastýř, jeden z největších misijních kazatelů Itálie, biskup Vincent Maria Strambi, patří k duchovním přátelům této jednoduché ženy. Jako nejbližší důvěrník Lva XII. ji v pověření papeže denně navštěvuje a je dosvědčeno, že ve všech otázkách následoval její radu a podle ní i odpovídal Svatému Otci. Tak to dělal vždy, neboť rady Taigi považoval za tak moudré a rozumné, že Svatý Otec se podle nich řídil. I svatá Maria Euphrázia Pelletier z Francie, zakladatelka řádu sester Dobrého Pastýře, se známé římské rádkyni svěřuje se svými těžkostmi, které musí prohovořit ve Vatikánu. Svatý Gaspare de Bufalo, zakladatel řehole misionářů Nejsvětější Krve, po smrti blahoslavené zvolá: “Když k sobě Pán volá takové věrné duše, potom je to znamení, že nás chce zkoušet.” A opravdu, den po smrti Anny Marie Taigi vypukne v Římě cholera, která už dlouho zuří po celé Itálii a od které bylo věčné město do této chvíle ochráněno na přímluvu blahoslavené.

Poražený obr

Sedmnáct let sleduje Anna Maria Taigi v Římě trpíc a modlíce se obrovský rozmach Napoleona, který ji Pán do detailů ukazuje v milostivém slunci. Vidí všechna pronásledování a ponižování, která svým násilným panováním dopustí na Církev a papeže. Když je papež Pius VII. Napoleonem zajat a odvlečen, Anna Maria se spolu s jinou svatou římskou matkou a svojí přítelkyní Alžbětou Canori Morou obětuje a modlí za jeho osvobození. Obě dvě přinášejí den a noc oběti a modlí se, dokud Anna Maria v mystickém slunci neuvidí návrat papeže, který se uskuteční 24.5.1814. Pohledem do slunce duchovně prožívá Napoleonovy krvavé bitky v celé Evropě, jeho vítězství a vyhnanství na ostrově Elba, až nakonec modlitbou zvítězí nad obrem - dosáhne jeho obrácení v osamělosti, které vidí do úplných detailů a o které bojovala mnoho let (vše v MD 1/01). Napoleonův strýc, kardinál Fesch, se po svém obrácení stává až do konce života věrným žákem prosté manželky a matky. Utěšující rádkyní je dlouhé roky i pro Letíciu, Napoleonovu matku.

Společné povolání dvou svatých žen

Zvláště pěkné a hluboké přátelství spojuje Annu Marii se zmíněnou mladší Alžbětou Canori Morou, která je též římankou. Jako matka rodiny má pověst svatosti a je velmi zkoušena v těžkém manželství. Její manžel Christofer ji veřejně podvádí a ponižuje celých 25 let, ona je mu však hrdinsky vždy věrná. Tak jako život Anny Marie Taigi, i její život je poznamenán mnohými mystickými dary a zážitky, i modlitbou za obrácení svého manžela, který se - jako to předpověděla – obrátí hned po její smrti a stane se knězem františkánem…

I přes svůj šlechtický původ žije s oběma svými dcerami v ubohých podmínkách, na svůj každodenní chléb si vydělává jednoduchými pracemi a při své chudobě je velkorysá a nezištná ve službě ještě chudším. Spolu se svou přítelkyní Annou Marií je terciářkou v řádě trinitářů. Mají stejného svatě žijícího zpovědníka, a ten jim radí, aby se spolu modlívali za duše v očistci, kterých stav často duchovně prožívají (MD 2/02). A tak společně putují ke Svatým schodům (schody s relikviemi Svatého kříže), aby se tam modlili za jim svěřené duše. Přátelství těchto dvou matek trvá až po Alžbětinu smrt. Alžběta umírá deset let před Annou Marií. Bůh jim svěří mnoho smírného utrpení a světla pro papeže, pro město Řím a Církev, kterých obnovu a vítězství mohou obě vidět ve vizích.

Pohled prorokyně na obnovenou Církev

Jako velkou útěchu ukáže Pán Anně Marii v dojímavých obrazech přicházejícího budoucího času, ve kterém pravda Katolické církve zazáří jako nikdy předtím!

Ale kdy přijde tento čas? Chce vědět její duchovní otec. Nato se její zářivá tvář pokryje hlubokým smutkem. Jako prorok hovoří matka Taigi o budoucím trestajícím soudu, který přijde, pokud se lidé neobrátí: Zloba zvítězí. Mnozí, které považujeme za dobré, složí svoji masku. Temnota, revoluce, války, katastrofy a meteory přijdou úplně nečekaně a miliony lidí zemřou náhle a nečekaně. Nechť v tomto čase temnoty zůstanou lidé ve svých domech (pozn. red.: míněno duchovně - střežíc si svoji víru), modlí se růženec a prosí Boha o milosrdenství. Nepopsatelně velké však potom bude vítězství a radost očistěné Církve. Ke katolické církvi se potom vrátí opět celé národy, obrátí se mnoho nevěřících a jinověrců, kteří svou horlivostí a změnou života zahanbí křesťany. Když Anna Maria Taigi jako 68-letá 9.6.1837 umírá, nezažila ještě ani čas očisty, ani vítězství. Jedno je však jisté: vědomě se za to obětovala ve všedním dni ve své rodině, věrností v malých věcech, jak jí to jednou Ježíš předpověděl: “Vyvolil jsem se tě, abych tě zařadil k mučedníkům. Tvůj život bude pro Církev oporou víry a bude to delší a záslužnější mučednictví, než kdyby bylo krvavé…”

Podle Víťazstva Srdca

Kdybyste se mnou i vy viděli jas svatosti a plnost jednoty církve po tomto období velkého soužení, jásali byste radostí! Proto tedy všechny národy přjdou k Ní, která se zase stane světlem pravdy a milosti, jednoty a svatosti pro záchranu světa…

Modrá kniha 28.6.95

Modlitba za děti: Nejlaskavější Otče a Příteli dětí! Když jsi byl unaven hlásáním a vyučováním Evangelia, povolal jsi k sobě děti. Vzal jsi je na klín, žehnal jim a říkal: “Takovým patří nebeské království! A kdo přijme jedno takové dítě ve jménu mém, mne přijímá.” Velice Tě prosím, věčný Bože, abys mým dětem, které jsou krví srdce mého, udělil milost, aby si životem ctnostným, bezúhonným vydobyly Nebeské království. Zapal v jejich srdcích pravou zbožnost, osvěť jejich rozum, aby poznaly jak si mají počínat pro blaho své nesmrtelné duše a dej jim pevnou vůli a vytrvalost, aby svá dobrá předsevzetí vykonaly. Všemohoucí Bože, na světě není mému srdci nic bližšího, než moje děti. Popřej mi, abych je moudře a rozumně vychovával(a), abych vždy v pravé míře udržel(a) svou mateřskou lásku a nikdy přílišnou povolností a shovívavostí nepřihlížel(a) jejich chybám a abych nerozumnou přísností v nich nevzbuzoval(a) chyby horší. K tomu mi dopomáhej svým Božským přispěním a na přímluvu Tvé Nejsvětější Matky. Amen

 

Biskup klade otázky

Kleče pod křížem ve své domácí kapli, pohroužil se lvovský arcibiskup Twardovský do modlitby. Právě odsloužil Mši sv. v sousední místnosti, která sloužila jako sakristie. Otec Štěpán, jeho sekretář, ukládal roucha. Pak vyšel, protože zaslechl zaklepání.

Když zůstal sám, sesunul se stařec na židli a hlava mu klesla. Vzlykot mu vycházel z prsou a srdce zalévala hořká vlna smutku. Bože můj, Bože můj, proč jsi nás opustil?”

Ať se obrátíš kamkoli, všude hrozivý mrak. Arcibiskup se zachytil židle, jak se mu zatočila hlava. Všechno v něm mlčelo, úplná samota. Pán, kterého právě přinesl v oběť a přijal v tajemství Eucharistie, mlčel. A černá Matka Boží nad oltářem, která vždy přicházela na pomoc, se nyní jako by skryla. Přímo se k ní obrátil: Cožpak Polsko není tvůj úděl? Cožpak jsi nebyla v mém dómě před třemi sty lety poprvé korunována? Tak ochraňuješ svůj lid? Vydáš nás do rukou bezbožníků?”

To se stalo 29.9.1939. Válka byla prohrána a Lvov, město orlíků, padl pod tlakem rudé vlny od východu. Hodinu za hodinou, den za dnem viděl starý arcibiskup, jak se dovršuje katastrofa. Čekat pomoc bylo marné a naděje spala tvrdým spánkem. Jak se k ní dostat tím měděným nebem? A když už by se k ní člověk dostal, jak ji probudit?

Během svého dlouhého života bez viny a naplněného prací stál arcibiskup Twardovský nejednou tváří v tvář bláznovství kříže, ale ještě nikdy nebyl v tak bezvýchodné situaci. Jeho vůle přijímala vůli Boží, ale všechno v něm, až na tajné hlubiny duše, odmítalo přijmout takovou nesmyslnou a krutou katastrofu. Díky své dlouhodobé zkušenosti předvídal smutné následky okupace. Vydrží křesťanský svět útlak bezbožectví, šířený všemi prostředky propagandy? Polsko bylo pevností před tváří Východu, ale nepodlehne i ono, nestane se obětí bludů a lstí?

Náhle se vzpřímil a utřel si kradmo oči. Nesluší se, aby lidé viděli lvovského arcibiskupa v slzách.

Otec Štěpán vešel, zavřel dveře a tiše řekl: Otče, ptají se po vás.” Stařec s námahou vstal a nedívaje se na svého sekretáře, aby si tento nevšiml jeho zarudlých oči, zeptal se: A kdo?”

Mladý kněz pokrčil rameny. Ruská vojačka. Už potřetí se po vás ptá. Snažil jsem se jí zbavit, ale naléhá a říká, že vám musí osobně něco předat. Bláznivá stařena. Vsadil bych se, že si přihnula.” Arcibiskup se opřel rukou o rameno sekretáře a mlčky vyšel z kaple. Nejdřív otče, posnídáte?”

Ten chvilku mlčel. Ne, uveďte ji.” Jeho kalich byl tak naplněn hořkostí, že kapka víc nebo méně už v něm nemohla nic změnit. V přijímacím pokoji, téměř bez nábytku jako v klášteře, čekala žena. viděl jenom její záda. Byla v uniformě, rozložitá a v ochozených holínkách. Arcibiskup, aristokrat, pocítil intenzivní odpor, ale hned ho potlačil.

Vojačka uslyšela, že se dveře otevírají a otočila se. Čekala, až otec Štěpán, který se po ní díval nepřátelsky, odejde. Pak klesla jako strom, podťatý dřevorubcem, a padla k arcibiskupovým nohám. Otče,” opakovala s pláčem, otče!” Oběma rukama objala arcibiskupova kolena a znehybněla, rty přitisknuté k jeho rouchu.

Biskup Twardovský očekával všechno, ale ne takový nával citu. Proto přišel v prvním okamžiku do rozpaků. Není šílená?” pomyslel si a snažil se vyprostit, uvolnit.

No tak, vstaňte,” řekl s trochou netrpělivosti ukrajinsky. Byl přísný asketa a neměl rád projevy přílišných citů.

Žena těžce vstala. Bylo z ní cítit pot, kůži a špínu, ale ne vodku. Z její tváře, ošlehané nepohodou, nebylo možno vyčíst věk, ale pohled jejích modrých očí byl podivuhodně mladý. Když zpozorovala arcibiskupovo zdrženlivé chování (opatrnost), řekla mu naléhavým hlasem: Pochopte, musela jsem vstoupit do armády, abych se dostala k vám!”

S ještě většími rozpaky ustoupil arcibiskup o krok zpět, jako by se chtěl vyhnout novým nemístným výlevům citů a chladným tónem se otázal: Kdo jste?”

Žena stála před ním, hleděla mu přímo do očí a začala vyprávět: Kdo jsem? To je dlouhá historie. Podle průkazu jsem Anna Nikolajevna N. Ve skutečnosti... ale proč byste měl znát mé jméno?! To by pro vás bylo ještě riskantnější. Mé jméno k historii nepatří.” Odmlčela se, jako by čekala další otázky, ale arcibiskup stál a mlčel.

Jsem Běloruska,” pokračovala, dokonce jsem se narodila na zámku. Revolucionáři zabili mého otce, matku, sestry i bratry. Mne zachránil lesník, který mě ukryl v rákosí. Bylo mi tehdy šest let, ani víc ani míň. Zůstala jsem za polskými hranicemi. Když jsem viděla, že zůstanu sama, chtěla jsem se zabít. Tehdy mě vzal starý Dimitrij za ruku a přivedl mě k otci Sergejovi. To byl mnich. Také se skrýval a pracoval jako nádeník. Vzal mě pod svoji ochranu a po večerech mě učil náboženství. Byl ke mně tak dobrý jako otec. Jednou mi řekl: “Anno, až tady nebudu, budeš ty pokračovat v mé práci. Není správné nechávat si jen pro sebe to, co člověk dostal zadarmo! Máš víru, bylas’ v ní vyučena. Ted' je čas, abys učila druhé. Duše nepotřebují pozemskou potravu, ale víru! Rudí vyhnali Boha, všude před ním zavírají dveře, vrata i schodiště pro panstvo. A tu se on spokojí se vchodem pro služebnictvo, ale musí se Mu pomáhat, aby vstoupil. Ty mu budeš pomáhat, že?”

“S pláčem jsem slíbila. Potom ho sebrali a odvezli neznámo kam. Ale ve své temnotě jsem měla hvězdu, která ukazovala cestu, slib daný otci a zavazující mě ve svědomí. A tak od té doby chodím víc než dvacet let po Rusku a učím náboženství. Také křtím, ale mši sloužit nemohu. Křtít mohu a využívám toho. Jenom...” náhle se začervenala, “tolik let jsem už neviděla kněze, a kdo ví? Možná jsem už zapomněla pravé Kristovo učeni?”

Odmlčela se a pokračovala přerývavým hlasem: Přišla jsem, otče, abyste mé přezkoušel. Dala jsem přednost vám, to je jistější, vy jste biskup.” Zmlkla a sklonila hlavu. Dveře se pootevřely: Volal jste mne, Eminence?” zeptal se vzrušeně otec Štěpán.

Hlídal u dveří, pomyslil si biskup, a neslyšel rozhovor. - “Nechte nás,” odpověděl tiše, a ať nás nikdo nevyrušuje!” - “A vaše snídaně?” - “Mám důležitější práci. Dnes ráno nikoho nepřijímám!”

Udivený otec Štěpán zavřel dveře. Jen aby se nic nestalo panu biskupovi, řekl si pro sebe a rozhodl se, že zůstane a bude hlídat u dveří. I když byl arcibiskup přísný, měli ho všichni rádi, jak dospělí, tak děti.

Když zůstal biskup se ženou sám, pokynul jí rukou: Půjdeme a pokloníme se nejdříve Pánu domu, který vás ke mně přivedl.”

Když vešla do kaple, nemotorně si klekla. Potom padla tváří k zemi a celé její velké tělo se otřásalo vzlykotem.

Pane,” modlil se biskup, Pane, odpusť mi mou malověrnost! Tvé myšlenky nejsou našimi myšlenkami a tvé cesty nejsou našimi cestami. Změnil jsi naše hranice proto, aby ona přišla ke mně. My jsme se bránili a ty z nás děláš misionáře. Nad nevěrou nezvítězíme barikádami. Ta žena, aniž o tom ví, mi přinesla tvou odpověď!” (Když se snažíme plnit Boží vůli a žijeme v posvěcující milosti, sám Pán řídí naše kroky a většinu našich skutků poznáme až v Nebi…)

A ona se modlila s takovým zápalem, že tato modlitba přetvořila její nevýrazný obličej. Biskup se dotkl jejího ramene: A teď si promluvíme o Něm,” řekl.

Nezadržitelná radost vyšlehla z temnoty, nebe se pootevřelo. Jak jí chtěl co nejdříve předat to, co sám dostal zadarmo! Celá plnost jeho kněžství se projeví skrze tuto ženu v nevědomých duších, které on už teď miluje jako otec. Osvítilo ho velké poznání: Hlad po Bohu je tak veliký, že jestliže ho odmítneme ukojit, tu sami hladoví násilím vtrhnou k nám.

Já ji budu poučovat,” přemýšlel arcibiskup, ale ve skutečnosti tuto ubohou ženu bude skrze mne poučovat sám Pán!”

“Pane Ježíši, buď ty sám mou živou odpovědí!”

A já jsem s vámi i za železnou oponou, www.fatym.com.

 

 

“Ani oko nevidělo …”

Přednáška z duchovní obnovy formou večeřadla

Shrnutí předchozích dvou úvah můžeme provést tím, že si přečteme slova Jana Pavla II., co říká ve své encyklice Redemptoris Mater: “Maria je tedy v tajemství církve přítomna jako vzor. Tajemstvím církve je totiž "rození k novému nesmrtelnému životu": neboli mateřství v Duchu svatém. A zde je Maria nejen vzor a živý obraz církve, nýbrž je něco mnohem víc. Neboť "s mateřskou láskou spolupracuje při zrození a vychovávání" synů a dcer matky církve. Mateřství církve se tedy uskutečňuje nejen podle vzoru a obrazu Bohorodičky, ale uskutečňuje se také její "spoluprací". Církev čerpá v hojné míře z této Mariiny spolupráce, to je z jejího mateřského prostřednictví, jaké je Marii vlastní. Neboť ona již na zemi spolupracovala při zrození a vychovávání synů a dcer církve vždy jako Matka onoho Syna, kterého "Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří".

Izák z hvězdy, žák sv. Bernarda, píše o vztahu Panny Marie a Církve: “Obě jsou matka, obě jsou panna; obě počali z Ducha svatého. Maria zrodila tělu Hlavu; církev daruje této Hlavě tělo. Jedna i druhá je Kristova Matka: ale žádná z obou ho nerodí celého bez druhé. Proto co je řečeno všeobecně o Panně a Matce církvi, platí právem i o Panně a Matce Marii osobně. A co se říká zvlášť o Panně a Matce Marii, vztahuje se všeobecně na Pannu a Matku církev, a co se říká o jedné z obou, může se chápat o jedné i druhé bez rozdílu.

Jan Pavel II., encyklika Mulieris dignitatem

Spolupracuje na tom "svou mateřskou láskou", jak učí II.VK. Tady nabývají plného smyslu slova, která řekl Ježíš v hodině ukřižování své Matce: "Ženo, to je tvůj syn!" a učedníkovi: "To je tvá matka!" (Jana 19,26n.)

Tedy Panna Maria není jen vzor v tom smyslu, když malíř maluje krajinu, která je v podstatě nehybná, ale Panna Maria je mnohem něco více: “…když s láskou spolupracuje na zrození a vychovávání…” To znamená, že Panna Maria není je nehybný vzor, ale v minulých přednáškách jsme rozjímali nad tím, že Panna Marie skutečně spolupracuje i teď - po svém nanebevzetí - na díle svého Syna.

Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol… Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice

II. vatikánský koncil LG62

Jak říká i dále Jan Pavel II:

“...při její spolupráci… nabývají plného smyslu slova: ‘Ženo, to je tvůj syn!’”

Zkusíme tedy na toto navázat: Už jsme se zamýšleli nad tím, jak Panna Maria spolupracuje a říkali jsme si mj., že když Panna Maria spolupracuje na zrození synů a dcer církve, nejde jen o jednotlivce, osamocené, kteří se teprve zapojují do “mozaiky” církve (viz. starší přednášky), ale že člověk je zrozen k obrazu Božímu nejen v tom ohledu, že je bytostí rozumnou a svobodnou, ale i v tom, že je stvořen pro společenství. Nikdo, ať se brání sebevíc, není individuem stojícím sám nezávisle na druhých. Opět zmiňme Jana Pavla II., který říká, že vlastním dílem Ducha Svatého v nitru Svaté Trojice je společenství. My věříme v jednoho Boha, který je ve třech osobách, takže v Bohu samém je společenství a vztahy tvoří Duch Svatý. Člověk tedy nemůže žít sám, ale pouze jako “jednota dvou”, tedy ve vztahu k jiné lidské osobě. Být osobou podle Božího obrazu a podoby znamená existovat ve vztahu k druhému. Znamená to také, že muž a žena - jako jednota dvou - jsou povoláni k tomu, aby prožívali společenství lásky, a promítali do světa ono společenství lásky, které je v Bohu. Máme tedy ve světě zobrazovat pravdu, že Bůh je sám v sobě láska. (Jan Pavel II.) Základem je manželství. (podrobněji o tématu MD3/02: Člověk byl stvořen jako muž a žena.)

Na to nyní může navázat dnešní úvaha. Když my budujeme mystické tělo Kristovo, stavíme Nebeský Jeruzalém, který se tvoří v nebi, můžeme vidět převážně jen očima víry, že postupně za dobu naší pozemské existence do něj vkládáme vše, co jsme zde na zemi vytvořili jako do mozaiky. A až bude tento Jeruzalém hotov, sestoupí, jak říká Apokalypsa, na zem a dílo bude dovršeno. A každý na tomto dovršení spolupracujeme. Každý z nás přináší do Nebeského Jeruzaléma všechno co má, všechny naše vztahy v rodině, ve farnosti, přátelství, v zaměstnání, vkládáme tam i to, co jsme vykonali, vytvořili. Pokud něco hmotného, co je pomíjivé, děláme s Kristem, potom to nezahyne, neboť je to děláno pro druhé - je to svým způsobem tvorba vztahu - bude to proměněno. V jaké podobě to tam najdeme to ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo, to nevíme, ale jistě to tam najdeme. Nedá se tedy říci, že například manuální práce třeba někde v dílně nebo v domácnosti je jakoby k ničemu oproti tomu, co děláme třeba na poli pastorace. Jistě - tvorba vztahů je prvotní, manuelní práce až druhotná. Dnes to vidíme spíše naopak, svět se žene za hmotnými zisky, za kariérou, podnikáním v tom nestřídmém slova smyslu - zapomíná se, že prvním základem hodnoty práce je sám člověk (Jan Pavel II., O lidské práci) a naopak vztahy především v rodině tím velice trpí a i ostatní vztahy se ničí rozšířeným konkurenčním bojem. Hodnoty jsou postavené na hlavu a ty nepomíjivé potlačeny.

Všechno co uděláme, “nahoře” najdeme, vkládáme to do oné mozaiky - tvoříme nebeský Jeruzalém. Do nebe jdeme tedy především se vztahy. Jedna z prvních otázek, kterou na nás bude Kristus mít je: “Kde máš ostatní, které jsem ti jako mému učedníku na zemi svěřil?”

Podíváme-li se do dogmatiky jak vypadá nebe, co o něm říká církev:

Duše spravedlivých, které v okamžiku smrti jsou prosty všech hříchů a trestů za hříchy, vcházejí do nebe. Nebe je místem a stavem dokonalé, nadpřirozené blaženosti, která má svůj základ v bezprostředním patření na Boha a tím spojené lásce k Bohu.

Takže základ naši nebeské radosti tkví v tom, že máme bezprostřední patření na Boha. Ač to zní neuvěřitelně, je možné slýchat věty typu: “A co budeme dělat v nebi? Nebudeme se tam nudit? Jen se dívat na Boha…” Je to někdy až k neuvěření, neboť takový člověk zcela vynechal ze svého zorného úhlu pohledu větu: “Ani oko nespatřilo…, co Bůh chystá těm, kdo ho milují.” Tedy těžko si představovat, jak to bude vypadat. Do takových úvah vykazujících malou víru a znalost může vstupovat pokušeními ďábel. Je také logické, že takové úvahy říkají především ti, kteří mají jen chabé znalosti vlastní víry! Vždyť už ve výroku Ježíše sestře Faustyně: “…vybízej je, aby měly důvěru k mému Milosrdenství, neboť v tom spočívá tvá práce v tomto i budoucím životě.” - je naznačeno, že vše, co se zde naučíme ve spojení s Bohem, bude po proměnění naší činností i v nebi.

Chceme-li velmi krátce a jednoduše vyjádřit, v čem spočívá blaženost obyvatelů nebeského Jeruzaléma, řekneme tři slova: vidí, milují a radují se. Patří na Boha v jeho věčném a nekonečném jasu a z jejich poznání tryská láska, která spojuje duši s milovaným. A toto spojení plní duši nesmírnou radostí, kterou můžeme nyní zde jen slabě tušit.

Člověk je stvořen pro Boha, a proto nic nemůže ukojit plně touhu jeho duše než Bůh. Jen v patření na Jeho nekonečné dokonalosti nalezne člověk naplnění své touhy po štěstí.

Jako každá bytost, tak i člověk je blažen tehdy, když je v činnosti. Činnost člověka je však různá. S nejnižšími tvory má společné bytí, s rostlinami má společnou vegetativní činnost, živočichům se podobá v činnosti smyslové. Co je mu vlastní a co ho staví nad všechny nižší tvory, je činnost rozumová. Jen v této činnost může spočívat blaženost člověka. Předmět rozumu může však být různý. Může to být věc věcné úvahy rozumové, anebo to může být i věc nedůstojná člověka. Není pochyby, že nejvyšším předmětem rozumu je Bůh ve své nekonečné dokonalosti. A proto jen v patření na Boha může být vrcholná blaženost člověka, neboť patří-li na Boha člověk, je v činnosti, a to ve své zcela vlastní činnosti - rozumu, a tato činnost se týká nejvznešenějšího předmětu. (Patřit na Boha tedy neznamená, že se budeme “dívat očima”.)

(Může být námětem k rozjímání v adoraci před Eucharistií nebo po sv. přijímání.)

Když víme, že v Bohu samém jsou vztahy, že on sám nás zapojí do oné mozaiky vztahů, čerpáme takto z pramene, který jediný nás dokáže nasytit. Nic jiného nás nenasytí, všechno ostatní je pomíjivé.

“Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Bohu.” Všechno ostatní nás naplní jen dočasně.

Když skutečně nakonec dojdeme k tomuto završení, to je náš cíl i původ štěstí.

Toto čeká každého spaseného, bude šťasten bez přerušení a napojen na zdroj nepomíjivého štěstí, ať již je největší světec či jen ten, který se zachránil s “odřenýma ušima”.

Postupme v úvahách a podívejme se, co učí Církev o nebi dále: Učí o tzv. akcidentální tj případkové (zjednodušeně řečeno přídavné) nebeské blaženosti:

(uvedené) podstatné nebeské blaženosti, která vzniká z bezprostředního patření na Boha přistupuje tedy akcidentální blaženost, která vychází z přirozeného poznání a milování stvořených věcí.

Každý, i ten poslední hříšník, který se zachrání jakoby s “odřenýma ušima”, dojde svého štěstí a naplnění. Zapojí se do oné pavučiny vztahů, která čerpá z Boha, naplní se zde i všechny vztahy, které měl zde na zemi. A tyto vztahy jsou proto tak důležité a trvalé, že je tvoří Duch Svatý. Mají tedy svůj základ v Bohu.

Stupeň nebeské blaženosti, stejně jako míra trestu jednotlivců v pekle, je u jednotlivých lidí rozdílný. (de fide)

Poznámka: Lze to přirovnat k různě velkým nádobám. V nebeském království budou všechny nádoby naplněny, ale rozdíly ve velikosti zůstanou (viz. dále).

Dále víme, že v nebi jsou určité stupně, člověk, který se na poslední chvíli zachrání a spasí sotva sám sebe, na tom nemůže být v nebi stejně jako světec, který přivedl ke spáse mnohé další.

Případkovou blaženost dosáhnou blažení ze společenství s Kristem (podle jeho člověčenství), Matkou Boží, anděly a svatými, ze shledání se s příbuznými, přáteli z doby jejich pozemského života a z poznání Božího díla. Také spojení duše s oslaveným tělem při vzkříšení znamená případkové rozmnožení nebeské slávy.

Když někdo participuje na díle Panny Marie, jako např. sv. M. Kolbe, v nebi teprve uvidí naplno, co skutečně s Pannou Marií vykonal. V minulých úvahách jsme se již několikrát zmiňovali a dokazovali na příkladech, že z 10ti věcí, které jsme pro nebe vykonali zde na zemi, které se nám povedly, uvidíme jich 9 často až v nebi, a třeba jen o jedné budeme moci říci už nyní: “Tak to se nám povedlo”. Jmenovali jsme si i mnohé příklady - chlapec s lístečkem, E. Steinová aj. Důležité ale je, abychom se nechali Bohem vést, žili v posvěcující milosti a plnili Boží vůli. To vše je trvalá hodnota, kterou si s sebou neseme do nebe, trvalá radost, že jsme pomohli někomu druhému do nebe nebo třeba k lepšímu “umístění” v nebi.

A zmiňované poznání Božího díla - a na kolik jsme v něm Bohu “pomáhali” - potom má vliv na velikost naší případkové nebeské blaženosti. K tomu přistupuje dále to, nakolik jsme žili “společenství svatých” - s Pannou Marií, svatými, jak jsme budovali v rámci našich možností vztahy s příbuznými a přáteli z doby našeho pozemského života… to vše má vliv na naše jednou prožívané nebe…

A nemysleme jen na sebe - mysleme na to, abychom případkovou blaženost pomáhali “vylepšit” i ostatním.

A to není vše!

Dále dogmatika hovoří:

Podle učení scholastiků přijímají tři třídy blažených k podstatné blaženosti ještě zvláštní odměnu za vítězství, kterého dosáhli, tzv. aureolu:

Podle sv. Tomáše pozůstává podstata aureoly v radosti nad dokonaným dílem v boji proti nepřátelům spásy.

Proto se modlíme: “Tělo, svět, ďábla přemáhám…”

Jak vidíme, sv. M. Kolbe ve svém životě získal všechny tři aureoly. Víme, že se mu zjevila Panna Maria a nabídla mu 2 koruny bílou - čistoty, červenou mučednictví. P. Kolbe požádal o obě. A protože měl i 2 doktoráty, které beze zbytku využil pro evangelizaci (velké dílo na poli mariologie, dále Rytíř N. apod.) získal i třetí aureolu.

Na první pohled bychom si mohli myslet, že toto platí tak jen pro kněze a řeholníky, že pro člověka žijícího v rodině je to nedostupné. Ale není to tak úplně pravda. Jak je může získat člověk z rodiny? Např. večeřadla nám právě dávají možnost k získání všech tří aureol.

 

Panny za vítězství nad tělem

S panenstvím je velice úzce spojená čistota. Je tak důležitá, že jí zmiňujeme i při našem zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci. V modré knize nejdeme mnoho poselství zabývajících se čistotou - a to nejenom tělesnou, ale jak jsme četli v dnešním rozjímání - trojí čistotou. Jedná se o čistotu - srdcem, duchem a tělem (před dalším čtením prosíme prorozjímejte poselství z 11.2.77, které z důvodu nedostatku místa zde neuvádíme).

Čistí tělem

Panna Maria v Modré knize zmiňuje čistotu v mnoha podobách, můžeme se jen zmínit:

“…Kdybys věděl, jak velice mé Srdce miluje a má nejraději čistotu! Tato ctnost otvírá duše zvláštnímu působení mé lásky, která jim dovoluje mne vidět a cítit mou přítomnost…”

“…kněží mého hnutí musí obnovit čistotu v duších a rázně bojovat proti duchu nečistoty…. S tím souvisí nejen propagovat čistotu, jít proti proudu…”

atd.

O čistotu se musí mnohdy bojovat, často se dá brát v souvislosti s mučednictvím a “vítězstvím nad světem”. V modré knize čteme: Náležíte mně a ještě cítíte, jak vás přitahuje svět. Jste oděni mou vlastní čistotou a stále pociťujete bolest tělesného pokušení. Někteří z vás sténají a chtěli by být toho zbaveni.

A přece, moji přemilí synové, jak velice vám pomáhá tato vnitřní obtíž, kterou zakoušíte, stále více se odpoutávat od sebe samých!…” (31.7.76)

a zase jinde k tomu můžeme přidat:

“Vy jste mé lilie, a proto vás sužuje nečistými obrazy, představami a pokušeními. Buďte klidni a plni důvěry! Více než jindy zazáří v těchto chvílích před Bohem a před vaší nebeskou Matkou, tak plnou světla a neporušenou, celá vaše čistota. Rodí se z onoho daru, který obnovujete svou vůlí v největší bolesti celé své bytosti…” (8.7.77)

Svou vůlí čistotu obnovujeme. Čistota neznamená jít světem a bez pokušení se dívat na nějaké neslušné věci, které se vnucují a projít netknutě bez boje. Naopak vůle a vítězství nad pokušením je více, jak čteme i na jiných místech modré knihy:

“Z každé léčky, kterou vám satan nastraží, vycházíte čistší, krásnější a skvělejší. A utrpení, které pociťujete, používám jako hrozné zbraně, abych svému nepříteli vyrvala tolik duší…, které už léta jsou v jeho moci jako zajatci a otroci…” (8.7.77)

Když zvítězíme nad pokušením, projdeme bojem, třeba i získáme šrámy, ale máme vůli se pokorně očistit ve svaté zpovědi, vykonali jsme víc. I kdybychom třeba i na čas prohráli, tak naše lítost a vůle být čistí a očistit se ve svátosti má větší váhu a:

“…A utrpení, které pociťujete, používám jako hrozné zbraně, abych svému nepříteli vyrvala tolik duší…, které už léta jsou v jeho moci jako zajatci a otroci…” (8.7.77)

Jinde zase v modré knize čteme:

“Neztrácej mysli, když vidíš, že něco slíbíš a nedodržíš to... Obětoval jsi mi však bolest a lítost nad svou chybou a mé mateřské Srdce nad tím jásá radostí. Snaž se však zachovávat to, co od tebe žádám, a dodržovat to, co mi slibuješ!…” (6.1.78)

Vítězství je v oné pokoře: Ano, prohrál jsem, ale mám vůli jít dál čistý, jdu ke zpovědi a tu bolest, i z dočasné prohry, kterou jsem prožil, může Panna Maria použít, pokud mám vůli, pokoru a očistil jsme se ve svátosti smíření. A příště se pokusím odrážet pokušení lépe. Nenechme se odradit, i kdyby to nebyly jen malé prohry. Všimněme si, že jsme uvedli slova, že: “…někteří z vás sténají.” A to není žádné přehánění, žádný sentiment. Modrá kniha není citová a sentimentální, naopak obsahuje hlubokou teologii, takže když použije slovo sténají, tak má skutečně silný význam, ne pouze emotivní zabarvení.

V žádném případě to ale neznamená vrhat se do pokušení a “vyhledávat boj”:

“Obraťte se a vraťte se k Pánu cestou vědomého a vážného předsevzetí varovat se hříchu a vyhýbat se každé příležitosti, která by vás mohla přivést k pádu do hříchu. Obraťte se a vraťte se k Pánu cestou umrtvování smyslů, pokání a postu….” (17.2.88 apod.)

Jde o to vítězit nad pokušeními, která skutečně nemohu odvrátit a když přijdou, vidět je v uvedeném světle.

“…Dnes jako nikdy předtím potřebuje tolik mých padlých dětí vaši čistotu a nadpřirozenou lásku, aby se mohly zachránit. V mém Neposkvrněném Srdci vás všechny přetvořím k čistotě lásky…” (4.3.81)

Když si to vše dáme dohromady, můžeme to použít na kteroukoli čistotu i na jiná pokušení, nejen tělesná, i když v uvedené aureole jde o čistotu tělesnou.

Čistí srdcem

V rozebíraném poselství 11.2.77 (Čistí duchem, srdcem a tělem.) v modré knize jsme dále vyzýváni, abychom měli čisté srdce a dokázali milovat.

Víme, že milovat někoho, kdo nám není milý, kdo nám třeba i ubližuje, neznamená ho milovat citem, ale vůlí. Ve víře slovo milovat znamená chtít druhému dobro. A nejvyšším dobrem je Bůh. Slovo milovat má tedy v teologickém smyslu jiný význam, než v jakém smyslu jej dnes mnohdy slyšíme používat. Musíme chtít dobro v tom smyslu, aby byl náš bližní spasen. A ještě i ve větším výsledku, aby byl nejen pouze spasen, ale dobyl i nějakou aureolu a “vylepšil” si postavení v nebi.

Milovat - skutečně milovat - není možné pouze svými silami.

“Každá nezřízená náklonnost k sobě samým kalí vaší vnitřní čistotu,” čteme dále v modré knize v uvedeném poselství: “Musíte milovat mého Syna Ježíše a duše z lásky k němu…”

Musíme milovat bližního i nepřítele, ale musíme milovat především Boha, protože lidskými schopnostmi nemůžeme milovat, tak jak to od nás Bůh a Panna Maria žádá.

I tato naše láska je opět spojena s čistotou a není to jen čistota těla, je zde nutná i čistota ducha. Protože jinak bychom se mohli v nebi dovědět to, co řekl jeden svatý: “Jsou čistí jako andělé a pyšní jako ďábli.”

Čistí na duchu

“Musíte být čistí především na duchu. Svou myslí musíte hledat jen vůli Boží. Celou svou rozumovou schopnost věnujte přijímání jeho světla. Nekazte ji lpěním na svém způsobu myšlení, na způsobu, jakým dnes myslí většina lidí. Nezatemňujte pravdu bludem!”

O čistotě ducha a hledání Boží vůle jsme hodně rozjímali v minulých přednáškách.

A tak církev, která rozjímá o její (Mariině) tajuplné svatosti, napodobuje její lásku a plní věrně Otcovu vůli, stává se přijetím Božího slova také matkou: kázáním a křtem totiž rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a zrozené z Boha. A je také panna, protože neporušeně a čistě zachovává věrnost slíbenou Snoubenci a napodobuje matku svého Pána v tom, že silou Ducha svatého zachovává panensky neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku.

LG 64.

Tedy k této ctnosti čistoty a zároveň i lásky, k panenství, k tomu nám právě pomáhají večeřadla - dobýt tuto první aureolu.

 

mučedníci za vítězství nad světem

Modrá kniha hovoří rovněž na mnoha místech o tomto mučednictví (vítězství) v podobě tzv. vnitřního mučednictví: “Obětujte mi také svá utrpení, vnitřní utrpení, která vás tak pokořují, protože pocházejí ze zkušeností vašich hranic, vašich chyb a četných náklonností…(11.2.78)

Na jiném místě je popisována účast Panny Marie na vnitřním kříži u jednotlivých stavů: “…jsem pod křížem který dnes nesou biskupové, dále kněží, duše zasvěcené…” až přijde část týkající se:

“…Jsem pod křížem mnohých věřících, kteří přijali mé pozvání s odvahou a velkodušností: Pod tíží mnohých těžkostí doufají ve mne, důvěřují mi: uprostřed velkých zkoušek se modlí s vírou a vytrvalostí, za nesmírného utrpení obětují v duchu smíru všechno, co jim Pán v jejich životě určuje…” (15.9.83)

To je jakoby člověk slyšel Pannu Marii ve Fatimě, kdy se ptá dětí: “Jste ochotni přijmout všechna utrpení, která vám Pán pošle na smír a záchranu hříšníků?” - toto je řečeno na mnoha místech modré knihy: “Jsem pod křížem svých ubohých hříšných dětí, abych je přivedla na cestu pokání, smíření… (15.9.83)

“Obětujte mi s prostotou malých dětí všechno, co se vám přihodí: radosti a bolesti, vnitřní zkoušky a tělesná trápení, nesčetné rány vaší duše a vše, co se jakýmkoli způsobem stává pro vás zdrojem utrpení…” (2.5.85)

Na mnoha místech o tomto vnitřním mučednictví Panna Maria hovoří. Shrnout si to můžeme také poselstvím, které je řečeno sv. M. Taigy. To byla světice - matka rodiny a ona je svým způsobem předobrazem toho, co mohou laici žít ve večeřadlech (viz. článek v tomto čísle). Ježíš jí udělil milost ve světle vidět proroctví, rady,… chodili za ní pro radu různí lidé i papežové a světci. A ona jim na základě této moudrosti dokázala poradit. Když čteme její život, zdá se nám to na první pohled nedostupné, při hlubším pohledu však můžeme opět vidět, že toto nám Panna Maria nabízí skrze večeřadla. Máme být světlem, radou pro mnohé lidí svým životem. Bude to skrytější, než v případě A. M. Taigy, ale i tak toho mnoho již uvidíme ve svém životě a zbytek, který zůstane skrytý až v nebi.

K tomu také můžeme doplnit, co říká Pán Ježíš, že A.M. Taigy se vědomě obětovala ve všedním dni, ve své rodině, věrností v malých věcech, jak jí to jednou Ježíš předpověděl: “Vyvolil jsme si tě, abych tě zařadil k mučedníkům. Tvůj život bude pro církev oporou víry a bude to delší a záslužnější mučednictví, než kdyby bylo krvavé…”

Otec nebo matka rodiny těžko mohou nabídnout svůj život k mučednické oběti tak, jak to může udělat každý kněz. Každý kněz by měl být připraven k této vrcholné oběti. Proto také není možné, aby kněz nežil v celibátu. Tuto nabídku nemůže udělat otec nebo matka rodiny, protože jejich nabídka by byla neúplná, poloviční - druhá polovina patří manželce, manželovi, dětem. Není svobodný, aby to mohl(a) udělat. Zatímco kněz bere tuto možnost na sebe automaticky již s jáhenským svěcením předcházejícím kněžství. Pro lidi žijící v rodinách platí to, co čteme v modré knize:

“Jsem pod křížem mnoha věřících, kteří přijali mé pozvání… obětují v duchu smíru všechno, co jim Pán v jejich životě určuje…” Utrpení, které pán Ježíš posílá však odpovídají roli člověka v rodině tak, jako u A.M. Taigy. Její život byl předobraz večeřadel, podobně jako život M. Kolbeho. Ona v rodině, on jako řeholník.

A tady vidíme, že můžeme získat i aureolu mučednictví.

 

církevní učitelé za vítězství nad ďáblem, otcem lži

Ani toto se netýká pouze sv. M. Kolbeho, ale i každého z nás. Znovu se podívejme do modré knihy, už jsme to v našich úvahách několikrát rozebírali, jak je nutné se vzdělávat ve své víře (viz. starší čísla MD). Dnes na tento problém nahlédneme zase z jiného úhlu - zajímavé je, že poselství, ve kterém se hovoří:

“…Čeká na vás úkol evangelizovat ty ubohé lidi, kteří byli podvedeni a svedeni duchem zla... Buďte proto vytrvalí ve své katechetické službě a rozdávejte světlo pravdy, kterou vám zjevil Kristus, abyste všem pomáhali zůstat v pravé víře. Tak naplníte úkol této druhé evangelizace, kterou si tolik přeje můj první milovaný syn papež Jan Pavel II… Jestliže splníte tento úkol, který vám dnes svěřuji, stanete se skutečně apoštoly nové doby, kterou jsem zde už zahájila.” (Olomouc, 3.9.91)

Takové poselství o katechetické službě bylo řečeno právě v Čechách a prakticky nikde jinde ve světě.

“Čeká na vás úkol evangelizovat…” Takže zvlášť pro nás v Čechách se otvírá tato třetí aureola, jen po ní sáhnout. Když si udržíme svou čistotu víry, je to krásné, ale když pomůžeme druhému, je to ještě cennější. Je smutné vidět některé křesťany, kteří by ztroskotaly na otázkách ze základů víry. Nesmíme zanedbávat poznávání své víry! Takovým Bůh ani nemůže poslat lidi hledající a hladovějící, kteří by se ptali, protože by zůstali nenaplněni nebo pokřiveni.

O tom Jan Pavel II. často hovoří:

“Musíme velmi seriozně dbát o své vlastní vzdělávání. Proto musíme prvořadou pozornost upřít na pravdu. Nemůžeme zasévat omyly nebo někoho ponechat ve stínu pochybností! Křesťanská víra se stává stále osobnější, náročnější. To je zajisté dobře. Nejdříve však musíme mít, abychom mohli rozdávat. Pamatujme na to, co napsal apoštol Pavel: ‚Opatruj, co ti bylo svěřeno.’” (1 Tim 6,20)

Z uvedeného poznáváme, že matka rodiny sv. A.M. Taigy -dokonale znalá katechismu- byla schopna získat všechny 3 aureoly!

Jak velmi si cenní Bůh katechetické služby jsme mohli vidět v příběhu “Biskup klade otázky.” Není to ojedinělý příběh z dob železné opony. Můžeme se podívat ještě na další (viz. Podzemní klášter).

Ten, kdo se i utrpením snaží plnit Boží vůli, je užitečný i pro bližního. I když je ochromen ve vnější činnosti, i když je uzavřen ve své samotě, vyzařuje okolo sebe vlnu duchovního světla, ze kterého mohou mnozí čerpat.

Jan Pavel II, Budapešť, 20.8.91

I když všichni blažení nebešťané budou patřit na téhož Boha, nebudou všichni stejně blažení. Nekonečný Bůh je nekonečný také vzhledem k poznání. Jen On sám se poznává vyčerpávajícím způsobem, člověk Jej poznává jen v tom stupni, pokud se mu dostane tzv. “světla slávy”. Menší nebo větší síla rozumu, pozvednutého do nadpřirozené sféry “světlem slávy”, bude také menším nebo větším stupněm poznání a blaženosti, plynoucí z tohoto poznání. Stupeň slávy je však podmíněn stupněm lásky a stupněm milosti, jakého kdo dosáhl v okamžiku přechodu do života věčného. Čím více bude mít rozum světla slávy, tím více bude “vidět”, a tím bude blaženější (sv. Tomáš Akvinský). Ale tím více světla slávy se mu dostane, čím větší láska bude plnit duši.

Nestejný stupeň nebude však vyvolávat pocit závisti, neboť každému se dostane tolik, kolik snese síla jeho duše. Menší “nádoba” pojme mnohem méně než větší, ale přece jsou obě stejně naplněny. Tak v nebi budou všechny duše zcela nasyceny pohledem na Boha, jejich touha bude naplněna stejně dokonale. Modleme se a veďme své blízké k co nejkrásnějšímu místu v nebi… Podle R. Dacíka

I za zmíněnou případkovou blažeností je láska, stejně jako u zisku 3 aureol je láska:

Panny: Kdo bojuje za čistotu (i v manželské čistotě) - lásku tělesnou - neboli sobeckou, podřizuje lásce duševní - pro druhé.

Mučedníci: Kdo obětuje kříže, i vnitřní a obětuje je z lásky, rozdává lásku.

Církevní učitelé: Kdo sytí hladové po Bohu z lásky k Bohu, ne z touhy po slávě, rozdává lásku a vede druhé k lásce.

 

Podzemní klášter

Na obzoru zalévalo slunce rudou krví malé bílé obláčky, které k němu spěchaly. Za nimi se valil proud červených vln, zatímco od východu i od západu postupovaly v sevřeném útvaru obrovské černé mraky, orámované na okrajích purpurovými třásněmi. Ještě jeden krátký záblesk a celé nebe se skrylo do mraků. Země se zachvěla hrůzou.

Vzápětí prořízla sněhová metelice noc fosforeskujícími trychtýři, v nichž vířily sněhové vločky. Náraz větru byl tak silný, že se dvě ženy, jež šly ve sněhové stopě, hluboce sehnuly. Byly ve vysokých botách, zabalené do tlustých vlňáků. Zřejmě šly zdaleka. Jejich tváře byly promodralé chladem a byly oblepeny jíním jako stalaktity. Trochu si oddechly a zrychlily krok. Tu v dálce zavyl nový nápor větru. Sněhová bouře je dostihla a zalepila jim oči i hrdlo ostrými ledovými jehlami. Ušly ještě několik kroků a zastavily se. Stopa zmizela.

Sestro Kingo,” ozval se žalostný hlásek” Sestro Kingo, já vidím jenom roj malých rudých teček. A co vy?” Druhá poněkud zrozpačitěla. Svou dlouhou holí zašmátrala po navátém sypkém sněhu, rukou v palčácích si protřela své unavené očí, zahleděla se do tmy a odpověděla s důrazem na každém slově: Sestřičko Gertrudo, nebojte se. Já nevidím také nic, ale Pán vidí i za nás.”

Když je brzy ráno posílal velitel tábora do Krasnojarsku s celou řadou příkazů a s třiceti rubly, vůbec to nevzbudilo závist ostatních uvězněných. Dokonce i na nucených pracích se k nim jako k “jeptiškám” chovali s určitou laskavostí a velitel tábora jim důvěřoval (žel byla to spíše vyjímka…). Když dorazily na místo vyhnanství, domnívaly se, že je zde očekává mučednický konec, ale přežily a brzy se objevily široké možnosti pro misijní práci. Ale v tuto noc z pátého na šestého ledna se zřejmě blíží konec jejich celé překrásné práce. Jestli se nestane zázrak, myslela si sestra Kinga, zahyneme.

K večeru, když se vracely, začalo se počasí kazit. Tmavě rudý sluneční kotouč nevěstil nic dobrého, stejně tak i mrazivé praskání v průzračném vzduchu. Znepokojené touto zvěstí sněhové bouře, šly rychleji, ale metelice se hnala za nimi a předběhla je. Tábor byl už blízko, snad ve vzdálenosti několika verst, ale jak se k němu dostat? Clona z vloček, vznášejících se ve větru, umožňovala vidět pouze nedohledný, jednotvárný a rovný příkrov.

Nastala noc a ony riskovaly, že narazí na smečku vlků, toulajících se ve stepi. Setra Kinga, jakožto starší a energičtější, uvážila jejich zcela nepatrné možnosti zachránit se před buranem (tj. silná vichřice ve stepi s metelicí). Nebylo možno se zastavit nebo se poddávat zrádné ospalosti, která se jim věšela na víčka a ponoukala je, aby si třeba jen na chvilku sedly do měkkého sněhu. A hlavně - nesměly přešlapovat na jednom místě.

Sestra Kinga se přežehnala velkým křížem. Položila svou hůl na zem, vzala hůl své společnice a položila ji v témž směru. Potom vzala svou, a tak se stále pohybovaly krok za krokem kupředu po trase vytyčené tímto způsobem. Pomalost takového pohybu byla vynahrazena jistotou, že jdou přímým směrem. Jakmile přijely do tábora, byly totiž upozorněny na nebezpečí chození kolem dokola na jednom místě, jak tomu podléhají ti, kteří zabloudili ve sněhové bouří. V takových případech pomáhají dostat se z nebezpečí jen hole. Hlavní je znát směr. Sestra Kinga své společnici neřekla, že už dávno ztratila orientaci. Proč by měla “malou” znepokojit? Vždyť si pozvala na pomoc jejich anděly strážné, když hodila hůl nazdařbůh. Budou se rvát až do konce, ale jestli přijde smrt, no co, pěkně vítáme, sestřičko smrti!

Modlila se z hloubi duše, beze slov. Popraskané rty nepropouštěly ani hlásku. Vítr jí bral dech, řemeny batohu se zařezávaly do ramen. Před očima se jí rojily dotěrné červené malé mušky. Když vítr nakrátko utichl, slyšela za zády přerývané dýchání sestry Gertrudy, jež už byla zřejmě zcela vyčerpaná.

Sestro Kingo, já už dál nemohu. Odpočiňme si trochu.” Chtěla odpovědět, ale vítr odnesl její slova stranou. Tehdy sevřela pěsti a začala sestru Gertrudu bít. Ta se nejdřív divila, chráníc se rukou, ale pak se rozhorlila a začala jí to vracet. Chytly se do křížku, upadly na zem a rvaly se jako opilé. Ztuhlost se začala pomalu vytrácet a ve svých palčácích už cítily prsty. Sestra Kinga se zvedla, táhla malou za sebou, naklonila se až k jejímu uchu a řekla: Jestli se zastavíme, zahyneme.”

Pak rychle zvedla hůl, napolo zasypanou sněhem, a dál se posouvala přímo jako automat. Neopouštěla ji myšlenka jít stále přímo, ať to stojí cokoli, i když cítila na každém kroku pokušení uhnout stranou.

Minuty jí připadaly jako hodiny a hodiny jako staletí. Čas se vymkl jakékoliv kontrole a zdálo se, že se vysmívá hodinám. Když zavřela svá ztěžklá víčka, viděla během vteřiny jako ve filmu svůj život, rozevírající se před ní jako vějíř. Zdálo se, že se ty nejnepatrnější události soustřeďovaly v emocionálním centru tohoto okamžiku, naplněného věčností.

***

Neočekávané volání uslyšela ve své duši v osmnácti letech. Neobešlo se to bez váhání. Avšak volání bylo silnější. Pak odpor rodičů, ohromených těmito “kapricemi”. Nevzdávala se, ať to bylo sebe těžší. Začal noviciát, setkání se sestrou Konstancií, postřižiny, proud Božích milostí. Srdce se zastavovalo při oněch vzpomínkách na mystické zásnuby. Radostná tajemství ale zanikla ve stínu kříže. Přišla válka, vyhnanství, spousta zkoušek. Tu u východu poslouchají poslední pokyny sestry Konstancie, magistry novicek. Venku na ně čekal kamion.

Děti moje, jestli budete muset umřít, umírejte tak, jak se sluší na řeholnice. Jste sice ještě novickami, ale jestliže je vaše povolání pravé, pak máte před tváří smrti právo složit v duchu řeholní sliby. Z celé duše si přeji, abych vás zase uviděla živé, ale jestli se nevrátíte, přijměte smrt tak, jako Kristus přijal kříž. A jako novickám vám ukládám misionářskou práci. A vy, sestro Kingo, se starejte o malou. Svěřuji vám ji.”

Umučené nebyly. Ale místo toho musely den co den snášet celou řadu drobných zkoušek... Nekonečná cesta v nákladních vagónech ve strašné zimě.

Nebylo lehké vpravit se do těžké fyzické práce, smířit se s osudem lidí odsouzených na nucené práce. Bez liturgie, bez svátostí, v těžké duchovní opuštěnosti. Během dvou let ani z dálky neviděly kněze.

Sestra Kinga, která byla odolnější, se celkem lehce přizpůsobila takovému sparťanskému režimu, ale bála se o svou společnici, slabou a neduživou.

Lidé na Sibiři k nim byli velmi pozorní, nevysmívali se jim proto, že jsou jeptišky naopak, řeholnictví kolem nich vytvořilo nepropustnou bariéru. Dokonce ani hezká sestra Gertruda se nikdy nemusela bránit. Jednou, když do baráku vtrhl nový oddíl vojáků, kteří právě přijeli, stačilo říci jediné slovo “jeptišky” a vojáci rozpačitě vycouvali. Pověrčivá bázeň? Magické záření? Dotknout se jeptišky,” říkali, to přináší neštěstí.”

Velmi brzy začaly noční návštěvy. Jak byly vysílené únavou, rozespalé, jen s námahou otvíraly oči, když kolem půlnoci někdo potichu otevřel a klepal na jejich dveře. Aby se rychleji probrala, stavěla si sestra Kinga ke své posteli vždy džbán studené vody a tou se vydatně polévala. Sestra Gertruda nebyla s to probudit se a tiše sténala.

Poprvé jim bylo hrozně, když uviděly beztvaré postavy zahalené do vlněných přikrývek, pohybující se tak tiše jako stíny. Tu začala křičet nemluvňata, která však vidět nebylo. Pochválen buď Ježíš Kristus,” zašeptala v rozpacích ohromená sestra Kinga. Hospodi, pomiluj,” následovala odpověď, ne zrovna podle pravidel, ale tak mohl dialog mezi Polskem a Ruskem začít.

Návštěvnice nevysvětlovaly hned, proč přišly. Mlčely a čekaly, až budou tázány. Sestra Kinga tento zvyk neznala, proto ze začátku mlčela také. Napříště už ale hned přistoupila k věci: Kolik jich je?” zeptala se. Tu jí ukázaly počet dětí a dospělých, kteří měli být pokřtěni. Nejdřív se bála křtít ponořením do vody. Děti žalostně plakaly, voda byla ledová. Ale rodiče nechtěli ani slyšet, že by se mohlo křtít poléváním. Ale tato studená voda nikdy nezpůsobila, že by se někdo nachladil. Co se týká dospělých, ti se, ženy v košilích a muži přepásáni ručníkem, v létě ponořili do sudu s dešťovkou a v zimě k tomu účelu sloužil husí rybník, v němž předem sekerou vysekali led.

Po tomto obřadu ženy krmily děti, aby je utišily, stařečci hlasitě smrkali a pak řekli, když si odkašlali: A teď nám vyprávěj o Bohu!” A tu začínala hodina náboženství. Vesničané v podřepu mlčky poslouchali. Sestra Kinga se někdy ptala sama sebe, zda si pamatují to, co jim bylo řečeno, ale když jim kladla otázky, odpovídali zcela správně! To trvalo asi tak do dvou hodin. Když se ozval kohoutí zpěv, všichni vstávali, hluboce se klaněli k “posvátnému koutu”, kde visel obraz Čenstochovské Matky Boží, který tam přišpendlila sestra Kinga, a odcházeli jeden po druhém do temné noci a v ní mizeli.

Dlouhou dobu se sestry domnívaly, že se jejich “katechumenům' podařilo obelstít stráže, ale pak zjistily, že i strážní byli s nimi zajedno. Fjodor, jejich velitel, jednou obklopil jejich barák strážemi jen proto, aby mohl sám přijít se svým novorozeným synem. Jestli mu to nepomůže, tak rozhodně neuškodí,” zafilozofoval si. No tak, ponoř Váňu!”

Jak se jim těžko vstávalo v pět hodin po takových bezesných nocích. To byly zkoušky, o kterých neměla sestra Konstancie ani tušení. Ale jaká to byla zároveň radost! Za osmnáct měsíců prožitých v táboře pokřtily tři sta dvacet sedm osob.

Co se týká svateb, to bylo jednoduché. Mladí třeli prsteny o babiččin posvěcený snubní prsten. Prý se tak požehnáni předává.

***

Ale už by měly slyšet Lajku, hlídacího psa z tábora. Jestli jdou správným směrem, měly by už cestou narazit na baráky...

Jedna hůl leží, druhá ji nadstaví, pak za ní následuje zas první... Kolikrát mechanicky opakovaly tentýž pohyb a myslely na jedno jediné - jít přímo a neztratit z dohledu svou společnici.

Sestra Gertruda náhle upadla: Nechte mě umřít, sestro Kingo. Vy jste silnější než já, vy dojdete.”

Tak to byl zřejmě konec. Tohle se muselo stát. Samozřejmě neodejde sama. Když umírat, tak společně! A už si sedla vedle své družky a vzdávala se dalšího boje.

Nečekaně nahmátla pod sněhem cosi tvrdého. Nejdřív ohmatala to místo rukou v palčácích, pak rukavici sňala a znovu hmatala. Bože, vždyť to byl kamenný poklop studny! A jestli je tu studna, pak musí být blízko i dům. Vyskočila a začala třást svou společnicí jako švestkou: Sestro Gertrudo, jsme zachráněny, právě jsem našla studni.” Ale sestřička už nereagovala: Mně je vše jedno, já už dál opravdu nemohu. Nechte mě!”

Sněhová bouře utichla a sestra Kinga už mohla rozeznat stopy svých kroků. Jestli je tu dům, musí být zcela blízko.

Nenadále narazila na zeď, šla podél ní až našla dveře, do poloviny zasypané sněhem. Nejprve se neodvážila ani zaklepat, jak byla vzrušená. Dokonce si pomyslela, že to jsou halucinace. Proto si svlékla rukavici a štípla se do ruky. Ale dveře zůstaly na svém místě. Tu začala tlouci, co měla síly.

Za dveřmi bylo slyšet hluk. Potom vše utichlo a za několik minut se klíčovou dírkou zeptal ženský hlas: Kdo tam?” Bez rozmýšlení řekla sestra Kinga spásné slovo: Řeholnice, rychle otevřete!” Dveře se skřípavě pootevřely a tentýž hlas se zeptal: Jste sama?” - “Moje společnice je tu blízko ve sněhu.”

Žena se beze slova vrátila a dveře nechala pootevřené. Za nějakou dobu se vrátila s lucernou a šla za sestrou Kingou, která kráčela po dosud viditelných stopách. Sestra Gertruda byla skrčená jako malé raněné zvířátko a nehýbala se. Žena ji zakývala lucernou před obličejem. Žije,” řekla, ale spí. Ubohé dítě, to ještě není její poslední spánek. No tak, zvedni ji!” Ve dvou dotáhly sestru Gertrudu ke dveřím domu. Tam už na ně čekala druhá žena, mladší. Položte ji na lavicí, já jí ohřeji trochu mléka,” řekla stařena, těžce oddychujíc. Sestře Kinze se všechno zatočilo před očima, zachytla se truhly a ztratila vědomí.

Když přišla k sobě, ucítila v nose a v krku vůni vodky. Kýchla. Zaplať Pán Bůh,” řekla stařena a rychle sejmula kousek látky, navlhčený vodkou. Teď si zuj boty, musíme ti rozmasírovat nohy.”

Sestra Gertruda, tváře zrůžovělé a oči jiskrné, radostně zatleskala. Konečně jste se probrala. Já jsem se tak polekala. Ale jak jen jsme se dostaly sem?” Sestra Kinga se těžce zvedla. Uklidnění bylo příliš náhlé a záchrana nenadálá. Těžké gymnastické cvičení se ozývalo ve všech svalech.

Sestra Gertruda, zabalená do kožichu, štěbetala jako ptáček: Víte, jsme asi třicet verst od tábora. Šly jsme opačným směrem. Tyhle ženy žijí v předměstí G.” Mluvila polsky a ženy jí zřejmě rozuměly. Mlčky pozorovaly své nečekané hosty. Ta, co byla starší, se náhle zeptala: Skutečně jste řeholnice?” - “Ovšem. A vy?” - “My pracujeme v závodě X.”

Krátce se odmlčely, starší žena vstala, otevřela truhlu, vyňala odtud jakousi věc, zabalenou do šátku, a sňala ho. Můžete přísahat při této ikoně. že jste skutečně řeholnice a že nás neudáte?” Se zvláštním důrazem vyslovila slovo “skutečně” a zvedla se zbožnou úctou černou ikonu, na níž nebylo možné nic rozeznat. Sestra Kinga ihned vstala a položila prsty na ikonu tak, jak se to dělá, když se přísahá, s prsty položenými na kříži. Beru si za svědka Boha, jediného ve třech osobách, a Jeho Matku, přesvatou Pannu, že jsme skutečně řeholnice, netajíme se tím a otevřeně vyznáváme svou víru.”

Stará žena pohlédla na svou družku a ta jí odpověděla sotva viditelným znamením. Vy jste Polky a katoličky, to je dobře,” řekla tiše. Ale, kdyby nás zastihli, tak je konec. Lépe je být opatrný a nevěřit všem. A teď pojďte za mnou.”

Energickým pohybem zvedla poloprázdné pytle, které pokrývaly podlahu u pece, odkryla schody, poodstoupila a řekla: Jděte dolů.” Sestra Kinga v rozpacích zaváhala. Stařena se usmála: Nebojte se, neuděláme vám nic zlého.”

Sestra Kinga se podívala dolů a zpozorovala, že sklep je osvětlen. Schody byly strmé a zřejmě přistavovací, bylo je možno lehce vytáhnout nahoru. Její srdce se zrychleně roztlouklo, když se před jejíma očima začal postupně objevovat zcela nečekaný obraz: Sklep byl přeměněn na kapli s překrásným ikonostasem, ozářeným svíčkami a červenými lampičkami. Uprostřed byly na dvou analojích ikony Spasitele a Matky Boži, rovněž osvětlené. Před nimi, na jakémsi pultíku, ležela velká otevřená kniha. Pět žen klečelo a modlilo se.

Sestra Gertruda, která sestupovala za ní, se neudržela a vykřikla. Jedna z žen tiše pootočila hlavu, ostatní se ani nepohnuly. Sestra Kinga se hluboce poklonila před Ikonami, zbožně je políbila, požehnala se velkým křížem a začala se modlit. Sestra Gertruda chtěla následovat jejího příkladu, ale její pozornost upoutala velká kniha. Zvědavě se na ni podívala a otočila stránku. To je bible,” řekla stará žena, která také sestoupila za nimi. Máme jen jednu jedinou bibli.” V jejím hlase zazněl smutek.

Byly příliš unavené, nemohly se dlouho modlit. Sestra Kinga měla dojem, že se jí to všechno zdá. Sestra Gertruda objala oběma rukama starou ženu okolo krku jako malé děvčátko a přitom jí řekla: Vy jste takové jako my.” Když se vrátily nahoru, zavřela stará žena pečlivě schody nahoru položila pytle, sedla si na lavici a řekla: Sám Pán Bůh vás poslal, moje děti. Čtyřicet let jsme neviděly ani jednu pravou řeholnici. Před dvaceti sedmi lety tu byl naposled kněz. Po revoluci jsme se tu schovaly a Bůh nikdy nedopustil, aby se mu v tomto domě přestala vzdávat chvála. Staré umíraly, ale na jejich místa nastoupily mladé. Teď je nás sedm. Ale, děti moje, naše paměť je slabá a není přesná. Máme obavy že se k Bohu nemodlíme tak, jak se patří. Všechno, co známe, si s vámi zopakujeme, a jestli něco nebude podle církevních předpisů, vy nás opravíte. Jednou nás ďábel nechá na pokoji a svatá Rus se probudí. A pro tu dobu musíme být připraveny...!”

***

Vidíte,” řekla nakonec sestra Kinga, když mi všechno vyprávěla, tak proto jsme tu noc nezamhouřily oka. Příští den ráno jsme se musely vrátit do tábora. Nebylo možné ztrácet čas. Ale Pán dává v takových případech zvláštní milost. Dokonce i sestra Gertruda to vydržela. Prozkoušely jsme je podle všech pravidel. Naštěstí jsem se za našeho vyhnanství seznámila s východním mnišstvím...

Vyprávěly nám o svém životě. Ve dne továrna a od večera žily jako v klášteře. Ve své podzemní svatyni si oblékaly něco jako hábit a modlily se dlouho do noci. Proto nás uslyšely, i když byl silný vítr a sněhová bouře. Všech sedm se shromáždilo kolem nás dvou a hovořily jedna po druhé.

Každá se svěřila s tím, v čem si nebyla jistá. Někdy to bylo naivní, např. jak si zavazovat hlavu nebo jak zametat kostel.

Neuvěřitelné. Po dvacet let opatrovaly svěcenou vodu a stále ji ředily. V r.1934 je přišel navštívit kněz a odsloužil jim poslední bohoslužbu. A pak už nic, jen trpělivé čekání a nezdolná naděje, že jednoho krásného dne bude trápení konec.

Až na drobné nepřesnosti bylo jejich učení pevné a správné. Ale co říci o jejich duchovní vroucnosti! Zdálo se mi, že jsem se ocitla v katakombách. Mluvily o mučednictví jako o věci zcela normální a možné. Dozvěděla jsem se, že mnohé byly uvězněny, když se poznalo, co jsou zač. Nikdo se už o nich nedozvěděl, ale ony nikoho neprozradily. Proto “klášter” existoval dál.

Ujišťuji vás, že jsme se před takovou neotřesitelnou odvahou cítily úplně malé. To byla jedna z nejkrásnějších nocí v mém životě.”

Setkaly jste se ještě někdy?”

Ne, nikdy. Druhý den ráno jsme záměrně udělaly velkou okliku, než jsme se vydaly do tábora.”

 

 

“…Ani ucho neslyšelo…”

Pokračování přednášky z večeřadla.

I v tomto příběhu jsme viděli heroickou touhu poznávat pravdy víry, předávat je dál.

Pokračujme v našich úvahách dále. S tím, co tvoří nebe, souvisí vlastně dva soudy. Jeden nás čeká hned po smrti, náš osobní soud, a potom konečný soud, ten na úplném konci, kdy povstane mystické tělo jako celek.

Podívejme se na to, co k tomu říká kardinál Ratzinger, od kterého je čerpáno pro následující úvahy:

“…Tito ale, kteří mají svědectví víry ještě nežádali zaslíbení v němž Bůh pro nás zamýšlí něco lepšího, aby nedosáhli naplnění bez nás... Vidíš tedy, že Abrahám ještě čeká, aby dosáhl naplnění, čeká i Izák a Jákob a všichni proroci čekají na nás, aby s námi dosáhli úplné blaženosti.”

Jakmile projdeme svým osobním soudem a hned či případě po očistci se dostaneme do nebe, budeme “napojeni” na Boha, na náš konečný cíl. Ale na druhé straně patří otevřenost naplněné lásky ke stále reálným a reálně pokračujícím a reálně trpícím dějinám. (Pozn. i o Panně Marii koncil hovoří: “…Nyní, když byla vzata do nebe, "ve své mateřské lásce se stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti". AA4)

My vyjdeme z času, budeme žít věčně, ale žádný z nás není věčný jako Bůh, každý z nás měl svůj počátek. To je obtížně pochopitelný přechod z času mimo čas, do věčnosti, ale ne tak zcela, ne tak jako je věčný Bůh.

Uvedli jsme, že budeme mít stále vztah k reálně trpícím dějinám… tj. dostaneme se mimo, ale dějiny neskončily, Nebeský Jeruzalém v nebi ještě není hotov.

I když ve spatřené lásce je už vše anticipačně zrušeno, i když jsou překonány všechny starosti a zodpovězeny všechny otázky, přece ještě nenastane celost spásy do té doby, dokud nebude dosažena reálně v posledním trpícím, ale dokud bude jen předobrazena v Bohu. Každý člověk existuje uvnitř a vně sebe. Co se děje v jednotlivci, působí na lidstvo jako celek. Co se děle v lidstvu, děje se jemu. Tělo Kristovo pak znamená, že všichni lidé jsou jeden organizmus, a že proto osud celku je osudem každého. Rozhodnutí o jeho životě je dáno ve smrti s koncem jeho pozemského působení. Tak je souzen, a tak se naplňuje jeho osud. Ale jeho konečné místo může být určeno teprve pak, až bude hotov celý organizmus, až bude vše protrpěno a odčiněno. Shromáždění celku je aktem postihujícím jeho samotného a je tedy teprve pak všeobecným soudem v tom smyslu, že jednotlivce zařazuje do celku a přisuzuje mu jeho správné místo, které obdrží teprve v tomto celku. Když úvahy kardinála Ratzingera převedeme do jednoduššího vyjádření: Opravdu je jeden závislý na druhém, i když si můžu myslet, že to, co teď dělám, neovlivňuje druhého.

Zkusme si to představit na příkladu: Když člověk nežije v posvěcující milosti, nepřistupuje správně ke svátostem, nemá zájem o plnění Boží vůle, tak automaticky tady na zemi neplní Boží vůli tak, jak by měl. A to už se samozřejmě, i když to na první pohled není tak patrné, odráží na někom, komu “nedá to, co mu má dát”.

Stále jsou aktuální slova sv. Bernarda: ”Všichni potřebujeme jeden druhého: duchovní dobro, které nemám a nevlastním já, dostávám od jiných… A všechny naše rozmanitosti, které představují bohatství Božích darů, budou v jednom domě Otce, ve kterém je tolik příbytků. Nyní je rozdělení milostí: potom bude rozlišení ve slávě. Jednota, zda již zde nebo tam, spočívá v té stejné lásce.

Z katecheze Jana Pavla II. 29.6.98

Ten, kdo žije v hříchu, neplní Boží vůli, nedává duchovní dobro, kterým je od Boha vybaven, dál. Tím už si zakládá na “dluh”, tím už má vliv na druhé. I když si říká: “Toto, co dělám, nemá na nikoho vliv. Jinak nezabíjím, nekradu, tak co?!?” To nestačí, to je málo. Když takový člověk projde osobním soudem, je i spasen, ale sám ještě vidí, že ještě není všechno protrpěno do konce, ještě není vše odčiněno, tzn. on vidí, kde selhal.

To se týká obecně věcí podstatné nebeské blaženosti, ale souvisí to i s onou případkovou blažeností: dosáhnout společenství s Kristem, Matkou Boží s anděly a svatými, s příbuznými, přáteli z doby pozemského života a s poznání Božího díla. A v tu chvíli je rozdílné, jestli poznávám Boží dílo tak, že jsem na něm nechal dluhy, nicméně jsem se zachránil pro věčnost, anebo jestli, jak nás Panna Maria ve večeřadlech zve, jsem k tomuto Božímu dílu v rámci svých hříšných možností něco málo přispěl. Vše tedy souvisí se vším. Když se zamyslíme v tomto úhlu pohledu nad životem, uvědomíme si, jak moc je vážný a zodpovědný. Není to ale důvod k lekání, pokud opravdu chceme žít dobře, Bůh dokáže leccos nahradit a doplnit. Je také nutné mít pokoru a nemyslet si, že “já to teď všechno zařídím”, i k tomuto umenšení nás vede večeřadlo. Jistá pýcha je i ve strachu, který bychom naopak mohli mít, když si uvědomíme onu vážnost. Je zde skrytá pýcha ve spoléhání se jen na vlastní síly. Je proto dobré udělat ze svých možností maximum, ale zároveň si být vědom své nedostatečnosti a prosit, aby Bůh a Panna Maria to, co nám schází, “dotáhli do konce”.

***

Připomeňme si ještě jednou, že:

Bude dobré a krásné myslet na tyto stupně nebeské blaženosti a s čím tyto stupně v našem životě souvisí. Protože se můžeme setkat s neuvěřitelnými názory, že v nebi se budeme nudit a podobně. Souvisí to nejen s neznalostí katolické nauky, ale i slabou vírou ve slova: “Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo…” Jde o pokušení pýchy chtít si nějak reálně představovat nebe po uvedených slovech Písma. Je dobré umět vysvětlit ne jak bude vypadat, ale “o čem nebe je”. Je dobré vysvětlit i to, že jak budeme nebe prožívat, závisí i na tom, jakou si vybudujeme onu případkovou blaženost. Je dobré dosáhnout co nejvyšší oné případkové blaženosti, ale ještě lepší je pomoci ji dosáhnout někomu druhému, protože co dám druhým, to sám v nebi najdu. Najdu to v oné radosti poznání Božího díla, setkání s příbuznými, přáteli... jak bylo uvedeno.

Doplňme si k uvedeným myšlenkám ještě jednu úvahu, která, i když je napohled o něčem jiném, také s tím souvisí: Jedná se o to, co můžeme nazvat zlatou střední cestu (nejedná se o žádný kompromis). Již dříve jsme se zmínili, že katolická víra, zjednodušeně řečeno, stojí na spojce “A”:

Např.: Ježíš je Bůh A člověk.

Naše spása je Boží milost A naše přičinění.

Modli se A pracuj.

To jsou jen takové nejmarkantnější příklady, ale skutečně každá věc katolické víry stojí na této vyváženosti.

Pokud odstraníme jednu nebo druhou část, nebo na jednu příliš dáme důraz, dostáváme se do extrémů, do bludů! I falešný kompromis vždy vede do jednoho z extrémů.

Kromě Panny Marie, která za Kristem prošla touto vyváženou cestou naprosto rovně, tak my všichni máme tendenci “lítat z jedné strany na druhou”.

Jedna z věcí, o které se chci zmínit a která stojí na spojce “A” je to, že budeme souzeni z každého slova. To často bývá dáváno dohromady s mnohomluvností, ale to ani není mnohomluvnost, jako spíše odpovědnost za každé vyřčené slovo. Spojku “A” viďme v tom, že mohu říkat cokoli, ale musím za každý vyřčený názor převzít a přijmout i zodpovědnost (zjednodušeně: mluv “A” ber zodpovědnost za vyslovené). Dnes svět má sklon k mohutnému vyjadřování svého názoru. Ano, to by bylo v pořádku, člověk má právo říci svůj názor - ale velmi se v této době ztratilo ono “A”. Vyjádřit se a nést zodpovědnost. I tady vidíme, že je dobré nedostat se do extrému, zde je právě ta zlatá cesta, ne hovořit bez toho, aniž bychom pak za svá slova nesli zodpovědnosti, nebo naopak mlčením zanedbat někomu pomoci na cestě víry.

Je proto dobré uvědomit si, že každé naše slovo něco “tvoří”.

Uvedli jsem Nebeský Jeruzalém. Ten tvoří i “pavučina” našich vztahů, lásky, kterou jsme na zemi vytvořili - spojení s ostatními a především s pramenem - s Bohem. “Pavučinu” našich vztahů vyjádříme lépe tak, jak o tom hovoří Církev - Mystické tělo Kristovo, jehož jsme údy. Vzájemné vztahy zde vyjadřuje vztah, spojení a vzájemná potřeba jednotlivých údů. A zde je jedním z hlavních nástrojů, které buduje Nebeský Jeruzalém - právě slovo. Proto taková zodpovědnost.

Naším slovem můžeme ovlivnit život mnoha lidí, aniž bychom to i viděli! Jako “náhodou” se mi stal právě takový případ mezi dobou, kdy jsem měl tuto přednášku ve večeřadle a než jsem ji zanesl zde do Mariiny doby. Náhodně jsem řekl povzbudivá slova v momentě, která bych ani za nic nepovažoval za důležitá a nutná, ale potom jsem se náhodně dozvěděl, jak ohromný měla vliv. Bylo to jako potvrzení mých slov v této přednášce a hned v několika rovinách: Vůbec bych to nečekal - tedy říkáme slova a mnohdy neznáme jejich dosah. A také je to výstraha! Tady se mi, Bohu díky, povedl kladný ohlas slov. Ale kolikrát se mi může stát pravý opak?!

Týká se to běžného života, ale i otázek víry: Např. lidé zpochybňující svátost smíření si činí velkou zodpovědnost za to, koho ovlivňují. A k tomuto platí budete souzení z každého slova - to je jedna strana věci. Druhá může být ta, že dáváme rady o věcech, které známe povrchně, nejsou správné, uvádíme druhého do polopravdy, třeba i přijímáním informací z falešných zjevení, protože svou víru neznáme a nedokážeme rozlišit bludné nauky od správných. Je důležité, nakolik je naše nevědomost zaviněná. Podle morální teologie, zaviněná nevědomost ještě přitěžuje k činu samotnému. Opět můžeme připomenout již zmíněná slova Jana Pavla II.: “Musíme velmi seriozně dbát o své vlastní vzdělávání… Nemůžeme zasévat omyly nebo někoho ponechat ve stínu pochybností! Křesťanská víra... náročnější... musíme mít, abychom mohli rozdávat…”

Předávejme tedy víru i takovým způsobem, abychom si byli vědomi oné zodpovědnosti, kterou při tom máme - zda předáváme nauku čistou a v plnosti.

Naše víra není hromadou písku, ale mozaikou, jak říká P. Dr. Kubeš SJ.

Studujme naší víru nejen jako nauku katechismu. Ten je základem, ale sám o sobě podaný - jen jako poučky - by dnes lidi neoslovil. Když budete chtít dnes někomu předat nauku víry, osloví ho nevíce právě “mozaika”. Naučme se víru znát tak, aby nám poskládala a vykreslila onu mozaiku.

(Taková malá mozaika, i když to není úplně přesné, je například MD 3/02: Člověk byl stvořen jako muž a žena. apod.)

Naučme se znát pravdy naší víry na této úrovni. Potom když budeme s někým o víře hovořit, bude to mnohem účinnější.

Dnes chodí různé sekty a jinověrci a hlásají své pravdy. Ve skutečnosti jejich pravdy jsou “na vodě”, ale natolik se věnují jejich podávání, že při jejich předávání to právě vypadá jako hluboce promyšlená a do sebe zapadající pravda. A katolíci, kteří tu skutečnou mozaiku pravd vlastní a mají skutečně “vědeckou víru”, to mnohdy neznají a nedovedou využít. Ukažme těm, které nám Bůh svěřil nebo v budoucnu pošle, tuto bohatost.

Nebojme se, že bychom na to neměli. Důležitá je opravdová snaha chtít znát svoji víru do hloubky a opravdová snaha zůstávat v čistotě víry, jakou měli lidé uvedení v příbězích, které jsem zde slyšeli (dva příběhy uvedené v tomto čísle) - o ostatní se postará Duch svatý, jako se postaral i o jejich vedení. Ve večeřadlech se pravidelně zasvěcujeme Jeho snoubence, která nás vede. Ta potřebuje jen naši snahu.

Děkuji Vám za trpělivost ve čtení MD, které mnohdy není snadným čtením.

Vidím vaši horlivost v apoštolátě; znám vaše velké potíže; nesu s vámi tíhu vašich každodenních utrpení…

Jako vaše Matka však vás beru za ruku a vedu vás k pochopení celé pravdy.

Nejenom chlebem živ je člověk.

Člověk žije také z každého Slova, které vychází z Božích úst, aby ukojil hlad své mysli. Kromě chudoby ve statcích hmotných existuje mnohem větší chudoba ve statcích duchovních. Kolik mých synů žije pod jhem tohoto duchovního otroctví! Jsou to ti, kteří se stávají obětí falešných ideologií, založených na popírání Boha. Jak se rozlévá blud teoretického a praktického ateismu, přivádějící mnohé k životu bez Boha. Jsou to ti, kdo se vzdalují z církve, aby přilnuli k různým sektám, které se šíří stále více.

To se stává, protože vyhladovělé mysli tolika mých dětí už nejsou živeny chlebem Božího Slova.

Žádám od vás, abyste hojně rozdávali tento duchovní pokrm a především od vás, mých přemilých, mně zasvěcených synů, požaduji, abyste s ještě větším úsilím sdělovali všem Světlo evangelia.

Hlásejte evangelium s odvahou a beze strachu; předávejte je v jasu jeho integrity; zvěstujte je se stejnou silou, s níž vám je kázal můj syn Ježíš. Tak pomůžete všem kráčet po cestě pravé víry, v co největší poslušnosti vůči učitelskému úřadu papeže a biskupů s ním spojených.

Modrá kniha 26.2.91

 

 

Na té skále…

To, že se u křesťanů náboženská víra tak často rozchází s jednáním, vychází také – domníváme se – z jejich nedostatečné křesťanské výchovy a vzdělání. Stává se totiž příliš často a na mnoha místech, že poznání náboženskému a profánnímu nevěnují stejné úsilí, a ačkoli studium vědy dovedli k vrcholu, v náboženské formaci se, celkem vzato, nedostali dál než k elementární úrovni. Je proto nezbytné, aby formace mládeže byla všestranná, nepřetržitá a děla se takovým způsobem, že úcta k náboženským hodnotám a tříbení ducha budou postupovat úměrně s vědeckým poznáním a technickými dovednostmi den ze dne rostoucími. Kromě toho je třeba dospívající formovat tak, aby každý z nich mohl náležitě zastat své úkoly…

Jan XXIII., Encyklika Paccem in terris.

Musím však potvrdit, že ještě mnoho námahy je třeba věnovat tomuto způsobu duchovní obnovy. I ve zcela katolických zemích je příliš mnoho těch, kteří sice věrně plní nejnutnější povinnosti náboženství, k němuž se s chloubou hlásí, ale nedbají o to, aby je důkladněji poznávali. Ani se nenamáhají hluboce a upřímně se o něm přesvědčit. Tím méně dělají něco pro to, aby vnějšímu náboženskému jednání odpovídalo vnitřní světlo spravedlivého a čistého svědomí. Právě toho svědomí, které všechny povinnosti zvažuje a plní z hlediska Božího. Víme přece, jak velice tuto naši povrchnost a pokrytectví odsuzuje náš Spasitel. Podle jeho příkazu všichni mají uctívat Otce "v Duchu a v pravdě" (J 4,23). Kdo nepřizpůsobil svůj život příkazům víry, kterou schvaluje, ještě dlouho nebude moci pokládat se za zachráněného, jestliže bouře zuří a doléhá na nás s takovým náporem. Takového člověka strhne hrozivá zátopa zla právě proto, že sám si tuto zkázu připravil. Bude se nazývat křesťanem jenom na posměch druhým

Pius XI., Encyklika Divini redemptoris..

Ideálním prostředkem pro prohlubování naší víry a znalostí o ní je - růženec. Papež v encyklice o růženci zmiňuje myšlenku, že růženec je vynikající katechetickou příležitostí: Budou-li v růženci patřičně zhodnoceny všechny pro meditaci tak důležité prvky…” Abychom skutečně byli formováni růžencem, je třeba neustále prohlubovat znalosti o jednotlivých tajemstvích růžence a potom o nich v modlitbě rozjímat a nechat působení Ducha svatého, který “se za nás přimlouvá” podle Božích plánů, abychom dosáhli toho, o čem hovoří blah. H. M. Cormier OP: “.....Nejprve jednoduchost tajemství osloví vaše oči; brzy objevíte jeho smysl; krok za krokem začínáte chápat ducha, který je obsažen v této modlitbě; nakonec skrze živou víru a účinnou milost skutečnost tajemství naplní vaše srdce a odrazí se ve vašich skutcích. Ježíš a Panna Maria žijí ve vás tak, jako žijí v jednotlivých tajemstvích růžence.

Jaká jsou tato tajemství? Je to evangelium ukryté v 15-ti desátcích…”

I kadinál Meisner Meisner vypraví, že na otázku lidí ze SSSR: “Co z pravd víry musíme předat našim dětem, aby dosáhly věčného života?” a nemožnost do země dovézt knihy odpověděl: “Růženec!” Ukázal jim křížek růžence: “Na něm se modlíme Vyznání víry - to je to, co věříme. A pak následují tři perly: Víra, naděje, láska. To je to, co žijeme. A pak přichází ke slovu, jakoby navléknut na šňůrku, celý Nový Zákon...” V jediné ruce měli plnost naší víry.

Nespokojme se ale u jednotlivých tajemství jen s jednoduchými meditacemi, ale poznejme hloubku tajemství.

Často se ti, kteří považují růženec jen za nudné mechanické odříkávání, vlastně sami usvědčují, že se nedokáží modlit rozjímavě i z důvodu, že hloubku tajemství neznají. Jednotlivé desátky trvají cca 4 minuty. Budeme-li chtít při nich prorozjímat všechny myšlenky, které jsou uvedeny v následujícím článku: Kterého jsi…, nemůže nám tento čas naprosto stačit…

 

Modli se a pracuj… heslo benediktýnů. Pro apoštoly nové Evangelizace platí: Modli se a poznávej svoji víru. Katolická víra stojí na spojce “A”. Ježíš je Bůh A člověk. Spása je Boží milost A naše přičinění…apod.

Nesklouzněme do jednoho z extrémů: Modlit se, ale pořádně neznat svoji víru - nemoci ji předávat dál (jako člověk v následujícím příběhu), neumět odpovědět hledajícím, spíše zasévat omyly... Nebo naopak jen studovat, ale nemít duši dítěte a nemít kontakt s Pramenem…

Jak se modlit srdcem… Příběh jednoduchého žebráka z Paříže.

Většinu času trávil Pavel venku. Jeho zvláště oblíbeným kostelem byl kostel sv. Jakuba v Paříži. U vchodových dveří žebral a prosil o almužnu. Jeho věrným společníkem byla láhev vína. Trpěl na cirhózu jater a jiné choroby a barva jeho tváře neprozrazovala nic dobrého. Lidé z této čtvrti čekali už jen na to, že tu jednoho dne nebude. Nikdo z nich se o něho nijak nezajímal. Ve farnosti ale byla jedna dobrá duše, paní N. Velmi ji trápilo, když ho viděla vždy tak samotného, a proto s ním častěji promluvila. Všimla si, že Pavel ráno opouští svoje místo u vchodových dveří a jde do kostela. Tam si sedl do lavice v první řadě, přesně před svatostánek. Jen tak… zdálo se, že nic nedělá. Jednoho dne se ho paní N. zeptala: “Všimla jsem si, že často chodíš do kostela. Co tam děláš, když tam sedíš celou hodinu bez toho, že bys něco dělal? Nemáš ani růženec ani modlitební knížku a někdy si dokonce i trochu zdřímneš. Co v tu dobu děláš? Modlíš se?”

“Jak bych se mohl modlit! Od té doby, co jsem byl malý a chodil na náboženství, uplynulo hodně času, všechny modlitby jsem už zapomněl. Už žádnou neznám. Co tu dělám? Je to úplně jednoduché: jdu ke svatostánku, tam, kde přebývá Ježíš ve svém domečku úplně sám a povím mu: “Ježíši, to jsem já, Pavel. Přišel jsem Tě navštívit”, potom ještě chvíli zůstanu, aby tam byl aspoň někdo.”

Paní N. ze sebe nevydala ani hlásku. Už nikdy nezapomene na to, co slyšela. Dny ubíhají, jeden jako druhý. Ale přišlo, co muselo přijít: jednoho dne Pavel zmizel z kostela. Byl snad nemocný? Anebo zemřel? Informovala se a zjistila, že je v nemocnici. Jde ho navštívit. Chudáku Pavlovi je velmi zle, je napojen na spoustu hadiček a jeho tvář už má promodralou barvu tak, jak je to typické pro umírající. Lékařská prognóza nemohla být horší. Následující den přijde paní N. opět a je už připravená na smutnou zprávu. Ale ne… Pavel sedí na své posteli úplně vzpřímen, je čerstvě oholen, má živý pohled, vypadá úplně proměněný. Z jeho zářivé tváře vychází pohled nepopsatelného štěstí. Paní N. si protírá oči… Ale ano, je to přece on! “Pavle, to je neuvěřitelné, vždyť ty jsi vstal z mrtvých! To už nejsi ty, co se to s tebou stalo?”

“No, bylo to dnes ráno, bylo mi velmi zle, potom jsem naráz uviděl někoho tady, na konci mojí postele. Byl to krásný muž, nepopsatelně krásný… To si ani nedovedeš představit! Usmál se na mne a povídal: “Pavle! To jsem já, Ježíš! Přišel jsem tě navštívit…””

Podle Víťazstva Srdca, (Příběh byl dokonce uveřejněný i v jedněch pařížských místních novinách.)

Vaše přítomnost před svatostánkem ať není jen přítomností modlitby, ale i společenstvím života s Ježíšem. Ježíš je skutečně přítomný v Eucharistii, neboť chce vejít do stálého společenství života s vámi. Když jdete před něho, vidí vás; když k němu hovoříte, naslouchá vám; když mu něco svěřujete, přijímá do svého Srdce každé vaše slovo; když prosíte, vždy vás vyslyší. Se stejnou přirozeností, s jakou hledáte přátele, s jakou důvěřujete osobám, které jsou vám drahé, jak cítíte potřebu přátel, kteří by vám pomáhali, stejně tak jděte před svatostánek hledat Ježíše. Učiňte Ježíše svým nejdražším přítelem, osobou nejspolehlivější, nejžádoucnější a nejmilovanější.

Modrá kniha 21.8.87

 

Kterého jsi, Panno, v chrámě obětovala…

Mnohokrát od obřízky nazvala Maria své Dítě jménem Ježíš. Kolikrát splynulo toto jméno z jejích rtů a zazvučelo v jejím srdci, tolikrát se také prohloubilo Její porozumění pro jeho smysl: “Ježíš, Bohem poslaný Záchrance, spása, spásu přinášející.” A když nyní s Josefem kráčeli ke chrámu, aby Dítě obětovali Pánu, byli si vědomi, že pro toto Dítě znamená cesta do svatyně Nejvyššího něco zvláštního.

Došli k bráně Josafat u paláce Herodova. Tam se ve dne v noci hemžili obchodníci z Jeruzaléma a cestující v karavanách z celého světa, zahálčiví měšťané, kteří přihlíželi, i žebráci, kteří se na všech ostatních dožadovali almužny. Na cestě leželi velbloudi a hleděli strnule do vzduchu. Oslíci cupitali kolem nebo stáli přivázáni v řadě. V tomto světě koupě a prodeje si nikdo nevšiml dvou prostých lidí, kteří si s Dítětem razili cestu davem. Leda že některý z handlířů se úkosem podíval, přináší-li Josef holoubata nebo by snad byla vyhlídka na obchod. Tito bystří mužové poznali na první pohled, že jsou to manželé, kteří putují do chrámu.

Pak vstoupili na prostranství před chrámem. Nyní se vyplnilo proroctví Malachiášovo: “I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte.” (Mal 3,1) I když neměla Maria těchto slov na mysli, přece prožívala svou vírou, co prorok zřel ve vidění. Něco z předpovědi žilo také v lidu: Vyprávělo se, že Mesiáš sestoupí s nebe na cimbuří chrámu, a tak se zjeví lidu izraelskému. Neobjevil se však v domě Otce svého takovýmto zázračným způsobem, ale jako dítě v mateřské náruči. Matky měly čekat na kněze u východní brány. Tam stála Maria, matka Vykupitele, spolu s jinými matkami z lidu a čekala, až přijme kněz z jejich rukou holubice. Zevně se obřad v ničem nelišil od toho, co se dělo jindy v těchto případech. Vnitřně se však naplnil obřad v takovém stupni skutečností, že přestával být obřadem. Tak jako slavil Ježíš velikonoční hostinu za starozákonních obřadů a zároveň byl Beránkem Božím, který zrušil předobrazného velikonočního beránka, tak se Ježíš podrobil, jakožto prvorozený, obětování v chrámě, a byl zároveň prvorozencem, který měl ukončit obětování v chrámě. Vždyť byl jednorozeným Božím synem, který stvořil nové kněžství - kněžství, které již nemělo co činit s prvorozenci. V souvislosti s jeho smrtí ochránil velikonoční beránek prvorozené v Egyptě před smrtí, a tak vysvobodil všechen lid z poroby. Ježíš, skutečný velikonoční beránek, byl povolán, aby vysvobodil Izraele, prvorozence mezi národy, a tím přinesl vykoupení všem ostatním národům. Maria a Josef nabídli Ježíše Pánu a Bohu jako dar a obdrželi jej zpět. Jako jiní rodiče měli vychovat toto dítě k úřadu a úkolu, k němuž bylo od Boha určeno. Oni však věděli přesněji, než se obyčejně ví o novorozeněti, k čemu Ježíš, Syn Boží, přišel na svět – měl vykoupit svůj lid od hříchů. Určení “prvorozence” souviselo, jak již bylo podotknuto, s životem matky. Pro Marii to však platilo ve zcela zvláštním smyslu, jelikož Ježíš neměl žádného lidského otce. Pokud měli vykonat obětování Dítěte Pánu lidé, byla ona jedinou, jež byla spojena s Dítětem tělesným svazkem. Jako jedna a jediná připravuje své srdce, aby obětovala své Dítě Pánu v chrámě k posvátnému úřadu, k němuž bylo určeno. Když tak obětovala své jediné dítě, dala jako matka zároveň svůj vlastní život do rukou Božích. Toto její obětování Dítěte bylo nejvýš dokonalé. Vždyť si v žádném okamžiku celého života nepřála syna sama pro sebe, jakož také nikdy si neosobovala pro sebe samotnou tohoto syna, kterého počala dle vůle Boží. S Marií postavil i Josef svůj život do služeb Dítěte, jemuž bylo svěřeno vykoupení. Jeho oběť byla ve svém druhu také dokonalá; byla však zcela jiného rázu než oběť Mariina. Vždyť také byl Ježíš jedinečným způsobem dítětem Mariiným. Tak jako pastýři se stali skrze samotného Boha spoluzasvěcenci Ježíše, tak se nyní objevil v chrámě muž, kterého Bůh osvítil. Stařec, jménem Simeon, zbožný muž z lidu, přišel na popud Ducha Svatého v témže čase do chrámu. Přistoupil k Marii jako známý a vzal její Dítě na své lokty. V tom okamžiku věděl dokonale a se vší určitostí, že nyní se uskutečnily přísliby Boží, že totiž před svou smrtí uzří Vykupitele. Proto se neobrátil nejprve k Marii a k Josefovi, ale k Bohu, a začal svůj chvalozpěv:

“Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael."

Nyní můžeš propustiti, Pane, služebníka svého v pokoji! Tento Simeon byl prvním mužem ve Starém zákoně, který beze strachu mluvil o smrti. S radostí chtěl odejíti z tohoto světa, když vlastníma očima uzřel Mesiáše a objal vlastními starými pažemi. Mesiáše, který byl poslán lidu izraelskému, jenž naň čekal, a jenž byl poslán pro národy pohanské, které neměly jasných zpráv o jeho příchodu (Podrobněji MD 4/01: Jediný člověk, který byl předpovězen). Sláva lidu izraelského, Světlo k osvícení národů pohanských – tak jej nazval Simeon v prorocké povznešenosti. Jak asi naslouchali Josef a Maria, když kmet otevřel ústa svá k chvále Hospodina a k výrokům Bohem osvíceným. Oči mé spatřily spásu - zajásal! Přitom však byl jeho vnitřní zrak obrácen nejen k národu izraelskému, ale k veškerému pohanstvu světa. Jeho pohledem a slovem byli Josef a Maria poučeni, aby se povznesli pohledem i duchem přes hranice malé země. Poukaz na pohany byl přípravou na útěk do Egypta, prastaré to říše pohanů. Tam dole jim měla být slova stařičkého Simeona útěchou a silou, měla posílit jejich víru, že i tento pobyt Vykupitele mezi pohany náleží k úřadu určenému od Boha. K Simeonovi se přidružila Bohem osvícená žena - Anna, dcera Fanuelova z kmene Aser. O této ženě se mluví v Písmě svatém jako o prorokyni, ženě, která byla plna Ducha Svatého, a stála tedy pod jeho zvláštním vedením. Po sedmiletém (pozn. red.: číslo plnosti) manželství se již neprovdala, ale zasvětila své vdovství dokonale službě Boží až do svých osmdesáti čtyř let. Nevycházela již z chrámu, pronajala si tedy v některé z přístaveb chrámu malý byt. O podobných případech je zmínka také u chrámů pohanských. Tak např. “pensisté” se s oblibou uchylovali do bezprostřední blízkosti svatyň. Anna žila zcela pro Boha a trávila dny v modlitbách a postu. Její touhou, jako všech zbožných lidí, byl Mesiáš. Vedena Duchem Svatým přišla nyní také v tuto hodinu do chrámu, kdy v něm bylo Dítě - Vykupitel. Jako Simeon také ona propukla v jásot a děkovala Bohu za tu velikou milost. Musel to být jedinečný výjev, když stará vdova, která z lásky k Bohu se již neprovdala a stala se takřka znovu pannou, a Maria - Panna, jež z lásky k Bohu pannou zůstala, stály ve svatyni vedle sebe a radovaly se, že konečně se narodil Vykupitel světa. Spíše z vnuknutí Ducha Božího, jímž byly obě naplněny, než z toho, co si vzájemně vyprávěly ze svého života, vycítily, že byly stejného smýšlení.

Maria, Matka Trpitele.

“V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem Svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon.” (Luk 2,25-39).

Od narození Ježíšova stíhala srdce Mariino jedna neočekávaná událost za druhou. Ježíš se narodil ve chlévě, byl položen do jeslí, všichni vlastní příbuzní, měšťané města Davidova se nestarali o záchranu Izraele. Jeden případ za druhým vyvolával v hloubavé mysli Mariině otázku, jak se asi dokoná vykoupení, které takto začalo. Maria si nekladla tuto otázku jako člověk, který byl vnitřně zneklidněn. Nikoliv, s touže odevzdaností do vůle Boží, s níž se tázala anděla v Nazaretě, jakým způsobem se stane matkou Vykupitele, tázala se Maria nyní sebe sama, jak se asi uskuteční vykoupení lidstva. Na tuto otázku jí odpověděl nyní z příkazu Božího prorok Simeon, co čeká na jejího Syna a na ni samotnou, jeho matku. Když Simeon radostným srdcem a s vřelým díkem k Bohu pozdravil toto Dítě - Vykupitele, obrátil se k Josefovi a Marii, kteří stáli před ním. Bez závisti jim blahořečil, jim, kteří neměli patřit na Dítě Vykupitele pouze chvíli, ale směli je vídat den ze dne a pečovat o ně. Poučen Duchem Svatým, poznal však také, jak v očích Božích bylo toto vyvolení spojeno s nesmírným žalem na zemi, jelikož měl vykupitel vykoupit svět utrpením a smrtí. Simeon poznal i blíže, Bohem osvícen, jak život Mariin byl spojen s životem Syna vřeleji než život Josefův. Při tom svatém patření prorokoval o osudu Ježíše a osudu jeho Matky takovým způsobem, že znázorňoval čest a osud Dítěte i čest a osud Matky jako jednu čest a jeden osud.

Když se Maria úplně obětovala Bohu spolu se svým Synem v chrámě, už tehdy se s ním podílela na bolestném zadostiučinění za hříchy lidského pokolení. Je proto jisté, že v samotné hloubi své duše trpěla jeho přehořkým utrpením a jeho mukami. A nakonec božská Oběť, pro kterou Maria zrodila a živila Toho, který měl být obětován, měla být dokonána před Mariinýma očima... Vidíme, že u Ježíšova kříže stála jeho Matka, která, aby nás přijala za své syny, zázrakem lásky ho dobrovolně obětovala Boží spravedlnosti a umřela s Ním ve svém srdci, proniknuta mečem bolesti.

Papež Lev XIII., encykl. Jucunda semper

“A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: ‚Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat - i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.‘”

Hle, odpověď nebes na odevzdanost Mariinu! Maria je předem hlouběji zasvěcena Simeonem do tajemství vykoupení. Bylo jí zjeveno, že Pán přijal její oběť a vyhradil jí ve vykupitelském utrpení Synově zvláštní místo.

Blahoslavená Panna byla od věčnosti, spolu s vtělením Božího Slova, předurčena za Matku Boží a z rozhodnutí Boží prozřetelnosti byla zde na zemi vznešenou matkou božského Vykupitele, jedinečným způsobem nad jiné velkodušnou společnicí a pokornou služebnicí Pána. Tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla se svým synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.

LG 61

Z evangelia je známo, jak se Ježíš snažil posílit své apoštoly ve dvou pravdách víry: Že je pravým Synem Božím, že bude trpět, a tak vejde ve svou slávu. Apoštolové nedospěli až do smrti Ježíšovy tak daleko, aby se drželi těchto pravd bez zakolísání. Ale Maria věřila neochvějně již při zvěstování, že Ježíš je Syn Boží. A nyní při proroctví Simeonově přijala s věřícím srdcem velkou pravdu, že vykoupení lidí bude vykonáno v těžkém zápase Ježíšova utrpení a že sama bude spoluúčastna bolu Syna.

Tak se také blahoslavená Panna ubírala cestou víry a své spojení se synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu (Srov. Jan 19,25), spolu se svým jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec, když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku učedníkovi těmito slovy: Ženo, to je tvůj syn. (Srov. Jan 19,26-27)

LG 58

S těmito předpověďmi vešlo cosi nového do Mariina života, co v ní dále účinkovalo, až konečně stanula pod Ježíšovým křížem. Od této hodiny věděla, že ji očekává velké utrpení a že toto utrpení souvisí s vykoupením světa. Každý nový den se v ní při pohledu na Ježíše pohnula slova Simeonova jako zrnko semene, které bylo ponořeno do země a nyní v ní klíčilo. Tichá doba života v Nazaretě, která se nám zdá tak chudou na události, a doba veřejného působení Ježíšova, v níž zůstává Maria v pozadí: všechny dny a hodiny těchto let byly naplněny tajuplným vzrůstem onoho zárodku v srdci Mariině; vlákny svých kořenů pronikl takřka celé srdce Mariino a naplnil je nesmírnou starostí. Tak bylo její srdce připodobněno srdci jejího Syna způsobem pro nás nepochopitelným. Marii se tím sice nedostalo vědění Ježíšova, jímž poznal její Syn utrpení a smrt až do všech podrobností.

Ve své encyklice RM Jan Pavel II. právě proto ukazuje, jak toto Mariino duchovní mateřství stále více zrálo (tedy P. Maria není blahoslavena pro jeden svůj úkon, ale pro neustálou spolupráci s milostí), takže se mohla stát matkou všech věřících lidí. Ve svém tělesném a duchovním spojení s Kristem měla totiž hlubokou účast na poslání svého Syna. Matčina láska k jejímu Synu a jeho poslání se stále více stávala i láskou ke všem, které miloval on. Papež o tom říká: “Na cestě této spolupráce s dílem jejího Syna - Vykupitele zakusilo i Mariino mateřství jedinečnou proměnu, neboť ji stále víc naplňovala vroucí láska ke všem, kterým platilo Synovo poslání.” Tedy svým nerozlučitelným spojením s Kristem, který se sám v nesrovnatelné lásce stává bratrem všech lidí, se mateřská láska rozšiřuje na všechny, jimž chce být Ježíš bratrem. Ve svém spojení s Kristem se její mateřství rozšiřuje i na duchovní znovuzrození, jímž se lidé znovu rodí jako Ježíšovi bratři a sestry. Nejvyšší potvrzení tohoto mateřství pro všechny se děje u kříže: “Hle, tvá matka! Hle, tvůj syn!”

Zkouška pod křížem tedy pro Pannu Marii nebyla něčím zcela novým, chvilkovým, ale ve skutečnosti “maturitní zkouškou”, ke které zrála a připravovala se po celý život, ve kterém Simeonovo proroctví hrálo důležitou roli.

Slovy: “Hle, tvá matka! Hle, tvůj syn!” jakoby Ježíš chtěl říci: “Matko, dokázala jsi, že tvé mateřství na cestě spolupráce se mnou skutečně dosáho jedinečné proměny, neboť stále více tě naplňuje vroucí láska ke všem, kterým platí Mé poslání. Zde pod křížem dáváš přednost vůli Otcově, dáváš přednost lásce k vykupovaným, necháváš proniknout meč bolesti svým srdcem… dokázala jsi, že jsi hodna stát se matkou všech lidí… proto: Hle Tvá matka…”

Jak mělká jsou pak v tomto stětle tvrzení, že tato slova znamenají jen starost Ježíše o svou matku, aby byla u Jana pouze ukrytá…

Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami.”

LG 62

Každé mateřství ustanovuje trvalý vztah mezi matkou a synem. U Marie nabývá tento vztah podobu víry. Jako se Maria - pro své FIAT ve víře - stala působením Ducha svatého tělesnou matkou, tak totéž FIAT víry je od počátku základem jejího duchovního mateřství pro všechny.

S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží (Maria) působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím více tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k "nevystižitelnému Kristovu bohatství" (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. "Kristus... plně odhaluje člověka jemu samému.”

Jan Pavel II. Redemptoris Mater

Její duševní zření budoucnosti bylo však připodobněno tajuplným způsobem vědění Ježíšovu skrze proroctví, které jí sdělil Vševědoucí prostřednictvím starce Simeona. Toto vystoupení Mariino do stínu příštího utrpení a smrti Ježíšovy přiblížilo ji jejímu Synu, Vykupiteli, vnitřně blíže, než by bylo dokázáno veškeré vnější postavení se za jeho důstojnost. Ta, jež se v Nazaretě stala Matkou Vykupitele, byla posvěcena slovem Simeonovým na Matku Bolesti. Sláva Mariina nepozůstává, jak se praví přiléhavě v jednom církevním okružním listě (1904) prostě v tom, že nabídla jednorozenému Synu Božímu, který měl býti zrozen ze schránek lidských, své lůno za obydlí a dopřála mu, aby se připravil, jakožto oběť pro spásu lidí. Maria převzala nadto i úřad strážkyně a živitelky Ježíše, Beránka velikonočního, aby jej pak, až nastane obětní hodina, doprovodila k obětnímu oltáři. (Podrobněji MD 3/01: Začátek hodiny, Vzájemnou vazbou článků skládejme mozaiku naší víry). V tom smyslu nesla Maria, když ve svém životě uzavírala Vykupitele, v něm také všechny, jichž život byl spoluobsažen v životě Vykupitelově.

To vše souvisí s Církví. Jak bylo uvedeno: Co je řečeno všeobecně Církvi, platí i o Panně Marii. A co se říká o Panně Marii, vztahuje se na Církev… - i my máme na svém těle doplňovat, co ještě chybí.

“Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest Církev.” (Kol 1,24)

Konflikt není mezi muslimy a křesťany.


Výbor "Islám v Evropě" vydal vyjádření v tom smyslu, že společné nasazení křesťanů a muslimů za mír usvědčuje ze lži ty, kteří označují konflikt v Iráku za náboženskou válku. Toto prohlášení zveřejnila i Rada evropských biskupských konferencí (CCEE) a Konference evropských církví (CEC), jejichž pětiletý mandát byl setkáním ve dnech 13.-16. března ve Štrasburku ukončen.

Výbor "Islám v Evropě" byl založen v roce 1987 na podporu a povzbuzení církví v jejich vztazích s muslimskými spoluobčany v celé Evropě. Jeho cílem je informovat křesťanská společenství o různých aspektech vztahů mezi křesťany a muslimy a napomáhat kontaktům a výměně zkušeností.

“Výbor se musel podívat přímo do očí událostem, které nezůstaly bez vlivu na vztahy mezi křesťany a muslimy v Evropě", jak se uvádí v prohlášení obou grémií. Ve Štrasburku se hovořilo jak o krizi v Iráku a o následcích války, tak i o konfliktu ve Svaté zemi.

Směrem k Iráku Výbor "Islám v Evropě" konstatoval jednomyslný názor hlav církví v Evropě a na celém světě, že krize v Iráku se má řešit jedině cestou Spojených národů. Zdůraznil aktivní spolupráci křesťanů a muslimů v Evropě a na celém světě na úsilí dospět ke společným prohlášením a vyzývat k iniciativám a modlitbám za mír.

Převzato ze serveru Slovenské biskupské konference.

Šiitský imám: “Papež dokazuje, že neexistuje náboženská válka!” V souvislosti s válkou jsou slova a skutky papeže a Svatého stolce důkazem toho, že neexistuje náboženská válka. Prohlásil to nedávno libanonský šiitský imám. Mohamed Hassan Al Amin, který je členem jedné z rodin pocházející od Mohameda v rozhovoru pro italské rádio RAI řekl: “Tvrdím, že všechno, co Vatikán udělal, nebo co papež řekl, už nikomu nedává právo hovořit o náboženské válce nebo se jí obávat. Neváhám ani na okamžik zdůraznit historický význam toho, co papež řekl - "historický" proto, neboť tato slova neznamenají mnoho pouze pro křesťany, ale mají velkou váhu i pro celé lidstvo. Jeho slova nám pomáhají pochopit jak se všechna svatá písma monoteistických náboženství zakládají na lásce."

V souvislosti s muslimy, kteří v neislámských státech sahají po násilí, Al Amin prohlásil: “Na ně bych chtěl apelovat, aby slova papeže ukazujícího cestu, kterou musí kráčet celé lidstvo, chápali, sdíleli a přijali je za svá. Jsou to slova, která jsou zaměřena na náboženský smysl lásky, a proto je může věřící přijmout do svého života, ve kterém se mohou zrcadlit.

My, muslimové, jsme článkem řetězu, před kterým je však zapojený článek křesťanství. Muslimové v těchto zemích se musí stát součástí procesu dialogu, porozumění a integrace. Muslim, který žije v neislámské zemi, je součástí velkého plánu - a to projektu překonání rozdělení jakož i formování nového porozumění a spolužití. Proto musí respektovat lidi a zákony země ve které žije, která ho přijala, a která mu poskytuje svobodné praktikování náboženství."

Převzato ze serveru Slovenské biskupské konference.

 

Tajemství, jak odolat sekularizované kultuře, spočívá podle slov papeže Jana Pavla II. v objevování farnosti, místa setkávání se s Bohem a svátostmi, především s Eucharistií. Svatý otec to sdělil 23.11.02 na Plenárním zasedání Papežské rady pro laiky pod heslem: “Člověk musí začít svoji cestu u Krista, to znamená u Eucharistie.”

V rozhovoru Jan Pavel II. navázal na pozdravná slova kardinála Jamesa F. Stafforda, předsedy této rady a řekl: “Farní společenství je srdcem liturgického života, privilegovaným místem katecheze a výchovy ve víře. Ve farnosti se rozvíjí cesta uvádění do křesťanského života a výchovy ve víře všech křesťanů. Je přece tak důležité znovu objevovat význam farnosti jako místa, kde se zprostředkovává katolická tradice. Pro silné odkřesťanšťující vlivy mnozí pokřtění ztratili kontakt se svým náboženským dědictvím. Víra se jednoduše spojovala jen s některými zlomkovými epizodami ze života. Určitý relativizmus naší doby má sklon živit diskriminující modely chování ve spojení s obsahem katolické víry a morálky. Takže přijatá víra se přestává žít jako Boží dar, jako něco mimořádného, v čem můžeme lidsky a křesťansky růst, jako událost, která dodává životu smysl a naléhá na obrácení člověka v životě. Jen víra zakotvená ve struktuře svátostí Církve, která se živí z pramenů Božího slova a tradice, může vést k novému životu a chápání skutečnosti a způsobit, že pokřtění věřící jsou skutečně schopni odolávat převládající sekularizované kultuře.” Toto uvedení do křesťanského života a tato výchova ve víře ve farnosti musí podle slov papeže Jana Pavla II. vrcholit v osobním vztahu ke svátosti Eucharistie, ve které je Kristus skutečně přítomný. Potom Svatý Otec zdůraznil: “Eucharistie rozmnožuje naše spojení s Kristem, odděluje nás od hříchu, chrání nás před ním, posiluje svazky lásky, rozvíjí naši sílu putování životem a dovoluje nám zakusit předchuť blaženosti, pro kterou jsme předurčeni. Účastí na Eucharistii odevzdávají křesťané Bohu své bytí, své pocity a trápení jako manželé a rodina, svoji práci a závazky v rámci společnosti. Je to duchovní Bohu milá oběť, kterou se svět obětuje Bohu. Proto tajemství překonání vládnoucí sekularizované kultury se skrývá ve stálém udržování ústředního postavení Eucharistie při výchově ve víře a v účasti na životě farnosti a diecéze. Je důležité stále znovu začínat u Krista, to znamená při Eucharistii v celé plnosti Jeho tajemství.”

Převzato ze serveru Slovenské biskupské konference.

 

 

Zodpovědný redaktor: P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP