Mariina doba
Číslo 2/2003

Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme. .... Sv. Tomáš z Vilanovy

Dva sloupy Církve

Don Bosco sám vypravuje: “Rád bych Vám pověděl jedno vidění, ale vězte, ve viděních se nemudruje, přece však je vyložím pro váš duchovní prospěch. Měl jsem je před několika dny.
Myslete si, že jste na mořském břehu, či na osamělém úskalí, že nemáte ani kousek země v dohledu, vyjma kusu země pod nohami. Na rozsáhlé vodní planině lze vidět nesčetné množství lodí uspořádaných k bitvě. Jejich přídě jsou zakončeny ostrým, železným zobanem v podobě kopí, které probodne a zraní vše, co zasáhne. Lodě jsou vyzbrojeny děly, puškami a zbraněmi všeho druhu, hořlavinami i knihami a postupují proti jediné, obrovské a vysoké lodi. Pokoušejí se do ni vrazit své zobce, zapálit ji, nebo jakkoli poškodit. Velebná loď je dokonale vyzbrojena, doprovází ji spousta lodic, přijímají od ni rozkazy a čile se otáčejí, aby se ubránily nepřátelskému loďstvu. Vítr je nepříznivý a zdá se, že i neklidné moře přeje nepřátelům. Uprostřed nezměrné mořské pláně se tyčí z vln blízko sebe dva mohutné, vysoké sloupy. Na jednom je Hostie v přiměřené velikosti a pod ní nápis: “SALUS CREDENTIUM” (Spása věřících). Na druhém, nižším, ale stejné mohutnosti, stojí socha Neposkvrněné, pod jejíž nohama splývá široký nápis: “AUXILIUM CHRISTIANORUM” (Pomocnice křesťanů).

Hlavním velitelem obrovské lodi je římský papež. Vida úpornou zuřivost a nebezpečné postavení svých věrných, svolává k sobě velitele podřízených lodí na poradu a k vypracování plánu. Všichni velitelé se shromažďují okolo papeže (můžeme vzpomenout na I. Vatikánský koncil probíhající v bouřlivé době a násilně přerušený). Konají poradu, ale když se vichry rozběsnily a moře se zuřivě pěnilo, byli posláni, aby veleli svým lodím. Když pak nastal klid, dal papež znovu svolat své důstojníky (lodivody) a mezitím velitelská loď pokračovala v plavbě (můžeme vzpomenout na II. Vatikánský koncil, probíhající v relativně klidnější době).

Tu se vrátila děsivá bouře. Papež stál u kormidla a všemožně se snažil uvést loď mezi ony dva sloupy, z nichž kolkolem splývaly kotvy a velké háky, připoutané řetězy.
Nepřátelské loďstvo se žene útokem a snaží se, aby loď zajalo a potopilo. Někteří bojují spisy, knihami, hořlavinami, jimiž jsou nepřátelské lodi přeplněny a snaží se je vrhnout na palubu papežské lodi. Jiní útočí děly, puškami a zobci. Boj se vzmáhal stále zuřivěji. Nepřátelské přídě prudce dorážely, ale jejich útok a námaha byly marné.
Znovu se vzchopí a metají veškeré své střelivo, zatímco obrovská loď hbitě a bezpečně pluje kupředu. Mnohdy se zachvěla pod hroznými údery. Mnohdy její boky byly proraženy, ale ihned zadul vánek od obou sloupů a štěrbiny se zacelily a díry ucpaly.
Mezitím se nepřátelská děla trhají, lámou se pušky, zobce a rovněž i ostatní zbraně. Lodě se tříští a potápějí. Zuřiví nepřátelé začali boj muže proti muži krátkou zbraní, pěstí, klením a zlořečením.

Tu byl papež smrtelně zraněn a padá. Okolostojící přibíhají a zvedají ho. Je znovu zasažen a umírá (pamatujme, že každé prorocké varování může být modlitbou, postem a pokáním odvráceno). Mezi nepřáteli zaznívá již radostný a vítězný pokřik. Na jejich lodích zavládlo nevýslovné jásání.
Sotva však papež zemřel, už vstupuje jiný na jeho místo. Shromáždění důstojníci hned zvolili jiného, takže zvěst o smrti papeže přichází se zvěstí o zvolení nástupce. Nový papež rozptýlil a přemohl všechny překážky a uvedl loď až mezi oba sloupy. Přivázal ji řetězem, který visel z přídě, na kotvu sloupu, na němž byla Hostie a jiným řetězem, který visel na zádi, uvázal ji na opačném konci ke kotvě, která byla zavěšena na sloupě, na němž stála Neposkvrněná.

Potom nastal hrozný zmatek. Všechny lodě, které až doposud napadaly papežskou loď zmateně prchaly, narážely na sebe, tříštily se a potápěly. Některé lodice, které udatně bojovaly na straně papeže se též přivázaly k oněm sloupům.
Spousta jiných lodic, které se ze strachu před bojem skryly, očekávaly opodál, až v hlubinách moře zmizely trosky roztříštěných lodí, pak zvolna pluly k oběma sloupům k nimž se přivázaly háky, které z nich visely a tam zůstaly klidně a v bezpečí s hlavní papežskou lodí. Na moři zavládl klid.”
Tu se Don Bosco otázal Dona Ruy: “Co soudíš o tomto vyprávění?” Don Rua odpověděl: “Zdá se mi, že tou papežskou lodí je Církev a loďmi lidé, mořem pak svět. Ti, kdo hájí obrovskou loď jsou papežovi oddaní věřící a ostatní jsou její nepřátelé, kteří se snaží ji zničit zbraněmi všeho druhu. Dva spásné sloupy představují úctu k Panně Marii a k Nejsvětější svátosti.” Don Rua se nezmínil o smrti papeže a též Don Bosco ji mlčky pominul. “Dobře pravíš, jen výrazy je třeba trochu opravit. Nepřátelské lodě to je pronásledování. Církev čeká velké soužení. Co se dosud dálo, je v porovnání s budoucím téměř ničím. Nepřátelé představují lodě, které chtějí potopit papežskou loď. V tom zmatku zbývá jedině zvláštní úcta k blahoslavené Panně Marii a časté svaté přijímání. Využijme jich co nejlépe a rozšiřujme je všude a mezi všemi.” Tolik proroctví dona Bosca.

Rozjímejme o uvedeném proroctví. O atentátu na papeže je psáno v mimořádném čísle Mariiny doby. Můžeme rozjímat o tom, že je to mimořádným způsobem současný papež, který nejen Jubilejním rokem s Eucharistickým kongresem a zasvěcením 3. tisíciletí Panně Marii a nyní Rokem růžence, ale také svými dokumenty: upoutává loď na uvedené sloupy.

Rozjímejme o tom, jak jej můžeme v tomto podporovat: Slavením Mše svaté, adorací, modlitbou růžence, ale také zda jsme uvedené dokumenty pečlivě četli. Snažme se pochopit v uvedené souvislosti jejich důležitost, seznamujme s jejich obsahem ty, kteří mají zájem, ale potřebují impuls…
Snažme se být – podle uvedeného proroctví – s papežem na lodi. V uvedeném duchu prorozjímejme následující poselství:

Přemilí synové, dnes vás všechny shromažďuji pod svůj neposkvrněný plášť. Je to štít, kterým vás přikrývám, abych vás chránila před každým útokem... Jak četné jsou dnes útoky mého protivníka… Všemi způsoby a nejlstivějšími prostředky se pokouší vás svést, jen aby zasáhl vaše duše, zranil vás hříchem, a tak vás vzdálil od Ježíše, který je jediný váš zachránce. Celé lidstvo je zkaženo tímto neviditelným jedem a potřebuje teď být uzdraveno Ježíšovou milosrdnou láskou. Ta se vám zjeví mimořádným způsobem, zásahem vaší nebeské Matky, Neposkvrněné. Zbraň, kterou vám pro boj daruji, je řetěz, který vás připoutává k mému Srdci: posvátný růženec. Přemilí synové, modlete se jej často, neboť jenom vaší modlitbou přijatou do mého Srdce můžeme v této době pohnout velké milosrdenství Páně, aby se zjevilo. V hodině, kdy se všechno bude zdát ztraceno, bude vše zachráněno milosrdnou láskou Otce, která se projeví největším zjevením eucharistického Srdce Ježíše.

Modrá kniha 8.12.80


Tak Ježíš v Eucharistii uskutečňuje svou přítomnost se svým Božstvím a se svým oslaveným tělem, oním tělem, daném Mu vaší nebeskou Matkou: s opravdovým tělem narozeným z Panny. Synové, jeho tělo je oslavené tělo, ale není to jiné tělo, nejde tu tedy o jeho nové narození. Skutečně je to totéž tělo, které jsem mu dala já: narozené v Betlémě, mrtvé na Kalvárii, uložené do hrobu a zmrtvýchvstalé, které proto přijalo novou formu, svou božskou formu, oslavenou podobu. Ježíš se svým oslaveným tělem zůstává v ráji Synem Mariiným. Proto ten, kterého - s jeho Božstvím - vy přivádíte na svět v okamžiku eucharistického proměnění, je stále Synem Mariiným. A proto jsem Matkou Eucharistie. Jako mu umožňuje jeho oslavené tělo - tím, že je mimo hranice času a prostoru - být před vámi, ve svatostánku tohoto horského kostela, současně však mu umožňuje být přítomný ve všech svatostáncích roztroušených ve všech částech světa, tak vaše nebeská Matka se svým oslaveným tělem, které jí umožňuje být zde a všude jinde, je opravdu u každého svatostánku, kde je opatrován Ježíš…

Modrá kniha 8.8.86


Vstává tělo duchovní…

(1.Kor.15,44)

Před čtením následujících úvah je dobré si oživit úvahy okolo případkové blaženosti a aureolách v článku “Ani oko… ani ucho…” MD 1-03 a rozjímat nad souvislostmi s oslaveným tělem. Poznávejme naši víru v souvislostech.

Křesťanská nauka o zmrtvýchvstání předpokládá nutně Boží zjevení, bez něhož bychom nemohli tvrdit s jistotou tuto pravdu. Uvážíme-li však obsah tohoto článku víry, pozorujeme snadno, jak vyhovuje svrchovaným způsobem lidským tužbám a odpovídá přirozenosti člověka. Ničeho se člověk tolik nehrozí jako smrti, před ničím tolik neprchá jako před chvílí, která znamená odloučení duše od těla. Spojení duše s tělem je přirozené, a proto jejich rozdělení je něco nepřirozeného. Je možno si myslet, že by věčně trval tento nepřirozený stav rozloučení dvou prvků, které jen vzájemným spojením tvoří celek lidského jedince? Lidská duše je tak připoutána k svému tělu, jehož je formou, že ani po smrti nemůže ztratit vztah k němu. Touží po svém těle, s nímž tvoří jednotu člověka, a jen vzkříšení těla a opětné jejich spojení může učinit, že duše u Boha je všestranně blažená a duše zavržená všestranně nešťastná. Třebaže je tedy vzkříšení mrtvých na konci světa zázrak Boží moci a zároveň dobroty vůči člověku, můžeme tvrdit, že v jistém smyslu je vzkříšení mrtvých přirozené člověku, pokud dokonale odpovídá skrytým touhám lidské přirozenosti, o nichž mluví sv. Pavel v listě k Římanům (Řím 8,10-22).

Neodporuje však celé učení o zmrtvýchvstání přírodním vědám? Jak si máme konkrétně představovat způsob vzkříšení mrtvých a jak třeba smýšlet o tělech oslavených a zavržených? Sv. Tomáš věnoval těmto otázkám řadu článků a jeho řešení je tak podrobné, a tak důkladné, že pozdější doba nemohla přinést nic nového, čím by obohatila tento úsek katolické teologie. Shrneme-li krátce výsledky jeho úvah, dostaneme následující obraz: Andělský učitel vychází ze základního tvrzení: “Říci, že to není početně týž, který vstane, je bludařské.” Z toho plyne, že tělo, které vstane, bude totožné s tím, co zemřelo, a to nejen v tom smyslu, že bude mít totožné složení, nýbrž bude obsahovat tutéž látku, která jednou propadla rozkladu. Jestliže je zde určitá obtíž vzhledem k tomu, že prvky rozloženého těla lidského přecházejí v jiné složení rostlin, živočichů a také nových lidí, řekneme, že stačí k totožnosti látky lidského těla za života a při vzkříšení, aby alespoň část byla totožná, ostatek doplní všemohoucnost Boží. Během lidského života se vyměnila látka těla třebas i několikrát podle jeho věkové délky, a přece vždy zůstává podstatná část prvotní základní látky, tvořící lidské tělo. Tato prvotní látka nabývá vždy nových změn, přírůstků, zvětšování, ale zničena může být jen Bohem. Ta tvoří podstatu lidského těla. Pravíme-li, že lidské tělo bude vzkříšeno vzhledem k látce takové, jaké bylo za života, máme na mysli alespoň tuto podstatu lidského těla, nehledíc k různým jeho časovým změnám. Pak můžeme tvrdit, že vstane z mrtvých týž člověk, který žil, neboť jak jeho duše, tak jeho tělo bude totožné s duší a tělem, jež měl za svého pozemského života. Z toho také vyplývá, že člověk vstane se všemi svými mohutnostmi, zkrátka v celé své lidské dokonalosti i po stránce tělesné. A poněvadž člověk je dokonalý teprve tehdy, když dospěje, vstanou všichni - i děti - ve věku lidí dospělých a bez případných tělesných vad.

Tělo člověka oslaveného nebo zatraceného bude dokonalé lidské tělo, i když bude mít jisté vlastnosti, kterými se bude lišit od našeho těla v jeho nynějším stavu. Sv. Tomáš a po něm teologové vypočítávají čtyři vlastnosti oslavených těl šťastných nebešťanů. Jsou to: Tyto vlastnosti, které tvoří jakousi výbavu oslavených těl, jsou jistými dispozicemi, danými Bohem, které je činí naprosto podrobenými duši. Jako v tomto životě dokonalost těla je závislá na duši, která je formou těla, tak i po zmrtvýchvstání je třeba hledat dokonalost těla a její stupeň v dokonalosti duše (srov. případková nebeská blaženost a aureoly v článku “Ani oko…” MD 1/03. Vše přímo či nepřímo souvisí s “nadvládou” duše a duchovních věcí nad tělem a tělesností). Oslavená duše bude dokonale vládnout tělu a tělo jí bude dokonale podrobeno a vznikne harmonie sloužící pravé svobodě ducha.
Tato harmonie bude uskutečněna právě pomocí oněch čtyř vlastností oslaveného těla.

Netrpnost způsobí, že tělo bude zbaveno jakékoliv porušitelnosti, měnlivosti, a proto se ho žádné zlo nebude moci dotknout. Tehdy se uskuteční svrchovanou mírou, co předpověděl sv. Jan ve Zjevení: “Setře Bůh všelikou slzu s očí jejich a smrti nebude již, ani zármutku, ani křiku, ani bolesti nebude již, neboť první věci pominuly.” (Zj.11,4) Příčinou této netrpnosti je vláda duše nad tělem a tato absolutní vláda je výsledkem úzkého spojení duše s Bohem, jehož požívá. Odtud odvozuje sv. Tomáš, že u toho, kdo dokonaleji požívá Boha, je také dokonalejším způsobem netrpnost (srv. - dokonalejší požívání Boha úzce souvisí s případkovou blaženost a ziskem aureol). Ve stavu nevinnosti byl člověk rovněž obdařen touto vlastností. Tehdy ji však mohl ztratit a také ji ztratil, protože duše nebyla ještě neodvratně připoutána blaženým patřením k Bohu. Tím ztratila duše dokonalou vládu nad tělem. Po zmrtvýchvstání je vyloučena tato ztráta, tak jako je nemožné, aby duše ztratila Boha.

Protože blažení budou mít těla v celé jejich dokonalosti, nelze jim upřít vitální činnost jednotlivých smyslů a orgánů, i když tato činnost bude mnohem dokonalejší než naše a i když z ní vyloučíme jakoukoliv změnu v organismu. Sv. Tomáš dokazuje právě z dokonalosti mohutností oslavených těl nejen možnost jejich činnosti, nýbrž i současné činnosti všech, aniž si vzájemně překážejí. Z této činnosti následuje pak potěšení, náležející jednotlivým smyslům, které se však účastní na duchovosti duše, a proto je v naprostém souladu s tím, co chce duše. (Pozn. hřích uvádí duši do otroctví těla, tedy potěšení z hříchu dříve či později vede k rozporu těla a duše. Je “sladkým” jen v počátku). Odepřít tělu a jeho smyslům toto potěšení znamenalo by odepřít mu odměnu, kterou si zasloužilo, když bojovalo a trpělo pro Boha zde na zemi jako věrný a poslušný nástroj duše. Člověk toužil, aby tělo bylo nástrojem ducha pro vyšší - Boží věci (srv. snaha o zisk aureol), bylo nástrojem pro získávání ctností a člověk byl otevřen pro dary Ducha svatého.

Těla zavržených budou sice nesmrtelná a neporušitelná, ale budou nejen schopna utrpení, nýbrž budou také skutečně trpět, aniž vznikne tímto utrpením změna v jejich tělesném organismu. V tom smyslu je život zavržených spíše věčná smrt a den vzkříšení je pro ně dnem druhé smrti, kdy na utrpení duše se počne účastnit i tělo. Člověk netoužil, aby tělo bylo nástrojem ducha, ale naopak duch se stal otrokem těla. Duše nestála o ctnosti a člověk odmítal dary Ducha svatého. Stal se tak svým způsobem věčným otrokem těla.

Jemnost
je druhá vlastnost oslavených těl, kterou se tělo oslavené v té míře účastní duchového bytí duše, kolik lze srovnat se skutečností jeho hmotné stránky. Tělo blažených nepřestává být tělem, i když svou jemností se v mnohém podobá duchu vzhledem k činnosti. Sv. Pavel naznačil tuto vlastnost, když řekl, že “vstane tělo duchovní.” (1.Kor.15,44) Tím nechce Apoštol říci, že tělo přestane být hmotným a stane se duchem. Jeho hmota bude však méně hmotná, než v době jeho pozemské existence (odměna za podrobení těla duši!). Můžeme tu myslet na vzduch nebo éter, který představuje velmi jemnou hmotu. Tato vlastnost jemnosti neodstraňuje z těla blažených trojí rozměry a nečiní je prostupnými. Jestliže Kristus po zmrtvýchvstání prošel zavřenými dveřmi, nestalo se to z důvodu jemnosti oslaveného těla, nýbrž zázrakem a mocí jeho božství. Boží štědrost může dát i jiným oslaveným tělům tuto dokonalost, aby byla rozmnožena jejich sláva. Odtud také plyne, že tělo oslavené je schopno přijímat dotek, i když mu náleží moc zabránit doteku jiného těla neoslaveného. Tato moc plyne z naprosté poddanosti oslaveného těla vůči duši.
Protože u zavržených chybí tato poddanost, nelze jejich tělům připisovat jemnost, nýbrž spíše hrubou smyslnost.

Čilost je další vlastnost oslaveného těla. Tato vlastnost působí, že tělo je zcela poddáno duchu vzhledem k pohybu, tak jako jemností je poddáno tělo duši jako látka tvaru. Čilosti použijí svatí nejen v té chvíli, kdy po zmrtvýchvstání vystoupí na nebesa, nýbrž pravděpodobně i pak se budou pohybovat velmi rychle podle přání duše, kamkoliv budou chtít. Tím ovšem neztratí Boha, protože ho ponesou všude s sebou. Pohyb oslavených těl se však neděje v okamžiku jako pohyb andělů, nýbrž způsobem postupným jako pohyb jiných hmotných bytostí. (I když jde o něco jiného, můžeme vidět, že některé svaté v době jejich života obdařil Bůh darem bilokace, neboť jejich tělo bylo nástrojem ducha pro vyšší - Boží věci.)
Těla zavržených nebudou mít tuto vlastnost. Budou naopak ještě tíživější než byla na zemi a zcela právem můžeme vztahovat na ně, co praví apoštol Juda o zavržených andělech: “K soudu velikého dne uchoval je věčnými vazbami pod temností.”

O jasnosti, která je čtvrtou vlastností oslavených těl, mluví často Písmo svaté. “Skvíti se budou lidé spravedliví a jako jiskry po strnisku poběží,” čteme v knize Moudrosti. (Moudr.3,7) Prostřednictvím tohoto nadpřirozeného daru, jehož se dostane od Boha oslaveným tělům, budou zářit jako slunce. Bezprostřední příčinu této vlastnosti musíme hledat v přímém vlivu, jaký má blažená duše na tělo, z níž proudí přemíra slávy i na samo tělo. Tak bude možno v oslaveném těle poznat i slávu duše, jako na skle je možno poznat barvu věci, která je uložena ve skleněné nádobě. Velikost jasnosti u jednotlivých těl bude proto odpovídat velikosti slávy, jaké se dostane jejich duši. Na tuto nestejnost myslel Apoštol, když psal Korintským: “Jiný jest lesk slunce, jiný lesk měsíce, a jiný lesk hvězd; ano, hvězda od hvězdy se liší leskem. Tak i vzkříšení mrtvých.” (1.Kor.15,41) Jistý obraz pro tuto jasnost oslavených těl vidí Katechismus sněmu tridentského v případu Mojžíše, jehož tvář zářila tajemným světlem, když sestupoval s hory, na níž rozmlouval s Hospodinem, takže lid se bál k němu se přiblížit. Totéž pozorovali apoštolové při proměnění na hoře Tábor.

Těla zatracenců nebudou zářit, nýbrž budou budit odpor a hrůzu. Písmo svaté nám sice nepraví nic o stavu zavržených těl, ale bude-li krása duše blažených zjevná i na jejich těle, bude se právě tak ošklivost duše zavržených odrážet na jejich těle, aby byla zjevná celému světu v den soudu.

Člověk stojí před volbou: Podřídím tělo duši jako nástroj k získávání ctností, nástroj pro hledání Božích věcí, spásu druhých, a tím získání co nevyšší případkové blaženosti, zisku aureol a stoupání k výšinám, nebo nechám duši ovládnout tělem, k čemuž m.j. pomáhají drogy, alkohol, nezřízený sex… a učiním ji neplodnou pro duchovní život…

Dnes vás chci mít v duchu zde v ráji, přemilí synové, abyste mohli být naplněni důvěrou a nadějí při pohledu na svou nebeskou Matku ve slávě vzatou do nebe i s tělem. Srdcem i duší hleďte na ráj, který vás očekává. Ráj je vaším pravým cílem! Nejste stvořeni pro tento pozemský život, i když vás tak plně zaměstnává, unavuje a vyčerpává… Dny, které prožíváte, jsou zlé, neboť srdce lidí vyprahla a zchladla, uzavřena tak velikým sobectvím a neschopna už milovat. Lidstvo jde cestou vzpoury proti Bohu a zatvrzelé zvrácenosti. A tak ovoce, které sbíráte, je špatné: jsou to plody nenávisti a násilí, korupce a bezbožnosti, nečistoty a modloslužby. Vaše tělo bylo povýšeno na idol a požitek se pokládá za nejvyšší hodnotu.
Kolik znamení vám posílá Pán, aby vás přiměl k lítosti a návratu: choroby, neštěstí, nevyléčitelné nemoci, které se šíří, rostoucí válečné konflikty, hrozby zel, která visí nad vámi! Abyste v této době nezoufali a šli dále cestou neochvějné a spolehlivé víry, stává se naléhavě nutným žít s myšlenkou a pohledem na nebeský ráj, kde vás miluje nebeská Matka s Ježíšem a provází vás i se svým oslaveným tělem. Ve světle ráje, který vás čeká, dovedete především dokonale uskutečnit plán, který mám s každým z vás… V úplném odpoutání od světa a tvorů se stanete opravdu malými, plnými důvěry, pokory, dobroty. Půjdete cestou… sebezapření. Budete schopni umrtvovat své smysly a nabídnete mi dar vašeho pokání…”

Modrá kniha 15.8.83, Nanebevzetí Panny Marie


Stavba duchovního života

Vchrámě mého Srdce bude vaše duše naplněna Boží moudrostí, kterou vám v plné míře dávám, abyste mohli stále více zářit a vylévat světlo... Pomůžete tolika mým ubohým zbloudilým synům, aby se vrátili do mé mateřské náruče.
V chrámě mého Srdce bude vaše tělo očištěno ohněm nespočetných zkoušek… Ježíš chce ve vás znovu žít, aby uskutečnil veliký plán své milosrdné lásky…
V chrámě mého Neposkvrněného Srdce bude také vaše srdce očištěno, aby bylo mnou přetvořeno k čistému a neustálému úkonu lásky k Spasiteli. Vedu vás po cestě dokonalé lásky, abyste také vy mohli následovat vaši Matku v tom, že řeknete své “ano” k Boží vůli. Proto je třeba, abyste vstoupili do chrámu mého Srdce. Potřebujete mlčení a modlitbu, odpoutání a odříkání. Tak vám bude odhalen Boží plán s vámi, a vy budete svobodni a připraveni vyplnit ho až do konce. Odvahu, moje malé děti! Nyní přišel můj čas. A proto dnes v chrámě svého Srdce vás chci všechny obětovat Nejsvětější Trojici v úkonu dokonalého usmíření a mateřské prosby…

Modrá kniha 21.11.79


Potřeba ctnostného života

Jsou nevyhnutelnými podmínkami mravního života. Člověk, svobodná bytost, má možnost tyto normy přijmout, nebo odmítnout, řídit se jimi, nebo je přestupovat. Podle míry, jak je přijímá a uvádí do života, roste jeho mravní hodnota. Podle toho, jak je odmítá, upadá jeho mravnost. Mravní hodnoty se dosahují jen za cenu namáhavé duševní práce. Cvičení je nezbytné v každé oblasti lidské činnosti. Jako v tělesné výchově je každodenní trénink zárukou vrcholných výkonů, tak i v oblasti mravního života bez cvičení není mravní dokonalosti. Ctnostný život věřícího křesťana je ztělesněným pořádkem. Pořádek předpokládá boj za vítězství dobra. Sv. Pavel o tom říká: “Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.” (Řím 7,22-23) “Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.” (1 Kor 9,27)

Definice ctnosti

V morální teologii se definuje ctnost jako trvalá dispozice, ochota a zběhlost konat něco dobré. K tomu, aby člověk mohl vykonat něco dobré a aby to konal stále, nestačí jen poznání, rozum a učenost. Je zde potřebná silná vůle, kterou se člověk rozhoduje konat dobro. Proto sv. Tomáš Akvinský říká: “Úkon ctnosti není nic jiného, než dobré užívání svobodné vůle.” Ctnost dává člověku sílu, aby: Rozeznáváme dvojí vlastnost, kterou duše nemá ze své přirozenosti, ale dostala ji zvenku a to: Proto ctnost definujeme i takto: Je to vlastnost, která zdokonaluje duševní síly ke konání něčeho dobrého.
Pěstovat ctnost znamená správně zacházet se sebou samým a s bližním, správně užívat svět a rozvíjet všechny schopnosti k nové plodnosti a plnosti. Nevěřící, ale čestní lidé, i když nevyznávají nějaké náboženství, mohou mít ušlechtilé sebeovládání. To jsou tedy lidé, kteří přirozeným rozumem a na základě svědomí (vloženého Bohem) naplňují svůj život mravními hodnotami. Avšak křesťan, který věří v Boha a žije ve stavu milosti posvěcující, naplňuje svůj mravní život ctnostmi nadpřirozené povahy. S posvěcující milostí se mu dostává vznešeného doprovodu všech ctností.

Rozlišování ctností

Podle původu:
Rozeznáváme přirozené a nadpřirozené ctnosti.

Přirozené získáváme přirozenými silami, cvičením, praxí.
Nadpřirozené se získávají nadpřirozenými silami. Jejich hlavním druhem jsou pak vlité ctnosti.

Přirozené ctnosti se získávají přirozeným způsobem, opakováním dobrých skutků a vedou k přirozenému cíli, pozemské blaženosti. Protože rostou opakováním dobrých skutků, nazýváme je získané ctnosti. (Ctnost však není jen pouhý návyk. Je duchovní kvalitou. Návyk směřuje k získání automatické rutiny, která představuje izolovaný rys v člověku, zatímco ctnost se stává prvkem pro budování celé osobnosti.)
Jenže jakmile získanou ctnost člověk získává pod vlivem pomáhající milosti, už není jen čistě přirozená a vede k nadpřirozenému cíli – neospravedlněné k ospravedlnění, ospravedlněné pak ke spáse. Pán Ježíš řekl: “Beze mne nemůžete udělat nic.” (Jn 15,5) Čistě přirozené ctnosti se ve skutečnosti vyskytují málo. Oba dva uvedené druhy jsou však získanými ctnostmi na rozdíl od vlitých, zvláštním druhem nadpřirozených.

Nadpřirozené ctnosti
(kromě druhu uvedeného v odstavci o přirozených) jsou Bohem vlité schopnosti křesťansky žít podle vzoru Ježíše Krista. Spasitel naznačil potřebu zařídit náš život podle jeho vzoru: “Dal jsem Vám příklad, abyste i Vy dělali tak, jak jsem já udělal Vám.” (Jn 13,15) Bůh dává sílu, abychom mohli konat podle jeho vůle. “Kdo zůstává ve mně a já v něm, přináší hojné ovoce.” (Jn 15,5) Křtem je nám vlita již zmíněná milost posvěcující, která se definuje jako naše účast na Božím životě. Boží život v nás je jednoduchá (nesložená) věc. Dává rozumu vnitřní snadnost úsudku o praktických věcech křes‘tanského života, protože je to ctnost praktická, umožňuje správný důvod k jednání. Do duše vlévá: Proto Katechismus tridentského sněmu říká, že s milostí posvěcující se vlévá do duše vznešený doprovod všech vlitých ctností (nutno ale rozvíjet, viz. dále). Slouží našemu dokonale nadpřirozenému životu. Kdo má velkou míru nadpřirozených ctností, nazývá se svatý. Ten může se sv. Pavlem říci: “S Kristem jsem přibitý na kříž. Už nežiji já, ale ve mně žije Kristus.” (Gal 2,19-20) Milost posvěcující povýšila na stupeň nadpřirozenosti antickou, stoickou disciplinovanost a středověkou rytířskost. Odstranila povýšeneckou nábožnost farizejů a proměnila člověka na Božího přítele a na Boží dítě, účastné na Boží přirozenosti. Vytváří správné společenství s Bohem, s lidmi a s celým světem. Svojí existencí dokazuje, k jaké plnosti, velikosti a moci nad životem Bůh určil člověka, který se obnovil se podle sv. Pavla: “Proměňte se obnovou smýšlení, abyste dokázali rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, milé a dokonalé.” (Řím 12,2).

Shrnuto:

Získané
ctnosti znali už pohané, vlité získáváme při křtu a narůstají s láskou v nás. Rozdíl mezi vlitými a získanými ctnostmi je tedy hluboký - spočívá mezi přirozeností a řádem milosti.
U získaných jde o řízení zdravého rozumu pro vůli a smyslovost.
U vlitých jde o nesmírně vyšší řád a motiv, kterým se řídí. Člověk se ctností získanou myslí v hladině horizontální a klade si otázky: “Jak mi to nyní prospěje např v postavení, kariéře apod?” Tedy v časném životě.
Člověk s ctnostmi vlitými, které rozvíjí uvažuje: “Jak mi to prospěje pro věčnost?” U získaných ctností se člověk snaží uplatnit zdravý rozum, ale převládá pohled horizontální. Člověk se vyzná “více ve věcech světa”, méně v nadpřirozenu. Vlité ctnosti nám ukazují věci z hlediska božího tj. - jak to vidí Bůh.
Z uvedeného tedy vyplývá, že získané mravní ctnosti jsou dobrou pomůckou pro vlité, ale v obou je velký rozdíl. Např.: apod. I když jsou získané a vlité ctnosti specificky rozdílné, existuje mezi nimi úzký vztah. U člověka ve stavu milosti posvěcující to pak nejsou dva principy, ale jen jeden princip nadpřirozené morální ctnosti, který obsahuje v sobě i přirozený prvek jako svoji složku. Nadpřirozená složka pak formuje přirozenou.
Získané i vlité ctnosti mohou v člověku růst: Získané rostou tak, jak vznikají, tedy opakováním stejných skutků, jejich počtem a intenzitou. V některých člověk vyniká víc, v některých méně.
Získané se zmenšují a nakonec ztratí, když člověk přestane konat příslušný dobrý skutek, anebo když koná opačný.
Vlité nerostou tak, jako vznikají. Při ospravedlnění nám je Bůh jednoduše vlévá. Jejich růst si potom zasluhujeme “de condigno” nadpřirozenými dobrými skutky vykonanými ve stavu milosti posvěcující (pozn. red.: de condigno - milost nezasloužená, zásluha de congruo - zasloužená). Ale rostou i “ex opere operato” přijímáním a působením svátostí.
Vlité se nemohou zmenšovat, ale ztratit se mohou těžkým hříchem. Láska se ztrácí spolu s milostí posvěcující, víra a naděje protikladným hříchem (proti víře a naději) apod. Ztrátou lásky ale zůstávají všechny jakoby mrtvé. Ožijí znovu při ospravedlnění.

Ctnost se vyhýbá krajnostem (extrémům). Člověk nesmí zabíhat ani příliš vpravo, ani příliš vlevo. Prohřešit je možné se při nepřiměřeně mnoho (per excessum), anebo pro málo (per defectum). Ctnost sama je pak hrotem mezi dvěma extrémy.

obrázek1

Ctnost si volí správnou míru činnosti a ctnost stojí uprostřed. Například ctnost zmužilosti (fortitudo) stojí mezi opovážlivostí a bázlivostí. Anebo vztah k majetku mezi lakomstvím a marnotratností.
Střed ctnosti možno pozorovat z dvojího aspektu: podle předmětu a podle způsobu. Morální ctnosti mají střed podle předmětu. Například při střízlivosti je to jídlo, při spravedlnosti je to věc, o kterou jde apod. Snažíme se dodržet - Zlatou střední cestu – Via aurea media, i když tento střed – hrot, není snadné udržet. Je to tak s celou katolickou vírou, která stojí na vyváženosti – jak jsme mnohkrát zmiňovali – na spojce “A”.

Z uvedeného je zřejmé, že Zlatá střední cesta (aurea via media) je tedy něco naprosto jiného a v praxi velmi obtížného, než zlatá prostřednost - průměrnost (aurea mediocritas).
V boji o kvalitu ctnosti není možné polevovat a zůstávat “uprostřed”, neboť v duchovní životě, kdo nevystupuje na hrot, sestupuje. Není stagnace! Nikdy nesmíme ztratit ze zřetele náš poslední cíl: sláva Boží a spása duší. Pohled na věc Božíma očima vyžaduje předpoklady, roste s láskou. Život není fatalaita.

Jen teologické ctnosti (víra, naděje a láska) nemohou mít střed ze stanoviska předmětu. Jejich předmětem je Bůh. Nemůžeme například v Boha příliš věřit, příliš doufat, příliš ho milovat. Ale ve způsobu, jakým tyto ctnosti uskutečňujeme, se můžeme prohřešit nedostatkem anebo přeháněním. Například fanatické způsoby projevů víry.

Ctnosti jsou ve vzájemném vztahu

Tato pravda se zakládá na učení sv. Jakuba: “Kdo by totiž zachoval celý zákon, ale přestoupil by ho v jednom přikázání, provinil by se proti všem.” (Jak 2,10) Můžeme říci, že ctnosti jsou v přímém poměru: čím více roste jedna, tím více mohutní druhá, když se umenšuje jedna, upadá i druhá. Člověk nemůže v jedné ctnosti vynikat a v jiných být nulový. To by nebyla pravá ctnost. Pravda je ta, že v některé postoupil více, v jiné méně, ale ve všech musí mít určitý stupeň. Jako prsty na ruce: jeden je silnější, druhý tenčí, jeden delší, druhý kratší, ale rostou úměrně z dětské dlaně do dospělosti. K vzájemnému vztahu ctností je třeba připomenout, že některá ctnost má svoje přidružené ctnosti, které jsou její části. Tyto části nelze chápat materiálně, jako například dům se skládá z částí (základ, stěny, střecha), ale v tom smyslu, že přidružené části danou základní ctnost nějakým způsobem zdokonalují, doplňují a její úkony zintenzivňují. Doklad o této souvislosti mezi láskou a jinými ctnostmi máme u sv. Řehoře, který říká: “Jako mnohé větve stromu pochází z jednoho kořene, tak mnohé ctnosti se rodí z lásky.”

Všechny ctnosti jsou vznešené, ale přece se jedna od druhé rozlišují silou svého lesku. Jako se hvězda liší od hvězdy, tak se liší ctnost od ctnosti svojí vnitřní hodnotou. Její hodnotu určuje předmět, ke kterému se ctnost vztahuje. Tak Božské ctnosti víra, naděje a láska mají za předmět Boha. Ale i mezi nimi láska je největší (por. 1Kor 13,13). Podobně ctnost rozumnosti je mezi mravními ctnostmi na prvním místě, protože předmět rozumu je v hierarchii hodnot na první příčce. Má totiž řídící funkci v lidských úkonech. Rovněž ctnost čistoty má svůj zvláštní půvab mezi ostatními ctnostmi a právem ji nazývají andělskou. Kdo má čisté srdce, vidí i Boha a celý mravní život vyšším pohledem. “Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.” (Mt 5,8)

Uvedli jsme, že milost posvěcující přivádí do duše: Zkusme si udělat základní přehled:

Božské ctnosti (Teologické)

Spolu s milostí posvěcující se vlévají tři Božské ctnosti. Stojí na prvním místě:
  • víra,
  • naděje a
  • láska.
Jsou nosnými pilíři celého mravního života křesťanů. Jejich vnější symboly jsou kříž, kotva a srdce.

Sedm darů Ducha Svatého

Když dříve uvedené vlité ctnosti propůjčují člověku schopnost poddat se Božímu vlivu, který vyvolává činnost nadpřirozenou, která však nepřekračuje “lidský způsob”, tak dary Ducha dávají schopnost nechat se hýbat Božím vlivem k jednání, které překračuje lidský způsob ctností. Vedou k “nadlidskému způsobu” uskutečňování lásky. Činí učenlivými vůči zvláštním dotekům Božím, jako plachty lodí zachycují van Božího působení (pozn: tento rozdíl a princip co je dar Ducha Sv. mějme před očima pro čtení dalších článků!). Věřícímu člověku dávají schopnost řídit se vnuknutím Ducha Svatého a žít dokonalým křesťanským životem. Jejich výpočet najdeme u proroka Izaiáše (Iz 11,1-3). Mesiáše budou oslavovat tyto ctnosti jako dary Ducha Svatého:
  • Dar moudrosti
  • Dar rozumu
  • Dar rady
  • Dar síly
  • Dar poznání (někdy umění, vědy, vědění)
  • Dar zbožnosti
  • Dar bázně Boží

Kardinální ctnosti (mravní)

Rozdíl mezi ctnostmi Božskými (víra naděje láska) a mravními (mezi něž patří kardinální): Božské mají za poslední cíl Boha. Mravní – prostředky k dosažení Boha. Božské (teologické) ctnosti tedy míří k cíli, mravní ctnosti se týkají prostředků, které potřebujeme k cíli. Spolu s milostí posvěcující se vlévají i mravní ctnosti. Mravní ctnosti se nedají taxativně vyjmenovat, neboť jich je tolik, kolik druhů je i dobrých skutků. Každý dobrý skutek se může stát ctností. A život křesťanů je bohatý na dobré skutky. Mezi nimi ale známe čtyři hlavní – kardinální mravní ctnosti:
  • rozumnost,
  • spravedlivost,
  • mírnost,
  • statečnost.
Název je odvozen od lat. cardo - stěžej dveří a znamená to, že kolem těchto ctností se všechny ostatní mravní ctnosti otáčejí a mají v nich oporu.

Osm blahoslavenství

Nejsou to ctnosti, ale činnosti, ve kterých vrcholí ctnostný život, když Dary Ducha svatého zaplní celou jeho míru. Plody Ducha svatého jsou účinky ctností. Dr. Vřešťál blahoslavenství nazývá plody ctnostného života. Přinášejí radost a štěstí ze služby Bohu a bližnímu. Řeč Ježíše Krista na Hoře je chvalozpěvem na osm morálních ctností. Evangelium sv. Matouše je uvádí takto (Mt 5,3-10):
  • Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
  • Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
  • Blahoslavení tiší, neboť oni budou dědici země.
  • Blahoslavení žíznící po spravedlnosti, neboť oni dojdou spravedlnosti.
  • Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.
  • Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.
  • Blahoslavení ti, co šíří pokoj, neboť on budou nazvání syny Božími.
  • Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
Zkusme si uvedené úvahy pro lepší přehlednost zobrazit:

obrázek2

Pán sám upozorňuje, že je třeba stavět duchovní život na skále, ne na písku.
Sv. Pavel učí, že tou skálou je Kristus: “Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.” (1. Kor 10,1) Viditelně jej zde zastupuje papež a s ním spojená hirearchie: “A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.” (Mt 16,18)

Sv. Augustýn učí, že hloubení základů až po skálu symbolizuje pokoru. Ta odstraňuje pýchu, která je kořenem všech hříchů. Duše, která se zbaví pýchy (sebelásky), bude naplněna Bohem. Je ovšem třeba jít hluboko. Sám Pán nám pomáhá – necháme-li Ho ale vytěžit z pokořování, které nám posílá.

Tyto intimní bolesti, tato tvá skrytá pokořování tě činí podobným mému ukřižovanému Synu…

Srv. Modrá kniha 6.1.78


obrázek3 Měj větší důvěru a jistotu vzhledem ke své nebeské Matce: modli se, žij s ní a nikdy se už neboj! Já tě vedu a chráním, jsem při tobě v každém okamžiku: od tebe žádám mlčení, modlitbu a důvěru! Žádám od tebe věci malé a skromné, protože musíš jít po cestě maličkosti a pokořování…

Srv. Modrá kniha 17.10.78


Přijměte svou křehkost jako dar. Nikdy se nepokoušejte prosazovat sebe ani přetrumfnout druhé. Cesta, kterou vás vedu, je cesta ústraní a pokořování…

Srv. Modrá kniha 8.8.80


Na tomto základu spočívajícím na skále – Kristu, stojí pilíř Víry. Ta je oporou všech vlitých ctností. Vlitá víra dává rozumnosti a mravním ctnostem světlo milosti, tj. Božské řízení dětí Božích. Akt VÍRY je
  1. souhlas rozumu se souhlasem
  2. vůle za přispění
  3. milosti se
  4. zjevenou pravdou.
Naproti je pilíř Naděje. Jí toužíme po Bohu, věčném životě a opíráme se o Boží pomoc. Naděje je očekávání, že Bůh splní co slíbil. Naděje je věcí vůle. Očekávání může být dlouhé a náročné. Bůh slíbil věčnou spásu a vše potřebné k jejímu dosažení. Definice naděje tedy zní: Naděje je teologická ctnost, kterou člověk, opírající se o moc Boží, jež působí v Kristu a v církvi, očekává s důvěrou věčnou blaženost i prostředky k jejímu dosažení, o něž usiluje křesťanským životem na zemi.

Předmětem naděje je tedy Bůh a jejím motivem je opět Bůh. Podle sv. Tomáše Naděje pohlíží na věčnou blaženost jako na poslední cíl a na Boží pomoc jako na první příčinu vedoucí k blaženosti. Nad oběma pilíři je kopule Lásky – nejvyšší ctnost.
  • Část, která se zvedá k nebi, symbolizuje lásku k Bohu.
  • Část sestupující k zemi lásku blíženeckou, kterou milujeme bližního pro Boha, jehož je každý povolán být dítětem.
Kříž na kopuli připomíná, že naše láska musí k Bohu skrze zásluhy Krista a zásluhy jeho utrpení.

Sv. Augustýn a sv. Tomáš Akvinský učí: “Každé Božské ctnosti (víře, naději a lásce) odpovídá dar Ducha svatého.” Ten je na obraze symbolizován lampou.

Ke ctnosti víry se pojí dar ROZUMU (Intelektu): Jím pojímáme tajemství víry, Boží slovo, zvláště v okamžicích pokušení - “závrati”. Chápeme, že Bůh je skutečně náš poslední cíl. Odpovídáme věrností. Darem rozumu pronikáme hlubiny zjevených tajemství a jejich propojení!, což je vyhraženo těm, kteří jsou čistého srdce.

Jednotlivé články víry spolu úzce souvisí. Nikoli hromada písku, ale nádherná mozaika, stavba nebo lépe živoucí organismus, je nauka Církve. Teolog je při hlubokém studiu dogmatiky přímo uchvácen. Pozoruje tuto souvislost svatých pravd, jak jedna z druhé vyplývá, třetí podmiňuje a čtvrtou osvětluje. Tím si vysvětlíme, proč kterýkoli blud, popírající jediný článek víry, nezůstal osamocen, ale měl vzápětí řadu dalších bludů. Zde vidíme nezbytnou konsekvenci - stejně jako při výpočtu v matematice má první chyba ve svém důsledku mnoho dalších. Zevrubné pochopení vzájemné souvislosti a souladu svatých pravd nám vlije nezvratné přesvědčení, že dílo tak nadzemsky krásné, není původu lidského, nýbrž výtvor nestvořené, nekonečné moudrosti.

p. Konrád M. Kubeš SJ


K pilíři Naděje se pojí dar poznání (vědy, vědění) k poznávání věcí z příčin blízkých, křehkých a často selhávajících. Jím vidíme prázdnotu věcí pozemských a neschopnost člověka pomoci nám k dosažení cílů nadpřirozených. Dar poznání nám ukazuje nedostatečnou schopnost tvorů splnit naši touhu po štěstí. Orientuje nás k Bohu, který jediný toto může. “Blahoslavení plačící…” nad pomíjivostí stvořeného a jeho zneužíváním.

U lásky je pak dar moudrosti. Osvěcuje celý interiér a ukazuje vše jako pocházející od Boha – nejvyšší příčiny a posledního cíle. Dává člověku soudit o božských věcech vnitřní zkušeností s věcmi Božími. Způsobuje, že vidíme vše jakoby očima Božíma, jako to uměla Panna Maria. proto nám byla dána za matku a je matkou Církve.

Proto se uč zůstávat ve mně, v mém Srdci, jednat stále se mnou: myslit mým duchem, vidět věci mýma očima, dotýkat se jich mýma rukama a milovat je mým Srdcem. V některých chvílích toto zvlášť pociťuješ, a to když jsi se mnou v modlitbě. Tehdy se cítíš skutečně jako dítě v Srdci Matky…

Srv. Modrá kniha 24.8.73


Jemně tě vedu k oné dokonalosti, která se líbí mému Srdci, a ponenáhlu tě přetvořím ve zcela věrný obraz mého Syna Ježíše. Dám ti, abys viděl věci novým způsobem. Budeš vidět mýma očima…

Srv. Modrá kniha 20.10.73


S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží (Maria) působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím více tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k "nevystižitelnému Kristovu bohatství" (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. "Kristus... plně odhaluje člověka jemu samému.

Jan Pavel II. Redemptoris Mater


Potom chápeme i některá dopuštění, která z lásky dopouští, aby vytěžil větší dobro, které občas zahlédneme a jednou uvidíme. Dar moudrosti dává poznat více než ctnost víry. Víra dává objektivní poznání pravd, ale moudrost poodhaluje jejich závoj a dává vnitřní vhled do jejich tajemství. Jedná se o poznání proniknuté láskou.
Proto je nutné splnit obě části:
Znát svoji víru “A” modlitba (co nejužší vztah s Bohem). Nesmí nám chybět jedna část mezi spojkou “A”.

Úkon daru moudrosti je vnitřní vychutnávání Božího tajemství (sapiencia – okoušející poznání, od sapere – okoušet) Dává v kontemplaci láskyplné (vůle) poznání (rozum) a pokojné spočinutí v milovaném. Nic většího neexistuje, nic menšího nás neuspokojí. Sv. Augustýn: “Stvořil jsi člověka pro sebe a jeho srdce je nepokojné….” Láska je věcí vůle (chtít dobro a chtít slávu Boží.)

V tomto chrámu přebývá Nejsvětější Trojice.

Uchylujte se do mého Neposkvrněného Srdce! Je to zahrada, kterou Nejsvětější Trojice učinila pro sebe a pro vás…

Srv. Modrá kniha 3.3.78


A proto dnes v chrámě svého Srdce vás chci všechny obětovat Nejsvětější Trojici v úkonu dokonalého usmíření a úpěnlivé mateřské prosby…

Srv. Modrá kniha 21.11.79


Vstup do budovy vede dvoukřídlou bránou visící na 4 čepech (latinsky cardo= stěžejní čep, odtud kardinál, kardinální), které nám znázorňují kardinální ctnosti.
  • Ty vyšší symbolizují rozumnost a spravedlnost a sídlí ve vyšších mohutnostech duše – rozumu a vůli.
  • Nižší představují statečnost a mírnost, které zdokonalují smyslovost, která je společná člověku i živočichům.
Rozumnost – dává správný důvod pro jednání. Jak jsme zmínili, rozumnost je jako vozka, který řídí 3 ostatní ctnosti. Např. u spravedlnosti – dát každému, co mu patří – zde řídí míru (umírněnost) komu, co a kolik apod. Ke každé z kardinálních ctností se pojí hlavní ctnosti k nim přidružené: K rozumnosti se pojí:

Předvídavost - ta je odrazem Boží Prozřetelnosti.

U obezřetnosti jde o přihlížení k okolnostem, v nich se nacházíme a ve kterých jednáme.

Stálost nám pomáhá, abychom neupouštěli od dobrých rozhodnutí učiněných po zralé úvaze a před Bohem.

Spravedlnost znamená dávat každému to, co mu patří. Ke ctnosti spravedlnosti se druží:
Vůči Bohu – nábožnost. Ta dává Bohu co mu přísluší.

Kajícnost dává Bohu náhradu za urážky.

Poslušnost – vůči přikázáním Božím a představeným duchovním i časným.

Statečnost a dar síly:
statečnost brání, abychom se nerozumným způsobem nedali sklíčit. Statečnost a dar síly jsou nutné abychom vytrvali na správné cestě i uprostřed velkého nebezpečí a neutekli ze strachu. Síla dává odvahu neustoupit nerozumně nebezpečí.
Projevuje se trpělivostí – např. ve snášení každodenních protivenství, velkodušností, která směřuje k velkým věcem a nepoddává se obtížím, a vytrvalostí – snášení každodenních protivenství, které přichází po celá léta.

Mírnost dává proniknout světlo rozumu do smyslovosti, zvláště ve formě střízlivosti a čistoty.
Ke ctnosti mírnosti, která krotí nezřízená smyslová hnutí se druží:

čistota (panenství),
vlídnost, která krotí hněv a vznětlivost,
evangelijní chudoba, která brání přilnutí k pozemským věcem.

I uvedeným kardinálním ctnostem podle sv. Augustýna odpovídají dary Ducha svatého:

Rozumnosti
dar rady. Osvěcuje kde by vlitá ctnost zůstala nejistá (stojíme v lidsky těžko odhadnutelné životní situaci vůči nám, vůči druhým… a máme ji řešit.)

Spravedlnosti dar zbožnosti, který pomáhá ve vyprahlosti a vnuká synovský vztah k Bohu.

Statečnosti dar síly po mučednictví (i mučednictví srdce v MD vícekrát zmíněné).

Mírnosti – zvl. čistotě, dar. synovské bázně. Pomáhá překonat pokušení těla. Mírnost dává sestoupit světlu rozumu do naší smyslovosti - pudů především ve formě střídmosti (pud sebezáchovy) a čistoty (pud zachování rodu - sex).

Z uvedeného je zřejmé, že ctnosti zdokonalují rozum nebo vůli v jejich činnosti. Podle toho můžeme rozlišit ctnosti rozumu a vůle.
Rozumové, do kterých zahrnujeme oblast poznávání pravdy. Vůle jsou ty, které zdokonalují vůli v její činnosti.

Tak se v obrázku stavby zhušťuje nauka Evangelia, sv. Pavla a velkých učitelů Církve o podřízenosti ctností a jejich propojení s dary.
Může se to zdát složité. Osvětlí nám to poznámka: Když v duši nebo komunitě je základem hluboká pokora a vrcholem bratrská láska, je to velké znamení lásky k Bohu. Pak jde vše dobře. Proč? Protože pak Bůh doplní svými dary to, co schází získané rozumnosti nebo přirozené energii. Bude nám stále připomínat stavovské povinnosti a dávat milost k jejich plnění. “Bůh dává milost pokorným.” Ta nikdy neschází těm, kdo uskutečňují přikázání lásky: “Milujte se navzájem tak, jako jsem já miloval Vás. Podle toho poznají, že jste moji učedníci.”

Pokračování příště.

Uvedené úvahy nejsou jednoduché, ale je dobré nad nimi vícekrát rozjímat. Prorozjímejme pomalu jedno po druhém a hledejme své slabiny. Zároveň s pokorou hledejme, čím nás Bůh obdařil a čím můžeme být druhým užiteční - co je Boží vůle s námi a za které hřivny budeme skládat účty. Stále jsou aktuální slova sv. Bernarda: ”Všichni potřebujeme jeden druhého: duchovní dobro, které nemám a nevlastním já, dostávám od jiných… (a naopak) A všechny naše rozmanitosti, které představují bohatství Božích darů, budou v jednom domě Otce, ve kterém je tolik příbytků. Nyní je rozdělení milostí: potom bude rozlišení ve slávě. Jednota, zda již zde nebo tam, spočívá v té stejné lásce.

Z katecheze Jana Pavla II. 29.6.98


Úvahy mohou být základem pro rozjímání nad desátkem: “…který hlásal Boží království…”

Zůstáváte-li v zahradě (chrámě) mého Neposkvrněného Srdce, stáváte se mým vlastnictvím. Nikdo vás potom nebude moci už nikdy ode mne odloučit, protože já sama vás chráním. Musíte se stále cítit v bezpečí! Nesmíte se už bát ani satana, ani světa, ani své křehké přirozenosti. Budete ovšem cítit svádění a pokoušení, které Pán dopouští jako zkoušku, aby vám ukázal míru vaší slabosti. Já vás však chráním před zlým duchem, který nemůže škodit těm, kteří jsou mým vlastnictvím. Pak vás láskyplně obdělám, až z vás udělám – z každého – též takovou zahradu, kde – podobně jako v mé – by se mohla zrcadlit božská záře Trojice.
Vychovávám vás s mateřskou péčí. Svou vlastní rukou vytrhávám z vás všechno, co by se mohlo jakkoliv Pánu nelíbit.
Duch svatý, který mě naplňuje, je jako oheň, který ve vás všechno spaluje, aby nezůstal ani stín, který by mohl zatemnit onu krásu, ke které vás chce vést vaše nebeská Matka. Chci vás učinit nejčistším zrcadlem Boha.
Potom ve vás posiluji ony ctnosti, které jsou jako kořeny, na nichž záleží, abyste mohli růst: totiž víru, naději a lásku. Kolem nich jako ozdobu vám dávám všechny ostatní ctnosti, které učinily vaši Matku krásnou před Bohem.
A v té míře, v jaké se stále více otvíráme Božímu světlu, vylévám na vás balzám své vůně: pokoru, důvěru a oddanost. Tak rostete jako květiny pěstované v mé zahradě, protože dostáváte krásu a vůni vaší Matky.
Potom doprovázena anděly a svatými nebe a modlitbou duší v očistci přicházím každého dne k Božímu trůnu, abych Bohu podávala stále větší kytice těchto květů své zahrady. Až se stanete takovými, potom se celá církev stane mou zahradou, v níž se bude se zalíbením zhlížet Boží Trojice. Otec se bude radovat, když v ní uvidí dokonale uskutečněný plán svého stvoření. Syn bude přebývat s námi, neboť mezi vás nyní přišlo Otcovo království. Duch svatý sám bude životem světa, který bude opět zasvěcen Boží slávě.
Toto bude triumf mého Neposkvrněného Srdce.

Modrá kniha 6.8.77


Zcela maličcí

Podle: Celá malosť, vydavatelstvo “Misionár”, Rehola redemptoristov, Masarykova 35, 071 01, Michalovce.

V ten čas řekl Ježíš: "Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým."

Mat 11,25


Při čtení mějme před očima princip co je dar Ducha Svatého.

Zmíněná knížka seznamuje se zvláštním způsobem s duchovním životem v Panně Marii. Jde o zvláštní milost - ztotožnění s Mariiným životem, o duchovní mariánské dětství.
Všichni se však ale mohou v knize povzbudit k všeobecnému evangelijnímu dětství, které hlásali vyvolení světci našich dob - sv. Terezie od Ježíše a zdokonalit se v opravdové synovské úctě a lásce k naší nebeské Matce, za jakou horlil učitel Církve sv. Alfonz a Liguori.
Základní mariánský postoj v knize je, kromě vztahového (Maria je celá pro Krista), kristotypický (Maria je obraz Krista) a také ekleziologický (Maria je obrazem a završením Církve).
Pokud někoho v knize někdy zarazí některé obrazy, přirovnání používané při výkladu, autor prosí, ať se čtenář zamyslí nad duchovním důvodem a cílem těchto přirovnání (Tertium “comparationis” a “comparandum”).

Když se seznamujeme s tímto textem, první, co o něm povím, je, že jej můžeme považovat za duchovní čtení a tedy i za rozjímání. Je základní pravdou, že v životě z podstatné části jsme závislí na vlivech, které na nás působí a hlavně na tom, co čteme. Tedy starostí toho, kdo chce pokročit ve spojení s Bohem, by mělo být vymaňování se z neblahých vlivů a mít vždy po ruce nějaké nové anebo staré knihy schopné k tomu, aby živily jeho vnitřní důvěrný život s Pánem (s církevním schválením). Tuto službu je možné žádat od těchto stránek uvedené knihy.
Čím více budeme studovat toto dílko, tím více se nám bude pomaličku vnucovat myšlenka, která je ústřední intuicí křesťanství: spása od Boha.

To musíme mít na mysli, když chceme pochopit něco z této knihy o celé malosti a pasivitě. Je to velká intuice augustínovská, nebo ještě spíše pavlovská, nebo ještě lépe křesťanská - hlavní pravda je, že vykoupení přichází od Boha. A sv. Jan od Kříže velkolepě poví, že když chce Bůh do hloubky rozšířit svoji očistnou činnost, duše musí stále více zdokonalovat svůj postoj pasivity - totiž nechat se utvářet vlivem činnosti Boha (srv. dary Ducha sv. v minulém článku), od kterého jedině může přijít iniciativa.

Kdo přistupuje k dokonalé svatosti, bude v postavení zárodku během devíti měsíců před narozením: neopouští mateřské lůno a žije v úplné závislosti, ve které se skutečně vše přijímá. Velcí světci docházejí jakoby spontánně k této spiritualitě celé malosti. A takový zajisté bude náš případ v nebi, když Bůh bude všechno ve všem. Nikdy neopustíme Boží lůno, ze kterého budeme těžit již samotnou substanci našeho těla.

Než se pustíme do těchto stran o celé malosti, bylo by třeba ještě popřemýšlet o jedné otázce, totiž o plodnosti. Neboť křesťané dneška slyší vychvalovat zásluhy dospělé víry a výkonnosti ve všech oblastech, především v pastoraci, duchovní správě... Když se jim hovoří o celé malosti, nerozumí, neboť chtějí před moderním světem dokázat svoji “výkonnost”.
Ano, my máme rádi plodný život. Konec konců, chceme mít účast na radosti Boha, když skončil stvoření a viděl, že všechno je dobré. Jako Bůh, klademe svoji radost do plodnosti.
Nuže, existuje tajemná a podivuhodná nadpřirozená plodnost ze spojení s Bohem, která zajistí nekonečně více radosti, než přirozené otcovství. Všichni víme, jak Terezie z Lisieux vroucně toužila vstoupit do Karmelu.

Odkud tedy pochází tato přitažlivost pro samotu a spojení s Bohem? Jistěže duše, které mají jedinou ctižádost být pro Pána dokonalými snoubenci, zakoušejí již zde na zemi, když to Bůh dovolí, nadlidské radosti, které jim dávají trpělivost čekat na ráj. Avšak hledají obvykle v samotě tajemnou a podivuhodnou nadpřirozenou plodnost ze spojení s Bohem. Chtějí dokonat stvoření skrze Vykoupení. Věří, že spojení duší s Bohem je plodné samo od sebe (Pozn. red.: skrze dary Ducha svatého). Tato plodnost je přístupná každé lidské duši. V tomto ohledu je potřeba si přečíst znovu 54. kapitolu Knihy proroka Izaiáše: “Dítky opuštěné jsou početnější, než dítky vdané, říká Pán” (54,1). A kdo se zdá neplodným v očích světa, může být obklopen nespočetným množstvím dětí.

K Božímu lidu jako celku se obrací tento vznešený výkřik: “Neboť manželem ti bude Stvořitel tvůj” (Iz. 54, 5). Bůh chce být manželem každé duše. Jistěže, Jahve se vzdaluje, pokud dispozice srdce jsou ještě nedokonalé. Proto mnozí, co hledají Boha, nenacházejí Ho, ale jen co po něm srdce přímo zatouží, Pán se již neskrývá. Dává se a z tohoto spojení pochází vždy tajemná a podivuhodná nadpřirozená plodnost. Modlitba je jediná síla, před kterou se Bůh sklání. A když budeme hledat událost, která změnila tvářnost světa, objevíme, že to nebyla bitva, ale modlitba.

Při této studii o celé malosti zůstává se ještě zmínit o podstatném bodě, totiž o mariánské otázce. Mariina úloha v dějinách spásy je jasně vyznačena v Písmu. Na začátku knihy Genesis vidíme tuto ženu s pověřením rozdrtit hlavu hada (3,15). 12. kapitola Zjevení sv. Jana pak představuje tuto ženu oděnou sluncem, která ovládá celé dějiny Církve a zvítězí v boji s rudým drakem.

Sv. otec Pavel VI. ve své encyklice “Signum magnum” ze 13.5.1967 právem vyzdvihuje tento verš Zjevení: “Potom se na nebi ukázalo velké znamení: Žena, oděná sluncem, pod jejími nohami měsíc a na její hlavě koruna z dvanácti hvězd” (Zj. 12,1). V této encyklice nazývá naši dobu mariánskou érou, ve které Bůh, vidíc že jeho lid je ve velké tísni, posílá svoji Matku, aby častěji a hlouběji zasáhla do dějin. Proto je zajisté v linii Písma a učitelského úřadu Církve, když popisujeme úlohu Marie, Matky Církve a matky našich duší, jako pověření porodit nás k tomuto věčnému životu, který je v našem údělu vším?

Pokud jsme dobře pochopili, co jsme řekli o dobrovolnosti milosti, pochopíme i, že základní podmínkou je stát se zcela malými. Panna Maria sama vděčí za všechny své výsady a především za první, totiž své Neposkvrněné Početí, suveréně dobrovolnému zásahu Boha. I ona se stala účastnou dobrodiní Vykoupení, když byla uchována od dědičného hříchu od prvního okamžiku svého početí. Ona to ví, ona je nejpokornější ze všech tvorů.

Synové, hleďte na tuto svou Matku, když byla dítětem. Protože jsem byla maličká, zalíbila jsem se Nejvyššímu. Zvláštní výsadou jsem byla uchráněna od každé skvrny hříchu už od prvního okamžiku svého početí, a to mi dalo správně poznat mou nepatrnost. Maličká, protože jsem Božím tvorem a vyvolena za Matku Slova. Maličká, protože jsem všechno dostala od Boha. Maličká, protože jsem byla zastíněna Boží mocí, která mě zahrnula svou velikostí. Mým bohatstvím je proto jedině bohatství maličkých a chudých: pokora, oddanost a naděje. Dnes vás církev vybízí, abyste hleděli na svou nebeskou Matku ve chvíli jejího narození. Hleďte, moji přemilí, na tuto svou Matku, když byla dítětem, a naučíte se být maličkými!…

Modrá kniha 8.9.76



Mariino tajemství bylo od počátku v Boží myšlence, neboť je kristocentrické. Každé tajemství zde na zemi je nevyzpytatelné, neboť jeho bohatství je nevyčerpatelné. Nejsvětější Panna je tvor ke Kristu nejbližší a to zcela mimořádným způsobem. Nejen tím, že Boha počala a porodila, ale zároveň pro zcela mimořádnou spolupráci na Božím díle. Ona existuje jen proto, aby vyplnila mesiášký příslib a její úloha jako nástroje spočívá v realizaci vykupitelského Vtělení: Je to úloha svobodného tvora, s jasným vědomím, dokonale poučeného o obsahu slov Božího posla.

Ve své encyklice RM Jan Pavel II. právě proto ukazuje, jak toto Mariino duchovní mateřství stále více zrálo (tedy P. Maria není blahoslavena pro jeden svůj úkon, ale pro neustálou spolupráci s milostí, s dary Ducha svatého), takže se mohla stát matkou všech věřících lidí. Ve svém tělesném a duchovním spojení s Kristem měla totiž hlubokou účast na poslání svého Syna. Matčina láska k jejímu Synu a jeho poslání se stále více stávala i láskou ke všem, které miloval on. Papež o tom říká: ”Na cestě této spolupráce s dílem jejího Syna - Vykupitele zakusilo i Mariino mateřství jedinečnou proměnu, neboť ji stále víc naplňovala vroucí láska ke všem, kterým platilo Synovo poslání.” Tedy svým nerozlučitelným spojením s Kristem, který se sám v nesrovnatelné lásce stává bratrem všech lidí, se mateřská láska rozšiřuje na všechny, jimž chce být Ježíš bratrem. Ve svém spojení s Kristem se její mateřství rozšiřuje i na duchovní znovuzrození, jímž se lidé znovu rodí jako Ježíšovi bratři a sestry. Nejvyšší potvrzení tohoto mateřství pro všechny se děje u kříže:

obrázek4 Hle, tvá matka! Hle, tvůj syn!” Slovy: ”Hle, tvá matka! Hle, tvůj syn!” jakoby Ježíš chtěl říci: ”Matko, dokázala jsi, že tvé mateřství na cestě spolupráce se mnou skutečně dosáho jedinečné proměny, neboť stále více tě naplňuje vroucí láska ke všem, kterým platí Mé poslání. Zde pod křížem dáváš přednost vůli Otcově, dáváš přednost lásce k vykupovaným, necháváš proniknout meč bolesti svým srdcem… dokázala jsi, že jsi hodna stát se matkou všech lidí… proto: Hle Tvá matka…”
Správnost její vůle měla výsadu, že nikdy nevybočila z této dráhy díky svému Neposkvrněnému Početí a dokázala s milostí dokonale a svobodně spolupracovat. A proto Maria byla usměrněna k Bohu, k Jeho myšlence, k Jeho záměru lásky bez jakéhokoliv porušení a odklonu. Existuje jedno Ježíšovo slovo v Evangeliu, u kterého se dostatečně nezastavujeme, i když je klíčem ke vší naší dokonalosti: “Pokud se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království” (Mt 18,3).

Existuje rovnocennost a vztah příčiny a účinku v této výzvě k obrácení, abychom se stali takovými, jako je malé dítě, které náš Pán představuje jako kandidáta na království....

Celé tajemství posvěcení spočívá v tomto duchovním dětství, které světu tak dobře připomněla sv. Terezie od Ježíška.
Avšak naše století ve svém šílenství pýchy potřebuje jiné magistrální poučení - takové, jaké mu nyní přichází od samotné Panny Marie (Pozn. red.: Popis rozdílu mezi Terezičkou a mariánskou cestou malosti příště v článku: Zcela maličcí II.). Nejsvětější Panna tedy předkládá svým dětem v nebezpečí útočiště svého probodnutého Srdce a Srdce svého milovaného Syna. Obě Srdce splynula v jednotě té stejné vykupitelské lásky (pozn. samozřejmě každé jiným způsobem).

Blahoslavená Panna byla od věčnosti, spolu s vtělením Božího Slova, předurčena za Matku Boží a z rozhodnutí Boží prozřetelnosti byla zde na zemi vznešenou matkou božského Vykupitele, jedinečným způsobem nad jiné velkodušnou společnicí a pokornou služebnicí Pána. Tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla se svým synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.

(LG 61)


Tak se také blahoslavená Panna ubírala cestou víry a své spojení se synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu (Srov. Jan 19,25), spolu se svým jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec, když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku učedníkovi těmito slovy: Ženo, to je tvůj syn.

(Srov. Jan 19,26-27). LG 58


Když se Maria úplně obětovala Bohu spolu se svým Synem v chrámě, už tehdy se s ním podílela na bolestném zadostiučinění za hříchy lidského pokolení. Je proto jisté, že v samotné hloubi své duše trpěla jeho přehořkým utrpením a jeho mukami. A nakonec božská Oběť, pro kterou Maria zrodila a živila Toho, který měl být obětován, měla být dokonána před Mariinýma očima... Vidíme, že u Ježíšova kříže stála jeho Matka, která, aby nás přijala za své syny, zázrakem lásky ho dobrovolně obětovala Boží spravedlnosti a umřela s Ním ve svém srdci, proniknuta mečem bolesti.

Papež Lev XIII., encykl. Jucunda semper.


Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami.

LG 62


Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu to jasně dokázal již před třemi stoletími. Tento velký Mariin služebník předešel svoji dobu, neboť mocně ohlašoval mariánskou éru, do které jsme vstoupili.
Maria je tedy velkým znamením naděje v hodině zmatku a temna, ve kterém žijeme. Avšak ona nebude moci uskutečnit to, co od ní očekáváme, pokud nepřijímáme ochotně výzvu stát se zcela malými dětmi, tak malými, že budeme souhlasit s tím, abychom se ztratili v Ní, aby Ona nás porodila k věčnému životu.

Protože jsem bez stínu hříchu, ano i bez skvrny dědičného hříchu, před nímž jsem byla uchráněna jedinečnou výsadou, mohla jsem plně zrcadlit plán, který měl Otec při stvoření vesmíru. Tak mi bylo možno dokonale vzdát Pánu největší oslavu. Protože jsem celá krásná a plná milosti, vyvolilo si mě Otcovo Slovo za příbytek, snížilo se k mé veliké nepatrnosti a sestoupilo božským zázrakem lásky do mého panenského lůna, přijalo lidskou přirozenost a stalo se mým Synem. Tak jsem se stala pravou Matkou Ježíšovou a pravou Matkou vaší. Protože jsem vaše pravá Matka, pověřil mě Ježíš úkolem nepřetržitě rodit vás pro něho a uvádět vás na cestu lásky, Boží milosti, modlitby, pokání a vašeho vnitřního obrácení.

Modrá kniha 8.12.81


V tomto má spočívat naše úsilí a naše askeze, neboť Bůh, který nás stvořil bez nás, nemůže se při našem vykoupení bez nás obejít. Pokud chceme mít účast na této podivuhodné epopeji, kterou nám Maria předkládá, spěchejme se postavit pod její mateřskou závislost, nekonečně sladkou a silnou, neboť ona je Královnou všech malých...

Přemilí synové, rozjímejte o mně v tajemství uvedení mého Dítěte Ježíše do chrámu… S týmiž pocity vás vedu, přemilí synové, každý den k oltáři Páně, abych vám pomohla dobře splnit jeho božskou vůli… Mé Srdce je přeplněno láskou k vám, neboť svým zasvěcením se mně darujete jako malé děti. Vidím vaši nepatrnost, pohlížím na vaši slabost a křehkost, na nesčetné léčky, které vám klade můj Protivník. Vidím vás tak malé, že nejste schopni učinit ani jeden krok bez mé mateřské pomoci. Proto se k vám skláním znovu s mateřskou něžností. Raduji se také z míry vaší šlechetnosti, s jakou jste mi odpověděli. Řekli jste ano mému přání, abyste se mi zasvětili; nabídli jste mi celý svůj život, abych mohla svobodně zasahovat a uspořádat jej podle svého plánu, kterým je vůle Boží.

Modrá kniha 2.2.85


Tak budeme patřit k naši době, neboť skrze Ni vstoupíme do charizmatické éry, do které nahlédl inspirovaný autor Mariina tajemství sv. Grignion.

Dám svého ducha všem svým malým dětem, abych já sama mohla vaším prostřednictvím dnes žít a působit. Tak celý svět uvidí plán lásky, který uskutečňuje Neposkvrněné Srdce vaší nebeské Matky pro příchod království mého Syna Ježíše.

Modrá kniha 13.5.78


Co je celá malost?

Většina lidí, když hovoříme o malosti, se právem ptá, co je to malost. Mnozí ji přirovnávají k pokoře. Pokora není malost. Duše pokorná, podivuhodně pokorná, nemusí být malá, zatímco ale duše malá bude nevyhnutelně pokorná.

Malost není odlišná ctnost, kterou bychom mohli získat silou vůle nebo silou trpělivosti. (Celá malost může být rovněž předmětem touhy a člověk se může na ni připravit úkony vnitřní chudoby, vroucími touhami po ztotožnění se s Boží vůlí.) Je to spíše stav, stvořený v nás skrze milost, zdokonalovaný Svatým Duchem, stav, který je Božím darem duši, která jej přijme. Dar Jeho milosrdenství. Je to dar skrytý a tajemný, zcela vnitřní, zcela Božský dar, který uvádí duše do “Mariina tajemství”. Je to opravdu skutečná účast na Jejich mateřských milostech, na Jejich milostech jako Neposkvrněné.

Hleďte na svou nebeskou Matku! Jsem při vás v každém okamžiku. Z mého Neposkvrněného Srdce vycházejí paprsky světla a milosti, které na vás padají ve všech částech světa. Tak vás osvěcuji a rodím vás, živím a vychovávám vás, vedu vás a pomáhám vám. Také vy máte denně účast na tajemství lásky vašeho nového zrození, které vám dala vaše Matka. Učte se ode mne růst v maličkosti a v důvěře, v pokoře a v bezmezné oddanosti Otcově lásce!

Modrá kniha 8. září 1978


Neboť ze všech vykoupených jen Maria byla malá, zcela malá, nejmenší. A toto je výsadou jejího Neposkvrněného Početí: “Protože jsem byla zcela malá, zalíbila jsem se Nejvyššímu.” (Třetí antifona z nešporů o Mateřství Panny Marie.) Neposkvrněné Mariino početí je milost, která z ní učinila propast v lůně Všeho.

Tato nesmírná schopnost, propastná, jedním slovem zázračná, pochází u Ní z toho, že Maria nikdy nevyšla ze svého “nic”. Zůstávala na tomto místě svého “nic” před Tím, který je. U nás jsou to naše hříchy, které nás staví proti Bohu, a které působí, že náš prach povstává proti Němu. V Marii není vůbec nic takového: Ona byla onou panenskou schopností, která se otevírá v Bohu, v Jeho Trojici, proudu jeho milosti a jeho lásky. Jinak řečeno, je to Bůh sám, který se přijal v Ní a který zatlačil hranice, omezení každého malého tvora, až do nesmírnosti a nekonečnosti svého Bytí.

Jakým divem je toto darování se Všeho nicotě, nekonečného povýšení tvora - velikosti celé malosti! Celá malost je tedy výlučnou výsadou Marie, protože Ona byla zcela uchována a zcela přikryta celým královským milosrdenstvím svatého Boha. Avšak Maria se chce podělit o tuto celou malost se svými dětmi. Aby jim mohla přímo a v hojnosti dát tuto milost nad milosti, která je jejím pokladem a její náležitostí.

Místo, které vám Ježíš v nebi připravil, odpovídá úkolu, který má každý z vás splnit na této zemi pod mocným vlivem Ducha svatého. A to, co Duch svatý činí ve vás, synové zasvěcení mému Neposkvrněnému Srdci, je můj vlastní plán. Proto Ježíš, zatím co vám připravuje místo v nebi u Otce, zcela vás svěřil na této zemi působení své a vaší Matky. Boží plán uskutečňujete jen tehdy, jestliže odpovídáte na mé mateřské působení, které vás láskyplně přetváří. Opravdu vás chci všechny vést, abyste ve svém životě napodobili obraz své nebeské Matky. Proto vás činím malými, stále menšími…

Modrá kniha 10.4.78


Včleňuje je do sebe samé tajemnou silou Ducha Svatého, a tam je umenšuje a zdrobňuje, až v nich povstává její jediný Miláček, vzor každé svatosti, se kterým se její malé dítky ztotožňují do té míry, že s ním již tvoří jen jedno.

Milovaní synové, nechte se přivést do nebeského chrámu mého Neposkvrněného Srdce, abych vás mohla stále více přizpůsobovat svému Synu Ježíši. Váš kněžský život musí být zcela shodný s životem Ježíšovým. On chce ve vás žít až ke své plnosti.

Modrá kniha 21.11.97


Takové je dílo královny a matky Marie v duších, které žijí v jejím mateřském lůně a které ji ponechávají vedení sebe samých. Mariina mateřská činnost pozůstává v tom, že tyto duše staví do dokonalé a úplné závislosti na Duchu Svatém, aby jimi hýbal svými dary (srv. dary Ducha svatého) a duše aby se vlastně dostaly do přísné pasivity - pasivity, jaká jim zajistí nejvyšší činnost v Bohu a neomezenou plodnost. Spojená činnost Marie a Ducha Svatého je zajisté činností mateřskou, neboť je vyhrazena Té, která je zastíněna a oplodněna poprvé silou Vtělení, aby dala zrod Hlavě mystického těla, stala se znovu tím samým Duchem Svatým plodnou, aby zrodila všechny údy, které budou tvořit celého Krista.

S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží (Maria) působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím více tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k "nevystižitelnému Kristovu bohatství" (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. "Kristus... plně odhaluje člověka jemu samému.

Jan Pavel II. Redemptoris Mater


Maria je zajisté všeobecná Matka, ke které se každý z nás může hlásit z důvodu svatého křtu. Ona je nejen rodičkou božského života ve Svatém Duchu, ale i ztvárňovatelkou, vychovatelkou každého ze svých malých dětí. Její činnost nebude dokonána dříve, dokud se nedovrší naše svatost. A svatost jejích zcela malých dětí je jejich úplné odosobnění (slovem “odosobnění” se nemíní “ztráta vlastní osobnosti” v tom, co v ní může být dobré, protože milost neničí přirozenost. Znamená to jednoduše “zemřít, abychom žili” nebo “já se musím umenšovat, aby on rostl” (Jan 3,30)), jejich úplné zmizení v tomto přečistém Ježíšově zrcadle, kterým je požehnaná Panna. Její jediná touha byla uchovat se otevřenou pro Boha svoji věrností a svoji svobodou. Proto byla tak bohatá Jím, neboť byla chudobná ve všem, co není On... Jaká chudoba a jaké bohatství zároveň!

Naše milovaná Matka nás může přitáhnout do své hluboké brázdy jen tehdy, když pochopíme, že Ona je tajemstvím života, ke kterému je třeba se připojit úkonem víry, často opakovaným a téměř heroickým. Neboť “její cesty budou zřídkakdy našimi cestami a její myšlenky našimi myšlenkami...” (srv. Iz 55,8).

Nedívej se na výsledek! Můj způsob jednání a hodnocení je zcela jiný než váš… Jestliže se mi všichni opravdu zcela svěříte, povedu vás všechny k veliké svatosti.

Modrá kniha 13.5.73


Být mně zasvěcen znamená nechat se mnou vést. To znamená spoléhat se na mne, jako se dítě nechává vést maminkou. Teď si musíš zvykat myslit a jednat jiným způsobem.

Modrá kniha 13.5.73


Ona po celý svůj život kráčela cestou čisté víry a jelikož byla kořistí cele vydanou Duchu Svatému, nevěděla, co z ní učiní tento Duch Uchvatitel... dala se přivést k dokonalosti ve svatosti bez toho, že by se někdy na chvíli zahleděla na sebe. Kdyby se Maria byla jedním pohledem zahleděla na sebe se zalíbením, již by nebyla více Neposkvrněná!

Bůh si nárokoval s jedinečnou žárlivostí - protože měl též motiv jedinečného zalíbení - celou její bytost, celou její lásku, všechny její schopnosti a to v jednom pohledu jednoduchosti, který ji bezprostředně uvedl do jednoty Otce, Slova a Ducha. “…Protože jsem bez hříchu, Otec na mne obrátil svůj pohled zalíbení, Slovo si mě vyvolilo, abych se stala jeho Matkou, a Duch svatý se se mnou sjednotil poutem snoubenecké lásky.

Tak jsem vstoupila do samého srdce Nejsvětější Trojice. Protože jsem bez hříchu, božská Trojice mne vyvolila jako Vojevůdkyni a Vítěze ve strašném zápase proti satanovi a všem duchům zla. Protože jsem bez hříchu, Ježíš mě důvěrně zapojil jako Matku do svého plánu Vykoupení a svěřil mi jako dceru celé lidstvo, které vykoupil a spasil. Jsem tedy Matkou lidstva. K mému poslání nové Evy a k mému úkolu Matky patří přivádět celé lidstvo k plnému společenství života s Bohem; pomáhám mu rodit se a růst v milosti a ve svatosti.

Modrá kniha 8.12.92


Maria je tedy tajemství a duše, které vcházejí do tohoto tajemství, musí být již dosti malé, aby vykonali úkon víry, bez kterého není možné přilnout k tajemství.

Je třeba se vrátit k prostotě, k pokoře a důvěře maličkých, aby bylo možno dnes vidět Boha…

Modrá kniha 24.7.74


Když se toto splnilo, opouštějí vnějšek mariánské zbožnosti, ono “skrze ni” a “s ní” a nárokují si ono “v ní”. Od té doby Maria nebude pro ně již vnější, ale vnitřní (jde o mystické spojení s Marií). Tehdy již bude vykonán velký krok. Avšak tento krok může být vykonán jen skrze Ducha Svatého, protože on jediný je schopen uvést duši do zavřené zahrady své privilegované Snoubenky a dopřát jí tam konečný přístup.

Nechte se vést, přemilí synové, do nitra mého Neposkvrněného Srdce. Vstupte do této mé zahrady. V ní září nejčistší světlo Božské Trojice. Otec zde nalézá svůj plán neporušený a dokonale uskutečněný… Duch svatý je jediným Zahradníkem v této uzamčené zahradě. On mě zastínil světlem své lásky. Naplnil mě všemi svými dary, ozdobil mě svou vznešeností a učinil mě svou snoubenkou… Nikdo tam nemůže vstoupit, jestliže on sám neotevře. Nikdo nemůže kráčet vpřed, jestliže ho on nenese dále dopředu. Moji přemilí synové, kéž byste znali dar, který jste dostali svým zasvěcením mému Neposkvrněnému Srdci! Je to Duch svatý, který vám dovolil vstoupit do této mé zahrady. Prostřednictvím vaší Matky vás pak pěstuje, zdobí vás svými dary a obohacuje všemi ctnostmi. Tak rostete ve svatosti, jste jím uváděni do důvěrnosti mého Neposkvrněného Srdce, kde nejmocněji září celá sláva Nejsvětější Trojice. Zůstaňte tedy navždy v této mé zahradě!

Modrá kniha 29.7.77


Umenšení, které On tehdy vykoná, může být tak náhlé a tak radikální, že jen božské síly mohou být jeho původcem. V souhrnu, abychom byli malými, zcela malými a měli účast na vlastní malosti Nejsvětější Panny, je třeba přebývat v Ní, což předpokládá, že jsme již byli postaveni před vchod “zavřené brány”. A tam řadou postupných a milosrdných dotyků duše jakoby vplyne do “nicoty”, která do požehnané Panny přivábila Všechno.

A tehdy je duše uvedena do panenské a mateřské propasti, kterou jsme nazvali Mariiným tajemstvím. Je to království Jejího Srdce, je to království, které vyhrazuje svým malým. Tam jim sdílí všechna svá dobra a “nasycuje svými plody” (srv. Sir. 24,26). Ovoce této Královny a této Matky je zároveň ovoce její malosti. Ovoce líbezné a chutné, rozrůzněné do nekonečna, které je vlastní každému z jejích malých.

Řekla jsem vám, že každý z vás má svoje místo mnou připravené, místo jediné a nezastupitelné... pro vás pro všechny je mou mateřskou láskou určena vlastní úloha, kterou máte splnit…

Řekli jste ano mému přání, abyste se mi zasvětili; nabídli jste mi celý svůj život, abych mohla svobodně zasahovat a uspořádat jej podle svého plánu, kterým je vůle Boží.

Modrá kniha 29.7.79 a 2.2.85


Ale my se vrátíme k tomu božskému pokrmu, který není nic jiného, než Eucharistie, které zázrak leží v tom, že se každé duši přizpůsobuje jako potrava, podle jejího stavu a jejích potřeb.

Synáčkové moji, vaše srdce ať se zcela ponoří do Jeho Eucharistického Srdce, abyste mohli vstoupit do osobní intimity života s ním. Tehdy Ježíš vezme vaše malé srdce, otevře je, rozšíří a naplní Svou láskou. On miluje ve vás a vy milujete v Něm, a tak jste strhováni stále hlouběji do úžasného víru jeho božské dokonalé lásky. Tehdy, jako byl Jan nejmilejším apoštolem, povolaným k hluboké intimitě života s Ježíšem, žijícím v lidském těle, i vy se stáváte novými Jany, povolanými k hluboké intimitě života s Jeho oslaveným tělem, skutečně přítomným jako oběť a skrytým pod způsobami proměněného Chleba, který je uchováván ve všech svatostáncích světa... …Přemilí synové, čím víc probíhá celý váš život u nohou svatostánku v důvěrném spojení s Ježíšem v Eucharistii, tím více porostete ve svatosti. Přivede vás k čistotě srdce, vybrané a chtěné pokoře, k prožívané důvěře, k milující a synovské oddanosti...

Modrá kniha 21.8.87


Tedy svatost věřících živících se Eucharistií a žijících v Panně Marii bude pravé připoutání ke sloupům v don Boscově proroctví. Mariino tajemství, tajemství její celé malosti, je tedy propast beze dna, jak to předpokládá každé tajemství. Každý stupeň malosti je podivuhodný svět, skrze který se Maria sdílí a ve kterém se odráží. A tento odraz, který promítá do toho - kterého ze svých malých, vytváří jejich vlastní svatost.

Synové, nepozorujete, jak se pod mým osobním vlivem váš život skutečně mění? Vnitřní duševní těžkosti vás bolí víc. Náležíte mně a ještě cítíte, jak vás přitahuje svět. Jste oděni mou vlastní čistotou a stále pociťujete bolest tělesného pokušení. Někteří z vás sténají a chtěli by být toho zbaveni. A přece, moji přemilí synové, jak velice vám pomáhá tato vnitřní obtíž, kterou zakoušíte, stále více se odpoutávat od sebe samých! Nikdy nehleďte na sebe! Čím méně se budete zdát krásní sobě samým, tím krásnější budete v mých očích a v očích mého Syna Ježíše. Je to můj plášť, který vás přikrývá. Je to má vlastní čistota, která vás ozařuje.

Modrá kniha 31.7.76


Jsou to živé paprsky, které Jí zpívají slávu a které opakují něco z jejího skrytého lesku: “Ještě vznešenější je dcera královská v nitru” (Ž 45,14). Odřezány od zdroje, tyto paprsky by neexistovaly. Tak je to se svatostí a se světlem těch zcela malých, kteří žijí “v ní” a kteří přijímají z jejího srdce sněhobílou jasnost, nebo purpurovou, či zlatou, která je jejím vlastním světlem a účastí na její kráse.

O mariánských duších žijících v Marii je možné říci, že jejich malost je rozrůzněna donekonečna a že každá má svoji barvu, svůj odstín, svoji harmonii, svůj vzhled, svoji podobnost se svoji Matkou a tedy svoji originalitu.

Řekla jsem vám, že každý z vás má svoje místo mnou připravené, místo jediné a nezastupitelné…

Modrá kniha 29.7.79


Protože Maria je Matkou všech svatých a všech jejich milostí, rozděluje jim svá bohatství a své dary s uměním Královny, která zařizuje všechny věci tak, aby vyzařovaly slávu Nejvyššímu.

Až se stanete takovými, potom se celá církev stane mou zahradou, v níž se bude se zalíbením zhlížet Boží Trojice. Otec se bude radovat, když v ní uvidí dokonale uskutečněný plán svého stvoření. Syn bude přebývat s námi, neboť mezi vás nyní přišlo Otcovo království. Duch svatý sám bude životem světa, který bude opět zasvěcen Boží slávě. Toto bude triumf mého Neposkvrněného Srdce.

Modrá kniha 6.8.77


Pokračování příště kapitolou “Mnoho příbytků v domě matky.”

Marie Marta Chambon

Posel svatých ran 6. března 1841 – 21. března 1907

Moje rány uzdraví Vaše rány!” Toto aktuální přislíbení plné útěchy, které přijala sestra Marie Marta Chambon, platí i dnes pro všechny lidi, kteří usilují o svatost, i když mají své chyby a hříchy. “Já nehledím na tvé chyby. Hledím jen na Tvoji lásku, protože láska smývá všechno.”

Tuto “francouzskou Faustýnu”, jak se někdy říká o sestře Marii Martě, by si ve světě sotva kdo všiml. Ale ten, kdo vidí trochu hlouběji, brzy pochopí, jak je velmi dobré poznat tuto ještě neznámou, svatě žijící ženu. Její život plný protikladů nás přivádí do úžasu: svatost v protikladu k nápadným chybám; jednostrannost všedního dne při mimořádných zázracích; úplná skrytost, a přece apoštolát zahrnující celý svět.

Synu, vidíš, jak jsem s radostí přijala dar, který jsi mi dal svým zasvěcením, a jak tě beru za slovo? Ty jsi opravdu nepatrný, nemáš velké kvality, lekáš se pro nic za nic a máš strach takřka z vlastního stínu. Ale já jsem hleděla opravdu jen na vroucnost a lásku tvého daru úplné odevzdanosti. Tichou nicotu, kterou jsi mi zcela obětoval, moje mateřské Srdce promění a pozvedne k velikosti. Moji přemilí…, dejte mi celou svou nicotu! Dejte mi zcela sami sebe! Ach, nehleďte už na sebe! Já chci i vaše ubohosti i vaše chyby, i vaše pády. Darujte mi všechno s velikou láskou a já všechno proměním ve výhni hořící nejčistší láskou mého Neposkvrněného Srdce. Já sama vás proměním, abyste byli zcela podobni mému Synu Ježíšovi.

Srv. Modrá kniha 8.6.74


Nebo modrá kniha 5.3.83: “Nehledejte nikdy ve své apoštolské práci ani úspěch, ani lidské uznání, ale milujte skrytost, apoštolát konaný v mlčení a pokoře, v každodenním věrném plnění vašich povinností.

Srv. Modrá kniha 5.3.83


Některé věci z jejího života se nám, lidem 21. století, zdají cizí a také opravdu cizími jsou. Svaté musíme chápat v jejich době a myslet na to, že byli poznamenaní představami a myšlením té doby a Bůh se jejich chápání a představám v mnohém “přizpůsobil.” (viz. odpovědi na otázky MD 1/99)

Nejjednodušší sestra v klášteře řehole Navštívení Panny Marie ve francouzském Chambery je živým důkazem Svatého písma, že totiž nebeský Otec zjevuje tajemství svého království maličkým. Více než 40 let přenáší těžké polévkové hrnce, prostírá stoly, obsluhuje, umývá, čistí a uklízí, udržuje pořádek v různých místnostech internátu, stará se o zahradu a sběr ovoce. Když je potřeba, pomáhá i v klášterní kuchyni a při praní. Jedno z jejích hlavních pravidel totiž zní: “Nikdy nehledět na sebe, nikdy neodmítnout žádnou prosbu!” Den co den věrně plní svoje obyčejné, nezajímavé, nenápadné úlohy. “Běž vždy tam kde tě volají povinnosti”, řekl jí sám Ježíš. Tímto způsobem uskutečňuje sestra Marie Marta řeholní ideál, který si od svých sester přál sv. František Saleský: “Není oslavovaná a obdivovaná svatost, ale snaha o dokonalost přes láskyplnou odevzdanost v obyčejných věcech. Žádná velkolepá díla, ale služba všedního dne, při které nemyslíme na sebe – tak jak to žili 30 let v Nazaretě Maria, Josef a sám Ježíš.”

Děti na internátě intuitivně cítí dobrotu a nezištnost této skromné sestry. Žačky ví o jejím sjednocení s Bohem, a proto se jí rády svěřují s většími i menšími problémy. A modlitba sestry Marie Marty je opravdu mocná, to ví každý! Do kláštera vstoupila jako 21-letá v dubnu 1863 a při obláčce přijala jako laická sestra jméno Marie Marta. U Boha neexistují náhody; její jméno přesně vyjadřuje její povolání: Jako Marta, tak i ona slouží Ježíšovi, svým spolusestrám a dětem. Jako Marie věrně klečí při Pánovi, kterého nachází ve svatostánku a na kříži.

Rozmazlený miláček

Tak ji jednoho dne nazval Ježíš – a sestra Marie Marta se tak i cítí. Vždyť Bůh ji daroval nezapomenutelně šťastné dětství! Františka, tak se jmenuje křestním jménem, se narodila 6.3.1841 v chudé rolnické rodině ve francouzské dědince Croix Rouge v Savojsku. Je nejstarší z osmi dětí. Otec, muž zdravé víry, pracuje na poli a v kamenolomu; jeho manželka je dobrotivá a zbožná žena. Rodina má dobrou pověst: Jsou sice chudí, ale zároveň bohatí na vzájemnou lásku. Díky příkladu a společné modlitbě se především matce podaří vštípit do srdcí svých dětí lásku k Bohu a základní pravdy víry. Chodí s nimi na Mši svatou a zvláště jim odevzdává lásku k rozjímání křížové cesty. Jednou na Velký pátek má devítiletá Františka první rozhodující zážitek. Se svojí maminkou jde do farního kostela v Lémenc uctít kříž. Po modlitbě po prvé uvidí Ježíše celého pokrytého ranami: “Byl přibitý na kříž, zalitý krví a celý pokrytý ranami… Ó, v jakém stavu se nacházel! No, nic mi neřekl.”

Kristus se dotýká jejího srdce a naplní ji velkou touhou přijmout eucharistického Pána. Nejprve se však musí naučit základní pravdy víry. Překvapivě rychle se učí ve škole katechismus. Její vzdělání se však omezí jen na tento jediný předmět – nikdy nebude umět číst a psát! Vize trpícího Pána v ní zanechala hluboký dojem, a tak se toto devítileté děvčátko všemožně snaží přinášet z lásky k Ježíši malé oběti. Často ji objeví sedět v koutě, jak se modlí. Takovým způsobem se toto dítě připravuje na první svaté přijímání, které přijme na svátek Narození Panny Marie v roce 1850. Později sama o tom říká: “Když jsem přijala sv. přijímání, uviděla jsem malého Ježíše, který právě přišel do mého srdce. Říkal mi: Dítě, můj miláčku, takto to bude vždy, když půjdeš na sv. přijímání. Od tehdy jsem ho viděla stále. Vždy jsme byli spolu.” A je to opravdu tak. Ježíš ji provází při práci na poli, při pasení koz, jednoduše všude! O mnoho let později říká své představené o těchto zážitcích s úplnou samozřejmostí: “Ó, jak šťastná jsem byla, v srdci jsem měla ráj!” Na otázku, zda si o tom povídala s jinými, odpověděla překvapená sestra Marie Marta záporně: “Vždy jsem si myslela, že Ježíška vidí všichni – tak jako já!”

Svatá, která dala člověku zabrat!

Takto ji po smrti jednou s úsměvem popisují její spolusestry. Ano, je to pravda. Chudé, nevzdělané rolnické děvče naráží v kostele neustále na své vlastní hranice. V nitru je Marie Marta tak šťastná, že první noc v klášteře sotva může spát. Navenek je však viditelně poznamenaná nevzdělanou řečí, sedláckými, drsnými a neohrabanými způsoby, tvrdohlavým charakterem; zkrátka – na jejím chování je jen málo přitažlivého. Když se v době noviciátu příliš nahromadí chyby, nešikovnost či zapomnětlivost, trápí mladou sestru velká starost: co když ji pošlou domů! A tak vroucně prosí Ježíše: “Dej, aby si mě tady nechali!” Představená a novicmistryně však brzy zjistí, jak vzácná perla se ukrývá pod drsnou skořápkou. Pokora, poslušnost, dobrá vůle, se kterou se usiluje plnit všechna usměrňování, ji stojí hodně sil. Ale její rozhodnutí platí jednou a provždy: za každou cenu se chce stát svatou!

Některé mladé pomocné sestry, které si všimly této nekompromisní snahy o svatost, jí tak trochu “závidí”: “Tak toto Vám teda nevadí… Zdá se, že si na napomenutích pochutnáváte jako na pamlscích,” popíchne ji jedna z nich. Sestra Marie Marta na to pokorně odpoví: “Nemáte ani potuchy moje malá, jak velmi to rozhází mé nitro – ale nezůstávám při tom stát, potom z toho duše má velký užitek.”

Po mnoha letech klášterního života si jednou se zoufalstvím stěžuje: “Můj Spasiteli, přes všechny Tvé milosti mi ponecháváš moje chyby!” Na to ji Ježíš odpoví: “Tvoje chyby a nedostatky jsou nejlepším důkazem toho, že co se v Tobě děje, pochází opravdu od Boha. Nikdy Ti je nevezmu, neboť ony jsou pláštěm, pod kterým skrývám svoje milosti. Ty se snažíš je ukrývat, já se o to snažím ještě více. (Srov. sv.. Pavel 2.Kor.12,7: “A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.”)

Každé pokoření Tě vroucněji sjednocuje s mým Srdcem. Nežádám od Tebe velké věci, chci jen lásku tvého srdce.” Jindy, když zrovna udělala chybu, ji nebeský Otec utěšuje a vysvětluje jí: “Otcovské srdce se tak rychle neuráží, otec nehledí na hlouposti maličkých dětí. Já malé děti miluji. Miluji duše, které potom, co udělali chybu, přichází ke mně plní důvěry.”

Můj nejmilejší synu, vrať se s radostí do Ježíšova Srdce! Kdybys věděl, jak tě on miluje, jak se na tebe dívá se zvláštní láskou! Víš, proč? Protože jsi stále tak malý, tak chudý, tak plný chyb... Všechno vhoď do horoucí výhně jeho Srdce a všechno bude spáleno v jeho milosrdné lásce: tvé hříchy, tvé slabosti, tvé chyby. Nakonec ti nezůstane nic tvého: to dobré, co děláš, bude jedině naším dílem. Ty nám budeš obětovat dar, který je pro nás nejvzácnější a který vždy od tebe žádáme: tvou lásku. Můžeš nás milovat také takto: ve své maličkosti, v chudobě a ve své opravdu veliké ubohosti. Neztrácej mysli, když vidíš, že něco slíbíš a nedodržíš to... Obětoval jsi mi však bolest a lítost nad svou chybou a mé mateřské Srdce nad tím jásá radostí. Snaž se však zachovávat to, co od tebe žádám, a dodržovat to, co mi slibuješ!..

Srv. Modrá kniha 6.1.78


Božské Dítě je v klášteře neustálým společníkem sestry Marie Marty. Jak při práci v zahradě anebo v jídelně je malý Ježíšek vždy s ní a vydatně ji pomáhá. Celá klášterní komunita se nestačí divit, kolik práce sestra Marie Marta stíhá. Ježíšek je i učitelem jejího duchovního života. Sestra Marie Marta otevřeně vypráví, jak ji kdysi ochránil od povýšenosti: “Když mi chybí pokora, schová se a přijde znovu až tehdy, když dám všechno do pořádku. Tuto pokoru má rád a jen tato pokora ho znovu přivede nazpět. Proto nemohu jinak, než hned poprosit o odpuštění. Já přece nedokáži žít bez Ježíška… Když sestrám ublížím, když se chovám hrubě, když neustoupím, tehdy Ježíšek odejde pryč… Jdu do kaple a nenajdu ho tam. Potom vyhledám sestru, které jsem ublížila a poprosím ji o odpuštění a Ježíšek se vrátí zpět. My dva nemůžeme žít jeden bez druhého.”

19.7.1885 obírala sestra Marie Marta v zahradě maliny. Nasbírala jich opravdu hodně. Další den byly na řadě švestky. Jak sbírala švestky, cítila, že se má jít ještě jednou podívat k malinám. “Ale Ježíši můj,” říká: “Ty přece víš, že je to zbytečné, vždyť jsem včera obrala všechno, už tam nic není.” Nakonec ale přece jen šla. Jaké velké bylo její překvapení při pohledu na malinové keříky, které se pod váhou velkých zralých malin nakláněly až na zem! “Dcero moje,” říká Ježíš: “Dal jsem je sem, abych Ti dopřál radost nabídnout je Tvým spolusestrám.” Sestra Marie Marta nato nadšeně odpovídá: “Ó, dobrý učiteli! Děkuji Ti, velmi pěkně Ti děkuji! Ale příští rok nám musíš darovat taky takové velké množství!” Dětská důvěra, se kterou všechno očekávala od božského pomocníka, jí dává vést život oběti, jaký si od ní Ježíš stále více přeje. “Dcero moje, odevzdávám Ti svého Syna, ale musíš být malá, tak malá jako on… protože malé děti chtějí být jen s malými dětmi!”

Slova Panny Marie sestře Marii Martě.

Ten, kdo skutečně miluje, je připraven spolu s milovaným i trpět. Proto prosí Ježíš v roce 1866 25letou sestru Marii Martu, aby mu ještě konkrétněji pomáhala zachraňovat duše. Prosí ji, aby přes den a v noci nosila pás pokání a aby noc trávila na holé zemi, s trnovou korunou na hlavě a s rozpaženýma rukama - jako on na kříži. Je pochopitelné, že představení nejprve odporovali. Nakonec ale dali svoje svolení, když dostali od Boha přímé znamení. Svaté přijímání je pro sestru Marii Martu každodenní duchovní posilou. Později si od ní Ježíš přeje, aby se zřekla i spánku. A tak klečí v noci v úkloně před nejsvětější Svátostí, prosí za celou Církev a svět. Toto noční bdění bylo mnohokrát hrdinským bojem s únavou, znechuceností a různými jinými pokušeními. Tento život oběti vede sestra Marie Marta zcela nenápadně v odděleném internátním traktu kláštera.

Zázrak života bez přijímání potravy

V lednu 1869 prosí Ježíš mladou sestru o další oběť: na určitý čas se má zřeknout jakékoliv potravy – ta, která tak ráda jí a kterou dokonce volávají na ochutnání jídla i kuchařky. Čtyři a půl roku nyní přináší věrně i tuto oběť a žije jen ze svaté Eucharistie. Naproti tomu pracuje za dva, i když to pro ni někdy znamená skutečné mučednictví. Bůh ji sice daroval milost žít bez potravy, ale zároveň ji ponechal pocit hladu. “Dcero moje, kdybys mne každý den nepřijímala ve svaté Eucharistii, neměla bys sílu pracovat. Svaté přijímání je Tvůj život! Bez milosti denního svatého přijímání bys byla po celý rok nemocná a připoutaná na lůžko.”

Stigmatizovaná

Od nynějška budeš malou Kristovou mučednicí. Připrav si přijmout všechny mé rány, jednu po druhé.” A skutečně, v letech 1874/75 sestra Marie Marta jako 33-letá postupně přijímá stigmata, která ji ještě více připodobňují trpícímu Spasiteli. Ale po několika měsících krvácení z ran na její úpěnlivou prosbu přestává a v průběhu roku již stigmata nejsou viditelná. Zůstávají ji jen silné bolesti hlavy. Při všech tělesných utrpeních musí tato jednoduchá pomocná sestra podstoupit i vnitřní mučednictví. Statečně a beze slov – podobně jako později sv. Faustýna – snáší popichování některých spolusester. Kromě toho má pocit, že stále porušuje řeholní pravidla, že zjevení jsou jen klam a ona ostatní jen zavádí. V této duchovní tmě považuje mimořádné milosti za výmysly vlastní pýchy; trápí ji myšlenky hluboké beznaděje, nesmyslnosti a vnitřní rebelie vůči představeným. Ve svých těžkostech se utíká ke Svatostánku, kde ji Ježíš posiluje: “Zůstaň při mně a modli se, potom ďábel uteče.” Jedním z nejbolestivějších zážitků je pro ni “Ježíšovo zmizení” – jak to ona nazývá - když ji Pán dává podíl na své opuštěnosti v Olivové zahradě a na Kalvárii. “Láska se schovává, aby byla hladová,” vysvětluje jí Ježíš. A sestra Marie Marta hledá svého Ženicha, kterého přítomnost je pro ni od dětství to nejpřirozenější. Hledá ho s toužebnou láskou, kterou vydobude obrácení vlažných duší.

Moje rány zachrání svět

V září roku 1867 zjevuje Bůh ještě jen 26-leté sestře Marii Martě v třídenní extázi podstatu její misie. Své univerzální poslání vidí jako zářivé světlo, které vystupuje ze země do nebe. Tehdy pochopí, že její povolání je ohlašovat světu nejsvětější rány a obětovat je Bohu ve jménu celého lidstva. Od tohoto okamžiku se jí Ježíš často zjevuje s krvácejícími nebo oslavenými ranami. Stále znovu ji vyzývá, aby o nich rozjímala a obětovala je Otci: “Dítě, Tvou úlohou je být poslem mé lásky, aby mě lidé v budoucnosti poznávali a milovali skrze moje rány. Chci, aby se touto pobožností zachránili nejen duše, které právě žijí, ale i mnohé jiné. Já jsem si Tě vyvolil, abys všem zprostředkovala zásluhy mých ran. Ty přitom zůstaneš zcela ve skrytosti.” Jednou vidí z ran Zmrtvýchvstalého vycházet pět světelných paprsků, které obklopují celou zeměkouli. Po dobu toho slyší velkolepé Boží přislíbení: “Mé rány Vás zachrání… ony zachrání svět.” Forma jejího vnějšího apoštolátu nadále zůstává ta stejná – skrytá služba nepovšimnuté pomocné sestry. “Dcero moje, vše co děláš, ponoř do mých ran… Veškeré Vaše konání, nechť by bylo jakkoliv jednoduché a nenápadné, jakmile je ponořené do mé krve, získává velkou hodnotu a potěšuje mé Srdce!” Ježíšova slova, které řekl sestře Marii Martě, aby je odevzdala všem lidem.

Dnes se všichni dívejte na toho, kterého probodli… Jeho rány, otevřené a krvácející, jsou znamením jeho lásky k vám… Jsou vzácným darem Božího milosrdenství… Jeho rány jsou pro vás bezpečným útočištěm, ve kterém se vyhnete bouři hříchu a zla. V jeho ranách naleznete svůj bezpečný útulek, nový dům, který pro vás zbudoval nebeský Otec. Nový dům společenství s Bohem, dům spásy, nový dům čistoty a svatosti, nový dům lásky a modlitby, nový dům důvěry a naděje. V jeho ranách se ukryjete před světem a před jeho svody, před Zloduchem… Milovaní synové, dnes všichni spěchejte k ukřižovanému Ježíši a se mnou, Matkou Bolestnou, líbejte s láskou a vděčností jeho rány; ukryjte se do bezpečného útočiště jeho ran; umyjte se v prameni živé vody, která neustále tryská z otevřených krvavých ran mého Syna Ježíše…

Srv. Modrá kniha 5.4.96


(vhodné prorozjímat celé poselství)

Růženec svatých ran

Věčný Otče, obětujeme Ti rány našeho Pána Ježíše Krista na uzdravení ran našich duší. Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství pro zásluhy Tvých svatých ran.” Tuto krátkou mocnou modlitbu obětování zjevuje Bůh svému poslu svatých ran. A jak ráda a věrně sestra Marie Marta opakuje tuto modlitbu – modlí se ji téměř nepřetržitě jako modlitbu srdce. Ježíš ji dal přece tento nádherný příslib: “Naučil jsem Vás modlitbu, která mě odzbrojuje a vítězí nade mnou. Pomocí ní můžete dosáhnout všeho.”

Připravila cestu sv. Faustýně

Kdo čte poselství o uctívání svatých ran, určitě si vzpomene na sv. Faustýnu. “Vždy se můžete očistit v mých ranách. Moje rány uzdraví Vaše rány. Všichni mají přístup. Nikdo není vyloučený. V mých ranách je dost místa pro všechny. Dám Vám vše,o co mně budete prosit vzýváním mých ran.” Když v roce 1868 představené kláštera zavedou uctívání svatých ran formou Růžence ke svatým ranám, vyjádří Ježíš svou velkou radost. Na velkých zrnkách se modlí: “Věčný Otče, obětujeme Ti rány našeho Pána Ježíše Krista na uzdravení ran našich duší.” Na malých zrnkách: “Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství pro zásluhy Tvých svatých ran.” Jistá starší sestra, vzdělaná a pro svůj jasný úsudek velmi vážená, ostře protestuje. Ježíš však upokojuje svého posla: “Dcero moje, abys mohla plnit moji vůli, dávám Ti vždy svou milost, ale nikdy to nejde bez těžkostí.” Po určitém čase, když jednou na základě Božího příkazu upozorní dotyčnou sestru na něco, co se týkalo její duše a co nikdo nemohl vědět, je i tato ochotná přijmout novou formu modlitby. Když se v roce 1880 dávají tisknout první brožurky věnované úctě ke svatým ranám, je sestra Marie Marta skutečně šťastná. Kromě představených však nikdo netuší původ této zbožnosti. A “nástroj” zůstává vděčně ve skrytosti. Hlavně, že se plní Boží vůle!

Vydej se na cestu a hledej mi duše

“Pojď, dítě moje, a pomáhej mi zachraňovat velmi mnoho duší!” Těmito a podobnými slovy v ní Ježíš zapaluje touhu obětovat se za církev. “Dcero moje, musíš dobře splnit svoji úlohu, kterou je obětovat nebeskému Otci moje svaté rány. Církev tak dosáhne vítězství, a to prostřednictvím mé Neposkvrněné Matky. Pravé konečné vítězství Církve spočívá v záchraně duší. Svaté rány jsou největším pokladem pro duše v očistci.” Srv. Modrá kniha 19.12.73: “…toto jsou léta, ve kterých svůj plán uskutečním. Sami Boží andělé budou žasnout. Svatí v nebi se budou radovat. Velikou radost a útěchu budou mít všichni dobří na zemi. Slitování a spásy dojde veliký počet mých zbloudilých dětí. Satan a jeho mnozí přívrženci budou přísně a definitivně odsouzeni. V témže okamžiku, kdy bude satan trůnit jako pán světa a bude se domnívat, že má své vítězství jisté, já mu vyrvu kořist z rukou. Najednou bude stát s prázdnýma rukama a vítězství nakonec připadne mému Synu a mně; to bude triumf mého Neposkvrněného Srdce ve světě.” Ježíš ji též vysvětlí, jak velmi může spolu se svými spolusestrami duchovně podporovat Svatého otce Pia IX.: “Svatý Otec bude ještě hodně trpět,… ale díky modlitbě se v soužení udrží na Petrově stolci. Chci, aby tato komunita byla oporou Svatého stolce, a to modlitbou a uctíváním mých svatých ran. Tím stavíte zeď před jejich nepřátele.” Na svátek svatého růžence učí Panna Maria svoji dceru následující ochrannou modlitbu: “Naše milá Růžencová Panno Maria, ochraňuj Svatého Otce! Naše milá Růžencová Panno Maria, odvrať a obrať nepřátele Církve a Svatého otce!” Jak důležitá je ve večeřadle modlitba na úmysly sv. Otce.

Panna Maria, dobrá Matka

Ve všech svých potřebách se sestra Marie Marta plna dětské důvěry obrací na Pannu Marii. Když jednoho dne bez odezvy prosí Ježíše o sluneční paprsky potřebné pro zahradu, obrací se na Pannu Marii: “Dobrá Matko, víš, já nic nedosáhnu, buď tak dobrá a vypros to za mne!” Takovou dětskou důvěru Matka vždy vyslyší. V roce 1867 se jí zjevila Sedmibolestná se svým Synem v náručí a říkala: “Dcero moje, nad ranami mého drahého Syna jsem po prvé rozjímala, když jeho svaté tělo sňali z kříže a vložili mi ho do náručí. Rozjímala jsem nad jeho bolestmi… Všechny tyto rány probodli moje srdce. Bylo to moje utrpení… Rány mého Božského Syna je třeba uctívat skrze moje srdce.”

Jsem však živá - pod křížem, s probodeným Srdcem a zraněnou duší, zázračně ještě živá, protože Matka musí pomáhat svému Synu, když umírá. Nikdo nikdy nepochopí skrytá tajemství těchto chvil. Dnes je mé místo zde: u mého pohřbeného Syna. Nyní propuká bolest jako rozvodněná řeka, která protrhla všechny hráze. Mé slzy skrápějí jeho obličej, mé nářky kolébají jeho tělo, rukama zavírám jeho hluboké rány. A mé Neposkvrněné Srdce se stává jeho prvním hrobem.

Srv. Modrá kniha Velký pátek 13.4.79


I když sestra Marie Marta vyprosí od Panny Marie velké zázraky, zůstává zcela ve skrytosti.

Protože je volám, aby byli velicí v lásce, ve svatosti, v hrdinství, musejí se stát nejmenšími... Až budou dokonalí v duchovním dětství, až jejich jedinou starostí bude nechat se vést důvěrou ve mne, pak budou připraveni pro můj veliký plán. Moji synové, nechejte se ode mne přetvořit a zpracovat! Aniž byste to vy sami nebo druzí pozorovali, dokonale vás přetvořím, dám vám veliké dary lásky, povolám vás ke stále hlubšímu spojení s Bohem a se mnou. Proto vás prosím, abyste se mi svěřili: nedáte-li se mi dokonale, svážete mi ruce, takže nebudu moci působit podle své vůle...

Srv. Modrá kniha 11.3.74


Její přesné předpovědi o úmrtí spolusester, o koncilu, o dni úmrtí papeže Pia IX., o hrozící válce a pronásledování kléru zůstávají neznámé všem kromě představených. “Je nemožné spočítat všechny milosti,” píše představená, “které dostal náš klášter skrze tuto pokornou duši, která žije nepoznaná mezi svými sestrami.” Na její přímluvu se dějí uzdravení, anebo i zázraky rozmnožení potravin. Ale kdo ví, že právě sestra Marie Marta je ta, která z úplně vysbíraných jahod či vinic přináší do kláštera ještě stále množství chutných plodů? Když si v jídelně v tichosti plní svoji službu, postačí litrový džbán pro 60 žákyň! Když v březnu 1868 nebyly skoro žádné zásoby brambor, chodí na Ježíšův příkaz denně do sklepa, poklekne si, na znak úcty k Nejsvětější Trojici se třikrát požehná – a brambor je dost až do nejbližší úrody. I když si některé sestry něčeho z podobných případů všimnou, připisují tyto zázraky svatosti představené a sestra Marie Marta zůstává stále nepovšimnutá.

Pocit opuštěnosti Bohem

O posledních dvaceti letech života sestry Marie Marty Chambon neexistují téměř žádné zprávy. Při rozhovorech s představenými jednoduše opakuje to stejné: “Já jsem svoji misi splnila.” Jejím životem je už jen v tichosti se modlit, milovat a trpět. Na vánoce 1906 slyší jedna spolusestra během půlnoční Mše svaté, jako 65-letá sestra Marie Marta sténá: “Ó můj Ježíši, jen to ne! Všechno ano, všechno, jen to ne!” Předpokládá se, že Ježíš ji oznámil, že se bude muset od nynějška zříci jeho utěšující blízkosti. I toto největší utrpení – opuštěná Ježíšem – nese jako vždy, tiše a odevzdaně.

Jak jsem přítomna u tebe, synu, v každém okamžiku tvého denního díla ... Už nejsi sám: stále máš u sebe Matku, která tě vede za ruku, která tě tiskne na své Neposkvrněné Srdce. Všechno, co se ti přihodí, je ode mne předem stanoveno pro tvé dobro: uč se stále více ve mně důvěřovat! I chvíle temnoty, utrpení a nepochopení jsou ode mne předem určeny, abys mohl růst a zesílit na cestě dokonalého zasvěcení. Uč se mne vidět i v temnotě! Uč se, synu, cítit mne i v opuštěnosti! Uč se konat všechno se mnou a ve mně! Dej se mi celý v každém okamžiku a úplně!…

Srv. Modrá kniha 11.2.74


Ale od tohoto okamžiku se na její tváři zrcadlí hluboký smutek. Kvůli těžkému prochladnutí musí jít v únoru 1907 na lůžko. Lékař oznamuje bolestivé onemocnění ledvin. Na vlastní přání přijme sestra Marie Marta pomazání nemocných, následuje však ještě pět týdnů nesnesitelných bolestí. Ale pocit opuštěnosti Bohem ji způsobuje větší muka, než vše ostatní: “Neříká vůbec nic. Ó, to je to nejtvrdší utrpení. On je pryč!” (…pokání za ty, kteří se hříchem sami odlučují...) Nyní, v této duchovní tmě, pociťuje přímo strach ze smrti. Poslední tři dny v největší nouzi stále volá: “Milovaný, Ty moje všechno! Přijď, ale přijď rychle! Pomoz, Matko, pomoz!”

…aby mě všichni milovali!

Sestry jsou shromážděné při její smrtelné posteli a nepřetržitě se modlí Růženec ke svatým ranám. V době nešpor 21.3.1907, na svátek bolestí Panny Marie, v osm hodin večer se konečně uvolní napnuté rysy tváře této 66-leté řeholní sestry. Příbuzní a spolusestry dosvědčují, že sestra Marie Marta vypadala po smrti překvapivě mladě a její tvář měla vznešený výraz, jako ho měla někdy v době svého života po sv. přijímání anebo po dlouhé modlitbě. Sestra Marie Marta splnila svoji misi na zemi. Stala se hlasatelkou té lásky, která nepřestává milovat ani tehdy, když ji zraňujeme. “Tvoje cesta je mě hlásat a obětovat se za to, aby mě všichni milovali, hlavně v budoucnosti! Přijde den, když vše zjevím! V rozjímání nad mými svatými ranami najdete vše pro sebe a pro druhé.”

Jako Matka jsem se tedy přiblížila ke každému z vás; vzala jsem vaše srdce do svých rukou; vložila jsem je do žhavé výhně svého mateřského Srdce a ponořila je do hlubiny Božského Srdce mého Syna Ježíše. Podívejte se na toto Srdce! Bylo pro vás probodené! Vstupte do rány Ježíšova Srdce a nechte se každý den přetvářet ve žhavém ohni jeho božské lásky. Toto srdce je moře nekonečné lásky a sbírá všechnu lidskou slabost, spaluje každý hřích, volá ke stále větší lásce. Neboť Láska musí být milována a každý dar vyžaduje odpověď. Tu uvnitř se vaše srdce neustále přetvářejí jako zlato v tavící peci plamenem žhavé lásky. A pak se stáváte stále učenlivějšími, pokornějšími, jemnějšími, milosrdnějšími, lepšími, menšími a čistšími. Hle, přetvářeny v nekonečném moři božské lásky rodí se ve vás nové srdce a nový duch, abyste se mohli stát svědky lásky a tuto lásku všude roznášet a stát se sami duchem radosti a útěchy pro všechny.

Modrá kniha 4.7.86


Podle tehdejšího zvyku se hlava svatých ozdobovala bílými růžemi. Jediné řeholní roucho, které sestra Marie Marta nosila, bylo obnošené a pozašívané jako žádné jiné v klášteře, stále však dobré pro ni – která se považovala za tak malou. Vše, co po ní zůstalo, je jen pár medailí, kříž, řeholní pravidla, několik obrázků a malá socha Ježíška. “Když umíráte, líbejte moje svaté rány… Protože duše, která zemře v mých ranách, nezemře. Moje rány jí darují život.”

Každý z nás máme na světě svoji misi. Ta posouvá dějiny spásy o krok dál. Jak by to asi na světě vypadalo, kdyby každý dokázal splnit na zemi Boží vůli – svoji misi… Sestra Marie Marta dokázala svoji misi splnit. Její cesta však nebyla konečnou cestou! Na ni navazovaly další kroky – sestra Faustyna, která její cestu prohloubila – na růženec svatých ran navázal růženec a cesta milosrdenství. Spolu se sv. Terezičkou a sv. Grignionem přichystali další krok - cestu Mariiných malých duší.

Nyní prožíváme dobu svatého růžence, dobu Mariiných malých duší, ve které je obsaženo a prohloubeno vše, co tuto dobu uvádělo a připravovalo. Naučme se to v ní nacházet a využívat pro svoji misi na zemi a pro spásu druhých.

Ať se vaše srdce neznepokojuje, přemilí synové! Proč pochybujete? Proč hledíte s nejistotou na přítomnost a do budoucnosti, hledajíce znamení, které jsem vám předpověděla? Je jen jedno znamení, které Bůh dává dnešnímu světu a církvi: to jsem já sama. Jenom já jsem byla předpověděna jako veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem jako kobercem pod svýma nohama a dvanáct hvězd jako zářící koruna kolem její hlavy. Je předpověděno mé vítězství nad rudým drakem, nad tím triumfujícím a dnes zdánlivě vítězícím ateismem. Toto vítězství bude dosaženo triumfem mého Neposkvrněného Srdce ve světě... Nehledejte teď jiná znamení na nebi: toto bude jediné znamení!

Modrá kniha 30.11.74


Triumf mého Neposkvrněného Srdce nastane s novým narozením Ježíšovým v srdcích a duších mých zbloudilých dětí!

Modrá kniha 24.12.75


Podporujte moje působení, které směřuje k vaší vnitřní proměně, aby z vás všech učinilo kněze podle eucharistického Srdce Ježíšova. Triumf mého Neposkvrněného Srdce nemůže přijít, leč v triumfu mého Syna Ježíše, který se vrátí, aby kraloval v srdcích, v duších, v životě jednotlivců i národů: v celém lidstvu.

Modrá kniha 14.6.79


Tato nová éra spadá v jedno s největším triumfem eucharistického království Ježíšova…

Modrá kniha 26.6.91


Především musíš zůstat stále pokorný a prostý; musíš se pokládat za mé nejmenší dítě... Nespoléhej na jiná charismata ani na jiná ujištění… Pro toto dílo budeš mít ode mne všechno… Pokládej se proto za úplné nic… Avšak v té míře, v jaké mi budeš obětovat celou svou nicotu, budu já moci jednat a pracovat podle svých záměrů.

Modrá kniha 27. května 1974


Ve večeřadle tedy nalezneme vše, co spiritualita mariiných malých duší potřebuje. Nehledejme tedy pomoc jinde a zvláště ne na místech zjevení, která církev odsoudila. Kromě toho, že bychom upadli do hříchu neposlušnosti a přestali tak být malými, zatemnili bychom si také svoji cestu Mariiny malé duše. Z uvedeného čísla také vidíme, že modrá kniha obsahuje hlubokou teologii! Buďme malými, ale studujme do hloubky svoji víru, abychom poselstvím z modré knihy správně rozuměli v celé jejich šíři. Svatý Maxmilián Kolbe by zcela malé dítě Panny Marie, ale měl 2 doktoráty. Nemusíme samozřejmě mít titul doktora teologie, ale věnujme čas studiu katolické nauky.

Zodpovědný redaktor: P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP