Mariina doba
Číslo 3/2003

Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme. .... Sv. Tomáš z Vilanovy

Matka Boží

Byla ještě tma, když se řízný zvuk budíku smísil s okolním hlukem. Aňa vyskočila. Potřebovala chvilku, aby „přistála“ v těžké skutečnosti. Vždyť se jí právě zdálo, že kdesi v horách lyžuje. Sníh jiskřil, vítr hvízdal v uších ve chvíli, kdy ohýbala kolena a chystala se skočit... Ale teď to nebyl vítr, ale „odporný“ budík. Protřela si oči, opilé spánkem. Ano, opravdu, už jsou tři hodiny, její kolegyně čekají na vystřídání. Je jich na celý lazaret jen pět.

Přes tenkou stěnu sem doléhaly různé hlasy. Sténání bylo podobné šumu moře: občas příliv výkřiků jitřících duši, pak jakési ztišení před novým záchvatem. Jak dobře to všechno znala! Jak uměla rozeznat mezi všemi těmi zvuky volání, po okamžité pomoci. V oddělení amputovaných opakoval slabý hlas od včerejška jen jediné slovo: „Maminko!“ Jakmile nemocní začínali blouznit, opouštěl je lživý stud. Ve všech sálech bylo slyšet stále stejné volání, ať už nemocní byli jakékoliv národnosti - volání o pomoc ke vzdálené, věrné a nezapomenutelné mamince.

„Každý nemocný se stává dítětem,“ pomyslela si Aňa, když nořila obličej do umyvadla, naplněného kalnou vodou. To bylo jedno z velkých trápení v narychlo vybudovaném lazaretu: Vodovod byl rozbitý při bombardování a nejdrahocennější tekutiny se nedostávalo. A kdyby se nedostávalo jen tohle! Včera večer řekl vedoucí lékař Šmel, že v lékárně lazaretu už nejsou léky. „Pomozte si, jak chcete,“ řekl milosrdným sestrám, „ke zlepšeni nálady nemocných je někdy stačí pošplíchat vodou.“ Aňa k němu s údivem přistoupila: „Ale co nemocní, kteří mají tetanus? Už mi docházejí ampulky!“

Doktor Šmel uhnul očima, zarudlýma od nevyspání: „Už nemám žádné zásoby a není naděje, že bychom ampule dostali od bolševiků.“

Když padla Varšava, rozhodla se konečně Rudá armáda postoupit a obsadila jedno z měst na břehu Visly. Po tři dni stále přicházeli ranění a nemocní Rusové do lazaretu, již beztak přeplněného partyzány, a personál nevěděl, co má dělat. Ačkoli přísná pravidla etiky vyžadovala, aby se mezi nemocnými nedělal žádný rozdíl, Aňa se na nezvané hosty dívala nevlídně. A absolutní nedostatek nejnutnějších léků před ni teď stavěl těžké úkoly. V rozpacích se znovu obrátila na lékaře: „Ale ampule docházejí, a když budou stejně potřební, komu mám dát přednost?“

Tentokrát se jí lékař podíval přímo do tváře: „Jste milosrdná sestra? Chápete, co to znamená? Nevyhýbejte se zodpovědnosti.“

Aňa byla pobouřena a chtělo se jí křičet. Cožpak lékař nechápe, že v daném případě musí vynést rozsudek smrti? I kdyby udělala nevím co, stejně bude jeden z nemocných odsouzen k velmi mučivé agónii.

Šmel svou štíhlou rukou chirurga pohladil jemně sestřičku po šátku. „Dítě,“ řekl, „já vím, v kursech vás na podobná rozhodování nepřipravovali... Žijeme v tak neobvyklých podmínkách! To nemohla předvídat ani jedna učebnice etiky. Nemám právo vám dávat odtažité pokyny. Zabývejte se konkrétními případy a poručte všechno Boží Prozřetelnosti.“

Toto vše ji teď napadlo s neúprosnou krutostí. Pročísla si hřebenem své kudrnaté vlasy - jen abych nechytla vši, pomyslila si - uvázala si šátek a chystala se vyjít... Poslední lékařova slova jí vytanula zvlášť živě.

„Bože,“ modlila se, když ustýlala svou skládací postel, „Bože, nedopusť, abych někoho zabila! Bože, stvořil jsi mě jako ženu a úkolem ženy je dávat život, nikoli smrt.“

Ačkoli byl takový nedostatek místa, nemocné tetanem uložili zvlášť. Jejich křeče působily na nemocné depresivně. Leželi spolu v maličké místnosti: polský sedmnáctiletý povstalec a Rus středních let. Třebaže si Aňa už na nemocné zvykla, nemohla se lhostejně dívat na tyto strašné záchvaty. Když se těla napínala a ohýbala jako pevně napnutý luk, celá se třásla. Avšak za několik minut už zase bude muset být u hlav jejich lůžek.

Věděla, jak tato nemoc postupuje a jak krutě končí. Tetanici neztráceli ani na minutu vědomí. Dokonce ani když už nemohli mluvit, dívali se po vás jasným, vnímavým pohledem... Aňa přepočítala ampulky. Stačily pro jednoho, ne pro dva. Koho z nich má vybrat? Podívala se na hodiny a úplně vysílená klesla na stolíčku. Každým nervem svého srdce už volbu provedla. Janka, mladého modrookého chlapce, jí přivezli ve stavu, že by nad ním člověk zaplakal. Jeho rány však nebyly nebezpečné a už si mysleli, že je zachráněn, když u něho náhle před dvěma dny propukl tetanus. Jak chtěl žít, jak s každým záchvatem bojoval zoufale o život! Minulého večera začalo dík lékům nebezpečí mizet. „Dostanu se z toho, uvidíte,“ řekl s vítězoslavným pohledem. „Ještě několik injekcí a zatančíme si spolu valčík.“

Aňa ohmatala svůj váček, zavěšený na řemeni. Zůstalo ještě několik ampulí... ano... ale vždyť vedle něho ležel druhý nemocný - Petr Ivanovič. To byl hromotluk s hrubými rysy ve tváři a s vlasy jako sláma, krátce ostříhanými. Mluvil jen rusky a velmi malá slovní zásoba mluvila o jeho nevzdělanosti. Mluvil málo a nikdy si nestěžoval. Když se dostal do lazaretu, ukázal Aně malou ikonku zázračného obrazu Přesvaté Bohorodičky. „Co je to za ženu?“ zeptal se, „našel jsem ji na zemi.“ Aňa se rozzlobila. Tady to máte, kam až se dostal ruský lid vlivem ateismu! „Ta žena,“ řekla s důrazem na každém slově, „ta žena, to je přesvatá Panna.“ Potom, když viděla udivený pohled nemocného, připojila: „Vy mi nerozumíte? To je Matka Boha, Matka Boží.“ Člověk opakoval: „Matka Boží.“ Tím jako by to skončilo.

Aňa pozorovala výraz nemocného. Zdál se jí úplně nesmyslný. „Ten nešťastník ani nechápe, co to znamená!“ pomyslela si soucitně. Ale teď není čas učit někoho náboženství. Petr Ivanovič to však ani nežádal... A ona musí teď volit mezi tímto hrubým člověkem a Jankem, nebo dopustit, aby zemřeli oba.

Aňa znovu přepočítala své ampulky. Stačily pro jednoho, ale ne pro dva! Rozdělit je na polovinu - to bude spravedlivé, ale zemřou oba. Dát přednost jednomu z nemocných a připravit o život druhého - to znamenalo zatížit těžce své svědomí - zabít jednoho z nich. S hrůzou pochopila, že její srdce zvolilo, ale svědomí se trápilo v nepopsatelném zmatku. Klekla si: „Matko Boží Čenstochovská, smiluj se nade mnou!“ poprosila Aňa a vyšla z místnosti. V dáli zakokrhal kohout.

Šla tmavou chodbou, ve které to páchlo chloroformem. Pootevřenými dveřmi sálů vycházel těžký a ostrý pach potu, rozkládající se krve a špinavého prádla. Aňa se usmála při vzpomínce na pravidla hygieny a prevence, kterým je učil lékař v kursech pro milosrdné sestry. Kdyby bylo pravdivé všechno, co říkal, pak by se ani jeden z raněných nemohl v těchto podmínkách uzdravit. Avšak rány se hojily navzdory všemu a příroda vítězila tam, kde bylo lékařské umění slabé. Přece však bylo v této nešťastné válce mnoho obětí. K ránu síla odolnosti nemocných slábla. Chroptění umírajících a křik blouznících nemocných se mísily se srdcervoucími nářky ostatních pacientů. „Jako pták v kleci hledá moje duše východ,“ říkal jeden z umírajících. „Bije sebou v této kleci a nemůže ven.“ Aňa se zachvěla. Ve velké parádní, sotva osvětlené chodbě, bylo prázdno. Z třetího sálu vyšla Tereza s vědrem v rukou. „Tak jak je?“ zeptala se Aňa. „Stasik právě umřel,“ řekla Tereza. Aňa si oblékla nemocniční plášť, visící na hřebíku, než vešla k tetanikům. Leželi na konci sálu, oddělení od ostatních nemocných tenkou přepážkou. Mladičká dívka dřímala na židli mezi dvěma postelemi, s injekční stříkačkou v ruce.

„Jdi spát, Jolando,“ řekla Aňa, „teď tu budu já.“ „Přineslas’ ampulky?“ zeptala se Jolanda, mně zůstala jen jedna.“ „Jdi spát,“ řekla Aňa poněkud netrpělivě, já vím, co mám dělat.“ Jolanda se na ni kradmo podívala, potom se otočila k nemocnému, který ležel vlevo, a řekla: „Drž se, Janku, teď je tu Aňa a všechno bude dobré.“ „A co ten druhý?“ zeptala se Aňa. „Spí,“ odpověděla Jolanda. Když Aňa zůstala sama, vyňala mechanicky z kapsy krabičku ampulek. Janek ji sledoval očima. „Už je čas dávat injekce,“ řekl, „lékař nařídil, aby se injekce dávaly po dvou hodinách.“ „Lékař, lékař... ,“ řekla Aňa a snažila se usmát, „ne ty, ale já musím vyplnit jeho pokyny. Intervaly je možné prodloužit.“

Janek na posteli nadskočil. „Sestro, řekni mi pravdu, ampulek není dost?“ Aňa takovou přímou otázku nečekala, začervenala se jako mák a předstírala, že se dívá do zápisníku. „Nemluv hlouposti,“ řekla přísně, aby zamaskovala svoje rozpaky, „mám všechno, čeho je zapotřebí.“ Ale Janek se nedal; „Podívejte, sestřičko Aňo, jestli nemáte ampulí dost, musíte mi o tom říct. Raději to chci vědět. Nechci se setkat s hodinou své smrti nepřipravený. Už jsem se díval smrti do očí a obětoval jsem svůj život. Maminka také. A proto mi to řekněte přímo.“ Jeho hlas zněl prosebně: „Vím, že si vědomí uchovám až do konce. Nechci si v poslední minuty života uvědomit, že jste mi lhala. Řekněte mi pravdu, sestřičko Aňo, chci raději znát pravdu.“

Zcela zaražená sklonila Aňa hlavu. Nadarmo se jí v paměti honily otřelé mravní předpisy. Teď nebyl čas užívat prázdných frází. Neměla odvahu zalhat tomu chlapci, jenž se na ni dívat prosebným pohledem. Ne, nemá právo ho klamat. A potom - nesmyslná naděje pronikla jako blesk její vědomí. Konec konců, kostky ještě nebyly vrženy. Nenápadně se podívala na druhého pacienta, aby se ujistila, zda spí. Oči měl zavřené a nehýbal se. „Ano,“ řekla dutým lasem, „ampulek je dost pro jednoho, ale ne pro dva.“ Janek klesl na polštář, jako by ho střela zasáhla přímo do prsou. „V takovém případě,“ řekl téměř neslyšně, „v takovém případě - koho zvolíte?“ Aňa se vzpamatovala. Jak jen toto strašné přiznání vypustila z úst? Co to udělala? A jak má teď situaci zachránit? Zamumlala několik omluvných slov a snažila se vycouvat. Ale Janek se nevzdával. Se znetvořeným obličejem a šílenýma očima se stále znovu a znovu ptal: „Ale jak jste se rozhodla?“ Aňa si zakryla tvář rukama a rozvzlykala se. Únava, nevyspáni, nervové napětí - všechno to bylo příliš těžké! Potom začala připravovat injekci „No tak,“ řekla, „dám ti injekci, a pak se uvidí.“

„A jemu?“ zeptal se Janek. Aňa na okamžik zaváhala. „Jemu? I jemu dám injekci. Ale jen se uklidni!“ Teď měla v hlavě jen jedinou myšlenku: stůj co stůj předejít záchvatu, který už začínal ochromovat Jankovy ruce a krk. Účinek injekce byl okamžitý. Anebo to snad bylo jen uklidnění nervů? Otočila se ke druhé posteli se stříkačkou v ruce. Rus otevřel oči, podíval se na ni a řekl: „Ne.“ Jen taktak neupustila z ruky ampulku, kterou se chystala otevřít. Člověk se na ni díval zcela jasným pohledem. „Ne,“ řekl znovu silným hlasem. Aňa ruštině rozuměla, ale rusky mluvila špatně. Co znamenalo to nečekané „Ne“? Dosud byl Petr Ivanovič nejposlušnějším pacientem. Přiblížila se k posteli, aniž odložila injekční stříkačku.

Prudkým pohybem jí stříkačku vytrhl z rukou. „Ne,“ řekl potřetí. „Co je to s tebou?“ zvolala Aňa vzrušeně. „Nic,“ řekl a držel stříkačku ve své obrovské ruce. „Nic. Rozuměl jsem. Nemáš dost ampulí pro dva. A je ti těžko volit. On je mladý,“ ukázal hlavou na Janka. „Já jsem už starý. On má matku. Já už nemám ani otce, ani matku, jsem úplný sirotek. On chce žit a mně je všechno jedno. Proto injekci nepotřebuji. Nač? Nemáš dost ampulí pro dva a je ti těžko udělat výběr. Tak jsem ho udělal za tebe.“ Nikdy toho ještě tolik nenamluvil. Aňa poslouchala, ale špatně mu rozuměla. „No tak, Petře Ivanoviči, poslechni!“ Místo odpovědi si přetáhl prostěradlo přes hlavu a obrátil se ke zdi. Když řekl s námahou všechno, co říci chtěl, považoval záležitost za ukončenou. Marné se ho Aňa snažila přemluvit. Pokaždé, když se blížila se stříkačkou, zadržel jí ruku a říkal: „Ne!“ Ohromený Janek nejprve také následovat jeho příkladu „Jestli ty odmítáš, já také odmítnu,“ říkal. Tehdy Rus otevřel oči a houkl na něho. „Ty jsi ale hlupák.“ A po chvilce hlubokého přemýšlení pokračoval. „Tvoje máma na tebe čeká, že? A já nikoho nemám. No tak!“

Hodiny ubíhaly jako krev vytékající z otevřené rány. Každá hodina s sebou přinášela buď život nebo smrt. I když Aňa ošetřovala ostatní pacienty, nezapomínala se pravidelně vracet k tetanikům se stříkačkou a drahocennými ampulemi. Petr Ivanovič je stále odmítal a následky na sebe nedaly čekat. Záchvaty se opakovaly stále častěji a odpoledne, kolem třetí, řekl tiše doktor Šmel Aně: „Zahynul.“ Potom se na ni pozorně podíval a dodal: „Nemusíte si nic vyčítat. Vždyť jste volbu neprovedla vy.“ Nemohla mu odpovědět. Dusila se pláčem. Zároveň s tím, jak byly záchvaty stále častější a mučivější, jako by Petr Ivanovič ožíval. Dokonce se občas usmíval a mumlal těžko srozumitelná slova. Po každém záchvatu se otáčel k Jankovi a říkal: „To nic.“

Večer Aňa odmítla vystřídání. Chtěla zůstat do konce. K jedenácté, když obešla všechny sály, vrátila se k tetanikům a sedla si na stoličku mezi obě postele. Vysílený Janek spal. „Je zachráněn, ale za jakou cenu?“ pomyslela si Aňa. Rus se potýkal s tuhnutím, které zachvacovalo celé tělo jako kleště. Rozumnýma očima sledoval každý pohyb milosrdné sestry. Chtěl se na ni usmát, ale už nemohl - úsměv se změnil v grimasu. Aňa si na chvilku únavou zdřímla. Probudil ji lehký hluk. Petr Ivanovič seděl na posteli a široce rozevřenýma očima se díval do rohu pokoje. V návalu bláznivé naděje vyskočila Aňa ze židle. Zdálo se být nemožné, aby hrozná ztuhlost, která ohýbala několik hodin jeho tělo jako duhu, před smrtí zmizela! Vtom zpozorovala, že ji Rus nevidí, anebo přesněji, že mu kohosi zaclonila. Pohybem ruky jí naznačil, aby uhnula. Jeho oči, čím dál zářivější, se dívaly do jednoho bodu. Aňa se podívala do rohu, ale nic neviděla. Pak přistoupila k lůžku... Tu začal Petr Ivanovič mluvit zpěvavým hlasem: „Jak je krásná! Jak září! Jak je milosrdná! Podívej se, ona se na mne usmívá! Podívej se, ona mě volá! Ale kdo jsi? Ano, ano, já jdu...“ Nastala chvíle mlčení, jako by poslouchal, potom sebral zbytek sil a vydechl: „Matka Boží!“ A s těmito slovy vypustil duši.

A já jsem s vámi i za železnou oponou, www.fatym.com.


Mé srdce je srdce matky, opravdové a živé srdce. Srdce pravé Matky, které žije pro všechny své děti. Lidé vykoupení mým Synem jsou všichni také mými dětmi, jsou jimi v nejpravdivějším slova smyslu. I ti, kdo jsou daleko, i hříšníci, i ateisté, i ti, kteří Boha odmítají, kteří proti němu bojují a nenávidí jej, jsou mými dětmi. A já jsem pro ně Matkou. Pro mnohé z nich jsem jedinou Matkou, kterou mají, jedinou osobou, která se o ně stará, která je opravdu miluje. A proto je mé Srdce stále stravováno bolestí a ještě větší láskou k těmto mým dětem. Chci jim pomoci, chci je zachránit, protože jsem Matka. Proto kvůli nim trpím, trpím pro jejich hříchy, trpím, protože jsou daleko od Boha, trpím, protože páchají zlo, trpím pro všechno zlé, které si způsobují. Ale jak jim pomoci? Jak je zachránit? Potřebuji mnoho modliteb a mnoho utrpení! Jen modlitbou a utrpením ostatních mých dobrých a velkodušných dětí budu moci zachránit tyto své děti…

Modrá kniha 16.10.73


Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice. To je však třeba chápat tak, že se tím důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista nic neubírá a nic nepřidává.

II. vatikánský koncil, LG62



Otázka:
Jak se staví církev k otázce potratů dětí, u kterých je zjištěno vážné zdravotní postižení (např. Dawnův syndrom, rozštěp páteře apod.). Takové postižení brání člověku prožít samostatný život a je zpravidla velkou zátěží jak pro rodiče, tak pro společnost. Je jasné, že společnost by se měla postarat o lidi, kteří se bez její pomoci neobejdou. Ale potrat by v takovém případě mohl zafungovat jako prevence. Ke všemu tito lidé často neskutečně trpí - viz svědectví lidí s rozštěpem páteře, která jim neumožňuje své tělo jakkoli ovládat. Postupuje církev vůči rodičům, kteří diagnostikované postižení plodu neunesou a rozhodnou se pro potrat, stejně jako u zdravých dětí? Mám tím na mysli např. exkomunikaci matky apod. Těším se na odpověď, za kterou již předem děkuji.

Odpověď:
Matka nemůže říci: "Moje dítě není moje, pokud není dokonalé". Nemůžeme přece žádnou osobu posuzovat na základě jejího zdraví. Pro nás křesťany je v každém člověku přítomna Boží podoba. Člověk nevlastní jen tělo, více či méně dokonalé, ale srdce a duši plné lidskosti. Vnějškovým pohledem se přehlíží, že život člověka utváří především jeho nitro: ideály, hodnoty, plány, city, radosti i trápení. V tom je bohatství života; duši nevyváží nic ze všech věcí, které může člověk na světě získat. Proto: „S embryem se musí od samého početí zacházet jako s osobou, musí být hájeno ve své integritě, opatrováno, léčeno a pokud možno uzdraveno, tak jako každá jiná bytost. Už prenatální diagnostika těžce odporuje mravnímu zákonu, počítá-li, v závislosti na nálezu, s možností vyvolat potrat; diagnóza se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti.“ (KKC 2275)

To, co by se zdálo jako humanita, je ve svém důsledku spíše bestiální, protože život je víc než kvalita. Mohl bych se ptát, zda-li by tedy nebylo "zdravější" neohrožovat matku chirurgickým zásahem, ale nechat dítě s defekty narodit a "provést zákrok" až poté? Jenomže kdo smí (a vůbec kdo si dovolí) posoudit, který člověk má právo žít či nežít? Mohl by někdo rozhodnout, že určitá nemoc či stupeň postižení je už důvodem k odstranění? Původcem života je Bůh; my nemůžeme něco posuzovat nebo "napravovat" - a navíc tak hrozným způsobem. Ten, kdo k tomu radí, napomáhá, vykoná i provádí přece zrazuje Krista. On řekl: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mne poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký.“ (Lk 9;48) A také: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25;40) Je to zvolení cesty bez Krista. Z toho důvodu je rozhřešení úmyslného připravení dítěte o život vyhrazeno - pro spojení s církevním trestem. Interrupci je třeba odmítnout vždy, i když jsou ženy pod větším (ale často neoprávněným) tlakem; vždyť z Božího zákona neexistují výjimky. (Pouze při ohrožení života matky se zasahuje k záchraně ohrožené, ale tím se neposuzuje, který život je cennější).

Toto jsou natolik závažné věci, že raději cituji: „Nikdy není dovoleno záměrně zabít nevinného člověka“ (EV 57). Další krok potom je: toto platí v každém stadiu vývoje člověka před narozením (potrat), po narození (vražda, nápadná zejména při záměrném usmrcení společensky "bezcenného" člověka), v závěru života (eutanázie). Morálka vidí celý život počínaje početím jako čas pro plnění poslání stávat se obrazem k Boží podobě, dokud nebude člověk Prozřetelností odvolán. Od počátku tedy běží užitečný čas pro rozvoj člověka, aby proniknut milostí zaujal optimální postavení v dovršeném Božím království. Starat se o tento rozvoj je povinností člověka, proto musí mít nedotknuté právo tento čas mít.

Jeden výmluvný dotaz na podobné téma oběhl celý svět: „Kdybyste znali ženu, která je těhotná a má již 8 dětí, ze kterých jsou 3 hluché, 2 slepé, jedno je mentálně retardované a ona sama má syfilis, doporučili byste jí potrat?" Pokud ano, zabili byste Beethovena. (Srv. příběhy v Mariině době: 3/02.) Není možné zbavit nevinného člověka života - ani to ospravedlnit tím, že se o něj nechci starat a tvrdit, že odstranění je pro něj lepší než existence. Co je dobré, co je lepší, určuje Bůh; nám dotyčný člověk nemusí připadat užitečný, ale jeho hodnota spočívá ve vztahu, který k němu má Bůh. On i tuto komplikovanou situaci posuzuje jinak než my. Pouze v extrémním případě, kdy neprobíhá vývoj člověka, tzv. mola hydatidosa, je třeba zasáhnout. Ale při pochybnosti se uplatňuje jisté právo třetí osoby a nelze sáhnout k odstranění plodu, jak naznačuje princip: život je víc než jeho kvalita. K uvedenému problému bych dále doporučil svědectví o lékařství, které léčí nemocné a bezmocné - dokládá (http://prolife.cz/potrat/?id=225), že i při poruše vývoje páteřního kanálu je možná operativní léčba nenarozeného dítěte.

Převzato z odpovědí na www.katolik.cz.



Zasnouben s Pannou Marií!

Ve městě Newark, které leží blízko New Yorku, se ve čtvrti emigrantů nachází „Little Italy“ (Malá Itálie) se známou svatyní pro rodiny. jihoitalští přistěhovalci ji koncem 19. století postavili oblíbenému světci Gerhardu Majellovi. Na tomto místě (podobně jako ve svatyni Materdomini u Neapole, u které je klášter redemptoristů - působiště sv. Gerharda) se dodnes děje mnoho zázraků, především při neplodnosti, u nastávajících matek či při těžkých porodech…

Sv. Gerhard se narodil krejčířskému mistru Domenicovi a jeho manželce Benedettě na Bílou sobotu 1726. Jako 6-ti letý přiběhl domů a odevzdal matce kousek bílého chleba, který mu darovalo malé dítě. Tato událost se opakovala vícekrát, takže tímto neobvyklým způsobem přicházel denně bílý chléb do rodiny několik měsíců. O 20 let později, krátce před svou smrtí o tom Gerhard řekl: „Nyní vím, že toto dítě, které mi přinášelo chléb, byl sám Ježíš. A já ho tehdy považoval za dítě jako každé jiné!“Ve škole byl velmi bystrý, tak ho učitel nazýval „moje radost“. Stal se učitelem pro méně nadané.

Měl jen 12 let, když mu zemřel otec. Matka jej poslala ke krejčířskému mistru Pannutovi, aby se vyučil řemeslu, i když už v té době pociťoval velkou touhu po klášterním životě. Jeho strýc kapucín mu totiž daroval knížku s meditacemi na každý den: „O bolestném životě a umučení našeho Pána Ježíše Krista.“ Tato knížka v něm probudila neobyčejnou lásku k Ukřižovanému a touhu jej následovat. Zanedlouho jej čekal v dílně skutečný kříž. Krejčířský tovaryš nemohl vystát jemného chlapce a čím dál více jej týral. Gerhard však jen mlčel a jen sténal: „Odpouštím Vám z lásky ke Kristu.“ Nikdo by se o podrobnostech této těžké doby nedozvěděl, kdyby pod poslušností Gerhard toto před smrtí nesepsal. Nicméně mistr tuto situaci později prohlédl a tovaryše propustil.

Po 3 letech přijal svátost biřmování a pevně se rozhodl vstoupit do kláštera. Nikdo ho však nechtěl přijmout vyhublého chlapce, i jeho strýc kapucín, přesto že jej obdivoval jej odmítl: „Přísný život řehole bys nezvládl!“ Bylo třeba čekat. Když biskup Albini z Lacedónie, který Gerharda biřmoval, potřeboval komorníka, vstoupil u něj Gerhard do služby. „Člověk musí být svatý, aby tam dokázal pracovat. S tím mužem nikdo nevydrží,“ říkalo se o biskupovi. Ale pro Gerharda se stala biskupská rezidence jakoby prvním klášterem. Pro jeho povahu si jej oblíbili všichni Lacedónčané - i sám biskup! „Má mě rád jako otec a i já jej mám velmi rád!“ říkal sv. Gerhard, který byl ve službě 3 roky až do biskupovy smrti.

Jak často a rád putoval Gerhard již od svého dětství se svou matkou 30km do Coposele na mariánské poutní místo Materdomini! Z dítěte se stal muž. Rostla a zrála v něm i láska k Panně Marii. Na vesnické klevety, jak je na tom se ženěním, mladý Gerhard s přesvědčením odpovídal: „Ožením se s jednou velmi vznešenou dámou!“

A skutečně! Když jednou během májové pobožnosti nesli okolo něj v procesí sochu Neposkvrněné, Gerhard se k ní naráz rozběhl, sňal si z ruky prsten a dal jej Marii. Přitom záříc radostí, nedbajíc na okolostojící, řekl: „Nyní jsem zasnouben s Pannou Marií!“ Nepřipomíná nám to trochu papeže Jana Pavla II., který 13.5. ve Svatém roce ve Fatimě složil k nohám Panny Marie svůj pastýřský prsten, ve kterém bylo vryto jeho motto: „Totus Tuus?“

V létě 1748 přišli do Muro dva řeholníci s prosbou o finanční pomoc pro stavbu kláštera u poutního místa Materdomini. Tuto svatyni svěřil biskup teprve 16 let staré, proto ještě málo známé kongregaci redemptoristů založené sv. Alfonzem z Liguori. Gerhard byl hned dojat chudobou, pokorou a hlubokým duchem těchto neznámých řeholníků a zanedlouho se rozhodl - stane se bratrem v této nové řeholi. Následující jaro přišli redemptoristi do farnosti na lidové misie. Vedl je P. Paolo Cafaro. Sv. Alfonz o něm řekl, že „jeho slova zasahují srdce jako šípy.“ 23-letý Gerhard byl nadšen a nakonec představeného otevřeně prosil: „Otče Cafaro, úpěnlivě Vás prosím, dovolte mi stát se laickým bratrem ve vaši kongregaci!“ Odmítnutí bylo jako všechna předchozí: „Nevydržel byste ani 4 dny.“ V tom byli zajedno i ostatní bratři, i když se dozvěděli, že jedni jej považují trochu za blázna, jiní za divotvůrce. Ale Gerhard tvrdohlavě a s vůlí prosil každý den o přijetí. Když misionáři odcházeli bez něj, šel za nimi. nakonec P. Cafaro neodbytného zájemce poslal do kláštera Delicetě s následujícím „doporučením“: „Posílám vám jednoho postulanta, který je úplně neschopný vykonávat jakoukoliv práci, protože je slabý. Když to mám shrnout, je třeba živit dalšího člověka. Ale nepodařilo se mi ho zbavit. V jeho rodné vsi Muro ho však považují za ctnostného mladíka.“

V klášteře v Delicetě brzy poznali, že Gerhard je skutečně na cestě ke svatosti. Někteří skeptici museli brzy změnit svůj úsudek, neboť „další hladovec na krku“ se ve skutečnosti vykuklil jako muž, který již delší dobu s odhodláním touží po svatosti. Po půl roce byl přijat do noviciátu a krátce na to šťasten přijal černé řeholní šaty z rukou P. Cafara , kterému byl svěřena jeho formace. Ten mohl s údivem a radostí sledovat, jak Gerhard tráví každou volnou chvíli před Nejsvětější svátostí. Když byl prací na zahradě vyčerpán, ustanovil ho za sakristiána. Tento úkol umožnil Gerhardovi trávit u svého milovaného Pána nejen volný čas a někdy celé noci, ale nyní i dokonce čas během práce. Jeho spolubratr a první životopisec, P. Tannoia o tomto člověku modlitby napsal. „Byl jsem v kostele, náš sakristián bratr Gerhard si toho nevšiml. Viděl jsem ho, jak mnohokrát přechází okolo oltáře ve vnitřním boji mezi povinností, která ho nutila opustit kostel, a touhou být s Ježíšem, která jej držela při svatostánku. Klekl si, opět vstal; byl jakoby pod vlivem síly, která ho zadržovala. Když se nakonec pro neodkladné povinnosti odtrhl, nahlas řekl: ‘Nech mě odejít, mám práci!’ a spěchal ke dveřím.“

Přemilí synové, jak se mé Srdce naplňuje radostí, když vás zde vidím na kněžské pouti klanění, lásky, zadostiučinění a díkůvzdání Ježíšovi, mému Synu a mému Bohu, který je přítomen v Eucharistii: Chcete ho tím utěšit za tolik prázdnoty, tolik nevděčnosti a tolik lhostejnosti, kterými ho obklopuje v jeho skutečné přítomnosti ve všech svatostáncích světa tolik mých dětí.. Děkuji vám za radost, kterou děláte Srdci Ježíše, který se na vás laskavě usmívá a zachvívá se něžností k vám. Děkuji vám za radost, kterou dáváte k útěše hluboké bolesti Srdci vaší nebeské Matky. Já jsem Matka Nejsvětější Svátosti...

Modrá kniha 8.8.86


„Všechno opustit pro službu!“ Tato slova byla novicovým předsevzetím a podle nich i žil! Jednoho dne přinesli ke Gerhardovi jistí rodiče syna, který měl na noze velkou hnisavou ránu a pokorně prosili o uzdravení. Když vylíčili všechen svůj žal, sejmul prostý novic obvaz z hnisající rány, očistil ji (vysál svými ústy), opět ovázal a nemocnému slíbil: „Můj malý bratře, oddechni si! Zítra budeš moci jít domů zdráv!“ Tu se mladík postavil, chodil a rodiče neschopní slova nenašli ani ránu ani jizvu… Ve své cele spával na „slamníku“ vycpaném plochými kameny. Jako 26-letý složil věčné sliby. Plný touhy napsal: „Ó, Bože můj, kdybych mohl obrátit tolik duší, jako je kapek vody v moři či zrnek písku na zemi, či listí na stromech!“ Horlivému misionáři, žijícím v obětech, daroval Bůh, jako později don Boscovi a jiným světcům - charisma číst v srdcích a hříšníky přiváděl k Bohu. No ale kdo věděl o velkém „výkupném“, které snášel zcela malý bratr, když tvrdě zápasil v modlitbě, konal mimořádné skutky pokání a ještě zakoušel hněv démonů…

Jednou, když byl na cestách, setkal se s jistým mužem. Ve svém nitru poznal, že žije zvrhlým životem. „Kampak? Mohu ti posloužit?“ zeptal se přátelsky. „Jdu za svými obchody. Dej mi pokoj a nelez mi na nervy,“ zněla odpověď. Ale řeholník neupustil: „Jsi plný zoufalství a chceš ďáblu zaprodat svoji duši!“ A pak následovala pro Gerharda typická věta, kterou těšil především zoufalé: „Ale vždyť to všechno není tak strašné!“ A s dobrotou pokračoval: „Podívej, Bůh mě sem posílá kvůli tobě. Neztrácej naději! Jdi do Deliceta! Řekni, že tě posílá bratr Gerhard a dobře se vyzpovídej! Potom se už nemusíš ničeho bát!“ Francesco Teta - tak se hříšník jmenoval - vykonal pokání tak radikálně, že mnoho let zůstal v klášteře jako krejčí a celé hodiny trávil v modlitbě.

Jiný příklad nám ukazuje vynalézavost světce. Když byl na cestách v ošuntělém kabátě a klobouku, přidružil se k němu lesní lupič v domnění, že má před sebou kolegu. „Vydal si se hledat poklad?“ vyzvídal bandita. „Pokud ano, pak jsme partneři. Pokud potřebuješ pomoci, jsem ten pravý!“ Když ho Gerhard ujistil, že hledá poklad, mlčky poslouchal vagabunda, jak se pyšnil svými neslavnými příhodami. Cesta je dovedla k lesní mýtince, kde Gerhard rozestřel na zem svůj kabát a prostě řekl: „Pojď sem! Slíbil jsem ti poklad a svůj slib dodržím. No ale není to ledajaký pozemský poklad, je to poklad pokladů! Když ho chceš vidět - zde je!“ A vytáhl krucifix. Tento poklad jsi ztratil už před mnoha lety a vyměnil jsi ho za nic. Zcela nic!“ Půl hodinku mluvil zcela malý bratr hříšníkovi do svědomí, až se ten nakonec lítostí rozplakal. Potom vzal Gerhard jemně a mateřsky tohoto „tvrdého muže“ do náručí; muž - který byl už jako bezmocné malé dítě. „Pojďte, bratře můj, vše bude v pořádku. Vždyť jsem ti slíbil, že najdeme poklad!“ Když přišli do kláštera, oznámil šťastný lovec duší představenému, jako „dobrou kořist“ ulovil. Zbojník se vyzpovídal a s pokojným srdcem opustil klášter. Byl šťastný, že se setkal s tímto svatým bratrem. A otcové, kterým plnil zpovědnice, byli zajedno: „Sto misionářů by nedokázalo vykonat obrácení, které uskutečňuje tento příležitostný misionář.“

V těchto večeřadlech chci mít spojeny kněze svého Hnutí se mnou, Matkou Ježíšovou... Proč je chci mít spojeny se mnou ve večeřadlech? Aby se především se mnou modlili. Když se moji kněží modlí - spojeni se mnou a mezi sebou - jak velice je účinná jejich modlitba! Já sama v nich plním svou mateřskou úlohu přímluvy u Boha za všechny své děti.

Modrá kniha 17.1.74


První cesta po slibech vedla do rodného města Mura. Předcházela ho pověst divotvůrce. Pomoc u něj si přišli vyprosit velcí, malý, vzdělaní, prostí… „Můj Gerharde,“ prosil dokonce biskup: „Poproste Pána, aby mě uzdravil z revma.“ „Ne, monsignore, snášejte bolesti s trpělivostí, tak to více slouží Bohu.“ Svému příteli zlatníkovi zase poradil: „Tvé svědomí není v pořádku. V nejbližších dnech se dobře vyzpovídej, neboť ti už nezbývá mnoho času.“ A tak to i bylo. Nejvíce poctěni však byli chudí, když Gerhard, kterého si tak všichni vážili, postavil s nimi do řady pro talíř polévky.

Podobně probíhala i návštěva Corata. V jednom dopise adresovaném Gerhardovým představeným bylo m.j.: „Jeho příklad působil překvapující obrácení… Obdiv všech šel tak daleko, že nejmenší slovo, co řekl o Bohu, naplnilo srdce hlubokou lítostí nad hříchy… Každé slovo padalo přímo do srdcí těch, kteří ho poslouchali… Jeho svatost tak zapálila lidi, že městští páni nechtěli jen lidové misie, ale osobitá duchovní cvičení. Mnoho z nich touží zanechat svět…“ Gerhard daroval toho, který ho naplňoval - Boha. A všechny přiváděl k tomu, kde byl - u Boha.

V Castelgrandě smířil dvě znepřátelené strany a více než 300 vděčných obyvatel jej provázelo několik km, protože se od něj nechtěli odloučit. Velkým zázrakem bylo obrácení 20ti chlapců, kteří byli pověstní svým zkaženým životem. Bratra Gerharda následovali až do kostela Materdomini, kde se vyzpovídali a do kláštera po dlouhou dobu docházeli každou sobotu na zpověď.

Roku 1752 napsal sv. Alfonz z Liguori dopis, který adresoval každému redemptoristovi dopis: „Proste v modlitbě denně „opovrhovaného“ Pána o sílu snášet všechna pokoření bez toho, abyste ztratili pokoj a vnitřní radost. Ti nejhorlivější z vás mají dokonce prosit o milost, aby byli z lásky k Ježíši opovrhovaní.“ (Pozn. red.: Sám autor dopisu na sklonku života tuto milost snášel v neskonalé míře.)Dva roky se Gerhard denně modlil: „Pane, ty opovrhovaný a potupovaný učiteli, dej mi milost, abych byl z lásky k tobě opovrhován.“

A byl vyslyšen! U Gerharda tomu bylo podobně, jako později u arského faráře, který se stal na 18 měsíců obětí hrozného osočování, když mu po sebevraždě svobodné matky vyčítali, že je otcem jejího nemanželského dítěte. Podobně otec Pio byl anonymními dopisy až do Říma obviňován, že v noci pouští tajně do kláštera ženy. U Gerharda tomu bylo tak: Měl charisma povzbuzovat mladé dívky, aby následovali volání k zasvěcenému životu. Díky tomu vstupovalo do různých klášterů velké množství povolaných. Jedním z nich byla Nerea Caggiano, která vstoupila ve Foggii k redemptoristkám, ale po 3 týdnech se vrátila zpět domů. Tam ji však považovali za „ztroskotanou mnišku“. Tímto komentářem hluboce zraněná (Pozn. red.: Zde se skrývá kořen varování, že budeme souzeni z každého slova - z jejich důsledků…)

všude vyprávěla: „Na vině byl klášter, na vině byly sestry a mimochodem: svatý bratr Gerhard! Co je na něm svaté!“ A před P. Benignom Bonaventurou, osobním přítelem sv. Alfonze, se dopustila hrubé urážky na cti: „Bratr Gerhard, kterého všichni považují za svatého je velký pokrytec, je vlkem v rouše beránčím! Jedno děvče přivedl do neštěstí…“ P. Benigno poslal Alfonzovi z Liguori Do Pagani detailní dopis s obžalobou, a tak si dal zakladatel Gerharda okamžitě zavolat. Ten bez jediné potuchy opustil Deliceto a vydal se do Pagani, aby se tam poprvé setkal se zakladatelem své řehole. „Vy jste bratr Gerhard? Je mi líto, že vás poprvé vidím za těchto okolností. Víte o čem hovořím?“

„Ne, otče.“ „Potom si přečtěte tento dopis, který se vás týká a který vás obviňuje!“

Toto největší ze všech ponížení četl světec v kleče. On, který byl vždy věrný svému předsevzetí: „Ze všech tvých ctností, Bože můj, miluji nejvíce čistotu a jasnost!“ Bez jediného slova obhajoby se mlčky sklonil čelem až k zemi. Za tento přestupek by ho musel zakladatel řehole vlastně propustit, ale on jej tak tvrdě nepotrestal. Pravděpodobně nebyl úplně přesvědčen jeho vině. „Zakazuji vám však ústní i písemný styk s lidmi ze světa a předběžně vám zakazuji i přistupovat ke svatému přijímání,“ určil sv. Alfonz. Gerhard opustil místnost bez vysvětlování a obhajoby, zcela sám se svým břemenem smíření!

Po deseti dnech pozorování v domě noviciátu mu Alfonz dovolil přijímat v neděli. V této bezvýchodné situaci přišel do Pagani od Nerey další dopis, ve kterém ztrápena výčitkami svědomí přiznává, že si vše vymyslela. (Pozn. red.: Kéž si usmířili svědomí i ti, kteří nevážili svá slova a zraňováním spustili lavinu zla.) I její duchovní vůdce se omluvil řeholi za předčasný a zdrcující posudek. Gerhard šel zpět do Pagani, kde se událo dojímavé setkání obou světců: „Ale proč jste nic neřekl, synu můj?“ „Otče, jak bych mohl, když řeholní pravidla zakazují se ospravedlňovat při kárání představeným?“ Až nyní poznal sv. Alfonz skutečnou velikost řeholníka a s dojetím řekl: „Dobře, synu můj, velmi dobře! Ať vás Bůh žehná!“Toto osočování se stalo pro Gerharda, jako Bohu zasvěcenému člověku, který se vědomě zřekl manželské lásky a vlastních dětí, spoluvykupitelským přínosem, pramenem milosti. Jako mocný přímluvce může dnes vyprošovat právě rodinám milost, šťastný manželský život. V míře svého utrpení se stal i přímluvcem.

Těžce nemocný tuberkulózou strávil poslední rok života jako vrátný v klášteře Materdomini. 16.10. zemřel se slovy, které jsou charakteristické pro jeho krátký život: „Bože můj… chci zemřít, abych tak splnil tvoji nejsvětější vůli.“ V posledních měsících života se udál pro něj charakteristický zázrak, který jej za krátko učinil „světcem mateřství“. Úplně vyčerpán trochu odpočíval v Olivetě u svého přítele Salvatora. Během pobytu navštívil rodinu Pirafalo, kde si „zapomněl“ svůj kapesník. Když mu jej dcera přinesla zpět, řekl ji: „Nech si ho, jednoho dne se ti bude hodit.“ Několik let na to (po smrti Gerharda) se její porod vyvíjel po všech stránkách velmi zle. Vzala s důvěrou kapesník a modlila se ke světci a měla šťastný porod. Tato událost se velmi rychle rozšířila a z kapesníku se stala cenná relikvie, podobně jako šaty sv. Pavla (Sk 19,12-13): Bůh konal skrze Pavla neobvyklé mocné činy. Lidé dokonce odnášeli k nemocným šátky a zástěry, kterých se dotkl, a zlí duchové je opouštěli.

(Pozn. red.: Našim čtenářům je zbytečné zde uvádět, že zázrak konal Bůh na Gerhardovu přímluvu, kapesník byl pouze upomínkovým předmětem, relikvií. Je smutné, když věřící v rozhovoru druhým toto musí stále připomínat. Je to jakoby se zkušení matematici při řešení rovnic museli stále napomínat, aby ten druhý nezapomněl, že základem jejich hovoru je že 1+1=2…)

Po Gerhardově smrti napsal jeho přítel P. Tannoia ve svém rozsáhlém životopisu: „Bratr Gerhard se vyzývá zvlášť jako ochránce matek, které jsou v nebezpečí smrti. Proto všude tam, kde je známý, má každá matka v hodině porodu u sebe jeho obraz a vzývá jeho jméno.“ Proto se v blízkosti Neapole dodnes na jeho svátek 16.10. žehnají kapesníčky s výšivkou světce a darují se na svatbách novomanželům. Poslední květnovou neděli, na „den matek“, přicházejí do Materdomini stovky matek s dětmi, ženy čekající děťátko, mladí manželé či nemocní. V ten den všichni obnovují své zasvěcení Panně Marii, jako i vděčnost a důvěru v pomoc Gerharda.

I dnešní moderní žena zná starosti, které měly ženy už odjakživa: Budu moci mít děti? Budou zdravé?… Též některé páry trápí bolest všech dob - nebudeme moci mít děti. Proto sv. Gerhard se těší velké úctě nejen v rodné Itálii v Materdomini (www.sangerardo.it), ale i v Německu, Francii, Anglii, Belgii, Argentině,…. V USA se národní svatyně začala budovat již v roce 1880. Když se totiž v Newarku (blízko New Yorku) usadili italští vystěhovalci, přinesli s sebou krom jiného i sochu „svého“ Gerharda. K jeho úctě zřídili ve farním kostele St. Lucy svatyni, která je dodnes poutním místem pro manželské páry, matky… hledající pomoc. Dokonce jinověrci i nevěřící se ve své nouzi obrací na „světce mateřství“. Richard Wohltman, kostelník, v září 2002 vyprávěl několik příběhů, které se udály ve svatyni jen za poslední dva roky: „Každý den sem přichází velmi mnoho lidí a my bychom dokázali celé hodiny vyprávět o nádherných vyslyšení modliteb…“

V jednom svědectví šlo o mladé děvče z Camden ze státu New Jersey. Její otec volal začátkem října 2001. Zeptal se, zda by mohla být jeho dcera, která má prý problém s otěhotněním, požehnaná knězem v naší farnosti. Jelikož do svátku 16.10. zbývaly už necelé 2 týdny, navrhl jsem mu, aby přišel se svou dcerou během třídenního svátku. Když se potom v den svátku skutečně přihlásili, poprosil jsem otce Forteho, aby požehnal děvče relikvií sv. Gerharda, což i rád vykonal. Jako dárek jsme ji dali medailku sv. Gerharda, modlitební knížku a jeden z požehnaných kapesníčků s vyobrazením světce, které posíláme do celého světa.

O tři měsíce později nám otec děvčátka zatelefonoval znovu a s velkou radostí nám oznámil, že jeho dcera čeká dítě. Připomeňme si, že před tím tato žena byla opakovaně těhotná, ale ani jedno dítě nedonosila. Asi za 6 týdnů jsme měli další telefonát, aby nám oznámili, že čeká trojčata! Ve stanovaném termínu porodila tři zdravé chlapce a její sen, mít konečně vlastní rodinu se splnil nad očekávání! Měsíc po jejich narození přišla ještě prosba od dědečka, zda bychom nemohli děti pokřtít v naší farnosti. Samozřejmě, že jsme souhlasili, a tak v jednu sobotu přišla nesmírně šťastná matka s manželem a svými třemi děti na křest, na kterém bylo 75 příbuzných. Nakonec měla skutečně takovou rodinu, jakou si přála. O týden později nám znovu volal její otec, že dcera byla převezená do nemocnice, kde jí museli akutně odebrat dělohu. Sv. Gerhard zase ukázal, jak doslova umí vyslyšet naše prosby. Přání mladé ženy - mít kompletní rodinu, bylo narozením trojčat úplně vyslyšeno - jakoby světec věděl, že to byla pro ní poslední možnost, před zákrokem, který následoval.

I pro jiný pár se přirozené přání mít vlastní děti zdálo být nesplnitelné. Více lékařů po opakovaných vyšetřeních otce i matky tvrdili, že oba jsou neplodní... I v případě, že by oba byli v manželském svazku s jinými partnery, nebyla by nejmenší šance na početí. Manžele si ale toužebně přáli děťátko, aby se stali skutečnou rodinou. V roce 2001 se s tímto přáním vydali k nám do farnosti, aby se s ním svěřili světci matek. Potvrzení jeho zázračné pomoci dostali už za několik týdnů, kdy lékaři zjistili, že žena jakoby zázrakem otěhotněla. Manželé se utíkali ke sv. Gerhardovi s prosbou o vlastní rodinu a byli v pravém smyslu slova vyslyšeni, neboť tento pár by nikdy nebyl očekával, že se rovněž stane rodiči trojčátek. Pochopitelně porod nebyl jednoduchý, ale matka se velmi brzy zotavila. Nyní jich bylo najednou 5, tedy skutečná rodina se třemi dětmi zdravými jako řípa.

Jiný příběh se týká rodiny z Minnesoty, která je od města Newark vzdálená 2700 km. Když přišli v červnu r. 2002 po Mši svaté do sakristie, měl jsem to štěstí je přivítat. Na otázku, zda je jejich cílem pouť ke sv. Gerhardovi, matka řekla, že se přišli poděkovat za modlitbu, která byla vyslyšena před rokem. Potom vyprávěla, jak se loni během těhotenství ve velké nouzi vydala na pouť na toto posvátné místo a jak byla požehnaná relikvií sv. Gerharda. Lékař předtím na ultrazvuku zjistil, že její plod nemá bránici, a proto že zemře hned pár minut po narození, protože nebude moct samostatně dýchat. Sotva se dověděla tuto šokující zprávu vydala se na dlouhou cestu až sem do naší farnosti, aby poprosila velkého ochránce matek a dětí o pomoc. Jak velké byla naše radost, když jsme zjistili, že sv. Gerhard opět pomohl. To 10-ti měsíční děvčátko, která čile lezlo po sakristii, bylo tím dítětem, které žije navzdory všem negativním očekáváním.

V jiném případě zatelefonovali prarodiče dvouletého děvčátka, které utrpělo popáleniny. Ty se pěkně zhojily a nezanechaly jizvy, ale holčička nemohla otevřít oči, neboť byly jakoby srostlé. Prarodiče plni důvěry požádali o medailky sv. Gerharda. Když jsem jim navrhl, aby přišli a nechali dívenku požehnat relikvií, přijali to. Byla u toho i matka děvčátka, vyznáním protestantka. Páter Forte ještě dodatečně požehnal holčičku relikvií sv. Lucie, patronky naší farnosti a patronky pro choroby očí. Za 2 týdny nám rodiče řekli, že dívenka šla na oční operaci. Před operací proběhlo ještě běžné vyšetření a při něm lékaři s údivem zjistili, že oči malé pacientky jsou úplně otevřené! Diagnostikovali ale, že děvčátko je slepé. Prarodiče a matka přišli s dítětem do naší farnosti ještě jednou. Znovu byla holčička požehnaná oběma relikviemi v sakristii. Když při tom tak stála u své matky, ukázal jsem jí malou hračku, které ležela na mém psacím stole, docela jsem při tom zapomněl, že je slepá! Holčička však bez váhání vykročila směrem ke mně a vzala si nabízenou hračku. Byla skutečně slepá!? Nebo se lékaři mýlili!? S údivem a vděčnosti jsme všichni zjistili, co se tu událo.

„Další případ se týká mé vlastní rodiny“, pokračuje kostelník Richard. „Když Lori, žena mého syna Louisa, čekala třetí dítě, měla ve třetím měsíci silné, dlouhotrvající krvácení. Když se po týdnu stráveném na lůžku krvácení zmírnilo, přišla a přijala požehnání relikvií sv. Gerharda. Navzdory všem prognosám o potratu či předčasném porodu porodila Lori po 9-ti měsících mou vnučku Gabrielu.“

Zázraky, které se dějí prostřednictvím sv. Gerharda, „světce šťastných porodů,“ snad nejpůsobivější ukazují, jak velkou důvěru mají lidé k tomuto světci. Na oslavě stého výročí farnosti v r. 1999 poskytly 2 z mnohých párů jiná uchvacující svědectví.

Manželé John a Margaret DeCorosovi z Hackettstoenu v New Jersey:

John: „Mnoho let jsme se usilovali o to, mít vlastní děti, po mnohých procedurách nám lékaři řekli: ‚Adoptujte si nějaké.“ Margaret: „To zničilo všechny naše sny, protože adoptovat dítě jsme nechtěli. Jako každá mladá žena jsem chtěla mít vlastní děti, chtěla jsem je vidět vyrůstat, chtěla jsem je vychovávat.“ John: „Tak jsme se rozhodli jít k jinému lékaři, ten nám však potvrdil to, co už jsme věděli - jste neplodní. Tři roky jsme se pak modlili ke sv. Gerhardovi.“ Margaret: „Já jsme to pak vzdala. Ten tlak byl na mě příliš velký. Naposledy jsme se vydali za páterem Granatem do farnosti St. Lucy. Dal nám kapesník sv. Gerharda a řekl: ‚Vydržte!” John: „Přesně si na to vzpomínám. ‚Sv. Gerhard vás ve správném čase vyslyší, když budete věřit a mít důvěru.‘“ Margaret: „Pak jsme šli ještě k jeho soše, tam jsem plakala. Krátce na to jsem skutečně otěhotněla. Byl to zázrak! A teď jsme rodiče ne jednoho, ale dvou zdravých dětí!“

Manželům Raymondovi a Angele Salernových začaly těžkosti v průběhu těhotenství ve 4. měsíci, kdy byly na plodu zjištěné anomálie. Lékaři doporučili potrat. řekli, že manželka může potratit, nebo že dítě bude velmi postižené, pokud se ho podaří donosit. My jsme se ale vydali ke sv. Gerhardovi a velmi se k němu modlili. Angela porodila zdravé děťátko a nejen to - od té doby jsme se stali rodiči ještě dalších 3 dětí…

Adresa farnosti v USA: St. Lucy s Curch, 118 7th Avenua, Newmark - New York 071 04, internetová stránka www-saintgerard.net.

Blíže ČR - Itálie: Materdomini: www.sangerardo.it

Mnoho příbytků v domě Matky

Pokračování článku z MD 2/03 „Zcela maličcí.“ Podle: Celá malosť, vydavatelstvo „Misionár“, Rehola redemptoristov.

Jako v domě Otcově je mnoho příbytků, tak mnoho příbytků je i v domě Matky - je jich tam nespočitatelné množství. Nejprve existují duše, které žel, nikdy nepřekročí práh uzavřené brány, protože zůstávají venku, mimo Mariino tajemství, a protože nechtějí být pod její mateřskou závislostí ve všem a pro všechno Kristu skrze ni. To jsou ty duše, které jdou samy k Bohu svými vlastními silami podle své fantazie a nápadů, a které jsou přesvědčeny, že utíkat se k Marii je nezávazné. To jsou duše, které nechápou Mariinu mateřskou úlohu, a které ji používají sporadickým způsobem, jakoby bylo možné obejít se bez Matky a jejího životního vlivu. Je možné, že pro tyto duše je v tom nedostatek světla, ale často je to i otázka pýchy: Člověk není dost malý a chce se stát velkým.

Maria ta, která první "uvěřila". S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží (Maria) působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím více tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k "nevystižitelnému Kristovu bohatství" (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. "Kristus... plně odhaluje člověka jemu samému.

Jan Pavel II. Redemptoris Mater


Pochopit, že Maria je Matka živých, protože je matka života, je již velmi velká milost, je to cesta, která uvádí na práh jejího tajemství. Když člověk překročil práh, nachází se „v matčině lůně” a je ztvárňován jejím vlastním životem jako zcela malé dítě v mateřském lůně, které dostává všechno od své matky. A již od této chvíle Maria staví své zcela maličké dítě pod bezprostřední činnost Ducha Svatého a nechává ho proniknout všemi Jeho dary (pozn.: viz MD 2/03 „Stavba duchovního života“: …dary Ducha dávají schopnost nechat se hýbat Božím vlivem k jednání, které překračuje lidský způsob ctností. Vedou k „nadlidskému způsobu“ uskutečňování lásky. Činí učenlivými vůči zvláštním dotekům Božím,…). Tehdy jej udržuje pasivním, totiž pokojným, odevzdaným, úplně vydaným tomuto Duchu Lásky. A práce Ducha Svatého spočívá v tom, že duši, kterou mu předkládá Maria, činí tak neexistující, tak umenšenou, že se stává „ničím z Matky”.

Vytvoření a vychování velkých svatých, kteří přijdou v posledních dobách, je vyhrazeno jí, neboť jen tato výborná a zázračná Panna může ve spojení s Duchem Svatým vykonat věci velké a mimořádné...

Svatý L. M. Grignion


Toto dítě vplývá do ni, aby její jediný Miláček - Ježíš, kterého ona je velmi čistou průsvitností, prosvítal i v dítěti, které si Maria přisvojila, aby jej přetvořila v Ježíše.

Avšak kolik příbytků a kolik různých mariánských povolání je v tomto „lůně Matky!” Bylo by potřeba počítat do nekonečna. Tvoří to část tajemství jejího vyvolení a jejího předurčení jako Matky Boží milosti. Duše, které takto žijí v lůně své Matky, jsou pro Nejsvětější Trojici v Marii a skrze ni podivuhodnými chválami slávy. Jsou to mariánské chvály, které přitahují tři božské Osoby na zem a které dovolují Nejsvětější Trojici přebývat v Marii v tisících chrámech, kde nejsvětější Panna je živá a přítomná skrze své zcela malé. Takovým duším jsou vyhrazeny poklony a díkůvzdání. Je to jejich úděl a jejich vyzařující výsada.

Obětuji vás ke slávě Ducha svatého. On se vám sdílí, aby vás přivedl do hlubin Božího života a přetvořil v hořící plameny lásky a horlivosti, aby všude rozlil své nejčistší Světlo. A když vás vidí v mateřském náručí své Nevěsty, která ve vás vytváří svoji podobu, je přitahován, aby i na vás sestoupil ve své plnosti a sdílel se vám tak, jako se sdílel jí. Tak Duch svatý od Otce a od Syna je vám stále více darován jako dar. V chrámě svého Neposkvrněného Srdce vás všechny dnes obětuji ke slávě Nejsvětější Trojice…

Modrá kniha 2.2.80


Nakonec existuje svatyně svatých, probodnuté a Neposkvrněné Mariino Srdce. V této propasti, vyhrazené nejmenším mezi malými, jsou ještě nespočitatelné příbytky. Je v tom velká zvláštní milost, být povolaným ke vstupu do tohoto nezměřitelného spoluutrpení naší vřele milované Matky. A je v tom druhá milost, být vyvoleným stát se pro ni „přídavnou lidskou přirozeností”, aby se dokonalo to, co chybí mateřskému spoluutrpení na přivlastnění ovoce Vykoupení.

Hleďte, nejmilejší kněží, co to znamená být mně zasvěceni: znamená to žít pro mne, cítit jako já, milovat a trpět se mnou…

Modrá kniha 16.10.73


Jemně tě vedu k oné dokonalosti, která se líbí mému Srdci, a ponenáhlu tě přetvořím ve zcela věrný obraz mého Syna Ježíše. Dám ti, abys viděl věci novým způsobem. Budeš vidět mýma očima… Dám ti také, abys novým způsobem cítil. Budeš cítit jako mé Srdce. Tak se mimořádně zvýší tvá schopnost milovat a trpět, synu, protože budeš cítit, jako cítí Srdce tvé Matky. Jak velikou bolest budeš cítit kvůli těm, kteří dnes maří dílo vykoupení mého Syna! To jsou ti, kteří odmítají Boha, kteří jej zapírají a proti němu bojují. Jak velký soucit budeš mít s těmi, kdo bloudí bez vlastní viny a jsou nevědomé oběti těchto bludů…

Modrá kniha 20.10.73


Duším, které jsou takto puzeny ke spoluutrpení s Mariinými bolestmi a k přebrání své části z jejího tajemného spoluutrpení, dostává se též údělu krve a slz. Jsou malými objekty její dobré mateřské záliby, oběťmi obětovanými „v ní” na nejdražší úmysly jejího probodnutého srdce, totiž za její zasvěcené a její kněze. Jsou to zcela malí, kterým ona může říci: „Všechno, co mám já, je tvé” (Lk 15,31). Podivuhodná výměna, která dovoluje naší milované Matce pokračovat v utrpení ve svých „přídavných lidských přirozenostech”, aby završovala své spoluutrpení v průběhu století, svým malým dává možnost být rozšířením její mateřské lásky tím, že budou mít účast na jejím všeobecném mateřství. Je v tom něco tajemné, ale velmi reálné.

Nabídněte se mi, abych se mohla ve vás a s vámi stále modlit a přimlouvat se u svého Syna za spásu světa. Potřebuji vás a vaši modlitbu, abych uskutečnila veliký plán triumfu svého Neposkvrněného Srdce…

Modrá kniha 19.12.73


A já jako vaše Matka naučím vás milovat plnou láskou mého Syna Ježíše. Povedu vás tak daleko, že už nebudete moci žít bez něho: lásku k němu učiním vaším životem a on bude moci opravdu znovu žít ve vás…

Modrá kniha 24.12.74


Tak, jako se duše, která se stala Ježíšem, totiž byla „kristifikovaná” do té míry, že může říci „cor Pauli, cor Christi”, zúčastňuje na celé Jeho spásonosné činnosti ve všech dobách, stávajíc se takto misionářem všech duší, vykoupených v krvi Vykoupení, tak je to i s duší, přetvořenou v Marii: Stává se v Panně Marii matkou všech duší a to do té míry, že již tvoří s Marií jen jedno, přidružujíc se tak k jejímu totálnímu spoluutrpení. Nuže toto spoluutrpení má dvě tváře:

· První je v tom, že se přijímají všechna utrpení božského Ukřižovaného, a to dává poznat i utrpení Boží Matky.
· Druhá tvář je v tom, že nás uvádí do jejího utrpení jako Matky lidí, a to nám dává poznat účast na jejím mateřství milosti.

Ve své encyklice RM Jan Pavel II. právě proto ukazuje, jak toto Mariino duchovní mateřství stále více zrálo (tedy P. Maria není blahoslavena pro jeden svůj úkon, ale pro neustálou spolupráci s milostí), takže se mohla stát matkou všech věřících lidí. Ve svém tělesném a duchovním spojení s Kristem měla totiž hlubokou účast na poslání svého Syna. Matčina láska k jejímu Synu a jeho poslání se stále více stávala i láskou ke všem, které miloval on.

Papež o tom říká: „Na cestě této spolupráce s dílem jejího Syna - Vykupitele zakusilo i Mariino mateřství jedinečnou proměnu, neboť ji stále víc naplňovala vroucí láska ke všem, kterým platilo Synovo poslání.“ Tedy svým nerozlučitelným spojením s Kristem, který se sám v nesrovnatelné lásce stává bratrem všech lidí, se mateřská láska rozšiřuje na všechny, jimž chce být Ježíš bratrem. Ve svém spojení s Kristem se její mateřství rozšiřuje i na duchovní znovuzrození, jímž se lidé znovu rodí jako Ježíšovi bratři a sestry. Nejvyšší potvrzení tohoto mateřství pro všechny se děje u kříže. „Hle, tvá matka! Hle, tvůj syn!“

Zkouška pod křížem tedy pro Pannu Marii nebyla něčím zcela novým, chvilkovým, ale ve skutečnosti „maturitní zkouškou“, ke které zrála a připravovala se po celý život, ve kterém Simeonovo proroctví hrálo důležitou roli.

Slovy: „Hle, tvá matka! Hle, tvůj syn!“ jakoby Ježíš chtěl říci: „Matko, dokázala jsi, že tvé mateřství na cestě spolupráce se mnou skutečně dosáho jedinečné proměny, neboť stále více tě naplňuje vroucí láska ke všem, kterým platí Mé poslání. Zde pod křížem dáváš přednost vůli Otcově, dáváš přednost lásce k vykupovaným, necháváš proniknout meč bolesti svým srdcem… dokázala jsi, že jsi hodna stát se matkou všech lidí… proto: Hle Tvá matka…“

Jak mělká jsou pak v tomto světle tvrzení, že tato slova znamenají jen starost Ježíše o svou matku, aby byla u Jana pouze ukrytá…

Není pochybnosti, že první tvář je nejbolestnější, neboť tam je část nezměřitelného tajemství. Maria mohla říci v oné chvíli, že její „staň se” dalo Slovu možnost trpět a zemřít a její srdce matky poznalo mučednictví, jaké nemůže v plnosti nadělit svým malým dětem - zemřeli by z toho. Její mateřská starostlivost umí dávkovat a rozdělovat každému, co je schopen unést z jejích milostí (pozn. Milost je Boží dar, kterého Maria je prostřednicí.)

Neboj se! Já budu stále u tebe. Nyní se chystám připravit tě na velké věci, ale pomalu - jako to dělá maminka se svým dítětem…

Modrá kniha 7.7.73


I zde tušíme ještě nespočitatelné stupně, jaké zde mohou být v účasti, kterou ona dává na utrpení svého spoluutrpení.

Jisté duše, od kterých Maria může všechno požadovat, jsou jí vedené po cestách zarážející pasivity. Maria je musí uzavřít do svého probodnutého srdce a tam, zdá se, pochová je jako v hrobě. Nechává je tam jakoby neužitečnými a bez života, aby si dovolila vlít do množství jiných duší prameny života a zesílit v nich svoji mateřskou činnost. Avšak tato pasivita je skrytá a Maria ji rozrůzňuje podle záměrů s dušemi. Není možné ji tedy zveřejňovat, ale jen dávat něco z ní tušit. Pasivita je stav duše, kterou Duch Svatý přijímá a povznáší, aby ji postavil pod proud svých darů a aby reguloval její činnost v božském „konání”. Tento stav následuje po činnosti, vlastní duši, když duše „vesluje” s pomocí základních ctností spravedlivosti, opatrnosti, síly a zdrženlivosti, aby postupovala se svojí loďkou. Při pasivitě sám Svatý Duch dýchá do plachet.

Satan na vás líčí nástrahy tím, že vás vede k tomu, abyste se cítili dospělými a jistými, abyste svou jistotu zakládali na sobě samých, na svých ideách a na svých činech. A protože vlastností maličkých je důvěra a oddanost... Snaží se vás přesvědčit, že vy sami musíte jednat, že vy musíte organizovat a pracovat, že všechno záleží jenom na vás. A vy pak děláte stále více a nenecháváte působit mne... Já vás pak už nemohu vést... Jestliže pak přestáváte být maličcí, můj plán nemůže být uskutečněn…

Modrá kniha 8.7.77


Jak jsem se podle zvláštního Otcova plánu stala opravdovou Matkou Syna, tak jsem se stala opravdovou Nevěstou Ducha svatého. Duch svatý se daroval mé duši vnitřním a opravdovým svatebním spojením a z toho se narodil božský plod panenského početí Slova v mém přečistém lůně. Duch nemůže odolat hlasu Nevěsty, která jej volá. Proto se všichni spojte se mnou, moji synáčkové, a proste dnes o dar Ducha svatého. Vaše úpěnlivá prosba ať se stane modlitbou této poslední doby. Zvykněte si na tuto modlitbu, opakujte ji často, protože vás ji naučila a vroucně ji od vás žádá vaše nebeská Maminka: ‘Přijď, Duchu svatý, přijď na mocnou přímluvu Neposkvrněného Srdce Marie, tvé milované Nevěsty‘…

Modrá kniha 22.5.94


Do podsvětí byla svržena tvá pýcha...Iz. 14,11

Pýcha je: „Nezřízená žádost sebeoslavy.“ U pýchy je vždy nutno být pyšný „na něco“ mimo sebe, na něco co člověk „má“. Nevystačí sám se sebou. Oproti tomu pokora „je“. Pokora není „na něco“. Takovou malou ukázku můžeme vidět na příkladu dítěte: Dítě je krásné než „to zjistí“ a začne se předvádět. Chce předvádět „samo sebe“. Brání tak Bohu ukázat jeho krásu. Vezměme si z této ukázky příklad pro naše jednání.

Pýcha je nejnebezpečnější nemoc! U hříchů smyslnosti se člověk vnitřně nechce vzdálit od Boha. Ze slabosti „chce rozkoš“, ale prvotně ne ztratit Boha (i když ztrácí).

Ale u pýchy je to jinak. Člověk chce slávu sobě, ne Bohu a staví se tak proti Bohu. Dokáže i Božích věcí zneužít pro svoji slávu. Sám by však třeba odporoval myšlence, že tomu tak ve skutečnosti je. Duchovní pýcha je krajně nebezpečná duchovní nemoc!! Člověk (aniž by si to do důsledku uvědomoval), se staví jako jediný autor svých dobrých skutků a chlubí se svým duchovním privilegiem.

Jan 15, 5-6: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.“

1.Kor.5-7: „Co máš, co bys nebyl dostal?“

Nebezpečí pýchy se dá připodobnit lavině. Na začátku může člověk ještě ve skrytu mít jisté zábrany. V té době bývá často jinými i obdivován, což je zákeřnost ďáblova, proto sv. Tomáš Akvinský říká, že lichocení bývá často smrtelným hříchem, neboť tím uvádíme druhého do tohoto nebezpečí. Musíme rozlišovat, kdy je naše slovo povzbuzení a kdy marnivé lichocení. Po čase zárodky pýchy bují a člověk zlehka a nenápadně „klouže po svahu“, až, aniž by to na sobě už poznal, jedná zcela bez zábran. A jediný lék - pokořování - je v tom stavu už neuvěřitelně hořký.

Duchovní stavba našeho života musí stát na pokoře (srv. Mt 11,29), (podrobně v MD 2/03 ve článku: Stavba duchovního života).




Kdybych řekla: ‘Bože, miluji Tě příliš než abych měla jednu myšlenku proti víře‘, má pokušení by byla tak prudká, že bych určitě podlehla.

Svatá Terezie z Avilly


Z této věty je zřejmé, jak citlivé svědomí proti duchovní pýše světice měla. Či spíše se poučme, co mnohdy nedoceňujeme – světice v Božím světle poznala zákeřnost a nebezpečnost duchovní pýchy! Ve světle vrcholu si Terezie uvědomuje, že jeden hřích pýchy - stavba duchovního života postavena na bublině - by otřásl skvělou budovou dokonalosti a zcela zastavil proud milosrdenství!“



Z toho je také zřejmé, jak smrtelně jedovatá je pýcha - zvláště duchovní pýcha! Zpytujme nyní svědomí, zda jsme v některých momentech v apoštolátu nejednali právě tak.

Pokoro – Tebou nechá na sobě Pán vylákat všechno, co od něho chceme.“ (Pokorný člověk chce to, co Bůh, neboť on jako náš stvořitel nejlépe ví, co do nás vložil a k čemu se nejlépe hodíme a to po nás na zemi chce. Jde o to, že pokora je základ toho, co Bůh ve svém stvořitelském plánu s námi zamýšlí - jaký úkol od něj na zemi máme.)

Pán pozvedá duši o to výš, oč níž se v modlitbě sklonila.“ „Žádnou vynikající milost jsem nedostala, aniž jsem se cítila při pohledu na tak velkou vlastní bídu úplně zničena.“ (Pyšní andělé ztuhli v nehybnosti neboť bez Boha nejsou schopni změny.) „Necítíme-li se o to více zahanbenější o to, co nám Bůh dává, je to znamení, že to není od Ducha Božího.

Myšlenky svaté Terezie z Avilly


Dávám co mi bereš, beru co mi dáváš.

Matka Tereza


Studium pravdy a kontakt s velkými duchy (světci, Církevní učitelé…, zažili to lidé např. v kontaktu se sv. Donem Boscem, sv. otcem Piem…) od pýchy očišťuje. Hloubkovou očistu ale působí jen světlo samo (sám Bůh). Tato očista bývá zpočátku bolestná, ale světlo se při ni stává stále jasnější.

Prostředky k získání pokory:

Sebezpytování
chrání od falešné pokory (sama je duchovní pýchou) – ta dělá naopak člověka středem a v konci vede ke sklíčenosti. Je třeba hledět na dokonalost Boží, ne na sebe.

Modlitba, Otče náš (zbav nás od zlého)…
Prosit o světlo pokory, ale i dobře jej přijímat. A když je vidíme hlouběji – děkovat za poznání pýchy! Nebezpečné je, když ve svém jednání stopy pýchy nenacházíme.
Bůh na prosbu o pokoru odpovídá tím, že posílá pokořování. Způsobují je například naše poklesky, zlá vůle jiných, překážky. Toto jsou zvláštní svědectví péče Boha o duše a jejich formaci.

Pokora
krotí žádost po velkých věcech, když jsou v rozporu se zdravým rozumem.

Velkodušnost
k nim naopak pudí, jsou-li ve shodě s ním.

Tyto 2 ctnosti se doplňují jako 2 žebra gotického oblouku.

Mt 20, 28 – pokora-velkodušnost: „Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."

I zde je nutné mít na paměti, že obyčejný skleněný hranol se nechlubí paletou barev, které vrhá, když rozloží sluneční paprsek. Ukazuje na slunce, bez něhož by zhasl. Jen drahokam (Bůh) se může „chlubit“ svými barvami.

Jako láska je počátek ctnosti, tak pýcha je počátkem sebelásky. Hledá sebeoslavu aniž ji podřídí Bohu. Protože by ale lidé mohli být pyšní na Dary od Boha, Bůh dopustí u svých vyvolených nějakou slabost, chyby, někdy i grave (těžký hřích), které jim brání se pyšnit, které je skutečně pokoří, a dá poznat, že vlastními silami neobstojí.

Svatý Tomáš


U apoštola Pavla osten křižoval tělo, ale léčil duši. Pokud zažíváme i pokořování a nejsme jen středem pozornosti a stále vychvalovaní, je to znamení, že Bůh s námi může učinit velké věci. V opačném případě hrozí, že nejsme dostatečně pokorní a nedáváme prostor Bohu, aby mohl skrze nás působit - i aby nám mohl seslat nějaké pokoření a „léky k umenšení“ (srv. výzvu sv. Alfonze a její přijetí sv. Gerhardem).

Neboť lidé velmi často za pokoru vydávají to, co pokorou není. Pokora je pravda! Vidím-li se správně a hodnotím správně, dávám Bohu přednost. Uznám, co je ve mně dobré, ale s tím, že je to dar od Boha, za který budu skládat účty. Žijeme zde, abychom se dali Bohu k dispozici „jako nástroj“, ale zároveň nezneužívejme neuvěřitelné dobroty Ježíšovy, jak vyplývá z následujícího úryvku:

„Potom se Ježíš znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského jezera..... tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nepoznali, že je to on. Ježíš se jich ptal: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Rozhoďte síť na pravé straně lodi, tam něco chytíte.“ Rozhodili ji tedy a ryb bylo tolik, že ji ani nemohli utáhnout......síť se ale neprotrhla.Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm ležet rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste některou z těch ryb, které jste právě chytili.“ (srv. Jan 21, 1-12)

Všimněme si dobroty Ježíšovy! Sám poslal ryby apoštolům a mluví o nich tak, jako by byly ovocem jejich námahy. Nedivme se, stejně odmění jednou na věčnosti i naše dobré skutky, ačkoliv jsou z největší části dílem jeho milosti a lásky. Pěkně o tom psal sv. Augustin: „Věnčí-li Bůh naše zásluhy, co činí jiného, než že věnčí své vlastní dary!“ Ještě jedno poučení nám dává Evangelium. Celou noc se můžeme namáhat, ale nechytíme nic. Jen pokud naše činnost bude spojena s Pánem, potom ryb bude tolik, že síť nebude ani možné utáhnout...“. Potom bude platit i že žeň bude bohatá, ale dělníků málo.... Pán ale zajistí, že síť se neprotrhne a žádná ryba nepřijde nazmar.

Jinak se člověk snadno stane ve světě možná velmi úspěšným (i v oblasti evangelizace!), ale vše bude jen na pohled, ale v nebi zjistíme, že vše byla jen sláma:

1.Kor 5-7: „Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha. Toto jsem, bratří, kvůli vám vztáhl na sebe a na Apolla, abyste se na nás naučili, co znamená `ne nad to, co je psáno´, a nikdo se nepyšnil jedním z nás proti druhému. Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“

Proto buďme maličcí a děkujme, že naši slabé povaze Pán dal pod křížem takový dar, o kterém hovoří sv. Grignion, sv. M. Kolbe a mnozí další. Učí, že do našich nejlepších skutků se vždy vloudí nečistota v podobě skryté pýchy, sebeoslavy, sebelásky…, zkrátka „…naše skutky, i kdyby byly „nejsvatější“, nejsou bez poskvrny, a když je chceme obětovat Pánu Ježíši čisté a neposkvrněné, musíme je přímo nasměrovat k Neposkvrněné a dát Jí je, aby je Ona jako svůj majetek dala svému Synu. Naše skutky tak dostanou nekonečnou hodnotu skrze Ježíšovo Božství, a tak důstojně oslavíme Boha.“

Pokorný klade sebe vždy níž než bližního už z obavy, že dobro, které sám koná, na rozdíl od ostatních dělá ve skutečnosti ze skryté pýchy.

Bůh nás chrání před pýchou i jiným „mechanismem“- buďme stále vědomi této pravdy: „Jeden zasel, druhý sklidil!“ To znamená, že „úspěch“ v evangelizaci - kromě toho, jak vyplývá z předchozí úvahy, že je darem od Boha - vymodlila a vytrpěla nějáká jiná duše a my přišli k hotovému. Zatímco za naše skryté na pohled bezcenné utrpení někde sklízí někdo jiný.

Při každém „úspěchu“ hned děkujme také na dálku duši - oběti, která za něj trpěla. V nebi zjistíme, jak skutečně i v této oblasti nás Bůh stvořil jako jedno tělo!

Kol 3,2-15: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni.“

Na závěr přijměme varování: Boj s pýchou budeme vést do poslední vteřiny našeho života. Jak učí sv. Terezie z Avilly: „Pýcha je rafinovaná a nezasažitelná. Po zásahu jen ustoupí hlouběji. Po všech ranách se zvedne nebezpečněji a vysmívá se zdánlivému vítězství. I v tomto stavu ale mají snahy pokory smysl! Snaha – tu Bůh odměňuje účinnou milostí!“

Mateřství Církve - mateřství ženy

Biblický obraz "ženy" dovršuje a takříkajíc korunuje mateřství Matky Boží; slova Genesis: „Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou" zde mají nové potvrzení. V Panně Marii a v její mateřské odpovědi "fiat", Bůh vyhlašuje novou smlouvu, která je věčná a definitivní v Kristu, v jeho těle a krvi, v jeho kříži a zmrtvýchvstání. A tato smlouva právě proto, že se má uskutečnit v "těle a krvi", má svůj počátek v Rodičce.

Mateřství ženy je včleněno do obsahu smlouvy, kterou Bůh s člověkem ustanovil v Ježíši Kristu. Kolikrát a kdekoliv na této zemi v historii lidstva se opakuje mateřství ženy, vždy má vztah k smlouvě, kterou Bůh uzavřel s lidským pokolením v mateřství Matky Boží. Zde tedy nacházíme další podobnost a to v tajemství „ženy - matky“. Jde o vztah Mateřství ženy - mateřství Církve.

Kolikrát a kdekoliv na této zemi v historii lidstva se opakuje mateřství ženy, vždy má vztah ke smlouvě, kterou Bůh uzavřel s lidským pokolením v mateřství Matky Boží, která: (II.VK, LG63) „…Ve víře a poslušnosti totiž zrodila na zemi Otcova Syna… kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou.

Jan Pavel II. (Mulieris dignitatem)


V mateřství ženy zde na zemi se předobrazuje mateřství církve, která rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a zrozené z Boha, jak učí II. VK: „A tak církev, která rozjímá o její (Mariině) tajuplné svatosti, napodobuje její lásku a plní věrně Otcovu vůli, stává se přijetím Božího slova také matkou: kázáním a křtem totiž rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a zrozené z Boha. A je také panna, protože neporušeně a čistě zachovává věrnost slíbenou Snoubenci a napodobuje matku svého Pána v tom, že silou Ducha svatého zachovává panensky neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku.“

Tyto úvahy rozvíjí Jan Pavel II v encyklice Redemtoris Mater: „Maria je tedy v tajemství církve přítomna jako vzor. Tajemstvím církve je totiž "rození k novému nesmrtelnému životu": neboli mateřství v Duchu svatém. A zde je Maria nejen vzor a živý obraz církve, nýbrž je něco mnohem víc. Neboť "s mateřskou láskou spolupracuje při zrození a vychovávání" synů a dcer matky církve. Mateřství církve se tedy uskutečňuje nejen podle vzoru a obrazu Bohorodičky, ale uskutečňuje se také její "spoluprací." Církev čerpá v hojné míře z této Mariiny spolupráce, to je z jejího mateřského prostřednictví, jaké je Marii vlastní. Neboť ona již na zemi spolupracovala při zrození a vychovávání synů a dcer církve vždy jako Matka onoho Syna, kterého "Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří".

Spolupracuje na tom "svou mateřskou láskou", jak učí II. vatikánský koncil. Tady nabývají plného smyslu slova, která řekl Ježíš v hodině ukřižování své Matce:„Ženo, to je tvůj syn" a učedníkovi: „To je tvá matka" (Jan 19,26n.).

Toto její mateřství silně pociťuje a prožívá křesťanský lid zvláště při eucharistické hostině, při liturgickém slavení tajemství vykoupení, při němž se zpřítomňuje Kristus, jeho pravé tělo, narozené z Panny Marie. Právem viděl křesťanský lid ve své zbožnosti vždy hlubokou spojitost mezi uctíváním Matky Boží a kultem Eucharistie.

Modlitba faráře k přesvaté Marii
(Kongregace pro klérus, instrukce Il presbitero, pastore a guida della comunitá parrocchiale, 4.4.2002)

Maria, Matko Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, Matko Církve, kněžského lidu (1Pt 2,9), matko kněží, služebníků tvého Syna, přijmi mé sebeobětování, abych v mém pastoračním poslání mohl ohlašovat nekonečné milosrdenství nejvyššího a věčného Kněze, Matko milosrdenství. Ty ses podělila se svým Synem o „kněžskou poslušnost“ (Žid 10,5-7, Lk 1,38) a připravila jsi pro něho tělo (Žid 10,7) při pomazání Duchem Svatým, uveď můj život do nevyslovitelného tajemství tvého božího mateřství, Svatá Boží Matko. Dej mi sílu v temných hodinách života, povzbuď mě v únavě mé služby, kterou mi svěřil tvůj Ježíš, abych jí ve spojení s tebou mohl plnit věrně a s láskou, Matko věčného kněze, Královno apoštolů, Pomocnice kněží.

Ty jsi v tichosti provázela Ježíše v jeho poslání ohlašovat evangelium pokoje chudým. Učiň mě věrným stádci, které mi svěřil Dobrý pastýř. Dej, abych jej vedl vždy s trpělivostí, vlídnosti, pevně a s láskou a se zalíbením se věnoval nemocným, malým (slabým) a hříšníkům, Matko, Pomocnice křesťanského lidu. Zasvěcuji se a svěřuji se ti Maria, která jsi se pod křížem svého Syna stala účastna jeho vykupitelského díla „nerozlučně spjatá s jeho dílem spásy“. Dej, abych při plnění mé služby mohl vždy více procítit „udivující a pronikající rozměr tvé mateřské blízkosti“ v každém okamžiku mého života, v modlitbě a v činnosti, v radosti i bolesti, v únavě i odpočinku, Matko důvěry.

Umožni mi, Matko, abych při slavení Eucharistie, středobodu a prameni kněžské služby, mohl prožívat blízkost Ježíše ve tvé blízkosti, neboť „když slavíme Mši svatou, stojíš při nás“ a uvádíš nás do tajemství vykupitelské oběti tvého božského Syna „Prostřednice milostí, které pramení pro církev a všechny věřící z této oběti“, Matko Spasitele. Maria, toužím položit mojí osobu, mojí vůli posvěcovat pod tvou mateřskou ochranu a vnuknutí, aby si mě vedla „k připodobnění se Kristu, Hlavě a Pastýři“, které vyžaduje služba faráře. Dej, abych si uvědomil, že „ty jsi vždy u každého kněze“ v jeho poslání služby jediného Prostředníka Ježíše Krista, „Matko kněží“, Orodovnice a Prostřednice. Amen.

Podle Liturgia 2/03

Celá malost a její evangelium
(Podle: Celá malosť, vydavatelstvo „Misionár“, Rehola redemptoristov.)

"Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Nikodém mu pravil: „Jak se může člověk narodit, když je již starý? Copak může podruhé vejít do lůna své matky a narodit se?” Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím ti: Pokud se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo a co se narodilo z Ducha, je duch” (Jn 3,3-6).

Pokud existuje evangelium, které osvětluje cestu malosti, je to zajisté „Nikodémovo evangelium“. Skutečně, celá malost směřuje jako ke svému cíli k tomuto vstupu do mateřského lůna Marie. A zajisté to není lehká věc. K tomu je třeba pomoci Ducha Svatého.

Nechte se vést, přemilí synové, do nitra mého Neposkvrněného Srdce. Vstupte do této mé zahrady. V ní září nejčistší světlo Božské Trojice. Otec zde nalézá svůj plán neporušený a dokonale uskutečněný… Duch svatý je jediným Zahradníkem v této uzamčené zahradě. On mě zastínil světlem své lásky. Naplnil mě všemi svými dary, ozdobil mě svou vznešeností a učinil mě svou snoubenkou… Nikdo tam nemůže vstoupit, jestliže on sám neotevře. Nikdo nemůže kráčet vpřed, jestliže ho on nenese dále dopředu. Moji přemilí synové, kéž byste znali dar, který jste dostali svým zasvěcením mému Neposkvrněnému Srdci! Je to Duch svatý, který vám dovolil vstoupit do této mé zahrady. Prostřednictvím vaší Matky vás pak pěstuje, zdobí vás svými dary a obohacuje všemi ctnostmi. Tak rostete ve svatosti, jste jím uváděni do důvěrnosti mého Neposkvrněného Srdce, kde nejmocněji září celá sláva Nejsvětější Trojice. Zůstaňte tedy navždy v této mé zahradě!

Modrá kniha 29.7.77


Život dítěte, skrytého v lůně své matky, se rovná celé malosti. Tedy jde jednoduše a jedině o život v Marii, o to pochopit jej a definovat, abychom se pokusili žít z něj v plnosti. Tento život je svatost, kterou naše Matka sdílí svým malým, je to život rodičky.

Jestliže někdo chce být největší, ať se stane opravdu nejmenším. Pouze ten, kdo více miluje, kdo více slouží, kdo mně více naslouchá, kdo se stává stále menším, až zmizí v mém Neposkvrněném Srdci, toho já sama budu činit stále větším.

Modrá kniha 22.8.76


Přemilí synové, když vás volám, abyste se stali nejmenšími v mém náručí, to proto, abych vás učinila podobnými Ježíšovi, svému Dítěti, v ochotné a dokonalé poslušnosti Boží vůle. Nechte se nést v mém náručí jako mé nejmenší děti a já vás učiním dokonale poslušnými Otcovy vůle.

Modrá kniha 2.2.79


Z mého Neposkvrněného Srdce vycházejí paprsky světla a milosti, které na vás padají ve všech částech světa. Tak vás osvěcuji a rodím vás, živím a vychovávám vás, vedu vás a pomáhám vám. Také vy máte denně účast na tajemství lásky vašeho nového zrození, které vám dala vaše Matka.

Modrá kniha 8.11.78


Musíte věřit, že světlo vždycky znovu zazáří, i ve chvílích, v nichž se temnota ještě více prohloubí. A tím světlem je Kristus, a to světlo se má rozlévat skrze vás, jeho věrné služebníky, učedníky, připravené a vychované v mém mateřském Srdci.

Modrá kniha 28.11.79


Přivedu vás k tomu, že pochopíte tajemství nepatrnosti a duchovního dětství. Naučím vás jít cestou pokory a čistoty. Získám vám dar moudrosti srdce a čistoty.

Modrá kniha 8.9.82


Potom tam zasévám lásku k mému Synu Ježíši, aby mohla pučet a kvést stále dokonaleji a zářivěji. A v jeho Duchu lásky vás otvírám slunci zalíbení Otcova, aby Nejsvětější Trojice mohla znovu zářit a znovu se zrcadlit v nebeském příbytku, který je zřízen v mém Neposkvrněném Srdci. Tak porostete jako malé květiny, které se - při mé péči - otevírají, jen aby zpívaly čest Boha a všude rozšiřovaly jas jeho lásky.

Modrá kniha 29.6.80


Žijte v mém Neposkvrněném Srdci a darujte Ježíše všem národům země.

Modrá kniha 14.11.80


Prožívej tyto dny stále se mnou, v mé společnosti. Ještě tento rok jsem tě chtěla mít zde uprostřed těchto mých malých dětí, z lidského hlediska poněkud křehkých a ubohých, a proto tím dražších mému Srdci. Buď jen stále mým dítětem, které všechno potřebuje a rádo prostě ode mne všechno přijímá... Tento můj způsob, jak s tebou hovořím, bude možná u velkých vzbuzovat podiv, avšak pro mé děti je tak přirozený a prostý.

Modrá kniha 24.7.75


Malá Terezie, přivádějíc duše k životu dětství, přivedla je až k tomu, aby žily životem skrze Marii a s ní. Je nemožné, když přivádí své učedníky do hlubin božského otcovství, aby jim přitom nezjevila něco z Božského mateřství. Vždyť jako opravdová matka učí děti milovat svého otce - a milovat ho dokonale - tak též opravdový otec učí své děti milovat jejich matku! A když tento otec je nebeský Otec, co si myslet o citech lásky, kterým může dát se zrodit v duších svých dětí vůči jedinečné Matce?

Synu, hleď na svou nebeskou Matku! Vidíš, jak je krásná! Ta krása je mistrovským dílem Otce. Ona je kolébkou Syna. Je uměleckým dílem Ducha svatého. Je kvetoucí uzamčenou zahradou, kde vždy nalézala svou rozkoš Nejsvětější Trojice. Hleď jen na svou Matku! Tak tě přikryje moje krása. Chci tě odít svým nebeským pláštěm; chci tě zakrýt svou čistotou; chci tě obklopit svým vlastním světlem. Cítíš, že jsi maličký, a je to pravda. Cítíš, že jsi ubohý, a vidíš, že jsi plný chyb. Zdá se ti, že nemáš nic, co bys mi mohl dát. Ach, tvoje láska mi stačí! Nic jiného od tebe nechci... Ty to teď nemůžeš pochopit: ale v nebi budeš v sobě vidět slávu své Matky a vrchol lásky, na který tě Ježíš s ní přivedl. Zdá se ti, jako by se Ježíš skrýval a stavěl před sebe do popředí svou Matku. To však proto, abych ho milovala v tobě. Tobě se zdá, že máš stále před sebou Matku. Já vidím, že je to sám Ježíš, který tě vede ke mně, abys ty dal tak jeho Srdci tu radost, kterou mu druzí dát nemohou…!

Modrá kniha 8.11.76


Dnes je můj svátek. Celé nebe jásá a Nejsvětější Trojice se raduje ve svém světle, které se ve mně zrcadlí. Jsem v nebi také s tělem, abych byla více Matkou: Matkou všech…

Modrá kniha 5.8.74


Pozornost malé Terezie k naší nebeské Mamince probleskuje, prosvítá v obdivuhodných svazcích světla, plných něžností, na stránkách „Novisima Verba”. Cítíme tam celou radost, jakou zakouší, když ji miluje, když ji opěvuje jako Královnu a jako Matku, ale hlavně jako Matku. A lituje božskou Maminku, že nemá „Svatou Pannu, aby ji milovala”. To hodně vypovídá. Ale je zřejmé, že její malost záležela na tom, aby zjevila duším, že jsou malými dcerami Otce, ale nevábila je ještě do hlubin mateřského lůna, kde Maria dělá malého nejmenším, vedouc ho od pasivity k pasivitě, až ke stavu, který je vrcholem mystického života (na uskutečnění nejvyšší a božské aktivity, srv. nechat se hýbat dary Ducha svatého), protože je to dokonání v její jednotě, totální proměna v Pannu Marii. Existují velmi svaté duše, existují kanonizovaní svatí, kteří nepoznali tuto milost proměny v Marii a kteří budou mít vyzkoušenou pasivitu, tedy určitou milost, bez které dary Svatého Ducha by je nemohly vést a jimi hýbat. Toto způsobuje jasný rozdíl, jaký existuje mezi cestou malé Terezie a mariánskou cestou.

Neboť ještě jednou je třeba konstatovat, že jako malé dítě, odložené z náruče své matky do kolébky, potřebuje laskavou ruku, aby mu přišla na pomoc, aby jej živila, aby ho ošetřovala a dala mu vše co potřebuje, není tím ještě řečeno, že na to je nevyhnutelná jeho matka, která mu prokáže tyto služby. Mohla by to být stejně tak nějáká sestra, příbuzná nebo dokonce příležitostně otec. Zatím co zcela malé dítě, uzavřené v mateřském lůně, tvoří integrální část své matky: Je „něco z ní” a z tohoto důvodu je v intimním a nevyhnutelném vztahu s ní. Je v tom velké tajemství a velká plodnost života v Marii. Toto včlenění do matky staví duši takto skrytou v Marii do stavu podivuhodné závislosti. O této duši je možné říci, že je „vlastněná” svoji Matkou a že Matka ji používá, aby s ní činila, co chce, aby hovořila či mlčela, je k její úplné dispozici. Tento zcela malý se stává vnějším životem své Matky, jako ona se stala jeho vnitřním životem. Propůjčuje ji všechno, čím je, aby naše Matka mohla skrze něj projevit navenek to, co projevuje skrze něj.

Chci jednat skrze vás. Chci se zjevit světu skrze vás. Prostřednictvím vás chci darovat své světlo duším. Proto jsem vás povolala ze všech končin, abyste se zasvětili mému Neposkvrněnému Srdci: abych vám poskytla milost trvale žít ve mně, a tak vyplnit vaše malé srdce mou plností lásky. S mým srdcem milujte všechny své bratry, zvláště ty, kteří dnes zbloudili a jsou tak ve velikém nebezpečí, že budou ztraceni navěky. Především milujte ty nejvzdálenější, hříšníky, ateisty, ty, kteří jsou ode všech odmítáni; milujte také pronásledovatele a ukrutníky. Řekněte s láskou: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Za toho, kdo nenávidí, kdo zabíjí, kdo činí násilí, kdo se dopouští zlého, kdo proklíná, kdo dává pohoršení: milujte stále a řekněte: „Otče, odpusť!“ Kolik z těchto bratří naleznete jednou v ráji, přivedené na cestu spásy neodolatelnou silou vaší lásky! Proto jsem vás vyzývala k modlitbě. Vaše… modlitba konaná se mnou a spojená s vaším utrpením má nesmírnou moc. Má opravdu schopnost vyvolat dlouhou řetězovou reakci dobra, jejíž blahodárné účinky se rozlévají a rozmnožují všude v duších. S ní můžete vždy znovu obnovit rovnováhu a naplnit bilanci Boží spravedlnosti…

Modrá kniha 28.11.79


Je pravdou, že naše skutky, i kdyby byly nejsvětější, nejsou bez kazu. A pokud je chceme obětovat Pánu Ježíši čisté a neporušené, musíme je přímo poslat jedině k Neposkvrněné a dát Jí je do vlastnictví, aby je jako své vlastnictví dala svému Synu. Potom se stanou bezvadnými, neposkvrněnými. A když potom obdrží nekonečnou hodnotu skrze Ježíšovo Božství, potom patřičně uctí Boha Otce.

svatý M.Kolbe


Je to jako kdyby někdo si chtěl získat přízně královy, šel ke královně a jí podal jablko, jež je celou jeho sklizní, aby je dala králi. Královna položila by toto jablko do veliké, krásné zlaté mísy a nabídla je tak králi. Tak jablko, ačkoliv nedůstojno, stalo by se darem důstojným předloženo na zlaté míse a pro tu, která jablko nabízí...“ Každý náš dobrý skutek je nakažen pýchou, sebeláskou a Panna Maria jej: „...očišťuje je ze všeliké sebelásky a nepostižitelného přilnutí, které se vpližuje, že toho ani nepocítíme, do nejlepších činů...

svatý L. M. Grignion


Je to vyzařování a mlčenlivé rozšiřování jejího hlubokého života přes průzračnou průsvitnost, které se Maria plně zmocnila. Duše vlastněné Marií a řízené jí jsou ty, které jsou ustanoveny na vykonávání nejen jejích nařízení, ale ještě i jejích „zálib”. Neboť Maria je Královna a ovládá všechny své malé. Její královská důstojnost je ve službách jejího mateřství.

Jsem vaše Královna. Otcova všemohoucnost, Synova moudrost a láska Ducha svatého ve světle Nejsvětější Trojice mě navždy potvrdily v této mé úloze mateřské královské hodnosti…

Modrá kniha 22.8.76


Její velkou radostí je shromážďovat své nejmenší, protože se ji líbí zahrnovat je ještě více přízní, když jsou pospolu. A tehdy mezi nimi existuje výměna, která utužuje jejich jednotu a která přispívá k obohacení rodiny.

Přicházejte v procesích!, řekla jsem Bernadetě, malému prostému děvčátku, když jsem se jí zjevila v chudé jeskyni massabielské. Proč jsem si to přála? Protože chci, aby všichni moji synové kráčeli společně spojeni v modlitbě a lásce. Můj odpůrce se vás dnes všemi způsoby pokouší rozdělit a izolovat, popouzí jedny proti druhým. On, který je od počátku otcem lži a rozsévačem nenávisti, pokouší se stále více ničit vaši bratrskou jednotu. Tak se často - i pod klamným zdáním dobra - jedni stavějí proti druhým, skupiny bojují proti jiným skupinám neustálým hledáním vlastního uplatnění a činí tak mnohá úsilí o dobro neplodnými. Chci, abyste ke mně přicházeli společně, neboť jsem Matkou všech a chci vás proto formovat společně k modlitbě, k pokání a k vaší vzájemné lásce. Jako nikdy předtím je v těchto dobách nutné žít podle nového přikázání, které vám dal Ježíš na Zelený čtvrtek večer při poslední večeři: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás!“ Chci vás vést ke vzájemné a společné lásce…

Modrá kniha 11.2.83


Na závěr této paralely bude dobré zjistit, že různost božských cest je něco podivuhodné a že vytváří velké tajemství lásky, které je vyvolením a též tajemným výběrem. Nejde o to říci „chci kráčet tou či onou cestou”, ale „chci být kořistí lásky a dát se položit tam, kam mě ona povede”. Vydávali bychom se v nebezpečí, že půjdeme nepravou cestou, když budeme chtít za každou cenu klást své kroky do šlépějí Terezie nebo věřit, že již jsme přetvořeni v Marii, zatímco tato milost je čirým dílem Ducha Svatého a někdy jsou potřeba dlouhé roky, než se k tomu dospěje.

Jisté je, že se můžeme pokusit být malými, usilujíc o to, stát se pokornými, tichými, důvěřivými, odevzdanými a prostými. A tak jsme již na malé tereziánské cestě, zatímco můžeme jen toužit být zcela malými, protože, opakuji to ještě jednou, je to dílo Ducha Svatého a nejde zde již o to, být aktivním či pasivním. Takový je celý rozdíl mezi těmito dvěma etapami: malostí aktivní a celou malostí pasivní. Malá tereziánská cesta jistě nese s sebou stavy pasivity, avšak neprožívané specificky v Marii. Avšak malá tereziánská cesta je v každém případě podivuhodnou přípravou na toto pochování v Marii a tedy na celou malost, když se bude líbit Duchu Svatému dát nám sestoupit až do těchto propastí zničení, zmizení a smrti, abychom se v nich stali Marií.

Každá milost vychází od Otce skrze Syna. Duch svatý, který od věčnosti vychází od Otce a Syna, touto milostí přetváří v Neposkvrněné a skrze Ni duše k podobě Bohočlověka.

svatý M.Kolbe


Eucharistie – pokrm malých

Maria dává svým zcela malým dětem zvláštní hlad po Eucharistii, hlad neukojitelný. Duše skutečně mariánská má vždy velmi silnou přitažlivost k Eucharistii. Nejsvětější Panna ukládá do duše milující Bytost, která získává celou její lásku. A chápeme to velmi správně, neboť Kristovo Tělo bylo dílem Ducha Svatého a zároveň Panny Marie: „Buď pozdraveno, pravé Tělo, narozené z Panny Marie.” (Motetto na počest nejsvětější Svátosti.) Nikdo nemůže více nežli ona darovat jejím malým dětem opravdovou lásku, jakou je třeba mít pro svaté člověčenství jejího Syna, fyzicky přítomné v této velké Svátosti.

Se všemi mými přemilými syny a s dětmi, které se mi zasvětily a tvoří součást mého Hnutí, kladu vás před všechny svatostánky světa, abych vás darovala Ježíšovi jako nejvzácnější drahokamy a nejkrásnější a nejvonnější květy. Nebeská Matka chce nyní přivést k Ježíši přítomnému v Eucharistii stále větší a větší počet svých dětí, protože toto je čas, kdy eucharistický Ježíš má být ode všech zbožňován, milován, zahrnován díky a oslavováním...

Modrá kniha 21.8.87


A co představuje toto člověčenství, které přijalo Slovo soupodstatné s Otcem a tato Hostie? Toto člověčenství představuje - jako posvátná hostie - malost, jakou Maria dala svému Synovi, aby mu umožnila trpět, zemřít a natolik se pokořit, jak je to jen možné se pokořit. A v tomto smyslu Ježíš byl nejmenším Mariiným dítětem - nezapomeňme na to. Tak tedy v Eucharistii a skrze Eucharistii navazujeme přímý, bezprostřední, podstatný a živý kontakt s celou vtělenou malostí...

Neboť Maria má svoji malost od samého Ducha Svatého, protože to je stav, který vyplývá z výsady jejího Neposkvrněného Početí, a protože toto Neposkvrněné Početí bylo ve funkci jejího božského mateřství, její celá malost byla usměrněna na Ježíše. Ano, nejprve On měl z ní těžit, aby mohl vyplnit své poslání Spasitele, Vykupitele a Prostředníka mezi lidmi a Bohem. Eucharistie je tedy podivuhodná svátost celé malosti. Učí nás skrze Ježíše, s Ježíšem a v Ježíši stát se zcela malými dětmi nejsvětější Panny, jak on sám byl jejím dítětem v dokonalosti a úplnosti. Vždyť od koho přijal své tělo a svoji krev, když ne od ní samé? Byla to závislost těsná a přísná, která stvořila mezi Matkou a Synem vskutku jedinečnou důvěrnost, intimitu.

Synové, jeho tělo je oslavené tělo, ale není to jiné tělo, nejde tu tedy o jeho nové narození. Skutečně je to totéž tělo, které jsem mu dala já: narozené v Betlémě, mrtvé na Kalvárii, uložené do hrobu a zmrtvýchvstalé, které proto přijalo novou formu, svou božskou formu, oslavenou podobu. Ježíš se svým oslaveným tělem zůstává v ráji Synem Mariiným. Proto ten, kterého - s jeho Božstvím - vy přivádíte na svět v okamžiku eucharistického proměnění, je stále Synem Mariiným. A proto jsem Matkou Eucharistie. A jako Matka jsem stále u svého Syna. Byla jsem na této zemi; nyní jsem v ráji, pro výsadu mého tělesného nanebevzetí; nalézám se ještě tam, kde je přítomen Ježíš, v každém svatostánku na zemi. Jako mu umožňuje jeho oslavené tělo n tím, že je mimo hranice času a prostoru - být před vámi, ve svatostánku tohoto horského kostela, současně však mu umožňuje být přítomný ve všech svatostáncích roztroušených ve všech částech světa, tak vaše nebeská Matka se svým oslaveným tělem, které jí umožňuje být zde a všude jinde, je opravdu u každého svatostánku, kde je opatrován Ježíš. Moje Neposkvrněné Srdce je mu živým, tlukoucím, mateřským Svatostánkem lásky, klanění, děkování a ustavičného zadostučinění.

Modrá kniha 8.8.86


Ano, Maria darovala Ježíši všechno, co vytvořilo jeho svaté člověčenství; jinak řečeno, dala mu, co bylo potřebné, aby byl malý, aby byl zcela malý, jeho prvotní celou malost. A on v záměnu za tento dar, který mu dala svým „staň se”, zvelebil její celou malost tím, že se jí dal stát se Boží Matkou. Z nejmenší Bůh učinil největší na nebi i na zemi. On chtěl, aby se její milost nejen vyrovnala a převýšila milost všech svatých Starého i Nového Zákona, ale ještě i to, aby milost andělů spolu s milostí všech svatých byla převýšena velkolepostí té, která byla „milosti plná” ve chvíli, když byla bez poskvrny počatá. Jaká skvělá je tato sláva, vyhrazená zcela malé, zalíbená a radosti Nejvyššího!

Všichni věřící v Krista nechť ustavičně přednášejí Matce Boží a Matce lidí své prosby, aby ona, která svými modlitbami pomáhala prvotní církvi, také nyní - když je vyvýšena v nebi nad všechny svaté i anděly - ve společenství všech svatých se přimlouvala u svého syna (...)

II. vatikánský koncil, LG 69


Mariina úloha ohledně Eucharistie je učit nás, jak dobře máme používat tento podstatný chléb celé malosti, který je hostinou; tento chléb, který je pravé tělo Krista, narozeného z ní. Prve jsme řekli, Maria dává nesmírný hlad po svaté Hostii. Následně přetváří eucharistické duše v Ježíše samého, pomáhajíc jim dobře přijímat, aby se stále více spojovali s Kristem. Dovoluje, aby to bylo jediné prosté splynutí, aby všechno v té duši se stalo čistou průsvitností Jeho. Je to dílo celé malosti, která ničí vlastní já, která potlačuje všechno, co překáží milosti a která končí tím, že z duše vytváří čisté zrcadlo Ježíše v Marii anebo Marie v Ježíši.

Synáčkové moji, vaše srdce ať se zcela ponoří do Jeho Eucharistického Srdce, abyste mohli vstoupit do osobní intimity života s ním. Tehdy Ježíš vezme vaše malé srdce, otevře je, rozšíří a naplní Svou láskou. On miluje ve vás a vy milujete v Něm, a tak jste strhováni stále hlouběji do úžasného víru jeho božské dokonalé lásky. Tehdy, jako byl Jan nejmilejším apoštolem, povolaným k hluboké intimitě života s Ježíšem, žijícím v lidském těle, i vy se stáváte novými Jany, povolanými k hluboké intimitě života s Jeho oslaveným tělem, skutečně přítomným jako oběť a skrytým pod způsobami proměněného Chleba, který je uchováván ve všech svatostáncích světa...

Modrá kniha 31.3.88


Jaká reálná a účinná je tedy tato eucharistická přeměna, když se na ni duše připraví způsobem pokorným a loajálním! Nic není více pokrokové a více jisté, jako tento vliv podstatné lásky v těch, co přijímají s vírou, totiž s jistotou, že Bůh může změnit všechno v jediném okamžiku.Maria je prvním tvorem, který byl plně kristifikován a nevyhnutelně, skrze něj, Ježíše, božsky přetvořen.Eucharistické duše nosí v sobě toto vyzařování, které vyplývá z jejich vymazání, lépe řečeno, z jejich splynutí v lásce, z jejich zmizení v oceánu tří božských Osob. Avšak svůj opravdový stupeň průsvitnosti a vyzařování dosahují jen v Marii. Ona je Královnou eucharistických duší a její působení na ně je bezprostřední a vitální.

Potom tam zasévám lásku k mému Synu Ježíši, aby mohla pučet a kvést stále dokonaleji a zářivěji. A v jeho Duchu lásky vás otvírám slunci zalíbení Otcova, aby Nejsvětější Trojice mohla znovu zářit a znovu se zrcadlit v nebeském příbytku, který je zřízen v mém Neposkvrněném Srdci. Tak porostete jako malé květiny, které se - při mé péči - otevírají, jen aby zpívaly čest Boha a všude rozšiřovaly jas jeho lásky.

Modrá kniha 29.6.80


V každém svatém přijímání duše, která přijímá Ježíše, mu může obětovat Jeho Matku a v každém svatém přijímání duše, která přijímá Hostii, může říci Marii:

„Dávám ti radost nového vtělení v mé duši.” Podivuhodná výměna, která působí, že mezi nebem a zemí panuje ustavičný ruch... V souhrnu: nejjistější prostředek, jak obsáhnout celou malost, je stát se duší přijímající, duší ustavičně proniknutou nekonečnou celou malostí Nejvyššího a nakonec ztracenou v propasti tohoto oceánu, kam se chtělo ukrýt božství, aby nás k sobě přitáhlo. K Bohu dospějeme jistěji zdola než shora. Bůh se natolik sklonil k naši bídě, že naučil naši bídu nikdy neupadat do malomyslnosti, ale stávat se vlastním předmětem Jeho milosrdenství a skutků jeho milosrdenství.

Jestliže vás přepadne malomyslnost, tu spojení s ním, které se vytváří modlitbou a zvláště v Eucharistii, vám dá sílu a vloží do vás novou energii k dobrému. Jestliže vás ohrozí vyprahlost, společenství s ním vám otevře nové a hluboké zkušenosti v lásce a radosti. Tak naplníte také vy Boží vůli: žít, abyste poznávali Otce, milovali jej a sloužili mu v hluboké důvěrnosti života se Synem, jehož tajemství vám v jeho plnosti stále více odhalí Duch svatý.

Modrá kniha 8.12.84


Jaké to ponaučení nám dává Ježíš ve Svátosti své lásky! Je to zajisté tajemství víry, které splývá v jedno s Mariiným tajemstvím. Ostatně, bez Marie by vůbec nebylo Eucharistie. Ona je věru skrytým bodem tohoto „tajemství víry”. Z ní tedy tato Svátost - Slunce vyzářilo všechny své paprsky a rozšířilo své podivuhodné ohnisko. „Ó, blahoslavená Ženo”, volá sv. Bernard, „v tvých čistých útrobách se upekl nebeský chléb v ohni Svatého Ducha!”

Uznávám s celou Církví, že Maria je jen pouhým tvorem, který vyšel z rukou Nejvyššího, když se přirovná k jeho nekonečné Velebnosti, je méně než prášek, anebo spíše není vůbec nic, protože on jediný je 'Ten, který je'. A proto tento Pán, velký, vždy nezávislý a sám sobě dostačující, naprosto k tomu nepotřeboval Svatou Pannu, aby se naplnila jeho vůle a ukázala jeho sláva. Nepotřebuje než jen chtít, aby všechno učinil.

Přesto však říkám - Když přijímáme věci tak, jak jsou - když od té chvíle, co Bůh vytvořil Svatou Pannu, chtěl skrze ni začínat a dokončovat svá největší díla, je třeba věřit, že za věky věků nezmění své řízení, protože je Bůh a nemění nic ve svém smýšlení ani ve svém jednání." A tak dospěl světec dále k myšlence: „Skrze Marii spása světa začala a skrze Marii bude nutně dovršena." A o tomto dovršení spásy skrze Marii zde čteme přímo prorocké předpovědi, které již tři století čekají na své naplnění:

„Vytvoření a vychování velkých svatých, kteří přijdou v posledních dobách, je vyhrazeno jí, neboť jen tato výborná a zázračná Panna může ve spojení s Duchem Svatým vykonat věci velké a mimořádné...

svatý L. M. Grignion



Celá malost v činnosti, anebo její vyzařování navenek

Ovocem Eucharistie je láska „par excellence”, ve vynikajícím smyslu slova. Svátost Eucharistie je svátost lásky. Nuže, láska má dvě přikázání, které tvoří jen jedno: Přikázání, které se týká Boha a přikázání, které má na zřeteli bližního.

Milovat Boha je poměrně lehké, když Bůh je sama láskyhodnost a již tím samým je hodný lásky a přitažlivý: On je též pravda, dobro a krása. Jakže nemilovat Boha, když tato nezroditelná Bytost je principem, počátkem a pramenem všeho života a když v něm se nachází všechny dokonalosti? Tedy milovat Boha, přes úkon víry, jaký předpokládá toto přilnutí k neviditelné a neuchopitelné skutečnosti, je sladké a lehké.

Ale není tomu tak s láskou k bližnímu. Když máme na zřeteli, že bližní je zřídkakdy milováníhodný, totiž veden vlastnostmi, které dovolují vážit si, co milujeme a milovat, čeho si vážíme, vyplývá z toho, že bližního ve všeobecnosti není lehké milovat, totiž správně milovat. Vidíme v něm tolik výkyvů, nedostatků, přestrojeného sobectví, ubohosti, že nemůžeme milovat bližního pro něj samého, až na řídké vyjímky. Jsme zde zklamáni a zmateni. Bohužel, stává se to i u nejkrásnějších přátelství. Abychom dokázali proniknout tento sympatický či antipatický obal, za kterým se skrývá duše, je potřeba pomyslet, že tato duše svým křtem je chrámem nejsvětější Trojice a že Kristus chce všechny pokřtěné duše včlenit do Těla, kterého hlavou je On.

Třeba pomyslit, že existuje skutečná jednota mezi hlavou a údy tohoto mystického Těla.

Bohužel, velmi často je duše mrtva, chrám je odňat původnímu určení a znesvěcen a nepozorujeme v něm ani stopu po svatosti, která v něm přebývala. Abychom tedy milovali bližního, je potřeba vzbudit úkon víry, abychom milovali Boha, který se v něm nachází či který v něm již nepřebývá, neboť jeho přítomnost je natolik zasypána hlušinou sobectví, že ho již jen velmi těžko objevujeme pod tolikerými lidskými a osobními věcmi, které vytvářejí hrubou stěnu mezi ním a námi.

Vždycky můžete prokazovat dobro a pomáhat svému bližnímu. Aby však vaše láska byla nadpřirozená a dokonalá, musí vycházet od Boha. Milujte Nejsvětější Trojici srdcem mého Syna Ježíše a mezi sebou se milujte navzájem tak, jak On vás miloval. Tak bude vaše láska stále čistší a budete schopni chtít pravé dobro pro vaše bratry. Jen ten, kdo má čisté srdce, může být schopen velké lásky a žít ctnost lásky. Ještě dnes existují lidé čistého srdce, kteří mohou vidět Boha a v jeho světle chápat a milovat lidi…

Modrá kniha 11.2.77


Existují duše, které praktikují malost vůči sobě samým, protože to nic, které jim Bůh ukázal ve světle svého Bytí, je pevně připoutává na toto místo. A to je ještě poměrně lehké.

Jsou dále duše, které se vůči jistým druhým osobám (duchovnímu otci, představenému nebo osobám, kterým věnovali svoji důvěru) jednají s vybranou jednoduchostí a ne méně vybranou malostí. Avšak vyhrazují si svoji malost vůči elitě, kterou si vybrali, a mimo tento úzký okruh zůstávají samy sebou, totiž osobností, která dává pociťovat druhým jistý odstup, která si nárokuje jisté ohledy, která vyžaduje jisté pocity a nedovoluje bližnímu, aby se k ní mohl bez výhrady přiblížit.

A přece, zda nejsou všechny tyto duše údy mystického Těla, údy toho samého Těla? Bratrství ve velkolepém smyslu tohoto slova v těchto duších neexistuje, protože považují bližního - podle své náklonnosti či svých vrtochů - za cizince, za víceméně neurčitou známost, nebo, když už za přítele, tak takového, kterému věnují výlučně všechnu svoji oblibu. To je světský způsob chování, který je protikladem čistého křesťanství.

A milujte! Jste-li opravdu nejmenší, můžete více milovat. Milujte stále! Ježíš a já chceme od vás jen lásku! Nic jiného vám nepatří, ale tlukot vašeho srdce je váš. Srdce mých přemilých synů, bijte jen láskou k mému Synu Ježíši, ke mně a k duším! Pak budete i zde na zemi mou dokonalou radostí.

Modrá kniha 4.8.77


Samozřejmě, nedopřáváme každému důvěru, na kterou má právo jedině opravdový přítel. Avšak toto se také nevyžaduje od duší v jejich vzájemných vztazích. Vyžaduje se jednoduše průsvitnost, průzračnost, dobrota, jaká jim dovoluje, aby byli křišťálem a odráželi Boha a některé z jeho vlastností u malých tvorů „putujících” zde na zemi, aby jim zmírnili jejich vyhnanství a zjasnili jej rajskou září.

Vaše srdce ať se otevře k nové a ještě větší schopnosti lásky.Láska musí ve vás planout jako oheň tak mocný, aby obklopil celý svět a spálil v něm všechen hřích, zlo, sobectví, nenávist a nečistotu…

Modrá kniha 24.12.88


Kde jsou duše, co myslí na to, aby byly pro své bratry spolupoutníky, onou občerstvující oázou, kde na jejich únavu spadne trocha nebe?

Spojuji se s vaší neustálou modlitbou, abych pro vás dosáhla od Otce a Syna dar Ducha svatého: on ať vás posílí ve všem povolání, dodá odvahy ve vašem apoštolátě, propůjčí vaší námaze úspěch a vašim duším ať dá útěchu!… Vy jste mnou formováni, abyste šířili Kristovo světlo, jeho pravdu, jeho evangelium v těchto dnech tmy a temnoty… Bojujte, moji přemilí, s láskou, která musí ve vás stále růst, až dosáhne dimenzí božské lásky Srdce mého Syna Ježíše…

Modrá kniha 24.10.84


Eucharistie jim dává pro bližního tuto nesmírnou lásku, plnou milosrdenství, jadrnou a silnou, nesobeckou a čistou, která působí, že každý tvor je milován pro Ježíše, pro nic jiného, než pro Ježíše, v přímém pohledu, který směřuje k Bohu přebývajícímu anebo již nepřebývajícímu v duši.

Musíš pochopit, že ohnisko tvého života, pramen všech tvých milostí, zdroj tvého světla, princip tvé apoštolské činnosti je jen zde ve svatostánku, ve kterém je skutečný Ježíš! Ježíš je zde, aby tě učil růst, aby ti pomáhal na cestě, aby tě posiloval ve vydávání svědectví, aby ti dal odvahu k hlásání evangelia, aby ti byl oporou v každém tvém utrpení…

Modrá kniha 21.8.87


Když Eucharistie je svátostí lásky, je i svátostí jednoty. Jednota však nemůže být dokonalá, když všechny údy mystického Těla nesměřují soustředně k této jednotě a neusilují se o ni všemi svými silami. Duše denně přijímající, která by neměla pro svého bližního tuto silnou s čistou lásku, tuto blahovolnost a neúnavné milosrdenství, byla by nedůsledná sama k sobě, pokrytecká a zrádcovská. Neboť jak píše sv. Jan: „Když někdo řekne: ‘Miluji Boha’, a nenávidí svého bratra, je lhář. Vždyť kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A toto přikázání máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval svého bratra.” (Jn 4,20-21)

Ano, velkým plodem Eucharistie je láska k bližnímu; a podle lásky, která oživuje duše vůči bližnímu, můžeme rozeznat, zda duše využívá na nejvyšší míru každé své svaté přijímání. V tomto řádu věcí každá i malá zloba nebo nevraživost, lehká bezohlednost, málo laskavý vnitřní úsudek může zastavit přetékání lásky v duši a zmenšit účinek svatého přijímání. Stačí stéblo, aby překazilo proudu lásky vytrysknout a zaplavovat. Tak tedy svátost Eucharistie nám podává chléb a činí nás malými, protože je to chléb, ve kterém se skrývá Král malých, aby nám odevzdával svoji celou malost. Je jisté, že nám dá též prostředek, abychom ve všem jednali vůči svým bratrům jako malí.

Je mnoho duší, které praktikují malost vůči Bohu v tom smyslu, že jsou si vědomi nekonečné Boží transcedentnosti, povznesenosti a pociťují svoji nicotu ostrým způsobem a noří se do citů své nicoty před Boží všeobsáhlostí. To je poměrně lehké. Malost se dává ke službě jiným. Duše, která se ještě neodosobnila, náleží sobě a chce nakládat sama se sebou, se svým časem, se svými dary, se vším, čím je, jako i se vším, co dělá. Nevydává se napospas svým bratrům. Není malou hostií, která se dává požívat jako kořist stále spalovaná a stále připravená dát se požívat.

Egoismus omezuje. Celá malost odstraňuje omezení
.

Z malosti se rodí blahovolnost, protože malost působí porozumění. Malými mohou být jen blahovolní, neboť na všechno se dívají skrze Boha, anebo, přesněji - nemají jiný pohled než pohled lásky k Marii.

Obětujte mi vonné květy své lásky. Milujte více. Milujte intenzivněji. Buďte všem příkladem, uplatňujíce životem nové přikázání mého syna Ježíše: ‘Milujte se, jako jsem Já miloval vás.‘ Nesuďte, nekritizujte, nezatracujte. Buďte ke všem dobří, ohleduplní a milosrdní. Buďte rosou mé mateřské něžnosti, sestupující na poušť egoismu a nenávisti, vyprahlosti a nedostatku lásky…

Modrá kniha 1.5.88


Neodsuzují, spíše ospravedlňují, než aby obviňovali. Jejich úlohou je vyzařovat milosrdenství jejich milované Matky „z ní”. A proto, aby došlo k této malosti vzhledem k bližnímu - ať je to kdokoliv - je potřeba postupně dojít k odosobnění, které je dílem milosti a Svatého Ducha.

Odosobnění činí z duše jakoby stále čistou vodní hladinu, která zachytává větší anebo menší plochu „nebe”. Jisté duše nejsou jen průsvitnými vodními hladinami, ale jsou ještě i jakoby zrcadly jezer, ve kterých se bude odrážet celičký Bůh. Stačí jen do nich nahlédnout a budeme moci objevit lesk Jeho slávy a obdivovat krásu Jeho Bytí. Toto odosobnění „v ní” končí proměnou v Marii; tehdy se duše stává pro každého z jejích bratrů něčím z Matky, totiž něčím z její malosti.

Místo, které vám Ježíš v nebi připravil, odpovídá úkolu, který má každý z vás splnit na této zemi pod mocným vlivem Ducha svatého. A to, co Duch svatý činí ve vás, synové zasvěcení mému Neposkvrněnému Srdci, je můj vlastní plán. Proto Ježíš, zatím co vám připravuje místo v nebi u Otce, zcela vás svěřil na této zemi působení své a vaší Matky. Boží plán uskutečňujete jen tehdy, jestliže odpovídáte na mé mateřské působení, které vás láskyplně přetváří. Opravdu vás chci všechny vést, abyste ve svém životě napodobili obraz své nebeské Matky. Proto vás činím malými, stále menšími…

Modrá kniha 10.4.78


Jaké je to dobrodiní pro ty, kterým se toto dostane! Účinky odosobnění činí duši přístupnou bližnímu, takže se dává ke službám jiným, činí ji blahovolnou, protože ji dávají porozumění pro druhé. Ano, milost činí přístupným, protože hroutí všechny zábrany, odstraňuje vzdálenosti, způsobuje mezi dušemi proudění lásky pocházející z duchovního vyrovnání, jaké dovoluje bližnímu cítit se milovaným, chápaným a povzneseným ve svých vlastních očích. Je to splynutí, ke kterému dochází pod vlivem lásky k bližnímu.

Přijímajících, kteří dbají na to, aby dávali bližnímu přijímat skrze sebe, je věru málo! A bylo by to přece tak normální, že když přijali nadpozemský chléb, který udržuje a živí jejich život, starají se o to, aby se o něj podělili s těmi, kteří již neznají chuť Kristova Těla anebo kteří ji nikdy nepoznali. Toto všechno se může dít způsobem diskrétním, mlčenlivým, ale i přímým. Stačí zaměřit svůj úmysl na tyto hledající, se kterými se každý z nás denně setkává.

V podvečer svého života malé duše nebudou souzeny. Jejich úlohou je rozsévat pokoj, vytvářet ovzduší zářivé a mlčenlivé lásky. Tak to konala Maria, když spěchala přes Judské hory, aby navštívila Alžbětu.

Tváří v tvář

Karmelitánský klášter, ztracený v zapadlém místě Číny, byl již několik týdnů ve stavu obležení. Blízkost smrti zvyšuje horlivost vyvolených duší. Nikdy se ještě vonný dým modlitby nevznášel k nebi tak čistě a přímo jako v tyto děsné dny. Karmelitánky, žijící v klausuře, si stále hlouběji uvědomovaly mimořádnou a aktuální potřebu modlitby, která skládá všechnu naději v Boží pomoc. Vrátné se měly jako první setkat s těmi, kdo je obléhali. Nebojácná sestra Marta vykonávala všechny těžké práce a riskantní úkoly, když ji ukazovala nutnost, že je to Boží vůle. Její svědomí, posílené přijetím Eucharistie, bylo klidné a ona se denně dívala bez bázně smrti do očí. Vždyť musela nasytit Boží „holubník“ a získat potraviny bylo stále těžší.

K jakým chytristikám se to jen musela uchylovat, aby všechny podělila porcemi ryže, nutnými k tomu, aby se „bratři osli“ udrželi při životě. To bylo tajemství sestry Marty. Ve dnech hladu se bez rozmýšlení vydávala přímo do vlčí jámy. Prostě a pokorně se tehdy odevzdávala do ochrany nebešťanů a byla přesvědčena, že andělé jsou zárukou bezpečí člověka.

Ve dne v noci nosila sestra Marta u sebe velký svazek klíčů, přivázaný k pasu. Cítila zodpovědnost nejen za řeholnice, zajatkyně, ale i za Beránka Božího, který na sebe vzal hříchy světa a přebývá pro nás v tajemství Eucharistie. Kostel - to byla její starost. Kněz, ještě než odešel, jim nechal posvěcené hostie. A všude kolem kláštera zuřila vzpoura. Karmelitánky dostaly povolení, že smí v případě přímého nebezpečí přijmout všechny hostie, ale nespěchaly s tím, protože doufaly v nečekanou pomoc. Sestra Marta si nedělala žádné iluze, ale jak připravit sestry o svaté přijímání v hodinu smrti? Proto spala v noci na rohoži před zamčenými dveřmi jako hlídací pes. Jestliže přijdou, nedostanou se dovnitř, jedině přes její mrtvolu.

Tuto noc bylo nebe, podobně jako ostatní noci, poseto hvězdami. Sotva si sestra Marta, padajíc únavou, lehla, už ji rány pažbou přinutily vstát. „Otevři, potvoro,“ řval opilý hlas.

V okamžiku byla na nohou a otočila se směrem ke svatostánku; „Pane Ježíši Kriste, postarej se o nás. Moje svěřenkyně jsou v nebezpečí. A zdá se, že i Ty sám, Pane, jsi ve svatostánku bezbranný. Odvrat' hřích a svatokrádež!“ Údery pokračovaly s dvojnásobnou silou. Sestra Marta se pokřižovala a strčila klíč do zámku. Dveře se s rachotem otevřely a mezi nimi se objevil voják s revolverem v ruce: „Prohlídka nařízená zákonem! Svolej řeholnice!“

Ve slabém světle pouliční svítilny uviděla sestra Marta obličej zkřivený nenávistí a oči lesknoucí se jako kocouří. Nezvaný host jí hned přiložil revolver na prsa: „Vyplň moje příkazy! Nebo...“ Sestra Marta, která byla zvyklá na takové hrozby, neztratila duchapřítomnost. Situaci zhodnotila zcela přesně. Od lidí nemohla nic čekat, spása mohla přijít jen od Boha.

„Hej, vy tam, počkejte!“ zavolal voják na skupinu stínů, tiše se pohybujících. Ty se hned zarazily na místě, dva metry od vchodu. Potom se otočil k sestře Martě, a když na ni vychrlil proud nadávek, zeptal se jí: „No, stará cholero, tedy tady žije tvůj Bůh?“ Sestra Marta cítila, že pod ní klesají nohy jako dvě bambusové tyčky. Okamžitě pochopila nebezpečí i svou vlastní slabost. Pane, co má odpovědět, co má říci? Nezalhala. „Ano, je zde. V té kovové krabici. Ano, v ní.“ Voják se ohýbal smíchy: „Tvůj Bůh nezabírá mnoho místa! Není zrovna objemný! A co se stane, když na něj vystřelím?!“

Sestře Martě se pomalu vracel klid. Zasunula ruce do rukávů, stála přímo před vojákem a dívala se stejně jako on na svatostánek. „Ano,“ odpověděla pomalu, „můj Bůh se chtěl sám tak zmenšit a zabrat tak málo místa. Ale pamatuj si. Třebaže je tak malý, je silnější než ty a celý svět! Nemůžeš proti němu udělat nic!“

„Ale, myslíš? Opravdu si tohle myslíš? No, uvidíme!“ A namířil na svatostánek. Sestra Marta padla na kolena. „Uvidíme, jestli se dovede ubránit,“ řval voják. „Uvidíme, zda je ze všech nejsilnější!“ A spustil kohoutek. Roztříštěný svatostánek se ranou rozevřel a několik hostií vypadlo z rozbitého ciboria na oltářní přikrývku.

Tohle sestra Marta nečekala. Do poslední chvíle doufala, že se Pán ochrání. Teď smutná hořce zaplakala tváří v tvář dokonalé svatokrádeži. Poprvé za celou dobu války ji opustila statečnost. Voják stál jako přikovaný. Jeho ruka, svírající revolver, pomalu klesla. Nespouštěl oči... Milosrdný Bože! Co to je? Co se děje? Sestra Marta vyčkala minutu, dvě. Potom rychle vstala. Voják jako by nevnímal její přítomnost. Byl nehybný jako solný sloup. Tu ho pomalu obešla. Copak je to týž obličej, který byl nedávno rozpálen nenávisti?!

Rysy obličeje ztuhly jako v nepopsatelném údivu. Do široka rozevřené oči se dívaly na svatostánek. Ústa měl otevřená, jen zakřičet. Náhle padl celou vahou dopředu a rozhodil do široka ruce, jako by ho někdo uhodil a přitahoval k sobě. Sestra Marta viděla příliš mnoho zastřelených a zemřelých na mrtvici, aby nevěděla, že v takových případech náhlé smrti padají lidé naznak.

Klekla si a počkala několik okamžiků. Muž se nehýbal, zvedla tedy jeho hlavu. Život už odešel, ale mrtvá tvář v sobě podržela stopy nepopsatelného otřesu. „Kriste Pane, oni nevědí, co činí. Smiluj se.“ Pak přistoupila k otevřeným dveřím a zavolala: „Vezměte si a odneste svého velitele! Náhle umřel.“Lékař zjistil, že smrt nastala v důsledku bleskové embolie. Proto dali Karmelu pokoj. Od toho památného dne se prohlídky prováděly s větší opatrností a ne tak často.

Především musíš zůstat stále pokorný a prostý; musíš se pokládat za mé nejmenší dítě... Nespoléhej na jiná charismata ani na jiná ujištění… Pro toto dílo budeš mít ode mne všechno… Pokládej se proto za úplné nic… Avšak v té míře, v jaké mi budeš obětovat celou svou nicotu, budu já moci jednat a pracovat podle svých záměrů.

Modrá kniha 27.5.74


Ó, Ježíši, který jsi nám dal jako podmínku vstupu do nebeského království stát se znovu malými dětmi, rač nám dopřát tuto nevyhnutelnou milost duchovního dětství a dej nám připomenout si, že nemůžeme do ni dospět bez neustálého a jasného obrácení.

A když jsi nás též žádal, abychom se shůry narodili z vody a z Ducha, a tak měli účast na tvém božském životě, rač nám zjevit úzkou cestu, která vede od malosti k celé malosti, „posvátnou cestu”, kam mají přístup jen chudí duchem, tišší a pokorní, zbavení sebe samých a každé strojenosti.

Zodpovědný redaktor: P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP