Mariina doba

Číslo 2/1999

 


 

...živote sladkosti...

 

Sv. Alfonz Maria de Liguori ve své knize Vznešenosti Marie Panny píše (Nihil obstat Dr. J. Miklík, Imprimatur Dr. J. Martinů v Olomouci 1939):

 

Maria je naším životem, protože nám vymáhá odpuštění hříchů.

Abychom dobře rozuměli, proč máme s Církví svatou nazývat Pannu Marii svým životem, musíme vědět, že jako duše oživuje tělo, tak milost Boží oživuje duši. Duše bez milosti žije jen zdánlivě, ve skutečnosti je však mrtvá, jak čteme ve Zjevení sv. Jana: „Máš jméno, jako bys žil, ale jsi mrtev.“ (Zj 3,1) Když tedy Maria svým prostřednictvím dobývá hříšníkům milost, vrací jim život. Poslyšme, jaká slova z knihy Přísloví vkládá Církev Panně Marii do úst: „..Kdo mne za úsvitu hledají, naleznou mne..“ (Přísl. 8,17) Naleznou mne, nebo jak říká řecký překlad, naleznou milost. Proto: Utíkat se k Marii a nalézt milost Boží znamená totéž. Dále se říká: „Kdo mne najde, nalezne život a dojde požehnání od Hospodina.“ (Přísl. 8,35)

Sv. Bonaventura k tomu dodává: „Slyšte, kdo toužíte po Božím království: Ctěte Pannu Marii a naleznete život a věčnou spásu.“

Sv. Bernard Sienský praví: že Bůh nezahubil člověka po spáchání prvního hříchu ze zvláštní lásky k této budoucí Dceři. Je přesvědčen, že již ve Starém zákoně Bůh prokazoval milosrdenství a odpouštěl hříšníkům jen pro tuto požehnanou Pannu. Proto nás sv. Bernard právem vybízí: „Hledejme milost, ale hledejme ji skrze Marii.“ Jestli jsme ke svému neštěstí Boží milost ztratili, snažme se jí opět získat, ale čiňme to skrze Marii; protože jestli jsme ji my ztratili, ona ji nalezla. K naší útěše jí řekl arch. Gabriel: „Neboj, se Maria, neboť jsi nalezla milost...“ (Lk 1,30) Nebyla-li však Maria nikdy zbavena milosti, jak může archanděl říci, že jí zase nalezla? Jen tehdy říkáme, že jsme věc našli, jestliže jsme ji předtím ztratili. Blahoslavená Panna byla vždy s Bohem spojena milostí, ba co více, byla milosti plná, jak dosvědčuje pozdrav archanděla - Zdráva buď, milostiplná...

Jestliže tedy Maria nenalezla milost pro sebe, protože jí byla vždy plná, pro koho ji pak nalezla? Kardinál Hugo odpovídá: „Nalezla ji pro hříšníky, kteří ji pozbyli. Ať tedy spěchají k blahoslavené Panně hříšníci, kteří ztratili milost hříchem, a u ní jí zase naleznou. Nechť s důvěrou volají: Vrať nám náš majetek, který jsi nalezla.” A protože byla a je vždy Bohu milá, jistě nalezneme milost, utíkáme-li se k ní. Ve Velepísní se říká, že jí Bůh poslal na svět, aby byla naší ochranou: „Já jsme jako hradba.” Proto byla vyvolena za prostřednici pokoje mezi hříšníky a Bohem.

Sv. Bernard říká: „Běž k této Matce milosrdenství a odhal jí rány, které tvé duši zasadily hříchy. Ona bude jistě prosit Syna, aby ti odpustil. A Syn, jež jí tolik miluje ji jistě vyslyší.”

Proto Pannu Marii právem nazývá sv. Vavřinec nadějí provinilců, protože jim vymáhá na Bohu odpuštění. Právem jí nazývá sv. Bernard žebříkem hříšníků, protože tato soucitná Královna podává ruku padlým nešťastníkům, vytrhuje je z propasti hříchu a pomáhá jim povznést se k Bohu. Sv. Augustin jí nazývá jedinou nadějí nás hříšníků, neboť jen skrze ni doufáme v odpuštění všech svých hříchů. Totéž praví sv. Jan Zlatoústý, že na přímluvu Mariinu dostávají hříšníci odpuštění. Proto ji světec vzývá takto: „Buď zdráva, Matko Boží a Matko naše. Nebe, v němž sídlí Bůh, trůne, z nějž udílí Pán všechny milosti. Pros vždy za nás Ježíše, abychom pro tvé prosby obdrželi odpuštění v den účtů a slavnou blaženost na věčnosti.”

Právem je také Maria nazývána ranním červánkem. Papež Inocenc III. řekl: „Protože ranní červánky jsou koncem noci a začátkem dne, proto je vhodně Panna Maria přirovnána k jitřence; protože učinila konec nepravosti a byla začátkem ctností.“ Ten samý účinek, který způsobila Maria ve světě svým zrozením, působí mariánská úcta, když se ujme v duši. Činí konec noci hříchu a uvádí duši na cestu ctnosti. Proto volá k Panně Marii sv. Germanos: „Matko Boží, tvoje ochrana dává nesmrtelnost a tvoje přímluva život.“ Také říká, že kdo vysloví zbožně jméno Maria, je to znamením, že buď život má, nebo že jej brzy nalezne.

Maria zapěla ve svém Magnificat: „Hle, od této chvíle blahoslavit mě budou všechna pokolení...“ Sv. Bernard ji oslovuje: „Ovšemže tě budou, má Paní, blahoslavit všechna pokolení, protože jsi všem pokolením zrodila Život a slávu. V tobě budou nalézat hříšníci odpuštění, spravedliví setrvání a život věčný. Panna Maria nám prokazuje větší dobro, než o které žádáme.

Sv. Brigittě řekl anděl, že sv. proroci zajásali při zprávě, že Bůh bude pro pokoru a čistotu Mariinu hříšníkům odpouštět a přijímat na milost ty, kdo jím pohrdali.

Žádný hříšník se nemá bát, že jej Maria zavrhne, obrátí-li se k její dobrotě, protože je Matkou milosrdenství a jako Matka milosrdenství touží zachránit právě nejubožejší.

Podle sv. Bernarda je Maria šťastná archa, s níž nikdo neztroskotá, když se do ní uteče.

Páter Bovio vypráví o ženě jménem Helena, která vedla špatný život. Jednou zašla tato dívka náhodou do kostela a vyslechla kázání o růženci. Když vyšla z chrámu, koupila si jej a začala se jej modlit. I přesto, že se nemodlila zbožně, dávala jí Nejsvětější Panna při této modlitbě tolik útěchy a radosti., že jí pak stále konávala. Tím nabyla takové ošklivosti proti svému špatnému životu, že neměla klid, dokud se nevyzpovídala, a to tak zkroušeně, že zpovědník žasl. Po zpovědi hned odešla k mariánskému oltáři, aby poděkovala své Orodovnici. Pomodlila se růženec a zasvětila zbývající část života pokání za své hříchy. Všechen svůj majetek rozdala chudým a začala konat pokání. Byla také trýzněna silnými pokušeními, ale vždy se utíkala k Matce Boží, a tak vítězila.


 

 

Maria – Církev na ikoně nanebevstoupení.

 

Ikona nanebevstoupení v Treťjakovské galerii v Moskvě pochází z konce 15. stol. Jeden ze specialistů jí prezentuje takto: „Autor použil náčrtu, má zvláštní zálibu v pěkných liniích, v jemně vypracovaných tazích obličejů. Jde tu tedy o mistrovské dílo umělce.“

Bohužel specialisté, kteří obraz vysvětlují, dávají na tyto formální přednosti takový důraz, že jim uniká dogmatický a duchovní smysl malby.

Ikony svátků obyčejně reprodukují viditelně liturgické texty toho dne. Nanebevstoupení praví: „Když jsi dokončil dílo spásy, když jsi spojil obyvatele země s obyvateli nebe, vznesl jsi se na nebe do slávy, abys tam věčně přebýval, a těm, kteří tě milují, pravíš: Já jsem s vámi a nikdo vás nepřemůže.“ Oznamuje se tedy dokončení spásy. Jejím výsledkem je spojení nebe a země, podle známého principu otců: „Boží Slovo se stalo člověkem, aby se člověk stal Božím.“

Tato „svatá výměna“ je tématem ikony. Kristus, Bohočlověk se vznáší uprostřed kruhů do nebe. Naopak na zemi stojí dva bílí andělé, duchovní, jsou reprezentanti nebe a stojí po obou stranách Bohorodičky uprostřed apoštolů.

Přítomnost těchto dvou andělů je motivována textem sv. Pavla (2 Kor 13,1): „Každou věc je třeba rozhodnout podle svědectví dvou svědků a jejich svědectví je jisté.“ Tento výklad je trochu násilný, když se chce motivovat pouze textem sv. Pavla, ale vyskytuje se jako ikonografický motiv často. Už na starokřesťanských sarkofázích zobrazujících Narození Páně jsou dva pastýři, dva lidé, kteří viděli a mohou dosvědčit, že se Syn Boží stal opravdovým člověkem.

Na ikoně nanebevstoupení jsou naopak dva andělé, dva svědkové nebeští, kteří zaručují, že se Kristus opravdu vznesl do slávy Otce.

Ale dva andělé svědčí ještě o něčem jiném: o příchodu nebe na zem, o zrození Církve. Kristus nahoře žehná a apoštolové pod ním se ujímají funkce řídit jeho Církev. Jejich šaty jsou velmi pestré, tvoří mnohobarevný šat Kristovy nevěsty, mnohost charismat Ducha. Dominuje tam zelená – barva země, červená – znak milosti Ducha Svatého a zlato nebeské slávy. Apoštolové jsou rozděleni do dvou skupin. Ti, kteří stojí nalevo, jsou v pohybu a vede je sv. Petr. Ti, kteří stojí napravo se sv. Pavlem jsou v nehybném klidu, což vyjadřuje, že Církev je aktivní i kontemplativní.

Ale uprostřed mezi nimi stojí Matka Boží mezi anděly – „čistší než cherubíni a slavnější než serafíni“. Je obrazem Církve jako celku, jako matky všech Božích dětí. Je ve středu, protože svatost je ten střed, ve kterém se stýká nebe se zemí. Jednoduchost jejího šatu je v kontrastu s bohatostí oděvů apoštolů. Svatost Církve je pokorná. Její krása a elegance je jakoby průsvitná. Je jakoby duší statných postav apoštolů, kteří jsou sloupy hierarchické Církve. A přece od ní Petr žádá poučení – vyjadřuje to lehkým gestem, kterým se k ní obrací. Svatý Pavel jí pak s obdivem kontempluje.

Bohorodička stojí pod Kristem, který je žehnající mocí na nebi a ona je na zemi modlící se o to požehnání.

Otcové popisují Církev jako jednotu Ducha, jako lidstvo zbožštěné. Ale přesto musíme uznat, že do plností této důstojnosti ještě nedošla. Proto se o seslání Ducha Svatého stále modlí. Je tedy Církví vzývání a očekávání. Každá modlitba má účast na modlitbě Kristově. Modlitba Církve se ztotožňuje s tou, kterou pronesl při poslední večeři: „Prosím Otce, aby vám dal jiného Utěšitele a ten aby s vámi zůstal navždy.“ (Jn 14,16). Tato modlitba se vyjadřuje biblickým gestem požehnání, způsobem, jakým se předávaly přísliby staré smlouvy. Je to též císařské gesto, kterým se předává rozkaz. Toto požehnání je ve středu horní části ikony.

Ve středu dole je Bohorodička s rozepjatýma rukama, ale trochu zvednutýma. Je to gesto někoho, kdo prosí, ale kdo i současně dostává v hojnosti, aby rozdával dále. Maria stojí na zemi na skalnaté půdě, ale dotýká se jí lehoučce, bezbolestně. Vedle ní a apoštolů rostou z téže skalnaté půdy stromy oliv, ale jejich koruny přerůstají hranici země. Nesou ovoce v horní části obrazu – v nebi. Jsou symbolem dobrých skutků, které vznikají z tvrdosti země a z plodnosti Ducha. A tak se vše na zemí stává viděním neviditelného světa Božího.

 

 

Mariina odpověď na andělovo poselství byla jednoznačná: „Jsem služebnice Pána. Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Nikdy v dějinách lidstva nezáleželo tolik na souhlasu lidského tvora jako tehdy.

Jan Pavel II.

 

„Hle, Služebnice Páně...“

P. Gabriel M. Roschini O.S.M., profesor na papežské lateránské univerzitě v Římě (+1977), proslulý mariolog, publikoval přes 125 mariologických knih. Z jeho práce vyjímáme následující úvahu.

 


Zvěstování znamená vrcholný bod života Panny Marie. Všechno, co ho předchází, je zaměřeno k tomuto bodu; a všechno, co za ním následuje, z něj vyvěrá jako ze zářivého pramene. Zvěstování a bezprostřední uskutečnění velkolepého díla Vtělení Slova v nejčistším Mariině lůně nám popisuje sv. Lukáš v první hlavě svého evangelia. Je to květ utržený snad ze samotných rtů Panny Marie. Zde se dá poznat, jak se věčně spojuje to, co je vznešené, s tím, co je jednoduché: dvě vlastnosti, které naplňovaly duši Panny Marie. Vylíčit jednoduchým způsobem tak vznešenou událost je úplně nemožné. Je to spíše malba než slovní popis. Je to událost, která skutečně mluví sama za sebe melodickým rytmem písně. Potom, co sv. Lukáš zaznamenává jakoby úvodem okolnosti času, místa a osoby velkolepého příběhu, přechází k popisu rozhovoru; trojitého rozhovoru anděla s Pannou. Potom příběh uzavírá. Sledujme ho a vysvětleme si jeho záznam.

 

OKOLNOSTI ČASU A ZÚČASTNĚNÉ OSOBY

Okolnosti času: „V šestém měsíci …“ Tento šestý měsíc není možno chápat v absolutním smyslu (jakoby se tím chtělo říci: v šestém měsíci roku), ale je třeba ho brát relativně, což znamená, že se to stalo v šestém měsíci od doby, co sv. Alžběta počala sv. Jana Křtitele. Zvěstování totiž představuje evangelista v úzkém spojení se zázračným početím Křtitele, jak to jasně vyplývá ze slov anděla: „I Alžběta, tvá příbuzná, počala syna ve stáří. Už je v šestém měsíci. A říkali o ní, že je neplodná.“ Tento zvláštní vztah mezi těhotenstvím Alžběty a těhotenstvím Panny Marie předpokládal ještě před čtyřmi stoletími Malachiáš, poslední z proroků těmito slovy: „Hle, já pošlu anděla svého a připraví přede mnou cestu. A jednou přijde do svého chrámu Panovník, kterého vy hledáte, a anděl smlouvy, kterého si žádáte. Hle přijde …“ (Mal 3,1). A vskutku, krátce po příchodu Předchůdce, přichází tolik očekávaný Panovník k Marii jako do svého chrámu.

V kterém roce, v kterém měsíci a ve kterém dni se odehrálo andělské poselství?… Ze slov, která používá evangelista (v šestíci), i z jiných míst Písma svatého není možné vyvodit odpověď na tyto otázky. Z jiných mimobiblických míst a z nejstarší tradice, jak jsme na to už dříve poukázali, by vyplývalo, že Zvěstování, po kterém bezprostředně následuje Vtělení Slova do nejčistšího lůna Panny Marie, se mělo stát 25. března (jak to tvrdí poprvé sv. Augustin) v roce 748 po založení Říma. Nám v každém případě postačí vědět, že onen „šestý měsíc“ označuje bod příchodu nových časů, chvíli sjednocení staré a nové epochy světa, bod, okolo kterého se točí všechny časy. To je význam těchto dvou jednoduchých slov „v šestém měsíci“.

Zúčastněné osoby: Hlavní herci této božsky velkolepé scény jsou tři: Bůh, archanděl Gabriel a Maria. Bůh, který posílá, anděl Gabriel, který je poslán, a Maria ke které je anděl poslán s úmyslem zvěstovat jí „rozhodnutí o pokoji, který byl mnoho let oplakáván.“ (Dante: Očistec 10, 34-35)

Především Bůh, který posílá: anděl Gabriel je nazýván „poslán od Boha – Missus a Deo“. I když Bůh se vlastně mohl vtělit do Marie bez předešlého uvědomění, protože ona byla jeho stvořením, a jemu tedy ve všem podřízená, přeci bylo z mnoha příčin na místě, aby jí oznámil svůj božský úmysl ještě dříve, než se do ní vtělí. Takový postup je přiměřený jednak kvůli Přesvaté Panně a hlavně kvůli lidské přirozenosti. Přesvatá Panna se tímto zvěstováním stala nejjistějším a nejvhodnějším svědkem velkého tajemství, které „bylo celá staletí ukryto v Bohu“. Tímto zvěstováním se spojuje se Synem Božím, jak to vyžaduje správný pořádek; nejprve se s ním spojuje duševně, poznáváním tajemství a potom tělesně, skrze plození. Tímto zvěstováním se jí naskytne možnost zasvětit dobrovolně Bohu svoji oddanost a pohotově osvědčit plnění pokynů Boží vůle.

Tak jako bylo pro Přesvatou Pannu takové zvěstování nanejvýše vhodné, neméně vhodné bylo též pro lidskou přirozenost. Vtělení totiž, jak učí sv. Tomáš (Summa theol., III, 30,1), je jakýmsi duchovním manželstvím Slova s lidskou přirozeností a manželství vyžaduje souhlas obou uzavírajících stran. Souhlas ze strany Slova byl dán samotnou skutečností, že si svobodně vzalo naše tělo, aby nás vykoupilo. A souhlas ze strany lidské přirozenosti přichází skrze Marii, která ji v této chvíli představovala nejdůstojnějším způsobem, protože v ní se lidské přirozenosti naplno vrátila ztracená důstojnost. Božský básník o tom zazpíval: „Ty jsi ta, která zušlechtila lidskou přirozenost, ta, kterou Tvůrce nepohrdl, ta, kterou učinil svým stvořením.“ (Dante: Ráj 33, 4-6)

I analogie mezi zpronevěrou člověka a jeho nápravou si žádá ze strany Boha takové předběžné oznámení. Jako zpronevěra měla svůj počátek v dobrovolném souhlase, který dala žena - Eva andělovi temnoty, tak bylo namístě, aby i obnova měla svůj počátek ve svobodném souhlase, který projevila jiná žena - Maria, nová Eva, andělovi světla, kterého poslal Bůh, aby jí zvěstoval nejradostnější událost.

Anděl, kterého poslal Bůh, byl archanděl Gabriel: „…poslal Bůh anděla Gabriela.“ Byl to známý anděl, snad dokonce nejznámější mezi všemi anděly. Je též nazývaný, a to právem, andělem Vtělení. Už jeho jméno totiž znamená: „Boží Síla“, a bezděčně nám přivádí na mysl samotné jméno Mesiáše, kterého předpovídá Izaiáš (9,6): El Gibbor – Deus Fortis – silný Bůh. Jako Boží posel se třikrát zaobírá člověkem - Bohem: Poprvé se zjevuje Danielovi a vyjeví mu přesný čas, kdy se Mesiáš narodí a kdy bude zabit (Dan 9,25-26); podruhé se zjevuje Zachariášovi a oznámí mu narození Křtitele, Mesiášova Předchůdce (Lk 1, 11-24); a konečně potřetí se zjevuje Přesvaté Panně a zvěstuje jí, že je povýšená na nesmírně vysokou hodnost Boží Matky.

Opodstatnění tak velkého poselství, které se uskutečnilo skrze anděla, nachází sv. Tomáš ve třech příčinách: první je třeba hledat už v samotném způsobu - když Bůh chtěl oznámit nadpřirozené věci lidem, dělával to prostřednictvím andělů; druhá příčina vězí ve vztahu mezi zpronevěrou a vykoupením; neboť tak, jako první vyšlo od anděla temnoty, tak to druhé muselo vycházet od anděla světla; a třetí důvod tkví v neposkvrněném panenství Panny Marie, jehož mocí Panna Maria, žijíce v těle, ale ne tělesně, se podobala andělům: panenství totiž, jak říká sv. Hieronym, přináleží andělům.

Ze samotného podání evangelia je možné vyvodit, že se anděl zjevil Panně viditelným způsobem, a to v lidské podobě. Je totiž popsán jeho vstup, jeho odchod a jeho promluva. A i v tomto tělesném vzhledu anděla nachází Akvinský svým neobyčejným postřehem jednoduché odůvodnění, které není bez zajímavosti. Bůh je totiž ve svých věcech neviditelný, ale skrze Vtělení se stal viditelným v našich věcech: bylo tedy na místě, aby také neviditelné stvoření jako je anděl na sebe též vzalo viditelnou podobu a ozřejmilo tím to, co se má podobně stát. Kromě toho, Přesvatá Panna měla do sebe přijmout Božího Syna, a to nejen myslí, ale i tělem; bylo tedy na místě, aby nejen její mysl, ale i její tělo, totiž její tělesné smysly, byly viděním anděla posilněny. A navíc sama jistota, že tu jde o pravdivé Zvěstování velké události, si vyžadovala takovéto zvláštní zjevení: ty věci, které totiž vnímáme zrakem, zachytáváme s větší jistotou, než ty, které vnímáme jen představivostí.

Anděl, kterého Bůh poslal, přichází v lidské osobě „…k panně, zasnoubené s mužem z rodu Davidova, jménem Josef. A jméno Panny bylo Maria“. Maria tedy ve chvíli Zvěstování byla pannou a snoubenkou. Velmi brzy se však stane: „Pannou a Matkou – Dcerou svého Syna.“ (Dante: Ráj 33, 1-2)

 „K rodu Davidovu“ – poznamenává Ricciotti – „náležela kromě Josefa i Maria: ani se nemusíme příliš divit, že zbytky kdysi tak slavného rodu nacházíme v tak ubohém městečku („Může vzejít z Nazareta něco dobré?“ (Jn 1,46)) a zároveň v tak vzdáleném od kolébky předků, která stála kdysi v Betlémě. Už století žilo Davidovo pokolení v ústraní neznámým životem, a ani v době národního povstání pod vedením Makabejců se nevyznamenalo zvláštními zásluhami. Takový prostý a skrytý život přispěl též k vystěhování potomků z rodného města; mnozí z nich se usadili na různých místech Palestiny, kam je volaly vlastní zájmy, ale nezapomněli na pouta, která je vázala k rodnému městu.

Z těchto okolností času, místa a zvláště z účasti osobností se zjevuje velkolepost poselství ve svém plném světle. Osoba, vydávající rozkaz to oznámit, je Věčný Otec – vznešený počátek, ze kterého všechno pramení bez počátku. Osoba, kterou posílá Otec, je sv. archanděl Gabriel – kníže andělských vojů, doručovatel velkých poselství. A osoba, ke které Bůh posílá anděla, je Maria – ji si Bůh vyvolil, aby se stala jeho Matkou, a tím i Královnou celého vesmíru, naplněnou veškerou milostí a každým Božím darem. Je snad možné si představit ještě něco velkolepějšího?...

 

PRVNÍ ROZHOVOR

Až potom, když evangelista popsal okolnosti času a místa a představil nám vznešené herce velkolepé scény – Boha, anděla a Pannu Marii, přichází k vylíčení samotného výjevu. Přináší trojitý rozhovor, tak jak se odehrál mezi Marií a andělem, rozhovor zhuštěný myšlenkami a city, plný lidsky přímo nedosažitelné vznešenosti, rozhovor spojený v nekonečnou sladkost. Začínáme prvním z těchto tří rozhovorů.

 Sv. Lukáš říká: „Anděl přišel k ní a řekl: ‘Zdrávas, milosti plná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami.’ Ona se nad jeho slovy zarazila a přemýšlela, co tento pozdrav znamená.“

 Rozeberme si krátce slova anděla a odpověď Panny Marie.

 

 Slova anděla, vyslovená bezpochyby v aramejštině, obsahovala trojitý pozdrav – jakousi trojici typicky božskou, totiž: „Zdrávas, milosti plná; Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami“.

 První pozdrav anděla tvoří slova Zdrávas, milosti plná.

 Slovo pozdravu: „Zdrávas“ odpovídá pravděpodobně tradičnímu tvaru: „pokoj“ nebo: „pokoj ať je s tebou, milosti plná!“ To je možné vyvodit z povahy aramejské řeči, kterou anděl použil, a též ze syrských a arabských překladů. Zatímco Řekové měli ve zvyku přát si radost, Římané sílu, Židé si na místo toho přáli pokoj, tedy vlastně spokojený požitek z každého dobra. Pozdrav „pokoj ať je s tebou – scialom lak“ se často používal ve Starém zákoně. Tak například cizinec z Efraimu pozdravil levitu v Benjamínovo Gabae slovy: „Pokoj ať je s tebou!“ (Sdc 19,20) A v Palestině ještě i dnes se pozdrav skládá ze slov: „scialom alek – pokoj tobě“. Takový způsob zdravení má i dnes tak jako kdysi náboženský význam. Sám Ježíš ho uložil apoštolům, když řekl: „Když vejdete do některého domu, nejprve řekněte: ‘Pokoj tomuto domu!‘“ (Lk 10,5)

 K pozdravu „zdrávas“ připojuje archanděl řecký výraz „checaritoméne“, který v překladech Vulgáty v syrském a hebrejském znění bývá překládaný: „Plná milosti“. A právem. Všechna řecká slova totiž, použitá v této formě, vyjadřují hojnost nebo plnost. Tak například, o mýtickém netvorovi Argovi se říkalo, že je „ammatoménos“, což znamená „plný očí“. Právě tak je třeba mluvit i o výrazu checaritoméne. Tímto vyjádřením, jak vyplývá z kontextu, anděl naznačuje, že Přesvatá Panna natrvalo oplývá posvěcující milostí (Ef 1,6) i Boží přízní, jak se to ještě lépe odráží v následujících slovech: „Pán s tebou“ a též v dalších slovech: „…našla jsi milost u Boha!“ Proto si nesprávně počíná Erasmus, když výraz checaritoméne překládá „půvabná“.

Panna Maria tedy ještě dříve, než by se byla stala Matkou Boží, byla „milostiplná“, ba byla jakoby zosobněnou milostí, protože pojmenování „milostiplná“ klade anděl místo vlastního jména (Maria). A proto je toto oslovení, kterého se jí dostalo od anděla, jejím vlastním jménem. takové mlista v osti byl nezměřitelný stupeň lásky, jakou ji Bůh miloval už od věčnosti jako svoji budoucí matku. A plnost milosti se vztahovala, jak učí církevní otcové a jak učí Církev, na všechny okamžiky života Panny Marie, a to od první chvíle až do poslední, neboť její početí bylo – na rozdíl od všech ostatních Adamových potomků – neposkvrněné.

 Druhý pozdrav anděla tvoří slova: „Pán s tebou“. Pán byl tedy s ní. Abychom dobře pochopili význam druhého pozdravu, musíme mít na zřeteli tři věci.

Především si musíme uvědomit, že takové vyjádření se nachází pouze v Písmu svatém; to ho používá sice nespočetněkrát, ale ve všeobecnosti jen u členů vyvoleného národa, takže bychom ho marně hledali u světských spisovatelů nebo ve východních, řeckých, či dokonce i v křesťanských latinských spisech. Dále je třeba mít na paměti i to, že se Písmo svaté vyjadřuje podobně ne o lidech nacházejících se v normálních poměrech, ale buď o samotném národu Božím, který byl vyvolen a chráněn zvláštním způsobem, anebo – a to bývalo nejčastější – o některém význačnějším muži, kterého Bůh pověřil nějakým velkým úkolem. A nakonec je třeba mít na paměti, co se tímto vyjádřením tvrdí. Předložkou „s“ bývá označována taková přítomnost Boží, která není nepovšimnuta, ale je účinná a zaměřená k samotnému člověku tak, že ten, o kterém se říká, že je Bůh s ním, musí úkol splnit. Čím větší a těžší úkol je, tím větší je i strach a bázeň toho, kdo je určen ho splnit, strach a bázeň, které se mohou rozplynout pouze tehdy, když přijde oznámení, že Bůh je přítomný, s veškerou hojností dobra, světla a síly, kterou taková Boží přítomnost sebou přináší. Ale ani tato Boží přítomnost, která je neklamnou zárukou úspěchu, nadobro nevylučuje těžkosti, útrapy a bolest které provází – jako nevyhnutné výkupné – jakýkoliv úspěch.

Při takovém předpokladu lehce pochopíme plný smysl další části andělova pozdravení; on jako posel Boží mluví ve jménu Boha. Ale nezdraví pouze v tom smyslu, jakoby to mělo být jen přání: „Pán ať je s tebou“, ale ve smyslu oznamovacím: „Pán s tebou“. Jeho pozdravení mělo takový smysl, jako kdyby byl řekl: „Ty, Panno, jsi vyhlédnutá pro neobyčejný úkol, tak mimořádný, jak jen je možné si ho představit, a proto i nejtěžší: máš se stát Matkou Boží a Spoluvykupitelkou člověka. Ale Bůh, který je v tobě svou milostí, se všemi svými dary a se svou božskou silou, ti pomůže překonat všechny překážky, pomůže ti snášet všechny bolesti, a to, co se mohlo zdát nemožným, učiní možným, a co těžkým, učiní lehkým.“

Slovy: „Pán s Tebou“ se dostává vysvětlení opět i předcházejícím slovům „milostiplná“.

Třetí část pozdravu tvoří slova: „Požehnaná jsi mezi ženami“. Je to hebrejský superlativ a znamená: jsi požehnaná více než všechny ostatní ženy, ba více než nejslavnější ženy Bible a celého lidského pokolení, ať už pro dary, kterými byly obohaceny, anebo pro ctnosti, nebo pro své přeslavné činy, či pro věci, které s nimi učinil Bůh.

Ani tento třetí pozdrav není ničím novým. Vícekrát se totiž nachází ve Starém zákoně. Tak např. Jáhel (Sdc 5,24) a Juditu (13, 23) Písmo chválí a žehná jim skoro těmi samými slovy za to, že zachránily svůj národ před záhubou. Přesvatá Panna však - a to je skutečný důvod, pro který je chválená a žehnána nad všechny ostatní ženy, i nad Jáhel a Juditu – byla pozdravena tímto způsobem, protože zachránila celé lidské pokolení (a ne jen jediný národ) před věčnou záhubou (a nejen před záhubou času). Slovy „požehnaná jsi mezi ženami“ načrtává se před námi líbezná a vznešená postava Spoluvykupitelky lidského pokolení. Přirozená podobnost tohoto andělského pozdravení se vzpomenutými pozdravy nám dává tušit nejen to, o kolik více musela být Panna Maria požehnaná než ty druhé ženy, ale též i to, o kolik více byla požehnaná než všechny ženy vůbec.

 Toto je zhuštěný vyšší význam trojnásobného andělova pozdravu. Nebeský posel tak staví pojednání o Svaté Panně na nejširší trojitou základnu. Poukazuje totiž na Přesvatou Pannu, jak ji máme chápat samu v sobě („milostiplná“, tj. bohatá každým nebeským darem), jak se na ni máme dívat pro její jedinečné vztahy k Bohu („Pán s tebou“) a též k člověku („požehnaná jsi mezi ženami“ – pro které se stala Spoluvykupitelkou lidí na rozdíl od Evy, která je přivedla do záhuby). Jsou to vztahy určující i její jedinečné poslání, kterého se jí od Boha dostalo. A vzhledem k tomuto poslání dostala i jedinečný stupeň milosti, tedy samu plnost milosti a veškerých božských darů, skrze které se stala způsobilou své jedinečné poslání uskutečnit.

Obyčejně se ptáme, co asi Přesvatá Panna dělala ve chvíli, když ji anděl navštívil. Evangelium mlčí. Musíme se tedy utíkat k víceméně opodstatněným předpokladům. Mnozí se domnívají, že Přesvatá Panna byla v tomto okamžiku celá zahloubaná do uvažování nad přeslavným Izaiášovým proroctvím (7,14), hovořícím o Panně, která má porodit Emmanuela, sa uryak urychlovala svými nejvroucnějšími přáními hodinu jeho splnění. Takto ji zachytili i někteří malíři. Tato představa, pokud není pravdivá, je alespoň pravděpodobná. Bezpochyby však byla Přesvatá Panna v té chvíli pohroužena do modlitby. Protože i kdyby byla bývala zaujata prací, její mysl byla vždy povznesená k Bohu, stále ho měla na zřeteli, byl skutečným králem jejího srdce. Přejděme však k odpovědi, kterou Panna Maria dala andělovi.

 

Odpověď Panny Marie. Na první andělovu promluvu Maria neodpověděla řečí, ale skutkem, tedy svými rozpaky: „Ona se nad jeho slovy zarazila“ – říká evangelium – „a přemýšlela, co tento pozdrav znamená.“ Exegeti si dali velmi záležet na tom, aby přesně určili pravou příčinu tohoto znepokojení. Někteří z nich opírající se nepochybně také o rukopisy, které místo, „když to slyšela“ mají slova „když viděla anděla“ , se domnívali, že tuto příčinu je třeba hledat v panenském studu, který se znepokojí při pohledu na anděla, zjevujícího se v podobě mladíka. Jenže takové čtení textu, o které by se mohla podobná domněnka opírat, není autentické. Kromě toho, Přesvatá Panna si byla celkem jistá svojí andělskou čistotou, nemohla se vážně obávat žádného nebezpečí. Jiní si zase mysleli, že původ tohoto uleknutí je třeba hledat v onom nadpřirozeném strachu, který opanuje člověka tehdy, když se k němu přiblíží Bůh a jeho poslové. Ale ani toto odůvodnění se nám moc nezdá, protože nezapadá dobře hlavně do kontextu, jak na to už brzy poukážeme. A také jiní jsou toho názoru, že se Panna Maria ulekla, protože se v ní ihned objevila pochybnost: zda se skutečně nachází v přítomnosti posla Božího, nebo v přítomnosti posla Satanova. Ale i toto vysvětlení se dost špatně shoduje s ostatním textem a s darem rozeznávat duchy, což bylo takové charisma, které spolu s ostatními charismaty Ducha Svatého Přesvatá Panna nepochybně měla. A kromě toho, kdyby to bylo bývalo příčinou jejího uleknutí, archanděl by ji ihned po své promluvě zajisté neváhal ujistit, že je skutečně poslem Božím. Toto je tedy zřejmý důkaz, že Přesvatá Panna vůbec nepochybovala o jeho původu.

 Abychom pochopili pravou příčinu, proč „se zarazila“, je třeba obrátit pozornost na celou souvislost textu. Zarazila se ne při pohledu na anděla, ale při jeho slovech: „zarazila se nad jeho slovy.“ Ta slova byla totiž příliš tajemná. Proto se instinktivně ptá, co mají znamenat. Jistěže slova anděla byla jasná, ba dokonce až příliš jasná, a Panna Maria chápala celý jejich smysl, který by lichotil každému. Jenže… byla to slova příliš tajemná… Protože „…pro poníženého ducha“ – jak poznamenává sv. Tomáš – „nic nebudí větší podivení, než slyšet, že vlastní vznešenost je vynášená“. (Summa teologica, III. 49, 4, 1)

Kdo je na sebe hrdý, bojí se pouze pohany, a ne chvály. A naopak, kdo si na sobě příliš nezakládá, taková byla i Panna Maria, leká se pouze chvály a ne pohanění. Kdyby byl býval takový pozdrav například adresovaný Herodově dceři, jistě by se nebyla zalekla, ale byla by to považovala za celkem samozřejmé. U Panny Marie to však bylo jinak. Pro vlastní poníženost se jí zdálo, že je nemožné, aby podobný pozdrav překypující oslavou, navzdory své záhadnosti, mohl být adresován jí; vždyť si tolik byla vědoma vlastní bezvýznamnosti! Kromě toho Maria musela tušit, že takový pozdrav, přicházející z úst posla Božího, je jen předehrou k nějaké jiné mimořádné věci, která se má stát, a podle andělova úmyslu to skutečně tak bylo. Bylo to okénko, které umožňovalo výhled k novým obzorům.

Jistě, ať již byla skutečná příčina tohoto Mariina uleknutí jakákoliv, ani v nejmenším to neušlo pozornosti anděla, který si pospíšil s jejím upokojením. A tak přicházíme k dalšímu rozhovoru.

 

DRUHÝ ROZHOVOR

Slova anděla: „Neboj se, Maria, našla jsi milost u Boha.“ Všimněme si: anděl ji oslovuje s laskavou důvěrností, podle jména, a hned vyjadřuje důvod, proč se nemusí ničeho obávat; ujišťuje ji, že pro Boha je předmětem zvláštního zalíbení. Opakuje tedy, ale jinými slovy, svůj první pozdrav, totiž: „Neboj se“ (=“Ave“, „zdrávas“, tedy „pokoj ať je s tebou“, a proto „se nemusíš ničeho obávat“); a zatím: „našla jsi milost u Boha“ (= „milostiplná“). I o Noemovi, tělesném zachránci lidské rodiny, bylo řečeno, že našel milost u Boha (Gn 6,8). Tím větší důvod byl tedy zde, aby milost u Boha našla ta, kterou si On určil, aby duchovně zachránila celou lidskou rodinu.

Když anděl takto ubezpečil Přesvatou Pannu a její rozpaky pominuly, zvěstoval jí, že se jí dostává největšího dobrodiní: počne a porodí Mesiáše, který bude velkým, Synem Božím (Nejvyššího), Synem Davidovým a věčným Králem. Říká totiž: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. On bude velkým a bude se nazývat synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida, navěky bude kralovat nad Jakubovým rodem a jeho království nebude konce.“

Kdo by nepocítil, že se v těchto slovech anděla zachvívá mocný odraz starodávných proroctví o Mesiáši? Vlní se v nich ozvěna Izaiášova proroctví o Panně – Matce Emanuela: „Hle, Panna počne a porodí Syna a dá mu jméno Emanuel.“ Ježíš znamená víceméně to samé. Emanuel též znamená: „Bůh s námi“ tedy „Bůh nám pomáhá, nás spasí“: A Ježíš (v hebrejštině Jesciua nebo Jeosciua“) znamená „Bůh je spása“ nebo „Pán je Spasitel“. Ve slovech anděla se chvěje i jiné Izaiášovo proroctví:

„V předešlém čase znevážil zem Zabulona a zem Neftaliho, nakonec však zvelebí pobřeží moře, Zajordánsko, Galileu pohanů.

 

Maria,

Matko toho,

který je středem a cílem člověka

a celých lidských dějin,

buď nám křesťanům,

kteří kráčíme k velkému jubileu

třetího tisíciletí,

hvězdou,

jež bezpečně povede naše kroky

vstříc Pánu,

našemu jedinému Prostředníku

a Vykupiteli světa

včera, dnes a navždy,

ke slávě Nejsvětější Trojice.

 

(Pozn. redakce, autor dále uvádí: Iz 9, 1-7, z důvodů úspory místa přečtěme si, prosím, tento úryvek v Písmu.)

Zda Přesvatá Panna ihned pochopila plný a přesný význam této druhé andělovy promluvy? Pochopila ihned, že ona se má stát Pannou - Matkou Emanuela, o které prorokoval Izaiáš? … Odpověď na tyto otázky závisí na smyslu, který dáme samotné Mariině odpovědi na tuto druhou andělovu promluvu.

Odpověď Panny Marie: „Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?“ Odpověděla tedy, ale otázkou.

Ale dříve než bychom vyzkoumali pravý a úplný význam této otázky, je třeba z tohoto problému odstranit vážnou překážku, kterou tu připravila kritika racionalistů. Jde o toto: Z materiální podobnosti mezi otázkou, kterou se Zachariáš a i Panna Maria obrátili na anděla Gabriela, chtěl Harnack uzavírat, že zde v jednom i v druhém případě šlo jen o formální pochybování o andělových slovech. Takto se dostáváme k jednomu z těchto mnohých znetvoření, které vyrobila racionalistická kritika. Přesvědčíme se o tom, jen co budeme chvilku uvažovat nad povahou těchto dvou otázek, otázky Zachariášovy a otázky Mariiny a nad jejich důsledky. Obsah těchto dvou otázek je totiž naprosto rozdílný. Když anděl Gabriel slibuje Zachariášovi syna, který „bude velký před Pánem“ a kterého mu porodí jeho neplodná manželka Alžběta, Zachariáš si žádá znamení: „Podle čeho (tedy podle jakého znamení) to poznám? Vždyť já jsem stařec a má žena je v pokročilém věku.“ Tady jde zřejmě o nedostatek víry. Proto anděl, odpovídaje odevzdává mu – tak by se to dalo asi říct – „své pověřovací listiny“, tedy prozrazuje mu své jméno Gabriel, svoji andělskou hodnost, že stojí před Bohem, a že ho On posílá, aby mu přinesl velkou novinu.

Naopak zcela jiná je otázka, kterou se Panna Maria obrací na toho samého anděla. Omezí se jen na to, že se rozvážně zeptá: „Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?“ Její otázka se tedy nevztahuje na věc samotnou, ale pouze na způsob, jak se to vyplní. „Nepochybovala o výsledku“ – poznamenává sv. Ambrož – „ale ptala se jen na jeho způsob.“ No a kdo se informuje o způsobu, jakým se má nějaká skutečnost vyvinout, už tím připouští rozvoj anebo alespoň možnost vývinu takové skutečnosti. Proto anděl v této odpovědi Panny, na rozdíl od odpovědí Zachariášovi, nevidí ani jen nejmenší závan pochybnosti z její strany. A skutečně, „Maria“ – poznamenává rozumně sv. Ambrož – „mluví už o věci zvěstované, zatímco Zachariáš pochybuje ještě o samotném zvěstování.“

Když je tedy rozdílná náplň těchto dvou otázek, otázky Zachariášovy a otázky Mariiny, stejně tak jejich důsledky jsou zcela rozdílné. Neboť když to anděl Zachariášovi zazlívá - dává mu také znamení, které je zároveň i trestem. Zachariáš oněmí, dokud se neuskuteční to, co mu bylo právem oznámeno.

Nevidíme však ani ten nejmenší náznak výčitky Panně Marii, vždyť si to ani nezasluhovala; nejenže jí neoznamuje žádný trest, ale jako odměnu za víru dává jí sám od sebe takové znamení, které ji naplňuje radostí: je jím zázračné otěhotnění její drahé příbuzné Alžběty!

Z této otázky tedy, kterou se Panna Maria obrátila na anděla, samotná slova i celý souvislý text vylučuje jakýkoliv, třeba i ten nejmenší stín pochybnosti.

A když už jsme zbavili náš prostor tohoto nudného a nechutného racionalistického pochybování, podívejme se nyní na skutečný a plný smysl Mariiny otázky, se kterou se obrátila na anděla, když mu odpověděla na jeho poselství. Přesvatá Panna odůvodňuje svou otázku skutečností: „… vždyť já muže nepoznávám?“ - což znamená, že byla pannou. Z evangelia vyplývá, že ve chvíli velkého poselství byla Přesvatá Panna již zasvěcená Bohu slibem věčné čistoty. Něco neslýchaného u židovské dívky! A skutečně, vždy to jasně vyplývá z otázky, se kterou se na anděla obrací: „Jak se to stane?“ Jiná dívka, zasnoubená a připravující se na manželství, by tuto otázku neměla proč pokládat. Předpokládala by, že se jedná o dítě očekávané z jejich budoucího manželského svazku.

Volba panenského stavu nemohla mít příčinu v příkazu Zákona, příčina musela spočívat jedině v Mariině slibu čistoty.

Možná by se dala věc uzavřít i názorem zahrnujícím všechny předcházející mínění, že Přesvatá Panna, i když poznala slavné Izaiášovo proroctví a jeho první význam, pravděpodobně poznala též i mnohé rozdílné výklady, které o něm podávali rabíni; a právě vzhledem na tato vysvětlování, jako i pro své chování vůči Josefovi, a též se zřetelem na jiné neznámé okolnosti, se Přesvatá Panna osmělila rozvážně požádat anděla, aby jí dal o věci, která byla pro ni tak životně důležitá, prosté vysvětlení, aby dosáhla většího a nespornějšího ozřejmění.

 

TŘETÍ ROZHOVOR

Slova anděla. Na rozvážnou žádost o vysvětlení, kterou se Panna Maria obrátila na anděla, ten jí odpověděl: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. A proto i dítě se bude nazývat svatým, bude to Boží Syn. I Alžběta, tvá příbuzná, počala syna ve stáří. Už je v šestém měsíci. A říkali o ní, že je neplodná, ale Bohu není nic nemožné.“

Anděl odpovídajíc takto na Mariina slova: „Jak se to stane…“, vyjadřuje tři věci: panenské početí, následek tohoto početí a jeho potvrzení skrze znamení.

Početí Syna – početí Ježíše, bude, říká anděl, výlučně dílem Ducha Svatého, který na ní sestoupí jako moc Nejvyššího a zastíní ji svým stínem. Připomínáme, že Přesvatá Panna, když byla plná milosti, měla již v sobě Ducha Svatého. Ale i tak jí anděl říká, že Duch Svatý na ní sestoupí svým zastíněním, chce tím vyjádřit nové působení Ducha Svatého v ní, tedy podivné utváření Kristova těla. Toto zázračné utváření, i když je společné všem třem Božským Osobám, protože je to účinkování navenek (ad extra), přeci je přivlastňované Duchu Svatému, totiž třetí Osobě, protože Duch Svatý jako Láska působí mezi Otcem a Synem a vtělení je dílem vrcholné lásky Boha vůči lidem (Summa Theol.,III,32,2).

Zatímco anděl nejjasněji a co možná nejjistěji oznámil panenské početí Krista, přechází dále a vyzdvihuje následek tohoto podivuhodného zásahu Ducha Svatého. Následek je takový: dítě, které se takto počne a narodí, se bude jmenovat Svatý, Syn Boží, tedy bude svaté, svaté v nejvyšším stupni, Svatost sama, Svatý Boží. Kromě toho: bude nazýván Synem Božím i uznáván za Syna Božího, což znamená, že jeho opravdová božská přirozenost bude jednou poznaná.

Anděl potom – a to je třetí věc – i když ví, že to není potřebné, odměňuje pokornou víru Přesvaté Panny Marie tím, že jí dává znamení potvrzující pravdivost jeho slov: zázračné otěhotnění její příbuzné Alžběty, té, která je již zestárlá a kterou nazývají neplodnou. Ten, který dal plodnost neplodné, může jí dát i panně. Neboť Bohu není nic nemožné. Slovo nemožné je slovem lidským, ale v žádném případě ne slovem Božím. Je to tedy slůvko, které se nachází ve slovníku člověka, který je tak omezený ve svých možnostech, ale ne ve slovníku Boha, který je nekonečný ve své moci.

Když toto anděl přednesl, mlčí a v uctivém tichu naslouchá odpovědi Panny Marie, jejímu dobrovolnému souhlasu, na který se jí přišel zeptat ve jménu Boha.

Odpověď Panny Marie. Přesvatá Panna, ozářená v tuto chvíli nadpřirozeným světlem, zajisté pochopila a zvážila celé to výjimečné ovoce tohoto ano – jednoho z nejmenších slůvek, ale zároveň i největších, jaké se jen dá vyslovit – a dříve než by ho vypověděla, musí alespoň chvilku vstoupit do sebe, do nejtajnějších hloubek své bezvýznamnosti. Tento okamžik úzkostlivého očekávání byl nejslavnějším okamžikem dějin tohoto světa: je to chvíle, kdy se nebe se svým bohatstvím vylévá opět na zem.

Vytoužené slovo, osudové ano, celé a bezpodmínečné, na sebe nedalo dlouho čekat. Panna otevírajíc  své srdce Slovu, které se mělo vtělit, a tím i celému lidskému pokolení, neboť po vtělení se stává jeho hlavou, otvírá i své panenské rty a přednáší doslovně tato slova: „Hle služebnice Pána, staň se mi podle tvého slova!“ Toto je věta, která ve své krátké jednoduchosti zahrnuje a vyjadřuje všechny její krásné ctnosti. Vyjadřuje její jedinečnou rozvahu, která ji vede, aby se informovala o věci dříve, než by vyjádřila unáhlený souhlas. Vyjadřuje její neobyčejnou víru, která byla nezměřitelně větší, než byla víra Abrahámova, neboť bez jakéhokoliv váhání, opírajíc se o slova Boží, přijímá ihned za pravý a možný takový příslib, který převyšuje chápaní každé stvořené mysli; že totiž Bůh se stane člověkem, když si vezme tělo ze ženy, bez toho, aby uškodil jejímu panenství, že Stvořitel se stane dílem vytvořeným jeho vlastním stvořením. Vyjadřuje její jedinečnou poslušnost, protože nejenže se ochotně nabídne dobrovolně přijmout Boží vůli, ale též po ní vřele dychtí, říkajíc: „Staň se mi podle tvého slova!“ Vyjadřuje její neobyčejnou poníženost tím, že i když je povýšená nad všechna stvoření a ustanovená za Matku Boží, Královnu vesmíru, se zvláštní rozkoší se celá ponořuje do té bezvýznamnosti, ze které ji Bůh vyvedl a vyvýšil.

Vždyť se prohlašuje za jeho služebnici, tedy za ženu, která se svým postavením rovná ubohé služce: „Hle, služebnice Pána!“ Vyjadřuje její výjimečnou a šlechetnou lásku vůči Bohu a vůči bližnímu, která je tou obdivuhodnou syntézou celého zákona evangelií, kdy se šlechetně obětuje stát se Matkou Vykupitele, muže bolesti. A to jen proto, aby se obnovila sláva Boží, která byla hříchem nalomena, jen aby se uskutečnila věčná záchrana člověka.

„Staň se“, které vyslovila Panna Maria, je bezpochyby největším „Staň se“, jaké bylo kdy vysloveno po tom „Staň se“, které vyslovil Bůh na počátku světa. Prvním byly totiž zázračně vytvořeny všechny věci. Druhým zase byly všechny věci neméně zázračně opraveny. Z prvního povstává stvořené slunce, které osvěcuje těla; z druhého povstává Slunce nestvořené, které osvěcuje duše. Z prvního se rozvíjí život přirozený, ze druhého život nadpřirozený. Celé dějiny lidství spočívají na těchto dvou: „Staň se“.

Jakmile Přesvatá Panna vyslovila své velké slovo „...a Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“, tedy: v tom samém okamžiku utvořilo se v jejím nejčistším lůně tělo Slova. Bůh v tu samou chvíli stvořil duši a spojil ji s tělem, a s touto duší a s tímto tělem, bylo spojeno božství, tedy božská osoba Slova. Srdce Člověka - Boha začalo bít v blízkosti srdce Matky Boží. Podle veškeré pravděpodobnosti byla Přesvatá Panna v té chvíli unášena vytržením; její čistý pohled se upíral na samotné věčné Slunce slávy.

ZÁVĚR PŘÍBĚHU

Závěr je jednoduchý a vznešený, tak jako samotný příběh: „Anděl potom od ní odešel“. Odešel od ní, odnášejíc si v nejživějším bodě svého srdce, raději než na zlatých křídlech, ono velké: „Staň se!“, které obnovilo svět; slovo, které v sobě skrývalo nedosažitelný lesk a nebeskou vůni ctností.

Odešel Posel Boží, a přišel Bůh.


 

V jubilejním roce budou křesťané znovu žasnout nad láskou Otce, že dao Svého Syna, „aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. S vnitřní účastí budou děkovat za dar církve založené Kristem jako „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“.

    Je nutné, aby příprava na Velké jubileum prošla v jistém smyslu každou rodinou. Což nechtěl Boží  Syn vstoupit do lidských dějin právě prostřednictvím rodiny, rodiny nazaretské?

Jan Pavel II.

 

ORA PRO NOBIS

 


Pannu Marii není možné poznat najednou a úplně, neboť je obklopena tajemstvím vykoupení (srv. LG 56). Můžeme ji poznat jen postupně a částečně, jako poznáváme svoji přirozenou matku z jejich drobných úkonů v každodenním životě.

K našemu širšímu poznání Panny Marie mají přispět i epizodky, ze kterých některé jsou autentické zázraky a z některých zase není možné vyloučit milostivý zásah té, kterou Spasitel světa dal lidem za matku při vrcholném projevu své lásky na Golgotě. Toto poznání v nás zajisté zvětší synovskou důvěru, lásku a oddanost vůči Matce.....

Tolik z úvodu knížky Matčino srdce - sbírka mariánských příkladů, kterou připravili slovenští salesiáni v Římě.

 


Změna srdce v Lurdech.

 

Na svátek zvěstování 25.3.1958 byla v Lurdech velká slavnost. Kardinál Giuseppe Roncalli slavnostně posvětil baziliku papeže Pia X.

Před jeskyní klečel starší pán. Výraz jeho tváře prozrazoval jistou tvrdost, jakou zanechává v člověku prožité utrpení. Dnes tu klečí, aby splnil slib, který dal své umírající manželce.

Stále mu však ožívala v paměti a citech bolest, kterou zažil před 15 lety: Pro neopatrné přítelovy pomluvy se dostal do vězení. Přítel neměl před soudem odvahu odvolat svou falešnou obžalobu a ubohý pan Garnier strávil několik let ve vězení. Přišel o majetek, ztratil zdraví i postavení. Ve vězení tak velmi trpěl, že se manželčiným modlitbám jen vysmíval. Když ho prosila, aby odpustil, jen mávl rukou. Chtěl se pomstít zrádnému příteli.

Ale manželka se s ním věrně dělila o jeho bolest a navštěvovala jej ve vězení tak často, jak jen to bylo možné. Její odevzdanost do vůle Boží se ho jednoho dne tak dotkla, že slíbil putovat do Lurd, jen co ho propustí z vězení. Mezitím bolest a utrpení jeho ženy způsobilo, že ta předčasně umírá. Od té doby cítil naléhavou potřebu modlitby.

Dnes se mu však jaksi nedaří modlit. Zvědavě si prohlíží, jak se ostatní modlí před jeskyní. Jeho pozornost nejvíce upoutala dívka, která klečela nedaleko před ním. Byla pohroužena do modlitby a ruce držela rozepjaté, jak je to vidět na malbách z prvních dob křesťanství. Celým svým postojem volala o pomoc k orodující všemohoucnosti. Najednou pocítil v srdci nějaké pohnutí a začal se modlit k Matce Boží za tuto dívku. Tušil, že předkládá Panně Marii vážnou záležitost, která svírá její mladé srdce.

V Garnierově srdci se probudil soucit s utrpením druhých. Cítil, že jeho kříž je lehčí, když si všímá kříže druhých. Vzpomněl si na apoštolovu výzvu: „Pomáhejte si navzájem nést kříž.“ (Gal 6,2) Myslel na všechny trpící, na živé i mrtvé. Potom se zbožně účastnil mší svatých, které se sloužily v jeskyni.

Po poslední mši se kněz začal předmodlívat růženec. Starou ránu v jeho srdci rozjitřila pátá prosba: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům...“ To ne! To nemohl... Nemohl mu odpustit. Tak velmi mu ublížil.

Odešel z jeskyně a se starou trpkostí se procházel ulicemi.... Jenom pomalu znovu získával ztracený pokoj.

Konečně se rozhodl i odpustit, ale pod podmínkou, že se mu jeho původce nikdy neukáže na očích. To by nesnesl....

Ponořený do těchto myšlenek vešel do nové baziliky, kde se právě končilo slavností posvěcení. Neposlouchal zpěv, neobdivoval stavbu, odevzdal se jen svému utrpení. Tu se jej někdo dotkl. Uviděl vedle sebe kněze, který se ho ptal, jestli by mu mohl v něčem pomoci.... Pan Garnier se zprvu zdráhal, ale tíha kříže jej donutila otevřít knězi svou bolestiplnou duši. Vyzpovídal se. A v pokorné kajícnosti našel pokoj a rovnováhu. Šťastný a nadšený se vrátil k jeskyni.

Cestou se zastavil u studny se zázračnou vodu. A hle, dívka, která před tím upoutala jeho pozornost, mu nabídla sklenku vody: Pane, smutný výraz vaší tváře mě tak dojal, že jsem zapomněla na své bolesti a modlila jsem se za vás.“

„I já, dítě moje, jsem se k Matce Boží modlil za tebe a prosil jsem Jí, aby vyslyšela tvou modlitbu.“

„Možná, že vám se musím poděkovat za hlubokou spokojenost, se kterou odjíždím. Můj otec má rakovinu hrdla, ale jeho tělesné bolesti nejsou nic v porovnáním s jeho duševním utrpením. Kdysi dávno svými nepravdivými výpověďmi přivedl svého přítele do velkého neštěstí. Začali ho trápit výčitky svědomí a všechno písemně odvolal, ale od přítele nedostal žádnou odpověď. Pravděpodobně mu nechce odpustit a otec je z toho zoufalý. Přišla jsem do Lurd vyprosit milost pro otce i pro jeho přítele. Jsem přesvědčená, že Matka Boží mě vyslyší.. Ale, pane, co je vám? Je vám zle? Jste takový bledý!“

Pan Garnier se sotva zmohl na slovo: „Tedy ty jsi Jaqueline?... Já jsem oběť falešného svědectví tvého otce...“

Dívka se polekala a chtěla utéct, ale Garnier ji uklidnil: „Neboj se, neutíkej! Když jsme se modlili jeden za druhého, nebe vyslyšelo tvou prosbu a uzdravilo mě od nenávisti a touhy po pomstě. Pojďme ještě poděkovat Panně Marii za tuto nesmírnou milost! Potom půjdeme za tvým otcem a ujistíme ho, že jeho přítel mu ze srdce odpustil.“       


 

 

Snoubenka Ducha Svatého.


Nejdůležitější momenty, které vypovídají o vztahu mezi Duchem svatým a Pannou Marií, jsou momenty vtělení Pána Ježíše a seslání Ducha svatého ve večeřadle.

První setkání s Duchem svatým však zažila Panna Maria již v momentě, kdy byla počata bez dědičného hříchu. Posvěcující úkon, který dostala Maria v prvním okamžiku svého početí, byl vykonán mocí Ducha Svatého, Božského Posvětitele, neboť Maria je „jediná, která se stala místem přebývání celé milosti Ducha Svatého.“

Evangelista Lukáš staví Marii na začátek svého evangelia. Ve svém nazaretském domě stojí Maria připravena v adventním očekávání na příchod Ducha svatého. Ve Skutcích apoštolů Maria opět stojí společně s apoštoly v jeruzalémském večeřadle ve svatodušním očekávání příchodu Ducha svatého. Jak první tak i poslední novozákonní Mariin obraz souvisí s Duchem svatým. Kde je Maria, tam je Duch Boží. S ním je Panna Maria neoddělitelně spojena a jemu je zaslíbena, takže ji Církev nazývá nevěstou Ducha svatého.

Zvěstování anděla zjevuje tajemství vtělení. Bůh daruje sebe sama, svůj božský život, celému stvoření a bezprostředně člověku. Toto je opravdu vrchol všech milostivých darů v dějinách člověka.

Maria je „plná milostí“, protože se vtělení Slova, spojení Boha - Syna s lidskou přirozeností v jedné osobě, uskutečňuje a dokonává právě v ní. Jak říká koncil, Maria je Rodička Božího Syna, a proto je přemilá dcera Otce a svatyně Ducha svatého. Pro tuto svou vynikající milost daleko předčí všechny tvory, nebeské i pozemské“.

Jedinečný vztah mezi Pannou Marií a Duchem svatým se projevuje i ve srovnání se všemi proroky: Na proroky až do Jana Křtitele „přichází“ slovo Boží, neboli slovo se v nich stává „aktivní skutečností“. K Panně Marii díky zásahu Ducha svatého nepřichází jen na okamžik, ale udělá si v ní příbytek.

Anděl jí řekl: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. A proto i dítě se bude nazývat svatým, bude to Boží Syn.“

Přesvatá Panna, ozářená v tuto chvíli nadpřirozeným světlem, zajisté pochopila a zvážila celé to výjimečné ovoce tohoto ano - jednoho z nejmenších slůvek, ale zároveň i největších, jaké se jen dá vyslovit. Panna Maria se dokonale odevzdala Bohu, když projevila „poslušnost víry“ Bohu - Otci a když se mu „rozumem i vůli plně podřídila“. V Mariině Ano je obsažena dokonalá spolupráce „s Boží milostí a dokonalá vnímavost k působení Ducha svatého, který zdokonaluje víru svými dary.

Od chvíle Zvěstování, kdy Duch svatý sestoupil na Pannu Marii, nesla Maria v sobě poznatelný obraz Krista.

Všimněme si jedné důležité věci, kterou čteme v Evangeliu: Anděl Panně Marii říká: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní“. Vedle těchto slov v Evangeliu nacházíme další významné skutečnosti - všech, k nimž je Maria po tomto sestoupení Ducha svatého poslána, se také dotkne nebo jimi pohne Duch svatý. Nejvýrazněji to poznáváme u Alžběty.

O této události čteme v Evangeliu: „Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a mohla říci: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“

Alžběta osvícená světlem, které se lije shora, poznává důstojnost Matky Boží ve své příbuzné Marii a sklánějíc se před ní, říká: „Čím jsem si zasloužila to štěstí?“ Jan cítí přítomnost svého Mistra a Spasitele a tajemným zachvěním projevuje svoji poklonu: „..radostí se zachvělo dítě v mém lůně.“ A jemná Maria unášená kouzlem tajemství, kterým ji naplnil Ten, který je mocný, v nadšení opěvuje slávu a jméno Boží - velebí Jeho dobrotu a velkodušnost: „Velebí má duše Pána!“

Pouze Ježíš mlčí, nehybný v mateřském lůně: ani nejmenší pohyb neprozrazuje jeho skutečnou přítomnost. Ten, který je centrem tajemství, jeví se netečným. On je neviditelným hybatelem, který hýbe každou věcí a všechno vede bez toho, že bychom viděli i ten nejmenší pohyb jeho ruky.

Když však Ježíš neviditelně hýbe všemi těmito herci na podivuhodné scéně evangelia, celkem zvláštním způsobem hýbe Marií, v jejímž životě v tom čase doslovně žil. Božský Vykupitel přichází posvětit Předchůdce, ale přichází skrze Marii; přichází rozdělovat své první dary, své první dobrodiní, ale koná to skrze nejčistší ruce Marie. Je to On, kdo žije v ní, On v ní mluví, On v ní působí. Tři veliká dobrodiní vyplynula z návštěvy Panny Marie: Zachariášův dům byl nevýslovně poctěn; sv. Janovi se dostalo posvěcení; Alžběta byla naplněna Duchem Svatým.

I Simeona zavedl Duch svatý, který byl s ním, do chrámu, kde vzal Dítě do náručí.

Ducha jistě vyzařuje přítomnost Ježíšova, ale Ježíš je v Marii a působí skrze Ni. Ona vystupuje jako archa nebo chrám Ducha, jak se modlíme i v Loretánských litaniích.

 

Podobně jako sv. Lukáš hovoří i evangelista Matouš. Ve svém Evangeliu říká: Ukázalo se, že počala z Ducha svatého a že dítě, které se v ní zrodilo, je „z Ducha svatého“.

Církev přijala tuto zjevenou skutečnost a velmi brzy ji vložila do svého vyznání víry: „Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny“. Je to bezpečná a důležitá základna. Maria vystupuje jako bytost spjatá s Duchem svatým nezrušitelným poutem, kterým je samotná osoba Ježíšova, kterou společně zrodili, třebaže každý tomu přispěl naprosto odlišně. Abychom odloučili Pannu Marii od Ducha svatého, museli bychom rozdělit samotného Ježíše Krista. Panna Maria je snoubenka Ducha svatého a je jisté, že Pán Ježíš spojil Marii a Ducha svatého úžeji, nežli spojuje dítě otce a matku, neboť Duch svatý a Panna Maria se spojili „ne podle těla, ale podle Ducha“, a proto nezrušitelně. I v nebeském Jeruzalémě bude vzkříšený Ježíš stále ten, který skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny.“ I v Eucharistii přijímáme toho, který skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny.“

Panna Maria, zastíněná Duchem svatým provázela svého Syna celým životem - až na Kalvárii, kde stála pod křížem. - „Stála!“ Jediná věta, ale kolik nám toho říká! Pro matku je vždy těžší dívat se na utrpení svého dítěte, než když má trpět sama. Čím je dítě i matka ušlechtilejší, čím více se navzájem milují, tím je bolest větší. Hořkost odpovídala lásce, kterou cítila ke svému Synu.

A přece evangelista říká: „Stála!“ Nezhroutila se, nenaříkala hlasitě. Stála, tiše stála. Nebyla skleslá v náruči žen, jak ji rádi někdy malovali umělci. Svatá Panna si pro svůj dar neporušenosti vždy zachovala vládu nad sebou. Na Golgotě - jakoby před oltářem světa - stála jako kněz přinášející svoji oběť.

V nejslavnější chvíli života Pána Ježíše a Panny Marie, na samém oltáři světa, na kříži, vysloví Pán důležitá slova: „Ženo, hle tvůj Syn!“ „Hle, tvá Matka!“ V řeckém textu tento výraz „eis ta idia“ má širší význam než přijetí Marie učedníkem pouze k tomu, aby bydlela jako host v jeho domě. Výraz označuje společenství života, které vzniká mezi těmito dvěma osobami mocí slov umírajícího Krista.

Tímto dvojím vyjádřením Ježíš ustanovil duchovní mateřství Panny Marie vůči všem lidem, které zde zastupoval Jan a též i skutečné dědictví všech lidí vůči Panně Marii. Výraz „Ženo“ místo „Matko“ srozumitelně ukazuje, že Ježíš nemyslel jen na svoji Matku, ale že jeho mysl zabíhala k Ženě, která je zmíněna v protoevangeliu. K Ženě, která pošlape hlavu hada. Navíc Pán Ježíš v Evangeliu nejmenuje Jana, ale učedníka, kterého miloval. Tedy dal Pannu Marii ne soukromé osobě, ale učedníkovi, tedy všem svým učedníkům a následovníkům. Je zajímavé, že právě toho učedníka, kterého Ježíš zvlášť miluje, tomu dává za matku Pannu Marii. Sv. L. Grignion ve své knize O pravé Mariánské úctě to také tak popisuje a rozvádí dále. Říká, že právě ty, které Ježíš zvlášť miluje, ti, kteří jsou pro boží království Ježíšem zvlášť povolaní, mají úctu k Panně Marii. Učedníka, kterého zvlášť miloval, tomu dal Pannu Marii za Matku.

Tím, že Kristus z kříže svěřuje svou Matku svému učedníkovi a učedníka svěřuje své Matce, jsme také my navzájem sobě darováni, vydáni: Hleď, Maria, to je tvůj bratr, tvá sestra. Jane, hleď, to je tvá sestra a tvůj bratr. Nikdo nenáleží sám sobě. Je darován, je vydán. On si nás vzal a on nás dal, stejně jako on sám je ten, který byl vzat a ten, který byl darován: To je mé Tělo, které se za vás vydává, to je má Krev, která se za vás vylévá. My jsme ti, které přijal svou láskou a svým milosrdenstvím. My se můžeme ale teprve tehdy vydat, jestliže jsme se předtím sami přijali. Kdo se zdráhá přijmout sám sebe, tomu není možné se vydat. Nemohu darovat 50 korun, jestliže je moje peněženka prázdná. Žádný člověk si nemohl vybrat svého otce nebo svou matku, své sourozence, nebo své okolí. Biskup si nemůže vybírat kněze a řeholníky, ani svou církevní obec a obráceně, ani diecéze si nemůže vybrat svého biskupa. My se musíme naučit navzájem se přijímat takoví, jací jsme. Jsme darováni. Nepatříme už sami sobě. O Janovi se říkalo, že přijal Marii do svého domu. I my máme tento úkol, že se navzájem přijmeme v domech svých srdcí a to takoví, jací jsme.

Na Kalvárii ztrácí Panna Maria svého Syna, který umírá před jejíma očima a dostává nás všechny. A proto se stává matkou pro všechny Ježíšovi učedníky - stává se Matkou Církve.

A zde je Maria nejen vzor a živý obraz Církve, ale je něco mnohem víc. Neboť s mateřskou láskou spolupracuje při zrození a vychovávání synů a dcer matky Církve. Mateřství Církve se uskutečňuje nejen podle vzoru a obrazu Bohorodičky. Uskutečňuje se také její spoluprací. Církev čerpá v hojné míře z této Mariiny spolupráce, z jejího mateřského prostřednictví, neboť ona již zde na zemi spolupracovala při zrození a vychovávání synů a dcer Církve vždy jako Matka Syna, kterého „Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří.“

Zde nabývají plného smyslu slova: „Ženo, hle tvůj syn, hle tvá Matka!“

Je to mateřství duchovní, v řádu milosti, neboť vyprošuje dar Ducha svatého. Toto Její mateřství silně pociťuje a prožívá křesťanský lid zvláště při Eucharistii, při němž se zpřítomňuje Kristus, jeho pravé tělo narozené z Panny Marie!

Co se stalo s Pannou Marií po pohřbu Pána Ježíše? V Písmu svatém o tom nic není, ale i toto mlčení nám vypráví. Ona jediná ze všech uchovává ve svém srdci víru v božství a zůstává věrnou služebnicí. Čeká s jistotou na jeho Zmrtvýchvstání. Znala Ježíšův slib, že třetího dne vstane z mrtvých.

Když jdou ženy v neděli ke hrobu, aby pomazaly Pánovo tělo, je podivné, že mezi nimi není Jeho Matka?! Právě toto mlčení hovoří nahlas! Ona nehledá živého mezi mrtvými, jak anděl vyčítá přicházejícím ženám. Ona ví, že Ježíš vstane. Dovede čekat. Jediná nezakolísala ve víře. A proto odmítla nabídku zbožných žen jít ke hrobu.

(pokračování příště)


 

 

"Když se Maria úplně obětovala Bohu spolu se svým Synem v chrámě, už tehdy se s ním podílela na bolestném zadostiučinění za hříchy lidského pokolení. Je proto jisté, že v samotné hloubi své duše trpěla jeho přehořkým utrpením a jeho mukami. A nakonec božská Oběť, pro kterou Maria zrodila a živila Toho, který měl být obětován, měla být dokonána před Mariinýma očima... Vidíme, že u Ježíšova kříže stála jeho Matka, která, aby nás přijala za své syny, zázrakem lásky ho dobrovolně obětovala Boží spravedlnosti a umřela s Ním ve svém srdci, proniknuta mečem bolesti."

Papež Lev XIII., encyklika Jucunda semper, Acta Sanctae Sedis

 

 


Slyšela jsem názor, že nyní je třeba se jen modlit za záchranu duší a že není ani čas na čtení katolické tiskoviny.

M.V.

 

Velmi zjednodušeně řečeno katolická víra stojí na spojce ”A”:

„Ježíš je Bůh A člověk.“

„Morálka je Boží milost a A naše přičinění.“

Spojku ”A” má i: „Modli se A pracuj.“

 

Omyly, kterým Církev musela v dějinách čelit, velmi často vznikaly tak, že se vypíchla jen jedna část a druhá se potlačila.

Velmi rozšířeným omylem v dnešní době je horečná činnost bez modlitby.

 

V našem případě však prací můžeme nazvat i vzdělávání se ve víře.

 

Modlit se stále více je třeba, to nám říká Panna Maria ve Fatimě a opakuje to i v modré knize. Ale svůj čas by mělo mít i studium pravd naší víry, zvláště v době, kdy je stále více napadaná a mnohdy jsou bludy tak blízko pravdě, že je jen velmi těžké je odhalit.

Bohu díky i v dnešní době je stále ještě dostupná dobrá katolická literatura a z vlastní zkušenosti víme, že se Panna Maria stará, aby si člověk dovedl vybrat.

 

Máme být světlem světa a solí země, abychom dovedli pomoci bloudícím třeba i tím, že jim nabídneme správné čtení, kde naleznou odpověď na své otázky a pochybnosti, nebo z přečteného čerpáme své rady a svá svědectví.

Základem je katechismus katolické Církve. Sám Svatý Otec vybízí, aby se v přípravě na jubileum r. 2000 konaly katecheze a věřící se s pravdami víry důkladně a hlouběji seznamovali. V předmluvě tohoto katechismu píše: „Žádám tedy pastýře Církve a věřící, aby přijali Katechismus v duchu společenství a aby jej pilně používali...“

Ruku na srdce, kolik katolíků, i mariánských ctitelů katechismus zná?

 

Papežové v tomto století a např. i sv. Maxmilián Kolbe říkali: „Proti špatnému tisku, který se šíří, je třeba postavit tisk dobrý.”

Podobně hovoří II.vatikánský koncil v Dekretu o hromadných sdělovacích prostředcích: „Všichni členové Církve mají společně a v dohodě bez otálení a s největší horlivostí usilovat o to, aby se využívalo hromadných sdělovacích prostředků při nejrůznějších apoštolských akcíchředevším se mně přiá podporovat dobrý tisk, k tomu však, aby čtenáři byli zcela proniknuti křesťanským duchem, ať se zakládá a pěstuje také vysloveně katolický tisk .... věřícím ať se připomíná nutnost číst a šířit katolický tisk, aby si uměli o všech událostech utvořit křesťanský úsudek.” (kapitola 2, odst. 14)

Proč se II. vatikánský koncil k tomuto vyjadřuje?

”Matka Církev dobře ví, že tyto prostředky při správném používání prokazují lidstvu velké služby, neboť velmi přispívají k osvěžení a vzdělání ducha a k šíření i upevňování Božího království...” (Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích, Předmluva, odst. 2).

 

Jak by se mohl šířit mezi lidmi dobrý tisk, když by katolíci přestali číst?

 

Dále si připomeňme slova Kristova náměstka papeže Jana Pavla II., který říká: „Nevědomost - nejhorší nepřítel víry. Každý člověk potřebuje podstatné a doplňující vzdělání - kulturní, odborné, vědecké, duchovní, a apoštolské - které mu umožní žít v důsledné vnitřní jednotě a zdůvodnit svoji naději každému, kdo ho o to požádá.

Křesťanská identita požaduje, aby člověk ustavičně vyvíjel úsilí o dosáhnutí stále lepšího vzdělání, protože nevědomost je nejhorším nepřítelem naší víry. Kdo může říci, že skutečně miluje Krista, když se neusiluje lépe ho poznat?

Pokud toužíte ve všedním životě věrně plnit Boží požadavky a očekávání lidí a dějin, musíte se ustavičně živit Božím slovem a svátostmi, proto: ‘Kristovo slovo ať ve vás bohatě přebývá.‘ (Kol 3,16)

Tolik Jan Pavel II.

 

II.vatikánský koncil v Deklaraci o křesťanské výchově říká: „Je skutečnost, že se výchova mládeže, ba i pokračující vzdělávání dospělých stávají v naší době snadnějšími, ale i naléhavějšími!”

 

Kolik falešných míst zjevení by zaniklo včas, kdyby lidé řádně znali pravdy své víry a ihned odhalili nesrovnalosti mezi zjevením a učením Učitelského úřadu Církve!

 

Podívejme se na epizodu vzkříšení Jairovy dcery: ........On však řekl: ”Neplačte! Neumřela, ona jen spí.” A oni se dali do smíchu, protože věděli, že umřela. On však ji vzal za ruku a zavolal: ”Dívko, vstaň!” A vrátil se ji dech a okamžitě vstala. Poručil, aby ji dali jíst. (Lk 8,52-55)

Pán Ježíš ukazuje, že smrtí nic nekončí. Dále říká, aby ji dali najíst!?

Při pohledu na jiný výrok: „Nejen chlebem živ je člověk” (Lk.4,4) a další výroky o duchovně hladovějících, můžeme v této epizodě vidět na místě Jairovy dcery duchovně mrtvé, nevěřící. Ateista je pro nás ateistou a myslíme si, že se nedá mnoho změnit. Ale tento člověk není duchovně mrtvý, jen spí. Pokud ho lidé oplakávají a rezignují, nic se nezmění. Ale pokud vytrvale volají Pána Ježíše, na přímluvu Panny Marie, bude vzbuzen. Dovětek „dejte ji najíst”, pak patří onomu nejen chlebem živ je člověk. Duchovně probuzený člověk potřebuje duchovní potravu. Je třeba ho seznámit s pravdami víry, jinak zemře hlady. Tato smrt hlady může mít dvě podoby. Buď opět zemře = odpadne od víry nebo se přichytí jiného duchovna (sekt nebo jiných náboženství, meditací) nebo bude chtít zůstat katolíkem, ale získá nechtěně pokroucenou víru.

 

V roce 1977 papež Pavel VI. hovoří: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné, je víra. Stává se mi nyní, že si opakuji větu z evangelia sv. Lukáše: ‘Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru?’ Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je - podle mého - podivné.“

 

Když mariánský ctitel nemá repertoár dobrého katolického tisku a dobře nezná svoji víru, těžko může zabránit, aby člověk „vzkříšený do pravé víry” neupadl do omylu.

 

Takovou situaci můžeme vidět dnes. Po vlně ateizmu zde i na západě zvláště mladí lidé hladoví po duchovnu. Ale jaké duchovno naleznou, jaké je jim nabízeno? Sebezbožštění v meditacích, sekty, východní náboženství....

 

Z tohoto důvodu se učíme v katechismu, že do prvního přikázání patří i sebevzdělávání v pravdách katolické víry, aby byl katolík schopen „nasytit hladovějící“. Pokud toho schopen není, dochází k situaci, která je předpovězena na několika místech Písma svatého: „...nejprve dojde k velkému odpadu od víry...(II.Thes.2,3).” ”Až se vrátí Syn člověka, najde ještě víru na zemi?” a jiné. Přiznejme si, máme my, ‘staří’ katolíci čas a znalosti k předání víry svým dětem, svým bližním?

 

A na závěr ještě přijměme jedno vážné varování. Znalosti snadno přivádí do pýchy a právě v této chvíli přichází pokušení, kdy místo aby načerpané znalosti člověk použil pro rozmnožování hřiven, použije je pro svoji slávu. Prosme tedy ve vroucí modlitbě o pokoru a vězme, , co víme, co jsme áme je skute sk že právečně majetkem Božím.


 

 

Musíme velmi seriozně dbát o své vlastní vzdělávání. Proto musíme prvořadou pozornost upřít na pravdu. Nemůžeme zasívat omyly nebo někoho ponechat ve stínu pochybností! Křesťanská víra se stává stále osobnější, náročnější. To je zajisté dobře. Nejdříve však musíme mít, abychom mohli rozdávat. Pamatujme na to, co napsal apoštol Pavel: „Opatruj, co ti bylo svěřeno a vyhýbej se světským prázdným řečem a protikladným tvrzením falešné vědy, vždyť někteří, co se k ní hlásí, zbloudili od víry.“ (1 Tim 6,20).

Papež Jan Pavel II.

 

Bůh je mocnější než všechno zlo ve světě.

 


13.května 1982 ve Fatimě Jan Pavel II. po nádherném slavení mše svaté a po zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie se k údivu věřících ještě krátce ujal slova. Jako prorok mohutným hlasem vzhledem na probíhající nebezpečný konflikt mezi Argentinou a Velkou Británií řekl: „Za dva týdny navštívím Velkou Británii, kde budu především prosit za mír. Bůh je mocnější než všechno zlo ve světě. Královno Pokoje, vypros nám mír!” Atmosféru události je jen těžké popsat slovy.

Lidsky uvažujíc se návštěva Velké Británie zdála pouze jakoby vroucím přáním papeže.

Ve středu 26.5. na konci generální audience Jan Pavel II. nejenže překvapil všechny své posluchače, ale některé ze svých nejbližších spolupracovníků doslova šokoval, když řekl: „Pozítří se vydám na pastorační cestu do Velké Británie. Prosím vás všechny, drazí bratři a sestry, o upřimné modlitby, abych mohl s Boží a s vaší pomocí splnit tuto náročnou mírovou misii.”

Proč byla toto apoštolská cesta pro papeže tak nejistá? Odpověď je jednoduchá. Válka v jižním Atlantiku o Falklandské ostrovy mezi Velkou Británií a Argentinou nabírala nebezpečně na intenzitě. Současně tento konflikt ohrožoval i světový mír. Tyto skutečnosti si Jan Pavel II. plně uvědomoval, proto se od této návštěvy nedal odradit. Kdyby byl návštěvu, plánovanou nikoli v souvislosti s vojenským konfliktem, zrušil, obyvatelé krajiny už 400 let odloučené od Říma by se mohli urazit a nahněvat, že tímto činem podporuje Argentinu. A tak namísto nadějného sblížení by se byl rozpor mezi anglikány a katolickou Církví určitě pouze prohloubil. Když se však rozhodne návštěvu uskutečnit, bude mít proti sobě Argentinu a celou Jižní Ameriku. Ale Kristův náměstek nestaví na své síle a vlastních schopnostech, ale na Boží síle a pomoci, a proto ohlásil rovněž návštěvu Argentiny! Takto mu nemohli nic vyčítat ani jedni ani druzí a všichni s napětím ale i s nadějí očekávali jeho návštěvu.

Anglie se před 400 lety odtrhla od Říma a vztahy s ním nebyly velmi přátelské. Katolíků je v Británii jen 10% a ještě nedávno se na ně dívalo jako na lidi, kteří jsou ve svém vztahu ke státu rozdělení a srdcem jsou mimo svou vlast. Návštěva papeže ve Velké Británii dokázala, že to tak není. A také návštěva Svatého Otce nepatřila pouze jim, ale všem obyvatelům krajiny.

Šestidenní návštěva Británie udělala hluboký a pozitivní dojem na všechny vrstvy obyvatelstva. Čas návštěvy byl velmi dobře zvolen - konec týdne, na který připadly ještě i svatodušní svátky.

V pátek přistál Jan Pavel II. na letišti Gatwick, kde jej přivítal zástup věřících s kardinálem Humem a vévodou z Norfolku, který zastupoval královnu. Hned ve svém první promluvě řekl papež, o co mu při této návštěvě jde především - je to touha po míru, kterému musí předcházet smíření obyvatel obou krajin.

Byl to krátký ale krásný hymnus na tu hlubokou křesťanskou ctnost, kterou je odpuštění a smíření. To bylo první slovo, kterým Jan Pavel II. začal svou promluvu: „Smíření. V tomto historickém momentu máme naléhavou potřebu smíření: mezi národy, mezi lidmi rozdílné rasy a kultury; smíření člověka se sebou samým a s přírodou; smíření lidí rozličného vyznání a různého společenského postavení; smíření mezi křesťany. Ve světě tak hluboce zraněném nenávistí a nespravedlností, ve světě rozděleném násilím a útlakem Církev chce být hlasatelkou míru a jejím životním posláním je povzbuzovat lidi k harmonii a k jednotě, k vytváření nových pout a svazků vzájemného pochopení a bratrství. Začínám svou pastorační návštěvu ve Velké Británii slovy našeho Pána Ježíše Krista: Pokoj vám.” Dále Jan Pavel II. s vážnou tváří připomněl: „Moje návštěva se koná ve chvíli napětí a úzkosti, ve chvíli, kdy se pozornost světa soustřeďuje na nebezpečný konflikt v jižním Atlantiku. Ozbrojená konfrontace skolila již mnohé lidské životy a hrozí nabrat ještě nebezpečnější rozměry. Tato tragická situace je důvodem pro mé vážné starosti.”

Návštěva se v čase míru měla stát radostným setkáním bratrů katolíků s oddělenými bratry. Bohužel pro ozbrojený konflikt se stala dny stálých a vážných starostí Svatého Otce.

Z letiště doprovázen kardinálem Humem, primasem Anglie, odcházel posel lásky a pokoje do biskupského paláce. Po obědě následovala návštěva u královny Alžběty II. Před Buckinghamským palácem čekali s květy a vlajkami stovky věřících a hlavně dětí, kteří srdečně vítali poutníka z Vatikánu. S královnou Alžbětou měl Jan Pavel II: několikaminutový rozhovor. Bylo to velmi přátelské setkání a jakoby odplata návštěvy královny ve Vatikáně.

Nedošlo ke střetnutí s Margaret Thatcherovou, která, jak bylo diskrétně slyšet, nebyla nadšená mírovým kazatelem.

29.5. došlo v canterburské katedrále k historickému setkání papeže s hlavou anglikánské církve, primasem dr. Robertem Runciem. Byl to dojímavý pohled na příchod neobyčejného, ale vzácného hosta z Vatikánu spolu s Robertem Runciem. Nadšení přítomných věřících anglikánů, květy, úsměvy a potlesk na počest hlavy katolické Církve byly určitě prvními historickými gesty na tomto místě. Po příchodu do katedrály ve slavnostním průvodě oba poklekli před hlavním oltářem a zůstali chvíli v tiché modlitbě, aby se potom společně nahlas modlili modlitbu Páně.

Následovala bohoslužba slova, kde arcibiskup dr. Runcie četl z Písma Svatého, že dary jsou různé, ale je jen jeden Duch. Svou promluvu začal polsky, když řekl: „Pozdravujeme Jeho Svatost, drahého bratra v Kristu, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista...” Svatý Otec četl s velkým pohnutím evangelium podle Jana: „Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a ob v tobě.” V promluvě Jan Pavel II. připomněl: „Kristus se před svým umučením modlil k Otci, aby všichni jedno byli. V minulém roce se na svatodušní svátky v Římě, na výročí Cařihradského koncilu, ve společné modlitbě spojili katolíci, protestanti, anglikáni. Kristus nás i dnes vyzývá k jednotě. Křest spojuje všechny církve. Moji drazí bratři a sestry anglikánského společenství, vy, které miluji a ke kterým mohu hovořit, připomínám časy, kdy jsme byli spolu a to, co máme nyní společného. Přicházím k vám s láskou svatého Petra. Přicházím s láskou Gregora. S arcibiskupem dr. Runciem podepíšeme vyhlášení, které hovoří o do nynějška dosažené jednotě. Jenže tato jednota nebude ničím bez naší víry. Kriste, který jsi Pánem historie každého z nás, dovol nám překonat těžkosti a buď s námi.”

Po té byl vykonán obřad obnovení křestních slibů, který učinil velký dojem na všechny přítomné jako i na milióny diváků u obrazovek.

Papež se spolu s dr. Runciem obrátil s otázkami na účastníky různých křesťanských vyznání: „Věříš v Boha, Otce všemohoucího? Věříš v Ježíše Krista, Božího Syna, který se narodil z Marie Panny? Věříš v Ducha Svatého, svatou Církev obecnou, odpuštění hříchů, ve vzkříšení těla a život věčný?”

S úžasem, téměř nevěříc vlastním uším a očím, dívali se jedni na druhé, oddělení a rozdělení křesťané, že všichni odpovídají spontánně a jednohlasně: „Věřím.” To znamená, že jsme bratři nezávisle na tom, co nás dělí. V zásadních otázkách jsme zajedno. Tento zážitek šokoval jak katolíky, jako i členy ostatních křesťanských společenství.

Na konci jedinečné ekumenické slavnosti Svatý Otec a arcibiskup Runcie odešli do kaple, která je zasvěcena křesťanským mučedníkům našeho století – Maximiliánovi Kolbemu a evangelickému pastorovi M. Lutheru Kingovi.

Celá atmosféra byla proniknuta duchem upřímnosti a dobré vůle. Toto setkání sice nevyřešilo všechny problémy mezi katolickou a anglikánskou církví, ale zůstane důležitým historickým mezníkem na cestě k vytoužené jednotě, které nejvíce pomáhá upřímná modlitba.

Odpoledne se známý stadion ve Wembley změnil ve velkou katedrálu. Jan Pavel II. přišel kolem 16.00 hod a čekalo na něj již více než 100 tisíc lidí. Ve své homilii hovořil papež o své ekumenické návštěvě v canterburské katedrále. Deníky druhý den souhlasně konstatovali, že stadión ve Wembley tak početné publikum ještě nezažil.

Na svátek Seslání Ducha Svatého přiletěl papež do Coventry, kde jej na letišti čekalo 350 tisíc věřících. Coventry bylo v r. 1940 téměř zničeno německými nálety. Dojatí věřící se modlili za posádku jednoho z nejmodernějších křižníků, který nesl právě jméno jejich města Coventry. Papež tváří v tvář nebezpečnému vojenskému konfliktu na Falklandských ostrovech připomněl přítomným zničení katedrály v Coventry a její znovuvybudování jako symbol míru.

V blízkosti rodiště Shakespeara dal Jan Pavel II. Britům jemným anglickým způsobem najevo, že tvrdohlavé přidržování se principu spravedlnosti, jak to jejich rodák žádal, není vždy výsledkem moudrosti. Spravedlnost musí být založena na milosrdenství, jinak může způsobit ještě větší nepravost.

V Liverpoolu papež řekl věřícím: „Když se trochu pozastavíte a uvažujete, mnohokrát si uvědomíte přítomnost Ducha Svatého ve svém životě... Moje návštěva dnes, toto naše shromáždění, je také dílem Ducha Svatého.”

V Manchesteru udělil Svatý Otec několika diákonům svátost kněžství. V Yorku adresoval posel pokoje z Vatikánu opět mírovou výzvu Argentině a Velké Británii, když řekl: „Mír není jednoduše nepřítomnost války. Mír v sobě zahrnuje vzájemný respekt a důvěru mezi lidmi a národy.Vyžaduje spolupráci a závazné dohody.”

V pondělí přistál papež v Edinburgu. Políbil skotskou zem, tak jak to učinil i ve Wales, což mu ani jedni ani druzí nezapomenou. Jsou to ve skutečnosti jiné národy, jiný svět, kdysi mluvící jiným jazykem. Národy velmi odlišné od Britů.

Na jednom ragbyovém stadiónu se setkal Svatý Otec s mládeží, které přišlo více než 50 tisíc. Vzácný host vchází na stadión, zatímco mládež zpívá –  „..On má celý svět ve svých rukou..“.

Začíná promluva velkého přítele mladých lidí: „Drahá skotská mládež, díky ti za tvé přijetí. Jsem rád, že můj první kontakt je s vámi, chlapci a děvčata. Vaším patronem je svatý Ondřej, který jednou řekl Pánu Ježíši: ‘Je zde chlapec, který má 5 ječmených chlebů a 2 ryby, ale co je to pro tolik lidí.‘” Potom papež hovořil o zázračném rozmnožení chleba a přitom řekl: „Svěřte svůj život Ježíšovi jako ten chlapec mu svěřil své chleby a ryby a zjistíte, že se změníte a získáte na velikosti a plnosti života.” Setkání s mládeží vyvrcholilo projevy nevšedního nadšení, úcty a lásky mladých lidí k papeži.

Program Svatého Otce byl tak naplánován, že během liturgických slavností sloužil téměř všechny svátosti. Byla to také katecheze na téma, co jsou to svátosti. A tak se všichni, i ti nejzaujatější, mohli přesvědčit, že svátosti jsou pramenem milostí a duchovní síly, aby člověk žil tak jako Kristus.

Z Edinburgu odlétá Jan Pavel II. do Glasgow, kde na něj čekalo 250 tisíc věřících, kázání věnoval tématu o Božím království. Řekl, aby skotští katolíci neodpočívali na vavřínech slavné minulosti, ale odvážně se stavěli ke křesťanským problémům v současném světě. „Křesťanské svědectví dnes znamená každodenní boj,“ zdůraznil papež svým posluchačům.

Nakonec se papež obrátil k odděleným bratrům: „Všichni jsme přece na této zemi jen poutníci do přislíbeného nebeského království. Nemůžeme tuto cestu jít spolu ruku v ruce?“

Setkání s biskupy využil papež ještě jednou k odsouzení války jako politického prostředku. Biskupům kladl na srdce, že jejich povinností je ohlašovat evangelium pokoje.

V hlavním městě Walesu, dával Jan Pavel II. první svaté příjímání asi 30 dětem, snad nejdojímavější bylo i udělování svátosti nemocných. Ve své homilii papež řekl: „Svět ztratil ve velké míře smysl pro lidský život již od jeho početí. Nechce podpořit nerozlučitelnost manželství. Chybí mu pomoc ve stálosti a svatosti rodinného života. Je správné, že se rodiče nejvíce zajímají o výchovné struktury. Nejsou rodiče ve Stvořitelově plánu prvními vychovateli svých dětí? Zde jde o krizi pravdy a zodpovědnosti v lidských vztazích.“

Mši svatou koncelebrovalo s Janem Pavlem II. mnoho biskupů a zúčastnilo se jí více než 100 tisíc věřících. Papež při ní vzpomenul na oběti konfliktu v celém světě, především však na oběti v jižním Atlantiku, jako i na válku mezi Irákem a Iránem. „Kéž bychom mohli všichni silou Kristovy krve najít pokoj a smíření, a tak dosáhnout život věčný,“ zakončil své kázání Jan Pavel II.

Před odletem do Říma se setkal Jan Pavel II. s mládeží Walesu a Anglie, která papeže nadšeně přivítala. Téma setkání znělo: Církev dnes – naděje zítřka. Svatý Otec ve své promluvě řekl: „Pro nás je podstatné pochopit, že Ježíš má v našem životě pro každého osobitou úlohu. Každého z nás Ježíš zavolal jménem. Není mezi námi nikdo, kdo by neměl Boží povolání! Chlapci a děvčata, vy jste nadějí zítřka,“ zvolal papež za obrovského potlesku a opakoval, že: „..do Velké Británie přišel jako poutník míru a smíření!“

Mládež byla u vytržení. Potom vydala Osvědčení věrnosti psané na pergamenu a ozdobené znaky všech biskupů V.B.

Po tomto setkání papeže s mládeží následovalo bolestné loučení. Mládež zpěvem, výkřiky a potleskem, ale i se slzami v očích, jen těžko nechávali odejít Jana Pavla II. ze stadionu, aby nastoupil cestu zpět do Říma. Celkovou bilanci pastorační cesty Svatého Otce můžeme shrnout: Jeho vystoupeními bylo společné svědectví, které papež vydal Kristu žijícímu v dějinách skrze svou Církev. Lidé viděli před sebou člověka víry, dobroty a plného Ducha Svatého. Vyzařovalo z něj něco, co si podmaňuje srdce a získává důvěru. Ukázal lidem, že autorita Kristova náměstka není autoritou moci, ale lásky, smíření, porozumění a pokoje.

Deník Sunday Times nazval Jana Pavla II. světovým občanem číslo 1 a na toto své zdůvodnění dodal: „Karol Wojtyla je lidský fenomén. Převyšuje všechny země, všechna náboženství, ano, celé lidstvo.“ Můžeme jen dodat, že Svatému Otci málo záleží na lidské chvále, protože jemu nejde o osobní slávu, ale jedině o to, aby ohlašoval Krista, jeho radostnou zvěst vhod i nevhod, a tím šířil lásku k Bohu a člověku a přispěl k porozumění mezi lidmi a k pokoji našeho těžce zkoušeného světa. A se sv. Pavlem si uvědomuje: „Běda, kdybych nekázal.“

 

Posel pokoje v Argentině 10. - 13.6.82

Týden po návratu z Británie odlétá papež na bleskovou mírovou návštěvu do Argentiny. Návštěva papeže trvala pouze 30 hodin, tedy o 4 hodiny více než trval let tam a zpět.

Jak v návštěvě Británie tak i v návštěvě Argentiny je třeba vidět starost otce o svoje děti, které se nejen mezi sebou hádají, ale i zabíjejí. Navzdory tomu anebo právě proto, je dobrý otec dál upřímně miluje a dělá vše pro jejich usmíření. Takto je třeba chápat bleskovou cestu a pouze 30ti hodinový pobyt Svatého otce v Argentině.

V Argentině už roky vládne vojenská diktatura a v době návštěvy Sv. Otce bylo v krajině již roky vyhlášeno stanné právo.

I když papežova návštěva byla ohlášena jako pastorační, prezident Argentiny připravil papeži oficiální přijetí. Hned při svém příletu zdůraznil Svatý Otec, že „lidstvo si právě v této chvíli musí uvědomit absurditu a nesmyslnost války... Na tuto návštěvu jsem přišel, abych byl blízko smutným rodinám, abych naléhal na vlády a společenství národů, aby učinily opatření, která by měla zabránit ještě větším ztrátám..“ Sám nazval tuto návštěvu jako „setkání otce se svými trpícími dětmi.“

Navzdory bolestným okolnostem papežovy návštěvy byl Svatý Otec obyvateli Argentiny nadšeně přivítán. Jeho příchod vyzdobenými ulicemi se podobal vítěznému pochodu.

V katedrále čekalo na Kristova náměstka několik tisíc kněží, řeholníků a řeholnic a stovky seminaristů. Ve své promluvě papež zdůraznil: „Moje cesta do Argentiny má zcela výjimečný ráz, úplně jiný než obyčejná apoštolsko-pastorační návštěva, která se odkládá na vhodnější příležitost. Dnes přicházím, abych se modlil spolu s Vám v době těchto těžkých a vážných událostí za všechny ty, kteří ztratili život, za oběti na obou stranách, za postižené rodiny, tak jako jsem to udělal v Británii. Přicházím, abych se modlil za mír, za důstojné a spravedlivé řešení ozbrojeného konfliktu. Vy, muži a ženy zvláštním způsobem zasvěcení modlitbě, vysílejte ji vroucně k Bohu!“

 

Lujan – Lurdy Argentiny

Vrcholným bodem prvního dne návštěvy byla mše svatá v mariánském poutním místě Lujan, které se zúčastnilo více než milion věřících. Kristův náměstek přednesl Matce Boží úpěnlivou prosbu za ukončení vojenského konfliktu a zasvětil jí Argentinský národ.

Po koncelebrované mši svaté a po přednesení vroucí modlitby k Matce Boží, odlétá papež zpět do Buenos Aires na nunciaturu, kde přenocoval. Více než tisíc lidí vytrvale a dlouho vyvolávalo jméno papeže, dokud, viditelně unavený, krátce před půlnocí nepřišel na balkon, aby je požehnal.

V sobotu dopoledne se papež setkal s biskupy Argentiny i ostatních států latinské Ameriky a zdůraznil že: „Církev má povinnost působit mezi národy ve prospěch míru a smíření“, proto i papež chce být pastýřem a sluhou smíření. Dále řekl: „Mezi nadějemi a nebezpečími, která se mohou rýsovat na horizontu, je potřebné poskytnout službu smíření ve jménu víry a vzájemného porozumění, aby se náboženské a duchovní bohatství stalo pevným základem jednoty, silnější než jakékoli semeno nejednoty a rozdělení.“

Těsně před odletem v Parku Palermo přišlo na mši svatou více než 2 miliony věřících a s papežem koncelebrovalo 120 biskupů a 1700 kněží. Přítomná byla i kompletní vláda. Ve své promluvě vyzval Svatý Otec mládež Argentiny, aby se duchovně sjednotili s mládeží Velké Británie, která je podobně jako ona citlivá na výzvy k míru a svornosti. Za neutichajícího a nadšeného potlesku připomenul papež, že přináší zvláštní poselství pokoje od mládeže Velké Británie, které mu odevzdali mladí Britové v Cardiffu. Svatý Otec řekl: „Mladí přátelé, viděl jsem ve vašich očích vroucí touhu po míru, která vycházela z vašeho duchovního postoje. Sjednoťte se s mladými Velké Británie, kteří v minulých dnech právě tak jako vy souhlasně tleskali a podobně jako vy byli ochotni přijmout každou výzvu k míru a ke smíření. Nedejte se vést nenávistí, která zničí i ty nejšlechetnější vlastnosti a schopnosti mezilidských vztahů. Podejte si ruce a vytvořte s mládeží Velké Británie řetěz společenství, který je silnější než všechny řetězy války!“

Autor knihy dodává: Nikdy nezapomenu na první výzvu papeže ve Fatimě 13.5.1982, kdy se zmínil o nesmyslnosti vražedné války a jako prorok vyhlásil, že Bůh ve své lásce k člověku je mocnější než všechno zlo ve světě, proto máme s důvěrou prosit... a nebudeme prosit zbytečně.


Mým úkolem je hovořit o Panně Marii.

Nejlépe se hovoří o někom, s nímž jsme se v životě setkali, s nímž se spojily naše cesty, s nímž jsme prožili kus života. Každý z Vás by mi nyní mohl položit otázku: „A ty jsi se s Pannou Marií setkal?“ Mám-li mluvit pravdu, musím říci: „Ano.“ V tu chvíli jsem ovšem nevěděl, že je to ona. Poznal jsem to až podle účinků. Renč o ní říká, že je „tajemná lovkyně lidských srdcí“. Vždyť řekněte sami: Ulicemi velkoměsta chodí sedmnáctiletý student s duší prázdnou, plnou nejistoty. Je sice pokřtěn, ale žije bez Krista, bez Církve, většinou bez svátostí. Je mimo. Studuje na gymnáziu, má být lékařem. Náhodou vejde do kostela. Je májová. Na kazatelně starý, vzdělaný, svatý kněz, vlídným slovem s duší plnou světla hovoří o Marii, Marii mezi lidmi, Marii v životě světců. A Maria vstupuje do srdce náhodného chodce, otevírá jeho srdce i oči. Na konci měsíce vychází oslovený, věřící, proměněný. Teď už ví: Bůh je opojná, strhující, obšťastňující láska. Bůh mu otevírá smysl života. Objev, který učinil je tak mimořádný, že si říká: „O to bych se rád rozdělil s druhými.“ Vešel s duší prázdnou a rozvrácenou, vychází proměněný, na cestě k novému životu, se žhavou touhou stát se knězem, aby mohl druhým zprostředkovat podíl na svém převratném objevu. Začíná nový život s Kristem…

Když jsem nedávno znovu vstoupil do tohoto kostela, abych se modlil a děkoval, zahleděl jsem se na krásnou kazatelnu, z níž zaznívala slova tak rozhodující pro můj život před mnoha lety. Všiml jsem si něčeho, co doposud unikalo mé pozornosti - úplně nahoře na stříšce kazatelny je krásná socha Dobrého pastýře s ovečkou kolem krku. Přiznám se, že mne to dojalo. V tu chvíli mi bylo všechno jasné! Ta ztracená ovce, kterou Pán s láskou přináší do svého ovčince, to jsem byl já! A byla to Maria, která ji odevzdala do jeho náručí.

Známý francouzský publicista André Frossard napsal knihu: Bůh existuje, já jsem se s ním setkal. Já nejsem slavný publicista, ale při vší skromnosti mohu říci: „Maria existuje, já jsem se s ní setkal!“ Vždyť kdo to mohl být jiný, kdo způsobil toto všechno? Je to Ona.

Tedy: Maria. Kdo je to Maria? Žena, která hýbá dějinami, Žena, která hraje podstatnou, nezastupitelnou úlohu v dějinách lidského rodu, v našem hledání a v našem životním zápase už od samého začátku.

Tragickým omylem člověka bylo, že se nechal oklamat Satanem. Ten přesvědčil člověka: „Chceš-li být sám sebou, chceš-li se realizovat, chceš-li dosáhnout pravé velikosti, musíš odstranit Boha ze své životní cesty, musíš dělat opak toho, co ti říká Bůh.“ Tragické následky hříchu, kterým se člověk odloučil od Boha, neseme na sobě dodnes. Poučuje nás o tom Písmo, připomínají nám to nejpovolanější dokumenty Magisteria, dosvědčuje nám to zkušenost. Skrze hřích přišla na svět smrt a porušenost člověka s náklonností ke zlému, rozpolceností mezi zákonem ducha a sklony těla.

Bůh ale tváří v tvář zlu nekapituluje. Nevzdává se ve své snaze vrátit člověku jeho krásu a neporušenost. Ovšem krása a neporušenost člověka nebude napříště možná jinak než za cenu boje se zlem, se Satanem. Bůh už na počátku našich dějin vyhlašuje tento boj. Hlavní osobou v tomto boji bude Žena.  Je ohlášena už v první knize Písma Svatého v Genezi, ve stati, která se nazývá protoevangelium: „Nepřátelství ustanovuji mezi potomstvem tvým a jejím, Ona ti rozdrtí hlavu, kdežto ty budeš činit úklady její patě.“ (Gn3,15) Celá duchovní Tradice Církve vidí v této ženě předpovězenou Marii, která se stává nesmiřitelnou odpůrkyní ducha zla. Jestliže první člověk uvěřil duchu zla, opustil Boha a uvalil na sebe kletbu smrti, bolesti a porušenosti, Maria se oddává Bohu, jeho vůli přijímá za svou. Boha staví do centra člověka a jeho dějin. Tímto Mariiným zásahem se kormidlo dějin obrací směrem k Bohu, ke spáse.

S Marií se vše začíná obracet k lepšímu. Maria je veliký lék na smutek života. Vidíme, že člověk hříchem znetvořuje sebe a svět kolem sebe, takže se na všech stranách projevují příznaky stále se šířící katastrofy. Ale nejhrozněji je zpustošeno lidské srdce, jak nám i ukazují některé hrozivé jevy současné doby. Ale je zde Maria. V Ní zůstal svět uchráněn všeobecné devastace hříchem. Jak všichni víme, Církev slaví 8.12. svátek Neposkvrněného Početí.  Znamená to, že Maria je zvláštním Božím zásahem  vyňata ze všeobecné katastrofy hříchu. Odvěkou jistotu o Mariině neposkvrněnosti zpečetil 8.12. 1854 papež Pius IX. prohlášením dogmatu o Neposkvrněném Početí.

U Panny Marie se tedy lavina hříchu zastavila. O 4 roky později dává Pán pečeť na pravdu o Neposkvrněném početí Panny Marie jejím slavným zjevením v Lurdech.

Maria, člověk prostý, připravený, neposkvrněný. Je vyvolena stát se Božím spolupracovníkem  v ústřední skutečnosti lidských dějin, kterou je vstup samotného Boha do dějin v události Vtělení. Maria jak známo odpovídá na Boží výzvu: „Staň se“. A zůstala tomuto svému staň se neochvějně věrná po celý život – nejen při zvěstování, nejen v domě rodičů Jana Křtitele, ale i v bolestných zkouškách, kterých nebyla ušetřena. I na Kalvárii u paty kříže, kde umírá její Syn zůstává věrná a pronáší svoji věrnost nejtemnější nocí víry, jakou kdy procházela duše člověka. Tímto svým postojem Maria vyznačuje nové dějiny spásy. Burcuje a vybízí k následování říkat Bohu „ANO“.

Vybráno z přednášky otce Karla Pilíka, rektora Arcibiskupského semináře v Praze od r. 1990.

 

 

Na Té skále zbuduji svou Církev.

 

V pravidelné rubrice pokračujeme výběrem ze čtvrté kapitoly z překladu italského originálu knihy IL PROGETTO DI DIO nazvaný Boží plán - desatero... Tato kniha je sestavena z projevů Svatého Otce Jana Pavla II. Pátá kapitola je nazvána:

 


5. DĚJINY – 1. část

Dějiny, chápané ne jako vyprávění o věcech, které se staly, ale jako vývoj logicky pospojovaných událostí, mají smysl a cíl.

Rozumem lehce odhalíme, že lidské dějiny jsou nepřetržitý vývoj a pokrok. Člověk žijící v jeskyni pomalu a namáhavě dospěl k televizi, počítači, k proudovým letadlům..., rozum tedy potvrzuje že cílem dějin je lidský pokrok.

Je to však právě Zjevení, které nám s jistotou a definitivním způsobem objasňuje, v čem spočívá finále dějin. Křesťané zjevení tvrdí, že celé lidské dějiny jsou dějinami spásy. Spása se rozvíjí ve třech určujících etapách: stvoření, spasení a konečná odměna.

Zjevení učí, že Bůh chtěl a chce lidské dějiny, když stvořil muže a ženu jako inteligentní a svobodné bytosti. I on sám se vtělením zařadil do lidských dějin, aby je spasil. Člověk je spolupracovníkem Boha při zdokonalování, doplňování a zachraňování lidské přirozenosti.

 

Smysl dějin

Jaký smysl má život? A následně jaký smysl mají lidské dějiny?

Je to zajisté ta nejdramatičtější a zároveň nejvznešenější otázka, která skutečně charakterizuje člověka a jeho přirozenou inteligenci a cílevědomost. Člověk se skutečně nemůže uzavřít do časového ohraničení, do uzavřeného kruhu na nikom nezávislé existence. Může se o to sice pokusit, může dokonce ubezpečovat, že jeho vlastí je jedině čas a jeho příbytkem jen tělo, ale ve skutečnosti ho tato nejvyšší otázka vzrušuje, dráždí a trápí. Je to otázka, kterou není možné nechat nezodpovězenu.

Vím, bohužel, jak velká část moderního myšlení, ateistického, agnostického, sekularizovaného, svéhlavě vyhlašuje a učí, že nevyšší otázka je jakousi lidskou chorobou, ze které je potřeba se vyléčit a odvážně čelit absurdnu, smrti a nicotě.

Tato filosofie v sobě ukrývá velké nebezpečí hlavně pro mladého člověka, jehož myšlení je ještě křehké, který je otřesen bolestnými událostmi v minulosti i přítomnosti, nestálou a nejistou budoucností, který někdy pocítil zradu v těch nejhlubších citech, který je vyloučen na okraj společnosti, nepochopený, nezaměstnaný. Takový člověk může tuto filosofii chápat jako pobídku, aby pronikl do světa drogy, násilí nebo beznaděje.

Jedině Ježíš Kristus je přiměřenou a poslední odpovědí na nevyšší otázku, týkající se smyslu života a dějin.

Je důležité vysvětlit, že dějiny lidí, poznačené milostí i hříchem, velikostí i ubohostí, přijal Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu a nabízí nám už nyní některé náčrty budoucího věku. Je důležité bez váhání vyslovit některé požadavky spočívající v odříkání, ale i v radosti, kterou apoštol Pavel s oblibou označoval jako nové stvoření, věčný život v Kristu Ježíši, který není ničím jiným než životem na tomto světě, ale žitým v duchu blahoslavenství, životem, který se má promítnout a přetvořit na věčnosti.

Odtud pramení význam, který se při katechezi klade na morální požadavky odpovídající evangeliu, na křesťanské postoje tváří v tvář světu, ať už jsou to postoje hrdinské nebo jednoduché.

 

Bůh se vtělil, aby člověka osvítil, ba ještě více, aby se stal smyslem lidského života. Tomu musíme věřit s hlubokým a radostným přesvědčením. V tomto musíme vytrvat a podle toho důsledně žít. To musíme ohlašovat a vydávat o tom svědectví navzdory útrapám doby a odporujícím ideologiím, které se líbivě představují člověku a způsobují v něm zmatek.

A jakým způsobem je Ježíš smyslem lidské existence?

On sám to vysvětluje s povzbuzující jasností: „...můj Otec vám dává pravý chléb z nebe. Neboť Boží chléb je ten, který sestoupil z nebe a dává světu život... Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mě, nikdy nebude žíznit.“ (Jn, 6,32-35). Ježíš mluví symbolicky a odvolává se na velký zázrak many, kterou seslal Bůh hebrejskému národu v době přechodu pouští. Je jasné, že Ježíš neodstraňuje běžné starosti ani shánění každodenního jídla a všeho, co může udělat lidský život lepším a uspokojivějším. Ale život se jednou končí. Ježíš dává na vědomí, že skutečný význam naší pozemské existence spočívá ve věčnosti a že celé lidské dějiny a jejich dramata a radosti musíme vidět v perspektivě věčnosti.

I my, stejně jako izraelský národ, žijeme na zemi, kde prožíváme zkušenost exodu. Zaslíbenou zemí je nebe.

Bůh, který neopustil svůj národ na poušti, neopouští ani člověka po dobu jeho pozemské pouti. Dal mu Chléb, který jej dokáže živit a podporovat na jeho pouti. Tím Chlebem je Kristus. On je především pokrmem pro duši, ve kterém nám předkládá zjevenou pravdu a také sebe přítomného ve svátosti Eucharistie.

Člověk potřebuje nadpřirozeno! Člověk potřebuje, aby byl Bůh přítomen v jeho každodenních událostech. Jedině tak může najít smysl života. A Ježíš nám všem ustavičně říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“ (Jn 14,6) „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje nebude chodit ve tmách, ale bude mít světlo života.“ (Jn 8,12). „Pojďte ke mně všichni, kteří se namáháte a jste obtížení a já vás občerstvím.“ (Mt 11,28).

 

Současné dějiny a zodpovědnost křesťana

Jak můžeme charakterizovat dobu, do které nás Prozřetelnost povolala, abychom v ní žili? Můžeme, myslím, říci, že jde o období velké duchovní krize, krize inteligence, náboženské víry a následně krize morálního života. My jsme povolání, abychom žili v této naší epoše, abychom ji zachránili. Jaké jsou tedy požadavky, které na nás současnost klade?

Musíme velmi seriozně dbát o své vlastní vzdělávání. Proto musíme prvořadou pozornost upřít na pravdu. Nemůžeme zasívat omyly nebo někoho ponechat ve stínu pochybností! Křesťanská víra se stává stále osobnější, náročnější. To je zajisté dobře. Nejdříve však musíme mít, abychom mohli rozdávat. Pamatujme na to, co napsal apoštol Pavel: „Opatruj, co ti bylo svěřeno a vyhýbej se světským prázdným řečem a protikladným tvrzením falešné vědy, vždyť někteří, co se k ní hlásí, zbloudili od víry.“ (1 Tim 6,20).

Je to napomenutí platné především v současnosti, ve které člověk tak velmi touží po jistotě a jasnosti, ve které je jeho nitro vystaveno tak mnohým úskokům a nástrahám, tak mnohému utrpení.

Z ideologického zmatku se rodí nezralé osobnosti. I samotná pedagogika se stává nejistou a někdy schází ze správné cesty. Právě to je důvod, proč dnešní svět tak úzkostlivě hledá nové vzory, ale většinou zůstává zklamaný, poražený a pokořený. Proto musíme být zralými osobnostmi, které dokáží kontrolovat svou citovost, které přijímají zodpovědné a vedoucí úlohy a snaží se je realizovat na tom místě a v té práci, kde se právě ocitají. Naše doba vyžaduje pokoj a odvahu. Usilujte se tedy, abyste dosáhli tyto ideály zralosti prostřednictvím lásky ke svým povinnostem, prostřednictvím rozjímání, duchovního čtení, zpytování svědomí a metodického přistupování ke svátosti pokání a prostřednictvím duchovního vedení. Církev i moderní společnost potřebují zralé osobnosti. Musíme jimi s Boží pomocí být.

 

Dějinné tragédie

Ptali jste se mě, který problém lidstva mě nejvíce trápí. Je to tento problém: Pomyšlení na lidi, kteří ještě neznají Krista, kteří ještě neobjevili velkou pravdu o Boží lásce. Pohled na lidstvo, které se stále více vzdaluje od Krista, které chce růst a Boha nechává kdesi na okraji nebo popírá jeho existenci. Je to lidstvo bez otce a následně bez lásky, opuštěné, desorientované, schopné dále zabíjet lidi, které nepovažuje za své bratry. Samo si takto připravuje záhubu a zničení. Proto vás, moji drazí mladí, dnes znovu vyzývám, abyste byli apoštoly této nové evangelizace a budovali civilizaci lásky.

 

Na horizontu současné civilizace jsou často přítomná znamení smrti. Stačí si připomenout závody ve zbrojení. Na druhé straně se před zraky všech stále více odhaluje těžká situace, která vládne na rozsáhlých území naší planety, poznačených bídou a hladem, které přinášejí smrt. Na obzoru naší epochy se stále častěji objevují ještě temnější znamení smrti - rozšířil se zvyk brát život lidským bytostem ještě před jejich narozením nebo dříve než dospějí k přirozenému přechodu do k smrti. A navíc navzdory mnohým snahám zachovat mír, vznikají a probíhají další války, ve kterých přicházejí o život statisíce lidí.

Proč jsme dospěli až sem? Proč jsme dosáhli až takového stupně ohrožení lidstva? Jaké jsou příčiny do očí bijící nespravedlnosti? Proč tolik umírajících hladem? Proč tolik milionů utečenců na různých hranicích? Proč tolikeré případy pošlapávání lidských práv? Proč tolik vězení a koncentračních táborů, tolik systematického násilí a zabíjení nevinných lidí, tolikeré špatné zacházení a týrání člověka, proč tolik utrpení způsobovaného na těle a vědomí člověka? A uprostřed toho všeho ještě i skutečnost, že mnohé nevinné oběti mají na svědomí mladí lidé, protože jim vštípili přesvědčení, že jedině touto cestou je možné zlepšit svět.

Proč tak velký pokrok lidstva na poli vědy a techniky, který není možný přirovnat k žádné předcházející historické epoše, proč tento pokrok v materiální oblasti se v mnohém obrací proto člověku?

Je tento stav věci snad nezvratný? Je možné ho změnit? Podaří se nám jej změnit?

Co máme dělat, aby nad námi nepanoval hřích všeobecné nespravedlnosti, hřích neúcty vůči člověku, hanobení jeho důstojnosti? Co máme dělat? - Angažovat se za civilizaci lásky!

(Pokračování příště)



Večeřadlem bylo nazváno místo, kde Pán Ježíš jedl se svými apoštoly velikonočního beránka před svým utrpením. Tam se po Ježíšově nanebevstoupení shromáždili jeho učedníci:

"Ti všichni jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu se ženami, Ježíšovou Matkou Marií a s jeho příbuznými." (Sk 1,14).

Ve večeřadle se udála velká proměna. Po ukřižování svého Mistra byli apoštolové slabí a bojácní, jejich víra byla otřesena. Budoucnost Církve byla lidsky bez vyhlídky, ale modlitby apoštolů ve večeřadle spolu s Ježíšovou Matkou Marií měly nepředstavitelný účinek. Připravily je na přijetí Ducha Svatého, který na ně sestoupil v den Letnic a uskutečnil velký zázrak jejich proměny. Vybavení mocí z výsosti stali se nebojácnými ohlašovateli evangelia.

 

Duchovní obnova formou večeřadla.

Tato doba je dobou nové evangelizace. Pomoc Ducha Svatého a milosti pro naši zem si vyprošujeme ve večeřadlech modlitby s Pannou Marií. Ve večeřadlech se modlíme za brzké vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie přislíbené ve Fatimě.

 

Zveme Vás na jednodenní a vícedenní duchovní obnovy formou večeřadla MKH podle vzoru San Marina.

 

příklad obvyklého PROGRAMu

  9.00    úvod, písně k Duchu Svatému, modlitba radostného sv. růžence

  9.30    přednáška

10.00    tiché rozjímání

10.30    modlitba bolestného sv. růžence

11.00    přednáška

11.30    tiché rozjímání

12.00    Anděl Páně

 

přestávka na oběd

 

14.00    adorace

15.00    večeřadlo (modlitba slavného růženec)

16.00    mše svatá

16.45    závěr

 

Přednášky se budou týkat některého z témat:

Vztah Panny Marie a Ducha Svatého, úloha Svaté Panny v dějinách spásy, modlitby, svátosti Eucharistie, kajícnosti a pokory, desatera a další.

Průběh obnovy je proložen zpěvem za doprovodu varhan.

Adorace před Nejsvětější Svátostí  - modlitba vedená knězem je proložena zpěvem s varhany.

Přes plný program je až neuvěřitelné, jak čas rychle uběhne!!

Měli byste o účast zájem? Zájemci o tyto obnovy, které probíhají během roku, si mohou o bližší informace napsat na adresu redakce. Jelikož nejsme výdělečná organizace, prosíme Vás o zaslání známky.

 

Duch Svatý, vyprošen ve večeřadle, působil nejen na apoštoly, ale na všechny lidi. Všichni, co je poslouchali, porozuměli a přijali nauku apoštolů a dali se pokřtít. Duch Svatý tak dokázal to, co by si nikdo z lidí nedokázal ani představit. Byl to zázrak Letnic, který se zrodil ve večeřadle a z něj vyšel.

Tak chce Panna Maria shromáždit své děti i v této době, tak těžké pro Církev, protože jen Duch Svatý může způsobit zázrak milosrdné lásky Boží, aby lidé pochopili a obrátili se ke svému Bohu, a aby se tak svět zachránil. Když nás Panna Maria takto přivede skrze večeřadla modlitby k novým Letnicím., to bude triumf jejího Neposkvrněného Srdce, který přislíbila ve Fatimě. (Podrobněji v českém překladu brožurky Večeřadlo modlitby s Pannou Marii (s českými písněmi) - úhrada 18,-, kterou si můžete objednat na adrese redakce.)

 

Dvě velké události se staly v Jeruzalémském večeřadle:

Ustanovení Nejsvětější Oběti a Letnice.

Celá Církev byla tehdy ve večeřadle. Tam se zrodila a odtud se rozšířila do světa. Proto se i večeřadlo musí rozšířit na celý svět. Nejsvětější oběť se koná po celém světě a po celém světě se šíří i večeřadla modlitby s Pannou Marií na vyprošení nových Letnic.

Je čas nové evangelizace. Ani první evangelizace by se nebyla uskutečnila bez letniční posily. Tak ani nová evangelizace nebude možná bez toho, aniž bychom vyprosili nové Letnice.

"Zvu dnes všechny syny Církve, aby se spojili v jednom neustálém večeřadle modlitby se mnou, Vaší nebeskou Matkou. Zvu všechny biskupy, kněze, řeholníky a věřící. Mé Neposkvrněné Srdce je místem tohoto nového duchovního a universálního večeřadla. Do něj musíte vstoupit svým úkonem zasvěcení, které vás pro vždy svěřuje mně, abych mohla spojit svůj hlas s hlasy vašimi při vyprošování daru druhých Letnic pro Církev a celé lidstvo."

(promluva ze 4.5.1989)

 

„Církev žije v Duchu, kterého jí seslal Kristus, a dívá se na milénium jako na dobu celkové vnitřní obnovy. Duch Svatý má moc způsobit v Církvi nové Letnice. To od nás vyžaduje obnovený postoj pokory, velkorysosti a otevřenosti pro očistné působení Ducha.“

papež Jan Pavel II.

 

„Maria, Ježíšova Matka, stále naše laskavá Matka, byla s apoštoly ve večeřadle. Zůstávejme v tomto roce stále více v její blízkosti, zvláště modlitbou růžence. Naše modlitby ve spojení s její modlitbou obnovují starý zázrak. A bude to v moderní době jako průlom do nového dne, jako velice živoucí jitřenka svaté a stále svatější, - katolické a stále katoličtější katolické církve.“

papež Jan XXIII. při přípravě koncilu.

 

 

Loretánské litanie


Pokračujeme ve výběru z knihy: „Ty jsi matka dobrotivá“ (SÚSCM, Řím, redigoval R. Černý SDB), z části o Loretánských litaniích od J. A. E. van Dodewaarda. Dnes přinášíme úvahu nad další z invokací:

 

KRÁLOVNA APOŠTOLŮ (REGINA APOSTOLORUM)

Apoštol je ten, který mocí Božího poslání a vyvolení svědčí o Kristově životě a zmrtvýchvstání. První apoštolské kolegium se skládalo z „Dvanácti“, jak je často nazývá Písmo. Jidášovo místo zaujal Matěj, který mohl být pravým apoštolem, „protože s nimi žil po celý ten čas, ve kterém přebýval Pán Ježíš mezi nimi“, a proto „se s nimi stal svědkem jeho vzkříšení“. Mohl jím být rozhodnutím samotného Ježíše, protože jak je zřejmé ze Skutků apoštolů, před volbou vzývali Pána a Pán na něho poukázal losem (Sk 1, 15 - 26).

Uprostřed těchto svědků Ježíšova života, smrti a vzkříšení stojí Maria jako jejich královna. Když se Ježíš po svém zmrtvýchvstání a před svým nanebevstoupením naposledy zjevil svým učedníkům, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma a „jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou Matkou Marií“ (Sk 1, 14). To nezaznamenává svatopisec bez příčiny. Když Ježíš řekl z kříže Marii „Ženo, hle syn tvůj“, dostal Marii za matku nejen Jan, ale i všichni věřící. Papež Lev XIII., který tak často o Marii hovořil a napsal o růženci vícero encyklik, říká v jedné z nich: „Podle tradičního chápání Církve myslel Ježíš na celé lidstvo, především na ty, kteří se ve víře přidají k němu.“

Po této poznámce vysvětluje Svatý Otec postavení Marie uprostřed apoštolů: „Maria vzala na sebe a splnila toto ojedinělé a náročné mateřské poslání velkodušně s vyjímečnou ušlechtilostí. Svým svatým příkladem, směrodatnou radou, jemným povzbuzením a silou svých modliteb, byla převzácnou oporou rodící se Církve. Byla skutečnou Matkou Církve, učitelkou a královnou apoštolů, kterým kromě toho rozdávala poklad Božího slova, které uchovávala ve svém srdci“ (Adiutricem populi, 5.9. 1895).

Celý její pozemský život byl jediným velkým svědectvím o vtěleném Božím Slovu. Nosila ho pod srdcem, přinesla na svět, živila a vychovávala ho, a tak svou vlastní osobností odstranila každou pochybnost vzhledem k Ježíšovu člověčenství. Spolu s apoštoly ho následovala, stála při něm v jeho poslední hodině, viděla ho zemřít, ale viděla též jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Mohla tedy s apoštoly svědčit o celém Ježíšově životě a na základě svého mateřství bdít nad Církví, apoštoly a prvními věřícími.

Od svého nanebevzetí pokračuje v tomto díle v nebi. „Na základě Božího plánu ochraňuje z nebe Církev a pomáhá nám jako matka. Dokud při tajemství vykoupení pomáhala a při vtělení Božího Slova spoluúčinkovala, zůstává nyní pomocnicí při udělování milostí, které proudí z vykoupení na lidstvo všech časů, přičemž má téměř neomezenou moc“ (Lev XIII.). Maria si skutečně zaslouží titul „Apoštol“, a protože ve svém svědectví daleko přesahuje apoštoly, Církev ji vzývá jako „Královnu apoštolů“.


 

Vítězství Panny Marie.

Před několika lety jsem poznal jednoho mladého muže, který si přišel k nám do kláštera půjčit knihu některého starokřesťanského autora. Dali jsme se do řeči a zjistil jsem, že je bývalý katolík, ve svém životě prošel několik církví, v každé chvíli pobyl, ale žádná mu nevyhovovala. Proto nyní čte pouze Písmo Svaté a vykládá si ho po svém

Pokoušel jsem se něco mu vysvětlit, ale bez úspěchu. Začali jsme také hovořit o Panně Marii, ale vyjadřoval se velmi neuctivě. Pochopil jsme, že diskutovat s ním je pouhá ztráta času a rozhovor jsem razně ukončil. Od té doby přešlo několik let.

Před několika týdny jsem byl na modlitební setkání mladých, kteří se spolu modlí růženec. Skoro jsem upadl, když jsem ho tam potkal. Když jsme se začali modlit, po očku jsem ho pozoroval, jestli se pokřižuje a jestli se skutečně modlí. K mému překvapení ano – skutečně se modlil růženec. Nezbyl nám čas, abychom si popovídali, jen když jsem odcházel, podal jsem mu ruku a řekl: „Nikdy bych nebyl čekal, že vás tady potkám?!”

„Před pár lety bych to ani já o sobě neřekl”, odpověděl. Panna Maria zvítězila i v životě člověka, o kterém by se řeklo, že se neobrátí.

A jsou i jiná svědectví. Například jsme se začátkem roku modlili za děťátko, které se mělo narodit s vrozenou vadou a narodilo se zdravé.

To všechno jsou věci, které na Pán Bůh dává na přímluvu Matky Boží, aby nás povzbudil, že jdeme správnou cestou.

Vše, co jsme skrze její ruce dostali a co jsme i zde na zemi vymodlili, uvidíme až ve věčnosti.

 

Vytrvat navzdory všem, těžkostem.

Ale musíme také říci, že nejde všechno lehce a bezbolestně. Spíše naopak.

Je mnoho věcí, ze kterých Panna Maria radost nemá.

Mnoho je těch, kteří neodpovídají na její volání, Ona vola všechny. Ale obvykle odpovídají ti, kterých si svět neváží, staří, nemocní a děti. Silní její slova nevnímají ani jim nerozumí. Pro ně jsou její slova příliš obyčejná. Správně vidíme srdcem, co je důležité zůstává očím skryté. Když k nám promlouvá Matka Boží, naše srdce cítí souzvuk s jejími slovy.

Ale bolestné je i to, že mnozí pocítili její volání, ale když přišel kříž, když se ztratil pocit útěchy v modlitbě, přestali chodit na večeřadla a modlit se. Kolik je těch, kteří chodili na modlitební setkání a nyní již nechodí. Není čas, není ochota, není nadšení.

Ale jsou i tací, kteří vytrvali. Přes bouřky, kříže, duchovní suchotu a prázdnotu, malomyslnost a bezútěšnost, někdy i přes pomluvy a odsuzování. V hluku tohoto času rozeznávají a poslouchají slova Bohorodičky a snaží se je v životě realizovat.

Právě pro oběti těchto lidí Bůh dává lidstvu ještě stále čas na obrácení a pokání. Pro modlitby těchto lidí určitě přijdou druhé Letnice spojené s vítězstvím Neposkvrněného Srdce Panny Marie a bude obnovená celá zem.

V modlitbě s vámi zůstává P. Humbert M. Virdzek OP.

 


 

Zodpovědný redaktor:

p. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP

 


Slovenská verze časopisu Máriina doba, ze kterého některé články přebíráme, vychází s církevních schválením Biskupského úřadu Spišské kapituly. Články bez uvedeného imprimatur jsou teologicky recenzovány.