Mariina doba
Číslo 4/2003

Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme. .... Sv. Tomáš z Vilanovy

Šiřte kolem sebe Mé světlo!

Skončila první světová válka. Po kraji se potulovali bezdomovci. Obecní úřady se staraly, co udělat se žebráky, potulnými nezaměstnanými, beznohými vojenskými veterány… Byl zaveden řád poskytování noclehů podle domovních čísel. Lidé si na to zvykli, ale problémů bylo stále dost, hlavně na velké svátky.Přes okna jsme uviděli otce, jak připravuje na dvoře vánoční stromek. Pozorovali jsme ho, jak upravuje větvičky, aby byl stromeček co nejkrásnější. Ve chvíli jsme byli všichni venku u něj. Obdivovali jsme jeho šikovné ruce a krásný stromeček a na jazyku jsme měli mnoho otázek:

"Otče, kdo nám donesl stromeček?"
"No, andělé." "A kdy?"
"Brzy ráno." "A jak se jmenují?"
"Gabriel a doprovázel ho Rafael." "A byli pěkní?"
"Aj, velmi pěkní!"
"Ale byli úplně zpocení, pravda? A to do každého dvoru a každého domu přinesli stromeček? I do kostela? To byly určitě velmi velké stromy! Nemohl jsi nás vzbudit?" "A proč?" "Chtěl jsem se jenom zeptat, co mi Ježíšek donese."

"Tobě nic!"
vstupuje do hovoru druhý bratr. "Ty jsi neposlouchal!" "A ty ses nechtěl modlit," dodal třetí. "A mámě kradl tvaroh!" "A ty zase kostkový cukr!" Přitom jsme běhali a skákali po dvoře. "Hej, ale já jsem chodil na roráty." "Vždyť i já jsem chodil, v úplné tmě. Viď tati?" "Ano, ano, byli jste oba, i jste se modlili." Jeden z nás v tom vykřikl: "Otče, jdou k nám tři chlapi!" "Ó můj Bože!" A z rukou mu vypadla sekera. "Inu, s Bohem… už máme po vánocích!" naříká otec.

Vyhublí chlapi pozdraví: "Dej Bože zdraví, pane gazdo!" "Dej Bože i Vám! Co nám nesete?" "Inu, pozdrav s přáním šťastných vánoc!" zněla odpověď. Mezitím utíkal bratr do kuchyně a zvěstoval mamce novinu. Vyšla usměvavá z nízkého dřevěného domku. Byla celá červená od pečení, vaření a chystání na štědrovečerní večeři. Chlapi mamku uctivě pozdravili a poklonili se jí. Nejvyšší z nich jí podal lístek od rychtáře, ale já jsem jí ho ze zvědavosti vytrhl z ruky. Bylo na něm napsané: "Žofko, přijmi je na noc, neboť pochodili už půl dědiny a nikdo je nechce. Ani lidé, kteří jsou v pořadí, je nechtějí. Vím, že u tebe se budou cítit dobře…"

Máma otevřela zeširoka ruce, ještě více se usmála a s radostí je uvítala: "Host do domu, Bůh do domu. Vítejte, Boží andělé!" My děti jsme však namítali: "Mámo, vždyť to nejsou andělé! To jsou obyčejní muži. A nejsou ani moc pěkní, a k tomu jsou ještě tři! Dnes ráno k nám s vánočním stromečkem přišli jen dva andělé, a ti byli krásní, ale tito?! A ti nám i něco donesli. Tito tady nám nedonesli nic." Otec se na ně též trochu hněval.

Máma se obrátila na otce: "Muži můj, nehněvej se! Raději hned dones slámu, rozlož ji ve světnici, zakryj plachtou, aby si naši hosté odpočinuli! Pěkně se tu umyjí, potom jim dáme čisté prádlo, vždyť jsou vánoce!" Jako generál dávala máma rozkazy. "No, na jídlo nemám nic, neboť my se dnes postíme. Až později bude štědrovečerní večeře. A ty, můj muži, ovečkám, prasátkům a kravičkám dej méně než obyčejně. Slípkám nemusíš dávat nic, neboť jim dám zbytky z večeře." "Dobře, dobře, jen mě už nech a nerozkazuj tolik," odpovídal otec trochu rozmrzele a dal se do práce. Jeden z chlapů se šel umýt, druhý nosil do světnice slámu, která byla pro nás děti nejkrásnějším dárkem od Ježíška, a třetí rozprostřel širokou plachtu, kterou jsme používali na sušení lnu a makovic. My tři jsme poskakovali okolo nových kamarádů. Já jsem šel k tomu, co potichu plakal, když je máma vítala. Hned jsme se skamarádili.

"Odkud jste, strýčku?" "Ze Skalice." "Je to daleko?" "Aj, věru že ano. Na druhém konci, na západním Slovensku." "A koho máte doma?" "Nikoho!" A znovu se rozplakal. "Proč pláčete?" Mlčky mě k sobě přivinul, ještě víc, jak to měl ve zvyku můj otec. " A proč jste plakal, když vás naše mamka vítala?" Chytil mě, políbil na tváře a zašeptal: "Máš takovou dobrou a milou maminku!" "Ale ona nás někdy i bije! A křičí na nás! A nic nám nechce koupit, když ji prosíme. Říká, že jsme chudí a že vůbec nemáme peníze. Dokonce jsem ji viděl plakat, když jsem ji prosil o chleba do školy a neměla mi co dát. Ale my nejsme chudí! Podívej se, jsme tři chlapci a čtvrtý leží v kolíbce! Když ženy předly, tak si povídaly: 'Každé dítě stojí milión.' Tedy naši mají čtyři milióny a nám nechtějí dát na cukrovinky. Ještě nikdy nám nekoupili ani párky ani uherský salám. A to tak krásně vonělo!" Vtom mě ten muž tak silně objal a líbal, že jsem až zakřičel. Takoví jsme byli kamarádi!

Sešeřilo se. Zazvonil zvon na věži. I u nás zazvonil zvoneček. My chlapci jsme se tam hned rozběhli, ale zadržel nás mámin varující hlas: "Zlomíte si nohu, nechoďte nahoru! To anděl zvoní a volá na večeři! Jste umytí a převlečení?" "Ano, ano, mámo, jen stromeček ještě chybí." Za chvíli někdo zaklepal na dveře. Už jsme se báli, že by to mohli být další strýcové, a to byla světnice už plná. Druhou jsme neměli. Skoro jedním hlasem jsme zvolali: "Dále!" vstoupil otec se stromečkem a máma s miskou ořechů a popřáli nám požehnané vánoce, jak je to u nás zvykem. Plní očekávání jsme se podívali, zda Ježíšek a andělé přinesli dárečky i nám. Jaké zklamání! Ani Ježíšek, ani andělé, ani dárečky! Jen jsme si museli kleknout pod stromeček, políbit ho, a tak přivítat vánoce. Potom jsme stromeček postavili na stůl a upevnili ho ke stěně.

Máma zanotovala vánoční píseň a začala se modlit. Nikdy u nás nebylo na stole tolik talířů jako tehdy. I Ježíšek a andělé měli svoje prázdné talíře. Během večeře jsme se neustále ptali, proč Ježíšek a andělé mají takové zpoždění? Jeden z mužů nakonec povídal: "Asi uklouzli a upadli…" "Mami, podívej se ven, zda už nejdou," prosili jsme my chlapci. Máma nás upokojila: "Ale , děti, copak jste už zapomněli, že Ježíšek se narodil o půlnoci? On nemá zpoždění, protože je ještě večer! Ještě půjdeme na půlnoční do kostela. Jen se teď v klidu najezte. A vy, mohli by jste zůstat doma a dávat pozor na našeho nejmenšího? I já bych ráda šla na půlnoční." Chlapi se podívají jeden na druhého a naráz odpoví: "Samozřejmě, hospodyně."

Když jsme všichni pojedli, začali jsme opět zpívat vánoční písně. Po večeři přišli na řadu muži. Každému podali ruku, popřáli šťastné vánoce i nový rok. Večeře skončila v radostné náladě. Nakonec jsme se brodili s rodiči zasněženou vesnicí do kostela. Cestou otec mámě vyčítal: "Ženo, ztratila jsi rozum? Nechat naše malé dítě cizím lidem, a k tomu ještě chlapům." "Nedělej si starosti. Buď klidný," odvětila máma. Po mši svaté jsme se naplnění vánoční radostí a milostí vrátili do našeho chudého domečku. Unavení a šťastní jsme se chystali k odpočinku, ale čekalo na nás velké překvapení… Co se nyní odehrálo, nikdy nezapomenu:

V pološeru petrolejové lampy bylo slyšet vzlykání, usedavý, mužský pláč. Všem nám vyrazilo dech, když jsme viděli zablýsknout se revolver. Bylo po spánku! Máma se zděšená podívala na vzlykajícího muže s revolverem. V tom si klekl k rodičovské posteli a zajíkajíc povídal: "Ženo, musím se vám z něčeho vyzpovídat, už to nemůže dále v sobě nosit." "Mne, ženě, tu ve světnici, před dětmi se chcete zpovídat? Počkejte, zavolám vám kněze…" "Ne, už teď chci mít v sobě takový pokoj, jako máte vy. Ještě mně v životě nikdo tak nedůvěřoval jako vy dnes. Nechali jste mi svůj poklad - svoje dítě. Oba jste šli do Božího chrámu a věřím, že jste se modlili i za mě, za nás tři. Cítil jsem to. Vtom jsem líbal vaše dítě jako malého Ježíška pastýři. Odpustíte mi to?"

Mámě tekly slzy. To nikdo nečekal, všichni jsme se rozplakali. A vtom zazněl výstřel. Do stropu se zavrtala kulka z revolveru. Strachem jsme přímo zkameněli. Náš nejmenší bratříček se zavrtěl a zaplakal, my tři jsme se skryli pod peřinu. S chvějícím se hlasem muž povídal: "Podívejte se, tímto revolverem jsem přesně před rokem na vánoce rozstřílel polní kříž právě po půlnoční mši, když se lidé vraceli domů. Nikdo nás nechtěl přijmout. Všichni nás posílali pryč a říkali, že jsme zavšivení, špinaví vyvrheli. Byli jsme napolo zmrzlí, zoufalí a plní hněvu. A tak jsme v té svaté noci prokleli křesťanstvo, Krista, všechny křesťany, faráře a Boha, co má takové věřící. Znovu a znovu jsem střílel do kříže… prosím vás, odpustíte mi to, vy: Žena, matka, křesťanka, věřící, taková dobrá jako Marie. Marie mně odpustí skrze vás, když mi vy odpustíte…"

Dále nemohl, jeho hlas zadusily slzy. Spolu s ním plakali i jeho dva kamarádi. Moji rodiče a bratři byli hluboce dojati a plakali též, v kolíbce se tiše vrtěl dokonce i náš nejmladší bratříček. Do ticha přerušovaného vzlykáním se nakonec ozval jemný matčin hlas: "Odpouštím." V našich srdcích zavládl pokoj. Druhý z mužů povídal: "Tehdy se za námi ke kříži rozběhli chlapi s vidlemi a holemi, jen tak tak se nám podařilo utéct." Třetí ještě dodal: "Dnes jsme zde ve vašem domečku spokojení a radostní jako pastýři ve chlévě u svaté rodiny."

Co hovořili dále, jsme už my chlapci neslyšeli, neboť se nám únavou zavřeli oči. Během vánočních svátků zůstali naši hosté s námi. Odpustil jim i Bůh ve svátosti smíření. Ukázali nám, jak se dají z kartónu vystřihovat figurky do jesliček. Nezapomněl na nás ani Ježíšek. Druhý den jsme pod stromečkem našli nové boty, svetry, ponožky, voňavé sladkosti, vše dary od našich tet z Ameriky. Modlili jsme se z vděčnosti za naše tety, které tam bydleli se svými rodinami, aby jim Ježíšek požehnal a vše jim odplatil.

Podle Víťazstva Srdce.


Už jen skutečnost, že Bůh nám poslal do cesty určitou duši, je známkou, že Bůh pro ni chce něco udělat. Není to náhoda, bylo to Bohem zamýšlené.

Matka Tereza


"…Staňte se mými nástroji a vytvářejte kolem sebe společenství a bratrství…"

Bůh řekl: "Není dobré, aby byl člověk sám. Učiňme mu pomoc jemu rovnou." (Gn2,18) Tento výrok však neznamená jen počátek manželství. Kdyby tomu tak bylo, pak by to mohlo znamenat, jakoby člověku Bůh nestačil. Ponižovalo by to jak Boha, tak i ženu, z níž by to činilo jen pouhou náhražku a nakonec by to ponižovalo i muže.

Člověk byl stvořen jako muž a žena a žena byla svěřena muži se svou ženskou odlišností a také se svým potenciálním mateřstvím. Ale také muž byl Stvořitelem svěřen ženě. Oba byli svěřeni navzájem jeden druhému jako osoby, stvořené k obrazu a podobě samého Boha. V takovém vzájemném svěření je měřítkem lásky, láska manželská - aby se stali navzájem "upřímným darem", jeden pro druhého, musí každý z obou cítit odpovědnost, pramenící z daru…

Jan Pavel II., katecheze 8.6.98


Když Bůh před člověkem tvořil, vždy říkal, že je to dobré. Až poprvé u člověka říká: "Není dobré…" (Gn 2, 18) Neznamená to, že by se dopustil omylu, ale má nám to vyjádřit fakt, že člověk, který je stvořen podle obrazu Božího je stvořen pro život ve společenství. Tedy člověk je stvořen tak, že "nebude šťastný bez lidí."
Stejně tak platí, že hledá-li člověk Boha, nemůže to činit bez lidí. Odtud pramení také nesmírná odpovědnost, jak čteme třeba u Mat 18,6: "Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny."

V katolické víře je cizí individualismus - je zde vždy "trojičnost": Bůh - já - my. (Rozdíl - např. hinduismus je svým způsobem asociální, zaměřený jen na jedince, v důsledku se potom v Indii o potřebné starala v podstatě jen matka Tereza.)

Dnes nastává vážný problém, protože životní styl, který přináší dnešní konzumní společnost vnáší do života "znechucení lidmi"! I to je jeden z důvodů, proč se mnozí mohou chytat víry individuální na bázi východních nauk, popř. sekt. Každá sekta vznikla v historii proto, že člověk byl znechucen lidmi. V tomto zorném úhlu je třeba znovu připomenout odpovědnost katolíka.

Bůh smlouvy svěřil život každého člověka druhému člověku, jeho bratru, s povinností vzájemného dávání a přijímání, aby totiž člověk sebe daroval a druhého přijímal...

Jan Pavel II., Evangelium vitae 76


Existuje jedno velké tajemství, nad nímž nebudeme nikdy dost meditovat: Spása mnoha lidí závisí na modlitbách a na skutcích dobrovolného pokání údů tajemného těla.”

Pius XII., Mystici Corporis


I ve známém Lutherově Sola scriptura (pouze Písmo) je skryt problém individualismu – vše se čeká jen od Boha, působení Boha skrze lidi a společenství je zde v určitém smyslu překážkou. Písmo nám však Pán nedal přímo, ale skrze Církev - tedy lidským prostřednictvím.

Tedy zde opět vidíme jistou „trojičnost“ - Bůh - já - my.
Bytí člověka je tedy zakotveno ve společenství a spojení s Bohem.


I sám Pán Ježíš svou modlitbou k Otci: „ať všichni jsou jedno ...) jako my jsme jedno“ (Jan 17,21-22), otvírá výhledy pro lidský rozum nedostupné, když naznačuje, že je jakási podobnost mezi jednotou božských osob a jednotou Božích dětí v pravdě a v lásce. Tato podobnost ukazuje, že člověk, jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého, může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého..

II.vatikánský koncil, Gaudium et spes 24



Zde vidíme tragedii prvního hříchu. „…poznali, že jsou nazí…“ (Gn 3,7) Do té doby muž vnímal ženu především v duši, viděl i Boha. Hříchem přichází slepota, nazývaná slepota Adamových očí - viděli, že jsou nazí - oči muže končí na těle ženy. Končí také intuitivní poznání.
Po prvním hříchu přichází naprosté rozbití vztahů, jejichž náprava není možná sociologicky, ale pouze návratem k Bohu. Bůh člověka neopouští, ale zahajuje etapy dějin spásy. (Podrobně o etapách viz. MD2/01: Nevěsta okrášlená pro svého Ženicha.)

V dějinách spásy se Bůh zjevuje jako Bůh Abrahámův, Izákův, Jákobův… je to jeho jméno na věky.

Biblické vyjádření: „Jméno“, má mnohem hlubší význam, než se nám zdá! Nejde jen o to, aby nějaký člověk či věc měla jméno, aby se na ni dalo „zavolat“. Pojmenovat něco znamená pochopit podstatu věci, uchopit ji a „pojmout do sebe“, mít nad ní moc. Před dědičným hříchem míněno v dobrém.

„…Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná…“ (Gn 2, 19-20)

Když Adam dostal od Boha úkol pojmenovat všechno stvoření, neznamená to jen, aby jim dal jména, aby se mohli lidé domlouvat jednotným jazykem. Ale v tomto mnohem hlubším významu to znamená pochopit podstatu věci, pojmout ji do sebe a užít pro dobro své a druhých. Uvědomme si, že před pádem měl člověk intuitivní myšlení, ne jako my dnes mnohem složitější - zjednodušeně řečeno těžkopádnější - abstraktní.
Dát jméno…, znát něčí jméno…, mít někoho ve svém jménu… má tedy hlubší význam, než se při prvním pohledu zdá! Vyjadřuje i něčí bytí, poslání...

Např. negativní:
„Nato řekli: ‚Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.’“ (Gn 11, 4)
„Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek),…“ (Gn 11,9)

Pozitivní příklad máme při přijetí poslání Abramem:
„Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů….“ (Gn 17, 5)

Když se Jákob ptá Hospodina na jméno, Bůh mu to vytýká:
„…A Jákob ho žádal: ‚Pověz mi přece své jméno!‘ Ale on odvětil: ‚Proč se ptáš na mé jméno?‘„

Jakoby se ptal: ‘Proč chceš pochopit a pojmout mé bytí?‘ Vzhledem k tomu, že člověk je porušen dědičným hříchem, znamenalo by to pokušení chtít Boha zneužít pro sebe, jako člověk nyní zneužívá vládu nad stvořením.

Proto Bůh ve Starém zákoně zakázal, aby se mu dávalo jméno. Ale v dějinách spásy se Bůh zjevuje jako Bůh Abrahámův, Izákův, Jákobův… je to jeho jméno na věky. Tedy sám má člověka „ve svém jménu“. Má nás ve svém bytí.
Bůh nepotřebuje člověka ke své existenci, ale touto větou jako by chtěl říci: „Zařídil jsem to tak, že si nedovedu bez člověka své bytí představit.“ Je to úžasný dar Boha člověku.

Iz 7,14: “Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel (to je Bůh s námi).

Samozřejmě to správně chápejme. Je to podobné, jako slova sv. Grigniona o úloze Panny Marie v dějinách spásy:
„Uznávám s celou Církví, že Maria je jen pouhým tvorem, který vyšel z rukou Nejvyššího, když se přirovná k jeho nekonečné Velebnosti, je méně než prášek, anebo spíše není vůbec nic, protože on jediný je 'Ten, který je'. A proto tento Pán, velký, vždy nezávislý a sám sobě dostačující, naprosto k tomu nepotřeboval Svatou Pannu, aby se naplnila jeho vůle a ukázala jeho sláva. Nepotřebuje než jen chtít, aby všechno učinil.
Přesto však říkám - Když přijímáme věci tak, jak jsou - když od té chvíle, co Bůh vytvořil Svatou Pannu, chtěl skrze ni začínat a dokončovat svá největší díla, je třeba věřit, že za věky věků nezmění své řízení, protože je Bůh a nemění nic ve svém smýšlení ani ve svém jednání.


A tak dospěl světec dále k myšlence: „Skrze Marii spása světa začala a skrze Marii bude nutně dovršena.“
Podobně s myšlenkou, že Bůh nás má ve svém jménu.

Jméno

Člověk pojímá, rozlišuje a zařazuje něco do celku své vědomé existence teprve tehdy, když tomu dá jméno a zároveň to s tím jménem podřídí svému vlastnímu právu. Nemůže tedy udivovat, že primitivní člověk byl přesvědčen, že odhalí-li správné jméno nějaké věci, získá tím nad ní moc. V souvislosti s tím měl sklon zabývat se magií jmen a slavnostně a programově dával i měnil jména.

Srovnejme, jak je tomu ve Starém zákoně, kde jsou jména identická s pojmenovanou věcí nebo osobou a že tu osobu zastupují. „Ve jménu Ježíše“ může znamenat: skrze poslání svěřené Ježíšem, na jeho příkaz, z jeho autority, vzýváním Ježíše… Např.:

Mat 7,22: “Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´“

Mat 18,20: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Sk 2,38: „Petr jim odpověděl: ‚Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.’“

Sk 4,29: „Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.“

I z tohoto důvodu při přijetí poslání bylo člověku změněno jméno. Např.:
Gen 17,5: „Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.“

Mat 16,18: “A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“

Křesťané (pokristění) mají Krista ve svém jménu - ve svém bytí. Kristus tak staví svoji Církev na svých hodnotách.
Nyní můžeme odbočit a připomenout si následující:
Protože věříme v jednoho Boha ve třech osobách, vyznáváme Boha, v němž samém je společenství. Z tohoto důvodu jsme byli podle obrazu Božího stvořeni pro život ve společenství. Proto Jan Pavel dále říká:

Lidské bytí se utvářelo od počátku jako muž a žena, o tomto musíme rozjímat společně...

Jan Pavel II:, katecheze Řím 8.3.92


Být osobou podle Božího obrazu a podoby znamená existovat ve vztahu k druhému. Znamená to také, že muž a žena jako jednota dvou jsou povoláni k tomu, aby prožívali společenství lásky, a promítali do světa ono společenství lásky, které je v Bohu. Máme tedy ve světě zobrazovat pravdu, že Bůh je sám v sobě láska.

Základem je manželství, kde muž a žena - jako jednota dvou, se navzájem doplňují a jen společně tvoří jednotu. Každý má v sobě něco osobitého, co druhý nevlastní a nemůže nahradit, a čím se nechává od partnera obohatit. Na základě zásady, že ve společenství je zde jeden pro druhého, rozvíjí se spojení „mužských“ a „ženských“ prvků v Bohem chtěném lidství.

Rovněž o tom učí Jan Pavel II., když říká: „Člověk byl stvořen jako muž a žena a žena byla svěřena muži se svou ženskou odlišností a také se svým potenciálním mateřstvím. Ale také muž byl Stvořitelem svěřen ženě. Oba byli svěřeni navzájem jeden druhému jako osoby, stvořené k obrazu a podobě samého Boha. V takovém vzájemném svěření je měřítkem lásky, láska manželská. Aby se stali navzájem „upřímným darem“, jeden pro druhého, musí každý z obou cítit odpovědnost, pramenící z daru.

Když tedy křesťané mají Krista ve svém jménu - ve svém bytí, a Kristus tak staví svoji Církev na sobě, i manželství (rodina) nestojí jen na mezilidských vztazích, ale je utvořeno na Kristu. Bez Krista se plahočíme jen svými silami.
Církev má rozměr nejen horizontální - tj. jen „co dělá“, ale i vertikální „ve jménu koho to dělá“ - spojení s Hlavou - Kristem.

Na tomto principu byl založen katechumenát již v prvotní Církvi. Když chtěl být někdo přijat do církve, procházel 3 stupni:

1. Communio - začlenění do společenství místní Církve. Zde se sblížil s lidmi a žil v jejich společenství. Účastnil se života místní Církve. Ještě nedocházelo k hlubšímu předáván pravd víry. Zjednodušeně řečeno pouze nasával život společenství - pociťoval to, že „křesťané mají Krista ve svém jménu“. To Kristus působil sám skrze společenství, pokud „nemělo zakrytou tvář“.

2. Předávání víry, Creda, Otče náš. - Až ve druhém stupni byl katechumen hlouběji zasvěcen do pravd víry a poznával nauku Církve.

3. Svátosti - ve třetím stupni přijal křest a začal žít svátostným životem.

Dalším krokem je potom tzv. mystagogie - uvádění do tajemství svátostného života ve společenství. Později docházelo k tomu, že se první krok začal zanedbávat. Středověku dnešní svět vyčítá mnoho věcí a mnohdy neoprávněně (např. viz. MD2/01: Zápas o ryzost sociálního života). Místo toho by se mohla vytknout tato skutečnost, ze které pramení často odpad od víry. A tento problém přetrvává dodnes ještě v horších podmínkách. Příprava na křest se zužuje pouze na předání pravd víry - přitom každé mluvení je pouze 1/3 cesty.
Navíc obecně život svátostí ztrácí společenský charakter. Jako každá pravda katolické víry stojí na spojce „A“. Ježíš je Bůh a člověk. Spása je Boží milost a naše přičinění. Prakticky každá pravda víry i ctnost stojí na takovém vyvážení. K problémům dochází, jakmile se pravda svádí k jednomu z extrémů. Jde o zlatou střední cestu – Via aurea media, i když tento střed – hrot, není snadné udržet. Je to tak s celou katolickou vírou, která stojí na vyváženosti. Nejde o zlatou prostřednost - průměrnost (aurea mediocritas). Tak i život svátostí musí mít své dvě stránky: spojení s Bohem + spojení společenství, jak vyjadřuje i Eucharistická modlitba (podrobněji MD2/01: Ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu...). Ztratí-li se jedna z těchto stran, dochází k problémům.

Při Mši svaté jsou modlitby Církve modlitbami nás všech, dáváme jim přednost před soukromými. Jsem přítomný na Mši svaté spolu s ostatními, myslím na ostatní a spolu s knězem se modlím „za všechny zde přítomné ...). Toto odosobňování z lásky jde tak daleko, že ani v samotných modlitbách se nezabývám především sám sebou, ani nemyslím jen sám na sebe. Myslím na všechny přítomné a na celou Církev, na celé lidstvo.

Kardinál J. CH. Korec, (podrobněji MD 1/02, Svátost sjednocování.)


Z liturgie tedy, především z eucharistie, jako ze zdroje do nás proudí milost; liturgií se nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha, a právě k tomuto cíli je zaměřeno všechno ostatní působení církve.

II. Vatikánský koncil, SC102



Jak také učí kardinál Korec (podrobněji MD 1/02, Svátost sjednocování): „Mše svatá je naše společná oběť, vyjadřuje naši společnou lásku. Při Mši svaté vystupujeme jako celek, jako jednota. Nejsme rozděleni, nejsme bez vztahu jedněch k druhým, ale předstupujeme jako jednota, jako sjednoceni v Ježíši Kristu. Kněz to po předložení darů vyjadřuje slovy: „Aby má i vaše oběť…“„

A také: „Při Mši svaté žijeme jakoby tlukotem jednoho srdce, dýcháme jedním dechem a jedním rytmem. Najednou zpíváme, najednou se modlíme, najednou tichneme a soustřeďujeme se, najednou vstáváme.“

Bez tohoto aspektu ztrácí slavení Eucharistie mnoho ze svého smyslu. Zvláštním způsobem na toto poukazuje sv. apoštol Jan! Sv. Jan hovoří o Eucharistii např. v 6. kapitole svého evangelia, ale jeho evangelium při poslední večeři jako jediné nehovoří o ustanovení Eucharistie! Na místo, kde ostatní evangelisté zmiňují ustanovení dává sv. Jan zprávu o tom, jak Ježíš umývá učedníkům nohy!
Jan psal své evangelium asi o 30 let později než ostatní a byl ve své době již svědkem dělení společenství a ve svém evangeliu ukazuje společenský charakter Eucharistie. Nelze přijmout Eucharistii, když nepřijímám bližního nebo se nad něj vyvyšuji.

Jan 4,11: „Bratří, nesnižujte jeden druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon. Jestliže však odsuzuješ zákon, neplníš zákon, nýbrž stavíš se nad něj jako soudce.“

R. Cantalamessa říká, že člověk je schopen si dát Boha pod nohy, aby se udělal větším: „…Kniha Genesis zachycuje tato slova stavitelů věže: ‘Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno...’ Chápeme, co říkají? Učiňme si jméno, ne učiňme jméno Bohu!… Tehdejší stavitelé Babylonské věže byli lidé věřící. Chtěli postavit chrám nějákému božstvu. Jejich hřích tkví v tom, že stavěli chrám bohu, ale ne pro boha, ale sami pro sebe: ‘Učiňme si jméno!’ Pro svoji slávu. Zneužívali boha, proto jim Bůh spletl jazyky… My jsme schopni si posloužit k vlastní slávě, našemu úspěchu nejsvatějšími věcmi, i službou Bohu. dokonce Boha zneužíváme a stavíme si ho pod nohy, abychom vypadali větší. A to je právě bezbožnost…“

Podobně: 1 Jan 19-21: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“
1 Kor 11,28: „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.“

Přijímat Eucharistii je velmi zodpovědné. Někoho by napadlo, že když je to tak vážné, že je lépe snad nepřijímat. Ale sv. Jan zase říká: Jan 6,54: “Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“
Jan 6,56: “Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“

Pokud člověk chce získat nebeský poklad společenství s Bohem, Pannou Marií a svatými a mít co „nejkrásnější“ nebeskou blaženost (a nejde jen o svoji „nej“ blaženost, ale i našich bližních. Často se naše myšlení jen zabývá myšlenkou, aby se „naši dostali do nebe“. Správná úvaha je: „Aby byli v nebi co nejblíže Bohu.“) o které učí Církev:

Případkovou blaženost dosáhnou blažení ze společenství s Kristem (podle jeho člověčenství), Matkou Boží, anděly a svatými, ze shledání se s příbuznými, přáteli z doby jejich pozemského života a z poznání Božího díla. Také spojení duše s oslaveným tělem při vzkříšení znamená případkové rozmnožení nebeské slávy (podrobněji MD 1-03: Ani oko… ani ucho…).

Pak je třeba prožívat svátost Eucharistie naplno. Jako spojení s Bohem a spojení ve společenství.

Ve věčné blaženosti budeme žít v radostném spolužití, které se nyní předobrazuje a anticipuje v Eucharistii. Tehdy Duch přivede k plné zralosti všechny zárodky společenství, lásky a bratrství, které rozkvétají během našeho pozemského putování. Jak potvrzuje sv. Řehoř Nysský: jednotou Svatého Ducha spojení ve svazku pokoje se stanou všichni jedním tělem a jednou duší.

Jan Pavel II., katecheze 8.6.98


Situace ohledně Eucharistické úcty je dnes mnohem problematičtější než se zdá. V nejhorším případě jde o mechanické svaté přijímání, kdy člověk ztratil víru. Lepší, ale nedokonalý případ je, když člověk víru má, ale soustřeďuje se jen na své přijímání a ostatní část Mše svaté jim uniká a uniká i aspekt společenství. Pak se farnost stává neplodnou, když se Mše svatá a svaté přijímání bere jen tak, že u benzínové pumpy „natankuji palivo pro sebe“. Při takovém postoji se často stává, že je mi i jedno v jakém kostele přijímám a nemám spojení se svojí farností.
V tom případě farnost jen dožívá, neboť společenství nefunguje, a tím ani katechumenát. A neuvědomujeme si v tomto ohledu svoji odpovědnost.

Mnozí laikové dnešní doby se potýkají se dvěma problémy: Buď jsou laxní, plní si jen nejnutnější „povinnosti“ a vytrhují se ze společenství, nesžívají se s ním. Nebo naopak chtějí být aktivní, ale jde o aktivitu „příliš lidskou“, která nepočítá s Boží pomocí. V horším případě jde o to, před čím varuje P. R. Cantalamessa, jak bylo uvedeno výše. Přitom největší aktivita farního společenství má být typu „žít společenství“ a zářit na ostatní (především katechumeny) tím, že máme Krista ve svém jménu.

Situaci dokresluje příhoda jednoho pana faráře, kterému farníci vyčítali, že křtí malé dítě, jehož matka nebyla ve víře moc horlivá. Farář odpověděl asi takto: „Ale to je především starost farního společenství, tedy Vás, abyste té rodině pomohli prohloubit víru!“ Aby to odpovídalo slovům Jana Pavla II.:

Měli byste milovat svůj farní kostel, místo, ve kterém každému ukazujete, že jste Boží děti. Chodívejte tam pravidelně, dělejte jej přitažlivým a otevřeným pro všechny.

Jan Pavel II. ve farnosti sv. Stanislava, Řím, 16.6.91


Pokud se opravdu těch lidí neujme společenství farnosti, tak si nemůžeme dělat iluze, že to ten kněz „vytrhne“. Tato mentalita je stále ještě středověká, která vychází z toho, že veškerá pastorace je na knězi. A mnoho lidí chodí do kostela často jako do divadla, kde si sednou, nechají se „bavit“, ať to pěkně hraje, zpívá, je to nazdobené, ať kněz pěkně káže a to je divadlo každou neděli. To je mentalita vysloveně pasivní.
A u toho křtu je to totéž. Společenství a farnost je povinna se těm lidem věnovat a k nim se hlásit.

Pokud se pokřtěného neujme společenství, jde o vážný problém. Zmíněný pan farář začal vlastně doplňovat funkci farního společenství. I když sám má mnoho práce, přestal jezdit autem a po městě chodí pěšky. Stojí ho to mnoho sil a času, kterého jako každý farář nemá zrovna nazbyt, ale vytváří příležitosti pro communio: Tu se potká s paní, které křtil dítě, ale v kostele ji nyní prakticky nevidí: „Á, dobrý den, jak se máte? Co miminko? Roste? Zdravé?…“ Vyslechne problémy… pani si třeba z počátku ani neuvědomí, kdo to je, ale dojde k živému dialogu a kontaktu. O víře se ani nemluví. Ale pani pocítí lásku člověka a skrze ni pak lásku Boží, neboť pokřtěný má „Krista ve svém jménu.“
Samozřejmě je zde základní podmínka“ Člověk to nesmí dělat bez srdce. Musí sám nejdříve mít lásku ke Kristu a jeho poslání, lásku k lidem - svým bratrům a sestrám. Jinak je to falešné, a tudíž bez účinku.
A toto je v prvé řadě úloha farního společenství. To nezvládne jeden člověk.
Z uvedeného vyplývá, že laik má a musí plnit svoji plnohodnotnou službu při křtu katechumena a jeho „uvedení do života“.

Naslouchejte mému hlasu a nechte se mnou vést, přemilí synové! Tak roste ve vás můj život a vy šíříte kolem sebe mé světlo. Dnes je stále potřebnější a naléhavější šířit ve světě láskyplnou výzvu Vaší Matky…

Modrá kniha 20.11.76


Kdo je věrný mně, činí ze svého života zrcadlo, ve kterém já mohu odrážet svůj věrný obraz, a šíří kolem sebe vůni všech mých ctností…

Modrá kniha 22.8.79


Staňte se mými nástroji a vytvářejte kolem sebe společenství a bratrství. Jednejte proto se všemi s laskavostí mé mateřské lásky, zvláště však s těmi, kteří jsou nejpotřebnější a nejvíce vzdáleni…

Modrá kniha 24.10.84


I odpadnutí kněze od své služby, což je velké pohoršení, je často z důvodu ne zcela fungujícího farního společenství, které nedokázalo vytvořit svému faráři „rodinu“.

Od věřících, kteří se připojili k mému Hnutí, žádám: …Ať utvoří kolem kněží můj věrný šik, mé velké ‚bílé vojsko…

Modrá kniha 1.11.73


Je třeba vzít vážně slova Jana Pavla II., který říká:
„Farní společenství je srdcem liturgického života, privilegovaným místem katecheze a výchovy ve víře. Ve farnosti se rozvíjí cesta uvádění do křesťanského života a výchovy ve víře všech křesťanů. Je přece tak důležité znovu objevovat význam farnosti jako místa, kde se zprostředkovává katolická tradice. Pro silné odkřesťanšťující vlivy mnozí pokřtění ztratili kontakt se svým náboženským dědictvím. Víra se jednoduše spojovala jen s některými zlomkovými epizodami ze života.“

A k tomu slova II. vatikánského koncilu, PO 6:
„Nelze budovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější eucharistie. Odtud tedy musí začínat veškerá výchova v duchu společenství.“

Trocha filozofie

Dnešní člověk těžko přijímá skutečnost ne-hmotnou, takže se pokusíme rozumově přiblížit, že existuje. Co vlastně je člověk? Člověk je živočich rozumový. Rozum je schopnost poznávat skutečnost nejenom hmotnou, ale i nehmotnou. Hmotnou poznává prostřednictvím smyslů. Člověk je schopen poznávat hlouběji než jen to, co nám říkají smysly. Takže se pokusíme proniknout k jádru věci. Co je to , čemu tak říkáme. Definovat to nelze, můžeme se pokusit o přístup k této otázce odjinud: Konkrétně mohu říci: já jsem svá noha? Ne, správně řeknu: Mám nohu. Nebo podobně: Ruka, nejsem svá ruka, ale mám ruku. U srdce je to ještě jasnější, že tudy cesta nevede, protože je možné po transplantaci žít s cizím srdcem v těle. Co mozek? Jsem nebo mám? Stačí si vzpomenout na zkoušky: Člověk se večer něco naučí a druhý den u zkoušky „vím, že to vím“, že jsem to uložil do „počítače“, kterým je mozek, ale nyní najednou nevím - nemohu si vzpomenout. Takže v tu chvíli obrazně člověk - moje - „poskakuje“ kolem toho „počítače“, kterým je mozek a pokouší se z něho vydolovat informace, které do něj včera vložil. Tedy rozdíl mezi mozkem a rozumem je tedy zřejmý. Je to podobné jako u jiných strojů nebo nástrojů: Auto potřebuje řidiče. Housle houslistu. A tak podobně i mozek potřebuje „obsluhu“. Sám čeká na výzvu.

Takže nejsem ani svůj mozek. Z toho by mělo plynout, že to moje já - neboli duše, která si uvědomuje sebe, svoji identitu - je nehmotná. Můžeme se pokusit také o obraz: třeba prst nemůže ohmatat sám sebe - potřebuje k tomu druhý pól. Podobně oko paradoxně nemůže vidět samo sebe, potřebuje k tomu druhý pól - zrcadlo.

Z toho plyne, že lidská duše je sice v těle, užívá ho, ale není s ním totožná - je nehmotná. Je-li nehmotná - nezaniká jako každý hmotný útvar rozpadem na jeho části, protože je nemá – není složená, tedy nemůže zanikat vůbec. Po smrti těla žije dál, je nesmrtelná, nese s sebou odpovědnost za všechno zlé nebo nárok na odměnu za všechno dobré, co v životě udělala.

Nyní jak vzniká tato duše? Pohled zpět - z rodičů nikoliv, protože je nehmotná, tedy nemůže vzniknout z buněk vajíčka a spermie, ani činnosti dvou duší (otce a matky) neboť duše je nesložená, nemůže se dělit a složit jinou. Můžeme tedy právem předpokládat existenci nejvyšší nehmotné bytosti, která je v nejvyšším stupni moudrá a láskyplná. V okamžiku spojení vajíčka a spermie zasahuje a tvoří novou lidskou duši, ne z hmoty - je nehmotná, ne ze sebe - nejsme Bůh, tedy zbývá Nic, tedy Bůh stvořuje duši z ničeho. V češtině toto slovíčko dostaneme pouhým připojením „S“ ke slovu tvoření. Tvoření znamená tvořit něco z něčeho - třeba sochu z mramoru, kdežto přidáním „S“ vzniká jedinečný výraz pro jedinečnou činnost vyhrazenou nejvyšší bytosti – tvoření z ničeho. A toto je původ člověka. Protože stvořit něco z nicoty k bytí je zázrak, je tedy člověk zázrak! A protože máme všichni stejného původce jsme navzájem bratři a sestry. Takže člověk má vznikat z lásky dvou lidí - otce a matky a z lásky Boží. (Pozn. red, i zde je „trojičnost: Bůh – já – my.) Kdyby tomu tak bylo vždy, byl by svět úplně jiný. Jen to, že lidé tuto oblast naprosto znetvořili, způsobilo to, že přicházejí na svět v jistém smyslu „znetvořené“ děti - i morálně, kterým se nedostane lásky, na kterou mají právo, a pak se tito lidé bezděky mstí těm, kteří jim dali sice život, ale ne to, co k němu nevyhnutelně patří. Místem lásky má být rodina, výchova a péče.
Také z činnosti duše můžeme soudit na její nehmotnost, podle filosofické zásady: Jaká činnost, takový původ této činnosti. Nehmotná činnost předpokládá nehmotného činitele.

Tady je třeba si ujasnit rozdíl mezi představou a pojmem.
Představa - to je to, co si před sebe jaksi vnitřně postavíme. Známe to z hmotného světa. Kdežto

Pojem neexistuje uskutečněn ve hmotném světě. Tedy je nehmotný. Konkretně snadno si představíme trojúhelník, ale méně snadno milionti nebo miliardtiúhelník. Pojem sice máme - je to geometrický útvar o miliardě úhlů, ale představa není možná. Ale máme ještě daleko nehmotnější pojmy, které vznikají abstrakcí. Od slovesa traho - táhnu (traktor - to co táhne) odtahujeme se od jednotlivin, tvoříme si nadjednotlivostní nebo-li univerzální, obecné, abstraktní čili nehmotné pojmy. Tak pojem pravda nemá žádný ekvivalent ve hmotném světě. Nemůžeme si ji představit. Nebo krása, dobro, láska…

Abstraktní pojmy, čili nehhmotné, jsou důkazem nehmotnosti rozumu, který je mohutností nehmotné duše. Už Adam v ráji dostává od Boha příkaz pojmenovat zvířata, předvádí mu je a Adam jim dává jméno. Bůh se dívá jaké jim dá jméno, jestli Adam správně pochopil, protože pojem (conceptus) znamená uchopení nehmotné podstaty poznané skutečnosti. A pochopit tuto podstatu znamená pochopit plán, který Bůh do té skutečnosti uložil, i tu věc uchopit, zmocnit se ji duchovním způsobem, dát ji jméno a použít ji. Takže člověk se tímto způsobem zmocňuje hmotného světa a v tomto smyslu, jak říká Aristoteles: Že duše je v jistém smyslu všechno. Všechno je schopna pojmout do sebe a použít.

Můžeme to vidět i na Bohu samotném, který chápe sám sebe a toto své pochopení vyslovuje. A toto Slovo u něho nemá neosobní charakter, jako u člověka, ale osobní charakter. Je to Někdo, komu Bůh sděluje své božství - svou podstatu. Takže oba mají jedinou podstatu - oba jsou Bůh. Ale rozdíl je ve vyslovujícím a vysloveném. Analogicky s lidským plozením nazýváme prvního Otcem, druhého Synem. Proto řecké slovo Logos má velice bohatý obsah, můžeme je také přiblížit pojmu: plán nebo program skrze který Otec všechno stvořil a sv. Pavel říká: „Skrze něho a pro něho bylo všechno učiněno,“ v listě Kolosanům.

Člověk myšlením a vyjadřováním má stavět smysluplnou budovu, která ovšem potřebuje přesné, jasně vymezené pojmy. Nestavíme dům ze slámy nebo sena. Takže i tady v naší řeči má být všechno přesné, jasné, vymezené. Pak to tvoří smysluplný celek.

Je třeba si tedy každý pojem přesně a jasně definovat. Děláme to i v morálce nebo v duchovním životě. Vášně nebo ctnosti se vždy definují ve vztahu k rozumu a vůli, protože člověk je živočich rozumový a z rozumovosti plyne také žádostivost.
Jako máme smyslovou žádostivost, tak má také duchovou žádost - té říkáme vůle.

A v každé té definici jsou obě složky zastoupeny. Např. definice pýchy: Apetitus in ordinarus propprie excellencie čili žádost (apetitus) vůle propprie excellencie (oslavy, potlesku, uznání) a slovo in ordinarus má přesný obsah, v něm je zakuklen rozum. Znamená to, že je to proti rozumu. Proti pravdě. Čili poznávám, že na to nemám a přesto to chci. Tak jako první anděl: Lucifer nebo-li česky Fosfor poznává určitě i sám sebe - Izaiáš to říká velmi hezky: „Shlédl ses sám v sobě. Chtěl jsi se podobat Nejvyššímu. Říkal jsi na nebesa vystoupím. Místo toho jsi byl svržen dolů, Jitřenky synu.“

A podobně po něm člověk. Tak jako Lucifer chtěl být jako Bůh, totéž sugeruje lidem: Budete jako Bůh. A v tom je ten omyl člověka - pýcha a pád.
Pokusme se nyní o jakousi definici pojmu „jsoucno“: Jsoucno je to, co je, tj. nositel a bytí.

Každé jsoucno mimo Boha je složeno z podstaty nebo-li esence a existence. Jen u Boha to neplatí - u Boha esence a existence jsou totéž. Bůh je esse subsistencis - svébytné bytí nepřijaté odnikud, on je svým bytím, kdežto všechno ostatní co je, je od něho. Můžeme to snad zakusit i sami u sebe, když si uvědomíme své já. a jsem není totéž. Já mám existenci, kterou jsem přijal. Kdežto Bůh je existence nepřijatá. Můžeme říci: „Jsem, protože jsi, Bože. Kdybys nebyl Ty, nejsem ani já.“ Bůh mi dal existenci i to, co jsem. Tuto duši, tyto rodiče, toto okolí, ve kterém žiji, dobu, kdy jsem se narodil, to vše je od Boha.

Ale tedy já a existence není totéž. Já nejsem své bytí. Já MÁM bytí.

Ještě k tomu předchozímu můžeme například říci: Když si uvědomuji a vyslovuji sám sebe, Já si uvědomuji sebe, použiji 4 slova, přičemž já a sebe nejsou 2 reality, jakobych se já díval na něco jiiného než jsem, nýbrž je to určitý sebeprožitek vyjádřený čtyřmi slovy, řekněme je to jednobodový prožitek nesloženého já.
Kdyby tam byla 2 já, šlo by o schizofrenii. U zdravého člověka je tento zážitek možný a snadný.

Pokračování příště.


Moje úplné vítězství přijde na svět s triumfem mého Neposkvrněného Srdce. Zázrak Božího milosrdenství v moci Ducha svatého obnoví tvářnost země a ta se změní ve vonnou a vzácnou zahradu, v níž Nejsvětější Trojice najde zalíbení a dosáhne od celého stvořeného vesmíru své největší slávy…

Modrá kniha 7.10.1995


Boží věčnou moc a božství lze poznat přirozeným rozumem, když přemýšlíme o Božím díle (srv. Řím 1,20). Přirozený svět tedy umožňuje jistý stupeň poznání Boha všem lidem. Toto poznání není bezprostřední, ale zprostředkované - v díle stvoření nacházíme stopy Tvůrce. Už samotným stvořitelským aktem nám Bůh zjevuje něco o sobě. Katolická víra učí, že lidský rozum může dokázat, že Bůh existuje a to induktivně, a posteriori, ze světa.
Výroky přemýšlivých lidí, které uvedeme v příštím čísle, toto potvrzují. Nyní uvádíme úvahu jednoho z nich.

MORRISON A. Cressy
Biolog, bývalý prezident newyorské Akademie věd.



„Existuje sedm důvodů, proč při pohledu na svět věřím v Boha:

1. Vesmír je uspořádán s velkou inteligencí. Je nemožnou věcí, že by takto uspořádaný svět mohl vzniknout náhodou.
2. Každý život směřuje k určitému cíli. Někdo musel tento cíl určit
3. Moudrost, uložená v instinktu zvířat (včel, mravenců,…) svědčí o moudrosti Tvůrce.
4. Moudrost lidského rozumu převyšuje nekonečně instinkt zvířat. Tím zřejměji jejím zřídlem musí být Nejvyšší Moudrost
5. Kdo způsobil počátek života?
6. Ve světě panuje zákon rovnováhy. Existují vedle sebe různé druhy zvířat a rostlin. Žádný z nich nemůže ovládnout ten druhý, aby jej zahubil beze zbytku.
7. Člověk může dojít k chápání Boha, jestli se dívá s obdivem na zaměření k cíli a soulad světa.

Jsme teprve na úsvitu vědeckého věku a každý nový paprsek, vrhaný vědeckým výzkumem, ukazuje jasněji dílo Stvořitele, nadaného nekonečnou inteligencí. V duchu vědecké pokory a víry, založené na vědění, se stále více přibližujeme k vědeckému poznání Boha.

Mám tedy pro svou hlubokou víru sedm důvodů:

První důvod: Matematicky přesně můžeme dokázat, že náš vesmír byl plánován a vytvořen nesmírným budovatelským duchem.
Dejme tomu, že vložíme do kapsy deset mincí, očíslovaných od jedné do deseti a důkladně jimi zamícháme. Pokuste se je vytahovat v pořadí od jedné do deseti, vkládajíce vytaženou minci zase zpět, a znovu jimi míchejte. Matematicky víme, že pravděpodobnost vytažení jedničky je 1:10. Pravděpodobnost vytažení jedničky a hned dvojky je 1:100. Vytažení jedničky, dvojky a trojky je 1:1000 a tak dále. Vaši naději, že byste vytáhli všech deset mincí v přesném pořadí od jedné do deseti lze vyjádřit poměrem jedné ku deseti miliardám. Podle podobné úvahy je třeba stejně přesných podmínek, aby mohl existovat na zemi život a je vyloučeno, aby jeho vzájemné správné uspořádání bylo dílem náhody. Naše planeta se otáčí na rovníku kolem své osy rychlostí 1 666 km za hodinu. Kdyby se otáčela třeba jen rychlostí 150 km za hodinu, naše dny a noci by byly jedenáctkrát delší a horké slunce by spálilo za den všechnu vegetaci a zbytek by se stal obětí dlouhé mrazivé noci.

Dále: slunce, zdroj všeho života na zemi, má povrchovou teplotu 6000 stupňů Celsia a naše planeta je od něho natolik vzdálena, aby nás tento žár zahříval, ale nespálil. Kdyby slunce vydávalo jen polovinu svého záření, zmrzli bychom, a kdyby vydávalo o polovinu více, uhořeli bychom. Zemská osa je nakloněna o 23 stupňů, čímž získáme 4 roční doby. Kdyby nebyla takto nakloněna, výpary z oceánů by se pohybovaly na sever a jih a vytvořily by nesmírné plochy ledu. Kdyby měsíc byl od nás vzdálen jen 100 000 km, mořský příliv by byl tak velký, že by byly dvakrát denně všechny světadíly úplně pod vodou a ta by brzy spláchla i nejvyšší hory. Kdyby zemská kůra byla jen o 3 m silnější, nebylo by v ovzduší kyslíku, který by se spojil s jinými prvky na různé sloučeniny, tvořící zemskou kůru, a nebylo by organického života. Kdyby moře bylo jen o několik metrů hlubší, pohltilo by všechen náš kyslík a kysličník uhličitý a nemohly by existovat žádné rostliny. Nebo kdyby ovzduší bylo značně řidší, některé z meteorů, kterých se denně spaluje v ovzduší miliony, by dopadly na různé části země a založily by zde oheň. Následkem těchto a spousty jiných okolností není ani jediná možnost z milionu, že by život na naší planetě vznikl náhodou.

Druhý důvod: Vynalézavost a přizpůsobivost života je projevem vševládnoucí nejvyšší inteligence. Nikdo nikdy nevyzkoumal, co život vlastně je. Nemá váhu ani rozměr (je nehmotný), ale má velkou sílu, protože rostoucí kořen rozlomí tvrdý kámen. Život si podmanil vodu, zemi, vzduch, ovládl prvky a přinutil je, aby se rozkládaly a tvořily sloučeniny. Život je jako sochař, dává tvar všem živoucím věcem a jako malíř vykresluje každý list a barví každý květ. Život je hudebníkem, který naučil ptáčky písním a hmyz bzukotu. Život je znamenitý chemik, který dává chuť ovoci a koření, růže naplňuje kouzelnou vůní, vodu a kysličník uhličitý mění v cukr a přitom uvolňuje kyslík, který potřebují živočichové k dýchání. Podívejte se na téměř neviditelnou kapénku protoplasmy, průhledné a rosolu podobné, jež je schopna se pohybovat, berouc k tomu sílu ze slunce. Tato jediná buňka, tato průhledná kapénka, chová v sobě zárodek života a má schopnost rozdávat tento život každému živoucímu tvoru, malému či velkému. Síla této buňky je větší než síla všech lidí, zvířat a rostlin, protože z ní vyšel všechen život. Příroda nestvořila život, neboť žárem vyžehnuté skály a slané moře nemohly dát potřebné předpoklady. A kdo jej sem tedy přinesl?

Třetí důvod: Moudrost zvířat jasně mluví o dobrotě Tvůrce, který vložil pud do jinak bezmocných tvorů. Mladý losos tráví léta v moři, načež se vrací do rodné řeky a táhne proti proudu při té straně řeky, na které se do ní vlévá říčka nebo potok, v němž se narodil. Co jej vede tak přesně zpět do rodiště? Přeneseme-li ho do jiné říčky, okamžitě ví, že není ve správné vodě, razí si cestu zpátky do hlavní řeky, a potom zase vzhůru na místo svého určení. Ještě obtížnější je rozřešení úhoří záhady. Tito podivní tvorové se stěhují v době dospělosti ze všech řek a rybníků na celém světě do moře a spěchají do nesmírných hlubin u Bermud, což znamená, že úhoři z Evropy musejí uplavat mořem mnoho tisíc kilometrů. Tam se páří a umírají. Maličcí úhoříci, kteří zřejmě nemohou vědět nic, než že jsou v nesmírné vodní poušti, se přesto vydávají na zpáteční cestu a najdou nejen pevninu, ze které vyšli jejich rodiče, ale i řeky a jezera a rybníky, takže každá voda je opět osídlena mladými úhoři. Žádný americký úhoř nebyl nikdy chycen v Evropě a žádný evropský úhoř v Americe! „Příroda“ dokonce zadržela dospívání evropského úhoře o rok, aby nahradila jeho delší cestu. Odkud se vzal pud, který to všechno řídí? Jistá vosa přemůže kobylku, vyhrabe v zemi díru, dá kobylce žihadlo na přesně určené místo, aby nezahynula, ale byla v bezvědomí a žila dále jako kus konzervovaného masa. Potom naklade vajíčka těsně vedle kobylky, aby se její mláďata mohla pást na kobylce, která zůstává živá, protože její mrtvé maso by mladé vosy usmrtilo. Stará vosa to vše dělala poprvé v životě, ale její druh to dělal od nepaměti, protože jinak by nebylo takových vos. Takovou tajemnou techniku nelze vysvětlit nějakým přizpůsobením se poměrům, ta musela být prostě dána.

Čtvrtý důvod: Člověk má něco více, než pouhý zvířecí pud – má schopnost myslet. Ještě nikdy nebylo o žádném zvířeti zaznamenáno, že by dovedlo počítat do deseti, či jen rozumělo významu čísel. Tam, kde je pud jen jediným tónem flétny, krásným, ale omezeným – lidský rozum obsahuje tóny všech nástrojů orchestru. Tento čtvrtý důvod netřeba rozvádět. Díky lidskému rozumu jsme schopni úvahy, že jsme tím, čím jsme jen proto, že se nám dostalo jiskry Boží moudrosti.

Pátý důvod: Prostředky Boží pro zachování všech živých tvorů – podivuhodné geny. Tyto geny jsou tak nepatrná tělíska, že kdyby bylo možno dát dohromady všechny geny odpovědné za zrození všech lidí na světě, vešly by se do dvou náprstků. A přece tato ultramikroskopická tělíska, zvaná geny, a jejich průvodci, chromozomy, obývají každou živou buňku a jsou nositeli všech lidských i zvířecích charakteristických vlastností.
Dva náprstky jsou velmi malý prostor, aby se do něj vešly všechny charakteristické individuální vlastnosti miliard lidí. Ale jsou to nade všechnu pochybnost zjištěná fakta. Nuže, jak tedy geny mohou uchovávat všechny normální dědičné vlastnosti mnoha předků a jak zachovávat psychiku každého v tak nepatrném množství hmoty? Zde je vlastně začátek dědičnosti v buňce, jednotce, která v sobě chová a nese geny. Jak je možné, aby několik málo milionů atomů tvořících ultramikroskopický gen, absolutně ovládlo všechen život na světě? To je příklad úžasné moudrosti a prozíravosti, jež může vycházet jen z nejvyšší moudrosti Tvůrcovy – žádná jiná hypotéza to nevyloží.

Šestý důvod: Účelné hospodaření přírody nás nutí, abychom si uvědomovali, že jen nekonečná Moudrost mohla předvídat a ovládat různé eventuality, jež se v přírodě vyskytnou. Před mnoha lety byl v Austrálii vysazen jistý druh kaktusu jako ochranný plot. Nemaje zde žádného nepřítele v říši hmyzu, kaktus se přímo zázračně rozmnožil a pokryl území tak široké a dlouhé, jako je celá Anglie. Vyhnal obyvatele z vesnic a farem a zničil jejich polnosti. Vědci hledali po celém světě nějakého nepřítele tohoto kaktusu. Konečně našli hmyz, který se živil jen kaktusem a nechtěl žrát nic jiného. Hmyz se rychle množil – neměl žádných nepřátel. Hmyz přemohl brzy kaktusy, takže dnes už je jich v Austrálii málo; ale současně skoro úplně vyhynul i on. Takové zásady v udržování rovnováhy v přírodě řídí jistě nějaká vyšší Moudrost. (Proč tak rychle množící se hmyz neovládl celou planetu? Protože nemá takové plíce jako člověk, nýbrž jen dýchací průduchy. Když hmyz roste, tyto průduchy nerostou úměrně s ním. Proto se opravdu nikdy nevyskytl na světě nějaký veliký hmyz. Kdyby nebylo tohoto moudrého zařízení, nemohl by člověk existovat. Představte si, že byste se setkali se sršněm veliký jako tygr.)

Sedmý důvod: Okolnosti, že člověk chápe pojem Boha.
Pojetí Boha tryská ze schopnosti člověka – inteligence, kterou ostatní tvorové na této planetě nemají. Jen díky této úžasné vlastnosti může člověk samojediný mezi všemi tvory nalézat důkazy věcí neviditelných - nehmotných. Obzory, které tato vlastnost člověku otevírá, jsou nekonečné, neboť když se lidská zdokonalená inteligence stává spirituální skutečností, může ve všem účelném uspořádání kolem sebe vidět a poznat velikou pravdu, že nebe je všude, že Bůh je všude a ve všem – a že nikde nám není tak blízko, jako v našich srdcích. Je to pravda jak vědecká, tak rozumově poznatelná, co napsal žalmista Páně: Nebesa vypravují slávu Boží a obloha zjevuje dílo jeho rukou.

Při stavbě medového plástu řeší včely prakticky velmi komplikované problémy z trigonometrie a z matematiky. Lidstvo na to přišlo po tisíciletém hledání a jednotlivec na to potřebuje 10 let studia.Včely řešily ty problémy již v době, kdy nebylo jediného matematika. Řeší problém, který většina lidí není schopna řešit, ač jsme obdařeni rozumem. Je jasné, že to nemohla být nemyslící příroda, která dala včele takovou schopnost.

* * *

Světoznámý fyzik Réaumur se dal do vytrvalé práce a změřil úhly tři shodných kosočtverců tvořících tupou pyramidu dna buňky včelího plástu. Naměřil 109° 28E při tupém úhlu a doplněk do 180° při ostrém úhlu.
Fyzik Maraldi přišel pokusným měřením na stejný výsledek. Matematikům na vysokých školách své doby dal potom Réaumur řešit tuto úlohu: Je dána šestiboká nádoba. Její dno tvoří tupá pyramida tvořená ze tří shodných kosočtverců. Kolik stupňů musí mít její tupé úhly, aby nádoba měla při nejmenší spotřebě stavebního materiálu největší objem?

Vědci počítaly s logaritmy a ostatními pomůckami matematické vědy. Tehdejší nejvýznamnější matematik König vypočetl velikost tupého úhlu 109° 26E. Tedy rozdíl mezi teoretickým výpočtem učence a praktickou stavbou včel byl nepatrný – jen 2 minuty stupně. Ale přeci jen rozdíl.
Kdo měl pravdu – vědec nebo včela? Skotský matematik Mac Laurin nechtěl věřit, že by se mýlila včela, a proto se dal do počítání sám. Přišel však k témuž výsledku. A závěr? Včela se při stavbě plástu mýlí a tedy se mýlí i ta síla, která rozkázala včelce stavět právě takto.

Ale Tvůrce si vítězství pravdy posloužil podivuhodným faktem. V té době ztroskotala u skotského pobřeží anglická loď. Kapitán i mužstvo se zachránili. Soudní vyšetřování dokázalo kapitánovu nevinu. Jeho výpočty stupňů a minut zeměpisné šířky byly dle logaritmických tabulek bez chyb. Proč tedy narazil na pobřeží? Kde byla chyba? Po dlouhém hledání se zjistilo, že chyba byla v logaritmických tabulkách. Chyba tisku. O chybě se dozvěděl i matematik Mac Laurin. Otevřel své logaritmické tabulky a našel v nich tutéž chybu. Přepočítal Réaumurovu úlohu s opraveným logaritmickým číslem a vyšlo mu přesně 109° 28E. Nemýlila se tedy včela bez logaritmů, ale věda s logaritmy.

Dva stromy v ráji…

Prach a dech Boží

Odkud člověk pochází, kde má své místo a jaký je jeho úkol víme, když se díváme kam ho Bůh postavil na počátku, jaká byla jeho situace a poslání.
V Gen 2 se mluví o stvoření člověka z prachu země, kterému je do nozder vdechnut dech života, a člověk se stal živou bytostí. Člověk je zde obrazně popsán jako bytost skládající se ze dvou elementů - kosmického (prachu, hmotného světa) a nad-kosmického (duše). Na jedné straně patří zcela tomuto světu (imanence), na druhé straně je v něm něco, co ho odlišuje od všech ostatních bytostí - dech života vdechnutý mu Bohem (transcendence) - jeho život není omezen pouze „kosmicky“. Tento dech života však nelze identifikovat s nějakým božským elementem v člověku. Jde o schopnost člověka účastnit se na Božím životě, schopnost, která mu byla dána Bohem.

Svým určením (povoláním) je něco největšího mezi vším stvořením, svým počátkem je tím nejnižším. To co je za ním mu zůstane vždy jako výstraha aby nezaměnil originální obraz s kopií, kterou je. Jako živá kopie se musí vždy orientovat podle originálu, který je mírou jeho bytí. Má v sobě otevřenost pro Boha, ale přesto je stále prach země.
Člověk je stvořen jako zdravá dobrá přirozenost se schopností účastnit se na Božím životě – jeho přirozenost je otevřená pro to, co jeho přirozenost přesahuje. Jako tvor je schopen vstoupit do vztahu s Tvůrcem. Tuto propast mezi Tvůrcem a tvorem člověk nepřeklene sám, nýbrž je to dílo Tvůrce – On staví člověka do zahrady.

Pozdvižení

Ihned po stvoření je člověk přenesen do zahrady, kterou pro něj Bůh vytvořil. Jeho situace je změněna, nachází se v poslání daném mu Bohem – spravovat zahradu, sloužit Bohu a všemu ostatnímu vládnout. Jedná se o prvotní stav spravedlnosti, pozdvižené lidské přirozenosti: status naturae purae elevatae. Člověk je Bohem přenesen do situace blízkosti s Bohem, do komunikace s ním, je aktivována schopnost vztahu s Bohem.
Bůh sám pozvedá lidskou přirozenost k účasti na svém životě a naplňuje její touhu. Člověk sám od sebe do tohoto vztahu nemůže vstoupit – nemůže překlenout rozdíl mezi tvorem a Tvůrcem. Bůh daruje při stvoření okamžitě člověku stav prvotní svatosti a spravedlnosti, v němž je orientován pro růst do plné podoby s Bohem v lásce. To je prvotní povolání stvořeného člověka – povolání k bytí, které má růst do plnosti v lásce. Jde o stav pozdvižené lidské přirozenosti k životu s Bohem – status naturae elevatae.

Stvoření a následné umístění do zahrady je rozdělením mezi esencí (přirozeností) a povoláním (milost). Pouze s tímto povoláním, se základním určením člověka je mu vdechnuta jeho duchová duše, jeho zaměření, které přesahuje přirozenost. Je to definitivní smysl jeho existence - směřovat k podobě s Bohem.
Jestliže chceme pochopit esenci člověka, jeho přirozenost, není možno se dívat na jeho původ, nýbrž na jeho zaměření, na jeho cíl (vztah mezi anatomií oka a viděním - určení oka).
Jde o rozdíl mezi přirozeností a určením člověka. Je vyvolený k lásce, on sám láskou není, tou je Bůh. Přirozenost člověka, celá struktura jeho svobody, vůle, poznání, jeho fysiologie, má být cele ve službě tohoto zaměření a této lásky. Tedy má být ve službě Bohu – do této služby byl postaven při stvoření.

Zahrada a stromy v ráji

Zahrada je charakterizována množstvím různých stromů, ale především jsou zde „dva stromy uprostřed zahrady: strom života a strom poznání dobrého a zlého“.
Ty dva stromy jsou jakýmsi způsobem identické – mají stejný kořen, jsou to dva aspekty jedné věci… oba se nacházejí v samém středu, jde tedy o jediný strom (Řehoř z Nyssy: Ve středu muže být jen jedna věc). Člověk nemá jíst ze stromu poznání dobra a zla, ale jen ze stromu života a ze všech ostatních stromů. Zakázaný je tento strom v té míře, v níž komunikuje poznání dobra a zla, neboť pouze tyto plody mohl člověk sám vzít a nikoli přijmout.

Příkaz nejíst ze stromu poznání je vlastně zkouškou. Svoboda člověka byla ještě nerozvinutá, neaktivovaná, nerozhodl se k lásce vůči Bohu a ke službě a k panování nad zemí.
Přijímat ze stromu života znamená neustále uznávat svou situaci tvora – akt stvoření je stále přítomný a člověk stále přijímá s vděčností svůj život jako dar. Při jednotě dvou stromů člověk s přijímáním ovoce ze stromu života přijímá i „míru dobra“ od Tvůrce.
Fakt uložení zákazu není oddělitelný od konkrétního obsahu symboliky stromu: člověk musí žít ve vztahu svobodné poslušnosti vůči Bohu. Zničí sám sebe v okamžiku, kdy se bude chtít emancipovat a být jako Bůh. Střed své existence – život a poznání – má člověk přijímat v poslušnosti vůči Bohu.

Zákaz znamená, aby člověk neodděloval poznání od života, ale poznání a rozlišování dobra od zla přijímal s darem života od Tvůrce – má žít v jakési základní heteronomii. Nemá být sám mírou dobra a zla. Tento zákon se mu dostává s přijímáním života od Dárce.
Člověk měl život přijímat a neměl ho uchvacovat v hledání dobra a zla, a tak zahynout ve své pozici před Bohem a stvořením.
Strom poznání dobra a zla je jakousi hraniční linií mezi dvěmi situacemi, o nichž mluví kniha Geneze. První situace je prvotní nevinnost, v níž se člověk nachází téměř mimo poznání dobra a zla, a to až do okamžiku, kdy nepřekračuje Stvořitelův zákaz a nejí ovoce ze stromu poznání. Druhá situace je naopak moment, kdy člověk po překročení příkazu Stvořitele pod našeptáváním ducha zla, se nachází v jistém smyslu uvnitř poznání dobra a zla. Tato druhá situace determinuje stav lidské hříšnosti, který je v protikladu ke stavu prvotní nevinnosti. Tyto dvě situace rozlišuje později teologie systematicky jako status naturae integrae – stav před hříchem, kdy lidská přirozenost je integrální, a status naturae lapsae – stav po hříchu.

Stav člověka v ráji

Klasická pozdní scholastická teologie rozlišuje u stvořeného člověka různé úrovně:

Dona naturalia
Nejprve to jsou „přirozené dary“ jako je rozum, svoboda, fyzická stránka člověka. Tyto dary odpovídají přirozenosti člověka (animal rationalis). Má se na mysli přirozenost zdravá, vyšlá z rukou Božích a ve svém přirozeném řádu ucelená. (V souvislosti s uvedeným je možné prorozjímat myšlenky v článku MD 2/03 - Vstává tělo duchovní.)

Dona supernaturalia
Jde o nadpřirozené dary v úzkém slova smyslu: vztah s Bohem, povolání k účasti na Božím životě a podobnost s Bohem, povolání k patření na Boha ve slávě. Obrazem pozdvižení člověka do tohoto stavu status naturae elevatae je znázorněn přenesením stvořeného člověka do rajské zahrady. Na tyto dary nemá lidská přirozenost naprosto žádný nárok a jsou čistým Božím darem. Jde v podstatě o aktivaci ze strany Boží, což sám ze sebe člověk nezmůže učinit. Aktuální situace ukazuje, že člověk měl tyto dary jako provizorní, nebyl ještě „zatvrzelý v dobrém“.

Dona praeternaturalia
Tyto dary na jedné straně nejsou vyžadovány přirozeností jako takovou, ale na druhé straně tuto přirozenost zdokonalují na základě darů nadpřirozených. Mezi tyto dary se počítají: nesmrtelnost, integrita (nepřítomnost žádostivosti), vlité poznání.

Hříchem mizí nadpřirozené dary, mimopřirozené dary a přirozené dary jsou porušené (to je situace dnešního člověka). Boží úmysl o člověku není dnešní situace, a to ani po vykoupení. Člověk žijící dnes ve spojení s Kristem žije pod situací Edenu, ale je povolán výš – konečná spása není pouze návrat do ráje, tím by byly popřeny dějiny.

Mnozí teologové se přiklánějí k názoru, že dar nesmrtelnosti není možno interpretovat jen na aspekt fyzický, ale na aspekt života, který integruje i fyzickou smrt.

Dnes smrt chápeme ve smyslu frustračním, jako zlom a zničení. Nebo také jako vysvobození z nesmyslnosti a propad do prázdna či nebytí. Takovýto aspekt smrti je důsledkem hříchu a nemusí být spojena jen s aspektem biologickým. Nemusíme touto smrtí myslet ani jen duchovní smrt duše kvůli hříchu, ale konkrétní způsob prožívání fyzické smrti, jak to prožívá člověk v sobě rozdělený.
Pouze díky Kristovu vzkříšení můžeme prožívat naši smrt jako účast na Kristově smrti a tedy jako něco, co není negativní.

Poznání
Poznání v ráji bylo velmi positivní – Adam byl schopný pojmenovat všechno stvoření – podle jeho podstaty! Podstatu věcí poznával nikoli analýzou jako my dnes (rozkladem na části, pochopením daných částí a jejich souvislostmi) nýbrž vhledem lásky - intuitivně. Všechno tohle bylo uvnitř hlubokého zaměření na Boha, jakoby obaleno vztahem k Bohu a mohlo růst do plnosti podoby s Bohem v poznávání. Adam poznával věci materiální z věcí duchovních, přirozenost z nadpřirozeného, tedy obráceně než dnes! Dnešní poznání je pro Bonaventuru důsledkem hříchu.

Trichotomie v ráji
V trichotomické struktuře člověka to vypadá takto: Tělo je uvnitř duše ty jsou uvnitř ducha, který je proniknut Duchem Božím. Vše je v harmonii. Člověk je skryt uvnitř Boží lásky. Tělo je zcela oduševněno a ukryto v duši a v duchu.

Svoboda a poslušnost
Člověk je ve vztahu k Bohu v poslušnosti jako přijímající svůj život jako dar a s ním přijímal i to, co je dobré – co je vnitřní strukturou daru jeho samého stvořeného podle Božího obrazu. Nemusí rozhodovat o tom, co je dobré. Je nad etickou situací, nikoli pod ní. Žije v lásce a tedy i jeho poznávání je jiné než analytické (viz. výše), poznává intuitivně a jednoduše.
Tím, že přijímá sebe jako dar, vlastní sebe sama, tak může jednat z vlastní podstaty, svobodně. Tato moc je však pod řádem Dobra od něhož se přijala, jemuž za sebe samu vděčí. Moc člověka je podřízena Dobru, které je jejím vnitřním zákonem.
V Edenu byl člověk v poslušnosti vůči Bohu. Díky poslušnosti svobodně vládl všemu ostatnímu. Poslušnost nikdy nevystupovala jako protiklad ke svobodě! Díky poslušnosti vůči Bohu byl člověk svrchovaně svobodný vůči všemu ostatnímu (Srv. nyní snahu těla zotročit si duši. Podrobněji viz. MD 2/03 - Vstává tělo duchovní.)
Svoboda byla uvnitř a chráněná poslušností, poslušnost byla ve službě Bohu ve věrnosti, vděčnosti a lásce. Svoboda měla svůj veliký a životodárný prostor jedině v poslušnosti Bohu – ve víře.

Poznání dobra
V této víře, ve které přijímali od Boha své vlastní bytí, jim byla nepřístupná distinkce mezi dobrem a zlem, protože znali pouze dobro. Zlo jim bylo skryté, bylo za horizontem jejich zkušenosti, protože žili v ohni lásky. Vlažnost indiference mezi dobrem a zlem byla hluboko pod nimi, žili tedy vysoko nad etickou situací! Byli zaměřeni pro dobro, ve kterém sice nebyli „zatvrzeni“, ale mohli nezhřešit a růst v milosti do dovršení – zatvrzení v dobru ve slávě. Dobro poznávali v přijímání ovoce ze stromu života, který je podstatně spojen se stromem poznání dobra a zla. S darem života jako daru dostávají poznání dobra.

Ve světle uvedeného se nám ukazuje, jaké dary nám přinesl Kristus svým vykoupením, z nichž u některých nám často uniká jejich hloubka:
Magisterium - neomylný učitelský úřad Církve ve věcech víry a mravů nám nabízí nebýt sám mírou dobra a zla, ale přijímat ji od Tvůrce.
Tam, kde hříchem mizí nadpřirozené dary, mimopřirozené dary a přirozené dary jsou porušené nám může vyniknout cena svátostí a Darů Ducha svatého ve svátosti biřmování (viz. MD 2/03 - Stavba duchovního života).
Vyniká nám, jakými dary je obdařena naše Nebeská Matka a chce se s námi o ně podělit.

Protože jsem bez hříchu, Otec na mne obrátil svůj pohled zalíbení, Slovo si mě vyvolilo, abych se stala jeho Matkou, a Duch svatý se se mnou sjednotil poutem snoubenecké lásky.Tak jsem vstoupila do samého srdce Nejsvětější Trojice. Protože jsem bez hříchu, božská Trojice mne vyvolila jako Vojevůdkyni a Vítěze ve strašném zápase proti satanovi a všem duchům zla. Protože jsem bez hříchu, Ježíš mě důvěrně zapojil jako Matku do svého plánu Vykoupení a svěřil mi jako dceru celé lidstvo, které vykoupil a spasil. Jsem tedy Matkou lidstva. K mému poslání nové Evy a k mému úkolu Matky patří přivádět celé lidstvo k plnému společenství života s Bohem; pomáhám mu rodit se a růst v milosti a ve svatosti.

Modrá kniha 8.12.92


Synáčkové moji, vaše srdce ať se zcela ponoří do Jeho Eucharistického Srdce, abyste mohli vstoupit do osobní intimity života s ním. Tehdy Ježíš vezme vaše malé srdce, otevře je, rozšíří a naplní Svou láskou. On miluje ve vás a vy milujete v Něm, a tak jste strhováni stále hlouběji do úžasného víru jeho božské dokonalé lásky. Tehdy, jako byl Jan nejmilejším apoštolem, povolaným k hluboké intimitě života s Ježíšem, žijícím v lidském těle, i vy se stáváte novými Jany, povolanými k hluboké intimitě života s Jeho oslaveným tělem, skutečně přítomným jako oběť a skrytým pod způsobami proměněného Chleba, který je uchováván ve všech svatostáncích světa... …Přemilí synové, čím víc probíhá celý váš život u nohou svatostánku v důvěrném spojení s Ježíšem v Eucharistii, tím více porostete ve svatosti.Přivede vás k čistotě srdce, vybrané a chtěné pokoře, k prožívané důvěře, k milující a synovské oddanosti...

Modrá kniha 21.8.87


Dnes se dostává ze všech stran světa od kněží mně zasvěcených, od vás, synů mé zvláštní mateřské lásky, hold mému Srdci milý. Nechte se mnou vést a nebudete cítit tíži svých denních těžkostí. Chci vás mít ve svém náručí, zcela oddané mému Neposkvrněnému Srdci, protože tak můžete kráčet k cíli, který jsem vám každému vytkla. Už jsem ukázala, jaký je tento cíl: udělat z vás kněze podle Ježíšova Srdce. Musíte být dnes opravdu Ježíšem pro lidi vaší doby. Ježíšem, který mluví; budete mluvit jedině pravdu. Pravdu obsaženou v evangeliu a zaručenou učitelským úřadem církve.
Dnes, kdy na všechno padá tma a kdy se stále více šíří v církvi blud, vy musíte všem ukazovat cestu k pramenu, z něhož Ježíš nechává vyvěrat svá slova pravdy, totiž k evangeliu svěřenému hierarchické církvi, to je papeži a biskupům s ním spojeným. Ne jednotlivým kněžím ani jednotlivým biskupům, ale jedině kněžím a biskupům spojeným s papežem.
Dnes tak zraňuje a zarmucuje mé Srdce, Srdce Matky církve, též pohoršení biskupů, kteří neposlouchají zástupce mého Syna a strhují velký počet mých ubohých dětí na cestu bludu. Proto vy musíte dnes svým slovem důrazně hlásat všem, že Ježíš ustanovil jen Petra jako základ své církve a neomylného strážce pravdy. Kdo dnes není s papežem, nebude už moci zůstat v pravdě. Svody zlého ducha se staly tak zákeřné a nebezpečné, že mohou oklamat každého. Mohou padnout i dobří. Mohou padnout i učitelé a vědci. Mohou padnout i kněží a také biskupové. Nikdy nepadnou ti, kdo jsou stále s papežem.
Proto chci z vás utvořit šik uspořádaný a pozorný, poslušný a povolný, který vyplní i přání tohoto mého prvního přemilého syna, zástupce mého Ježíše. Musíte být Ježíšem, který je činný. Musíte především Ježíše znovu žít ve svém životě a být živým evangeliem.
Proto vás činím stále chudšími, stále pokornějšími, stále čistšími a stále menšími.
Nebojte se mně plně svěřit! Jsem Matka jeho i vaše a nemohu pro vás učinit nic jiného než vám pomoci, abyste se narodili a rostli jako druzí malí Ježíšové pro spásu všech mých dětí. Až bude tento šik připraven, tehdy to bude ten okamžik, kdy rozdrtím hlavu svému nepříteli a kdy se bude obnovený svět radovat z vítězství mého Srdce.

Modrá kniha 7.8.76


Poslední svaté přijímání

„Teď je vhodná doba, otče Františku, odjeli na venkov na schůzi!“ Děvče se zastavilo u dveří, stěží popadajíc dech. Prameny jejích světlých vlasů vykukovaly pod vlňákem. Na černém plášti se třpytily vločky. Hořela netrpělivostí. „Pospěšte si, už dlouho nevydrží!“ Kněz položil na stůl modlitební knihu a usmál se. „Uklidněte se, už jdu. Posaďte se, než se vypravím.“ „Ne, raději postojím, mám mokré boty.“„A vy budete raději stát nade mnou jako kat nad hříšnou duší?“ Dobíral si ji, ale sám dobře věděl, že si musí pospíšit.Do staré aktovky naskládal štolu, obřadní knihu a všechno potřebné k zaopatřování. „Teď jdu, Aňuto, do kostela pro Nejsvětější Svátost. Pojďte se mnou.“

Na ulici padaly velké vločky sněhu, město vypadalo jako zabalené do silné vrstvy vaty. Dopravní ruch se snížil na minimum. Lidé i příroda byli pohrouženi v mlčení, tak charakteristické pro sněžení. Otec si oblékl šedý plášť a podkasal si kleriku. Šála skryla jeho kolárek. Čepice mu dodávala vzhledu dělníka.„Pojedeme tramvají?“ zeptal se Aňuty. „V tuto dobu jezdí tramvaje ve velkých intervalech. To dojdeme dřív pěšky.“ „Pojďme rychleji. Teď mi můžete povykládat, co se stalo. Bude se nám líp mluvit.“ Ve Varšavě byl kněz, který nesl Nejsvětější Svátost nemocným do zakázané zóny, rád, když s ním někdo šel až k domu, kam jakoby zázrakem proniká Pán, a hovořil s ním.

„Včera večer se jí udělalo špatně. ‘Aňuto,‘ řekla mi, ‚udělejte, co můžete, jen aby si rodina nevšimla mého stavu.‘ Než přišli, dala jsem jí injekci. Andrej se mě ptal: ‚Myslíte si, že vydrží, než se vrátíme?‘ - ‚Určitě ano,‘ odpověděla jsem. ‚Dobře,‘ řekl, ‚ale pamatujte si: Kutna se tady nesmí v naší nepřítomnosti objevit! Jinak...‘ ukázal pěst. Ihned po jejich odjezdu ztratila nemocná vědomí. V noci se ji to stalo ještě čtyřikrát. Neodvážila jsem se zavolat doktora, protože jsem se bála, že by uvědomil syna. Ale teď se zase bojím, že už ji nezastihne živou.“

Vešli do postranní uličky, kde ještě nikdo nepřešel po sněhu, nedávno napadaném. Protože se otec František cítil bezpečnější, zmlkl. Už dávno začalo drama, jehož rozuzleni se teď blížilo ke konci. Paní N. byla jeho farnicí. Její syn zaujímal význačné místo ve straně a byl ženatý. Oba byli zapřísáhlí ateisté. Otec František sám poradil paní N., aby žila u svého syna. „Snad ho zachráníte,“ řekl jí. Od té doby začala její křížová cesta. Ubohá žena si každým dnem víc a víc uvědomovala svou naprostou bezmocnost. Srdce ji bolelo, když systematicky vzdalovali děti od jejího „zhoubného vlivu“. Ve čtvrti obydlené členy strany se na ni dívali jako na přežitek nenávratné minulosti.

Dokud se cítila dobře, chodila do kostela. Ale od doby, co onemocněla, byla zbavena jakékoliv duchovní útěchy. Před měsícem se její zdravotní stav neočekávaně zhoršil natolik, že začala svého syna prosit, aby zavolal kněze. Odpověděl nevlídným a kategorickým: „Ne.“ Snad by souhlasil, kdyby se nebál soudruhů a... své ženy. Ubohá žena měla rakovinu a potřebovala stálou péči. Najali ji ošetřovatelku Aňutu a ta si brzy získala důvěru nemocné. Znala otce Františka. Prozřetelnost všechno zařídila. A tak 25. ledna, díky příznivé souhře okolností, pronikal kněz do zakázané zóny. Otec František, v čepici a s cigaretou v ústech, a Aňuta vypadali jako opravdoví „soudruzi“. V podjezdu se na ně vrátný podíval a mlčky je vpustil.

Nemocná na ně čekala. Oči neodvracela od dveří a snažila se zaslechnout sebemenší hluk. V očích se jí už tmělo, uši stěží zachycovaly tikání hodin. Chlad se šířil od nohou, jež byly pomalu jako cizí. Když byla Varšava obsazena, pracovala jako milosrdná sestra... Kolika nemocným pomohla při cestě na věčnost! A teď cítila, že sama umírá. „Bože, jen aby přišli včas! Pane Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Tu se dveře otevřely a známý hlas řekl: „Pokoj tomuto domu.“ - „Otče Františku, to jste vy! Díky Bohu!“

Aňuta hlídala dlouho v sousedním pokoji a vnímala každé šustnutí. Konečně po půldruhé hodině zavřel otec František dveře pokoje, kam přinesl svaté přijímání. „Pojďte sem, dítě moje! Pomodleme se u jejího smrtelného lože. Všechno je skončeno. Zemřela v pokoji...“ Rysy zemřelé vyjadřovaly zvláštní klid, na rtech utkvěl úsměv. „Je čas, abych odešel. Zatelefonujte lékaři.“ „Ale, otče Františku, vždyť ji pochovají jako psa. Do neposvěceného hrobu. Copak je to možné?“„Uvidíme. Teď musím jít. Moje přítomnost by vás mohla zkompromitovat. Vzmužte se, Aňuto!“ Těžce dýchal, byl unavený, ale zdálo se, že je šťastný.

* * *

Všichni straníci, kteří byli ve městě, považovali za svou povinnost zúčastnit se pohřbu. Šli pomalu a tvářili se zamračeně a slavnostně. Naštěstí nebyla tato nepříjemná povinnost časově náročná. Jeden z Andrejových soudruhů se uvolnil, že pronese nad hrobem řeč. Za hodinu snad bude všechno hotovo. Na hřbitově se nohy bořily hluboko do mokrého sněhu. Oteplení už bylo cítit ve vzduchu a starší soudruzi, trpící revmatismem, měli špatnou náladu. Mladí se také na vše dívali jako přes černé brýle. Smrt nikoho netěší, zvlášť když po ní člověk nic neočekává...

Pohřební vůz se zastavil u hřbitovní brány. Soudruzi nesli rakev na rukou do čerstvě vykopaného hrobu. Na programu zůstával už jen projev nad rakví. Jeden ze soudruhů poklepal řečníkovi na rameno. „Tak honem, začni!“ - „Neměj strach, budeme s tím rychle hotovi!“ A právě v té chvíli se stalo něco nepředvídaného. Ke hrobu se blížila dlouhými kroky vysoká postava. Andrej sebou hrůzou trhl. Co od nás chce ta vrána? „Počkejte!“ řekl kněz hromovým hlasem, který soudruhy, chystající se spustit rakev do hrobu, přímo přikoval na místo. „Nemáte právo pochovat ji takto!“

V okamžiku, ještě než se mohli překvapení soudruzi vzpamatovat ze své strnulosti, vyšvihl se na čerstvě navršenou hlínu u hrobu a začal: „Tato žena nezemřela jako nevěrec. Zaopatřil jsem ji. Jak? Kdy? To je moje věc a věc Boží. Je tedy správné, abych ji vyprovodil na její poslední cestě a využil této příležitosti, abych vám připomněl několik spasitelných pravd. Před Bohem utéci nelze. Vy,“ obrátil se k Andrejovi, který na něho hleděl se vztekem, „…jste udělal všechno možné, aby váš dům byl nedobytně zavřený. Ale On do něho přesto vešel. Vy všichni zde přítomni zavíráte své duše, ale Bůh se vašim barikádám směje! Bůh je silnější než vaše úklady. Konec konců mu sloužíte. Vidíte tuto rakev? Kdyby nebylo vás, žena, která v ní leží, by teď nebyla tak blízko Bohu. Když jste jí znemožnili přijmout svátost nemocných a svaté příjímání, jen jste v ní posilovali její touhu a její hlad. Přátelé, Bůh chce, aby po něm člověk toužil. V naší době je v Polsku víc duší toužících po Bohu a hledajících Ho, než tomu bylo kdykoli dřív! Právě proto, že jste zde vy. Dříve jsme byli zvykovými křesťany, téměř automaty, křesťanskými konzervami. Podřimujícími pastýři. Přišli jste nám připomenout smysl naší víry! Od té doby, co jste se zmocnili vlády, stále „vyrábíte“ světce. Právě proto jsem vám přišel říct, že sloužíte Bohu!

A vy sami? Copak si myslíte, že jste v krytu, nepřístupném Jeho lásce a Jeho milosrdenství? Dřív nebo později na vás čeká táž jáma. Nebude zrovna lehké setkat se s ním sám. A umírající je velmi osamělý. Ani strana mu nepomůže. Strana se v takové chvíli drží dál. Umírající ji uvádějí do rozpaků, dokonce ji dráždí. Protože smrt, přátelé, to není kolektivní podnik. Do hrobu nespouštějí kolektiv. V takové chvíli se stává technický pokrok i zemský ráj zcela lhostejným... pro pozůstalé. Každý pociťuje před smrtí a nebytím hrůzu, každý se drží zoufale života. Ani člen strany není před tváří smrti silnější než druzí lidé. Viděl jsem, jak umírají straníci. A víte co?“
Na chvíli se odmlčel, aby nabral dech.

„Bůh často využívá poslední hodiny, aby zaklepal na dveře duše a zlomil její odpor. Nechová se ovšem jako lupič! Ale umírajícímu, moji drazí, otvírá hořký smrtelný zápas oči. Tehdy se ukáže, zač stojí přátelé. Kde jsou věrní přátelé? Ani mezi nejbližšími příbuznými... A vy“, obrátil se na Andreje. Ten sebou trhl, jako by ho někdo udeřil. „Co jste udělal, abyste ulehčil umíráni této ženě, své matce? Jestli je celé učení církve pouze výmyslem, proč jste se do vašeho domu tak bál zavolat kněze? Jestli máme zmizet, proč byste se k nám nechovali jako ke zkamenělinám? Ale jestli vám připadáme tak nebezpečni, pak je to možná proto, že vítězíme v tom, co představuje vaše omezení - ve smrti... Člověk se nerodí proto, aby zemřel, ale aby žil. Člověk, každý člověk, zakouší hrůzu před smrtí. Ale Bůh nám přináší život, svůj vlastní život... Viděli jste radostnou a usmířenou tvář této ženy? Není v černé jámě, ale v Božím náručí! A teď už mě nechte dokončit mou práci...“

Nikdo se ho neodvažoval přerušit. Jako automaty přešlapovali z nohy na nohu v tajícím sněhu a otec František klidně dokončil pohřební obřady. Hrobníci se dokonce při výkropu svěcenou vodou pokřižovali. Ruka jednoho ze soudruhů se zvedla, aby udělala znamení kříže, ale rychle klesla zpět. Když na rakev hodil první hrst hlíny, obrátil se otec František ke všem přítomným. „A teď na shledanou u naší sestry, smrti. Není hrozná, jestli se ji člověk divá přímo do tváře. Je pouze vykonavatelkou Božích příkazů a Božího milosrdenství.“ Rychle se vzdálil směrem k oddělení varšavských povstalců.

Něco takového nebylo možno nechat bez trestu. Začali s dotazy podle všech pravidel. Pak objevili nějaké nežádoucí spoluúčastníky a rozhodli se s celou záležitostí skoncovat. Ale otec František získal noční klientelu - někteří z jeho hřbitovních posluchačů se rozhodli pohovořit si s ním mezi čtyřma očima. Bohužel nikdo nebyl svědkem rozhovorů a kněží mají ústa na zámek.Když Aňutu přitiskli ke zdi, přiznala se ke všemu. Řekla, že se řídí nepsaným kodexem milosrdných sester. Jejich povinností je ulehčovat umírání nemocných. „Jestli jsou to všechno výmysly, proč vám to není všechno jedno?“ odvážila se říci. „Splnila jsem svou povinnost. Zemřela v pokoji.“ Poslali ji na měsíc do trestního oddílu, ale otec František se za ni přimluvil a ona se brzy vrátila. Ví víc, než říká. A je to tak lepší.

A já jsem s vámi i za železnou oponou, www.fatym.com.


„Máte strach ze smrti?“ zeptal jsem se. Má otázka Matku Terezu překvapila. Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála. „Ne, vůbec,“ prohlásila. „Umřít znamená vrátit se domů. Copak máte strach vrátit se domů ke svým drahým? Okamžik smrti nedočkavě očekávám. Tam nahoře najdu Ježíše a všechny lidi, kterým jsem se v tomto životě snažila dát lásku. Sejdu se tam s dětmi, které jsem se pokoušela zachránit a které mi umřely v náručí a považovaly mě přitom za svou maminku. Najdu tam všechny chudé, kterým jsem pomohla, umírající, kteří vydechli naposledy v domě, který jsem pro ně v Kalkatě postavila. Budou tam prostě všichni lidé, kteří mi na této zemi byli drazí. Takže to bude nádherné setkání, nemyslíte?“
Oči se jí při těch slovech třpytily překvapivým klidem a štěstím. Mezitím jsem dosnídal. Matka Tereza sklidila nádobí na tác a stáhla ze stolku ubrus, který předtím rozprostřela. Ve dveřích se objevila mladá sestra a Matka jí tác podala. „Tak a teď se můžeme vrátit k rozhovoru, který jsme posledně přerušili,“ řekla.

Renzo Allegri, z knihy „Matka chudých“.


„…Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít...“ (Jan 11,25)

Dnes slaví církev svátek archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela. Je to také váš svátek, přemilí synové, protože Boží andělé se významně podílejí na mém vítězném plánu…
Úlohou svatého Gabriela je odít vás vlastní mocí Boží. On bojuje proti nejnebezpečnější léčce satana, který vás chce oslabit přivedením k malomyslnosti a únavě. Kolik z vás zůstalo stát na cestě zasvěcení, které jste mi učinili, právě pro tuto vaši lidskou slabost! Je to slabost, která vás svádí k pochybnosti, nejistotě, strachu a zmatku. Tak se můj Odpůrce pokouší udělat vás neschopnými odporu, uzavřené do sebe, zdržující se vlastními problémy a neschopné pravého apoštolského vzletu. Archanděl Gabriel má za úlohu pomáhat vám růst v důvěře tím, že vás oděje Boží silou. A tak vás každý den povede po cestě odvahy, pevnosti a hrdinné čisté víry.
Úlohou svatého Rafaela je nalévat balzám do vašich ran. Jak často se satanovi podaří zranit vás hříchem, zasáhnout vás jeho zákeřnými svody! Dává vám pocítit tíhu vaší ubohosti, neschopnosti a křehkosti a zdržuje vás na cestě k vašemu dokonalému darování se Bohu. Dále je úlohou svatého Gabriela provázet vás na cestě, kterou jsem vám naznačila, a dát vám lék, který vás uzdraví ze všech chorob duše. Činí vaše kroky každý den jistějšími, vaše předsevzetí méně nejistými, vaše činy lásky a apoštolátu odvážnějšími, vaše odpovědi na má přání rozhodnějšími, ducha k mému mateřskému plánu pozornějšího. Tak bojujte svůj zápas posilněni nebeským balzámem!
Úlohou svatého Michaela je chránit vás proti hrozným útokům satana proti vám. V této době ti přemilí synové, kteří přijali mé pozvání a zasvětili se mému Neposkvrněnému Srdci, a všechny mé děti, které vstoupily do společenství mého vítězného šiku, staly se terči, které si vzal na mušku s obzvláštním vztekem a krutostí můj a váš Odpůrce. Satan na vás útočí v duchovní oblasti všemi způsoby pokušení a našeptávání, aby vás svedl ke zlému, k dezorientaci, k pochybnosti, k malomyslnosti. Používá často své oblíbené zbraně - ďábelského našeptávání a nečistých pokušení. Napadá vás strašnými úklady a často se pokouší nastrčit vás do nebezpečí; také fyzicky útočí na váš život a na vaši bezúhonnost. Archanděl Michael, obránce celé církve, zasahuje svou velkou mocí a přechází k útoku, aby vás vysvobodil od Zlého a od jeho nebezpečných nástrah…
…musíte žít stále v jejich společnosti…

Modrá kniha 29.9.83


Spolu s nebeskými anděly zpíváme…

Zatím co v nekřesťanské literatuře je možné najít bohatou literaturu na téma andělé a stávají se námětem pro kinematografii, traktát angeologie se v současné teologii stal asi jedním z nejproblematičtějších. Vzpomínaný „boom“ je velmi rozšířený hlavně mezi přívrženci New Age. Je reakcí na soumrak andělů v křesťanské spiritualitě, kde se anděl stává jakousi téměř pohádkovou postavou. Existují názory biblistů a teologů, kteří zpochybňují existenci andělů, anebo ji přinejmenším zamlžují. Podle některých jde o pozůstatek polyteizmu. Většinou nekatoličtí biblisté (Bultman) tvrdí, že nejde o duchovní osoby, ale o symboly znázorňující Boží moc. Bible však nikdy nezpochybňovala existenci andělů, i když slouží hlavně jako vykonavatelé Boží vůle. Ježíš Kristus nehovoří nic o andělech jako o symbolech. V protikladu tomu, že opravil určité prvky víry své doby, v otázce andělů nezměnil nic (Mt 18,10). Radost andělů nad pokáním člověka (Lk 15,10) dělá naši víru krásnější.

Podle mého názoru např. určitá umělecká zobrazení, jako jsou např. caparti připomínající na sunaru odchovaného kojence deformují důstojnou představu těchto monumentálních duchovních bytostí. V tomto směru pokračuje i současné umění ovlivněné New Age. Například ve filmu Angels of City nechá režisér, pravděpodobně inspirovaný záhadným textem z Gn 6,1 – 2, aby se anděl zamiloval do pozemšťanky a zřekl se své nebeské podstaty, a stal se člověkem (pozn. red.: Je zajímavé, že negativní událost z Písma je zde podávána jako klad. Z filmu plyne, že nebeské bytosti raději utíkají z nebe na zem. Zastírá se tak náš konečný cíl.).

Jednou z hlavních příčin úpadku jsou určité redukované představy o podstatě, životě a poslání těchto bytostí. V duchovním životě člověka se andělé objevují v období dětství a ve víře jakoby vyplňují a i suplují pohádkové bytosti, a potom se náhle vytrácí z podvědomí věřícího. V dětství představují jakoby nějakého bodygarda, který má za úlohu připravit vědomí dítěte na nerušený spánek, až je v období adolescence poslán do důchodu. Písmo nic neříká o podstatě andělů, ale ukazuje na jejich funkci ochránců, poslů a liturgů. Andělé chránili Izraelity při přechodu Rudým mořem (Ex 14,19), anděl vedl lid z Egypta (Ex 23,20). Vrchol angeologie je v knize Daniel. Tento prorok je jediným z proroků, který komunikoval s Hospodinem prostřednictvím snů a andělů. Mezi židy existovala představa, že andělé přinášejí modlitby synagog před tvář Hospodina. Tato představa pronikla i do Janovy Apokalypsy a její rezonance se udržela i v modlitbě nad obětními dary na svátek archandělů a v prvním kánonu.

V Novém zákoně se dozvídáme, že andělé jsou duchové (Žid 1,14), které stvořil Kristus (Kol 1,16), klanějí se a slouží mu (Mt 4,11), dávají mu sílu k evangelizaci (Lk 2,10), provázejí Ježíše při jeho utrpení (Lk 22,44). Andělé jsou podřízeni nejen Kristu, ale i každému křesťanu. Člověk může přijímat svátosti (1 Pt 1, 12; 1 Kor 6,3), anděl ne. V Kristu se skrze křest stáváme Božími dětmi (Jn 15, 15), zatím co andělé zůstávají služebníky.
Scholastika se pokusila o spekulace, co se týká podstaty andělů.
K otázce andělů se vyjadřují i magisterní dukumenty. Encyklika Pia XII. Humani generis obhajuje osobní charakter andělů, papež Pavel VI. musí obhajovat jejich existenci proti liberálům. Nový katechismus zůstává na tradičních pozicích, když učí o andělech jako o duchových bytostech, kteří mají rozum a svobodnou vůli a jsou nesmrtelní.

Paleotoeologové věřili, že to byli právě andělé, kteří do doby příchodu Krista uváděli Boží lid do Božích tajemství. Tuto nauku znali už i Židé. Tak Josef Flavius píše: „(Proroci) dostali od Boha prostřednictvím andělů nejkrásnější předpisy a nejsvatější zákony.“ Takto měli přijmout i model archy (Origenes). Otcové však dále učí, že tato zprostředkovatelská funkce andělů skončila příchodem Krista. Do Jeho příchodu Andělé připravovali a formovali duše (Origenes, Meliton Sardský). Jejich teologie andělů jako prostředníků Krista by se dala zhrnout do výroku Metoděje z Olympu: „Otec poslal anděly ohlašovat příchod Krista. Skrze anděly byl dán Zákon Mojžíšův, Zákon ohlašující Krista (De Sanguisuga 7).“ Po příchodu Krista – jediného prostředníka – se úloha andělů změnila.
Přehnaný pseudo-kult andělů, jako ho propaguje New Age, je nekřesťanským, ba idolatrickým chápáním.

Otcové byli přesvědčeni, že národy mají své anděly (Irenej, Advr. Haer. III, 12,9; Klement Alexand., Hypolit). Úlohou andělů bylo chránit a pomáhat v časných věcech těmto národům. Origenes jim připisuje i důležitou úlohu při vzniku různých jazyků (Cont. Celsum. V, 30). Jejich hlavní misí však bylo vést pohany k Bohu. Připisuje se jim, že zprostředkovali smlouvu Židů, legislativu Řeků a učení filosofů (Klement Alex., Stromata VI, 17; VII, 2), ale i tajnou filozofii Egypťanů, astrální náboženství Chaldejců a též moudrost Indů (De principis III, 3,2), vše jako příprava na Kristovo zjevení. Justín nazývá učedníky Slova Sokrata, Joba a Platona.

O tom hovoří II. Vatikánský koncil:

Od pradávna až dodnes nalézáme u různých národů jakési vnímání tajemné moci, která je přítomna v běhu věcí a v událostech lidského života, někdy i uznání nejvyššího Božství nebo i Otce. Toto vnímání a uznání proniká jejich život hlubokým náboženským smyslem... Katolická Církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsob chování a života, pravidla a nauky. Ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece je nezřídka odrazem Pravdy, která osvětluje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou.“
Proto Církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.

III. Vatikánský koncil Nae 2.



Otcové však projevovali velmi velký realismus, pokud jde o činnost misí andělů mezi pohany. Efekt jejich činnosti byl účinný jen tam, kde našli otevřenou duši, jen tam mohli naplnit svou misi a vést k Bohu (např. případ Melchizedech). Teologicky je zajímavá otázka, zda mezi národy, které neznají Krista, plní andělé tuto zprostředkující úlohu i dnes? Otcové tvrdí, že andělé mnoho nezmohli, neboť národy většinou pro svůj egoismus a domýšlivost upadli do idolatrie (Dionýzios) a anděly nahradili démoni.

Po příchodu Krista se andělé stali jeho služebníky, aby mu pomáhali při plnění jeho díla. Andělé se radovali z vtělení, když zpívají Gloria in exelsis Deo, zvěstovali vtělení Slova pastýřům, posluhovali mu na poušti, posilňovali ho při utrpení, oznámili jeho vzkříšení. Po příchodu Krista andělé již nejsou zprostředkovatelé spojení s Bohem, neboť se jím stal Kristus. Zajímavá je otázka jejich poznatků o vtělení Slova. Na Východě převládlo mínění, že toto tajemství zůstalo skryté i andělům. Na západě od časů Augustina zase tvrzení, že ho andělé znali. Z andělů národů se po založení Církve stali andělé místních církví (pozn.: Ve Fatimě se anděl představil jako anděl Portugalska.). Reakci na toto učení najdeme v apokalypse a u apoštolských Otců. Tak Hermes nazývá Michaela jako toho, co má moc nad Církví (8,LXIX, 1). Jejich úloha je při duchovním boji se strukturami zla, při misi a katechezi.

* * *

Jak bylo řečeno, v židovské představě se andělé zúčastňovali na liturgii. To proniklo i do učení otců. Tak Jan Chryzostom (De Sacr. VI, 4) zastával názor, že po dobu liturgie stojí okolo oltáře andělé. Liturgie je podle něho participací na liturgii andělů (De Sacr. VI, 4). Kromě toho se objevují přímluvy k andělům i při jiných svátostech. Tak jako připravovali andělé národy na přijetí Krista, tak připravují na křest. (Uvedené myšlenky zkusme důkladně prožít při nejbližší Mši svaté, zvláště při modlitbě Sanctus.) V gelaziánském sakramentáři se modlí, aby Bůh poslal svého anděla chránit jeho služebníky a vedl je k milosti křtu. Při očištění křestní vody Pánovým andělem (Tertulián, De Baptismo 34,35; Sacramentum Gelasianum sacramentum D´Autun (galské) PL 72, 274 D), a též v modlitbě za mrtvého. Andělé se vzpomínají v souvislosti s Liturgií hodin. Osobně se potom andělé vzpomínají v liturgickém kalendáři 29. září – archandělé Michael, Gabriel, Rafael a 2. října svatí andělé strážní. Jedním z výchozích textů o andělech strážných je Mt 18, 10. Toto učení je dobře prokazatelné i z Písma. Stačí uvést, jak andělé vyvedli Lota ze Sodomy, dále provázení Tobiáše (s myšlenkou srv. např. Gn 48, 16; Tob 3, 17). Nauka se nachází i v patristické literatuře u apoštolských Otců (Baruch, Hermas) a Otců (Origenes). Andělé dostávají různé pojmenování jako strážci, dozorci, prepošt (Eusebius)... Hermas je popisuje jako pastýře. Pro anděla strážného též používali názvy jako anděl pokoje (Jan Chryz, Serm. Asc. 50), anděl pokání (smíření), který podle Herma povzbuzuje k obrácení, a též anděl modlitby (Tertulián), který nás provází při modlitbě. Někteří otcové zastávali názor, že každý člověk má dva anděly, dobrého a zlého, kteří ho provázejí a snaží se ho získat na svou stranu. Umělecky tento názor zobrazil např. Wiliam Blake, když namaloval obraz Andělé bojující o duši člověka.

Andělé podle Tomáše pomáhají lidem kontemplovat, zjevovat Boží pravdy, posilují jejich mysl, chrání před marnými a škodlivými představami. Tato nauka je jistou syntézou patristického učení. Proč dostali andělé poslání chránit člověka? Guardini tvrdí, že člověk potřebuje přítele. Anděl ochraňuje a pomáhá člověku udržet jeho „já“. Jako přítel, chce pro člověka to nejlepší a respektuje jeho svobodu.
Církevní rok 29. září připomíná archanděly. I oni jsou v liturgii představení jako ti, kteří chtějí spásu člověka. Jak ukazuje název – archandělé, i v nebi existuje nějaký rozdíl mezi anděly.

Michael je v apokryfní literatuře známý i pod jinými jmény jako: Uriel, Raguel, Sariel, Fanuel. V knize Daniel se představuje jako jeden z prvních andělů (10,13), který chránil vyvolený lid (10, 21). V mimobiblické literatuře ho označují jako toho, co chrání tajemství Prozřetelnosti (Henoch 51, 3) a vede duše do nebe a po dobu soudu je brání (Henoch 40,9; 68,2). Jeho úcta je starobylá. Svatý Řehoř Velký ho např. doporučuje vzývat při situacích, které vyžadují velkou odvahu a námahu. V liturgii hodin se tento anděl vzpomíná v antifoně před polednem.

Gabriel je archanděl, který je v Písmu charakterizován jako posel. Ohlašuje se Danielovi (Dn 7, 14; 8, 16 – 17; 9, 23). Tuto úlohu plní i v Novém zákoně, když ohlašuje narození Jana Křtitele a Ježíše Krista. Je často zobrazován na ikonách a obrazech západní sakrální tvorby.

Třetí archanděl Rafael je jedním z protagonistů biblické novely Tobiáš. Bez tohoto anděla jako osoby by byl text nepochopitelný. V Officiu se vzpomíná v antifoně po poledni jako ten, který byl poslán k Tobimu a Sáře, aby je uzdravil. Drewerman ho ve svém komentáři ke knize Tobiáš vidí jako sílu osobnosti, základního poznání, která přivede mladé lidi ke zralosti a svobodě.

Úcta andělů patří ke katolické spiritualitě. Zdá se, že andělé připravují mimořádné vizionáře psychicky na přijetí vize. V oficiálně uznaných (Fatima) nechybějí zprávy, že se vizionářům nejprve zjevil anděl. Anděl spolupracuje i při soukromých vnuknutích. Pomáhá proti neposlušnosti, nepoctivosti, lenivosti. Dělá to pomocí hlasu svědomí, ve slově přítele, ve varováních, pomocí následků nějakého jednání, ve smyslu událostí... Geniální instinkt mezi vlivem Božím a andělským na svědomí dělá ve svých Duchovních cvičeních svatý Ignác z Loyoly.

Andělé jsou zapojeni do ekonomie spásy. Dionýsius vidí bytí Bohem stvořených tvorů ve vzájemném spojení, ve kterém si navzájem pomáhají při výstupu k vrcholu dokonalosti. Bytí rozděluje vzhledem na jejich bližší nebo vzdálenější postavení od Boha na vyšší a nižší. Bůh je však v jeho vizi mimo tuto hierarchii. Hierarchie zůstává jakýmsi jedním skrze vzájemný vliv. Cílem takto hierarchicky rozložených bytí je vzájemné očišťování, osvícení (poučení) a dovršení, tedy uskutečnění tří kroků, které vedou ke spojení s Bohem (vzpomeňme na myšlenky okolo katechumenátu).

...protože jsme byli stvořeni spolu a to znamená, že se musíme spolu i spasit: Jeden prostřednictvím druhého, pomáhajíc si vzájemně na cestě, která je odpovědí na pozvání do Pánovy vinice.

Jan Pavel II. Řím 8.3.19921


V nebeské hierarchii se nachází devět chórů andělů rozdělených na tři skupiny.

1. Skupinu tvoří serafíni, cherubíni a trůny. Tato je nejvyšší, neboť se nachází nejblíže Bohu, od kterého čerpá světlo, čistotu a dokonalost, tyto se zároveň přenášejí na druhou a třetí hierarchickou skupinu.

Ve 2. skupině jsou mocnosti, síly a panstva, kterým je svěřena starost o stvoření.

3. skupina je tvořená z vlád, archandělů a andělů a připadá jí úloha ochrany lidstva jako kolektivu, ale i jednotlivců, takže každý člověk participuje skrze tuto ochranu na světle, dokonalosti a čistotě, které přijala třetí skupina od vyšší a je odevzdala jejich nižším bytím.

Stále jsou aktuální slova sv. Bernarda: „Všichni potřebujeme jeden druhého: duchovní dobro, které nemám a nevlastním já, dostávám od jiných… (a naopak) A všechny naše rozmanitosti, které představují bohatství Božích darů, budou v jednom domě Otce, ve kterém je tolik příbytků. Nyní je rozdělení milostí: potom bude rozlišení ve slávě. Jednota, zda již zde nebo tam, spočívá v té stejné lásce.

Z katecheze Jana Pavla II. 29.6.98


Ve zkratce řečeno, vyšší hierarchie vždy očišťuje, osvěcuje a sjednocuje nižší, která tento vliv přijímá a zároveň působí a odevzdává na hierarchii pod sebou. Dionysius přenáší toto dělení i na církev. Tato vize našla do značné míry uplatnění ve středověkém feudálním rozvrstvení společnosti. Na druhé straně její univerzálnost: to, že vše se vším souvisí a vzájemně se ovlivňuje, je výzvou a protikladem k západní kultuře, která upadá do individualismu, egoismu a vzájemné nezávislosti (která ale neexistuje, jak vyplynulo z předchozích článků). Cílem duchovního života je, že se má povýšit na život podle andělů (Mt 22,30). Origenes přišel s myšlenkou, že nejvíce děti potřebují anděly, aby se mohly rozvinout a přiblížit k Pánu. Andělé jsou našimi průvodci po dobu celého života. Chrání nás proti démonům, kteří nás chtějí zastavit na cestě, jsou při nebeské bráně, kde přijímají zemřelé. Provázejí mrtvé (Lk 16, 22). Přijdou při druhém příchodu (Mt 24, 31; 1 Sol 4, 14; Mt 13, 39 – 41; 25 , 31 – 32; Efrém, De secudno Adv, III). Na základě biblických a patristických pramenů absence anděla v duchovním životě teologicky jednoduše neobstojí. V Encyklice Humani generis upozorňuje Pius XII. na dva negativní jevy souvisící s anděly:

Prvním jsou pokusy spiritistů o penetraci do duchovního světa a navázání kontaktů s duchovním světem, tedy i s anděly (démony). Tato tendence je dnes díky hnutí New Age ještě silnější. Toto hnutí podává „návody“, jak dojít ke kontaktu se svým andělem (ve skutečnosti s démonem). Před těmito praktikami je třeba varovat v duchu 1.Kor 11,14, že i satan se může tvářit jako anděl světla.

Druhým jevem je pohled na anděly jako na neosobní struktury. Z teologie, kterou jsem uvedl, je třeba vést Boží lid k poznání, že anděl není součást dětského „Andělíčku můj strážníčku“, ale aby zůstal v jeho vědomí jako trvalý průvodce člověka na cestě ke spáse, jako ten, který soustavně naplňuje jeho duchovní život. Je třeba povzbuzovat Boží lid, aby při běžných modlitbách přidával i modlitby k tomuto mocnému nebeskému příteli. Jinou formou modlitby by mohla být novéna, litanie a podobně před ikonou anebo umělecky hodnotným dílem s anděly.

Podle Duchovného pastiera 7/03


Andělé strážní mají především úkol být vaším světlem na vaší cestě. Dny, v nichž žijete, jsou poznamenány velkou temnotou,... Je to temnota bludů, které zaplavují myšlení lidí a činí je tak obětí velkého odpadlictví; je to temnota hříchů, které zastiňují krásu a svatost duší; je to temnota nečistoty, která poskvrňuje zář vašeho těla, které je povoláno, aby odráželo slávu živého Boha. Kolik je dnes mých ubohých dětí, které žijí jako ve stínu pohrouženy do temnoty bludu, hříchu a nečistoty. Vašim andělům strážným je svěřen úkol chránit vás před velkou temnotou, která vás obklopuje, aby vám umožnili kráčet ve světle pravdy, svatosti, čistoty, pokory, důvěry a lásky. Andělé strážní mají za úkol být obranou vašeho života. Je tolik podlých nástrah, které vám chystají zlí duchové, démoni, kteří zaplavili svět a všude usilují, aby svedli duše do věčné záhuby. Jejich aktivita je nyní nesmírně intenzivní, protože se spojila se silou, kterou mají v sobě sdělovací prostředky, jako je televize a tisk. S podlou rafinovaností se šíří zlo pod pláštěm dobra, hřích jako uplatnění vlastní svobody, přestoupení Božího zákona jako nový výdobytek tohoto ubohého a zvráceného lidstva. Jak jsou silné ustavičné útoky zlých duchů, aby zranili také váš fyzický život nehodami, neštěstími, atentáty, nemocemi, kalamitami, výbuchy násilí, válkami a revolucemi. Andělům strážným je svěřen úkol, aby vás chránili před vším tímto zlem, aby vás bránili proti nástrahám, aby vám umožnili kráčet životem pod svou bezpečnou a mocnou ochranou.
Zvu dnes všechny k vytrvalejší modlitbě, k pevnějšímu poutu, hlubšímu citovému vztahu k těmto andělům světla, které vám věnoval Pán, aby vás střežili a chránili…

Modrá kniha 2.10.93


Panna Maria ve Fatimě:

Každý den se modlete růženec, abyste pro svět obdrželi mír a konec války.“

„Viděli jste peklo, kam jdou duše ubohých hříšníků, to k jejich záchraně chce Bůh na světě založit uctívání mého Neposkvrněného Srdce! Když uděláte, co vám říkám, zachrání se mnohé duše a bude mír. Válka (I. světová) brzy skončí. Když však nepřestane urážení Boha, potom za pontifikátu papeže Pia XI. dojde k nové válce, ještě horší (II. sv. válka). Když uvidíte noc ozářenou světlem, potom věřte, že je to znamení, které dává Bůh, že bude trestat svět za špatné skutky válkou, hladem, pronásledováním Církve a papeže.

Abych tomu zabránila, přijdu a budu požadovat, aby Rusko bylo zasvěceno mému Neposkvrněnému Srdci a aby každou první sobotu (v měsíci) byla činěna smírná svatá přijímání. Splníte-li má přání, Rusko se obrátí a bude mír. Jestliže ne, rozšíří Rusko své omyly po světě a budou války a pronásledování Církve. Dobří budou mučeni, Svatý Otec bude muset mnoho trpět a mnohé národy budou zničeny... (zde bylo dáno tzv. 3.fatimské tajemství, zveřejněné v r.2000)... ale nakonec bude triumfovat mé Neposkvrněné srdce. Svatý Otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a daruji světu období míru a pokoje.“


Vývoj fatimských událostí v Portugalsku:

1917-24 probíhaly útoky nepřátel Církve proti Fatimě, včetně pumového útoku, kdy 4 nálože zničily kapli na místě zjevení. Pátá nálož, umístěná pod dubem, kde se Panna Maria zjevila, nevybuchla.

13.5.1922 začala Církev vyšetřovat pravost fatimských zjevení ustanovenou komisí.
Během let 1922-30 vzniklo ve Fatimě sdružení pro pomoc nemocným, byla vybudována křížová cesta, nemocnice, začala stavba exercičního domu, začal vycházet časopis Hlas Fatimy a vznikly další aktivity.

13.10.1930 církevní komise končí vyšetřování a uznává pravost zjevení.
V květnu 1936 portugalský biskupský sbor vyhlašuje slib, jestli Neposkvrněné Srdce Panny Marie uchrání Portugalsko do konce roku 1937 hrozící občanské války (jako hrozila a nakonec vypukla ve Španělsku), vykoná a zorganizuje celonárodní děkovnou pouť do Fatimy, aby celý národ poděkoval Panně Marii a zasvětil se jejímu Neposkvrněnému Srdci!

Přes všechny pokusy bylo Portugalsko nakonec uchráněno nejen občanské války, ale i 2. sv. války.13.5.1938 dvacet arcibiskupů a biskupů v čele s kardinálem, 1000 kněží a 500 000 věřících připutovalo do Fatimy, ostatní věřící se shromáždili ve svých farnostech a společně vykonali zasvěcení.

Z výše uvedeného vyplývá, že tehdy lid Portugalska zjevení přijal.
Není pravdou, že válka Portugalsku obecně nehrozila. Naopak. 31.12.40 psal Hitler Mussolinimu do Itálie: „Učinili jsme všechna opatření, abychom 10.1.1941 překročili španělské hranice a v polovině února dosáhli Gibraltaru.“ Jak dále vysvětloval, chtěl také obsadit portugalské přístavy, aby získal příznivou výchozí pozici pro svoji námořní strategii. Tato akce měla začít pod názvem „Operace Felix“. Invazní oddíly měly 8 divizí, 2000 letadel a jednu pancéřovou divizi. Tato divize měla proniknout z Caeres ve Španělsku do Lisabonu a Porta, aby zabránila případnému anglickému vylodění. Nebezpečí bylo tak velké, že portugalská vláda chystala přeložení svého sídla na ostrov Azory. Ve své druhé rozhlasové promluvě k Fatimě 13.5.46 se papež Pius XII. o této situaci zmínil: „Tato válka, která byla strašlivější než kterákoliv předtím, čtyři dlouhé roky kličkovala kolem vašich hranic, ale nepřekročila je.“

Díky Tobě, Maria!“

Během 268. rokování v Berlíně bez skrupulí vyhlásil sovětský ministr zahraničí Molotov svému rakouskému kolegovi: „Co my jednou máme, to už víc nedáme!“ To po II.sv.válce zakusily všechny ty země, které byly obsazeny sovětskými vojsky: Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Albánie, ČSSR, Polsko a východní Německo…., kromě Rakouska.

I když Hitler 3.3.1938 Rakousko přičlenil k Říši a 28.3.1945 do něj přišli sovětští vojáci, zemi se opět podařilo získat svobodu. Za tuto svobodu vděčí rakouský lid růženci a prostému františkánskému knězi Petru Pavlíčkovi. Pátera Petra se během války v americkém zajetí velmi hluboce dotklo fatimské poselství. Poznal, jaký význam má růženec pro světový mír a že politická rozhodnutí spočívají mnohem více v rukou modlícího se národa, než v rukou samotných politiků. Poznačen tímto přesvědčením založil roku 1947 společenství „Růžencové smírné tažení“, jehož členové měli za úkol vyprosit v duchu Fatimy svobodu Rakouska a světový mír. Do tohoto modlitbového společenství vstoupili i oba rakouští kancléři Figl a Raab. Nejenže se účastnili prosebných procesí, ale často sami brali s vírou do rukou růženec. Ale na začátku byl cíl jejich modlitby - svoboda Rakouska - v daleké budoucnosti. Ještě v prosinci 1954 vyhlásil sovětský ministr zahraničí Molotov rakouskému ministru zahraničí Figlovi, že na uzavření státní smlouvy není žádná naděje. L. Figl tehdy páteru Petrovi řekl: „Nyní se můžeme už jen modlit.“

Začátkem roku 1946 se páter Petr Pavlíček zdržoval v klášteře ve Štýrském Hradci. Bydlel tam u řeholních sester. Jedna z nich vzpomíná na to, jak se jednou po svaté zpovědi procházela s páterem v bombami zničené místnosti nad zpovědní kaplí a jak jím vyprávěl o svém vnitřním nutkání, že má něco vykonat. Matka Boží po něm něco chce, ale co?

Poutní místo Mariazell není příliš vzdáleno, proto se otec rozhodl putovat tam a prosit Pannu Marii za osvícení. Bylo to 2.2.1946 na svátek Hromnic. Otec Petr vyzval naléhavě řeholní sestry, aby mu svou modlitbou pomohly v důležité záležitosti. Když přišel do Mariazell, složil vše k nohám Matky Boží: poděkování za šťastný návrat z válečného zajetí, nouzi nesvobodného Rakouska, rozděleného na 4 okupační pásma, svou vlastní nejistotu, pochybnosti a zábrany, ale i pevnou vůli řídit se dle její rady, jen ať mu ukáže cestu, kterou by se měl ubírat.

Panna Maria jej nezklamala, zřetelně uslyšel v nitru hlas, který mu odpověděl: „Čiňte, co Vám říkám a budete žít v míru.“
Byla to tatáž slova, která Maria řekla dětem při zjevení ve Fatimě. A co tam žádala - pokání, smír a modlitbu, především sv. růžence. Páter Petr pochopil - musí přivést lidi k modlitbě růžence a zmobilizovat vojsko prosebníků. Pak může nastat obrat, po němž všichni tak velice touží. V celé zemi začal získávat věřící pro modlitbu růžence v duchu fatimského poselství.

* * *

Když se roku 1945 blížil konec války, doufali v Rakousku, že bude brzy podepsána mírová smlouva a nastanou normální poměry. Spojenci přeci dojednali v Jaltě, že Rakousko má hned po válce dostat samostatnost jako demokratický stát. Byla to jen iluze. I když se již v listopadu 1945 konaly první svobodné volby, ze kterých vzešla demokraticky zvolená vláda se spolkovým kancléřem Leopoldem Figlem v čele, nezdálo se, že by spojenci nějak zvlášť pospíchali se stažením vojsk z Rakouska, zvláště SSSR ne. Šlo jim především o otázku německého majetku v Rakousku, na kterém se nemohli dohodnout. Místo zlepšení byla situace rok od roku těžší a vyhlídky chmurnější. V r. 1947 už docházelo k beznaději, nebyly vyhlídky na odchod vojsk a na uzavření státní smlouvy. Až r. 1949 došlo opět k složitým jednáním. Sověti však vázali uzavření smlouvy s Rakouskem s dohodou o Terstu, na který si dělali nárok Itálie i Jugoslávie. Prozatím zůstával „svobodným“ městem.

V říjnu 1950 bylo Rakousko na okraji převratu. Komunisté se snažili z něj udělat „lidovou demokracii“ po vzoru sousedů. Dělníci se k tomu však naštěstí nepřiklonili, a tak bylo toto nebezpečí v tu dobu zažehnáno.V roce 1952 požádal spolkový kancléř Figl indického státníka Pandita Nehru o zprostředkování. Nabídl, že se Rakousko zaváže provždy k neutralitě. Marně. V roce 1953 se stal spolkovým kancléřem Julius Raab.

V roce 1954 - to bylo již devět let dohadování se o státní smlouvě. Rakušané museli opět spolknout hořkou pilulku neúspěchu. Již světoznámé „nět“ Ministra Molotova bylo opět vysloveno. Žádal, aby Rakousko prohlásilo, že sovětská vojska zůstanou na jeho území tak dlouho, dokud nebude vyřešena německá otázka! Vláda poznala nebezpečnost této výhrady a zcela rozumně odmítla, neboť v tu dobu „věděl jen Bůh“, kdy se německá otázka vyřeší.

1955 - deset let od konce války - nastal nepředvídaný obrat. Spolkový kancléř Raab volal Otci Pavlíčkovi: „Otče, modlete se, prosím, přimějte své členy, aby se modlili tak vroucně jako nikdy!“ Zdálo se být něco ve vzduchu. Krátce po velikonocích byla pozvána vládní delegace do Moskvy: tvořili jí Raab, Figl, Schärf, a Kreisky. A éterem se neslo vytoužené poselství: „Rakousko bude svobodné.“ Rusové jsou ochotni se stáhnou a uzavřít s Rakouskem státní smlouvu. Nikdy před tím a nikdy po tom (až do konce) neopustili sověti území, které měli jednou ve své moci.

Po 354 bezvýsledných zasedání a 10ti letech důvěryplné modlitby a čekání, podepsali 15.5.1955 ministři zahraničí spojenců (USA, Francie, Velké Británie, SSSR) a rakouský ministr zahraničí Figl na zámku Belvedere dlouho vytouženou státní smlouvu.Dříve něž opustil poslední voják spolkové území dne 26.10.1955 se konalo tradiční procesí ke ctí jména Panny Marie jako projev díků. Průvodu se účastnily tisíce, mezi nimi i spolkový kancléř Raab, ministr zahraničí Figl a jiné osobnosti veřejného života.

Spolkový kancléř se ujal slova, byl nejhlouběji přesvědčen o tom, že otec Petr spolu s ostatními vymodlil Rakousku svobodu: „Oněm katolíkům…, kteří se připojili k mocnému vyznání víry a lásky k vlasti chci jako spolkový kancléř s upřímného srdce poděkovat za prokázanou lásku, věrnost a obětavost.Vyzývám toto nepřehledné množství věřících katolíků Rakouska, aby i nadále pokračovali věrně v modlitbách a prosili za šťastnější a lepší budoucnost. Prosme také, aby nebeská Královna rozprostírala nadále ochranný plášť nad naší krásnou zemí a byla vždy Přímluvkyní u svého Božského Syna i v budoucnosti. Dnes vysíláme k nebi radostnou modlitbu, kterou uzavíráme slovy: Jsme svobodni! Díky Tobě, Maria!“

* * *

„Ve Jménu Marie byl v těchto národech poražen marxistický komunismus, který po desítiletí ovládal a v tíživém a krvavém otroctví držel tolik mých ubohých dětí. Ne zásluhou hnutí nebo politiků, ale jenom na moji osobní přímluvu přišlo nakonec toto vaše osvobození.
A také ještě ve jménu Marie se stane, že dokončím své dílo poražení každé ďábelské síly, materialismu, praktického ateismu, aby celé lidstvo mohlo dojít k setkání s Pánem a aby tak bylo očištěné a úplně obnovené triumfem mého Neposkvrněného Srdce ve světě.

Šaštín (Slovensko), 12. září 1991


Charakteristickým rysem pátera Petra a hybnou silou jednání byla jistě jeho žhavá láska ke Kristu, která se však nedala odloučit od lásky k Marii. Zvlášť charakteristickým pro tuto lásku byla jeho snaha: „Dívat se při modlitbě Kristu a Marii do očí...!“ Jednou dal jedné duchovní dceři radu: „Pros denně Spasitele: Pane, dovol mi dnes alespoň jednou pohlédnout Ti do očí a ponořit svůj pohled do Tvého. Budeš-li to činit, zpozoruješ - ne hned, ale brzy - že toto ponoření se do očí Pána a toto být od něho viděna ti dá velmi mnoho…!“

„Snažme se představit si Krista a dívejme se mu hluboko do očí. Nechme se přitáhnout tímto pohledem víry a on bude určovat celý náš život.“„Maria byla proto tak svatá, protože se stále dívala do Ježíšových očí. Budeme-li pohlížet do jejich očí, uvidíme oči Ježíšovy a naopak.“ „Když spolu mluvíme, hledíme si do očí. Když mluvíme s Marií, musíme jí také hledět do očí.“ „Je velmi důležité vědět, že při každé Mši svaté není přítomen jen kněz, ale vždy jsou při tom andělé a svatí, aby sloužili Bohu tak, jak mu náleží - čehož my lidé nejsme schopni…“
„Když v poledne bylo stále méně lidí (během adorace), přišli na jejich místa andělé, obstoupili oltář a klaněli se Bohu - jak nádherné a podivuhodné.“„Mnohdy mám milost vidět, jak při obětování obklopují andělé oltář. Je to takový jas, že sotva mohu otevřít oči.“


Musíte být maličkými jako Ježíš, kterého jsem čtyřicátého dne po narození jako Matka nesla na svých rukou do chrámu. Jeho oči hledí do mých očí a cítí se klidný a v bezpečí. Nic jiného nevidí a spí ukolébán na mém Srdci, zatím co já mám stále větší radost, když dopřávám Dítěti pokoj, odpočinek a lásku.
Přemilí synové, tak se vy nechte ode mne nést! Tak se stáváte mou dokonalou radostí. Jen tak se můžete cítit v bezpečí. Pak v tom ledu, který stále více všechno zmrazuje, zakoušíte teplo mé mateřské lásky. V nejistotě, která nyní všechny zachvacuje, cítíte ochranu, kterou vám poskytuje mé náručí. V temnotě, která se stává stále hlubší, hle, svítí vám mé Světlo! Dívejte se i vy do mých očí! Bůh vám dal světlo prostřednictvím vaší Matky…

Modrá kniha 2.2.1978


Zodpovědný redaktor: P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP