Mariina doba
Číslo 1/2004

Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme. .... Sv. Tomáš z Vilanovy

Apoštol Eucharistie


sv. Petr Julián Eymard a Panna Maria
zakladatel Kongregace Nejsvětější Svátosti

Krátce před Ludvíkem z Montfortu, byl do liturgického kalendáře Katolické církve vepsán otec Eymard. Církev mu přiznala titul „význačný apoštol Eucharistie“ a vybídla k věrnosti následování jeho příkladu a ke stavení Eucharistie do centra osobního i společného života. Kdo je otec Eymard? Jaké místo zaujímá v jeho životě Panna Maria? Jaké poselství nám o tomto zanechal?

„Trochu jako Jákob, stále na cestách“

Na začátku uveďme jen několik mezníků jeho života. Narozen v La Mure d´Isere, 4. února 1811 Petr Julian musel čelit mnoha potížím, než byl roku 1834 vysvěcen na kněze diecéze Grenoble. Zde uskutečňoval svoji službu pět let. Nejprve jako kaplan v Chatte, pak jako farář v Monteynard přiléhajícím k La Mure. V roce 1839, přitahován řeholním misijním životem a ovlivněn svojí silnou Mariánskou úctou, vstoupil k Maristům. Tam vykonával různé služby, ať už ve službě mladým v koleji Společnosti v Belley, kde byl od roku 1840 spirituálem (duchovním vůdcem), nebo jako superior (představený) v La Seyne-sur-Mer (od roku 1851).

Od roku 1844 do roku 1851 byl zapojen ve vedení Institutu - jako asistent Generálního superiora, Fr. Colina, nebo jako Generální vizitátor. V té době sídlil v Lyonu. Tam se angažoval pro rozvoj Třetího řádu Panny Marie, laické větve Maristů. Zde se také rozrostly jeho vztahy s rozličnými lidmi. (Mezi přáteli a později členy Třetího řádu byl také Jan Maria Vianney - Farář z nedalekého Arsu. - pozn. překl.) Jeho zvláštní zájem o Eucharistii, posílen speciálními milostmi, jej vedl k opuštění Společnosti Mariiny aby roku 1856 mohl založit řád - Společnost Nejsvětější Svátosti (Societas Sanctissimi Sacramenti - odtud zkratka SSS - byla později přejmenována na Congregatio Sanctissimi Sacramenti - pozn.překl.) Začátky byly těžké. První klášter stálé adorace založil ve čtrnácté pařížské městské čtvrti - ve čtvrti dělníků - s posláním pracovat pro dělnickou třídu. Tak vznikla z mladých dělníků první komunita. Otec Eymard společně s Marguerite Guillot pracoval na zformování ženské větve svého Institutu - sestry Služebnice Nejsvětější svátosti. Roku 1864 je založil v Angers. Jeho ideálem bylo podnítit obnovu křesťanských komunit a společností skrze Eucharistii - povzbuzováním k věrnosti častému přijímání a vybízením k adoraci. Jeho život se zdál být, jak on sám jednou napsal, životem „muže vždy na cestách“. Však to bylo nutností pro jeho vášnivou lásku k Pánu přítomnému v Eucharistii a horlivost v rozšiřování eucharistického kultu. „Největší milost mého života“, napsal roku 1868, „byla neochvějná víra v Nejsvětětější svátost, a to už od mého dětství.“ (28. dubna 1868) Svojí smrtí, která jej dostihla v La Mure 1. srpna 1868, za sebou zanechal kolem 50 řeholníků v šesti komunitách a komunitu sester stejně jako společnost laických adorátorů s názvem Bratrstvo Nejsvětější svátosti. Blahořečen byl roku 1925 a 9. prosince 1962 - na konci prvního sezení II. Vatikánského koncilu - byl Janem XXIII. prohlášen za svatého. Jeho svátek se slaví 2. srpna.

Místo Marie v jeho životě.

Pokud otec Eymard teprve postupně objevoval místo Eucharistie ve svém životě a budoucím poslání zakladatele Kongregace, zbožnost k Panně Marii v něm byla zakořeněna už od útlého dětství a zjevná byla především v jeho četných poutích do mariánských svatyní. Ona byla cestou k Eucharistii. Právě v mariánské svatyni - Fourviere v Lyonu - zaslechl pozvání Panny Marie: „Každé tajemství v životě Krista má svou osobitou řeholi, která je mu zvlášť zasvěcena, pouze Eucharistie - nejvznešenější tajemství - nemá žádnou.“

Laus, neboli jemnost matky.

První svatyně, v chronologickém pořadí, a tedy ta nejdražší jeho srdci, byla ona v Laus. 80 km od La Mure, v diecézi Gap, byla Naše Paní z Laus od 17. století centrem poutí od Provence po Dauphiné a snad ještě dál. V jedenácti letech tam již putoval Petr Julián sám, pěšky. Později napsal: „Bylo to tam, kde jsem poprvé poznal a zamiloval si Marii.“ Jeho matka, Madeleine Pelorce, mu neopomenula vštěpovat jemnou mariánskou zbožnost. Nepochybně to byla také náboženská praxe té doby, jež mu vtiskla trvalé znamení. Podmínky života v Matheysine byly tvrdé, a neméně houževnaté byly také formy zbožnosti onoho začínajícího 19. století ovlivněného Jansenistickým rigorismem. V Laus Maria učila Petra Juliana otevírat se lásce. K prvnímu svatému přijímání přistoupil ve dvanácti letech a současně vyjevil svou touhu stát se knězem. Jeho otec ale byl proti tomuto přání. Petr Julian se vydal na další pouť do Laus, kde získal od P. Touche utvrzení v jeho povolání a zároveň milost přijímat Eucharistii každou neděli - v té době vzácné privilegium.

Pevně odhodlán začal studovat latinu, soukromě, bez vědomí otce. V srpnu, zatímco pracoval pro jednoho kněze v Saint-Robert nedaleko Grenoblu, dozvěděl se o riziku smrti své matky. Pospíchal do kaple hospice, aby se svěřil Marii: „Prosil jsem o požehnání Naší Paní z Laus“, chtěl později napsat, „a v tento den, kdy jsem ji přijal za matku a v němž zemřela má ubohá maminka jsem Marii prosil - u jejích nohou v kapli chrámu svatého Roberta - abych se jednoho dne mohl stát knězem.“ (17.3.1865). „Od té doby jsem vždy cítil velmi zvláštním způsobem Mariinu ‚protekci‘.“ (3.9.1839)

V krátkém čase to vypadalo, že se jeho sen přece jen uskuteční: připojil se k Oblátům Marie neposkvrněné v Marseilles. Avšak čas jeho noviciátu se zkrátil těžkou chorobou. Musel čekat mnoho dlouhých měsíců své rekonvalescence, během níž zemřel jeho otec, než byl konečně schopen vstoupit do „velkého“ semináře v Grenoblu. Během jeho kaplanské služby v Chatte obdržel zvláštní milost na Kalvárii Saint-Romans, kde se naučil „vidět věci, už od jejich počátku, jako projev dobroty Boha k člověku“. Nepochybně, jeho Mariánská úcta jej dovedla k tomuto pozitivnímu náhledu na křesťanský život.

Fourviere, čili místo volání.

Jeho vstup k Maristům roku 1839 vyplnil jeho touhu stát se řeholníkem společnosti, která by nosila jméno Marie a která by byla velmi zvláštním způsobem její rodinou. Noviciát dělal v Lyonu během několika měsíců a v této době se místo zjevení Naší Paní z Fourviere stalo oblíbeným místem jeho modlitby: chodil tam nejméně dvakrát týdně. Během svého odchodu do ústraní, jímž byl vstup do noviciátu, napsal: „Cítil jsem v sobě velkou touhu žít životem nejsvětější Panny a neustále poznávat její pokoru, její poslušnost a její božskou lásku. Musím se modlit o osvícení Ducha svatého skrze Marii - ve věci poznání Božího záměru se mnou… a ve věci získání ducha Společnosti Mariiny.“ (28. srpna 1839)

Začal studovat skrytý život Marie v Nazaretě a v lůně první křesťanské komunity v Jeruzalémě.
Skrze tento skrytý a nezaznamenaný život Marie - téma drahé Fr. Colinovi - se mimořádným způsobem zjevila moc Boží. Fr. Eymard se chtěl přizpůsobit této spiritualitě a toužil poznat, jak ji sdělovat ve své rozmanité činnosti. Jako spirituál v Belley, i potom jako superior v La Seyne formoval v mladých synovskou důvěru k Marii a zaznamenal velikou šlechetnost synů Kongregace Panny Marie. Stejným způsobem později - v letech 1844 až 1851 - zasvětil v Lyonu svou činnost laikům ve Třetím řádu Mariině - bedlivě v nich formoval celistvý, solidní duchovní život. Právě v této době (v roce 1846) se zjevila Matka Boží v La Salletě nedaleko od La Mure.

Fr. Eymard se stal horlivým apoštolem jejího poselství a věrným poutníkem do této nové svatyně. Lyon znamenal důležité údobí jeho osobní životní poutě. O svátku Corpus Christi (Těla Páně) v roce 1845 byl obzvlášť mocně přitahován Eucharistií, čímž se později vyznačovala celá jeho služba. 21.1.1851, zatímco se modlil ve Fourviere obdržel inspiraci zcela se zasvětit eucharistickému dílu. Rozpoznal v Eucharistii lék proti náboženské lhostejnosti a moderní nevěře. Další milost, v La Seyne-sur-Mer, 18.4.1853 v něm utvrdila jeho touhu. Ukázal směr mladým, společně s kněžími a laiky začal pracovat na přípravě zrodu nového eucharistického díla.

Ve skutečnosti se zdálo, že tento projekt nebude mít dlouhé trvání. On však nepřestal věřit, že to byla Maria, která jej dovedla k tomuto novému povolání, o němž již tušil, že bude vyžadovat opuštění jeho původního zaslíbení. Když se za čas stalo zcela zřejmým, že nové dílo nepůjde realizovat uvnitř Společnosti Mariiny a že tedy bude nutné opustit tuto milovanou řeholní rodinu, potvrdilo se, že to byla Maria, kdo vedl celou tuto záležitost.

Ve večeřadle s Marií

Během meditací o Marii v době svých dlouhých Římských exercicií:

„Vděčím jí (Marii) za zachování, povolání a za všechny milosti Nejsvětější svátosti. Ona mne dala svému Synu jako jeho služebníka, dítě jeho záliby.“ (11. března 1865)

Nebo zase trochu později:

„Jak mne jen (Maria) samotná vedla svojí rukou ke kněžství! A pak k Nejsvětější svátosti!“ (17. března 1865) „Z Nazareta šel Ježíš do večeřadla a Maria mu tam připravila příbytek.“

Mergerit Guillotové otec Eymard napsal (v čase služby vedení Třetímu řádu Mariině v Lyonu: „Chtěl bych, aby sis našla místo u nohou Pána, aby tak On mohl do Tvého srdce vložit slovo pro Tebe i pro mne.“ (1. ledna 1855)
Když byla jeho kongregace schválená pařížským arcibiskupem, napsal jí, aby se zapojila do tohoto díla:

„Pokud jde o ženy, je to podle pokynů. To znamená, není žádáno připojit se k nějaké již existující komunitě s její vlastním duchem a prací, ale zformování pravdivých klanitelek Ježíše v Eucharistii podle vzoru Naší Paní z večeřadla, adorovat a žít před svatostánkem.“ (20. září 1856)

Zasvěcení se Panně Marii vedlo fr. Eymarda k zasvěcení se Eucharistii a tak jeho Mariánská úcta byla otevřena pro novou dimensi: pro cestu s Marií z Nazareta do večeřadla.
Co víme o večeřadle? Tato otázka nás dnes vede na zcela jiné cesty. V 19. století však, když byla mariánská zbožnost mocně ovlivněna zjevením Marie d´Agreda, si mohl fr. Eymard snadno představit Marii přijímající Eucharistii z rukou svatého Jana a její neustálou adoraci před svatostánkem. V některých hlubokých spekulacích se říká, že Panna Maria ve večeřadle již zůstala. Po Nanebevstoupení jistě Maria zůstala v lůně první křesťanské komunity - zároveň jako členka a předobraz Církve. Byla přítomná, ačkoli není jmenována, v první komunitě v Jeruzalémě, jejíž život nám vykreslují Skutky: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.“ (Sk 2, 42)

Abychom dokázali ocenit texty otce Eymarda, bude postačovat, když připomeneme, co učil sestry Služebnice Nejsvětější svátosti v osobě jejich první představené. Panna Maria v jeho učení vystupuje jako Matka a učitelka života: „Nechat se inspirovat duchem Panny Marie. Její duch je totožný s Duchem Ježíšovým… Ona je pravou a dokonalou kopií Ježíšových ctností. Velkým posláním Marie je formovat Ježíše v nás; ona je Matkou, která nás učí a vychovává. Žít v úctě ke všem těm božským tajemstvím v Marii, k oněm zastávkám na cestě do večeřadla. Je to právě život Marie ve večeřadle, který má být vzorem a útěchou tvého života. Chvála tomuto Mariinu životu v eucharistickém večeřadle. To je tvůj překrásný úděl.“ (text z roku 1863)

Srovnejme s výroky v modré knize:

Milovaní synové, nechte se přivést do nebeského chrámu mého Neposkvrněného Srdce, abych vás mohla stále více přizpůsobovat svému Synu Ježíši. Váš kněžský život musí být zcela shodný s životem Ježíšovým. On chce ve vás žít až ke své plnosti.

Modrá kniha 21.11.97


Jemně tě vedu k oné dokonalosti, která se líbí mému Srdci, a ponenáhlu tě přetvořím ve zcela věrný obraz mého Syna Ježíše. Dám ti, abys viděl věci novým způsobem. Budeš vidět mýma očima…

Modrá kniha 20.10.73


Od roku 1864 plánoval smělý - neříkejme nerozumný - projekt získání večeřadla v Jeruzalémě s úmyslem učinit z něj centrum eucharistické adorace. Během jeho dlouhého pobytu v Římě v letech 1864 - 1865, kdy sledoval tuto záležitost, a čekal na odpověď z Vatikánu, na devět týdnů „odešel do samoty“ (exercicie 25.1. - 30.3.1865). Během tohoto času objevil, o co skutečně jde - ne o zbudování další svatyně ve večeřadle či založení komunity v Jeruzalémě, ale „večeřadlo ve mně - sláva Boží ve mně samotném.“

Srovnejme s výroky v modré knize:

Místo, které vám Ježíš v nebi připravil, odpovídá úkolu, který má každý z vás splnit na této zemi pod mocným vlivem Ducha svatého. A to, co Duch svatý činí ve vás, synové zasvěcení mému Neposkvrněnému Srdci, je můj vlastní plán. Proto Ježíš, zatím co vám připravuje místo v nebi u Otce, zcela vás svěřil na této zemi působení své a vaší Matky. Boží plán uskutečňujete jen tehdy, jestliže odpovídáte na mé mateřské působení, které vás láskyplně přetváří. Opravdu vás chci všechny vést, abyste ve svém životě napodobili obraz své nebeské Matky.
Proto vás činím malými, stále menšími

Modrá kniha 10.4.78


Tuto milost obdržel zvláštním způsobem ve spojení se slibem sebedarování celé své osobnosti, celého svého „já“, který udělal 21. března 1865. Jeho meditace o roli Marie ve Vtělení šla tímto směrem:

„25. března, Adorace Nejsvětější Panny před vtěleným Slovem. To je můj vzor, moje matka Maria! Byla první, kdo se klaněl vtělenému Slovu. Řekl jsem Pánu své veliké přání, aby mi dal Nejsvětější Pannu, klanitelku, za skutečnou matku a aby mi dal podíl na jejím neustálém aktu adorace v době, kdy nosila vtělené Slovo ve svém panenském těle.“

Protože jsem bez stínu hříchu, ano i bez skvrny dědičného hříchu, před nímž jsem byla uchráněna jedinečnou výsadou, mohla jsem plně zrcadlit plán, který měl Otec při stvoření vesmíru. Tak mi bylo možno dokonale vzdát Pánu největší oslavu.
Protože jsem celá krásná a plná milosti, vyvolilo si mě Otcovo Slovo za příbytek, snížilo se k mé veliké nepatrnosti a sestoupilo božským zázrakem lásky do mého panenského lůna, přijalo lidskou přirozenost a stalo se mým Synem. Tak jsem se stala pravou Matkou Ježíšovou a pravou Matkou vaší.
Protože jsem vaše pravá Matka, pověřil mě Ježíš úkolem nepřetržitě rodit vás pro něho a uvádět vás na cestu lásky, Boží milosti, modlitby, pokání a vašeho vnitřního obrácení.

Modrá kniha 8.12.81


Podle tradice, krátce před svojí smrtí, 1. května 1868, během zahájení Mariina měsíce v noviciátu Saint-Maurice blízko Paříže, vyzval otec Eymard své syny k vzývání Marie pod titulem Naše milá Paní od Nejsvětější svátosti, jako závěrečné svědectví mariánské úcty.

Přemilí synové, jak se mé Srdce naplňuje radostí, když vás zde vidím na kněžské pouti klanění, lásky, zadostiučinění a díkůvzdání Ježíšovi, mému Synu a mému Bohu, který je přítomen v Eucharistii: Chcete ho tím utěšit za tolik prázdnoty, tolik nevděčnosti a tolik lhostejnosti, kterými ho obklopuje v jeho skutečné přítomnosti ve všech svatostáncích světa tolik mých dětí a zvláště mnoho přemilých synů, kněží.
Děkuji vám za radost, kterou děláte Srdci Ježíše, který se na vás laskavě usmívá a zachvívá se něžností k vám. Děkuji vám za radost, kterou dáváte k útěše hluboké bolesti Srdci vaší nebeské Matky.
Já jsem Matka Nejsvětější Svátosti.
Stala jsem se jí svým „ano“, protože v okamžiku Vtělení jsem umožnila Otcovu Slovu, aby sestoupilo do mého panenského lůna. A i když jsem pravá Matka Boží, neboť Ježíš je pravý Bůh, moje spolupráce se projevila především v tom, že jsem dala Slovu jeho lidskou přirozenost, která Jemu, druhé Osobě Nejsvětější Trojice, Synu stejně věčnému s Otcem, dovolila učinit se v čase i člověkem, vaším pravým bratrem. Když přijal lidskou přirozenost, bylo mu umožněno dokončit dílo vykoupení.
Jako jsem Matkou Vtělení, tak jsem i Matkou vykoupení.
Vykoupení, které se uskutečnilo od okamžiku Vtělení do okamžiku
jeho smrti na kříži, kde Ježíš pro své přijetí lidství mohl splnit to, co by jako Bůh nemohl: trpět a umřít, nabídnout se Otci jako dokonalé výkupné a dát jeho spravedlnosti důstojné a správné zadostiučinění….

Modrá kniha, úryvek z 8.8.86, Matka Eucharistie


Toto poselství je velmi dlouhé a hluboké, v této souvislosti je dobré jej v klidu prorozjímat celé.

Poselství pro naši dobu.

Co víme o Marii ve večeřadle, aby její přítomnost tam mohla inspirovat naši úctu k ní? Jak nacházíme ve Skutcích, byla přítomná společně s první komunitou v Jeruzalémě, když: „…vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.“ Žila ve víře a živena Eucharistií. Co jiného zbývá dodat?

Na rovině svátostného života Církve nám Maria pomáhá pochopit centrální místo Eucharistie v našem osobním životě i v budování společenství. Její mateřská přítomnost v Káně, kterou ukázala v povelu služebníkům: „Udělejte, co vám řekne“, není zcela bez vztahu a jisté návaznosti také na pozdější příkaz Ježíše, když přišla jeho „hodina“: „To dělejte na mou památku“. Důležitá je také skutečnosti, že právě velké mariánské svatyně jsou místy, kde se zvláštním způsobem uskutečňuje obnova Církve v eucharistické vroucnosti.

Následujíc příkladu otce Eymarda můžeme prosit Marii o milost, abychom ve víře objevili mnohem hlouběji bohatství Eucharistie skrze účast na svátosti a adoraci. Maria nám může dát chuť k vnitřnímu životu, může nás učit žít ve společenství s Pánem, k přebývání s ním, abychom přinášeli víc ovoce. Kardinál Dannels jednou napsal:

„Jen Bůh ví, co se stalo v srdcích těch adorátorů v duchu a pravdě, kteří vyjádřili svoji lásku tím, že tráví celé noci v bdění před Eucharistií. Hodinu po hodině je člověk transformován Tím, kterému se klaní; je vtahován do účasti na „sebezmaření“ Pána, na jeho smrti a vzkříšení. Tímto způsobem se rodí člověk eucharistie, člověk zázraků a kontemplace, plný radosti a vnitřního pokoje. Tak se rodí člověk mariánský, vírou v sobě „plodící“ Pána, člověk navštívený Bohem, zářící jeho dary: láskou, radostí, pokojem, mírností, dobrotou, laskavostí, vírou, pokorou a sebeovládáním.“

Synáčkové moji, vaše srdce ať se zcela ponoří do Jeho Eucharistického Srdce, abyste mohli vstoupit do osobní intimity života s ním. Tehdy Ježíš vezme vaše malé srdce, otevře je, rozšíří a naplní Svou láskou. On miluje ve vás a vy milujete v Něm, a tak jste strhováni stále hlouběji do úžasného víru jeho božské dokonalé lásky. Tehdy, jako byl Jan nejmilejším apoštolem, povolaným k hluboké intimitě života s Ježíšem, žijícím v lidském těle, i vy se stáváte novými Jany, povolanými k hluboké intimitě života s Jeho oslaveným tělem, skutečně přítomným jako oběť a skrytým pod způsobami proměněného Chleba, který je uchováván ve všech svatostáncích světa...

Modrá kniha 31.3.88


Konečně, Maria nám zjevuje apoštolskou plodnost křesťanského života živeného Eucharistií, žijící v našem každodenním životě, v naší otevřenosti Duchu svatému a v touze našeho srdce uskutečnit veliké věci dokonce v nejvyšší prostotě života. Růst prvního společenství v Jeruzalémě a síla jeho misionářské vitality není bez souvislosti s přítomností Té, kterou můžeme uctívat jako „Královnu večeřadla.“

Ve své encyklice „Redemptoris Mater“ (Matka Vykupitele) připomíná papež Jan Pavel II. přítomnost Marie v začátcích Církve těmito slovy:

„Byla přítomná v jejich středu (ve středu věřících) jako výjimečný svědek tajemství Kristova. Církev s ní setrvávala v modlitbě a současně ji kontemplovala (nahlížela) ve světle Slova, které se stalo tělem. A tak to má být stále (27).“

Nebo v encyklice „O Duchu svatém v životě církve a světa“:

Uprostřed problémů, zklamání i nadějí, odpadů i návratů naší doby, Církev zůstává věrná tajemství svého zrození. Proto, i když je historickou skutečností, že Církev vyšla z večeřadla v den Letnic, v jistém smyslu je možné říci, že jej nikdy neopustila. V duchovním smyslu letniční událost nepatří jen minulosti: Církev je stále ve večeřadle a nosí jej v srdci. Setrvává v modlitbě jako apoštolové spolu s Marií, Kristovou Matkou, a s těmi, kteří tvořili v Jeruzalémě první zárodek křesťanského společenství a modlíc se očekávali příchod Ducha Svatého.
Církev setrvává v modlitbě s Marií. Toto spojení modlící se Církve s Kristovou Matkou je již od začátku součástí tajemství Církve. Boží rodička je přítomná v tomto tajemství tak, jako je přítomná v tajemství svého Syna.

Dominum et Vivificantem, Jan Pavel II.


V závěru encykliky Redemptor Hominis papež Jan Pavel II. píše:

Pociťujeme nejen potřebu, ale kromě toho i naléhavou povinnost modlit se v celé Církvi více, hlouběji a intenzivněji. Chtěl bych, aby se v této modlitbě zachovávala jednota s Marií, matkou Ježíšovou, jako to činili kdysi Ježíšovi apoštolové, když po jeho nanebevstoupení setrvávali na modlitbách ve večeřadle v Jeruzalémě. Prosím především Marii, nebeskou Matku Církve, aby laskavě setrvávala s námi v této modlitbě nového adventu lidstva. Doufám, že díky této modlitbě budeme schopni přijmout Ducha Svatého, který sestoupí na nás a stát se tak Kristovými svědky ve všech končinách země.

encyklika Redemptor Hominis papež Jan Pavel II.


Pouze kontemplace může jít za to, co mohou vyjádřit či naznačit naše slova, a tak nám dát s pomocí Panny Marie proniknout do srdce tajemství Trojice.

Podle http://www.eucharistie.cz/czech/eymard/eymamar.html

Synu, hleď na svou nebeskou Matku! Vidíš, jak je krásná! Ta krása je mistrovským dílem Otce. Ona je kolébkou Syna. Je uměleckým dílem Ducha svatého. Je kvetoucí uzamčenou zahradou, kde vždy nalézala svou rozkoš Nejsvětější Trojice. Hleď jen na svou Matku! Tak tě přikryje moje krása. Chci tě odít svým nebeským pláštěm; chci tě zakrýt svou čistotou; chci tě obklopit svým vlastním světlem…

Modrá kniha 8.11.76


Nechte se vést, přemilí synové, do nitra mého Neposkvrněného Srdce. Vstupte do této mé zahrady. V ní září nejčistší světlo Božské Trojice. Otec zde nalézá svůj plán neporušený a dokonale uskutečněný. Proto je zde shrnuto a obsaženo celé stvoření, aby se mnou zpívalo věčnou chválu svému Stvořiteli a Pánu. Je to místo, kde nebeský Otec dostává od svých tvorů největší slávu.
Syn zde nalézá místo svého trvalého přebývání. Mé Srdce bylo domovem, kde si Slovo vytvořilo svůj lidský život. Bylo útočištěm, kam se Ježíš uchýlil, aby nalezl pomoc a ochranu. Sem uvedl také své první učedníky, aby zesílili a aby všichni nabyli téže podoby. V této zahradě pomalu vyrostli podle jeho božského plánu. Stali se pokornějšími, čistšími, velkorysejšími a silnějšími. Zde byli dobře vychováni, dokud každý z nich nedosáhl té podobnosti s Ježíšem, jak chtěl sám Ježíš…

Modrá kniha 29.7.77


Moji synové, mně zasvěcení kněží, hle, vy mě potřebujete, abyste se stali dokonalými těšiteli mého Syna Ježíše. V okamžiku, kdy zastíněna světlem Ducha jsem řekla své „ano“ vůli Páně, druhá Osoba Nejsvětější Trojice sestoupila do mého nejčistšího lůna v očekávání mé mateřské spolupráce, aby měla ode mne svou lidskou přirozenost, a tak se mohla stát též člověkem v Božské Osobě mého Syna Ježíše. Vidíte, jak se Bůh zcela svěřil tomuto lidskému tvoru? Důvod třeba hledat v tajemství Boží lásky. Hluboké vědomí, které jsem měla o své maličkosti a o své ubohosti, jakož i moje dokonalá ochota vyplnit vůli Páně pohnula Boha, aby se ke mně sklonil. Bůh mohl volit mnohé jiné cesty, aby k vám přišel: chtěl zvolit mou: proto se teď tato cesta stala nutnou pro vás, abyste přišli k Bohu. Synové, první věc, kterou od vás žádám, je vaše bezpodmínečné „ano“. A to říkáte svým zasvěcením mému Neposkvrněnému Srdci. Potom vás žádám, abyste se mi svěřili s naprostou důvěrou a s největší oddaností.
Vaše „ano“ a vaše úplná pohotovost umožní vaší Matce jednat. Jako jsem s velikou láskou darovala Slovu lidskou přirozenost, tak vytvořím ve vás, synové, obraz, který by stále více odpovídal záměru, který má Otec s každým z vás. Moji přemilí synové, záměr, který má s vámi Otec, je, abyste byli kněžími podle Ježíšova Srdce. Jsem Matka Boží, protože jsem byla vyvolena, abych přinesla Boha lidem. Jsem vaše Matka, protože mým úkolem je přivádět k Bohu lidi, kteří byli vykoupeni mým Synem a které mi všechny On svěřil. Proto jsem pravou Matkou Ježíšovou a pravou Matkou vaší. V tento den, kdy celé nebe jásá, když patří na tajemství Vtělení Slova, radujte se také vy, když hledíte na tajemství lásky vaší Matky. Není všem dáno pochopit toto tajemství lásky! Je to dopřáno pouze těm, kteří mají čisté srdce, prostým, maličkým a chudým. (...)

Modrá kniha 25.3.76


Pojďte ke mně, neboť já vás všechny sjednocené chci přivést k svému Synu přítomnému v Eucharistii. Ježíš je přítomen v Nejsvětější Svátosti, aby vám pomohl vybudovat tuto vaši jednotu, aby vám dal příklad, jak se má milovat v úplném sebedarování všem bratřím. Pojďte ke mně společně, abych vás přivedla k Ježíšovi v Nejsvětější Svátosti, který na vás čeká ve svém tichém obětování, skutečně přítomný mezi vámi všemi ve všech svatostáncích světa. Pak budete moci učinit to, oč vás prosím pro uskutečnění svého mateřského plánu záchrany.

Modrá kniha 11.2.83




DAR SRDCE JEZÍŠOVA

„Kdybys znala dar Boží!“ (Jan 4, 10.)


Pán Ježíš dospěl na konec svého pozemského života. Nebe žádalo, aby se jeho král vrátil: vždyť již vytrpěl dost, přišel čas oslavy a odměny. Ale Pán Ježíš nechce opustit svou rodinu, své přátele, nadobro: „Odejdu, ale zase se k vám vrátím,“ praví apoštolům. (Jan 14.)

Tedy ty, Pane, zase přijdeš a zůstaneš, i když odcházíš? Jakým divem své moci to uděláš? To je tajemství a dílo jeho božského Srdce. Pán Ježíš bude mít tedy dva trůny: trůn slávy v nebi a trůn dobroty a lásky na zemi; dvojí dvůr: nebeský, vítězoslavný a druhý trůn pozemský - svých vykoupených.

A Pán Ježíš, kdyby nemohl současně být zde na zemi i v nebi, byl by raději – smím-li to tak říci - zůstal s námi než aby šel do nebe sám bez nás. Vždyť to přece jasně ukázal, že poslední z lidských duší, jím vykoupených, měla pro něho větší cenu než všechna jeho sláva v nebi, ze kterého pro ni přišel na svět, a že je mu rozkoší být se syny lidskými.

***

Kardinál Ratzinger v knize Eschatologie píše:

Pán Ježíš na Zelený čtvrtek řekl: „…V pravdě pravím vám, nebudu pít vína z tohoto vinného kmene, dokud je s vámi nebudu pít nově v království svého Otce“.

Co to znamená, když říká „nebudu pít“? Můj Spasitel truchlí také nad mými hříchy, můj Spasitel se nemůže radovat, pokud zůstávám ve zvrácenosti. Proč ne? Protože je sám přímluvce u Otce za naše hříchy. Jak tedy může ten, kdo je přímluvce za mé hříchy pít víno radosti, když ho trápím svými hříchy? Jak může ten, kdo přistupuje k oltáři, aby pikal za nás hříšníky, mít radost, když k němu neustále stoupá smutek mých hříchů? „S vámi,“ říká, „budu pít v království svého Otce“. Dokud nejednáme tak, abychom povstali do království, nemůže sám pít víno, když slíbil, že je bude pít s námi. Ten tedy, který vzal na sebe naše rány a kvůli nám trpěl, jako lékař duší a těl, by si neměl nic dělat s hnisajících ran? Čeká tedy, že se obrátíme, že budeme následovat jeho příkladu, že půjdeme v jeho stopách, že se s námi bude těšit...

...Ani apoštolové nemají radost, nýbrž také oni čekají až se zúčastníme jejich radosti. Neboť ani svatí neobdrží svoji plnou odměnu za své zásluhy, ale čekají na nás, i když prodléváme, i když setrváváme. Nemají totiž plnou radost, pokud kvůli našim omylům oplakávají naše hříchy. Nebudeš mi to sice věřit, ale přivedu svědka, učitele národů, apoštola Pavla. Po té co psal Židům, vyjmenoval všechny svaté otce, kteří měli ospravedlnění skrze víru a dodává: „…Tito ale, kteří mají svědectví víry ještě nežádali zaslíbení v němž Bůh pro nás zamýšlí něco lepšího, aby nedosáhli naplnění bez nás“. „...Vidíš tedy, že Abrahám ještě čeká, aby dosáhl naplnění, čeká i Izák a Jákob a všichni proroci čekají na nás, aby s námi dosáhli úplné blaženosti.“

***

A v jakém způsobu přítomnosti s námi Pán Ježíš zůstane? Snad jen pomíjejícím, občasným? Nikoli, nýbrž trvale, navždy.
Ale hleďme, jaký se o to v duši Pána Ježíše vede boj! Z jedné strany staví své požadavky a otázky spravedlnost: - „Copak není dílo vykoupení ještě hotové? Není už Církev založena? A lidstvo má již přece milost i evangelium, má boží zákon i pomoc k jeho plnění (k čemu tedy ještě něco víc?)“

Na to z druhé strany odpovídá Srdce Ježíšovo: „Co je dost na vykoupení lidstva, nedostačuje lásce - Matce nestačí, že dítě porodila, ale ještě ho živí, vychovává, jde za ním všude. Miluji vás víc než kdy matka milovala své dítě - proto zůstanu u vás.”
V jaké podobě? V zahalené podobě svátostné.
S takovým snížením, větším, než jaké se stalo ve vtělení, hlubším, než jaké bylo v jeho utrpení, je v protikladu s Boží velebností: „Vždyť spása lidstva nežádá takového snížení!“

„Ale já přesto chci být zahalen i se svou slávou,“
odpovídá Srdce Ježíšovo, aby jas mé osoby nebránil ubohým hříšníkům blížit se ke mně, jako jas tváře Mojžíšovy bránil lidu izraelskému v poušti; chci skrýt i své ctnosti, které by jinak lidi příliš zahanbovaly a dělaly je malomyslnými, protože by jim braly naději, že jednou dosáhnou takové dokonalosti. Ale tímto zahalením dosáhnu snáze, aby si člověk ke mně troufal a uvidí-li, jak se ponižuji až téměř v nicotu, bude se ponižovat se mnou; budu moci s větším důrazem říct: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mt 11, 29)
A čí pomocí uskutečnění Pán Ježíš tento stálý a trvalý pobyt mezi námi?
Tajemství vtělení způsobil Duch Svatý. Tajemství poslední večeře konal Ježíš sám. A nyní, kdo bude hodným nástrojem této tajuplné přítomnosti Krista mezi námi? Pouhý člověk - kněz!

Proti tomu však namítá moudrost: „Cože, smrtelný člověk má být pomocníkem svátostného vtělování svého Boha a Spasitele?
Má působit společně s Duchem Svatým při tomto novém vtělení Syna Božího? Pouhý člověk má poroučet nesmrtelnému Králi věků, a On má člověka poslouchat?”

„Ano“, říká Ježíšovo Srdce: „Ano, chci milovat člověka tak, že mu chci být poddán ve všem. - Ano, chci na slovo kněze sestupovat z nebe, chci na přání svých věřících vycházet i ze svatostánku a navštěvovat své dítky po domech a na loži bolesti...“ Láska hledá svou čest v tom, že miluje, že dává, že obětuje i sebe samu...

A svatost namítá: „Tedy ať alespoň chrámy jsou důstojné pro tvou velebnost, Pane! A kněžstvo ať je hodné Tvé královské služby!
Vždyť v Novém zákoně má přece být všechno dokonalejší než ve Starém. A jistě, že jen čistí a dobře připravení křesťané budou Tě smět přijímat!“


Na to Ježíš: „Má láska si nevyhrazuje nic, a neklade podmínky. Byl jsem poslušný svých katů na Kalvárii: budou-li i teď se blížit ke mně noví Jidášové, přijmu i od nich satanský polibek a budu i je poslouchat.“

Ale v tu chvíli se očím Ježíšovým otvírá tak bolestný pohled do budoucna, že jeho Srdce se skoro staví proti tomu, k čemu ho pudí jeho láska: už ve své smrtelné úzkosti v getsemanské zahradě to uvidí. Tam totiž bude zarmoucen až k smrti pohledem na potupy, které ho čekají v celém jeho utrpení. Krvavými slzami bude oplakávat svůj nešťastný národ, který spěje v záhubu i přesto, že se za něj obětuje.

A krutě bude mučit jeho srdce odpad tolika jeho věřících. Ale teď, pro tuto Svátost, jaký zápas, jaké úzkosti zachvívají Srdcem Ježíšovým! Chce se v ní dávat celý bez výhrady - ale budou chtít všichni uvěřit v tuto lásku? A ti, kteří v ni uvěří, budou jej všichni s vděčností přijímat? A ti, kteří jej budou přijímat, zůstanou mu věrní? Srdce Ježíšovo ovšem v tomto zápase ani nekolísá ani se nerozpakuje - avšak trpí kvůli tomu muka! Vždyť předvídá, jak se bude v této Svátosti denně opakovat to, co mu bylo dáno v kalichu jeho bolestného utrpení a to od křesťanů a od duší, které se mu zasvětily! Bude zrazován odpadlictvím; prodáván zištností; křižován nepravostí. Srdce přijímajících budou mu často Kalvárií. Jaká to budou muka pro božské Srdce Ježíšovo!

A co On? On se nám přece daruje - i přes to všechno se nám dá!

Podle sv. P.J.Eymarda.

Přemilí synové, jak vás Ježíš miluje! Jeho Božské Srdce je výhní planoucí láskou k vám! Pro lásku k vám sestoupilo Slovo z lůna Otcova do mého panenského lůna Matky a stalo se Člověkem. Pro lásku k vám žil Ježíš životem pokorným, chudým, skrytým, stráveným v modlitbě a práci. Pro lásku k vám vzal Ježíš na sebe utrpení, pokoření a ústrky. Pro lásku k vám se stal Ježíš Mužem bolesti, přinesl se jako oběť na kříži. Pro lásku k vám se nechal odsoudit, vysmívat, mučit, ukřižovat a zabít. Pro lásku k vám vstal z mrtvých a vystoupil na nebe, kde sedí po pravici Otce. Pro lásku k vám zůstává Ježíš stále přítomen mezi vámi jako oběť ve svátosti Eucharistie. Pro lásku k vám dal vám také svou Matku…

Modrá kniha 11.9.88


Jediný Bůh vždy byl a stále je za všech okolností vítězem. Bůh vítězí zejména tehdy, když se zdá, že je poražen. Proto máte dnes napodobovat svou nebeskou Matku v plesání v Bohu a v opěvování jeho nesmírného milosrdenství!
Musíte věřit, že světlo vždycky znovu zazáří, i ve chvílích, v nichž se temnota ještě více prohloubí. A tím světlem je Kristus, a to světlo se má rozlévat skrze vás, jeho věrné služebníky, učedníky, připravené a vychované v mém mateřském Srdci.

Modrá kniha 28.11.79




Milosrdná láska

Zjevení Božského Srdce svaté Markétě Alacoque v letech 1673-75 a zjevení Božího milosrdenství blahoslavené Faustyně před 2. sv. válkou


V 17. století se začala velká část vyšších vrstev obyvatelstva odříkat víry ve prospěch víry „v lidský rozum“. K rozšíření nevěry přispíval m.j. také nový směr filozofie, který zdůrazňoval autonomii rozumu oproti vyšší autoritě. Noví filozofové zavrhovali víru ve zjevení a požadovali přirozené náboženství (naturalismus, deismus). Tyto názory propagovali jako rozumové (racionalisté) a osvícené (osvícenci).

Základ deismu položil v Anglii lord Cherbury v r. 1624. Tvrdil, že pravda je jen to, co je všem náboženstvím společné. Podle něj jsou to: víra v Boha, jeho uctívání ctnostmi a zbožností, lítost nad zlem a odplata v tomto nebo posmrtném životě. Bůh prý stvořil svět, dále se o něj nestará, a to ani zázraky, ani zjevením. Bibli deisté vykládají jen jako bájeslovné spisy.

V tomto duchu racionalismu začínají působit filozofové. Jsou to například: Descartes s novou filozofií, která o všem pochybuje, Voltaire, který hlásal, že pohnutkou všech činů je sobectví a pronásledoval Církev a křesťanství satirou a posměchem. Své dopisy končil slovy: „Zničte bídnici“. Svým hlásáním přirozeného náboženství přispěl k odpadu od víry i filozof Rousseau, přestože byl odpůrce materialismu. Racionalismu se přidržovali i němečtí filozofové Lessing, Herder (učení o nadrase), Kant (člověk nepotřebuje desatero, protože je schopen užívat svého rozumu)..... Objevují se i panteisté Fichte (učení o nadrase), Hegel....Novému myšlení se přizpůsobují i básníci. Z těchto filozofů, kteří vycházeli z reformace a mnozí se otevřeně hlásili k protestantismu, později čerpají filozofové komunismu (Kant, Hegel u kterého Marx nahradil panteistického boha za ateismus ,....) a německého nacismu (Nietche který rozvedl nauku o nadrase,...).

Vlivem tohoto působení dochází k obrovskému odpadu od víry. V lepším případně je víra u mnohých natolik slabá, spíše můžeme hovořit o „dožívání“, v žádném případě o schopnosti jejího předávání.
V tomto mrazivém ovzduší 17. století, na počátku velkého odpadu od víry projevuje Kristus nesmírnou lásku svého BOŽSKÉHO SRDCE v Peray-le-Monial v letech 1673-75 svaté Markétě Marii Alacoque. Nepřeje si hrozící odpad a všechny důsledky, které si z něj připravíme.

V r. 1610 založil sv. František Saleský spolu se sv. Janou Františkou de Chantal ženskou řeholní společnost Navštívení Panny Marie. Do jedné takové klášterní komunity v Paray-le-Monial vstoupila sv. Markéta Marie Alacoque.
První takové velké zjevení se odehrálo 27.12.1673 příznačně ve svátek apoštola Jana, který byl velkým ctitelem Ježíšova Srdce a rád měl svoji hlavu na Jeho hrudi. Markéta právě trávila čas svého volna před Svatostánkem. Ježíš ji nechal dlouho odpočívat na svých prsou, pak ji odhalil zázraky své lásky a tajemství svého Nejsvětějšího Srdce a řekl jí: „Mé Božské Srdce tak vášnivě miluje lidstvo a obvzláště i tebe, že již v sobě nemůže udržet plameny své horoucí milosrdné lásky, a proto je chce rozlévat tvým prostřednictvím. Tak se bude manifestovat lidstvu a obohatí je svými drahocennými poklady, které ti odkrývám a které obsahují posvěcující a spásonosné milosti potřebné k tomu, aby lidstvo odvrátily od propasti zatracení.“

Ve svém deníku Markéta vypráví o svých duchovních zážitcích a rozhovorech s Ježíšem a popisuje i jeho častá zjevení, při kterých se jí vícekrát ukázal i se symbolicky viděným Nejsvětějším Srdcem. V r. 1687 Ježíš Markétě jednou v pátek při sv. přijímání sdělil svůj slib: „Slibuji, při nesmírném milosrdenství svého Srdce, že moje všemohoucí láska propůjčí všem, kteří po devět po sobě jdoucích prvních pátku v měsíci Mne přijmou, milost, že u nich setrvám až do konce. Nezemřou ve stavu nemilosti a bez svatých svátostí. Božské Srdce jim bude bezpečným útočištěm v jejich posledních okamžicích.“

V r. 1689, tedy rok před smrtí, svěřila sestra Markéta matce představené, že: „Ježíš se nechce zastavit jen u toho, má ještě větší záměry...“ A Markéta prozradila: „Zdá se mi, že chce ve slávě vstoupit do domů princů a králů, aby tam byl stejně ctěn, jako tam předtím byl urážen, pohrdán a pokořován. A zde jsou slova, která jsem ve věci našeho krále slyšela: „Dej nejstaršímu synu mého Nejsvětějšího Srdce vědět, že tak jako jeho časné narození bylo obdrženo skrze uctívání zásluh mého svatého Dětství, stejně tak bude obdrženo jeho narození do milosti a věčné slávy jeho zasvěcením mému úctyhodnému Srdci, které chce triumfovat nad srdci velkých této země.“

Proč toto poselství francouzskému králi Ludvíku XIV?
Francouzští králové byli už od dob prvních Karlovců ochránci římského papeže a katolické církve a samotná Francie byla považována za „prvorozenou dceru církve“.
V době slavné vlády krále „Slunce“ stanula Francie politicky i kulturně v čele Evropy a v jejich záležitostech měla hlavní slovo. Kdyby uctívání Ježíšova Srdce zdomácnělo ve Francii, jejím prostřednictvím by zároveň proniklo do celé Evropy a Evropa by získala mnoho milostí a ubránila se tak snadno nevěreckým filozofiím a jejich dopadu na víru. Dějiny Evropy by mohly mít úplně jiný směr!

Královo narození bylo celou Francií vymodleno na Matce Boží, neboť jeho otec Ludvík XIII. byl dlouho bez mužského potomka. Ježíš se proto na Ludvíka XIV. právem obracel jako na „svého syna“. Byla to také přímo nabídnutá ruka asi v tomto smyslu: Já ti nabízím abys’ sehrál významnou roli ve světě, ne lidským, ale božským způsobem.

Choulostivým úkolem odevzdat králi Ježíšovo poselství byl pověřen králův osobní zpovědník abbé La Chaize. Dodnes není dokázáno, zda mu bylo skutečně odevzdáno, oprávněně se však předpokládá, že se tak stalo.
Ježíšovy požadavky z r. 1689 však splněny nebyly a zmíněné nekřesťanské filozofie se dostaly plně na scénu.

Následovala řada zarážejících a přirozenou cestou nevysvětlitelných skutečností, které ukázaly, že bez Boží moci je světská moc k ničemu. Od té doby se mezinárodní situace obrátila proti Francii, spojila se proti ní celá Evropa, a tak jí na válečném poli stíhala pohroma za pohromou. Vnitřně byla země finančně vyčerpána a v hospodářském rozkladu. Nejhorší pohroma krále stihla osobně: čtyři roky před jeho smrtí zemřel jeho legitimní syn - následník trůnu a rok na to i jeho vnuk. Tento vnuk měl dva syny - starší zemřel současně s otcem, zůstal pouze mladší, tehdy dvouletý pravnuk, který se měl stát Ludvíkem XV.

Přesně za sto let po Ježíšově poselství z Paray-le-Monial zmíněné filozofické proudy přerostly ve francouzskou revoluci. Tehdy v roce 1789 třetí stav - měšťané na sebe strhnul všechnu moc, vypověděl králi poslušnost a prohlásil se za národní shromáždění. Byl zestátněn církevní majetek, zrušeny kláštery. V roce 1791 získali převahu jakobíni v čele s Robespierrem. Toto shromáždění uvěznilo krále i s rodinou, zakázalo nosit církevní šat a zavedlo rozluku manželství. Rok na to národní konvent vyhlásil republiku, krále i královnu nechal popravit a výbory pro veřejné blaho prováděly v zemi očistu (44 000 poprav). Celibát byl zrušen, místo křesťanského kalendáře s nedělí byl zaveden desetidenní týden. Křesťanství bylo nahrazeno kultem rozumu. V chrámu Notre Dame byla umístěna bohyně rozumu, kterou představovala poloobnažená zpěvačka.

Století jde dopředu nebo zpátky v takové míře, v jaké je uctívána Nejsvětější svátost…

Sv. Petr Julián Eymard


Protikřesťanská vlna podporovaná novými filosofiemi se přenesla do Říma, který r. 1796 obsadila francouzská vojska. Papež byl zatčen a deportován do Valencie, kde zemřel. Zdálo se, že papežství je zničeno a jeho odpůrci již „psali pohřební řeči“.

Vraťme se ale k poselství Božského Srdce. Když bylo v r. 1867, tři roky po blahořečení Markéty Marie Alcoque, vydáno její souborné dílo, dověděla se o Ježíšově poselství králi celá Francie. Vznikly snahy napravit, co opomenul učinit Ludvík XIV. V srpnu 1870 bylo navrženo císařovně Evženii, aby v katedrále Notre Dame, která byla tak zneuctěna poloobnaženou zpěvačkou, zasvětila Francii Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Císařovna, hluboce věřící katolička a trpící skandálním životem Napoleona III., to chtěla ráda učinit, ale od toho záměru byla zrazena.

Za pouhý měsíc nato utrpěla Francie u Sedanu od pruské armády potupnou porážku, při níž byl zajat sám císař Napoleon III. Následovala Pařížská komuna, při níž byl vypálen tuilerieský palác - sídlo císařské rodiny.
Po porážce komuny byl v r. 1872 vysloven národní slib, že na Montmartru bude postaven Ježíšovu Nejsvětějšímu Srdci důstojný svatostánek a v r. 1873 stavbu odsouhlasil parlament. Práce na bazilice Sacré-Coeur, budované výhradně z darů věřících, byly zahájeny v r. 1876, vysvěcena byla v r. 1919.

V r. 1867 bylo vydáno Souborné dílo obsahující Markétinu autobiografii i její deníkové záznamy, plné duchovního bohatství. Vyjímáme několik následujících úryvků: „Ježíš mi dal vidět, že žhavá touha být milován lidmi a odvracet je od cesty k zatracení, na kterou jich zástupy svádí Satan, ho vedla k tomu, aby lidstvu manifestoval své Srdce se všemi poklady milostí, posvěcení a spásy, které obsahuje. Aby tak všichni, kteří mu budou chtít vzdávat a zajišťovat co největší úctu, lásku a slávu, byli štědře obohacování těmito božskými poklady Srdce Boha, jenž je jejich pramenem... A aby tato úcta byla jakoby posledním úsilím jeho lásky, neboť si přeje zahrnovat lidi za těchto posledních stoletích láskyplným vykoupením, a tak je vyprošťovat z nadvlády Satanovy a poskytnout jim sladkou svobodu nadvlády své lásky, kterou si přeje opět zřídit v srdcích všech, kdo se budou chtít oddat této úctě. Ježíš mě ještě ujistil, že bude mít obzvláště radost, bude-li ctěn pod podobou tělesného Srdce, a že si přeje, aby takový obraz byl veřejně vystaven, a tak pohnul bezcitnými srdci lidí. Slíbil mi, že na srdce těch, kteří ho budou uctívat, rozleje hojně všechny poklady milostí, jimiž je jeho Srdce naplněno. A že každé místo, kde bude tento obraz vystaven k uctívání, obdaří všemi druhy požehnání. A navíc tímto prostředkem spojí rozdělené rodiny a bude ochraňovat rodiny, které budou v nějaké potřebě; a toto libé pomazání svým milosrdenstvím rozleje i po všech řeholních komunitách, ve kterých bude ctěn a které se dají pod Jeho zvláštní ochranu. Bude v nich udržovat všechna srdce v jednotě, aby tvořila jedno srdce spolu s jeho a odvrátí od nich výkon Božské spravedlnosti, neboť jim vrátí milost, pokud ji ztratili.“

Volání Božského Srdce tedy nebylo vyslyšeno. Teprve až pozdě se úcta k Božskému Srdci dostala do povědomí věřících. To se však již místo Bohem nabízeného Srdce Evropou šířil naopak kult boha rozumu, peněz, požitku a dostal se zcela do rozmachu. Bůh své tvorsvo i přesto neopouští a v roce 1925-38 přichází opět zjevení Ježíšova Srdce v podobě BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ sestře Faustyně. Přichází k nám znovu se svoji láskou, která je ochotna odpustit vše, pokud člověk odpustit chce. Principem zjevení je nabídka Božího milosrdenství lidstvu, které od doby varování z Peray-le-Monial svaté Markétě Alacoque pokračuje na své pouti bez Boha a jeho desatera.

„Mé Srdce překypuje velkým Milosrdenstvím k duším a zejména k duším ubohých hříšníků. Otevřel jsem své Srdce jako tryskající pramen Milosrdenství. Nechť zde všechny duše čerpají život. Nechť přistoupí k tomuto oceánu Milosrdenství s velkou důvěrou. Hříšnici obdrží ospravedlnění a spravedlivý utvrzení. I největší hříšníci by dospěli k veliké svatosti, kdyby jen měli důvěru v mé Milosrdenství. Mé Srdce přetéká Milosrdenstvím, které se rozlévá na všechno, co jsem stvořil. Mé Srdce je Milosrdenství samo...“

Sestra Fustyna, vlastním jménem Helena Kowalská se narodila 25.8.1905 v Glogovci jako třetí z 10 dětí. Po první sv. válce se šestnáctiletá Helenka rozhodla jít do služby. Po roce se vrátila domů a žádala rodiče o dovolení jít do kláštera, které však nedostala. Odjela do Lodže, kde posluhovala ve zbožných rodinách, takže mohla denně chodit na mši svatou. Po roce se opět vrátila domů, ale ani tentokrát nedostala svolení ke vstupu do kláštera. Po návratu do Lodže se Helena začala oddávat životu radovánek, strojila se a chodila na taneční zábavy. Přesto však vedla vzorně domácnost, ve které se starala i o tři malé děti. Tehdy se to stalo. Na taneční zábavě náhle před sebou spatřila zkrvaveného Ježíše, který jí vyčítavě domlouval, že nežije správně. Ještě téhož dne uposlechla vnitřní hlas, který jí řekl, aby odjela do Varšavy, kde vstoupí do kláštera. Po několika odmítnutích byla nakonec přijata Božím řízením v klášteře sester Božího milosrdenství. Svůj pozoruhodný život prožila jako smírná oběť s postupující těžkou tuberkulózou, na kterou nakonec zemřela. Z jejího duchovního života vyjímáme některé zásadní úryvky:

22.2.1931 „Jednoho dne jsem ve své cele spatřila Ježíše, oděného do bílé tuniky, s jednou rukou pozdviženou k žehnání, s druhou dotýkající se šatu na svých prsou. Z pootevřené tuniky vycházely dva velké paprsky, jeden červený, druhý bledý. Tiše jsem hleděla na Pána s duší sevřenou úzkostí, ale i s velkou radostí. Po chvíli mi Ježíš řekl: „Namaluj obraz toho, co vidíš, s nápisem JEŽÍŠI DůVĚŘUJI TI! Přeji si, aby byl tento obraz uctíván, napřed ve vaší kapli, pak po celém světě. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nebude zatracena. Slibuji jí také vítězství nad jejími nepřáteli už zde dole a to zejména v hodině smrti. Já sám jí obhájím jako svou vlastní slávu.“ (Pozn. uctíváním obrazu se rozumí uctívat to, co znázorňuje.)

Když jsem o tom uvědomila zpovědníka, odpověděl mi: „Ano, to se týká tebe, vmaluj si Boží obraz do své duše.“ Jak jsem vycházela ze zpovědnice, opět jsem uslyšela slova: „Můj obraz je v tobě. Přeji si svátek Milosrdenství. Chci, aby tento obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně požehnán o první neděli po velikonocích: v tu neděli by měl být svátek Milosrdenství. Přeji si, aby kněží hlásali velké milosrdenství k hříšným duším. Nechť tyto duše nemají strach se ke mně přiblížit. Spalují mě plameny milosrdenství. Chci je rozlévat na duše.“

A Ježíš si k tomu postěžoval: Nedůvěra duší mi rozdírá Srdce, ale ještě více mě bolí nedůvěra duše vyvolené. Nedůvěřuje mi navzdory milosrdenství, jímž ji zavlažuji. Nestačí jí ani má smrt. Běda tomu, kdo toho zneužívá.“
V květnu 1933 byla sestra Faustyna přeložena do kláštera ve Vilně. Zde se seznámila se svým duchovním vůdcem otcem Sopockem; jemu se svěřila i s tím, že Ježíš požadoval namalovat obraz Milosrdenství. Otec Sopocko se znal s malířem E. Kazimerovským, který obraz podle pokynů sestry Faustyny namaloval. Obraz dokončený v červnu 1934 se sestře Faustyně příliš nezamlouval: „Byla jsem u malíře pověřeného namalovat obraz a bylo mi z toho těžko, když jsem viděla, že obraz není tak krásný, jako Ježíš. Své zklamání jsem však skryla do hlubin svého srdce. Po návratu domů jsem šla do kaple, kde jsem velice plakala. Řekla jsem Pánovi: Kdo tě namaluje tak krásného, jakým jsi doopravdy? V tom jsem zaslechla tato slova: „Velikost tohoto obrazu není ani v kráse barev ani v tazích štětcem, ale v mé milosti.... Můj pohled na tomto obraze je stejný, jaký jsem měl na kříži.“

Jednou se mě můj zpovědník zeptal, jak má být na obraze umístěn nápis, protože zde nebylo dost místa. Řekla jsem mu, že se budu modlit a že mu to řeknu příští týden. Když jsem opustila zpovědnici a procházela kolem Nejsvětější Svátosti, dostala jsem vnitřní poznání o tom, jak tento nápis umístit. Ježíš mi připomněl, jak už mi to řekl dříve, že ona slova mají být jasně uvedena.
Otec Spocoko po sestře Faustyně žádal, aby se zeptala na význam oněch paprsků. Sestra Faustyna o tom vypověděla: „Během rozjímavé modlitby jsem vnitřně uslyšela tato slova: „Tyto dva paprsky představují Krev a Vodu: bledý paprsek znázorňuje Vodu, která očišťuje duše; červený paprsek znamená Krev, která je životem duší. Tyto dva paprsky vytryskly z hlubin mého milosrdenství, když mé Srdce v agónii na kříži bylo otevřeno kopím. Tyto paprsky chrání duše před hněvem mého Otce. Šťasten ten, který bude žít v jejich světle, neboť ho nezasáhne ruka spravedlivého Boha.

Přeji si, aby první neděle po velikonocích byla svátkem Milosrdenství. Kdo se toho dne přiblíží k prameni života (sv. zpověď a sv. přijímání), obdrží odpuštění svých hříchů i trestů za ně. Lidstvo nenalezne pokoj, dokud se s důvěrou neobrátí k mému Milosrdenství. Ó, jak mě zraňuje pochybovačná duše. Taková duše sice vyznává, že jsem svatý a spravedlivý, ale nevěří, že jsem milosrdný: Ale taková duše nedůvěřuje mé lásce. Démoni také věří v mou spravedlnost, ale nevěří v mou dobrotu. Titul >>Milosrdný<< je však radostí mého Srdce. Dej vědět, že Milosrdenství je nejvyšší Boží vlastností. Všechna díla mých rukou jsou korunována Milosrdenstvím.““


Když se jednou sestra Faustyna tázala pána Ježíše, jak může snášet tolik zločinů, aniž by je trestal, odpověděl: „K trestání mám věčnost. Nyní prodlužuji čas milosrdenství. Ale běda těm, kteří neumějí rozpoznat okamžik mé návštěvy. Má dcero, ty máš za povinnost nejen psát a hlásat duším mé Milosrdenství, ale získávat pro ně i milosti, aby i ony ho mohly oslavovat.
Ze všech mých ran jako z pramenů prýští na duše mé Milosrdenství, ale především rána v mém Srdci je pramenem nevyzpytatelného Milosrdenství. Odtud vyvěrají všechny milosti určené duším. Jsem spalován plameny soucitu. Mám žhavou touhu se o ně podílet s lidskými dušemi. Hovoř o mém Milosrdenství celému světu.“


Pán Ježíš naučil blahoslavenou sestru Faustynu korunku k Božímu milosrdenství. K tomu ji řekl: „Kdokoli se bude tuto modlitbu modlit, dosáhne velkého milosrdenství v hodině smrti. Kněží ji budou nabízet hříšníkům jako poslední záchranné kolo. I kdyby se jednalo o nejzatvrzelejšího hříšníka, pokud se jen jednou pomodlí tuto korunku, dosáhne milost mého nekonečného milosrdenství!“

„Každou duši, která se tuto korunku modlí, budu bránit v hodině smrti jako svou chválu a nebo, když se jiní tuto modlitbu modlí při umírajícím, dosáhne tento stejné milosti. Když se při umírajícím modlí tato korunka, usmiřuje se Boží hněv a neproniknutelné milosrdenství Boží obklopuje duši.“

„Skrze modlitbu této korunky se mi líbí dát všechno, oč mě budou prosit.“
„Touto modlitbou si vyprosíš všechno, jestliže to, oč prosíš, bude shodné s mojí vůlí.“


Tolik Pán Ježíš a nyní ještě jak se tuto korunku modlit: Nejdříve se na úvod modlíme1x Otčenáš..., Zdrávas Maria... a Věřím v Boha. Potom na začátku každého desátku klasického růžence modlitbu: Věčný Otče, obětuji Ti Tělo a Krev, Duši a Božství Tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista, na smír za hříchy naše i celého světa.“ Desátek se potom skládá z modlitby: Pro Jeho bolestné utrpení, buď milosrdný k nám i k celému světu.“ Na konci posledního desátku se korunka uzavírá trojí modlitbou: Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi a nad celým světem.“

Tato korunka k Božímu milosrdenství je skutečně velkou zbraní. Její síla se ukázala zvláště v případech, kdy lidé milosrdenství nejvíce potřebují. Několik případů uvedl časopis Immaculata.
V jednom případě šlo o vážně nemocného člověka, který již dlouhá léta nepřijal svátosti. Když jej přišel na přání příbuzných navštívit kněz, příkře se na něj obořil. Nakonec mu drsným hlasem dovolil alespoň se u něj krátce pomodlit. Kněz se modlil tuto korunku a vzápětí přišla velice upřímná zpověď, svaté přijímání a pomazání nemocných. Pomoc přišla včas, tento člověk příští den zemřel.

V dalším z případů šlo o člověka, který vzhledem ke své nemoci neměl mnoho dní a žil ve stavu duše, kdy opustil rodinu kvůli jiné ženě. Ta u něj trávila poslední chvíle a sama říkala, že jej hlídá před přáteli, kteří chtěli přivést kněze, neboť po zpovědi by ji musel opustit a odprosit manželku a děti. V tuto chvíli se jeho přátelé dostali k této korunce a po modlitbě se stala tato událost. Při večeři se jeden spolupacient, starší pán, díval na nemocného a otázal se: „Pán inženýr. Dnes nevypadají dobře. Nemám jim zavolat pana faráře?“ Nemocný tiše přikývl a potom již šlo všechno hravě. Kněz, který jej zpovídal pravil: „Zpovědní tajemství je nedotknutelné, ale kéž by se všichni zpovídali jako tento.“ A na církevním pohřbu začal homilii slovy: „Váš bratr žije...!“

Zde je celé evangelium o Božím Milosrdenství…
Podobných příběhů o účinnosti korunky k Božímu milosrdenství by mohla být napsána celá knížka.
Uvedená korunka k Božímu milosrdenství trvá jen asi 7 minut. Nenahrazuje pobožnost svatého růžence, ale je jejím vynikajícím doplňkem.

Po církevním šetření byl kult Božího Milosrdenství v roce 1978 schválen a 18.4.1993 na onu druhou neděli velikonoční, která je svátkem Božího Milosrdenství papež Jan Pavel II. prohlásil sestru Faustynu za blahoslavenou. V r. 2000 byla svatořečena.

Inspirován Božím Milosrdenstvím vydal Jan Pavel II. encykliku DIVES IN MISERICORDIA (O Božím Milosrdenství), ze které vyjímáme malý úryvek:
Mám před očima obraz doby, do které patříme. Církev má účast na lidských obavách a činí ji starost úpadek mnohých hlavních hodnot...: zachování lidského života již od početí, uchování manželství v jeho nerozlučitelnosti, udržení rodiny. Nevázanost mravů zachvacuje především tuto citlivou stránku lidského života a soužití. Právě tak krize pravdivosti zasahuje mezilidské vztahy: nedostatek odpovědnosti v řeči, vztah člověka k člověku vypočítaný jen na prospěšnosti, nedostatek smyslu pro společné dobro a lehkost, s jakou se toto opomíjí. Konečně, všechno ztrácí svůj posvátný ráz a často je to až nelidské. Člověk a společnost, jimž už není nic „svaté“, navzdory všemu zdání mravně upadají.

Pohled na naši dobu může budit úzkost. Vyvolává v mysli slova, která... ve chvalozpěvu Mariině „Velebí duše má“ oslavují milosrdenství „od pokolení do pokolení“. Církev této doby si musí víc a přesněji uvědomit v celé činnosti nutnost svědectví o milosrdenství Božím...
Církev tedy musí vyznávat a hlásat Boží milosrdenství v celé pravdě, jak nám ji Zjevení předalo... Církev nejvíce Boží milosrdenství vyznává se ctí, když se utíká k Srdci Ježíšovu. Přístup ke Kristu v tajemství jeho Srdce nám dovoluje přiblížit se ke zjevení milosrdné lásky Otcovy...

Církev žije autentickým životem, když vyznává milosrdenství, když vede lidi k pramenům milosrdenství Spasitele, které chrání a z nichž rozdává. Zde mnoho napomáhá stálá meditace Božího slova a především vnitřně uvědomělé přijímání Eucharistie, svátosti pokání neboli smíření. Eucharistie nás vždy vede k lásce silnější než smrt... dosvědčuje nevyčerpatelnost lásky, jíž se touží stále s námi spojovat, ba do nás vstupovat. Vychází vstříc všem lidským srdcím. Svátost smíření upravuje komukoliv cestu, i když je obtížen těžkými vinami....

Maria zakusila milosrdenství zvláštním a mimořádným způsobem jako nikdy nikdo jiný. Obětí svého srdce měla současně účast na zjevení Božího milosrdenství.... Nikdo neprožil tak jako Matka Ukřižovaného tajemství kříže, to dojemné setkání transcedentní božské spravedlnosti s láskou...

Nikdo jako Maria nepochopil toto tajemství, ten vpravdě božský rozměr vykoupení ve smrti Syna Božího na Golgotě a oběť mateřského Srdce a jejího konečného „Staň se!“
Maria tedy nejhlouběji zná tajemství Božího milosrdenství. Zná jeho cenu a ví, jak je veliká. V tomto smyslu jí nazýváme též MATKOU MILOSRDENSTVÍ. Tento titul má hluboký teologický význam.... Představuje Marii především jako Matku Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého... Skrytou účastí na mesiášském úkolu svého Syna byla zcela zvláštním způsobem povolání k tomu, aby lidem přiblížila lásku, kterou přišel On zjevovat. Lásku nejúčinněji patrnou na trpících, chudých, nesvobodných, slepých, porobených a hříšnících... Právě na této jeho „milosrdné“ lásce prokazující se především při setkání s mravním a fyzickým zlem, mělo účast Srdce té, která byla Matkou Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého. V Ní a s Ní se zjevuje milosrdná láska dál v historii Církve a lidstva. Toto zjevení je obzvlášť plodné, neboť je založené na mimořádném citu mateřského srdce, na jeho citlivosti a zvláštní schopnosti vycházet vstříc všem lidem, kteří milosrdnou lásku od Matky spíše přijmou. Je to jedno z velkých a životodárných tajemství křesťanství úzce spojené s tajemstvím Vtělení.

Z mého Srdce vycházejí stále silněji se odrážející paprsky, které pocházejí ze Srdce Ježíšova, abyste mohli jít po cestě milosti a svatosti, lásky a milosrdenství, pravdy a věrnosti…

Modrá kniha 13.10.82


Ježíš se rodí ze mne, aby byl vaším Vykupitelem a vysvobodil lidstvo ze satanova otroctví a přivedl je k plnému společenství života a lásky s Bohem.
Jsem Matka milosrdenství. Mým mateřským úkolem bylo darovat vám Ježíše, který je zjevením milosrdné lásky Otcovy. Tak Boží milosrdenství, aby došlo k vám, prošlo cestou mého božského a neposkvrněného mateřství.
Ale jsem i vaší Matkou. Pod křížem z vůle svého Syna Ježíše stala jsem se pravou Matkou celého lidstva, jím vykoupeného a spaseného.

Modrá kniha 1.1.95


Jsem Matka a moje činnost vychází z hloubi mého Neposkvrněného Srdce, abych pomáhala dětem, které jsou nyní ve velikých nesnázích. Moje láska se chce ukázat mimořádným způsobem především vůči těm, kteří zabloudili a jsou v nebezpečí věčné záhuby. A právě v této mé mateřské činnosti září všechna láska Boha, který chce vylít na svět proudy své milosrdné lásky. Nadešly chvíle, kdy poušť světa bude obnovena milosrdnou láskou
Otce, který v Duchu svatém chce všechny přitáhnout k Božskému Srdci Syna, aby konečně mohlo ve světě zazářit jeho království pravdy a milosti, spravedlnosti a pokoje. Církev a svět budou tak moci dosáhnout takového lesku, jaký dosud nepoznaly.
Aby jeho milosrdenství mohlo více zazářit, svěřil Bůh přípravu této obnovy mé mateřské činnosti…

Modrá kniha 25.11.78


Moje úplné vítězství přijde na svět s triumfem mého Neposkvrněného Srdce. Zázrak Božího milosrdenství v moci Ducha svatého obnoví tvářnost země a ta se změní ve vonnou a vzácnou zahradu, v níž Nejsvětější Trojice najde zalíbení a dosáhne od celého stvořeného vesmíru své největší slávy.

Modrá kniha 7.10.95




Ježíši důvěřuji Ti!

Přemilí synové, přibližte se k prameni milosti a milosrdenství, které tryská z probodeného Srdce Ježíše Ukřižovaného. Nechte se dnes mnou vést na Kalvárii, abychom společně prožívali bolestné a drahocenné hodiny jeho smrtelného zápasu…

Modrá kniha 9.4.82, Velký pátek


Ježíši důvěřuji Ti! - Tato věta se zdála být malíři moc dlouhá. Podle jeho názoru na to není na obraze dost místa. Když se sestra Faustyna na to Ježíše ptala, on na tom trval: „Slova - Ježíši důvěřuji Ti! - musí být vidět!“ Tato slova jsou tak říkajíc klíčem, který otevírá bránu k Božímu milosrdenství.
Velmi často připomíná Ježíš sestře Faustyně moc, která je skryta v těchto slovech: „Sám se dělám závislým na tvé důvěře. Když bude Tvá důvěra velká, má štědrost nebude mít hranice… Jak velmi miluji duše, které mi dokonale důvěřují - pro ně udělám všechno.“

Nikdo nemá bezhraniční důvěru, ani sestra Faustyna. Její vztah plný dětské důvěry k Bohu roste tím, že se stále znovu navenek či vnitřně bezvýhradně oddá těžkým situacím, a potom v důvěře v Ježíše prožívá zázraky.
Vše závisí na tom, zda skutečně důvěřujeme Bohu, že nás chce obdařit daleko nad naše představy a přání. Ježíš to vysvětluje jedním úplně jednoduchým příkladem: „Dcero má, představ si, že jsi vládkyní celé země a máš možnost rozhodovat o všem, jak se ti líbí. Můžeš vykonat jakékoliv dobro, jak se ti zlíbí. A v tom okamžiku zaklepe na tvé dveře malé, třesoucí se dítě se slzami v očích, ale s velkou důvěrou ve tvou dobrotu a prosí o kousek chleba, aby nezemřelo hlady. Jak by si se zachovala k tomuto dítěti? Odpověz mi, má dcero.“ Odpověděla jsem: „Ježíši, dala bych mu vše, o co mě prosí, a tisíckrát víc.“ Pán mi řekl: „Tak zacházím s tvoji duší.“

Důvěra není přístupem k Božímu Srdci jen ve vnějších těžkostech, ale především ve vnitřních nouzích, tam, kde jde o posvěcení duše: „Milosti z mého milosrdenství se čerpají jen jednou nádobou - a tou je důvěra. Čím více duše důvěřuje, tím více dostane.“

Vaše Matka vás chce ukrýt do svého Neposkvrněného Srdce, aby vás učinila schopnými pro dokonalé uskutečnění Božího plánu.
V něm se skvěje triumf milosrdenství Otce, který chce všechny své zbloudilé děti přivést na cestu návratu k sobě a který na ně tak čeká! Jím se uskutečňuje veliká hodina milosrdné lásky Syna…

Modrá kniha 5.11.77


Těm, kteří žijí v hříchu daleko od Boha, Pán říká: „Napiš pro ztrápené duše: Když duše uvidí a pozná tíhu svých hříchů, když se jí před očima zjeví celá propast její bídy, do které je uvržena, ať nezoufá, ale ať se s důvěrou vrhne do náručí mého milosrdenství jako dítě do objetí své milující matky. Tyto duše mají přednostní právo na mé milosrdenství.“

Pochopte teď, proč můj mateřský soucit směřuje k hříšníkům: ke všem, avšak zvláště k nejvzdálenějším, k těm, kteří nejvíce potřebují Božího milosrdenství. Když jsem se zjevila ve Fatimě, naučila jsem vás takto prosit Ježíše: „Přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ Miluji všechny, počínaje nejvzdálenějšími, těmito mými hříšnými dětmi, jimž jsem bezpečným útočištěm.

Modrá kniha 24.1.84


Ty, kteří touží po dokonalosti, „se mají… vyznačovat bezhraniční důvěrou v mé milosrdenství. Já sám se zabývám posvěcením těchto duší; pošlu jim vše, co potřebují ke svatosti.“

Milujete-li Ježíše a následujete-li jej, půjdete kupředu vždycky po cestě neposkvrněné čistoty a velké svatosti. Když se vám stane, že ještě upadnete do hříchu, jeho milosrdenství vás osvobodí a ve svátosti smíření vás obnoví k životu milosti a intimního spojení s ním.
Jestliže vás přepadne malomyslnost, tu spojení s ním, které se vytváří modlitbou a zvláště v Eucharistii, vám dá sílu a vloží do vás novou energii k dobrému. Jestliže vás ohrozí vyprahlost, společenství s ním vám otevře nové a hluboké zkušenosti v lásce a radosti. Tak naplníte také vy Boží vůli: žít, abyste poznávali Otce, milovali jej a sloužili mu v hluboké důvěrnosti života se Synem, jehož tajemství vám v jeho plnosti stále více odhalí Duch svatý.
Tak budete odpovídat na můj plán, který mám s vámi pro triumf mého Neposkvrněného Srdce…

Modrá kniha 8.12.84


Ne slabosti či hříchy nám nejvíce brání na cestě ke svatému životu, ale „nejvíce mě zraňuje nedůvěra v mou dobrotu.“„Duše s bezhraniční důvěrou jsou pro mě velkou radostí, neboť do těchto duší vlévám všechny poklady svých milostí. Těší mě, že žádají mnoho, protože mou touhou je dávat mnoho, velmi mnoho.“

Vaše Matka dává každý den pramenit ze Srdce Ježíšova proudy milostí a milosrdenství, které zavlažují zemi a očišťují duše. Přemilí synové, vy jste mnou povolaní, abyste dnes byli vykonavateli tohoto Božího divu. Chci jednat skrze vás.
Chci se zjevit světu skrze vás. Prostřednictvím vás chci darovat své světlo duším…

Modrá kniha 28.11.79


Těm, kteří chtějí s rozhodností následovat Ježíše, ale na této cestě stále padají, dává Pán nádherný příslib plný útěchy: „Je mi nesmírně milé tvé pevné předsevzetí stát se svatou. Žehnám tvé úsilí a vytvořím ti příležitosti ke tvému posvěcení. Buď pozorná, aby ti neunikla ani jedna příležitost, kterou ke tvému posvěcení připravila má prozřetelnost. Když se ti nepodaří využít danou příležitost, neztrácej pokoj, ale v hluboké pokoře se přede mnou sniž a s velkou důvěrou se zcela ponoř do mého milosrdenství. Tak získáš více než si ztratila; neboť pokorné duši se dává víc, než sama prosí…“

Neztrácej mysli, když vidíš, že něco slíbíš a nedodržíš to... Obětoval jsi mi však bolest a lítost nad svou chybou a mé mateřské Srdce nad tím jásá radostí. Snaž se však zachovávat to, co od tebe žádám, a dodržovat to, co mi slibuješ!…

Modrá kniha 6.1.78


První věc, kterou musíte udělat, je rozeznat hřích jako zlo a hned ho litovat úkonem čisté a nadpřirozené lásky. Kolik mých dětí už jej jako zlo neuznává, pokládají jej často za dobro, a tak jím nechávají proniknout duši, srdce a svůj život. Už nejsou schopni lítosti a žijí ze zvyku nakaženi touto těžkou chorobou.
Pak musíte sáhnout po léku, který vám připravilo Ježíšovo milosrdenství: po svátosti smíření. V této době je nutné zpovídat se často, častěji než kdykoliv jindy. Zpověď dnes mizí ze života a zvyklostí tolika mých dětí. A to je znamením krize, která proniká církví… Chci, aby všechny mé děti v hojném počtu spěchaly k tomuto prameni milosti a Božího milosrdenství.

Modrá kniha 8.12.83


Zbraň, kterou vám pro boj daruji, je řetěz, který vás připoutává k mému Srdci: posvátný růženec. Přemilí synové, modlete se jej často, neboť jenom vaší kněžskou modlitbou přijatou do mého Srdce můžeme v této době pohnout - ano, donutit - velké milosrdenství Páně, aby se zjevilo. V hodině, kdy se všechno bude zdát ztraceno, bude vše zachráněno milosrdnou láskou Otce, která se projeví největším zjevením eucharistického Srdce Ježíše.

Modrá kniha 8.12.80




„Kdo tluče, tomu bude otevřeno......“

V listu Efezanům čteme: „Při každé příležitosti proste a modlete se, jak to vnuká Duch.. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete“ (Ef 6,18).

Toto ponaučení pochází od Ježíše. Vyprávěl podobenství o neodbytné vdově právě proto, aby vyjádřil, že „je třeba stále se modlit a neochabovat“ (srv.Lk18,1). Kananejská žena je živou ilustrací této naléhavé modlitby, která se nenechává odradit, a právě proto dostane nakonec to, co si přeje. Nejdříve prosí o uzdravení dcery. A Ježíš, stojí psáno, „jí neodpověděl ani slovo“. Žena naléhá, a Ježíš odpoví, že je poslán jen k ovcím izraelským. Ona se mu vrhne k nohám, a Ježíš namítne, že není dobré vzít pokrm ze stolu dětí a hodit ho psíkům. To by mohlo stačit, aby to člověka odradilo. Ale Kananejka se nevzdá. Řekne: „Ovšem, jenže i psíci..“ A Ježíš radostně zvolá: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ (Mt15,21an)

Modlit se dlouho a vytrvale neznamená mnoha slovy, pouštět se do zbytečného tlachání jako pohané (srv.Mt6,7). Vytrvale se modlit znamená prosit často, nepřestat prosit, nepřestat doufat, nikdy se nevzdávat. Znamená to nedopřát si klid a nedopřát ho ani Bohu. „Vy, kdo připomínáte Pána, nedopřávejte si klid! Pánu klid nedopřejte, dokud neobnoví Jeruzalém“ (Iz 62,6-7).

Ale proč má být modlitba vytrvalá a proč nás Bůh nevyslyší ihned? Což on sám neslibuje v Písmě svatém, že ihned vyslyší, jakmile ho někdo poprosí, ano ještě dřív, než skončil modlitbu? „Dřív než zavolají, dám jim odpověď, ještě budou mluvit, a už je vyslyším.“ (Iz 65,24) Ježíš zdůrazňuje: „A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane!“ (Lk 18,7).

Nevyvrací zkušenost až příliš okatě tato slova? Ne. Bůh slíbil, že vždycky vyslyší, a že vyslyší naše modlitby ihned, a tak to dělá. Jen musíme otevřít oči. Je to pravda pravdoucí. Bůh drží slovo. Když otálí s pomocí, už pomáhá. I toto odkládání je samo o sobě pomoc. Je to proto, že kdyby vyslyšel spěšně vůli prosícího, nemohl by mu zjednat dokonalé zdraví. Musíme rozlišovat vyslyšení podle vůle prosebníka a vyslyšení podle jeho skutečné potřeby, a tou je jeho spása. Bůh vyslýchá vždy a ihned podle toho, co je potřebné ke spáse tomu, kdo se modlí. (Což také je nebo by mělo být jeho nejhlubší vůlí). Nevyslyší ho vždy podle jeho vůle, jakmile by nebyla dobrá. Někdy říkáme i my se žalmy: „Slyš, Bože, vyslyš… Propůjč sluch, Pane…“, a zdá se nám, že Bůh neslyší. Ale podívejme se dobře, že nás vyslyšel! Jestliže pokračujeme v modlitbě, je to proto, že nás vyslyšel, jinak bychom se už nemodlili! Bůh slíbil, že dá vždycky „dobré věci“, „Ducha svatého“, tomu, kdo prosí. Slíbil, že udělá všechno, oč ho požádáme „podle jeho vůle“ (srv. 1Jan 5,14). Nedává nám to, co není podle jeho vůle nebo co není pro nás „dobrá věc“ a co by nám proto uškodilo. Ale což toto není už vyslyšení, neznamená to, že si bere k srdci náš život a naší modlitbu? Kdyby syn prosil otce o chléb, dal by mu snad hada? Ne! (Srv. Mt 7,7an). Kdyby však prosil syn otce o hada, a třeba si nevšiml, že je to had, pak i kdyby klučina plakal a křičel a obviňoval otce, že ho nemá rád, dal by mu ho snad? Ne! Raději snese nespravedlivě obvinění, než aby dal dítěti něco jedovatého.

Bůh tedy slyší, i když neslyší. Když otálí s udělením dobrých věcí, i v tom případě slyšel a vyslyšel. Otálením totiž umožňuje vzrůst naší víry a pomáhá, abychom prosili lépe. My obyčejně na začátku žádáme Boha o maličkosti, prosíme za drobné potřeby přítomného života. Nevíme, co má doopravdy cenu. Když Bůh oddaluje vyslyšení, vybaví se nám pozvolna skutečné potřeby, vybaví se nám, jak potřebujeme Boha, víru, trpělivost, lásku, pokoru, víc než hmotné věci. A tak nakonec, když nám Bůh rozšířil srdce, může je naplnit v míře, jaká je ho hodna. Pohleďme na příklad Kananejky. Kdyby ji byl Ježíš vyslyšel hned, jak poprvé zaprosila, co by se stalo? Její dcera by bývala vysvobozena od zlého ducha, ale nadále by šlo všechno jako předtím a matka i dcera by byly skončily svůj život jako všichni. Místo toho tím, že Ježíš meškal s jejím vyslyšením, umožnil, aby její víra a pokora rostly a rostly, až z něho vynutily radostný výkřik: „Ženo, jak veliká je tvá víra!“ (Mt 15,28). Teď jde domů, a nejen najde svou dceru uzdravenou, ale sama je přetvořena a stala se z ní věřící v Krista. Jedna z prvních věřících mezi pohany, vždyť to byla Syroféničanka! A toto zůstává navěky. Tak se to stává, když nejsme ihned vyslyšeni a když pokračujeme v modlitbě.

Podle p. R. Cantalamessy

Spojte své hlasy s mocným orodováním své nebeské Matky, která prosí pro vás pro všechny o veliký zázrak Božího milosrdenství.

Modrá kniha 31.12.83


V posledních letech začala u některých katolíků kolísat víra ve skutečnou přítomnost Kristovu v Eucharistii. Je a zůstává učením Církve, že Ježíš v proměněném chlebě je s tělem, krví, duší a božstvím skutečně přítomen tak dlouho, pokud proměněný chléb je fyzickým chlebem. Aby Bůh usnadnil a upevnil víru v toto veliké tajemství, konal a stále koná skrze Eucharistii zázraky. Kéž tyto zprávy vybrané z mnoha jiných přispějí k tomu, aby se opět a úplně potvrdilo učení o eucharistické přítomnosti Krista Pána ve všech svatostáncích světa a aby v nás rozdmýchaly hlubokou vděčnost a lásku k tomuto nepopsatelnému zapření Páně.
Eucharistie je nejen život jednotlivého křesťana, je také životem národů... Století jde dopředu nebo zpátky v takové míře, v jaké je uctívána Nejsvětější svátost. Zde se jeví jeho život, podle toho se měří jeho milost, láska, mládí. Oddejme se hojivému vlivu eucharistického Slunce, a obnoví se tvář země.

Sv. Petr Julián Eymard




Maria a eucharistie v Lurdech.

Od svého „Nationale“ 1888 jsou velké lurdské pouti spojeny s eucharistickými průvody a dobami milosti v záři Eucharistie. Tehdy psaly noviny „Journal de la Grotte“: „Naše dobrá Matka ustoupila, aby zazářil její božský Syn v Nejsvětější svátosti.“

Událo se to tak: 21. srpen 1888 byl pro poutníky „Nationale“ dnem zkoušky. Téměř žádné uzdravení a večer se snesla hrozná bouře, která znemožnila světelný průvod. Před zachmuřeným zástupem poutníků přišel nějaký zbožný duchovní na myšlenku, aby se Nejsvětější nesl řadami nemocných a slavnost se konala za důvěryplných invokací. Proč by božský Spasitel neměl vyslyšet volání nemocných, jak to rád dělával za svého pozemského života?

Dne 22. srpna 1888 ve čtyři odpoledne, v den, který se dnes slaví jako svátek Panny Marie Královny, se tedy konalo první procesí nemocných s Nejcennějším statkem. Tehdy zaznělo poprvé uchvacující volání: „Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit!“ - „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nad námi!“

A co se stalo? V tom okamžiku povstalo nejméně osm nemocných před jeskyní, kteří opět nabyli zdraví. Kdo popíše to jásavé Magnifikat, které nyní stoupalo v slzách vděčnosti k nebesům! Od toho dne až dosud pokračuje tento jásot srdcí v Lurdech k poctě Nejsvětější svátosti.

Vyjímáme ze zprávy, kterou přednesl dr. Boissarie u příležitosti Eucharistického kongresu v Lurdech 1898: „V roce 1888 jsme začali registrovat uzdravení, která se udála při eucharistických průvodech. V tomto roce bylo možno zaznamenat 16% uznaných uzdravení během průvodu (sedm na čtyřicet uzdravení před jeskyní). Často začíná uzdravení před koupelí, aby se při svátostném průvodu dokončilo. Velmi často však nebylo patrné žádné zlepšení při koupeli, zatímco se událo zcela náhlé uzdravení před Nejsvětějším.

První uzdravení tohoto druhu, které nám bylo hlášeno, bylo Niny Kin, mladé, dvaadvacetileté dívky, kterou sem přivezli z jedné pařížské nemocnice. Při nějakém nešikovném manévrování byla polita 25 litry kyseliny sírové, takže jí hrozné popáleniny vyžraly nohy až po nervy a deset měsíců se vůbec nemohla pohybovat. Vyzkoušeli na ní všechny léčebné prostředky, masáže a elektroléčbu, ale bez úspěchu. Při pouti „Nationale“ ji dvakrát vykoupali, aniž pocítila nějaké zlepšení. Dne 22. srpna ležela před jeskyní na rohožce. Když kolem přecházel Nejsvětější, tu pocítila, jako by byla prudce vytržena vzhůru, vyskočila přes nosítka z lůžka a jistým krokem kráčela s procesím.

Od té doby roste poměr uzdravení před Nejsvětější svátostí. Z šestiny se stala třetina, r. 1894 a 1898 to dělalo víc než polovinu. Celkové hodnocení v posledních deseti letech už dělá asi 60%. Není proto divu, že se nemocní s oblibou vystavují na prostranství k svátostnému průvodu.

Chtěl bych se zmínit o jednom zajímavém uzdravení z r. 1889. Šlo o slepé 19-leté děvče Marie-Louis Horeau. Nevnímala ani denní světlo, museli ji vodit za ruku a podávat jí jídlo. Trpěla častým zánětem rohovky, takže oči ztratily jakoukoli propustnost. V ten den se nemohla přiblížit k jeskyni, zdržovala se poblíž lázní, přičemž prosila svou přítelkyni, aby jí řekla, až půjde kolem Nejsvětější.
Volání se blíží. Když jí přítelkyně řekne: „Je zde“, slepá se vrhá na kolena se slovy: „Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit!“ - „Pane, ať vidím!“ V tom okamžiku zpozorovala zářící světlo, jak postupuje před jejíma očima, a to jí působilo pichlavou bolest, přičemž se jí oči otevírají. Vidí jeskyni, poutníky na kolenou v modlitbě a Ježíše v Nejsvětější svátosti, jak jí žehná. Má světlo v očích a rozeznává i nejmenší předměty. Oči jsme jí vyšetřili. Jsou úplně jasné a zdravé.

V roce 1889 se podobně udála řada nejvýš zajímavých uzdravení. Paní Facque z Pont-á-Mousson je matkou deseti dětí a má 44 let. Pět let byla ochrnutá, když ji už umírající přivezli do Lurd. Bezmocnou ji zavezli ke koupeli. Přítomné sestry prohlašují: „Ta je ztracená, Matka Boží ji neuzdraví.“ Osm pečovatelek ji svléká a ponořují ji do koupele, přičemž nemocná ztrácí barvu... Je to agónie, konec. V tom okamžiku je slyšet zvonění, které ohlašuje příchod Nejsvětějšího. Prudký déšť. Přikryli umírající tím nejnutnějším a odnesli na prostranství. Pečovatelky se vrhají do bláta na kolena. Jedna z nich se pokouší nemocné trochu nadzvednout hlavu, ale marně. Hlava klesá zpět, oči zavřené. Ted' právě přichází Nejsvětější. Nemocná se náhle zvedá a hledí na monstranci. Vstává a jde Nejsvětějšímu vstříc..., aby před Ním padla na kolena. Kněz jí postavil monstranci na hlavu. Ona povstává, bosá následuje Nejsvětějšího a celá září štěstím. S největší námahou ji zadržují, aby nešla s průvodem.

Mohli bychom se ještě zmínit o mladém Gui z Montpellieru. Jednu ruku měl ochrnutou a kratší. Delší nemocniční léčba zůstala bez výsledku. Kůže se mu z paže loupala. Při průvodu si tou zdravou pozvedl nemocnou připevněnou na dlaze a tak se dotkl monstrance.

Pocítil náhlý otřes, do paže se mu vrátil život a schopnost pohybu. Sám si sundal z úplně uzdravené paže dlahu.
Vedle něho ležel dvanáctiletý chlapec, který nikdy nechodil. Po celá léta stonal s hnisavou tuberkulózou kyčlí, upoután na lůžko. Když kolem procházel kněz s Nejsvětějším, uchopil oběma rukama vélum a zadržel žehnajícího kněze. Ten se marně snažil vymanit se z jeho rukou. - „Ne, já tě nepustím, až budu uzdraven.“ Domluvy nepomáhají. On se pustí a zdravý se postaví na nohy. Udivený zástup se vrhne na něho a nese ho v triumfálním průvodu.

Prohlásil jsem vám, že jsem zaznamenal 60% uzdravení před Nejsvětější svátostí. Tento poměr je už překročen. Letos (1898) u příležitosti pouti z Arrasu se udála všechna uzdravení během průvodu s Nejsvětější svátostí.“


Dr. Bossarie, podle publikace Eucharistické zázraky.

V době francouzské národní pouti se roku 1916 v Lurdech odehrál vzrušující příběh. Jistý mladý člověk byl na tom už tak zle, že dříve, než jej přivezli k jeskyni zjevení, udělili mu pomazání nemocných. Potom ho přivezli na náměstí před baziliku, kde kardinál ve slavnostním průvodu žehnal Nejsvětější Svátostí každého nemocného. Když se zastavil, aby požehnal našeho na smrt nemocného, mladík si vroucně povzdechl: „Ježíši, Synu Panny Marie, vrať mi zdraví!“
Kardinál s Nejsvětější Svátostí přešel k dalšímu nemocnému, náš mladík však nepocítil žádnou úlevu. Tehdy vykřikl: „Ježíši, Synu Panny Marie, Ty jsi mě neuzdravil! Řeknu to Tvé Matce!“
Kardinála dojala mladíkova důvěra, vrátil se a požehnal ho ještě jednou. A hle! Zázrak! Umírající se postavil na nohy, jakoby zasažen tajemnou silou. Za nadšených výkřiků všech přítomných začal chodit a nadšeně volal: „Ježíši, Synu Panny Marie, uzdravil jsi mne! Řeknu to Tvé Matce! Řeknu, nechť Ti i ona poděkuje za mne!“

Podle publikace „Dějiny spásy.“

Staňte se hořícími plameny adorace a zadostučinění Ježíši přítomnému v Eucharistii. Slavte mši svatou s láskou a vnitřní živou účastí. Často se zpovídejte a pomáhejte věřícím, aby se chodili často zpovídat. Konejte časté hodiny adorace Eucharistie a přivádějte všechny duše k Srdci Ježíšovu, které je pramenem milosti a Božího milosrdenství.

Modrá kniha 13.9.84




Klanějme se v duchu a v pravdě.
sv. Petr Julián Eymard, Návod k adoraci

„Otec hledá ty, kteří by se mu klaněli v duchu a v pravdě“. (Jan 4, 23.)

Předmětem adorace Nejsvětější Svátosti je božská osoba Ježíše Krista přítomná ve Svátosti oltářní. Je v ní, abychom my mohli mluvit s Ním a On s námi. Každý s Ním zde může mluvit; není zde snad pro všechny? Není řečeno i nám: „Pojďte ke mně všichni?!“ Tato rozmluva duše se Svátostným Spasitelem je pravým rozjímáním, je adorací.

Chtějí-li ji adorátoři konat dobře a vyvarovat se při tom bezmyšlenkovitosti a prázdnoty ducha i srdce, musí se dát vést zvláštní milostí anebo duchem různých tajemství ze života Páně nebo ze života blahoslavené Panny Marie nebo duchem ctností světců a světic, aby tak uctívali a oslavovali Svátostného Boha všemi ctnostmi jeho života pozemského i všemi ctnostmi svatých, kterých On byl svou milostí jak původce tak i cíl, a tak je i jejich odměnou v nebeské slávě.

Proto považuj hodinu určenou k adoraci za hodinu rajského blaha. Jdi k ní, jako bys došel do nebe, k nebeským hodům. Vítej ji s touhou a radostí. Tuto touhu vzbuzuj a udržuj ve svém srdci a těš se na svou adoraci.
Říkej si: „Za čtyři hodiny, za dvě, za hodinu půjdu k audienci před trůn Ježíšovy milosti a lásky; pozval mě, čeká mě, touží po mně.“

Je-li to v takovou hodinu, která je tvé přirozenosti obtížná, raduj se tím více - láska sílí utrpením a obětí; taková hodina bude ti počítána za dvě.
Nemůžeš-li adorovat pro nemoc nebo pro jinou překážku, smíš se proto na chvilku rmoutit; ale pak začni ihned adorovat v duchu a v pravdě ve spojení s těmi, kteří právě v tu chvíli své klanění konají a hleď si tu hodinu uchovat větší soustředěnost mysli, ať již jsi nemocen na loži, nebo na cestě, nebo v práci, dostane se ti týchž milostí, jako kdybys klečel u nohou dobrého božského Mistra. I taková hodina bude ti počtena dvojnásob.

Jdi k Pánu tak jak jsi a mluv s ním zcela prostince. Hleď vyčerpat nejprve zásoby své vlastní zbožnosti a lásky; potom teprve sáhni po modlitební knížce; používej raději nevyčerpatelné knížky pokorné lásky. Je ovšem dobré, máš-li nějakou knížku s sebou, aby ti byla pomůckou k zavedení myšlenek na správnou cestu, když se z ní zatoulávají a mysl je unavena: avšak nezapomínej, že dobrému Pánu našemu více se líbí chudoba a prostota našeho srdce. (Neveďme ale vše do extrému. Důležité však je, nehovořit jen o svých věcech, ale ptát se Pána co On nám chce říci.)

Věz, že Pán chce srdce naše a ne jiných, přeje si, aby myšlenky a prosby našeho srdce byly prostě přirozeným projevem naší lásky k Němu.
Bývá v tom často kus jemné samolibosti, netrpělivosti anebo chabosti, že se nám nechce jít k Pánu v naší ubohosti a ponížené chudobě a přece právě ta se mu líbí, k té se s láskou sklání, té žehná.

Je-li tvé srdce vyprahlé, veleb Boha a jeho milost, bez níž nemůžeme nic, a měj otevřené srdce vzhůru k nebi, jako otevírá květina svůj kalich při východu slunce, aby do něho skanula blahodárná rosa.
Někdy snad jsi úplně neschopný, duch je zatemněný, srdce stísněné tíží své nicoty a tělo trpí; klaněj se tedy ve své ubohosti: jako bys z ní na chvíli chtěl vyjít a zůstávat v Pánu, abys mu ji mohl představit, a On aby ji mohl obohatit. To On pokládá za velké dílo ke své oslavě.

Konečně někdy jsi snad celý stísněný pokušením a zármutkem; vše se v tobě bouří, vše tě vyhání z adorace jako bys adorací ve své nehodnosti Boha dokonce víc urážel nežli ho ctil - ó nepovoluj tomuto klamnému pokušení: to právě Ježíš od tebe chce adoraci v boji, klanění, kterým mu máš osvědčit věrnost bojem. Není pravda, že se mu nelíbíš, naopak děláš svému Mistru radost, vždyť On na tebe hledí, i když dopustil, aby tě pokušitel znepokojil. Čeká od tebe, že mu přineseš tu obět a vytrváš až do poslední minuty času k adoraci, který jsi mu zasvětil. Nuže tedy, nechť tě vždy doprovází k adoraci důvěra, prostota a láska.

Chceš-li býti šťastný v lásce Ježíše Krista, žij v jeho vždy nové a nové dobrotě k tobě, sleduj práci jeho lásky, kterou na tobě koná, pozoruj krásu jeho ctností, světlo jeho lásky a to spíš, než její žár, neboť žár lásky v nás brzy dohořívá, ale její podstata zůstává.

Začínej své klanění vzbuzením lásky - tím otevřeš svou duši působení jeho božské milosti. Když začínáme od svého „já”, klademe si sami do cesty překážku; ano i když začínáme kteroukoliv jinou ctností než láskou, děláme chybnou okliku. Což neobejme dítě svou matku dřív než jde z poslušnosti vykonat její rozkaz? Jedinou a pravou branou srdce je láska.

Ale chceš-li být velkodušný ve své lásce, mluv milovanému o něm samém, mluv Pánu Ježíši o jeho Otci, kterého on tolik miluje; o velkých skutcích, které na jeho oslavu vykonal a potěšíš tím jeho Srdce a On tě bude mít ještě raději.
Mluv s ním o jeho lásce k lidstvu, tím rozšíříš jeho i své srdce blahem a slastí. Mluv s ním o jeho milované Matce a oživíš tak v jeho Srdci radostné a vděčné city hodného syna; mluv s ním o jeho světcích a světicích, veleb jeho milost v nich.

Tajemství úspěchu v lásce je zapomínat na sebe podle vzoru sv. Jana Křtitele, aby Pán Ježíš byl vyvýšen a oslaven.
Pravá láska nehledí na to, co dává, nýbrž na to, čeho je milovaný hoden.
A potom Ježíš, jsa s tebou spokojen, začne mluvit o tobě; poví ti o své lásce k tobě, a tvé srdce se bude otvírat paprskům jeho Božské lásky jako se květ, zvlhlý a nočním chladem ochlazený, otevírá paprskům ranního slunce. Jeho sladká slova proniknou tvým srdcem jako oheň prostupuje hořlavým tělesem a ty zvoláš se snoubenkou velepísně Šalamounovy:

„Dech se zatajoval ve mně od té doby, co promluvil.” (5, 6) „Jeho hlas je sladký.” (2, 14)

A budeš poslouchat v tichu a klidu či spíš v nejsladším a nejsilnějším úkonu, který láska zná - ve spojení s ním.
Vždyť lásce a jejímu působení v nás je nejvíce na závadu to, že hned, jak se octneme u nohou božského Mistra, obyčejně začínáme mluviti o sobě, o svých hříších, o svých nedostatcích, o své duchovní ubohosti, a tím unavujeme ducha, zasmušujeme srdce vzpomínkou na svoji nevděčnost a nevěrnost, a smutek vede za sebou lítost, lítost malomyslnost, a tak teprve pokorou, lítostí a bolestí dostáváme se z této bludné okliky před Boha.

Nedělejme to tak. Ale protože první hnutí duše určuje obyčejně celý úkon, nechť tedy první naše hnutí směřuje hned a přímo k Bohu. A proto začínejme asi takto: „Můj Ježíši, jak jsem rád a potěšen, že tě smím navštívit, že smím strávit tuto hodinku s Tebou a říct Ti, že Tě miluji. Jak jsi dobrý, žes mne pozval! Jak milostivý, že miluješ tvora tak ubohého, jako jsem já. Pane, chci tě mnoho a mnoho milovat.“ Takové vzbuzení lásky ti nyní otevřelo bránu Srdce Ježíšova – vejdi tedy, miluj, klaň se!

Řekněte Ježíšovi, že ho milujete; často mu to opakujte, protože to je jediná věc, která ho nesmírně uspokojuje, která ho těší za tolik nevděčností a vynahrazuje mu všechny zrady: „Ježíši, ty jsi naše láska; Ježíši, ty jsi jediným naším velkým přítelem; Ježíši, milujeme tě; Ježíši, jsme do tebe zamilovaní!“
Vskutku, Kristova přítomnost v Eucharistii má především ten účel, aby vám dala růst ve zkušenosti pravého společenství lásky s ním, takže se už nikdy nebudete cítit sami, když on zůstává zde na zemi, aby byl stále s vámi…

Modrá kniha 21.8.87


Abychom se dobře klaněli, pamatujme, že Kristus, přítomný v Nejsvětější Svátosti, koná v ní slavně a dále všechna tajemství i všecky ctnosti svého pozemského života. Nejsvětější Svátost je Kristus minulý, přítomný a budoucí je konečným dovršením vtělení a smrtelného života Spasitelova; v ní dává nám Pán Ježíš všechny milosti, k ní se soustřeďují všechny věroučné pravdy: Nejsvětější Svátost je všechno protože je v ní Ježíš Kristus.

Nejsvětější Svátost budiž tedy naším východiskem všeho rozjímání o tajemstvích, ctnostech a pravdách víry. Je ohniskem; všechny pravdy jsou jejími paprsky. Vycházejme od ohniska a budeme zářit.
Co je snazší, než vidět úzký vztah narození Ježíšova ve stáji k jeho svátostnému úkonu, kterým se znovu rodí na oltáři a v nás?

Kdo by neviděl, že svůj skrytý život v Nazaretě vede dál v hostii ve svatostánku a že utrpení Bohočlověka se obnovuje v oběti mše svaté každý okamžik, a to na každém místě země?
Není snad i ve Svátosti tichý a pokorný srdcem jako za svého života pozemského? Není i v ní dobrým pastýřem, božským těšitelem a přítelem? Šťastný je ten, kdo umí v Nejsvětější Svátosti nalézat Ježíše a s ním všechno.

Podle http://www.eucharistie.cz/czech/eymard/eymamar.html

***



Modlitby k adoraci.

Modlitba před Nejsvětější svátostí:
Ó Ježíši, můj Pane a Bože, věřím, že jsi v Nejsvětější svátosti přítomen jako Bůh a člověk, s tělem, krví i duší, opravdu, skutečně a podstatně. Mým tělesným očím jsi sice skryt, ale ve světle víry tě vidím duchovním zrakem a poznávám pod způsobou chleba tvou božskou nádheru a majestát. - Posiluj mou víru, Ježíši!

Věřím a vyznávám, že jsi v tomto tajemství týž, který od věčnosti do věčnosti žiješ jako jediný Bůh a vládneš s Otcem a Duchem svatým, že jsi týž, kterýs‘ v plnosti času z lásky k nám sestoupil z nebe a stal se člověkem; že jsi tentýž kterýs‘ pro naši spásu zemřel na kříži, vstal z hrobu a slavně vstoupil do nebe a jednou přijdeš soudit živé i mrtvé. - Posiluj mou víru, Ježíši!

Věřím, že toto tvé tělo je pravý pokrm a tvá krev pravý nápoj: že tímto nebeským pokrmem připravuješ výživu pro mou duši a záruku mého budoucího zmrtvýchvstání. V této víře, Ježíši, padám na kolena a klaním se ti v nejhlubší pokoře jako svému Pánu a Bohu, jako svému Vykupiteli a Spasiteli. Kéž tě všichni lidé poznají a milují, tebe ctí a klaní se ti jako vyvolení v nebi, kteří v lesku tvého božského Majestátu na tebe patří a nepřestávají tě chválit a oslavovat navěky. Amen.


Anděl ve Fatimě nás naučil modlitbu:
Můj Bože, věřím v tebe, klaním se ti, doufám v tebe, miluji tě! Prosím tě za odpuštění za ty, kteří nevěří, kteří se ti neklaní, kteří v tebe nedoufají a tebe nemilují (3x).

Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu svatý, v nejhlubší pokoře se ti klaním a obětuji ti drahé tělo, krev, duši a božství našeho Pána Ježíše Krista, který je přítomen ve všech svatostáncích světa, za odpuštění všech urážek, které se na tobě páchají. Pro nekonečné zásluhy jeho nejsvětějšího Srdce a na přímluvu neposkvrněného Srdce Panny Marie tě prosím za obrácení ubohých hříšníků. Veleben budiž Ježíš Kristus v Nejsvětější svátosti všemi národy a pokoleními!

Můj Pane a můj Bože, vezmi si ode mne všechno, co mi překáží na cestě k Tobě! Můj Pane a můj Bože, dej mi všechno co mě přivádí k Tobě! Můj Pane a můj Bože, vezmi si mě a přijmi mě zcela do svého vlastnictví!

sv. Nikolaus

Nestačí tento chléb jen přijímat, je třeba ho též uctívat abychom byli pro něj vnímavější. Musíme se před Hostií ztišit, aby nás v tomto tajemství učinil důvěrnými. Kdo je vnímavý pro Tvou lásku, stane se sám láskou, to je působení této Svátosti pro ty, kteří ji s opravdovostí uctívají a přijímají. Ano, Pane, Ty nám dáváš nové srdce, které rozumí řeči lásky. Ty nás učíš velikému tichu.
Ty nám dáváš bdělost pro své působení, které je samotná láska, a necháváš nás spolupracovat s Tebou. Ty v nás dáváš dozrávat lásce, až nás pozvolna zcela stráví.

Sestra M. Chnile, trapistka

Svatý Pavel nás učí, že přebývání Ducha Svatého v nás, které úzce souvisí s Ježíšovým zmrtvýchvstáním, je i základem našeho konečného zmrtvýchvstání: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“ (Řím 8,11) Ve věčné blaženosti budeme žít v radostném spolužití, které se nyní předobrazuje a anticipuje v Eucharistii. Tehdy Duch přivede k plné zralosti všechny zárodky společenství, lásky a bratrství, které rozkvétají během našeho pozemského putování. Jak potvrzuje sv. Řehoř Nysský: „…jednotou Svatého Ducha spojení ve svazku pokoje se stanou všichni jedním tělem a jednou duší.“ (Hom. 15 in Cant.)

Z katecheze Jana Pavla II. 8.6.98

Ó vznešený Králi, v Nejsvětější svátosti sjednocuješ své se sebou; tak se stávají údy Tvého tajemného Těla, jehož jsi Ty sám hlavou.
Přijmi také nás do svého požehnaného společenství a dej, ať jsme důstojnými údy Tvého svatého Těla v Tvém nebeském proměnění; neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ je nesmírně šťastná chvíle. Rozmnoží nám posvěcující milost, spojí nás co nejúžeji s Kristem, zvýší zásluhy pro nebe, zmírní náklonnost ke zlu, učiní nás živými kalichy, z nichž bude na vše konání přetékat krev Kristova, učiní nás živými monstrancemi, které každým krokem na cestě života mají roznášet požehnání jako Ježíš po svém vzkříšení. Svaté přijímání je i závazek. Budeme odpovídat za každý duchovní příjem, co znamenal, co přinesl, co změnil v našem jednání a životě.

Sv. František Saleský volá: „23 let sloužím duším. Dospěl jsem k přesvědčení, ano, hmatatelně to zjišťuji, jak mocné síly má v sobě tato svátost, aby sílila lidská srdce v dobrém, chránila od zlého, dala vnitřní útěchu - jedním slovem, aby nás na tomto světě učinila nebeskými lidmi. Když již pouhý dotek Ježíšova roucha uzdravoval, jaké divy přináší Kristus do každé duše, je-li přijat tak, jak přijímali světci!“


Modlitba papeže Lva XIII. - Ježíš, život naší duše:
Ježíši v Nejsvětější svátosti, tak osamělý, tak velice pokorný, opuštěný, zapomenutý a zanedbáváný! Ty jsi od lidí tak hanobený, zneuznávaný, ač miluješ naše srdce a ucházíš se o naši lásku. Ty tady trpělivě čekáš a chceš nás vyslyšet. Je tvým přáním, abychom tě volali, abychom k tobě přicházeli a klaněli se ti. Jsi pramen vší milosti. Jsi tak tichý, a přece k nám mluvíš, abychom poznali tvou lásku. Ježíši, obětní Beránku, chtěl bych tě potěšit; spojuji se s tebou, chtěl bych docela zapomenout na sebe a myslit jen na tebe. Jen od tebe jediného bych chtěl být pochopen a milován. Ó můj Ježíši, chci mlčet a poslouchat jen tebe. Sám sebe se chci vzdát, abych se ztratil zcela v tobě, ať ve mně žiješ jedině ty sám. Dej, abych byl čistý a abych ti daroval silnější, pravou lásku. Nechci na tebe už déle čekat: přijmi mě a daruj mě sobě. Tobě zasvěcuji celou svou bytost, dávám ti svého ducha, abys ho osvítil; své srdce, abys je řídil; svou vůli, aby náležela jen tobě; svou bídu, abys ji zmírnil; své hříchy, abys je zničil; svou duši a své tělo, abys je živil.
Ježíši v Nejsvětější svátosti, prosím tě, bud' životem mé duše. Nechci už žít sám, ať ve mně žiješ ty sám. Amen.

II. Vatikánský koncil nás o Panně Marii učí: Tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla se svým synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.


Modlitba Sv. Otce Pia X.:
Panno Maria, naše milá Paní Nejsvětější svátosti, ty jsi sláva křesťanského lidu, radost celé Církve a záchrana světa. Pros za nás a vzbuď ve všech křesťanech vnitřní úctu k Nejsvětější svátosti, abychom ji denně hodně přijímali. Amen.

Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží, nauč nás pravé velkomyslnosti, nauč nás sloužit ti tak, jak toho právem zasluhuješ, abychom dávali a nepočítali, abychom bojovali a nedbali ran, abychom pracovali a netoužili po odpočinku, abychom se obětovali a nehledali jinou odměnu než vědomí, že jsme splnili tvou svatou vůli.


Svatý, svatý, svatý…
Charakteristickým rysem pátera Petra Pavlíčka (kněz, který úspěšně vyzval lid Rakouska k modlitbovému zápasu za odchod Rudé armády z Rakouska po II. sv. válce, viz. Mariina doba 4/2003) byla jeho žhavá láska ke Kristu, která se však nedala odloučit od lásky k Marii. P. Petr Pavlíček choval hlubokou úctu k nejsvětější Svátosti oltářní. Už jeho magistr mu v noviciátě říkával, že musíme slavit každou Mši svatou jako by byla první i poslední v našem životě. Otec Petr to svědomitě zachovával. Jednou prohlásil: „Tak, jako Panna Maria se připravovala na příchod Pána, tak se máme i my připravovat před každou Mší svatou na příchod Krista.“

P. Petr dostal mnohdy i milost mystických zážitků, zvl. když slavil nejsvětější Oběť. Jednou napsal: „Jak opravdu dobrý je Spasitel! Je to nepochopitelná milost, když smíme zakoušet jeho sladkou přítomnost… Nikdy nepřichází, když po něm toužíme, doufáme, když ho prosíme, ale vždy neočekávaně a překvapivě. Ale právě proto je vyloučen omyl: člověk jednoduše ví, že je to On.“

O těchto zážitcích mnohdy mluvil, ale jen s několika osobami. Byly to věci příliš strhující, nemohl o nich zcela mlčet. „Je velmi důležité vědět, že při každé Mši svaté není jen kněz přítomen, ale vždy jsou při tom andělé a svatí, aby sloužili Bohu tak, jak mu náleží - k čemuž my lidé nejsme schopni…“ (Pozn. red.: Vzpomeňme na to, až při nejbližší Mši svaté budeme společně s anděly a svatými zpívat píseň o Jeho slávě a volat Svatý, svatý, svatý…)

Při 40-ti hodinové pobožnosti ve vídeňském františkánském kostele měl P. Petr svou půlhodinku klanění od 12 do 12.30 hod. Po ní vypravoval: „Když v poledne bylo v kostele stále méně lidí, přišli na jejich místa andělé, obstoupili oltář a klaněli se Bohu - jak nádherné a podivuhodné!“ Jindy řekl: „Mnohdy mám milost vidět, jak při obětování obklopují andělé oltář. Je to takový jas, že sotva mohu otevřít oči.“ Někdy také viděl samého Spasitele: „Jak je to podivuhodné, když smíme zahlédnout Krista, ne vždy, ale alespoň občas!“

V pátek o slavnosti Srdce Ježíšova r. 1981 řekl: „Kdyby jen lidé věděli, co se všechno děje na oltáři!… Mše svatá - jaké to nezměrné bohatství a poklad! Lidé vůbec netuší, jakou má cenu!“ A konečně: „Kdo žije vždy více spojen se Spasitelem a jeho milou Matkou a jim se oddá, zažívá okamžiky, které znamenají nebe na zemi!“


JSME VE VÝBORNÉ SPOLEČNOSTI


AMPERE André Marie /1775-1836/
Velký francouzský fyzik: „Amperovo pravidlo.“ Od jeho jména je odvozena jednotka Ampere.
Jedním z nejvíce přesvědčivých důvodů existence Boží je soulad panující ve vesmíru a onen podivuhodný soulad, jehož mocí každá životní bytost nalézá ve svých ústrojích všechno, co jej jí potřebné k zachování života, k plození a rozvoji fyzických a také duševních schopností.“

BACON Francis /1561-1626/
Anglický filosof a spisovatel.
„Povrchní filosofické bádání může vést k nevěře, jen hlubší bádání musí přivést k náboženství. To znamená, že málo vědy odvádí od Boha, více k němu zase přivádí zpět.“

BAYER Karl Ernst von
Biolog, zakladatel moderní embryologie.
„Dnes k nám příroda mluví podivuhodnou řečí, symfonií zákonitosti a krásy. Když jsem nedávno pozoroval lidské tělo, cítil jsem, jako bych poslouchal úchvatné kázání. Obnažil jsem hlavu a chtělo se mi zpívat: Haleluja – Chvalme Boha!“

BECQUEREL Henri André /1852-1908/
Francouzský fyzik, nositel Nobelovy ceny 1903. V díle o silách fyzicko-chemických napsal:
„Je nemožné porozumět vzniku života na zemi bez Tvůrce.“

BERGSON Henri /1859-1941/
Francouzský filosof, nositel Nobelovy ceny 1927, jeden z největších filozofů 20. století. Jeho dílo a myšlení náleží k největším vymoženostem naší doby. Prošel všemi úskalími materialismu a nevěry, až nakonec vyznal:
„Pro mne je Kristus Bohem… Abych řekl pravdu, nechtěl jsem dojít tam, kam jsem došel, ale je to má vina, že všechny cesty dobra a pravdy vedou k evangeliu?“

COOPER Gordon /1927/
Americký kosmonaut:
„Díky tobě, Otče, zvláště za to, že jsi mi dovolil podniknout tento let. Díky tobě za poctu, které jsem mohl dosáhnout tím, že jsem zde nahoře, na tomto úžasném místě, odkud mám možnost spatřit všechny ty rozmanité a podivuhodné věci, jež jsi stvořil.“

DARWIN Charles Robert /1809-1882/
Velký anglický přírodovědec a biolog
„Stvořitel vdechl život jen několika formám, nebo jen jedné, a když naše planeta, podřízená přesným zákonům gravitace, učinila své obraty, z tak jednoduchého počátku vyvinula se nespočetná řada nejhezčích a nejpodivuhodnějších forem. /Původ druhů/ Nikdy jsem nepopíral existenci Boha. Jsem přesvědčen, že vývojovou teorii je možno úplně sladit s vírou v Boha. Je nemožné dokázat a pochopit, že velkolepý a nadevše nádherný vesmír a stejně tak člověk povstali jen náhodou. Toto považuji za hlavní důkaz existence Boha.“

DESSAUER Friedrich /1881-1963/
Vynikající přírodovědec, fyzik a filosof, zakladatel roentgenové hloubkové léčby a kvantové biologie
„Bože všemohoucí, vyznávám dnes před Tebou, že jsme pronikli k hranicím lidských možností a lidského poznání. A o to pokorněji stojíme vůči otázkám o smyslu života, začínajíce znovu zápas o poznání tebe – o věčné a svaté tajemství země, nebe a lidského srdce. Jestliže v posledních sedmdesáti letech proud objevů a vynálezů vnikl tak mocně do naší doby, znamená to, že Bůh Stvořitel k nám mluví prostřednictvím výzkumníků a vynálezců hlasitěji a zřetelněji, než kdykoli předtím, a dává nám k dispozici svou moc.“

EDISON Thomas Alva /1847-1931/
Americký vynálezce, snad nejvýznamnější vynálezce v dějinách světa. Svými vynálezy způsobil revoluci v naší civilizaci. Patentoval 1200 vynálezů. V roce 1899 na vrcholu Eiffelovy věže napsal do pamětní knihy tato slova:
„Vyjadřuji svůj obdiv odvážnému budovateli této originální věže, neboť mám velkou úctu ke všem budovatelům, největší pak k vrcholně geniálnímu budovateli – k Bohu.“

EINSTEIN Albert /1879-1955/
Jeden z největších fyziků všech dob, tvůrce teorie relativity, nositel Nobelovy ceny 1921.
„Věřím v Boha a mohu s celou odpovědností potvrdit, že v celém svém životě jsem nikdy neuznával ateistickou filozofii. Moje náboženství je pokorným chvalozpěvem Nekonečné Duchovní Bytosti vyšší přírody. Každý hluboký přírodovědec musí mít určitý náboženský cit, neboť si nemůže představit, že on první myslel na neobyčejné spojitosti, které zjistil v přírodě. V nepochopitelném vesmíru se projevuje bezmezný povědomý rozum. Dost rozšířené mínění, že jsem ateista,se zakládá na velkém omylu. Ten, kdo toto vyčetl z mých teorií, ten z nich nepochopil vůbec nic. Věřím v jednoho osobního Boha a s klidným svědomím mohu říci, že jsem nikdy v životě neholdoval žádnému bezbožnému životnímu systému. Již jako mladý student jsem odmítal vědecký postoj 80. let a považuji vývojové teorie Darwinovy, Haeckelovy a Huxleyovy za beznadějné a zastaralé. Nesmíme zapomínat na to, že i vývoj pokračuje, a to nejen v technice, ale i ve vědě a především v jejích přírodovědných odvětvích. O většině těchto představitelů této vědy můžeme říci: jsou zajedno v tom, že víra a věda nestojí nepřátelsky proti sobě. Jistěže existuje několik vědců, kteří ještě stojí na tomtéž bodě, jako jejich předchůdci z let okolo 1880. Jsem přesvědčen, že bez náboženství by lidstvo dnes ještě bylo na úrovni barbarů. Úroveň společenského života by byla na velmi primitivním stupni, sotva by existovala bezpečnost života a soukromého majetku a boj všech proti všem, který je jedním z lidských pudů, by se znetvořil ještě více, než je tomu dnes. Pravé náboženství (katolické) pomohlo lidstvu k pokroku ve všech oblastech.“

FABRE Jean Henri /1823-1915/
Francouzský entomolog. Když se ho jednou kdosi otázal, věří-li v Boha, odpověděl:
„Nemohu říci, že v Boha věřím, já ho vidím. Bez něj nechápu nic. Bez něj je vše temné. Přesvědčení, že Bůh je, jsem si nejen zachoval, ale i prohloubil a zdokonalil. Každá doba má svůj vrtoch. Je to nemoc času. Spíše mi stáhnete kůži z těla, než byste mi vyrval víru z duše.“

FARADAY Michael /1791-1867/
Velký anglický chemik a fyzik. Od jeho jména je odvozena jednotka faraday.
„Udivilo vás, pánové, že jste uslyšeli z mých úst slovo Bůh, ale ujišťuji vás, že pojetí Boha i čest, jakou jemu vzdávám, opírám na tak pevných základech, jako jsou pravdy z oblasti fyziky.“ (Mnichovský měsíčník Hohland, leden 1937)

FLEMING Sir Alexander /1881-1955/
Anglický bakteriolog, objevitel penicilinu, nositel Nobelovy ceny 1945
„Dnešní fyzika potvrzuje, že fyzický svět má svůj počátek v tvůrčím aktu a vůbec není něčím, co se samo stvořilo a co nemá počátek. Velké množství moderních objevů úplně zničilo starý materialismus. Vesmír se dnes jeví našim očím jako uskutečněný velkolepý plán. Plán však předpokládá Plánovače. Tělesné zmrtvýchvstání Kristovo je jednou z nejlépe dosvědčených událostí v dějinách lidstva.“

GALILEI Galileo /1564-1642/
Italský astronom a fyzik, pomocí dalekohledu vlastní výroby prováděl pozorování různých planet.
„Jenom chorobná představa o naší velikosti může dělat z neslýchaně slabého rozumu soudce nad Božími díly a považovat za prázdné a zbytečné všechno ve vesmírném světě, co neslouží našemu prospěchu.“

HAGEN Johannes Georg /1847-1930/
Rakouský matematik a astronom, je autorem díla „O proměnných hvězdách“. Píše:
„Tajemství světů, které stvořil Bůh, kryjí se v mlhovinách. Nepochopitelný prostor, vyplněný těmito mlhovinami, ukazuje očím astronoma, hledajícího velkým teleskopem, obrazy úžasné krásy, jejichž mohutnost a jemnost je podána dokonaleji než v předních dílech Rembrandtových.“

HERSCHEL Frederick W. /1738-1822/
Anglický astronom, konstruktér velkých teleskopů, objevitel více než 2500 mlhovin, objevitel infračervených paprsků:
„Pravdivá věda tak dalece vyjasňuje přívlastky Boha, že ateismus se stává absurdním. Jedině přítomnost Ducha může rozluštit všechny ty těžkosti. Čím více se rozšiřuje pole vědy, tím více se objevuje nepopíratelných důkazů o věčné a všemohoucí Stvořitelově moudrosti.“

HERTZ Heinrich Rudolph /1857-1894/
Německý fyzik, odhalil a dokázal existenci elektromagnetických vln. Od jeho jména je odvozena jednotka Hertz:
„Jestliže toužíme skutečně mít dokončený obraz vesmírných zákonů, musíme uznat za tímto naším neviditelným hmotným světem ještě jiný neviditelný svět, za hranicemi našich smyslů a schopností musíme uznat moc, která vládne nad světem!“

KELVIN Sir William /1824-1907/
Anglický matematik a fyzik. Od jeho jména je odvozena jednotka Kelvin.
„Všude kolem sebe nacházíme přesvědčivé důkazy o rozumu a moudré účelnosti věcí, které poukazují na to, že v celé přírodě účinkuje svobodná vůle a zároveň nás učí, že všechny živé bytosti závisí na věčném Stvořiteli a Vládci. Neexistuje způsob pochopení počátku a dalšího průběhu života bez jisté všeobsahující tvůrčí síly. Znali jsme Boha pouze z jeho děl. Věda však nás nutí bezpodmínečně uznat a uvěřit s neochvějnou jistotou v řídící moc. Jestli se zamyslíte opravdu hodně, budete vědou přinucení uvěřit v Boha!“

LAMARCK Jean Baptiste /1744-1829/
Francouzský přírodovědec:
„Existence a všemohoucnost Boží představují celou pozitivní vědu člověka. Bůh stvořil hmotu a udělil jí rozmanité přívlastky a ona bude tak dlouho existovat, jak dlouho se zalíbí Bohu. Organizace a život jsou plodem přírody a zároveň výslednicí sil, jež obdržela od svrchovaného původce všech věcí. Příroda může plodit, ale jedině Bůh může stvořit.“

LAPLACE Pierre Simon /1749-1827/
Velký francouzský matematik, teoretický fyzik a astronom, vyslovil domněnku o původu planet a mlhovin.
„Bůh náš kraluje nad časem i nad věčností a nepodléhá žádným změnám, čím hlouběji jej poznáváme, tím více se o tom ujišťujeme.“

LINNÉ Carl von /1707-1778/
Švédský přírodovědec, lékař a botanik, v úvodu díla „O systému přírody“ píše:
„Dívám-li se na slunce a hvězdy, zavěšené v prostoru, myslím, že všechna ta stvořená díla mají na sobě znamení moudrosti a moci Boha, jenž je naplňuje světlem a životem. Viděl jsem přecházet kolem sebe Věčného, Nekonečného, Vševědoucího Boha a z úcty jsem padl na kolena.“

MAXWELL James Clerk /1831-1879/
Skotský fyzik, zakladatel elektromagnetické teorie světla:
„Sluneční soustavy jsou dokonalé dnes, jako byly v den svého stvoření. Kéž bychom se přesvědčili, že naše nejšlechetnější lidské vlastnosti jsou obrazem té Bytosti, která na počátku stvořila nebe i zemi, tak jako i hmotu, ze které jsou stvořené. Podíval jsem se z blízka do většiny filosofických systémů a přesvědčil jsem se na vlastní oči, že žádný z nich se nemůže rozvinout bez zásadního pojetí o Bohu. Bože, který jsi stvořil svět a člověka, nauč nás zkoumat tvá díla tak, abychom mohli opanovat zemi, aby náš rozum zmohutněl ve tvé službě.“

NEWTON Sir Isaac /1643-1727/
Anglický matematik, fyzik a astronom, objevitel zákona gravitace. Od jeho jména je odvozena jednotka Newton. Dívaje se do světel vesmíru, řekl:
„Toto obdivuhodné uložení slunce, planet i komet může být pouze dílem všemohoucí a rozumné bytosti. A jestli každá hvězda je středem systému, podobného našemu, jistě to vše bylo uspořádáno podle stejného plánu a všechno musí být poddáno jedné a téže bytosti. Tato nekonečná bytost řídí všechno… Bůh je nejvyšší, věčnou, nekonečnou Bytostí.“

PASTEUR Louis /1822-1895/
Geniální francouzský chemik a biolog – velký dobrodinec lidstva:
„Nedostatečné vědění od Boha oddaluje. Mnoho vědy přivádí k němu zpět. Má studia a výzkumy mne přivedly k tomu, že mám skoro takovou víru, jako bretaňský sedlák. Ale jsem si jist, že kdybych ještě více studoval a zkoumal, měl bych víru bretaňské selky.“

PAVLOV Ivan Petrovič /1849-1936/
Ruský fyziolog, nositel Nobelovy ceny za medicínu 1904. Do konce života měl hluboké náboženské založení, pravoslavný. Téměř všechny práce přes den začínal modlitbou. Velmi se modlíval v kostele. Jednou, když vyšel z kostela, byl zadržen nevěřícím člověkem:
„Copak, dědku, zdá se, že věříš v buržoazního Boha? To je tmářství“, zavrčel pohrdlivě. „Jen nevzdělanec věří v takové pohádky.“ Na to Pavlov odpověděl: „Není všem dáno být tak vzdělaným jako ty, soudruhu.“

PLANCK Max K. E. Ludwig /1858-1947/
Německý fyzik, tvůrce kvantové teorie, nositel Nobelovy ceny za fyziku 1918.
„Přírodní vědy a náboženství nepředstavují protiklady, ale v jistých bodech se úplně shodují, doplňují se navzájem a vzájemně se podmiňují. Metody, jichž užívají přírodní vědy, jsou různé, ale smysl práce a směr se zcela shoduje… kdokoli studuje fyzický svět, musí uznat existenci osobního Boha.“

SIEMENS Werner von /1816-1892/
Německý vynálezce v oboru elektrotechniky:
„Čím hlouběji vnikáme do harmonického působení přírodních sil, tím pokornějšími a skromnějšími se cítíme a tím více vzrůstá náš obdiv nad nekonečnou moudrostí, která udržuje pořádek ve světě a proniká celé stvoření.“

VOLTA Alessandro /1745-1827/
Italský fyzik, průkopník v elektrodynamice. Od jeho jména je odvozena jednotka Volt.
„Prozkoumal jsem do nejmenších podrobností základy našeho náboženství, ověřoval jsem si je jak čtením apologetů, tak i heretiků a ateistů, a tehdy jsem spatřil onu nevyvratitelnou pravdu, že každý rozum, který nepokazily zlé žádosti a vášně, každý jasný, upřímný a pravý rozum musí uznat náboženství a milovat je.“

Vystupte se mnou, přemilí synové, na „svatou horu“ vašeho dokonalého připodobnění ukřižovanému Ježíši… Vystupte se mnou na „svatou horu“ jeho Srdce, abyste byli proměněni hořícím keřem jeho lásky. Vaše srdce bude pak rozšířeno a zformováno podle jeho Srdce. Vaše srdce bude ve světě bít tlukotem Srdce Ježíšova, který hledá především ty nejvzdálenější a všechny chce obklopit plamenem nekonečného milosrdenství. Stanete se silnými a pokornými srdcem, budete opravdu schopni milovat, budete balzámem na hluboké rány trpících a nejpotřebnějších, a svou kněžskou pomoc budete poskytovat především těm, kteří zbloudili na cestách zla a hříchu. Tak svou láskou přivedete nesmírný počet mých dětí na cestu záchrany… Tak se stanete silnou přítomností Ježíše, který vaším prostřednictvím může i dnes mocně působit, aby všechny přivedl ke spáse. V ní je vítězství mého Neposkvrněného Srdce. Jí končí boj, k němuž jsem vás volala, a v ní se uskutečňuje mé předpovězené vítězství. Proto je teď naléhavější než kdykoliv jindy, přemilí synové, abyste mě následovali jako svou nebeskou vojevůdkyni. Vystupte proto se mnou na „svatou horu“, kterou je Kristus, abyste se mu dokonale připodobnili, aby tak mohl v každém z vás znovu žít a přivést všechny ke spáse…“

Modrá kniha 16.7.83, Panny Marie Karmelské


Zodpovědný redaktor: P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP