Mariina doba
Číslo 2/2004

Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme. .... Sv. Tomáš z Vilanovy

Brána nebeská

Podle Sv. Alfonze z Liguori:


Jak bezpečnou známkou vyvolení k životu věčnému je sloužit Panně Marii! Církev svatá vykládá o Rodičce Boží k útěše jejích ctitelů slova Sirachova: „U všech těch jsem hledala odpočinutí a v dědictví Páně budu přebývat.“ (Sir 24,11) Kardinál Hugo vykládá tato slova: „Blažen ten,“ praví, „v jehož domě nalezne odpočinek blah. Panna.“ Maria se snaží ve všech roznítit úctu k sobě a to pro lásku, kterou ke všem chová. Mnozí buď tuto úctu nepřijímají nebo si ji neudržují. Šťasten ten, kdo ji přijme a udrží si ji. „A v dědictví Páně budu přebývat.“ Zmíněný kardinál Hugo dále říká: „Budu totiž přebývat v těch, kdo jsou dědictvím Božím.“ Úcta k Panně Marii je ve všech těch, kdo jsou dědictvím Páně, kdo jej totiž budou věčně velebit v nebesích. Na zmíněném místě knihy Sirachovy je psáno dále: „Tehdy mi vykázal Tvůrce vesmíru stánek, a můj Průvodce mne usadil v něm. Řekl mi totiž: V Jákobovi přebývej, v Izraeli měj dědičný úděl a v mých vyvolencích kořeny zapusť.“ (Sir 24,12-13) To znamená: Můj Stvořitel ráčil spočinout v mém lůně a chtěl, abych přebývala v srdcích všech vyvolených – které předobrazoval Jákob a kteří jsou dědictvím Mariiným – a ustanovil, aby ve všech předurčených k životu věčnému byla zakořeněna úcta a důvěra ke mně (pozn. red.: Tato slova jsou velmi hluboká! Když si uvědomíme, že Panna Maria je předobraz Církve, tak je logické, že kdo má pravou úctu k Panně Marii má blíže k tomu, co žádá život „společenství svatých“ v nebi, jehož je Maria vzorem a učitelkou. Z toho je patrno, že nejde jen o „obyčejnou protekci“, ale o vejití do Mariiny školy. Viz. např. článek Spol. svatých v MD 3/2001 a související.)

Ó kolik svatých by dnes nebylo v nebi, kdyby je tam nebyla uvedla svou mocnou přímluvou Maria! „Já jsem učinila na nebi, aby vzešlo světlo neskonalé.“ (Sir 24,6) Kardinál Hugo vysvětluje tato slova knihy Sirachovy takto: „Já jsem rozsvítila na nebi tolik věčných světel, kolik je mých ctitelů.“ Na její přímluvu jsou v nebi mnozí svatí, kteří by se tam bez ní nikdy nebyli dostali. Sv Bonaventura říká, že brána nebeská se otevře všem, kdo důvěřují v ochranu Mariinu. Proto nazval sv. Efrém úctu k Matce Boží otevřením ráje. Zbožný Blosius oslovuje takto sv. Pannu: „Paní, tobě jsou svěřeny klíče a poklady nebeského království.“ Proto ji máme stále prosit slovy jednoho zbožného spisovatele: „Otevři nám, Panno, brány nebes, vždyť máš od nich klíče.“ Tys ostatně sama branou ráje, jak tě nazývá Církev svatá: Bráno nebeská!

Církev svatá jmenuje vznešenou Matku Boží i hvězdou mořskou: Zdrávas hvězdo mořská! Neboť jako plavci zachovávají směr do přístavu pomocí hvězd, praví Andělský učitel (sv. Tomáš Akvinský), tak jsou vedeni křesťané do přístavu nebes Pannou Marií.

Sv. Petr Damiani nazývá z podobné příčiny Marii nebeským žebříkem, protože skrze Marii sestoupil Bůh z nebe na zem, aby skrze ni zase mohli vystupovat lidé ze země na nebesa. Sv. Anastazius Antiochijský k ní volá: „Byla jsi milostí naplněna proto, aby ses stala cestou naší spásy a schodištěm k nebeské vlasti.“ Sv. Bernard ji nazývá „vozem do nebe“ a sv. Jan Geometra ji pozdravuje: „Buď pozdravena, ty vznešený voze, jenž odváží do nebe své ctitele!“ Proto jí říká sv. Bonaventura: „Šťastní ti, kteří tě znají, Matko Boží, neboť znát tebe je cesta k životu nesmrtelnému a hlásat tvé ctnosti je cesta k věčné spáse.“

Tato Boží Matka nám již dobyla nebe svými mocnými prosbami a svými milostmi; jen jí nesmíme klást překážky, říká sv. Antonín.

Moji synové, nechejte se ode mne přetvořit a zpracovat! Aniž byste to vy sami nebo druzí pozorovali, dokonale vás přetvořím, dám vám veliké dary lásky, povolám vás ke stále hlubšímu spojení s Bohem a se mnou. Proto vás prosím, abyste se mi svěřili: nedáte-li se mi dokonale, svážete mi ruce, takže nebudu moci působit podle své vůle…

Modrá kniha 11.3.1974


Proto, kdo slouží Marii, a za koho se ona přimlouvá, je si jistý spasením, jako by již byl v nebi, tvrdí opat Guerrik. Sloužit Marii a patřit k jejímu dvoru je největší čest, jaké se nám může dostat praví Richard od sv. Vavřince, neboť sloužit Královně nebes, znamená již kralovat v nebi a být poddán jejím rozkazům je více než kralovat.

Buď vždycky velebena nekonečná dobrota našeho Boha, jenž ustanovil Marii za naši obhájkyni, aby jako matka Soudce a matka milosrdenství účinně zasahovala svou přímluvou do velikého procesu naší spásy - to je myšlenka sv. Bernarda. A řecký spisovatel mnich Jakub praví, že Bůh učinil Marii mostem, po němž se můžeme dostat nad vlnami světa do přístavu rajského blaha. Proto volá sv. Bonaventura: „Slyšte národové, kteří toužíte po nebi! Služte Marii a ctěte ji a jistě naleznete život věčný.“

Nikdo nesmí zoufat, že nedojde království blaha, ani ten, jenž zasloužil pekla, když se rozhodne věrně sloužit této Královně. „Kolik hříšníků,“ volá sv. Germanos: „se pokusilo nalézt Boha tvým prostřednictvím a spasili se!“ Richard od sv. Vavřince uvažuje, proč podle Zjevení sv. Jana je Maria korunována hvězdami: „Na hlavě její koruna z dvanácti hvězd“ (Zjev 12,1), kdežto podle Velepísně tvoří její korunu dravci, lvi a pardálové (Velep 4,8): „Pojď z Libanu, pojď: budeš korunována… ze skrýší lvových a z hor pardových.“ Jak tomu máme rozumět? Ptá se. A odpovídá, že těmito dravci jsou hříšníci, kteří se přízní a přímluvou Mariinou, stávají nebeskými hvězdami, které více sluší hlavě této Královny milosrdenství než všechny hvězdy na obloze. – O služebnici Boží, sestře Serafíně z Capri se vypravuje, že prosila Nejsvětější Pannu v novéně před svátkem jejího Nanebevzetí za obrácení tisíce hříšníků. Když se však ulekla, že je to příliš smělá prosba, zjevila se jí Svatá Panna a pokárala ji za tuto lichou bázeň říkajíc: „Čeho se bojíš? Či snad nemám dost moci, abych vyprosila na Synu spásu tisíci hříšníků? Hned ti ukáži, že jsem ji již vyprosila.“ Potom ji uvedla v duchu do nebe a tam jí ukázala duše nesčetných hříšníků, kteří již zasluhovali pekla, ale na její přímluvu byli spaseni a nyní již požívali věčné blaženosti.

Je ovšem pravda, že v tomto životě nemůže nikdo mít naprostou jistotu o svém věčném spasení: „Člověk neví, je-li lásky či nenávisti hoden.“ (Kaz 9,1) Ale na otázku Davidovu k Hospodinu: „Pane, kdo se spasí?“ „Pane, kdo smí být hostem ve tvém stánku?“ (Ž 14,1) odpovídá sv. Bonaventura: „Hříšnici, pojďme ve stopách Mariiných, vrhněme se k jejím svatým nohám a nehněme se odtud, dokud nám nepožehná, protože její požehnání nám zajistí nebe.“ Eadmer praví: „Stačí, Paní, že nás chceš spasit, neboť pak již musíme dojít spásy.“ A sv. Antonín k tomu říká, že je nutné, aby se duše, chráněné Marií Pannou, spasily.

Právem předpověděla nejsv. Panna, praví sv. Idelfons, že ji budou blahoslavit všechna pokolení země: „Blahoslavit mne budou všechna pokolení.“ (Luk 1,48), neboť všichni vyvolení dosahují věčné blaženosti prostřednictvím Mariiným. Nade všechno však v nás musí oživit bezpečnou důvěru, že dosáhneme nebe, krásný příslib, který dala Panna Maria těm, kdo ji ctí a zvláště, kdo se snaží slovem i příkladem o to, aby též jiní ji znali a ctili: „Kteří o mne se namáhají, nezhřeší. Kteří mne vysvětlují, budou žít věčně.“ (Sir 29,30,31) Ó jak jsou šťastni ti, praví sv. Bonaventura, kdo nabyli přízně Mariiny. Nebešťané je uznávají již nyní za své společníky. A kdo má znamení služebníka Mariina, je již zanesen do knihy života. Budeme-li pravými služebníky Marie Panny a budeme-li stát pod její ochranou, jistě budeme zapsáni v knize života, říká Kosmas Jeruzalémský. Totéž, jak se zdá, zjevil Pán skrze sv. Jana: „Kdo zvítězí…. Napíši na něj jméno města Boha svého.“ (Zjev. 3,12) Kdo chce zvítězit a být spasen, bude mít ve svém srdci vryto jméno města Božího. A kdo jiný, je tímto městem Božím, ne-li Maria (pozn. red.: Opět zde vidíme Marii jako předobraz a vzor Církve).

Alan Rupe říká v pojednání o Zdrávasu, že kdo často uctívá Svatou Pannu tímto andělským pozdravem, má velmi pevnou záruku předurčení k životu. A totéž tvrdí o člověku, jenž se modlí vytrvale každý den svatý růženec. P, Nieremberg pak říká ve své knize: „O oddanosti a lásce k nejsvětější Panně“, že služebníci Matky Boží požívají větších výsad a zvláštní přízně nejen na tomto světě, ale že i v nebi budou požívat větší slávy (pozn. red. za krásné místo v nebi je nutno prosit i pro naše blízké, viz dále v tomto čísle), že budou mít zvláštní bohatší šat jakožto důvěrní přátelé a dvořané Královny nebe podle slov knihy Přísloví (31,21): „Dům (její)… je všecek oblečen dvojmo.“

podle Sv. Alfonze z Liguori

***

Maria není jen obrazem a modelem církve na způsob lidských modelů, kteří stojí nehybně před umělcem, když je portrétuje, a čím nehybněji stojí, tím jsou považováni za lepší. Maria je model aktivní, který nám pomáhá v jejím napodobování (srv. II.VK). Když průvodce v Alpách zdolá obtížný úsek, čeká, až ti, kteří jdou za ním, ho také zdolají. Vidí-li, že toho nejsou schopni, vrátí se, vezme je za ruku a pomůže jim. Tak to dělá Panna Maria s námi. Pomáhá nám především v rozhodném úseku, kdy máme vyjít ze sebelásky a vkročit do lásky k Bohu. Ne nadarmo je nazývána slovy vzatými z Písma: „Matka krásného milování“.

Pojďte ke mně, neboť já vás všechny sjednocené chci přivést k svému Synu přítomnému v Eucharistii. Ježíš je přítomen v Nejsvětější Svátosti, aby vám pomohl vybudovat tuto vaši jednotu, aby vám dal příklad, jak se má milovat v úplném sebedarování všem bratřím. Pojďte ke mně společně, abych vás přivedla k Ježíšovi v Nejsvětější Svátosti, který na vás čeká ve svém tichém obětování, skutečně přítomný mezi vámi všemi ve všech svatostáncích světa. Pak budete moci učinit to, oč vás prosím pro uskutečnění svého mateřského plánu záchrany.

Modrá kniha 11.2.1983



Jan 12:25: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“

Za víru!

Věrou jmenovali něžné děvčátko, protože jméno Veronika se jim zdálo příliš dlouhé. Také to pěkněji znělo. Jemná Věruška se skoro ani nehodila ke statným postavám svých pěstounů, továrníka a jeho paní, a když kráčela vedle nich, vypadala ještě jemnější.

„Škoda, že to dítě je taková tintěrka!“ říkával zprvu továrník Radim své choti, ale on jej konejšívala: „Neměj starosti, děvče je sice útlé, ale přitom dosti silné. A jen si jí povšimni, zdá se, že má železnou vůli, vlastně svévoli, jako její matka, kterou to přivedlo do neštěstí.“ Továrník zabručel něco nesrozumitelného.

Zatím seděla Věra bezstarostně a klidně s katechismem v ruce v krásné zahradě před vilou „Vlastou“. Byla ve vile teprve 3 týdny, ale jí se to zdálo již velice dlouho. Celá minulost ležela za ní jako těžký sen.

Přišla z daleka, neboť do té doby žila s rodiči ve slunné Itálii. Na otce se pamatovala jen málo. Věděla jen, že hrával překrásně na housle. Jednoho dne spatřila maminku sedět u její postýlky se slzami v očích a oděnou v hluboký smutek: „Ubohá Věruško“, řekla maminka, „co si teď počneme? Tatínek je mrtev, jsme velice chudé, zbylo nám tak málo!“

Za několik dní jí vzala maminka s sebou na hřbitov. Modlily se na tatínkově hrobě, který byl zasypán věnci, ale přátelům a ctitelům umělcovým ani nenapadlo, aby se postarali o vdovu a sirotečka. Po prvním návalu bolesti se paní Javorská vzchopila rozhodně. Neměla sice peněz, ale měla v srdci veliký poklad: nezlomnou důvěru v Boha. „Pán Bůh nám dosud pomáhal, pomůže nám i dále!“ řekla Věrušce, jež nechápala smysl matčiných slov, bylo jí teprve 5 let.

Ale cítila a viděla, že maminka již nebude bývat tak smutná. Někdy sice ještě plakávala, když si myslela, že jí dcerka nevidí, byla-li však s dítětem, usmívala se a nijak nedávala najevo své starosti. Časem se jí podařilo získat žačky k vyučování hudbě. Tím si vydělala tolik, že mohla být s dceruškou slušně a spokojeně živa. Musely ovšem opustit krásný byt, ve kterém bydlely za tatínkova života a vzdát se nejednoho pohodlí. Ale paní Javorská věděla, že člověk nepotřebuje mnoho, aby byl šťasten.

A když s dceruškou sedávala o samotě a předčítala jí nebo vyprávěla, nebyly by měnily s nikým na světě! Velkou radost měla paní Javorská, když pozorovala, jak je Věra vnímavá pro víru. Sama byla opravdu zbožná. Nikoli zmíněná svévole, ale zbožnost ve víře jí vedly k tomu, že se zřekla skvělého sňatku. Nabízelo se ji všechno mimo jedinou věc, bez níž být nechtěla a nemohla: mimo rovnost a shodu ve víře s tím, který jí nabízel ruku. Proto nabídku rozhodně odmítla a provdala se za nadaného a zbožného umělce.

Stihl jí za tu „pošetilost“ hněv celé rodiny. Zvláště její sestra, paní Radimová, nemohla jí odpustit, že svým jednáním odsoudila jí samu. Paní Radimová, podala totiž bez rozmýšlení ruku mladému továrníkovi, který byl bez vyznání, a zanedlouho byla také katoličkou již jen podle jména.

Od svého sňatku neslyšela paní Javorská nic o příbuzných ani o domově. Ani by s nimi byla nenavazovala nové styky, kdyby Bůh na ni neseslal další zkoušky. Několik let žila s Věruškou ve skromném nezkaleném štěstí. Potom však vážně onemocněla. Cítila dobře, že zákeřná vleklá choroba skončí smrtí. Dosud příliš důvěřovala svým silám. Slábla den ode dne a každého večera jí stravovala horečka.

Paní Javorská se neklamala. Ach, kdyby žila samotná, nebylo by jí těžko rozloučit se se životem! Ale je zde její miláček, Věruška… Dlouho bojovala sama se sebou, pak napsala sestře. Snažně ji prosila, aby se ujala opuštěného dítěte. Stručně jí vypsala své osudy, které jí přinesly sice mnoho bolu, ale také mnoho štěstí. Nakonec prosila sestru: „Poslední má prosba, milá Vlasto, je: Dej mé dítě vychovat ve víře mé a našich zbožných rodičů. Doufala jsem, že se dočkám krásného dne, kdy uvidím svou Věrušku u stolu Páně. Nebude mi toho přáno. Postarej se o mé dítě a prosím Tě znovu, neber mu jeho víru!“

V dopise bylo ledacos, co by se mohlo paní Radimové dotknout nemile, ale nejen že se neurazila, nýbrž vydala se na cestu k nemocné sestře do Janova. Přece jen jí měla ráda. Nemocná žila po jejím příchodu už jen několik hodin. Potěšila se velice, když po mnoha letech spatřila zase milovanou sestru. Nemohla již mnoho mluvit a téhož dne dokonala. Poslední její slova byla: „Budu se, Vlasto, za tebe modlit. Zachovej mé dítě pro nebe!“

Svému miláčku požehnala již předtím a řekla: „Zůstaň věrna svaté víře, Věruško, bude ti to někdy nesnadné, ale pamatuj na svou umírající maminku.“ Tiše plačíc odpovědělo děvčátko: „Ano, drahá maminko, slibuji ti to!“ Když byla paní Javorská uložena po bok svého chotě a pozůstalost vyřízena, vzala sebou paní Radimová Věrušku do Velenic. Neměla dětí, byla tedy i ráda, že mohla u něžného stvořeníčka zastávat matčino místo. Dívenka hleděla na ni velkýma tmavýma očima tak důvěřivě! Přitom však paní Radimová cítila, že jí bude dítě stálou tichou výčitkou.

Věruška hořce plakala, když se loučila s hrobem svých rodičů. Potom se však rozhodla, že bude velmi hodná a vděčná, ke všem laskavá a vždy poslušná tetičky. Umínila si, že bude potlačovat slzy, jak to jen půjde, a že se přičiní, aby vždy vypadala spokojeně. A svá předsevzetí splnila. Záhy se stala ve vile „Vlasta“ i na Velenicích, kde měl strýček svou továrnu, miláčkem všech pro své vlídné, jemné a upřimné chování.

Zvláště strýc jí měl rád. Jen to se mu nelíbilo, že se před i po jídle modlila a každý den chodila do kostela, vzdáleného od vily asi 1/4hodiny. Také to řekl své choti, ale ona jej prosila, aby alespoň pro začátek k tomu mlčel.
Později se jí to však zdálo moc, tak pravila Věrušce, zda by se nemohla spokojit jen s nedělní návštěvou kostela. To je prý dost.
Dítě na ni udiveně pohlédlo, potom však řeklo pevně: „Nikoli, teto Vlasto, ráda chodím do kostela a musím tam chodit zvlášť nyní, když se připravuji na první svaté přijímání!“

Pani Radimová se neodvážila odporovat, ale cítila, že ji dítě zahanbuje. To ji mrzelo. Brzy obnovila svůj návrh. Věruška zůstávala pevná. Teta ji nazvala svéhlavou. Příliš brzy zapomněla na to, co slíbila umírající sestře. Rychleji než by se kdo nadál, změnili pěstouni své smýšlení o Věrušce, a to jen proto, že zůstala věrnou víře. Nemusila snášet trpké ústrky, ale trápili ji lehkým výsměchem a bodavými poznámkami. Nejednou ovšem, když dívka zůstávala stále vlídnou, pocítil továrník zahanbení a soustrast s Věruškou. Ale to netrvalo dlouho. Tak spolkla Věrka nejednu hořkost, ač byla zahrnuta vším pohodlím.

Často, když se večer modlívala ve svém útulném pokojíku, hořce plakala a zdálo se jí, že zemře tesknotou po zbožné mamince. Den prvního svatého přijímání Věrky se blížil. Byla již od maminky dobře připravena, a nyní začala chodit také do přípravných hodin ve vesnici. Pan farář se velmi podivil vědomostem probudilého dítěte. Nevěděl ovšem, jak se Věruška pilně učívá a jak vroucně se modlívá.

Jen nerada mu pani Radimová představila svoji neteř. Kněz prohlédl paní továrníkovou více, než tušila, ale mlčel (o tom, jak se jako pastýř modlil a obětoval se dozvíme až v nebi). Věděl, jak to u Radimů vypadá ve věcech náboženských. Věděl, že vlastně ani továrník sám ani jeho choť nejsou proti dítěti nebo proti jeho zbožnosti, ale že jsou podpichováni továrníkovými přáteli.

Po několik dní bylo ve vile velmi nepříjemno. Věrka to vyciťovala, ačkoliv sedávala skoro stále v zahradě s katechismem v ruce. Teta Vlasta bývala uplakána, strýc mluvíval jen velmi stručně a nevlídně. U oběda nemluvíval vůbec, takže se Věrka ptala sama sebe, čím ho asi rozhněvala? Neodvážila se však ptát nahlas.
Jednou večer bouchl strýc dveřmi se slovy: „A to všechno pro hloupé, vnucené děvče!“ Věrka stála jako ohromena. Ano, to bylo o ní, nemohla o tom pochybovat. Plaše odešla do svého pokojíka a u postýlky poklekla. Nemohla se však pořádně modlit. Proč se jen strýček, ač byl z počátku tak laskavý, nyní tak změnil? Dříve se přece také modlívala, ba teď se s modlitbou i trochu tajila, aby ho nerozhněvala…

Ještě o tom všem přemýšlela, když se dveře opatrně otevřely a vstoupila teta Vlasta. Věruška zpozorovala, že je opět uplakána.
Teta se vyhnula dívčinu pohledu a tiše pravila: „Strýc tě očekává v pracovně, Věro.“ „Strýček mě?“ ulekaně se tázala Věra: „Udělala jsem něco zlého, tetičko?“ „Jdi jen, jdi,“ naléhala teta, nedbajíc její otázky a mírně vystrčila děvčátko ze dveří.

Za okamžik stála Věrka před továrníkem v jeho pracovně. Neviděla a necítila nic, jen přísný pohled strýce, dříve tak laskavého.
„Posaď se, Věro,“ pravil krátce, ale hlas se mu chvěl… „Něco Ti řeknu,“ a pokynuv na židli, počal mluvit, vyhýbaje se pohledu Věruščinu.
„Vezmu to zkrátka. Víš, Věro, že jsem bez vyznání. Přijal jsem Tě do domu rád a ochotně. Netušil jsem, že jsi byla vychována v tak mylných názorech. Moji přátelé a známí se mi teď vysmívají, že trpím ve vlastní rodině něco takového.“

Věruška na něj pohlédla udiveně. „Jen se na mě dívej! Že trpím, aby náboženství, ten výmysl kněží…“ Mimovolně se zarazil, vida, jak Věruška zbledla.

„Strýčku, drahý strýčku, nemluv tak! Teta Vlasta přece není bez vyznání, je katoličkou jako já.“ Továrník pravil výsměšně: „Takovou katoličkou jako ona bys mohla být také. To bych si tě zde ponechal.“

„Ponechal, zde?“ zajíklo se dítě a ohlédlo se jako poplašené jehňátko.
Pan Radim pokračoval: „Máš na vybranou, Věro. Dostanu-li tvou odpověď zítra v tuto dobu, je dost času. Tedy…“ a zdůrazňoval každé slovo: „Necháš náboženství – vzdáš se Mše a přijímání a – vystoupíš z Církve.“

„Strýčku ustaň!“ prosilo dítě, vztahujíc ručky jako na obranu.
„Potom se staneš tím, čím jsi vlastně dosud načisto nebyla: naším dítětem. Staneš se dědičkou všech mých závodů, všechna tvá přání se splní.Setrváš-li však ve své umíněnosti a půjdeš-li přece k přijímání, není pro Tebe u nás místa. Odejdeš tak nuzná, jak jsi přišla. Snadno Tě umístíme v některé chudé rodině, která bude ráda, dostane-li za Tebe pár korun. Více se o Tebe starat nebudeme. Teď jdi a rozvaž si dobře, co uděláš!“

Pan Radim umlkl Zastrašené dítě hledělo naň bezmocně. Nikdy nevypadal strýček tak ledově, tak hrozně, ani když se jí vysmíval.
Věra chtěla něco říci, ale továrník jí zabránil: „Napřed se rozmysli, potom mluv! Nejde o maličkost.“
Skutečně to nebyla pro ubohé dítě maličkost. Jako ve snu se Věruška vypotácela ze strýcovy pracovny.
Teta Vlasta, která neklidně přecházela po chodbě, se ulekla, když dívenka na smrt bledá vyšla z pokoje. Neodvážila se jí ani oslovit. Věra ji nepozorovala. Jako bez sebe klopýtala do svého pokojíku a klesla u postýlky na kolena.
Klečela nepohnutě. Nemohla pochopit, co se s ní stalo. Pozorovala sice, že strýček ji nemá již rád, netušila však, že by se na ni hněval tak moc. Věruška nebyla snílkem. Opakovala si tvrdá slova strýcova, a pak si v duchu představovala, co s ní bude, bude-li z vily vypuzena.

Opět se otevřely dveře a vklouzla teta Vlasta. Než se Věra ohlédla, objala ji a líbala tak prudce, že se dítě skoro polekalo.
„Věruško, drahé, dobré dítě,“ lichotila ji: „Učiň strýci po vůli! Myslí to s Tebou dobře. Co konečně na tom, chodíš-li na Mši a k přijímání nebo ne. Podívej se na mne!“ Tu se ve Věrušce ozvalo sebevědomí a láska k víře: „A to mi říkáš, tetičko, ty? Ty? Což jsi neslíbila mamince, že mi pomůžeš, abych si víru zachovala?“

A plačíc zvolala hlasitě: „Ach, maminko, kéž bys byla u mne! Ale neboj se, zůstanu věrná, jen mi pomoz svou přímluvou!“ Teta Vlasta tiše vyšla. Cítila, že prohrála na celé čáře. V posledních dnech se v ní často hnulo svědomí, a vždy je opět umlčela a nalhávala sobě samé to, co právě řekla neteři.

„Ach, tak sama a tak opuštěná!“ vzlykala Věruška, když paní Radimová odešla. Dlouho tiše plakala. Najednou se úplně uklidnila. „Ne, nejsem sama, Pán Bůh je se mnou! Zůstanu mu věrnou, ať mi řeknou cokoli, ať se mnou učiní, co chtějí.“

Po celou noc Věruška ani oka nezamhouřila. Několikrát ji napadlo, nebylo-li by přece lépe povolit. Ale Věra se modlila a po každé zvítězila nad pokušením. Časně zrána klečela již před svatostánkem. A když všichni lidé opustili již kostel, klečela slečinka z vily ještě chvíli před oltářem. Nikdo netušil, co se dělo v jejím srdéčku. Jen Bůh to věděl, on slyšel její přísahu: „Tobě zůstanu věrnou až do smrti, můj Bože. Raději opuštěná, chudá a bez domova s tebou - než milována, bohatá a ctěna bez Tebe!“

Vrátivši se, zaklepala Věra na dveře strýčkova pokoje. Zaslechla drsné: „Volno!“ Prostě a nebojácně vešlo děvčátko dovnitř a pravilo: „Odpusť, strýčku, že přicházím poněkud dříve, než jsi řekl. Ale jsem již pevně rozhodnuta. Zůstanu katoličkou z přesvědčení až do smrti a s milostí Boží půjdu brzy ke sv. přijímání. Učiň se mnou, co chceš!“

Továrník neměl ani kdy, aby se podivil nebo rozmrzel pro nevhodnou návštěvu neteře. Věruška ustoupila, a jako by se bála výbuchu hněvu, odešla rychle z pokoje. Ale továrník nevybuchl. Bohatý pan Radim seděl jako ztrnulý. Dítě ve své nevinnosti a zbožnosti se zářivým pohledem mu připadalo jako vyšší bytost. Pevnost mladičkého, bezmocného stvořeníčka na něj působila více než všechny výsměšky nevěreckých přátel.

Věrka byla klidná a spokojená. Když ji Bůh dal sílu, aby odolala pokušení, jistě ji neopustí ani nadále. Tato myšlenka ji uklidňovala a dodávala jí důvěry. Podivila se, že po celý den nespatřila strýce ani tety. Netušila, že mezi nimi došlo k prudkému výstupu. „Nikdy jsem nepoznal víru z této stránky. Byl jsem vychován v naprosté lhostejnosti od dětství. Mé okolí mělo pro náboženství jen pohrdání a posměch. Ale ty, když jsi v něm byla vychována, jaks mohla být takovým slabochem?! Kdyby ses mi byla projevila takovou katoličkou, jako to děvče, nikdy bych se nebyl dal proti víře tak strhnout a možná… Víra, která ze slabé dívenky činí hrdinku, nemůže být výmyslem kněží.“ Paní Vlasta hořce zaplakala. Výčitka mužova ji bolestně ranila. Cítila, že je to pravda. Jak jinak vše dopadlo, než si představovala! Pan Radim na několik dní odcestoval, aniž komu řekl kam. Cítil, že se musí uklidnit. Jakmile se vrátil, dal si zavolat Věrušku. Vstoupila k němu vlídně a nenuceně, ač trochu rozechvěna.

Jak se podivila, když ji přísný strýc vyšel vstříc s otevřenou náručí, přivinul ji k sobě a pravil skoro prosebně: „Věruško, dítě, jsi a budeš celá naše. Mýlil jsem se a chybil jsem. Zůstaň jen věrna své víře. Nebudu Ti již v ničem bránit, naopak, možná že i já… Jen se modli za mne a za tetu Vlastu.“

Věrka nemohla ani promluvit. Uchopila jen ruku strýčkovu a přitiskla ji ke rtům. Den jejího prvního svatého přijímání byl slaven ve vile jako velká slavnost. Celý dům se skvěl ve slavnostní zeleni a ve svěžím vonném kvítí. Božský host vešel toho dne do dvou šťastných srdcí: Do srdce čisté, nevinné Věrušky a do srdce tety Vlasty, která se vrátila k náboženské horlivosti svého dětství. Obě byly šťastny v naději, že brzy všechny tři spojí u stolu Páně táž víra a láska ke katolické Církvi.

Podle: Květy Nejsvětější Svátosti

Mnoho myšlenek skrývá předchozí příběh. Jak říká svatý Otec Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae 76: „Bůh smlouvy svěřil život každého člověka druhému člověku, jeho bratru, s povinností vzájemného dávání a přijímání, aby totiž člověk sebe daroval a druhého přijímal…“

Potom se můžeme dohadovat: Kdyby teta Vlasta již dříve neselhala, možná by Bůh nemusel žádat takovou oběť, aby se Věrka musela k tetě přestěhovat… Cena věčné duše je tak velká, že pozemské štěstí je proti ni bezcenné. Proti krátkému životu na zemi je věčnost tím hlavním, kde Bůh oběti čistých duší mnohonásobně nahradí.

Zjevení 7:17 „…neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí."

Zjevení 21:4 „…a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."

Kdyby Věrka povolila, vzdala se Boha a selhala jako teta Vlasta a za tu cenu se stala dědičkou, možná by po převzetí dědictví zkrachovala, a stala se tak chudou nebo ještě chudší, než by byla jako vyhnané děvčátko. A v té chudobě by si potom vzpomněla na zapomenutého Boha… S Bohem získala vše, i duše svých blízkých a krásné místo v nebi pro sebe i pro ně.

Jan 12:25: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“


Moji přemilí synové, dívejte se na svět, ve kterém žijete, mýma očima. Hleďte, jak se všeho zmocnil můj nepřítel. Více než jindy se stal svět v této době jeho královstvím, kde jako vládce vykonává svou moc. A duše, oběti jeho svádění, hynou denně ve stále větším počtu. Chci je zachránit mimořádným zásahem své mateřské lásky. Proto potřebuji vás, potřebuji vaši lásku. Milujte mým vlastním Srdcem všechny tyto ubohé děti, které nyní satan a hřích přivedl na pokraj smrti. Milujte především ty, kteří jsou nejvíce vzdáleni, i ty, kteří popírají Boha, kteří vás odmítají a bojují proti vám, i ty, kteří jsou obětmi neřestí, nenávisti a násilí.
Stali se povolnými nástroji v ruce satana, který jich používá, jak chce. Často jednají jen pod jeho zhoubným vlivem. Ale i oni byli vykoupeni Ježíšem. I oni jsou mými dětmi. Jsou nejvíce nemocní a proto mne nejvíce potřebují.
Právě vy je milujte ve mně a se mnou. Ať je vaše láska čistá a bez výhrad, ať je mou vlastní láskou. I když se vám zdá, že s vámi nesouhlasí, ve skutečnosti tomu tak není. (viz. minulý příběh) Vaše láska je už silou, která je vytrhuje z moci satanovy. Je světlem, které proráží temnoty, v nichž oni žijí. Je to nejcennější pomoc, kterou jim můžete poskytnout, abyste je přivedli ke spáse. Vy náležíte mně a já vás použiji, abych přivedla domů všechny děti, které mi můj nepřítel vyrval, aby je připojil ke svému panství. Chci, aby se všechny tyto mé ztracené děti vaším prostřednictvím vrátily do ohrady mé zahrady. Tak dojdou spásy…

Modrá kniha 24.8.77


Viděla jsem Ježíše umírajícího na kříži, jak velmi trpí. Z Jeho Srdce vycházeli ty stejné paprsky, které jsou na obraze. Když se Ho sestra Faustyna ptala na význam paprsků, vnitřně uslyšela tato slova: „Tyto dva paprsky představují Krev a Vodu: bledý paprsek znamená Vodu, která pročišťuje duše, červený paprsek znamená krev, která je životem duší. Tyto dva paprsky vytryskly z hlubin mého milosrdenství, když mé Srdce v agónii na kříži bylo otevřeno kopím. Tyto paprsky chrání duše před hněvem mého otce. Šťasten ten, který bude žít v jejich světle, neboť ho nezasáhne ruka spravedlivého Boha.“ Co může znamenat žít ve stínu těchto paprsků, mohla jednou sestra Faustyna prožít velmi konkrétně, když se modlila za jednoho umírajícího: „Viděla jsem umírajícího člověka ve strašných mukách a bojích. Bránil ho strážný anděl, ale vůči velké bídě této duše byl jakby bezmocný. Na tuto duši čekalo velké množství démonů, ale během modlitby jsem uviděla Ježíše v podobě, ve které je na obraze. Paprsky, které vycházely z Ježíšova srdce, obklopily nemocného a mocnosti pekla prchli v panice. Nemocný naposledy poklidně vydechl.“


***

Poslední chvíle Stalinovy připomínaly poslední chvíle Adolfa Hitlera. S normálním světem ztratil úplně kontakt. Stalin si vždy při schůzích čmáral vlky. Nyní byl jimi úplně posedlý. Mrtvice jej zastihla 2.3.1953, takže přestal mluvit. Smrt 5.3. měl, jak napsala jeho dcera Světlana, „těžkou a hroznou“; v posledních okamžicích zvedal levou ruku, jakoby někomu klnul nebo se snažil něco odehnat…

Podle Paul Johnsona, Dějiny 20. století.



„Stůj! Srdce Ježíšovo je se mnou!“


Otec František Finn S.J. vypravuje: Byl jsem v prvním spánku, když mě probudilo zazvonění u domovních dveří. Vyskočil jsem, rychle se oblékl a běžel otevřít. Byla mrazivá noc a venku měsíc mdle osvětloval zasněženou krajinu. Řezavý vítr, který zafičel do předsíně, probudil ve mě soucit s útlým děvčátkem, které stálo na prahu.

Vlásky dítěti zářily v měsíčním světle neobyčejným jasem; splývaly mu na ramena v dlouhých zlatých kadeřích. Dívenka byla oblečena lehce a dívala se mi přímo do očí s výrazem tak krásným a přitom tak klidným a vážným, že na něj nikdy nezapomenu. Ještě jsem si ani neuvědomil ty podrobnosti, když mě oslovila: „Důstojný pane, mohl byste hned jít se mnou? Maminka umírá a je ve velkých úzkostech.“

„Pojď dovnitř, dívenko, a ohřej se, jsi celá zkřehlá!“ „Ba ne, důstojný pane, mě vůbec není zima!“
Zatím jsem se připravil na cestu. „Jak se jmenuje maminka, dítě?“ „Kateřina Morganová, důstojný pane; je vdova a žila jako světice. Ale nyní, když umírá, je ve velkých úzkostech. Onemocněla náhle před několika hodinami.“

„A kde bydlí?“ „Něco přes půl hodiny odsud, na okraji velkých močálů; je zde cizí a sama. Já znám cestu dobře, nemusíte se obávat, že zabloudíte.“


O několik minut později jsme již šlapali sněhem. Vlastně jen já šlapal, neboť dítě mi po boku kráčelo tak lehce, že kdybychom místo sněhových vloček měli pod nohami květiny, myslím, že by tak, kam dopadaly její lehoučké krůčky snad nebyl rozmáčknut ani lísteček. Ruku držela v mé ruce a důvěřivě dětsky ji tiskla. Při vší strasti, která doléhala doma, měla v tvářičce vážně klidný výraz, jaký zřídka kdy bývá vidět v dětských letech.

Jak byla krásná! Spíše jako bytost, která právě vyšla z tvůrčích rukou samého Boha, než jako tvor, který putuje údolím hříchu, bolesti, starosti a smrti. Na prsou jsem u ní zpozoroval zlatý medailón srdcovitého tvaru. Postřehla můj pohled, rychlým pohybem sňala medailon a podala mi jej. „Srdce!“ řekl jsem. „Přečtěte si, důstojný pane, nápis na něm!“

„Nemohu, dívenko. Mám sice velmi dobré oči, ale ke čtení nápisů na zlatých medailoncích při měsíčku přece jen nestačí.“ „Já vám jej podržím… teď se podívejte.“ Jak to udělala, nedovedu říci, ale to vím, že najednou, když podržela medailonek v jistém úhlu, bylo na něm jasně vidět vypoukle vyražený nápis: ‘Stůj! Srdce Ježíšovo je se mnou!‘ „Maminka mi jej dala na prsa před rokem, když jsem byla velmi nemocná, důstojný pane.“ A políbivši medailonek, dala jen na původní místo.

Nějakou dobu jsme šli mlčky. Nesl jsem Nejsvětější Svátost a zdálo se, že dívenka, ač tak mladá, to úplně chápe. Kdykoliv jsem na ni pohlédl, pozoroval jsem, že se jí rty pohybují jako v modlitbě a oči že má upřeny tam, kde byl pod svátostnou rouškou skryt Pán života smrti. Najednou se dívenka jemně dotkla mého rukávu: „Zde je to, důstojný pane,“ řekla mírným hlasem, který mě v tom tichu tajemně rozechvěl, a ukázala k malé chaloupce, stojící opodál v pochmurném stínu tří borovic.

Strčil jsem zlehka do dveří, které byly jen přivřeny a vzápětí mě zasténání přivolalo k loži umírající. Pohled mě poučil, že není času nazbyt. Žena ve světničce byla v nejlepších letech, ale ruka smrti se dotkla jejího čela, na němž stály krůpěje potu, a ve tváři se jí jevila velká úzkost. V okamžiku jsem byl u ní. A Bohu díky, brzy se mi podařilo ubohou trpitelku uklidnit. Vyzpovídala se a přijala svátosti s vírou a s láskou, jakou jsem zřídka viděl.

Stoje u ní předříkával jsem ji po chvilkách modlitby, které tak těší a uklidňují v poslední hodince. Čas míjel a já pozoroval, že se její pohled často obrací k malé skřínce na druhém konci světničky. „Mám skřínku přinést?“ zeptal jsem se. Přikývla. Když jsem ji položil vedle ní, otevřela ji s třesoucíma rukama a vydělala dívčí šatičky. „Šaty vaši dcerušky?“ tázal jsem se.

„Mé Editky,“ zašeptala s láskou v hlase. „Znám ji,“ dodal jsem: „Vždyť mě sem přivedla.“ Zarazil jsem se a dech se mi zastavil. Žena na loži se napolo posadila a hleděla na mě s nevýslovným úžasem. A já hleděl s nemenším ustrnutím na zlatý srdcovitý medailonek bez nápisu, připevněný na prsa šatiček, které držela v rukou. „Paní,“ zvolal jsem: „Pro Boha, řekněte mi, kde je vaše dceruška? Čí je to medailonek?“

„Editčin. Přišpendlila jsem jej dcerušce sem na prsa, když před rokem umírala. Její poslední bylo, že přitiskla medailonek na rty a řekla: ‘Stůj! Srdce Ježíšovo je se mnou!‘ Zemřela před rokem.“
Matčina tvář zněžněla a zazářila. Držíc medailonek v rukou, upřela pohled přímo před sebe. „Editko, má milá Editko, konečně budeme spolu u Nejsvětějšího Srdce! – Já tě vidím – drahoušku! – Stůj – Srdce Ježíšovo – je se mnou!“ Poslední slabiku zašeptala již skoro neslyšitelně. Editka s maminkou se shledaly.

Podle: Květy Nejsvětější Svátosti

Patřte dnes na ty, kteří vás už předešli do věčné slávy. Kolem mého Neposkvrněného Srdce tvoří zářivou korunu lásky, radosti a slávy. To je i vaše místo v nebi… Jste tady na zemi mými přemilými dětmi. Jste mými apoštoly, povolanými rozlévat všude světlo mé mateřské přítomnosti a ukazovat všem cestu, po které jediné lze dojít ke Kristu, od něhož pouze může přijít nová éra svatosti, spravedlnosti a míru.
Proto si denně buďte vědomi, že svatí a blažení jsou vedle vás: vzývejte je o pomoc a ochranu.
Buďte si vědomi, že jsou vedle vás i duše spravedlivých, kteří ještě trpí a modlí se v očistci, očekávajíce chvíli své plné blaženosti v dokonalém patření na Pána... V těchto dobách chci vytvořit hlubší, procítěnější a mimořádnější vaše společenství s těmi, kdo vás předešli v životě pozemském a už se radují z věčné spásy.
Jako mateřský dar svého Neposkvrněného Srdce vám dávám k vzácné pomoci duše svatých v nebi a spravedlivých v očistci. Jste vystaveni těžkým nebezpečím a oni vám mohou pomoci je překonat…

Modrá kniha 1.11.86


V našich myslích se často usazuje myšlenka: „Aby se naši blízcí dostali do nebe…“ To je samozřejmě správné. Ale je to málo. Musíme chtít více. Proti věčnosti je život zde na zemi ještě méně než zrnko písku v poušti. Chtějme: „Ať nepřijdou naši blízcí do nebe jako žebráci, ale mají „pěkné místo.“

Pravda katolické víry: „Stupeň nebeské blaženosti, stejně jako míra trestu jednotlivců v pekle, je u jednotlivých lidí rozdílný.“ (de fide)
Předchozí příběh nás může naplnit nadějí, že když zde na zemi jednou naše děti zanecháme, že jim můžeme z nebe účinně pomáhat. Zda ano a jakým způsobem, to do jisté míry záleží na nás. Nakolik projevujeme snahu a starost o spásu duší našich blízkých zde na zemi, natolik nám Boží milosrdenství dovolí v jejich prospěch zasahovat. Třeba i mimořádným způsobem.

Snažme se o svatost, jak nám nabízí Panna Maria, jako naše Prostřednice milostí. Tato svatost nechce výstřednost, ale skrytou svatost.

Přemilí synové, následujte mě na cestě pokání. Zbraně, kterými máte bojovat v mé bitvě, jsou modlitba a pokání. Dnes vám chci ukázat cestu pokání, kterou musí každý z vás jít. První etapa je etapa odříkání se a zapírání se. Musíte se zříkat sebe, všech nezřízených náklonností a vášní, přehnaných přání a ctižádostivých plánů. Nehledejte nikdy ve své apoštolské práci ani úspěch, ani lidské uznání, ale milujte skrytost, apoštolát konaný v mlčení a pokoře, v každodenním věrném plnění vašich povinností.
Tak lze přemoci sobectví, které je nejsnadnější a nejobyčejnější léčkou, kterou se vám můj protivník snaží bránit v cestě. Pak budete vnitřně svobodní; snadno a jasně uvidíte Boží vůli a budete schopnější ji splnit…

Modrá kniha 5.3.83, Cesta pokání


Gal. 6,8: „Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“


Za tatínka

Jeden francouzský duchovní správce vypravuje:
Z mé farnosti byl povolán do vojenské služby jistý důstojník. Byl již dosti stár, ženat a otec několika dětí. Mezi nimi byla asi dvanáctiletá Augustina. Zevně na ní nebylo nic zvláštního, ale uvnitř to byla duše vyvolená.

Nevím proč, ale v přítomnosti toho dítěte mi bývalo; jako bych vdechoval vůni nebeského květu. Její mladá du­še byla tak prostinká, tak milá a klidná, že se mi v její blízkosti zdávalo, jako bych požíval Božího míru. Jakmile dívenka počala nabývat rozumu, hledala jen pravé dobro; zdálo se, že i při nejmenších hrách náleží její nitro něčemu mimo tento svět. V kostele mě povzbuzovala její zbožnost a skromná prostota.

Ale opakuji, v jejím chování nebylo pranic neobyčejné­ho; nemodlívala se víc než jiné děti, bavívala se, pracova­la, hrávala si jako jiné děti. Nikterak se od svých malých družek nelišila tím, co dělala, nýbrž tím, jak to dělala. Ostatně si jí člověk sotva povšiml právě proto, že na ni nebylo nic nápadného.

Moji synové, nechejte se ode mne přetvořit a zpracovat! Aniž byste to vy sami nebo druzí pozorovali, dokonale vás přetvořím, dám vám veliké dary lásky, povolám vás ke stále hlubšímu spojení s Bohem a se mnou. Proto vás prosím, abyste se mi svěřili: nedáte-li se mi dokonale, svážete mi ruce, takže nebudu moci působit podle své vůle…

Modrá kniha 11.3.74


Jen matka o ní říkávala: „Velmi hodná…“ To bylo vše.
Roku 1813 byl její otec povolán k armádě. Byl to udat­ný vojín, ale slabý křesťan. Nikdo ani nepamatoval, že by byl kdy projevil náboženské smýšlení. Ženě i dětem dovolil konati náboženské povinnosti, sám však nevěřil ani nežil křesťansky.

Viděl jsem ho několikrát. Choval se ke mně zdvořile, ale nic víc. Jednou jsem se pokusil zavésti s ním hovor o náboženských věcech. Pohnul sebou netrpělivě; tím mi rázem zavřel ústa. Potom řekl: „Chcete-li, abychom žili v pokoji, nikdy se přede mnou nezmiňujte o náboženství.“ Nezbývalo tedy než mlčet.

Téhož roku měla Augustina přistoupit k prvnímu svatému přijímání. Jen Bůh ví, jak pečlivě se na to připra­vovala. Nikdy však při tom nevyšla ze svého obyčejného klidu; ani v ten velký den. Její chování bylo tehdy velmi prostinké, plné vroucnosti. Neplakala jako některé její družky ani při promluvě, ani při sv. přijímání, ale její skromnost, soustředění, pokorně sklopené oči, výraz tváře prozrazovaly, že myšlenka na to, co konala, ovládá celou její bytost. Jako důvěrník její mladé dušinky jsem věděl a chápal jediný ze všech, co se v ní v té chvíli děje.

Její otec se nechtěl ani účastnit posvátného úkonu. Odepřel to Augustině, ačkoliv jej o to prosila tak dojemně, že by byl málokterý otec odolal. Jeho duše, chorá hří­chem, churavěla též hořem, že má brzy opustiti rodinu a milý domácí klid. Za několik dní potom skutečně odjel. Zmizel v noci, s nikým se nerozloučiv. Jeho manželka plakala, děti, přá­telé plakali, jediná Augustina neplakala.

Pokládal jsem za povinnost, abych rodinu navštívil a vyslovil jí soustrast. Všichni se znovu rozplakali; jen oči nevinné Augustinky zůstaly suché. Bylo to divné každému, kdo neznal dívenčino tajem­ství. Já sám jsem věděl o všem a přiznávám se, že jsem měl slzy na kraji. Otázal jsem se jí, zdali je ráda, že tatínek odjel, když nepláče. „Ano, pane faráři,“ odvětila. „Ale to je zvláštní,“ namítal jsem: „A což, kdyby ti tam umřel?“ Pokývla hla­vičkou s úsměvem, ale neodpověděla.

Matka, bratři a druhá sestra se na ni přímo rozhněvali, že nemá srdce. Augustina přikývla znovu, a neřekla ani slovíčka. Od toho dne se na ni hněvala celá rodina i sousedé a ostatní příbuzní, neboť se brzy rozneslo, že Augustina, tak hodná, nemá ráda tatínka. Nedovedu říci, kolik trpkých výčitek, nelaskavých slov, výsměchu a úštěpků musila snésti pro tuto domněnku.

Ale ona jen odpovídala, že se opravdu nermoutí, pro­tože jí něco praví, že to tatínkovi prospěje. Trpělivost bývá pravým zkušebním kamenem dokona­lých duší, a Augustinka v tom přívalu křivd a výčitek, jež se na ni sypaly, se projevila velmi trpělivou. Činila všecko, poslouchala, modlila se, jako by se nic nebylo stalo. Ani nevybočila z obvyklé koleje života, to jest, nikdo ji neviděl, že by se byla pídila po nějakých zvláštnostech, ani se nemodlívala jindy nebo déle než jiní. Byla to ctnost prostinká, zdánlivě nejobyčejnější, ve sku­tečnosti však nejvzácnější a nejřidší, jakou jsem kdy viděl.

Augustina chodívala k svatému přijímání asi jednou za měsíc; to bylo v té době zvláštností. Ale ani v těch bla­hých chvílích nebylo na ní pozorovati neobyčejné zbož­nosti, ač bývala hluboce soustředěna a nic ji nedovedlo vyrušiti z přítomnosti Boží. Ale kromě andělské skromnosti, jež obestírala celou její bytost, nic neprozrazovalo, že by byla zvláštním miláčkem Božím. A přece slýchávala dívenka v nitru sladký hlas, jenž jí oznamoval vůli Boží. Chcete vědět, co jí působilo téměř stálou starost?

Již od sedmého či osmého roku, kdy počínala chápati božské pravdy a důležitost věčné spásy, uvědomila si smutný stav otcův. V náboženství slyšela, že duše, která odejde s tohoto světa v smrtelném hříchu, je na věky zavr­žena a nešťastna. Planouc touhou, aby na věčnosti patřila na Boha, chvěla se při pomyšlení, že by otec mohl býti pohřben ve věčných plamenech. Již strach, že by mohla být navždy odloučena od bytosti, kterou tolik milovala, působil jí nevýslovnou bolest.

A právě tehdy, když jsem vykládal, jakou cenu a moc má u Pána Boha oběť, umínila si, že se obětuje za tatínka. Prohlásila Bohu - to jsou její vlastní slova - že si žádá trpěti a umříti, aby vykoupila spásu otcovy duše.

Když jsem dětem v katechismu uváděl některé případy podobné obětavosti, ani zdaleka mě nenapadlo, že zrnečko vzklíčí tak šťastně, a to ještě v dušičce tak mladé. A přece tomu tak bylo. „Velebím tebe, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým; ano, Otče, že tak zalíbilo se tobě.“ Mat. 2, 25.

Ta myšlenka se v duši dívčině vzmáhala víc a více. Če­kala netrpělivě, kdy půjde k prvnímu svatému přijímání. Když se blížila ta velká chvíle, připomněl jsem dětem, aby svaté přijímání obětovaly za nějakou zvláštní milost, hlavně, kde by toho bylo třeba, za obrácení rodičů. Vylo­žil jsem jim, že je lépe myslit na jiné než na sebe, abychom dosáhli veliké milosti.

Vzpomínám ještě, s jakou pozorností Augustina sledo­vala mé výklady o OBCOVÁNÍ SVATÝCH, o tom, jak naše zá­sluhy prospívají jiným a zásluhy jiných duší nám. Bylo patrno, že to učení proniklo hluboce její duši. Od té chvíle obětovala Bohu z celého srdce nejen sv. přijímání, nýbrž přinesla Bohu v oběť i život. Pravila si, když Pán Ježíš umřel za ni, že ona může umřít za tatínka.

Nedlouho po svém prvním svatém přijímání Augustina onemocněla. Z počátku si toho nevšímali, a pořád ještě se k ní chovali nelaskavě. Ale ona si neposteskla ani slo­vem. Trpěla stále oddaně všechno, křivdy i tělesné bo­lesti.

Jednou, když přišla na faru s nějakým vyřízením, jsem se jí otázal, není-li nemocna. Přisvědčila: „Ano, velebný pane, a vím dobře, že se neuzdravím. Jsem velice ráda, že mě Pán Bůh vyslyšel.“ „A v čem?“ táži se. Zavrtěla hla­vičkou a mlčela. Skromnost jí nedala, aby sama prozra­dila, co činí dobrého. Ale po chvilce tiše řekla: „Dozvíte se to brzy!“

Za málo dní potom přišel dopis od otce, datovaný z Polska, v němž psal tak, jak by se nikdo nebyl nadál. Po­roučel se do modliteb dětí a zvláště Augustinky. Dále žádal, aby se na jeho svátek sloužila na jeho úmysl Mše svatá. Kdekdo byl překvapen kromě Augustinky, jež jen přikyvovala: „Dobře jsem věděla, že to bude tatínkovi k dobrému, když odejde.“

Zvláště matka žasla. Za celých sedmnáct let manželství neslyšela od muže ani slova o náboženství, neviděla u ně­ho úkonu víry. Co na něho tak podivuhodně působilo, že se tak změnil?

Jeho přání jsme ovšem hned vyhověli. Sloužil jsem v ten den mši svatou, Augustinka byla na ní, ač churava, a při­stoupila ke stolu Páně. Po prvé jsem u ní viděl, jak se jí slza chvěla v řasách. Obličej jí podivně, zářil, neboť radost její duše se již nedala zadržeti v nitru. Dívenka cítila, že Pán Bůh začíná plnit její přání. Od té doby se zhoršovala její nemoc, až si jí všimli i příbuzní a počali se znepokojovat. Přestali Augustině křivdit. V rozmluvách, které jsem s ní míval, přečasto mi opa­kovala, že ví, že brzo umře, protože je to tak domluveno s Pánem Bohem. Přiznávám se: Ač mě její prostá zbožnost dojímala, pře­ce jsem se klonil k tomu, abych její ujišťování pokládal za sen obrazotvornosti. Hleděl jsem ji od takových myšlenek odvracet, vybízel jsem ji, aby se přimkla k životu, ne-li pro sebe, aspoň pro své rodiče, ale ona stále opakovala, že právě za rodiče si přeje umřít.

Bolesti snášela neobyčejně trpělivě. Asi po čtyřměsíčním utrpení cítila, že se blíží smrt. Až do poslední chvíle se snažila rodině prospívat. Nemohouc již pomáhati v domácnosti, šila v lenošce, a když už nemohla sedět, pracovala na posteli. Teprve den před smrtí odložila jehlu úpl­ně. Po sv. přijímání mě poprosila, abych k ní přistoupil blíže, a pošeptala mi: „Pán Bůh splnil, co bylo umluveno, nyní musím splnit i já. Zítra půjdu za tatíčkem.“

Večer jsem jí udělil svátost nemocných a druhého dne ráno usnula po tichém posledním boji. Její smrt byla tak milá a pokojná jako vlahý večer krásného dne. Za několik dní potom přišlo nové psaní z Polska, psané latinsky. Prosili mě, abych jim je přeložil.

Psal mnich basilián, že jejich otec kapitán X. byl za­chvácen náhlou nemocí a dopraven do nemocnice ve sta­rém klášteře. Tam zemřel smrtí spravedlivých, když vel­mi zbožně přijal svátosti. Snažně prosil, aby o tom podali zprávu jeho rodině a zvláště dceři Augustině. Prosil také o modlitby a o mše svaté za pokoj své duše. Teď jsme všichni pochopili, že Augustinka při své oběti za tatínka byla vedena vnuknutím nebeským. Splnilo se, co mi řekla nedlouho před svou smrtí. Otec i dcera odešli, aby se shledali v nebi.

Podle: Květy Nejsvětější Svátosti

Existuje jedno strašné tajemství, nad nímž nebudeme nikdy dosti meditovat: Spása mnoha lidí závisí na modlitbách a na skutcích dobrovolného pokání údů tajemného těla.

papež Pius XII., encyklika Mystici Corporis


Modlete se, mnoho se modlete a přinášejte oběti za hříšníky. Je mnoho duší, které přijdou do pekla, protože není nikdo, kdo by se za ně obětoval a modlil.

Panna Maria ve Fatimě.


***

Milovaní synové, podílejte se na mé bolesti! Jsem vaše Matka Bolestná. Mé Neposkvrněné Srdce je probodáváno početnými bolestnými trny. Panství mého Protivníka se rozrostlo každým dnem a jeho moc se rozpíná v srdcích a duších. Hluboké temnoty sestoupily na zemi. Je to temnota tvrdošíjného odmítání Boha…
Veliká je má bolest nad stále větším počtem mých ubohých dětí, které jdou cestou zla a hříchu, neřesti a nečistoty, egoismu a nenávisti, ve velkém nebezpečí věčného zatracení v pekle.
Proto od vás, synů zasvěcených mému Neposkvrněnému Srdci, žádám dnes to, co jsem na témže místě v máji 1917 žádala od mých tří malých dětí n Lucie, Hyacinty a Františka, jimž jsem se zjevila. - Chcete i vy přinést oběť Pánu na oltáři mého Neposkvrněného Srdce za spásu všech mých ubohých hříšných synů?
Přijmete-li mou žádost, musíte učinit, oč vás nyní žádám. Modlete se stále více, zejména svatý růženec. Konejte časté hodiny eucharistické adorace a smíru. Přijímejte s láskou všechna utrpení, která vám Pán posílá…

Modrá kniha, Fatima (Portugalsko), 15.9.1989



Z myšlenek sv. Jana Maria Vianneye:

„Hleďte, mé děti, když se v noci probudíte, přeneste se v duchu před svatostánek a řekněte Našemu Pánu: ‘Můj Bože, jsem u Tebe. Klaním se Ti, chválím Tě, dobrořečím Tobě, děkuji Ti, miluji Tě, stavím se s anděly do Tvého průvodu.’“

„Když kráčíme po ulici, upřeme svůj pohled na Ježíše Krista nesoucího před námi kříž, na Svatou Pannu, která na nás hledí, na dobrého anděla, který nás provází. Jak je krásný život vnitřní. Spojuje nás s dobrým Bohem.“

Svá slova vyslovoval s úplnou prostotou, bez vychloubavosti.
„Hleďte, Bohu je velmi příjemná modlitba, ve které prosíme Pannu Marii, aby obětovala za obrácení hříšníků nebeskému Otci svého božského Syna, celého zkrvaveného, rozedraného (pozn. red. např. v růženci). Je to nejlepší modlitba, poněvadž všechny modlitby se dějí ve jménu a pro zásluhy Ježíše Krista. Mé děti, slyšte dobře. O každou milost, kterou jsem obdržel, jsem takto prosil. A nechybil jsem nikdy.“

(Srv. uvedenou úvahu s modrou knihou např. 5.4.96, Velký pátek, Jeho rány)
V modlitbě byl sv. Vianney velice prostý a nechtěl být před Bohem jiným, než jakým byl. Usebranost, ale nic předstíraného. Žádnou přehnanost, ani dlouhé klečení. Jeden kněz vypravoval P. Monninovi, že mu sv. Vianney doporučoval, aby nedělal v kostele nic, co by budilo pozornost. „Všiml si asi, že se hluboce skláním před oltářem. ‘Milý příteli’, pravil, ‘nevzbuzujme pozornosti’.“

Nemiloval vůbec fráze. Radil, abychom mluvili k Bohu prostě a jistě; i jeho řeč byla prostá, jako řeč dítěte k matce, když má hlad nebo se bojí, aby neupadlo, či se chce pomazlit: „Je třeba prosit často, po celý den, Ducha Svatého, aby nás osvítil.“

Říkával také: „K dobré modlitbě není třeba dlouhých řečí. Víme, že dobrý Bůh je ve svatostánku. Vyjevíme mu svoji lásku, budeme se radovat z jeho svaté přítomnosti: to je nejlepší modlitba.“

„Víme, že je zde Bůh.“ Rozmlouval s Bohem tak přirozeně, jako by ho viděl svýma očima, jako by se ho mohl dotýkat svýma rukama, jako by byl přesvědčen, že mu odpovídá. Jednou to stručně vyložil jisté osobě, která se ho tázala po jeho promluvě o víře: „Co je víra? Víra je, mluvíme-li k Bohu jako k člověku.“

Choďte před svatostánek, abyste upevňovali prostý a každodenní životní vztah k Ježíšovi. Se stejnou přirozeností, s jakou hledáte přátele, s jakou důvěřujete osobám, které jsou vám drahé, jak cítíte potřebu přátel, kteří by vám pomáhali, stejně tak jděte před svatostánek hledat Ježíše. Učiňte Ježíše svým nejdražším přítelem, osobou nejspolehlivější, nejžádoucnější a nejmilovanější. Řekněte Ježíšovi, že ho milujete; často mu to opakujte, protože to je jediná věc, která ho nesmírně uspokojuje, která ho těší za tolik nevděčností a vynahrazuje mu všechny zrady: „Ježíši, ty jsi naše láska; Ježíši, ty jsi jediným naším velkým přítelem; Ježíši, milujeme tě; Ježíši, jsme do tebe zamilovaní!“ Vskutku, Kristova přítomnost v Eucharistii má především ten účel, aby vám dala růst ve zkušenosti pravého společenství lásky s ním, takže se už nikdy nebudete cítit sami, když on zůstává zde na zemi, aby byl stále s vámi…

Modrá kniha, 21.8.1987


Sv. Vianney radil nedělat v kostele nic, co by budilo pozornost. Před duchovní pýchou velmi chrání také to, že Bůh zařídil náš život podle svého obrazu - ve společenství:

Vlastním a specifickým dílem Ducha Svatého již v nitru Svaté Trojice je společenství: „Možno říci, že v Duchu Svatém se celý vnitřní život Trojjediného Boha stává totálním darem, výměnou vzájemné lásky mezi božskými osobami a že skrze Ducha Svatého Bůh ‘existuje’ jako dar. Duch Svatý je osobním vyjádřením tohoto darování se, tohoto být láskou” (DV 10). Jak čteme u sv. Augustýna – třetí božská osoba je ‘nejvyšší láska, která spojuje obě dvě osoby’ (De Trin). Vskutku Otec plodí Syna tím, že ho miluje; Syn se rodí z Otce tím, že se nechá milovat a že od Něho přijímá schopnost milovat; Duch Svatý je láska darovaná v úplné nezištnosti Otcem, přijatá v plné vděčnosti Synem a oba ji znovu dávají Otci.

Z katecheze Jana Pavla II. 29.6.98


Toto společenství se projevuje ještě v jiném aspektu, který nás má chránit před pýchou, pokud jej opravdově prožijeme. Rozjímejme nad úryvkem z Písma:

Jan 4,38: „Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete."

Pamatujme, když se nám něco podaří v apoštolátě, že za to mnohdy vděčíme jiným - i neznámým a v modlitbě jim poděkujme. Výmluvně o tom hovoří příběhy na následujících stránkách

Bůh smlouvy svěřil život každého člověka druhému člověku, jeho bratru, s povinností vzájemného dávání a přijímání, aby totiž člověk sebe daroval a druhého přijímal. Když se naplnil čas a Boží Syn se stal člověkem a dal život za lidi, naznačil tím, k jakým výšinám a do jakých hloubek může dojít tento zákon vzájemné pomoci. Darem svého Ducha Kristus dává nový obsah i smysl zákonu vzájemné pomoci, když se totiž svěřuje člověk člověku. Duch, který je v lásce tvůrcem společenství, vytvořil mezi lidmi nové bratrství a novou solidaritu, která je obrazem tajemství vzájemného darování a přijímání nejsvětější Trojice. Duch se stává novým zákonem, který poskytuje věřícím sílu a povzbuzuje jejich zodpovědnost, aby sdíleli vzájemné sebedarování a přijímání druhého, a tak měli účast na samotné lásce Ježíše Krista podle jeho měřítek.

Jan Pavel II. Evangelium vitae 76



„Bůh smlouvy svěřil život každého člověka druhému člověku…“


SEN JEDNOHO KARDINÁLA

Nikolaus kardinál von Cues (1401-1464), biskup Brixenu, byl nejen velkým církevním politikem, uznávaným papežským legátem a reformátorem duchovního života kléru a lidu v 15. století, ale i mužem ticha a kontemplace. V jednom snu se mu zvláštním dojemným způsobem ukázala duchovní skutečnost, ze které žijí kněží a my všichni dodnes: moc odevzdanosti, modlitby a obětí duchovních matek ve skrytosti klášterů.

Obětující ruce a srdce

Ve snu přišel se svoji průvodkyní do malého, starobylého kostela, který byl ozdoben mozaikami a freskami. Vtom uviděl kardinál něco skutečně úžasného. V malém kostele se modlilo více než tisíc mnišek. Byly tak štíhlé a tak pohroužené do sebe, že každá tam měla své místo, i když byly vedle sebe velmi namačkány. Sestry se modlily, kardinál do té doby nikdy neviděl takto se modlit. Neklečely, ale stály vzpřímené. Jejich pohled nesměřoval do dálky, ale naopak, do blízkosti, která však byla pro kardinála tajemná a neznámá. Ruce měly rozepjaté doširoka, dlaně směřovaly vzhůru, ale ne k příjímání, ale k darování, odevzdání. A neuvěřitelné a udivující bylo to, že ve svých ubohých a slabých dlaních nesly muže a ženy, císaře a krále, města a státy. Někdy se okolo jednoho města spojilo více rukou anebo jeden stát, - který bylo možné rozeznat podle vlajek - spočíval na moři podepírajících rukou... Většina sester však ve svých osamělých a křehkých rukou nesla bratry a sestry jednotlivě.

V rukou jisté mladé, útlé sestry viděl kardinál Nikolaus papeže. Bylo vidět, že toto břemeno pro ni bylo těžké, ale její tvář byla úplně prozářená světlem radosti. Na rukou jedné ze starších sester spočíval on sám, Nikolaus von Cues, biskup Brixenu, kardinál Římské církve.

Viděl se s vráskami svého stáří, zřetelně viděl skvrny své duše a svého života. Díval se na to očima široce otevřenýma a vyplašenýma, ale jeho zděšení zanedlouho vystřídala nevyslovitelná blaženost.

Jeho průvodkyně, stojící vedle, mu pošeptala: „Tady nyní vidíte, jak jsou podpíráni a neseni hříšníci, kteří navzdory svým hříchům nepřestali milovat Boha.“
„Ale co je s těmi, kteří už nemilují?“ zeptal se. Najednou se spolu se svou průvodkyní ocitl v kryptě kostela, kde se taktéž modlilo více než tisíc sester. Na rozdíl od těch prvních, které své svěřené nesly ve svých rukou, tyto v kryptě je měly ve svých srdcích. Mezi nimi vládla hluboká, svatá vážnost, protože šlo o věčný osud nesmrtelných duší.

„Podívejte se,“ povídala průvodkyně: „Takto jsou neseni ti, kteří přestali milovat. Chvílemi se stane, že horoucnost srdcí, která se za ně obětují, je opět rozehřejí; sem-tam, ale ne vždy. Někdy – a to právě v hodině jejich smrti – jsou vzaté z těchto ještě vždy zachraňujících rukou a jsou položené do rukou božského Soudce a potom se musí zodpovídat i za oběti, které byly za ně přineseny. Žádná oběť nezůstává bez ovoce. Tedy, kdo si neutrhne ovoce, které je pro něho určeno, tomu dozraje ovoce zkázy.“

Kardinál hleděl bez pohnutí na obětující se ženy. Věděl, že existují, ale dosud si nikdy tak hluboce neuvědomil, co znamenají pro Církev a pro svět, pro národy a pro jednotlivce. Teď to pochopil a hluboce se sklonil před těmito mučednicemi lásky.

(Pozn. redakce.: Vzpomeňme v modlitbě, na sebe a naše blízké, aby oběti za nás jsme využily a na ty neznámé, kteří je za nás přinášejí…)


MÉ KNĚŽSTVÍ A JEDNA NEZNÁMÁ
Biskup Wilhelm Emmanuel Freiherr von Ketteler

Každý z nás vděčí za sebe a za své povolání modlitbě a oběti druhých! V případě známého „sociálního biskupa“ Kettelera (1811-1877), vedoucí osobnosti německého episkopátu 19. století a zakladatele sociálního učení Katolické církve, to byla prostá řeholní sestra, která byla ve svém klášteře nejposlednější a nejchudobnější.

V roce 1869 se setkal diecézní biskup jedné německé diecéze se svým hostem biskupem Kettelerem z Mainzu. V průběhu rozhovoru začal biskup mluvit o velmi požehnaném působení svého hosta. Nato biskup Ketteler svému hostiteli řekl: Za všechno čeho jsem s Boží pomocí dosáhl, vděčím modlitbě a oběti člověka, kterého neznám. Můžu říci jen tolik, že někdo za mně obětoval Bohu celý svůj život. A této oběti vděčím i za to, že jsem se vůbec dostal ke kněžství.“

Přítel se překvapeně zahleděl na vyprávějícího. A on pokračoval: „Původně jsem nezamýšlel stát se knězem. Složil jsem státnice z práva a myslel jsem jen na to, jak se co nejdříve vyšvihnout, zaujmout významné postavení a získat dobré jméno, uznání a vydělat peníze. Ale jedna neobyčejná událost mi zabránila jít touto cestou a můj život vedla jiným směrem. Jednou večer jsem byl v pokoji sám a oddával jsem se svým ctižádostivým snům a plánům do budoucnosti. Nevím, co se potom stalo. Bděl jsem, anebo jsem spal, viděl jsem skutečně, nebo jsem snil? Jedno však vím: to, co jsem viděl, změnilo můj život. Úplně jasně a zřetelně jsem viděl nad sebou Krista stojícího na zářícím oblaku. Ukazoval mi své Nejsvětější Srdce. Před ním klečela jedna řeholní sestra, která k němu úpěnlivě a prosebně zdvihala své ruce. A z jeho úst jsem slyšel slova: „Ona se za tebe modlí bez přestání!“ Zcela jasně jsem viděl tuto sestru a rysy její tváře se mi tak vryly do paměti, že ji mám dodnes před sebou. Zdála se být zcela obyčejnou sestrou. Její roucho bylo velmi bídné a hrubé, její ruce byly červené a opuchnuté, jakoby poznamenané těžkou prací. Ať je to jakkoliv, ať už to byl sen nebo nebyl, pro mne to bylo v každém případě výjimečné. Otřáslo to mnou tak silně, že v tom okamžiku jsem se rozhodl zasvětit se úplně Bohu v kněžské službě.

Odebral jsem se do jistého kláštera na duchovní cvičení a o všem jsem si popovídal se svým zpovědníkem. Jako 30-letý jsem potom začal studovat teologii. Ostatní znáte. A pokud si myslíte, že konám dobro, potom nyní víte i to, kdo na tom má zásluhu. Je to ta řeholní sestra, která se za mne modlila – možná bez toho, aniž by mě znala. Jsem totiž přesvědčený, že se za mne někdo modlil a ještě stále se ve skrytosti modlí a že bych bez této modlitby nedosáhl cíle, který mi určil Bůh.“

„A tušíte snad, kde a kdo se za vás modlí,“
zeptal se diecézní biskup. „Ne. Já mohu jen denně prosit Boha, aby ji, pokud je ještě na zemi, žehnal a aby jí tisícinásobně odplatil, co pro mně udělala.“

Sestra pracující v maštali

Na druhý den navštívil biskup Ketteler jeden blízký ženský klášter a v kapličce sloužil mši svatou. Při podávání svatého přijímání byl už na konci poslední řady, když se jeho pohled najednou zastavil na jedné ze sester. Tvář mu úplně zbledla. Bez pohnutí stál na místě... ale nakonec se vzchopil a podal svaté přijímání do sebe pohroužené sestře, která si jeho pozastavení vůbec nevšimla. Potom pokojně dokončil Mši svatou. Na snídani přišel do kláštera i biskup, u kterého byl hostem. Po snídani prosil biskup Ketteler představenou, aby mu představila všechny sestry. Ty se za chvíli shromáždily. Oba biskupové se k nim odebrali a biskup Ketteler přeletěl očima všechny řady sester.

Ale zdálo se, že nenašel, co hledal. Tiše se zeptal představené: „Jsou tu skutečně všechny sestry?“ Ona prohlédla zástup sester a potom odpověděla: „Vaše milosti, dala jsem zavolat všechny, ale skutečně chybí jedna sestra.“

„Proč sem nepřišla?“ „Ona se stará o maštal,“ odpověděla představená: „A to tak příkladným způsobem, že ve svém zápalu někdy zapomene na jiné věci.“ „Rád bych tu sestru viděl,“ poprosil biskup.

Nechci vědět, koho Bůh obdarovává

Po chvíli vstoupila zavolaná. Biskup opět zbledl a po krátké přímluvě všechny sestry poprosil, aby ho nechali s touto sestrou o samotě. „Znáte mě?“ zeptal se jí.„Já jsem Vaši milost nikdy neviděla.“ „Modlila jste se někdy za mě anebo jste za mě obětovala dobré skutky?“ Chtěl vědět Ketteler.

„Nejsem si toho vědomá, vždyť jsem o Vás nikdy nic neslyšela.“ Biskup chvíli mlčel a najednou se opět zeptal: „Kterou pobožnost vykonáváte nejraději a nejčastěji?“„Pobožnost k Božskému Srdci,“ zněla odpověď.

„Jak se zdá vykonáváte v klášteře nejtěžší práci,“ pokračoval.„Ó ne, otče biskupe,“ odpověděla sestra: „Ale nemohu zapřít, že mi je nepříjemná.“„A co děláte, když přijdou takovéto pokušení?“ „Všechny věci, při kterých se musím přemoci, jsem si zvykla dělat ještě raději a horlivěji a s ještě větší láskou k Bohu. Potom to obětuji za jednu duši na tomto světě. Pro koho to Bůh použije, jsem přenechala úplně jemu a nechci to vědět. I každodenní hodinu klanění před Nejsvětější svátostí od osmé do deváté obětuji na tento úmysl.“

„A jak jste na to přišla, že všechny své zásluhy obětujete za úplně neznámou duši?“ „To jsem si zvykla, ještě když jsem žila venku ve světě,“
zněla odpověď: „Pan farář nás totiž ve škole učil, že se máme modlit za své příbuzné a že máme obětovat naše zásluhy. Kromě toho říkal, že bychom se měli mnoho modlit i za ty, kteří jsou v nebezpečí zatracení. Když ale jen Bůh ví, kdo nejvíce potřebuje modlitbu, je nejlepší, když své zásluhy nabídneme Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, aby pomohlo tam, kde to považuje Boží vševědoucnost a moudrost za dobré. Tak jsem to dělala,“ zakončila: „A vždy jsem myslela na to, že Bůh si najde tu správnou duši.“

Narozeniny a den obrácení

„Kolik je Vám let?“ chtěl vědět Ketteler.„Třicet tři, vaše excelence,“ zněla odpověď. Biskup se na okamžik ztišil. Potom řekl: „Kdy jste se narodila?“ Setra řekla den. Tu biskup nechtěně překvapeně vykřikl. Den jejího narození byl dnem jeho obrácení! V ten den ji viděl před sebou přesně tak, jako nyní stála před ním. „A vůbec nevíte, zda měla vaše modlitba a oběť úspěch?“ ptal se dále.

„Ne, Vaše milosti.“ „A nechtěla byste to vědět?“ „Pán Bůh ví o dobru, které se děje a to stačí,“ zněla jednoduchá odpověď. Biskup byl dojatý: „Potom ve jménu Božím dále pokračujte v tomto díle,“ řekl.

Ale to už sestra klečela a prosila ho o požehnání. Biskup slavnostně pozdvihl své ruce a s velkým dojetím říkal: „Žehnám vás mocí a silou, jakou může žehnat biskup. Žehnám vaši duši, žehnám vaše ruce a jejich práci. Žehnám vaše modlitby a oběti, vaše sebezapírání a vaši poslušnost. Zvláště vás žehnám pro poslední hodinu a prosím Boha, aby byl u vás se vší svojí útěchou.“ – „Amen,“ odpověděla klidně sestra; vstala a odešla.

Poučení na celý život!

Vnitřně otřesený církevní hodnostář poodešel k oknu a zápasíce se svým dojetím hleděl ven. Za nějaký čas se rozloučil s představenou a vrátil se zpět do bytu svého přítele a biskupa. Jemu se svěřil: „Nyní se už našla ta, které vděčím za své povolání. Je to ta nejposlednější a nejchudobnější laická sestra kláštera. Nikdy nebudu Bohu dostatečně vděčný za jeho milosrdenství. Protože ta sestra se za mě modlí už skoro 20 let. Bůh však už dopředu přijal její modlitbu a v ten den, kdy uzřela světlo světa, uskutečnil mé obrácení ve vědomí jejího orodování, jejích dobrých skutků a modliteb. Jak velké poučení a napomenutí je to pro mě! dodal. „Kdybych měl být někdy pokoušen tím, že bych měl být pro určité úspěchy a pro mé působení mezi lidmi namyšlený, potom musím – abych zůstal v pravdě – mít stále před očima to, že vděčím modlitbě a obětem chudé služky v klášteře. A pokud se mi bude zdát malá a jednoduchá práce málo cenná, potom mi ta samá skutečnost říká: To co tato služebnice v pokorné poslušnosti Bohu a v sebezáporech dělá, je před Bohem tak velmi hodnotné, že její zásluhy vzbudily Církvi biskupa.“


Vzpomeňme v modlitbě na tu neznámou duši, které vděčíme my za naši víru, za každý úspěch v apoštolátu. Může jít o nejnepatrnější duši… Každému z nás platí výrok:

Jan 4,38: „Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete."





Svatý Otec vyhlašuje na Boží Tělo Eucharistický rok.

Na slavnost Nejsvětějšího Těla a Krve Páně 10.6.04 v Lateránské bazilice papež Jan Pavel II. vyhlásil Eucharistický rok, který začíná od října 2004.

V homílii slavnostní Mše svaté Svatý Otec zdůraznil: „Každý, kdo má účast na Pánově hostině se spojuje s tajemstvím Pánovi smrti a stává se Jeho ohlašovatelem. Proto mezi slavením Eucharistie a hlásáním Krista existuje intimní vztah. Když vstupujeme do společenství s Ním na památku Velké noci znamená to současně, že se stáváme misionáři události, kterou tento obřad obnovuje v každém věku. V určitém smyslu to znamená zpřítomňovat ji v každé době, až dokud Pán opět nepřijde.

Od doby seslání Ducha svatého, když lid Nové smlouvy začal své putování směrem do nebeské vlasti, Nejsvětější Svátost neustále poznamenávala jeho dni a naplňovala je vírou a nadějí. Přesně na to jsem myslel, když jsem chtěl věnovat svoji první encykliku nového tisíciletí Eucharistii a jsem šťastný, že nyní mohu vyhlásit speciální Rok Eucharistie. Začne Světovým Eucharistickým kongresem, který se bude konat od 10. do 17. října 2004 v mexické Guadalajare. Skončí Řádným zasedáním Synody biskupů ve dnech 2. - 29.10.2005, které bude věnováno tématu: Eucharistie pramen a vrchol života a poslání Církve.

Skrze Eucharistii se církevní společenství buduje jako nový Jeruzalém, počátek jednoty různých lidí a národů v Kristu,“ řekl Svatý Otec a dále připomenul: „Kristus, živý chléb z nebe, je jediný, který dokáže nasytit hlad člověka v každé době a v každé části světa. Avšak nechce to dělat sám, a proto jako u rozmnožení chlebů, zapojuje své učedníky… Toto úžasné znamení je manifestací velkého tajemství lásky, které se denně obnovuje ve Mši svaté - skrze ordinované služebníky Kristus dává své Tělo a Krev za lidstvo. A kolik lidí se hodnotně živí u Jeho stolu a stávají se živými nástroji Jeho přítomnosti lásky, milosti a míru.“


Po Mši svaté Jan Pavel II. předsedal Eucharistickému procesí k Bazilice Santa Maria Maggiore, na které se zúčastnilo tisíce lidí. Před modlitbou Anděl Páně 13.6. Svatý Otec ještě vysvětlil: „Eucharistický rok se koná v rámci pastoračního projektu, který jsem uvedl v apoštolském listu Novo Millennio Ineunte, ve kterém jsem vyzval věřící začít nanovo od Krista.“

***

V době, kdy je Eucharistický Ježíš obklopen takovou lhostejností, prázdnotou, vy ještě rozšiřujete slavnostní hodiny eucharistického klanění, obklopujete Eucharistického Ježíše květy a světly jako chrakteristická znamení své lásky a něžného soucitu…
Jste zorničkou mých očí, protože jste prostí, chudí, pokorní a milujete mě s veškerou nevinností svého dětského srdce. Viděl jsi, můj synu, s jakým nadšením mě milují, vzývají a oslavují moji mexičtí synové. Proto odtud započne mé velké vítězství proti všem satanským silám za největší triumf mého Syna Ježíše…

Modrá kniha, Město Mexiko, 5.12.94


Triumf mého Neposkvrněného Srdce nemůže přijít, leč v triumfu mého Syna Ježíše, který se vrátí, aby kraloval v srdcích, v duších, v životě jednotlivců i národů: v celém lidstvu. Ale Ježíš, stejně jak je v nebi, tak se nalézá na zemi skutečně přítomen v Eucharistii: se svým Tělem, se svou Krví, se svou Duší, se svým Božstvím. Jeho slavné království zazáří především v jeho Eucharistickém triumfu, protože Eucharistie se stane znovu srdcem a středem veškerého života církve.

Modrá kniha, 14.6.79




Jak se Bůh stará

Žijeme v době, kdy se zdá, jako by Bůh byl daleko a na nás zapomněl. Přitom nám však mohou uniknout velmi závažné skutečnosti, které sestavené na časové lince vytvářejí sled událostí, který dokazuje, že nás Bůh naopak doslova vede za ruku a snaží se nám pomáhat, zvláště v této velmi těžké době. Podívejme se, co o naší době předpověděl papež Lev XIII., který žil v minulém století.

Proroctví papeže LVA XIII. (1810 - 1903)

Papež Lev XIII. měl na konci 19. století během jedné mše sv. vidění, které jej velice udivilo. Viděl, jak si Lucifer vyžádal od Nebeského Otce jedno století, aby mohl zkoušet lidstvo. Těmi sto lety mělo být 20. století. Můžeme si zde připomenout slova v Písmu, kde řekl Pán Ježíš Petrovi: „Šimone, Šimone, hle Satan si vás vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra neochabla, a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ (Lk 22,31-32)
Papež Lev XIII. tehdy ve svém vidění spatřil, jak se nebe zatmělo množstvím zlých duchů, kteří se snášeli na zemi, aby všechno zničili a zvláště aby útočili na Rusko.

Historie 20. století potvrzuje, že toto století poznamenané dvěma světovými válkami, fašismem a bezbožností bylo pro život lidí nesmírně těžké a také se potvrdilo, že zvláště Rusko bylo velmi zkoušeno. Papež Lev XIII. po svém vidění složil modlitbu ke sv. Archandělu Michaelu.

Proroctví sv. Dona Bosca.

Sv. Don Bosco sám vypravuje: „Rád bych Vám pověděl jedno vidění, ale vězte, ve viděních se nemudruje, přece však je vyložím pro váš duchovní prospěch. Měl jsem je před několika dny.

Myslete si, že jste na mořském břehu, či na osamělém úskalí, že nemáte ani kousek země v dohledu, vyjma kusu země pod nohami. Na rozsáhlé vodní planině lze vidět nesčetné množství lodí uspořádaných k bitvě. Jejich přídě jsou zakončeny ostrým, železným zobanem v podobě kopí, které probodne a zraní vše, co zasáhne. Lodě jsou vyzbrojeny děly, puškami a zbraněmi všeho druhu, hořlavinami i knihami a postupují proti jediné, obrovské a vysoké lodi. Pokoušejí se do ni vrazit své zobce, zapálit ji, nebo jakkoli poškodit. Velebná loď je dokonale vyzbrojena, doprovází ji spousta lodic, přijímají od ni rozkazy a čile se otáčejí, aby se ubránily nepřátelskému loďstvu. Vítr je nepříznivý a zdá se, že i neklidné moře přeje nepřátelům. Uprostřed nezměrné mořské pláně se tyčí z vln blízko sebe dva mohutné, vysoké sloupy. Na jednom je Hostie v přiměřené velikosti a pod ní nápis: „SALUS CREDENTIUM“ (Spása věřících). Na druhém, nižším, ale stejné mohutnosti, stojí socha Neposkvrněné, pod jejíž nohama splývá široký nápis: „AUXILIUM CHRISTIANORUM“ (Pomocnice křesťanů).

Hlavním velitelem obrovské lodi je římský papež. Vida úpornou zuřivost a nebezpečné postavení svých věrných, svolává k sobě velitele podřízených lodí na poradu a k vypracování plánu. Všichni velitelé se shromažďují okolo papeže (můžeme vzpomenout na I. Vatikánský koncil probíhající v bouřlivé době a násilně přerušený). Konají poradu, ale když se vichry rozběsnily a moře se zuřivě pěnilo, byli posláni, aby veleli svým lodím. Když pak nastal klid, dal papež znovu svolat své důstojníky (lodivody) a mezitím velitelská loď pokračovala v plavbě (můžeme vzpomenout na II. Vatikánský koncil, probíhající v relativně klidnější době, násilně nepřerušený).

Tu se vrátila děsivá bouře. Papež stál u kormidla a všemožně se snažil uvést loď mezi ony dva sloupy, z nichž kolkolem splývaly kotvy a velké háky, připoutané řetězy.
Nepřátelské loďstvo se žene útokem a snaží se, aby loď zajalo a potopilo. Někteří bojují spisy, knihami, hořlavinami, jimiž jsou nepřátelské lodi přeplněny a snaží se je vrhnout na palubu papežské lodi. Jiní útočí děly, puškami a zobci. Boj se vzmáhal stále zuřivěji. Nepřátelské přídě prudce dorážely, ale jejich útok a námaha byly marné.

Znovu se vzchopí a metají veškeré své střelivo, zatímco obrovská loď hbitě a bezpečně pluje kupředu. Mnohdy se zachvěla pod hroznými údery. Mnohdy její boky byly proraženy, ale ihned zadul vánek od obou sloupů a štěrbiny se zacelily a díry ucpaly.

Mezitím se nepřátelská děla trhají, lámou se pušky, zobce a rovněž i ostatní zbraně. Lodě se tříští a potápějí. Zuřiví nepřátelé začali boj muže proti muži krátkou zbraní, pěstí, klením a zlořečením.

Tu byl papež smrtelně zraněn a padá. Okolostojící přibíhají a zvedají ho. Je znovu zasažen a umírá (pamatujme, že každé proroctví může být modlitbou, postem a pokáním odvráceno). Mezi nepřáteli zaznívá již radostný a vítězný pokřik. Na jejich lodích zavládlo nevýslovné jásání.

Sotva však papež zemřel, už vstupuje jiný na jeho místo. Shromáždění důstojníci hned zvolili jiného, takže zvěst o smrti papeže přichází se zvěstí o zvolení nástupce. Nový papež rozptýlil a přemohl všechny překážky a uvedl loď až mezi oba sloupy. Přivázal ji řetězem, který visel z přídě, na kotvu sloupu, na němž byla Hostie a jiným řetězem, který visel na zádi, uvázal ji na opačném konci ke kotvě, která byla zavěšena na sloupě, na němž stála Neposkvrněná.

Potom nastal hrozný zmatek. Všechny lodě, které až doposud napadaly papežskou loď zmateně prchaly, narážely na sebe, tříštily se a potápěly. Některé lodice, které udatně bojovaly na straně papeže se též přivázaly k oněm sloupům.

Spousta jiných lodic, které se ze strachu před bojem skryly, očekávaly opodál, až v hlubinách moře zmizely trosky roztříštěných lodí, pak zvolna pluly k oběma sloupům k nimž se přivázaly háky, které z nich visely a tam zůstaly klidně a v bezpečí s hlavní papežskou lodí. Na moři zavládl klid.“

Tu se Don Bosco otázal Dona Ruy: „Co soudíš o tomto vyprávění?“ Don Rua odpověděl: „Zdá se mi, že tou papežskou lodí je Církev a loďmi lidé, mořem pak svět. Ti, kdo hájí obrovskou loď jsou papežovi oddaní věřící a ostatní jsou její nepřátelé, kteří se snaží ji zničit zbraněmi všeho druhu. Dva spásné sloupy představují úctu k Panně Marii a k Nejsvětější svátosti.“ Don Rua se nezmínil o smrti papeže a též Don Bosco ji mlčky pominul. „Dobře pravíš, jen výrazy je třeba trochu opravit. Nepřátelské lodě to je pronásledování. Církev čeká velké soužení. Co se dosud dálo, je v porovnání s budoucím téměř ničím. Nepřátelé představují lodě, které chtějí potopit papežskou loď. V tom zmatku zbývá jedině zvláštní úcta k blahoslavené Panně Marii a časté svaté přijímání. Využijme jich co nejlépe a rozšiřujme je všude a mezi všemi.“

Tolik proroctví dona Bosca.

Východisko z tohoto nebezpečí ukázala v roce 1917 Panna Maria ve svém zjevení ve Fatimě, kde opět varovala před zlem v tomto století a znovu upozornila na Rusko. Zároveň však dala lidstvu prostředky, jak v této zkoušce obstát a slíbila, že Rusku pomůže.

Proroctví papeže Lva XIII. a proroctví Panny Marie z Fatimy se velmi podobají tomu, co vyjadřuje jeden z obrazů v Treťjakovské galerii v Moskvě. Tuto galerii navštívil v roce 1984 otec biskup Hnilica z Říma při své tajné cestě do Ruska (jeho vyprávění o této cestě k tajnému zasvěcení Ruska v Moskvě viz. Mariina doba 3/99) a tento obraz, který naznačuje dějiny Ruska, ho zaujal. Na obraze je na pravé straně vidět vpád Tatarů do Ruska, jejich vraždění, násilí a zapalování kostelů. Všichni lidé utíkají na druhou stranu, kde je namalován velký kostel znázorňující Církev s mnoha okny a dveřmi. V jeho středu je Panna Maria, která svolává svaté z nebe na pomoc Rusku. A průvodkyně v galerii řekla, že tehdy Panna Maria zachránila Rusko. Zároveň řekla, že přijdou ještě horší časy a znovu to bude Panna Maria, která Rusko zachrání.

Otec biskup v tomto vyprávění poznal Fatimské poselství o pomoci Panny Marie Rusku. Když pak dále uvažoval nad tímto obrazem, přišla výprava jedné školy se svojí učitelkou, která dětem tento obraz popsala stejnými slovy.

Otec biskup byl potěšen: „Jaká je zde i dnes víra v pomoc Matky Boží mezi lidmi!“ Také si přitom vzpomněl na sv. Sarova, který byl blahořečen v roce 1903. Sv. Sarov předpověděl, že po jeho oslavení přijde na Rusko ta nejtěžší zkouška. Pán povolá k oběti tolik lidí, že andělé strážní budou mít plné ruce práce, aby je přinášeli před Boží trůn. Ale po této zkoušce přijde pro Rusko a celý svět nejslavnější vzkříšení.

Skutečně žijeme ve vážné a velmi důležité době. Jak spolupracovat s Pannou Marií na Božím vítězství? Nejdříve se však podívejme na Boží zásahy do dějin lidstva za posledních přibližně 200 let. Takových zásahů je velké množství, proto vybereme jen ty základní a jen se stručným popisem.

***

V následné časové lince si také všímejme i postupného odhalování Mariiny úlohy Církví:
- Výrazný krok v této oblasti učinil II. Vatikánský koncil.
- Vyhlášení dvou mariánských dogmat, které svým obsahem souvisí s Mariinou úlohou v dnešní době.
- Každý z papežů posledních cca 130 let se výrazněji zabýval Mariinou úlohou. (Uvedeny jsou zde jen některé nejpodstatnější prvky). Vzhledem k příslibu Pána Ježíše, který dal Církvi a papežům v Petrovi, je Boží prozřetelností, že nynější papež Jan Pavel II. je přesně podle vzoru sv. Grigniona zasvěcen Panně Marii.

1673 - Zjevení Nejsvětějšího Srdce Ježíšova sv. Markétě Alacoque - ve zjevení Ježíšova Srdce světu bylo poselství Jeho velké lásky k nám. Přišlo i jako varování před odpadem lidstva od víry k jakému ostatně pro nevyslyšení tohoto volání došlo.

1789 - Francouzská revoluce - mezník přeměny křesťanské Evropy na ateistickou.

1830 - Zjevení Panny Marie v Paříži - opětné varování před ateisací Evropy. Vážné varování po nevyslyšení volání Ježíšova Srdce. První načrtnutí Mariiny úlohy v této době. Vznik „zázračné medailky“.

1830 - Revoluce v Paříži

1846 - Zjevení v La Salettě - varování před hrozbami světových válek a násilí 20. století (koresponduje s proroctvím Dona Boska a Lva XIII.). M.j. předpovězeno, že Síly zla budou na zemi i ve vzduchu konat velké divy... budou na sebe brát podobu spravedlivých... osoby budou přenášeny z místa na místo... varování před UFO a podobnými parajevy?!?

1854 - Vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie. Důležitý prvek – Církev přijímá Pannu Marii jako tu, která nebyla ani na okamžik v moci Satana. Duše, které se tedy Ji svěří, mají při svém dědičném hříchu to nejlepší vedení pro žití svého křestního slibu a plnění Boží vůle, kterou má Bůh s každým tvorem, jak píše sv. Grignion. Panna Maria je tou nejjistější cestou k Ježíši.

1700 - (1842 objeveno) Spis Sv. Grigniona, který předpovídá, že Maria bude přítomna z rozkazu Nejvyššího..... Předpověď „Mariiny doby”. Sv. Grignion vyzývá mariáské ctitele, aby se DALI PANNĚ MARII ZCELA K DISPOZICI. MARIÁNSKÁ CESTA MALOSTI. Není podstatné, že spis sv. Grigniona byl objeven o trochu dříve, než žila sv. Terezička. Myšlenky sv. Grigniona potřebovaly ke svému působení také více času, než cesta malosti sv. Terezie. V současné době je sv. Grignion vzorem pro papeže Jana Pavla II.

1864-69 - Případ v Illfurtu - důkaz existence Satana. Jsme varováni, že tato vysoce inteligentní bytost existuje, i když má zájem svou existenci skrýt, aby nám mohl nejprve ateismem vzít znalost naši víry a po té nabízet nová náboženství a duchovna.

1860 -1890 - Proroctví Dona Boska o námořní bitvě a proroctví Lva XIII. o vydání světa satanově zkoušce.( srv. „...Satan si vás vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici....” (Lk.22,31)).

1873 – 1897 – Sv. Terezie z Lisieux ukazuje cestu ke svatosti tím, že si sama nic neponechává a cestu ke své svatosti zcela přenechává Bohu. Ukazuje cestu malosti.

1891 - Papež Lev XIII. vydává encykliku Rerum novarum o právech pracujících a o současných nevyhovujících podmínkách snižujících důstojnost Božích tvorů. Varuje před tím, že neřešení problému povede k situaci, kdy „lék bude horší než nemoc“ (nemoc - kapitalismus, lék -komunismus).

1914 – Lidstvo nepřijalo výzvu k pokání z La Saletty - I. sv. válka.

1917 - Zjevení Panny Marie ve Fatimě, předpověď komunismu v Rusku a jeho rozšíření do světa. Prostředek záchrany - zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie sv. Otcem spojeným s biskupy a věřícími. Zasvěcení znamená úplné odevzdání se Panně Marii, aby nás mohla vést a přetvářet. Předpověď II. sv. války, předznamenávající světelná záře. Prostředek záchrany - obrácení lidstva k Bohu a zasvěcení se každého z nás Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, modlitba sv.růžence. M.j. ve vidění předpověď atentátu na sv. Otce a prosba modliteb za něj, neboť všechna proroctví mohou být odvrácena.
Ve Fatimě žádala nejprve jen to nejzákladnější pro duchovní život - modlitbu, pokání, obrácení, oběti za obrácení hříšníků.

1917 - VŘSR

1925 - Portugalsko přijímá Fatimu a je uchráněno revoluce (na rozdíl od Španělska) a nakonec i II. sv. války.

1925 - Opětné zjevení vizionářce z Fatimy, prohloubení požadavků 1. zjevení, lidé zasvěcení Neposkvrněnému Srdci se mají scházet každou první sobotu v měsíci na mši sv. (smírná sv. přijímání), k modlitbě růžence přidat 1/4 hodinové rozjímaní nad jeho tajemstvími.
5 požadavků pro první soboty v měsíci, a to:
- svatou zpověď,
- svaté přijímání,
- modlitbu sv. růžence,
- rozjímání o jeho tajemstvích,
- úmysl odčinit urážky způsobené jejímu Neposkvrněnému Srdci.

1931 - Papež Pius XI. vydává encykliku Quadragesimo anno, která uprostřed hospodářské krize pojednává o zkušenosti 40-ti let od vydání encykliky Rerum novarum a její stále větší aktuálnosti.

1937 - Papež Pius XI. vydává encykliky Divini Redemptoris, která znovu z jiného pohledu odkrývá nesprávnost komunistického názoru a Mit brennender Sorge o fašismu.

1938 - Neznámá záře prohlášena za polární nad severní polokoulí, jak bylo oznámeno ve Fatimě.

1939 - II. sv. válka.

1942 - Zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Od této chvíle vítězící německá vojska nepostupují. Ukázka, co by znamenalo zasvěcení Ruska. Následné hlavní porážky německé armády přicházejí přesně na mariánské svátky. 1947 - Vznik Růžencového smírného tažení - Rakouský Páter Pavlíček cítí vnitřní hlas k založení hnutí v duchu Fatimy. S Boží pomocí se v Rakousku podaří přimět více než půl milionu lidí k modlitbě za mír a svobodu Rakouska.

1947 - Vznik Mariiny Modré armády - odpověď části lidstva na prosbu 1.sobot z roku 1925. Další sv. válka od té doby nebyla, ale samo Rusko zatím zasvěceno není, komunismus se šíří.

1950 - Vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí P. Marie. Souvisí s Mariinou úlohou v dnešním světě. Církev přijímá Pannu Marii jako Královnu všeho tvorstva (srv. LG 59). Papež Pius XII. současně nazývá naše století „stoletím mariánským“ a „mariinou hodinou“.

1955 - Rakousko svobodné - přes neustálá negativní vyhlášení SSSR nečekaně opouští Rakousko. Do té doby ani nikdy poté až do pádu železné opony Rudá armáda nikdy získaná území neopouští.
26.10. se koná děkovné procesí za účasti spolkového kancléře Raaba a ministra zahraničí Figla. Kancéř prohlašuje: „Oněm katolíkům… kteří se připojili k mocnému vyznání víry a lásky k vlasti chci jako spolk. kancl. z upřimného srdce poděkovat… Vyzývám toto nepřehledné množství katolíků, aby i nadále pokračovali… Prosím také, aby nebeská Královna rozprostírala nadále svůj ochranný plášť… Dnes vysíláme k nebi radostnou modlitbu, kterou uzavíráme slovy: Jsme svobodní! Díky Tobě Maria!“
Opět ukázka co znamená vyslyšet „Fatimskou výzvu“.

1963 - Karibská krize – odvrácena hrozba III. sv. války. Lidstvo se sice jako celek nelepší, ale fatimská výzva je již do jisté míry vyslyšena (např. „modrá armáda“).

1962 - 65 - II. Vatikánský koncil. M.j. učinil důležitý krok v objasňování úlohy Panny Marie v Církvi a její účasti na spásonosném díle. Jeden ze znaků Mariiny doby.

1967 - Papež Pavel VI. ve své encyklice Signum magnum nazývá naši dobu mariánskou érou, ve které Bůh, vidíc že jeho lid je ve velké tísni, posílá svoji Matku, aby častěji a hlouběji zasáhla do dějin.

1973 – Založení Mariánského kněžského hnutí. Další krok ve vyslyšení fatimské výzvy. Panna Maria žádá zakládání večeřadel a přeje si, aby se děti Jí zasvěcené nechaly zcela vychovávat a vést, jak to učit sv. Grignion, sv. don Bosco, sv. M. Kolbe a další. 1978 - Papež Jan Pavel II. - zcela zasvěcen Panně Marii - Celý Tvůj Maria. Sám náměstek Krista jde příkladem. Na závěr všech svých encyklik probíranou problematiku svěřuje Panně Marii. Za svého pontifikátu vydává m.j tyto encykliky:
Centesimus annus, kterou připomíná ncykliku Lva XIII. Rerum novarum a ukazuje její opětnou aktuálnost, zvláště v zemích východní Evropy po pádu komunismu.

1978 - Schválení zjevení Božího milosrdenství sestře Faustyně. Zde Pán Ježíš říká lidstvu, aby se nebálo k němu přijít s jakýmikoliv hříchy, kajícníkům odpustí. Nabídka Božího milosrdenství lidstvu, přes to, že nevyslyšelo předchozí výzvy k obrácení.

1981 - Atentát na papeže Jana Pavla II (viz prorocký sen Dona Boska, Fatima a některé další souvislosti.

1982, 84 - Jan Pavel II. zasvěcuje Svět a země, které to nejvíce potřebují (Rusko) Neposkvrněnému Srdci. O rok později začíná uvolnění totality.

1987 - Mariánský rok – počátek viditelného pádu komunismu.
K Mariánskému roku papež Jan Pavel II. vydává encykliku Redemptoris Mater - o Blahoslavené Panně Marii v životě putující Církve: „...Maria, Rodička Božího Syna... daleko předčí všechny tvory nebeské i pozemské..” Dále o Mariánském roce říká, že „nejde jen o připomínku, že Maria předcházela narození Krista Pána v lidských dějinách, nýbrž jde také o to, aby se zdůraznilo ve světle Mariině, že od naplnění tajemství vtělení nadešla v dějinách ‚plnost času’, a že znamením této plnosti je Církev. Jako lid Boží putuje Církev ve víře k věčnosti uprostřed všech pokolení a národů počínaje dnem letnic. Matka Kristova, která je přítomna na začátku ‘doby církve’, když v očekávání Ducha svatého setrvávala na modlitbě spolu s apoštoly a učedníky svého Syna, ‘kráčí’ ustavičně ‘před’ Církví na její pouti dějinami lidstva. Ona také neustále spolupracuje zvláštním způsobem jako ‘služebnice Páně’ na spásonosném díle Krista, svého Syna. Tímto Mariánským rokem je tak celá církev vyzývána, aby nejen připomínala všechno, co v její minulosti svědčí o zvláštní spolupráci Bohorodičky na spásonosném díle Krista Pána, nýbrž také aby ze své strany připravovala cesty do budoucna pro tuto spolupráci. Neboť konec druhého křesťanského tisíciletí otevírá jakoby nové obzory.“
Jan Pavel II. říká: „Církev si je vědoma, že se Maria objevila na obzoru dějin spásy dříve než Kristus.“ Proto Mariánský rok předcházel Jubilejnímu roku 2000 a jak dále papež hovoří: Mariánský rok byl „jakoby předehrou jubilea roku 2000. Obsahoval mnohé, co se bude moci plně vyjádřit v roce 2000.“

1989 - Pád komunismu

1994 - Papež vydává encykliku Tertio millenio....., k přípravě na jubilejní rok 2000 ve které připomíná, „že každé jubileum v církevní historii je připravováno Boží prozřetelností.... sledujeme očima víry toto naše století a zkoumáme nejen svědectví lidských dějin, ale také Boží zásah do lidských záležitostí.“ Hovoří také, že „z tohoto hlediska lze říci, že 2. vatikánský koncil je prozřetelnostní událostí, která církev blíže připravila jubileum roku 2000. Byl... zcela zaměřen na tajemství církve a Krista, a zároveň otevřený světu. Protože byl otevřený, dal evangelijní odpověď dnešnímu světu, který poznal nelidskosti 20. století, prošel hrůzami 1. a 2. sv. války, zajateckých táborů a nesmírných pogromů. Tyto nedávné události ukazují, že svět potřebuje očistu, potřebuje obrácení.
Jednotlivosti, které byly dohodnuty před koncilem a po něm a které byly uskutečňovány jak slovem, tak skutkem, mnoho a významně napomohly k tomu, aby bylo připraveno nové jaro křesťanského života, které se musí zjevit po velkém jubileu, pokud křesťané uposlechnou volání Ducha svatého.“


1998 - Papež vydává Bulu Incarnationis mysterium - k vyhlášení Velkého jubilea roku 2000:
„Křesťané jsou vyzýváni, aby na sebe vzali chyby, jichž se dopustili před Bohem a před lidmi, které urazili svým chováním. Ať to učiní, aniž by za to něco žádali, silní jen Boží láskou, která je nám vlita do srdce.. Budeme-li takto jednat, nevěsta se zaskví před očima světa v oné kráse a svatosti, které pocházejí z Pánovy milosti. Už dva tisíce let je Církev kolébkou, do níž Maria klade Ježíše a svěřuje ho klanění a kontemplaci všech národů. Kéž prostřednictvím nevěstiny pokory zazáří ještě více sláva a moc Eucharistie, kterou slaví a uchovává ve svém lůně.“
V modré knize čteme, že triumf Panny Marie přijde skrze triumf Eucharistie.

Jak vidíme z ostatních událostí časové linky, Panna Maria vede všechny, kteří se Jí zasvětí k tomu, aby žili tak, jak papež žádá.

Vyhlášení Jubilejního roku 2000:
Církev je mystické tělo Kristovo. Nelze to brát jako vzletnou frázi, ale doopravdy. Nakolik se církev očistí, natolik v ní lidé uvidí skutečného Krista. Proto papež „žádá, aby v tomto roce milosrdenství Církev, posilována svatostí od svého Pána, poklekla před Bohem a naléhavě prosila o odpuštění minulých i současných hříchů svých dětí. Všichni zhřešili a nikdo nemůže před Bohem tvrdit, že nezhřešil. (srv. 1 Kor 8,46). Papež volá každou místní církev, aby se „usilovně snažila o autentickou obnovu. Nikdo nemůže pomáhat v takovém podniku lépe než Maria. Ona jako první prožila vtělení Slova ve svém lůně. Proto může naučit věřícího, jak má přijímat Krista ve svém životě a jak ho má potom dávat bratřím, aby byli přivedeni k jeho plnosti“.

I zde uvidíme, že Panna Maria vede všechny sobě zasvěcené k plnému sjednocení s Kristem a ve večeřadlech modlitby vede Jí zasvěcené věřící, aby se stali apoštoly dnešní doby.

Když v bule k vyhlášení Jubilejního roku papež píše, že Bůh Otec: „Nyní dovršuje novou věc a v odpouštějící lásce předjímá nová nebesa a novou zemi.“ Potom Jan Pavel II. také píše, že Maria „vyprosí od Pána milost nového jara pro Církev“ a bude doprovázet během velkého jubilea „všechny své syny a dcery svou mateřskou přítomností.“

Nakolik využijeme nabízené milostí Jubilejního roku a nakolik se dáme Panně Marii k dispozici, natolik uspíšíme a usnadníme triumf, který Panna Maria přislíbila ve Fatimě.
Když papež Jan Pavel II. říká: „Církev žije v Duchu, kterého jí seslal Kristus, a dívá se na milénium jako na dobu celkové vnitřní obnovy. Duch Svatý má moc způsobit v Církvi nové Letnice. To od nás vyžaduje obnovený postoj pokory, velkorysosti a otevřenosti pro očistné působení Ducha.“

Potom opět vidíme, že Panna Maria „neustále spolupracuje zvláštním způsobem jako ‘služebnice Páně’ na spásonosném díle Krista, svého Syna,“ které v tuto dobu volá do večeřadla modlitby s Ní, ve kterých také prosíme o nové vylití Ducha svatého pro svět, aby se lidé obrátili a byli vnímavý k působení Ducha svatého pro novou evangelizaci, kterou si papež přeje.
Pravá mariánská zjevení jsou v souladu s Církví na skále Petrově. Proto triumf přijde skrze ni. Není možné, aby Církev byla „mimo dění“.

Jan Pavel II říká: „Velké jubileum roku 2000 je přede dveřmi. Již ve své první encyklice Redemptor Hominis jsem poukazoval na toto datum s jediným úmyslem: připravit srdce všech, aby byla vnímavá k působení Ducha.“
a v závěru encykliky Redemptor Hominis píše:
„Pociťujeme nejen potřebu, ale kromě toho i naléhavou povinnost modlit se v celé Církvi více, hlouběji a intenzivněji. Chtěl bych, aby se v této modlitbě zachovávala jednota s Marií, matkou Ježíšovou, jako to činili kdysi Ježíšovi apoštolové, když po jeho nanebevstoupení setrvávali na modlitbách ve večeřadle v Jeruzalémě. Prosím především Marii, nebeskou Matku Církve, aby laskavě setrvávala s námi v této modlitbě nového adventu lidstva. Doufám, že díky této modlitbě budeme schopni přijmout Ducha Svatého, který sestoupí na nás a stát se tak Kristovými svědky ve všech končinách země.”

1992 – Před II.sv. válkou sv. Maxmilián Kolbe předpovídá, že jednou bude stát socha Panny Marie na vrcholu Kremlu. V současné době stojí socha Panny Marie fatimské na Rudém náměstí místo nápisu Komunismus zvítězí.

199X - Zesilující se výskyt UFO jevů a některých jevů před kterými jsme byli varováni v La Salettě (dle zkoumání údajné styky navazují především lidé zabývající se okultními naukami. V Písmu čteme: „…bude činit divy, aby mohl svést i vyvolené…“).

Konec 19.stol. - Předpovězena snaha zničit katolickou církev ne prvotním útokem na víru, ale na mravnost. Během 20. století dochází k prudkému růstu pornografie, nemravných filmů, plakátů na ulicích, a pod.

Od kardinála S. Wyszyňského jsem také věděl, že když jeho předchůdce kardinál A. Hlond umíral, pronesl tato významná slova: „Jestliže zvítězíme, bude to prostřednictvím Marie.” Při pastorační službě v Polsku jsem se stal svědkem způsobu, kterým se tento výrok naplňoval. Když jsem se po zvolení papežem seznamoval s problémy univerzální Církve, byl jsem přesvědčen o něčem podobném: nebo-li, pokud zvítězíme i v univerzálním rozměru, bude to díky Marii. Kristus zvítězí jejím prostřednictvím, protože chce, aby vítězství Církve současného i budoucího světa bylo spojováno s ní.

Jan Pavel II. - Překročit práh naděje


2000 - 2002 - Jubilejní a růžencový rok
Eucharistický kongres
Zasvěcení III. tisíciletí Neposkvrněnému Srdci Panny Marie
Papež vydává encykliky o Eucharistii a růženci, také vyhlašuje Růženec světla.

2004 - 2005 - Eucharistický rok

VZPOMENEME-LI PROROCTVÍ DONA BOSCA, NAPADÁ NÁS, ŽE JE TO MIMOŘÁDNÝM ZPŮSOBEM SOUČASNÝ PAPEŽ, KTERÝ NEJEN JUBILEJNÍM ROKEM S EUCHARISTICKÝM KONGRESEM A ZASVĚCENÍM 3. TISÍCILETÍ PANNĚ MARII A NYNÍ ROKEM RŮŽENCE, ALE TAKÉ SVÝMI DOKUMENTY:
- RŮŽENEC PANNY MARIE
- ENCYKLIKA O EUCHARISTII
A EUCHARISTICKÝM ROKEM

UPOUTÁVÁ LOĎ NA UVEDENÉ SLOUPY.



Rozjímejme o tom, jak jej můžeme v tomto podporovat: Slavením Mše svaté, adorací, modlitbou růžence, ale také zda jsme uvedené dokumenty pečlivě četli. Snažme se pochopit v uvedené souvislosti jejich důležitost, seznamujme s jejich obsahem Rozjímejme o tom, jak jej můžeme v tomto podporovat: Slavením Mše svaté, adorací, modlitbou růžence, ale také zda jsme uvedené dokumenty pečlivě četli. Snažme se pochopit v uvedené souvislosti jejich důležitost, seznamujme s jejich obsahem ty, kteří mají zájem, ale potřebují impuls…

V časové lince je z důvodu přehlednosti uvedeno jen to nejdůležitější.
Ze sociálních encyklik jsme také uvedli jen nejzákladnější, z nichž vyplývá prozřetelnostní varování Církve před hrozícími problémy.

V lince nejsou zaznamenány ani Lurdy, které byly prvním zjevením, kde se v momentě zjevení shromáždilo mnoho lidí. Předcházející zjevení byla jen jako kontakt Panny Marie s jednou osobou v soukromí a postupně nás zvykala na matčinu přítomnost. Lurdy tak byly přípravou na velké zjevení pro mnoho lidí ve Fatimě. V Lurdech Panna Maria také hovořila méně (růženec, pokání) a hovořila výmluvně spíše okolnostmi. Ke zjevení došlo na skládce odpadků, což můžeme brát jako naznačení, že se svět stává duchovním smetištěm, a v jeskyni, kam se člověk ukrývá na cestě před nepohodou. Panna Maria se nám tedy stává útočištěm v těžké době - jedním z pilířů, jak je viděl sv. don Bosco (Eucharistii a Pannu Marii).

Jako Matka nás tedy přes proroctví sv. Grigniona,„...Maria bude přítomna z rozkazu nejvyššího...”, přes zjevení s jednou osobou a zjevení s mnoha poutníky v Lurdech postupně krok za krokem připravovala na jedno z hlavních zjevení ve Fatimě.

Zde je nutné připomenout, že Panna Maria ve svých zjeveních a promluvách neříká nic nového, jen nám připomíná původní Boží plán se stvořením. V pravém poselství je vše ve stylu její promluvy v Káně: „Dělejte, co vám řekne.”

Celé Boží Zjevení je ukončeno v Novém Zákoně a poselství Panny Marie nám jej pouze připomínají, nikterak je nemění ani nedoplňují!

Vrcholem celého božího ‘vedení za ruku’, jak je z časové linky patrné, je, že vše směřuje k hlavnímu cíli - přivést duše k tomu, co předpověděl sv. Grignion - aby se nechali Pannou Marií přetvářet na Její obraz! Aby se jí zasvětili.

Tedy po té, co sv. Terezička ukázala cestu svatosti cestou malosti, byl to sv. Grignion, který plně zahájil mariánskou éru, ve které si Bůh přeje, aby se malé duše nechaly přetvářet Pannou Marií. Po něm pokračovali sv. don Bosco, sv. M. Kolbe a další. Ve Fatimě o to poprvé Panna Maria žádala a vrcholem toho je její slib vedení ve večeřadlech.

Jediný Bůh vždy byl a stále je za všech okolností vítězem. Bůh vítězí zejména tehdy, když se zdá, že je poražen. Proto máte dnes napodobovat svou nebeskou Matku v plesání v Bohu a v opěvování jeho nesmírného milosrdenství!
Musíte věřit, že světlo vždycky znovu zazáří, i ve chvílích, v nichž se temnota ještě více prohloubí. A tím světlem je Kristus, a to světlo se má rozlévat skrze vás, jeho věrné služebníky, učedníky, připravené a vychované v mém mateřském Srdci.

Modrá kniha, 28.11.79




Ďábel má dnes mnoho pomocníků
Arcibiskup Schick

Boj proti Zlému patří též ke křesťanství. Upozornil na to arcibiskup Ludwig Schick z německého Bambergu u příležitosti slavnosti seslání Ducha Svatého.

„Moc Zlého odvrať od nás daleko! Tak zní jedna téměř zapomenutá prosba k Duchu Svatému. Obracet se s ní na Něho je dnes potřebnější než kdykoliv před tím. Musíme si uvědomit působení Zlých duchů kolem nás, bojovat proti nim a mocí Ducha Svatého je porážet. My, křesťané této doby, se často příliš rychle soustřeďujeme na Ducha lásky, Ducha útěchy, pokoje a radosti, které chceme a máme vlastnit. K našemu blahobytu a zábavě má přispívat i Církev a Duch Svatý. My však budeme v lásce růst a skutečně mít útěchu a pokoj, jen pokud budeme moc Zlého, Satana a jeho pomocníků vidět a úspěšně překonávat.

V naší době se moc Zlého znovu mocně projevuje a šíří. Trpíme na celém světě válkami a terorem v nikdy netušených rozměrech a hrůzách. Násilí proti lidem i věcem den ze dne narůstají. Únosy a vyhánění lidí, sexuální zneužívání včetně nucené prostituce žen, mladistvých a dětí se stále více šíří. Mentalita ‘širokých loktů‘, chamtivosti, nesnášenlivosti vůči jinak smýšlejících, vůči jiné barvy pleti a národů se velmi rozmáhá. Ďábel, který kazí a ničí, se skrývá, aby mohl o to neomezeněji působit. Má dnes mnoho pomocníků. Mnoho časopisů a magazínů, videa, internet a filmy se staly pomocníky Zlého. Musíme je nazvat pravým jménem a odkrývat je. Musíme na ně upozorňovat své děti a mládež, musíme jim říci, na co se dá dívat a na co ne (pozn. red.: A v čem je to konkrétně špatné.), aby jejich srdce nezachvátila moc Zlého, ale aby zůstalo otevřeno pro Ducha Svatého. I lidé svádějí ke zlému. Boj proti Satanovi a jeho pokušením patří k naší tradici a je naší křesťanskou povinností. Letnice 2004 v roce, ve kterém se projevuje tolik zla ve veřejnosti a v soukromém životě, musí tento aspekt zdůrazňovat. Duchu Svatému je potřeba vytvořit prostor!“


***

Boj proti Zlému nelze dělat bezhlavě. Musíme si uvědomit, že Satan je nesrovnatelně inteligentnější a mocnější než my a vítězit můžeme jen pokud nebudeme v našem vztahu s Bohem klást Bohu překážky. Pokud chceme někde zasáhnout, je třeba se nejprve zbavit vlastních slabin - ve svátosti smíření.

Po té co nejvíce srazit naši pýchu. Pýcha je největší spojenec Satana a největší brzdou proudění Boží milosti. Je třeba mít na paměti, jak říká sv. Terezie, že pýcha je rafinovaná a „nezasažitelná“. Po zásahu ustupuje hlouběji. Po všech ranách se zvedne nebezpečněji a vysmívá se zdánlivému vítězství. I v tomto stavu ale mají snahy pokory smysl! Snaha – tu Bůh odměňuje účinnou milostí!

Jednou ze zbraní proti pýše je uvědomit si, že vše, co jsme na poli apoštolátu dosáhli, je zdarma Boží dar. A velký podíl na tomto daru má ta neznámá duše, která se za nás modlí, jak bylo uvedeno dříve.

Výběr z Dekretu o hromadných sdělovacích prostředcích z II. vatikánského koncilu:

IM 9: „…Zvláštní povinnosti mají všichni příjemci, tj. čtenáři, diváci a posluchači, kteří podle osobního a svobodného výběru přijímají to, co tyto prostředky poskytují. Správný výběr znamená požadavek, aby plně přáli všemu, co je hodnotné z hlediska mravnosti, vědění a umění, a aby se vyhýbali všemu, co by jim bylo příčinou duchovní škody nebo příležitostí k ní, co by mohlo jiné špatným příkladem uvést do nebezpečí nebo co by zatlačovalo dobrou produkci a podporovalo špatnou; to se děje často, když se platí podnikatelům, pro které jsou tyto prostředky pouze zdrojem zisku…“

IM 10: „…Příjemci, zejména mladší, ať dbají, aby si osvojili míru a sebekázeň při užívání těchto prostředků. Mimoto ať se snaží důkladněji porozumět tomu, co vidí, slyší a čtou. Ať o tom hovoří s vychovateli a odborníky a naučí se správně hodnotit. Rodiče ať pamatují na to, že je jejich povinností pečlivě bdít nad tím, aby představení, tiskoviny a podobné věci, které jsou proti víře nebo mravnosti, neměly přístup do jejich domácnosti a aby se k nim jejich děti nedostaly ani jinde…“

Jedním z velkých pomocníků Satana je nedostatečná znalost katolíků vlastní víry! O tom hovořili téměř všichni papežové 20. století! Z velké míry dávali vinu za velký odpad od víry právě tomuto problému. I praktikující katolíci podceňují náročnost naší věrouky:

Jan Pavel II.: „Musíme velmi seriozně dbát o své vlastní vzdělávání. Proto musíme prvořadou pozornost upřít na pravdu. Nemůžeme zasévat omyly nebo někoho ponechat ve stínu pochybností! Křesťanská víra se stává stále osobnější, náročnější. To je zajisté dobře. Nejdříve však musíme mít, abychom mohli rozdávat. Pamatujme na to, co napsal apoštol Pavel: ‚Opatruj, co ti bylo svěřeno a vyhýbej se světským prázdným řečem a protikladným tvrzením falešné vědy, vždyť někteří, co se k ní hlásí, zbloudili od víry.’“ (1 Tim 6,20).


Blahoslavená Matka Tereza o duchovní četbě:

Nejlepším prostředkem pro duchovní pokrok je modlitba a také duchovní četba. "Vezmi a čti", slyšel svatý Augustin, a po četbě se změnil celý jeho život. I život svatého Ignáce se změnil, když četl jako zraněný voják životopisy svatých. Jak často jsme i my pocítili během duchovní četby, že se naše duše naplňuje světlem. Svatý Tomáš Kempenský píše: „Vezmi knihu do svých rukou tak, jak vzal do svých rukou Simeon dítě Ježíše. Na závěr knihu zavři a poděkuj za každé slovo z Božích úst, protože jsi našel na Božím poli ukrytý poklad." Svatý Bernard říká: „Nesnaž se ani tolik rozumět tomu, co čteš, jako spíše povzbudit se tím, co čteš. Ať nezemřeme hlady uprostřed nadbytku." Nečteme-li dobře, pak nám četba opravdu nepřináší mnoho užitku. Duchovní četba je jedno z nejvzácnějších duchovních cvičení a jedna z těch povinností, které si nemůže dovolit nikdo zanedbávat…

Ve společném pastýřském listě biskupů z účastnických zemí Středoevropských katolických dnů zaznělo sedm proseb otců biskupů:

1. Ukázat lidem Krista
2. Učit se modlit a vyučovat modlitbě
3. Rozvíjet a prohlubovat znalosti týkající se víry

"Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje," čteme v 1. listu svatého apoštola Petra. To jsou slova, která platí i dnes. Uprostřed společnosti založené na vzdělání je třeba, aby křesťané dobře znali velkolepý celek křesťanské víry, aby mohli být bráni vážně a obstáli v setkávání s jinými náboženstvími a životními styly. Katechismus katolické církve je důležitou pomůckou k získávání hlubších znalostí o víře.“

4. Vydávat svědectví
5. Zachovávat sváteční charakter neděle
6. Chránit a rozvíjet život
7. Podporovat solidaritu v Evropě a na celém světě

Mariiny děti nemívají problémy se šesti ze zmíněných bodů. Ale nejčastěji podceňují právě bod třetí, aniž by si toho byly vědomy a svoje znalosti považují za dostatečné.

II.vatikánský koncil v předmluvě Deklaraci o křesťanské výchově říká: „Je skutečnost, že se výchova mládeže, ba i pokračující vzdělávání dospělých stávají v naší době snadnějšími, ale i naléhavějšími!”


„…A tady je poselství ze Skutků apoštolů: Apoštolové, ženy, příbuzní Ježíše – ti všichni se shromáždili s Marií k modlitbě ve večeřadle. Čekají na to, co jim přislíbil Zmrtvýchvstalý: "Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí."

Toto místo zde s výhledem na mariazellskou baziliku je dnes velkým večeřadlem. V očekávání Letnic jsme se shromáždili i my – ženy a muži, mladí a staří, kněží i laici. Společně se modlíme za sílu Ducha svatého. Za jeho pomoc pro naše země a národy. A za mír pro Evropu, která byla rozdělena za tak silných a hrozných bolestí – a která znovu srůstá živena tolika nadějemi, ale i pochybnostmi a obavami.
Prosíme o sílu shůry, abychom poznali, co je správné, a to pak činili. O odvahu svědčit o své víře…

Evropa potřebuje časy a prostory pro svaté. Bojujme tedy za to, aby neděle zůstala zachována jako den společenství s Bohem a lidmi… Zde v Mariazell vyprošujeme sílu Ducha svatého. Zde svěřujeme nás, naše země a naše rodiny ochraně Panny Marie. Chceme odsud odjíždět posíleni ve víře a s pevnou nadějí v Krista. Abychom v této nové Evropě, řadě hledajících, skeptických, úzkostlivých a malomyslných, mohli ukázat: "Kristus je opravdovou nadějí Evropy!"

Z kázání kardinála Schönborna na Pouti národů v Mariazell.

Triumf mého Neposkvrněného Srdce nemůže přijít, leč v triumfu mého Syna Ježíše, který se vrátí, aby kraloval v srdcích, v duších, v životě jednotlivců i národů: v celém lidstvu. Ale Ježíš, stejně jak je v nebi, tak se nalézá na zemi skutečně přítomen v Eucharistii: se svým Tělem, se svou Krví, se svou Duší, se svým Božstvím. Jeho slavné království zazáří především v jeho Eucharistickém triumfu, protože Eucharistie se stane znovu srdcem a středem veškerého života církve.

Modrá kniha, 14.6.79




Zodpovědný redaktor: P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP