Mariina doba

Číslo 3/1999

 

 

 

Láska  je   jediný  poklad,  který  se  rozdělováním  zvětšuje.

 

Přednáška z duchovní obnovy formou večeřadla.

 

Tématem této přednášky je láska Boží k nám i láska, kterou máme mít k druhým lidem.

Jak nás Pán Bůh miluje a jak miloval vyvolený národ, o tom si přečteme z knihy proroka Izaiáše:

”Sion říkával: ‚Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomněl.‘ ‚Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále. Tvoji synové už pospíchají. Ti, kdo tě bořili a ničili, od tebe odtáhnou.

Rozhlédni se kolem a viz: Tito všichni se shromáždili a přijdou k tobě. Jakože živ jsem já, je výrok Hospodinův, jimi všemi se okrášlíš jako okrasou, ozdobíš se jimi jako nevěsta. Tvé trosky a tvá zpustošená města, tvá pobořená země ti teď budou příliš těsné pro množství obyvatel, až odtáhnou ti, kdo tě hubili. Opět ti budou říkat synové tvé bezdětnosti: ‘Toto místo je těsné! Dej mi prostor, ať mám kde sídlit.‘” (49,14-20)

Ty obrazy jsou někdy těžké k pochopení ve Starém Zákoně, ale když si je čtete a rozjímáte nad nimi, tak jejich význam pochopíte. Vyvolený národ říká, že na něj Bůh zapomněl, že už ho nemá rád. Přišlo mnoho trápení a těžkostí. Ale Bůh odpovídá ústy proroka když říká: ”Copak může zapomenout žena na své dítě..., ale i kdyby zapomněla, tak já na tebe nezapomenu.”

Bůh nás miluje, protože my jsme novozákonní vyvolený národ a miluje nás více než matka své dítě. Dobrá matka miluje hodně své dítě, pečlivě se o ně stará a myslí na ně, ale Bůh ve všem převyšuje tuto lásku, stará se o nás ještě lépe a miluje nás mnohem více. Bůh nás miluje, ale chce od nás, abychom i my jeho milovali a abychom také milovali své bližní. Pán Ježíš se za nás obětoval na kříži aby nás vykoupil, a aby nám ukázal svou lásku k nám, a my máme milovat ty, kteří jsou okolo nás. O tom je krásně psáno v listě Korinťanům, kde sv. Pavel píše ve 13. kapitole hymnus na lásku:

”Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží. Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků již nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jen nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.” (Kor. 13. kapitola)

Sv. Pavel tedy popisuje jaká má být pravá láska. V dnešním světě chybí láska a to, co lidé často láskou nazývají není láska, ale jen sobectví. Když milujeme pro sebe, tak to není láska. Láska je chtít dobro druhému, ne chtít dobro pro sebe, ale pro druhého.

Sv. Alfons Liguori napsal knihu ”Cesta lásky”, ve které rozjímá nad vlastnostmi lásky, o kterých mluví sv. Pavel. I my si z ní kousek přečteme o lásce k Bohu a k bližnímu:

“Nic není Bohu tak milé, jako když vidí duši trpělivě a pokojně nést kříž, který ji dává. Duše, která miluje Ježíše Krista se mu chce ve všem podobat. Milující se chce připodobňovat milovanému. Sv. František Saleský říká: ”Rány ukřižovaného jsou ústa, která jasně hovoří o tom, jak je potřeba pro nebe trpět. Trpět pro Ježíše, to je věda svatých. Sv. Jan viděl svaté v bílých rouchách a s palmami v rukách. Palma je znakem mučedníků. Zásluha duše, která miluje Ježíše Krista, je v milování a v utrpení. To nejsou jen má slova, ale jsou to slova, kterými Pán hovořil ke sv. Terezii. ”Mysli na to, že celý můj život byl plný útrap”, říká Pán sv. Terezii. ”Věř, dcero, že koho můj Otec více miluje, toho navštěvuje více utrpeními. Ale utrpení odpovídá láska. Pozoruj tyto rány, tvoje bolesti nikdy nedosáhnou mých ran.”

Člověk má tendenci se někdy utrpení zbavovat a říkat, že je to nespravedlivé, že to dává Pán Bůh nám, kteří jsme nic zlého neudělali, a že ten, který koná zlo se má dobře. Když nás takové věci napadnou, tak si vzpomeňme na Pavlovo: ”Láska je trpělivá a to i v utrpení”. Láska je trpělivá i v životě s druhým člověkem. Možná i vy žijete s někým, kdo vám někdy udělá něco zlého, nebo je to člověk, který vám dělá jen starosti a vy se o něj musíte starat. Ale až se vám bude chtít někdy říci, že je to nespravedlivé, proč vy máte trpět a proč vy se musíte starat, nebo kdybyste se toho kříže chtěli jednoduše zbavit, tak v tu chvíli přemýšlejte nad láskou. Láska je totiž trpělivá i ve vztahu k druhým lidem i k těm, kteří dělají zlo, i k těm, kteří nenávidí Boha, kteří nenávidí i vás.

Láska se nevychloubá a láska nezávidí. My, když něco dobrého děláme, tak si velmi přejeme, aby nás za to lidé pochválili, tak čekáme na pochvalu a když dostaneme nějakou kritiku, tak jsme z toho nešťastní a povíme si, že je to všechno zbytečné. Ale když to děláme jen kvůli tomu, aby nás lidé chválili, tak to není záslužné. Tak za to dostáváme odměnu již tady na zemi a nebudeme mít odměnu v nebi.

Pán nás napomíná: ”Dávejte si pozor, abyste své dobré skutky nekonali před lidmi, že by vás obdivovali, jinak nemáte zásluhy u vašeho Otce, který je na nebesích. Jak ubohá je mzda, která se snižuje na trochu dýmu, nebo na zdánlivé uspokojení, které se rychle rozplyne.” Prorok Ageus zde používá výstižný obraz: ”Kdo se v životě namáhá pro něco jiného než pro Boží zalíbení, ukládá svoji míru do děravé nádoby a až ji jednou otevře, nenajde v ní nic. Kdo pracuje pro jiný cíl, než pro slávu Boží, velmi se znepokojuje, když nedosáhne vytouženého výsledku své námahy. Kdo něco podniká výhradně pro slávu Boží, zůstane spokojený, i když se dílo nepodaří. Pracoval totiž s dobrým úmyslem a chtěl se zalíbit Bohu a tohoto cíle dosáhl. Když je Bůh spokojený s jeho prací a nechce výsledek, uspokojí se i on.”

Když něco uděláme a ono se to nepodaří a chtěli jsme opravdu něco dobrého, měli jsme dobrý cíl i dobré prostředky, ale ono to nakonec nevyšlo, tak se nám chce žalovat: ”Pane Bože, proč to takhle dopadlo?” Ale i tehdy si vzpomeňme na lásku, která se nevypíná. A když děláme dobro a děláme to z lásky k Pánu Bohu a z lásky k lidem, tak i kdyby se stalo, že to nedopadne tak, jak jsme předpokládali, tak to nevadí. A kdyby se stalo, že děláme něco dobrého a lidé to neocení ani nás nepochválí, tak si z toho nic nedělejme. Pro náš duchovní život a i z hlediska Božího pohledu je nejlepší a největší zásluhou, když děláme něco dobrého a nikdo nás za to nepochválí, protože tehdy máme odměnu v nebi. Kolik bylo světců, kteří žili krásným životem a nechválili je na zemi, pochvalu dostali až po smrti, když je prohlásili za svaté.

Sv. Terezka Ježíškova žila v klášteře a až po její smrti jedna její sestra řekla, že si ani neuvědomili, že žili se světicí. A dokonce, když umírala, tak bylo potřeba o ní napsat něco do klášterní kroniky (tam se psalo vždy něco v čem ta umírající sestra vynikala) a ona sama slyšela, jak se jedna sestra ptá ostatních: ”A co tam napíšeme o Terezce, vždyť ona ničím nevynikala a ničím nebyla zvláštní, ničím nebyla mimořádná”. Vidíme, že nikdo neoceňoval její utrpení, všechny její bolesti, všechny její zásluhy. A Pán Bůh ji udělal svatou a byla mezi nimi nesvatější. Když si člověk přeje, aby ho lidé chválili, aby mluvili o jeho dobrých skutcích, tak to není správné. Odměnu tak dostane již tady na zemi a nejde ani o pravou lásku. Protože jestli to dělám jen kvůli pochvale lidí, tak to nedělám z lásky k Bohu, ale z lásky k sobě. Když vyžaduji „odměnu“, tak jde o sebelásku. Protože pravá láska se nevypíná, pravá láska je skromná. Je potřebné milovat Boha podle toho, jak se to líbí jemu, ne podle toho, jak se to líbí nám. Bůh chce, aby se duše zbavila všeho, až po tom se s ním může spojit a naplnit se jeho láskou. Mnohé zbožné duše by chtěli vystoupit na tento stupeň spojení s Bohem, ale nechtějí se smířit s protivenstvími, které jim Bůh posílá, nechtějí snášet chorobu, která je trápí, nechtějí chudobu v které žijí, nechtějí potupu, které se jim dostává. Ale dokud se úplně neodevzdají do Boží vůle, nemohou se s Bohem dokonale spojit. Abychom dosáhli společenství s Bohem, musíme snášet protivenství, protože oni jsou prostředkem, který v nás stravuje všechny vnitřní i vnější nezřízená hnutí.

Láska je trpělivá i vůči lidem kolem nás. My o nich často říkáme, že nám dělají zlo, kritizujeme je a posuzujeme, ale to není pravá láska. I když nám bližní udělá něco zlého, tak se máme snažit to řešit pokojně a s láskou.

Řekněme, že si utrpěl křivdu, cítíš, že se v tobě vzmáhá hněv, zdá se ti, že se ti ulehčí, když se vybiješ skutkem nebo alespoň příkrým slovem. Ale velmi se mýlíš, kdo jen jednou povolil hněvu, rozrušuje ho stále více. Jestliže si chceš zachovat ustavičný pokoj, dbej, abys’ nikdy nepodlehl zlé náladě. A když přece cítíš, že tě svírá, použij všechno úsilí, abys ji hned odložil. Ať s tebou neusíná, rozptyl se čtením dobrých knih, zazpívej si zbožnou píseň nebo si popovídej s přítelem o příjemných věcech. V Písmu Svatém je napsáno: ”Hněv odpočívá v lůně slabého.” Pán Ježíš také říká: ”Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.” Neříká nám - učte se ode mně, protože umím dělat zázraky nebo protože všechno vím. Ale říká: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.” A podle toho se také Pán Ježíš chová k druhým lidem, s láskou a trpělivostí ke každému.

Nyní si ještě přečteme rozjímání z „Modré knihy“:

”Odvahu, moji milovaní synové, protože toto je můj čas a já vás zvu do boje za triumf mého syna Ježíše, za triumf lásky a dobra. Já vás formuji abyste šířili světlo Krista, jeho pravdu a jeho radostnou zvěst ve dnech temnoty a noci. Jste povolaní k apoštolátu v časech, které prožíváte. Milovaní, bojujte s láskou, která ve vás musí stále růst, dokud nedosáhne Božských rozměrů Srdce mého syna Ježíše. Podívejte se, jak můj odpůrce bojuje všude především nenávistí. Všude přináší rozkol a nejednotu, nespoutaný egoismus a násilí. Tak padnou mnohé mé děti za oběť terorismu a krev teče po ulicích.”

Zlý bojuje hlavně nenávistí, bojuje tím, že všechno ničí a rozbíjí, že štve lidi proti sobě. Ale my nemůžeme odpovědět na zlo zlem, protože by se pak nikdy nezastavilo. Naše odpověď by měla být dobrem za zlo, láskou za nenávist. Dále poselství pokračuje:

”Nechejte triumfovat lásku a dobro. Uhaste oheň nenávisti rosou vaší lásky. Buďte mými nástroji a vytvářejte kolem sebe společenství a bratrství. Proto se ke všem chovejte s jemností mé mateřské lásky, nejvíce k těm, kteří to nejvíce potřebují a jsou nejvíce vzdálení.”

I ti, o kterých bychom to vůbec neřekli potřebují lásku, nejvíce mladí lidé. Je časté, že ti nejvíce zlobiví od nás potřebují nejvíce lásky. I přesto, že nám někdy ‘pijí krev‘, tak potřebují cítit, že je máme rádi, že jsme nad nimi nezlomili hůl, že jim důvěřujeme a věříme tomu, že z nich může být něco pořádného. Je moc zlé, když někoho úplně odepíšeme a řekneme, že se nikdy nezlepší. Je třeba se za takové lidi také modlit a snažit se je milovat.

V jedné rodině byli nevlastní sourozenci, kteří se velmi hádali a dělali si navzájem jen to nejhorší. Jeden na druhého vymýšlel, jak by ho co nejvíc rozčílil a pozlobil. Tak to šlo dlouhou dobu. Až jednou si jeden z nich uvědomil, že to, co dělá je zlé, a že už to takhle nejde dál. A přišel k tomu druhému a donesl mu jahody a řekl mu, že už s ním dál nechce válčit. Ten druhý si vzal ty jahody nejprve velmi nedůvěřivě, protože čekal nějakou nekalost. Ale po tomto činu jejich nenávist přestala a začali si pomáhat a jejich život se velmi změnil. A celé to bylo zapříčiněno tím jedním skutkem lásky.

My nesmíme nikoho nenávidět, protože nenávist velmi svazuje a zatěžuje lidský život. A když nebudeme nikoho nenávidět, tak se osvobodíme a také přijmeme toho druhého takového jaký je a tím se staneme šiřiteli lásky. A láska neposuzuje, láska nekritizuje, láska neodsuzuje toho druhého, ale přijímá ho.

“Milovaní, bojujte modlitbou, kterou konáte ve spojení se mnou a přinášejte ji Bohu jako svůj nejcennější přínos k záchraně světa. Modlete se s vírou s důvěrou, soustředěně a vytrvale. Modlete se dobře sv. růženec. Sv. mše ať je středobodem vašeho života. Všude rozmnožujte večeřadla modlitby a bratrstva.

Milovaní, bojujte tím, že se osobně obětujete, darujte mi svoje bolesti. Jsou pro mně cenné, protože je mohu nabídnout Ježíšovy, aby vás spojil se svou trvalou kněžskou přímluvou.”

Obětujme svoje bolesti. Tím, že Pán Ježíš zemřel na kříži nám ukázal svoji lásku. Z teologického hlediska by možná stačila mnohem menší oběť, možná by stačilo jen vtělení, nebo jakýkoliv dobrý skutek, který by udělal tady na zemi. Ale tím, že zemřel na kříži nám ukázal svoji lásku, protože za nás dokázal trpět. Láska se totiž projevuje v utrpení. Kardinál Tomášek říkával: ”Hodně se dá pro církev pracovat, ale víc pro ni děláme, když se modlíme a ještě více děláme, když pro ni trpíme.“ Když obětujete vaše utrpení, je to velmi cenné a záslužné.

”Můj protivník vás svazuje především jedem novopohanství a nemorálnosti. Kolik z řady mládeže svede neřest a žijí v ní, vyhledávají požitek každého druhu a jsou nakaženi nečistotou a užíváním drog. Jsou to nemocní, kteří potřebují pomoc a uzdravení. Vaše utrpení a vaše láska je účinným prostředkem na mnohé rány, kterými jsou dnes mé děti postižené ve stále větším počtu.”

Dnes se velmi nadává na mládež, jaká je zlá a nevychovaná, ale musíme si uvědomit, že je taková, jakou jsme ji vychovali, taková, jací jsou její rodiče. My jsme totiž připravili mladým lidem prostředí v kterém žijí a do kterého se rodí. Nevynaložili jsme dost úsilí, abychom jim předali víru. Není dobré odsuzovat mladé lidi, kteří se nechají svést televizí a nemorálností, spíše je potřeba je litovat, že si v tak útlém věku kazí život, a že ztrácejí svou vnitřní krásu. A oni si ani neuvědomují, že něco ztrácejí. A my starší máme zodpovědnost za prostředí v kterém mládež vyrůstá. A také my za ni máme zodpovědnost, že jako křesťané, nejsme dostatečně svatí a nedáváme dobrý příklad, aby nás mladí viděli a řekli si: ”Ano, toto je ta pravá cesta, tak je potřeba žít.” My se máme se snažit milovat ty mladé a pomáhat jim k dobrému a ne je jednoduše zavrhnout.

“Proto vás zvu k větší oběti a k větší lásce. Ať na vás spočine Ježíšův pokoj a můj mír. Žijte v pokoji srdce. Já jsem matkou útěchy. Prostřednictvím vás, žehnám všechny svoje děti ve vaší vlasti i v krajinách celého světa.”

Panna Maria nás volá k lásce, k zasvěcení se a k modlitbě. Láskou můžeme udělat mnoho dobra. Snažme se ji získávat od Panny Marie a z Eucharistie. Odtud načerpáme i my útěchu, abychom ji mohli rozdávat kolem sebe. Panna Maria dále říká:

“Jsem matkou útěchy, v těchto časech se stavím po bok každého z vás, abych měla účast na těžkých okamžicích vaší existence.”

Nyní budeme v tichu rozjímat nad tím, co jsme si o lásce řekli. Popřemýšlejte nad vaší láskou ve srovnání s tou pravou láskou Boží. Využijte plně této chvíle, která se nám zde nabízí, aby k vám mohl promluvit Duch Svatý, který přichází jen do ticha.

P. Humbert Maria Virdzek OP

Bližší informace o duchovních obnovách na adrese redakce.


 

Potom se Ježíš znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského jezera..... tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nepoznali, že je to on.  Ježíš se jich ptal: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Rozhoďte síť na pravé straně lodi, tam něco chytíte.“ Rozhodili ji tedy a ryb bylo tolik, že ji ani nemohli utáhnout......síť se ale neprotrhla.

Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm ležet rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste některou z těch ryb, které jste právě chytili.“ (srv. Jan 21, 1-12)

Všimněme si dobroty Ježíšovy! Sám poslal ryby apoštolům a mluví o nich tak, jako by byly ovocem jejich námahy. Nedivme se, stejně odmění jednou na věčnosti i naše dobré skutky, ačkoliv jsou z největší části dílem jeho milosti a lásky. Pěkně o tom psal sv. Augustýn: „Věnčí-li Bůh naše zásluhy, co činí jiného, než že věnčí své vlastní dary!“

Ještě jedno poučení nám dává Evangelium. Celou noc se můžeme namáhat, ale nechytíme nic. Jen pokud naše činnost bude spojena s Pánem, potom ryb bude tolik, že síť nebude ani možné utáhnout...“. Potom bude platit i že žeň bude bohatá, ale dělníků málo.... Pán ale zajistí, že síť se neprotrhne a žádná ryba nepřijde nazmar.

 

Sv. Ludvík M. Grignion píše:

Skrze Marii spása světa začala a skrze Marii má být dokonána. Maria se při prvním příchodu Krista téměř neprojevovala, aby lidé, ještě málo poučení a osvícení o osobě Jejího Syna, se nevzdalovali od pravdy...ale až se bude blížit Kristův druhý příchod má Duch Svatý způsobit, že Maria bude poznávána a zjevována, aby byl poznáván a milován Ježíš Kristus.. ..už neexistují důvody, které vedly Ducha Svatého k tomu, aby svoji Snoubenku skrýval během Jejího pozemského života a aby Ji tak málo zjevoval při hlásání evangelia...Bůh tedy chce v těchto posledních časech zjevit a odhalit tajemství Panny Marie, která je vrcholným dílem Jeho rukou."

 „Není to snad Ježíš, jehož matku známe?“

 

P. Gabriel M. Roschini O.S.M., profesor na papežské lateránské univerzitě v Římě (+1977), proslulý mariolog, publikoval přes 125 mariologických knih. Z jeho práce vyjímáme následující úvahu.

 


V Kafarnaum

Hned po popisu příběhu ze svatby v Káně, který se odehrál na začátku Kristova veřejného života, sv. Jan píše: „Potom sešel on i jeho matka a bratři a jeho učedníci do Kafarnaum, kde zůstali několik dní. Blízko byla židovská Velká noc a Ježíš sestoupil do Jeruzaléma“.

Kafarnaum se od této chvíle stal oním místem Galiley, na kterém se Ježíš nejčastěji zdržoval, takže ho sv. Matouš nazval i místem Ježíšovým: „Přišel do svého města“ (9,1), i když krátce nato ten samý evangelista označuje za jeho vlast Nazaret – „přišel do své vlasti“ (13,54). Kafarnaum leželo na severozápadním břehu Tiberiadského jezera asi 30 km na východ od Nazareta. Pro svoji zeměpisnou polohu – na hranici mezi územím Heroda Antipase a územím Filipovým – stalo se významným místem přechodu a mělo i celní stanici.

V každém případě je jisté – vždyť to výslovně říká evangelium - že Panna Maria spolu s Ježíšem, bratranci a učedníky sešli z Kány do Kafarnaum a tam zůstali „několik dní“. Důvodem, proč se Ježíš spolu s Pannou Marií, příbuznými a učedníky zdržel v Kafarnaum pouze „několik dní“, bylo to, že se přiblížila Velká noc – první za jeho veřejného působení – a tak se přiblížil čas putovat do Jeruzaléma. Za předpokladu, že se Panna Maria spolu se sv. Josefem vydávali na cestu do Jeruzaléma při příležitosti Velké noci každoročně, téměř najisto můžeme předpokládat, že se v tomto roce Panna Maria vydala do Jeruzaléma spolu s Ježíšem. Při této domněnce je totiž více než pravděpodobné, že musela být očitým svědkem horlivosti svého božského Syna proti kupcům znesvěcujícím chrám, kteří udělali „…z domu mého Otce tržnici!“ (Jn 2,16) Ježíš udělal konec znesvěcování tím, že si upletl z provázků bič a všechny vyhnal. A bylo to v té chvíli, co se někteří rozzlobení Židé přiblížili k němu a ptali se ho: „Jaké znamení nám ukážeš, že můžeš toto dělat?“ Odpověděl jim: „Zbořte tento chrám a já ho do tří dnů znovu postavím!“ „Chrám“, na který Ježíš udělal narážku, bylo jeho tělo, to tělo, které si vzal z Panny Marie. Potom, když Židé zničí tento živý chrám, on ho za tři dny zase vystaví. Odpověď spočívala v tónu hlasu. Dával jim znamení své autority, znamení nejvyšší, ale Židé tomu neporozuměli, domnívajíc se, že dělá narážku na chrám, který „čtyřicet šest let stavěli“. Dobře tomu však porozuměla Panna Maria, jeho Matka. Potom se ještě v Jeruzalémě odehrál slavný rozhovor Ježíše s Nikodémem, po kterém zůstal Ježíš ještě nějaký čas v Judeji – možná na volném prostranství, v nějakém záhybu Jordánu – a až později, kdy se dozvěděl o Janově uvěznění, přešel Samarií, vrátil se do Galiley. U studně v Sycharu se rozvinul známý rozhovor Ježíše se Samaritánkou.

 

Mariiny kroky za Ježíšem

Zde se nám nabízí samozřejmá otázka: Následovala Přesvatá Panna svého božského Syna na jeho rozličných apoštolských cestách? Evangelium nám o tomto neříká nic, alespoň ne výslovně. Všeobecným a lépe podloženým míněním však je, že Panna Maria obyčejně následovala svého božského Syna na jeho apoštolských cestách, podnikaných po Galileji, Judeji, Zajordánsku, atd. Evangelium totiž mluví o některých zbožných ženách, které toužíce po Ježíšových slovech, ho následovali na jeho cestách a hmotně mu pomáhali. Sv. Lukáš píše: „Bylo s ním jeho dvanáct učedníků a některé ženy, které uzdravil od zlých duchů a nemocí, Maria, zvaná Magdaléna, ze které vyšlo sedm zlých duchů, Jana, žena Herodesova správce Chúzy, Zuzana a mnohé jiné, které jim vypomáhali ze svých prostředků.“ (Lk 8,2-3) Mezi ženy označené „mnohé jiné“, o kterých se zmiňuje Lukáš, musela – podle veškeré pravděpodobnosti – patřit i jeho Matka. Zda by se byla právě ona ukázala jako méně dychtivou po slovech, co vycházela z Ježíšových úst, než byly druhé ženy?… Zda by se byla ukázala méně starostlivou při posluhování Ježíšovi, v napomáhání a v zahrnování pečlivými starostmi, než byly jiné ženy, co byly Ježíšovi vzdálené, i když jim prokázal dobrodiní? Zda nebyla právě ona nerozlučitelnou společnicí Vykupitele v díle naší spásy? Jak se apoštolové a učedníci instinktivně seskupovali kolem Ježíše, tak i vzpomínané zbožné ženy se zajisté instinktivně seskupovaly okolo Panny Marie. Panna Maria musela být jakoby spojnicí mezi nimi a Ježíšem, ona je učila chápat vznešené poselství evangelia. V nejužším styku s Pannou Marií, „ideální ženou“, přirozená jemnost jejich ženskosti se stále více zjemňovala a povznášela. Mohlo by se snad namítnout, že kdyby byla Panna Maria skutečně patřila do oné skupiny žen, že by ji evangelista celkem určitě vzpomenul a podle jména uvedl jistě dříve, než uvedl jiné ženy. Na to však můžeme celkem lehce odpovědět, že i sv. Matouš, když mluví o té samé skupině, totiž o „mnohých ženách“ přítomných na Kalvárii, „které doprovázeli Ježíše a posluhovali mu“ (27,55), vůbec nevzpomíná Pannu Marii. A přeci víme, protože to výslovně říká sv. Jan, že Panna Maria byla mezi ženami, které „stáli u Ježíšova kříže“ (19,25). Námitka tedy neobstojí. Pokud však někdo chce naléhat ještě dále a tvrdí, že je nepochopitelné, proč sám sv. Lukáš – evangelista Přesvaté Panny – neuvádí nikdy její jméno, můžeme odpovědět tak, že námitku obrátíme proti namítajícímu: Tvrdíme, že Přesvatá Panna, která mu byla pramenem informací, jistě schválně zamlčela své jméno, když podávala evangelistovi informace: V tom, co se vztahovalo na její osobu, se omezila jen na to nejnutnější. Tím více, že následovala Ježíše už ne jako matka – jakoby úředně – ale jen tak jako všechny ostatní ženy, jako poslední z nich, aby ho poslouchala, posluhovala mu, a přitom se ukrývala v zástupu jak se jen dalo, aby na sebe nepoutala pohledy davu, aby tak Ježíš a jen Ježíš stál v popředí a ona zůstávala ve stínu. Ostatně její skromné chování, její vybraná jemnost, střízlivá řeč, její záliba ve skrytosti, touha po oběti přispívali v nemalé míře k tomu, že se zvláště v hloučku žen, těch zbožných, co následovaly Ježíše, zázračně posilňovaly účinky Božího slova. Život Panny Marie se všem zajisté jevil jako věrná ozvěna Kristových slov, jako živé evangelium. Přesvatá Panna tedy obyčejně následovala svého Božího Syna v jeho asi tříletém apoštolském působení, zúčastňujíc se při tom na rozličných místech (např. v Betánii) na hostině, která byla poskytována Ježíšovi. Toto je mínění sv. Epifana ze 4. století, který píše: „Panna Maria byla ustavičnou společnicí Ježíše Krista a nikdy se neodloučila od jeho společnosti.“ (Haeres.,LXXVIII, n. 13,PG 42, 718 D) Takto se i ona - v mezích přiměřených jejímu postavení – stala dobyvatelkou duší, a to apoštolátem modlitby, příkladu a slova. Ježíš pracoval na veřejnosti a ona jako srdce Církve, které bije ve skrytosti, pracovala potichu. Oba se zasvětili službě lidstvu.

A přitom evangelium vzpomíná Pannu Marii v době Ježíšova veřejného účinkování pouze čtyřikrát (kromě umučení): Dvakrát v prvním roce jeho veřejného života a potom dvakrát před koncem posledního roku jeho působení. To jsou jediné stopy její přítomnosti. Sledujme je a starostlivě pozorujme!

 

Kdo je moje matka a moji bratři?…

Sv. Marek nám říká (3,20 násl.), že jednou byl Ježíš v kterémsi městečku ležícím mezi Kafarnaum a Nazaretem. Když vstoupil do domu, hned se nahrnul takový zástup, že Ježíš a jeho učedníci „se nemohli ani chleba najíst“. Nad touto jeho misijní činností někteří neutrálové, co nebyli ani jejich přátelé, ani nebyli nepřátelé, nechali ze svých úst vyklouznout tuto základní větu: „Pomátl se.“ Což znamená: „Není normální“. Je to věta, která se může vysvětlovat v dobrém i zlém smyslu.

Faktem je, že se tento záhadný výrok velice brzy dostal k uším některých Ježíšových příbuzných a zapůsobil na ně. A když se potom doslechli, že je právě v té chvíli obléhaný posluchači ve vzpomínaném domě, „šli ho odvést, neboť říkali (tedy lid říkal): Pomátl se“. Tito zřejmě zamýšleli přivést ho k tomu, že by zmírnil svůj misijní zápal; chtěli se tím vyhnout nebezpečné hrozbě svých protivníků a hlavně farizejů, protože podle nich, začal získávat lidi, což by samozřejmě nezůstalo bez nepříjemných následků jak pro něho, tak i pro jeho příbuzné. Tím více, že tito příbuzní – jak poznamenává sv. Jan – „v něho nevěřili“.

A právě na tomto místě evangelista přivádí na scénu přesvatou Pannu a příbuzné Ježíše Krista: „Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Zůstali venku a dali si ho zavolat. Okolo něho seděl zástup. Řekli mu: „Venku tě hledá tvoje matka, tvoji bratři a tvé sestry.“ On jim odpověděl: „Kdo je moje matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli kolem něho a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo plní Boží vůli, je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mk 3,31,35; srovnej též Mt 12,46-50; Lk 8,19-21)

Obyčejně nenapravitelní odpůrci Panny Marie a jejího kultu chtěli vidět v tomto výjevu mnohé důkazy ponížení svaté Panny. Chtěli tu vidět málo zdvořilý zásah Panny Marie, kterého se dopustila prý tím, že náhle přerušila Syna jen proto, že mu chtěla něco říci. A na Ježíšově straně by zase chtěli vidět jakési zneuznání anebo alespoň studené a tvrdé zacházení s Matkou. Ale ani jeden, ani druhý z těchto vývodů logicky a ve světle skutečnosti neobstojí. Neobstojí předpoklad, že se Panna Maria dopustila nezdvořilosti. Vůbec se totiž nemluví o tom, že by ona byla někoho pověřila, aby upozornil Ježíše, že si s ním chce promluvit. Je dost pravděpodobné, že takové upozornění neudělala ona, ale někdo z příbuzných. Může být, že někdo z těch, kdo tlumočil žádost příbuzných (ve všeobecnosti), si zvolil na toto oznámení chvíli skutečně málo příhodnou. Sv. Hieronym a s ním i někteří exegeté jsou toho názoru, že „…ten, který (Ježíšovi) řekl toto oznámení, to udělal zlomyslně: chtěl se dozvědět, zda Ježíš dává přednost příbuzným před věcmi duchovními.“ Ať je to jak chce, jedno je jisté: zde vůbec nemůžeme usuzovat, že by byla Přesvatá Panna Ježíšovi vzkázala, že s ním chce mluvit v čase, kdy byl zabrán do vyučování zástupu. Taková nezdvořilost, jak víme, se nakonec příčí i Mariině povaze. (Pozn.: Navíc Tridentský koncil definoval, že Panna Maria  byla uchráněna před jakoukoliv osobní vinou!)

Málo obstojí závěr, že prý Ježíš zneuznal svoji matku, nebo s ní alespoň tvrdě jednal. Pokud si dobře všimneme jeho výpovědi, poznáme, že Ježíš svými slovy nijak nemínil popírat tělesné svazky, které ho poutali k Panně Marii a k ostatním příbuzným, ale chtěl říci pouze to, že svazky a příbuzenství duchovní, vycházejí z plnění Boží vůle a jsou vyšší než svazky a příbuzenství tělesné, a jako takovým je jim třeba dávat přednost. Kromě tělesné rodiny má nyní Ježíš už i rodinu duchovní a té musí dávat přednost. Nedá se tedy vůbec mluvit o odmítnutí, dokonce není možné mluvit ani o žádném tvrdém nebo chladném zacházení. Svatá Panna totiž zajisté hned porozuměla vznešenému obsahu Synových slov. A on tedy dobře věděl, že názory jeho Matky jsou stejné, a že i ona – jeho Matka, dávala vždy přednost vůli Boží před vůlí vlastní, a to s mimořádným vzletem a s jedinečnou odevzdaností. Nebylo tu tedy, a ani nemohlo být žádné neshody mezi ní a jím. Ježíšova slova – podle toho – i když obsahují výčitku, jsou zároveň ve skutečnosti velkou chválou Panny Marie. Tím, že se dokonale podrobila vůli Boží, je dvojnásobně vyhlašovaná za Matku Kristovu: tělesně a duchovně.V tom smyslu – který je nejzřejmější – svatí otcové a i nejlepší katoličtí exegeté vykládají tato Kristova slova.

 

„Není to snad tesař, syn Marie?

Po druhé je zmínka o Panně Marii tehdy, když Ježíš Kristus navštívil Nazaret, svoji vlast a tam také kázal. Bylo to na konci jeho prvního roku veřejného působení. Bylo to asi v čase, kdy Ježíš poslal svých dvanáct apoštolů hlásat, že království Boží je už nablízku, přičemž jim i dal moc konat zázraky. I v Nazaretu chtěl hlásat evangelium, přestože věděl, že tu někteří proti němu chovali hněv a nevraživost. Hněvem a nevraživostí musela být naplněná i nemalá část Ježíšova příbuzenstva, která nejenže mu nevěřila, ale konala ještě proti němu, údajně pro jeho kompromitující počínání. Avšak hlavní příčinou nevraživosti a zlosti byla uražená pýcha jeho krajanů, kteří se neuměli smířit s tím, že Ježíš dal přednost Kafarnaum před jejich Nazaretem: Tam se totiž Ježíš nejvíce zdržoval a tím se Kafarnaum stalo též jevištěm mnoha zázraků, které Ježíš učinil. Že by snad nebylo dost nemocných i v Nazaretu? Nebo se snad podobá tomu lékaři, co léčí jiné, ale o sebe nedbá a nestará se ani o ty, co jsou mu rodinou?… Šlo tu tedy o obyčejnou, věčnou otázku krajové hrdosti, která pobuřovala jejich mysl. A tato krajová rivalita, kterou Ježíš tak trpce zklamal, natolik rozladila srdce nazareťanů, že se postavili nejen proti němu, ale i proti jeho učení. A právě pro toto neobyčejné rozpoložení ducha svých krajanů Ježíš, „následovaný učedníky“ se chtěl odebrat do Nazareta. Tam se zdržel několik dní a čekal na vhodnou chvíli, aby jim zvěstoval svá slova života. Ale velmi brzy si všiml, že tu panuje nepřátelství jak proti jeho osobě, tak i proti jeho učení. Převládajícím motivem při zlehčování jeho zázraků a jeho učení – motivem otřepaným – bylo: „Odkud to má tento? Jaká to moudrost které se mu dostalo a zázraky, které se dějí jeho rukama! Není to snad tesař, syn Marie, bratr Jakuba a Josefa, Judy a Šimona? A nejsou tu s námi i jeho sestry?“ (Mk 6,2-3). Sv. Lukáš mluví o tomto příběhu v hl. 4,16-30. Sv. Matouš (13,55) přidává: „Odkud má takovou moudrost a zázračnou moc? Není to snad tesařův syn? Nejmenuje se jeho matka Maria?…“. Mesiáš, podle tradice mezi Židy značně rozšířené, se měl zjevit tak, že nikdo nebude vědět odkud je (Jn 7,27). Stejně tak i skromné a zdánlivě obyčejné postavení Panny Marie bylo též záminkou na zlehčování Ježíše. Odepírali mu učenost a víru, považujíc ho za takového člověka, jakým byli i všichni ostatní lidé. Ale naproti tomu všemu Ježíš i v Nazaretě udělal několik zázraků. „A pro jejich nevěru tam neudělal mnoho zázraků.“ (Mt 13,58)

Konečný výpad na mysl a srdce svých krajanů si Ježíš ponechal na sobotní shromáždění v místní synagoze. Dalo se snadno předvídat, že se tam Ježíš ujme slova. A tak se mnozí vydali na shromáždění s výrazem opovržení a nedůvěry. Ve vzduchu se ukazovaly příznaky bouřky. A skutečně: Po obvyklém čtení „Proroků“ představený synagogy, který shromáždění vedl, pozval – dalo se to předvídat - toho krajana, o kterém se tolik vyprávělo, aby promluvil a přednesl tak svůj názor. Ježíš vyzvání přijal a vystoupil na stupeň vyhrazený přednášejícímu: „Podali mu knihu proroka Izaiáše. Když knihu otevřel, našel místo, kde bylo napsáno:

 

„Duch Pána je nade mnou.

neboť mě pomazal,

abych hlásal evangelium chudobným,

poslal mě oznámit zajatým, že budou propuštěni

a slepým, že budou vidět;

utlačované propustit na svobodu,

a ohlásit Pánův milostivý rok.“

 

Potom knihu zavřel, vrátil ji sluhovi a sedl si. Oči všech v synagoze se na něho upřeli a on k nim začal mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste si právě vyslechli.“ (Lk 4,17-21) A pokračoval tím, že všechno to, co předpovídal Izaiáš a co sám přečetl, aplikoval doslovně sám na sebe. Jeho přesvědčivá řeč je nemálo ohromila. Tehdy už obyčejná nenávist a nevraživost – jak jsme se již zmínili vyvolaná obyčejnými pohnutkami - v nich začaly prudce vřít, že když po skončení shromáždění už vyšli ze synagogy, znovu mu to dali najevo. Ale on udělal pouze to, že je vlídně napomenul, stavějíc přísloví proti přísloví. Postavili se mu na odpor příslovím: „Lékaři, léč sám sebe“, tedy, mysli nejprve na sebe, na své krajany, a potom i na ostatní. A Ježíš jim odpověděl jiným příslovím: „Věru, říkám vám: Ani jeden prorok není vzácný ve své vlasti.“ I prorok Eliáš v době neúrody, před mnohými vdovami Izraele těch dob, dal přednost cizí vdově Sarepty Sidónské a zázračně jí pomáhal. A též prorok Elizeus, i když mnoho malomocných žilo v Izraeli za jeho doby, dal přednost cizinci Námanovi Syrskému a zázračně ho uzdravil, neboť Bůh je dokonale svobodný při rozdělování svých darů. Jenže toto laskavé napomenutí znělo v jejich nepříznivě naladěných uších – v uších těchto rozhořčených posluchačů – jako pohrdavá provokace, jakoby zase jen jinými slovy prohlašoval, že je ochotný dát přednost kterémukoliv jinému kraji před svojí izraelskou vlastí. A tak - uvažovali – když tak vyzývavě odmítá své krajany, je celkem správné, aby ho vypověděli i oni, jeho vlastní krajané, aby ho zapudili a takovýmto počínáním mu vzali chuť vrátit se ještě někdy mezi ně. A opanovaní šílenou zuřivostí, rozhýbali své ruce a nohy a: „Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz kopce, na kterém bylo jejich město postaveno a odtud ho chtěli shodit. Ale on prošel mezi nimi a odešel. .“ (Lk 4, 29-30)

Zda byla Panna Maria přítomná u tohoto tragického výjevu? Velmi pravděpodobně ano. Za jisté můžeme brát jen to, že se o události velice brzy dozvěděla. A právě proto, že při této tragické příležitosti musela Panna Maria mnoho přetrpět, křesťané tu později vybudovali kapličku. Stojí asi na tom místě, kde nazareťané chtěli svrhnout jejího Syna; kaplička dostala ve středověku výstižné jméno Kaplička Sv. Panny Marie Trpící.

 

 „Není to snad Ježíš, jehož matku známe?“

Třetí zběžnou zmínku o Panně Marii máme za slavnou rozpravou, ve které Ježíš mluvil o chlebu, který sestoupil z nebe; to se stalo po druhé Velké noci jeho veřejného účinkování. Ježíš byl v Kafarnaum. V diskusi s některými mimo jiné řekl: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit. Ale už jsem vám řekl: I jste mě viděli, a nevěříte.“ (Jn 6, 35-36) Takové tvrzení se jim nelíbilo. Žádali si vysvětlení a Ježíš jim ho dal na shromáždění v kafanaumské synagoze (Jn 6,59). Ale skupina Židů reptala proti němu, neboť řekl: „Já jsme chléb, který sestoupil s nebe!“ A říkali: „Není to snad Ježíš, Josefův syn, jehož otce i matku známe? Jakto že tedy říká: „Sestoupil jsem z nebe?“

Tato kratičká zmínka o Panně Marii jako o „jeho matce“ a též o Josefovi, kterou udělali kafarnaumští Židé, nám dává vědět, že ani zde nebyla Panna Maria nějakou neznámou osobou; a právě ověřuje domněnku, že se v tomto městě Panna Maria velmi často zdržovala spolu s Ježíšem.

 

„Blahoslavený život, který tě nosil a blahoslavené prsy, které tě kojily.“

Čtvrtou a poslední zmínku o Panně Marii během veřejného života Ježíše Krista zaznamenal sv. Lukáš (11, 14-28). Příběh, ve kterém ji připomíná, se odehrál v Judeji, nedaleko Jeruzaléma. Bylo to v posledním roce Kristova života mezi svátky „Stánků“, který se slavil v říjnu a svátkem „Posvěcení chrámu“, který se slavil v prosinci.

K Ježíšovi přivedli posednutého člověka, který byl hluchoněmý a podle sv. Matouše i slepý (12,22) a Ježíš ho veřejně uzdravil. Chování diváku při tomto zázraku bylo rozdílné, navzájem si odporující. Někteří - totiž zástup: jednoduší dobří a prostí lidé - zůstali ohromeni: „Zástupy žasly“. Jiní naproti tomu  - totiž zákoníci a farizeové, kteří přišli do Jeruzaléma, naduti pýchou a zmítaní hněvem - když nemohli popřít sám skutek (zázrak), připisovali ho ďábelské moci, vlivu Belzebuba, knížete ďáblů.

Na ničemné podezřívání zákoníků a farizeů Ježíš odpověděl výzvou, aby jasně uvažovali - předložil jim takovéto závěry: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát. A vyhání-li satan satana, pak je v sobě rozdvojen; jak tedy bude moci obstát jeho království? Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebuba, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům.“ (Mt 12,25-31)

Kolik záblesků božské moudrosti je v této odpovědi! A neznámá žena z lidu, plná nadšení, volá: „Blahoslavený život, který tě nosil a blahoslavené prsy, které jsi požíval.“ (Lk 11,27) Toto bylo první naplnění toho proroctví, které vypovídala Panna Maria v Magnificat: „Hle, od této chvíle budou mě blahoslavit všechna pokolení…“ (Lk 1,48). Ta žena musela být zřejmě matkou. A matka, když se dostane před velkého člověka, svými myšlenkami instinktivně zabíhá k jeho matce, na které se samočinně odráží velikost a sláva synova. Přitom jí blahořečí, snad skoro i závidí ve svém srdci. Ježíš se však obrátil k ženě a odpověděl: „Blahoslavení ti, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“ Obvyklí odpůrcové Panny Marie a jejího kultu nechybějí ani zde a v této Kristově odpovědi chtějí vidět jakousi výčitku; prý za to, že tato žena vyslovila takovou zbožnou pochvalu jeho Matce. Jenže Ježíšova odpověď je pravým opakem, nejkrásnějším a nejlepším výkladem. Je to odpověď, které by se měli nepřátelé Panny Marie držet. Kdyby byl Ježíš chtěl zazlívat chválu, se kterou se tato žena obrátila na jeho Matku, byl by tím musel zazlívat i chválu, která patřila jemu, protože nejmenovaná žena evangelia tím, že oslavovala Pannu Marii, velebila ji právě proto, že byla matkou Ježíše. Chválila ji tedy jako tu, která počala a porodila tak velkého a slavného muže. Chválíce Matku, zamýšlela tedy chválit i Syna. Byla to pochvala o to krásnější a vítanější, že oduševněně zvelebovala Kristovu velikost právě ve chvíli, kdy zákoníci a farizeové jeho velikost hanobili. V Kristově odpovědi tedy nebylo a ani nemohlo být, ani té nejmenší výčitky, nebo snad odmítnutí. Ostatně, i sám text to vylučuje. Řecký výraz menun ge quinimmo (též ano, zajisté), se používá tehdy, když se má s větší silou potvrdit něco, co už bylo řečeno předtím (srv. Donaldson, gramm,.s. 577). Kristova slova chtěla tedy říci: „Ty prohlašuješ za blahoslavenou moji matku; skutečně je to tak, ale musíš vědět, že ona i všichni ti, co ji napodobují (v poslouchání a uskutečňování Božího slova), mají právo být nazýváni blahoslavenými.“ Nepopřel tedy, že by Panna Maria neměla být vyhlášená za blahoslavenou, neboť počala jeho a porodila ho světu; ale poznamenává, že o mnoho blahoslavenější jsou ti, kteří poslouchají slovo Boží, neboť poslouchat slovo Boží znamená počít duchovně (a to je víc než materiální početí) velkého člověka, velkého proroka; a uskutečňovat slovo Boží je jakoby duchovně (a to je víc než materiálně) ho porodit.

Pokud je tedy Panna Maria nepopiratelně blahoslavená proto, že počala a porodila Ježíše materiálně, je ještě blahoslavenější proto, že ho porodila i duchovně, poslouchajíc a i zachovávajíc Ježíšova slova života. Zdánlivá výčitka anebo zamítnutí se takto mění – jak je zřejmé – na skutečnou oslavnou řeč, jaká kdy byla vyslovena nebo jaká se kdy může o Panně Marii vyslovit.

A nakonec, jak by mohl Ježíš zazlívat to, že byla „blahoslavenou“ nazvaná právě ta, kterou už sama sv. Alžběta, naplněná Duchem Svatým, prohlásila za „blahoslavenou“, jak zaznamenává posvátný text (Lk 1, 42-45)!

Celkem oprávněně tedy Církev přibrala do své liturgie i toto nadšené zvolání ženy, i Ježíšovu odpověď jen proto, aby ještě více oslavila Přesvatou Pannu. I zvolání, i odpověď, jsou totiž jakoby dva jasné plameny, vycházející z panenského čela Panny Marie.


 

 

Promluva Jana Pavla II. Před Anděl Páně 6.6. 1999 v Pelpline:

„Blaze  těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je. (Lk 11, 28)“ Ježíš znal svoji matku velmi dobře. Věděl, že Boží slovo zachovávala v dobrém a šlechetném srdci (srv. Lk 8, 15).Tedy věděl, že jeho matka zachovávala všechna slova ve svém srdci (Lk 2,51) a uvažovala o nich. Ona, matka Božího Syna, bezvýhradně spojila svůj život s věrností Božímu slovu. Neustále poslouchala Boha, rozjímala o slovech a událostech a toto zjevení přijímala celou svojí bytostí v poslušnosti víry. Prvním a nejdokonalejším darem Božímu slovu bylo její panenské mateřství. S vírou přijala Věčné Slovo, které se působením Ducha Svatého stalo tělem ke spáse člověka. Poslušná Otcově vůli byla Božímu Synovi nejen matkou a ochránkyní, ale i věrnou spolupracovnicí na díle vykoupení. Plod jejího života dozrál pod křížem, kde se lidsky nejtragičtějším způsobem zjevilo, že Bůh je láska. V duchu této božské lásky, v poslušnosti k výzvě Syna, nás v apoštolu Janovi přijala za své děti. A když po zmrtvýchvstání a Kristově nanebevstoupení setrvala s apoštoly na modlitbách (srv. Sk 1, 14) a spolu s nimi byla přítomná při seslání Ducha Svatého, stala se matkou rodící se Církve. Toto mystické mateřství se naplno zjevilo v tajemství jejího nanebevzetí. Od těch dob neustále upíráme svůj zrak na její příklad a prosíme ji – vůdkyni víry - aby nás učila naslouchat a zachovávat každé slovo, kterým se Bůh k nám obrací. Blahoslavení jsou totiž ti, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je (srv. Lk 11, 28). Ať požehnání, které spočinulo na Marii, spočine i na nás, abychom se i my, naslouchajíce Božímu slovu a zachovávajíce ho jako Maria, stali svědky Boha, který je láska!“ Podle VR.

 

Mariánské kněžské hnutí a oživení farního společenství.

Vybráno a sestaveno z podkladů pro seminář na téma: Oživení farního společenství. Košice, 7.-10.7.1999

 


Farnost, to je vlastně Církev v malém, v ní  Církev žije evangelizačním a svátostným životem. Její oživení, tedy obnova jejího života, může přijít jen tou samou cestou, jako přišel sám její život – milostí. Tak vznikla instituce, která nemá obdoby – živá, životaschopná.

Aby byla farnost živá a životaschopná, toho nedocílíme ani dobrým lidským úsilím, dobrými konstrukcemi – ty jsou potřebné, ale nejprve je zde potřebné něco, aby tato dobrá úsilí a konstrukce byly přijaty, a to jak na přirozené rovině, tak i na nadpřirozené.

Na nadpřirozené rovině je to milost, kterou je třeba vyprosit, a na přirozené rovině zase spolupráce s milostí. V praxi to znamená sladit naše projekty s Božím plánem.

Že v této době má Maria mimořádnou úlohu, to není poznatek mimo Církev. Tuto cestu ji připravila Církev sama. Zvláště dogmaty, vyslovenými v naší době, Duch Svatý jakoby „ošetřil“ právě tuto dobu tak mimořádného Mariina působení. Že tyto pravdy nezůstaly skryty mezi ostatními nebeskými, o kterých Ježíš nemluvil (viz rozhovor s Nikodémem), to znamená, že je potřebujeme poznat zde na zemi. Je třeba si tedy do důsledků uvědomit, co znamenají, co znamená nanebevzetí. Ježíš řekl o svém odchodu do nebe, že nám to bude k dobru. Řekl, že budeme konat ještě větší věci, neboť on odchází k Otci. Když jeho odchod do nebe má na nás takový vliv, potom i nanebevzetí Marie jako naší Matky, by nemělo být na nás bez vlivu. Mariino nanebevzetí je povinnou pravdou katolické víry a tuto pravdu musíme nejen přijmout, ale i žít. Musíme žít pravdu víry o nanebevzetí Panny Marie! Zde bychom mohli parafrázovat Ježíše: „Běžte a uče se, co to znamená.“ Část vyznání: „Věřím ve společenství svatých…“ patří ke katolické víře. Svatí žijí a působí. Pravdou o nanebevzetí je Církev připravena přijmout Mariino mimořádné působení. Když věříme, že svatí nám mohou pomáhat, podívejme se, co říká koncilní text: Když byla Panna Maria po dokončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebe a vyvýšena Pánem  jako královna všeho tvorstva (vyvýšena nad všechny anděly a lidi LG 66), neopustila spasitelný úkol mateřství v plánu milosti, ale i nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. (srv. LG 60, 62)

Maria žije – a žije již v samotném Božím životě. Ona dostala již po prvním hříchu úkol konečné porážky pekelného hada. V hodině Vykoupení nám byla ustanovena Matkou, tím dostala vůči nám práva a povinnosti.

Církev dostala a přijala fatimské poselství, ze kterého pozná úlohu Marie vůči zlu této doby. Maria skutečně osobně koná. Ona sama je zárukou, jako byl Ježíš ve své době, že lid, který jde za ní – pokud jde zároveň s Církví, jako je to v případě našeho hnutí – nezabloudí. Pokud máme skutečnou, pravou a plnou katolickou víru, tak se můžeme spolehnout, že Maria může skutečně osobně jednat – a v případě lidí, kteří se jí aktem své vůle dají a zároveň jsou poslušní Církvi - určitě.

Pokud je zde nebezpečí pro čistotu víry, je třeba ho hledat v něčem jiném – v této době právě ve strachu z Panny Marie. Tento strach plní nyní stejnou úlohu, jakou plnil v Ježíšově době strach z ‘galilejského tesaře‘. Tento strach způsoboval tehdy a způsobuje i nyní to, aby nebyl přijat v aktuální době nový Boží krok v dějinách spásy. Krok, který byl tehdy a je i nyní prorockým duchem připravován. A dnes je plně opodstatněný z toho, co Církev o Panně Marii ví.

Mohla by se také zmínit díla sv. Grigniona, sv. M. Kolbeho a mnohé další. Uveďme jen závěr encykliky Jana Pavla II. Redemptor Hominis:

„Pociťujeme nejen potřebu, ale kromě toho i naléhavou povinnost modlit se v celé Církvi více, hlouběji a intenzivněji. Chtěl bych, aby se v této modlitbě zachovávala jednota s Marií, matkou Ježíšovou, jako to činili kdysi Ježíšovi apoštolové, když po jeho nanebevstoupení setrvávali na modlitbách ve večeřadle v Jeruzalémě. Prosím především Marii, nebeskou Matku Církve, aby laskavě setrvávala s námi v této modlitbě nového adventu lidstva. Doufám, že díky této modlitbě budeme schopni přijmout Ducha Svatého, který sestoupí na nás a stát se tak Kristovými svědky ve všech končinách země.“

Hlava Církve dnes hlásá své „Totus tuus“ Maria. Pro Boží vítězství nad zlem této doby jsme ve Fatimě dostali jako znamení triumf Neposkvrněného Srdce Panny Marie. (Pozn. 1967 - Papež Pavel VI. ve své encyklice Signum magnum nazývá naši dobu mariánskou érou, ve které Bůh, vidíc že jeho lid je ve velké tísni, posílá svoji Matku, aby častěji a hlouběji zasáhla do dějin.)

***

Osvědčenou cestou pro život, i pro oživení farnosti, je ta, kterou prošla Církev a tu přináší i naše hnutí -  Mariánské kněžské hnutí. Jako Ježíš shromažďoval apoštoly okolo sebe, tak toto hnutí shromažďuje apoštoly této doby okolo Marie ve večeřadlech modlitby v její výchově, v očekávání nových Letnic (které se podle KKC 677 mají zopakovat).

Toto hnutí je už přímo tak koncipováno, aby mohlo působit všeobecně, jak říká jeho zakladatel, don Gobbi, že nevytváří novou větev na stromu Církve, ale dává mízu všem větvím. Nevytváří nové společenství, vlastně nemá tělo, má být jen duchem. Potřebuje tedy tělo, jehož může být oživením a tím má být celá Církev, všechny její větve, všechny instituce, v praktickém životě je to hlavně farnost. Může to však být i rodina – domácí Církev nebo řeholní společenství.

Jedinou viditelnou aktivitou hnutí jsou večeřadla modlitby s Pannou Marií.

Skladbou našich večeřadel je: vzývání Ducha Svatého, modlitba růžence, modlitba za Svatého Otce, čtení z  „Modré knihy“ a vrcholí zasvěcením se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

V tomto hnutí, dávají lidé své „ano“ být apoštoly této doby. Podobně jako ho dali Ježíšovi jeho apoštolé. Lidé ne větších lidských kvalit, neboť na těch kvalitách Bůh nestaví. Ty největší věci musí vykonat Bůh sám, od nás k nim však potřebuje naše „ano“. Texty „modré knihy“ jsou neustálým pozváním dát Bohu toto „ano“ skrze zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, protože jeho triumf je Božím plánem pro naši dobu.

Tak jako Ježíšovi apoštolé museli po svém „ano“ na jeho pozvání ještě mnoho naslouchat Ježíšovi, aby byli formováni, tak musí být i apoštolé této doby formováni. Nasloucháním poselstvím „modré knihy“ s vnitřní ochotou nastává zcela nepozorovaně vnitřní přeměna. Jistě v první řadě nadpřirozená, neboť když Bůh dostal „ano“ člověka, tak On koná. My však spíše můžeme zpozorovat změnu na té přirozené rovině a to asi takto: Slabostí dnešního křesťanství je jakési „zabezpečovací“ křesťanství, když člověk jde k Bohu, aby si „zabezpečil“ svoje potřeby včetně věčné spásy. Ve večeřadlech s Pannou Marií je člověk veden brát za své Boží zájmy, a tak nepozorovaně stále více přichází k Bohu, aby se mu dal pro jeho plán. Nabývá apoštolského ducha. A co jiného potřebuje farnost ke svému oživení než právě toto?

Ve večeřadlech kromě nadpřirozené síly modliteb se lidé i přirozeně sbližují, a když vzrostou v apoštolském duchu, a ukáže se nějaká potřeba ve farnosti, jsou akceschopní i přirozenou cestou. Takto naše hnutí napomáhá oživení farnosti a zůstává v pozadí, neboť je jen duchem, mízou.

***

Působení našeho hnutí ve farnostech se často setkává s překážkami, dalo by se říci s dezinformacemi. Kniha „Kněžím, nejmilejším synům Panny Marie“ – naše „Modrá kniha“ - je vlastně to, co dává hnutí jeho identitu.

Proto, když se nedovolí či vynechá někde ve večeřadle její čtení, potom toto, už není naše hnutí, a tak se vnáší zmatek do nitra hnutí i do duší lidí. Často se nazývá večeřadlem to, co jím není.

Je třeba být informován o tom, jak je věc našeho hnutí v Církvi řešená. Proto tu nejprve musíme  vyjasnit toto:

Na Slovensku máme i písemné stanovisko Kongregace pro nauku víry, které bylo slovenským biskupům doručeno skrze apoštolského nuncia listem z 19.1.1991 jako odpověď na jejich dvě otázky o hnutí a o knize. K otázce o hnutí samotném říká, že hnutí nevzbuzuje žádné obavy. K otázce o knize říká, že Kongregace doporučila don Gobbimu v úvodu uvést, že jsou to jeho meditace, a v tom případě obsah knihy, pokud je shodný s italským originálem, „je možné vydat s obvyklým církevním schválením“. Z toho vyplynulo, že Kongregace obsah knihy zná a už se jím zaobírá, jinak by nemohla jejímu obsahu doporučit církevní schválení!

Poslušný tomu, don Gobbi změnil název knihy v tom smyslu z původního: „Panna Maria kněžím…“ na: „Kněžím nejmilejším synům Panny Marie“. V ostatním na toto doporučení dal Kongregaci ve vší poslušnosti odpověď v tom smyslu, že takové prohlášení on dát nemůže, protože podle jeho svědomí by neodpovídalo pravdě. Tím dostala Kongregace oficiální podnět toto charisma obvyklým způsobem šetřit, což i pokračuje a bude ještě nějakou dobu  podle obvyklého postupu trvat.

Taková tedy byla odpověď dona Gobbiho směrem ke Kongregaci. Směrem k uživatelům knihy je jeho odpověď taková, jakou jsme slyšeli i na Slovensku: „Jsou to slova Panny Marie? Nebo jsou to myšlenky dona Gobbiho? Pensate quello che volete! – Myslete si o tom, co chcete! To není podstatné, ale podstatné je to, jak to účinkuje.“ Takto vede don Gobbi své hnutí a takto podle vyjádření kongregace „nevzbuzuje obavy“.

Kniha je tedy u nás (pozn.:na Slovensku) a v jiných zemích vydávaná s církevním schválením po poznámce vydavatele, která splňuje požadavek Kongregace a otázku charismatu dona Gobbiho nechává otevřenou, jak to odpovídá pravdě a současnému stavu šetření. A tak můžeme ve smyslu církevního práva knihu (pozn.: vydání s  imprimatur) používat při našich setkáních i v kostele. Kdo chce, může to klidně považovat za meditace dona Gobbiho. Vždyť nebe k nám může mluvit skrze různé a zcela přirozené věci, tedy je to možné i skrze případné meditace dona Gobbiho. Kdo však zakusil působení Matky Boží a přesvědčil se, že k němu skrze tato slova Panna Maria mluví a koná, tomu není možné bránit.

Další posun v životě hnutí nastal od začátku roku 1997: „Kdy z vůle Svatého Otce Kongregace pro klérus začala pokračování pro uznání a přijetí Mariánského kněžského hnutí s papežským schválením“ (okružní list MKH). V červnu se potom celosvětového setkání hnutí v San Marinu na týdenních exerciciích zúčastnil za Kongregaci pro klérus její generální sekretář, arcibiskup Crescenzio Sepe, který měl i jednu z přednášek a i my, účastníci ze Slovenska, jsme měli možnost z jeho úst vyslechnout vyjádření skutečně velmi kladné a nadějné ve vztahu k tomuto hnutí.

Při posledním „ad limina“ m.r. se naši otcové biskupové znovu obrátili s otázkou o hnutí na kardinála Ratzingera. Že neřekl obvyklé: „Je třeba počkat, šetří se to“, znamená že si uvědomil, že už vzhledem k práci sesterské Kongregace pro klérus je třeba říci něco, co bude pro život hnutí v tomto čase – řekl: „Don Gobbi je dobrý kněz, knihu je třeba považovat za jeho meditace“. Takto dal vlastně „modus vivendi“. To tedy stále odpovídá dřívějšímu stanovisku z roku 1991, přičemž slova: „Don Gobbi je dobrý kněz“ hovorově zodpovídají otázku o hnutí, že nevzbuzuje žádné obavy, a druhá část výroku zase otázku o knize, že obsah knihy je způsobilý pro církevní schválení, pokud nemluvíme o charismatu mystického jevu. (pozn. Nelze do ukončení šetření říci více. Nelze ale také říci: Nejsou to slova Panny Marie. To by bylo předbíhání úsudku šetření Kongregace. )

V souvislosti s tímto je však třeba pro úplnost vzpomenout, že uvnitř hnutí je to prožíváno skutečně tak, že k nám promlouvá Panna Maria. Ne však pro mystický jev, ale pro vlastní zkušenost. A právě tuto praxi hnutí mohl pozorovat během týdenního pobytu v San Marinu i arcibiskup Crescenzio Sepe a neměl k tomuto tématu žádnou námitku. Naopak, vyjadřoval velkou naději, že toto hnutí může pomoci překonat krizi kněžství, a to ze dvou aspektů:

-                  Setkávání se a sbližování kněžích ve večeřadlech

-                  Prožívání kněžství v intimním synovském vztahu k Panně Marii, to je vlastně to prožívání kněžství, jak ho prožívá současný Svatý Otec. A to dosahuje hnutí u svých členů právě tímto způsobem, touto praxí.

 

Co přináší „ kniha“.

Pokud máme hovořit, o tom, co přináší naše hnutí do farnosti, potom je to vlastně to, co přináší samotná „kniha“:

·                   Nejprve je třeba vypořádat se s tím, co přináší nedůvěru: Kniha obsahuje i některé výroky, které se jeví být prorockými. Nic z toho však není takové, co by nebylo obsažené se stejnou aktuálností i ve Svatém Písmu, v katechismu Katolické Církve, vůbec v učení Církve. Jen tak mohla Kongregace dát takové stanovisko, jaké dala.

Jediné, co by se dalo považovat za něco odvážného, je určitá orientace v čase – že jde o tuto dobu. Ale i to je jen to samé, co říkají Církví uznaná Mariánská zjevení poslední doby – o trestu a triumfu – co očekává sám papež, když volá k překročení prahu naděje a od velkého jubilea očekává nové jaro křesťanství. Pokud „Modrá kniha“ mluví o souvislosti Mariánského roku s pádem komunismu a stejné souvislosti velkého jubilea s pádem současného zla – tj. triumfem Neposkvrněného Srdce, podobně mluví i papež: „Je těžké nezdůraznit, že Mariánský rok bezprostředně předcházel událostem roku 1989.“ (TMA 27) „Mariánský rok byl téměř jako v předstihu slavené Velké jubileum, neboť měl v sobě mnoho z toho, co se plně vyjádří v roce 2000.“ (TMA 26). Jen o tom samém mluví „modrá kniha“: „Potvrzuji ti, že pro Velké jubileum roku dva tisíce se ukáže triumf mého Neposkvrněného Srdce, který jsem předpověděla ve Fatimě.“ (5.12.1994) Tedy i když tato kniha mluví i o špatné situaci, ve které se nacházíme, tak především proto, protože dává naději a východisko z ní. – Samozřejmě, dá se něco vytrhnout z kontextu a nesprávně interpretovat, což se někdy dělá a dochází k tomu i u Písma Svatého, ale to není důvodem, abychom proto Písmo zavrhli?!

·                   Další aspekt knihy vyplývá přímo z předešlého: Naše hnutí je přípravou na Velké jubileum a to celou svou existencí. V textech „Modré knihy“ vidíme před sebou stále právě tento horizont. A po něm nové jaro Církve, jak ho vidí i Svatý Otec. Toto nové jaro může vyrašit jen z nových Letnic a ty zase jen z večeřadla s Marií. A uskuteční se v nové evangelizaci.

·                   Jiným aspektem je plné uskutečnění fatimského poselství. Všeobecně se za to považuje -  pokání, modlitba a obrácení. Ale to není všechno. Fatimské poselství ještě obnáší zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Tomu prvnímu rozumíme jaký to má význam a důsledky, proto to snáze přijímáme. Zasvěcení se však snoubí s mystikou, což převyšuje naši chápavost, a právě proto bychom se sotva naučili ho správně žít bez „Modré knihy“. Proto zde čteme: „Vy jste plodem onoho mého zjevení. Vy jste uskutečněním tohoto mého poselství. ..(13.5.19992) „ Je to moje dílo, které uskutečňuji prostřednictvím Mariánského kněžského hnutí… Jsem žárlivá na toto dílo žárlivostí samého Boha. Protože právě prostřednictvím něho uskutečňuji triumf, mého Neposkvrněného Srdce ve světě.“ (16.61993)

·                   Přímo jsme se dostali k dalšímu – mystickému aspektu. Přislíbený triumf musí být něco nadpřirozeného. A potom k tomu Bůh potřebuje naše „ano“, jako potřeboval k zázraku vtělení „ano“ Mariino. Takto nám Maria „dává svoji podobu“ – tato slova neznamenají nic sentimentálního, jak si mnozí myslí. „Dává nám svoji podobu“, to je reálná věc – učí nás dát Bohu takovéto „ano“. Nezáleží ani na tom, že plně nerozumíme Božímu plánu. Ale v nadpřirozeném pořádku toto naše „ano“ platí. Proto mají takovou cenu i ti lidsky nejmenší účastníci večeřadla. Zde vzpomínaná „podoba Marie“, to je právě ta mystická síla pro triumf Neposkvrněného Srdce.

Ve večeřadlech při zasvěcení dáváme své „ano“ ke všemu, co jsme slyšeli ze čtení „Modré knihy“ – v jejím obsahu je zřejmě všechno, k čemu ho Bůh od nás potřebuje. Jistě, mnohé z toho si ani neuvědomíme. Mnohé se však dá vyrozumět. Připomenu jednu zásadní věc:

KKC říká: „Církev vejde do slávy Království jen skrze tuto poslední Velkou noc, ve které bude následovat svého Pána v jeho smrti a v jeho zmrtvýchvstání. Království se tedy neuskuteční dějinným triumfem Církve způsobem postupného pokroku, ale vítězstvím Boha nad posledním útokem zla.“ (KKC 677)

Kristova oběť musí být v Církvi zopakovaná, protože Ježíš je Vykupitelem člověka, ale svět však zůstává i po jeho výkupné oběti nadále panstvím „knížete tohoto světa“ – to víme z Ježíšových slov a i to zakoušíme. Pro vykoupení světa se musí vykupitelská oběť zopakovat v Kristově mystickém těle. Plodem hodiny vykoupení je i ustanovení Matky pro Církev. Marii a jejímu potomstvu byla ustanovena úloha už po prvním hříchu. Fatimské poselství plnilo úlohu předpovědi tohoto utrpení i vítězství, jako i Ježíš předpověděl své utrpení i zmrtvýchvstání.

Tedy žijeme v čase, ve kterém se Kristova oběť musí v Církvi zopakovat. Měla svůj předobraz v Abrahámovi a Izákovi a má své následování v Marii a Církvi. Jako v předobraze nebyla uskutečněna, byla „vyplacena“ mysticky ochotou,  totéž chce Maria dosáhnout i nyní.

„Modrá kniha“ žádá od nás naše abrahámovské „ano“ k této oběti: „Moje Církev, které jsem Matkou, opět prožívá Kristův život a je dnes povolána, aby znova šla jeho cestou… I ona bude obětována jako Kristus na kříži a povolána zemřít za spásu a obnovu světa.“ (4.12.1976) Naše „ano“ k tomuto, to je zase ta „podoba Krista“, kterou v nás Maria vytváří.

Jako Abrahám v předobraze Kristovy oběti musel dát skutečně těžké „ano“, tak i my v zopakování Kristovy oběti, ve které máme na sebe vzít trest za hříšnost světa, musíme dát skutečné „ano“ ke skutečnému trestu, který nad světem visí. Proto musí „modrá kniha“ tento trest připomínat takový jaký je, aby naše „ano“ Otcově vůli, které Maria získá, bylo dáno k němu, a aby to bylo „ano“ skutečné a těžké. Protože ten trest, který Maria připomíná, nad námi skutečně visí, a skutečně je třeba ho vyplatit. Jen tak může Maria svým triumfem pro nás potom získat i abrahámovskou úlevu od skutečného vykonání, aby jako ta v předobraze Krista, tak i tato v následování Krista byla čerpána z jediné Kristovy oběti. Tehdy se uvidí, že Maria Kristovi neškodila, ale nepostradatelně sloužila, podobně jako ve své době Ježíš – pro mnohé pouhý tesař z Nazareta - nepostradatelně sloužil Bohu.

·                   Dalším aspektem „modré knihy“ je ochrana před falešnými proroctvími a znameními neboť žijeme právě tuto dobu, pro kterou to Ježíš předpověděl.

Během ateizace komunismu se zdálo být neskutečné cokoliv nadpřirozeného, dnes je tu plno nadpřirozena. A dnes i satan může konat znamení a zázraky. A touto svou vrcholnou zbraní bude satan ohrožovat především toto dílo Matky Boží, určené pro její vítězství. To říká don Gobbi v roce 1994. Samotná „modrá kniha“ bez vyjímky vylučuje pro život tohoto hnutí jakékoliv jiné charisma. Ne že by jiná neuznávala, mluví i o jiném, velmi mimořádném působení Matky Boží v této době. Jsou mnohé její zásahy na pomoc pro hledání zbloudilých, ale nepatří do večeřadla!

MKH je určeno k výchově (hledání) apoštolů pro tuto dobu, se kterými uskuteční Maria svůj plán záchrany – v tom smyslu je pro kněze, kteří nejsou knězi pro sebe, ale pro službu Církvi. Pro toto dílo je vše potřebné jen v „modré knize“. Je tu všechno, co je i jinde, ale i to co v jiných nenajdeme. Slibuje, že toto hnutí bude uchráněno před oficiálním zásahem v Církvi, a to se splnilo, a v případě církevního schválení pro takovou knihu, jakou je naše až neuvěřitelně – dokonce v r. 1991 když ještě nebyla ukončená. Tento příslib se splnil. Splnilo se ale i to, že zde není slíbená ochrana před nebezpečím ze strany falešných charismat. Naopak, ta jsou zde proti němu a jsou největším nebezpečím hnutí. Od chvíle, kdy se s tím začal otec Gobbi setkávat, od té chvíle si to plně uvědomil, a proto důrazně vyhlásil, že uvnitř hnutí, ve večeřadlech, nemá místo nic jiného než modrá kniha. Proto naše večeřadla na Slovensku důsledně chrání čistotu této spirituality žárlivostí své Velitelky.

 

Je to právě nedodržení základního pravidla hnutí, ze kterého může pramenit nedůvěra některých kněží a biskupů k večeřadlům! Že díky neukázněnosti účastníků jsou večeřadla prezentována jinak, než je dáno! Stává se, že ten, kdo je znám hierarchii jako člen MKH se zabývá falešným zjevením a dokonce jej vnáší do večeřadla! Potom jsme i my vinni za tento stav! Krajní situací je dokonce aktivní účast vizionáře na večeřadle, kde tento dává svá poselství!

 

·                   A konečně je tu aspekt, který je snad lidsky nejsrozumitelnější – je to výchova. Pozvání „modré knihy“ jsou pozváními být apoštoly této doby, připravují nás být apoštoly nové evangelizace, která nastane v plné míře v čase druhých Letnic, o které prosíme v našich večeřadlech. A k tomu jsou vedeni ti, kteří přijali pozvání do večeřadla. Poselství „modré knihy“ v průběhu liturgického roku mluví o událostech Ježíšova a Mariina života především z hlediska jejich vnitřního postoje – vnitřního postoje Panny Marie, ve kterém se dala pro Boží plán, vnitřního postoje Ježíše, ve kterém plnil Otcovu vůli. A zároveň je takový postoj žádaný od nás, aplikovaný na dnešní dobu. Tady se „zabezpečovací“ křesťan nepozorovatelně mění touto výchovou na zralého křesťana, který si bere za svůj Boží plán a oduševňuje se pro něj. Zde jsou apoštolé této doby vyučovaní u Panny Marie, jako byli u Ježíše vyučování jeho apoštolé. „Prožíváte časy, které jsem vám (ve Fatimě) předpověděla. Vy jste znamením mé přítomnosti v časech očisty a velkého soužení… Proto vás formuji k co největší věrnosti Kristu a volám vás k žití a hlásání evangelia do písmene ve velké jednotě s papežem, který má od Ježíše úkol udržovat jeho Církev v pravdě víry.“ (13.5.1992) Toto je míza, kterou naše hnutí přispívá k oživení farního společenství. Vytváří tak motivaci a schopnost pro všechny dobré aktivity ve prospěch Božího království, které život ve farnosti přináší. Rozděluje triumf Neposkvrněného Srdce na drobné části, ze kterých se bude skládat.


 

„Církev žije v Duchu, kterého jí seslal Kristus, a dívá se na milénium jako na dobu celkové vnitřní obnovy. Duch Svatý má moc způsobit v Církvi nové Letnice. To od nás vyžaduje obnovený postoj pokory, velkorysosti a otevřenosti pro očistné působení Ducha.“

papež Jan Pavel II.

 

 „Maria, Ježíšova Matka, stále naše laskavá Matka, byla s apoštoly ve večeřadle. Zůstávejme v tomto roce stále více v její blízkosti, zvláště modlitbou růžence. Naše modlitby ve spojení s její modlitbou obnovují starý zázrak. A bude to v moderní době jako průlom do nového dne, jako velice živoucí jitřenka svaté a stále svatější, - katolické a stále katoličtější katolické církve.“

papež Jan XXIII. při přípravě koncilu.

 

 „Po celém světě se lidé hodně modlili za koncil; i nadále úpěnlivě prosíme o světlo Ducha Svatého a svěřujeme každé konání, každé přání a každé předsevzetí Mariině mateřské přímluvě. Kde je večeřadlo, tam je Maria.“

papež Jan XXIII. při přípravě koncilu.

 

ORA PRO NOBIS

 


Pannu Marii není možné poznat najednou a úplně, neboť je obklopena tajemstvím vykoupení (srv. LG 56). Můžeme ji poznat jen postupně a částečně, jako poznáváme svoji přirozenou matku z jejich drobných úkonů v každodenním životě.

K našemu širšímu poznání Panny Marie mají přispět i epizodky, ze kterých některé jsou autentické zázraky a z některých zase není možné vyloučit milostivý zásah té, kterou Spasitel světa dal lidem za matku při vrcholném projevu své lásky na Golgotě. Toto poznání v nás zajisté zvětší synovskou důvěru, lásku a oddanost vůči Matce.....

Tolik z úvodu knížky Matčino srdce - sbírka mariánských příkladů, kterou připravili slovenští salesiáni v Římě.

 


Zadostiučinění

Jednoho chmurného zářijového rána starší kněz, duchovní Milosrdných sester, pospíchal do kapličky, kde každý den v šest hodin sloužil mši svatou. Když přišel ke dveřím kaple, utíkala mu naproti jedna žena a celá udýchaná ho prosila, aby šel s ní k těžce nemocnému, který bydlí v jejím domě. „Rychle, rychle, důstojný pane! V nejbližší době zemře!“

„Dobře, jen to řeknu sestřičkám, které čekají na mši svatou!“

„Ty mohou počkat – tamten to však velmi nutně potřebuje.“

„No, když je to natolik důležité, pojďme!“

Rychle kráčejíce vyšli ven z kláštera. V domě, kde umírající bydlel, vyšli do pátého poschodí. Dveře bytu byly otevřené. Jeden mladý člověk dovedl kněze k nemocnému, který se trochu nadzdvihl na posteli na znamení, že toužebně očekává návštěvníka.

Přítomný mladík chtěl odejít, ale nemocný řekl: „Zůstaň synu, je třeba, abys o všem věděl.“ A umírající začal tichým hlasem vyznávat těžké tajemství svého života: „Kdysi jsem byl revolucionářem. Zabíjel jsem kněze… mnohé… svojí rukou… nebo rukou mně poddaných lidí… Popravovali je po desítkách. Poslední poprava byla tehdy, když do Versailles přicházela bílá armáda. Když se moji lidé rozutekli, já sám jsem chtěl posledního zajatého popravit. Kněz byl celkem mladý. Do zad jsem mu vrazil nůž a pak jsem zvolal: ‘Pokud jen jednoho uvidím!…‘ Ó Bože jeho krev je na mé ruce!“

Nemocný ztichl s vytřeštěnýma očima, jakoby ten hrozný obraz byl ještě stále před ním. Sám kněz začal rychleji dýchat a s napjatou pozorností poslouchal.

 „Ano, ano. A víte, co mi řekl ten, jehož krev tekla po mé ruce?“

Kněz rychle položil ruku na ústa umírajícího, aby mu zabránil ve vyznání. „Vím. To řekl: Na smrtelné posteli… snad…‘“ Nemocný sebou škubl a posadil se. Od toho pohybu červeň zalila jeho bledé líce a zvolal: „Odkud to víte?“

„Drahý příteli, ten mladý kněz jsem byl já. Uzdravil jsem se a dobrý Bůh mě proto nyní poslal sem, abych Vám řekl, že všechno je odpuštěno.“

„Jaj“, zvolal, třesouce se na celém těle a krvavá pěna pokryla jeho ústa. „Ach“, hovořil, poutírajíce si mezitím krvavá ústa: „Vaše krev to byla… vaše krev mě pronásledovala celých 40 let! A vy mi skutečně odpouštíte?“

„Dávno, dávno jsem Vám už odpustil a často jsem se za Vás modlíval. Slíbil jsem Vám, že přijdu a dobrý Bůh mě přivedl sem, abych dodržel dané slovo.“ A potom políbil nemocného na čelo.

A nemocný plakal. Kněz promluvil: „Litujte hříchů ze svého minulého života. Říkejte se mnou: můj dobrý Bože, odpusť mi!“, potom mu dal rozhřešení. Nemocný bez přestání šeptal: „Odpusť mi, dobrý Bože, odpusť mi!“ Za několik okamžiků pak vypustil duši a kněz zatlačil jeho oči. U smrtelné postele klečíc naříkal jeho syn. Potom vstal, utřel si slzy, políbil knězi ruku a velmi dojatý mu poděkoval.

K tomu připojil toto neočekávané vyznání: „Důstojný pane, já jsem to všechno věděl, co vám můj nebohý otec vyprávěl. Moje matka, která byla velmi zbožná, se každý den modlívala růženec k nebeské Královně za otcovo obrácení, potom od žalu zemřela a já, abych ji potěšil na smrtelné posteli, jsem jí přislíbil, že nahradím alespoň jednoho z těch, které můj otec ve své divé a hříšné zaslepenosti zavraždil.“

 „Ať ti Bůh pomáhá, synu můj, v tomto vznešeném rozhodnutí“, odpověděl kněz. „Svaté pokání tu skutečně dosáhlo svého cíle. Tvůj otec uznal, litoval a vyznal a ty jsi zadostiučiněním. Skutečné božské požehnání sestoupilo dnes na tento dům.“

(RN)

 

Panna Maria mi našla dítě

Byl krásný slunečný den, manžel byl celý týden pracovně mimo své bydliště a já jsem se rozhodla, že se vydám s dětmi, třemi děvčátky, do lesa nasbírat lesní plody.

Tehdy jsme ještě bydleli v pohraničí a nejblíže byly Slávkovské lesy, kam jsme se dostaly vlakem. Našli jsme místo, kde byl bohatý výskyt brusinek, a tak s nejstarší dcerkou, tehdy desetiletou, jsme měli co sbírat. Prostřední, tehdy čtyřletou dceru, jsem s nejmladší dvou a půlletou dcerou nechala na přístupném, dobře viditelném místě hrát si na kupě jílu. Líbilo se jim tam, protože z masy hlíny si „pekly“ koláčky, a klidně si hrály.

Byly jsme zabrané do sběru a ani jsme si neuvědomily, že jsme se dost vzdálili od místa, kde si obě menší děti hrály a změnily mezitím i způsob hry. Místo koláčků si začaly snášet dřevo a větvičky na „stavbu domečku“. Až po chvíli si ale čtyřletá dcerka všimla, že její dvou a půlletá sestřička se dlouho se dřevem nevrací, a tak na ní začala volat, hledat ji, nikde nablízku ji však nebylo ani slyšet ani vidět. Na volání jsme zareagovaly, nechaly sběru se starší dcerkou a doběhly na místo, kde jsme nechaly obě děti. Z tohoto místa jsme začaly hledat nejmladší dítě nejprve směrem kudy naposledy odcházela. Hledaly jsme na všech stranách, v blízkém i vzdálenějším okolí, volaly na ní, ale nikde nebyla.

Pomalu se stmívalo a já jsem své dítě i přes neúnavné hledání nenašla. Strach o ní mě neustále hnal do dalšího hledání, ale mé hledání trvající až do tmy bylo marné. Pochopila jsem už, že sama to nezvládnu, a tak jsem s velkou bolestí v srdci došla s umořenými dvěma dětmi na nádraží, kde jsem zburcovala další pomoc, která jen byla možná. Celou noc hledali mé malé dítě vojáci i dobří lidé z okolí, ale dcerku nenašli ani v noci.

Skoro ráno, zeslábnutá, utrápená žalem, ale hnaná vírou, že Pán Bůh zachrání mé dítě, jsem prohledávala a prošla kilometry lesa, až jsem došla k jednomu jezeru, jehož dno už prohledávali potápěči. Hledali ji i tam. Tehdy mnou pronikla nevýslovná bolest, zoufalá představa, že ji snad vytáhnou ze dna jezera, a v tom okamžiku jsem klečela na kolenách u nejbližšího stromu a z hloubi své utrápené duše vroucně, nahlas a úpěnlivě volala k Panně Marii o pomoc. Vysílala jsem k nebi ty nejupřímnější prosby, prosila jsem naši Nebeskou Matku, aby vyslyšela moji prosbu, i pro úzkost, kterou prožila, když hledala Ježíše a v duchu se mi odvíjel celý strastiplný výjev, který musela Matka Boží prožít na křížové cestě, při mučení a nakonec při ukřižování svého jednorozeného Syna. Ale v tom rozjímání jsem cítila Její blízkost, najednou jako by mě zalil nesmírný příval lásky, upokojení a naděje. Načerpala jsem sílu a věřila jsem! A vzápětí ke mně dolehl z dálky tlumený výkřik muže: „Paní, Vaše děvčátko se našlo!“ To jsem od vyčerpání na okamžik omdlela a když jsem otevřela oči, jeho slova mě ujišťovala: „…ale ona žije…“.

Celou noc a den, v hlubokém lese, kde se tehdy vyskytovala i divá zvěř, se mému dva a půlletému děvčátku nic nestalo a já věřím, že jen díky Pánu Bohu a na přímluvu Matky Boží.

Našli ji lesní dělníci, až na druhý den po poledni, jak spala v prohlubni pod starým stromem. Ani nevím jak jsem tehdy utíkala do lesní chaty, kde jeden z těch lesních dělníků dával mé dcerce najíst. Když jsem ji chytila do náruče, tiskla se ke mně celou svou silou a věru nemohli ji ode mne odtrhnout ani lékaři, kteří ji chtěli vyšetřit.

Za nepopsatelnou, převelikou pomoc chovám nesmírnou úctu a vděčnost k Matce Boží. A jsem i budu do konce svého života Její oddanou a věrnou ctitelkou, protože ještě mnohokrát ve svém životě jsem mohla pocítit lásku a pomoc Panny Marie!

Vaše Pavla

(Z Rodiny Nepoškvrnenej)


 

 

Bernard Maria Clausi

(1789 – 1849)


V 19. století, v době rozmachu racionalismu, posílá Bůh na svět kněze, kteří svým životem, charismaty, ukazují na to, že existuje i svět, který nás přesahuje. Takovým byl i páter Bernard Maria Clausi. Proces jeho blahořečení je již dlouho zaveden a papež Jan Pavel II. 11.12.1987 vyzdvihl heroický stupeň jeho ctností.

 

Zapálen láskou

Již jako 15ti letý vstoupil Bernard Clausi do řádu Malých bratrů sv. Františka z Pauly, avšak již během noviciátu musel opustit svůj milovaný řád, protože Napoleon při svém tažení v Itálii dal násilím zavřít všechny kláštery. Nato se Bernard stal v blízkosti Neapole knězem a příkladem pro všechny. Již jako mladého kněze ho nazývali perlou diecéze. Všude, kde viděl bídu, pomáhal vysluhováním svátostí, uzdravoval duše, utěšoval, rozdával almužny. Když ho někdo hledal, byl vždy na kolenou v modlitbě v kostele nebo ve zpovědnici, či u chudých a nemocných. Láskou a mírností získával srdce.

Nadpřirozené události a jeho charisma konat zázraky pochopitelně přispěly k tomu, že zvěst o jeho svatosti se rozšiřovala.

 

Bohem pozdvižen na světlo

Konečně jako 38 letý mohl po 10 letech kněžské činnosti opět vstoupit do noviciátu k Malým bratřím. Ke třem základním slibům čistoty chudoby a poslušnosti skládají Malí bratři i čtvrtý: Během celého života konat pokání. To plně odpovídalo jeho sklonům. Chtěl být tím posledním, nejmenším mezi bratry. Bůh ho však vyvedl ze skrytosti. Třikrát byl zvolen za představeného domu a jednou za generálního prokurátora, jehož úlohou bylo udržovat spojení se Svatým stolcem. K papeži Řehořovi XVI. měl volný přístup a byl jeho moudrým přítelem.

Mnoho lidí hledající pomoc přicházeli do kostelů a klášterů, kde se právě nacházel, aby spolu s ním mohli slavit mši svatou a slyšet jeho kázání.

Míval i podobné problémy, jak blahoslavený páter Pio, že mu lidé například odstřihávali kousky jeho hábitu. P. Bernard tím velmi trpěl, protože on sám žil před Bohem zcela jako ubohý a hříšný. Přece však pochopil, že právě svoji ubohost má přinést Bohu: „Můj Pane a můj Bože, mohu ti darovat jen to, co mám od tebe. Sám od sebe nemám nic, jen ubohost. Ale i tu ti chci darovat.“

 

V tomto byl páter Bernard přesně tím, čím jej chtěla Panna Maria mít – ‘zcela maličkým‘. Opět zde vidíme známou cestu „celé malosti“, kterou jsme podrobně popisovali v Mariině době 2/98 v článku: Budou maličcí v očích světa.

 

Tomuto postoji nás učí Panna Maria v modré knize:

„...Při vašem dnešním lidském rozvoji, který se vyvíjí během let, žádám od vás duchovní dětství, abyste byli vnitřně malými, a tak se stali pokornými...“ (2.2.83)

 

Za vše vděčil Bernard své nebeské Matce, „Matce milosti a milosrdenství“, jak ji s oblibou nazýval. „Zde je moje matka. Její obraz jsem si vryl hluboko do svého srdce, tak, že mi jej nikdo nemůže vytrhnout.“ Její znak nosil ve své duši.

O každou milost prosil Pannu Marii s vytrvalostí dítěte. „Maria chce, abychom šli k ní. Nemůžeme ztrácet odvahu. Musíme jen dostatečně dlouho naléhat, jako to dělají děti.“ Skrze tuto svoji Matku konal všechny zázraky tím, že nemocné a posedlé žehnal malým obrázkem Panny Marie, který mu věnoval papež Řehoř XVI. Před touto Madonkou se Bernard často modlíval: „Ó, Matko, daruj mi tak velkou lásku k Ježíši, že z této lásky k němu zemřu.“

Před jeho zpovědnicí stáli lidé v řadách, neboť bylo známé, že tento dobrotivý a milosrdný kněz vidí do duše. Mnohokrát pomohl svým duchovním dětem k hlubokému poznání své hříšnosti!

Bůh skrze otce Bernarda vykonal i mnohé zázraky. Jednou mu jedna matka podala svoji ochrnutou dceru a prosila jej, aby ji požehnal. Páter vzal do ruky svůj obrázek Madony a požehnal jej a dítě bylo zdravé. Páter Bernard věděl, že konat zázraky je čistý dar. Říkal o sobě: „Bůh si posloužil tímto ubohým hříšníkem, aby konal velké věci…“.

 

Bůh umožnil o. Bernardovi vidět i do budoucnosti. Ukázal mu novou éru Církve a lidstva (srv. TMA). Bernard tvrdil, že tato doba, jako žádná jiná, bude poznačena zvláštním uctíváním Panny Marie. Viděl však i to, že ji může připravit jen kříž: „Tento triumf Církve spadne z nebe jako blesk. Bůh vše změní mocným zásahem, který tu ještě nebyl.“

 

(Srv. modrá kniha 19.12.73 a jiná místa): „...V témže okamžiku, kdy bude satan trůnit jako pán světa a bude se domnívat, že má své vítězství jisté, já mu vyrvu kořist z rukou. Najednou bude stát s prázdnýma rukama a vítězství nakonec připadne mému Synu a mně....“

 

Se stejnou láskou, s jakou Bernard očekával tuto novou éru, se v roce 1841 nabídl Bohu jako smírná oběť. Byl s nesmírnou láskou připraven na oběť za milost obrácení světa, za obnovu a návrat: „Nabídl jsem se milému Pánu a Bohu bez jediné podmínky jako smírná oběť, abych byl jako špetka tabáku spálen a obětován!“ Tento akt odevzdanosti učinil s lehkostí a pln nadšení – přece však, kolik utrpení a tmy měl poznat v posledních dvou letech svého života!

V roce 1847 se v Bernardově duši zcela setmělo. Žil sice ve vzpomínkách na přijaté milosti, ale nepociťoval z toho žádnou radost, ani útěchu. Mnohem více žil v nepopsatelném strachu, že bude zatracen. Určitý čas si mysleli, že duševně onemocněl nebo je posedlý. Neschopen jíst churavěl a nepřetržitě se modlil a hledal Boha: „Ztratil jsem Boha! Dejte mi mého Boha a já znovu vyzdravím!“ Avšak nikdo mu nemohl pomoci v této zkoušce. Jen jeho zpovědník V. Pallotti jej blahoslavil, protože v této zkoušce poznal působení Boha, který očišťuje své dítě jako zlato v ohni. Při tom všem byl páter Bernard úplně odevzdán do Boží vůle a v žádném případě neztratil jeho dary. Druhým i nadále pomáhal v nouzi, utěšoval a uzdravoval. Až v den jeho smrti jej osvobodila Panna Maria od strašné zkoušky. Tak zemřel s hlubokým klidem v srdci. On sám předpověděl, že jeho smrt bude provázena zemětřesením, které skutečně přišlo.

 

 

Budou fatimské děti blahořečené?

Kongregace pro kauzy svatých s největší pravděpodobností potvrdí blahořečení dvou mladších portugalských dětí Františka a Hyacinty, kterým se zjevila Panna Maria ve Fatimě 13.5.1917. I když někteří pozorovatelé tvrdili, že beatifikace se neuskuteční dříve, než zemře třetí z dětí – dnes 92 letá Lucie, zdá se, že jejich předpovědi se nesplní. Podle zdroje blízkého Svatému Otci tato kauza blahořečení leží papežovi osobitně na srdci. Zasedání kongregace se uskuteční v červenci (pozn. red. podle Daily Catholic 28.7.99 byla kauza kladně vyřízena)   a portugalští církevní představitelé by Svatého Otce v blízké budoucnosti s radostí přivítali ve Fatimě.

Vybráno ze Slovenských Katolických novin 23/1999.


 

Od kardinála S. Wyszyňského jsem také věděl, že když jeho předchůdce kardinál A. Hlond umíral, pronesl tato významná slova: „Jestliže zvítězíme, bude to prostřednictvím Marie.“ Při pastorační službě v Polsku jsem se stal svědkem způsobu, kterým se tento výrok naplňoval. Když jsem se po zvolení papežem seznamoval s problémy univerzální Církve, byl jsem přesvědčen o něčem podobném: Nebo-li, pokud zvítězíme i v univerzálním rozměru, bude to díky Marii. Kristus zvítězí jejím prostřednictvím, protože chce, aby vítězství Církve současného i budoucího světa bylo spojováno s ní.

Papež Jan Pavel II.

 

Na Té skále zbuduji svou Církev.

 

V pravidelné rubrice pokračujeme výběrem z překladu italského originálu knihy IL PROGETTO DI DIO nazvaný Boží plán - desatero... Tato kniha je sestavena z projevů Svatého Otce Jana Pavla II. Pátá kapitola je nazvána:  Zlo

 


Tváří v tvář reálnému zlu se znásobují otázky – proč existuje zlo? Odkud pochází? Jaký má smysl? Proč jsou dějiny plné zla?

Někdy může věřícího přepadnout hrůza, když si nedokáže spojit tolikeré lidské utrpení s absolutní a prozřetelnostní Boží dobrotou.

Pro nevěřícího je zlo neuvěřitelné, nežádoucí, neúprosné, neodstranitelné a absurdní. Pro křesťana zůstává zlo „tajemstvím“, které je částí nekonečného tajemství Boha, Stvořitele a Spasitele. Bůh skutečně dovoluje, aby zlo existovalo (je to ten plevel, který roste na poli dějin a není možné jej vykořenit); Bůh se dokonce podrobil fyzickému zlu a duchovnímu utrpení. Bůh osvobozuje od zla a také ze zla získává dobro, když svou lásku vyjadřuje i milosrdenstvím a odpuštěním.

 

Původní nevinnost a dědičný hřích.

 

Původní nevinnost patří k tajemství lidského „počátku“, od kterého se člověk oddělil tím, že spáchal dědičný hřích.

V knize Genesis si všimněme stupeň odlišnosti mezi „závanem zla“, přicházejícím od toho, kdo je „hříšníkem od počátku a už byl souzen“ a zlem z neposlušnosti, které učinil člověk. Tato neposlušnost však přece znamená, že se člověk k Bohu obrací zády, že se před ním ve své lidské svobodě v určitém smyslu uzavírá. Znamená to také, že se v této svobodě poznání a vůle do určité míry otevírá tomu, kdo je „otcem lži“. Tento úkon vědomé volby není jen „neposlušností“, ale nese s sebou i určitou náklonnost k podněcování hříchu, který se nese celými dějinami člověka: „Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřely by se vám oči, byli byste jako Bůh a poznali byste dobro i zlo.“

Ocitáme se v samotném středu toho, co bychom mohli nazvat anti-Slovem, tj. anti-pravdou. Skutečně se falšuje pravda o člověku, o tom, kdo je člověk a jaké jsou nepřekročitelná omezení jeho bytí a jeho svobody. Tato anti-pravda je možná proto, neboť se současně úplně falšuje pravda o tom, kdo je Bůh. Bůh Stvořitel je uváděn do vědomí svého stvoření jako podezřelý, ba přímo obžalovaný. Zjevuje se zvrhlý „duch podezřívání“, který „falšuje“ samotné Dobro, absolutní dobro, které se právě ve stvořitelském díle projevilo jako dobro, které obdarovává nevyslovitelným způsobem – jako stvořitelská láska. Kdo může absolutně usvědčit z hříchu, když ne ten, který jediný je darem a pramenem každého obdarování – Duch, který zkoumá hlubiny Boží a který je láskou Otce i Syna?

 

Hřích proti Duchu Svatému

 

Na pozadí toho, co jsme dosud řekli, se nám stávají pochopitelnější některá Ježíšova slova o “neodpuštění“. Zmiňují se o něm evangelisté Marek, Matouš a Lukáš v souvislosti s hříchem, který se nazývá: Rouhání proti Duchu Svatému:

„Lidem se odpustí všechny hříchy a rouhání, kterými by se rouhali. Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, tomu se neodpouští navěky, je vinný věčným hříchem.“ (Mk 3,28-29, jako i dále Lk 12,10 a Mt 12,31-32)

Proč je rouhání Duchu Svatému neodpustitelné? Jak chápat toto rouhání, Sv. Tomáš Akvinský říká, že jde o hřích, který je „neodpustitelný svou povahu, neboť vylučuje ty prvky, díky kterým se uskutečňuje odpuštění hříchů“.

Podle tohoto výkladu nespočívá rouhání přímo ve slovní urážce Ducha Svatého, ale spíše v odmítání spásy, kterou Bůh nabízí člověku prostřednictvím Svatého Ducha, působícího díky oběti Kříže. Když člověk odmítá „usvědčení z hříchu“, které vychází ze Svatého Ducha a má spásonosný charakter, potom zároveň odmítá i „příchod“ Těšitele, který se uskutečnil ve velikonočním tajemství ve spojení se spasitelnou mocí Kristovy krve, očisťující svědomí od smrtonosných skutků.

Vím, že výsledkem takového očištění je odpuštění hříchů. Proto, kdo odmítá Ducha a krev, zůstává v hříchu. A rouhání se Duchu Svatému spočívá právě v radikálním odmítání přijmout toto odpuštění, které on důvěrně uděluje a které předpokládá reálné obrácení ve svědomí člověka, jím způsobené.

 

Trojnásobná žádostivost a utrpení

 

Žádostivost těla, žádostivost očí a pýcha jsou ovocem stromu poznání dobra a zla (viz Gen 2,17). Táto trojnásobná žádostivost živí právě porušení první smlouvy se Stvořitelem. Tato smlouva se porušila v srdci člověka. A skutečně jedině následkem hříchu, porušením smlouvy s Bohem, se svět popsaný v Genesis stává světem, který popisuje sv. Jan (1 Jn 2,15-16), totiž místem a zdrojem žádostivosti.

Když vášeň utiší hlas svědomí, způsobí nepokoj těla a smyslů. Podle kritérií člověka přemoženého vášní, uspokojení by mělo uhasit její oheň, ale děje se tak pravý opak: Takový člověk nedospěje ke zdroji lidského pokoje, pouze se jen dotkne té nejpovrchovější úrovně lidského individua.

Vášeň je zaměřena na své uspokojení, a proto otupuje uvažování a neposlouchá hlas svědomí. Když vášeň udusí ty nejhlubší síly srdce a svědomí, jak je to v knize Sirachovec 23,17-22, sama se „spotřebuje“ a nepřímo se v ní zničí i člověk, který je její kořistí.

 

Boj mezi tělem a duchem

 

Slovo „tělo“, jak ho ve svých listech používá sv. Pavel, poukazuje nejen na „vnějšího“ člověka, ale i na člověka, který je „vnitřně“ podřízen světu a v určitém smyslu uzavřený v těch hodnotách, které patří výlučně světu a cílům, které je tento svět schopný předložit. Jsou to hodnoty, na které je člověk citlivý svým „tělem“. Tak sv. Pavel svým vyjádřením navazuje na to, co je podstatné u sv. Jana. Oba poukazují na to, co definují současné pojmy etiky a antropologie, jako např.: sekularismus, humanistická autarkie a ve všeobecném smyslu sensualismus. Člověk, který žije pouze „podle těla“ je disponovaný pouze na to, co pochází „ze světa“. Je to člověk „smyslů“, člověk trojnásobně žádostivý. To potvrzují i jeho skutky.

Takový člověk žije téměř na opačném pólu vzhledem k tomu, co „chce Duch“. Boží duch potřebuje jinou realitu než tělo. Tělo touží po jiné realitě než Duch a to už v nitru člověka, ze kterého vycházejí touhy a činy člověka – „aby jste nedělali to, co chcete“ (Gal 5,17).
Napětí mezi „tělem“ a „duchem“ je nejdříve imanentní (nepřesahující), i když se neomezuje jen na tuto úroveň. Toto napětí se projevuje v srdci člověka jako „boj“ mezi dobrem a zlem.

Žádostivost, o které hovoří Kristus (viz Mt 5,27-28) je sice „vnitřním“ skutkem, ale řečeno slovy sv. Pavla – je zajisté projevem života „podle těla“. Zároveň nám tato touha umožňuje poukázat na to, jek se v lidském nitru život „podle těla“ vzpírá životu „podle Ducha“; a jak je život „podle Ducha“ za současného stavu člověka a jeho hříšnosti ustavičně vystavován slabostem a nedostatky života „podle těla“, kterému se často poddává, pokud není posilován konat to, „co chce Duch“. Z toho můžeme vyvodit, že Pavlova slova o životě „podle těla“ a „podle Ducha“ jsou zároveň jakýmsi shrnutím a programem a podle tohoto klíče je třeba je chápat.

Je příznačné, že když sv. Pavel hovoří o „skutcích těla“ (viz Gal 5,11-21), zmiňuje se nejen o smilstvu, nečistotě aj., tedy o tom, co má povahu „tělesných hříchů“ a smyslových požitků, ale vyjmenovává i hříchy, kterým bychom nepřisoudili tělesný a smyslových charakter: Modloslužbu, nepřátelství, žárlivost, hněv, závist... Byli bychom náchylní všechny vyjmenované skutky nazvat hříchy ducha a ne jen hříchy těla. Pavel jich naproti tomu kvalifikuje všechny jako „skutky těla“. To můžeme pochopit výlučně na pozadí širšího významu, jaký získává v Pavlových listech slovo “tělo“ stavěné do protikladu nejen s lidským „duchem“ ale spíše se Svatým Duchem, který účinkuje v lidské duši.

 

Vítězství nad zlem

 

V Kristu bylo zlo již přemoženo, smrt byla poražena ve svém základu, kterým je hřích. Kristus sestoupil až do hloubky lidského srdce s tou nejmocnější zbraní, se zbraní, kterou je láska – silnější než smrt (viz. Pís 8,6).

My křesťané a ještě více my, Boží služebníci, musíme vykročit do dějin s jistotou, vždyť jsme byli vysvobozeni „z moci tmy“ (Kol 1,13) a pokračujeme ve správné cestě majíc účast na podílu svatých ve světle (Kol 1,12). Proto jakoukoli nejistotu, která by nás mohla zachvátit, jakékoli pokušení osobní, či v souvislosti s účinností našeho poslání a služby, můžeme přemoci díky této překrásné perspektivě sjednocení se s Kristem. V Něm můžeme všechno, neboť on je naším konečným vítězstvím. V něm je počátek a kořeny našeho osobního vítězství. V něm nacházíme sílu potřebnou k překonání jakýchkoli těžkostí, protože Pán je naší moudrostí, spravedlností, posvěcením a vykoupením (1 Kor 1,30).

 

Správné používání svobody

 

Pavel nás varuje před možností špatně využívat svobodu. Takové využívání svobody je v protikladu s Kristovým osvobozením lidského ducha a protiřečí svobodě, „kterou nás Kristus osvobodil“. Skutečně Kristus žil a zjevil svobodu, která nachází své naplnění v lásce k bližnímu.

Svobodu, díky které „sloužíme jeden druhému“. Je to svoboda, která se stává pramenem nových skutků a nového života. Antitezí a popřením takového užívání svobody je stav, kdy se svoboda stává člověku „záminkou, aby žil podle těla“. Svoboda se pak stane zdrojem skutků a života podle těla. Přestává být autentickou svobodou, pro kterou nás Kristus osvobodil a stává se záminkou pro život podle těla. Ten, kdo takto žije, i když i ne zcela vědomě, ale přece se stejným účinkem se podřídí trojnásobné žádostivosti a především žádostivosti těla, přestává být způsobilý stát se sám opravdovým darem, který je plodem a výrazem této svobody. Kromě toho už není schopen toho sebedarování, které je organicky spojeno s manželským významem lidského těla, o kterém jsme hovořili v minulých kapitolách (viz Gen 2,23-25).

 

Svátost pokání

 

Odpuštění hříchů, které poprvé zakoušíme při křtu, je ustavičnou potřebou v životě každého křesťana. Nanovo určit, jaký je skutečný význam hříchu, znamená učinit první krok – objektivně zhodnotit vážnou duchovní krizi, která se dnes vznáší nad mužem a ženou. Tuto krizi můžeme označit jako „zatemnění svědomí“. Bez zdravého uvědomění si vlastních hříchů lidé nikdy nezakusí hloubku spasitelné lásky, kterou je Bůh miluje. I když jsou ještě hříšní (viz Řím 5,8).

Protože je rozšířená představa, že štěstí spočívá v uspokojení sebe samých, v tom, že jsme se sebou samými spokojeni, musí Církev ještě energičtěji hlásat to, že jedině Boží milost, a ne nějaké léčebné vzory či samoospravedlnění, může vyléčit rozvrat, který v lidském srdci způsobuje hřích (viz Řím 3,24; Ef 2,5).

 

Co je generální svatá zpověď?

Boží láska a milosrdenství je nekonečné. Bůh je připravený nám vždy odpustit, když budeme litovat, ale ne vždy je naše lítost taková, jaká by měla být. Někdy se i svatá zpověď vykonává jen ze zvyku – bez přípravy, bez náležité lítosti a bez předsevzetí. Když se člověk obrátí a chce skutečně začít žít svoji víru, vidí, že i jeho zpovědi byly nedokonalé. Proto se doporučuje ještě jednou vyznat hříchy celého života – a to je generální svatá zpověď. Je také dobré vykonat ji před ukončením nebo započetím nové životní etapy např. před kněžským svěcením, před složením řeholních slibů, před svatbou, na duchovních cvičeních, nebo před nějakým jiným důležitým životním momentem.

Generální zpověď má být jakýmsi „novým mezníkem“ pro růst v duchovním životě. Je shrnutím celého života nebo období od poslední generální zpovědi. K tomu je potřebné připomenout, že ke hříchům, které jsme vyznali v jedné generální zpovědi, se už ve druhé nevracíme.

Pozorným přehodnocením svých postojů, skutků, předsevzetí je věřící opět naplněn silou a přesvědčením, že Bůh nás obdarovává svou láskou a milostí a všechno co máme je od něho. Častokrát tato generální zpověď pomáhá uzdravovat dávná zranění, která v nás zůstávají a i po dlouhém čase se nám vybavují v paměti. Protože, když to člověk vypoví před knězem, uleví se mu a především skrze svátostnou milost Ježíš uzdravuje všechny naše vnitřní rány a hříchy. Bůh je milosrdným Otcem, který stále čeká na návrat svého marnotratného dítěte. Vždy nám dává šanci na obrácení a proměnu života a nikdo z nás nemůže říci, že už v sobě nemá co měnit.

 

Na otázku odpovídá P. Humbert M. Virdzek, OP.

Pro katolíky, kteří žijí ve smrtelném hříchu, zůstává individuální zpověď s příslušným rozhřešením jediným způsobem, jak se smířit s Bohem a s Církví (viz KKC, 1484, CIC kán. 960). Slova rozhřešení Božského lékaře – „odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5), které vyslovuje kněz jednající in persona Christi Capitis, jsou určeny osobně jednotlivému kajícníkovi. Každou vyjímku z této praxe upravují podmínky gravis necessitas, požadované v případě udělování generální absolicie (CIC kán 961; KKC 1483), které jsou chápány ve shodě s jasně vyjádřeným míněním Církve.

Očisťte si svá srdce ve svátosti smíření. Lžou ti, kteří obviňují Církev, že její pozvání k pokání má původ v „represivní“ mentalitě. Svátostná zpověď není represí, ale osvobozením. Neobnovuje pocit viny, ale vinu maže, ničí vykonané zlo a dává milost odpuštění. Příčiny zla není třeba hledat vně člověka, ale především v nitru jeho srdce. Křesťané se proto musí svou upřímnou snahou o obrácení vzbouřit proti nivelizaci člověka. A svým vlastním životem hlásat radost ze skutečného osvobození se od hříchu prostřednictvím Kristova odpuštění.

Ty, kteří se vzdálili od svátosti smíření a od milosrdné Boží lásky vyzývám: Vraťte se k pramenu milosti, nemějte strach! Sám Kristus vás očekává. On vás uzdraví a vy budete žít smířeni s Bohem!

Všechny mladé lidi v Církvi zvu, aby přijali Kristovo odpuštění a jeho sílu ve svátosti pokání. Je znamením síly dokázat říci: „Zmýlil jsem se, zhřešil jsem, Otče, urazil jsem tě, Bože můj, mrzí mě to, prosím tě o odpuštění. Znovu se budu snažit, neboť mám důvěru ve tvou sílu a věřím ve tvé odpuštění.

A vím, že moc Velikonočního tajemství tvého Syna – smrt a zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista – je větší než moje slabosti, než všechny hříchy světa. Přijdu a vyznám své hříchy a budu uzdravený a budu žít ve tvé lásce!“


 

 

Děti a Eucharistie

 

Dříve než začneme mluvit o vztahu děti a Eucharistie, dříve než se podíváme na jednu z možností jak jim Eucharistii představit, musíme si zodpovědět otázku, zdá má vůbec smysl vyprávět dětem o tajemstvích náboženství. Není třeba v dnešním světě přeplněném svobodou a respektováním druhého respektovat i svobodu dítěte? Je dítě otevřené náboženským otázkám a problémům? Odpověď nemohou dát dospělí. Tu je možné získat pouze z pozorného sledování dětí. Co prožívají a jak reagují?  Marie Montessoriová ve své knize Autoeducazione mluví o dítěti, které nebylo nikdy nábožensky vychovávané. Jednou začalo plakat, a když ho utišovali, odpovědělo: „Nekřičte na mně. Při pohledu na měsíc jsem spatřila, že ho musel někdo udělat. Začalo mi být líto, že jsem ho už tolikrát urazila.“ Takových případů bychom mohli vyjmenovat spoustu. Nejde však pouze o to, abychom dokazovali, že děti mají otevřená srdce pro tajemství, o kterých nevíme jak se dostala do jejich nitra a do jejich mysli. Kromě toho mají proti nám dospělým jednu zvláštnost: Vidí i neviditelné. Bez větších problémů pronikají tam, kam už my dospělí pronikat neumíme. Ztratili jsme tuto schopnost a díváme se na svět svým opotřebovaným zrakem. Jak tedy představit Eucharistii dítěti? Samozřejmě, že nemá smysl vysvětlovat mu tajemství, které nemůžeme pochopit ani my… O mnoho lepší je představit mu Eucharistii pomocí symbolů, které vidí a chápe o mnoho lépe než my. A představit mu ji jako dar spojený s obětí, který jsme dostali, abychom mohli žít… Odpovědí na tento dar je naše láska k tomu - od koho pochází - k Pánu Bohu a zároveň naše láska k těm, kteří jsou okolo nás - k našim bratrům a sestrám. Kněz před slovy proměnění vzývá Otce, aby rosou svého Ducha posvětil chléb a víno a učinil, aby se staly tělem krví našeho Pána Ježíše Krista. Zvedne ruce nad tyto dary, aby symbolicky naznačil, že všechno přichází shora - od Pána všech dober. A když při doxologii bere do rukou patenu a kalich a zdvihá je, symbolicky tak naznačuje odpověď člověka na Boží lásku skrze Krista, s Kristem a v Kristu, v jednotě s Duchem Svatým, všechno k Boží slávě. Jde tedy o dar spojený s obětí, který jsme dostali, abychom mohli žít. To je Eucharistie. Jak ji ještě lépe přiblížit dětským duším? Možná pomocí obrazu: Ve městě Nome na Aljašce, vzdáleném od železnice tisíc kilometrů, se rozšířil záškrt. Lékařům došla očkovací látka. Pokud úřady neobstarají včas nové sérum, lidé zemřou. Telefon zprostředkoval zoufalou objednávku, přišla urychlená odpověď: Léčivé sérum je v Nenane, v nejbližší železniční stanici. Je třeba ho dopravit do Nome. Saně s několika muži, táhnuté psy, vyběhly do rozlehlé stepi. Putovaly přes sněhovou bouři, divoké pohoří a široké zamrzlé řeky. Po každých stech kilometrech vyměňovaly psy i vůdce. Sněhové vločky jim oslepovaly oči, tváře jim omrzaly, ruce a nohy tuhly. Statečně však jeli dále, vždyť záleží na každé minutě. Nyní přichází poslední, nejtěžší úsek cesty. Mladý muž Karol Faber přebírá službu: „Půjdu,“ prohlašuje, „ale cestu si nenechám zaplatit!“ Je třeba napnout všechny síly. Udatný hrdina a jeho psy procházejí velkými závějemi. Konečně mají za sebou rovinu, nyní je ještě třeba projít přes zátoku, potom přes řeku přímo proti strašné sněhové vichřici. Psy už nemohou a Faber se chvěje na celém těle. Z posledních sil se krčí do saní, aby alespoň trochu zahřál ztuhlé údy. Psy vyjí a poslouchají pánův neúprosný hlas. Svítalo, když se saně blížili k Nome. Nedočkaví lidé jim vybíhali naproti. Vrhají se k saním a vidí, že mladý muž je mrtev. Zmrznul. Ztuhlou rukou chránil vzácné sérum, aby nepřišlo nazmar. Město bylo zachráněno. Ve městě Nome mají neobyčejný pomník: Psy táhnoucí saně a v saních je postava schouleného muže. Na pomníku je nápis: Největší lásku má ten, který svůj život obětuje za své bratry. Svému zachránci vděčné město Nome.  Eucharistie je dar spojený s obětí, který nám byl dán, abychom mohli žít. My všichni jsme byli odsouzeni na smrt, neměl nám kdo pomoci. Potřebovali jsme lék, který by nám někdo přinesl. Bůh Otec nás tak miloval, že nám poslal svého jednorozeného Syna. Ten nám přinesl lék jako dar – své tělo a krev.  Aby nám ho mohl darovat, sám sebe vydal z lásky k nám. My, pokud přijmeme tento lék, budeme žít navěky. Toto by mohl být jeden ze způsobů, jak představit tajemství Eucharistie dětem, které mají hluboký smysl pro tajemství, pro symboliku, a které vidí i to, co my už nevidíme. Děti, které už chápou, co znamená obětovat něco, něco ztratit, které chápou, co znamená něco přijmout, něco dostat, tyto děti mohou dobře pochopit Eucharistii jako dar spojený s obětí, který jsme dostali, abychom mohli žít.

ThLic. Marian Bublinec (Diecézní Eucharistický kongres, sborník teologických přednášek, Bánská B. Bystrica 1999, s.13 - 15)

 

 

Celesvětové večeřadlo s don Gobbim v Collevalenza.

Ve dnech 20.-26. června 1999 se v Collevalenza konalo celosvětové večeřadlo MKH.

Obvykle bývá v San Marinu, ale protože je tamnější exerciční dům v rekonstrukci, přesunulo se večeřadlo do malého městečka mezi Římem a Perugii.

Duchovních cvičení se zúčastnilo 25 biskupů a více než 300 kneží z celého světa. Na setkáních bylo vidět universalitu Církve a to, že Panna Maria k sobě volá všechny národy.

Italské přednášky byly překládány do 5 jazyků. Program začínal ranními chválami a radostným sv. růžencem, dopoledne jsme se modlili ještě bolestný sv. růženec a slavili mši svatou, při které jsme obnovovali svá zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, rovněž v 5 jazycích. Po obědě, jak to bývá na duchovních cvičeních, byl asi 3 hodinových odpočinek. Po obědě následovala přednáška a po ní hodinová adorace. Slavný růženec jsme se modlili před vystavenou Nejsvětější Svátostí.

Na rozdíl od jiných duchovních cvičení bylo silencium (mlčení) jen dopoledne, odpoledne jsme již spolu mohli hovořit, poznávat se a navzájem se povzbuzovat. Setkání mělo svou zvláštní atmosféru, která se nadá ani popsat.. Je to silný zážitek vidět každý den tolik biskupů a kněží, jak se modlí denně 3 sv. růžence, adorují Nejsvětější Svátost, společně slaví Eucharistii.  Panna Maria si volá kněze na tuto cestu a mnozí z celého světa jí odpovídají. Zvláště jsme se modlili za sv. Otce a jednotu všech biskupů a kněží s ním. Při takové intensivní modlitbě se uskutečňuje duchovní sjednocení všech účastníků. I když jsme tam byli z různých národů, velmi dobře jsme si rozumněli. Delší dobu jsme si povídali s biskupem – dominikánem z Peru, který si k nám přisedl vidíc, že jsme také dominikáni. Uměl jen španělsky, my umíme jen trochu italsky, a přece jsme si krásně rozumněli, neboť Panna Maria nám vyprosila dar Ducha Svatého – jednoty srdcí, která bourá všechny přehrady mezi národy. Pro mě bylo toto večeřadlo velkým povzbuzením a posilou a myslel jsem i na vás: prosil jsem za vás všechny, kteří se setkáváte ve večeřadlech, při adoracích, aby Vám Matka Boží vyprosila vytrvalost, i když se někdy setkáváte s nepochopením a posilnila Vaší naději na vítězství jejího Neposkvrněného Srdce!

P. Humbert  Maria Virdzek OP

 

Večeřadla života se mnou – Modrá kniha, 17.1.1974

„Jestliže jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, jsem já uprostřed nich“, řekl můj Syn Ježíš.

Jestliže dva nebo více kněží mého Hnutí se shromáždí kvůli mně, také já jsem uprostřed nich. Já se sama s nimi a v nich zjevui, zvláště když se tito kněží spojí v modlitbě.

Proto je třeba, aby se kněží mého Hnutí začali scházet a shromažďovat. ...Není třeba žádné organisace, všechno ať je jednoduché, spontání, tiché, bratrské!... Moji kněží dnes trpí přílišnou osamoceností a přílišnou opuštěností ..Nechci, aby byli sami. Ať si pomáhají, ať se milují, ať se cítí opravdu všichni jako bratři a ať jimi jsou!...


 

Zodpovědný redaktor:

p. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP

 


Slovenská verze časopisu Máriina doba, ze kterého některé články přebíráme, vychází s církevních schválením Biskupského úřadu Spišské kapituly. Články bez uvedeného imprimatur jsou teologicky recenzovány.