Mariina doba

Číslo 4/1999

 

 

Kterého jsi, Panno, v Betlémě porodila.

P. Gabriel M. Roschini O.S.M., profesor na papežské lateránské univerzitě v Římě (+1977), proslulý mariolog, publikoval přes 125 mariologických knih. Z jeho práce vyjímáme následující úvahu.

 

Celé dlouhé období, asi třicet let, se život Panny Marie obdivuhodně splétal se životem samotného Ježíše. Život jednoho není možné oddělit od života druhého. Není možné mluvit o Ježíšovi bez toho, abychom mluvili i o Panně Marii a naopak.

 

POPIS TEHDEJŠÍHO SVĚTA

Od Zvěstování, které přinesl anděl a od panenského početí Krista uplynulo již skoro devět měsíců. Velkými kroky se tedy blížil den jeho panenského narození. Pro událost, která je nepochybně největší událostí celých dějin, Boží Prozřetelnost připravila nejvhodnější dobu. V lednu v 9. roce před narozením Pána Ježíše byl v Římě postaven oltář Augustova pokoje; a následujícího roku císař uzavřel proslavený chrám boha Januse právě proto, že římské Impérium – tehdy bráno jako celý svět - žilo v míru. Emanuel - „Kníže pokoje“, jak jej  nazývá Iz 9, 5 mohl tedy pokojně přijít na svět. Císař Augustus Oktavián, vládce nad tehdejším světem, kterého Bůh použil jako nástroj tohoto všeobecného uklidnění, právě dosáhl vrcholu svojí velikosti a slávy. Tento císař, jak nám jej popisuje historik Tacitus, vlastní rukou napsal Breviarium Imperii, ve kterém „byla zaznamenána všechna veřejná vystoupení, počet (římských) občanů a i spojenců, co byli ve zbrani, stav námořní flotily, stav (spojeneckých) zemí, provincií, stav daní, poplatků, potřeb a darů“ (Annali I, 11). To znamená, že musel dát udělat univerzální soupis celého světa, který byl tehdy podroben Římu.

Tuto situaci popisuje sv. Lukáš ve svém Evangeliu. Píše: „V těch dnech vydal císař Augustus rozkaz vykonat soupis lidu po celém světě. Tento první soupis se konal, když Sýrii spravoval Kvirínius. A všichni se šli dát zapsat.“ (2, 1-4 )

Augustův výnos o soupisu, o kterém mluví sv. Lukáš, musel vypadat asi tak, jak byl nařízen nedávno před tím v Egyptě. Tam výnos zněl: „Gaius Vibius Maximus, místodržitel Egypta, dává na vědomí: když se blíží soupis, je povinností všech těch, kteří jsou vzdálení, aby se vrátili do svých rodných měst na obyčejné zaregistrování.“  Při takovém soupisu bylo třeba nahlásit všechno, co se vztahovalo k vlastní osobě, k pobytu a k vlastnímu majetku. Je snadné představit si rozruch, jaký musel způsobit tento edikt po celé Palestině. Takovéto vtírání se pohanského císaře, který chtěl spočítat syny vyvoleného národa jako ovce, muselo být pro Židy něčím nesnesitelným. Římané, kteří byli v politice zkušení, podnikli však všechny kroky, aby už v zárodku potlačili jakoukoliv případnou vzpouru.

 

DO BETLÉMA

Sv. Lukáš vypráví: „Vydal se i Josef z galilejského města Nazareta do Judey, do Davidova města, které se nazývá Betlém, protože pocházel z Davidova domu a rodu, aby se dal zapsat s Marií, svojí manželkou, která byla v požehnaném stavu.“ (2, 5) Kromě Josefa se i Panna Maria musela ve smyslu zákona osobně odebrat do Betléma. Panna Maria i sv. Josef podle veškeré pravděpodobnosti určitě hledali v tomto nařízení hlas samotného Boha, který je zval odebrat se do Betléma, o kterém Micheáš (5,1) předpověděl, že bude místem Mesiášova narození. Tehdy totiž panovalo všeobecné přesvědčení, že Mesiáš se má narodit v Betlémě. Slýcháme totiž, jak se někteří Ježíšovi posluchači vyslovují proti němu s povýšeneckou jistotou: „Copak přijde Mesiáš z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z Davidova potomstva, z městečka Betlém, odkud pocházel i David?“ (Jn 7, 41-42) Podobně odpovídali Herodesovi i kněží a učitelé. Tím více tedy bylo takové Boží uspořádání známé Panně Marii a Josefovi.

Panna Maria se tedy se sv. Josefem vydala na cestu dlouhou asi 150 kilometrů, tedy na pouť trvající tři nebo čtyři dny po neschůdných cestách. Vzhledem k jejímu mimořádnému tělesnému stavu (bylo to v posledních dnech jejího těhotenství) musely pro ni být tyto cesty zvlášť obtížné, i když – podle některé domněnky – měli naši dva cestovatelé k dispozici i oslíka. Ale dobře věděla, že každým krokem podivuhodně unášena tím, kterého nosila, přibližuje se největší hodina všech dějin, hodina spásy světa. Ochota v její duši jistěže v nemalé míře ulehčovala její tělesnou námahu. Vřelá touha moci co nejdříve přivinout k sobě „nejkrásnějšího mezi lidskými syny“ a pokrýt ho horoucími polibky, jí pobízela. Na konci každé denní cesty, tedy asi čtyřikrát během svého putování, museli přenocovat u některé spřátelené rodiny, nebo - což je pravděpodobnější – v nějaké veřejné noclehárně mezi jinými cestovateli a jejich zvířaty. Konečně došli do Jeruzaléma. Po návštěvě chrámu, který byl nevyhnutelným cílem každého poutníka, Maria a Josef zamířili do Betléma, asi devět kilometrů na jih od Jeruzaléma.

Když přišli do Betléma (Beth-lehem = dům chleba), do města, ve kterém se před tisíciletím narodil jejich praotec David, nalezli jej neobyčejně přelidněné, a to právě díky nařízenému soupisu. A takto přeplněn nalezli i „karavanseraj“, který sv. Lukáš nazývá „hostincem“. Co to byl ten „hosinec“? Velmi by se mýlil ten, kdo by si pod tímto slovem představoval více-méně takový hostinec, jaký si představujeme ve všeobecnosti dnes my. Hostinec nebo karavanseraj v Betlémě, o kterém mluví sv. Lukáš – dnešní palestinský khan - bylo ve skutečnosti čtvercové prostranství pod širým nebem, obehnané zdí z nekřesaných kamenů, do kterého vedla jedna brána; tato zeď ohraničovala jakýsi dvůr, do kterého se zaháněla zvířata. Uvnitř, vedle jedné stěny ohrady nebo i vícerých stěn, byly klenby, pod kterými byly jakoby komůrky rezervované těm cestovatelům, kteří si mohli dovolit přepych a zaplatit za ně. Ostatní cestující se ubytovali pod sloupořadím nebo ve společné místnosti, pokud tam ještě bylo místo, a když nebylo po ruce nic vhodnějšího, lehli si mezi zvířata. A zde, mezi takovou směsicí zvířat a lidí, při nesnesitelném zápachu, konalo se doslovně všechno: Probíhali modlitby, obchodovalo ¨¨se, lidé jedli i spali, vyprávěli si a zpívali. Nebylo ani nezvyklé, že se zde někdo narodil nebo zemřel. Takto tedy vypadal ten „hostinec“, ve kterém Panna Maria a Josef hledali pohostinství. „Lukáš“ – poznamenává správně Riccotti – nám vypráví, že tehdy, když Josef a Maria přišli do Betléma, v hostinci pro ně nebylo místa. Tato věta je řečená s větším důrazem, než by se na první pohled zdálo. Kdyby Lukáš chtěl říci jen to, že se do karavanseraje už nikdo nevejde, bylo by mohl říci pouze, že tam nebylo místo; připojuje však pro ně. Jistěže ne bez skryté narážky na jejich zvláštní postavení, totiž na blížící se Mariin porod. Snad se nám to může zdát přílišnou podrobností, ale je to tak! Josef měl v Betlémě zajisté známé, nebo i příbuzné, a u těch se dožadoval pohostinství. Městečko bylo předpokládám přeplněné, ale koutek pro dvě tak skromné a jednoduché osoby by se v orientě byl vždy mohl najít. Když přes velikonoční svátky přicházeli do Jeruzaléma statisíce poutníků, bývalo hlavní město také stejně přeplněné jako Betlém při sčítání, a přeci si tam všichni našli místečko, když se uskromnili. Ale je samozřejmé, že se za takových okolností proměňovali na jakýsi karavanseraj i soukromé domy, skládajíce se obyčejně z jedné velké místnosti v přízemí. Všechno zde bylo společné, všechno se konalo veřejně, nebylo zde ani ostýchání ani tajností. Proto chápeme proč Lukáš napsal, že pro ně nebylo místa: To, co Maria hledala při očekávání porodu, bylo jen ústraní a samota.

 

SLUNCE VYCHÁZÍ

Sv. Lukáš pokračuje: „Když tam byli, nadešel čas jejího porodu. I porodila svého prvorozeného syna a zavinula ho do plenek a uložila do jeslí.“

Když nenašli příhodné místo v karavanseraji, Panna Maria a Josef byli nuceni uchýlit se do jedné z těch jeskyní, kterými tak oplývá tento kraj, celý provrtaný jeskyněmi, sloužícími obyčejně jako přístřeší pro zvířata. Abychom řekli pravdu, evangelista nemluví o jeskyni, ale omezuje se na to, že novorozeňátko uložila Panna Maria do „jeslí“. Ale jesle předpokládají, samozřejmě, maštal a maštal zase předpokládá podle tehdejších zvyklostí a i podle zvyklostí dnešních – jeskyni. Takto nám tedy sv. Lukáš nepřímo říká, že se Pán Ježíš narodil v jeskyni.

Ze slov sv. Lukáše, střízlivých, ale diskrétně zřejmých, je možno se domnívat, že jak se Ježíš panensky počal, skrze zázrak, bez účasti muže, tak se panensky i z Panny Marie narodil, zázračně a bez pomoci porodní pomocnice jejíž přítomnost byla tehdy zvykem. V malé chvilce se dostává z jejího nejčistějšího lůna do jejího náručí. A tak jako sluneční paprsek prochází přes barevné sklo bez toho, že by ho rozbil, ba dokonce ho ještě rozzáří, tak i Ježíš prošel Marií bez toho, aby jí i jen malinko uškodil, dokonce ji ještě ozářil božským světlem. Byla to totiž samotná Panna Maria, která poskytla svému Božskému Synovi všechnu tu pomoc, kterou obyčejně prokazují obratné a milosrdné ruce jiných osob. Dobře si uvědomme slova sv. evangelisty! Ona to byla – jak vypráví evangelista – která ho zavinula do plenek, ona to byla, která ho uložila do jeslí. „Ona sama“ – prohlašuje sv. Jeroným – „byla i matkou i pomocnicí“ (PL 23 192).

Teologické vysvětlení uvádí tělesnou neporušenost při porodu do souvislosti s osvobozením od nezřízené žádostivosti. To mělo za následek jedinečnou nadvládu duchovních sil nad tělesnými orgány a pochody. Totální nadvládu ducha nad tělem u Panny Marie. Z toho vyplývá, že Panna Maria si u Ježíšova porodu počínala aktivně a lze tak vysvětlit i odstranění tělesné bolesti.

Panna Maria tedy sama uložila svého Syna do jeslí, ve skutečnosti tedy do malé prohlubně vyhloubené do stěny jeskyně.

Z této až velmi chudobné kolébky, jakoby z katedry, začal Ježíš již vyučovat – zde více svým příkladem než později svými slovy, když prohlásil: „Blaze chudým v duchu, neboť jim patří království nebeské.“ (Mt 5,3)

Takto tedy Panna Maria v 748. roce po založení Říma, a v noci – jak je zřejmé ze souvislostí – porodila svého Syna. Žádná lidská, ani andělská řeč nebude nikdy umět zachytit pocity, které zakusila Panna Maria ve chvíli, kdy byla pohroužena do nejvznešenějšího rozjímání a možná i povznesená do nazírání na Božskou podstatu. Kdy uviděla ve svém náručí Vtělené Slovo, kdy jej mohla přivinout k srdci a pokrýt polibky, střídavě při tom pociťujíc nejvroucnější záchvěvy jako jeho Matka i nejjemnější záchvěvy  jako jeho dcera. Vždyť zda nebyla „Dcerou svého Syna“? Musela to být pro ni zajisté nebeská chvíle. Vnitřní soustředění trvající devět měsíců bylo pro ni vynikající přípravou na tuto chvíli nevyslovitelného blaha.

Jenže vrcholná radost se musela vzápětí setkat s vrcholným bolem, který jí způsobily první steny Božího dítěte, které trpělo zimou a nevlídností bídné a studené jeskyně. Šťastná Matka ho zavinula do chudobných plenek a uložila do jeslí.

 

POKLONA PASTÝŘŮ

Pastýři - skromní lidé, kterými zákoníci a farizeové nejvíce opovrhovali, byli první, kteří byli pozvaní poklonit se novorozenému Mesiáši - synu Panny Marie. Sv. Lukáš říká, že: „V tom samém kraji byli pastýři, kteří v noci bděli a hlídali své stádo. V tom se jim zjevil Pánův anděl a ozářila je Pánova sláva. Zmocnil se jich velký strach, ale anděl jim řekl: Nebojte se! Zvěstuji vám velkou radost, která bude patřit všem lidem: Dnes se vám v Davidově městě narodil Spasitel, Kristus Pán. A toto vám bude znamením: Najdete děťátko zabalené do plenek a položené v jeslích.“

A hned se k andělovi připojilo množství nebeských zástupů; velebili Boha a zpívali: „Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle!“ (Lk 2,8-14)

Když andělé od nich odešli do nebe, pastýři si řekli: „Pojďme tedy do Betléma a podívejme se, zda se stalo to co nám oznámil Pán!“ A vyrazili. Srdce jim v hrudi tlouklo o závod, jejich kroky byly spěšné (festinantes) a vedeni neviditelnou rukou došli až k jeskyni, kde našli vše tak, jak jim to anděl popsal: Marii a Josefa vedle novorozeňátka, které bylo položeno v jeslích. Umíme si snadno představit, jak prostě a srdečně je Panna Maria a Josef uvítali. A oni sotvaže zahlédli a poznali děťátko, s radostí naplněnou uspokojením vypověděli všechno, jak se dozvěděli o této velké události: O zjevení andělů, o slovech písně, kterou slyšeli. A ještě i jiné věci. A zcela se nám zdá, že tam tehdy byli i jiné osoby, když toto pastýři vyprávěli, protože evangelium (pokud opravdu nejde o předbíhání, což je nepravděpodobné) říká: „A všichni, kteří tomu naslouchali, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli.“ (Lk 2,18) A jestli uvěřili jejich slovům? … Evangelista o tom nemluví. Ale asi podobně jako zrno, které padlo na cestu již o tom neuvažují. Evangelista místo toho ale říká: „Ale Maria si tato slova uchovávala ve svém srdci a přemýšlela o nich.“ (Lk 2,19) Maria je jako to zrno, které padne do dobré země. Tím také jemně naznačil i pramen, ze kterého čerpal celý tento příběh. Takto tedy nejčistší srdce Panny Marie se stalo prvním evangeliem - „živým evangeliem“ Církve. Co asi povídala Přesvatá Panna pastýřům za takovýchto mimořádných okolností? Evangelista v 18. verši ponechává předpoklad, že Panna Maria řekla něco, čím potvrdila andělovo poselství. Ponechává tuto odpověď naší mysli a našemu srdci. No a když ne slovy, o to více skutky mluvila Panna Maria k pastýřům: Bylo to její skromné chování, plné nadšení, celé prodchnuté čistotou a láskou.

Snadno si umíme představit všechny ty přehojné laskavosti, které tito jednoduší lidé prokazovali milému novorozeňátku. Jejich drsná ramena, která byla zvyklá chytat beránky, měla to neporovnatelné štěstí, že mohla v tuto noc přitlačit ke svému srdci Božího beránka, který bude jednou obětován za spásu světa.

Sv. Lukáš ukončuje tento příběh, říkajíc: „Pastýři se potom vrátili a oslavovali a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno.“ (2,20) Tímto dokázali, že jsou pány ducha, i když jsou ubozí tělesně a chudí na po pozemská bohatství.


 

Vládcové země mohou někdy jediným slovem uvést v pohyb miliony poddaných; kolikrát však Bůh užívá jejich rozmarů k provedení a dosažení svých záměrů! Kolikrát jsou nevědomky, ba proti své vůli nástroji jeho úmyslů! Ten, který srdce mocnářů řídí jako horské bystřiny, dovede použít či spíše zařídit okolnosti státního a politického života aby byli jeho proroci shledáni věrnými (Sir 36,18)

Panenská Matka v rozkazu pohanského vladaře vidí jednu z podivuhodných nevyzpytatelných cest Boží prozřetelnosti.

 

Na Té skále zbuduji svou Církev.

 

Létající poutník aneb jeho dobrota zahřívá lidská srdce

Papež v krajině M. Luthera 15. –19. listopadu 1980

 


Západní Německo, které Svatý Otec navštívil, bylo jedním z nejprůmyslovějších a nejbohatších států světa se systémem dobře fungujícího sociálního systému. To vše bylo třeba připočíst nejen na konto známé německé usilovnosti, ale i 4 milionům zahraničním námezdním dělníkům tzv. Gastarbaitrů. Toto množství dělníků způsobilo v Německu napětí a problémy, které se v průběhu let spíše stupňovaly. K těmto problémům se přidružil ještě vážnější okruh problémů daných skutečností, že Německo je vlastí M. Luthera, kde více než polovinu obyvatelstva tvoří protestanti. Do třetice rozpoutal liberální tisk diskusi o velkých výdajích spojených s papežovou cestou (srv. názor Jidáše: "Proč nebyl olej prodán... a peníze dány chudým?"). Papeži všechny tyto problémy byly dobře známé, a proto bral tuto návštěvu stejně vážně jako své předcházející cesty (Afrika, Francie, Brazílie byly z těch posledních).

Kolínskému arcibiskupovi, od kterého vyšel návrh na pozvání papeže, se Svatý Otec svěřil: „Před cestou do Francie mě všichni upozorňovali, že to bude těžký úkol. I před cestou do Brazílie mi řekli to samé. Před cestou do Německa mi říkali, že to bude ne těžký, ale velmi těžký úkol.“

Tato slova Jana Pavla II. prozradil kardinál Hoffner novinářům hned po ukončení papežovi návštěvy: „Musím přiznat, že před papežovou poutí nebyla nálada v Německu právě nejlepší. Mnoho se toho psalo, většinou přehnaně kriticky. Já jsem však ani v nejmenším nepochyboval, že papežova cesta po Německu bude velmi úspěšná. Věděl jsem, že všechen strach a obavy se rozplynou, jen co Svatý Otec vkročí na německou půdu.“

Není třeba se bát

Kardinál Josef Hoffner měl pravdu jako mnozí jiní, kteří blíže znali Karola Wojtylu, jeho myšlenkové bohatství a především jeho přístup a lásku k lidem.

V sobotu ráno 15. listopadu přistálo letadlo na letišti Kolín-Bonn, bylo přesně 10minut před devátou. V tom momentě začaly zvonit zvony všech kostelů nejen v Kolíně ale v celé kolínské arcidiecézi. Po vystoupení z letadla se Svatý Otec sklání, aby políbil německou zem. Toto krásné symbolické gesto vyvolalo u lidí velký a sympatický ohlas, který papeži v tom okamžiku naklonil milióny Němců.

 

Přivítací ceremoniál

Na letišti vítali Svatého Otce nejvyšší státní i církevní autority a navzdory stálému dešti i několik tisíc věřících. Mezi nimi bylo mnoho mladých, kteří rozprostřeli své velké transparenty jako: „Jane Pavle II. jsme ti stále věrní.“ Latinsky mládež skandovala Amo te – milujeme tě!

Kardinál Hoffner měl pravdu. První minuty na letišti, papežova slova a gesta získala sympatie miliónů Němců.

 

Kolín nad Rýnem

Po oficiálním ceremoniálu odlétá Jan Pavel II vrtulníkem na letiště v Kolíně, kde slouží mši svatou pro půl miliónu věřících, kteří se nedali odradit špatným počasím. Ze startovací plochy vrtulníku jel Svatý Otec v zaskleném autě k oltáři, cestou byl srdečně vítán a pozdravován. Kolínský kardinál s radostí přivítal papeže a doslovně řekl: „Svatý Otče, vítá Vás Kolín, město, kde před 700 lety povolal Pán do věčnosti Alberta Velikého. Dobře, že jste tu s námi!“

Mši svatou slavil Jan Pavel II. pro rodiny a v homilii se věnoval problémům manželství. Na začátku řekl, že dnes není vždy veřejné mínění nakloněné manželství a rodině, ale právě proto se rodina ukazuje jako jediná záštita a ochrana na cestě za jistotou a štěstím, což statisíce odměnili bouřlivým potleskem.V kázání papež vyjádřil myšlenky, které mnohé překvapily a nutily k zamyšlení: „Pouze v platně uzavřeném manželství má sexuální život své uplatnění, které odpovídá důstojnosti člověka. Není možné žít jen na zkoušku, není možné umírat jen na zkoušku. Není možné milovat jen na zkoušku, a proto není možné přijmout člověka jen na zkoušku a na nějaký čas!“ řekl pevným hlasem ve své první homilii v Německu. Dále označil zodpovědné rodičovství za výsadu a povinnost rodičů, přičemž kategoricky odsoudil potrat a vyhlásil: „Stát a společnost nastupují nevyhnutelně cestu rozkladu, pokud se nesnaží chránit a pěstovat manželství a rodinu!“

Po krátkém občerstvení následovala druhá část papežova programu v kostele svatého Ondřeje,

 

Následně papež navštívil Osnabruck a Mohuč, kde kromě jiného povzbudil nemocné, katolíky v diaspoře, dělníky, gastarbeitery a hovořil s profesory teologie.

Nejdůležitějším bodem v Mohuči byla papežova audience pro zástupce Rady luteránské církve a ostatních evangelických církví. Její předseda biskup Eduard Lohse ve svém pozdravu ujistil Svatého Otce, že i evangelíci se radují z jeho návštěvy v rámci tohoto primátu lásky svěřeného římské Církvi už od jejího vzniku.

Fulda

V homilii zde papež hovořil o přátelství s Kristem, které je základem kněžského povolání a kněžské služby. Jímž vzrůstá a sílí nezištná láska k lidem, kterou dnešní člověk tak potřebuje.

Potom zdůraznil potřebu osobní svaté zpovědi: „Musím bolestně spolu s vámi konstatovat, že i ve vašich farnostech v těchto posledních letech se přistupování ke svátosti smíření velmi zanedbalo. Velmi vás prosím, ano, zapřísahám vás, udělejte všechno, aby se svátost smíření stala čímsi úplně přirozeným, v životě každého pokřtěného. Individuální svatou zpověď za normálních okolností nenahrazují kající pobožnosti i když mají v Církvi své důležité místo. Snažte se proto i vy pravidelně přistupovat k této svátosti. Zpověď zjemňuje svědomí a je základem obnovy křesťanského života vůbec“

Podle polského vydání L’ Osservatore Romano z listopadu 1981 Svatý Otec Jan Pavel II. přistupuje ke svátosti smíření jednou za týden.

 

Altotting

Pouť k Matce Boží se na papežových cestách stala samozřejmostí. Na tomto poutním místě po mši svaté v meditativní modlitbě svěřil Petrův nástupce Matce Boží Církev v Německu:

„Buď pozdravena, Matko milostí v Altottingu!“ Po krátkém úvodu Sv. Otec pokračuje: „Když hlásám Krista, Syna Boha živého, Boha z Boha, Světlo ze světla, jedné podstaty s Otcem, potom s celou Církví současně vyznávám, že se tak stal člověkem skrze Ducha Svatého a narodil se z Marie Panny. Tvé jméno, Maria, je nerozlučně spojeno s jeho jménem. Tvé povolání a tvé ‘ano’ patří od té doby k tajemství vtělení. Spolu s celou Církví vyznávám a hlásám, že Ježíš Kristus je v tomto tajemství jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem, neboť jeho vtělení přineslo Adamovu potomstvu, podrobenému moci hříchu a smrti, vykoupení a ospravedlnění. Přitom jsem nejniterněji přesvědčen, že nikdo nemá tak hlubokou účast na tomto mocném a uchvacujícím Božím tajemství jako ty, Matka Vykupitele. A proto ani není nikdo schopnější lépe a jasněji uvést do něho nás, kteří jej ohlašujeme a sami máme na něm účast, než ty sama, Maria. V tomto přesvědčení víry žiji již odedávna.“

S tímto přesvědčením přichází ten den na její milostivé místo: „Dovol mi, abych ti znovu potvrdil toto přesvědčení a abych ti jej přednesl touto modlitbou.

I zde bych chtěl tobě, naší Matce, svěřit naši Církev, neboť ty jsi byla přítomna ve večeřadle tehdy, když Církev vystoupila na veřejnost při seslání Ducha Svatého na apoštoly. Svěřuji ti dnes hlavně tu Církev, která již po staletí žije v této krajině a tvoří velké společenství věřících uprostřed národů, mluvících tou stejnou řečí.

Tobě, Matko, odporoučím celé dějiny této Církve a její úlohu v dnešním světě: Její různé iniciativy a její neúnavnou službu všem krajanům ve vlasti, jako i mnohým společenstvím a církvím po celém světě, kterým křesťané Německa tak ochotně a velkodušně poskytují pomoc. Maria, která jsi blahoslavená, neboť jsi uvěřila (srv.Lk1,45), tobě svěřuji to, co se jeví jako nejdůležitější ve službě Církvi v této krajině: Její mohutné svědectví víry vůči dnešní generaci mužů a žen tohoto národa vůči rostoucímu zesvětštění a náboženské lhostejnosti. Kéž by toto svědectví hovořilo stále jasnou řečí Evangelia, a tak našlo přístup k srdcím, hlavně mladé generace. Nechť přitahuje mládež a oduševňuje ji pro život podle obrazu ‘nového člověka’ a pro rozmanité služby ve vinici Pánově. Matko Krista, který se modlil před svým umučením: ‘Otče…, aby všichni jedno byli’ (Jn 17,11-12) – jak naléhavě spojuji svoji cestu po německé krajině právě v tomto roce s vroucí a pokornou touhou po jednotě mezi křesťany, kteří jsou od 16. století rozděleni! Může si někdo vroucněji než ty přát, aby se splnila Kristova modlitba ve večeřadle? A když my sami musíme přitom vyznat spoluvinu na tomto rozdělení a dnes se modlíme za novou jednotu v lásce a pravdě, zda nemůžeme potom doufat, že ty, Matko Kristova, se modlíš spolu s námi? Zda nemůžeme doufat, že plody této modlitby budou jednou darem tomu společenství Svatého Ducha (2.Kor.13,13), které je nevyhnutelné, ‘aby svět uvěřil’ (Jn 17,21)?

Tobě, Matko, svěřuji budoucnost víry v této staré křesťanské krajině a pamatujíc na utrpení poslední strašné války, která způsobila hlavně národům Evropy tak hluboké rány, svěřuji ti pokoj ve světě. Kéž by mezi těmito národy povstal nový řád, který spočívá na respektování práv každého národa a každého jednoho člověka v národě, opravdový mravní řád, ve kterém mohou národy spolu žít jako v jedné rodině spočívající na rovnováze spravedlnosti a svobody. Tuto modlitbu vznáším k tobě, Královno míru a Zrcadlo spravedlnosti, já Jan Pavel II., biskup Římský a nástupce sv. Petra, a zanechávám ji na tvém milostivém místě v Altottingu na trvalou památku. Amen.“

 

Mnichov

V programu Jana Pavla nechybělo setkání s mládeží. Na Tereziinu louku přišlo více než půl miliónu věřících, aby si vyslechli dobře míněná i když náročná papežova slova.

Žádal mladé, aby dokořán otevřeli svá srdce Kristovi s celým svým mladickým entusiasmem. Připomněl, že cesta za Kristem je těžká a tvrdá, neboť je zodpovědná.- tedy žádné zlehčování žádné ústupky, žádné ‘ředění’ křesťanského života. Mají se obrátit ke Kristu, který jim umožní růst a zrát ve světle pravdy a v pravdě. „Váš život je velkým dobrodružstvím, je to příležitost, která se už nebude opakovat, může se stát požehnáním nebo zlořečením,“ řekl kromě jiného papež německé mládeži. Připomenul to, o čem hovořil již v Osnabrucku: „Nemůže se žít jen na zkoušku, nemůže se milovat jen na zkoušku, spojit svůj život s druhou osobou jen na zkoušku, jen na chvíli.“

 

Setkání se světem kultury

Odpoledne došlo už k druhému setkání papeže s umělci, novináři a spisovateli. Hovořil o nové spolupráci s Církví a o úsilí odhalit znovu duchovní dimenzi umění, které v náboženství nalézá své nejkrásnější vyjádření.

Potom v mnichovském Dómu promluvil k věřícím třetího věku, ke starým a nemocným: Vyjádřil svou účast na jejich bolestech a těžkostech, ale zároveň připomněl jací jsou a mohou být užiteční dnešnímu světu, který jejich bolest často přehlíží. Tento vynikající projev se stal jakoby duchovní relikvií, hlubokou životní pravdou pro ty, kteří jsou nemocní a staří. Přítomní odměnili papeže nejen potleskem, ale i upřímnou vděčností, která se projevila i slzami v jejich očích.

Po večeři u mnichovského arcibiskupa, nyní již roky nejvýznamnějšího papežského spolupracovníka, kardinála Josefa Ratzingera, se konalo více než dojímavé rozloučení.

Kolem 21. hodiny přistál papež na římském letišti. Vyčerpaný, vždyť za 5 dnů sloužil 7 mší svatých většinou pod širým nebem za deště a zimy. Přitom přednesl více než 24 promluv a nalétal více než 2900 km. Ale spokojený se svědectvím, které mohl vydat. Spokojený byl i kolínský kardinál Hoffner, když řekl: „Chladným a deštivým listopadovým dnům dal Jan Pavel II. teplo a jas. Ve svých promluvách a homiliích nic nezakrýval, i když to nebylo právě příjemné. A přece jím byli tolicí nadšení.“

Tehdejší prezident při rozloučení kromě jiného řekl: „Svatý Otče, za 5 dní vaší neúnavné apoštolské činnosti jste si získal naše srdce, získal jste si i náš národ.“

Událost, na kterou se mnozí dívali s obavami se změnila podle úsudku největších německých denníků na „událost století“ pro Německo. Nejrozšířenější bulvární denník Bild Zeitung napsal: „Jeho dobrota zahřívá lidská srdce.“

 

***

Jak jsme uvedli v minulém čísle, připravuje se blahořečení fatimských dětí Jacinty a Františka. Svatý otec je vyhlásí za blahoslavené 13.5.2000. V červnu potvrdila Kongregace pro kauzy svatých případ zázračného uzdravení 22 leté portugalské dívky po modlitbách k fatimským dětem.

Podle Go Niedzielny,


 

 

„Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme!“ sv.Tomáš z Villanovy

 

Musíme velmi seriozně dbát o své vlastní vzdělávání. Proto musíme prvořadou pozornost upřít na pravdu. Nemůžeme zasívat omyly nebo někoho ponechat ve stínu pochybností! Křesťanská víra se stává stále osobnější, náročnější. To je zajisté dobře. Nejdříve však musíme mít, abychom mohli rozdávat. Pamatujme na to, co napsal apoštol Pavel: „Opatruj, co ti bylo svěřeno a vyhýbej se světským prázdným řečem a protikladným tvrzením falešné vědy, vždyť někteří, co se k ní hlásí, zbloudili od víry.“ (1 Tim 6,20).           Papež Jan Pavel II.

 

 

„Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout….“

 


Josef pocházel z rodu Davidova a byl to vynikající, opravdu zbožný muž, píše sv. Petr Canisis. Podle podání ho vyvolili kněží sami, aby s ním Marii zasnoubili a stalo se to zvláštním Božím řízením.

Když po zasnoubení s Marii Josef viděl, že je těhotná a nevěděl, že se stala Matkou Boží, a také nevěděl, jak se stala těhotnou, chtěl Jí tajně propustit, protože se nepovažoval za hodného s ní bydlet. Smýšlel o Ní velmi vznešeně, a proto se domníval, že se s Ní muselo stát něco velkého. Vykladatelé Písma vysvětlují pochybnosti sv. Josefa různě. Origenes se domnívá: „Josef si už myslel, že se v Ní muselo uskutečnit velké tajemství, i když přesně nevěděl, že se stala Matkou Mesiáše. Přirovnává Josefa k Alžbětě, která také s úžasem zvolala: ‘Odkud to, že Matka mého Pána přichází ke mně?‘ Alžběta se tedy domnívala, že nebude moci snést přítomnost Mariinu beze strachu a svaté bázně. Právě tak se bál Josef přiblížit se k tak Svaté Panně. Chtěl proto od Ní odejít, neboť myslel, že jeho nehodnost vzhledem k její svatosti je příliš velká.“ Stejného názoru je i sv. Bernard: „Jako Petr praví Kristu: ‘Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný’, takový je i Josef vůči Marii. A jako setník v evangeliu se nepovažoval za hodného, aby Kristus vstoupil do jeho domu, podobně i Josef považoval Marii za Bohem omilostněnou a ctnostnou, že už neměl odvahu k důvěrnému životu s Ní. Avšak chtěl Jí propustit tajně, jinak by se ptali po důvodu, proč Jí chce opustit….“

Podrobně situaci analyzují prof. Roschini z Lateránské univerzity v Římě a P. Konrád Kubeš S.J., z jejichž prací je dále čerpáno.

Evangelium říká: „Jeho matka Maria byla zasnoubená s Josefem. Ale dříve, než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Josef, její manžel, byl člověk spravedlivý a nechtěl ji vystavit potupě, proto ji zamýšlel potají propustit.“ (Mt 1,18)

Abychom porozuměli celé šířce tohoto textu, musíme mít na mysli zvláště to, že když Panna Maria po andělském Zvěstování odešla z Nazareta na návštěvu ke své příbuzné Alžbětě, při rozloučení s Josefem mu neřekla, co se s ní stalo – nic o panenském početí Mesiáše, které jí oznámil anděl. A tak tedy, když se po třech měsících nepřítomnosti vrátila do Nazareta a znaky mateřství se začaly projevovat i navenek, nepochybně se i ona musela zeptat, jakým způsobem ochrání Bůh její panenskou čistotu před jejím snoubencem Josefem. Řekl jsem: Před Josefem, vždyť před ostatními se nebylo čeho obávat. Jenže to se nedalo říci o Josefovi. Věděl velmi dobře, že mezi ním a Marií nikdy nebyly a ani nebudou – pro společný souhlas – žádné manželské styky. Co si tedy asi pomyslí? Co řekne a co udělá se jistě ptala Panna Maria sama sebe, když na ní sv. Josef uvidí známky mateřství. Taková myšlenka – a řekněme to hned – která by uměla vyvést z rovnováhy každou méně šlechetnou a povznesenou duši a uvrhnout ji do úzkosti, Přesvatou Pannu, pokornou služebnici Pána, ponechala v tom největším pokoji a radosti ducha. Cítila, že je jen nástrojem v rukou Božích. Odevzdávala se tedy úplně jemu, opakujíc si snad, pokud ne ta samá slova, tak alespoň vznešené myšlenky a pocity 22. (23.) žalmu:

 

Pán je můj pastýř, nic nepostrádám,

dopřává mi odpočinku na travnatých nivách,

vodí mě na klidná místa u vod,

naživu mě udržuje,

stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.

 

I když půjdu roklí šeré smrti,

nebudu se bát ničeho zlého,

vždyť se mnou jsi ty.

Tvá berla a tvá hůl mě potěšují.

 

Prostíráš mi stůl před zraky protivníků,

hlavu mi olejem potíráš,

kalich mi po okraj plníš.

 

Ano, dobrota a milosrdenství

mě budou provázet všemi dny mého žití.

Do Hospodinova domu

budu se vracet do nejdelších časů.

 

Přesvatá Panna se domnívala, a právem, že sám Bůh má v úmyslu upravit její postavení vůči sv. Josefovi. Když On sám ráčil odhalit její velké tajemství Alžbětě, neodhalí ho snad také co nejdříve i sv. Josefovi, a to v příhodném čase a na příhodném místě, aby tím spíše uvěřil? Povzbuzovaná touto myšlenkou a i úplným a důvěrným odevzdáním se Bohu, zamířila zpět a přivítala se s Josefem se svým obvyklým, neochvějným pokojem a jasem, bez nejmenšího náznaku rozpaků, strachu anebo vzrušení.

Velmi lehce je možné si představit, co se asi mohlo odehrávat v Josefově duši, když vzápětí pozdravil svoji snoubenku po tak dlouhém čekání, které se mu zdálo nekonečným a zpozoroval na ní známky mateřství. Vlastním očím nechtěl uvěřit. Není pochyb, že Panna Maria hned zpozorovala jeho vzrušení, takové vzrušení, které znamená počátek toho nejtrapnějšího vnitřního dramatu. Přesvatá Panna však, ve svém naprosto úplném odevzdání se Pánu – a když se necítila oprávněná sama vyjevit tajemství Krále, tajemství, které ji vyvyšovalo nad každé lidské vyvýšení – mlčela, a předsevzetí mlčet i nadále ještě obnovila.

Jediným slovem mohla rozptýlit jeho pochybnosti, vidí, že na toto její jediné slovo čeká, a nepromluví. To, co v Ní Duch Svatý vykonal je tak vznešené a nedotknutelné, že bez výslovného rozkazu Nejvyššího nesmí odhalit závoj z tohoto tajemství ani snoubenci. Jedině Pán má právo poučit o něm koho a kdy Jeho moudrost uzná za dobré.

Na naprostou odevzdanost do vůle a řízení Nejvyššího jsme u svaté Panny zvyklí, ale za těchto okolností dosahuje v pravdě heroismu. Nadto se k ní pojí neskonalá pokora. „Já, ona vyvolená, o níž Písma předpovídala...“ – tohoto slova se od ní Josef nedočká.

Takto se radost a milá atmosféra tohoto prvního setkání po tříměsíční odloučenosti mění na bol a hořkost bez hranic; příčinou toho byly rozrušující rozpaky, které stále více vzrůstaly čím více se projevovaly viditelné a neklamné známky blížícího se porodu.

Díky těmto znakům, které měl neustále před očima, spravedlivý Josef nevěděl, co si má vlastně myslet, a tak nevěděl ani to, jak se má rozhodnout. Neustálé vlnění zmítalo jeho duší. Jeho mysl ustavičně narážela na dvě nepopiratelné skutečnosti, které se zdánlivě navzájem vylučovaly; byla to skutečnost, náležící do oblasti fyzické, tedy zřejmé Mariino těhotenství, a skutečnost patřící do oblasti mravní, tedy její zřejmá svatost, její okouzlující čistota, která i za tohoto stavu, ba dokonce více než předtím, vyzařovala z celé její osobnosti, jakoby se v ní rozhořelo nějaké slunce a své zářivé paprsky odráželo po všech jejích jemných údech. Fyzická skutečnost ho přiváděla k myšlence považovat svoji snoubenku za nevěrnou, pochybovat o její počestnosti, anebo si alespoň myslet, že se stala obětí nějakého nešlechetného násilí, které jí někdo způsobil. Mravní skutečnost ho však nutila naprosto vyloučit u Marie jakoukoliv nevěru a což je velmi pravděpodobné, vyloučit i jakékoliv podezření i jakékoliv násilí.

Čekali bychom, že se jí otáže sám, když ona mlčí. Ale Josef nepromluvil. Proč? Jeho mlčení je dokladem, jak hluboká byla jeho úcta ke snoubence. Již pouhá otázka tohoto druhu ke snoubence tak liliově čisté by mu byla trapná, a jak chápal, ještě trapnější jí.Uvažuje a přemítá a nevidí východisko. Ze sňatku nemůže být nic – nemá na dítě právo. Hřích je také vyloučen! Jediná, která by mohla podat vysvětlení, nechce promluvit. Dobře, má k tomu asi své důvody. On tudíž udělá nejlépe, když jí řekne, že jí zprošťuje daného slova a všech závazků. Možná na to čeká!?

 

 

Sv. Josef tedy nepovažuje Pannu Marii za nevěrnou, a vůbec – jak si to mysleli jiní, ji nepodezříval, ani nezpochybňoval její počestnost, neboť v takovém případě by si nebyl zasloužil pojmenování „spravedlivý“, jaké mu dává evangelista. Podezření totiž – jak učí sv. Tomáš Akvinský (Summa theol,. II-II, q.60, a.3) – když je opovážlivé, je už závadné, neboť vynáší nepříznivý soud ze slabých náznaků. Takový úsudek by byl býval těžkým hříchem, kdyby s jistotou pomýšlel na nevěru Panny Marie a byl by býval všedním hříchem, kdyby se byl omezil jen na jednoduché podezření. V každém případě by tedy bylo šlo vždy o hřích, a nebyl by býval mužem spravedlivým. Ať se tedy neříká, že viditelné známky mateřství mohou byť samy od sebe být závažným znakem proti její věrnosti. Znak totiž a znamení, jak správně poznamenává kardinál Lépicier, není možné brát absolutně, ale přiměřeně vzhledem k okolnostem. Při takovémto chápaní Mariina svatost, a zvláště její oslňující čistota, které si sv. Josef nejvíce vážil a o které byl on sám přesvědčen a ustavičně se o ní s omamující líbezností přesvědčoval, natolik oslabila tento nepříznivý znak, že se mu stal jen znakem malým, i když, pokud ho bereme absolutně, sám o sobě musel být znakem velmi závažným. Sv.Josef proto díky svému bystrému smyslu pro spravedlnost ani zdaleka nepovažoval Pannu Marii za nevěrnou, a prostě nepodezříval ani jí ani její věrnost. Kdyby byl o ní měl skutečnou pochybnost, zajisté by se byl na to Panny Marie zeptal. A on, právě naopak, se toho zdrží. Takové uctivé ticho není možné nijak srovnat s takovým potupným pochybováním. Ostatně, zda by sám Bůh, který se tak dobře postaral o to, aby Ježíš a jeho přesvatá Matka byli uchráněni před jakýmkoliv neuctivým podezříváním, by něco takového připustil u sv. Josefa? To je nemyslitelné.

Sv. Josef, kromě toho, pravděpodobně ani nemyslel na násilí, kterého by se byl někdo dopustil na jeho nevinné snoubence. V tom případě by totiž sama Přesvatá Panna beze všeho cítila, že je její povinností říci svému snoubenci všechno o tomto bolestném incidentu, o incidentu ze kterého, když byla nevinná, ji ospravedlňoval sám Zákon, neboť „jako když zloděj“ – říká Zákon – „se postaví proti svému bratrovi a zabije ho, i tomuto děvčeti se přihodilo stejně.“ Nicméně její jasný a pokojný vzhled, její čistý a zářivý pohled a celé její chování muselo takovou domněnku vyloučit. A sám sv. Josef by byl musel hned pochopit, že podobná otázka by byla bývala celkem nemístná.

Jaký byl tedy úsudek sv. Josefa o Panně Marii, ke kterému za takových okolností dospěl? Byl to úsudek, řekněme si to hned, hoden spravedlivého muže: Usoudil, že nejmoudřejší je nevynášet úsudek žádný, a nebyl tedy ani vysloven. Pokud ho tedy fyzická skutečnost nutila soudit zle, mravní skutečnost ho rozhodně nutila soudit dobře. Nerozhodl se proto pro žádný úsudek, ani pro dobrý, ani pro zlý, rozhodl se mlčením „utajit to, - jak se vyjadřuje sv. Jeroným – „čehož tajemství nechápal“ (In Math. , I 19 PL 26,25).

Proto je tedy třeba beze všeho vyloučit domněnku, kterou si osvojili i někteří dnešní autoři, podle které sv. Josef už byl prý poučený o nadpřirozeném mateřství Panny Marie, a proto se prý z hluboké poníženosti rozhodl odloučit se od ní. Toto mínění se opírá prý o slova Evangelia: „…ukázalo se, že počala z Ducha Svatého“. Jenže takovéto mínění je neslučitelné s textem a i se souvislostmi evangelia. Při takovém předpokladu by totiž byl sv. Josef zbytečně tak rozrušený; zbytečně by byla jeho duše trpěla při myšlence, že Panna Maria bude vystavena potupě; a hlavně, zbytečná by byla bývala vysvětlení, která mu dal anděl o Mariině panenském početí, kdyby už byl s touto věcí obeznámen. Vložku „z Ducha Svatého“ použil evangelista zřejmě hlavně proto, aby u čtenáře ihned zabránil jakémukoliv pochybování. Tímto se vyjadřuje jen objektivní stav věcí, a ne to, že by sv. Josef byl o ní už věděl.

I když se nerozhodl pro žádný úsudek, přemýšlel, jak se zachovat? Má si ji má prostě ponechat, nebo ji má beze všeho propustit obyčejným propouštěcím listem? V prvním případě se necítil hoden položit na svá kolena dítě, dát mu své jméno, své otcovství, když vůbec nebylo jeho. A v druhém případě, kdyby v propouštěcím listu nebyla vzpomenuta příčina propuštění, už i jeho dva zákonití svědkové by mohli celkem oprávněně předpokládat, že jde o vážnou věc, která neslouží ke cti propuštěné dívce! Ale Josef, který byl spravedlivý, nikdy by se nerozhodl k tak těžkému kroku. Propouštěcí list, kromě toho, dovolil Bůh Židům jen „pro zatvrzelost jejich sdce“ - a to se nedá říci o Josefovi. Veden vždy jemným smyslem pro spravedlnost, vybral si tedy střední cestu, jakési kompromisní řešení: Ani si ji beze všeho neponechá, ani ji nepropustí zákonným listem, ale propustí ji potají: „…zamýšlel ji potají propustit.“

Mohli bychom se ptát: Jak by byl potají propustil Pannu Marii? Myslím tak, že by byl jen jí samotné, a nikomu jinému oznámil své rozhodnutí, a to tajným „propouštěcím listem“, bez svědků? …Anebo, že by se byl od ní pod nějakou záminkou vzdálil (nucený např. nějakou neočekávanou naléhavostí) a odešel daleko do kraje, kde ho nikdo neznal? …Evangelium nic bližšího neuvádí. A tak tedy ani my se neodvážíme jít dále. Omezíme se pouze na to, že poukážeme, jak se i v této těžké záležitosti sv. Josef dvojnásobně osvědčil jako muž spravedlivý - v myšlení i v rozhodnutí. Spravedlivým se ukázal v myšlení, neboť se rozvážně zdržel jakéhokoliv posouzení příznivého i nepříznivého. Spravedlivým se ukázal v rozhodnutí, neboť si vybral střední cestu, zachovávajíc tak práva Panny Marie, jakož i práva Zákona, anebo lépe řečeno, práva svého svědomí. Aby je však zachránil, s velkodušností bez hranic obětoval neúprosně i své ubohé srdce. Jaké prudké zranění si musel způsobit, když se rozhodl odloučit se od té, která si ho svojí nebeskou krásou, svojí opojnou čistotou a svojí neporovnatelnou dobrotou úplně získala! Jakou oběť měl přinést navždy po tolika snech posvátné blaženosti s ideální společnicí svého života! Ale jeho svědomí „muže spravdlivého“ ho k tomu vedlo. A před tímto hlasem svědomí „spravedlivý“ za žádnou cenu nezaváhal, ani na okamžik obětovat to, co mu bylo na této zemi nejdražší.

„Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu........“. K Panně Marii přišel, když bděla, protože mu měla dát souhlas. Sv. Josefovi se zjevuje ve snách, protože měl jen vyslechnout poučení – neměl být aktivně činný. „....a řekl: ‘Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha Svatého. Porodí syna.........”

Všimněme si, že anděl neřekl: „Porodí tobě syna“, jak řekl Zachariášovi. Podobně jako na začátku Evangelia nečteme: „Josef pak zplodil...“ ale: „Jakub pak zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš, zvaný Mesiáš,“ tak i zde je vyloučeno při početí Kristově veškeré lidské otcovství!

„......a dáš mu jméno Ježíš;...’” Tímto dává anděl najevo, že pěstoun Páně bude před zákonem platit za otce dítěte, a že bude vykonávat otcovskou autoritu, a tím zastupovat nebeského Otce. V tom, jakož i ve vztahu k Matce Boží, záleží veliká důstojnost tohoto světce.

Slova andělova byla přešťastnému snoubenci nebeskou zvěstí. V jakém jasu svatosti a vznešenosti stála nyní před jeho zrakem jeho snoubenka! Měl-li k ní již dříve úctu tak velkou, což teprve teď!

Možná bychom čekali, že nyní tím spíše, že si nebude troufat uvést Pannu Marii do svého domu. „Kdo jsem já, abych byl hoden?“ Jenže Mojžíš za takovou řeč od Hospodina nebyl pochválen (Ex 3 a 4) a Petr byl od Pána též poučen, že vzpírání je falešná pokora (Jan 13,8). Pravá pokora je poslušná, a proto se sv. Josef poslušně podrobuje Boží vůli, stejně jako před několika měsíci Panna Maria.

 


 

Maria byla Ježíšova matka. To znamená, že Ježíše jako člověka vychovávali Maria s Josefem. Je to samozřejmě veliké tajemství, které lidský rozum stěží může pochopit. Musíme však uznat dogma, že Kristus byl jak pravý Bůh, tak i pravý člověk a jako pravého člověka jej musela skutečně vychovávat a všemu učit jeho matka. Jeho lidské vlastnosti a charakter se utvářel pod vlivem matčiných ctností. Když čteme v Písmu, že Kristus procházel Palestinou a dobře činil, a když si uvědomíme, že se v jeho lidské dobrotě zjevovala Boží láska, musíme uznat, že Maria měla na tomto křesťanském výkladu Boží lásky mateřský podíl. Běžná lidská zkušenost říká, že v dítěti lze rozeznat rysy matky, a tak tomu bylo i u Marie s Ježíšem. Mariina úloha při vtělení neskončila tím, že Ježíše porodila. Její úkol byl dlouhodobý a znamenal lidské utváření mladého muže po celou dobu, kdy vyrůstal z dítěte v chlapce a z chlapce v dospělého muže. Jak se to dělo, to nám zůstává skryto.

Mary, Mother of the Redemption.

 

 

 

ORA PRO NOBIS

 


Pannu Marii není možné poznat najednou a úplně, neboť je obklopena tajemstvím vykoupení (srv. LG 56). Můžeme ji poznat jen postupně a částečně, jako poznáváme svoji přirozenou matku z jejich drobných úkonů v každodenním životě.

K našemu širšímu poznání Panny Marie mají přispět i epizodky, z nichž některé jsou autentické zázraky a z některých zase není možné vyloučit milostivý zásah té, kterou Spasitel světa dal lidem za matku při vrcholném projevu své lásky na Golgotě. Toto poznání v nás zajisté zvětší synovskou důvěru, lásku a oddanost vůči Matce.....

 


Útočiště hříšníků.

Koncem sedmdesátých let ležel na smrtelné posteli profesor Jaroslav Dubnický, bývalý děkan filozofické fakulty v Bratislavě, marxistický publicista a historik, stranický funkcionář. Intenzívně bojoval proti Církvi a dlouhá léta ji ve svých projevech a knihách prohlašoval za „reakční a nepřátelskou lidu“. Nyní jako těžce nemocný hovoří s jedním známým o Bohu a Církvi, ale už naprosto jiným tónem, než u něj bylo zvykem. Jeho partner v rozhovoru je překvapený. Přemýšlí o tom a potom se s tím svěří jednomu tajnému dělnickému knězi. Ten začátkem padesátých let studoval u profesora Dubnického dva semestry dějin a nyní se rozhodl svého někdejšího profesora navštívit.

„Pane profesore, vy si už možná nepamatujete na svého bývalého studenta. Slyšel jsem, že jste nemocný, a proto jsem Vás chtěl navštívit.“ Pacienta návštěva potěšila. Přátelský rozhovor dále probíhal v srdečné atmosféře. Najednou host zdvořile, ale celkem zřetelně řekl: „Pane profesore, já jsem vás především přišel navštívit jako nemocného. Ale přišel jsem také z jiného důvodu. Jsem tajný kněz. Mohu vám jako takový pomoci v této hodině? Já vím…“

 Zde profesor přerušuje svého bývalého studenta. Nemůže dále čekat. Z jeho nezvykle velkých očí padají první slzy. Hovoří tiše, namáhavě. Návštěvník je hluboce pohnut tím, co slyší: „Doufal jsem, že mě navštíví nějaký kněz. Prosil jsem Boha o odpuštění všeho, co jsem veřejně proti němu a jeho Církvi řekl. Bůh se ukázal větším než má rebelie. Přišel jste v pravý čas.“

Po těchto slovech následovala upřímná celoživotní zpověď. Po svatém přijímání zůstal profesor dlouhou dobu v tichosti sám s Ježíšem, proti jehož Církvi téměř celý svůj dosavadní život bojoval. Ještě předtím, než svému někdejšímu studentovi srdečně poděkoval a přátelským objetím se s ním rozloučil, se přiznal, že k důvěře v Boha mu velmi pomohla vzpomínka na jeho matku a její lásku k Panně Marii. Ježíšova Matka se zde opět jednou ukázala jako „Refugium peccatorum – útočiště hříšníků“.

Bůh má vždy čas. Je pokaždé jiný a jeho milosrdenství je vždycky větší než naše nevěra a hřích. Za měsíc prof. Dubnický zemřel a v nebi nad ním byla jistě větší radost než nad sto spravedlivými.

Podle P. Š. Labo SJ.

 

***

Per Mariam ad Jesum

Mons. Rudolf Baláž (Homilie na biskupské konsekraci Mons. Thomase  Galisa, 25. září 1999 v Banské Bystrici)

 

’Jako vinný kmen přináším libě vonící plody a z mých květů vzejde skvělé a převzácné ovoce (Sir 24,23)’. Jsou to důstojně aplikovaná slova Písma nejen na život Boží Matky, jak Církev obyčejně používá, ale i na život biskupa, který po dvou tisíci letech díky jmenování Petra těchto časů (papeže) a konsekrováním přítomných apoštolů dneška (biskupů) vstupuje do kolegia „Dvanácti“.

Druhý vatikánský koncil a poslední papežové biskupa často nazývají pastýřem. V tomto výrazu je vyjádřeno jeho poslání, služba a smysl jeho moci. Toto všechno se jednoznačně vztahuje na dobro duše, což znamená, že pastýřský úřad má biskup vykonávat s láskou, moudrostí a hlavně s citlivou lidskostí. Denně má vždy a všude učit, posvěcovat a řídit Kristovo společenství, ale zásadně v duchu svého Mistra - Dobrého Pastýře. Autorita biskupa není založena na moci, velkoleposti a majestátu, ale na vědomí přijatého kříže a na trvalé snaze sloužit.

Drahý bratře Tomáši, když Bůh někomu udělí úřad apoštola, současně mu poskytuje i potřebnou sílu, aby ho zvládl. Apoštol však musí být v upřímném, blízkém spojení se svým Mistrem Ježíšem. Sv. Otec Jan Pavel II. tě posílá do funkce pomocného biskupa Banskobystrické diecéze. Pro mě je to jednoznačně Boží vůle. A budu rád, když v tomto duchu všichni kněží této diecéze spolu s věřícími katolíky v hlubokém přesvědčení řeknou: „Toto je ten apoštol, kterého nám posílá Pán.“ Všichni společně děkujme dobrotivému Bohu, že tě posílá k Božímu lidu této diecéze. Skrze biskupa se zabudovává do duchovní stavby  určitá část Božího lidu a v této části je potom skutečně přítomná a tam i působí jedna, svatá katolická a apoštolská Církev.  Aby biskup dobře zvládl všechny nároky, které na něho klade Bůh, ale i tento svět, má se denně modlitbou, osobními oběťmi, pastorační horlivostí, duchem pokory a ponížeností formovat na Božího muže, jehož síla je v Kristu. Skutky apoštolů v 1. a 2. hlavě nám dnes zpřítomnilo kolegium apoštolů na Siónu. Sešli se ve Večeřadle se zbožnými ženami a s Marií, Ježíšovou Matkou, na modlitbách. Tyto modlitby obětovali za budoucnost Kristova díla - jeho Církve. Co vymodlili? Ohnivé jazyky Ducha Svatého, tedy plameny Boží moudrosti, rozumu, rady, síly, poznání, upřímné zbožnosti a Boží bázně. Na základě tohoto Božího vlivu si tehdy rozuměly mnohé národy různého smýšlení a různých jazyků. Je třeba jednoznačně říci, že v Kristu si svět rozumí, ale bez něho je rozbitý, i kdyby celé lidstvo mělo jednu řeč. Novou tvář tomuto světu může dávat pouze Kristův Duch.

Biskup, jako apoštol, je posílaný i do současného světa, aby do něj vnášel atmosféru Ducha Svatého. On podle II. Vatikánského koncilu a nauky Svatého Otce Jana Pavla II., je skutečnou osou a základním kamenem, ze kterého plyne a v kterém pozůstává celý život diecéze. Toto vyznívá jako jasná pravda zvláště tehdy, když žije a pracuje ve středu živé komunity a když se těší lásce a bratrství svých kněží. Když je i on sám pokládá za své bratry. Pro biskupa platí: být na čele znamená být užitečným; být představeným znamená sloužit; řídit znamená milovat. Čest a výsostné postavení biskupa v Církvi znamená úžasnou zodpovědnost, zátěž a kříž. Episkopát není titul světské cti, ale je to břemeno, které tlačí  na ramena biskupa a očišťuje jeho hodnost od každého kalu venkovních marností a světské nadřazenosti. Když jde o věc samotného Boha, tíha zodpovědnosti je přiměřená. Sv. Pavel svému žákovi Timoteovi připomíná nebezpečí, která nastanou v posledních dnech. Když je čtu, mám dojem, že tento apoštol mluví v přítomném čase. Je množství sobeckých a chamtivých lidí. Jejich pýcha, bezbožnost, rouhavé postoje, surovost zcela zastírá existenci a dobrotu Boha. A nejsmutnější na této realitě je to, že často předstírají vzhled nábožnosti, a proto se jim nejednou podaří strhnout celé masy do bludů. Tak jako apoštol národů sv. Pavel varoval milovaného Timotea, i tebe v této chvíli volá: „Těchto se chraň!“ Ty jsi z Božího rozhodnutí a prostřednictvím Svatého Otce Jana Pavla II. byl ustaven za mého pomocníka. Proto, způsobem apoštola Pavla vyzývám i já tebe: „Pomáhej mi zachraňovat všechny ohrožené.“ Vždyť lidé v našich časech nesnášejí zdravé učení. Shánějí si učitele podle svých choutek, odvracejí se od pravdy a obracejí se k bajkám. Ty buď ve všem střízlivý. Snášej útrapy spojené s budováním díla evangelia.

Řekl jsem ti, že biskupským svěcením se stavíš pod Kristův kříž. Pro mnohé zde přítomné, ale i ty, co sledují televizi, je to jakýsi nadnesený obraz vzdálený od skutečnosti. Lidé nás totiž vidí v majestátném oblečení biskupa, který je obklopen zástupy, a proto je ten kříž ještě těžší, protože je oblečený do venkovní nádhery. Ale pod ní bije srdce, které cítí a které trpí! Ale těžko nás v tomto někdo jiný pochopí, kromě nás dvou navzájem. Proto nám už vzpomínaný apoštol Pavel radí: „Jeden druhému neste břemena a splníte Kristův zákon.“ A v listu Filipanům nám doporučuje, abychom se živili nadějí, která vyplývá z jeho slov: „Všechno mohu v tom. Který mě posiluje“ (Flp 4,13). Dal sis biskupské heslo: „Per Mariam ad Jesum“ – Skrze Marii k Ježíši. Před 33 lety ve funkci vruteckého kaplana jsem tě jako 17-ti letého studenta denodenně nalezl klečet u mariánského oltáře, kde jsi se vždy ráno o půl šesté modlil se svými mladými přáteli růženec. Jako mladý kněz jsem vám dělal společnost. Tito lidé dnes už padesátiletí jsou na tvé biskupské konsekraci! A já, váš tehdejší kaplan, jsem biskupem - světitelem. A ty, jako mladý student z tehdejších dob jsi potom měl se mnou kontakt po celý život, až do této chvíle. Kromě Pána Boha, před tolika roky nikdo skutečně nemohl vědět, že se tu dnes setkáme v této pozici. Svůj život jsi zakládal na tom, že chceš následovat Marii v jejím nazaretském „Staň se..“ Jako biskup budeš mít možnost dennodenně odevzdávat svou práci i námahu a také modlitby a oběti do Boží vůle. Dělej to tak jako Maria. Nikdy neodvolávej vstup do Božích zájmů, tedy bojuj dobrý a čestný boj víry. Amen.“


 

 

Z exercicií Dona Gobbiho


„Pochválen buď Ježíš Kristus!

Bratři, je poslední den našich exercicií, které jsme konali ve formě večeřadla, neustálého večeřadla. Evangelium se dá shrnout do blahoslavenství. Které blahoslavenství se Vám nejvíce líbí? Všechna jsou krásná. Ale mně se líbí toto: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ Co to však znamená být čistí srdcem? Také platí opak: Blahoslavení ti, kteří vidí Boha, ti se stávají čistí srdcem. Bratři kněží, jestliže vidíte Boha přítomného ve vaší mysli vírou, jestliže vidíte Boha přítomného v milosti ve vaší duši, dostáváte se k čistotě srdce, k dokonalosti v lásce. Tedy, když nás Panna Maria přetvořila podle svého smýšlení, přetváří nám také naše srdce.

Již jednou jsem hovořil o čtyřech etapách, které jsou na cestě k naplnění zasvěcení: Žít s Marií, nechat se přetvořit Marií, navázat spojení jednoty s Marií a znovu je oživovat – žít jako Maria. Zvykat si žít jako děti s maminkou. Ona vás přivádí k modlitbě. Jako maminka, která učí své děti, učí je modlit se. Když jsme přetvořeni Marií, o tom jsem vám mluvil včera, na úrovni mysli, na úrovni duše, už jsme připraveni, abychom navázali jednotu srdcí. Naše srdce je vedle Srdce Panny Marie. Ona nám - svým dětem - dává lásku, která je v jejím Srdci. A teď se dostáváme k cíli cesty. Maria ožívá v nás. Maria se skrze nás projevuje, ukazuje. Naše kněžství se stává jejím. My se skutečně cítíme jejími. Zcela. Totus tuus, celý tvůj!

Jednou nám papež řekl: „Vy, z Mariánského kněžského hnutí, máte dělat to, co já říkám každý den Panně Marii: Totus tuus! Celý tvůj!“ Celý tvůj /opakuje Don Gobbi česky/. Tak jako Panna Maria. Jestliže jsme její, pak se projevujeme tím, že nám Panna Maria přetváří srdce, a srdce – to je život. To je existence. Celé nás přetváří, abychom dělali to, co ona - následovat Krista, napodobovat Krista tak, jak to ona dělala. Vede nás cestou dokonalého následování Krista. Milovat Ježíše mateřským srdcem, to je cíl, to je závěr této cesty zasvěcení.

11. června 1983 je v poselství: „V mém Neposkvrněném Srdci si vás Syn přizpůsobuje, aby vás učinil shodnějšími se svým obrazem a aby vás spojil se svým vlastním životem. V této mé nebeské zahradě (v mém Srdci) se stane zázrak vaší proměny. Když vstupujete do nebeské brány mého Srdce, každý den vás více připodobňuji obrazu svého Syna Ježíše. Formuji vás k jeho podobě v myšlení a získávám vám Ducha moudrosti, který vás povede, abyste hledali jeho Božské slovo, přijali ho, uvažovali o něm a uchovávali ho. Tak dokážete žít podle evangelia v prostotě maličkých, s věrností mučedníků a s hrdinstvím svatých. Přetvářím vás ve vašich srdcích a vedu vás k plnosti lásky k Bohu, abyste pak mohli milovat všechny své bratry jeho Božskou láskou.

Každý den vchází Ježíš branou této mé neposkvrněné zahrady, aby zakusil velkou radost, když vidí, že vy všichni, mé děti a jeho malí bratři, jej napodobujete a že jím všichni žijete.“

Žádný svatý nenásledoval Krista tak, jako Panna Maria. Nikdo nedojde k dokonalejšímu následování Krista více než ten, kdo se zasvětí jejímu Neposkvrněnému Srdci. Jak je to krásné!

„Vystupte se mnou na svatou horu Jeho Srdce! Abyste byli přetvořeni jeho horoucí Božskou láskou. Stanete se tichými a pokornými srdcem. Budete schopni milovat, budete rozlévat balzám na hluboké rány trpících, těm, kdo jsou nejpotřebnější. Budete poskytovat svou kněžskou pomoc především těm, kdo zabloudili na cestách zla a hříchu. Tak, s vaší láskou, ne vaším povídáním, ne vašimi diskusemi, ne vašimi studijními skupinami, ale vaší láskou přivedete obrovský počet mých synů na cestu spásy. Vystupte se mnou na posvátnou horu jeho Božského lidství, abyste se mohli stát odrazem jeho neustálé, věčné oběti za vás.

Jeho oči ve vašich očích, jeho ruce ve vašich rukou, jeho Srdce ve vašem srdci, jeho utrpení ve vašich utrpeních, jeho rány ve vašich ranách, jeho kříž ve vašem kříži. Tak se stanete silnou Ježíšovou přítomností, který skrze vás ještě dnes může silně působit, aby přivedl všechny ke spáse.“

Bratři kněží, v Mariině Srdci jste se stali jako Ježíš. A On má z toho radost. Která radost může být větší než ta, kterou má matka, že může přivést své děti k dokonalé podobě? Řekl bych, je to velké, že se nedá rozlišovat mezi vámi a Ježíšem, mezi syny a mezi Synem. To je vrchol nové svatosti. Přivádí vás k velké lásce k Ježíšovi. Plodem této jednoty srdcí je, že Panna Maria klade do našeho srdce lásku, která je Ježíšova.

Co je v Mariině Srdci? Velká láska. Samá velká láska: k Synovi, k synům. Vidíte, jak Mariin rozměr je světovým rozměrem. Je to obrovské Srdce a Ona se dívá do srdcí nás, kněží. Jak je vidí? Někdy je malé. Někdy je trochu tvrdé. Někdy je plné malých lásek, sebelásek, našich problémů. Kazatelé někdy říkají: „Nespal jsem v noci.“ – „Proč?“ – „Protože mě bolela hlava. Protože jsem nervózní. Protože mám tento problém.“ – Ještě jsem neslyšel, že by někdo řekl: „Nespal jsem dnes v noci, protože jsem myslel na duše, které jdou do zkázy.“ Naše problémy, a potom naše záležitosti, nebo naše kariéra, touha, aby si nás lidé vážili, a potom také ty lidské věci, někdy také blahobyt, někdy trochu peníze a je potřeba také dát pozor na tvory, to jsou nebezpečné lásky. A potom mnohdy na konci je láska k Ježíšovi.

A co udělá Panna Maria? Vezme toto srdce a vysype z něho všechno. A naše malé srdce udělá velkým.

Naplňme své srdce láskou k Ježíšovi. Maria nás zamilovává do Ježíše. To je skutečně velká láska. Někdy si myslím: co znamená Ježíš pro tolik kněží? Je to předmět hlavního studia, předmět vlastní práce, předmět apoštolské činnosti. Ale Ježíš není předmět! Ježíš je subjekt, protože je to Syn Boží, který se stal člověkem, zemřel a vstal z mrtvých! Sedí po pravici otcově a je v blaženosti nebe. Je vzdechem očistce. Ale Ježíš by se mohl objevit také zde, tak jako se zjevil po zmrtvýchvstání.

Bratři kněží, tento Ježíš není daleko. Ježíš je přítomen mezi námi, jako v nebi, se stejným oslaveným Tělem, se stejným Božstvím, je přítomen ve svatostánku, v Eucharistii; to je jen vnější zdání, které nám brání, abychom Jej viděli - jeho přítomnost v jeho osobě, v jeho spontánnosti, v jeho síle, s jeho krásou, s jeho schopností, kterou nás miluje jako náš Bůh.

 

Bratři kněží, jestliže milujete Ježíše, Ježíš přítomný v Eucharistii vás přitahuje. Nevím, jestli jste již měli knihu, která obsahuje poselství. Dnes večer po večeři mně budete moci klást otázky. V knize jsou tři poselství, která mají hloubku a nesrovnatelnou krásu. Jsou to tři eucharistická poselství. Matka Eucharistie, Matka adorace a zadostiučinění, a Janové eucharistického Ježíše. Vy jste povoláni, abyste žili tuto niternost s Ježíšem přítomným v Eucharistii, vy máte být takovými Jany Ježíše eucharistického.

Bratři kněží, choďte před svatostánek. Někdy, když jste sami v kostelech, prožijte tento zážitek lásky, jak je to krásné. Položte si hlavu před svatostánek: „Ježíši, jsem tvůj kněz, mám tě rád, ty jsi můj Bůh, ty jsi moje láska; jsem knězem, protože ty sis mě zamiloval; já tě miluji, protože jsem tvůj, protože jsi má láska. Přijď, Ježíši, k tomuto mému problému, dávám ti ho, pomoz mi, abych ho vyřešil. Mám tuto potíž, pomoz mi, abych ji zvládl. Mám tato pokušení, pomoz mi.“

Váš život se tak stává rozhovorem s Ježíšem. A cítíte, jak jste bohatí plností, vaše srdce je plné radosti, plné pokoje; udělejte tuto sladkou zkušenost lásky. Tolik bratří kněží říká: „Chceme se oženit. Chceme, aby byl zrušen celibát.“ – Musíme jim říci: „Bratři, vy jste neprožili zkušenost lásky s Kristem!“ Co je lidská láska? Co vám může dát tvor?

Ježíš nemá chyby. Ježíš má plnost, Ježíš je život. Bratři kněží, proste Pannu Marii, aby vám pomohla prožít sladkou zkušenost lásky k Ježíši. Začnete pozorovat, že Ježíš se stává středem vašeho života. Vlastně vším ve vašem životě. Je vlastně tím ústředním bodem. Milujte jej, dávejte Mu všechno, mládí, zralost i zdraví, stáří, nemoc, modlitbu, apoštolát, to dobré, co děláte, i nedostatky, také pády. Všechno je tvoje, Ježíši. A Ježíš spálí všechno svou milosrdnou láskou, a potom žijete pro něho. On je ve středu vašeho života.

Probudíte se: pro Něho, snídáte: pro Něho, modlíte se: s Ním, sloužíte mši svatou: je to On, který ve vás slouží mši svatou a vy prožíváte mši svatou a trpíte s Ním. A potom děláte apoštolát: pro Něho, děláte třeba sport, sportujete: pro Něho. Obědváte v poledne: s Ním, každý oběd je pak dobrý. To, co děláte doma a to, co děláte zde v semináři, všechno je dobré, protože je to děláno pro Ježíše. A odpočinek: pro Něho. Nešpory: pro Něho. Večeře: s Ním. Okamžik odpočinku, posadíte se k televizoru: pro Něho. Zapnete první kanál: pro Něho, a možná raději druhý: pro Něho, možná raději třetí a nakonec televizi vypnete a jdete spát: pro Ježíše.

Žít pro mě znamená Kristus. Bratři, náš život je Ježíš. A teď co smrt? Je to škoda? Svatý Pavel říká: Je to zisk. Jdu, abych byl stále s Ním. Dnes je obtížné být knězem, ale je to krásné. Je to velmi krásné. Panna Maria vás přivádí k tomu, abyste zakusili sladkost lásky.

Bratři kněží, žijme v pokoji. V pokoji, který se nedá vyměnit; žijme v radosti kterou nám nikdo nemůže vzít, protože žijeme z Pramene radosti. Již nemáme strach z ničeho: Jsem zdráv, děkuji ti, Pane! Jsem nemocný, obětuji ti svou nemoc! Přichází, blíží se okamžik smrti, přicházím k tobě, Pane! – Tak je krásné žít! A ještě krásnější bude setkání s Ježíšem po smrti.

Bratři kněží, když jsem byl v semináři a konal si exercicie, rozjímal jsem o Božím soudu, který mi naháněl strach.. Takový soud nebude pro kněze, který žil v Srdci Mariině a miloval Ježíše celým svým srdcem. To bude obrovský svátek: Objevíme se u Ježíše a On se na nás podívá pohledem nekonečné lásky. Řekne nám: Pojď, knězi, konečně jsi přišel. – A to proto, že Ježíš není účetní, který si vezme knihu a dělá účty, všechno sčítá. Ježíš nám všechny hříchy odpustil a zapomněl na ně. A to dobré, co jsme udělali, to byl On, kdo to udělal v nás. Ježíš to ví a položí nám jedinou otázku: „Miloval jsi mě?“ A naše odpověď?: „Miloval jsem duše, které jsi mně svěřil.“

Jestliže jsme neustále žili v Mariině Srdci, pak nás Panna Maria představí a pomůže nám, abychom dali jednu jedinou odpověď: „Ano, Ježíši. Miloval jsem tě, miloval jsem duše, které jsi mně svěřil.“ – Potom nás Ježíš vezme za ruku, otevře dveře a uvede nás do obrovského sálu a tam uvidíme naše svaté bratry, kteří už došli cíle. Tam se rozechvívají radostí andělé ve svých stupních – kůrech a Ježíš řekne: „Pojď, pojď, vstup, ujmi se dědictví svého Pána;“ a tak aniž si toho všimneme, odejdeme z času a vstoupíme do věčnosti. Pochválen buď Ježíš Kristus!“


 

Naděje naše, buď zdráva!

Sv. Alfonz Maria de Liguori ve své knize Vznešenosti Marie Panny píše (Nihil obstat Dr. J. Miklík, Imprimatur Dr. J.. Martinů, Olomouc)

 


Maria je nadějí všech. Moderní bludaři nemohou snést, když pozdravujeme a vzýváme Pannu Marii naší nadějí. Říkají, že jen Bůh je naší nadějí a že Hospodin zlořečí všem, kteří skládají svou nadějí v nějakého tvora (Jer 17,5). Usuzují takto: Maria je tvor, jak tedy může být tvor naší nadějí? To tvrdí bludaři. Přesto však Církev svatá ukládá všem duchovním a všem řeholníkům, aby každý den pozvedali svůj hlas a vzývali za všechny věřící Marii sladkými slovy: „Naděje naše, buď zdráva!“

Dvojím způsobem můžeme v někoho doufat, říká sv. Tomáš Akvinský: Buď jako v hlavní příčinu pomoci nebo v prostředníka. Kdo očekává nějakou milost od krále, očekává ji od někoho jako od pána; od králova ministra však ji čeká jako od prostředníka. V druhém případě přichází milost od krále, avšak prostřednictvím jeho důvěrníka. Proto, kdo se uchází o milost, může právem nazývati tohoto prostředníka svou nadějí. Král nebeský, nekonečná dobrota, svrchovaně touží obohatit nás svými milostmi; neboť však je na to z naší strany potřeba důvěra, dal nám pro zvýšení této důvěry za matku a za orodovnici svou vlastní Matku. Jejím rukám svěřil všechnu moc, aby nám mohla pomáhat. Proto chce, abychom v ní skládali naději, naději ve svou spásu a obdržení každého potřebného dobra. Kdo skládají svou naději jen ve tvory bez ohledu na Boha, počínají si jako hříšníci. Takoví, kteří se pro získání přátelství člověka nestydí urážet Boha, jsou od něj zlořečení, jak praví Jeremiáš. Ti kteří doufají v Marii, jako v Matku Boží, která má moc vyprosit jim milosti a život věčný, takoví jsou Bohem požehnáni a působí radost jeho srdci. (Podrobněji viz MD I a II/99) Vždyť Bůh si přeje, aby takto byla ctěna tato vznešená bytost, která jej miluje a ctí více než všichni lidé a andělé dohromady.

Proto právem nazýváme Pannu Marii svou nadějí, neboť očekáváme na její přímluvu to, co bychom neobdrželi pouhými modlitbami, jak říká sv. Belarmin. (Rovněž viz článek „...a byla svatba v Káně“, viz. MD I/99) Prosíme jí, aby svou důstojností Prostřednice nahradila naši chudobu, říká Suarez. Kdo prosí Svatou Pannu s takovou důvěrou, dodává tento učenec, neprojevuje nedůvěru Bohu, nýbrž bázeň pro svou vlastní nehodnost.

Právě tedy Církev svatá obrací na Marii slova Sirachova: „Já jsem matka...svaté naděje..“ (Sir24,24). Je matkou, která v nás vzbuzuje nikoli marnou naději v bídné a pomíjející statky tohoto života, nýbrž svatou naději v nesmírné a věčné statky života věčného. „Buď pozdravena, naděje mé duše“, obrací se sv. Efrém k Matce Boží: „Buď pozdravena jistá spáso křesťanů, buď pozdravena, pomocnice hříšníků, buď pozdravena, obrano věřících a spáso světa.“ Též sv. Josef Hymnograf dí, že: „Po Bohu nemáme jinou naději než Marii“, a proto ji nazývá: „Po Bohu jedinou naší nadějí.“ Sv. Efrém uvažuje o Boží prozřetelnosti a praví: „..že Bůh stanovil, aby všichni, kteří se spasí, byli spaseni skrze Marii“. Tak učí i sv. Bernard a oslovuje ji takto: „Paní má, ustavičně nás chraň a skrývej pod pláštěm své ochrany, protože po Bohu nemáme jiné naděje kromě tebe.“ Totéž říká sv. Tomáš z Villanovy, který Matku Boží nazývá jediným naším útočištěm a azylem.

Důvod toho udává sv. Bernard slovy: „Pohleď, člověče, na plán Boží, plán, jak by nám mohl hojněji udílet své milosrdenství. Chtěje vykoupit lidské pokolení, složil celou výkupnou cenu do rukou Mariiných, aby z ní po libosti rozdávala.“

Bůh nařídil Mojžíšovi zhotovit z nejčistšího zlata slitovnici, že odtud chce s ním v budoucnu hovořit: „Uděláš též slitovnici z čistého zlata... Odtud budu přikazovat... a budu k tobě mluvit. (Ex 25,17,22) Touto slitovnicí je Maria. Odtud mluvívá Bůh s lidmi (pozn. red.: např. Fatima), odtud jim rozdává své odpuštění, milosti a dary. A proto říká sv. Irenej, že Věčné Slovo poslalo před svým vtělením archanděla, aby si vyžádalo Mariin souhlas, chtějící, aby se tajemství vtělení dostalo světu skrze Marii. Proto říká také opat Raymund: „Každé dobro, každá pomoc, každá milost, kterou lidé od Boha obdrželi a ještě obdrží až do konce světa, byly a budou jim vždy udíleny na přímluvu a prostřednictvím Mariiným.“ Plným právem tedy volá zbožný Blosius: „Ó, Maria, tak laskavá a uznalá ke všem, kdo tě milují, kdo by byl tak pošetilý a nešťastný, že by tě nemiloval? Ty v pochybnosti a zmatku osvěcuješ mysl těch, kdo se k tobě v zármutku utíkají, těšíš ty, kdo se ti svěřují v nebezpečích, pomáháš těm, kdo Tebe volají. Po svém jednorozeném Synu jsi jistou spásou svých věrných služebníků. Buď pozdravena naděje zoufajících, buď pozdravena, pomocnice opuštěných! Ó, Maria, tys všemohoucí, protože Syn tvůj chce tě ctíti okamžitým splněním všeho toho, co si přeješ.“

Sv. Germanos vyznává, že Maria je zdrojem každého dobra, jež máme a osvobozením od každého zla a takto ji vzývá: „Ó Paní má! Tys jediná útěcha, Bohem mi daná! Vůdkyně mé cesty, posila mých slabých sil, poklad v mé žebrotě (lék na mé rány, úleva v mých bolestech), uvolnění mých okovů, naděje mé spásy. Vyslyš, prosím, mé modlitby, ustrň se nad mými vzdechy, královno moje, útočiště, živote, pomoci, naděje a sílo má!“

Právem tedy obrací sv. Antonín na Marii slova knihy Moudrosti: „Spolu s ní přišlo mi všechno dobré.“ (Moudr. 7, 11) Ježto je Maria matkou a rozdělovatelkou všelikého dobra, může říci každý, zvláště však ctitel této Královny, že s úctou mariánskou obdržel všechno dobré. Proto též říkával opat Čellenský prostě bez omezení: „Kdo nalezne Marii, nalezne všechno dobré, nalezne všechny milosti, všechny ctnosti, protože ona svou mocnou přímluvou získá mu vše, aby byl opravdu bohat milostí Boží.“ Upozorňuje nás, že má všechny poklady Boží, totiž poklady Božího milosrdenství, aby je rozdávala svým ctitelům: „U mne jest bohatství a sláva… abych obohatila ty, kdož mne milují.“ (Přísl. 8, 18, 21) Proto praví Konrád Saský, že všichni máme prosebně pohlížet na ruce Mariiny, abychom od ni dosáhli žádaného dobra

Ó, kolik nadutců našlo s úctou mariánskou pokoru! Kolik zuřivců tichost! Kolik slepců světlo! Kolik zoufalců naději! Kolik napolo zavržených spásu! To právě předpověděla Maria, když zapěla v domě Alžbětině vznešený chvalozpěv: „Od této chvíle blahoslavit mě budou všechna pokolení.“ (Luk. 1, 48) Sv. Bernard opakuje tato slova a praví: „Od této chvíle budou tě blahoslavit všichni národové, protože jsi zrodila všem národům život a slávu, protože v tobě nalézají hříšníci odpuštění a spravedliví setrvání v milosti Boží.“ Proto praví zbožný Landsberger o Pánu, že mluví k světu takto: „Lidé, ubohé dítky Adamovy, když žijete uprostřed tolika nepřátel a tolika běd, snažte se ctíti s mimořádnou vroucností svoji Matku. Vždyť jsem dal světu Marii za vzor, abyste se od ní naučili žíti, a za útočiště, abyste se k ní obraceli ve svých útrapách. Tuto svou dceru jsem stvořil tak, že se jí nikdo nemůže báti nebo ostýchati, když chce k ní jíti. Dal jsem jí srdce tak dobrotivé a soucitné, že nemůže pohrdnouti nikým, kdo se k ní utíká, že neodepře svou milost nikomu, kdo o ni žádá. Všem nabízí plášť svého milosrdenství a nedopustí, aby někdo odešel od jejích nohou bez útěchy.“ Chvalme tedy ustavičně a velebme nesmírnou dobrotu Boží, že nám dala tuto vznešenou Matku a tak něžnou a laskavou orodovnici.

Ó Bože, jak něžné city důvěry choval k našemu nejlaskavějšímu Vykupiteli Ježíši a naší nejlaskavější orodovnici Marii láskou zanícený sv. Bonaventura: „Ať si mne Pán zavrhl, volá, vím, že nemůže odepříti lásku tomu, kdo jej miluje a kdo ho upřímně hledá. Obejmu jej celým srdcem a nepustím se ho, dokud mi nepožehná. Beze mne se nemůže hnouti. Nebudu-li moci nic jiného činiti, skryji se alespoň v jeho ranách, tam zůstanu a nenajde mne nikde mimo sebe. A kdyby mě zahnal pro mé hříchy od svých nohou můj Vykupitel, vrhnu se k nohám jeho Matky Marie a nehnu se odtud, dokud mi nezjedná odpuštění.Vždyť tato Matka milosrdenství nedovede, jako nikdy nedovedla, odepříti soucit lidské bídě a oslyšeti ubožáky, kteří se k ní utíkají o pomoc. Proto ne-li z povinnosti, alespoň z útrpnosti přiměje svého Syna k tomu, aby mi odpustil.“

Pohleď tedy na nás, končím s Euthymiem, pohleď na nás svýma milosrdnýma očima, nejútrpnější Matko! Vždyť jsme tvými služebníky a v tobě jsme složili všelikou svoji naději.“


 

 

V jubilejním roce budou křesťané znovu žasnout nad láskou Otce, že dal svého Syna, „aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. S vnitřní účastí budou děkovat za dar církve založené Kristem jako „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“.

Je nutné, aby příprava na Velké jubileum prošla v jistém smyslu každou rodinou. Což nechtěl Boží  Syn vstoupit do lidských dějin právě prostřednictvím rodiny, rodiny nazaretské?

Jan Pavel II.

 

 

Eucharistie a Maria

 

Papež Pavel VI. v roce 1970 řekl: "Kristus se nám ukazuje v Mariině náručí; máme Ho od ní...; on je člověk jako my, je našim bratrem díky Mariině mateřské službě. Pokud chceme být křesťany, musíme být mariánští, to znamená musíme uznávat podstatný životodárný, prozřetelnostní vztah, který spojuje Marii a Ježíše, čímž se nám otvírá cesta vedoucí k němu."

Proto určitě pro nikoho není nezvyklé spojení Marie s Kristem, o čemž svědčí heslo papeže Jana Pavla II.: „Totus Tuus.“ Svoji odevzdanost Per Mariam ad Jesum vyjádřil Jan Pavel II. ve svém apoštolském listu Tertio millennio adveniente, když napsal: „...Ona, Matka krásné naděje, bude pro křesťany, kráčející naproti velkému Jubileu třetího tisíciletí, hvězdou, která s jistotou povede jejich kroky k Pánu. Pokorná dívka z Nazaretu, která před dvěma tisící lety přinesla na svět vtělené Slovo, ať usměrňuje lidstvo nového tisíciletí k tomu, který je Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka." (Jn 1, 9)

Celá naše diecéze se chce dobře připravit na setkání v otcovském domě, kde nás Bůh plný lásky, očekává u svého stolu jako marnotratné syny se svou milosrdnou a odpouštějící náručí. Proto musíme i my jako Maria otevřít dveře svého domu pro Pána a dovolit mu, aby vstoupil a zůstal u nás.

Potom nás ona, Matka Církve, bude přivádět k Ježíši, který je centrem naší víry. Tak se naučíme pokorně plnit Boží vůli a prožívat svoji víru jako ona!

Když jakási žena ze zástupu pozdvihla svůj hlas a řekla mu: „Blahoslavený život, který tě nosil a prsy, které tě kojily.“ (Lk 11, 27) - Ježíš odpověděl: „Dříve jsou blahoslaveni ti, kteří Božímu slovu naslouchají a zachovávají ho.“ (Lk 11, 28). V poznámkách k těmto dvěma veršům Písma Svatého čteme: „Tento výjev popisuje pouze sv. Lukáš. Maria je blahoslavená proto, že je Matkou Ježíše Krista. Blahoslavenější je proto, že přijala do srdce Boží slovo a ve svém životě ho i uskutečňovala.“

Katechismus katolické Církve připomíná, že Bůh proto vložil do člověka touhu po štěstí, aby přitáhl člověka k sobě a když pravé štěstí spočívá v Bohu, potom profesor Josef Vrablec správně uvažuje, že příkladem štěstí a pravé radosti z uskutečňování Božího slova je nám právě Panna Maria: „Hle služebnice Pána, ať se mi stane podle tvého slova,“ (Lk 1, 38) když nejen obsluhujícím na svatbě v Káně Galilejské, ale i nám radí: „Udělejte všechno, co vám řekne!“ (Jn 2, 5)

Svatý Otec při modlitbě svatého růžence v kostele Loretánské Panny Marie 1.července 1995 v Bratislavě řekl, že plodem Mariina života je Slovo, které se stalo tělem, Ježíš Kristus, který nás vykoupil. Ona ho představila v chrámě jako znamení, kterému budou odporovat; jako výkupnou oběť za celé lidstvo, kdy pod křížem živá ikona Církve znovu objímá Kristovo tělo; jako zastíněná Duchem Svatým znovu se objevuje uprostřed společenství apoštolů v den Letnic a vyvýšená s tělem i duší do nebe září světu jako vzor obnoveného lidstva, aby nám vyprošovala Kristův pokoj. Ale Maria zachovávala všechna tato slova ve svém srdci a přemýšlela o nich (Lk 2, 19), proto se papež modlí a prosí Svatou Pannu, abychom pochopili Ježíšovo slovo, které je náročné, ale pravdivé a jako takové může v srdci vzbudit opravdovou radost.

Maria je ikona Ducha a toho, co chce Duch uskutečnit v církevním společenství a v každém jeho členu, čímž se potvrzuje církevní praxe mezi mariánskou a eucharistickou úctou v západní, jakož i východní liturgii.

Neboť v chrámech je zřejmá ikonová přítomnost svaté Panny, jakož i Kristova reálná přítomnost v eucharistickém způsobu. Maria je přidružena k svému Synovi ve společenství slavícím Eucharistii, jak to dosvědčují eucharistické anafory.

 

Maria, chrám Nejsvětější Trojice.

 

Ó, Maria, ty chráme Nejsvětější Trojice!

Maria, ty moře klidné, ty dárkyně pokoje!

Ó, Maria, ty nádobo pokory,

ve které žije a září světlo pravého poznání.

Ó, Maria, já vidím, že to Slovo je v tobě,

a přece není odloučené od Otce,

jako slovo v mysli člověka,

které, i když se vysloví a jiným odevzdá,

přece se nevzdálí, ani neodloučí od srdce.

Na tobě, Maria, se ukazuje

síla a svobodná vůle člověka.

Vždyť Boží Syn nevstoupil do tvého života dříve,

než jsi projevila souhlas své vůle.

Vyčkával před branou tvé svobodné vůle,

s úmyslem nikdy nevstoupit dovnitř,

jen pokud ji otevřeš slovy:

„Hle, služebnice Páně, ať se mi stane podle

tvého slova.“

K tobě, Maria, se utíkám

a předkládám ti svoji prosbu

za půvabnou nevěstu nejmilejšího Spasitele (Církev)

a za náměstka téhož Ježíše Krista:

Sjednoť jeho lid a pevně spoj srdce lidu s ním.

Amen.           Sv. Kateřina Sienská

 

Mariino evangelizační povzbuzení: „Udělejte všechno co vám řekne!“ (Jn 2, 5) nepřetržitě zaznívá v Církvi na uskutečnění Ježíšovi eucharistické závěti: „Toto konejte na mou památku.“ (Lk 22, 19)

Fiat Marie z Nazareta otevřelo bránu spásonosnému ovoci, které se projevilo, ve svátostném pořádku prostřednictvím Eucharistie. A evangelizace, která nachází v Eucharistii své zřídlo (fons) a svůj vrchol (culmen), postupuje stejným krokem s úctou a láskou k Boží Matce…… „Maria kráčí před Božím lidem po cestě víry, naděje a sjednocení s Kristem…“

V Marii objevujeme hodnoty, ve které má věřit každý křesťan: Neposkvrněná Matka se stává vzorem pro ty, kteří bojují proti zlu; Maria při zvěstování je bdělou a pozornou dívkou, která poslouchá Boží slovo; Maria na návštěvě v Ain Karim chápe život jako vzdávání díků Bohu, zpívajíc svůj Magnificat; Matka v Betlémě se dává do služeb Syna; obětujíc se v Jeruzalémě jako věřící s láskou zachovává zákon a přijímá předpověď bolesti, která klepe na každé srdce; vychovatelka v Nazaretě je Matkou a současně učednicí, která se nepřestává učit; v Káně je laskavou pomocnicí, vnímavou pozorovatelkou života s předvídavou starostlivostí; Sedmibolestná v hodině kříže hrdinsky snáší utrpení; naplněná Duchem Svatým ve večeřadle je společnicí ustrašeným a malomyslným bratrům; Nanebevzatá otevírá cestu k Bohu. Pomáhá nám prožívat Pánův den (neděli) tak, jak se jako Panna po početí Ježíše ve svém lůně vydala na cestu podělit se se svou příbuznou Alžbětou o radost z Boží přízně a aby jí byla ku pomoci (srv. Lk 1,39-56).

Tyto samé pocity má mít každý, kdo se setkává s Kristem v Eucharistii. Mše se neuzavírá mezi zdmi kostela; je pramenem přetváření každého života, je „posláním“, je výzvou ke zvěstování a zároveň výzvou k lásce.

Není možné, abychom v rámci křesťanského tajemství, jakož i „v srdci tajemství“, kterým je Eucharistie, nevěděli o Mariině přítomnosti…., protože ona nemůže zůstat na okraji onoho „tajemství“ (sacramentum), ve kterém Kristus zůstává navždy s námi. V Evangeliu nuntiandi se Maria nazývá „hvězdou evangelizace“, Redemptoris Mater ji nazývá „hvězdou mořskou“ (maris stella). A Svatý Otec na jiném místě říká, že „Panna Matka, stále doprovází Boží lid na této cestě víry ke světlu. Dokazuje to zvláště chvalozpěv Magnificat, který vyvřel z Mariiny hluboké víry při návštěvě u Alžběty a který po staletí zní v srdci Církve“. Nezapomeňme tedy, že chceme vykročit spolu s Marií, aby v nás mohl Duch Svatý účinkovat, aby nás mohl učinit nástroji své činnosti. Proto se snažme splnit podmínky, které nám vyzařují z Mariina života: Modlitba, očištění od hříchu, tichost srdce, meditace spojená s ponížeností, která předpokládá silnou vůli a vroucnou touhu zachytit citlivý a dobro přející hlas Božího Ducha.

Dokážeme tedy i my jako sv. Ambroz prosit, aby v nás byla duše Panny Marie, abychom mohli velebit Pána a jásat v Bohu, našem Spasiteli, Mariiným duchem. A my, kněží, volejme s Janem Jakubem Olierem: „Pane Ježíši, žijící v Marii, přijď a žij ve svých kněžích.“

 ThLic. PAVOL ZEMKO (Diecézní eucharistický kongres, Sborník teologických přednášek, Banská Bystrica 1999, s. 29 - 36)


Jak trávila panenská Matka svůj devítiměsíční advent? Byl jí dobou neustálého rozjímání a modlitby. Věnuje–li čistá duše svaté a drahocenné okamžiky, kdy po sv. přijímání hostí v srdci svého Spasitele, výhradně modlitbě, činila to tím spíše Panna nejčistší. Její lůno bylo plných devět měsíců živoucí svatostánek. Maria byla celou tu dobu jediná adorátorka, jež byla vtělenému Bohu blízká, o něm věděla a jemu se mohla klanět. Ke svatostánku se blíží věřící křesťan jen na kolenou, ale otevřít jej smí jen ten, jemuž církev svěřila klíče k němu. Každý strážce Eucharistického Krista by mohl vyprávět, že se před přijetím svatých svěcení sotva bránil touze po okamžiku, kdy svátostný Spasitel poprvé spočine v jeho rukou. Což tedy Svatá Panna? V žádné svatyni světa to nevypadalo tak nebesky jako v jejím srdci.

P. Konrád Kubeš S.J.

 

Milosti, o které lidé zapomínají prosit.


Pán Ježíš podle Evangelistů obcházel a „všude dobře činil (Skut. 10, 38), uzdravoval každý neduh“ (Mat. 10, 1). Byl to však jediný nebo hlavní cíl jeho působení? Jak bylo asi dojato Jeho přesvaté Srdce, když u jeho nohou klečela hříšnice! Všichni, kteří ho do té chvíle vyhledávali, volali: „Pane, učiň, ať vidím.“ „Chceš-li, můžeš mě uzdravit.“ Ona první hledá u Pána odpuštění. Poznala a pochopila, proč vlastně Kristus přišel na svět.

Ne jinak Panna Maria. Být pomocnicí Vykupitelovou na velikém díle spasení lidstva a vésti nás ke Kristu, to byl a je její úkol. Jestliže k ní voláme o pomoc jen v časných záležitostech, potom nechápeme její poslání.

Ano. Prostřednice milostí udílí plnýma rukama dobrodiní, za něž ji vzýváme – ale udíleje nám jednou rukou dar, o který prosíme, vede nás druhou rukou ke Kristu, naší spáse. Srdce nebeské Matky se nemůže omezit na pozemskou maličkost. Oproti lidským dárcům (i lidským reklamám) nás Panna Maria nechce obšťastnit jen na chvilku pomíjejícím darem! Vyprosit nám věčný život - to je jediná touha Královny nebes! To ostatní je jen cesta a prostředek k tomuto nejvyššímu cíli.

Spasitel nepřišel, aby byl tělesným lékařem lidstva – přišel, aby zachránil nesmrtelné duše! Nebeská Matka věřících ví, že hlavním obsahem jejího vznešeného poslání není, aby trochu zpříjemnila hořkost strastiplného putování. Její mateřské srdce touží dát nám víc než jen tu a tam nějakou tu růži na cestu. Touží vést duše ke Kristu, pro které přišel na svět, a pro nějž jej zrodila! A to vést je k němu láskou.

Jednou šel jeden americký kněz po Chigagu a potkal neznámého muže. Neznámý se představil jako protestant a prosil ho, aby mu dal nějakou medailku Panny Marie. Měl na smrt nemocnou manželku a lékaři se již vzdali veškeré naděje. Ve své úzkosti se obrátil na Pannu Marii: „Máš-li tu moc, jak o tobě katolíci učí, pomoc nám!“ Kněz mu odpověděl: „Medailku při sobě nemám, ale růženec, chcete-li.“

„Dobře, ale jak se jej máme modlit?“

Kněz tedy vytrhl lístek z notesu a napsal modlitbu.

Umírající žena ležela na lůžku  s růžencem v ruce a její muž se vedle ní modlil k Panně Marii. Nemocná se zázrakem uzdravila. Po čase přišli oba ke knězi, aby si vyprosili růženec na památku a žádali o přijetí do katolické církve, která jediná uctívá Marii jako Královnu a Matku.

Při strašném požáru  okružního divadla ve Vídni v r. 1881 slyší jedna židovská matka: „Divadlo hoří.“ Její 3 děti byly na představení. V úzkosti pokleká a slibuje přesvaté Panně, jejíž svátek Neposkvrněného Početí se v ten den slaví, že se celá rodina stane katolickou, zachrání-li její děti. Sotva se pomodlila přivádějí jí všechny děti v pořádku, zatím co téměř všichni ostatní zemřely.

Těmito příklady jsem chtěl ukázat, že slova modlitby: Nebylo od věků slýcháno, že bys’ koho opustila..., pojímáme jednostranně, myslíme-li, že Panna Maria je jen k tomu, aby nám pomáhala v časných potřebách. Nebeská matka by se nás mohla otázat při našich modlitbách: Jen to? Nic víc? Co by nám bylo platné, kdyby nás časnými milostmi přímo zahrnovala a duši nechala zahynout? Oč dražší byl poklad svaté víry, jehož se v uvedených případech prosícím dostalo. Ona časná pomoc byla vedlejší. Vést duše ke Kristu, k životu, k věčnému štěstí – to bylo tou hlavní věcí!

Při zjevení sv. Kateřině Labouré – vznik zázračné medailky, tato světice viděla, že z rukou přesvaté Panny vycházely paprsky z drahokamů v jejích prstenech. Paprsky znamenaly milosti. Z některých drahokamů paprsky nevycházely. Panna Maria toto vysvětlila: „Drahokamy bez lesku znamenají milosti, o které lidé zapomínají prosit.

Onou velkou radostí, kterou Panna Maria lidstvu přinesla, je Kristus. Nenazývá se příčinou naší radosti proto, aby nám zjednávala krátkou útěchu v našich bolestech, nýbrž že nám zrodila pramen věčně a nepomíjející radosti, ke kterému nás chce vést.

Srovnejme ještě dva příklady z Lurd.

V prvním přivádí do Lurd rodina svého nemocného otce, muže bez víry. Před milostiplnou jeskyní je lhostejně přítomen pobožnosti, jeho drazí se za něj vroucně modlí a jeho hnisající rána se náhle zacelí. Muž sejme klobouk, hledí pln úžasu na sebe, opustí uzdraven Lurdy – ale zůstává nevěrcem dále.

Ve druhém případě z roku 1925 je do Lurd přivezena 15-ti letá protestantská dívka, která byla od dětství těžce nemocná, že se lékaři divili, jak může být ještě živa. Slyšela o milostném místě a zatoužila po něm. Při průvodu s Nejsvětější Svátostí se modlila s takovou vroucností, že se jí jeden kněz tázal: „Věříte v přítomnost Krista Pána ve Velebné Svátosti?“

„Ano.“

„Ale protestanté tak nesmýšlejí.“

„Vím.“ Na všechny otázky odpovídá: „Ano, věřím.“

„Měla jste katolické vyučování náboženství?“

„Neměla.“

„Četla jste nějákou katolickou knihu?“

„Nečetla.“

„Jak jste tedy přišla k poznání pravé víry?“

„Před dvěma lety jsem byla poprvé v Lurdech a naučila jsem se zde modlit růženec a ten mi přinesl světlo.“

Brzy potom složila vyznání víry, ale milostiplná Panna ji uzdravení nevyprosila. Za sedm dnů ji vzala do nebe.

Suďte nyní sami, komu z obou se dostalo více: Uzdravenému nevěrci nebo zesnulé dívce?

Panna Maria ji sice nevyprosila zdraví, ale zato Ježíše a věčnou spásu.

Je známou věcí, že je mnohem více lidí, kteří se z Lurd nevracejí uzdraveni tělesně, ale za to duševně, a naopak se naučili svoji nemoc brát jako plodný kříž.

Nutno poznamenat, že nikdy nevíme, zda onen nevěrec si na ten moment později nevzpomněl. Třeba i v hodinu jeho smrti“.

 

ThDr. J. Kulač


 

 

Ke kardinálu Lambertinimu (pozdějšímu papeži Benediktu XIV.) přišel jednou Angličan protestantského vyznání a namítal něco proti zázrakům. Kardinál mu přinesl ohromný svazek listin, protokolů atd.: „Zde jde o jeden zázrak v záležitosti blahořečení toho a toho sluhy Božího. Prostudujte jej a potom mi řekněte své mínění.“ Angličan se dal s příkladnou trpělivostí do zkoumání, četl všechny ty výslechy konané pod přísahou, vyšetřování, lékařská vysvědčení a dobrozdání a jiné a nakonec řekl kardinálovi: „Když je to tak, potom bych ovšem ten zázrak uznal.“

Kardinál odvětil: „A beatifikační komise jej neuznala!“

Církevní měřítko je velmi přísné. Ze stovek zázraků v Lurdech, které i věda nedovedla vysvětlit, Církev uznala jen něco přes šedesát. Zázraky se nevyrábějí, nýbrž konstatují.

P. Konrád Kubeš S.J.

 

 

Loretánské litanie

Pokračujeme ve výběru z knihy: „Ty jsi matka dobrotivá“ (SÚSCM, Řím, redigoval R. Černý SDB), z části o Loretánských litaniích od J. A. E. van Dodewaarda. Dnes přinášíme úvahu nad další z invokací:

 

MATKA SPASITELOVA - MATER SALVATORIS

V Evangeliu podle Matouše čteme, že Josef si neuměl vysvětlit požehnaný stav Marie, a proto si umínil tajně ji propustit, ale „když o tom uvažoval, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svoji manželku, neboť to, co se v ní počalo je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; protože on vysvobodí svůj lid z hříchů (1, 20-21)“.

Jméno Ježíš má hluboký význam a Bůh jej neurčil bez záměru. Při tomto jménu mysleli Ježíšovi současníci na vykoupení a záchranu, protože hebrejské jméno Jehošua znamená „Jahve zachraňuje“; ale pozdější generace, které nebyly schopny pochopit význam tohoto jména, přeložily jej vlastním jménem Ježíš. Tak Římané nazývali Ježíše „Salvator“, což překládáme jako Spasitel, Zachránce, Vykupitel.

Přesto nejlepší interpretací Ježíšova jména je „Spasitel“, protože se opírá o biblickou myšlenku, že Bůh přinese svému národu „spásu“ a „spása“ v sobě zahrnuje jak vykoupení, tak i štěstí po vykoupení. Kdo vzývá Ježíše jako Spasitele, myslí na něj jako na toho, který nás na kříži vykoupil z moci ďábla, ale zároveň myslí na toho, který „je zdrojem naší jásavé radosti“ (Ž 43, 4), který je naším nejvyšším štěstím a nás přivádí k důvěrnosti s Bohem - Otcem.

Ježíše vidíme nyní jako „povýšeného“ Spasitele“ (Flp 2, 9), jako toho, který nás učinil blaženými, přitom však stále vidíme rány na jeho rukou a myslíme na to, že jsme byli „draze vykoupení“ (1 Kor 7, 23).

Když tedy vzýváme Marii jako Matku Spasitelovu, což je ve skutečnosti stejné jako Matka Ježíšova, musíme v duši uchovávat tyto myšlenky. Myslíme na to, že Maria nám darovala „Spasitele“ a že nám - na základě svého omilostnění prostřednictvím Boha - takto ve skutečnosti pomáhá ke „spáse“. Mariina úloha při našem vykoupení nebyla pouze pasivní, ona svým „fiat“, které dala andělovi, se zcela vědomě rozhodla spolupracovat na našem vykoupení (srv. LG).

Ne bez příčiny nazýváme Marii jako tu, která zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle vykoupení a Prostřednicí všech milostí, neboť nám přinesla Spásu a rozděluje nám dary spásy. Naše vykoupení není ještě dokončeno. Ještě upíráme svůj zrak k nebi a „odtud očekáváme Spasitele Pána Ježíše Krista, který přetvoří naší poníženou přirozenost podle vzoru svého oslaveného těla (Flp 3, 20)“.

V Marii však je toto vykoupení již dokončeno; spolu s Ježíšem žije v oslaveném těle a svědčí tak celou svou bytostí o spáse, která se nám zjevila ve vtěleném Slovu, v Ježíši Kristu.

 

 

„Církev žije v Duchu, kterého jí seslal Kristus, a dívá se na milénium jako na dobu celkové vnitřní obnovy. Duch Svatý má moc způsobit v Církvi nové Letnice. To od nás vyžaduje obnovený postoj pokory, velkorysosti a otevřenosti pro očistné působení Ducha.“

papež Jan Pavel II.

 

Obležená Paříž roku 1870 – je Svatá Noc. K předním německým strážím se k večeru blíží francouzský voják a mává býlím šátkem. Co se děje?! Zastaví se a začne jim v jejich mateřštině zpívat: „Tichá noc, svatá noc....“

Beze slova poslouchají. Dozpívá, odejde. Za chvilku ze vydal k městečku německý voják a zazpíval jim francouzskou koledu.

Ani jedna rána nepadla oné noci. Vždyť se narodil Kníže pokoje, v jehož království všichni zkují meče v radlice, kde nebude bojů ani krveprolévání, nýbrž láska a věčný mír.

Ty, Panno Neposkvrněná, jsi svatyně všeobecného smíření. Tys ukázala světu Pána a Boha. Tys dala hříšnému světu Smírce.......

***

V uspořádání liturgie vánoční doby si musíme všimnout svátku Boží Rodičky Marie, který se slaví 1. ledna. Máme si toho dne připomenout a oslavit Mariinu účast v tajemství spásy a vzdát chválu jedinečné důstojnosti, které se dostalo „svaté Matce... skrze níž jsme obdrželi... původce života“ (misál). Tento svátek poskytuje také příležitost, abychom se znovu poklonili Knížeti míru, uslyšeli opět radostnou zvěst (srv. Lk 2,14), a abychom si zároveň vyprošovali od Boha na přímluvu Panny Marie velký dar pokoje.

Papež Pavel VI. Marielis Cultus.

***

Všem čtenářům časopisu MD a účastníkům duchovních obnov přeji, aby vánoční svátky prožili v lásce a Božím požehnání. Kéž Vás Boží milost provází jak časem vánočním, tak i po celou dobu jubilejního roku 2000.

„...Jako bratři jedné lidské rodiny překročme společně práh nového tisíciletí, které bude vyžadovat nasazení a zodpovědnost všech.... Zjevení učí, že křesťan na cestě svého obrácení není sám. Mezi věřícími tak nastává úžasná výměna duchovních hodnot, ve které svatost jednoho napomáhá druhým ...“

Zanechávejme tedy po sobě „jakoby přebytek lásky, snášeného utrpení, čistoty a pravdy, který zahrnuje a podporuje druhé...“ Jsme vyzváni, ..abychom na sebe vzali viny, kterých jsme se dopustili před Bohem i před lidmi...“ a máme to učinit s láskou „aniž bychom za to něco žádali, silní jen Boží láskou, která je nám vlita do srdce.. Radost z odpuštění je silnější a větší než jakýkoli hněv. Budeme-li takto jednat, nevěsta se zaskví před očima světa v oné kráse a svatosti, která pochází z Pánovy milosti...“

Podle slov Svatého Otce bude vánoční doba „pulzujícím srdcem Svatého roku, který vnese do života Církve hojnost darů Ducha Svatého pro novou evangelizaci..*“.

I přes všechny naše těžkosti a pády vytrvejme proto na modlitbách v důvěře a v lásce.

K tomu Vám vyprošuje sílu a žehná Vám

p. Humbert Maria Virdzek OP

 

* - Bula k vyhlášení velkého jubilea roku 2000.


 

 

Zodpovědný redaktor:

p. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP