Mariina doba

Číslo 1/2000

 

 

 

 

Stála pak pod křížem Ježíšovým Matka…..

(Jan 19.25.)

 

Maria pod křížem – pátá nachová růže ve věnci Bolestné Matky… Věděla, co znamená obětní smrt Kristova, a v jistém smyslu má pravdu naše píseň:

Když tvůj Ježíš zvolal „Dokonáno“,

Z Golgoty lid prchal zděšený;

ty však zaplesala jsi, drahá Matko,

že jsou lidské duše spaseny.

 

Věděla, že pro nás a naše spasení sestoupil z nebes, věděla, že jeho oběť otevře lidstvu nebeskou bránu, věděla, že na tento okamžik dlouhá tisíciletí čekalo zaprodané lidstvo, že po něm toužili andělé, aby jejich budoucí spoluobčané byli vykoupeni, že po něm toužil i Kristus. To vše věděla, a přece nevýslovně trpěla. (viz Albert Veliký Sup. Mis. q. 148-150).

Jediný apoštol, o němž víme, že provázel Pána až na Golgotu, jediný, jenž stál pod křížem vedle Matky Bolestné a byl očitý svědek jejího utrpení a mohl by nejspíše povědět jak trpěla, shrnul veškeré moře jejích bolestí v jediném krátkém slově: „Stála pak pod křížem Ježíšovým Matka jeho,“ (Jan 19.25.) jako by chtěl říci: „Postačí, když ti povím, že stála vedle kříže svého Božského Syna.“ „Žádný jazyk nevypoví, žádné pero nevylíčí, jak trpěla pod křížem Matka Spasitele.“ Proč tak neskonale trpí? Nebylo lásky, jako byla její láska k Synu, a nebylo utrpení, jako bylo utrpení jejího Syna.

Nebylo lásky podobné lásce její. Láska spojuje s milovanou bytostí; její radost se stává radostí naší, a její bolest naší žalostí. Čím větší láska, tím větší tato vzájemná účast na blahu i zármutku druhého. Není to vidět v rodině, kde se všichni milují? Která láska se však vyrovnala lásce Mariině? Která matka tak své dítko milovala nebo milovat směla? Královna mučedníků…

„Její duši pronikl meč, nikoliv hmotný, nýbrž meč bolesti, jímž byla bolestněji zraněna než ocelí. Čím neskonaleji totiž milovala, tím nesmírněji trpěla, a jako nebylo lásky rovné lásce její, tak nebylo ani bolesti podobné jejím mukám. V mučednících velikost lásky mírnila bolest jejich utrpení, ale blahoslavená Panna, čím více milovala, tím více trpěla a tím těžší bylo její mučednictví…“ (Richard a sv. Vict. In Cant. 26.) tato myšlenka je ještě krásněji rozvedena v knize o chvále nejblahoslavenější Panny Marie (suppos. Albert Vel., III.12), a to asi takto: „Desátá Mariina výsada je, že duší byla mučednice. Její Syn chtěl, aby veškerou krásou svatých se skvěla jeho Matka, ano aby veškerou krásu svatých předčila: a jako je nazývána Pannou panen, tak aby se jí dostalo i názvu Mučednice mučedníků. Všechny mučedníky převýšila, protože oni trpěli tělem, Maria duší. Mučedníci trpěli pro víru v Krista, Maria pro lásku k němu; jako však je láska větší než víra, tak Mariino martyrium bylo větší než utrpení mučedníků. Tito, čím více Krista milovali, tím méně bolest cítili, Maria však čím milovala něžněji , tím byla zraněna hlouběji. Nebylo takového syna, nebylo takové matky, nebylo takové lásky, jako mezi Marií a Ježíšem, nebylo tak bolestné smrti, nebylo tak velkého utrpení. Mučedníkům byl pohled na Krista posilou a útěchou, Marii byl pohled na něho převelikou mukou.“ Proto (podle Otců) nezemřela smrtí mučednickou, protože si své martyrium vytrpěla na Golgotě. „Byla více než mučednicí, protože dvojnásobné martyrium snášela, jsouce přítomna smrti svého Syna…

Je jako růže štípená v Jerichu (Sir 24,18). Jericho znamená „měsíc“. Růže v Jerichu – martyrium duše v těle panenském. Zatímco slunce spravedlnosti se proměnilo v temnoty smrtí tělesnou, proměnila se tato luna v růžový purpur mučednictvím duševním…“

Láska však mučila Matku Bolestnou ještě jiným způsobem, a stupňovala její utrpení na nejvyšší míru. Nejenže viděla trpět milovanou bytost. Hříchy, jež na Golgotě místo andělských zpěvů obklopovaly Božího Syna, by stačily samy, aby rozdrásaly srdce sv. Panny nesmírnou bolestí.

Na začátku tohoto století byl vyloupen v Plzni chrám a přitom ohavně zneuctěna Velebná Svátost. Při smírné pobožnosti byl chrám plný, přišli i lidé ve víře vlažní a lhostejní, a snad jediné oko nezůstalo suché. Nikoliv vzletné kázání o lásce Vykupitelově, nýbrž neslýchaná urážka a potupa toho, jenž nás miloval, rozdmýchala hasnoucí oheň jejich doutnající lásky. Po stržení mariánské sochy v prvních dnech naší národní samostatnosti přicházeli ke svaté zpovědi lidé, kteří už dlouhá léta svaté svátosti nepřijali. Působí-li tak jediná urážka Nejvyššího i na duše zvlažnělé – což teprve na duši milující! Sv. Alfons Liguori hodil všechny peníze svému protivníku, jenž z nevole nad prohrou zaklel. Co Matka Bolestná na Golgotě? Co viděla, co slyšela? Co spolu s Ježíšem zakoušela? Urážku těžce nese i ten, jenž pochybil, její Syn však byl nevinen. Urážka je těžká, i když pochází od cizího, Ježíš však ji snášel od těch, které miloval. Potupa je bolestná, i když se jí dopustí představený vůči podřízenému, Ježíš však, náš Tvůrce, byl tupen od svých tvorů. „Kdo by řekl bratru svému „blázne“, bude hoden pekelného ohně.“ – čeho byli hodni ti, kteří stáli nebo seděli vedle kříže a uráželi nikoli bližního, sobě rovného, nýbrž metali rouhání v tvář Synu Božímu a pravému Bohu?

Nebylo utrpení tak velkého jako bylo Ježíšovo. Čím šťastnější bytost tobě milá, tím větší tvá radost; čím více trpí, tím více trpíš ty pro ni a s ní ty v duši, co ona na těle.

Tělo bičováním rozedrané, trny tvrdé a ostré jako hřebíky do hlavy vražené, ruce, nohy, probodené, celé tělo krví zalité, údy napjaté, rány, které se na vzduchu zapalovaly a každá pálí jako oheň, a Bolestná Matka stojí pod křížem – může jen trpět s Božským Synem, ale není jí dopřáno to, co každé matce u úmrtního lože dítěte.

Každá matka může svlažit alespoň krůpějí vody rty dítka rozpálené horečkou, každá matka může urovnat umírajícímu dítěti podušku pod hlavou, jaké lůžko a jakou podušku upravil lid svému Mesiáši?

K bolestem tělesným se druží bolesti duševní. „Otče, odpusť jim…“ Matka Bolestná chápe při těchto slovech odmítnutou a pošlapanou lásku Srdce Páně, lásku k nesmrtelným duším, i k těm, za něž nadarmo se modlí a umírá.

Kolik duší zlobou pekla zmírá denně ve svých hříších, pro které kdysi nadarmo tekla drahá krev z ran Kristových….

Panna Maria ve Fatimě řekla: „Modlete se, mnoho se modlete a přinášejte oběti za hříšníky. Je mnoho duší, které přijdou do pekla, protože není nikdo, kdo by se za ně obětoval a modlil.“

A zatímco Pán se za nepřátele modlí, dělí se čtyři vojáci pod křížem surově o jeho roucho, jako by ho už mezi živými nebylo – o roucho, jež její ruce zhotovili! K tomu posměch jednoho lotra. I ten nešťastný, jenž co nevidět bude stát před věčným Soudcem, i ten v poslední chvíli místo slov lítosti má na rtech slova rouhání – jakoby i tento člověk prohlašoval Ježíše za horšího sebe!

„Ženo, hle, syn tvůj…“ Testament Kristův. O roucha se právě rozdělili, co ještě Ježíšovi na zemi zbývalo? Dvě věci jemu nejdražší: Jeho Matka a jeho církev. Komu svěří Matku? Svému panickému miláčkovi. „Hle matka tvá!“ Komu svěří církev? Mateřské ochraně Mariině: „Hle, syn tvůj!“ Toto slovo Kristovo, jediné ze všech sedmi na kříži pronesených, jež platilo této zemi, obsahuje dvojí věc. Předně prohlašuje Pannu Marii za matku věřících. Teď je smířen Otcův hněv, teď jsme přijati na milost a za dítky nebeského Otce, teď odevzdává božský Spasitel vykoupené duše mateřské ochraně své Rodičky; ale za jakých okolností se stává Maria naší Matkou! Své božské dítko zrodila tehdy v radosti a nebeské rozkoši, za naši Matku je však prohlášena v nevýslovné bolesti a hořkosti. Pěkně to vyjadřují prosté verše:

 

Slziček Panenky Marie

jako když červánků naseje;

každé to kvítečko červené

zdá se být do krve ztopené.

To Boží Matička přemilá

bolestné slzičky ronila,

když zřela na kříži bolestném

Synáčka v úpění žalostném.

Všude, kam skanula slzička,

vyrostla rudá ta kytička;

slzičky Panenky Marie,

kdo mi z nich kytičku uvije?

Vezmu ji, na oltář položím,

nad bolem Matky se zamyslím;

vzpomenu: „Matičko přemilá,

také mne jsi tenkráte zrodila.“

Řeknu si nad růžovým květem:

„Také já jsem tvým dítětem!“

 

„Dokonáno jest…“ Tak řekl a vydechl duši v náručí a objetí kříže. Srdce, které v jejím lůně začalo bít, a sice láskou k nám, zastavilo se na oltáři kříže, také z lásky k nám. První modlitba, kterou vyslalo v jejím lůně k Otci, bylo obětování sebe za spásu lidstva. Otci platí i jeho poslední vzdech: „Do rukou tvých, Otče, poroučím svého ducha.“ Vydechl, a pod křížem hledí na jeho bezduché tělo ta, jež mu kdysi dala život.

 

„Ó bolesti, ó žalosti, srdce tvého čistého,

jenom naše nepravosti vbodly ten meč do něho.“

 

Ano, naše viny přivedly Ježíše na kříž a zavinili jeho smrt, naše hříchy zranily Srdce Matky Sedmibolestné.

 

Jen my jsme zavinili tvoje žaly,

a slz, jež oči tvoje prolévaly,

jen my jsme byli příčinou.

 

Obraz Matky Bolestné, stejně jako svatý kříž, hlásá, jakou cenu má naše nesmrtelná duše, pro kterou Syn Boží neváhal podstoupit smrt, a jak hrozný je hřích, za nějž musela být taková výkupná cena zaplacena. Ježíš na kříži, Maria sklíčená a zraněná neskonalou bolestí pod křížem, obojí volá k nám: „Tak Bůh miloval svět!“ Nám pak platí slovo knihy Sirachovy (7,29): „Bolestí matky své nezapomínej, nýbrž pamatuj (Tob 4,4), jaké bolesti trpěla pro tebe.“ Další slova Sirachova („bez ní neměl bys života.“) můžeme zde chápat: „Bez tebe by se nám nebylo dostalo nadpřirozeného života.“

V liturgii mluví církev o nekrvavém mučednictví sv. Panny: „Přešťastná duše Panny Marie, která získala beze smrti pod křížem Páně palmu mučednictví,“ opakuje slova Otců, jež jsme slyšeli a jež je možno ještě doplnit: Všichni apoštolé zemřeli smrtí mučednickou kromě Jana - tento si vytrpěl své mučednictví pod křížem stejně jako ženy, které vedle kříže stály: Marie Magdalská, Marie Kleofášova, Saloma, matka miláčka Páně.

Čemu se více divit na Bolestné Matce? Její síle, či odevzdanosti do vůle Nejvyššího? Obojí je obsaženo ve slově Janově: „Stála pak pod křížem Ježíšovým Matka jeho.“ Pro nás, hříšné… „Trůn milosti Panna Maria, trůn milosrdenství, kříž Kristův.“ (Bonav. , In Fer. VI. Parasc. S. 1.)

Podle p. Kubeše.



Zdrávas, Maria, milostiplná…..


Milostiplná – výsada Panny Marie.

 

Podle II. Vatikánského koncilu se již nesnažíme vykládat jedinečnou Mariinu svatost na základě výsady, ale na základě víry. Panna Maria za svého života neměla vědění vlité andělům. Maria kráčela a dokonce „postupovala“ ve víře (LG58). To nezmenšuje Mariinu velikost, ale nesmírně ji zvětšuje. Duchovní velikost tvora před Bohem se v tomto životě neměří tím, co mu Bůh dává, ale tím, co Bůh od něho žádá. Víme, že od Marie žádal Bůh mnoho, více než od každého jiného tvora.

Panna Maria měla mimořádné dary moudrosti, které uplatnila v kontemplaci (Lk 2, 19.51) a proroctví, které je vyjádřeno v Magnificat. (Lk 1,46).

Zatím co Kristova plnost milosti byla od počátku dokonalá, Matka Boží až do konce svého života přibírala milost a rostla ve svatosti.

Nadpřirozené vědění tj. poznání Boha a věcí božských, jí bylo dáno v míře nejhojnější. Nadpřirozené poznání jde ruku v ruce se svatostí, je ovocem milosti posvěcující a kořenem svatého života, jenž má sídlo ve vůli. Plnost poznání je základem a předpokladem pro plnost svatosti: čím vyššího vrcholu dosahuje svatost, tím hlubší poznání věcí božských musí předcházet. Svatý život a dokonalé poznání Boha jde ruku v ruce. Světci, kteří neuměli číst a psát poznávali často božské věci lépe než universitní profesoři.

Čím lepší je poznání Boha a jeho vůle, tím vyšší je stupeň bohumilého života, což vidíme na obrácení sv. Pavla. Tento pozdější apoštol, nádoba vyvolená, pronásledoval Církev jako nejzuřivější nepřítel, ne však ze zlé vůle. Scházelo mu totiž pravé poznání, a když se Bohu zalíbilo osvítit ho a „zjevit mu svého Syna“, stal se hlasatelem a mučedníkem Evangelia. Týž světec najednou přeje a vyprošuje věřícím, aby byli naplněni poznáním Boha a jeho svaté vůle. Předpokládá ovšem, že mají dobrou vůli a že podle nabytého poznání budou jednat. Kolik pochybení zaviňuje nedostatek pravého poznání! Proto je pro každého věřícího nezbytné osvícení Ducha Svatého, proto ho prosíme za jeho 7 darů - zvláště moudrosti, rozumu, rady a umění, které osvěcují rozum, aby vedl vůli po cestách spravedlnosti.

Čtete životy konvertitů a dozvíte se od každého, že prosili nebeského Otce: Dej mi světlo, osvět mne, abych poznal pravdu. Když pozdější kardinál Newman, dříve anglikánský kněz, těžce onemocněl, opakoval slova: „Nehřešil jsem nikdy proti světlu shůry tj. vždy jsem šel ochotně za hlasem vyššího vnuknutí!“ A konečně dokonalé poznání pravdy ho roku1845 přivedlo do Církve.

Kristina, Švédská královna, se zřekla koruny, aby se mohla stát katoličkou a stala se jí, protože napřed studovala důkladně Písmo a svaté Otce. Materialistický svět nechápal a nechápe, jak je možné, aby dáma tak vzdělaná jako Kristina, došla k přesvědčení o pravosti katolické Církve a pro ni se zřekla trůnu! Na cestě do Říma se zastavila v Lorettu a obětovala Nejblahoslavenější Panně Marii korunu a žezlo ze zlata s 368 démanty a 160 rubíny s těmito slovy: „Kristina obětuje Královně nebes korunu pozemskou, aby od Ní dostala korunu nebeskou.“

Tyto příklady uvádím k pochopení, že nadpřirozené poznání - osvícení Duchem Svatým se nejen nedá oddělit od života svatosti, nýbrž jej i podmiňuje a k němu vede. Čím dokonaleji Boha poznávám, tím více ho miluji, tím více se vzdaluji hříchu a blížím se k Bohu. Hřích záleží v tom, že dávám přednost sobě nebo dobru stvořenému před Bohem. Kdo vidí v Bohu své nejvyšší dobro, čemu by mohl dát přednost před Ním.

Maria byla pochopitelně obdařena od Ducha Svatého nejdokonalejším poznáním ze všech lidí. O letnicích jí zaplavil Duch Svatý takovým vnitřním světlem poznání věcí božských a tajemství svaté víry, jakého se nedostalo žádnému světci v těle smrtelném.

Co však jí učinilo nejen krásnou, ale i Bohu milou, co jí zajistilo nárok na věčnou slávu v nebesích a co nás povzbuzuje k následování, to je její vnitřní nadpřirozená krása. Počatá bez poskvrny dědičné viny, ani nejmenším osobním hříchem neposkvrněná, pokušením nikdy nedotčená, nezřízeností kterékoli vášně neobtěžovaná, plná milostí, zářící svatostí. To vše tvoří její nadpřirozenou krásu jako kameny mozaiku. Vábí-li člověka krása přirozená, co půvabu má v sobě krása nadpřirozená!

Obraťme tedy zrak k vnitřní kráse milostiplné Panny a volejme k ní: „Ó, Neposkvrněná, zářící ve světle slunce, jež z tebe vyšlo, aby zasvitlo světu a rozptýlilo temnoty nepravosti i bludu, sviť nám na cestu a veď nás k výšinám dokonalosti a svatosti Boží.“

 

Tajemství Mariina neposkvrněného Početí se chápe mnohdy jednostranně. Bylo by neúplné vidět v neposkvrněném Početí pouze to, že vyvolená Matka Vykupitele byla ochráněna před dědičnou vinou. To je pouze jedna strana tohoto tajemství, udělené Všemohoucím budoucí Matce Spasitelově. Druhá strana tohoto privilegia je plnost posvěcující milosti, jí v prvním okamžiku života udělená.

Kde chybí milost posvěcující, tam je jakási vina ať osobní či zděděná, a proto každý v nemilosti jsoucí je předmětem Boží nelibosti. Člověk od Boha bez milosti a svatosti stvořený byl by jako žebrák nemající šatu ani haléře, tedy ubožák hodný politování, ne však trestu. Jenže lidstvo vlastní vinou zbavené milosti a svatosti je jako šlechtic, který svou vinou o vše přišel. Takový nezaslouží soucit ale trest, a proto je i právem vyloučen ze šlechtického stavu, jehož se stal nehodným. Návrat do dřívějšího stavu není v jeho moci – je možný jen tehdy, když mu někdo vrátí znovu majetek, teprve potom mu může král vrátit, bude-li ovšem chtít, odňatou důstojnost. Tak je provinilec zase tím, čím byl kdysi a čím mohl a měl zůstat.

Tak i člověk zbavený milosti, ať původní, kterou jsme ztratili v Adamovi nebo té znovu nabyté, kterou jsme pozbyli těžkým hříchem, se nemůže stát předmětem Boží lásky a přátelství, jinak než když mu Duch Svatý pro Vykupitelovy zásluhy zase vlije do duše milost posvěcující.

Co je milost posvěcující? Říká se, že je to okrasa duše. Lepší přirovnání však je svatební roucho, které zahaluje celého člověka, ale nejlepší přirovnání je přirovnání ke světlu, které proniká místnost skrz na skrz.

A ještě otázka – odkud to světlo, odkud ta milost? Ze srdce Kristova. Božský Spasitel je sluncem našich duší, z jeho plnosti jsme dostali všichni i Neposkvrněná. A trváme-li na tomto příměru, pak je nutné přirovnat přesvatou Pannu k měsíci. Nezáří světlem svým, nýbrž světlem slunce, ale z jeho světla pojala tolik, že při srovnání s Ní i světci nejvíce omilostnění mizí, jako hvězdy blednou v záři úplňku.

Z toho plyne další věc: je-li v pokoji tma, nezmizí jinak, než vypudí-li ji světlo. Buď světlo nebo tma – není možné, aby tma zmizela a světlo nepřišlo.

Nuže, šlo-li o to, aby Nejblahoslavenější Panna byla zbavena hříchu dědičného, musela býti obdařena již v prvním okamžiku milostí a svatostí, jež by vylučovala všechen hřích. Nebylo možno, aby byla bez hříchu a zároveň bez milosti. Její neposkvrněné Početí znamená tedy jinými slovy posvěcení a to první posvěcení její duše. Nám se tohoto posvěcení dostává až na křtu svatém, jí se ho dostalo v okamžiku, kdy vstupovala do našeho slzavého údolí.

Ale svatá víra, opírajíc se o slovo andělovo: „Milostiplná“, jde dál a učí, že se Svaté Panně dostalo plnosti vší milosti, totiž, že svatost jí v jejím Početí udělená převyšovala svatost nejvyšších světců, anděly nevyjímajíc. To vyžaduje vznešenost úřadu, k němuž byla vyvolena. Není myslitelné, že ona, která všemu světu zprostředkovala milost, bude mít na ní menšího podílu, než ostatní a že ti, kdož budou z pramene čerpat, budou na tom lépe, než ona, z níž zdroj pramení. Syn Boží, který z ní vzal na sebe lidský život, učinil ji samozřejmě mnohem větší mírou účastnou svého božského života, více než kohokoli jiného. Andělé a my jsme byli milostí obdařeni, Matka Boží byly milostí naplněna.

Milost je ono roucho svatební, bez něhož nikdo nebude připuštěn k věčné hostině. Ale jako místnost může obsáhnout více, nebo méně světla a jako předmět do ohně vložený může pojmout více nebo méně žáru, tak duše může obsáhnout více nebo méně svatosti. Na čem to závisí? Na svobodném rozhodnutí nebeského Dárce, který je v rozdílení milosti zcela svobodný. Jiným se dostalo milosti po kapkách, Marii byla vlita veškerá plnost milosti (Petr Chrys. 143). Veškerý proud a záplava milostí, rozlévající se z božského Srdce Ježíšova na celou Církev, prochází skrze Marii.

My se stáváme teprve na křtu svatém z mrtvé větve živou ratolestí, naroubovanou na pravý vinný kmen - Ježíše Krista. Matka Spasitele však musela s ním být spojena a to od počátku. Musela být z područí ďábla naprosto a navždy vyňata. To znamená, že hřích k ní neměl vůbec nikdy přístup a zároveň se musela skvít naprostou září svatosti, nad níž po Bohu větší není a kterou kromě Boha nikdo myšlením pochopit nedovede.

 

„Zdrávas, růže mezi trny,

lilie tys bez poskvrny,

země radlem netknutá.

Tobě Bůh dal všechnu milost,

darů připravil ti plnost,

než jsi byla počatá.“ Amen.

 

Milostiplná – spolupůsobení s milostí.

 

Zabývejme se nyní ve druhé části naší úvahy Pannou Marií - Milostiplnou.

První činitel, od něhož závisí bohatství milostí a velikost svatosti každého z nás, je dárce Duch svatý. Že byl nade všechny ostatní vyvolené štědrý k Matce Syna Božího je zcela samozřejmé.

Druhý činitel je vlastní přičinění a spolupůsobení s milostí: „Zde máte hřivny, hospodařte s nimi.....“ Svatá víra učí, že milost v sobě můžeme a máme neustále rozmnožovat a podle množství milosti nám bude odměřena i věčná odměna.

Jak můžeme milost v duši rozmnožovat? Především zásluhami. Každá zásluha znamená nový přírůstek milosti a podle množství zásluh nám odměří věčný Soudce míru nebeské blaženosti. Zásluha a odměna jsou úměrné (gratia et gloria).

U nás je tento vzrůst velmi rozmanitý, podle toho, mnoho-li dobrého konáme a s jakou horlivostí. Pamatujme, že na začátku slavení Mše svaté, kdy litujeme svých vin, se také modlíme: „..a nekonám, co mám konat..“ Jde o zanedbávání dobrého. I toto je třeba hodnotit při zpytování svědomí.

Kolem r. 1640 umírá v Římě v klášteře Tovaryšstva Ježíšova devadesátiletý stařec a modlí se ve své poslední hodině ke svému zesnulému spolubratru - novici, s nímž před 70 lety putoval přes Alpy do věčného města. Prosí jej, aby ho provázel i nyní cestou do věčnosti. Tím novicem byl svatý Stanislav, jenž po deseti měsících noviciátu skonal jako jinoch osmnáctiletý. Za několik let dosáhl vyšší dokonalosti, než stařec za 90 let. A což sv. Terezička? Kdož ji znali, dočkali se toho, že se jí dostalo cti oltáře a byli si vědomi, že sami nedosáhli za dlouhých 80 let oné výše, k níž dospěla tato prostá karmelitka za 24 let života. Ano, k tomu abychom se stali svatými stačí jedno: Plniti svědomitě vůli Boží. Více není třeba. Není potřeba konat zázraky a není ani potřeba mnoho let, abychom se stali světci. Konat vše z lásky k Bohu! Ale u nás sebeláska a jiné nezřízenosti brzdí náš pokrok v dokonalosti. Zdržují nás ve vzletu vzhůru a naše skutky, jinak dobré, zbavují ceny nebo ji aspoň zmenšují.

Zdalipak Neposkvrněná Panna byla schopna ve svatosti růst, když byla milostiplná? Někteří tuto možnost popírali - neprávem. Jedině u vtěleného Syna Božího byl vyloučen vzrůst milosti a svatosti, ne však u jeho přesvaté Matky. Jako my, byla i ona na cestě k nebi - neměla za svého pozemského života patření na tvář Boží, jako měl Kristus. Byla tudíž schopna, aby svými zásluhami neustále milost v sobě rozmnožovala. Divíme se, jak je to možné, že milostiplná rostla ve svatosti? Pozorujme řečiště plné vody. Je plné - nepojme víc, jinak by přetékalo. Jděme však po proudu dále a vidíte, že přece jen pojme víc - jak? Rozšířilo se a tím se stalo schopno pojmout více vody. Potůček byl plný, řeka plná a konečně veletok je také plný, ale množství vody stále přibývá. Tak je to i se Svatou Pannou. Každou zásluhou rostla schopnost a možnost pojmout ještě více milosti a tím se vzmáhalo i její nadpřirozené bohatství, jímž převýšila všechno tvorstvo na nebi i na zemi.

Kromě zásluh je ještě jeden způsob rozmnožování posvěcující milosti, ještě účinnější, jistější, neomylný: Přijímání svátostí. Ovšem, i zde záleží mnoho na osobní přípravě. Tolik z nich těžíme, s jak velkou čistotou, láskou a horlivostí k těmto zdrojům milosti přistupujeme. Světci věděli dobře, čím věřícímu lidu svátosti jsou. Proto je tak často přijímali a to s největší vroucností svého srdce.


Letnice nebo Babylon?

Otec R. Cantalamessa v přednášce Duch Svatý a evangelizace varuje:

Poctivost úmyslů je velmi důležitý prostředek, abychom obdrželi Ducha Svatého. Skutek má u Boha takovou hodnotu, jakou hodnotu má úmysl, se kterým byl vykonán. A Bůh nemůže dát svoji moc, svého Ducha, jestliže náš úmysl je pokřivený, nebo má v hloubce ukrytou sebelásku a touhu vyniknout. Jsme tam totiž v cestě my, naše sláva, naše pověst, naše pýcha, a tak nám Bůh nemůže dát svého Ducha. Proč? Protože tímto způsobem by Duch svatý zvětšoval naši marnost. Bůh se nemůže stát spolupachatelem lži.

Svatý Pavel v listě Filipanům vynáší na světlo smutnou věc. Je velice snadno možné hlásat Krista z důvodů, které nemají s Kristem nic společného. Cituji: „Někteří hlásají Krista ze závisti a z řevnivosti, s nečistými úmysly,“ (Flp. 1, 15-16).

Svatý Lukáš ve Skutcích chtěl vyjádřit určitý kontrast mezi tím, co se stalo při Letnicích a událostí kolem Babylonské věže. Kniha Genesis zachycuje tato slova stavitelů věže: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno...“ Chápeme, co říkají? Učiňme si jméno, ne učiňme jméno Bohu!

Tehdejší stavitelé Babylonské věže byli lidé věřící. Stavěli terasovité chrámy zvané zikkurat. Chtěli tedy postavit chrám nějákému božstvu. Jejich hřích tkví v tom, že stavěli chrám bohu, ale ne pro boha, ale sami pro sebe: „Učiňme si jméno!“ Pro svoji slávu. Zneužívali boha, proto jim Bůh spletl jazyky.

Zatímco o Letnicích tomu bylo jinak. Apoštolům všichni rozuměli. V Písmu čteme: „Všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích.“ Apoštolové zapomněli na sebe. Synové Zebedeovi již nediskutují o místech po pravici či po levici, kdo z nich je největší v Božím království, nyní mají před očima jen jedinou věc: Slávu Boží. Ne svoji.

Protiklad mezi Babylonem a mezi Letnicemi platí i dnes. Světová evangelizace, každá pastorační iniciativa ve farnosti (naše večeřadla nevyjímaje), vše je v sázce a pokaždé je nutno si vybrat – kontrolovat náš úmysl, zda stojíme na straně Babylona nebo na straně Letnic. My jsme schopni si posloužit k vlastní slávě i nejsvětějšími věcmi, i službou Bohu, dokonce i Bohem samým! A to je právě bezbožnost.

 

To, o čem hovořil otec Cantalamessa platí i v našich večeřadlech. Dalo by se říci, že v nich to platí obzvlášť citlivě, neboť Panna Maria nás ve večeřadlech učí cestě malosti, kdy máme zcela zapomenout na sebe, zcela se jí dát do vlastnictví a v tichu naslouchat.

Panna Maria říká:

 

Žádný z vás nebude vůdcem. Já sama budu vaší vůdkyní. Vy všichni máte být bratry. Musíte se milovat, musíte si rozumět a pomáhat si navzájem. Na jediné věci záleží: abyste se nechali mnou vychovávat. Proto se musí každý obětovat a zasvětit mému Neposkvrněnému Srdci, zcela se mi svěřit jako se mi zcela svěřil Ježíš.... (16.7.73)

 

Proč se mi nechceš svěřit? Nechej mne, abych já vytvářela – okamžik za okamžikem – tvou budoucnost. Stačí, když řekneš jako dítě: „Maminko, spoléhám na tebe, nechávám se tebou vést. Řekni mi: co mám dělat?“

Nechej mne také, abych já jednala tvým prostřednictvím. Jak velice je proto nutné, abys sobě odumřel! Proto je třeba, aby sis zvykl trpět, být nepochopený, přehlížený a také trochu zdeptaný. Jak tě to bolí, že?..... (21.7.73)

 

Proto večeřadlo není místem pro lidskou slávu, touhu vyniknout. Každý člověk má více či méně sklon k tomu myslet jako lidé v Babylóně. Tento postoj se může vetřít i zcela nenápadně, proto ve večeřadlech udržujme přísnou kázeň. Základní pravidlo je, že zde koná jen sama Panna Maria. Víme z modré knihy i od Dona Gobbiho, že jen zásah zevnitř, tedy od nás samých, může poškodit toto dílo! Jen od nás samých, což je svým způsobem velmi bolestné. Jedním ze způsobů je právě tento uvedený postoj. A může se právě projevit tím, že podlehneme pokušení chtít se líbit. Ukázat své úspěchy. Nebo přijít s nápadem vylepšit něčím danou strukturu večeřadla. Buďme tedy opatrní a zkoumejme až do hloubky v modlitbě čistotu svých úmyslů.

 

Nápad vylepšit večeřadlo různými modlitbami nemusí vždy být jen ze špatných úmyslů. Úmysl může vycházet z toho, že jsme nedokázali ve večeřadle najít to, co nám má dát a ve skutečnosti z netrpělivosti a trochu snad i z vyprahlosti jsme jej začali vylepšovat. Nastává hned několik nebezpečí:

 

První z nich a nejhlavnější je, že tímto způsobem sice můžeme mít napohled „zajímavější průběh“, ale potom už je zde naše lidské konání a poznat to, co od nás ve večeřadle Panna Maria chce, už nedokážeme. Konáme již svoji pobožnost a ani to nepoznáme.

Druhé nebezpečí tkví v tom, že my například „vylepšíme“ večeřadlo i schválenou pobožností, modlitbou a nazýváme to večeřadlem. Přijdou k nám jiní lidé, uvidí vylepšení a duch Babylona začne pracovat. Přijdou domů do svého okruhu večeřadla a tento špatný příklad hned zabere. „Vylepší“ i své večeřadlo a co je další neštěstí, vylepší jej například modlitbou z falešného zjevení. Potom se nemůžeme divit, že církevní hierarchie má k tomuto „večeřadlu“ nedůvěru! V tomto případě se stane, že tito lidé jsou vinni za diskreditaci večeřadel!

Úplná tragedie je, když se lidé ve večeřadle začnou v duchu Babylona předhánět v nápadech ve vylepšování.

Problém je, že cesta umrtvování, která je základem večeřadla, je lidskému duchu vždy těžší, než lákavá cesta zlepšování. Sami víte i ze zkušeností, že mnohem těžší je naučit své okolí dělat večeřadla jen striktně čistě, zatímco ti, kteří přichází s návrhy na „vylepšení“ bývají snáze a rychleji přijímáni.

 

„....Toto není jedno z mnoha hnutí, ale je to moje Hnutí, synu! Nechej tedy jednat mne!....“ (10.2.74)       


 

 

Někteří vůbec ještě neznají Tvé jméno, jiní tonou v morálním bahně a nemohou si dovolit podívat se na Tebe. Dalším se zdá, že Tě nepotřebují k dosažení cíle života. Jsou také lidé, kterým satan, jenž tě sám nechtěl uznat za svou Královnu, a proto se proměnil z anděla na satana, nedovoluje padnout před Tebou na kolena. Mnoho lidí Tě miluje, ale jak málo je těch, kteří jsou z lásky k Tobě připraveni na všechno: Pracovat, trpět a dokonce obětovat svůj život.

 Kdy už konečně, Ó Paní, budeš kralovat v srdcích všech a každého zvlášť?  Kdy tě už obyvatelé země uznají za Matku a nebeského Otce za Otce, a takto se konečně budou cítit bratry?"                                                    

Sv. Maxmilián Kolbe o Panně Marii.

„Kdo tluče, tomu bude otevřeno......“

Na jednom místě listu Efezanům čteme: „Při každé příležitosti proste a modlete se, jak to vnuká Duch.. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete“ (Ef 6,18).

Podstata tohoto ponaučení pochází od Ježíše. Vyprávěl podobenství o neodbytné vdově právě proto, aby vyjádřil, že „je třeba stále se modlit a neochabovat“ (srov. Lk 18,1). Kananejská žena je živou ilustrací této naléhavé modlitby, která se nenechává ničím odradit a která právě proto dostane nakonec to, co si přeje. Nejdříve prosí o uzdravení dcery. A Ježíš – stojí psáno – „jí neodpověděl ani slovo“. Žena naléhá, a Ježíš odpoví, že je poslán jen k ovcím izraelským. Ona se mu vrhne k nohám, a Ježíš namítne, že není dobré vzít pokrm ze stolu dětí a hodit ho psíkům. To by mohlo stačit, aby to člověka odradilo. Ale Kananejka se nevzdá. Řekne: „Ovšem, jenže i psíci…“ A Ježíš radostně zvolá: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ (Mt 15, 21 a n.)

Modlit se dlouho a vytrvale neznamená mnoha slovy, pouštět se do zbytečného tlachání jako pohané (srov. Mt 6,7). Vytrvale se modlit znamená prosit často, nepřestat prosit, nepřestat doufat, nikdy se nevzdávat. Znamená to nedopřát si klid a nedopřát ho ani Bohu. „Vy, kdo připomínáte Pána, nedopřávejte si klid! Pánu klid nedopřejte, dokud neobnoví Jeruzalém“ (Iz 62,6-7).

Ale proč má být modlitba vytrvalá a proč Bůh nevyslyší ihned? Což on sám neslibuje v Písmě svatém, že ihned vyslyší, jakmile ho někdo poprosí, ano ještě dřív, než skončil modlitbu? „Dřív než zavolají, dám jim odpověď, ještě budou mluvit, a už je vyslyším.“ (Iz 65,24) Ježíš zdůrazňuje: „A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane!“ (Lk 18,7).

 

Nevyvrací zkušenost až příliš okatě tato slova? Ne. Bůh slíbil, že vždycky vyslyší, a že vyslyší naše modlitby ihned, a tak to dělá. Jen musíme otevřít oči. Je to pravda pravdoucí. Bůh drží slovo. Když otálí s pomocí, už pomáhá. I toto odkládání je samo o sobě pomoc. Je to proto, že kdyby vyslyšel spěšně vůli prosícího, nemohl by mu zjednat dokonalé zdraví. Musíme rozlišovat vyslyšení podle vůle prosebníka a vyslyšení podle jeho skutečné potřeby, a tou je jeho spása. Bůh vyslýchá vždy a ihned podle toho, co je potřebné ke spáse tomu, kdo se modlí. (Což také je nebo by mělo být jeho nejhlubší vůlí). Nevyslyší ho vždy podle jeho vůle, jakmile by nebyla dobrá. Někdy říkáme i my se žalmy: „Slyš, Bože, vyslyš… Propůjč sluch, Pane…“, a zdá se nám, že Bůh nikdy neslyší. Ale podívejme se dobře, že nás vyslyšel! Jestliže pokračujeme v modlitbě, je to proto, že nás vyslyšel, jinak bychom se už nemodlili! Bůh slíbil, že dá vždycky „dobré věci“, „Ducha svatého“, tomu, kdo prosí. Slíbil, že udělá všechno, oč ho požádáme „podle jeho vůle“ (srov. 1 Jan 5,14). Nedává nám to, co není podle jeho vůle nebo co není pro nás „dobrá věc“ a co by nám proto uškodilo. Ale což toto není už vyslyšení, neznamená to, že si bere k srdci náš život a naší modlitbu? Kdyby syn prosil otce o chléb, dal by mu snad hada? Ne! (Srov. Mt 7,7 a n.). Kdyby však prosil syn otce o hada, a třeba si nevšiml, že je to had, pak i kdyby klučina plakal a křičel a obviňoval otce, že ho nemá rád, dal by mu ho snad? Ne! Raději snese nespravedlivě obvinění, než aby dal dítěti něco jedovatého.

Bůh tedy slyší, i když neslyší. Když otálí s udělením dobrých věcí, i v tom případě slyšel a vyslyšel. Otálením totiž umožňuje vzrůst naší víry a pomáhá, abychom prosili lépe. My obyčejně na začátku žádáme Boha o maličkosti, prosíme za drobné potřeby přítomného života. Nevíme, co má doopravdy cenu. Když Bůh oddaluje vyslyšení, vybaví se nám pozvolna skutečné potřeby, vybaví se nám, jak potřebujeme Boha, víru, trpělivost, lásku, pokoru, víc než hmotné věci. A tak nakonec, když nám Bůh rozšířil srdce, může je naplnit v míře, jaká je ho hodna. Pohleďme na příklad Kananejky. Kdyby ji byl Ježíš vyslyšel hned, jak poprvé zaprosila, co by se stalo? Její dcera by bývala vysvobozena od zlého ducha, ale nadále by šlo všechno jako předtím a matka i dcera by byly skončily svůj život jako všichni. Místo toho tím, že Ježíš meškal s jejím vyslyšením, umožnil, aby její víra a pokora rostly a rostly, až z něho vynutily radostný výkřik: „Ženo, jak veliká je tvá víra!“ (Mt 15,28). Teď jde domů, a nejen najde svou dceru uzdravenou, ale sama je přetvořena a stala se z ní věřící v Krista. Jedna z prvních věřících mezi pohany, vždyť to byla Syroféničanka! A toto zůstává navěky. Tak se to stává, když nejsme ihned vyslyšeni a když pokračujeme v modlitbě.

Podle p. R. Cantalamessy.

Pozdrav jménu Panny Marie
od bl. Jordána Saského OP

Zdrávas, hvězdo mořská,               Panno, nad níž není,
slavná Matko Božská,                    vlídná mezi všemi,
ustavičná Panno,                           všech vin zbav nás, bídné,
šťastná nebes bráno.                     a změň v čisté, mírné.

Když jsi slyšet směla                     Dopřej nám žít čistě,
AVE Gabriela,                               k nebi kráčet jistě,
dej nám pokoj pravý,                     bychom u Ježíše

měníc jméno Evy.                           věčně těšili se.

Pouta vězňů přetni,                       Sláva Otci, Synu,
slepé vyveď ze tmy,                      Kristu nejvyššímu,
zbav nás všeho zlého,                    buď i Duchu chvála,
zdroji dobra všeho.                      všem třem též a stálá.

                                                                                                      Amen

Matkou buď v zlé době,
slyš nás kvůli tobě
Ten, jenž kvůli naší spáse
Synem tvým chtěl stát se.

 
 

MATKA BOŽÍ


Uprostřed mezi vtělením a přijetím člověka za dítě Boží stojí omilostnění Svaté Panny. Maria je spojena s Bohem neskonale vznešeněji a blíže, než kterýkoliv tvor.  A to nejen pouze milostí jako adoptované děti, jež mohou být z tohoto poměru propuštěny (když se ho nezdárností učiní nehodnými), nýbrž svým mateřstvím nerozlučně jako matka s dítětem. Zůstane navěky jeho matkou, děj se cokoliv. Toto spojení je nerozlučitelné a věčné, zatímco naše spojení s Bohem (milostí posvěcující) se může přetrhnout.

 

Z toho plyne dvojí věc:

a)            Matka Syna Božího musí být trojjedinému Bohu neskonale drahá a milá. „Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ (Mt, 3,17) – Podobně musí mluvit nejen Otec, ale i Syn a Duch Svatý o Matce vtěleného Slova.

b)            Zůstane-li Maria navěky s spojena Bohem, toto spojení předpokládá a vymáhá vše, co je k tomu potřeba, tedy především svatost (milost posvěcující, jí udělenou v Neposkvrněném Početí).

 

Milost posvěcující je totiž největší povýšení a nadpřirozená ozdoba tvora. Činí nás dětmi Božími a to je nejvyšší, k čemu nás Bůh může povýšit. Dostává se nám podílu na jeho životě, Duch Svatý přebývá zvláštním způsobem v naší duši, nabýváme práva na věčnou blaženost. Posvěcující milost – po proměně ve světle slávy - nás uschopňuje vidět Tvůrce tváří v tvář (bez ní není ani zázrakem možno, aby člověk byl schopen patření na Boha), jsme spojeni s trojjediným Bohem. Mateřství samo o sobě, bez posvěcující milosti, bez svatého života, bez zásluh, by Marii nic neprospělo ani by jí nebe nezajistilo. „Blahoslavení, kteří Boží slovo zachovávají.“

Spojení Panny Marie s druhou Božskou osobou nazývá sv. Tomáš Akvinský a po něm Scheeben velmi hluboce a důmyslně: Zasnoubení s božskou osobou.

Tělesně bylo mateřství sv. Panny dokonáno ve chvíli, kdy promluvila své památné „Staň se.“ V tu chvíli bylo tělo Mariino tělem Kristovým - žijí týmž životem, táž krev koluje v žilách obou. Maria dala tělesný život tomu, od něhož dostala život milosti a vstoupila v tu chvíli v pokrevní svazek s druhou božskou osobou, jakož i v příbuzenský svazek s celou Nejsvětější Trojicí. Zde přicházíme k nejzažší mezi vysokosti, na níž může být povznesena stvořená osoba. Toto důstojenství je v jistém smyslu nekonečné (Tomáš Akv.), ani Panna Maria nemohla plně pochopit tajemství, které v ní Bůh vykonal (sv. Augustýn), tedy ani důstojnost, k níž byla povýšena. Na ní se Božská všemohoucnost vyčerpala, praví sv. Bonaventura, sice jinými slovy, ale se stejným smyslem.

Zde jsme došli až k hranicím mezi nestvořenou a nekonečnou velikostí Tvůrce a stvořenou omezenou velikostí tvorů. Velikost a důstojnost Matky Boží je skutečně závratná, dále jít už je nemožné.

Král právem praví své vyvolené snoubence, matce svého syna: „Největší co jsem měl, jsem ti dal“, totiž sebe. Vznešenějšího nic v říši nemá, proto není myslitelné větší povýšení. Otec mohl říci sv. Panně: „Největší, co tvoru mohu dát, jsem dal tobě,“ totiž svého jednorozeného božského Syna, aby byl i synem tvým. Není vznešenějšího Syna, nemůže být vznešenější Matky.

 

Není pochyb. Největší milost, jíž se svaté Panně od Boha dostalo, je její božské mateřství. To je pramen všech milostí, důvod (příčina) všech ostatních výsad a milostí, středisko všech jejích vyznamenání a mimořádných darů, nejvyšší důstojenství, jehož se může stvořené osobě dostat. Jinými slovy: Důstojnost božského mateřství v sobě obsahuje a vymáhá všechny ostatní milosti a výsady Mariiny. Buďto je předpokládá (Neposkvrněné Početí, plnost posvěcující milosti, ochrana před žádostivostí) nebo je jimi provázena (neporušené panenství, Pomocnice Vykupitele) nebo z ní vyplývají (Matka vykoupených, Prostřednice milostí, nanebevzetí, Královna trojí církve).

Mateřská působnost Panny Marie je nejvznešenější služba, jakou může tvor Bohu prokázat a k jaké může Tvůrce stvořenou osobu pozvednout. Maria dává Bohu (Synu Božímu) něco, co on osobně přijme a ponechá. Při obětech přijímal a mohl přijmout pouze dobrou vůli obětujícího („Což budu maso tvých obětí požívat?“ (Ž 49,13)); tělo, jež mu Maria dala, skutečně přijal. Zasvětí-li kdo Bohu srdce, je s ním spojen láskou, Maria je s ním spojena osobně. Vydala kdy země vznešenější plod než vydalo ve svaté noci „neporušené panenství Mariino“? (liturgie) Po ovoci poznáme strom. Plod Mariina mateřství je Syn Boží. Že její Dítě stojí neskonale vysoko nad ní? To nezmenšuje její důstojnost, jak někteří myslí, nýbrž zvyšuje. Klesá vážnost prosté ženy tím, že její syn se stal králem a tudíž ji nad pomyšlení převýšil? Rozdíl je ten, že Syn Panny Marie se nestal Synem Božím a Králem vesmíru teprve po narození, ale byl jím od prvního okamžiku, kdy ho počala (přesně vyjádřeno: byl jím od věčnosti, dříve než se do jejího lůna snesl). Maria se tedy nestala Matkou Boží „dodatečně“, jako žena v uvedeném příkladě matkou královou. Měl jsem vlastně říci: „Nemohla se jí dodatečně státi.“ Kdyby lidská přirozenost jejího dítěte nebyla již v prvním okamžiku početí spojena s Božskou osobou, byla by Maria jen matkou člověka, nikdy ne Matkou Boží.

Vztah sv. Josefa nebo Jana Křtitele nebo kohokoliv jiného k Ježíšovi je čistě vnější, řekl bych náhodný. Vztah Panny Marie je vnitřní, podstatný. Nejenže s ním žila pod jednou střechou, ale - toho štěstí se mohlo dostat i jiným – nejen, že o něho pečovala, ošetřovala ho a vychovávala jako Josef a důvěrně se s ním stýkala jako apoštolé. Tím, že mu dala tělo, učinila Syna Božího svým dítkem. Maria je a na věky zůstane Matkou Syna Božího.

 

Božské mateřství a její osobní účast na tajemství vtělení je důvodem pro nárok na mimořádnou úctu. Úcta, kterou prokazujeme Bohu jakožto Tvůrci veškerenstva a našemu poslednímu cíli pro jeho nekonečné dokonalosti (které má sám od sebe), se nazývá klanění (cultus latriae). Jediný projev této nejvyšší úcty je oběť (a do jisté míry i modlitba). Oběť smíme přinášet jedině Bohu, a kdo by ji přinášel tvoru, dopouští se modloslužby. Úcta, kterou prokazujeme svatým pro jejich dokonalosti, jež od Dárce všeho dobra dostali, je nazývána v teologii uctívání (cultus duliae). Matce Boží se dostává úcty, která převyšuje úctu kteréhokoliv světce, ale nikterak nehraničí s klaněním a nazývá se cultus hyperduliae.

 

Podle p. K. Kubeše SJ. Imprimatur Dr. T. Opatrný


Skrze Marii k Ježíši

Z dopisu sv. Maxmiliána Kolbeho spolubratru Mateuszovi.:

Píšeš: „Nemohu pochopit, jak bych mohl najednou milovat Ježíše i Marii..?“ A svého otce a matku si společně mohl milovat a kromě toho ještě bratry nebo sestry? Samozřejmě, naším cílem je Bůh, Nejsvětější Trojice, ale to nepřekáží tomu, abychom Boha Otce milovali jako Boha Otce, Boha Syna jako Boha Syna, Ducha Svatého jako Ducha Svatého, Pána Ježíše jako Pána Ježíše, Matku Boží jako Matku Boží a i svého otce a matku, příbuzné a nebo anděly a svaté a všechny lidi  - a samozřejmě ne postupně, ale všechny naráz. Jenže myslet na všechny najednou se nedá, ale to nepřekáží skutečné lásce ke všem najednou. Píšeš: „Jdu před Svatostánek, mluvím se Ježíšem...“ a ptáš se: „Kde je Maria? Ta, bez které je těžké přiblížit se k Ježíši...ta, která je nejkratší cestou? Musím Tě doplnit, že nejen „těžko“ ale téměř vůbec se nedá přiblížit k Ježíši bez Marie. Proč? Protože i když obejdeme fakt, že Ona nám Ježíše porodila a vychovala, přiblížení k Ježíši je bezpochyby milostí a všechny milosti k nám přicházejí skrze Ni, tak jako i sám Pán Ježíš přišel skrze Ni. Možná si řekneš: A mohu tedy přímo mluvit s Ježíšem, když nemyslím na Marii? Můj drahý, nejde o to, aby si cítil nebo myslel, ale o samotný fakt, že je to tak, i když si to vůbec neuvědomuješ. Když skutečně miluješ Pána Ježíše, tak především toužíš ve všem plnit Jeho vůli, a tedy i dostat milosti tím způsobem, kterým On určil. Když máš tento postoj, můžeš a máš se kdykoli obracet na Srdce Pána Ježíše s přesvědčením, že všechno dostaneš. Kdyby si však někdo řekl: Já nepotřebuji žádné prostřednictví, nepotřebuji Nejsvětější Matku, dokážu sám velebit a ctít Nejsvětější Srdce  Ježíšovo a vyprosit si, co potřebuji, cožpak by ho Pán Ježíš zaslouženě neodmítl za tak nesnesitelnou pýchu?

Píšeš: „Ona musí také ode mne něco dostat, musím  s Ní dýchat a s Ní žít, celý se Jí zasvětit, na Ní myslet...ale vždyť Ježíš je pramenem milosti a lásky. On zve k sobě, On se dává ve Svátosti Oltářní – Maria jenom pomáhá.“ Můj drahý, samozřejmě, že pramenem veškerého dobra, v každém pořádku ať přirozeném, tak i nadpřirozeném (tj. milosti) je Bůh Otec, který skrze Syna a Ducha Svatého vždy působí, čili Nejsvětější Trojice. Je pravda, že jediný Prostředník k Otci je Vtělený Syn Ježíš Kristus, Bohočlověk, skrze kterého naše chvála vzdávaná Otci se mění z lidské na Boží, mění se z chvály pominutelné hodnoty na chválu hodnoty věčné, a tak skutečně hodnou Otcova majestátu. Je pravda, že Otce milujeme v Synovi, v Ježíši Kristu. Jemu musíme odevzdat celou naší lásku, aby v něm a skrze Něho celou naší lásku dostal Otec. Ale je také pravda, že naše skutky, i kdyby byly „nejsvětější“, nejsou bez poskvrny, a když je chceme obětovat Pánu Ježíši čisté a neposkvrněné, musíme je přímo nasměrovat k Neposkvrněné a dát Jí je k dispozici, aby je Ona jako svůj majetek dala svému Synu. Naše skutky tak dostanou nekonečnou hodnotu skrze Ježíšovo Božství, a tak důstojně oslavíme Boha.

 

Otče, kde jste to všechno vyčetl, odkud to všechno víte?“ Zeptal se jeden z bratr sv. Maxmiliána Kolbeho.

„Mé dítě, v těchto věcech dojdeš dál na kolenou než mozkem.“ Otec Maximilián se velmi obával, aby bratři nepřehlédli při množství vnějších prací právě tu moudrost, která se získává na kolenou.

 

Přemožitelka všech bludů.

 


Na krizi Církve i na krizi morálky doporučuje kardinál Ratzinger mimo jiné zvláště jeden lék, „jehož účinnost byla již konkrétně prověřena mnoha stoletími, na který dnes mnozí katolíci hledí s rozpaky, který je však dnes aktuálnější než kdy jindy.“ – Pannu Marii.

Sám kardinál Ratzinger, prefekt kongregace pro nauku víry, říká: „Jako mladý teolog jsem před zahájením koncilu měl různé výhrady proti určitým starým formulacím v oboru mariologie, jako například proti známému: ‘O Marii toho nelze nikdy říci dost.‘ Potom ovšem pro mě bylo těžké rozumět pravému smyslu i jinému slavnému výroku z dob Efezského koncilu, na němž byla Panna Maria vyhlášena Bohorodičkou, označujícímu Pannu Marii jako ‘přemožitelku všech bludů‘. Teprve nyní, v těchto zmatených dobách, kdy na dveře pravé víry klepou bludy nejrůznějších druhů chápu, že se nejednalo o zbožné přehánění, ale o pravdu platnou nyní více než kdy jindy. Je nutné znovu se vrátit k Marii, chceme-li se vrátit k oné pravdě o Ježíši Kristu, o Církvi a pravdě o člověku, jak prohlásil papež Jan Pavel II.“

 

Raduj se tedy Maria Panno, všechny bludy jsi zmařila po veškeré zemi. Drak, jehož viděl sv. Jan ve zjevení stát před ženou, aby pohltil jejího syna (Zj. 12,4), neustává ve svém díle. Nedaří-li se mu zničit jeho, a když nemůže uškodit ani jí, odešel bojovat proti těm, kteří jsou „z jejího semene“, to znamená proti vyznavačům jejího Syna. Hned prvotní Církev začal krvavě pronásledovat, ale co pořídil, víme: Krev mučedníků byla semenem nových křesťanů (Tertulián). Církev se vzmáhala vždy více. Sáhl tedy k jinému prostředku - nasel falešné učení do církve, otrávil čisté slovo Kristovo doufaje, že tak se mu snad podaří vyhladit víru v Krista a spolu s ní zničit i církev! Je až neuvěřitelné, jaká záplava bludů tehdy vznikla a opakuje se to až dodnes, jak výše uvedl i kardinál Ratzinger.

Jak rozeznali tehdy pastýře od zloděje? Kde byl zkušební kámen, na němž rozeznat pravé zlato svaté víry od falešné slídy bludu a lži? Maria byla onou věží Davidovou a chránila město před útokem nepřátel. Maria byla strážkyní a ochranou víry. Proč? Jak? Protože je Matka Boží.

 

Rozjímali jsme o této důstojnosti a uvažovali jaký význam má pro její osobu. Toto důstojenství se nám objeví ve světle ještě jasnějším, když uvážíme, jaký význam má pro svatou víru. Že patří k základním (fundamentálním) článkům sv. víry známe. S tímto dogmatem stojí a s ním i padá budova veškerého křesťanstva. „Není-li Maria Matkou Boží, marná je naše víra, planá je naše naděje“. Překvapuje nás snad tento výrok? Poslyšme hlas ze staré církve: „Zamítneme-li dogma o Matce Boží, padá tím naše veškerá víra.“ Svatý Řehoř zvaný „teolog“ (Naziánský) prohlašuje: „Kdo nevěří, že sv. Maria je Boží Rodičkou, je od Boha zcela vzdálen.“

Čím to? Všechny pravdy svaté víry se kupí kolem tajemství vtělení. „Syn Boží se stal člověkem, aby nás v lidském těle vykoupil,“ to je dogma, kolem něhož se otáčí celé křesťanství jako dveře ve veřejích a na němž je zbudováno jako dům na základech. Čím se lišíme od židovství? Tím, že věříme v jednoho Boha? I oni v něho věří. Čím od Turků? Čím od deistů a různých moderních přívrženců tzv. přirozeného náboženství a náboženství východu? Ti všichni věří v jakéhosi Boha. Ode všech těchto vyznavačů jediného Boha se lišíme vírou v Boha trojjediného a vírou ve vtělení Syna Božího. Obě tato tajemství činí křesťanství křesťanstvím, druhé pak se opírá o víru v to, že Panna Maria je Matkou Boží. Božské mateřství a vtělení Syna Božího – tato dvě tajemství jsou spolu tak spjata, že jedno bez druhého nemůže být. Zamítneme-li jedno, musíme zavrhnout i druhé, a přestáváme být věřícími křesťany. V Marii jakožto Matce Boží se sbíhají všechna tajemství svaté víry jako paprsky v ohnisku. Maria jakožto Matka Boží je brána křesťanství. Dokud vyznáváme víru v Matku Boží, stojíme na stanovisku křesťanském. Správně pochopené učení víry o Matce Boží vede ke správnému porozumění nauky o osobě Kristově i o jeho díle (vykoupení).

 

Spory patristického období.

Abychom toto lépe pochopili a splnili tak přání sv. Tomáše z Villanovy, že se sluší, abychom rozuměli tomu, co uctíváme, velmi stručně si vysvětleme tehdejší bludná učení a jejich následky. Jedná se o období 4. – 5. století. Co je na tomto jinak velmi bohatém období církevních dějin tak pozoruhodné, je ono řetězení omylů, které do posledního vyjadřují určitý extrémní radikalismus. Bůh však vše zlé dovede obrátit v dobré a plodem této těžké doby byla beze zbytku vypracovaná nauka o Kristu.

Ještě než přejdeme k prvnímu z bludů, řekněme si, jaká je pravda o Pánu Ježíši, abychom mohli lépe pochopit věroučné omyly, které budeme popisovat.

 

V prvním kroku si vysvětleme význam dvou pojmů:

Přirozenost: To, čím jedinec je, např. u člověka člověčenství, u Boha božství. Odpovídá na otázku: „Čím osoba je?“           
Osoba: Jedinec s rozumovou přirozeností. Odpovídá na otázku: „Kdo to je?“                                               

Chalcedonský sněm, který jako čtvrtý z koncilů konečně uzavřel tuto část problémů učí: „Následujíce svaté otce, všichni jednomyslně učíme, že Syn, náš Pán Ježíš Kristus je jeden a tentýž, dokonalý v lidství i božství, je pravý Bůh a pravý člověk mající duši i tělo, je jedné podstaty s Otcem podle božství a jedné podstaty s námi podle lidství, podobný nám ve všem kromě hříchu (Žid 4,15). Byl sice podle svého božství zrozen z Otce přede všemi věky, v posledních dnech byl však pro nás a pro naši spásu zrozen z Marie Panny, Rodičky Boží podle lidství. Vyznáváme jediného a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, který má dvě přirozenosti nesmíšeně, nezaměnitelně, nerozděleně, neodděleně. Odlišnost přirozeností nebude nikdy odstraněna v důsledku spojení, naopak, vlastnost obou přirozeností bude zachována, když se obě přirozenosti spojí v jedné osobě a hypostasi. Nevyznáváme jednoho, na dvě osoby rozčleněného a rozděleného, ale jednoho a téhož Syna, Slovo Boží, Pána Ježíše Krista, jak to už před ním ohlašovali proroci a jak nás Ježíš Kristus sám poučil a Vyznání víry otců nám to odevzdalo.“

 

Z toho vyplývá, že Pán Ježíš je JEDNA OSOBA, která má DVĚ PŘIROZENOSTI - Božskou a lidskou. Ale stále je to jen jedna osoba, ne dvě. Lidskému duchu to může být těžko pochopitelné, ale jde o velmi důležitou věc. Pro naši spásu to má klíčový význam. Pokud by Ježíš nebyl Bohem, nemohl by nás jako člověk vykoupit – jeho oběť by neměla výkupnou cenu! Žádný člověk (ani dnešních moderních náboženství) nám nemůže přinést spásu! To mohl udělat jen Ježíš jako Bůh. Na druhou stranu pokud by Ježíš neměl lidskou přirozenost, nemohl by nás bolestně obětí vykoupit, neboť jako Bůh by nemohl trpět!

A jen spojení v jedné osobě zaručuje správné spojení obou „funkcí!“

Proto první útok zlého byl zaměřen na tento základní kámen naší víry a svým způsobem je tento kámen ohrožován znovu i dnes, kdy je Pán Ježíš brán jako jeden z učitelů víry jako Budha a jiní.

 

Prvním útokem na víru bylo učení zvané Ariánství pojmenované podle svého zakladatele. Arius popírá Kristovo božství. Tvrdil chybně, že Ježíš je jen člověkem – stvořen Otcem (proto se ve Vyznání víry modlíme „….zrozený, ne stvořený…“) a jako syn Marie se prý nemohl Otci podobat, ani vlastnit Jeho přirozenost, šlo o odmítnutí „soupodstatnosti s Otcem“. Takto by nám ale Pán Ježíš nemohl přinést spásu a jeho bolestná oběť by neměla výkupnou cenu!

 

Tento blud byl odmítnut na Nicejském koncilu roku 325, odkud pochází první část našeho vyznání víry: „...Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem.“

Situace tehdy byla velmi těžká. Svatý Atanáš, který obhajoval pravou víru musel pětkrát do vyhnanství. Bludaři nejednali vůbec „v rukavičkách“, jak se dozvídáme z listů sv. Atanáše: „Hereze dosáhla nehorázné výšky a jako hořký kořen přináší zhoubné ovoce a začíná už převažovat, protože nositelé pravého učení byli následkem pomluv a urážek z kostelů vyhnáni a plná moc jejich správy byla předána těm, kteří matou srdce prostých lidí.“ I ostatní zprávy popisují násilí, jakého se dopouštěli bludaři. Na velký pátek v Alexandrii: „..křik pobíjených přehlušil velikonoční Aleluja..“. Zvlášť brutálně tehdy zasáhli proti zasvěceným pannám.

 

O 54. Let později bylo na 1. Cařihradském koncilu potvrzeno i Božství Ducha Svatého a k vyznání víry přidána část: „....Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků...“

 

Zhruba o 40 – 50 let později přišel Nestorius se svým bludem: „Kristus z Marie narozený jest jiná osoba, než Syn Boží. Jsou to dvě osoby, mezi nimiž je přátelský poměr. Bůh v člověku Ježíši přebývá jako v chrámu.“ Tento bludař nenapadl přímo Svatou Pannu, nýbrž učení o Ježíši Kristu. Ale z jeho bludu plynulo, že Maria není Matkou Boží. Nestorius uznával všechny její milosti a výsady: že je Pannou, Pannou Neposkvrněnou, nejsvětější, že počala z Ducha Svatého, že je Matka panenská; vše uznával, jen tuto jedinou důstojnost popíral: Boží mateřství. Tím ukázal, že nevěří v božství Kristovo a že ho nepokládá za pravého Boha. Roztržením Krista na dvě osoby porušil spojení Boha – možnost vykoupení a Člověka – možnost trpět. Odejmi Marii důstojnost Matky Boží, učiň z ní obyčejnou ženu, a učinil jsi z Krista pouhého člověka. Víra ve vykoupení se tak postupem času rozplyne jako dým.

Na koncilu v Efesu roku 431 bylo vyhlášeno: „Maria je skutečně Matka Boží a Bohorodička.“ Ani toto období neprobíhalo hladce, jak poznáme v dalších článcích tohoto čísla.

 

Celou nauku dovršil čtvrtý z koncilů v Chalcedonu roku 451 a důvodem jeho svolání byl mylný názor, který učil, že po spojení obou přirozeností bylo Ježíšovo lidství tak pohlceno božskou přirozeností, že se prý může mluvit jen o jedné přirozenosti. Opět zde stojíme před problémem, že pokud by Ježíš neměl kromě božské přirozenosti i lidskou, nemohl by za nás přinést oběť. Závěry Chalcedonského koncilu jsme uvedli na začátku tohoto článku.

 

Jako dogma Neposkvrněného Početí, které bylo vyhlášeno v 19. století (těžko již nyní psát „v minulém“), je odsouzením moderních racionalistických bludů (o tom v příštím čísle), tak byl a je termín „Theotokos“ – Bohorodička kamenem prvotní církve proti tehdejším bludařům. Proto praví sv. Efrém, že vyznat Marii Matkou Boží znamená osvědčit čistotu a neporušenost pravé katolické víry. Bohočlověk – Bohorodička: tyto dva články jsou dvě stránky jednoho a téhož tajemství, jako severní a jižní pól.

 

Co tedy plyne z jediného slova „Bohorodička“?

1.             Že Kristus, její Syn, je pravý člověk a jako člověk mohl trpět – tedy přinést za nás oběť. Jinak by Panna Maria nemohla být pravdivě nazývána jeho matkou. Je-li jeho matka, pak dala svému Synu vše, co každá matka svému dítěti dává, totiž lidskou přirozenost. Nemohla mu dát přirozenost božskou. Tu má od Otce, a to od věčnosti; nemohl ji obdržet v čase a dokonce od tvora. Bludné nauky popírající Ježíšovo lidství jsou slovem: Bohorodička – Maria Matka Ježíšova – odsouzeny.

2.             Že její Syn je pravý Bůh, a tedy oběť Boha nás mohla vykoupit. Nebyl li by Bohem, pak se Panna Maria nemohla nazývat Matkou Boží. Od nejstarších dob ji tak církev nazývá a tím čestným názvem vyznává svou víru v božství Kristovo. Arius, původce největší a nejnebezpečnější sekty, která hrozila katolictví docela pohltit, tvrdil, že Kristus byl pouhý tvor. Jeho přívrženci se všelijak vykrucovali a zakrývali svůj blud, stavějíce se pravověrnými a hledíce oklamat jak učené tak prosté. Stačilo se jich zeptat: „Věříš, že Marie je Matka Boží?“ a blud by byl odmaskován.

 

Co zde bylo řečeno o starých bludech, platí i dnes. Nemysleme, že učení víry o Matce Boží vykonalo svou úlohu a osvědčilo se církvi jen v dobách starověkých. Moderní bludaři, kteří často smíchávají křesťanství s východními naukami a staví jej do jedné roviny s „učiteli víry“, i nevěrci mají vůči Spasiteli v jistém smyslu podobný postoj. Uznávají, že Kristus je velký muž, velký učitel, jedinečný zjev duševní velikosti a krásy, všechno uznávají, jen jedno popírají, totiž že je Syn Boží. Důsledně musí upřít Marii důstojnost Matky Boží, nazývají ji matka Ježíšova, Madona, Maria, nikdy však neřeknou Matka Boží.

Sotva by čtenáře zajímalo probírat se křovím ostatních starověkých bludů. Všech jejich zastánců se však stačilo zeptat: „Věříš v Matku Boží?“ a podle toho jak dopadla odpověď, poznává věřící koho má před sebou - pravověrného či bludaře. Starověké bludy chtěly rázem vyvrátit křesťanství ze základů, a vrhly se skoro instinktivně na dogma vtělení.

Mnohokrát otec Kubeš ve svých mariologických úvahách, ze kterých částečně čerpáme, dokazuje: „Mariánská úcta vyplývá z křesťanství.“ V kapitolách popisujících danou problematiku říká: Nemohli bychom potom, co bylo řečeno, tuto větu trochu pozměnit a říci: „Křesťanství se opírá o mariánskou úctu?“ Maria je ochrana svaté víry… Hájí-li církev mariánskou úctu, hájí tím víru v Ježíše Krista a v jeho božství, hájí tím křesťanství. Za mariánskou úctou se tají a v ní je skryto celé křesťanství. Dokud církev uctívá Matku Boží, do té doby je jistá a bezpečná před nákazou bludu a lži. Dokud věřící Matku Boží uctívají, jsou si jisti, že nepropadnou zkáze. A nejde jen o to, že dogma o Matce Boží ruší bludnou nauku. Panna Maria je bytost živá, která nám z nebe aktivně pomáhá, jak si řekneme v dalších článcích.

Podle toho jak kdo Matku Boží uctívá, poznáme křesťana horlivého či vlažného anebo snad Kristu docela odcizeného. Tak i dnes není mariánská úcta přívěsek, není věcí, v níž je více dětské poezie než životní důležitosti a dalekosáhlého významu.

Ano, kdo hledá Ježíše, kdo hledá Spasitele, musí ho hledat v náručí jeho panenské Matky a z jejích rukou ho přijmout, jedním slovem musí k Marii. Kdo hledá Spasitele? Nevolá moderní doba po Spasiteli právě tak jako lidstvo před příchodem Kristovým? Mravní bída a zuboženost dnešní společnosti je docela stejná jako tehdy a všechny pokusy o svépomoc selhávají. O tom nepochybovali ani tehdy, nepochybují dnes; rozdíl je ten, že dnes není lékař a spása daleko, jen kdyby upřímně hledali a k němu chtěli. V jedné věci je však shoda: Maria přinesla lidstvu Spasitele tenkrát, Maria jediná jim ho může dát i dnes. Čím to je, že moderní sekty vesměs zaujímají nepřátelské stanovisko k mariánské úctě? Svého času Jansenisté např. nenapadli přímo víru v Kristovo božství, ale je zajímavé, že hned zeslabovali mariánskou úctu. Nezamítali ji sice výslovně, ale odváděli lid alespoň poněkud od Matky, a tím jej odváděli i od toho, jehož chová v náručí. Zamítali pobožnost k Božskému Srdci i úctu Eucharistickou. Pod záminkou falešné pokory a uctivosti vzdalovali věřící od sv. přijímání, propast mezi nimi a láskyplným Spasitelem vždy rostla, a že nepatří k ovčinci Kristovu, poznali nakonec i ti, kteří se od nich dali dlouho klamat.

Vyrvat božské dítko z náručí panenské Matky, to byla a je snaha pekla odjakživa (Zj. 12,4). Církev ví dobře proč tak dobře chrání úctu k Matce Boží. Někteří Mariini odpůrci poukazují na to, že všechny naše důvody pro mariánskou úctu mají vztah k Ježíšovi. Ovšemže a právě proto. A právě proto jsou tak pevné a nezvratné, a její úcta tak vznešená; proto vše, co se namítá proti úctě Matky Boží, je zároveň námitkou proti úctě Bohočlověka. Již sv. Bernard tuto pravdu vyjádřil: „Cokoliv konáme k její oslavě, padá konec konců na jejího Syna a vrací se k původci její velikosti. Čím výše stojí Ježíš, tím výše i Maria.“

Na závěr dejme slovo Kardinálu Ratzingerovi: „Kdo přiznává Marii místo, které je jí vyhrazeno věroučnými články a tradicí, ten je pevně zakořeněn do autentické christologie“. (srv. LG 65)

Příště uvedeme úvahu nad mariánským dogmatem o Neposkvrněném početí.


 

 

Jednotlivé články víry spolu úzce souvisí. Nikoli hromada písku, ale nádherná mozaika, stavba nebo lépe živoucí organismus, je nauka Církve. Teolog je při hlubokém studiu dogmatiky přímo uchvácen. Pozoruje tuto souvislost svatých pravd, jak jedna z druhé vyplývá, třetí podmiňuje a čtvrtou osvětluje („concatenatio dogmatum“). Tím si vysvětlíme, proč kterýkoli blud, popírající jediný článek víry, nezůstal osamocen, ale měl vzápětí řadu dalších bludů. Zde vidíme nezbytnou konsekvenci - stejně jako při výpočtu v matematice má první chyba ve svém důsledku mnoho dalších. Zevrubné pochopení vzájemné souvislosti a souladu svatých pravd nám vlije nezvratné přesvědčení, že dílo tak nadzemsky krásné, není původu lidského, nýbrž výtvor nestvořené, nekonečné moudrosti.

p. Konrád M. Kubeš SJ

 

 

ORA PRO NOBIS

 


Pán Ježíš a jeho Matka Panna Maria jsou bytosti živé a stále konající, nejsou pouze ‘ukryté‘ v učení Církve. Panna Maria je nejen Matkou Boží, ale pod křížem se stala i Matkou naší. II. Vat. koncil říká: Blahoslavená Panna Maria byla od věčnosti, spolu s vtělením Božího Slova, předurčena za Matku Boží a z rozhodnutí Boží prozřetelnosti byla zde na zemi vznešenou Matkou božského Vykupitele, jedinečným způsobem nad jiné velkodušnou společnicí a pokornou služebnicí Pána. Tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla spolu se svým Synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti. (LG 61)

A dále mluví o jejím pokračující působení:

Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila pro zvěstování a bez váhání zachovala pro křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. Proto je blahoslavená Panna vzývána v Církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice. To je však třeba chápat tak, že se tím důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista nic neubírá ani nepřidává. (LG 62)

Panna Maria se o nás jako naše matka stará. O Panně Marii jako o pomocnici křesťanů hovořil papež Pavel VI. 21.11.64 v bazilice sv. Petra v Římě: „Jde o titul, který v křesťanské úctě není nový. Právě naopak, tomuto jménu Matky dávají věřící a celá Církev přednost před jinými jmény, když se obrací na Pannu Marii. Toto jméno náleží k pravé podstatě mariánské úcty a své oprávnění má v samotné důstojnosti Matky vtěleného Slova.....“

Proto II. VK nás výslovně vyzývá: Všichni věřící ať se obrací na Boží Matku a Matku lidí s naléhavými prosbami... (LG,69) Můžeme ji tak poznat, jako poznáváme svoji přirozenou matku z jejich drobných úkonů v každodenním životě. Mnoho lidí poznalo Pannu Marii podle milostivých zásahů ve svém životě.

 

Co může udělat Boží Matka.

Polský časopis Katolický přehled z 2.6.1892 otiskl vyprávění jednoho kněze:

Ve městě, kde jsem byl knězem, žil jeden protestant, známý jako tvrdý nepřítel katolické Církve, což dával najevo při každé příležitosti. Znepokojovalo mě to, protože to mělo velký vliv na zbožnost mých věřících.

Zanedlouho se rozkřiklo, že Wert onemocněl. Jeho stav byl vážný a lékaři říkali, že už není pomoci.

Jednou večer ke mně přišel posel, že Wert umírá a prosí si katolického kněze. Šel jsem hned a k mému údivu mně Wert přijal: „Děkuji Bohu, že jsem se dočkal kněze, i když jsem rozený evangelík a kněze jsem nemohl vystát. Bůh se zamiloval. Boží Matka dodržela slovo...“

„Cože?“ ptám se

„Všechno vám povím. Poslouchejte,“ odpověděl vážně

„Když jsem jako chlapec chodil do školy, stála v naši vesnici opuštěná socha Boží Matky. Při jedné cestě ze školy po ní chlapci začali házet kameny a bláto. Mě to rozzlobila a začal jsem na ně křičet – proč to dělají, vždyť je to obraz Boží Matky?!“

„Copak jsi katolík?“ vykřikl na mě jeden.

„Katolík nejsem, ale jsem křesťan. Ale vy jste pohané, když takto znevažujete Kristovu Matku!“ Chlapci zahanbení nechali hrubostí a odešli. Večer na to jsem měl sen, ve kterém se mi zjevila Matka Boží a řekla: „Synu můj, nezapomenu ti to, co jsi pro mě udělal. Zastanu se tě, nezahyneš...!“

Na tuto událost jsem zapomněl. Až nyní v hodinu smrti mi znějí tato slova: „Nezahyneš!“

Proto jsem si dal zavolat Vás, abyste mě zaopatřil a připravil na věčnost.“

Zaopatřený svátostmi klidně zemřel. Při rozloučení jsem se ho zeptal, jestli mohu zveřejnit lidem podivuhodné cesty, kterými ho Bůh k sobě vedl. „Ale ano, naopak, velmi prosím, ať všichni vidí, co může udělat Boží Matka.“

 

Před oltářem Matky Boží

Carlo Dolci, nejmladší syn dělníka v Seine, dostal od chudých rodičů dobrou křesťanskou výchovu. Malováním si vydělával na každodenní chléb. Jednou přišel do Florencie a tam nějaký žebrák prosil o almužnu pro lásku Boží Matky. Dolci váhal, vždyť měl v ruce jediný peníz a bez toho v cizím městě bude ztracený. Rozhodl se však a dal mu ho. Potom vešel do nedalekého chrámu a modlil se před oltářem Matky Boží.

V té době opravovali kostel a nejlepší malíři a sochaři zdobili strop. Domenico Giotti, který práci vedl,  si všiml tohoto zbožného mladíka, klečícího před oltářem Panny Marie. Dal se s ním do hovoru, a vzal ho do učení. Dolci se tak stal jedním z nejslavnějších malířů a autorem překrásného obrazu známého po celém světě - Matky Boží Bolestné.

 

Sestry křesťanské lásky vypráví:

Čtyřleté děvčátko Anna Ciullo chodilo do naší mateřské školky v Ruffano. Dne 17. dubna 1977 bylo na návštěvě spolu s celou rodinou u příbuzných. Děvčátko si hrálo se svým bratříčkem a nevšimlo si, že blízko nich je hluboká studna, zakrytá poklopem z plastu. Nedopatřením děvčátko stouplo na poklop a spadlo do studně, ale nikdo si toho vůbec nevšiml.

Když otec delší čas neviděl svoji dcerku, znepokojil se a začal ji hledat, ale bezvýsledně. Hlavou mu proletěla strašná myšlenka: Co, když maličká spadla do studny? Rychle běží ke studni a uvidí v ní děvčátko. Začne volat o pomoc. Přiběhnou další lidé, avšak jaké překvapení! Otec vidí dcerku jak pěkně leží na vodě, úplně spokojená a veselá. Když děvčátko vytáhnou ze studně, nastane další úžas - vlasy i šaty jsou dokonale suché! Na otázku, jak se zachránila, děvčátko odpovědělo, že krásná Paní, bíle oblečená, ji zachytila když padala a potom ji celý čas držela na rukou a hrála si s ní.

Je třeba připomenout, že studna byla devět metrů hluboká a hladina vody sahala do výšky tři a půl metru.

Otec dítěte, který byl předtím velkým rouhačem, se úplně obrátil a je povděčný i sestrám, jejichž prostřednictvím dostal Mariino poselství.

 

Dvě světla

Hans Frank, zlověstný generální guvernér nacistického Německa v Polsku, v době druhé světové války, si 2. března 1940, napsal do deníku:

Když v Polsku zhasla všechna světla, přesto dvě zůstala, a to Svatá z Čenstochové a Církev. Lepší charakteristiku této krajiny v jednom z nejtemnějších období jejích dějin, by nebyl dal snad ani biskup. Kdo ví, zda to nebyla právě tato dvě světla, která tomuto válečnému zločinci zasvítila v době čekání na popravu. Neboť podle hodnověrných zpráv se před smrtí v norimberském vězení obrátil a zemřel jako kající lotr po pravici ukřižovaného Pána.

Hans Frank cítil to, co předpověděl Don Bosco: Dva sloupy – Maria a Eucharistie.


 

 

Efes roku 431


Neobyčejně živo a rušno bylo 22. června 431 v Efesu, přístavním městě ležícím na západním pobřeží Malé Asie. Nakonec by to ani nebylo divné, že bylo rušno v obchodním městě, ale toho dne na obchod myslil málokdo. Lidé neměli myšlenky na práci, na oběd, ale pozornost všech se soustřeďovala na arcibiskupský chrám Nejblahoslavenější Rodičky Boží, kde bylo právě shromážděno téměř 200 biskupů – nikoliv k nějaké slavnosti, nýbrž ke všeobecnému církevnímu sněmu - koncilu. Již potřetí se sešel takový sněm, tentokrát do města, kde apoštol národů působil přes dva roky a kde založil křesťanskou obec a ustanovil svého učedníka Timothea jejich biskupem. Zde trávil své poslední desetiletí života i sv. Jan, duchovní syn Panny Marie.

Bylo tomu tři roky, co na osiřelý stolec patriarchy cařihradského byl povolán z Antiochie již zmíněný Nestorius, znamenitý kazatel a na pohled horlivý pastýř duší. Nikdo však netušil, že je nakažen bludným učením Theodora z Mopsuestie. Sotva nový arcibiskup přišel do Cařihradu, začal šířit novou, dosud neznámou nauku. Při prvních bohoslužbách, které v katedrále konal, předčítal lidu kázání jeho přítel a sekretář Anastasius. Lid jevil při celé řeči nepokoj – učení se jim zdálo být nezvyklé. Když však nakonec Anastasius prohlásil, že Maria není Matkou Boží, nýbrž jen matkou člověka, bouře nevole povstala proti řečníku i proti patriarchovi.

Prostý lid nerozuměl valně jeho výkladům (bludům) o dvojí osobě v Kristu, o morálním spojení dvou osob atd. Když však Nestorius vyvozoval důsledky ze svého učení - a první důsledek byl, že Maria nesmí být nazývána Bohorodička, jak byla od celé církve odjakživa zvána – poznali věřící ihned, že nové učení je blud. Nešlo jim o pouhé jméno „Bohorodička“, nýbrž šlo o důstojnost Panny Marie, kterou církev do té doby vždy a všude hlásala a kterou nový bludař popíral. Celý Cařihrad se rozdělil na dva tábory – pro arcibiskupa a proti němu. Kazatelé odsuzovali a varovali věřící před bludem.

Za dob, kdy věřící sv. víru znali lépe a více se o ni zajímali než dnes, prohlédli okamžitě falešného proroka. Bleskurychle se rozšířila zpráva o něm po Malé Asii, po celém východě, doletěla i přes moře do Egypta do Alexandrie, k patriarchovi Cyrilovi. Tento arcibiskup byl od Prozřetelnosti Boží vyvolen k témuž úkolu jako jeho předchůdce sv. Atanáš (o kterém jsme krátce hovořili jako odpůrci Ariánských bludů v článku**). Jako byl sv. Atanáš nejučenější protivník Ariánů a největší obhájce pravé víry proti nim, tak nyní sv. Cyril se stal nejhorlivějším zastáncem důstojnosti Matky Boží proti Nestoriovi. Pokoušel se ho napřed přesvědčit po dobrém a s láskou o jeho bludu.

Když Cyril viděl, že jeho domluvy nejsou nic platné, obrátil se na papeže Celestina I., a po předběžných synodách (tj. diecézních sněmech) v Římě a v Alexandrii byl svolán všeobecný sněm do Efesu na svatodušní neděli 7.6. 431. Ale přítel Nestoriův Jan nepřicházel. Čtrnáct dní se na něho čekalo, a když se nedočkali začali sněm bez něho.

Ve chrámu Bohorodičky zahájil sněm sv. Cyril s nadšeným kázáním ke cti a oslavě Svaté Panny. Pak oslovuje Nestoria: „Nevěříš prorokům, apoštolům, andělu Gabrielovi… následuj alespoň tedy démony s jejich otcem satanem, kteří toho jež se narodil z Marie Panny, Synem Božím nazývají…“ (Když je vymítal.)

Dlouho trvalo sezení, dlouho rokovali shromáždění otcové o novém učení. Den se už klonil k západu, slunce již zmizelo ve vlnách Egejského moře, a sezení ještě pokračovalo. Již skoro celé město se shromáždilo před chrámovou branou, všichni napjati, jak dopadne rozhodnutí sněmu. Jak jinak by mohlo dopadnout, než že blud bude odsouzen a pravé učení sv. víry obhájeno, neboť koncilním textům, které schválí papež, dal Pán Ježíš neomylnost. Konečně se otevírají dveře katedrály, biskupové vycházejí, oči věřících za hrobového ticha visí na jejich rtech. „Maria Matka Boží,“ zvolá jeden z otců na ještě na prahu chrámu. Veškerý dav propukl v nepopsatelný jásot a za neutuchajících ovací a projevů radosti provázejí s pochodněmi v noci biskupy k jejich obydlí.

 

Tím však celá záležitost nebyla skončena. Nestorius vidí, že je proti němu veškerý křesťanský svět, ale neuznává chybu a nepoddává se. Patriarcha Jan z Antiochie konečně přišel, a teď nastaly pravověřícím biskupům nevýslovné útrapy. Jelikož většina biskupů odsoudila učení Nestoriovo, sáhli tudíž bludaři ke svému obvyklému prostředku: Ke lži, podvodu a násilí. Císaři do Cařihradu posílali jednu falešnou zprávu za druhou, a neohrožené obhájce pravé víry hleděli přesvědčit násilím. Proti sněmu, na němž se při 2. a 3. sezení sešlo přes 250 biskupů, slavili nestoriáni svůj „sněm“ se 43 biskupy. Sv. Cyril musel do žaláře. Trpěl od nestoriánů pro sv. víru, kterou zastával, totéž co sv. Atanáš od ariánů, nemluvě o spisech a řečech, kde se střely protivníků na něho jen sypaly. Útrapy biskupů byly takové, že konečně vyslali do Cařihradu posla, který se musel přestrojit za žebráka, aby unikl bludařům a dostal se do císařského města. Tak se císař dozvěděl pravdu a po dlouhých průtazích byl Nestorius sesazen; sv. Cyril se vrátil v říjnu do Alexandrie, kde r. 444 vydechl duši.

Nestoriáni se drželi ještě několik staletí na východě. Jejich blud způsobil rozruch a pominul, jako bouřka nebo vichřice, která vyvrátí několik stromů a pomine, a les zůstane celý. I o tomto bludu platí, co o každém jiném: „Nohy těch, kteří pochovali tvého předchůdce, stojí přede dveřmi, aby vynesli i tebe.“ (Sk 5,9) Přišli jiní bludaři a způsobili povyk, monofysité, monotheleté - a pominuly také. Přišlo od té doby na sta bludů a pominuly všechny; přijdou další a pominou, ale církev zde zůstane. A dokud potrvá církev, do té doby bude milována, uctívána, a oslavována Matka Boží, kterou bludaři napadají a která zůstane věčně drahá každému věřícímu srdci.

Podle p. K. Kubeše S.J.


 

 

Papežské dokumenty:

Encyklika: Papežský okružní list adresovaný podle zaměření obsahu biskupům celé církve, všem věřícím nebo biskupům určitého území, v novější době případně i jiným skupinám pojednávající o závažných otázkách. Obsahem jsou důležité nauky, směrnice, otázky v oblasti víry, mravů a disciplíny.

Bula: Označení pro nejdůležitější typ papežské písemnosti. Vznikla v pozdním středověku, kdy byla psána slavnostním slohem na pergamenu s kovovou pečetí (nejčastějším materiálem bylo olovo). Pečeť byla zavěšena na stuze. Pojednává o rozličných záležitostech víry, mravů, jubilejí, ustanovení diecéz, svatořečení a pod.

 

 

Na Té skále zbuduji svou Církev.


Výběr z buly Incarnationis mysterium - Bula k vyhlášení Velkého jubilea roku 2000.

 

Jako Petrův nástupce žádám, aby v tomto roce milosrdenství Církev, posilována svatostí od svého Pána, poklekla před Bohem a naléhavě prosila o odpuštění minulých i současných hříchů svých dětí. Všichni zhřešili a nikdo nemůže před Bohem tvrdit, že nezhřešil. (srv. 1 Kor 8,46). Ať bez obav opakujeme „Hřešili jsme“, ale ať v sobě udržujeme živou jistotu, že kde se „rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20).

Objetí, které Otec vyhradil tomu, kdo mu jde kajícně vstříc, bude spravedlivou odměnou za pokorné uznání vin vlastních i těch druhých, jež má svůj základ ve vědomí hlubokého pouta, které mezi sebou spojuje všechny členky Kristova mystického těla. Křesťané jsou vyzýváni, aby na sebe vzali chyby, jichž se dopustili před Bohem a před lidmi, které urazili svým chováním. Ať to učiní, aniž by za to něco žádali, silní jen Boží láskou, „která je nám vlita do srdce“ (Řím 5,5). Najde se zcela určitě dost nezaujatých lidí, kteří budou ochotni uznat, že dějiny minulosti i současnosti zaznamenaly a často zaznamenávají ve vztahu k synům Církve případy odstrkování, nespravedlnosti a pronásledování.

Kéž se nikdo v tomto Jubilejním roce nevyhýbá objetí Otce. Nikdo ať se nechová jako starší bratr v evangelijním podobenství, který odmítá vstoupit do otcovského domu a podílet se na slavnosti. Radost z odpuštění ať je silnější a větší než jakýkoliv hněv. Budeme-li takto jednat, nevěsta se zaskví před očima světa v oné kráse a svatosti, které pocházejí z Pánovy milosti. Už dva tisíce let je Církev kolébkou, do níž Maria klade Ježíše a svěřuje ho klanění a kontemplaci všech národů. Kéž prostřednictvím nevěstiny pokory zazáří ještě více sláva a moc Eucharistie, kterou slaví a uchovává ve svém lůně.

Ať je tedy náš pohled upřen na budoucnost. Milosrdný Otec nevzpomíná na hříchy, kterých jsme upřímně litovali (srv. Iz 38,17) Nyní dovršuje novou věc a v odpouštějící lásce předjímá nová nebesa a novou zemi. Nechť se tedy se zřetelem na obnovené úsilí o křesťanské svědectví ve světě nadcházejícího tisíciletí posílí víra, vzroste naděje a láska ať se stává stále účinnější.                    

 

Směrnice pro získání jubilejních odpustků

 

Všichni věřící, kteří jsou náležitě připraveni, mohou během celé doby Jubilea bohatě užívat darů odpustků.

Za předpokladu, že odpustky udělené jak obecnou formou, tak zvláštním reskriptem, zůstávají v platnosti po celou dobu Velkého jubilea, připomínáme, že mohou být formou přímluvy poskytnuty duším zemřelých, takový dar je pozoruhodným úkonem nadpřirozené lásky na základě svazku, jímž jsou v mystickém těle Kristově sjednoceni věřící – ještě poutníci na zemi – s těmi, kteří již zakončili svou pozemskou pouť. Během jubilejního roku zůstává také v platnosti norma, podle níž je možné získat plnomocné odpustky pouze jednou denně.

Vrcholem Jubilea je setkání s Bohem Otcem, prostřednictvím Krista spasitele, přítomného v Církvi, především v jejích svátostech. Z toho důvodu má celá cesta Jubilea, připravená poutí, počátek i cíl ve slavení svátosti pokání a eucharistie, velikonočního tajemství Krista, našeho pokoje a našeho smíření. Toto setkání je pramenem přeměny, která nás otevírá daru odpustků pro nás i pro druhé.

Po řádném vykonání svaté zpovědi, která podle normy kánonu 960 CIC a kánonu 720 § 1 CCEO musí být osobní a úplná, může věřící, splní-li požadavky, získat či aplikovat dar plnomocných odpustků během přiměřené doby i každodenně bez opakovaného přijetí svátosti smíření. Je však vhodné, aby věřící přijímali milost svátosti pokání často, a tím aby se upevňovala jejich vůle k obrácení a rostla touha po čistotě srdce. Je vhodné, aby účast na eucharistii, která je nutná pro získání každého odpustku byla vykonána týž den, kdy se konají předepsané úkony.

Tyto dva vrcholné momenty musí doprovázet především svědectví společenství s Církví vyjádřené modlitbou na úmysl Svatého otce, dále pak konání skutků křesťanské lásky spolu s pokáním, podle níže uvedených pokynů: všechny tyto úkony mají být vyjádřením opravdového obrácení srdce, ke kterému nás přivádí společenství s Kristem ve svátostech. Kristus je přece odpuštěním a usmířením za naše hříchy. On vylil do srdcích věřících Ducha svatého, který je „odpuštěním všech hříchů“ a který vyzývá každého k synovsky důvěrnému setkání s Otcem milosrdenství. Z tohoto setkání vychází úsilí o obrácení a obnovení, o církevní společenství a o lásku vůči bratřím.

Pro nadcházející Jubileum se také potvrzuje norma, podle níž mohou zpovědníci těm věřícím, kteří mají zákonnou překážku, pozměnit, jak předepsané skutky, tak i vyžadované podmínky.

Řeholníci a řeholnice žijící v klauzuře, nemocní a všichni, kdo nemohou opustit své bydliště, mohou místo návštěvy určitého chrámu navštívit kapli ve svém domě, pokud by ani to nebylo možné, mohou získat odpustky tím, že se duchovně spojí s těmi, kdo vykonávají předepsané skutky obvyklým způsobem a tím, že obětují Bohu své modlitby, utrpění a těžkosti.

Pokud jde o plnění požadovaných podmínek, věřící budou moci získat jubilejní odpustky:

1. v Římě – v určených bazilikách  se v usebrání zúčastní mše svaté nebo jiného liturgického úkonu jako např. modlitby ranních chval, nešpor nebo jiné pobožnosti např. křížové cesty, růžence, modlitby hymnu Akathistos ke cti Matky Boží, dále když navštíví ve skupině nebo jednotlivě jednu ze 4 patriarchálních bazilik a zdrží se zde určitý čas v eucharistické adoraci a rozjímán, zakončených modlitbou Otčenáš, Vyznáním víry a v jakékoli uznané formě modlitbou k blahoslavené Panně Marii. Ke 4 patriarchálním bazilikám jsou za stejných podmínek připojeny pro zvláštní příležitost Velkého jubilea  i některá ostatní místa viz  přímo papežská Bulla

2. Ve svaté zemi za stejných podmínek  rovněž v určených chrámech

3. V jiných místních církvích, když vykonají pouť do katedrálního chrámu nebo do jiných kostelů či míst určených ordinářem, a tam se zbožně zúčastní liturgie nebo jiné pobožnosti, jak bylo výše popsáno pro město Řím. Mimoto, když navštíví ve skupině či jednotlivě katedrální chrám nebo poutní chrám určený ordinářem a zdrží se tam určitý čas ve zbožném rozjímání zakončeném modlitbou Otče nás, Vyznáním víry a v jakékoli uznané formě modlitbou k blahoslavené Panně Marii

4. Na jakémkoli místě, když vykonají v přiměřené době návštěvu bližních, kteří se nacházejí v bídě nebo těžkostech (nemocní, věznění, osamocení staří lidé, postižení atd.), čímž jako by konali pouť ke Kristu, který je v nich přítomen (srv Mt 25,34-36) a splní-li obvyklé duchovní a svátostné podmínky, včetně předepsaných modliteb.Věřící budou jistě chtít tyto návštěvy opakovat během Svatého roku, aby tím mohli získat při každé z nich plnomocné odpustky, samozřejmě ne více než 1x denně.

Plnomocné jubilejní odpustky bude možné získat také prostřednictvím iniciativ, které uskutečňují konkrétním a velkorysým způsobem ducha pokání, jež je jakby duší Jubilea. Takovou iniciativou může být zřeknutí se v průběhu alespoň jednoho dne konzumních zbytečností, půst a odříkání podle všeobecných církevních norem a speciálních norem biskupů, nebo poskytnutí příslušné částky peněz pro chudé, významná podpora činnosti církevního a sociálního charakteru, věnování přiměřené části volného času aktivitám ve prospěch komunity, nebo jiné formy osobní oběti.


 

 

Z exercicií Dona Gobbiho


Pochválen buď Ježíš Kristus!

Každý kněz je povolán ke svatosti. Proč? A proč všichni pokřtění jsou povoláni ke svatosti? Boží vůle je vaše posvěcení. Protože my jsme služebníci svatosti, jsme služebníky - přisluhovateli svátostí a ty jsou prostředky posvěcování. Je divné, když posvěcujeme druhé a neposvěcujeme sami sebe. Sv. Kateřina Sienská říká: „Nebuďte jenom tím potrubím, které přivádí milosti, ale buďme takovými nádržemi, kde se svatost uchovává.“

Máme být svatými především z důvodu našeho služebného kněžství, které nás niterně vtahuje do tajemství Kristova kněžství. Ne všichni se dostaneme na oltář, ale všichni máme být svatí.

Ale jak se stát svatým? Je to snadné nebo obtížné? Je to těžké, obtížné, nesnadné – nesnadné, opakuje Don Gobbi česky. Já vás naučím snadnou cestu, kterou je Neposkvrněné Srdce Panny Marie. Proto si přeje Panna Maria, abychom se zasvětili jejímu Neposkvrněnému Srdci. Chce vás přivést k velké svatosti.

Je to poselství Panny Marie ze 24.8.1973: „Mou radostí je vést je jako Matka k velkému cíli svatosti.“ Ale jak to vypadá s naší svatostí? Ve svém životě máme nést charisma svatosti Panny Marie. A jaká je svatost Panny Marie? Myslím, že může být charakterizována čtyřmi prvky:

1.             skrytá svatost,

2.             plnost Boha,

3.             dokonalé následování Krista,

4.             přetvoření Duchem Svatým.

Svatost Panny Marie je zcela skrytá, je naprosto vnitřní. Ty obrovské výsady, které mělo Neposkvrněné Početí, Boží mateřství, plnost milostí – všechno bylo skryté. Navenek nebylo nic vidět. Kým byla Panna Maria pro obyvatele Nazareta? Dobrá matka rodiny. Svatost, která spočívala v tom, že plnila Boží vůli. A důsledek toho? Je to svatost, která se stává vzorem pro všechny, je to příklad pro všechny!

Svatý Otec v exhortaci Mulieris dignitatem (O důstojnosti a povolání ženy) říká: „Maria je vzorem svatosti pro všechny, pro kněze, pro řeholníky, pro ty, kdo žijí v klášteře i pro ty, kdo žijí ve světě. Pro zasvěcené panny i pro křesťanské rodiny.“ Podle svatosti potom také plné vlastnictví Boha. Neexistuje tvor, který by vlastnil Boha v takové míře jako Panna Maria. Ani andělé, ani archandělé - to jsou duchové, ale ti jsou určeni k službě Bohu, klanějí se před Bohem, ale Maria vstupuje do srdce Nejsvětější Trojice na základě svého vyvolení. II. Vatikánský koncil říká: „Maria je milostiplná dcera nebeského Otce, Matka Syna, svatyně Ducha svatého.“ (LG 8,53)

Panna Maria nikdy nepoznala hřích. Hřích zabraňuje tomu, abychom měli Boha a Maria nikdy hřích nepoznala, ani dědičný.

Za třetí hovoříme o následování Krista. A to je obdivuhodná skutečnost. Maria je Matkou Ježíšovou, jako Matka miluje svého Syna způsobem jedinečným a neopakovatelným. Nikdo nemiluje tak, jako matka. Její mateřský cit jí vede k lásce k Synovi, a uvědomuje si, že to není její Syn, ale Syn Boží. Tato láska, tato Božská láska – a Ježíšovo Nejsvětější Srdce je její kolébkou – působí, že se Maria z matky stává dcerou. A Maria v této lásce roste. Tato láska znamená dívat se na Ježíše, poslouchat Ho a dělat to, co On říká, kráčet cestou za Ježíšem, následovat Ježíše. Maria se z matky stává učednicí a následuje Jej dokonalým způsobem. Žádný světec nenásledoval Ježíše tak, jako Panna Maria, proto nazýváme Pannu Marii Královnou všech svatých.

Maria je přetvořena Duchem svatým. Duch Svatý se s Ní sjednocuje jedinečným způsobem, že zde nacházíme vzor spojení nevěsty, tedy manželské jednoty - Nevěsta Ducha svatého. Maria a Duch Svatý jsou tak blízce sjednoceni, že sv. M. Kolbe říká: „Dalo by se říci, že Mariina duše je do jisté míry zosobnění Ducha Svatého.“

Tedy, bratři kněží, jestliže chceme žít charisma svatosti Panny Marie, potom naše svatost musí procházet těmito 4 prvky.

Především svatost skrytá, ne navenek, navenek to nemá význam. V jisté době se svatost spojovala s jistým způsobem projevu, byla to svatost postoje, když byl někdo trošku víc předkloněný, už byl považován za svatého. Ne navenek to není důležité! Ať jsme hezcí nebo oškliví, mladí nebo staří, zdraví nebo nemocní, s vlasy nebo bez vlasů. Panně Marii se líbíme, tak jak jsme. Když jsem poprvé přiletěl do Irska přišel mě přivítat představitel MKH a když mě uviděl řekl mi:

„Ty jsi páter Gobbi!?“

„Ano, to jsem já.“

„To není možné!“

„Proč to není možné?“

„Já už 3 roky čekám a sním, představuji si, že uvidím kněze vysokého, hubeného asketického a ty jsi malý a tlustý!“

Tak, jak je vidět, i takto jsem se Panně Marii zalíbil. Vidíte, podle každého hlediska psychologického nás Panna Maria přijímá. Tu povahu jakou máme, tu jsme nechtěli mít. Někdo je nervozní, někdo je klidnější, někdo je příliš klidný, někdo má pokušení být pyšný, někdo trpí pokušeními tělesnými – je třeba mít trpělivost. Trpělivost! (Opakuje don Gobbi česky.) Máme tuto povahu a kolikrát naše chyby slouží k tomu, abychom byli pokorní.

V těchto úvahách bych chtěl hovořit o přetváření – o přetváření myšlení. Jaké bylo Mariino myšlení? Byla otevřená k přijetí Boží moudrosti. Maria hledala Boží slovo, protože byla milovanou dcerou nebeského Otce. Milovala Otce a snažila se hledat jeho obraz. A jaký je jeho dokonalý obraz? To je Slovo, Slovo Otcovo.

Od lásky k nebeskému Otci byla Maria přivedena k lásce ke Slovu vtělenému, a když se stalo slovem v Písmě svatém, Maria je hledala v Písmě. Přijala je do své mysli. V tom je velikost Mariina mateřství, nejprve se stala Matkou Božího slova zjeveného, protože Je přijala už do své mysli, a odtud řekla své ANO, a stala se Matkou vtěleného Slova.

V jednom poselství říká: „Moje mysl byla stále čistá, ani jedna pochybnost..“ To je Mariina velikost: Věřila, plnila Boží vůli! To je nejkrásnější svědectví o Ježíši. Blahoslavené prsy, které tě kojily? Ne! Blahoslavení ti, kdo plní vůli Boží.

To jak Maria říká své ANO, to je Její velikost. Maria je příkladem víry, Matka víry, velká ve víře. Čtěte encykliku Redemptoris Mater, kde najdeme spojovací nit, která se táhne celým dílem: Maria byla hrdinská ve víře. Hrdinka. A papež uvádí příklady:

Během Zvěstování: „Ten, který se s tebe narodí, bude Boží Syn. Posadí se na Davidův trůn a jeho království nebude mít konce.“ A život odporuje těmto slovům: Když se narodí, je položen do jeslí, musí utíkat do vyhnanství, vrací se z vyhnanství a do 30ti let dělá tesaře. Začíná veřejný život a je oficiálně odmítnut staršími a veleradou, levity, tehdejšími profesory. Následovali jej chudí, nemocní, hříšníci. Potom následuje utrpení, odsouzení a vlastně pod křížem zažívá Maria největší „popření“ andělových slov: „Bůh mu dá Davidův trůn,“ – a On je přibit na kříž! „Jeho království nebude mít konce,“ – a zde jsou tři hodiny smrtelného zápasu na kříži! Umírá na kříži. Maria její přijímá mrtvého, doprovází do hrobu. Ale nikdy nepochybuje! A když se Ježíš zjevuje nejprve jí, neříká jako Tomášovi: „Vlož své ruce do mých ran a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Ale zjevuje se Marii, aby ji zahrnul svým světlem vzkříšeného. A co nám tato slova říkají: Díky, Matko, že jsi stále věřila! Jak jsi silná a statečná ve víře!

A dnes, bratři, co pro nás znamená Matka Boží? Dar – abychom byli silní ve víře v těchto časech. V Církvi se šíří velké omyly, mnoho omylů, která přivádí mnohé k tomu, že se vzdalují od víry. Jsme před obrovskou, největší krizí víry, která existuje. Prožíváme to, co předpověděla Panna Maria ve Fatimě. Myslím si, že dnes prožíváme velký odpad, o kterém mluví sv. Pavel ve II. listě Soluňanům. Ptal jsem se, jaké jsou důvody tohoto odpadu. Zdá se mi, že najdu tři:

Zesvětštění, které se dostalo do nitra Církve. Na úroveň myšlení se dostal racionalismus a na úroveň života se dostal naturalismus. Je zde pokušení chápat všechno rozumem – i tajemství, tedy pravdy nepochopitelné, udělat pochopitelnými. Nakonec „pochopíte“, ale to už není pravda.

Co nám Panna Maria nabízí? To, že si uvědomujeme svou malost. Ona se pokládala za nejmenší, za služebnici. Ona nás přivádí k tomu, abychom se považovali za nic před Bohem. Jsme omezeni ve svém bytí, omezeni ve svém jednání. Naše inteligence, náš rozum je omezený.

 

Bůh je absolutní pravda, jak ji můžeme pochopit? Nemůžeme ji pochopit, ale jestliže mi Bůh zjevuje pravdu, já ji přijímám. Přijímám jí ne proto, že ji chápu, ale proto, že mi ji Bůh zjevuje. Proto, že Bůh mě obdarovává a já před ním padám na kolena a říkám: „Děkuji Ti, Bože, za tento dar, já ho přijímám. Děkuji ti, protože Ty ke mně mluvíš, protože ty mě miluješ. A protože mě miluješ, tak mluvím.“ To je víra. Jak chceme pochopit určitou pravdu rozumem!? – Jednota a trojjedinost Boží, reálná Ježíšova přítomnost v Nejsvětější Svátosti? Boží slovo dává sílu k víře – bude kralovat nad Davidovým rodem a Maria jej vidí umírat na kříži! Ale věří!

Já vidím chléb, ale je to Kristus se svým oslaveným tělem a já věřím jako Maria.

Další důvod: Dnes je tolik teologů, kteří šíří bludy. Když čtu některé spisy, tak mi padají vlasy, které ještě mám. Celé dětství Ježíšovo je Mariiným snem!? Ježíšovy zázraky jsou prý literární druh, Ježíšova slova prý neřekl On, ale prvotní Církev!? Vzkříšení není historické, ale je to plod víry!? Co potom zbývá z Evangelia?! Potom slyšíte od teologů: Andělé nejsou, peklo není, dědičný hřích také ne. Ale chápejme, katolická víra je celistvá, jestliže popřete jednu pravdu víry, celá nauka se vám zhroutí! Sv. Tomáš řekl: Když někdo nevěří jedné pravdě víry, ztratil nadpřirozenou ctnost víry!

Bratři teologové, já vás ctím, jste inteligentní a já jsem poslední kněz, ale Ježíš svěřil poklad víry hierarchii Církve – kněžím a biskupům sjednoceným s papežem. To není úkol teologů, aby bránili poklad víry. Teologové mají velký úkol – prohloubit dogma.

Řád víry a řád vědy, to jsou dva různé řády. A jestliže teolog, který je poslušný vůči Učitelskému úřadu, je pokorný, je velký ve vědění, je velký ve víře. A jestliže není poslušný vůči učitelskému úřadu a dělá si podle svého, šíří bludy, pak může být ve vědě velký profesor, ale ve víře je velký osel. A my nemáme následovat osly. Proto jsem také projel celé Německo a říkali mi, že u nich to nesmím říkat. Promiňte mi to tedy, ve víře jsou malí osli.

Ale podívejme se na Pannu Marii, co udělala Ona? Dívala se na Ježíše, poslouchala Ježíše. Také my to tak dělejme. Máme hodně teologů, ale jen jeden je Učitel – Ježíš Kristus, jeden jediný. A podívejme se na něj, jak On hlásal Evangelium: s vlídností ale i s přísností. Vzpomeňte si na jeho řeč v Kafarnaum: „I vy chcete odejít?“ Mluví s absolutní mírností: „Ne, neříkám vám nic ze sebe. Všechno, co jsem vám řekl, je od mého Otce, co jsem poznal od Otce, co mi Otec svěřil, to vám říkám.“

Také my to tak dělejme – s laskavostí a s přísností a věrně: „Neříkám vám nic svého,“ nic ani co by se za nehet vlezlo. To, co vám říkám, je od Krista. Jako Kristus všechno, co říkal přijal od svého Otce, tak ani já vám neříkám nic svého – všechno od Krista.

Mějme odvahu mluvit o pravdě, o ráji, o pekle, o Božím soudu, o smrti. Věříme ve všechny pravdy víry, v dobrou křesťanskou morálku, podle toho, čemu učí Církev. Bratři kněží, to je naše služba, jestliže chceme být věrní. Jeden kněz mi říkal: „Jestliže budu říkat tyto pravdy, tak mi lidé utečou z kostela.“ Odpovídám: „Nech je utéct, ‚i vy chcete odejít?‘“, říká Ježíš. Buďme tedy statečnými svědky víry.

Třetí důvod – odporování Učitelskému úřadu Církve. Je to nový jev v dějinách Církve, papež má proti sobě opozici. Pociťuje nesouhlas, neposlušnost, ne ze strany těch, kteří jsou mimo Církev, ale od synů Církve. Od věřících, od kněží, od některých biskupů a kardinálů – to je otevřená neposlušnost. Ale je tu ještě taková jemnější podoba, nebezpečnější: Ti, kteří se navenek proti papeži nestaví, jsou poslušní, ale v praxi dělají opak toho, co dělá a říká papež. To je nebezpečnější neposlušnost.

Proto nám Panna Maria dává jako druhý závazek hnutí věrnost a spojení s papežem. Když jsem byl v r. 1972 ve Fatimě - nechápal jsem. A dnes to chápu, a jak to chápu! Kdybyste tak cestovali po světě jako já a viděli, jaká je situace v Církvi…

Bratři kněží, prožívejme ten druhý závazek ve spojení s papežem, s našimi biskupy. Nedělejme nějaké proklamace jednoty ale buďme příkladem v životě. Plním ve svém životě všechno to, co papež říká, všechno, co říkají biskupové spojeni s papežem.

Bratři kněží, skončil jsem tuto promluvu. Buďte dětmi, viděli jste, jak to dělají děti. Nemají strach z nikoho, mají odvahu, dívají se do tváře. Udělejme to tak také s odvahou malých dětí Mariiných. Staňme se dnes s Marií silnými svědky víry! Pochválen buď Ježíš Kristus!

 


 

Zodpovědný redaktor:

p. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP