Mariina doba

Číslo 2/2000

 

 

 

 

Syn a Matka

Otcové Církve a dřívější teologové vždy pokládali vyprávění svatého Jana o Panně Marii stojící pod křížem - stabat - za cosi víc, než jen opis skutečnosti. Kdyby byl evangelista představoval Marii jen jako přihlížející, byl by říkal erat. Stare, stát naznačuje úmysl zdůraznit, že Panna Maria stála a víme, jaký smyslový obsah má tento akt v symbolu církevní liturgie. Když na příklad věřící stojí při čtení evangelia, je to vnější výraz vnitřního postoje duše, rozpoložení přijmout všechno, co evangelium učí, aktivního a rozhodného přidržení se poselství, ztotožnění se s ním. (Pozn.: každý liturgický akt, postoj atd. má hluboký smysl, proto se snažme poznat hloubku liturgie. Zároveň dávejme pozor na falešná zjevení snažící se liturgii měnit. Mnohdy ani nevíme, jak ve skutečnosti jsou tyto požadavky nesmyslné. Smyslem takových falešných zjevení je snaha o roztržku mezi církevní hierarchií a věřícími.) Maria stála pod křížem svého Syna a aktivně a důvěrně se zúčastňovala na oběti, úplně se s ním ztotožňovala, ochotně souhlasila, jako Ježíš, s plněním Otcovy vůle.

Teprve nyní ji Bůh plně zjevil svůj plán na obnovení pořádku milosti, který násilně porušil Adamův hřích, a našel její duši plně připravenou pokračovat v tom fiat, které vyslovila před mnoha lety, když ještě nepoznala plnou velikost oběti, jaká se od ní bude žádat. V této chvíli na Kalvárii Maria podala nejvyšší důkaz své víry. Bůh už kdysi dávno, když si chtěl vychovat národ pro sebe, žít mezi ním a vyvolit mezi ním Spasitele, vybral si jednoho člověka a přezkoušel jeho víru a věrnost, protože potřeboval výjimečný nástroj. Přikázal Abrahámovi, aby obětoval svého jediného syna, syna příslibu. Abrahám poslechl, ale anděl mu zadržel ruku ve chvíli, když se právě chystal k vyplnění oběti. Nyní, v této nové chvíli naplnění příslibu, Bůh potřeboval jiný kvalitní nástroj, neboť i tato chvíle a tento příslib byly zcela mimořádné. To ona, Maria, požehnaná mezi ženami, plná milosti, obětovala nyní svého Syna, ale tentokrát úder nikdo nezastavil a Maria vypila kalich do dna a na vlastní oči musela vidět, jak postupně vyhasíná život jejího Syna, kterého nosila pod srdcem.

Není běžné vzpomínat zkoušky, když se píše o Panně Marii, ani křesťané obyčejně nemyslí na pokušení v souvislosti s ní. Protože přišla na tento svět bez dědičného hříchu, je jasné, že byla osvobozena od jakékoliv smyslnosti a pokušení, která od něj pochází. Určitě však byla vystavena jiným pokušením, pokušením ve smyslu zkoušek, právě tak, jako Ježíš na poušti. O Ježíšovi například víme, že mu myšlenka na umučení způsobovala úzkost a strach, že jeho duši naplnil smutek a temnota, a že pociťoval těžkou sklíčenost, pro kterou se modlil k Otci rozechvěnými slovy: „Otče můj, jestliže je možné, ať mne mine tento kalich. Ne, ale jako já chci, ale tak jak Ty chceš.“ (Srv. Mt 26,37-39)

Po dobu tří hodin na Kalvárii tížila Pannu Marii zkouška tak hrozná, že ji nikdy plně nepochopíme a nikdy ji nebudeme umět popsat. Viděla jak Ježíše svlékali ze šatů, jak jsou neuctiví, jak ho ponižují, viděla jak ho opustili ti, kteří mu kdysi provolávali slávu, ti, pro které dělal zázraky, sami učedníci, kteří se nyní za něho styděli. Viděla, jak ho velekněží jeho lidu, nejvyšší autority chrámu, uráží, jak ho vyzývají, aby sestoupil z kříže na důkaz svého Božství. Viděla, jak Ježíš mlčí, jak se nebrání obviněním, které proti němu vyslovují, jak jim nedává důkaz, který po něm žádají: jako by se jeho moc ztratila ve chvíli, když padl do rukou nepřátel, jako by oni měli od začátku pravdu. Věděla, že její Syn je nevinný, že je Božím Synem, že pro jiné konal jen dobro a nikdy nikomu neublížil. A Bůh ani prstem nehnul, aby bránil svého Syna, jako by mu na něm nezáleželo.

Zkouška dosáhla vrcholu Ježíšovým zvoláním: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 15, 39) Byla to chvíle největší bezútěšnosti, hodina největší temnoty, zřícení všeho lidského, jako by Ježíš ztratil všechnu pevnost, která vychází z vědomí, že při něm stojí Otec. Maria slyšela, jak Ježíš žádá Otce, aby odpustil těm, kteří ho ukřižovali, protože neví, co činí. Slyšela ho, jak jednomu z lotrů přislíbil ráj. Mezi Otcem a Synem existovala dokonalá spolupráce: a potom najednou se stala ta hrozná věc: zdálo se, jako by nyní Ježíš nenalézal nic, jen prázdno tam, kde před tím nacházel Otce. Nejprve: „Toto je můj milovaný syn...“, a potom: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mi opustil?“ ... Pro Pannu Marii nesmírné pokušení, pokušení opustit Otce pro Syna!

Panna Maria však opět vystoupila do výšek, které od ní Bůh očekával. Milovala svého Syna láskou, jaké není schopen žádný jiný člověk. Nemilovala však Ježíše na úkor Otcovy vůle nebo více než Ji. Právě naopak, milovala a přijímala Otcovu vůli i na úkor svého Syna a více než Jeho, pokud můžeme použít takové výrazy. A to neznamená, že jí chyběly city, nebo že by měla tvrdé srdce, nebo byla necitlivá. Spíše musela mít velké, odvážné srdce, aby snesla všechnu tuto bolest bez toho, aby se zhroutila.

Panna Maria nejenže stála a pozorovala všechno toto drama, bez moci tomu zabránit nebo to změnit, ale zúčastňovala se na všem aktivně, nebyla jen divákem. Se vším souhlasila. Nepřimlouvala se za Syna: nepřišla prosit o milost, ani se neobracela na nikoho z přátel a neusilovala se změnit sled událostí či jinak zasahovat do vůle Otce. Přijala ji s úctou a ponechala všechnu iniciativu Jemu tak, jako při zvěstování, tak jako vždy. Vykoupení bylo velkou symfonií vydání a odevzdání Ježíše: Židé, jeho vlastní národ, jej vydali pohanům a ti ho vydali na smrt. Panna Maria jej dala do Otcovy vůle, Ježíš odevzdal sám sebe. Všecko se to odehrálo svobodně a každý jednal s plným vědomím svého skutku, skutečně zodpovědně. Toto jednání Panny Marie bylo tak významné, že ji Církev někdy nazývá jako „spoluvykupitelku“. Její účast nebyla jen vnějším souhlasem. To ona ze svého vlastního těla dala Ježíšovi tělo, které snášelo všechno utrpení. Krev, která se prolila na kříži, byla táž krev, která proudila v jejích žilách. To ona dala život, který z něho odešel přes otevřené rány. Bylo zde však ještě cosi důležitější. Ježíš Kristus byl Bůh a byl život (Jn 14, 6) a jeho Matka žila z tohoto života. Panna Maria dala Ježíšovi život těla, a on jí dal život milosti. Pouto mezi nimi bylo dvojité, důvěrný vztah mezi nimi byl výjimečný, zvláštní, jedinečný.

Křesťan je sjednocen s Kristovým životem skrze milost tím, že je údem Mystického těla, je součástí celého Krista. Solidarita svatých s Ježíšem v jeho umučení ve všech případech přímo souvisí s jejich mírou svatosti a s mírou, do jaké měli v sobě onen Božský život. Čím více se ztotožňovali s Kristem, tím více Kristus přebýval v nich, tím hlouběji pociťovali jeho umučení a měli účast na něm. Panna Maria však byla plná milosti, měla účast na Božském životě v nejvyšší možné míře, její jednota s Duchem Svatým, jejím ženichem, nemohla být důvěrnější a užší. A byla Matkou Slova, které se stalo tělem. Jednota mezi Ježíšem a Pannou Marii byla taková, že Simeonovo proroctví nebylo jen metaforou.

Je skutečně pozoruhodné, co Panně Marii umožnila její víra, co způsobilo její věrnost. Díky víře v Kristovo tajemství stála vždy po jeho boku až do poslední chvíle a obnovila lidstvo. Co žádala víra od Panny Marie, můžeme si domyslet z následujících řádků, ukazujících jakou ohromnou propast musel tvor plný milosti překlenout, aby zůstal sjednocený s nekonečným Bohem:

„Panna Maria bez váhání věřila. Znova a znova musela potvrzovat svoji víru, a pokaždé to bylo těžší. Její víra byla větší, hrdinnější, než víra kteréhokoliv jiného člověka. Mimovolně si představíme Abraháma a bezprostřední vznešenost jeho víry, od Panny Marie se však žádalo ještě více. Celé roky musela přemáhat v sobě až skutečně přirozenou zmatenost. Kdo je ten „Svatý“, kterého ona, ještě jako pouhé děvčátko, porodila? Ten „Velký“, kterého kojila a kterého poznala v jeho úplné bezmocnosti? Nejprve musela bojovat s bolestí, když ho viděla, jak stále přerůstá její lásku, jak jí dokonce záměrně uniká do nevýslovně vzdálené říše, do které ona nemohla vstoupit. Nejen že to musela přijmout, ale musela se z toho i těšit, jako z naplnění Boží vůle. Ani když vše nechápala, nesměla ztratit odvahu, nesměla zaostat. Ve svém nitru provázela nepochopitelnou postavu Syna na každém kroku jeho cesty, i když temné. Vytrváním ve víře i na Kalvárii - to byla Panny Marie nenapodobitelná velikost.

A Panna Maria následovala - pouze vírou - doslova každý krok, který Pán učinil k naplnění svého určení. Pochopení přišlo až po seslání Ducha Svatého. Tehdy pochopila všechno, co si tak dlouho s úctou uchovávala v srdci.“ (Guardini, Pán, I.)

V poslední chvíli svého života vysloví Pán důležitá slova: „Ženo, hle tvůj Syn!“ „Hle, tvá Matka!“ V řeckém textu tento výraz „eis ta idia“ má širší význam než přijetí Marie učedníkem pouze k tomu, aby bydlela jako host v jeho domě. Výraz označuje společenství života, které vzniká mezi těmito dvěma osobami mocí slov umírajícího Krista.

Tímto dvojím vyjádřením Ježíš ustanovil duchovní mateřství Panny Marie vůči všem lidem, které zde zastupoval Jan a též i skutečné dědictví všech lidí vůči Panně Marii. Výraz „Ženo“ místo „Matko“ srozumitelně ukazuje, že Ježíš nemyslel jen na svoji Matku, ale že jeho mysl zabíhala k Ženě, která je zmíněna v protoevangeliu. K Ženě, která pošlape hlavu hada.

On zůstal tam nahoře, vyzdvižený na kříži, mezi Bohem a lidmi, jako prostředník a cesta a Panna Maria opět souhlasila, plně přijímajíc své povolání. Opět byla s ním v Jeho: „Dokonáno jest.“ I ona, tak jako Kristus, dokonala všechno až do konce.

 

Všichni jsme byli zastoupeni ve vykoupení. Navíc jsme to byli my, zejména skrze své vzbouření v Adamovi, kteří jsme ukřižovali svého Pána a probodli jsme srdce Panny Marie mečem. To strašné výkřiky naší vzpoury hříchem křičeli spolu s židy: „Ukřižuj Ho!“ To naše zbabělost a naše láska k pohodlí vydala davu Ježíše na ukřižování. Byla však jedna lidská bytost, která si neposkvrnila ruce krví, která po vykoupení skutečně toužila, bytost, která trpěla spolu s obětí, ztotožňovala se s jejím záměrem nápravy a odčiněním. Jestliže měl náš Pán nějakou útěchu ve stísněnosti, když ho všichni opustili, tak byla v poznání, že Panna Maria ho podporuje. V poznání, že jeden tvor jeho zdánlivé selhání pochopil - dělí se s ním o něj. Všechnu tu touhu po očistění, kterou pociťuje lidstvo obtěžkané hříchem, i když ji pociťuje jen nejasně, nebo jen ve skrytosti svého bytí, cítila Panna Maria, když nabídla Bohu oběť, která jednou a provždy splatila Adamův dluh.

Pro vykoupení byl potřebný hřích. Bez hříchu - i svatý František Saleský byl toho názoru - že by se sice Slovo stalo tělem, abychom mohli Otce náležitě adorovat, ale nebylo by vykoupení. A my hříšníci, kteří jsme ukřižovali Božího Syna, ještě stále bereme hřích na lehkou váhu. Velice málo a velmi povrchně přemýšlíme, než abychom si uvědomovali zlobu hříchu, jeho strašnou ohavnost, jeho krutost. Nerozumíme katastrofě, kterou zapříčiňoval v lidech dědičný hřích. Je velmi smutné a skličující vidět, že jsou křesťané, kteří přechází ze stavu milosti do stavu hříchu bez nejmenších rozpaků, jako by se nic nebylo stalo. Je smutné vidět, že jsou křesťané, kteří žijí v neustálém stavu zatracení, nepřátelství s Kristem, nenávisti a ani v nejmenším si proto nedělají starosti, ba dokonce se v tomto stavu cítí dobře. Křesťané bez lítosti, kteří, když jdou na sv. zpověď, sotva cítí kajícnost nad tím, že urazili nevinnou oběť, kteří měří svou lásku k Bohu strachem vnímaným při pomyšlení na peklo. Křesťané, kteří vůbec nechápou smysl umučení Páně, kteří žijí bez toho, aby se alespoň jen trochu trápili tím, že se přičinili o smrt našeho Pána, kteří zůstávají chladní a lhostejní k bolesti Panny Marie. A Bolestná Matka je „matkou dvou synů stojících proti sobě: On....a ty.“ My jsme příčinou její bolesti.

Za povšimnutí stojí i to, v jakém postavení je Panna Maria k hříchu a k hříšníkům. Farář z Torcy vysvětluje mladému vesnickému kaplanovi: „Panna Maria je Nevinnost. Představ si, co jsme pro ni my lidský rod. Ona ze samé své podstaty nenávidí hřích, ale nemá s ním zkušenost, tu zkušenost, která nikdy nechyběla ani těm nejsvatějším ze svatých, ani svatému Františkovi z Assisi, i když byl serafínský, ani jiným. Pouze pohled Panny Marie je skutečně jako pohled dítěte, jediný pohled dítěte, který kdy uznal za vhodné spočinout na naší hanbě a hanebnosti. Ano, Synu můj...., abychom se k ní správně modlili, musíme na sobě cítit její pohled. Ne shovívavý pohled, protože shovívavost je vždy, bez vyjímky, provázená nějakou trpkou zkušeností, ale pohled něžného soucitu, smutného překvapení, bezedných pocitů; nepochopitelný, nevyjádřený pohled, který nám ji ukazuje mladší než hřích, mladší než rod ze kterého vyšla - i když je matka, působením milosti Matka všech milostí, je naší nejmladší sestrou.“ (Bernanos, Deník venkovského kněze).

To, že Panna Maria byla nevinná, nic neulehčuje. Bolest nenavštěvuje jen ty, kteří hřeší. I nevinní trpí, protože všichni jsme údy Kristového mystického těla. Kristus - hlava trpěl nejvíce, a po něm jeho Matka nejsvatější z tvorů, nejbližší k Ježíšovi. Právem může Církev připisovat Panně Marii zvolání: „Všichni, kteří procházíte okolo, vnímejte a hleďte, zda může existovat takový žal jako můj.“

 

„Ženo, hle Tvůj syn!“

Bylo to zřejmě naposledy, kdy se Ježíš podíval na svoji matku pohledem skutečně plným citu, jako byl její, když ho potkala na křížové cestě. S okoralými rty a očima rozpálenýma horečkou, podíval se Ježíš na tu odvážnou a výjimečnou ženu a hovořil k ní, majíc na mysli učedníka, kterého miloval: „Ženo, hle Tvůj syn!“ Potom se podíval na svatého Jana a pokračoval: „Hle tvá matka!“

Tady je náčrt velkého tajemství, které nejdříve s velkou láskou rozvinul svatý Pavel. Toto „Hle Tvůj Syn!“ vyjadřuje naplnění povolání Panny Marie jako matky, je výrazem konečného důsledku tajemství zvěstovaného Gabrielem. Bylo jí to zjeveno v té chvíli, když náš Pán měl již-již zemřít. Pokud žil, nikdo nemohl zaujmout jeho místo mezi učedníky, nyní se však chystal je opustit. Mimo to Mariino fiat dosáhlo nyní vrcholný bod, měla účast na vykoupení, její věrnost prošla poslední zkouškou. Protože byla tak těsně spjata s umučením a smrtí svého Syna, protože měla účast na vykoupení, náležela jí nejdůležitější úloha při aplikování plodů vykoupení. Papež Pius XII hovoří o tom v Munificentissimus Deus: „Už od věčnosti byla tajemně spjata s Ježíšem Kristem tím samým dekretem předurčení.   

Nemůžeme plně vnímat, jaké byly nejvnitřnější reakce Panny Marie. Určitě viděla v Ježíšových slovech poslední gesto lásky a starostlivosti, když jí svěřil do opatrovaní učedníka, kterého nejvíce miloval. I Jan ocenil důvěru, kterou do něho náš Pán vkládal, když ho žádal, aby se postaral o tu, která ho přivedla na svět. Církvi se však podařilo, s pomocí Ducha Svatého, zcela vniknout do tohoto děje; a vidí, jak se ubohé a bezmocné lidstvo, až do té doby smutné Evino potomstvo, znovu rodí s Mariinou bolestí na Kalvárii. Zjevení anděla Gabriela Panně Marii a Ježíšovo zjevení sbíhají se úplně a představují jedno jediné povolání. Panna Maria totiž počala a porodila Ježíše, ale Ježíš je hlavou mystického Kristova těla, které se zrodilo z Panny Marie vykupitelskou smrtí jejího Syna.

Často se dělají paralely mezi Evou a Pannou Marii - novou Evou, Adamem a Ježíšem - novým Adamem. Boží plán spásy, velkolepý ve své jednoduchosti, je neprobadatelný ve své hloubce, ale čím více se mysl usiluje pochopit ho, tím více se všechno stává propojeným a jednotným. A právě to je předmětem teologie, objevit studiem vycházejícím z víry a pod vedením učitelského úřadu Církve vazby mezi pravdami obsaženými ve vykoupení. A tak se vztah mezi vykoupením a pádem stává tím více jasnější. A právě tak funkce Panny Marie jako matky vykoupených se stává tím více jasnější.

Když jí Ježíš řekl“ „Hle, Syn tvůj!“, přesně jí naznačil, jak má pokračovat v poslání, které jí svěřil Bůh skrze anděla Gabriela. Celý její život, všechno, co dělala, bylo nasměrováno na její mateřství, ale nemělo se skončit Ježíšovou smrtí. Kristus je zvěčněný ve své Církvi, nadále žije v těch, které vykoupil a novězrozená Církev potřebovala mateřskou starostlivost, kterou jí mohla poskytnout pouze Panna Maria. Do opatrování Panny Marie Kristus svěřil první mezi vykoupenými - učedníky. A Panna Maria hrála tuto roli dále, bez přerušení.

Po pohřbu Pána Ježíše byli učedníci sklíčení a zmatení. Ztratili odvahu a upadli do deprese, jako by s Ježíšem zemřely všechny jejich naděje a sny. Byli natolik skleslí, že někteří - ti, co šli do Emauz – utekli z Jeruzaléma. Vzpomínali si na ty tři roky, při kterých následovali Krista. Jaké to bylo velkolepé dobrodružství: Plně se odevzdali Ježíšovi, opustili dům, rodinu a zaměstnání, plně důvěřovali jeho slovu. A nyní po tom všem, se ocitli opuštěni a bez iluzí, nejvýše s rizikem, že je budou pronásledovat, neboť slepě následovali Ježíše. V těch hodinách po Kristově smrti až do vzkříšení byla víra Panny Marie ve světě, opuštěném Ježíšem, jediným mostem, který spojoval umučení se zmrtvýchvstáním. Učedníci se shromáždili okolo Ní a ona jim začala být matkou. Učila je trpělivě a v klidu čekat a důvěřovat příslibu. Úlohou matky totiž není jen přivést na svět novou bytost, ale i chránit ji, bdít nad ní, živit ji a vychovávat, až do té doby, než se dovede postarat sama o sebe. Učedníci si ani takřka nevšimli, že Panna Maria nad nimi bdí, a nijak to nepřekvapuje. Huysmans, který měl dobrý důvod, aby to věděl, řekl: „Upokojuje nás a vkládá nás do rukou svého Syna, ruce má však tak jemné, tak lehké, že duše, které se dotkne, nic necítí..“

 

Nevíme, jak dlouho setrvala Panna Maria na této zemi po nanebevstoupení. Starala se o nově zrozenou Církev, ale zůstávala jako vždy diskrétně v pozadí. Byla s učedníky, když na ně sestoupil Duch Svatý, a je možné, že netrvalo dlouho do té doby, než ji andělé přenesli na místo v nebi vedle jejího Syna. Tak či onak ji svatý Lukáš určitě znal a dozvěděl se od ní podrobnosti o zvěstování a o Ježíšových prvních letech.

S pokojem a štěstím člověka, který do úplného konce splnil všechno, co se od něho žádalo, s hlubokou, ale pokojnou touhou opět uvidět Syna, s nadějí a radostí člověka, který má cíl nadosah, Panna Maria se v srdci usmívala, když viděla nadšení a zápal těch, kteří uvěřili v Pána Ježíše. A té, která byla svědkem hrůzy Kalvárie, hodiny mocnosti temna, bylo útěchou vidět, jak se smrt mění na život a temnota ustupuje světlu.

 

Na Kalvárii, u kříže, třicet tři roků po zvěstování, Panna Maria zjistila, že Boží plán pro ni zahrnuje nepředstavitelné hloubky. Z jejího okamžitého přijetí nového, které jí Pán zjevil, můžeme si vzít důležité poučení: Nemělo by nás překvapit, když objevíme novou a větší perspektivu ve svém konkrétním povolání. Zvěstování nebylo koncem, ale spíše začátkem. Všechno, co ho předcházelo, bylo jen přípravou ně něj. Zvěstování Pána - a zjevení povolání každého jednotlivce - je skutečným začátkem. Život přeblahoslavené Panny Marie byl uskutečněním jejího povolání na zemi, tak říkajíc vývojem semena přinášejícím množství následků, v nichž každý si v pravém čase vyžadoval novou a správnou odpověď.

Každé povolání by se mělo rozvíjet dokud nedosáhne svého naplnění. Nestačí, když hrajeme svou úlohu v jejích všeobecných náznacích, musíme pečlivě dotáhnout každý její detail. Neměli by zůstat žádné resty. Pouze ve chvíli smrti můžeme říci: „Dokonáno jest.“ Nikdo nikdy nemůže říci: „zahrál jsem svou úlohu“, „stačí“, a potom si se sebeuspokojením založit ruce do klína. Zvěstování bylo pro Pannu Marii radostným tajemstvím, „zvěstí velké radosti, která bude patřit všem lidem.“ (porov. Lk 2 10), ale obsahovalo i tajemství bolesti a slávy. Od Přeblahoslavené Panny Marie se nežádalo nic, co by bylo mimo její povolání a nebo nad ním; všechno, co se s ní stalo, bylo v něm obsaženo. Stála bolestivá, vedle kříže lítostivá, když na něm Syn milý pnul a „vidí, jak Syn milovaný, dokonává opuštěný; duši otci odevzdal“, jak si to církev připomíná na svátek Sedmibolestné. A to všechno, jako její nové duchovní mateřství vyplynulo z jejího vlastního přijetí, její fiat to všechno zahrnovalo.

Nikdo nemůže dopředu kalkulovat kolik a nebo co bude jeho povolání od něho vyžadovat. Nikdo by ani neměl začít kalkulovat. Naopak, člověk by měl být vždy připravený dát více, objevit větší následky, očekávat nové požadavky, a nikdy by ho nemělo překvapit objevení nových a širších výhledů.

Panna Maria se dožila prvých plodů vykoupení: Když šlo o to, měla plnit jisté poslání. To bylo to důležité: poslání, ne útěcha. Poslední, co Kristus před smrtí viděl, byl jeho vlastní neúspěch, bolest jeho matky a jediného učedníka, který mu zůstal, spokojenost jeho nepřátel. Útěcha je cosi vedlejšího, potřebná je věrnost. A právě naše věrnost svěřenému poslání, svému konkrétnímu povolání, jehož význam v plánu spásy pozná pouze Bůh, je to, čím si získáváme nové jméno, takové jméno, které dostává každý z nás, když zvítězíme: jméno „které nikdo nezná, pouze ten, kdo ho dostane.“ (Zjv 2,17), jméno, které je jedinečné a osobní, protože naše poslání je též jedinečné a osobní.

                                                                

Prof. ThDr. Federico Suárez

 


6

Duch Svatý v dějinách spásy

 


Úvahy k rozjímání

 

Duch Svatý působí nejprve ve spojení s Kristem a po Kristově Nanebevstoupení samostatně jako darovaný: „Jestliže totiž neodejdu, Utěšitel k vám nepřijde.“ (Jn 16,7)

Poslání Syna se v jistém smyslu završuje vykoupením, poslání Ducha Svatého však z vykoupení čerpá: „Z mého vezme a vám oznámí.“ (Jn 16.15)

Darování Ducha Svatého se děje na začátku a na konci velikonočního období:

 

v             v okamžiku smrti,

v             ihned po vzkříšení

v             v den letnic.

 

Podíváme se v krátkosti na tato darování.

 

Duch Svatý působí aktivně při vtělení, díky působení Ducha Svatého je Ježíš počat.

Při křtu v Jordánu Duch sestupuje na Krista a zůstává na něm. Je to začátek viditelného poslání Ježíše Krista. Toto ale nebyl křest, jak je známe dnes – tehdy dnešní křest ještě neexistoval. Byl to obřad, kdy se lidé omývali v řece, aby ze sebe smyli viny: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ (Lk 3,3) „Já vás křtím vodou... On vás bude křtít Duchem Svatým...“ (Lk 16) Tyto smyté viny na sebe bere Ježíš svým ponořením do Jordánu: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa...To je ten, který křtí Duchem Svatým.“ (Jn 1,29) Jde o symboliku na počátku Ježíšova viditelného poslání – obětovaného Beránka.

„Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího... a z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Mt 3,16)

Bůh jej „pomazal Duchem Svatým a mocí“. (Sk 10,38)

 

Ježíšův život se odehrává v poslušnosti vůči Duchu, který je nad ním, jako živý Duch poslání. „Duch Páně je nade mnou..., poslal mě...“ (Lk 4,18)

Ježíš ale také mluví o Duchu, který je přítomen v něm, jako pramen života (Jan 7,37-39) a dosud není dán. Duch Ježíši je jeho intimní spojení s Otcem v lásce. Pramen, ze kterého Ježíš žije, protože je zároveň i Otcovou intimní láskou k němu. Díky tomuto Duchu v něm, který je zároveň i nad ním, Ježíš jásá v Duchu Svatém a velebí Otce. (Lk 10,21)

Duch nad Ježíšem – plnění poslání - je plod lásky Ducha Ježíši. „Mým pokrmem je plnit vůli Otce.“

První předání Ducha Svatého v okamžiku smrti

Duch Svatý vede Ježíše až do oné hodiny, kvůli které přišel, do hodiny temnoty

„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého Ducha.“ (Lk 23,46)

Odevzdává Ducha v něm, který jej intimně spojoval s Otcem jako pramen svého života. Proto volá: „Žízním.“ Předává tento pramen intimního styku s Otcem a zůstává jen Duch nad Kristem. Tím, že Ježíš předává intimní spojení s Otcem v lásce, přijímá úděl hříšníka, který tento pramen nemá. Zůstává spojen s Otcem „chladnou objektivitou poslání“ a je poslušen vůči Duchu nad ním, který jej doprovází až do smrti. V této chvíli volá k Otci, proč ho opustil. Je to okamžik, o kterém sv. Pavel (2Kor 5,11) říká: „Byl učiněný hříchem..“, aniž by zhřešil.“

Sestoupil do pekel. Učiněný hříchem sestoupil mrtvý mezi mrtvé, přijal tuto temnotu být bez milujícího a z největší vzdálenosti od Otce může nabídnout vzkříšení. Je na dně tak, aby žádný hříšník na tom nebyl tak jako on.

Proto když někdo utíká od Boha, nalézá na opačném konci ukřižovaného Krista. Proto je naděje, že všichni mohou být spaseni.

Kristus tak spojil obě krajní meze: Na jedné straně spojení s Bohem, na druhé  jeho naprosté odmítání a objímá tak celé lidstvo.

Peklo je poslední dar lidské svobodě.

 

Pokračování příště

 

V Marii je vítězství

 

Myšlenky bl. pátera Pia o Matce Boží.

 

Chtěl bych mít velmi silný hlas, kterým bych volal hříšníky celého světa, aby milovali Pannu Marii. To je však nad mé možnosti. Prosil jsem tedy mého milovaného Anděla Strážce, aby za mě laskavě uskutečnil tento úkol. Ach, jak velmi se těším z toho, že přišel měsíc květen! Je to nejkrásnější měsíc v roce! Ano, jak nádherně tento měsíc zrcadlí sladkost a krásu Marie! Samotná myšlenka na nespočetná dobrodiní, která mi vyprosila tato nejlepší a nejdražší Matka, mě velmi zahanbuje. Nikdy se nemohu dostatečně s láskou vynadívat na Její srdce a Její ruku, kterou mi s takovou dobrotou podala. A z druhé strany mě naplňuje obrovská hořkost a bolest, když vidím, jak se za Její starostlivou lásku odvděčuji tolika urážkami.

Kolikrát jsem této Matce svěřil tížící nepokoje mého nestálého srdce! Kolikrát jsem od Ní dostal útěchu! A jaké bylo v tom všem mé chování a jaké byly mé postoje..? Když na mě mocněji doléhá bolest a utrpení, tehdy se mi zdá, že už nemám žádnou matku na zemi, pouze Ji, tak velmi lítostivou a laskavou v nebi. Kolikrát bylo mé srdce díky ní spokojené? Kolikrát jsem na všechno zapomenul.., zapomněl jsem na svůj dluh, povinnost vděku k té blahoslavené, nebeské Matce… Měsíc květen je pro mě měsícem milosti.

Konečně přišel měsíc pěkné Maminky… Tato milovaná Maminka mi ráčila prokázat tolik své mateřské, velkodušné starostlivosti, zvláště v tomto měsíci. Projevy její mateřské lásky jsou tak velké, že jitří moje city… Čím jsem si zasloužil tolik citlivosti a dobrodiní? Cožpak celý můj způsob bytí tomu neodporuje? Nemluvím už o sobě jako o synovi, ale jako o křesťanovi. Možná tato předobrá a nejvnímavější Matka ve svém velkém milosrdenství, moudrosti a dobrotě mě ráčila velmi jemně potrestat tím, že k mému srdci směřovala tak velké milosti do takové míry, že když jsem v Její a Ježíšově přítomnosti, mám velkou chuť z celého hrdla křičet: „Kde jsem? Kde se nacházím? Kdo, stojí tak blízko mě?“ Cítím, že všechno se ve mně pálí, i když nehoří oheň; cítím, že jsem přímo spojen a svázán se Synem skrze prostřednictví jeho Matky, přestože nevidím pouta, které mě s nimi spojují. Tisíce ohnivých plamenů mě přímo spaluje. Cítím, že neustále umírám a zároveň ještě žiji.

Otče můj, je mi velmi líto a jsem smutný pouze proto, že nemám dostatečné prostředky, abych mohl náležitě poděkovat naší pěkné Panně Marii. Nepochybuji, že díky jejímu orodování jsem dostal takovou moc od Pána, že mohu s úplným odevzdáním se do Jeho vůle snášet tak velké příkoří a trápení, které mě provázejí každý den.

Můj duch najednou pocítil – a to v jedné chvíli – že jakási vyšší moc mě přenesla do úžasně velké místnosti, osvětlené nádhernými světly. Na jednom z trůnů, ozdobeném klenoty, uviděl jsem sedící Paní, která byla neobyčejně a výjimečně krásná. Byla to Nejsvětější Panna. V náručí držela Děťátko, které mělo majestátní výraz. Jeho tvář byla plná jasu a zářilo světlem jasnějším než slunce. Okolo bylo velké množství andělů, kteří zářili jasem.

Zdá se mi, že právě v této chvíli mě proniklo to mučednictví, které okusila ta nejmilejší Matka. Když si nyní uvědomuji, zdá se mi, že tato muka byla úplně nepředstavitelná. Ach, kdyby všichni lidé chtěli proniknout tajemství toho mučednictví! Kdo by potom nechtěl trpět spolu s naší tak drahou Spoluvykupitelkou? Kdo by Jí odmítl tak krásný titul: Královna Mučedníků?

Bolestná Panna ať nám vyprosí u svého Nejsvětějšího Syna tu milost, abychom mohli stále více a lépe vnikat do tajemství kříže a spolu s Ní se nasytit Ježíšovým utrpením. Jednou z nejjistějších zkoušek lásky je spoluutrpení s Milovaným. A když Boží Syn mnoho vytrpěl z nejčistší lásky, není nejmenších pochyb, že námi pro Něho nesený kříž rodí pocity potěšení, které dává láska.

Nejsvětější Panna Maria ať nám vyprosí lásku ke kříži, abychom byli účastni na mukách a utrpení Pána Ježíše. A Ta, která první dokonale zachovávala celé Evangelium, a to s celou radikálností dříve, než bylo napsané, ať nám vyprosí a sama nás povzbudí k tomu, abychom mohli stát blízko Pána.

Ó Bože! Jaké velké utrpení a bolest prožívám v hloubce svého srdce! Kdy si odpočine? Cítím, že mé srdce puká od bolesti. Nevím, co s ním mám dělat, kam ho uložit. Kdybych alespoň mohl z toho pociťovat zadostiučinění a spokojenost a zbavit se hořkosti, zmenšujíc tak toto vnitřní utrpení slzami! Utrpení je tak velké, že jsem zkameněl a stal jsem se necitlivým jako skála.

Nyní chápu, ó Ježíši, že Tvoje Matka, stojíc pod křížem, i když byla plná bolesti, neplakala. A pověz mi, ó Ježíši, co znamenají ta slova, která neustále slyším kdesi v hloubce mého srdce: Ubi est Deus tuus (Kde je tvůj Bůh)? Ne, nedokážu na ně dát odpověď, protože se bojím lhát.

Ďábelská moc, která bojuje proti mně, je obludná! Ale ať je za všechno velebený Bůh! Vždyť On je původcem mé spásy a úžasné vítězství je v rukou naší nebeské Matky. Posilovaný a vedený tak dobrou Matkou budu moci bojovat do té doby, dokud to bude chtít Bůh. Zachovám si přímo neomezenou důvěru k této Matce, neboť jsem přesvědčen, že Ona mi pomoc nikdy neodmítne.

Otče, jak daleko je naděje tohoto vítězství, když se na všechno díváme ze země tohoto vyhnanství! Jak je však blízká a jistá, když na všechno hledíme z domu Boha, zakoušejíc podporu této Nejsvětější Matky!

Snažme se tedy i my, podobně jako tolik vyvolených duší, jít vždy za blahoslavenou Matkou, jít vždy k Ní. Protože není pro nás jiné cesty než té, na které bojovala naše Matka. Nevzdávejme se nikdy této cesty, my, kteří toužíme dojít do cíle.

Ježíšova Matka a naše Matka ať nám vyprosí u svého Syna ještě i tu milost, abychom si mohli zařídit celý náš život podle tužeb Božského Srdce, abychom mohli celý náš vnitřní život a všechno ukrýt v Něm. Tato tak drahá Matka ať učiní, abychom se mohli co nejúžeji sjednotit s Ježíšem, aby žádná moc, žádná věc tohoto ubohého světa nás nemohla odloučit od Ježíše. Ať Ona učiní, abychom byli vždy blízko té nekonečné lásky – Ježíše, abychom mohli zopakovat, co kdysi řekl sv. Pavel, že jsme Božími syny a přebýváme uprostřed zlého a zvrhlého pokolení.

Ta, která přišla na svět bez poskvrny, ať nám vyprosí u Syna tu milost, abychom mohli bez žádné viny odejít z tohoto světa.

Myšlenky bl. pátera Pia o Matce Boží


 

 

Modlitba Jana Pavla II. k Neposkvrněné

v Římě na Španělském náměstí 8. Prosince 1998

Ó Maria! Hle, znovu stojíme u Tvých nohou, v den, kdy slavíme Tvé Neposkvrněné Početí, a prosíme Tě jako milovanou Dceru Otce, abys v tento poslední rok přípravy na Velké Jubileum Roku 2000 nás naučila společně kráčet do Otcova domu, aby se celé lidstvo stalo jednou rodinou.

Ó Maria! Od první chvíle života jsi byla uchráněna před prvotním hříchem  díky zásluhám Ježíše, jehož Matkou jsi se měla stát. Hřích a smrt nad Tebou nemají moci. Už od chvíle, kdy jsi byla počatá, dostala jsi osobitou výsadu: byla jsi naplněná milostí Tvého blahoslaveného Syna, abys byla svatá tak, jako On je svatý. Proto nebeský zvěstovatel, poslaný, aby Ti oznámil Boží úmysl, Tě pozdravil slovy: „Buď pozdravená, plná milosti“ (Lk 1, 28) Ano, Maria, Ty jsi plná milosti, Ty jsi Neposkvrněné Početí. V Tobě se plní příslib daný prarodičům v tragické hodině pádu: „Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi tvým potomstvem a jejím potomstvem“ (Gen 3, 15) Tvým potomstvem, Maria, je blahoslavený Syn Tvého lůna – Ježíš, Neposkvrněný Beránek, který vzal na sebe hříchy světa, náš hřích. Tvůj Syn, Matko, Tě uchránil před poskvrnou, aby přinesl všem lidem dar spásy. Proto z pokolení na pokolení Tě vykoupení neustále pozdravují slovy Anděla: „Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s Tebou“ (por. Lk 1, 28)

Ó Maria! Na Východě i na Západě od samého počátku Boží lid s vírou vyznává, že Ty jsi přečistá, nejsvětější, neporovnatelná Matka Boha. Svědčí o tom jednomyslně Otcové Církve, hlásají pastýři, teologové a největší vyznavači víry.

V roce 1854 můj ctihodný předchůdce papež Pius IX. Slavnostně vyhlásil pravdu o Tvé výsadě. Na věčnou památku této události byl v Římě postavený sloup, ze kterého Ty bdíš nad městem jako Matka. Od těch dob každý rok, v den tvého svátku, Římská Církev a celé město spolu se svým biskupem přichází sem na Španělské náměstí, aby Ti vzdala úctu. Té, která je znakem neklamné naděje pro všechny lidi. Každý rok tímto skutkem úcty vyznáváme, že toužíme po návratu k prvotnímu a předvěčnému úmyslu našeho Stvořitele a Otce, opakujíc slova apoštola Pavla: „Ať je velebený Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista (..). Vždyť v Něm si nás ještě před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.“ (Ef 1, 3.4).

Ó Maria! Ty jsi svědkem tohoto prvotního vyvolení. Veď nás, Matko, neboť Ty znáš cestu! Tobě, ó Neposkvrněné Početí, se dnes svěřuje Boží lid Říma i celé město. Chraň nás vždy a veď nás všechny cestami svatosti.

O této Matce jsme zpívali v Liturgii Slova. Rozjímali jsme o velkých Božích dílech. První slova hymnu z dnešní liturgie zněla: „Tota pulchra es Maria – Celá krásná jsi Maria“ Před tváří této krásy nám možná přicházejí na mysl slova velkého ruského spisovatele Fiodora Dostojevského, který napsal, že krása zachrání svět: Tvá krása, Maria, která je vyjádřená v Neposkvrněném Početí.

Svěřujeme Ti naše město, Církev i celý svět. Ať nás Tota Pulchra vede, plné naděje, Velkým Jubileem roku 2000 do budoucnosti, neboť Ty Maria, jsi Matkou Naděje.

Pochválený buď Ježíš Kristus!

 

„Zdrávas, Milostiplná....“



Milost, latinsky gratia, řecky charis znamená v teologii sklánějící se, osobní, absolutně nezaslouženou přízeň Boha vůči člověku. Znamená také působení této přízně. Rozumí se tím tedy ze strany Boha nepovinný a ze strany lidí nezasloužený dar.

V užším smyslu se rozumí milostí nadpřirozený dar, který Bůh uděluje rozumnému tvoru ze svobodné blahovůle k věčné spáse. K tomu patří především: posvěcující milost, vlité ctnosti, dary Ducha Svatého, v další kategorii: zázračné uzdravení, dar jazyků, prorocký dar... a dále.

Charis – charitoo (milost) je tedy kauzální (příčinné) sloveso, které ukazuje na působení a následný výsledek.

 

"Zdrávas, milostiplná (kécharitomené), Pán s tebou" (Lk 21, 28). Anděl nazývá Pannu Marii: milostiplná, řecky: kecharitomené.

Toto řecké slovo "kécharitôméne" je trpné příčestí slovesa dokonavého vidu a „jde dál“ než slovo charitoo. U tohoto slova se klade důraz na výsledek působení milosti (charitoo).

Říká nám tedy, že tato hluboká událost milosti přičítaná Marii, byla dokonána v minulosti, před zvěstováním anděla, a popisuje tedy přítomný stav.

 

Zkusme se nad tím zamyslet. To znamená, že Panna Maria není jen plná milostí – jen jakoby nádoba plná vody, ale dokonale přetvořená milostí.

Nádobou můžeme vyjádřit lidskou svobodu a vodou milost. Nádoba (svoboda) – vodu přijímá a díky ni dostává nový tvar. Ovšem slovo kecharitomené říká, že proměna je již vykonána. Už je protvořena. Panna Maria není tedy „jen“ plná milosti, jako by s tím „neměla nic společného“, ale je protvořena a dává ji to novou podobu.

Anděl říká: „Došla jsi milosti u Boha...“ a dále už se neptá zda by chtěla, ale říká rovnou: „...počneš....porodíš...“. Ona jako ta, která je protvořená žije dokonalý vztah lásky, tak se s Ní již počítá, že dá dokonalou odpověď a přijme poslání. V takovém vztahu již neexistuje váhání, v něm je už jednoduchost lásky.

Panna Maria dává plný prostor své svobody Slovu, které se má vtělit. Není zkroucená do sebe, ale otevřená vůči tomu, který Ji stvořil. Může tedy přijmout poslání – dostane konkretní určení ve světě a dějinách.

Její svoboda je dokonale svobodná, aby mohla milovat a tedy přijmout do sebe další dar – konkretní poslání.

 

Bylo to Mariino Neposkvrněné početí, které ji náležitě připravilo a učinilo hodnou úzké a jedinečné spolupráce, kterou měla mít v díle spásy s Vykupitelem, který se stal člověkem. Papež Jan Pavel II. prohlašuje: „Především si musíme uvědomit, že Maria byl stvořena neposkvrněná, aby mohla lépe jednat v našem zastoupení. Plnost milosti jí umožnila dokonale splnit její úkol spolupracovat na díle spásy a dodala maximální hodnotu její spolupráci na oběti."  (OR 50, 1983)

Posvěcující úkon, který Maria přijala v prvním okamžiku svého početí, byl proveden mocí Ducha Svatého, božského Posvětitele, neboť Maria je "jediná, která se stala příbytkem všech milostí Ducha Svatého." (OR 50, 1983) Také při Zvěstování, se mocí Ducha Svatého Maria stane Matkou Vykupitele (srv. Lk 1, 35). Je to Duch Svatý, Mariin božský Snoubenec, který Marii připravuje a vede v každé etapě jejího poslání.

 

S každým z nás má Pán na tomto světě svůj plán. V jeho přijmutí nám brání naše zkroucenost do sebe.

 

Když Pán Ježíš přišel k nemocné – zkroucené (zkroucené do sebe), uzdravil ji a ona stála vzpřímeně před Bohem, svobodná.

Nejprve tedy musí přijít osvobození (nebýt zkroucen do sebe) a potom přijetí poslání = výsledek.

 

Osoba ve starém vyjádření pochází ze slova maska. Masku přijímá jedinec a má ztělesnit roli, kterou vyjadřuje. Má vyniknout jeho role, ne jeho já. Člověk dostává od Boha „roli“, do které musí vtělit všechny své schopnosti – nikoliv manifestovat své já v té roli! Nejde o přetvářku. Člověk přijímáním své role dojde k oné dokonalé tváři – podobě a naplňováním role bude podobуn Pánu Ježíši.

 

I to je jedna z věcí, kterou nás chce Panna Maria ve večeřadle naučit. Máme li umět spolupracovat, musíme být prázdní sebe – být maličcí, ale hledat vůli Boží s každým z nás.

 

„Protože jsem byla maličká, zalíbila jsem se nejvyššímu...“

V první chvíli se nám to může zdát jednoduché, ale zkusme to na banalitě. Kolikrát se setkáme jen s takovou maličkostí, jako dodržením pravidla nepřimíchávat do večeřadla nic jiného, než co je stanoveno, třeba jen nějákou modlitbu. Ve večeřadle se modlíme za vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie ve světě, nic jiného, abychom se nerozptylovali a uměli prorozjímat poselství z modré knihy. Ale přesto mnozí z nás mají zkušenosti, že nedokážeme být zcela otevření. Přimícháme nějákou jinou modlitbu, i když dobrou, v horším případě poselství z jiného zjevení.....

Nedodržení tohoto základního pravidla ukazuje, že dáváme přednost svým úvahám než tomu, co je pro toto dílo Panny Marie jí samou určeno. Jsme „zkrouceni do sebe“.

Připomeňme si, jak to vede kněz v našich obnovách: „Tento růženec obětujeme za Vítězství Neposkvrněného Srdce...“

Také je dobré zůstat po modlitbě večeřadla chvíli tiše (i třeba u mytí nádobí), nějákou dobu, třeba 1/4 hodiny, aby v nás doznělo rozjímání z večeřadla. Není dobré jej hned „zaházet“ jinými úvahami. Nezačít se modlit jiné modlitby, nerozjímat nad jinými podněty.

 

„Moji přemilí synové, nechte se opravdu ode všeho odpoutat!..... Jen vaše náklonnosti vám překážejí a brání, abyste mi zcela náleželi.

Synové, kolik je to ještě pout, které vás vážou k vám samým, ... , k vaší činnosti, k vašim myšlenkám a citům. A já zpřetrhám jedno pouto po druhém, abyste náleželi jenom mně. (...)

Potom budu moci ve vás působit a plnit svou mateřskou úlohu, která spočívá v tom, abych z každého z vás vytvořila živý obraz svého Syna Ježíše. Svěřte se mi bez obav! Každou bolest, kterou budete pociťovat pro nové odloučení, odměním novým darem lásky.... Udělejte mi radost, moji miláčkové, že vás mohu vychovávat!“ (modrá kniha 15.2.75)

 

Bylo by to jako když po přijetí dobrého jídla místo jeho zdravého strávení bychom se přejedli hned dalším. I to ztišení je totiž modlitbou.

Když se naučíme být otevření a poslušní takových základních věcí, potom teprve budeme umět být svobodní v celém životním postoji vůči Bohu. Potom budeme umět splnit i úlohu, kterou má Pán s každým z nás.

Můžeme to vidět na začátku vtělení Boha. Anděl přišel k připravené Panně Marii. Nemyslela na to, čím by „vylepšila“ nebo „připomínkovala“ Boží plán. Naopak Zachariáš zapochyboval, měl svoji představu a oněměl. Byl zkroucen do sebe a omezil tak své možnosti.

Mnoho lidí touží se projevit, být vidět. Ale zapomíná se, že v Božích očích jsme jen prášek. Chce li člověk „být vidět“, musí být pravým opakem toho, co dnešní svět učí.

Lidé v Babyloně „chtěli být vidět“, chtěli si učinit jméno.

Kniha Genesis zachycuje tato slova stavitelů věže: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno...“ Chápeme, co říkají? Učiňme si jméno, ne učiňme jméno Bohu!

Tehdejší stavitelé Babylonské věže byli lidé věřící. Chtěli postavit chrám nějákému božstvu. Jejich hřích tkví v tom, že stavěli chrám bohu, ale ne pro boha, ale sami pro sebe: „Učiňme si jméno!“ Pro svoji slávu. Zneužívali boha, proto jim Bůh spletl jazyky.

Zatímco o Letnicích tomu bylo jinak. Apoštolům všichni rozuměli. V Písmu čteme: „Všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích.“ Apoštolové zapomněli na sebe. Synové Zebedeovi již nediskutují o místech po pravici či po levici, kdo z nich je největší v Božím království, nyní mají před očima jen jedinou věc: Slávu Boží. Ne svoji.

Protiklad mezi Babylonem a mezi Letnicemi platí i dnes.

Bůh nemůže dát svoji moc, svého Ducha, jestliže náš úmysl má v hloubce ukrytou sebelásku a touhu vyniknout. Jsme tam totiž v cestě my, naše sláva, naše pověst, naše pýcha, a tak nám Bůh nemůže dát svého Ducha. Proč? Protože tímto způsobem by Duch svatý zvětšoval naši marnost. Bůh se nemůže stát spolupachatelem lži.


 

 

Cestou do Emauz


Cesta dvou učedníků do Emauz (Lk 24, 13-33) byla již pro mnoho duší pramenem bohatého poučení. Poznáváme z ní především slitovnou lásku Dobrého pastýře; neopouští nikoho, kdo má jen trochu dobré vůle. Z druhé strany jsme svědky hlubokého rozvratu, jaký způsobila v duších učedníků velkopáteční „katastrofa“. Moderní nevěra se marně namáhá, aby nám vyložila velikonoční zázrak „nadšenou láskou“ stoupenců Ježíšových…

V Jeruzalémě nebyli jen apoštolé, přišlo tam i mnoho Spasitelových učedníků. Slavnostní vjezd a neutuchající výkřiky tolika zástupů je naplnili velkými nadějemi. Čekali najisto, že po takovém úvodu se co nevidět zrodí světová mesiánská říše a Ježíš splní svůj slavný slib: „Odkazuji vám království, jak je můj Otec odkázal mě, abyste jedli a pili za mým stolem v mém království a seděli na stolicích, soudíce dvanácte pokolení izraelských“ (Luk 22, 29n). Místo toho se dožili potupné Ježíšovi smrti na kříži, jeho dílo se rozpadlo v žalostné trosky; odevšad slyšely jásavý pokřik nepřátel. Není divu, že ve svatém městě jim hořela půda pod nohama. Už se ani nemohli dočkat chvíle, až budou moci odejít z Jeruzaléma. Sotva bylo po svátcích, rozcházeli se poutníci do svých domovů, mezi nimi též Ježíšovi učedníci; o dvou nám podrobně vypráví sv. Lukáš. Jednoho nejmenuje, druhého nazývá Kleofášem. Podle starobylé tradice byl jedním ze 72 učedníků, podle sv. Jeronýma měl domek v Emauzích, vzdálených od Jeruzaléma 11,5 km. Tam si chtěli oddechnout a zotavit se z dojmů, které tak bolestně rozbouřily jejich duševní klid.

Časně z rána se chtěli vydat na cestu, když však zaslechli první poplašné zprávy o prázdném hrobě a andělském zjevení. Protože je však donesly ženy, odbyli je posměšnou poznámkou: „Kdo ví, co viděly.“ Ale jednou probuzená zvědavost jim nedopřála klidu, proto se zastavili u Petra. Petr se ovšem zmínil o vzorném pořádku v jakém našel plátna, ale učedníci již neposlouchali. Podle jejich domnění mohlo očistit Ježíšovo jméno jen slavné zmrtvýchvstání, které by navždy umlčelo jejich nepřátele. Rozloučili se s apoštoly a opustili město. Kráčeli dost rychle a oddechli si teprve, když prošli branou a byli ve volné přírodě. Nad nimi se klenulo modré jarní nebe, kolem dokola vonělo dozrávající obilí, pro ně však neměla všechna ta krása žádného kouzla. Dojmy posledních dnů byly ještě příliš mocné a v duši se ozývalo tolik otázek, na které neznali odpověď. Není divu, že se jejich rozhovor točil stále kolem Ježíše Nazaretského. Občas se zastavovali, a dávali si námitky; někdy se shodli, jindy docházelo ke sporům, cesty ubývalo jen pomalu. Bohužel, „slepý vedl slepého“, proto tím hlouběji oba padali do jámy. Jako těžký balvan leželo na jejich duši „pohoršení kříže“ a marně se jej snažili odvalit. Že byl Ježíš pokorný a jel na oslici, by mu ještě „prominuli“. Že však nedovedl zachránit ani sám sebe, to bylo zklamání příliš veliké a nepochopitelné. Je možné potom na světě ještě něčemu důvěřovat? A jak doufat při takové porážce v konečné vítězství dobra?

Ale Bůh neopouští nikoho, kdo má dobrou vůli. Kdysi pravil Spasitel: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já mezi nimi“ (Mt 18,20) – dnes chtěl svůj slib splnit způsobem zrovna zázračným. Učedníci šli již dost dlouho, pojednou zaslechli za sebou kroky. Ohlédli se a uviděli neznámého muže, jehož dlouhá hůl jim prozradila, že je to poutník. Byl asi o svátcích v Jeruzalémě a vrací se domů. Nijak je nepoutal, proto se zabrali opět do svého hovoru.

Již mnoho věřících si položilo otázku, proč učedníci nepoznali Pána Ježíše. Důvodů bylo mnoho: některé byly přirozené, jiné připisujeme samému Bohu. Ze sv. Marka (16,12) se dozvídáme, že Ježíš měl tehdy „jinou podobu“; k tomu však stačila změna, jaká se stala s jeho svatým tělem při zmrtvýchvstání. Patrně nebylo vidět na rukou a nohou stopy bolestných hřebů; v tom případě by ho byli jeho učedníci poznali. Vnější zjev cizího poutníka jim připomínal Spasitele; ale podobnost pokládali jen za nahodilou, protože se vzkříšením vůbec nepočítali. Zdá se, že však, že zasáhl i Bůh; alespoň sv. Lukáš (24,16) tvrdí, že „jejich oči byly drženy, aby ho nepoznali.“ Učedníci si cizího poutníka příliš nevšímali, konečně zahlédli vedle sebe jeho stín. Jak se zdálo, zvolnil krok a naslouchal jejich hovoru; nebylo již pochyby, chtěl se k nim přidružit. Východní zdvořilost zakazovala odmítnouti jeho doprovod, proto ho pozdravili a cizinec je hned potom překvapil otázkou: „Které jsou to řeči, jež spolu vedete, a jste tak smutni?“ (Lk 24,17) Oba učedníci pohlédli na cizince udiveně - jeho nevědomost je překvapila. Protože však šel směrem k přístavnímu městu Jaffe, pokládali ho za izraelitu, který přišel do Jeruzaléma z daleké ciziny, proto nemohl všechno vědět, co se dělo v Palestině. Nemohli však pochopit, že nezaslechl ani o Velikém pátku, který přece vyvolal velikou bouři v Jeruzalémě?! Kleofáš to pověděl slovy: „Ty jsi snad jediný cizinec v Jeruzalémě, jenž neví, co se v něm stalo v těchto dnech!“ (Lk 24,18)

Jak se zdálo, nevěděl cizinec opravdu o ničem, proto se tázal: „Které?“ Jeho zájem otevřel ústa učedníkům. V bolesti a utrpení se všichni stáváme sdílnějšími; již dávno toužili po někom, komu by se mohli vypovídat, proto se rozhovořili o svém milovaném Mistrovi. První se ujal slova nejmenovaný průvodce Kleofášův. Pravil: „Co se stalo s Ježíšem Nazaretským, jenž byl prorok mocný v činu i slově před Bohem a přede vším lidem; jak velekněží a náčelníci naši ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a ukřižovali ho.“ (Lk 24,19n) Domluvil a na chvíli se odmlčel, vzpomínka na velkopáteční katastrofu byla dosud velmi živá a zadrhla mu hrdlo.

Zastavme se u jeho slov, jsou pro nás velice zajímavá. Učedník zamlčel zmínku o Mesiáši, nevěděl dosud, s kým vlastně mluví. Proto nazval Ježíše jen prorokem, zato tím živěji se rozhovořil o jeho působnosti. Konal veliké divy a zázraky, křísil i mrtvé. Když kázal, bývali kolem něj tisícové, chodili za ním na poušť, zapomínali na jídlo, bývalo jich tolik, že musel učit z lodičky. Lid ho velebil, Bůh dokazoval pravdu jeho slov zázraky, velerada ho odsoudila na smrt. A že jsou smutni? Vždyť byli jeho učedníky! Opustili všechno a šli za ním; dnes v nich národ vidí jen snílky, kteří se dali oklamat bludičkou!

Učedník domluvil, ale neznámý cizinec neodpovídal. Zájem, s jakým až dosud naslouchal, povzbudil Kleofáše, aby prozradil jejich největší bolest a dopověděl, co jeho druh zamlčel. Proto pravil: „My však jsme věřili, že to je on, kdo má vykoupit izraelský lid.“ (Lk 24,21) Na chvíli umlkl, zklamání bylo příliš veliké. Také Kleofáš viděl v Ježíši Bohem slibovaného Mesiáše, proto doufal, že rozdrtí nenáviděnou velmoc pohanského Říma a na jeho troskách založí světové panství Izraelovo. Bolestná zkušenost ho poučila o jiném. I Ježíš byl jen prorokem, jaké občas posílal Bůh vyvolenému národu; na chvíli zazářil, potom zapadl jako sta jiných. V tu chvíli si vzpomněl na jinou záhadu ze života Mistrova. Je pravda, sliboval několikráte, že vstane třetího dne z mrtvých, ale kdo ví, co tím chtěl povědět? Užíval tak rád smělých obrazů a podobenství; dnes je přece již třetí den, ve skutečnosti se nestalo nic. Proto pokračoval: „A nyní k tomu všemu je dnes třetí den od té doby, co se to stalo.“ (Lk 24,21)

Zmínka o třetím dnu připamatovala jeho průvodci ranní události v Jeruzalémě, proto pravil: „Ale některé z našich žen nás poděsily; byly ráno u hrobu, a když nenalezly jeho tělo, přišly a říkaly, že viděly také zjevení andělů, kteří tvrdili, že je živ.“ (Lk 24,22n) Učedník ví tedy dobře, co se dělo ráno v Jeruzalémě; nevěří však poplašným zprávám, protože je donesly jen ženy. Blízká budoucnost jim ukázala jejich nevěru, to je smysl slov Kleofášových: „I odešli někteří z nás ke hrobu, a nalezli vše tak, jak ženy říkaly, ale jeho samého však nespatřili.“ (Lk 24,24) Kdyby zpráva žen měla alespoň jádro pravdy, oni, učedníci by „přece museli být první“, kterým by se zjevil!

Tolik roků se tedy Spasitel namáhal, aby opravil bludné pojmy svých učedníků, jak vidíme, vše bylo nadarmo. Kříž, který měl býti důkazem jeho božského poslání, stal se jim kamenem úrazu.

Učedníci domluvili. Odkryli ránu, která bolela v jejich duši, ale již se blížil nebeský lékař. Choroba však byla z velké části zaviněna, proto dostávají napřed důtku: Záhadný cizinec konečně otevřel ústa a pravil: „Ó bláhoví a váhaví věřiti všemu, co mluvili proroci!“ (Lk 24,25) Možná, že ani nechápeme hluboký dosah těchto slov; zastavme se u nich na chvíli!

Aby člověk dospěl k víře v Ježíše Krista, musí pracovat rozum i vůle. Lidé si obyčejně zakládají na své nevěře, vidí v ní dokonce projev samostatného ducha! Před Bohem je každá nevěra pošetilostí, protože jest ovocem pýchy.

 

Co si z této situace můžeme odnést za ponaučení? Můžeme se divit, jak byli nevěřící. Kolikrát však slyšíme hlas učitelského úřadu Církve: „Toto zjevení je nepravé.....“ a přesto vidíme, že lidé neuposlechnou. Že je to jiná situace? Pokud máme víru, víme, že Kristus dál žije v hlasu biskupů spojených s papežem – dostali od Krista prorocký úřad. Potom je to situace stejná!

Tato falešná zjevení se nenápadně snaží nedůvěrou k biskupům odmítající falešná tvrzení z těchto zjevení zaměnit tento úřad Církve za vizionáře. Navíc tak kompromitují pravá zjevení.

 

Ani učedníci se nebránili této osudné chybě, proto předepisovali Bohu způsob, jakým měl vykoupit padlé lidstvo. Namlouvali si, že horlí o čest Boží, ve skutečnosti se báli vlastního pokoření. Proto jsou bláhoví! Cizinec pitval ránu ještě dále: chyba rozumová měla svůj kořen ve vůli. Nechtěli se odříci zamilovaných představ, jaké si vytvořili o říši mesiánské. Jejich choutkám měla ustoupit i Bible! Četli proroky, rozjímali o jejich slovech, ale jak? Vybírali z nich jen místa, která líčila slávu Vykupitelovu, úmyslně přehlíželi, co mluvilo o kříži a utrpení. Jen tak bylo možné, že se zalekli Velkého pátku.

Cizinec pokračoval: „Zda-li nemusel Kristus trpěti a tak vejíti do své slávy?“ (Lk 24,26) Učedníci pohlédli na sebe udiveně; opravdu, jejich neznámý průvodce našel hned prvním hmatem v jejich duši nejbolavější místo. Ještě ho nechápali, ale tušili, že jim otevírá nové světy; proto na jeho výtku ani neodpověděli. Byli rádi, že konečně našli člověka, který nezoufal ani nad ukřižovaným Ježíšem. Ale neznámý cizinec jim nedopřál klidu. Sami museli nahlédnout, jak špatně rozuměli Písmu svatému. Proto jim začal vysvětlovat mesiánské proroctví Starého Zákona; škoda jen, že se sv. Lukáš nerozepsal o této důležité chvíli podrobněji, praví jen všeobecně: „A začal od Mojžíše a všech proroků vykládal jim všechna Písma, která byla o něm“ (Lk 24,28). Jsme tedy odkázáni na pouhé dohady; a přece můžeme udati alespoň přibližně obsah, hovoru, protože evangelia nám podávají mnoho vzácných pokynů. Základní myšlenku jeho dlouhé řeči můžeme vystihnout ve dvou větách; Utrpení a kříž nepřišli nečekaně, Bůh je od věků předpovídal ústy proroků; proto Velký pátek nebyl Ježíšovou porážkou, byl jen důkazem jeho božského poslání.

Neznámý cizinec začal potomkem Evy, kterým hrozil v ráji Bůh pekelnému hadovi (Gn. 3,15 a Jn 8,44n); měl rozdrtit jeho pyšnou hlavu, ale napřed sám utrpěti v boji těžké rány. Zmínil se o veliké oběti Abrahámově (Gn. 21. A Jn 3,16); napřed bylo pokoření, spoutání provazy a hluboká duševní muka, teprve potom přišla milost a požehnání. Rozhovořil se o velikonočním beránkovi (Ex. 12,3 a Jan 19,36); osvobodil před smrtí vyvolený národ, ale sám byl krvavě obětován. Zmínil se o měděném hadu na poušti (Num 21,8n a Jn 3,10); vracel zdraví zraněným tělům, ale napřed byl přibit na potupném dřevě.

Velmi mnoho látky mu poskytly žalmy a prorocké knihy. Žalmy 15. a 21. popisují sice nejhlubší pokoření Spasitelovo, ale končí nadšeným hymnem na blahé ovoce vykoupení. Izaiáš líčí muže bolesti, ale předpověděl též jeho vítězství a slávu. Rozhovořil se o Jonášovi (Mt. 12,40), připomněl zrazeného a ubitého pastýře Zachariášova (11,12n; 13,7 a 22,10) a skončil snad posledním veršem prorockého žalmu 109, který vypravuje tutéž myšlenku: „Z potoka na cestě bude píti, proto pozdvihne (vysoko) hlavu“

 

Učedníci naslouchali s napětím, ani jediným slovem nevyrušili cizího poutníka. Již dávno domluvil, ale nikdo se netázal; skoro se báli, aby nezaplašili blahé světlo, které jim tak nečekaně vzešlo. Kříž, kterého se tolik lekali, pozbýval pro ně hrůzy. Jak malicherné se jim v tu chvíli zdály všechny myšlenky, které je ještě před hodinou skličovaly! V cizím poutníkovi viděli hlubokého znalce Bible a děkovali Bohu, že jim ho poslal.

Byly asi tři hodiny odpoledne. Cesta jim uběhla, ani si nepovšimli, že stojí na kraji vesnice, do které kráčeli. Od silnice odbočovala cesta a neznámý poutník k ní zamířil. Ještě jednou pohlédl s láskou na učedníky, ještě jednou jim pokynul na pozdrav a zrychlil krok, aby dohonil, co rozmluvou zameškal. V tom okamžiku si učedníci uvědomili, kolik získali v jeho přítomnosti. Ještě měli v duši mnoho otázek, které volaly po odpovědi; beze slov se dohodli, že ho nepropustí. Chtěli zdržeti cizího poutníka, a snad je ani nenapadlo, že vlastně touží po Kristu. Proto požádali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá, a den se již nachýlil“ (Lk 2,28). Je pravda, do večera bylo ještě daleko, ale Východňan mluví jinak než my. Již po jedné hodině „kloní se mu slunce k západu“; u hosta se mohlo ještě více nadsaditi. Východní zdvořilost žádala, aby host nepřijímal hned první pozvání, měl se zdráhati;i Spasitel dělal, jako by chtěl jíti dále. Učedníci nepovolili; když nepomáhala slova, užili jemného násilí. Zastoupili Spasiteli cestu, uchopili ho za ruce a vedli do domu Kleofášova. Nebránil se.

Všichni byli dlouhou cestou unaveni, proto chtěli napřed něco pojísti. Podle chvalitebného zvyku umyl Kleofáš cizinci nohy a vyzval ho, aby se posadil. Ulehli na nízké pohovky a Kleofáš předložil skrovnou večeři: chléb a trochu vína. Modlitbu před jídlem konával obvykle sám hostitel, mohl však přenechati tento čestný úkol též pozvanému hostu. Proto Kleofáš vyzval cizince, aby se pomodlil. Ježíš vyhověl. Vzal do rukou tenký chléb, pohlédl vroucně k nebesům a říkal slova: „Požehnán buď Hospodin, který dává vyrůstati chlebu ze země!“ Učedníci skoro zapomněli odpověděti obvyklé „Amen“. Jejich pozornost v tu chvíli úplně upoutal záhadný cizinec. Čím déle hleděli do jeho tváře, tím více jim připomínala milovaného Mistra: se stejnou láskou lámával kdysi Spasitel chléb při jejich skrovných hostinách, ale nebylo kdy na dlouhé úvahy. Neznámý poutník zatím rozlomil chléb, podal jeden díl Kleofášovi, druhý jeho společníku, sám nejedl.

Byl to jen pouhý chléb? Či se snad opakoval zázrak z posvátného Večeřadla? Odpovědi vyzněly velice různě. Jedni popřeli proměnu chleba v tělo Spasitelovo, protože učedníci nebyli svědky poslední večeře a Ježíš – jak se zdá – neužil slov konsekračních. Druzí se vyslovili velice opatrně, veliká většina se rozhodla pro Eucharistii a jejich důvody se zdají být přesvědčivé. Sv. Lukáš nepsal jen evangelium, zanechal nám i Skutky apoštolů, tam „lámání chleba“ znamená jistě Velebnou Svátost; z toho soudíme, že tentýž smysl mají uvedená slova i ve zprávě o učednících (Lk 24,35).

Učedníci přijali posvěcený chléb a Spasitel vzal do rukou kalich, pronesl i nad ním slova požehnání a dal napíti oběma učedníkům – v tom okamžiku počal mizeti, jako by se rozplýval, konečně zmizel docela. To byla božská odpověď na jejich otázku, kdo byl tajemný poutník, který je provázel.

Ještě dlouho hleděli učedníci udiveně na sebe, potom si padli radostně do náručí a upřímně si doznávali: „Zda-li v nás nehořelo naše srdce, když k nám mluvil na cestě a vykládal nám Písma?“ (Lk 24,32). Opravdu, nechápali, jak se jen mohlo státi, že ho již dříve nepoznali. Jak se nyní styděli za svůj zbabělý útěk! Na večeři ani nepomysleli, únava zmizela, jejich myšlenky letěli k ostatním apoštolům do Jeruzaléma. Musí do města, aby jim donesli radostnou zprávu. Bylo po velikonocích, na jasném nebi zářil úplněk, budou dobře vidět. Cesty jim rychle ubývalo, radost okřídlovala jejich kroky – některé okamžiky zrovna běželi…

Drahý křesťane! I tebe provází na životní cestě dobrý Spasitel. Snad ho někdy nepoznáváš, proto se děsíš a lekáš. Neboj se, i pro tebe najde konečně vhodná slova, aby tě potěšil a posílil. Bude ti, jako by z tvých očí spadala clona, sám se podivíš, že jsi to dříve nechápal. A ještě jednu myšlenku nám vnuká Lukášovo vyprávění. I pro tebe nadejde okamžik, kdy se bude připozdívati a tvůj životní den se nachýlí. Nezapomeň potom na vroucí prosbu: „Pane, zůstaň se mnou!“ a dej se zaopatřiti! A dopřej toho svatého štěstí i svým drahým a známým! Nedopouštěj se na nich krutosti, kterou nevěrecký svět nazývá tak rád milosrdenstvím! Nedej se zmást námitkou, že snad nemocného rozčílíš! Kdybys viděl, že se tvůj přítel blíží se zavázanýma očima k propasti, budeš také mlčeti? Možná, že ho na chvíli polekáš, ale jednou ti bude vděčný po celou věčnost!

Dr. K. Kubeš


 

....nakonec bude triumfovat mé Neposkvrněné srdce!“

Rozhovor s p. Martou Uchalovou z Dominikánského mariánského centra Salve o misijní návštěvě Ruska. Přebráno z časopisu Svatý růženec.

 


Ještě před nedávnem nejasná představa o dalších apoštolských krocích se stala v překvapivě krátkém čase naplno zrealizovaná misijní cestou do dvou míst velkého Ruska: Tveru a Moskvy, na kterou se ve dnech 7.-12.4. 2000 vydala pani Marta z DMC Salve. Jistě by každý z nás chtěl určitě vědět blíže „jak to s Ruskem vypadá“.

 

Před nedávnem byl v časopise Sv. růženec uveřejněn rozhovor s Vámi o vaší misijní cestě na Ukrajinu. Před pár dny, jste se vrátila z Moskvy. Jak to vnímáte, že vlastně ty plány, které byly ještě před krátkým časem dost nejasné, se tak rychle uskutečnili?

 

Tehdy jsme řekli, že pokud si to bude Matka Boží přát, půjdeme. Netušili jsme, že Panna Maria bude podnikat tak rychle. Již 9. února jsem dostala dopis od pátera Michala Gaughrana z Anglie, který je pověřený vést Mariánské kněžské hnutí v Anglii a sledovat i navštěvovat některé země. Taktéž má na starosti země východního bloku a Rusko. Dozvěděl se o naší cestě na Ukrajinu a napsal dopis, ve kterém mě žádal, abych se spojila s knězem zodpovědným za MKH v Rusku. Hned na to přišla odpověď od pátera Richarda Masina, amerického kněze, který už sedmý rok působí v Rusku. Má na starosti MKH a Večeřadla.

S Moskvou máme kontakty už delší dobu a návštěvu jsem jim přislíbila už dříve. P. Richard nás v dopise požádal, abychom dříve než začneme návštěvu v Rusku, navštívili jeho farnost, která leží asi 200 km severně od Moskvy. Chtěl nás totiž seznámit s MKH v Rusku jako i slyšet naše názory na toto hnutí.

Věci se děly tak rychle, že jsem ani nevěděla, co se děje a dala jsem své „ano“ na cestu.

 

Jak byste nám mohla přiblížit sociální rozdíly, touhu po poznávání a hlad po víře, které jste měla možnost postřehnout v této post komunistické zemi?

 

Po příchodu do Tveru jsme se začali seznamovat se situací. Byla jsem velmi překvapená. Na mši svaté bylo velmi málo lidí. Víra v Rusku se šíří velmi pomalu. Sedmdesát let byl Bůh skrytý v srdcích těchto lidí. Pracovala tam pouze pravoslavná církev, ale ani ta si často neuměla získat lidi. To, co bylo dobré, bylo v člověku zabité. Celá generace nevěděla o Bohu téměř nic. Nyní, když mají možnost o něm slyšet, je třeba s nimi začít úplně od začátku.

Náš apoštolát je zaměřený na šíření mariánské úcty. I zde se Panna Maria projevila jako matka, která skutečně spojuje své děti. Dá se říci, že ti, kteří byli přítomni na našich přednáškách, naslouchali se zájmem.Viděli jsme, že to co nás spojuje, je skutečně Maria.

Spojovala nás modlitba sv. růžence, i když jsme nejdříve museli dát každému do ruky návod, jak se modlí sv. růženec.

P. Richard konstatoval, že tu působí už sedm let, a nic nemůže vykonat vlastními silami. Všechno musí vymodlit na kolenou. Proto i my, když jsme přišli, čtyři hodiny jsme se modlili před vystavenou Svátostí, aby ti, kteří přijdou, otevřeli své srdce pro přijetí slova, se kterým nás Panna Maria vyslala do této země.

U těchto lidí je cítit touhu po poznání. Setkávali jsme se i s nevěřícími. Bůh každému z nás vtlačil do srdce touhu po něm a i ti, kteří dosud neměli milost ho poznat, cítí, že je nad nimi Kdosi vyšší.

Jeden mladý člověk nás viděl se modlit. Bylo to mimo kostel. Ptal se: „Vy jste se modlili? Vím, že moje babička kdysi říkala, že Bůh existuje a modlila se k němu. Nyní jsem viděl i vás modlit se. Zřejmě to je k tomu samému Bohu, ve kterého věřila moje babička…?“ Bylo dojímavé slyšet dvaceti pětiletého nevěřícího chlapce, který se takto ptal. Když se s námi loučil, řekl: „Jsem rád, že jsem vás poznal. Já vás vlastně mám rád.“ Bůh si připravil jeho srdce k přijetí víry, kterou předtím vůbec neměl možnost poznat.

Myslím si, že právě v Rusku komunismus napáchal největší zlo. Tito lidé nemohou za to, že se narodili a žili právě tam.

Tato návštěva vzbudila v mém srdci velkou lásku k tomuto národu. Mnohokrát na něj hledíme jinak. Ale jsou to stejně takoví lidé jako my.

Kromě toho jsem tam viděla strašnou materiální bídu. Byla jsem zhrozená z toho, jak žijí, jak se stravují, ale velmi mě překvapilo, že jsem během celého svého pobytu neslyšela ani jednu stížnost, že se jim žije těžko, že nemají co jíst. Jsou spokojení s tím, co mají.

 

Zřejmě i život ve farnostech se probouzí jen postupně…

 

Farnost Tver má asi jeden a půl milionu obyvatel a spravuje ji páter Richard. Římsko-katolíků je tam poměrně málo, jako i všeobecně v celém Rusku. Informoval nás o stavu, jaký tam je. Já osobně jsem byla šokovaná z poměrů, které jsem viděla hned po příletu. Na Ukrajině to bylo těžké, ale v Rusku to bylo o mnoho těžší.

Město Tver má půl milionu obyvatel. Zatím tam neměli vlastní kostel, pouze provizorní kapličku, kterou si udělali ve staré budově. V současnosti tam páter Richard staví z příspěvků ze zahraničí velké pastorační centrum s kostelem, který bude zasvěcený Božímu milosrdenství.

V Moskvě jsme měli setkání v Domě Marie, kde funguje neustálá adorace. Zde jsme se setkali i se sestrami Panny Marie Spoluvykupitelky, které nám pomohli nejen s tlumočením, ale i s rozhovory o jejich apoštolátu v Moskvě. Stejně tak nás prosili o modlitbu za vznik večeřadlové skupiny. Samy na tento úmysl mívají tři hodiny adorace denně.

 

Setkali jste se mezi věřícími různých vyznání i s určitým náboženským napětím?

 

Ne, dokonce na jedno setkání přišli i pravoslavní. Oni mají též v úctě Pannu Marii a když se dozvěděli o tomto setkání, přišli na něj. Ani při osobních rozhovorech jsem neměla pocit, že patří k jiné skupině lidí, k jinému náboženskému vyznání.

V městě Tver je asi 45 000 lidí, kteří se při sčítání přihlásili k mohamedánské víře. Avšak zajímavé je na tom to, že se v městě Tver staví římsko-katolický kostel právě díky mohamedánům, kteří pomohli vybavit všechny formality a povolení na stavbu tohoto kostela. Takže myslím si, že v tomto směru nejde o žádná napětí.

 

Jaký byl cíl této cesty?

 

Pozvání pátera Richarda bylo, abychom šířili Večeřadla, ale po našem příchodu a o dlouhých rozhovorech s ním sám usoudil, že tito lidé ještě nejsou schopni přijímat Večeřadla. Říkal, že asi šest roků se pokouší založit modlitební skupinu, protože Panna Maria velmi často říká, že obnova musí přijít z rodin, proto i v Rusku nemohou existovat farnosti, pokud se nebudou modlit rodiny. Bohužel, zatím se mu to nedaří.

Tedy to, co jsme si my naplánovali doma, s čím jsme šli do Ruska, se vůbec neuskutečnilo podle naší představy. Při našich setkáních jsme mluvili o Panně Marii, o jejích novodobých zjeveních, o tom, že je matkou, která čeká na všechny. Museli jsme k nim přistupovat velmi jednoduše, vyzývali jsme je k modlitbě svatého růžence a samo jsme se modlili s nimi a za ně.

Po této návštěvě chápu, že Rusko nebude změněné lidskými silami, ale jedině Božím milosrdenstvím. Tito lidé to určitě přijmou, ale musí je zasáhnout milost a tu jim musí vyprosit ti , kteří už dar víry mají.

Možná právě to byl cíl mé návštěvy: povzbudit modlitební skupiny u nás, aby se více obětovali a modlili za obrácení Ruska.

 

Vydala jste se na takovouto náročnou cestu sama, a nebo jste měla i nějaký doprovod?

 

Rusko jsem nenavštívila sama. Byl tam se mnou i Ján Hupka z Bratislavy, který tlumočil do angličtiny, protože jsme měli setkání i se zahraničními studenty, kteří studují medicínu a domluví se anglicky. Potom se k nám přidali ještě dvě sestry. Jedna byla z Kazachstánu, protože noviciát měla na Slovensku, znala celkem dobře Slovensky. Druhá byla ze Slovenska. Obě nám zase překládaly do ruštiny. To bylo celé složení naší výpravy.

 

Měli jste tuto misijní akci předem dohodnutou?

 

Do Ruska jsem jela na pozvání sestry Věry z domu Marie, která je zodpovědná za trvalé adorace v tomto Domě. Setkala jsem se s ní minulý rok v srpnu na jednom mariánském místě a od té doby jsme si telefonovaly. Sestra Věra mě stále zvala k nim povzbudit tamní lidi, kteří to mají stále velmi těžké.

 

Jak jste se domlouvala v Rusku Vy?

 

Na střední škole jsem sice maturovala z ruského jazyka, ale dvacet šest roků jsem jej vůbec nepoužila. Před odjezdem jsem sice měla obavy, jak to zvládnu, ale Panna Maria se postarala o tlumočníky, i když první den, než přišly jmenované sestry, jsem zůstala na domluvu sama a musela jsem mluvit rusky. Zvládla jsem to s určitými problémy, ale když jsem se jich na závěr zeptala, zda mi rozuměli, tvrdili, že rozuměli všemu. Asi to bylo řízené shora, protože sama si nedovedu představit, jak jsem mohla po tolika letech plynule hovořit. Všechny další přednášky už potom překládaly sestry.

 

Fatimské poselství pro Rusko je nám dobře známé. Je v Rusku už v současnosti odkaz Panny Marie přijímaný a šířený?

 

Co mě při této návštěvě velmi potěšilo, bylo to, že v každé farnosti, kterou jsem navštívila, byla socha fatimské Panny Marie. V Moskvě byl církvi vrácen kostel Neposkvrněného Početí a v něm jsem také objevila velkou fatimskou sochu Panny Marie. To mě ubezpečilo, že Rusové přijímají fatimské poselství velmi vážně.

Nejvíce potěšitelná je zpráva, kterou jsem se dozvěděla právě tam: od 26.-28. května tohoto roku bude v Rusku Eucharistický kongres, kterého se zúčastní všichni biskupové Ruska a Sibiře. Na závěr tohoto kongresu, 28. května, se všichni přítomní biskupové rozhodli zasvětit Rusko Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Uskuteční to přímo v Moskvě před fatimskou sochou v kostele Neposkvrněného Početí. (poz.red.: bylo skutečně provedeno)

Myslím si, že je to velmi velká událost. Je možné, že si mně tam Panna Maria pozvala i kvůli tomu; všichni mě totiž prosili o modlitbu, aby měli dost sil uskutečnit toto zasvěcení, které si vyžádala Panna Maria. Její přání bude splněné právě v měsíci květnu. Taktéž i všichni misionáři, kteří jsou v Rusku, se už na tento úmysl nyní modlí před Eucharistii.

Modlete se za tento národ, aby Maria jako matka národa se mohla konečně ujmout svého mateřství.

 

A co večeřadla?

 

Než jsem přijela, navštívil tuto zemi páter Michal Gaughran, který tam šířil Večeřadla. Nesetkala jsem se s ním osobně, ale páter Richard mi řekl, že je to velmi obtížné. Také páter Michal měl při šíření těchto Večeřadel velké problémy. Ty plynou z toho, že samotná víra se tam šíří velmi těžko. P. Michal však dostal od biskupů schválení na další apoštolskou cestu do Ruska. Znovu se vrátí v říjnu a při této příležitosti požádali i nás, zda bychom jej nepřišli doprovázet a pomoci mu při šíření Večeřadel, zejména v pobaltských krajích a v některých dalších částí Ruska, které budou postupně dohodnuty s biskupy v Rusku.

Požádali nás právě proto, že při této návštěvě sami usoudili, že Slováci jsou srdcem velmi blízko Rusům. Rozumíme jim více, než západní misionáři, se kterými jsme se setkali, a to také i proto, že podobně jako oni i my jsme prožívali období komunismu.

Je těžké říci nyní jaké to bude. Jestliže to Panna Maria bude od nás žádat, určitě nám k tomu dá i potřebnou sílu. Zatím já osobně si přesné plány nechystám, protože už tato cesta byla pro mně velmi namáhavá a náročná.

 

Ještě před časem jste si říkala, že „do Ruska nikdy nepojedete“, ale sama vidíte, jak se všechno mění.... Máte už sama nějaké vnitřní „nasměrování“, jak dále?

 

Tuto otázku jsem si položila, když jsem přišla do města Tver. Když jsem viděla tu bídu, velmi jsem pocítila svojí nemohoucnost, a právě tam jsem poznala, co je to úplně se svěřit do rukou Božích a rukou Panny Marie.

Panna Maria v jednom rozhovoru říkala Donu Gobbimu: „Všechno musíš očekávat ode mne.“ Toto poselství tam pro mne ožilo. Uvědomila jsem si, že já nemohu absolutně nic, může jen Ona.

Často jsem si kladla otázku, proč jsem přišla sem, a co vlastně dále. Položil mi ji i P.Michal: „Pomohla by jsi tomuto národu i nadále?“ Ráda bych, protože jsem pocítila velkou lásku k tomuto národu. Jak dále, nevím. Nyní cítím velkou potřebu modlit se za ně a navíc, ukazuje se nějaký plán pomoci, který bychom snad mohli realizovat už v květnu. Pomohli bychom jim, aby si sami zakládali večeřadla v Rusku. Zatím však nechci tento plán zveřejňovat. Věřím, že Matka Boží nám dá sílu, abychom jim pomohli.

 

Určitě jste navázali i nové kontakty s tamními věřícími. Míníte tyto kontakty udržovat a více rozvíjet? Plánujete i další vzájemná setkání?

 

Navázali jsme kontakty jak v Moskvě, tak i v městě Tver. Ale, jak dále sama ještě nevím. Tito lidé potřebují pomoc, myslím spíše na duchovní. Udržuji s nimi kontakt telefonicky a také e-mailem. Denně se za ně modlím. V tom dalším pomůže Panna Maria.

 

A co odkážete nám, kteří nemáme možnost „jít na misie?“

 

Chtěla bych vyzvat všechny: modlete se a proste za tento národ, protože bídu, v které tito lidé žijí, si my ani nedovedeme představit. Na hmotnou bídu si vůbec nestěžují, ale přijímají ji; o té duchovní ani neví.

Když vás prosím o modlitby, odvolávám se na jedno poselství Panny Marie don Gobbimu: „Drahé děti, ke mně nemůžete přicházet samostatně, ke mně musíte přicházet společně, protože, když přijdete sami, já se Vás zeptám: A vaši bratři jsou kde?“

Modlete se, abychom jednou nemuseli vyslechnout tuto výčitku: „Kde jste zanechali své bratry, kteří neměli takovou milost, jako vy, ale mohli ji dostat kdyby vy sami jste dali více modliteb a obětí za ně?“

Panna Maria ukázala dětem ve Fatimě peklo a řekla jim: „Proto přijde tolik lidí do zatracení, neboť není nikoho, kdo by se za ně modlil a obětoval.“

Po mém návratu z Ruska si často dávám otázku, kam přichází duše těchto bratrů a sester, kolik z nich přijde třeba do zatracení jen proto, že my jsme pro jejich záchranu neudělali všechno? Panna Maria říká: „Modlete se, potřebuji vaši modlitbu.“ Vezměme dnes tato slova vážně. Možná dnes tuto modlitbu nepotřebuji ani tak pro svého syna, dceru nebo vnuka, ale možná ji mnohem více potřebuji pro někoho v Rusku, který o Bohu  vůbec  nic

neslyšel. Vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie přijde, protože nám to Ona sama přislíbila, ale my jsme pro Ni velmi potřební.


 

Řím 8. prosince 1854


Neutěšené byly poměry v 1. polovině minulého století, papež Řehoř XVI. měl pořád co dělat s revolucionáři ve svém papežském státě. Papeži Piovi IX. se špatně odměnili za jeho dobrotu, nakonec si nebyl jist ani životem a musel hledat ochranu na půdě cizího vládce v malé pevnosti Gaetě. V těchto bouřných dobách, kdy byla půda v Evropě vpravdě podminována, kdy Řím byl veliký vulkán hrozící každou chvíli výbuchem, v lomozu zbraní a revolucí se vzmáhá ve věřícím lidu nadšení pro Pannu Neposkvrněnou tak, že při studiu aktů máme dojem, jako by Evropa zakoušela nejkrásnějšího míru. Komise vybraných bohoslovců ustanovená roku 1847 Piem IX. studuje, zda je možné a příhodné prohlásit Neposkvrněné Početí za dogma. Z Gaety za dva měsíce po útěku, 2. února 1848, rozesílá papež encykliku, kterou žádá biskupy celého světa o dobrozdání v této otázce. Uvážíme-li, že v oněch bouřlivých dobách se ztratil nejeden list, nejeden stolec byl uprázdněn, nejeden biskup nemocen, můžeme říci, že odpověděli všichni, kteří odpovědět mohli.

Záplava literatury, od několikasvazkových hlubokých bohoslovných děl až k brožurkám a letákům určeným pro poučení lidu oslavovala a vysvětlovala ve všech jazycích privilegium Matky Boží. Za dva roky se vrátil Pius IX. do Říma a jmenoval ještě tři komise. První začala své práce 8. května 1852, poslední 2. srpna 1853. Karel Passaglia S.J., autor impozantního díla „De Immaculato Conceptu“ (tři velké kvartové svazky) patřil k hlavním spolupracovníkům.

Roku 1854 již bylo jisto, že k prohlášení dojde. Poslední dny listopadu a první týden prosince se sešlo ve věčném městě 54 kardinálů, 42 arcibiskupů a 92 biskupů. V katolických kostelech celého světa se konaly novény před velkým svátkem, kdekdo hleděl nedočkavě vstříc vytoužené chvíli, a ve svatý den dleli duchem v papežské basilice ti, kteří nemohli být osobně svědky oslavy a triumfu Neposkvrněné. Hlavní slavnosti mimo Řím se konaly teprve po prohlášení dogmatu, a kdyby byl někdo sebral všechny doklady na paměť budoucím věkům, soudím, že by žasli, odkud je ta živá víra ve století nevěry.

Konečně nadešel slavný den. V pátek 8. prosince před 8. hodinou ranní se sešli všichni preláti dlící v Římě do Sixtinské kaple. Papež začal litanii ke všem svatým, která se recituje vždy při významných příležitostech. Po invokaci „Svatá Panno pannen“ se shromáždění zvedlo a sestoupilo do svatopetrského dómu, kde byla litanie před eucharistickým oltářem dokončena. Na 50 000 poutníků plnilo chrámové prostory. Řím neviděl doposud tak velkolepé shromáždění. U hlavního oltáře začala papežská mše svatá. Když bylo přezpíváno evangelium (řecky a latinsky), přistoupil k Piu IX. děkan kardinálského sboru, provázen nejstarším arcibiskupem a biskupem, jakož i arcibiskupy řeckého a arménského obřadu, a prosili aby sv. Otec prohlásil dogmatický dekret Neposkvrněného Početí, jenž „přinese radost nebi a naplní veselím celý svět.“ Papež intonuje: „Veni Creator Spiritus – Zavítej Tvůrce, Duchu sv., k nám.“ Bylo právě 11 hodin. Po té přečetl dogmatickou bulu. Hluboké ticho v bazilice, papež i přítomní stěží přemáhali hluboké dojetí. Sotva dočetl, roztrhly se mraky a sluneční paprsek vnikl oknem do basiliky, jakoby slunko spolu s věřícími skládalo hold Neposkvrněné. Rozezvučely se zvony celého Říma, hřměla děla Andělského hradu, náměstí, ulice, domy byly ozdobeny girlandami a květy. Papež dokončil nejsv. Oběť a závěrem oslavy bylo Te Deum. Nato posvětil zlatou korunu posetou drahokamy, jíž byla korunována socha Panny Marie nad oltářem v kapli sv. Petra. Na černé mramorové desce po levici hlavního oltáře hlásá poutníkům nápis ve zlatých literách památku velkého dne.

Večer byl celý Řím osvětlen, od kopule sv. Petra až k nejchudší chýšce, jakoby celé město bylo jediný mariánský chrám. Nebylo balkonu, nebylo okna, nebylo světničky, v níž by k oslavě Neposkvrněné nehořelo světlo. Transparenty s nápisy: „Maria bez poskvrny počatá“ zářily všude. Na kopuli papežského dómu se skvěla ve výši jiskřící koruna, jako ohnivý královský diadém se odrážela od temného mraku v pozadí – byl to jediný mrak na celém nebi! Druhého dne obdržel každý prelát zlatou medaili s nápisem: „Marii bez poskvrny počaté Pius IX. z prvotin australského zlata jemu darovaných d raziti 8. prosince 1854.“ V jediné diecézi Bellez, jež nepatří k nejbohatším a největším francouzským diecézím, bylo v letech 1854 až 57 postaveno více než 300 soch Neposkvrněné.

 

Uplynulo půl století. První jubileum dogmatizace roku 1904. Zvláště Španělsko pokládalo za věc cti, aby oslavilo co nejkrásněji památku tajemství, s nímž jeho minulost byla zvlášť těsně spjata. Na návrších Pyrenejí, Sierry Nevady i ostatních horských hřebenů a na kdekterém pahorku byly postaveny sochy a obrazy svaté Panny, celý rok konány kongresy, milostná socha Nuestra Seňora del Pilar (pro Španělsko je asi to, co pro nás P. Maria svatohostýnská) byla ozdobena drahocennou korunou. Ale nejkrásnější dar, jejž španělští katolíci položili k nohám Neposkvrněné, byla koruna mučednická toho roku získaná.

Jako v jiných španělských městech konal se i ve Valencii jubilejní průvod ke cti Panny bez poskvrny počaté, a sice z ohledu na katolické dělníky, zaměstnané v továrnách, až v neděli po svátku. Jak město tak i nebe vzalo na sebe sváteční roucho, slunko mile svítilo s azurové oblohy, a ve tři hodiny se rozvíjel průvod od katedrály. Při pohledu na nepřehledné davy prohlašovali nejstarší pamětníci: „Nikdy Valencie nic podobného neviděla.“ Tu se do zpěvů dětí mísili rušivé výkřiky: „Ať žije republika, ať žije svoboda!“ Věřící toho nedbali, zpívali a modlili se dál, až v jedné ulici tlupa osvícených přátel svobody přepadla procesí. Smečka výrostků se vrhla rytířsky na dívku, která nesla korouhev Neposkvrněné. Dívka se těmto „rytířům“ bránila a spolu s družkami se jim ubránila. Průvod pokračoval, konečně se blíží Sdružení katolického dělnictva, uprostřed jejich vůdce, 25 -letý advokát Perpina. Osvícenci je chtěli napřed vyprovokovat hrubými urážkami, a když ničeho nedosáhli, chopili se průkopníci svobody zbraní a stříleli na bezbranné. Zaznělo několik výstřelů, několik mužů bylo zasaženo, vůdce smrtelně raněn klesl k zemi a zvolal „Sláva Neposkvrněné!“ S námahou bylo zabráněno panice a všeobecnému útěku. „Za svatou Pannu jsem hotov s radostí přijmout ještě druhou kulku.“ pravil umírající. Za dva dny vydechl duši.

Z jeho života stojí za zmínku, že od mladosti vroucně uctíval Neposkvrněné Početí. Po čistě strávených studijních letech se věnoval právům, půl roku před smrtí byl promován na doktora práv. Denně přítomen na nejsv. oběti a často přijímal sv. svátosti. Jako student, akademik i advokát spěchal denně do mariánské kaple, kde se modlíval růženec. Byl neobyčejně nadaný, a chtěje pro věc Kristovu pracovat i ve veřejnosti, věnoval se činnosti ve Sdružení katolického dělnictva. Před svým posledním svátkem Neposkvrněné Panny konal jako každý rok exercicie se svou Družinou, témuž tajemství zasvěcenou.

Město na Tibeře se však též chystalo k důstojné oslavě. V době svatopostní byly misie ve 20 kostelech, v listopadu v 26 dalších chrámech. Před svátkem Neposkvrněného Početí se konalo slavné triduum, v předvečer byl Řím osvětlen, v noci se spustil déšť, ráno se vyjasnilo, jakoby slunko stejně jako r. 1854 chtělo uvítat velký den. Náměstí svatopetrské bylo v 7 hod. Plné, v 9 hod. začaly papežské bohoslužby, při nichž poprvé dóm zářil elektrickým světlem. Napřed byly rozžaty lampy, jež ve velkém kruhu lemovaly obraz Neposkvrněné nad hlavním oltářem. Pak se světla dál šířila do lodi, dál a dál, až najednou zazářil umělecký věnec světel. Na 30 kardinálů, 200 biskupů, 60 000 poutníků se účastnilo slavnosti, jež skončila v 1 hod. Při této příležitosti byla socha Neposkvrněné v chórové kapli s. Petra ozdobena zlatou korunou 12 hvězd, posázenou brilianty. Večer byla opět iluminace, zvláště v paláci španělského vyslance a na španělském náměstí, kde od r. 1857 stojí jubilejní socha Panny bez poskvrny počaté. Z věží chrámu Trinita de Monti (nejs. Trojice na horách) vrhal bengál zář na celé město.           


 

Neposkvrněná a dnešek.

 

Raduj se Maria Panno: Všechny bludy jsi samojediná potřela na veškeré zemi. (liturgie.)

 


Když Pius IX. prohlásil za dogma učení o Neposkvrněném Početí, jevila celá Církev pochopitelný zájem – a spolu s ní veškerý nevěřící svět. Lidé bez víry tropili nepopsatelný rámus, proti dogmatu se psalo – nejvíce ovšem ti, kteří mu za mák nerozuměli! Co je těm lidem do toho, prohlásí-li hlava podle nich „umírající“ Církve něco za článek víry? Netýká se věc jenom katolíků?

Kdyby církev živořila – tak ano. Ale povyk celé Evropy je doklad, že papežské slovo je něco víc, než ubohý projev dokonávající instituce. Naše dogma je totiž odsouzení všech moderních bludů, a právě proto, že církev je duchovní moc ovládající sta miliony srdcí, vzbuzuje každé její slovo takovou pozornost, byť v něm nebylo o protivnících ani zmínky.

„Raduj se, Maria Panno, všechny bludy jsi samojediná potřela po veškeré zemi.“ Tak se modlí církev od 8. století. Všechny staré kristologické bludy (týkající se osoby Krista, nejen nestorianismus, ale i arianismus, monofystismus atd.) se rozbíjely jak vlny o skálu o jediné slovo „Bohorodička“ (viz. Mariina doba 1/2000). Od církve na sněmu efezském r. 431 bylo označeno za heslo pravé víry a přinutilo každý blud, aby odhodil masku a přiznal barvu. V jádru obsahovalo totiž veškeré učení církve o osobě Krista.

Rok 1854 - prohlášení dogmatu Neposkvrněného Početí, je pro moderní dobu tím, čím byl rok 431 pro křesťanský starověk. Dnes musí církev bojovat s jinými bludy. Charakteristický znak moderních a racionalistických bludů je boj proti všemu nadpřirozenému. Nahlédněme do Syllabu (katalog bludů) Pia IX. z 8. prosince 1864, právě deset let po prohlášení našeho dogmatu:

1. blud: Neexistuje Bůh Stvořitel (srv. Vatic. de fide can. 1 et 2).

2. blud: Je-li Bůh, nezasahuje do řízení světa – nic mu do světa není (tzv. Deismus).

3. blud: Lidský rozum je sám sobě zákonem a jediným rozhodčím, co je správné a nesprávné, pravda a lež, dobré a zlé.

Tak to jde dál, 80 „moderních bludů“ jeden za druhým.

Všimněme si nejrozšířenějších. Člověk, poslední stupeň všeobecného vývoje, nebyl podle těchto bludů stvořen k obrazu Božímu; popírá se pád do hříchu i jeho následky; lidská přirozenost prý není porušena hříchem, člověk je od přirozenosti dobrý a jeho pudy tedy oprávněné; není milosti, není vykoupení, není zjevení; popírá se nikoli jedno dogma jako kdysi, ale všechno učení sv. víry, nadpřirozený cíl a určení člověka, nadpřirozený úkol církve, nesmrtelnost a existence duše atd. Vzduch, jež dýcháme, je pelagiánský, tj. popírá se nadpřirozený řád. Pýcha, duše všech těchto bludů, byla patrná na první pohled, a bludaři sami se chlubili, že člověka „povznesli v jeho vlastních očích“ tím, že ho vymanili z područí Tvůrce.

Ochranou proti této epidemii a záplavě moderních bludů, a zároveň jejich odsouzením, je článek víry o Neposkvrněném Početí. Nevěra dobře vycítila, co toto dogma znamená.

Odtud ona zuřivost (kterou bychom si jinak sotva vysvětlili) proti 8.prosinci 1854. Čím bylo kdysi slovo Theotokos, Bohorodička, tím je dnes slovo Immaculata, Neposkvrněná. „Maria počatá bez dědičného hříchu, samojediná ze všeho lidstva, a sice pro zásluhy Spasitele, a ozdobená milostí posvěcující v prvním okamžiku života.“

Tak prohlašuje náměstek Kristův. Z toho plyne:

1.        Existuje Bůh 1, Stvořitel, pán a zákonodárce, jenž má právo dávat zákony. Svého práva užil, když člověku v ráji dal přikázání, připojiv zároveň sankci (trest za přestoupení).

2.        Člověk není svým pánem a zákonodárcem, ale je povinen dbát a zachovávat přikázání i zákonů Tvůrce 2, které jsou dány na ochranu jeho a soužití s ostatními. Přestoupí-li jej, dopouští se hříchu (viny), kterou poškozuje i ostatní a tato neposlušnost se na něm vymstí, vlekouc za sebou trest; z toho je patrné, že:

3.        Člověk má svobodnou vůli 3, a když ji zneužije, je za svůj čin odpovědný; má též

4.        Nesmrtelnou duši 4, která byla hříchem zbavena milosti, ne však věčného trvání.

5.        Existuje hřích a pád do hříchu, a sice všeobecný 5.

6.        Existuje dědičný hřích, který každý syn Adamův přináší s sebou na svět, a jehož byla uchráněná jedině Neposkvrněná. Člověk není od narození dobrý a svatý, není takový, jakým být mohl a být má; 5 z učení o dědičném hříchu plyne, že:

7.        Že lidstvo pochází od společného praotce 6, jenž byl stvořen od Boha, a sice v milosti, o niž se připravil tím, že nebyl poslušen svého Pána a Tvůrce.

8.        Existuje tedy řád nadpřirozený, 7 milost posvěcující, která činí člověka Bohu milým, svatým, dítkem Božím; ztráta milosti jej činí ohavným, nesvatým a neschopným věčné blaženosti a spojení s Bohem.

9.        Lidstvo potřebuje Vykupitele a vykoupení; 5 odkázáno samo na sebe by nebylo schopno se vymanit ze stavu, do něhož se hříchem uvrhlo. Ani Panna Maria nebyla vyňata z tohoto zákona: byla „uchráněna hříchu pro zásluhy Vykupitele“: z toho plyne, že:

10. Ježíš Kristus je v pravdě Vykupitel lidského pokolení, nikoliv pouhý člověk, nýbrž Syn Boží 8 od Otce z lásky ztracenému lidstvu poslaný.

11.  Kristus Pán je jediná cesta vedoucí k životu, na něho jakožto jediného a všeobecného prostředníka je odkázáno všechno lidstvo; tím padá tzv. „přirozené náboženství“.

12.  Neposkvrněná Panna byla obdařena milostí posvěcující v prvním okamžiku života, aby byla důstojným stánkem Syna Božího, je tedy vpravdě Matka Boží, a:

13.  milost Boží je ke spáse nezbytně nutná (k spojení s Bohem, jenž je nadpřirozeným cílem člověka).

14.  Zvláštní milostí Boží byla Neposkvrněná Panna z ohledu na Krista uchráněna následků dědičného hříchu (hříšné žádostivosti atd.) Žádostivost nelze tedy prohlašovat za dobrou a oprávněnou, nýbrž musí být přemáhána a krocena 5, jelikož ze hříchu pochází a ke hříchu vede, a i když sama o sobě není hříchem, přeci jen člověka snižuje.

15.  Hřích není maličkost, ale příčí se nekonečné svatosti Boží, je to ohavnost a očista duše od hříchu je podmínka našeho spojení s Bohem.

16.      Prohlášení dogmatu samo bylo projevem neomylného učitelského úřadu církve 9, a jeho přijetí od věřících bylo vyznáním víry v církev jakožto vychovatelku danou lidstvu Kristem, jedinou, která vede člověčenstvo ke spáse.

17. Existuje tedy i zjevení Boží 10, tj. pravdy, jež lidský rozum ponechán sám sobě neobjeví („tajemství“) a jež mu Bůh musel sám sdělit.

18. Konečně lze z prohlášení odvodit důsledek, že zdrojem víry je nejen Písmo, ale i Tradice (proti názorům reformace). Z toho, co je řečeno, je pochopitelné, proč věřící lid dnešní doby uctívá s takovou zálibou Neposkvrněné Početí nejbl. Panny. Je-li mariánská úcta časová, pak je úcta k tomuto tajemství eminentně časová. V Neposkvrněné Panně má věřící lid nejen ideál a vzor neporušené andělské čistoty, ale i pevnou záštitu víry proti moderním bludům.

19. Ochrana víry - Je možno věřit v tajemství Neposkvrněného Početí a být vzdálen nebo dokonce prost víry? Jen v katolické církvi lze plně v toto tajemství věřit. Čím více je o něm kdo přesvědčen, tím pevnější kořeny má víra v jeho srdci a tím více se přimkne k církvi Kristově. Jak je možné věřit, že Panna Maria byla bez poskvrny prvotního hříchu počatá a nevěřit, co hlásá sv. víra o dědičném hříchu, o vykoupení, o milosti, o ospravedlnění? Tyto a ostatní pravdy nejenže stojí a padají s tímto článkem víry, ale nacházejí v něm i osvětlení – daleko jasněji je věřící duše chápe ve světle tohoto tajemství. Tak se stává Neposkvrněná vpravdě věží Davidovou, tj. ochranou a záštitou víry Kristovi.

***

1.             Proti názorům těch, kteří volají: „Není Boha“, ať již to činí jako materialisté nebo jako pantheisté.

2.             Proti názorům Kantovým.

3.             Proti názorům Luthera, deterministů atd.

4.             Proti názorům materialistů, pantheistů atd.

5.             Proti racionalistům.

6.             Proti darwinismu.

7.             Proti empirismu, positivismu, sensualismu a celé řadě moderních bludů, jakož i proti názorům reformace.

8.             Proti všem moderním bludům

9.             Proti názorům reformace.

10.        Proti racionalismu, positivismu, deismu atd.


 

 

Na Té skále zbuduji svou Církev.

 


Mise pokoje

 

Světový tisk se stále vrací k nedávným cestám papeže Jana Pavla II. Mnohé zprávy charakterizují v této souvislosti hlavu Katolické církve přívlastkem „Posel pokoje“. Známý izraelský novinář Uri Avneri, který se sám označuje za ateistu, napsal: „Závidím katolíkům že mají takovou osobnost.“ Vždyť poslední papežovy cesty nesměřovali do bezkonfliktního, jednoznačně přátelského prostředí. Naopak! Navštívil země, ve kterých jsou křesťané jen malou menšinou, většina se hlásí k islámu a k židovskému náboženství. Je známé, že náboženská příslušnost je v této části světa zvláště významným faktorem mezinárodních politických problémů. Před papežovou cestou mnozí političtí komentátoři hleděli se skepsí na pouť Jana Pavla II. a  předpovídali nepříjemné projevy nedorozumění. Mýlili se. Papež dokázal, že je pravým poslem pokoje a  náboženští i političtí představitelé ho jako takového i přijali. Doslovně symbolická je v této souvislosti scéna, která charakterizuje toto poselství: Před papežem, při jehož příchodu do Jordánského hlavního města Ammánu doprovází jordánský král Abdallah, kráčí bílá holubice – symbol pokoje. I ty největší optimisty mile překvapilo, když palestinský prezident Jásir Arafat při uctivém přivítání políbil papežovu ruku a řekl: „Toto je historická a svatá chvíle pro nás Palestinčany.“

 

Pokoj mezi křesťany

 

Křesťané jsou v zemi, kde se narodil Ježíš Kristus, v menšině, ale zem, po které kráčel Vykupitel, je pro ně Svatou zemí. To platí pro všechna křesťanská společenství, všechna chtějí mít alespoň v Jeruzalémě, ve městě Ježíšova působení, smrti a vzkříšení, svoje zastoupení. Jeruzalémské křesťanské informační centrum eviduje ve městě 44 křesťanských obcí. Mezi nejvýznamnější patří pravoslavný patriarchát a obce koptských, etiopských a syrských křesťanů, každá s vlastním metropolitou. Spolu žije v Jeruzalémě okolo 15 tisíc křesťanů, z nichž nejpočetnější skupinou jsou „latinští katolíci“, je jich přibližně pět tisíc. Kromě nich tu žije okolo devíti tisíc byzantských, syrských, chaldejských a maronitských katolíků.

Setkání Jana Pavla II. s čelnými představiteli i řadovými věřícími křesťanských církví byla velmi srdečná. Mnozí se vyslovili, že papežova návštěva znamená významné „povzbuzení“ pro všechny křesťany v nekřesťanském moři. Zvláště dojímavé bylo setkání s řeckým pravoslavným patriarchou Diodorem I. Ten, i když je těžce nemocný a připoutaný na invalidní vozík, přišel, aby pozdravil a srdečně se přivítal s hlavou Katolické církve.   

Podobně dojímavé a povzbuzující bylo i setkání s arménským apoštolským patriarchou Torkomem II.  Arménská církev se oddělila od Katolické církve už roku 451. Nadšení, s jakým papeže pozdravili arménští křesťané, posiluje naději, že dialog, který obě dvě křesťanské církve vedou, bude co nejdříve završený a požehnaný jednotou.

 

Výzva k toleranci

 

Před papežem, kterého provází Jordánský král Abdallah, kráčí bílá holubice – symbol pokoje.

Jeruzalém je svatým místem pro židy, křesťany i muslimy. V pohnutých dějinách se snažili představitelé všech třech monoteistických náboženství získat vládu nad tímto městem.

Papež upřímně vyjádřil lítost nad křivdami, které způsobili křesťané a vyzval i příslušníky ostatních náboženství, aby se ve vědomí historických chyb a křivd rozhodli pro trvalé a pokojné soužití, toleranci a spolupráci. Výzva byla velmi aktuální, protože těsně předtím žádal muslimský duchovní vůdce Taisir Tamimi papeže o pomoc ve snaze získat Jeruzalém za „věčné hlavní město Palestinčanů“. Jenže tu samou prosbu přednesl před ním vrchní izraelský rabín Meir Lau, přičemž se odvolával na přislíbení Starého zákona. Papež oba dva vyslechl, chápavě přikývl – a poprosil o pokračování dialogu, o snahu se bratrsky dohodnout, chápat pozici toho druhého, zabezpečit pokojné soužití.

 

On mi zachránil život!

 

K nejdojímavějším scénám papežovy návštěvy patří jeho setkání v památníku holocaustu Jad Vaschem s Editou Ziererovou, kterou v jedno lednové ráno v roce 1945 mladý kaplan Karol Wojtyla zachránil před deportací. Židovské děvčátko zabalil do svého zimníku a odnesl do bezpečí. Nyní po 55 letech přišla Edita Ziererová poděkovat svému zachránci. Tuto událost s hluboce lidským podtónem označila i nekřesťanská média za typickou charakteristiku Jana Pavla II., jeho snažení, pastýřských cest, zvláště návštěvy ve Svaté zemi. Pomáhejme mu všichni v jeho misii pokoje modlitbou, skutky lásky, tolerancí a snahou být též posly pokoje ve svém prostředí!

Podle zahr. pramenů.


 

VĚŽ DAVIDOVA (TURRIS DAVIDICA)

I toto vzývání pochází ze Svatého písma. V knize Píseň písní mezi chválami nevěsty nacházíme:

„Tvá šíje je jako věž Davidova

z vrstev kamene zbudovaná,

tisíc na ní zavěšeno štítů,

samých pavéz bohatýrů“ (Pís. 4 ,4)

Básník volil tento obraz, aby vyjádřill hrdý, přímý postoj nevěsty, když nádherné šperky mu připomínají štíty, které visely na Davidově věži. Zamysleme se však nad tím, co o Davidovi říká Svaté písmo: „David vzal též zlaté okrouhlé štíty, které nosili lidé Hadadezera, a přivezl je do Jeruzalema“ (2. S 8,7 ). A když si uvědomíme, že ženy blízkého východu dodnes rády nosí jako šperky velké okrouhlé mince, nebude nám básníkovo porovnání znít cize.

Síla starých měst spočívala v jejich zdech a v jejich bojových věžích. Při obléhání se odtud vedl boj. Věž vyčnívala přes zeď, takže obráncové odtud nepřátele dobře viděli a mohli ho zhora ostřelovat všemi možnými zbraněmi. Věž měla obyčejně dvojitou zeď a byla zakončena cimbuřími, aby se obránci mohli chránit před nepřátelskými střelami. Když bylo město silně ostřelované nebo se nepříteli podařilo prorazit zdi města, tehdy se i obyvatelé stáhli do věže, kde se obyčejně zachránili. Nevíme, kde stála Davidova věž. Někteří dnes myslí na dvě Jeruzalemské věže, ale ty s určitostí pocházejí z pozdějších dob. V každém případě tato věž musela být velkým stavebním dílem, věží, která byla hodná jména krále Davida, jinak by básník nikdy v knize Píseň písní nepoužil tuto věž jako obraz nevěsty.

Proč však už od dávných dob Církev vzývá svatou Pannu jako „Vež Davidovu“?

Maria je pro Boží město, pro Církev tím, čím byla Davidova věž pro Jeruzalém. Ona je silou všech členů putující Církve a zároveň její mocnou ochranou. Kdo bojuje pod její záštitou je v bezpečí, a i když stojí v nejpřednější linii, může se v čase nouze k ní utíkat. Právem na Marii vztahujeme i jiná slova Písně písní, že je „hrozná jako vojsko sešikované v boji“ (Pís. 6, 9). Vysoko jako věž stojí Maria v Boží Církvi a ze všech stran se věřící utíkají pod její ochranu a oslovují ji jako mocnou „Věž Davidovu“.

Služebnice páně

Panna Maria byla služebnicí Páně, ale svobodnou, se svrchovanou svobodou, kterou předstihovala jen svoboda jejího Syna, který byl Bůh. Někomu se může zdát, že okolnosti doléhaly na Pannu Marii tak silně, že svým způsobem byla Její vůle oslabená a ke svému rozhodnutí byla donucena. Může se to tak jevit, ale jen v očích těch, kteří omezují svoji představu o svobodě na čistě přirozenou oblast, ve které se často zastává mylná představa o svobodě, kde se chápe jako svoboda to, co je otroctvím. Těmto lidem se může zdát, že neobvyklá podstata Zvěstování a fyzická přítomnost archanděla nepochybně vyvinuly nadpřirozený tlak na Mariinu vůli a přinutily ji hned přijmout andělův návrh.

Takový náhled však i v analýze neobstojí, hlavně když přesně porozumíme pojmu svoboda. Svoboda není to stejné, jako nezávislost. Neposkvrněné početí Panny Marie a nepřítomnost jakéhokoliv hříchu v její duši ji nadpřirozeně spojili s Bohem od chvíle jejího stvoření, spojili ji se Stvořitelem a těsně a pevně ji propojily na Bytost, která je absolutně svobodná. V tomto je kořen Mariina svrchovaného rozhodnutí, protože „jsme svobodní přesně úměrně ke své schopnosti milovat bytosti a věci, na kterých jsme závislí“. Rozsah naší svobody se shoduje s rozsahem naší schopnosti být ve společenství... Světec schopný milovat všechno, se cítí svobodný všude a za každých okolností. Ti, kteří nejsou schopni citu a soucitu, kteří nejsou schopni se sjednotit s jinými bytostmi, všude nacházejí otroctví.

***

„Kristus Pán vstává z mrtvých, zakládá svou Církev na skále – Petrovi – a slibuje, že brány pekelné ji nepřemohou.“ Marii vidíme u zrodu Církve, „když Duch svatý sestupuje na učedníky, jak přebývá mezi nimi jako dobrá Matka a vychovává z nich budoucí apoštoly.“

sv. Maxmilián Kolbe

***

„Aby duše přitáhl láskou k sobě a proměnil je v sebe, ukázal Kristus Pán svou bezmeznou lásku, své Srdce hořící láskou k duším, které ho přimělo vystoupit na kříž, zůstat s námi v Eucharistii, vstupovat do našich duší a odkázat nám svoji vlastní Matku za matku.“

sv. Maxmilián Kolbe


 


 

Třetí tisíciletí pod ochranou Fatimské Panny Marie.

 

„Jan Pavel II. 8. října 2000 svěří 3. tisíciletí pod ochranu Fatimské Panny Marie,“ oznámil arcibiskup Crescenzio Sepe, generální sekretář Komise pro Velké jubileum. Při této příležitosti přivezou sochu Přeblahoslavené Panny z Portugalska do Říma. Zasvěcení se uskuteční v době, kdy se biskupové z celého světa sejdou ve Věčném městě na společném setkání při příležitosti oslav Velkého jubilea.

S myšlenkou přivézt sochu z Fatimy do Říma přišel sám Svatý Otec. Arcibiskup Sepe se vyjádřil, že Svatá stolice zabezpečí její převoz, ale především celkovou organizaci ve dnech, během kterých bude socha Fatimské Panny Marie vystavena k úctě v Bazilice sv. Petra.

Zasvěcení se uskuteční na konci Mše svaté, kterou budou s papežem koncelebrovat biskupové z celého světa přítomní v Římě na oslavách Jubilea 2000.

 


 

Zodpovědný redaktor:

p. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP