Mariina doba

Číslo 3/2000

 

 

 


 

Panna Maria všechny sjednocovala

 

Obsažnými slovy Listu sv. Pavla Galaťanům začal Druhý vatikánský koncil úvahu o Panně Marii: „Když se však naplnil stanovený čas, Bůh poslal svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného zákonu,aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího: „Abba Otče!“. (Gal 4,4-6) V těchto slovech je všechno. Těmito stejnými slovy se začíná encyklika Redemptoris Mater (Matka Vykupitele). Redemptoris Mater je matkou Církve, je Matkou všech, které její Syn přijal skrze křest za své bratry a sestry. Redemptoris Mater provází, začínajíc od apoštolů, všechny věřící stoletími až do dnešního dne. A my se k ní obracíme prosbami: „Slavná Matko Spasitele…buď pomocí padajících… Sub tuum praesidium confugimus, sancta Dei Genitrix.“ (Mariánská antifona)

Skutky apoštolů říkají, že po Ježíšově Nanebevstoupení se apoštolové zdržovali ve večeřadle, aby očekávali přislíbení Otcovo, Ducha Svatého: „Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií matkou Ježíšovou a s jeho bratry.“ (Sk 1,14) Panna Maria byla přítomná mezi apoštoly skromně a téměř nenápadně jako vždy předtím. Nebyla pověřena žádnou viditelnou výkonnou autoritou. Ale měla autoritu Matky. Tuto autoritu potvrdil sám umírající Ježíš: „Ženo, hle tvůj Syn! ..Hle, tvoje Matka!“ (Jan 19,26-27) Ve svém postavení Matky byla mezi apoštoly i ostatními, kteří uvěřili v jejího Syna, jediná. Byla obklopena ojedinělou úctou. Úcta, se kterou na ni hleděli, patřila nejen jí, ale i Ježíšovi, jejímu Synovi, jejich Učiteli a Mistrovi, který znovu žil. Ona s ním byla ojedinělým způsobem spojená, nejvíce o něm věděla, o jeho poslání, a celý život s ním nejzasvěceněji prožívala. Byla nejen pramenem informací o něm, ale byla i vzorem víry, naděje a lásky k němu. Proto ji všichni spontánně spojovali se vzkříšeným Pánem. Když ji On sám zanechal uprostřed svých, přijímali ji nejen jako jeho, ale i svoji Matku. A přijímali ji jako svoji společnou duchovní Matku, která je sjednocovala a ve které se cítili být i viditelně jednou duchovní rodinou. Panna Maria zase zahrnovala všechny tou samou láskou matky, kterou celý život doprovázela svého Syna. Tak začala rozvíjet své nové poslání, přijaté pod křížem – poslání Matky křesťanského společenství, Matky Církve. I když nepoznáme podrobnosti jejího vlivu na rodící se Církev, náznaky o duchovním rozpoložení ve večeřadle nám dávají tušit, jakou roli tu měla a jak ovlivňovala toto první věřící společenství Církve.

Podle sv. Lukáše ve večeřadle „všichni jednomyslně setrvávali na modlitbách“ (Sk 1,14)

Modlitba byla tedy hlavním obsahem jejich společného setkání ve dnech napjatého, ale i radostného očekávání. Kdo jiný mohl k této modlitbě tak přivádět a povzbuzovat všechny jako Panna Maria, pro kterou byla modlitba duší celého života, která prožívala Ježíšovo tajemství v duchu modlitby Magnificat a která byla celý život ponořená do rozjímání, protože zachovávala všechny události a všechna slova „ve svém srdci a přemýšlela o nich.“ (Lk 2,19) Ve chvílích po Ježíšově odchodu, po událostech na Golgotě, po Ježíšových posledních slovech na kříži, po jeho zjeveních jako znovu živého, tu bylo neslýchaně mnoho podnětů, aby se ponořovala do hlubokého tajemství v modlitbě, jak to dělávala celý svůj život až doposud. Pokud ve zpěvu Magnificat oslavovala Boha za velké věci, které jí učinil ten, který je mocný, nyní vnukala potřebu této oslavy všem, kteří měli účast na dobrodiní a bohatství Ježíšova života a kteří se měli připravit na ještě větší dary, zvláště na dar darů - na přijetí Ducha Svatého, kterého jim Ježíš měl v těchto dnech seslat. Vždyť on sám jim přikázal, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale aby „očekávali Otcovo přislíbení“. Přípravu na dar Ducha Svatého prožívali v jednomyslné modlitbě. Tento dar mohli přijmout jen tak, že se celým srdcem otevřeli Bohu modlitbou. Panna Maria je k modlitbě vedla. Povzbuzovala je už samotnou svou přítomností, aby byli v modlitbě s nadšením a radostně vytrvalí. To vše vnášela Panna Maria do společenství věřících. Ona odedávna „všechno uchovávala ve svém srdci“.

Pohled na Pannu Marii musel v apoštolech a v ostatních probouzet přímo chuť a lásku k modlitbě, když viděli, jak se Ježíšova Matka modlí celým srdcem a jak do modlitby vkládá celou svoji duši. Viděli jsme už někdy, jak opravdová modlitba otce nebo matky v rodině umí nadchnout ostatní? Prožili jsme už, jak všechny nadchne zjev dítěte, které se upřímně modlí? O mnoho mocněji musela přitahovat k modlitbě přítomnost Panny Marie, ponořené do meditace nad tajemstvími. Ona přímo probouzela chuť pro Boží věci a pomáhala připravovat srdce pro milost, kterou všem slíbil vzkříšený Pán. Při ní se všichni spontánně učili ponořovat se do modlitby ve víře v jeho osobní přítomnost mezi nimi a v touze promlouvat s ním v rozjímání. Panna Maria všem tu spontánnost přímo vnukala, spontánnost ve které se duše obrací k Bohu a vyjadřuje mu modlitbou lásku a oddanost. Ona všem ukazovala, jak je možné žít srdcem s Pánem se všemi touhami, v důvěrných a opakovaných prosbách. Ona pomáhala všem v modlitbě vydržet s radostí a v přesvědčení, že vytrvalá modlitba je svědectvím vytrvalé lásky.

Ona pomáhala všem k soustředěnosti, která dělá modlitbu upřímnou a hlubokou. Kdo jiný mohl v tomto prvním společenství víry vést na cestě života modlitby tak bezpečně jako Ježíšova Matka, která se z vůle Syna stala Matkou věřících, ona, která kráčela po cestě modlitby celý život, zvláště však od chvíle Zvěstování?

Panna Maria vnukala však prvnímu křesťanskému společenství nejen ducha modlitby, ona vnukala všem ducha víry, naděje a lásky.

Všichni shromáždění okolo ní ve večeřadle se modlili „jednomyslně“, jakoby měli jedno věřící srdce. Byli sjednoceni v hluboké víře, a zvláště v lásce a naději. To nebýval předtím samozřejmý stav duchovního rozpoložení všech, kteří tu byli shromážděni. Ježíšovi příbuzní, o kterých mluví sv.Lukáš, nechápali kdysi ani Ježíše, a apoštolé samotní podléhali nejedenkrát nesvornosti, ba i hádkám o prvenství.

Ježíš je musel sám nejednou napomenout, aby netoužili po prvních místech. Prvním pramenem změny jejich smýšlení byla jistě milost Ježíšovy smrti „za ně a za mnohé“. Tato oběť měla za cíl zasloužit všem dar života v milosti vykoupení a to znamenalo nový život v Boží lásce a skrze ni ve vzájemné jednotě lásky. Mezi viditelnými podněty této lásky a jednoty nebylo však možné přehlédnout přítomnost Pánovy Matky, která odedávna žila v Ježíšově lásce, v lásce Ducha Svatého a která přímo viditelně všechny okolo sebe sjednocovala v oddanosti Ježíšovi. V její přítomnosti bylo přímo nemožné vyvolávat někdejší spory a nedorozumění. Panna Maria všechny sjednocovala. Všechno její chování bylo soustředěné na vzkříšeného Pána, všechno v ní dýchalo vírou, dobrotivostí chápáním a nadějí v něho. V něm milovala všechny jako své syny a dcery. Tento její postoj, citlivý vůči každému, působil na všechny a ve všech vyvolával snahu chovat se podobně. Panna Maria vnukala postoj lásky každému a všem a probouzela v nich úplně nového ducha soudržnosti ve víře, lásce a naději a stejně tak ducha ochotné služby.

Panna Maria samotná považovala přímo za své hlavní poslání podporovat a šířit ve zrozeném společenství víry v jejího Syna ducha vzájemného porozumění. Která matka by netrpěla tím, kdyby viděla své děti znesvářené? Když je má ráda stejnou láskou, trpí každým nedorozuměním, které mezi nimi vznikne, jakoby někdo trhal její vlastní srdce. Žádná opravdová matka si nic tak skutečně nepřeje než obnovu porozumění a jednotu. A nejenže si přeje jednotu v lásce, ale ona o ni všemožně usiluje. Snaha Panny Marie o rozvíjení jednoty uprostřed křesťanského společenství byla věcí jejího srdce. Bylo jí opravdovou radostí vidět, jak se v tomto společenství jejího Syna vzmáhá vzájemná láska. Tuto radost z jednoty v lásce chtěla prožívat i uprostřed dalšího rozvoje Církve. A tuto jednotu ze všech svých sil podporovala a napomáhala jí.

Panna Maria byla skrze celé dějiny a je až do dnešního dne Matkou křesťanské jednoty v oddanosti svému Synovi. I dnes je možné ji s důvěrou prosit, aby přiváděla k jednotě všechny, kteří v něho uvěřili. Všem, kteří si jí ctí jako Ježíšovu Matku, má moc vyprosit touhu i schopnost tvořit jednotu v Církvi a patřit tak do jednoho ovčince jejího Syna. Ona celou svoji bytostí, a zvláště přímluvami může vyprosit všem takovou sílu lásky, která ve všech dobách a v každých okolnostech byla schopná překonávat překážky jednoty. Panna Maria to ukázala už svou přítomností ve večeřadle uprostřed rodící se Církve, kde probouzela ochotu sbližovat se, kde urovnávala rozdíly povah, názorů a zálib, kde pomáhala přemáhat trpkosti a rozpory. Ona pomáhala smiřovat a odpouštět, ona probouzela vzájemnou sympatii jedněch vůči druhým, ona vedla všechny, aby se navzájem chápali a milovali v oddanosti jejímu Synovi. Její láska Matky vítězila v lásce věřících.

Panna Maria se takto stala na věky skutečnou Matkou křesťanského společenství Církve.

V hymnu biskupa Jakuba ze Zarug z let 451-521 po Kr. se říká: „Skrze Marii byla stárnoucí stvoření obnovená.“ Dávný biskup napsal tato slova v časech, které se podobaly našim, když se jedna epocha blížila ke konci a rodila se nová, ještě neznámá.

Duch a poslání Panny Marie má sílu obnovovat život a svět. Proto na Pannu Marii nezapomínáme, proto si ji ctíme, proto se k ní denně obracíme s prosbami jako k Matce, kterou nám daroval sám Pán. A voláme k ní slovy modlitby: „Spes nostra! Salve! Naše naděje! Zdrávas!“ Ježíš nám daroval Matku pro život světa. Proto z celé duše děkujeme za Lurdy i Fatimu. A děkujeme z celého srdce za to, že Petrův nástupce neúnavně připomíná celé Církvi, jaký dar máme všichni a celý svět v Panně Marii, která je „Redemptoris Mater“, která je matkou Církve a každého z nás.

podle kardinála J.Ch. Korce.


 

 

„Ti všichni jednomyslně setrvávali na modlitbách..... s Ježíšovou Matkou Marií...“. Označení „Ježíšova Matka“ za jménem staví Marii na dočista jinou úroveň, nejen nad ženy, ale i nad apoštoly. Co to znamená, že je tam Maria jako Ježíšova Matka? Že Duch svatý, který má přijít, je „Duch jejího Syna“! Mezi ní a Duchem svatým je nezrušitelné pouto, a je to sám Ježíš, kterého spolu zrodili. O Ježíšovi se praví v kredu, že skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny“. Maria tedy není ve večeřadle jako jedna z žen.

P. Raniero Cantalamessa

 

 „Než Bůh stvořil nebe, zemi, ty jsi byla počatá,...“


 

Když rozjímáme o velikosti Svaté Panny, dáme si otázku: „Kde má její velikost pramen a původ?“ Na to nám odpovídá sama slovy věčné Moudrosti: „Od věčnosti a odpradávna jsem vyvolena, dříve než byla učiněna země.“ (Př 8,23) Svatí Otcové zdůrazňují, že Panna Maria byla nikoli náhodně nalezena, nikoli dodatečně vybrána, jedna z mnohých, jako když král si vybírá snoubenku, ale od věčnosti vyhlédnuta, vyvolena, ustanovena: k tomu jedině byla stvořena, aby byla Matkou Boží.

Můžeme užít jiného, snad ještě zřejmějšího přirovnání. Staví-li se dům, je lhostejné, pro koho – vlastně pro nikoho určitého. Stavitel nemá zdání, kdo v něm bude bydlet, zda pán či sluha, Čech nebo Indián a zhola mu na tom nezáleží. Až bude budova stát, jistě se tam už někdo nastěhuje – a rozumí se, že tam nebude trvale. Jeden odejde a druhý přijde. Staví-li však chrám, ví on i každý už předem: staví se dům Boží, jedině pro Boha a pro nikoho jiného. Nikdo kromě Boha v něm nikdy přebývat nebude, a kdyby se nestavěl pro Boha, nestavěl by se vůbec. Hledáme-li pro někoho byt, zvolíme jeden z mnohých domů, které tu již stojí. Chceme-li v osadě připravit příbytek eucharistickému Spasiteli, nemůžeme mu nějaký ze stávajících domů „vybrat“, ale jedině nový, docela jiný než jsou všechny ostatní, je nutné mu zbudovat.

Tak Panna Maria: jedině pro Krista vyvolená a pro něho stvořená vstoupila jednou na naši zemi s tímto jediným povoláním, být Matkou Vykupitele a zrodit světu Beránka Božího – být živoucím chrámem Syna Božího.

K tomu byla od věčnosti ustanovena. „Tys přišla na tento svět jedině, abys přispěla ke spáse člověčenstva a uskutečnila spolu s Bohem úradek vtělení Slova a našeho povýšení.“ (deficationis – zpodobnění s Bohem, sv. Jan Damašský).

Královský princ je napřed vychováván, v ničem se nelišíce od služebníků, přestože je dědic královské koruny. Teprve když dospěje, vyhledá se mu snoubenka, některá z mnohých. U Syna Božího to bylo jinak: první, co mu Otec, a to od věčnosti připravil, byla snoubenka. Pak se teprve Syn Boží v čase vtělil a narodil, sestoupil do svého, odpradávna připraveného stánku.

 

„Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna.“ (Př 8,22) (LXX: Hospodin mne stvořil s ohledem na své dílo, respectu operum suorum). Rok co rok slýcháme tato slova, ale když se nad nimi zamyslíme a poprvé je poněkud pochopíme, otevře se našemu zraku nový a neznámý, netušený svět, jako Kolumbovi za oceánem. Velikost Mariina nám zazáří v takovém jasu a světle, že překvapí i nejsmělejší očekávání jejích ctitelů a vůbec každé věřící duše. „Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme“ (Tomáš z Villanovy, De Purif. B. M.). Tím dražší nám sv. Panna bude, čím lépe ji poznáme. „Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty…“ Dříve než stvořil svět, než se „dal do tvorby vesmíru“, již tehdy od věčnosti byla Maria „zřízena“, tj. předurčena a vyvolena, a to za Matku jedné vtělené Božské osoby. Bůh nemusel svět stvořit, rozhodl se však od věčnosti, že ho stvoří. Ne, že by ho potřeboval – miliardy tvorů nemohly zvětšit jeho bohatství, bezmezný vesmír nebyl s to rozmnožit jeho slávu, nepřetržitá chvála andělů a lidí nedokázala zvýšit jeho blaženost, kterou sám v sobě požívá. O fyzické nutnosti stvoření nemůže být tedy ani řeči. Nezbývá tedy motiv etický, tj. jeho nekonečná dobrota ho přiměla, aby z nekonečného oceánu svého vlastního blaha a štěstí udělil několik krůpějí i jiným, a tím zjevil svou dobrotu a moudrost.

***

Bohatství Boží moudrosti a moci! Hospodin ukázal v noci patriarchovi Abrahámovi, praotci Panny Marie, hvězdnou oblohu: „Sečti ty hvězdy můžeš-li“ (Gn15,5). Zkusíme si udělat výlet do těch hvězdných světů? Nikoli rychlíkem – potřebovali bychom na slunce 300 let, na nejvzdálenější štaci naší sluneční provincie (Pluto, nejzažší oběžnice) skoro 12000 let, a na nejbližší stálici 80 milionů let. (Pozn. red.: tyto astronomické úvahy jsou staršího data, výzkum vesmíru pokročil, ale pro naše rozjímání postačí v této podobě.) K výletu musíme použít jiného dopravního prostředku: nejrychlejšího, jaký existuje, totiž rychlosti světelného paprsku. Naši zeměkouli světelný paprsek obletí za sekundu osmkrát, na měsíc nás „doveze“ za jednu sekundu. Na něm si tedy vyjedeme… Počkáme na tento „vlak“, až přijede ze slunce. Za 8 a půl minuty je tu. „Nasedneme“ a letíme…. Za několik minut míjíme Mars, za třičtvrtě hodiny Jupiter, pak ještě jednou tolik a letíme podél Saturnu, za půl druhé hodiny potom jsme u Uranu, a pak ještě Neptun a Pluto; od odjezdu uplynulo necelých šest hodin, když jsme na hranicích naší sluneční soustavy. Slunce mezitím zmizelo, vidíme místo něho zářivou hvězdu 1. velikosti, a docela blizounko drobounkou hvězdičku – Jupiter největší naši oběžnici. Z celého slunečního systému zbyla viditelná jen tato „dvojhvězda“, jakých je ve vesmíru na tisíce! Země zmizela už dávno nadobro v roji hvězd.

Teď dál… kdy budeme u cíle? Druhého dne? Ani zdání. Letíme šílenou rychlostí prostorem. Souhvězdí ještě nezměnila obvyklou podobu, v jaké se jeví pozorovateli na Zemi, ale kromě hvězd nevidíme nic. Tedy snad za týden? Letíme už rok a o „přistání“ ani řeči. Přes čtyři roky jsme už na cestě. Tu jedna hvězda mezi ostatními září mocněji a mocněji, z hvězdy stává se terč, který vůčihledně roste, konečně jsme u cíle, za 4 roky a 4 měsíce u Alfa Centauri. To je náš nejbližší soused v říši stálic. Slunce odtamtud vidíme jako hvězdu 2. velikosti (ještě menší).

Máme chuť na další cestování? U kolika štací by se za celý náš život tento „vlak“ zastavil? U několika! A těch světů je tolik! Posaďme se na astronomické observatoři k dalekohledu… svět se vynořuje za světem, světy „blízké“ i daleké. Tam nahoře se zdá všechno v klidu, a přece všechny ty světy letí vesmírem, tisíce kilometrů v minutě, desettisíckrát větší rychlostí než expresní vlak. Hvězdy, z nichž se souhvězdí sestávají, vypadají jako na nebeskou báň přibity. Na ta souhvězdí hleděl Kolumbus, když na své St. Maria vyhlížel zemi, Ramses II., když vedl války se Sýrií, prorok, když psal žalm 8. a 18. Teprve po dlouhých tisíciletích bude patrná změna jejich místa – asi o šířku měsíce v úplňku! Kdybychom však z tisíciletí udělali sekundy a ze světelných roků centimetry, viděli bychom ty světy vířit jako sněhové vločky za větru.

Při tom se však nenašly ani dvě hvězdy, které by měly stejné spektrum, tedy má každá svůj vlastní ráz. Jako nenajdeme na louce dva lístečky docela stejné, tak ani dvě hvězdy složením sobě navlas rovné – o velikosti vůbec nemluvím. Jaké je to bohatství moudrosti jejich Tvůrce! Kdo by se chtěl ponořit do rozjímání o velikosti Boží, neznám lepší prostředek, než udělat si výlet do hvězdných světů.

Otočme nyní svůj dalekohled o několik centimetrů, a jsme o celé biliony kilometrů v prostoru dál. Našim zorným polem táhnou komety, oběžnice se svými drobnými měsíci, nesčetná slunce, ohromná, ale nám se jeví jako svítící body. Otočíme zase, a najednou uvidíme roj hvězdiček – tzv. Kuřátka, kde prostým okem sotva rozeznáme 7 hvězd, ve skutečnosti je jich několik set; 300 světelných let (světelný rok – vzdálenost, na kterou doletí světlo za rok – ohromná vzdálenost) jsou od nás vzdáleny. Slunce bychom odtamtud prostým okem neviděli a maličká Alkyona tam (hlavní hvězda) je ve skutečnosti obr, září 600 krát silněji než naše slunce!

Otočíme opět maličko svým přístrojem a uvidíme slabou bílou skvrnu (mezi Vegou a Gemmou). Tady dalekohled vypoví službu. Musíme vzít na pomoc fotografickou desku a na té se ukáže tisíce a tisíce hvězd, statisíce sluncí, vzdálených od nás tisíce světelných let. Ta slunce mají jistě své oběžnice.

Takových shluků hvězd jako tato „bílá skvrna“ je objeveno kolem stovky, jsou roztroušeny po obou stranách mléčné dráhy, která sama obsahuje miliony ohromných soustav a sluncí.

Otočme zase dalekohledem – zase mlhovina, kterou ani fotografická deska nerozloží ve hvězdičky. Spektrální analýza nám pomůže a potvrdí: „Ano, samé světy …dalo by se dále pokračovat a objevovat další krásu.

 

Když se Trojjediný Bůh od věčnosti rozhodl, že stvoří svět, pojal také ideu, podle které chtěl svět zbudovat. Stavitel sebe dovednější nebuduje nikdy nazdařbůh, ale vždy podle určitého promyšleného plánu, i kdyby existoval jen v jeho mysli. Jinak nejednal ani Tvůrce vesmíru. Plán musel pojmout tím spíše, že měl miliardy možností, jak stvořit a uspořádat svět, jaké síly do hmoty vloží a jaké zákony jí dá, měl na vybranou kolik světů stvoří, budou-li v celém viditelném světě tytéž zákony, jaké tvory a které ze všech možných stvoří, jak dlouho jim i celému vesmíru ponechá existenci, zda vždy v téže podobě atd. K tomu všemu musel pojmout určitý plán. Nutno ovšem při tom odmyslit přemýšlení, uvažování, nerozhodnost, vybírání, upravování a opravování – všechny nedokonalosti, s nimiž má lidský stavitel co dělat. Tvůrce „pojal plán“, tj. od věčnosti jediným úkonem své všemohoucí, neomylné, nejmoudřejší a naprosto svobodné vůle se rozhodl, že stvoří svět takto a ne jinak. V tomto plánu neboli obraze viděl od věčnosti všechny tvory, které chtěl stvořit a kteří jednou z jeho tvůrčích rukou vyjdou. Jako ve složitém stroji má každá součástka svůj účel, tak i v celém vesmíru. Ani jediný lístek, ani jeden atom není bezúčelný. V Božím plánu má každý tvor své určení, poslání, úkol, který musí splnit, zároveň místo a čas od Tvůrce přesně vymezený a přidělený, kde a kdy bude svůj úkol plnit, a jak Boha oslaví.

V tomto Božím plánu byli jako v nějakém obraze rozestaveni všechny tvorové podle důležitosti povolání od Tvůrce jim přiděleného a podle důstojnosti, které se jim dostane. Představme si vše trochu po lidsku. Na nejzažším okraji obrazu jsou tvorové nerozumní, stvořeni jen „pro tento svět“, kvůli člověku. Blíž ke středu vidí Bůh jasně všechno lidstvo. Tito, jakožto tvorové rozumní, jsou povoláni k tomu, aby jednou s ním byli navěky spojeni, byli jeho přáteli a měli podíl na jeho blaženosti; jsou tedy stvořeni pro jiný svět, pro vyšší život, dostali vznešenější cíl. Ještě blíže k sobě vidí i anděly rozdělené v devíti kůrech, čím vyšší a dokonalejší, tím i Bohu bližší. Viděl i zkoušku, které je podrobí jeho vševládnoucí moudrost, aby si zasloužili nebe. Připravil všem dostatek milosti, aby obstáli, a viděl ty, kteří neobstojí a budou tudíž vyloučeni z toho plánu na místo, kde nevládne jeho láska a dobrota, nýbrž trestající spravedlnost.

Ve svém plánu viděl Tvůrce i prarodiče lidského pokolení, od něho bezprostředně stvořené. I oni budou podrobeni zkoušce, i jim připravil nezbytné milosti, aby obstáli. Viděl ovšem jak dopadnou, a že svým proviněním pozmění i jeho původní plán: místo radosti a blaha nastoupí bolest, a strádání se stane údělem lidstva – ne podle jeho vůle, ale následkem prvotní viny. Tvůrce viděl jejich syny a syny jejich synů, celou nepřehlednou řadu všech potomků Adamových, a každému přichystal potřebné milosti pro stav a úkol jemu božskou prozřetelností určený. Viděl duše jemu oddané, a na ty hleděl pochopitelně s větším zalíbením než na ty, kteří pohrdnou jeho milostí. Ale i mezi těmi, jejichž jména viděl zapsána v knize života, jak mnoho je stupňů!

Od svaté Anežky nebo Aloisia, kteří čistotou srdce budou závodit s anděly, od sv. Pavla nebo Xavera, kteří byli s to svou láskou zanítit celý svět, až ke kajícímu se zločinci, který teprve na samém prahu nebeské brány volá: „Buď milostiv mně hříšnému!“

To vše je rozloženo od věčnosti před zrakem Nejvyššího. Jediným pohledem přehlédl všechno, asi jako my jediným pohledem přehlédneme rázem veškerou nádheru při vstupu do gotické katedrály. Při tom však přirozeně utkví náš zrak na hlavním oltáři, třebaže při tom nesejdou z očí sloupy, arkády, okna, malby atd. Tak i Tvůrce uprostřed všech tvorů v samém středisku svého plánu viděl jednu bytost: toho, o němž prohlásí: „Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Vtělený jednorozený Syn nebeského Otce trůnil nade vším tvorstvem, a na něm s největší zálibou spočívalo oko Všemohoucího. Jako král miluje svého syna a spoluvládce nad ostatní poddané, tak neskonale dražší nade všechny tvory byl Nejvyššímu milý jeho vtělený Syn, jemuž i jako člověku příslušela vláda nade vším tvorstvem. Čteme-li v Písmu, že veškeré lidstvo (lépe řečeno veškeré tvorstvo, ani anděly nevyjímaje) je před Bohem jako krůpěj na okovu (Is 40,15) a jako zrnko písku na břehu mořském, neplatí to o vtěleném Synu Božím. Ježíš Kristus byl tedy první, na něhož se ve svém plánu Tvůrce zahleděl, jím se v mysli obíral dříve než k provedení svého díla (stvoření světa) přikročil. Ano, někteří svatí Otcové a bohoslovci tvrdí, že celý svět byl stvořen jedině k tomu, aby byl palácem vtěleného Syna Božího, andělé pak jeho komonstvem, lidstvo jeho služebnictvem, s svá tvrzení opírají o některé výroky sv. Pavla.

 

Když však hleděl Tvůrce od věčnosti na lidskou přirozenost svého Syna, utkvěl při tom jeho zrak na bytosti, která stála těsně vedle něho, s ním nerozlučně spojená, z níž vezme na sebe lidskou přirozenost a jež bude jeho pomocnicí ve velkém díle spásy. Nejblahoslavenější Panna trůnila tedy s Vykupitelem uprostřed tvorstva, nade vším tvorstvem nejblíže Trojjedinému Bohu. Nebylo to jinak možné. Když Otec ustanovil, že jeho Syn se stane člověkem, musel mu od věčnosti připravit matku, a to Matku hodnou a důstojnou takového Syna, a ji postavit jemu po boku.

Vyvoleni a předurčení Panny Marie jako Matky Boží spadá v jedno spolu s předurčením Ježíše Krista. Od věčnosti jediným úradkem všemohoucí vůle Boží bylo ustanoveno vtělení Syna a vyvolení jeho Matky. Člověkem se přece Syn bez Matky nemohl stát. Proto brává církev v liturgii o svátcích Svaté Panny úryvky z 8. kapitoly knihy Přísloví nebo 24. kapitoly knihy Sirachovy, místa, která se ve vlastním smyslu týkají nestvořené Moudrosti (druhé božské osoby), ale od Církve jsou přenesena i na Matku této vtělené moudrosti, protože ona je se Synem nerozlučně spjata ve věčných úradcích Božích.

 

„Než Bůh stvořil nebe, zemi, ty jsi byla počatá, před hvězdami, věky všemi, myslí božskou pojatá.“

 

Kvůli Ježíšovi, pro Ježíše a spolu s Ježíšem vyvolena, kvůli Ježíšovi a pro Ježíše vší krásou a milostmi obdařena.

 

Toto odvěké vyvolení, jenom jí vlastní, se žádnou osobou společné, jímž je ona samojediná nade vše tvorstvo vyznamenána, je poklad veškeré její velikosti a důstojnosti a tedy i první důvod naší úcty k ní. V životě světců se dočítáme, že mnohdy jediná událost (Markéta Kortónská, stojící nad mrtvolou svůdce, Jan Gualbertus odpouštějící nepříteli pro lásku Ukřižovaného) jediné kázání (Pelagie), jediný verš Písma svatého (František Serafínský a Xaverský) způsobil naprostou změnu v názorech a životě. Úvaha o věčném vyvolení Neposkvrněné by dostačila sama učinit nejvlažnějšího křesťana, pokud má ještě víru v Krista Pána, vroucím a horlivým ctitelem Svaté Panny. Stačí jen bedlivě uvážit, co znamená: „Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty.“ Je třeba něco více k tomu, aby naše úcta k ní měla neochvějný základ? Může stát na pevnějším podkladě? Zde je první a nejhlubší důvod veškeré mariánské úcty: místo, které zaujímá Svatá Panna v naší víře, v řadě všech tvorů, v plánu Božím, v hlubinách božské Prozřetelnosti a jejích odvěkých úradků. Její krása je starší než ostatní stvořená krása. Ještě nebyl svět a ona už zářila v lesku všech milostí, ovšem jen v mysli Boží. Přede vším tvorstvem se v mysli zabýval jí, těšil se pohledem na její krásu, jak praví Otcové, nazývajíce jí radostí a rozkoší nejsvětější Trojice.

 

V mysli svojí od věčnosti radujíc se Maria,

Tvoji krásu, tvoje ctnosti láska Boží patřila.

 

Musíme přece vědět, jak nám připomínají slova svatého Tomáše Vill., výše zmiňovaná, proč Marii uctíváme, proč ji uctívat máme, proč ji Církev nade všechny anděly a svaté uctívá (srv. II. VK, LG) a my s ní, a to úctou, kterou nepřevyšuje nic, jen klanění povinné Bohu, a proč jí veliké věci učinil ten, který je mocný. Zde je důvod: nikoli cit, ale hluboká úvaha o pravdách svaté víry nás vede k trůnu nebeské Královny. Mariánská úcta má kořen nikoli v planém a blouznivém horování, ale v dogmatice, a to ji činí oprávněnou a neochvějnou. Nemilujeme vidinu, neblouzníme o vybájeném ideálu, avšak klečíme před pravou krásou, skutečnou, vznešenou.

 

Již z těchto prvních úvah a z článků v minulých číslech vyplývá dostatečně, že Maria má v plánu Božím a v díle jak stvoření, tak především vykoupení, místo a určení podstatné, nikoli vedlejší, pouze dekorativní. Mariologie - opakujeme ještě jednou – zaujímá ve velkolepém systému křesťanské (tj. katolické) teologie vynikající místo, tvoříce odvětví kristologie, jenž je fundamentální (základní) částí dogmatiky (věrouky). Na Marii si musíme vzpomenout, mluvíme-li o Kristu. Ve všech formulích vyznání víry, začneme-li nejstarší, je řeč o Matce Spasitelově – musí být o ní řeč, je-li tam zmínka o vtělení Páně, a ta zmínka chybět nesmí, i kdyby byla formule sebe stručnější. Není řeč o sv. Josefovi, sv. Janovi, sv. Petrovi – žádným z nich se dogmatika nezabývá, pokud se jejich osoby týká – nanejvýš jejich úřadem. Tak věnuje například věrouka dlouhý traktát Petrovo primátu. Při tom však nehovoří o jeho osobní svatosti a dokonalosti – ta nejenže nepadá na váhu, ale nemá s jeho úřadem vůbec, co dělat.

Marií se však věrouka zabývá jakožto osobou – jedině jí (kromě Krista - Bohočlověka). Její osobní svatost, milosti a výsady, jimiž byla obdařena jak duše, tak i tělo (Neposkvrněné Početí, neporušené panenství, nanebevzetí, bezhříšnost atd.), to vše je předmětem článků víry, bohoslovného bádání i papežských věroučných rozhodnutí.

 

Příště se k tomuto tématu ještě vrátíme.


 

 

 „Vtělení Slova záviselo na Mariině věrnosti. Život Krista ve světě závisí od Vaši věrnosti!“

Jan Pavel II. 26.11.1981

 

Spolu jsme byli stvořeni spolu se musíme i spasit.

 

„...Tak se často – i pod klamným zdáním dobra – jedni stavějí proti druhým, skupiny bojují proti jiným skupinám neustálým hledáním vlastního uplatnění a činí tak mnohá úsilí o dobro neplodnými....” (modrá kniha, 11.2.83)

 


Jeden člověk požádal Boha, aby mu ukázal peklo a nebe. Bůh mu poslal průvodce Eliáše, který jej zavedl do velké místnosti, kde byl uprostřed velký stůl, na kterém byla mísa s vonícím, velice chutným jídlem. Kolem stolu seděli lidé, kteří však přesto byli neuvěřitelně hubení, bledí a vyčerpaní. Ve svých rukou měli dlouhé lžíce, které ale byly přirostlé k dlaním, a lidé si tak nemohli vonící pokrm nabrat a dát do úst.

Po té jej Eliáš zavedl do jiné místnosti také s velkým stolem a stejnou mísou vynikajícího jídla, ale tentokrát kolem seděli lidé usměvaví, zdraví, radostní. Bylo to k podivu, neboť tito lidé také měli dlouhé lžíce přirostlé k dlaním. Eliáš však vysvětlil, že zde nekrmí každý sám sebe, ale podávají jídlo lžícemi druhému, čemuž jejich délka a srůst s dlaněmi již nevadí.

 

Každý člověk je začleněn do společenství bratrů a sester a nemůže jít životem sám a být spasen sám. O tomto hovořil i sv. otec Jan Pavel II. v Římě 8.3.92: ”Lidské bytí se od počátku utvářelo jako muž a žena... O tomto musíme rozjímat společně.... protože jsme byli stvořeni spolu a to znamená, že se musíme spolu i spasit: Jeden prostřednictvím druhého, pomáhajíc si vzájemně na cestě, která je odpovědí na pozvání do Pánovy vinice.”

Naše životy a úlohy jsou vzájemně spojeny. Proto se satan tak snaží o ničení vztahů a zasévá takovou nenávist mezi lidi. Naše úlohy jsou vzájemně pospojovány do jednoho velkého úkolu, z něhož každý z nás má splnit určitou část a ze splnění celého úkolu se máme jednou v nebi společně radovat bez rozdílu, kdo z nás jakou část splnil. Podobně jako je to ve zdravé rodině, kde se vzájemně její členové podporují. Tak se budeme jednou, až pomine satanovo temno, každý z nás radovat ze splnění úlohy jiného, neboť uvidí, jak byla spojená s jeho vlastní úlohou a že sám má na ni podíl.

 

Proto slova v modré knize: „...Pomáhám Vám, abyste kráčeli spolu ve vzájemné lásce, dokud se nestanete jedním srdcem a jednou duší...” nejsou jen sentimentalitou, ale naopak jsou velmi hluboká.

 

Kdo objeví krásu a hloubku těchto vztahů, stává se bohatým, šťastným a svobodným. Zakusí význam Ježíšových slov: ”Boží království je mezi vámi...”.

 

V modré knize z 11.2.1983 čteme:

Milujte se navzájem!

„Přicházejte v procesích!”, řekla jsem Bernadetě, malému prostému děvčátku, když jsem se jí zjevila v chudé jeskyni massabielské.

Proč jsem si to přála? Protože chci, aby všichni moji synové kráčeli společně spojeni v modlitbě a lásce.

Můj odpůrce se vás dnes všemi způsoby pokouší rozdělit a izolovat, popouzí jedny proti druhým. On, který je od počátku otcem lži a rozsévačem nenávisti, pokouší se stále více ničit vaši bratrskou jednotu.

Tak se často – i pod klamným zdáním dobra – jedni stavějí proti druhým, skupiny bojují proti jiným skupinám neustálým hledáním vlastního uplatnění a činí tak mnohá úsilí o dobro neplodnými.

Chci, abyste ke mně přicházeli společně, neboť jsem Matkou všech a chci vás proto formovat společně k modlitbě, k pokání a k vaší vzájemné lásce.....”

 

„Hledání vlastního uplatnění...“, čteme v uvedeném úryvku modré knihy. Toto je jeden z největších jedů pro společenství. Individualismus označuje sv. Bernard jako pátý – tedy dosti vysoký - stupeň pýchy.

 

Dále modrá kniha pokračuje:

„...Jako nikdy předtím je v těchto dobách nutné žít podle nového přikázání, které vám dal Ježíš na Zelený čtvrtek večer při poslední večeři: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás!”

Chci vás vést ke vzájemné a společné lásce. Je nutné podávat toto svědectví lásky v Církvi, lásky, která vás všechny spojuje v dokonalosti lásky, aby se vyvrátila taktika rozdělení a izolování, užívaná mým Protivníkem...

Pojďte ke mně, neboť já vás všechny sjednocené chci přivést k svému Synu přítomnému v Eucharistii. Ježíš je přítomen v Nejsvětější Svátosti, aby vám pomohl vybudovat tuto vaši jednotu, aby vám dal příklad, jak se má milovat v úplném sebedarování všem bratřím.

Pojďte ke mně společně, abych vás přivedla k Ježíšovi v Nejsvětější Svátosti, který na vás čeká ve svém tichém obětování, skutečně přítomný mezi vámi všemi ve všech svatostáncích světa.

Potom budete moci učinit to, oč vás prosím pro uskutečnění svého mateřského plánu záchrany.”

 

Mohli bychom to přirovnat k šachové partii. Při této hře výsledek partie závisí jednoznačně na dokonalé souhře figur. Každá, i ta nejslabší figurka, kterou je pěšec, musí hrát přesně svoji roli. Jakmile i jeden pěšec nestojí správně, v pozici se vytvoří slabina a jinak vyrovnaná partie se pro tuto slabinu prohrává!

 

Často bývá také problémem, že dary a schopnosti, kterými nás Bůh obdařil nám přijdou „obyčejné“ – právě proto, že jsou pro nás přirozené. A dary druhých se nám jeví větší a obdivujeme je. Přestaneme hledat úlohu Pána s námi – s našimi hřivnami – a chtěli bychom raději plnit úlohu, kterou má náš bratr či sestra. V horším případě to vyvolává závist či vyčítání Bohu, že nás takto neobdaroval. Je to lest Zlého, kdy místo plnění své úlohy, bychom chtěli plnit tu, pro kterou Bůh určil jiného a naše zůstává nenaplněna!

Jako v té šachové partii, tak je to i s námi. Každý z nás má od Boha na světě danou úlohu. V předešlém poselství z modré knihy jsme četli varování, že Zlý se snaží vnést do společenství rozdělení touhou hledat vlastní uplatnění - kariéru, individualismus.

Stejně jako kdyby některá figurka na šachovnici začala „hrát individuálně“, tak i v Božím díle je takové činění na škodu. Je přece mnohem krásnější žít ve společenství, společně se podílet na tomto plánu a vědět, že o nás platí: ...Potom budete moci učinit to, oč vás prosím pro uskutečnění svého mateřského plánu záchrany.”

 

Člověk, který má druhé rád, rád s nimi spolupracuje, je mnohem bohatší než ten, který se chce ve společenství „uplatnit“, chce být obdivován: „Jak je dobrý a schopný.” Ve skutečnosti zůstává sám a danou úlohu od Boha plnit nemůže. Plní pouze své představy, jako lidé v Babyloně, i když na pohled může mít takový člověk plody a vypadat velice schopně.

 

Asi známe, jak nedobré je, když se ve společenství objeví jedinec, z jehož jednání je cítit touha vyniknout, rivalita vůči druhým a jak bývá toto jednání nakažlivé, jak dovede provokovat reakci druhých. To pak není láska – to je sebeláska.

Když ale víme, že nikdo nemůže na zemi splnit Bohem danou úlohu – s nepomíjejícími plody – sám, tak rivalita – touha vyniknout - je vlastně duchovním kanibalismem.

Neštěstí této vlastnosti se může projevit i v tom, že lidé se takovému člověku bojí přát úspěch z obavy, že se dotyčný bude ve společenství vyvyšovat a tím společenství ohrožovat. Zároveň takovým sobectvím dotyčný bude u ostatních vnitřně zraňovat lásku, kterou k němu mají, a tak se o tuto lásku postupně připraví. Přichází o lidi, a tím i o spolupracovníky na Boží vinici, bez kterých opravdovou úlohu určenou od Pána plnit nemůže. Plní pouze své představy.

 

Analyzujme svá jednání, zda a kdy jsme zavdali sami příčinu i k malé rivalitě nebo již rozjetou jsme rozmnožovali nebo naopak zda pomáháme důsledně směřovat naše společenství k pocitu sounáležitosti – pocitu propojení našich úloh ve světě tak, aby pro nás platila slova z modré knihy (19. 11 1974):

„(...) A přece, můj synu, jak na tobě pracuji a jak tě přetvářím! Nepozoruješ teď, jak v tobě plně žiji a působím?... Uvaž, jak jsi dříve toužil po úspěchu.... Jak jsi hledal sebe, i když sis to neuvědomoval!... Teď se opravdu něco mění: já to jsem, která žiji a působím v tobě...

 

Pokud bychom to dokázali, máme naději, že se vyplní:

 

....Protože je volám, aby byli velicí v lásce, ve svatosti, v hrdinství, musejí se stát nejmenšími. (...)

Až budou dokonalí v duchovním dětství, až jejich jedinou starostí bude nechat se vést důvěrou ve mne, pak budou připraveni pro můj veliký plán.

Moji synové, nechejte se ode mne přetvořit a zpracovat! Aniž byste to vy sami nebo druzí pozorovali, dokonale vás přetvořím, dám vám veliké dary lásky, povolám vás ke stále hlubšímu spojení s Bohem a se mnou. Proto vás prosím, abyste se mi svěřili...“

 

Pokud ne, hrozilo by:

 

„....nedáte-li se mi dokonale, svážete mi ruce, takže nebudu moci působit podle své vůle. (...)” (11.3.74)

...Na vaší odpovědi závisí, zda s vámi mohu počítat... (29.7.79)

 

Mnoho lidí se touží projevit, být vidět. Ale zapomínáme, že v Božích očích jsme jen prášek. Chce-li člověk ”být vidět”, musí být pravým opakem toho, co dnešní svět učí, ale tím, o kterém píše Písmo: „...ať neví tvá levice, co činí pravice.” (srv. Mt 6,3)

Lidé v Babyloně ”chtěli být vidět”, chtěli si učinit jméno.

Kniha Genesis zachycuje tato slova stavitelů věže: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno...” Chápeme, co říkají? Učiňme si jméno, ne učiňme jméno Bohu!

Tehdejší stavitelé Babylonské věže byli lidé věřící. Chtěli postavit chrám nějákému božstvu. Jejich hřích tkví v tom, že stavěli chrám bohu, ale ne pro boha, ale sami pro sebe: „Učiňme si jméno!” Pro svoji slávu. Zneužívali boha, proto jim Bůh spletl jazyky.

Zatímco o Letnicích tomu bylo jinak. Apoštolům všichni rozuměli. V Písmu čteme: „Všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích.” Apoštolové zapomněli na sebe. Synové Zebedeovi již nediskutují o místech po pravici či po levici, kdo z nich je největší v Božím království, nyní mají před očima jen jedinou věc: Slávu Boží. Ne svoji.

Protiklad mezi Babylonem a mezi Letnicemi platí i dnes.

Bůh nemůže dát svoji moc, svého Ducha, jestliže náš úmysl má v hloubce ukrytou sebelásku a touhu vyniknout. Jsme tam totiž v cestě my, naše sláva, naše pověst, naše pýcha, a tak nám Bůh nemůže dát svého Ducha. Proč? Protože tímto způsobem by Duch Svatý zvětšoval naši marnost. Bůh se nemůže stát spolupachatelem lži.

 

Jak jsme četli v minulém čísle v článku: ”Všechna sláva dcery královské”, Panna Maria nebyla jen plná milostí – jen jakoby nádoba plná vody, ale dokonale přetvořená milostí.

Panna Maria dává plný prostor své svobody Slovu, které se má vtělit. Není zkroucená do sebe, ale otevřená vůči tomu, který Ji stvořil. Může tedy přijmout poslání – dostane konkrétní určení ve světě a dějinách.

Její svoboda je dokonale svobodná, aby mohla milovat a tedy přijmout do sebe další dar – konkrétní poslání (ne plnění svých představ).

S každým z nás má Pán na tomto světě svůj plán. V jeho přijmutí nám brání naše zkroucenost do sebe.

Když Pán Ježíš přišel k nemocné – zkroucené (zkroucené do sebe), uzdravil ji a ona stála vzpřímeně před Bohem, svobodná. Nejprve tedy musí přijít osvobození (nebýt zkroucen do sebe), a potom přijetí poslání = výsledek.

 

Osoba ve starém vyjádření pochází ze slova maska. Masku přijímá jedinec a má ztělesnit roli, kterou vyjadřuje. Má vyniknout jeho role, ne jeho já. Člověk dostává od Boha ”roli”, do které musí vtělit všechny své schopnosti – nikoliv manifestovat své já v té roli! Nejde o přetvářku. Člověk přijímáním role určené od Boha dojde k oné dokonalé tváři – podobě. A naplňováním role bude podobný Pánu Ježíši.

 

I to je jedna z věcí, kterou nás chce Panna Maria ve večeřadle naučit. Máme-li umět spolupracovat, musíme být prázdní sebe – být maličcí a hledat vůli Boží s námi. ”Protože jsem byla maličká, zalíbila jsem se nejvyššímu...”

 

V první chvíli se nám to může zdát jednoduché, ale zkusme to na banalitě. Kolikrát se setkáváme jen s takovou maličkostí, jako dodržením pravidla nepřimíchávat do večeřadla nic jiného, než co je stanoveno, třeba jen nějákou modlitbu. Ve večeřadle se modlíme za vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie ve světě. A nic víc tam nepatří, abychom se tím nerozptylovali a uměli prorozjímat poselství z modré knihy. Ale přesto mnozí z nás mají zkušenosti, že nedokážeme být zcela otevření. Přimícháme nějákou jinou modlitbu, i když dobrou, v horším případě poselství z jiného zjevení.....

Nedodržení tohoto základního pravidla ukazuje, že dáváme přednost svým úvahám než tomu, co je pro toto dílo Panny Marie jí samou určeno. Jsme ”zkrouceni do sebe”.

Připomeňme si, jak to vede kněz v našich obnovách: ”Tento růženec obětujeme za Vítězství Neposkvrněného Srdce...”

 

”Moji přemilí synové, nechte se opravdu ode všeho odpoutat!..... Jen vaše náklonnosti vám překážejí a brání, abyste mi zcela náleželi.

Synové, kolik je to ještě pout, které vás vážou k vám samým,... , k vaší činnosti, k vašim myšlenkám a citům. A já zpřetrhám jedno pouto po druhém, abyste náleželi jenom mně. (...)

Potom budu moci ve vás působit a plnit svou mateřskou úlohu, která spočívá v tom, abych z každého z vás vytvořila živý obraz svého Syna Ježíše. Svěřte se mi bez obav! Každou bolest, kterou budete pociťovat pro nové odloučení, odměním novým darem lásky.... Udělejte mi radost, moji miláčkové, že vás mohu vychovávat!” (Modrá kniha 15.2.75)

 

Ve večeřadlech nás Panna Maria učí naslouchat, učí nás být maličkými.

Večeřadlo není místem pro hledání vlastního uplatnění, jak nás varovala:

„...Tak se často – i pod klamným zdáním dobra – jedni stavějí proti druhým, skupiny bojují proti jiným skupinám neustálým hledáním vlastního uplatnění a činí tak mnohá úsilí o dobro neplodnými...”

 

Naopak, ve večeřadle má platit: „Žádný z vás nebude vůdcem. Já sama budu vaší vůdkyní. Vy všichni máte být bratry. Musíte se milovat, musíte si rozumět a pomáhat si navzájem.

Na jediné věci záleží: abyste se nechali mnou vychovávat. Proto se musí každý obětovat a zasvětit mému Neposkvrněnému Srdci, zcela se mi svěřit jako se mi zcela svěřil Ježíš. Já se pak o všechno postarám.

Povedu vás k veliké lásce k papeži a Církvi s ním spojené...”

 

Také nás chce učit lásce k Církvi. Láska k Církvi to je vlastně láska k lidem. Je to to, co jsme uvedli na začátku:

„...byli jsme stvořeni spolu, musíme se spolu i spasit: Jeden prostřednictvím druhého,..“

Naše životy a úlohy jsou vzájemně spojeny.... Naše úlohy jsou vzájemně pospojovány do jednoho velkého úkolu, z něhož každý z nás má splnit určitou část........

Potom nemůže být rivalita a touha vyniknout. Vždyť takový člověk by na konci zjistil, jak je sám a jeho sláva, po které toužil, byla jen lež a jeho skutky bez trvalých plodů. Jeho poklad byl v hliněné nádobě.

 

Zkusme nyní rozjímat, kdy jsme sebe dali před svého bratra, sestru, i před toho v našich očích ”nehodného”. Nebojme se té analýzy. Zkusme se hlouběji zamyslet, kdy se v našem jednání objevily momenty ”soutěživosti”, i malé touhy vyniknout.

Takové jednání vyvěrá z menší či větší pýchy, ke které máme všichni sklon kvůli dědičnému hříchu.

Nebojme si to sami před sebou přiznat. Nebudeme o nic ošizeni. Ve skutečnosti nás zbavení se této závislosti učiní svobodnými, nebudeme zkroucení do sebe a zároveň budeme schopni skutečně přijmou tu pravou úlohu, kterou nám Bůh od věčnosti určil.

 

”Musíte ve své vzájemné lásce více růst, musíte se více navzájem milovat. Vaše Matka má radost, když si navzájem přejete dobro, když se dokážete i po nejmenším narušení této lásky opět smířit, podat si ruce a jít společně vpřed, protože já miluji každého z vás jednotlivě a také všechny společně.

Protože vám můj Protivník na této cestě klade mnoho překážek, přeji si, abyste mně... učinili slib: že si budete navzájem stále více přát dobro, že půjdete kupředu společně, držíce se za ruce, aby ve světě, kde se mému Protivníkovi daří vládnout sobectvím, nenávistí a rozkolem, byla tato vaše vzájemná láska znamením mého vítězství.

Přeji si, aby ta láska byla ještě větší – jako předzvěst nového věku, který vy připravujete a který vás čeká. Bude to svět, který se otevře jen vaší dokonalou, nezměrnou a opravdovou schopností vzájemně se milovat...”

 

Sv Jan od Kříže dává rady pro umrtvení čtyř přirozených vášní (radost, touha, strach a smutek). Tyto vášně mohou být jako bouře na klidném moři duše a mohou ji připravit o pokoj Ducha Svatého. Předepsaný lék je tento:

 

Snaž se vždy klonit:

Ø       ne k nejsnadnějšímu, ale k nejtěžšímu,

Ø       ne k nejrozkošnějšímu, ale k nejtrpčímu,

Ø       ne k tomu, co víc lahodí, ale k méně líbivému,

Ø       ne k tomu, co je pro tebe odpočinek, ale k tvrdé práci,

Ø       ne k útěšnému, ale k bezútěšnému,

Ø       ne k tomu, co je nejvíce, ale k tomu, co je nejméně.

 

Je třeba poznamenat, že sv. Jan zde neříká, že si máme vždycky vybírat to nejtvrdší, nejtěžší, nejnižší atd. Mohou být období, kdy se to tak má udělat, ale toto upozornění zde neznamená absolutní volbu. Říká: Snaž se vždy klonit k takové volbě. Cílem je klid vášní, který je podporován tímto smýšlením neboli připravenost vůle, jež je opakem toho, po čem mohou žíznit naše přirozené vášně.

sv. Jan od Kříže


 

 

Církev buduje ten, kdo věrný svém křtu žije svatě, odmítá hřích, nese s Kristem svůj kříž a svým příkladem ukazuje bratrům náročnou a radostnou skutečnost Evangelia.

Jan Pavel II., 3.3.1983

 

Maria – naše Matka


Na jednom starém obraze je vyobrazena Panna Maria, jak na pravé ruce drží božské Dítko Ježíše, na levé jiné dítko, představující lidstvo - dítko slabé, křehké, neduživé, potřebující opory mateřského ramene. Ježíšek na obraze toužebně rozpíná své ručky po tom druhém dítěti, jako by chtěl říci: „Pojď, ubohé lidstvo, na Srdce mé milé Matky! Chci se s tebou rozdělit o její mateřskou lásku.“

Jaká pravda je na tom obraze prostým způsobem znázorněna! Tu, která byla od Boha vyznamenána nesmírnou, nepochopitelnou důstojností Božího mateřství, smíme pozdravovati též my jako svoji Matku.

Není to jen sladký řečnický obrat! Není to jen pouhé zbožné, neodůvodněné mínění. Je to všeobecná nauka Církve Kristovy od nejstarších dob. Uvažujme dnes o tom k svému povzbuzení.

 

Připomeňme si:

I.           V jakém smyslu je Panna Maria naší matkou.

II.       Jaký význam má tato pravda pro nás.

 

Odpověď:

 

I. V obecné mluvě se matkou dítěte nazývá žena, která mu dala život. V přítomném řádu Božské Prozřetelnosti jsme však účastni dvojího života: přirozeného, který se zakládá na spojení duše s tělem, a nadpřirozeného, který záleží na našem spojení s Bohem a účasti na božské přirozenosti, na životě Božím, skrze milost posvěcující. Panna Maria je naší matkou ne vzhledem k našemu životu přirozenému, ale vzhledem k životu nadpřirozenému, životu milosti, je naší duchovní matkou.

 

Na jakých důvodech se zakládá tato nauka?

 

1.             Především Panna Maria je naší duchovní matkou jakožto Matka Kristova.

Ježíš nazývá sám sebe naším životem: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Na to upozorňuje i sv. apoštol, který říká: „Když se ukáže Kristus, váš život.“ (Kol. 3,4). Jestliže však Ježíš Kristus je naším nadpřirozeným životem, jak máme nazvat Tu, skrze kterou se nám Ježíše dostalo? Jako Matka Kristova je tedy Panna Maria též naší matkou, neboť v Kristu nám porodila sám život. „Protože v Kristu porodila světu život, byla nazvána matkou živých,“ říká sv. Epifanius.

Mimo to Kristus tvoří se všemi křesťany jedno duchovní tělo, kterého je hlavou, jak výslovně čteme na četných místech u sv. Pavla. Toto mystické tělo se nazývá Církev. Protože Panna Maria je matkou hlavy, je také matkou údů, neboť hlava a údy mají vždy jednu a tutéž matku. Všechny údy duchovního těla Kristova se stávají adoptovanými, přijatými syny Boha Otce a tím také přisvojenými bratry Kristovými. Proto blahoslavená Panna zrodila v Kristu všechny bratry a stala se tak v duchovním, ale přitom věcném smyslu jejich matkou.

 

2.             Panna Maria však není naší matkou pouze jako Matka Kristova, ale též jako nová Eva, která účinně spolupůsobila při díle našeho vykoupení, a tak ve spojení s novým Adamem – Ježíšem Kristem – porodila nás k novému životu, životu milosti. Církev svatá učí, že v dvojím ohledu se měli stát Adam a Eva našimi prarodiči: jak v životě přirozeném tak i v životě nadpřirozeném, v životě milosti, kterou měli svým potomkům zprostředkovat zároveň s životem přirozeným. Když však hříchem milost ztratili, zůstali jen pramenem života přirozeného. Pro život milosti přišel Ježíš Kristus jako nový praotec. Jeho hodina smrti na Kalvárii byla v pravém slova smyslu hodinou duchovního znovuzrození lidstva, protože zde byl ztracený život milosti znovu získán.

Ale jako v ráji při díle naší záhuby vidíme zúčastněno obojí pohlaví, tak se slušelo, aby tomu tak bylo i při díle našeho vykoupení, naší spásy. A skutečně Kristus není na Kalvárii sám – s ním pod křížem spatřujeme i požehanou mezi ženami – jeho přesvatou Matku Marii. Hle! Nový Adam a nová Eva! Milostiplný na kříži a Milostiplná pod křížem se stali společně pramenem nového života milosti. Tak hlásá celá katolická Tradice.

 

3.             Mimo to odvozují katoličtí teologové duchovní mateřství Panny Marie vůči vykoupeným i ze slov umírajícího Krista na kříži: „Ženo, hle syn tvůj! – Hle, matka tvá!“ (Jan 19,26-27). Sv. Jan tehdy zastupoval celé lidstvo, jak prohlašuje papež Lev XIII.: „V Janovi, jak vždy věřila Církev, označil Kristus osobu lidského pokolení, ale zvláště lidi, kteří jsou s ním vírou spojeni.“ V osobě sv. Jana pravil umírající Spasitel k nám všem: „Hle, Matka tvá!“ Jeho slovo je slovem Božím, slovem všemocným a zcela plodným, které též provede a uskuteční, co znamená a jež postačí, aby vložilo do srdce Nejsvětější Panny všechny dispozice, nejněžnější ze všech matek, kdyby snad v něm ještě nebyly bývaly. Bůh nečiní nic nedokonale. Udílí každému, jehož nějakému úřadu, důstojnosti povolal, též milost, aby mohl své místo, svůj úkol, plně a zcela vyplnit. Jestliže Kristus ustanovil svou Matku za matku věřících všech časů a míst, pak jí dal též srdce tak prostorné, tak obsáhlé na soucit a smilování, na blahovolnost a dobrotu, že veškeré křesťanstvo může v něm nalézt místo, tj. srdce, jež ke všem bez výjimky, ke všem, kteří ve svých potřebách a záležitostech, ve svých útrapách a bolestech se ohlížejí po něžné bytosti matčině, chová nezměrnou, nevyčerpatelnou lásku.

 

4.             A konečně nemůžeme pochybovat o tom, že Bůh svěřil Panně Marii úkol, aby byla naší matkou, také proto, že je to téměř zcela přirozené. Milost neničí přirozenosti. Bůh se ve své moudrosti a lásce  v nadpřirozeném řádu vychází vstříc našim přirozeným potřebám a snahám lidského srdce a plní je. Jistě však je naší potřebou, potřebou naší lidské přirozenosti, že chceme mít matku i v řádu nadpřirozeném. Žádnou pravdu nelze nesnadněji popříti, než že člověk potřebuje matku. Nemá-li dítě matku, cítí ve svém srdci prázdnotu, kterou nikdo nevyplní, ani bratr ani sestra, ani otec. Potřebujeme matku i pro život duše, matku, která by nám tak rozuměla jako tělesná, které bychom se mohli pro její nesmírnou dobrotu směle svěřiti ve všech okolnostech života. Proto nelze o tom pochybovat, že Bůh se o tuto matku postaral v Panně Marii, protože se nikdo k tomuto úkolu nehodí tak jako ona.

 

II.                                    Nazýváme tedy Pannu Marii vším právem svou matkou. Jak nesmírný význam to pro nás má, že máme i v životě nadpřirozeném matku!?

 

1.            Můžeme to posoudit především z toho, jaký má matka význam v přirozeném rodinném životě.

Zajisté znáte rodinný život. Tedy, kdo probdí tolik nocí u kolébky dítěte? Kdo si utrhne sousto od ústa dá je dítěti, aby nelačnělo? Kdo se stará tak nezištně o dorůstající dítě? Kdo na ně neustále myslí: když se nevrátí z venku včas, je pln nepokoje a bázně, zda se mu nic zlého nepřihodilo? Kdo hledí zajistit dítěti lepší životní úděl než má sám? A onemocní-li dítě, kdo tak obětavě vynakládá své síly a zdraví jen aby se uzdravilo? To je matka! Matka žije pro dítě, soucítí s dítětem, obětuje se za dítě. Kdosi řekl, k čemu má vlastně matka oči: Aby nikdy neoschly – buď pro slzy žalosti nebo radosti z dítěte! Matka, aby dítě zachránila, do ohně by pro něj skočila.

Jestliže to platí o matce pozemské, co máme říci o naší Matce nebeské, Matce nejlepší, proti jejíž lásce mateřské je láska všech matek pozemských dohromady pouhým stínem? Proto naše srdce, které lne tak přirozeně ke své matce pozemské, musí téměř viset na této Matce nejdokonalejší, o níž není slýcháno, že by někoho nevyslyšela, která, jak o ní pěje Dante, tisíckráte již pomáhá, než složíme ruce k modlitbě, která již pohledem na její obrázek očišťuje srdce od marnosti světské.

 

2.             Jak velký význam má duchovní mateřství Panny Marie pro nás, můžeme poznat dále též ze životů svatých, a z významu, které v něm mělo jejich uctívání Panny Marie jako matky.

Sv. Leonard z Portu Maurizio vyznává: „Když povážím všechny milosti, jež jsem přijal skrze svou nebeskou Matku, zdá se mi, že jsem poutním chrámem. Všude na stěnách visí tabulky, na nichž slovem a obrazem jsou vyznačena vyslyšení, která Maria vyprosila prosícím poutníkům. Všude stojí: „Milostí Mariinou.“ Zrovna tak si připadám též já: všude a všude, na těle i na duši, zvenku i zevnitř poznačený: „Milostí Mariinou“ – Sv. Gemma Galgani volávala: „Ó co by ze mne bylo, kdybych neměla svou nebeskou matičku Marii. Jí vděčím za vše dobré. Ona mě naučila milovat Ježíše, chránit se hříchu, pokračovat ve ctnostech.“

 

3.             Co znamená pro nás naše duchovní Matka, můžeme vycítit též z chladu a opuštěnosti, která panuje v různých náboženských společnostech, jež s pravou vírou ztratily také svou nebeskou Matku, takže se u nich nezřídka jeví skutečná touha po ní bolestnými nářky.

 

4.             Čím je pro nás Panna Maria jako naše duchovní Matka, to můžeme konečně vyčísti též z denní zkušenosti jiných i vlastní.

Na náhrobek kardinála Pia v kostele Notre Dame v Poitiersu dali nápis jak si přál: „Tuus sum ego ,mater „ – „Tvůj jsem, ó Matko.“ Byl to totiž jeho oblíbený výrok, který svědčil, jakou lásku chová k Panně Marii: „Tvůj jsem, ó Matko,“ volal při každé události svého života. Byla to téměř přísaha jeho oddanosti a věrnosti. Nejinak zvolal, když končil svou pozemskou pouť; a bezpochyby to bylo i jeho zvolání tam na věčnosti, když stanul před trůnem Matky Boží a Matky své: „Tvůj jsem, ó Matko navěky.“ Drazí mariánští ctitelé, žijte i vy tak, abyste mohli vždy právem říci: „Tvůj jsem, ó Matko; tvůj v pokušení, v boji, v strasti a utrpení, tvůj až do posledního dechu.“ Pak až vás uchopí smrt do své náruče, vaše duše vzlétne do nebes, kde vám přijde vstříc vaše nebeská Matka a řekne: „Můj jsi, ó synu, má jsi ó dcero, pojď jen, již dlouho na tebe čekám, pojď do mé náruče.“

podle Dr. F. Žáka


 

Svaté přijímání  je nesmírně šťastná chvíle. Rozmnoží nám posvěcující milost, spojí nás co nejúžeji s Kristem, zvýší zásluhy pro nebe, zmírní náklonost ke zlu, učiní nás živými kalichy, z nichž bude na vše konání přetékat krev Kristova, učiní nás živými monstrancemi, které každým krokem na cestě života mají roznášet požehnání jako Ježíš po svém vzkříšení. Svaté přijímání je i závazek. Budeme odpovídat za každý duchovní příjem, co znamenal, co přinesl, co změnil v našem jednání a životě.

Sv. František Saleský volá: 23 let sloužím duším. Dospěl jsem k přesvědčení, ano, hmatatelně to zjišťuji, jak mocné síly má v sobě tato svátost, aby sílila lidská srdce v dobrém, chránila od zlého, dala vnitřní útěchu - jedním slovem, aby nás na tomto světě učinila nebeskými lidmi. Když již pouhý dotek Ježíšova roucha uzdravoval, jaké divy přináší Kristus do každé duše, je-li přijat tak, jak přijímali světci! 

 


Ora pro Nobis

 

Podle cesty, která vede Šumavou z bavorské vesničky Krönau k českým hranicím, stojí pod šindelovou stříškou prostá soška Matky Boží s dítkem v náručí, obklopená mřížkou, aby byla chráněna před zvěří. Před lidmi ji není potřeba chránit, protože soška je „svatá“, a ani největší uličník by si netroufal ji ublížit. Ale i zvěři je obrázek panenské Matky „svatý“. Když je cesta opuštěná - a to je téměř neustále, protože tudy zřídkakdy někdo jde – přijdou srnky a položí se tam do trávy u nohou nebeské Královny; v máji ptáčci pějí Jezulátku milé písně, jenom lstivá liška se vyhne obloukem svatému místu. Jediná ozdoba krášlí svatou Pannu - prostý věnec bílých a červených papírových růží. Od nepaměti na něj prší, vichr lomcuje stromy, ale růže jsou vždy čerstvé, jako by je tam včera přinesli. Lidé totiž přicházejí k milostné sošce, když něco potřebují, vyprosit si milosti pro tělo i duši, ale nikoho nenapadne přijít také poděkovat, když byl vyslyšen. Na to je Panna Maria už zvyklá. Jednou však jedna dívka, nevím za jaké příležitosti, jejíž srdce oplývalo čistým blahem a štěstím, ve své radosti si vzpomněla na lesní Madonu. Zajde k ní, ne aby si něco vyprosila, ale aby jí ujistila o vroucí lásce svého čistého srdce, a při té příležitosti jí vložila na hlavu věnec růží, který sama zhotovila. Protože ty růže vložila Svaté Panně na hlavu čistá láska, zůstávají vždy čerstvé. A nejen to: každé noci se rozletí do světa, každá vyhledá nějakou sklíčenou duši a přinese jí do její světničky pozdrav a útěchu od Matky Boží. Vždycky v noci věnec zmizí z hlavy svaté Panny, nikdo ho v noci ještě neviděl. A ještě jedna věc - jen jedenáct růží je v něm vidět – kde je dvanáctá? I o tom nás legenda poučuje:

 

 

Jednou se v Krönau o této věci večer v hostinci mluvilo. Přítomen byl i jakýsi chasník, přivandrovalý z ciziny, známý jako zloděj, lupič a vrah, a ten se jen smál tomu povídání: „Já vám ten věnec přinesu ještě tuto noc…za dvě hodiny jsem tu, ale bečku piva za to!“ Přijali sázku, a on se pustil do černé noci. Nadával na život: „Nikoho, kdo mě miloval, nikdo, koho bych já miloval…“ Za chvíli se zableskne a vzápětí strašný hrom: „Mně se zdá, že chceš blesky chránit svůj věnec, ale dnes to nebude nic platné.“ Zase blesk, zase zahřmění, a pak blesk na blesk, jako by mu chtěli na cestu svítit. „Kdybych jen věděl, kde už jsem, zdá se mi, že jsem zabloudil.“ Tu zase oslňující blesk a on vidí, že už je na mýtině naproti obrazu. „Nejdříve si trochu oddychnu po té námaze.“, pravil a opřel se o strom. Tu najednou vidí, že z růží vychází zář jasnější a jasnější, kouzelný třpyt oblévá celou postavu Matky Boží, a zář je nakonec natolik jasná, že vidí každý lísteček růží a každý rys svaté tváře. Chce utéci, ale je jako přikován, nemůže se hnout z místa. Hledí vzhůru, rozeznává i oči Svaté Panny a v nich slzy jako démanty… nebeské slzy za ubohého hříšníka. Nevěda, co dělá, klesá na kolena, tvář nebeské Matky se k němu sklání, mile, laskavě: „Já vím, co ti schází…Tys nepoznal otce, nepoznal matku, nezakusil nikdy v životě lásku, to je příčina celé tvé bídy. Ale abys věděl, že je alespoň jedno srdce na světě, které tě miluje…“ Po těchto slovech vzalo Jezulátko z věnce jednu růži, podalo ji Matičce a ta ji hodila klečícímu na prsa. Když opět zvedl oči, viděl, že ostatních jedenáct zmizelo, rozletělo se do světa…

Mezitím na něho čekají v hospodě, vyhlížejí každou chvíli, vidí, že nad lesem se rozpoutala strašná bouře Ta o půlnoci naráz ustává a hvězdy se jasně mihotají na čistém nebi… Všichni se rozutekli domů. Ráno našli dřevaři lupiče na zemi mrtvého, na prsou bílou růži, a ve věnci na hlavě svaté Panny jedna chyběla. Lidé si pak vypravovali, že svatokrádežnou rukou vytrhl z věnce jednu růži a za to byl potrestán na místě smrtí. My však víme lépe, co se tu noc stalo.

Legenda, ale milá legenda… chce vyjádřit, že Svatá Panna je Matka milosrdenství a Matka božské milosti. Nahlížím do své sbírky mariánských příkladů, stovky jsem jich už nasbíral, ale mezi nimi ještě ani ne dvacet pod záhlavím: „Ztrestané urážky Matky Boží.“ Daleko více mám těch, kde Matka nebeské milosti přivedla Ježíšovi ty, kteří ji uráželi: Ve Frýburku vyšla roku 1879 kniha o Neposkvrněném Početí. Autor se podepsal: „Od někoho, jenž ji kdysi tupil.“ Byl to bývalý protestant Preuss. Po prohlášení dogmatu Neposkvrněného Početí napsal potupný spis proti tomuto článku víry – a jaký trest na něho svolala Královna nebes? V kterém si chrámu v St. Louis ve Spojených státech bychom nalezli vedle hlavního oltáře zasazenou desku do zdi, která nás poučuje, že „toho a toho roku“ tam ve svátek Panny bez poskvrny počaté skládal vyznání víry bývalý nepřítel víry a Neposkvrněné Panny.

podle ThDr. Konráda Kubeše

 


Svatá Panno pannen


Mateřství bylo pro Pannu Marii hlavním úkolem. Bůh jí od věčnosti k této úloze vyvolil a náležitě ji na ni uzpůsobil.

Ale Maria sama, věrná svému vnitřnímu rozpoložení, jedinečně vnímavá na vnuknutí a podněty Ducha Svatého, ochotně je poslouchající a poddávající se Jeho vedení, vyvolila si panenství. Byla si jistá, že její vědomé a svobodné rozhodnutí je milé Bohu, že mu bude tedy moci nejlépe soužit právě jako panna. Tajemné vedení Ducha Svatého, před zvěstováním bez osobního zjevení, za její osobní součinnosti vytvářelo svědomí Panny Marie tak, že učinila Bohu slib věčného panenství. Panenství bylo nejosobnější Mariinou ctností. Až při Zvěstování se Maria dozvídá o svém nejvlastnějším předurčení: být Matkou Božího Syna, Vykupitele světa, Zakladatele věčného duchovního království. Před Zvěstováním se slibem panenství vlastně zřekla možnosti stát se matkou Mesiáše, i když pocházela z Davidova rodu. Právě pro svoji úplnou čistotu, oddanost Bohu a pro svoji poslušnost a pokoru ochotně souhlasila panenským způsobem počít a porodit Syna Nejvyššího, když jí anděl potvrdil, že je to vůle všemohoucího Boha. Zjevená Boží vůle vedla Pannu Marii k Božímu mateřství, aby se v ní jediné uskutečnila plnost ženskosti, aby ona jediná byla požehnanou mezi ženami. Ona – Panna a Matka, jediná, pravá a plná Žena.

 

Eva byla od začátku svého stvoření určená k mateřství. Bůh jí stvořil jako ženu, pomocnici pro Adama: „A stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, k Božímu obrazu ho stvořil, jako muže a ženu stvořil je. Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte se a množte se, naplňte zemi!..“ (Gn ,1.27.28).

Eva byla před hříchem pannou. Jako panna přijala slova smrti od anděla temnot, který ji povzbuzoval ke vzpouře proti Bohu, když jí úskočně slíbil, že ona a její manžel neposlušností dosáhnou nejvyšší možnou dokonalost: „Budete jako Bůh, budete rozeznávat dobré a zlé.“ (Gn 3,5) Až po hříchu, po vyhnání z ráje Adam poznal Evu a ona počala.

Panna Maria byla při zvěstování Pannou (Lk 1,27) zaslíbenou Josefovi. Jako Panna přijala slova života od anděla světla, který ji ubezpečil o její skutečné dokonalosti (Lk 1,28), že je milostiplná a že Pán je s ní, jako i o všemohoucnosti Boha (Lk 1.37), kterému není nic nemožné, a tím pokornou Pannu získal k radostnému souhlasu a ochotné poslušnosti přijmout do svého panenského lůna Mesiáše, po kterém toužila a kterému se už předtím obětovala panenstvím (podrobněji o Zvěstování viz. MD 2/1999).

Vzbouřená panna Eva si zasloužila zlořečení a nám přinesla ovoce smrti. Poslušná Maria, Pánova služebnice si zasloužila dobrořečení a nám přinesla ovoce života, plod svého lůna.

Eva, svedená hadem, kterému uvěřila, se hanbou a leknutím skryla před Bohem. Maria, poučená andělem, kterému uvěřila, se milostí Boží stala hodnou nosit Boha. Proto sv. Irenej říká: „Panna Maria se stala orodovnicí panny Evy.“

Sv. Albert Veliký takto porovnává Evu a Marii: „Eva byla utvořená z boku spícího muže, Maria ze srdce bdělého Boha. Eva byla muži příležitostí k zatracení, Maria pomocnicí při vykoupení. Eva se vdává a stává matkou, počátkem pokažených, Maria se vdává, stává se Matkou, ale zůstává Pannou.

Eva ztratila panenství, Maria jej zasvětila Bohu. Evu svedl ďábel, Marii poučil anděl. Evu ďábel přemohl pýchou, Maria ponížeností přemohla ďábla.“

Na začátku ženství zlořečeného i dobrořečeného je panenství. Při zlořečeném se ztrácí v mateřství, při dobrořečeném se mateřstvím ještě umocňuje. Při zlořečeném pomáhá muži k pádu – porážce, při dobrořečeném k vítězství. Ale v obou má vztah k muži jak to ukazuje samo nebe. Latinsky panna – virgo ze slovního základu vir – pán. Česky panna ze základu pán, významově si představíme vznešeného, urozeného, mocného muže.

A právě s požehnaným mateřstvím Marie je neoddělitelně spojeno i panenství, jak volá sv. Epifanus: „Kdo nebo kdy existoval ten, který by se odvážil vzývat jméno Marie, aby při prosbě nedodal hned: Panny? Tak se sv. Marii dalo jméno Panna a to jméno se již nikdy nezmění.“

Maria se od počátku křesťanství nepřetržitě uctívala jako neporušená panna, protiklad Evy. Už sv. Ignác z Antiochie (zemřel asi r.118), žák sv. apoštola Jana, ve svých listech dává Marii ty dva čestné tituly, které se v Církvi staly navždy základem mariánské úcty: Matka Boha a Panna.

Sv. Justin, filosof a mučedník, představitel pokolení poapoštolských otců v r. 150 píše: „Víme, že Ježíš přede všemi stvořeními vyšel z Otce, a potom se stal člověkem z Panny. Jako se skrze hada začala neposlušnost - Eva jako neposlušná panna se dala svést hadovými slovy a porodila neposlušnost a smrt, tak Panna Maria radostnou vírou přijala andělovu blahozvěst, že Duch Pánův sestoupí na ni a síla Nejvyššího ji zastíní, tak že Svatý, který se z ní narodí, bude Božím Synem.“

Třetí svědek nepřetržité Tradice je sv. Irenej, žák sv. Polykarpa, první mariánský teolog ve spise „Proti herezím“ píše takto: „Eva tehdy, když už měla Adama za muže, ale přitom byla ještě pannou, se provinila proti poslušnosti a pro celé lidské pokolení se stala příčinnou smrti. Maria, když už byla vdaná, za jí určeného muže, zůstala pannou, a tím že byla poslušná, stala se pro celé lidské pokolení příčinnou spásy. Uzel, který spletla neposlušnost Evy, rozvázala poslušnost Mariina.“

I u Evy i u Marie se před započetím jejich dějinného poslání vyzdvihuje jejich panenství související s jejich úlohou v údělu celého lidského pokolení. V případě Evy to byl krátký stav v ráji před hříchem. V případě Panny Marie je to stav trvalý. U Evy se připomíná proto, že souvisel s jejím stavem prvotní svatosti, a tedy byl pro ni jaksi příznačný, neboť se měla stát matkou všech živých i duševně i tělesně. U Panny Marie proto, že její panenství bylo vlastně znamením prorocky předpovězeným (Iz 7.14) a uskutečněným, jak to výslovně konstatuje sv. Matouš (1,22). Panenství Evy patřilo k dějinám stvoření, panenství Marie patří k dějinám spásy, jak je Bůh ohlásil a vytyčil v protoevangeliu hned při trestání hada (Gn 3,15), že se totiž ze Ženy narodí Dítě, které hadovi rozšlápne hlavu. Panenství Marie, Matky Emmanuela, Bohem připravované a uskutečněné, je na začátku nové svatosti lidského pokolení, získané Kristem narozeným z Marie Panny.

 

Příhodnost panenství Panny Marie vzhledem na její úkol v dějinách spásy.

 

Aby se uskutečnila dramatická logika dějin, které buduje Bůh, jako jejich absolutní tvůrce, bylo nepříhodnější, aby Panna Maria, vyvolená za tělesnou Matku jeho věčného Syna a tím i za duchovní matku jeho adoptovaných dětí, byla i zůstala pannou právě proto, že se měla a že se také stala Matkou - Bohorodičkou.

V první Evě jsou vlastně „dvě“ Evy: jedna před pádem – panna, druhá po pádu – matka.

Maria je jen „jedna“ - mezi jejím panenstvím a mateřstvím neexistuje tragický zlom. První Eva překřížila původní Boží plán o rozmnožování lidského pokolení. Panna Maria pomáhala uskutečnit další Boží plán - padlého člověka odkloněného od Boha zase zvednout, obrátit k Bohu a s ním spojit.

Panenství Mariino odpovídalo vlastnosti toho, který se z ní měl narodit, Božího Slova. Slovo se počíná v mysli a z ní vychází bez toho, aby ji porušilo. Je upevněním a obohacením mysli a ne jejím porušením. Bylo tedy vhodné, aby se tělo Božího Slova počalo v lůně Panny a vyšlo z jejího panenského života bez porušení pečetě jejího panenství. Naopak aby svým početím a narozením ještě upevnilo panenskou pečeť Rodičky Slova.

Syn Boží přišel na svět proto, aby se stal člověkem, aby odstranil porušenost lidské přirozenosti a aby v ní obnovil původní stav její úplnosti, ke které patřila její prvotní svatost. Proto se příčilo jeho úloze, kterou měl vykonat a pro kterou se vůbec narodil jako člověk, aby hned svým početím a narozením porušil úplnost panenství své Matky. Obráceně – jeho dějinné a životní poslání žádalo zachovat a umocnit neporušenost své Rodičky.

Dokonalost těla vyplývá z dokonalosti mysli. V ní má svou příčinu a svou cenu. Panna Maria (kromě Bohočlověka) měla největší dokonalost mysli, jak přirozenou, tak nadpřirozenou. Právě pro dokonalost její mysli patřila Panně Marii i dokonalost těla.

Jako je Kristus jednorozený Syn věčného Otce, bez tělesného otce na zemi, tak se patřilo, aby byl i jednorozeným Synem Matky na zemi. Byla by i křivda Duchu Svatému, kdyby se obcováním Marie s mužem porušilo její panenské lůno. Vždyť ono bylo svatyní Ducha Svatého, ve které svojí všemohoucností utvořil tělo Krista. Bohorodička, Matka Božího Syna by byla nevděčná, kdyby se nespokojila s jedním a tak jedinečným Synem, kdyby byla chtěla mít ještě další tělesné děti, ona, která dokonce při Zvěstování tak úzkostlivě chrání své panenství: „Jak se to stane?....“ Od sv. Josefa by to byla největší opovážlivost, kdyby se byl pokoušel poznat Marii, o které se on, muž spravedlivý před Bohem, nadpřirozeně, neomylným zjevením dověděl od anděla, že z Ducha Svatého počala Ježíše, Vykupitele, předpovězeného a očekávaného Mesiáše. (Mt 1,20-21).

Dějinná skutečnost, jak jí staletími neomylně definovala Církev, že Maria, Matka Ježíše, byla pannou před početím, při početí, při porodu i po porodu – tedy po celý svůj pozemský život, je pro čisté a prosté srdce každého věřícího nejen přijatelná, ale přímo žádoucí. Takové srdce věřícího vidí v panenství Mariině bezpečný důkaz, že se doopravdy uskutečnilo nové člověčenství zcela spjaté s Bohem a ponořené do nitra Božského života.

V Panně Marii, jedinečném díle všemohoucího Boha, zázračně a naplno zazářily paprsky panenství. Co bylo předtím pouhým zábleskem, se v Marii stalo ohniskem duchovního slunce. Sv. Jan Chryzostom říkal o panenství, že září o mnoho krásnějším jasem než slunce: člověka odtahuje od pozemských citů a jeho očištěné oči uschopňuje hledět na Slunce spravedlnosti. Panna Maria na toto slunce nejen hleděla, ona to Slunce počala, nosila v sobě a porodila.


 

Panna Maria není pasivním depozitářem Božích milostí a výsad, ona se v celém svém životě aktivně stále dokonaleji připodobňovala Kristu. Nezapomínejme, že pravé mateřství se nezavršuje porodem, nýbrž trvá celý život. Boží mateřství je výsada, ale také povolání a nelehký úkol a jistým způsobem pokračuje pod křížem a dovršuje se v Mariině univerzálním mateřstvím ve vztahu ke všem Božím dětem. Podle sv. Bonaventury Maria právě pod křížem pokračovala ve svém porodu. V Betlémě porodila bez bolesti, protože nepočala v hříchu, na Golgotě měla bolesti plynoucí z lásky a hlubokého soucítění, které příslušejí Matce.

srv. sv. Bonaventura, De donis

 

 

Spolupracovnice na díle Spásy


 

Poznali jsme, že Panna Maria si plným právem zasluhuje krásný a sladký název „naše Matka“ a že tedy my katolíci jednáme zcela správně, když ji jako svou matku ctíme, ano, že je to vůle Boží. Jako v řádu přirozeném je třeba, aby dítě mělo otce i matku a prokazovalo jim též náležitou úctu a lásku, právě tak to zařídil Bůh i v řádu milosti. Všechny pravé dítky Boží mají Boha Otcem a Marii Matkou a kdo nemá Marii za Matku, nemá ani Boha za Otce.

Panně Marii právem přísluší i jiný název, který těsně souvisí s názvem „Matka“. Celá katolická Tradice od nejstarších dob pohlíží na Pannu Marii jako na novou Evu, která měla po boku Kristově takový význam při díle naší spásy, jako první Eva při díle naší záhuby po boku prvního Adama. Tím naprosto není znehodnocována vykupitelská činnost Kristova, jak falešně tvrdí nepřátelé mariánské úcty.

 

I. Dle svatých otců a církevních učitelů spolupůsobila Panna Maria při díle našeho vykoupení předně tím, že dobrovolně svolila stát se Matkou Boží.

Věčné slovo nepřišlo na svět dříve, dokud Panna Maria nesvolila stát se Matkou Boží. Krásně to vystihuje sv. Anselm: „Bůh, který všechno učinil z ničeho, se chtěl sám z Marie narodit, aby vše obnovil. Ten, který mohl vše z ničeho učiniti, nechtěl obnovení uskutečnit bez Marie. Bůh je tedy Otcem všeho stvořeného, Maria matkou všech vykoupených.“ (Or. 52 a 51). Teprve tehdy, když Panna Maria pronesla své „staň se!“, Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Proto volá s nadšením sv. Tomáš z Villanovy: „Ó mocné staň se, ó účinné staň se, ó nade vše ctihodné staň se! Jiným staň se stvořil Bůh světlo, nebe, zemi, ale tímto „staň se“ Panny Marie – stal se Bůh člověkem podobným nám.“

To je počátek spolupůsobení Panny Marie při díle našeho vykoupení. Od té chvíle Ježíš a Maria náležejí k sobě, jsou tak vzájemně spojeni, že je nelze od sebe oddělit. Jen Panna Maria přinesla nám Ježíše, našeho Vykupitele – Ježíš leží v jejím náručí, spočívá na jejím klíně. Ona jej svými vlastními prsy kojila, jej vychovávala, opatrovala, veškerou péči a starostlivostí.

Kdo chce proto nalézt Ježíše, ať ho hledá u Marie. Tam ho jistě a bezpečně nalezne. Vzpomeňme na pastýře, vzpomeňte na svaté mudrce! Tak tomu bylo tehdy – a tak tomu bylo vždy.

Sledujme dále působení Panny Marie při díle vykoupení lidstva. Do veřejné činnosti svého božského Syna Panna Maria nezasáhla, ano ustupuje téměř úplně do pozadí. Ale dvakrát ji přece vidíme – a to ve velmi významných chvílích – vystupovat po Vykupitelově boku – a to takovým způsobem, že je tím její postavení při díle vykupitelském výtečně naznačeno.

1.             Poprvé to bylo při svatbě v Káni Galilejské, tedy na začátku veřejné činnosti Ježíšovy. Spasitel učinil svůj první zázrak a učinil jej na přímluvu své Matky. A můžeme ho příhodně označit v jistém smyslu jako všeobecný zázrak, kde se zřejmě ukazuje, jak si máme spolupůsobení Panny Marie s jejím Božským Synem představovati: vždy v závislosti na něm, ale též vždy ve spojení s ním v podivuhodné harmonii. První veřejné vystoupení Pána bylo tedy zároveň první zjevení postavení Panny Marie při jeho vykupitelské činnosti (podrobněji viz. Mariina doba 4/98)

Toto první projevení nám ukazuje ve vší názornosti, starostlivý, mateřský pohled Panny Marie pro všechnu nouzi a potřebu jejích dítek, ukazuje nám její mateřské srdce ve vší ryzosti, které ani neprošeno, spěchá na pomoc.

A jaká to moc! Panna Maria nepřichází jako prosící služka s pláčem a úpěním, přichází s autoritou matky, které postačí, aby otce na nouzi dítek jen upozornila: „Nemají vína!“ A byla si vyplněním své prosby úplně jistá i přes zdánlivě odmítající odpověď Synovu. Proto též hned dala učedníkům pokyny, jak si mají počínat. A to zvyšuje jen lesk její mateřské moci, že Pán přes počáteční odmítnutí přece na prosbu své Matky zázrak učinil. Neučinila by však nic, co by se Bohu protivilo.

Ano, ukazuje se při této příležitosti nejprve mocné postavení Matky Páně, ale též se zde jasně jeví že, Panna Maria tuto plnost moci postavila úplně do služeb ubohých dítek Eviných, zcela tak, jako sám Spasitel celé své působení obrátil k blahu lidu.

Po tomto prvním, mohli bychom říci slavnostním zjevení svého spolupůsobení při vykupitelské činnosti svého Syna, mohla se Matka klidně odebrat do domečku nazaretského ne však, aby snad v zátiší zůstala nečinná. I zde spolupůsobila tím, že své prosby a vzdechy spojovala s prosbami a vzdechy Synovými za spásu lidstva.

Činnost jejího božského Syna se nesestávala jen z kázání a činění zázraků. Sestávala se již tehdy z větší části z vroucích proseb, a vzdechů k nebeskému Otci za život, za spásu světa. Tyto úpěnlivé prosby byly jako příprava pro hodinu zrození nového člověčenstva, která se měla jeho smrtí dokonat. Celý život Pána byl jako příprava k oběti smrti, aby ve smrti dal nový život lidstvu. Stačilo tedy úplně, když Maka Boží v tomto čase ve svých modlitbách pomáhala připravovat velkou oběť, jako připravovala samotného obětního beránka, když ho nosila pod srdcem, když ho živila svým mlékem, když mu po dlouhou řadu let věnovala nejen svou mateřskou lásku, ale též veškerou péči a starost svého mateřského srdce.

 

2.             Nesrovnatelně významnější bylo objevení se Panny Marie pod křížem. Zde bylo zakončení a zároveň vrchol pozemské, vykupitelské činnosti Synovy. Jestliže tedy kdy, pak právě zde se muselo ukázat spolupůsobení nové Evy s novým Adamem. Zde se stal Spasitel Otcem nového lidstva, zde se mělo také pro totéž lidstvo zjevit její duchovní mateřství. Pannu Marii nevidíme při slavném vjezdu do Jeruzaléma - přišla až pod kříž.

Jak nápadně slavnostně začíná evangelista své vypravování: „Stála pak blízko kříže Ježíšova matka jeho“. „Nečtu ničeho,“ praví sv. Ambrož, „o jejích slzách, čtu jen o tom, že stála.“ Dívala se ovšem s krvácejícím srdcem na rány svého Syna, ale nedívala se jak týž velký církevní učitel praví, tak velmi na smrt svého Miláčka, jako spíše na spásu světa, která měla být takto zjednána. Proto stojí vzpřímena, jak sám evangelista zdůrazňuje, v poloze obětujícího, v postavení obětníka. Spojovala svou oběť s obětí nebeského Otce, který svého jednorozeného Syna vydal za spásu světa. Spojovala velkodušně svou oběť i s obětí Synovou. Jeho oběť se vykonávala v krvi těla, její oběť v krvi srdce. Sv. Jeroným říká: „Kolik ran na těle Kristově, tolik ran v srdci jeho Matky.“ Sv. Bonaventura vidí na Kalvárii jediný oltář, tj. kříž Synův, na kterém byla s obětí Beránka Božího obětována i Matka. Nezměrnou láskou milovala svého Syna, ale láska, kterou plála vůči nově rodícímu se pokolení přece v úplné podrobenosti se vůli nebeského Otce zvítězila. Ve svobodném rozhodnutí přidružila svou oběť k oběti svého Syna. 

Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, vykupuje lidskou rodinu jako Bohočlověk. Maria, která je úplně podřízena a závisí na svém vykupitelském Synu dokonce ve svém vlastním vykoupení, účastní se výkupného skutku svého Syna jako jeho vznešená Matka.

 

II.                                    Viděli jsme, jakým způsobem spolupůsobila Panna Maria při díle našeho vykoupení zde na zemi. Viděli jsme, že toto spolupůsobení se počalo při Zvěstování významným „Fiat!“ – „Staň se!“ a dosáhlo svého prvního stadia v Betlémě, když nám Panna Maria darovala Krista, zdroj veškerého života, život sám.  Potom že pokračovalo modlitbami, jež sv. Panna ve spojení se svým božským Synem vysílala k nebeskému Otci za spásu lidstva a konečně vyvrcholilo na Kalvárii. Na stejné postavení s božským Vykupitelem nelze ani pomysliti. Prostřednictví Panny Marie při díle našeho vykoupení je vždy jen druhotné, na prostřednictví Ježíše Krista zcela závislé. Prostřednictví Mariino vždy předpokládá prostřednictví Kristovo, bez něho by neznamenalo nic. Panna Maria je jen pomocnicí při díle naší spásy, našeho vykoupení.

Proto případná výtka v této věci je úplně bezpodstatná a falešná, jako bychom my katolíci znehodnocovali naukou o prostřednictví Panny Marie, prostřednictví Kristovo. I my uznáváme a vyznáváme se sv. Pavlem, že jediným přirozeným prostředníkem naší spásy je Ježíš Kristus: „Jeden je zajisté Bůh, jeden též prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ (1. Tim. 2,5)  Ale při tom věříme, že i Pannu Marii smíme nazývati v pravém smyslu prostřednicí naší spásy, našeho vykoupení, jak bylo právě ukázáno. Tak tomu učila Církev od počátku – dokazují to nezvratná svědectví ve spisech sv. Otců a církevních učitelů a svědčí o tom i obrazy a nápisy v římských katakombách. A základ všeho je i v Písmu samém, již na prvních stránkách Bible, když Bůh po pádu slibuje Vykupitele.

Jak dobrou a pečlivou to máme Matku v nebesích! Když zde na zemi přinesla tolik obětí pro naši spásu, myslíte, že by se mohla zapomenouti nad námi nyní v nebi? To je nemožné. (srv. II. VK, LG) Mateřské srdce je bezedná propast něhy a lásky. Její hloubku dovedou změřit jen ty ženy, kterým Bůh dopřál bolestí a radostí, růží a trnů mateřství. Platí-li to o hodných matkách pozemských, platí to nejplnější měrou o naší Matce nebeské, Matce ze všech matek nejlepší. Když svého božského Syna přinesla v oběť za nás, co by nám mohla odepřít? Nepřestávejme proto volat: „Prostřednice naší spásy oroduj za nás, v tebe skládáme po Bohu veškerou svou důvěru, že pod tvou záštitou nezahyneme.“       


 

 

„Touha mne nutkala, abych poznal svého Boha, láska mě poháněla, zda bych nenašel nějakou cestu, po níž bych se k němu mohl přiblížit. Přišel jsem na kraj nebes, ale tam mne zadržely andělské voje, takže jsem nemohl k tomu, jehož jsem hledal. Nepropustili mne ani Gabrielovy řady ani Michaelovy legie. Pohlédl jsem vzhůru, a závrať mne pojala při pohledu na chóry andělů planoucích ohněm. Jak bych se mohl odvážit postavit se doprostřed nich a snést pohled na toho, jenž přebývá ve světle nepřístupném? Vracel jsem se tedy, nedosáhnuv, po čem jsem toužil.

I potkal mne anděl, jenž právě přicházel z betlémských niv, a řekl mi: „Proč jsi smutný a proč se tvá duše rmoutí? Proč se zbytečně namáháš dostat se tam, kde přebývají ohniví andělé, proniknout ke trůnu toho, k němuž není přístupu, a spatřiti toho, jehož lidské oko uzříti nemůže? Ale pojď, běž do Betléma, jdi do jeskyně, pospěš k Marii: v jejím náručí uzříš toho, po kterém toužíš a jehož jsi v nebi uzříti nemohl. Aby se ti dal spatřit, oděl se smrtelným tělem a v loktech Mariiných jako na trůně spočívá, neviditelný v nebi, viditelný však na zemi - zde dole, aby tě obdařil svou láskou.“

(sv. Efrém, Hymn. de Nat.)

 

Evropo, vrať se k sobě samé! Buď sama sebou! Objev znovu svoje počátky. Obnov své kořeny. Navrať se k životu podle skutečných hodnot, které vytvořily slavnou tvoji historii a požehnanou tvoji současnost mezi ostatními světadíly!

Jan Pavel II. projev v Santiagu de Compostella, 9.11.82


 


Zápas o život

 

Náš názor na středověk je někdy velmi jednostranný a velmi nespravedlivý a přitom velmi často povrchní. Středověk není zcela jednotná doba, abychom o ní mohli vynášet jednotné a jednoduché úsudky. Bylo to období proměn, dokonce základních proměn, počínajíc od stěhování národů, kdy bylo třeba převychovat barbarské národy, navyknout je na kulturní život, vštípit jim mravy hodné člověka, jaké vyplývaly z Evangelia.

Stěhování národů je mohutný pohyb, který byl způsobený vpádem Hunů. Hunové, kteří byli vytlačeni ze střední Asie, narazili v r. 370 na říši germánských Ostrogótů. Na Dněstru se srazila jedna část s Vizigóty, a tím se daly mnohé národy a kmeny do dalšího pohybu. Hunové postupovali přes jihoruské stepi do okruhu Římské říše. Vizigóti zpustošili Makedonii a vrhli se na Balkánský poloostrov. V roce 382 byli Gótové jako první barbaři přijati státní smlouvou do svazku východořímské říše a nastala tzv. „gotizace“ života. Západní část Evropy byla okolo roku 476 téměř celá germánská. Vizigótové ovládli Španělsko a část Francie, Burgunďané jeho zbytek. V dnešním severním Německu vznikla říše Franků, jižní Německo obývali Alemanové, Itálii obsadili v r. 493 Ostrogóti pod vedením Teodorichovým. Celou severní Afriku ovládli Vandalové.

Převychovat celé národy – to nebyla jednoduchá věc. Přitom všechna politická moc se po rozpadu římské říše zhroutila a zůstala tu pouze Církev… Na jejích bedrech spočívalo celé břemeno převýchovy mladých barbarských národů.

Církev musela naučit usedlému životu divoké Ostrogóty a jiné, kteří byly zvyklí sedět na koni, na koni bojovat a potom žít z válečné kořisti. Církev musela naučit tyto národy obdělávat pole a stavět domy, musela je naučit i řemeslům. To byla namáhavá práce. Jen ten, kdo hledí povrchně na namáhavou, obětavou a výchovnou práci Církve, na neslýchanou službu, kterou udělala i našim národům - jen povrchní člověk může mluvit o středověkém „temnu“, protože nikdy nenahlédl do hloubky středověkého života a do bohatství, které se v tomto životě nachází...

Mnoho z toho, co vytvořil středověk, tu zůstává do dnešního dne a je hodné našeho obdivu. Kdybychom dnes stavěli takové monumentální stavby, jaké stavěl středověk, například katedrály v Kolíně a v Chartres, celý národ by o tom musel vědět, tak bychom byli hrdí. A středověcí lidé stavěli tyto věkovité stavby bez jeřábů a buldozerů, ba i bez cementu… Středověcí lidé, jakkoli byli slabí a jakkoliv mnoho zla někteří z nich zapříčinili, jako celek se nemusí stydět za to, co nám zanechali… Nemusí se stydět za velkolepé katedrály, ani za Michelangelovu Pietu, ani za Giotta, ani za Summu Tomáše Akvinského, či za Božskou komedii Danteho. A nemusí se stydět ani za hrdinství, obětavost a svatost těch, kteří jsou dodnes světlem Církve a světa.

Když se začneme dívat na středověký život s trochou úcty, najdeme o mnoho více pochopení i pro nedostatky a chyby, které tu objevujeme, i pro výchovné formy, které se ve středověku uplatňovaly. Někdy nás zarážejí způsoby chování středověkých lidí, ať už jde o  projevy nábožnosti, projevy práva, anebo o projevy tvrdosti ve společenském životě. Je však třeba mít na mysli že ve středověku bylo třeba zušlechtit a téměř polidštit tvrdého bojovníka a vychovat z něho člověka, který žije novým životem. Smyslem veškerého středověkého úsilí byla výchova nebo převýchova. Jen v disciplinované škole bylo možné pěstovat ušlechtilejší city u jednoduchých, původem barbarských národů, které byly zatížené tvrdými téměř nelidskými zvyky. Pevná forma společenského života vnášela pořádek do chaosu těchto národů a byla prostředkem, jak alespoň do jisté míry omezit nevázanost jejich instinktů.

U Germánů panoval například před křesťanstvím ideál bojovníka – tvrdého a nemilosrdného… Tento ideál převažoval dlouho-dlouho nad ideálem pořádkumilovného člověka, ve kterém viděli jen nedůstojnou slabost. A přeci musela Církev převychovat tohoto germánského člověka-bojovníka. Usilovala se ho ovlivnit Evangeliem. To bylo nadlidské snažení. V mnohých oblastech tato výchova Církve pronikala jen velmi pomalu. V masách lidí zůstávalo křesťanství často jen na povrchu. Ve východním Sasku si obyvatelé uchovali ještě dlouho po křtu domácí pohanské bůžky (nikdo jim je násilím nebral...). Boj proti starým pohanským zvykům byl těžký. Zlé prvky, zvláště v mravním životě, a ve společenském životě, se musely vykořeňovat soustavnou, trpělivou, ale i houževnatou a pevnou výchovnou činností.

Kdo se začte hlouběji a podrobněji do dějin středověké kultury, ten bude při posuzování středověku opatrnější, než je u nás zvykem. Steinhausen ve svém díle Geschichite der deutschen Kultur (Leipzig 1936)  osvětluje mnohé stránky středověkého života. S námahou pracovala především Církev, úspěšněji než stát, na překonávání surového individualismu a nevázanosti mravů. Nebylo takříkajíc  nějakých zábran, instinktivní prudkost barbarských národů působila nevázaně a plnou silou. Celý sociální pořádek byl labilní – ještě se zatím tvořil. Nebylo ani centrální státní moci, která by byla zabezpečovala pořádek. Krajinami bloudili ozbrojené tlupy zbojníků. Henrich I. a Otto I. například schvalovali přísné uplatňování práva a trestů, aby se zamezilo úplné svévoli a aby ochránili pokojné obyvatelstvo, které chtělo pracovat, ať už v polním hospodářství, anebo ve městech. Středověcí autoři si stěžují, že život je takový nevázaný, jakoby v zemi nebylo vůbec  krále. Snahy králů o lepší pořádek a bezpečnost se v této situaci projevovaly zostřováním trestů. Z našeho hlediska to byl též barbarský projev vůle po větší mravnosti. Ale na druhé straně se zdá, že nebylo jiného východiska. O všeobecném mravním stupni je možné mluvit jen velmi těžko, zvláště v prvních středověkých stoletích. Přísné trestání nevykonávali středověcí lidé ani ze sadismu, ani z podlé zlosti - chápali ho spíše jako nevyhnutelnou povinnost k záchraně vyšších cílů národa. Existují záznamy, že někteří vládcové „se slzami v očích“ vykonávali některé přísné tresty, když neviděli jiné východisko…

Za těchto okolností hlavním úkolem Církve bylo vzbudit mravní síly v lidech a v mladých evropských národech, které byly smýšlením ještě barbarské. Jaká to však musela být práce přesvědčit a vychovat lidi ke smyslu pro lásku k bližnímu! Jeden německý autor k tomu poznamenává, že zcela negermánský příkaz lásky k bližnímu bylo třeba vštěpit všemu lidu a celému národu. A přece, jak si časem mladé národy osvojili s nejvnitřnější účastí tento příkaz lásky! Ale celkově mravní  postoj a mravní život lidí rostl a zlepšoval se jen pomalu. Přitom v každé generaci bylo třeba začínat znovu, a to na celém prostoru zemí. To pohlcovalo neslýchaně mnoho sil, duchovních sil Církve. Dějiny však ukázaly, že to Církev vedená Duchem dokázala.....

podle kardinála J.Ch. Korce.


 

Není pochyb, že v základech lidské Evropy je postoj k člověku, který nám zanechalo křesťanské zjevení a které katolická Církev nadále hlásá a slouží mu.

Jan Pavel II. Promluva k právníkům a soudcům evropského soudního dvora, 10.11.1980

 

 

Na té skále zbuduji svou Církev


 

Věřící katolík, který je skutečně věřící, považuje papeže za nástupce sv. Petra, a tedy za skálu Církve z ustanovení samotného Ježíše Krista (Mt 16,16). Jistě, veřejnou papežovu činnost je možné v moderní době veřejně hodnotit, ale věřící člověk je velmi citlivý na to, když někdo papeže osočuje. Bohužel, velká část kritiky papežů nejen že nebývá věcná a odůvodněná, ale bývá výslovně zaujatá proti papežům a proti Církvi, a tím i proti věřícím jako takovým.

U kritiků nejde často o to, že by neznali pravdu, oni jí nechtějí poznat. I když o ní vědí, nechtějí jí uznat. Proto jsou dokola vznášeny ty stejné výčitky a tzv. obvinění např. proti Piovi XII., a proto bývá neuctivě psáno i o Janu Pavlu II.

Kritizují ho z různých stran a z různých hledisek. Pro jednu a tu samou věc ho jedni chválí a druzí hanobí. Chválí ho, když jim dává za pravdu, haní, když je pranýřuje. Není to ale papež, kdo se mění, ale to lidská hlediska a zájmy se mění! Papež nemůže vyhovět přáním všech, protože všem nevyhovuje pravda. Každá vláda a každý národ čeká, že papež bude stát při nich a bránit jejich zájmy, zatímco bude pranýřovat jejich protivníky. Papež to nebude nikdy činit proti pravdě a proti spravedlnosti! Někteří si rádi kladou otázku, zda papež odsoudil jejich protivníky - nekladou si však otázku, zda by papež neměl za co pokárat a napomenout i je samotné.

Papež si skutečně činí nárok pokárat i světskou moc, když uráží mravní nebo náboženské zásady a skutečnosti. Ale kdo dnes přijímá takové pokárání? Napoleon kdysi řekl, jestli si papež myslí, že pro jeho odsouzení vypadnou francouzským vojákům z rukou pušky...? Dnes se v novinách vyjadřují, jestli si papež myslí, že jsme ve středověku..!

Přirovnání papeže k otci nás na něco upozorňuje – je mojí povinností pokárat syna, když dělá něco zlého. Musím však brát v úvahu i následky. Způsob trestu bude záviset i na možných následcích. Když přímý trest způsobí, že se syn zatvrdí, odejde z domu a udělá ještě horší věci – musím si věc promyslet... Nesmím ho nechat v pochybnostech, jak se na jeho čin dívám, že ho skutečně odsuzuji. Ale jakým způsobem splním tuto povinnost, záleží na okolnostech – neudělám nic, co by situaci zhoršilo!

Na ukázku jeden příklad – papež a Etiopie (v. 1938 Mussoliniho Itálie vojensky napadla Etiopii): formální a rozhodné veřejné odsouzení Mussoliniho vlády by mohlo skončit občanskou válkou, neboť mnozí Italové stáli na straně útočníka. Mohlo by dojít k vrcholné srážce mezi papežem a Mussolinim, a to by uvrhlo krajinu do nenapravitelného neštěstí. I tak však papež nenechal nikoho na pochybách, jak se ke vzniknuté válce staví. Podobně to bylo v případě útoku Německa na Polsko. Výslovné odsouzení znamenající závazek pro německé katolíky neposlechnout vládu by bylo znamenalo perzekuci dalších milionů věřících, a to od vlády, která se nebála ani člověka ani Boha. V každém případě by zlo, které už existovalo, ještě neuvěřitelně vzrostlo.

Pokud je kritik Církve plně oprávněný žádat rozhodné odsouzení těchto událostí, může to však udělat pouze tehdy, když na sebe důsledně vezme zodpovědnost za to, co se pak stane – jinak kritizuje celou katolickou nauku. Při odsouzení je potřeba vzít v úvahu rozhodné okolnosti, rovněž záleží i na způsobu. Případy, které jsme uvedly, jasně říkají, o co jde. Pokud papež někdy nevydal rozhodné vyhlášení k jednotlivým událostem, není pravda, že by existovaly pochybnosti o papežově postoji k těmto věcem. V případě útoku na Etiopii papež Pius XII. řekl slavný projev: „Rozežeňte vojenské kšeftaře!“ Každý věděl, o co jde. Kolegiu kardinálů řekl: „Pokud se ukážou všechny mé pokusy o odvrácení této barbarské tragédie jako marné, potom se mohu už jen modlit se žalmistou: Rozežeň lidi, kteří touží po válce!“

Papež je strážcem nauky, která má co do činění se spásou lidí. Musí tedy ukazovat lidem, národům i vládám cestu. Věřící ví, co znamená papežovo vážné, povzbuzující, varující nebo odsuzující slovo. Nevědí nebo to nechtějí vědět někteří nevěřící. Věřící ví i to, že mají za normálních okolností poslouchat svou vládu a zákony, kromě případů, kdy nařizují něco proti svědomí. Papež někdy upozorní na takové věci slavnostním dokumentem, jindy předloží postoj Církve sice méně slavnostním způsobem, ale zcela jasným. Věřící ví, že ve vážných věcech je hlas papeže hlasem Církve, evangelia a hlasem Kristovým a že ho mají nejen slyšet, ale i poslouchat. Mají možnosti i neposlechnout, ale to za cenu, kterou jednou budou muset zaplatit Bohu.

Nevěřící by při troše dobré vůle mohli také vědět, že papežové neříkají malicherné věci, ani že nepromlouvají z malicherných důvodů. Bohužel v určitých dějinných chvílích, kdy papežové naléhavě hovořili a vývoj jim dával za pravdu, žádná lidská síla nemůže přinutit některé lidi, aby byli dobří a aby jednali spravedlivě... Papežové promlouvají, prosí, varují... Jen v krajní situaci odsuzují jednotlivce nebo skupiny, zato tím více se modlí a obětují. Jakou tíhou je pro papeže každé varující slovo nebo slovo odsouzení vyjádřil Pavel VI: „Svatá stolice by byla ráda, kdyby nemusela říkat nic.... Ale nemůže se zříci své povinnosti....“ Když je papež nucen prohlásit nepříjemné a těžké slovo varování, nebo odsouzení, a když tím splní svou vážnou povinnost, které se nemohl vyhnout, musí důvěřovat a spoléhat se na svého Pána. Musí důvěřovat, i když se strhne vítr a bouřka..., neboť jeho posláním je plnit i těžké povinnosti. V tomto duchu se před stoletími vyslovil papež Jan I., když ho Teodorich požádal, aby v nebezpečné a těžké situaci šel s poselstvím do Cařihradu k císaři. Papež tehdy na obavy senátorů, kteří se báli o jeho život řekl: „Mé dny řídí Bůh – ani vítr ani bouřka...“

Víme, čím jsou dnes papežové pro nás a pro svět. A papežové minulosti spojují celé epochy evropských a světových dějin přes celá dlouhá století života Církve, národů, světadílů. Kolik tichého dobra i viditelného hrdinství darovala Církev pod jejich vedením za tento dlouhý čas světu. Kolik lidské opravdovosti, věrnosti pravdě a svědomí, kolik obětavých životů, kolik světic a světců.

Dnes má Církev za sebou už 2000 let života a dějin. Za 20 století přijala do sebe mnoho různých národů a jednotlivců. Ne každý, koho Církev pokřtila, žil čistě podle evangelia a ducha. Někteří její synové a dcery ji přidělali i mnoho starostí a způsobili jí mnoho žalu. I mocní tohoto světa jí nejednou skřípli, i násilím jí chtěli dosazovat biskupy i papeže. Když prosadili nehodné, potom se smáli...

Jistě, v dlouhých dějinách, které nemá žádná jiná instituce, můžeme poukázat i na mnohé slabé stránky působení Církve, na nedostatky a provinění, které se týkají jednotlivých věřících, kněží, biskupů i papežů. Jediný Pán Církve byl bez hříchu. A uchoval bez hříchu mezi lidmi jen svou Matku. Apoštolové byli slabí a hříšní a takový byl i první papež Petr – zapřel Pána… Ani později nepřestali být věřící, kněží, biskupové a papežové lidmi. V dějinách byli i někteří nehodní nebo přímo špatní papežové. Na papežský stolec se dostali většinou v chaotických politických poměrech, pod tlakem a hrozbou králů či mocných rodů. Ano, mocných rodů – ještě i v naší době například za totality si politická moc vydržovala nehodné kněze dokonce jako ministry, a pak se smála že je papež exkomunikoval. Přesto je posílali jako propagandu do katolických krajin v kněžském kolárku!

Bylo–li od 10. do 16. století v církevních dějinách pár nehodných papežů? Naproti tomu může Církev říci, že má 74 papežů svatých a že 40 jich zemřelo jako mučedníci. K tomu přistupuje množství papežů, kteří jsou zapsáni v dějinách jako dobrodinci lidstva.

Když studujeme dlouhé dějiny Církve, musíme je poznávat v pravdě. Nemůžeme jistě nevidět i nedostatky, pravdivé poznání dějin však znamená něco jiného – Církev se neudržela 20 století proto, že dělala samé chyby a že v ní nebylo nic pozitivního. To by byl historický nesmysl. Špatná a škodlivá hnutí vznikají a zanikají. Církev trvá. Církev má totiž především pozitivní dějiny – ona skutečně obohacovala národy a jednotlivce. Nejen že stavěla obdivuhodné katedrály a zakládala jednu po druhé slavné univerzity, ale starala se i o chudé. Její kněží, její řeholníci umírali uprostřed nákaz po boku nemocných, Církev stála od kolébky až po hrob u každého člověka i u toho nejposlednějšího. A přinášela mu Kristovu sílu a Kristův pokoj. Dějiny možná zaznamenaly výstřelky nějakého kněze, nezaznamenaly však tichou a obětavou práci tisíců a desetitisíců jiných, kteří nechtěli, aby „jejich levá ruka věděla, co dělá pravá.“ (Mt 6,3) V každé době se udělá mnohem více hluku okolo hrstky těch, kteří pohoršují a škodí Církvi, než okolo těch, kteří jí potichu a téměř nepoznání slouží.

Např. Lev Veliký, který se v r. 452 setkal osobně s obávaným hunským králem Attilou a zachránil tím nejen Řím a Itálii ale i celý Západ. Stejně tak novodobí papežové si zaslouží všechen obdiv a úctu.

Dnešní papežové si plně uvědomují své velké a ojedinělé poslání. Papež Pavel VI. jej vyjádřil ve svém krásném projevu 4.10.1965 na Valném shromáždění OSN při 20. výročí založení této organizace. Před pověřenými zástupci všech krajin a národů řekl: „Vy víte, kdo jsme my... A ať už je vaše mínění o římském veleknězi jakékoli, znáte naše poslání… Neseme poselství pro celé lidstvo a přinášíme ho nejen ve svém vlastním jménu a ve jménu katolické rodiny, ale i ve jménu všech křesťanských bratrů… Jsme jako posel, který po předlouhé cestě má odevzdat poselství, které mu bylo svěřeno… My máme štěstí odevzdávat vám poselství, které nosíme v srdci už téměř 2000 let… Ano, jistě si pamatujete, už předlouhý čas jsme na cestě a neseme s sebou dlouhé dějiny…. Zde slavíme nyní epilog únavné poutě v hledání rozhovoru s celým světem, tak jak nám bylo přikázáno: Jděte a zaneste dobrou zvěst všem národům! Nyní jste vy reprezentanti všech národů… Pro vás všechny máme poselství – poselství radostné, které máme odevzdat každému z vás!“

 

Málokdo si uvědomuje, co asi prožívá člověk, který se stal papežem od první chvíle svého zvolení. Je to pro něj proměna a poslání, které nemá obdobu v žádném jiném poslání událostí této země.

J. Guitton po mnoha rozhovorech s papežem Pavlem VI., kterého znal ještě jako mons. Montiniho, napsal o této proměně a o tomto novém poslání člověka - papeže několik slov, která jsou pozoruhodná: „Mezi všemi změnami, které se mohou odehrát na jevišti lidského nitra, jaká hluboká, jaká výjimečná musí být přeměna křesťana - kněze, který se najednou stane Petrovým nástupcem a ocitne se na vrcholu, tam kde vane vítr a odkud je vidět do daleka, kde je však člověk sám..!“

Nic nemůže člověka připravit na takovouto změnu… I pro toho, kdo je jakoby předurčen. Nové obzory se velmi liší od těch, které viděl předtím. Je to něco podobného jako rozdíl mezi předposledním krokem a dosáhnutím vrcholu. Žádný jiný vysoký úřad není možno přirovnat k úřadu toho, jehož zodpovědnost je ojedinělá svého druhu, který nad sebou nemá nikoho, který sám nese těžkosti všech. Jan XXIII. vyprávěl, jak se v prvních chvílích svého pontifikátu přistihl při takovýchto myšlenkách: „Poradím se s papežem… Ale vždyť…, papežem sem já!“

Jaký nesmírný rozdíl! Všechno, co bylo dosud v člověku čistě osobního a zůstávalo bez odezvy, bude se nyní ozývat od jednoho konce světa na druhý, bude to vystaveno kritice a posuzování…

Papežství trvá už staletí, přežilo neslýchané pohromy, ale stále trvá… Papežové byli z Říma 50x vyhnáni nepřátelskými vojsky a 50x se tam vrátili, ustoupit museli ti, kteří je vyhnali. Papežové všude pomáhali a získávali za to často jen nevděk. Říkají pravdu a brání spravedlnost, za to se jim dostává kritiky ze všech stran. Jedni je obviňují, že jdou příliš daleko, druzí, že jsou příliš vypočítaví a dost daleko nejdou... Nepřátelé jim už dávno předpověděli zánik. A byly i chvíle, kdy se nepřátelům zdálo, že papežů více nebude. Mýlili se. Když Napoleonovi vojáci odváděli papeže Pia VI. už jako 80. letého od oltáře Confesie do Francie, prosebně řekl: „Dovolte mi zemřít v Římě.“ „To můžete udělat i jinde,“ zněla nemilosrdná odpověď generála Berthiera. Když potom Pius VI. 29.8.1799 po 24-letém pontifikátu zemřel ve Valencii zcela opuštěný, revolucionáři ohlašovali, že Církvi odbila posledního hodina. Napoleon ve své příslovečné hrubosti řekl. „Je konce zátěže.“ A muž, který zhotovil rakev Pia VI., přišel domů s tím, že zemřel poslední papež. Rakev s papežovým tělem ležela pak 122 dní nepochovaná v rohu sklepení. Opět se mýlili! Šimon může zemřít, ale Petr je nesmrtelný, neboť je skálou!

Sotva se rozšířila zpráva o smrti Pia VI., už se shromáždili kardinálové v Benátkách a zvolili nového papeže – Pia VII. Napoleon ho věznil a trápil ještě více než jeho předchůdce. A papež? Ten se po ztroskotání Francouzské revoluce a po porážkách Napoleona v Rusku a u Waterloo ujal jeho matky v Římě a Napoleonovi - vyhnanci na ostrově Helena, poslal 2 kněze a lékaře, na což si vymohl svolení od spojenců. Po Piovi VII. následovali další papežové - až po Jana Pavla II.

podle kardinála Ch. Korce


 

 

 

Zodpovědný redaktor:

P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP