Mariina doba

Číslo 4/2000

 

 

 

Panna Vítězná

Nepřátelství položím mezi tebou a ženou: ona potře tvou hlavu. (Gn 3,15)

 

Jeden z posledních cestovatelů, který viděl proslulé terasy na Novém Zélandě, je popisuje takto: „Cesta mne vedla pěkným pralesem, nedotčeným ještě pilou a sekerou. Obrovské stromovité kapradě, vysoké jedle „damara“, malebné skalní partie, malé vodopády, vše v bujném originálním nepořádku poskytovalo oku tolik půvabu, že cesta ubíhala nepozorovaně. Po šestihodinové jízdě jsem stál na břehu jezera Rotorua… Bílé terasy byly pohádkové dílo, filigránská práce a přece obrovská stavba. Stěny až 2m široké, 6-8m dlouhé, 1m výšky, složené ze samých zkamenělých vápencových tyčinek a krůpějí. Stoupám vzhůru po stupních vždy vyšších a širších, a na každém stupni řada bazénů větších a menších, mělčích a hlubších, vlažnějších a teplejších, ani dva nebyly docela stejné. Pohled shora byl pohádkový. Ostrov skal porostlý kapraděmi, s něhož bylo možno nahlédnout do hlavního bazénu, vroucího a kouřícího kotle – kontrast sněhobílých vápencových usazenin, modré vody, zelené vegetace, intenzivně červených holých stěn kráteru, to vše skýtalo jedinečný pohled. Co teprve růžové terasy v dáli, které jako gigantické schodiště nebo jako velkolepý amfiteátr z růžového mramoru vystupovaly z arény zelenomodrých vln.“

Té krásy již dnes není! Tento div byl zničen za jedinou noc výbuchem vulkánu z 9. na 10. června 1886.

***

Dílo Boží moci a moudrosti, plán od věčnosti jím připravený, byl zničen také v několika okamžicích! Jediný neprozřetelný čin, k němuž se dal člověk svést od zrádného anděla, stačil, aby zmařil vše.

Smutné následky prvotního provinění nebudeme široce rozebírat. Ztráta prvotní spravedlnosti a neporušenosti, tj. všech darů nadpřirozených a mimopřirozených, svatosti, milosti posvěcující a s ní spojeného přátelství Božího… člověk přestal být dítkem Nejvyššího a tím pozbyl i práva na věčnou blaženost… ztráta tělesné nesmrtelnosti, probuzení nezřízených žádostivostí, především tělesné, zatemnění rozumu, zeslabení vůle, která je od té chvíle nakloněna ke zlému, nad to bídy, nemoci, smutné poddanství pod mocí knížete temnoty, jemuž se zaprodal, a konečně věčná ztráta Boha, to vše je smutné ovoce jediného Adamova hříchu. Tím je otráveno lidstvo ve svém kořenu, a jaké plody může otrávený strom nést? Následky, pod nimiž sténá lidstvo ještě dnes po tisíciletích a bude sténat až do chvíle, kdy poslední syn hříšného praotce zavře oči.

 

To vše jednou pomine. Všimněme si jen kratičce výslechu: „Adame kde jsi?“ A teď musí oba ven ze skrýše. Viditelně se jim nechce, ale co dělat. Připadají nám jak malí provinilci doma, kteří si myslí, že svůj kousek chytře ukryli, a zatím otec jen se podívá… „Pojďte sem!…“ A teď začne vykrucování, vymlouvání svádění jednoho na druhého. Napřed dětinská výmluva: „Nemám šaty.“ „A kdopak ti to pověděl?“ Nebeský Otec sáhl přímo provinilcům do svědomí, dotkl se kousku, který provedli. „Mne svedla Eva.“ „Mne zase had.“ Adam dokonce svaluje vinu na Boha, třebaže nesměle a nepřímo. „Žena, kterou jsi mi dal za společnici“, jakoby chtěl říci: „Proč jsi mi ji dával? Kdybys by mi ji byl nedal, nebyl bych zhřešil.“

Hospodin se táže obou podvedených, netáže se však svůdce ďábla. Lítosti schopen není, vyznání by jeho vinu nezmenšilo, s odpuštěním počítat nemůže. Proto se obrací k němu až po výpovědi svedených a ohlašuje mu přímo trest. Velebně začíná 14. Verš: „Pravil Hospodin Bůh....“ Tím jsou označena slova za theofanii, tj. pravdu zjevenou samotným Bohem. „...k hadu“, oslovuje ho jako bytost rozumnou, řeč tedy platí satanu v hadu skrytému a skrze hada jednajícímu. „Protože jsi to učinil…“ Tím dostávají slova Hospodinova ráz trestu, „...zlořečený budeš mezi všemi živočichy země; po prsou se budeš plazit…“ Nevykládejme tato slova jako ti, jenž tvrdí, že prý had chodil dříve přímo jako kohout. Plazení hada po zemi má být člověku neustálou připomínkou, že jednou se tak bude svíjet přemožený satan u nohou vítězné Panny a u nohou Vykupitelových. Neobyčejný důraz a majestát spočívá na celém 15. verši. Přesný překlad podle hebrejského textu zní: „A nadto nepřátelství položím mezi tebe a ženu, mezi semeno tvé a semeno její: ono (semeno ženy) ti rozdrtí hlavu, a ty zraníš jeho patu.“ S hebrejským textem souhlasí řecký a syrský překlad. Latinský úřední text (Vulgáta) zní s malou obměnou: „nepřátelství položím mezi tebe a ženu, semeno tvé a semeno její; ona potře tvou hlavu, a ty budeš strojit úklady její patě.“

 

Přicházíme k prvnímu mesiášskému proroctví. Protoevangelium, první radostná zvěst z pradávné doby, „pra-evangelium“ tak bychom přeložili tento neobvyklý název dávaný rajskému zaslíbení. První příslib, první proroctví, první útěcha daná provinilému člověku. Již v ráji vykreslil sám Hospodin obraz vítězné Panny, na první stránce Písma se skví, ale není tu sama, nýbrž se svým dítkem… obraz Osvoboditele v náručí panenské Matky.

Jeden francouzský malíř vykreslil rajskou scénu. Prarodiče opouštějí Eden, zahradu rozkoše, dveře za nimi zapadly, oba hledí beznadějně před sebe, a tu vidí v dáli na oblacích se klenout duhu a uprostřed ní Maria, sklánějíc se z dálky k nim jako na pozdrav a útěchu. Nezdárný syn vyhnán od otce z domu, nikdo ho neprovází, jen matka se s ním na prahu loučí a připomíná: „Nezapomenu, nezapomeň ani ty, vzpamatuj se a vrať se. Až ti bude nejhůř, vzpomeň si, že máš Matku.“ Provinilému člověku dává Hospodin též útěchu – nezaslouženou: „Až ti bude nejhůř, pomni, že přijde jednou vítězná Panna.“ Že tato vítězka bude zároveň Matkou opuštěného lidstva, to ovšem provinilí nevěděli.

Jak bylo již řečeno, zaprodal Adam sebe i syny v poddanství ďáblovo, a na Pánu záviselo:

a)            zda člověka vykoupí,

b)            jakým způsobem ho vykoupí.

 

Bůh ve svém milosrdenství se rozhodl:

a)            ano, vykoupím ho,

b)            a to skrze ženu a muže, tak jako skrze ženu a muže padl.

 

To sděluje nyní provinilcům, svůdci i svedeným, to je obsah radostné rajské zvěsti.

 

Projděme nyní Protoevangelium slovo za slovem:

Nepřátelství.“ Protože nepřátelství je schopná jen bytost svobodná (jinak  bychom mluvili metaforicky), je zřejmé, že Hospodin oslovuje satana jednajícího skrze hada. – A to, jak plyne z hebrejského textu, nepřátelství na život a na smrt, nepřátelství bez smíru a příměří. Nepřátelství má pro satana ráz trestu, a proto nemůže značit nic jiného než boj, který pro něho skončí katastrofou, tj. porážkou.

 

Položím – já položím, já budu původce toho nepřátelství a boje. Budu mít tedy zájem na výsledku boje a sám dovedu ten boj k cíli ode mne vytyčenému, tj. já sám vyzbrojím zaslíbenou Ženu vším potřebným a nutným, aby boj byl vybojován čestně a aby vítězství bylo neomylně dosaženo.

Jak si máme toto vyzbrojení a nepřátelství představit? Satan zvítězil hříchem, hřích byl tedy vítězstvím pro něho a porážkou pro člověka. Zaslíbená vítězná Žena bude tedy všeho hříchu co nejvíce vzdálena, tj. docela prosta, zvláště však toho hříchu, kterým dosáhl ďábel svého prvního vítězství, a jímž dostal člověka do své moci, totiž hříchu prvotního. Vítězná Panna bude tedy dědičné viny prosta. Na každého z nás, sotva vstoupíme do tohoto vyhnanství, vkládá vládce pekla svou ruku: „Patříš mě, jsi můj!“ Kdo nás osvobodí z tohoto otroctví? Milost našeho Pána na svatém křtu (viz Ř 7,24). Vítězná Panna vstoupila do tohoto slzavého údolí ne jako otrokyně satana, nýbrž jako milovaná dcera nebeského Otce, na ni On klade svou ruku a říká: „Ty jsi moje“ a ďábel prchá. Maria je první kořistí, o kterou přišel. Její Neposkvrněné Početí je jeho první porážkou a předzvěst jeho úplného potření, první vítězná trofej vykupitelské Krve Kristovy.

Protože však každým hříchem se člověk stává otrokem (nebo chceš-li přítelem) knížete temnoty, bude zaslíbená žena uchráněna i sebemenšího hříchu, aby se satan nemohl nikdy honosit, že i na ni padl stín jeho moci, byť na jediný okamžik. Nepřátelství se satanem znamená, předpokládá a podmiňuje přátelství s Bohem (srov. Ř 8,7; Jak 4,4), jako se podmiňuje líc a rub. Věčné nesmiřitelné, od počátku předpovězené a předurčené nepřátelství s ďáblem uzavírá v sobě ideál svatosti, opak hříchu a zla, zosobněného v démonu. Slíbená žena bude tedy prosta nejen hříchu dědičného, ale i každého osobního hříchu, veskrze bezhříšná, protože každé přerušení tohoto nepřátelství (tj. každý hřích, jímž by se druhá žena stala přítelem satana) by bylo proti slovu Hospodinovu a ohrozilo (zmařilo) slíbené vítězství. Situace obou soupeřů (satana a slíbené ženy) vylučuje jakoukoli možnost vzájemného sblížení.

Žena a její dítko se jeví jako odpůrci satana, obdařeni od Boha posláním a úkolem zlomit vládu satana. Jde o nepřemožitelné vítězné nepřátelství, jímž bude ďábel potrestán za to, že svedl člověka (srov. Jan 3,16). Nadto pamatujme, že vítězná Panna je slíbena Adamovu potomstvu ještě dříve, než nad ním soudce vyslovil kletbu, tedy spolu se Synem tak předvedena, jakoby k hříšnému rodu ani nepatřila. „Přátelství uzavřené mezi Evou a hadem znepřátelilo ji (a potomstvo) s Bohem. Aby lidstvo bylo znovu uvedeno do ztraceného přátelství s Hospodinem, musí nová žena stát mimo všeobecnou zkázu všeho lidstva. Nepřátelství se satanem tvoří její osobnost, je charakteristikou její osobnosti, umožňuje dílo (vítězství), k němuž je vyvolena – jedním slovem: je jejím posláním. K tomu ji Bůh stvoří a pošle na svět, aby okamžitě začala nepřátelství se satanem, a tak připravila jeho porážku.“

Další znaky předpovězeného nepřátelství: ďábel je od Boha vzdálen, jak vůbec tvor vzdálen může být, totiž od Boha zavržen a nenáviděn. Vítězná žena tedy bude Bohu nevýslovně blízká a drahá, od něho zahrnuta veškerou láskou a přízní, skvějíc se svatostí a tonouce v záplavě milostí tím větší, čím prázdnější je těch darů satan, a čím slavnější mělo být její vítězství. Krom toho chtěl padlý anděl svým činem připravit Boha o jeho slávu, kterou si chystal stvořením člověka. Vítězství nad satanem znamená tedy pro Boha oslavu, a triumfem zaslíbené ženy bude oslaven Nejvyšší, především jeho moudrost a láska. Všemohoucí mohl satanovy pletichy zmařit sám, ale nechtěl tak učinit, ale užil k jeho porážce tvora, člověka, Ženu, aby svou moudrost zjevil způsobem nejkrásnějším.

 

„Položím…“ tedy v budoucnosti, v neznámé budoucnosti přijde, ale přijde jistě tvá vítězná odpůrkyně, aby byla nástrojem odpouštějící lásky, která na milost přijímá provinilce. Maria, nástroj Boží lásky – nedýchá Boží láska - slitovnost z celého jejího zjevu? Už v ráji k tomu byla určena, již na prahu dějin prohlášena od Nejvyššího za nástroj či lépe za prostřednici jeho milosrdenství ke všemu lidstvu a ke každému jednotlivci. Skrze Marii nám Pán uděluje dodnes dary svých milostí, ona je hříšnému prostřednicí odpuštění, nikoli náhodně jako jedna z mnohých světic, k níž snad ten nebo onen má zvláštní důvěru, nýbrž svým úřadem k tomu určená. Nemůžeme říci: „Kdybychom neměli jí, dal by nám Bůh jinou přímluvkyni, tak jako místo vypadlého apoštola nastoupil jiný.“ Nikoli, Maria byla k tomu stvořena, aby byla všeobecnou prostřednicí Boží lásky a slitovnosti.

 

„Mezi tebou a ženou“ – jednou, určitou, ode mne vyhlédnutou a ustanovenou ženou. Žena ovládá situaci (prozatím!), žena je jmenovaná na prvním místě. Čím kdo hřešil, tím je i trestán (Md 11,17). „Satan chtěl způsobit nepřátelství mezi člověkem a Bohem, Bůh to nepřátelství obrací proti němu.“ (sv. Irenej) Ďábel lichotil ženě, jako by byl její přítel – Bůh vzbudí jinou Ženu, která nebude nikdy v přátelství s otcem lži. Falešné přátelství předstíral satan ženě, aby tak zmařil dílo Tvůrce. Pravé nepřátelství položí Bůh mezi něho a ženu, aby jím své dílo napravil. Svým „předstíraným“ přátelstvím dostal ďábel do otroctví nejprve ženu, a jejím prostřednictvím veškeré její potomstvo. Nepřátelství druhé ženy bude mít pro něho ten následek, že nejprve setřese jeho okovy žena, a jejím prostřednictvím (vítězstvím jejího „semene“) mu bude odňato veškeré potomstvo Evino. Vítězství hadovo začalo ženou, ženou začne i jeho porážka. Obojí pak bylo a bude dokonáno mužem: Adamem a synáčkem nové Evy . Výraz „žena“ označuje slíbenou jako ideál ženského pohlaví, zástupkyni všeho ženského rodu. V ní žena satana přemůže, jako v první své představitelce byla od něho přemožena (sv. Efrém). Tedy již zde naznačena paraela: Maria – Eva.

Tím je trest pro ďábla citelnější, vítězství nad ním skvělejší, oslava Boží větší. „Jeho pekelný plán namíří svůj hrot nakonec proti němu; bude sám chycen do pasti, kterou lidstvu přichystal. Ženou začalo jeho vítězství, ženou začne i jeho porážka.“

 

Takový řád naší spásy od věků Bůh upravil,

aby ve své se chytil léčce lidstva ošemetný vrah,

by se lidstvu lékem stalo, čím je satan otrávil. (Prudentius.)

 

„Mezi semenem tvým a semenem jejím..“ První zaslíbení Osvoboditele, proroctví fundamentální (základní) pro celé dílo vykoupení. K němu hledí celý Starý i Nový Zákon jako ke stěžejnímu zaslíbení, kolem kterého se otáčí vše, co Bůh pro člověka vykonal. A již v tomto proroctví je spojena s Osvoboditelem jeho Matka, s Vykupitelem vítězná Žena, s Kristem Maria. Jmenována na prvním místě, aby bylo patrno, že v díle spásy bude mít od Boha důležitý úkol. Spolu se Spasitelem bude v tom velikém díle zaujímat důležité místo. (Srov. LG) Ta, která od věčnosti trůnila v mysli Boží, uprostřed jeho úradků a plánů, ale ne sama, nýbrž nerozlučně spojena s vtěleným Synem Božím, je s ním spojena i v tomto prvním zaslíbení a bude spojena i v provedení. Jeden úkol a jedno poslání budou mít oba, jeden a týž boj povedou, společného vítězství dobudou. Vítězství Marie Panny nad ďáblem není snad osamocené nebo rozdílné od vítězství Mesiášova, nikoli – jedno a totéž je vítězství Kristovo a vítězství Její. Řekněme: „Vítězem je zaslíbený osvoboditel, ale jemu Nejvyšší přidružil za pomocnici Marii ne že by na to sám nestačil, nýbrž že: „Prozřetelnost k naší spáse toho řádu žádala.“ (Srv. Sv. L.Grignion) Nezáleží tudíž na tom, praví-li původní text „ono“ símě (Mesiáš) potře hlavu tvou, nebo obvyklý text „ona“, zaslíbená Panna.

„Potře, rozdrtí…“ v těchto slovech Protoevangelium vrcholí. Dva zářící paprsky pronikají rajskou předpovědí a šíří světlo kolem sebe: vítězství nad satanem (hříchem) a mateřství slíbené ženy. Dvě největší milosti Panny Marie, boží mateřství a plnost svatosti (Neposkvrněné Početí), tvoří tedy porážku satana a vysvobození (vykoupení) lidstva. Tento triumf nad ďáblem je jádro a cíl celého proroctví a neznamená nic jiného než osvobození padlého člověka. Přemohu-li já pokušení, mohu také mluvit o vítězství nad pokušitelem, ale co znamená taková jeho porážka? Má význam jen pro mne zatímco vítězství Kristovo znamenalo záchranu všeho lidstva a mělo význam světový.

Vítězství Mesiášovo nad satanem… událost světová, jež ve svých následcích trvá dodnes a bude trvat až do konce světa, a ještě po skonání světa, po celou věčnost… nikoliv tisíce, ale miliony vysvobozených z područí satanova budou věčně tvořit čestnou družinu vítězného Krále a jeho omilostněné vyvolené pomocnice, již v Edenu zaslíbené.

Tím, že je Maria vyvolena za společnici Kristovu v jeho velikém díle, tím, že má podíl na dobytí velikého triumfu nad pekelným hadem, není (jak je zřejmé) nikterak zastíněn Kristus ani zmenšen význam jeho postavení jakožto jediného Vykupitele lidstva. Ale také tím není zmenšena velikost úlohy vítězné Panny. Naopak, jak ve vyvolení, tak i v zaslíbení a v provedení právě to ji činí velikou a vznešenou – její spojení s Kristem. Co činí apoštoly tak velikými v království Božím? Že mají podíl na kněžském, královském a učitelském úřadu Kristově. Nejvyšší úředník v říši vděčí za svou moc a postavení jedině tomu, že jedná jménem vládce. Oddělme ho od krále, a mizí jeho velikost; odděl apoštoly od Krista, a pomíjí vznešenost jejich úřadu; odděl Marii od Krista, panenskou Matku od Božského Syna, a zhasne všechen lesk její slávy i vznešenosti, tak jako hasne světlo měsíce, odvrátí-li se od slunce.

Tím je dána dostatečná odpověď na všechny námitky proti dosavadním vývodům. Ze všech našich úvah je neustále patrno, že jediný důvod velikosti Panny Marie je její Božský Syn.

 

Původní hebrejský text „ono (símě ženy) rozdrtí tobě hlavu a ty zraníš jeho patu“ má smysl: V předpovězeném boji se budeš snažit zničit svého odpůrce, ale jenom ho poraníš, sám však docela podlehneš. Satan skrze své nástroje přivede Mesiáše na kříž, zasáhne však jen jeho lidskou přirozenost (patu), ale ani toto nepatrné vítězství nebude trvalé, ukřižovaný vstane z mrtvých (naše velikonoční píseň: „Rány jeho jsou zhojeny“). Ale právě ta zraněná pata rozdrtí hadu hlavu, tj. právě svou smrtí podlomí a zničí Mesiáš všechnu moc a nadvládu satanovu. Ona, zaslíbená Žena, dosáhne (ve svém Synu a skrze něho) dokonalého vítězství nad tebou, ale ty nikdy nepřestaneš strojit úklady těm, kteří budou požívat ovoce jejího vítězství, totiž vykoupeným. (Srov. Zjev 12,17)

***

Dvě skupiny ovládají a vyplňují situaci: jeden pár po boku toho, jemuž se zaprodal – druhý pár uvádí na scénu sám Hospodin, snímaje a odhaluje závoj z budoucnosti. Dvě skupiny představují dvojí lidstvo. V každé skupině žena a muž, v každé oba dva nerozlučně spjati: jedni ve hříchu, porobě satana a rozmnožování přirozeného tělesného života; druzí v nepřátelství a v boji proti ďáblovi, v obnově lidstva a ve zprostředkování nadpřirozeného života.

V celé perikopě (Gn 3. 15nn) je obsažena překrásná teologie. Satan (nástrojem je mu had) přivede k pádu ženu, žena muže, muž strhne do pádu celou přírodu, jejímž králem byl, a kterou zneužil (požitím zapovězeného ovoce – převrácené užívání tvorů, tj. proti vůli Boží). Trest jde touže cestou: o vládu nad přírodou člověk přišel a musel ji postoupit ďáblovi – ten se stává „knížetem tohoto světa“, ovšem v nejhorším smyslu. Příroda tyransky ovládá člověka, musí se s ní rvát o plody, které mu dříve ochotně sypala do klína („zlořečená země v díle tvém …trní a hloží tobě ponese… v potu tváře své…“). Muž ovládá ženu („pod mocí muže budeš“). To co bylo před hříchem přirozené a bez jakéhokoliv pokoření, totiž že muž je hlava ženy (1 Kor 11,3; Ef 5,23), stává se po hříchu trestem. Vláda muže je ženě tísnivá a stává se jí křížem, protože následkem zvrácených vášní se nedovede muž ovládat, aby ženě vládl v lásce a s úctou, a jeho moc nad ní se zvrhne v tyranii. Viz poměr obou v pohanství! Žena (druhá, slíbená, od Boha poslaná), zvítězí nad satanem, jenž ženu svedl, a až bude potřen, zvedne se z jeho poroby všechno lidstvo, které si skrze ženu podrobil. Pak padne jeho trůn, zbudovaný podvodem, lstí a lží. Především žena – „vítězstvím Mariiným byla z ženy sňata stará kletba, pod níž sténala“ (Otcové), žena přestane být (v křesťanství) otrokyní muže a jeho vášní – jen když by odmítla svobodu, kterou jí Maria s Kristem darovali, a dobrovolně trvala v otroctví vášně – v říši temna raději než v království světla. (Pozn. red.: Odklon křesťanské Evropy od víry se projevuje i v této oblasti - zhoršení vztahů dnes v rodině, muž i díky pornografii, které se žena propůjčuje, má opět ženu mnohdy ne pro lásku, ale za objekt vášní a vzrůstá jeho despotismus. Jak krásná je oproti tomu encyklika Jana Pavla II.: „O důstojnosti a povolání ženy!“)

Hříchem Adamovým přestává stav prvotní spravedlnosti, člověčenstvo propadá do stavu přirozenosti padlé (kleslé). Hospodin přislibuje nápravu. Tedy Protoevangelium je základ a fundamentální dogma nového řádu. Ti pak, skrze něž Hospodin provede a na nichž zbuduje tento nový řád a nové lidstvo, jsou zaslíbená vítězná Panna a její Syn. Ti dva budou vykonavatelé největšího díla Jeho slitovné odpouštějící lásky a křísící moci. Bez Protoevangelia bychom vůbec nerozuměli Starému Zákonu a způsobu, jímž se Bůh k padlému člověku choval. Co však nás na Protoevangeliu zajímá, je okolnost, že Maria je spolu s Kristem vykonavatelka tohoto plánu, pojata jako důležitý činitel do jeho provedení. Maria a Ježíš se stávají duchovními prarodiči nového lidstva, a Bůh sám se postará, aby jejich podnikání nebylo nikterak zmařeno. „Ozvěna tohoto zaslíbeného ustavičného a dokonalého spojení Marie s Kristem je pozdrav Alžběty, v němž je Maria jakožto (jediná) požehnaná mezi ženami, sdružena s požehnaným plodem svého života.“ (Scheeben.) Společné vítězství obou nad satanem je tedy lidstvu pramenem ustavičného požehnání, a ve zprostředkování tohoto požehnání tvoří Maria s Kristem nerozdílnou jednotu, tak jako Eva s Adamem tvořili jeden princip ve zprostředkování kletby.

V tomto proroctví o vítězné Panně je zároveň vykreslen obraz Pomocnice křesťanů. Ať jde o všeobecné potřeby celého křesťanstva, ať jde o jednotlivce, vždy je Maria naší vítěznou pomocnicí, před níž musí peklo ustoupit a vydat svou kořist.

Podle Dr. Konráda Kubeše SJ

 

 

P. Brunetti, misionář ve francouzské Guayaně, vypravuje jak Bonisové, indiánský národ tam bydlící, vyslechli jeho vypravování o pádu prvního člověka. Velkým dojmem na ně působilo, že se ďábel v podobě hada vplížil do ráje a připravil člověka o jeho štěstí. Když však slyšeli, že Malsia (Maria), tedy žena, rozdrtí jeho hlavu, přemůže ho a napraví zkázu, výkřiky velké radosti a uspokojení se ozývaly z celého shromáždění.

 

Archa Úmluvy

foederis arca

 

Výraz „Arca“ má základní význam: závěr, zámek; skříňka, schránka; truhla, truhlice. Ale významový okruh připouští i širší obsah: to, co zamyká, co skrývá a obsahuje, je tajemné, proto i sama „arca“ – skříňka je tajemná.

Přívlastek „foederis“ určuje obsah archy. Základní význam je: úmluva (zastaralý tvar, ale v náboženské terminologii zažitý), smlouva, dohoda, domluva (mezi státy i jednotlivci); metaforický: spolčení, spolek, svazek; metonymický: ustanovení, stanovy; nařízení, rozkaz, zákon. Ve zvolání „Foederis arca“ je možné přívlastek brát ve všech třech významech. Obsah archy v biblickém a litanickém použití souvisí s přídavným jménem „fidus“ (věrný, spolehlivý, bezpečný, jistý, oddaný) a s podstatným jménem „fides“ (víra, důvěra) a zakládá se na víře, na očekávání toho, co nevidíme a v co doufáme. Tak to o Noemovi tvrdí autor listu Hebrejským: „S vírou přijal Noe pokyn o tom, co ještě nebylo vidět, a s bázní postavil koráb na záchranu své rodiny; jí odsoudil svět a stalse dědicem spravedlnosti, která je z víry.“ (Žd 11,7)

V posvátných dějinách byly dvě archy úmluvy: Noemova a Mojžíšova. Můžeme k nim připočítat i papyrusový košík, ve kterém zachránili Mojžíše, a to pro jeho podobnou, téměř totožnou znakovost. Všechny jsou věcnými předobrazy Panny Marie.

Kainiti, synové země a těla, pokazili setity, syny Boží. Lidská neřest na zemi byla velká a smýšlení lidského srdce bylo ustavičně nakloněné ke zlu, až tak, že Bůh „zalitoval“, že stvořil na zemi člověka. Proto se rozhodl smést lidi z povrchu zemského. Jen Noe našel milost u Pána a Pán s ním uzavřel smlouvu (Gn 6,18), že jeho i s rodinou zachrání v korábu a ostatní lidi, pokud se neobrátí, zahubí potopou. Pán udal Noemovi látku, ze které měl postavit koráb, jeho rozměry, vnitřní i venkovní rozdělení prostoru, zabezpečení proti tlaku vody. Koráb měl podobu domu, ne lodě, a neměl ani kormidlo, ani vesla, protože by byly beztak zbytečné. Noe, hlasatel spravedlnosti (2 Pt 2,5), udělal všechno, jak mu Bůh přikázal. Ostatní nechtěli uvěřit a poslechnout, když Bůh shovívavě čekal (1 Pt 3,20). Ale, a to víme od Pána Ježíše, jedli, pili, ženili se, vdávali až do toho dne, kdy Noe vešel do korábu, a ničeho si nevšimli, dokud nepřišla potopa a všechny nesmetla (Mt 24,38-39; Lk 17,26-27). Po potopě světa Bůh slavnostně uzavřel s Noem smlouvu, zpečetěnou viditelným znakem – duhou (Gn 9,8-17).

Noemova archa úmluvy s Bohem, ve které se zachránilo od vod potopy jen málo, tj. osm osob, podle sv. Petra (1 Pt 3,20-21) byla v první řadě přeobrazem svátosti křtu a Církve. Jak se v ní před vodami potopy, tj. před časnou smrtí, zachránili ti, kteří do ní vstoupili, tak ti, kdo uvěří v Krista a Kristu a křtem obmytí ve svědomí vstoupí do duchovního korábu, tj. do Církve, zachrání se před věčnou smrtí.

Ale Noemova archa byla i předobrazem Panny Marie. Ona, jediná spravedlivá, našla milost u Pána (Lk 1,30). Pán k ní poslal svého vyslance s nabídkou smlouvy. I Maria jako Noe s ochotnou uctivostí” (Žd 11,7) dala souhlas, aby z ní Bůh vybudoval archu pro Ježíše, který osvobodí svůj lid, svoji rodinu, od hříchů (Mt 1,21). Tento předobraz Marie široce rozvádí sv. Bernard: „Jako byla archou zachráněna rodina Noemova, tak Marií bylo celé lidské pokolení osvobozeno od hříchu. Noemova archa zachránila osm lidí od tělesné smrti, Mariina pozvala všechny lidi k věčné spáse. Noemova archa zázračně chráněná, se nesla na vodách, které zatopily všechno, Mariina byla vyzdvižena nad hřích, zachráněná „smolou“, tj. Neposkvrněným početím, od všeobecné zvrácenosti, od vod nakažlivé špíny, od pěn hříchu. Do Noemovy archy byla vzata domácí i divoká zvířata, a tím se vyhnula smrti. Pod pláštěm Panny jsou spravedliví i hříšnici v bezpečí.“

Sv. Gertruda (1256-1302) jednoho dne viděla množství divokých zvířat: lvů, leopardů, tygrů, jak se skrývají pod pláštěm Panny Marie. Přesvatá Panna ne že je neodháněla, ale ze strachu, aby odtamtud neutekla, hladila je rukou. Sv. Alfons poznamenává, že divá zvířata, i když byla přes potopu v arše, po potopě zůstala nadále divoká - ale hříšníci pod pláštěm Marie, přestávají být hříšníky. Ona jim mění srdce a přispívá k tomu, že se vracejí k Božímu přátelství.

Druhý předobraz je ze života Mojžíše, prostředníka první smlouvy a vysvoboditele vyvoleného národa z egyptského, tělesného otroctví, jak to rozváděl sv. Štěpán, prvomučedník, ve své obranné řeči před veleradou (Sk 7,19-43). Jeho rodiče pocházeli z kmene Léviho. Mojžíš jako novorozeňátko byl „krásný před Bohem“ (Sk 7,20). Proto se matka rozhodla, že ho zachrání. List Židům jeho záchranu připisuje víře jeho rodičů (Žd 11,23). Nejprve ho po tři měsíce skrývali, potom ho vložili do košíku z papyru, vymazaného smolou. Vložili ho v něm do řeky Nil a jeho sestra Marie v skrytu na břehu dítě hlídala a čekala na příchod faraónovy dcery (Ex 2 2-9).

Maria, Bohorodička v Betlémě hlídala kolébku Dítěte před Herodesem. Na Kalvárii pod křížem jako v skrytu na břehu řeky utrpení stála a dávala pozor. Při zvěstování a početí se stala košíkem, do kterého Otec mocí Ducha Svatého uložil svého věčného jednorozeného Syna. Byla jeho košíkem i tehdy, když jeho obětované tělo vložili do jejího lůna a ona ho obětovala Otci, jako ho před třiceti třemi lety obětovala v chrámě.

Ale Maria chrání a hlídá i Církev, kolébku Synova Tajemného těla. Církev, zrozenou na kříži a zjevenou na Letnice, Maria ochraňovala a stála při ní v prvním pronásledování. Od té doby ji bez přestání brání před drakem, který číhá na její děti, aby je pohltil (Zjv 12,4). Faraón chce pobít syny vyvoleného Božího lidu, ale Maria je ukládá do košíku a jako Mojžíšova sestra Maria, i ona zprostředkuje, že ti, kteří měli být zabiti, jsou faraónem přijati za své a začleněni do jeho dvořanstva. (Ex 2,7;10).

Mojžíšovu archu úmluvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem, že jej vykoupí, sv. Jan ve Zjevení klade do přímé souvislosti s Marií. V prvním vidění se mu v Božím chrámě zjevila archa úmluvy: a nastaly blesky, burácení, zemětřesení a velké krupobití. Potom se na nebi ukázalo velké znamení: Žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě věnec z dvanácti hvězd. Znamení Ženy může podle exegetů může znázorňovat Církev a její děti, nebo přímo Pannu Marii a jejího Syna, anebo zároveň obojí.

Bůh na vrcholu Sinaje nařídil Mojžíšovi, aby podle vzoru, jaký viděl, dal zhotovit archu svědectví (lat. „testimonii“, Ex. 25,22), která se nazývala archou zákona, úmluvy, smlouvy (lat. „testamenti“ Ex. 30,26), nebo archou Pánovy smlouvy (Nm 10,33; Dt 10,8). Sám Pán předepsal látku, ze které se má udělat, její rozměry, její tvar a její obsah: dvě kamenné tabule s Desaterem, nádobu  s mannou, Árónův rozkvetlý prut, Mojžíšovu zázračnou hůl. (Ex. 25,10-22) Na arše byl hlavní její vrchní díl se dvěma cheruby, kteří křídly zakrývali slitovnici, nazývanou i trůnem milosti, odkud Bůh hovořil k lidu prostřednictvím velekněze a uděloval mu svoji přízeň. Skrze archu Bůh učinil spoustu zázraků: před ní přešli židé suchou nohou přes Jordán, rozvalili se zdi Jericha, Filištíni dostali strach, Dagon se rozbil na kousky.

Už Jeremiáš ohlašoval novou smlouvu, kterou Bůh uzavře s novým lidem, zapsanou do srdcí (31,31-34). Na Jeremiášovo proroctví se odvolával sv. Štěpán prvomučedník, obviněný, že šířením Ježíšovy nauky ruší chrám a zákon (Sk 7,52); v listu Židům se tvrdí, že stará smlouva byla pouze předpřípravou, náznakem, stínem nové (Žd 8,7-13). Jako Prostředník nového zákona, Ježíš převyšoval Mojžíše, svého předchůdce, tak Maria „archa nové smlouvy“, převyšovala svůj předobraz. Ona je dílo podle Boží myšlenky a podle Božích záměrů, čistší a cennější nad zlato, její Syn je Nový Zákonodárce, mající moc (Mk 1,22); je jediný, pravý a věčný Velekněz (Žd 8,1); je pravý chléb (Jn 6,33), je všemohoucí Divotvůrce (Jn 10,38). K Marii jako „arše nové smlouvy“, věřící s nadějí upírají své oči v čase „blýskání, hromobití, zemětřesení a velkého krupobití“. Boží lid, putující na zemi, vystavený zkouškám a protivenstvím, útokům a úskokům draka, v Marii hledá ochranu a pomoc. Maria, pravá slitovnice, učí sv. Alfons, umí velmi dobře uplatnit svoji moc při trůnu milosti a milosrdenství a umí účinně pomáhat všem, kteří se k ní utíkají a pod její záštitou kráčí do zaslíbené vlasti věčného dědictví. 


 

 

Mé vlastnictví  (6. srpna 1977)

„Zůstáváte-li v zahradě mého Neposkvrněného Srdce, stáváte se mým vlastnictvím. Nikdo vás potom nebude moci už nikdy ode mne odloučit, protože já sama vás chráním. Musíte se stále cítit v bezpečí! Nesmíte se už bát ani satana, ani světa, ani své křehké přirozenosti.  Budete ovšem cítit svádění a pokoušení, které Pán dopouští jako zkoušku, aby vám ukázal míru vaší slabosti. Já vás však chráním před zlým duchem, který nemůže škodit těm, kteří jsou mým vlastnictvím. Pak vás láskyplně obdělám, až z vás udělám – z každého – též takovou zahradu, kde – podobně jako v mé – by se mohla zrcadlit božská záře Trojice.

Vychovávám vás s mateřskou péčí. Svou vlastní rukou vytrhávám z vás všechno, co by se mohlo jakkoliv Pánu nelíbit.

Duch svatý, který mě naplňuje, je jako oheň, který ve vás všechno spaluje, aby nezůstal ani stín, který by mohl zatemnit onu krásu, ke které vás chce vést vaše nebeská Matka. Chci vás učinit nejčistším zrcadlem Boha.

Potom ve vás posiluji ony ctnosti, které jsou jako kořeny, na nichž záleží, abyste mohli růst: totiž víru, naději a lásku. Kolem nich jako ozdobu vám dávám všechny ostatní ctnosti, které učinily vaši Matku krásnou před Bohem.

A v té míře, v jaké se stále více otvíráte Božímu světlu, vylévám na vás balzám své vůně: pokoru, důvěru a oddanost.

Tak rostete jako květiny pěstované v mé zahradě, protože dostáváte krásu a vůni vaší Matky. Potom doprovázena anděly a svatými nebe a modlitbou duší v očistci přicházím každého dne k Božímu trůnu, abych Bohu podávala stále větší kytice těchto květů své zahrady.

Až se stanete takovými, potom se celá církev stane mou zahradou, v níž se bude se zalíbením zhlížet Boží Trojice. Otec se bude radovat, když v ní uvidí dokonale uskutečněný plán svého stvoření. Syn bude přebývat s námi, neboť mezi vás nyní přišlo Otcovo království. Duch svatý sám bude životem světa, který bude opět zasvěcen Boží slávě.

 

 

Toto bude triumf mého Neposkvrněného Srdce.“

 

Rýsují se nové obzory

 

Jednou z událostí oslav Jubilea univerzitních učitelů v Římě byl i kongres s názvem „Na prahu nového života“, který zorganizoval institut gynekologie a porodnictví Katolické univerzity v Římě. Zde zazněl zajímavý, vědecky podložený závěr, který posouvá vztah otce, matky a dítěte v podstatě do nové roviny a úzce se dotýká i problému odnošení plodu cizí ženou. Během těhotenství nastávají v mateřském organizmu výrazné změny, při kterých matka získává určité charakteristické znaky od dítěte pod svým srdcem a jeho prostřednictvím i od otce tohoto dítěte. Jak je známo, polovina našeho genetického materiálu pochází od matky. Dítě během vývoje uvnitř matky vnímá okolní svět prostřednictvím matky, což na něm většinou zanechává stopy. Poslední výzkumy však ukázaly, že i matka podléhá dlouhotrvajícím změnám vyvolaným osobností dítěte a nepřímo osobností jeho otce. Jak řekl ředitel institutu profesor Salvatore Mancuso: „Máme důkazy o tom, že na začátku pátého týdne těhotenství, kdy obyčejně žena zjistí, že čeká dítě, putuje nekonečné množství zpráv od embrya k matce cestou chemických substancí – hormonů a neurotransmiterů. Tyto informace slouží k přizpůsobení se mateřského organizmu přítomnosti nového bytí. Kromě toho se zjistilo, že embryo vysílá kmenové buňky, které díky snášenlivosti matčina imunologického systému obklopí míšní hmotu matky a přilnou na ní. Zde vznikají lymfocyty, které zůstávají v matčině těle po celý zbytek života.“ Mancuso vysvětluje: „...že v pátém týdnu nastává přechod buněk, ale pohyb informací začíná už při početí. Již v první fázi dělení buněk na cestě vejcovody dochází k transmisi informací při kontaktu embrya s okolními tkáněmi. Později, po zahnízdění vajíčka v děloze, dialog pokračuje intenzivněji prostřednictvím krve a jiných buněk, přičemž se chemické substance dostávají do matčina krevního oběhu. Nakonec při narození dítěte přirozeným způsobem, nebo operačním zákrokem masivně vnikají do těla matky kmenové buňky z organizmu dítěte. Ty se implantují do matčiny míchy a vysílají zprávy do mozkového centra matky.“ (Pozn. red.: mírně zjednodušeno oproti originálu.) Otevírá se nová a zajímavá oblast výzkumu prvních fází ontogeneze člověka a tyto poznatky pro ni mají nesmírný význam, říká profesor Mancuso. Na otázku zda je možné stanovit pevné hranice jednotlivých embryonálních fází, odpovídá: „Je velkým omylem dělit fáze na embryonální a předembryonální. Přestože jde o počáteční fázi, ve které nemůžeme mluvit o centrální nervové soustavě, přeci dochází k přenosu zpráv od embrya k matce, čímž se potvrzuje existence lidského jedince. Je třeba si kromě toho uvědomit, že kdyby nedošlo k vzájemné výměně zpráv, mateřský organizmus by odmítl počatý plod jako cizí těleso.“ Otázkou ještě zůstává, jak dlouho trvá vliv dítěte na matku. Profesor odpovídá: „Kmenové buňky se objevily ještě po 30 letech po narození dítěte, takže se dá říci, že mateřství netrvá jen 40 týdnů, ale celý zbytek života.“ Tyto závěry mají význam i v otázce tzv. donošení jiného plodu, o kterém se v poslední době tak mluví. V tomto případě jde o stoprocentně cizí genetický materiál a ten ovlivní ženu na celý život… Co se týká přenosu otcových charakteristik do těla matky prostřednictvím dítěte, v této oblasti je výzkum na úplném začátku. Znamená však chápání těhotenství ve zcela novém světle a v mnohem užším vztahu mezi mužem, ženou a jejich plodem lásky. Dítě ovlivní matku na celý život. V jistém smyslu v ní zanechává své „myšlenky“ ještě dlouho po svém narození.

Podle slovenských Katolických novin.


 

 

Panna Maria není pasivním depozitářem Božích milostí a výsad, ona se v celém svém životě aktivně stále dokonaleji připodobňovala Kristu (srv. LG). Nezapomínejme, že pravé mateřství se nezavršuje porodem, nýbrž trvá celý život. Boží mateřství je výsada, ale také povolání a nelehký úkol a jistým způsobem pokračuje pod křížem a dovršuje se v Mariině univerzálním mateřstvím ve vztahu ke všem Božím dětem. Podle sv. Bonaventury Maria právě pod křížem pokračovala ve svém porodu. V Betlémě porodila bez bolesti, protože nepočala v hříchu, na Golgotě měla bolesti plynoucí z lásky a hlubokého soucítění, které příslušejí Matce.

srv. sv. Bonaventura, De donis

 

Vtělení a vykoupení prohlašuje sv. Panna v Magnificat za dílo Božího milosrdenství, tedy za milost nezaslouženou. Tím označuje i své vlastní omilostnění a povýšení za dar Boží lásky a slitovnosti (milost nezasloužená, de condigno). Praví li církev „jehož jsi v lůně nositi zasloužila“ (Regina coeli), chce tím jen říci, že svou vlastní svatostí - dokonalou spoluprací s milostí se učinila schopnou, aby k velikému dílu Božímu vyvolena býti mohla (zásluha de congruo - zasloužená). II. Vatikánský koncil vyzdvihuje jedinečnou Mariinu svatost na základě víry. Maria kráčela a dokonce „postupovala“ ve víře (LG58).


Panna Maria a Eucharistie


Zesnulý kardinál Läpicier vyprávěl jednomu knězi, jak byl poslán papežem Piem XI. na vizitaci snědých katolíků v Etiopii; když byla vizitace šťastně dovedena ke konci, musel přednést oficiální zprávu. Vypověděl papeži, jak tito snědí katolíci chovají ke třem bílým zcela zvláštní úctu: k bílé Hostii ve svatostánku, k panenské matce Boží bíle zářící v jejím Neposkvrněném početí a k bíle oblečenému zástupci Krista na Zemi - k papeži v jeho neomylnosti, když jako nejvyšší učitel a pastýř církve ex-cathedra rozhoduje ve věcech víry a mravů.

Když kardinál Läpicier domluvil, vhrkly do očí tohoto přísného papeže slzy dojetí.

Svatá Eucharistie, Neposkvrněné početí panensky čisté Matky Boží Marie a neomylnost papeže! Nejsou to hlavní opory upřímného katolického smýšlení? Jsou jako tři magnetické střelky, jako tři orientační hvězdy všech vpravdě katolicky smýšlejících duší! Jsou to tři prameny síly katolické církve, té církve, jejíž neviditelná hlava - Pán Ježíš Kristus – je stále přítomen pod rouškou Eucharistie, avšak jejíž viditelnou hlavou je papež a srdcem Neposkvrněná Panna Maria.

Svatá Eucharistie, Matka Boží a papež jsou zářícím, směr udávajícím trojhvězdím, které nám v tomto temném čase zmatků ukazuje správnou cestu.

(Pozn. red.: Jak si nevzpomenout na proroctví sv. Dona Bosca o dvou sloupech a papeži u kormidla lodě – Církve na rozbouřeném moři!)

Na dva v tomto trojhvězdí, na Eucharistii a Svatou Pannu v jejich vztazích k sobě navzájem, bychom chtěli dnes upozornit.

 

Maria a Eucharistie. Existuje mezi oběma skutečný vztah? Jak k sobě patří? Mají spolu co do činění? Uvidíme, že spolu mají mnoho co do činění, každopádně mnohem víc, než je možno na první pohled tušit.

Nejprve budiž poukázáno na to, že oba, Maria i Eucharistie, dnes dalece sdílejí stejný osud: znevažování a pohrdání bez úcty! Lidé dnes už nechtějí opravdově věřit ve velikost a důstojnost obou a často jim vypovídají úctu a oslavu. Už se totiž opravdově nevěří v Mariino vyvolení, její Neposkvrněné početí a její nedotčené panenství navzdory jejímu svatému mateřství. A stejně tak se vede Svátosti oltářní: už se nevěří v její vznešenou důstojnost a velikost, na jejímž základě může být slavena a přijímána jen s čistým srdcem. Už se často opravdově nevěří na pravou, skutečnou přítomnost Krista v Oltářní svátosti.

Oba, Maria a Eucharistie, na sobě navzájem lpí. Proto je pochopitelné: kde mizí víra v mariánská dogmata – v její panenské Mateřství, její Neposkvrněné početí a její vlastní přijetí do nebeské slávy (Nanebevzetí), tam mizí také víra v Eucharistická dogmata o proměně podstaty chleba a vína v Tělo a Krev Krista a o reálné přítomnosti Krista pod Eucharistickými způsobami chleba a vína. A naopak, kde se dbá na láskyplnou úctu k Neposkvrněné Panně Marii, tam se pevně drží také velká úcta k Svátosti oltářní.

Ale ptejme se teď ještě trochu důkladněji, jak spolu oba, Maria a Eucharistie souvisí. Odpověď bude dána v následujících bodech:

 

1.

Maria skrze svůj souhlas a připravenost k panenskému mateřství zprostředkovala zázrak, v němž se Syn Boží stal člověkem, a tak se mohl stát pravdivě a skutečně přítomným ve Svátosti oltářní se svým božstvím i lidstvím, krví, tělem i duší, protože ne z donucení, ale ze svobodného souhlasu Marie vzešlo v jejím panenském lůně, z její krve, tělo a krev Bohočlověka Ježíše Krista, které je přítomné v Eucharistii.

Jeden středověký teolog řekl: “Caro Christi, caro est Mariae!” – tělo Kristovo je – podle původu – tělem Mariiným. To souhlasí ještě v mnohem hlubším smyslu, než že tělo a krev každého jednoho z nás vychází z těla a krve jeho matky, neboť při početí našeho těla nepracovala matka sama, ale v plození spolupracoval i náš otec. Ježíš Kristus ale byl počat v lůně Panny bez přičinění muže – jen souhlasem samotné Panny Marie, v níž – viděno čistě biologicky – má lidské tělo Ježíše počátek:

Jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny…”, to neplatí pouze pro lidskou přirozenost historického Ježíše, ale i pro tělo a krev Ježíše přítomného v Eucharistii. Právem proto kanovník Berengar z Tours, jenž popíral reálnou přítomnost Krista v Eucharistii a velmi podobně jako dnes modernističtí teologové mluvil pouze o symbolické přítomnosti Krista v Oltářní svátosti, byl otci přesvědčen o svém omylu a podepsal následující vyznání víry: „Já, Berengar, ze srdce věřím a ústy vyznávám, že chleba a víno, jenž leží na oltáři, jsou skrze tajemství modlitby a skrze slova našeho Spasitele podstatně proměněny v pravé, vlastní, životadárné tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista. A tedy po konsekraci – tak věřím – je chléb pravým tělem Ježíše Krista, jenž se narodil z Marie Panny, jenž se vydal za spásu světa, visel na kříži a sedí po pravici Otce, a víno pravou krví Krista, jenž vytryskla z jeho boku. Ne jen jako symbol a znamení účinku svátosti, ale v jeho vlastní přirozenosti a podstatě.”

Na základě držení se původu identity těla a krve Kristovy z těla a krve jeho panenské Matky Marie není skutečně přehnané obhajovat, že Bohorodička “causa radicalis” je kořenem a příčinou Eucharistie v tom smyslu, že z Marie pochází každé tělo a krev, které je v Eucharistii pravdivě a skutečně přítomno.

Připomeňme ale, že nelze tvrdit, že v Nejsvětější svátosti „v jistém smyslu přijímáme tělo Svaté Panny“, podobně jako nelze nazvat strom půdou. Ten je vybudován z  látek, které kořeny z půdy sají.

Jediné správné vyjádření je: „Tělo, jež v Eucharistii přijímáme, vzal na sebe Kristus v lůně Svaté Panny.“ Nebo: „Maria dala Synu Božímu tělo, které nám On dává v této svátosti za pokrm našich duší.“

 

2.

Víme, že v každém slavení Eucharistie je zpřítomněna oběť kříže věčného velekněze Ježíše Krista. Maria ve své mateřské lásce a péči vypěstovala a téměř připravila nekonečně hodnotnou oběť, která na kříži a v bohoslužbě oběti při Mši svaté byla a bude přinášena nebeskému Otci. Stojíc na Golgotě pod oltářem kříže jejího božského Syna spolutrpěla a spoluobětovala se za nás všechny spolu s věčným Veleknězem a ukázala nám, jak máme spojit vlastní oběti s obětí Krista. Ona velkodušně obětovala své mateřské právo a svého nejmilejšího a nejdražšího zde přinesla v oběť. Nečiní to snad stejně při každé Mši svaté, kde je – jak nám víra říká – oběť kříže zpřítomňována?

 

3.

Eucharistie ale není pouze oběť, ale i obětní večeře. A z tohoto hlediska je možné znovu konstatovat něco důležitého o vztahu mezi Marií a Eucharistií. Chtěl bych to formulovat takto: Maria nám skrze svou mateřskou lásku a péči, kterou měla ke svému božskému Synu, a to již od prvního okamžiku, kdy jej mohla nosit ve svém panenském lůně, začala prostírat stůl pro obětní večeři svatého přijímání.

Zde musím myslet na svou dobrou matku: Jak to vždy bylo pěkné, když pro velkou rodinu s mnoha dětmi prostírala stůl. Tuto povinnost si nenechala vzít. Byla tak naplno matkou, pečujíc s láskou, aby každé z devíti dětí dostalo jíst, a pokud možno, aby každé mohlo přijít ke společnému stolu. Tak si představuji i Marii, nejsvětější Matku, v malém kruhu Svaté rodiny z Nazareta, když podle staroizraelského zvyku pro denní potřebu rodiny v primitivním, malém domácím mlýnku – mezi dvěma kameny - mlela nutné množství pšenice na mouku, z mouky pak připravila těsto, přimíchala kvas a upekla chléb. Jak mohl chlapec Ježíš přitom přihlížet a později – když povyrostl – vykonávat pomocné práce. Znělo to skutečně jako vzpomínka na dětství, když Ježíš v jednom podobenství řekl: „K čemu mám přirovnat Boží království? Podobá se kvasu, který žena vmísí do tří měřic mouky, až všechno prokvasí.” (Lk 13,20). – Maria je ale nejen pro malou rodinu z Nazareta, ale také pro velikou rodinu církve Matkou, která prostírá stůl a připravuje pokrm. Pomáhá nebeský Chléb Eucharistie připravit a ve své mateřské lásce touží po tom, aby byl nebeský Chléb připraven pro všechny bratry a sestry jejího božského Syna a oni aby jej také hodně přijali. Ta, která při svatbě v Káně okamžitě viděla drobné potíže snoubenců, když došlo víno, a pomohla tyto potíže odstranit skrze zázrak, který od svého božského Syna vyprosila, ta je nepochybně také tou, jenž s bdícím pohledem a s mateřsky pečujícím a milujícím srdcem hledí, kde jsou hladovějící duše, jimž se nebeského Chleba nedostává. A jak si nepochybně skutečně ze srdce tato tak dobrá Matka přeje, aby všechny její děti, jimž je nebeský Chléb Eucharistie vlastní, mu stále víc “přicházely na chuť”!

Jan Jorgensen, dánský konvertita, napsal knížku o Lurdech, a v ní mimo jiné poukazuje na to: „Počet sv. přijímání do roka již dávno překročil milion. Při zázračných uzdraveních ustupuje Maria do pozadí a ponechává první místo Eucharistickému Spasiteli. Při eucharistických průvodech se děje nyní více zázraků než před milostnou mariánskou jeskyní. “

Nepochybně se Naše milá Paní velmi raduje, když vidí, že její děti - bratři a sestry jejího božského Syna - ne pouze jednou v životě, například při prvním svatém přijímání, a ne pouze jednou v roce o velikonocích přistupují ke stolu Páně, ale přijímají často. Maria přitom jistě vzpomíná na onu blaženou hodinu, v níž zvěstí archanděla Gabriela dostala podíl na devět měsíců trvajícím svatém přijímání, devět měsíců trvajícím, nepřetržitém sjednocení s Božím Synem, který se pod jejím panenským srdcem stal člověkem! Jak stále znovu v těchto devíti měsících toužila naslouchat svému nitru a dialogu, niternému rozhovoru se svým dítětem!      
Od velkého anglického konvertity – kardinála Johna Henryho Newmana pocházejí slova “Cor ad cor loquitur” (Srdce k srdci mluví). Tenkrát, když Maria nosila pod svým Neposkvrněným srdcem „Syna Boha a člověka”, se to doslovně stalo: Cor ad cor, srdce na srdci, srdce k srdci, Srdce Ježíšovo a mateřské srdce Mariino! Tato obě ušlechtilá, čistá, svatá Srdce v jednom zázračném souzvuku, harmonii smýšlení, přání, pocitů a pohybu. To, co tehdy zažila Maria, se vlastně opakuje při každém Svatém přijímání. Tak to přece řekl Ježíš při své Eucharistické řeči (Jan 6): Kdo jí mé tělo a pije mou krev , zůstává ve mně a já v něm!On ve mně, já v něm, Cor ad cor, Srdce na srdci, Srdce v srdci! A když to záleží na srdci, v biologickém, ale také v morálním smyslu, musí se naše srdce uzdravit, když spočívá v Srdci Ježíšově, v moci střetnutí s Kristem v hojném, cenném a milost přinášejícím Svatém přijímání. Musíme pouze přijímat ve smýšlení Mariině. A téměř ji nést (v srdci) s sebou k přijímání. Dobrá matka se přece raduje, když vidí, jak všechny děti přicházejí k stolu, jenž prostřela, mohutně si nabírají z večeře, kterou připravila a když vidí, jak jim chutná. Tak je to jistě i s Pannou Marií. Raduje se, když často přicházíme ke stolu Páně a když nám tento pokrm „chutná“, když jsme přišli na to, že v nás tento svatý Chléb posiluje a rozmnožuje život milosti a činí nás oduševnělejšími, zralejšími, hlubšími, obětavějšími, vnitřnějšími a čistšími. – Stejně jako pořádné jídlo neznamená pouze rychle zhltat připravený pokrm, ale skutečně řádně se těšit z jídla - nejen se posilnit, ale také prožít radost ze společenství stolu – tak je to také u slavení Eucharistie: také dává radost ze společného stolu, kterou někdy mohou věrní, horliví věřící a uctivě smýšlející přijímající zcela zřetelně prožít. Více radosti z víry, více radosti z práce nasazené pro vše dobré, více radosti z oběti, více radosti z vnitřního pokroku – to jsou plody, jenž plodí časté svaté přijímání v horlivých křesťanech, kteří ho jsou hodni. Na tom se ale znovu podílí Maria, kterou v Loretánských litaniích právem nazýváme příčinou naší radosti. To vědí všichni ti, kdo v mariánském duchu a v pravé Kristově lásce stále znovu ukazují připravenost k nasazení pro Boží království a pro službu ostatním lidem, bratřím a sestrám, jako Bohu zasvěcené řeholnice, zdravotní sestry, jako skutečně křesťanské matky a otcové, jako laičtí apoštolové. Odkud pochází tato horlivost, tento elán, tato nezištná láska a sebeobětování pro ostatní a pro apoštolát, pokud ne ze skutečnosti, že dostávají stále novou sílu skrze přátelství s Ježíšem, kdy “Cor ad cor”, srdce na srdci spočívá a kdy láska Srdce Ježíšova zaplavuje jejich vlastní srdce, jak tomu bylo u Marie během devíti měsíců jejího blaženého adventu.

 

4.

V rozboru vztahů mezi Marií a Eucharistií se konečně vynořuje ještě jedna otázka, kterou mi skutečně jednou položil některý z mých studentů: zda totiž Maria také přijímala. Tehdy byla ta otázka pravděpodobně myšlena jako chyták pro pana profesora. Jak se ale onen student divil, když jsem jej pevně přesvědčen ujistil, že Maria znala nejen devět měsíců trvající přijímání jejího svatého těhotenství, ale že po nanebevstoupení jejího božského Syna jistě často, dokonce snad denně, znovu přijímala Ježíše v podobě proměněného chleba. S největší pravděpodobností Maria žádnou jinou svátost než Eucharistii nepřijala. Jistě nepřijala svátost křtu, protože svou pozemskou existenci započala čistá, bez poskvrny. - Na základě zvláštního privilegia Boží milosti se na Marii v jejím neposkvrněném početí nepřenesla vina dědičného hříchu, která je u nás mazána teprve křtem. Jistě Maria nepřijala ani svátost smíření, protože zůstávala, jak jasně učí Církev, po celou dobu svého života bez jakéhokoli osobního hříchu a neměla tedy potřebu přijmout rozhřešení. A můžeme snad říci, že tuto svátost dokonce ani přijmout nemohla. Ale Svátost oltářní Maria, podle mého přesvědčení, přijímala. Jak jsem k tomuto názoru přišel? Na základě jednoho místa ve Skutcích apoštolů (Sk 2,46-47). Tam je o křesťanech prvotní církve napsáno: „Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali Chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. K těmto prvním křesťanům až do svého blaženého “odchodu domů” (do nanebevzetí – pozn.překl.) patřila přece v první řadě také Panna Maria. Nedokážu si představit, že by se Maria vylučovala z tohoto svatého eucharistického společenství modlitby, oběti a stolu, které se denně v některých domech prvotní církve scházelo. Ne, byla přitom stejně jako byla i uprostřed apoštolů, kteří se modlili ve večeřadle v očekávání seslání Ducha Svatého.

V tomto denním svatém přijímání bylo pro Marii vždy znovu pravdivým ono: Cor ad cor, její srdce na Srdci jejího Syna. V radosti i bolesti. Tak to má být i u nás: ve skutečné snaze o růst, v odvážném zápase a boji za víru a Církev. Maria nám to ukázala. Pojďme za Marií a také se to od ní učme: vytvářet společenství stolu s Ježíšem v radosti i bolesti, v prostotě srdce, s velkou obětavostí, se silnou a neochvějnou vírou v Tajemství víry a s velkou úctou, která dnes často ve vztahu k Eucharistii chybí.

Toto Mariánské rozjímání o “Marii a svaté Eucharistii” budiž uzavřeno zkušeností tří malých pasáčků z Fatimy: Lucie, Jacinta a František se jednoho dne – tak jako obvykle – modlili růženec. Znenadání je obklopilo mimořádné světlo, uviděli anděla přinášejícího v ruce kalich, nad kterým se vznášela Hostie a z ní se do kalicha řinuly kapky krve… Kalich s Hostií se vznášely ve vzduchu, zatímco anděl poklekl vedle dětí a vyzval je, aby se spolu s ním pomodlili následující modlitbu: „Nejsvětější Trojice: Otče, Synu a Duchu Svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo, Krev, Duši a Božství Ježíše Krista ve všech svatostáncích světa na usmíření za potupy, svatokrádeže a lhostejnosti, kterými jsi urážen. Pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.“

Potom se anděl zvedl, vzal Hostii a dal ji Lucii, kalich rozdělil mezi Jacintu a Františka a řekl: Přijměte Tělo a Krev Ježíše Krista, které jsou nevděčnými lidmi tak hrozně uráženy! Dětem dal ale anděl ještě jednou pokyn: Modlete se, modlete se mnoho! Nejsvětější Srdce Ježíšovo a Mariino vás chtějí použít pro svůj plán milosrdenství… Přinášejte Pánu neustálé modlitby a oběti jako výkupné za to množství hříchů, kterými je urážen a modlete se za obrácení hříšníků… Především ale s vydaností a pokorou přijměte utrpení, které vám Pán pošle!

Také my přijměme do srdce to, co anděl pokoje – jistě na příkaz Panny Marie – učil ony tři pasáčky. Také my se máme často modlit před Pánem přítomným v Nejsvětější svátosti:

„Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe, miluji Tě. Prosím Tě o odpuštění pro všechny, kteří v Tebe nevěří, neklaní se Ti, nedoufají v Tebe a namilují Tě.“

“Můj Bože, věřím…, věřím také v pravou, skutečnou přítomnost (Syna Boha a člověka), Syna nebeského Otce a Panny Marie v Nejsvětější svátosti oltářní”, tak nás úchvatným způsobem předešel veliký teolog a učenec středověku, svatý Tomáš Akvinský – a to v životě i ve smrti: Když na své cestě na II. Lyonský koncil začátkem března 1274 těžce onemocněl a umírající byl dopraven do cisterciáckého opatství Fossa nuova jižně od Říma, prosil zde o svatý pokrm na cestu, poslední pomazání. Opat kláštera mu jej přinesl. Před přijímáním byl umírající dotázán - jak to odpovídalo tehdejším církevním předpisům – zda také skutečně věří, že v proměněné Hostii je přítomný vtělený Syn Boží, jenž byl zrozen z lůna blažené Panny, visel na dřevu kříže, zemřel za nás a třetího dne slavně vstal, …tehdy svatý Tomáš odpověděl jasným hlasem a se slzami v očích: Opravdu věřím a jsem si jistý. Toto je pravý Bůh a pravý člověk, Syn Boha Otce a Panny Marie. Tak věřím ve své duši a vyznávám slovy, jak to kněz nad touto Nejsvětější svátostí vyslovil. Bezprostředně před přijetím svaté Hostie ještě řekl:

„Přijímám Tě jako výkupné pro moji duši, přijímám Tě jako pokrm pro moji poslední pouť. Z lásky k Tobě jsem studoval, bděl a přemáhal se, Tebe jsem kázal a učil. Nikdy jsem proti tobě nic neřekl. Pokud jsem ale přece řekl něco nesprávně, řekl jsem to z neznalosti a nesetrvávám tvrdohlavě na svém mínění. Pokud jsem o této Svátosti nebo o něčem jiném špatně učil, přenechávám to zcela k opravě Svaté církvi římské, které poslušen nyní odcházím ze života.


 

Podle Univ. Prof. preláta katedrální kapituly Dr. F. Holböcka (pozn. mírně kráceno).



 

„V Eucharistii je Ježíš skutečně přítomen svým tělem, svou krví, svou duší a svým Božstvím.

V Eucharistii je skutečně přítomen Ježíš Kristus, Boží Syn, onen Bůh, kterého jsem v něm viděla v každém okamžiku jeho pozemského života.... Ve svatostánku, pod závojem proměněného chleba, přebývá tentýž vzkříšený Ježíš, kterého jsem jako první uviděla po divu jeho zmrtvýchvstání, týž Ježíš, který se v jasu svého Božství ukázal jedenácti apoštolům, mnohým učedníkům, plačící Magdaleně, zbožným ženám, které ho byly doprovodit až do hrobu. Ve svatostánku, skrytý pod eucharistickým závojem, je přítomen tentýž zmrtvýchvstalý Ježíš, který se ukázal také více než pěti stům učedníků a bleskem oslepil pronásledovatele Šavla na cestě do Damašku. Tentýž Ježíš, který sedí po Otcově pravici v záři svého oslaveného Těla a svého Božství, z lásky k vám se zahaluje pod bělostný vnějšek konsekrovaného chleba.

Kdybyste věděli, jak vás Ježíš v Eucharistii miluje! Jak i nepatrné gesto vaší lásky ho naplňuje radostí a útěchou!......

Choďte před svatostánek, abyste upevňovali prostý a každodenní životní vztah k Ježíšovi. Se stejnou přirozeností, s jakou hledáte přátele, s jakou důvěřujete osobám, které jsou vám drahé, jak cítíte potřebu přátel, kteří by vám pomáhali, stejně tak jděte před svatostánek hledat Ježíše. Učiňte Ježíše svým nejdražším přítelem, osobou nejspolehlivější, nejžádoucnější a nejmilovanější.

Přemilí synové, čím víc probíhá celý váš život u nohou svatostánku v důvěrném spojení s Ježíšem v Eucharistii, tím více porostete ve svatosti.

Přivede vás k čistotě srdce, vybrané a chtěné pokoře, k prožívané důvěře, k milující a synovské oddanosti....

Nebeská Matka chce nyní přivést k Ježíši přítomnému v Eucharistii stále větší a větší počet svých dětí....“

 

 

Korespondence tří vstupních zvolání s latinským vzýváním Nejsvětější Trojice.

 


Bože, náš nebeský Otče, smiluj se nad námi.

Bože Synu, Vykupiteli světa,

Bože Duchu Svatý,

Bože v Trojici jediný, (Svatá Trojice, jeden Bože).

 

Svatá Maria, oroduj za nás.

Svatá Boží rodičko,

Svatá Panno pannen,

 

Matko Kristova,

Matko církve,.......

 

Tři vstupní zvolání, vlastní úvod k mariánskému tématu litanií, korespondují s invokacemi Nejsvětější Trojice podle jmen osob. Bezprostředně navazují na první složku čtvrtého souhrnného zvolání: „Svatá Trojice“ – tím, že přívlastek „Svatá“ se přenáší i na Marii jako Boží Matku a Pannu panen. Mohlo by se zdát, že shoda je pouze povrchní, stylistická a formální. Jenže zde jde o skutečnou, věcnou a obsahovou souvislost mezi zvoláními k Nejsvětější Trojici a k Marii. Tato věcná korespondence obou skupin zvolání má pevný věroučný základ.

 

Trojice vstupních zvolání k Panně Marii se převzala z Litanií ke svatým. Ale v nich se tato korespondence nevyjímala tak nápadně jako v Loretánských litaniích prostě proto, že jsou to litanie o svatých vůbec. V jejich prvním apelovém pásmu po vzývání Marie jako „svaté“ následovala dlouhá řada vzývání svatých. V Litaniích ke svatým se zřetelně odlišovalo postavení Marie v rodině svatých, ve společenství blažených jednak počtem zvolání (až tři), jednak jejich povahou vyzdvihující její privilegia. Ale souvislost zvolání k Marii vůči zvolání k Nejsvětější Trojici tolik nevynikla. V Loretánských litaniích je tato souvislost zjevná už proto, že jsou na začátku monotematických pásem a že se od ostatních zvolání nápadně liší svojí stavbou, totiž přívlastkem „svatá“. Tak tato zvolání přímo nutí, aby se ve vědomí modlícího spojovala s předcházejícím zvoláním: „Svatá Trojice jeden Bože“.

 

Svatá Maria, oroduj za nás.

První invokace z trojice vstupních mariánských zvolání vzývá Marii jejím vlastním jménem, jako kteréhokoliv jiného svatého. Tedy vyzdvihuje to, co má s nimi společné, její člověčenství, že je totiž stvořením jako jiná stvoření. To se ještě zdůrazňuje druhou částí zvolání, také společnou s apelem na ostatní svaté: „oroduj za nás“. Tím se vlastně vystihuje její vztah k Otci Stvořiteli. I Maria je jeho stvoření, jeho dítě, jeho dcera.

 

Svatá Boží rodičko,

Druhé zvolání osobitně vyzdvihuje její mateřství jako její nejvyšší výsadu. Tím se udává její vztah k Synu Vykupiteli: ona je jeho Matkou, on je jejím Dítětem.

 

Svatá Panno pannen,

Třetí zvolání ji vzývá jako „Pannu panen“ jako výjimečnou, zázračnou pannu, tedy jedinečnou pannu, Pannu par excellence. Tím se udává její vztah k Duchu Svatému. Všechna její privilegia – svatost, mateřství a panenství – jsou dílem Ducha Svatého. Ona je mu snoubenkou, nevěstou.

 

Maria, „Matka Boží“ a „Panna panen“, jediná ze všech lidí má k Nejsvětější Trojici nejdůvěrnější a nejužší vztah. Je součástí přímo „příbuzenstva“ Nejsvětější Trojice, a tím jako člověk i nás lidi, vůbec lidstvo spojuje se třemi božskými osobami. Stojí mezi Nejsvětější Trojicí a všemi stvořeními.

 

Matka Boží, vrcholně privilegovaná Dcera nás spojuje s Otcem. Ona jediná plná milosti, je obrazem Neviditelného natolik, nakolik jím vůbec stvořená osoba může být (srv.: „Bůh stvořil člověka k obrazu svému.“). Sama dostala více darů než všichni andělé a lidé dohromady (srv. LG). Důvěrnost Otce k Dceři se prohloubila neslýchanou mírou, když Maria zplodila Slovo. Bůh Otec a Matka Maria se setkali ve společném vztahu, pravda, ne totožném, ke druhé Božské osobě, k Synovi, k Ježíši, jedinému a jednorozenému Synu obou. Tyto dvě svaté osoby: Otce, který je na nebesích, a Matku, která je na zemi, nyní spojuje společný Syn. Ke spojení ve svaté jednotě oba, Otec a Matka, mají božskou osobu toho samého Syna, která je mezi nimi nerozlučným poutem. Toto spojení Otce a Matky se projevuje ještě dále. Matka Syna přirozeností, tedy vlastního skutečného Syna, se stává i matkou adoptovaných synů. K nejvyššímu poslání Marie patří, aby se lidé stali Božími dětmi, aby se jejich adoptováním uskutečnilo v nich zpodobnění synovství Věčného Slova, a tím měli účast na jednotě Slova s Otcem.

Ve chvíli vtělení Maria poskytla svoji nejčistší krev na utvoření těla pro Slovo. Svému dítěti dala to, co dává každá Matka. Skrze Matku Marii se její dítě začlenilo do potomstva Davidova, Abrahámova a Adamova, do řetězu lidských pokolení. Nejsvětější Trojice s výjimečným zalíbením utvořila srdce Panny, aby mohlo, jak se patří milovat Bohočlověka. Toto spojení rostlo za Ježíšova pozemského života ve svaté rodině. Otec nám dal a dává Krista skrze Marii. Ona ho ukázala pastýřům, mudrcům, kněžím. I nyní ho bez přestání zjevuje.

Chce, abychom Božího a jejího Syna milovali a poslouchali jako ona. Proto je její největší touhou a posláním vést lidi, aby se stali Jeho bratry a tím Jejími syny.

Duch Svatý byl při prvním posvěcení Marie, při jejím Neposkvrněném početí. Plnou schopností bytí získala od něho všechnu milost, kterou může od něho stvoření přijmout. Už při jejím početí ji připravil na přijetí Slova, které v plnosti času měla od něho přijmout - od Ducha Svatého. Od té doby je to vždy tak. Skrze Marii pokračuje Duch Svatý i v utváření tajemného těla Kristova. Utváření společenství svatých je společným dílem Ducha Svatého a Marie. Když se v lidech rodí Ježíš, i nyní se rodí jako poprvé: z Ducha Svatého a z Marie. Jako na Letnice apoštolům, tak i nyní nám Ježíšova Matka vyprošuje Ducha Svatého.

Korespondence trojice vstupních zvolání k Marii s invokacemi Nejsvětější Trojice podle jména jejích osob je tedy vnitřně oprávněná. Má tedy pevný základ ve zjevené víře.


 

 

 

ORA PRO NOBIS

Tři lurdské zázraky......


Uzdravení těla...

6. října 1960. Auto značky Simca se řítí šílenou rychlostí po silnicích západní Francie skrze Lisle par Pezou, Politier, Bordeaux do Lurd. Za volantem sedí paní Rejane Gaultierová. Vybírá zatáčky s nevšední zručností. Vedle ní sedí její přítelkyně slečna Marconnetová.

Cesta je dlouhá asi 700 kilometrů. Opustili rodné městečko v pět hodin ráno. Nad celým krajem se ještě rozprostírala mlha. Pokud vše dobře půjde, už večer by mohly být v Lurdech.

Na zadním sedadle na hromadě polštářů leží manžel paní Gaultierové, více mrtvý než živý. Vypadá jen samá kost a kůže. Nevidí, neslyší, neví, co se s ním děje. Starostlivé oko jeho manželky ho stále pozoruje v zrcadle nad volantem. Občas si vzdychne: „Bože, dej, aby můj manžel nezemřel dříve, než dojedeme do Lurd.“

Chtěli by se zastavit, ale touha přijet co nejdříve do Lurd je pohání stále vpřed. Auto hltá kilometry.

Zítra 7. října je poslední den poutí v Lurdech. Zítra, na svátek Panny Marie Růžencové, bude poslední procesí v roce, naposledy biskup požehná nemocné se svátostí Oltářní. Rejane cítí, že pokud se jí podaří dostat se do Lurd, vše se v dobré obrátí. Její muž se uzdraví, musí se uzdravit. Panna Maria udělá zázrak.

Zastávky na natankování benzínu se jí zdají hrozně dlouhé. Když projíždí nějakou vesnicí a musí snížit rychlost, minuty se zdají věčností. Konečně navečer se v dálce začínají rýsovat věže lurdské baziliky.

Obě dvě ženy jsou na smrt unavené. Nemocný si nestěžuje, nemá na to sil. Tiché chrčení je jediným znamením, že ještě žije. Ruce mu bezvládně visí a po tváři se mu rozlila smrtelná bledost. Je večer. Zaklepou na dveře hotelu Sainte Foi: „Nemáte volné místo v přízemí pro těžce nemocného?“

Vrátný bezmocně zavrtí hlavou: „Dnes je v Lurdech přes padesát tisíc poutníků. Všechna místa jsou obsazena.“

Naproti hotelu Sainte Foi je Hotel de l’ Esplanade. Po dlouhém vyjednávání se konečně najde jedno místo v přízemí a nemocného přenesou do pokoje. Manželka mu zkoumá puls, srdce sotva znatelně bije.

Rejane chce jít ještě ten samý večer k jeskyni zjevení, chybí však vozík pro nemocného, všechny jsou již obsazené. Konečně se jí v nedaleké nemocnici podaří dostat nemocniční vozík, avšak je již hluboká noc a k jeskyni se nedá jít.

7. října. Rejane cítí, že je to velký den. Má tak silnou víru, že ji na mysl nepřijde ani jediná pochybnost, že by její muž nebyl uzdraven.

Kolem osmé hodiny ráno je Edmund Gaultier před jeskyní zjevení, ale on o tom ani neví. Vědí to jen dvě ženy, které ho doprovází.

Natlačí vozík pod samotnou sochu Panny Marie. Milostivé oči Matky Boží jako by spočinuly na nemocném. Manželka a její přítelkyně sepnou ruce a s vírou se modlí. S takovou vírou, o které Ježíš Kristus řekl, že hory přenáší. Klečí a modlí se. Neví, kolik hodin uplynulo... zvoní Anděl Páně.

Po obědě jsou obě dvě ženy opět před jeskyní i se svým nemocným, jejich víra každou minutou roste. K „zázračné vodě“ se nemohou dostat, je tam příliš mnoho poutníků, rozhodnou se tedy jít do podzemní baziliky Pia X., tam se bude dávat nemocným požehání se svátostí Oltářní. Zástupy se prosebně modlí:

„Pane, ten, kterého miluješ je nemocný!“

„Pane, dej, abych viděl!“

„Pane, dej, abych slyšel!“

„Pane, dej, abych chodil!“

Obě ženy s vroucím srdcem opakují modlitby, které se ozývají ze zesilovačů. Mají před sebou nemocného, který ani neslyší, ani nevidí, a ani se nemůže pohnout. Jen čas od času slabounce zasténá. To je jediné znamení, že ještě žije.

Začne se procesí - poslední procesí tohoto roku. Biskup Théas požehnává Edmunda svátostí Oltářní. Zázrak se nestal!

Paní Gaultierová si otírá zvlhnuté oči a v duchu se modlí: „Bože, dej, abych měla sílu opatrovat svého manžela.“

Spolu se svou přítelkyní se rozhodnou jít ještě jednou před jeskyni zjevení. Zařadí se do zástupu nemocných, do toho dlouhého procesí lidské bídy. Jsou před jeskyní, sepnou ruce k modlitbě a tiše s pláčem se modlí. Jejich naděje na zázračné uzdravení se mihotá jako slabounké světélko. Najednou kdosi upozorní paní Gaultierovou: „Váš manžel otevřel oči, ústa se mu hýbou. Modlí se.“ Manželka vykřikne. Blízko je lékař, přiskočí k nemocnému. Přiběhnou lidé a pomohou Edmundovi posadit se na vozíku.

„Chci jít sám! Nechte mně! Kde to jsem? Jaký je to kostel? Nejsme v Lisle?“

O hodinu později přijde Edmund na vlastních nohách do Hotelu de l’ Esplanade. Manželka mu chce pomoci, ale on už její pomoc nepotřebuje. Všichni se okolo něho shluknou. Závěr je jen jediný: ten, co před hodinou umíral, je nyní úplně zdravý, chodí sám bez pomoci druhých.

O několik dní později, po důkladných vyšetřeních lékařské komise, Simca vyráží z Lurd na zpáteční cestu. Už se nežene šílenou rychlostí, jede turistickým tempem. Vpředu sedí Rejan se svým mužem Edmundem, na zadním sedadle slečna Marconnetová. Edmund obdivuje krásný kraj během celé cesty. Je šťastný.

„Víš, drahá zdá se mi, jako bychom byli na svatební cestě. Tak je všechno krásné!“

22. května 1962 zazvoní pošťák na vilku rodiny Gaultierových. Píše biskup z Tarbes, mons. Théas a oznamuje šťastným manželům, že Mezinárodní lékařská komise uznala náhlé uzdravení Edmunda Gaultiera za „klinicky a vědecky nevysvětlitelné“.

Uzdravení Edmunda Gaultiera je šedesáté třetí uzdravení v Lurdech, vyhlášené za zázračné Mezinárodní komisí význačných lékařů z celého světa.

A kolik jiných, nespočetných zázraků se dodnes stává v Lurdech. Duchovně slepí získávají zrak – víru, zoufalí nabývají naděje a duchovně mrtví vstávají k novému životu.

Ježíš Kristus a jeho Matka jsou i dnes přítomní mezi námi svojí láskou… Pokud je třeba i zázračným způsobem.

 

Uzdravení duše....

Mezi francouzskými poutníky, kteří přišli hned po válce do Lurd, byl i mladý kněz z Normandie, Otec Olivier. Během války ho odvlekli do nacistického tábora v Německu, kde následkem hrozných útrap a námah těžce onemocněl se srdcem.

Náměstím před lurdskou bazilikou procházela skupina německých poutníků. Šli v procesí za zpěvu pomalého chorálu. V Otci Olivierovi vzplanul hněv… Ale hned se ovládnul. Přišel do Lurd se modlit, milovat a ne nenávidět.

Potlačil vnitřní rozrušení a ubíral se k jeskyni, kde chór tichých modliteb vystupoval s vroucí touhou k Panně Marii.

Najednou sebou Otec Olivier trhnul! Je to možné? Právě před ním, v ošuntělých šatech klečel jakoby přitlačen nějakou tíhou muž, jehož vzhled se mu nesmazatelně vryl do paměti v koncentračním táboře!

V tom se muž obrátil. Při pohledu na tuto tvář, před nervózními pohyby těchto rtů se kdysi třásly stovky lidí, i Otec Olivier… K nebi se mezitím vznášela modlitba poutníků: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné…“

Před otcem Olivierem stál člověk, který v koncentračním táboře byl šéfem tzv. „kněžského bloku.“ Jak se mu podařilo utéci před lidskou spravedlností?

Rozhlas oznamoval poutníkům: „Nyní se vrátíme do baziliky.“ Poutníci se zdvihli. Když mlčky kráčeli v průvodu, Otci Olivierovi přišel na mysl jiný průvod…průvod vyčerpaných a potácejících se lidí v koncentračním táboře.

Zvláštní! Ten člověk, který kdysi velel tolika průvodům deportovaných, jakoby nebyl slyšel povel. Zůstal nehybně klečet na svém místě s hlavou hluboko zabořenou ve svých dlaních jako člověk, který se duševně zhroutil. Bylo ještě docela brzy ráno. Po odchodu průvodu zůstali u jeskyně pouze naši dva poutníci. Po několika minutách muž s námahou vstal. Otec Olivier se také instinktivně zvedl. Byli od sebe pouze na tři kroky. Bývalý šéf bloku zdvihl oči a zadíval se do tváře svého bývalého vězně. Zbledl a sklonil hlavu, potom tiše dodal:

„Pojďme na policii! Spravedlnost si to vyžaduje. Nemohu se více skrývat! Odevzdejte mě policii!“

Kněz těžce dýchal a potlačoval dojetí. V dálce dozníval chór německých poutníků, právě se ubírali na Mši svatou.

„Chcete se osvobodit od duševních útrap?“ řekl kněz. „Rozumím dostatečně německy, abych vás mohl vyzpovídat ze hříchu, bratře...“

Němec se chvěl dojetím, ale kněz byl celkem klidný. Zdálo se, že Boží pokoj osvěcuje jeho tvář.

„A potom?“ zeptal se muž.

„Můžete tajně přejít do Španělska. Hranice jsou nedaleko. Anebo, pokud chcete, můžete se vydat do rukou lidské spravedlnosti. Pokud jde o mě, já jsem pověřen pouze Boží spravedlivostí.“

Odebrali se k bazilice. Zevnitř k nim doléhaly zvuky pomalého německého chorálu.

Zdálo se, že Němec nemá sílu jít. Kněz ho podepřel ramenem, ukázal na vchod do baziliky a promluvil k němu: „Pojďme, příteli můj...“

Královno pokoje, tys odpustila i těm, co ukřižovali tvého Syna. Nauč nás velkodušně odpouštět všechny urážky, zvláště ty, které nás ranily přímo do srdce.

 

Síla k oběti....

V Lurdech právě přenášejí nemocné z koupelí do nemocnice. Mezi zvědavci, co pozorují dojímavý průvod utrpení, je i jistý nevěřící. Jeho pozornost upoutá nemocné děvčátko. Na bledé tváři nemocné vládne klid, přestože je na ní vidět znaky blížící se smrti. Nevěřící se dosud posmíval všemu, co se odehrává v Lurdech, jakoby náboženskému fanatismu, ale pohnut soucitem vůči trpícímu děvčátku, chtěl slyšet z jeho vlastních úst rozčarování nad tím, že nebylo uzdravené: „Ubohé dítě, jak mnoho musíš trpět! Kdyby ta tvoje Panna Maria byla skutečně tak mocná, zajisté by tě byla uzdravila. Neudělala to. To znamená že neexistuje.“

Tvář děvčete se nezachmuřila nad bezohlednou narážkou nevěřícího, naopak zazářila nádherným úsměvem: „Já jsem nikdy neprosila Pannu Marii, aby mě uzdravila.“

„A přece si se k ní tolik modlila?!?“

„To je pravda. A dnes jsem se modlila více než jindy. Vím, že Panna Maria vždy vyslyší ty, co ji vzývají. Jsem si jistá, že vyslyší i mě. Na mně mi nezáleží. Prosila jsem Pannu Marii, aby zachránila jednu duši.“

Když se nosítka pomalu vzdalovala, nemocné děvčátko stále upřeně hledělo na nevěřícího. Byla to němá výzva, anebo znak vzájemné dohody? Zjistil si sál do kterého odnesli nemocnou a po obědě ji šel navštívit. Řekl pár slov sestře a ta ho přivedla k postýlce, kde leželo děvčátko. Bledá tvář maličké zářila neobyčejným kouzlem. Nevěřící přistoupil blíže a sklonil se nad postýlkou, ale hned se vzpřímil a zděšeně se zeptal: „Zemřela?“

„Ano“, odpověděla mu potichu sestra: „Pár minut před tím, než jste sem přišel.“

Návštěvníkovi se oči naplnili slzami. Zahleděl se s dojetím na mrtvou. Sestra přerušila ticho: „Její poslední slova byla: ‘Panno Maria Lurdská, vezmi si můj život, aby se on zachránil.’ Jsem si jistá, že tato maličká obětovala svůj život za nějakou osobu, na které jí velmi záleží.“

Nevěřící se cítil jako zasažen bleskem. A právě tento hluboký duševní otřes mu otevřel cestu k Bohu. O dva dny později i on šel v malém průvodu za bílou rakví... Plakal. Byl to projev vděčnosti vůči té, která ho zachránila.

I Panna Maria obětovala své bolesti a svůj život, abychom byli spaseni. Tím nás učí, že neomylný prostředek spásy je – jak píše svatý Pavel – doplňovat v nás to, co chybí z utrpení Ježíše Krista vzhledem k jeho tajemnému tělu, Církvi.

 

 


Myšlenky k adoraci


 

Když archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, odpověděla: „Jak se to stane?“

Nepochybovala o slovech, nepochybovala o výsledku, ale ptala se na způsob - jak se to stane. Věřila, proto Ji Bůh dal i znamení jako odměnu víry ujištěním: „I Alžběta, Tvá příbuzná, počala ve svém stáří syna.“

Zachariáš si však na andělovi znamení žádá: „Podle čeho (tedy podle jakého znamení) to poznám? Vždyť já jsem stařec a má žena je v pokročilém věku.“ Tady jde zřejmě o nedostatek víry. Zachariáš pochybuje již o samotném zvěstování.

Anděl Zachariášovi nevěru zazlívá - dává mu také znamení, které je zároveň i trestem. Zachariáš oněmí, dokud se neuskuteční to, co mu bylo právem oznámeno.

Pane Ježíši, prosíme Tě o dar víry. Víme, že s každým z nás máš na světě svůj plán. Pomáhej nám, abychom dovedli poznat Tvoji vůli s námi a nepochybovali.

***

Po zvěstování se Panna Maria vydala na cestu ke své příbuzné Alžbětě: „Čtyři osoby vidíme v tomto tajemství: Ježíše a jeho Matku Marii, Jana a jeho matku Alžbětu. Podívejte se však, že všechny tyto osoby, kromě Syna Božího - Ježíše, mají nějakou viditelnou roli… Alžběta osvícená Duchem Svatým poznává důstojnost Matky Boží v Panně Marii a sklánějíc se před ní, říká: „Čím jsem si zasloužila to štěstí...?“ Jan cítí přítomnost svého Mistra a Spasitele a tajemným zachvěním projevuje svoji poklonu: „…radostí se zachvělo dítě v mém lůně“. A jemná Maria unášená kouzlem tajemství, kterým ji naplnil Ten, který je mocný, v nadšení opěvuje slávu a jméno Boží … velebí Jeho dobrotu a velkodušnost: ve svém Magnifikat.

Pouze Ježíš mlčí, nehybný v mateřském lůně: ani nejmenší pohyb neprozrazuje jeho skutečnou přítomnost. Ten, který je centrem tajemství, mlčí… a přesto jej tito svatí dovedou poznat.

Pane Ježíši, pomáhej nám, abychom Tě dovedli poznávat ve svém životě jako tito svatí a dokázali tak plnit Tvoji vůli. Abychom v hluku světa nepřeslechli Tvé volání a dovedli se ztišit.

***

Když po zasnoubení s Marii Josef viděl, že je těhotná a nevěděl, že se stala Matkou Boží, a také nevěděl, jak se to stalo, chtěl Jí tajně propustit. Není pravdou, že by sv. Josef smýšlel o Panně Marii nedobře. Písmo o něm mluví jako o spravedlivém a jako takový by nemohl zakrývat případnou špatnost své snoubenky proti zákonu. Stejně tak jako spravedlivý, by ji ve svém nitru  neobviňoval.

Hodlal ji propustit, protože se nepovažoval za hodného s ní bydlet. Smýšlel o Ní velmi vznešeně, a proto se domníval, že se s Ní muselo stát něco velkého. Otcové říkají, že: „Josef si myslel, že se v Ní muselo uskutečnit velké tajemství, i když přesně nevěděl, že se stala Matkou Mesiáše. Přirovnávají Josefa k Alžbětě, která také s úžasem zvolala: ‘Odkud to, že Matka mého Pána přichází ke mně?‘ Alžběta se tedy domnívala, že nebude moci snést přítomnost Mariinu beze strachu a svaté bázně. Právě tak se bál Josef přiblížit se k tak Svaté Panně. Chtěl proto od Ní odejít, neboť myslel, že jeho nehodnost vzhledem k její svatosti je příliš velká.“

Pane Ježíši, pomáhej nám, abychom jednali ve svém životě spravedlivě, nikoho bezdůvodně neodsuzovali, nepomlouvali a vyhnuli se nactiutrhání. Prosíme o přímluvu i Tvoji tak svatou Matku.

***

Když Josef a Maria přišli do Betléma, v hostinci pro ně nebylo místa. Sv. Lukáš připojuje slova pro ně. Koutek pro dvě tak skromné osoby by se v orientě byl vždy mohl najít. Přijala je však jen chudá jeskyně.

„Když tam byli, nadešel čas jejího porodu. I porodila svého prvorozeného Syna a zavinula ho do plenek a uložila do jeslí.“

Pastýři - skromní lidé, kterými zákoníci a farizeové nejvíce opovrhovali, byli první, kteří byli pozvaní poklonit se novorozenému Mesiáši - synu Panny Marie. Sv. Lukáš říká, že: „V tom samém kraji byli pastýři, kteří v noci bděli a hlídali své stádo. V tom se jim zjevil Pánův anděl a ozářila je Pánova sláva. Zmocnil se jich velký strach, ale anděl jim řekl: Nebojte se! Zvěstuji vám velkou radost, která bude patřit všem lidem: Dnes se vám v Davidově městě narodil Spasitel, Kristus Pán.

Pastýři dokázali, že jsou pány ducha, i když jsou ubozí tělesně a chudí na po pozemská bohatství.

Pane Ježíši, modlíme se za naše blízké a všechny lidi, aby nepromeškali chvíli, kdy se v nich budeš chtít narodit. Aby se nestalo, že by u nich pro Tebe a Tvoji Svatou Matku nebylo místo. Aby byli otevření jako pastýři a nepodlehli pýše jako ti, kteří Tvé narození ani nezpozorovali.

***

Sv. Simeon řekl: “On je dán k pádu a povstání mnohých v Izraeli – a Tvojí duši pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.

Velmi brzy se o tomto přesvědčili lidé v Betlémě, když Herodes nechal zavraždit malé děti. A po celé dějiny až do dnes Tě mnozí odmítají. Stejně je tomu i s láskou k Panně Marii.

Pane Ježíši, prosíme Tě nyní za ty, kterým by jejich smýšlení mohlo být pádem. Spolu s Pannou Marií prosíme o milost pro ně, aby mohli povstat.

***

Sotva jsi se narodil, už usilovali o Tvůj život. Mláďátka Betlémská jsou první mučedníci pro Tvé jméno. Tato hrozná událost může naznačovat, jak Bůh skrze své milosrdenctví dokáže “vytěžit” ze zla způsobeného lidským hříchem dobro.

Těmto maličkým by v době ukřižování Pána Ježíše bylo okolo 30ti let. žili v blízkosti Jeruzaléma a je možné, že by i oni volali ukřižuj a jejim matkám by platila Ježíšova slova: „Ženy, neplačte nade mnou, ale nad svými dětmi...”. Takto z Boží prozřetelnosti ve stavu nevinnosti přišli do nebe jako mučedníci pro Ježíšovo jméno.

Pane Ježíši, pomáhej nám, abychom věřili, že i v našem životě dokážeš pomocí modlitby z beznadějných situací najít cestu, získat doboro.

***

Ve svatém růženci rozjímáme i nad tajemstvím: „Kterého jsi, Panno, v Chrámě nalezla.” Protože Maria ze Zvěstování věděla, že toto dítě je svaté, sv. Kanisis a Otcové Církve Mariině otázce: „Synu, proč jsi nám to učinil?“ dávají smyl: „Domníváme se, že jsi měl nějáký zvláštní důvod... řekní nám tento důvod...“.

Ani v Ježíšově odpovědi Otcové nevidí pokárání, ale dávají jim výraz: „To se nestalo, že byste měli vinu, ale z nařízení Boží Prozřetelnosti.“ Sv. Kanisis vykládá smysl této situace vůlí Boží Prozřetelnosti, kterou chtěl naučit rodiče a děti, že Boží povolání je nad pokrevními svazky, ne pro chybu Panny Marie, neboť jako Milostiplná a Neposkvrněná neměla hříchy, chyby a omyly v náboženských věcech, nnutných pravdách víry a tím také nic, co by bylo trestem za osobní hřích, tedy vůbec nic pokáráníhodného. V Písmu čteme, že „...Oni Jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho Matka to vše uchovávala ve svém Srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“

Panna Maria vše uchovávala ve svém Srdci, kráčela a dokonce „postupovala“ ve víře (LG58) a vždy dokázala plnit Boží vůli. Ježíš, kterého vychovávala a který Ji poslouchal, prospíval na duchu i na těle.

Pane Ježíši, spolu s Tvoji Matkou Tě nyní prosíme, pomáhej nám, abychom dokázali Tvá slova, která slýcháme při liturgii, uchovávat ve svém srdci jako Panna Maria, abychom tak jako Ona, která nad vším rozjímala a dokázala být Tvou jedinečnou spolupracovnicí, i my dokázali plnit vůli, kterou s námi máš, a tak aby i naše děti prospívali na duchu i na těle a byli milí Tobě i lidem.

***

“Na třetí den byla v Káně Galilejské svatba. Byla tam i Ježíšova Matka. Na svatbu pozvali i Ježíše a jeho učedníky.” Ze samotného podání evangelia plyne, že právě kvůli Panně Marii, která už „tam byla“, „byl pozván i Ježíš“ a kvůli Ježíšovi byli pozváni i jeho první učedníci. I papež Jan Pavel II. (encyklika RM) poznamenává: „Tak se zdá, že Syn byl pozván kvůli Matce.“

Ježíš a Maria jsou ve věčném plánu Božím vždy nerozlučně spojení. Kde je jeden, tam musí být i druhý: Kam přichází Panna Maria, tam přijde dříve či později i Ježíš.

Když došlo víno, Panna Maria se obrátila na svého Syna se slovy: “Nemají víno”. Ježíš odpověděl: „Co mně a tobě do toho, ženo? Ještě nepřišla moje hodina.“ Jeho matka řekla obsluhujícím: „Udělejte všechno, co vám řekne!“

Slova dokazují, že na přímluvu Panny Marie zde Pán Ježíš učinil svůj první zázrak a to dříve, než přišla Jeho hodina. Ve slovech Ježíše Krista nemohlo být odmítnutí, jinak by se Panna Maria s jistotou neobrátila na obsluhující.

Pane Ježíši, děkujeme Ti, že jsi nám z kříže dal svoji Matku - prosící všemohoucnost. Prosíme za lidi, kteří ke Tvé Matce nemají úctu a neutíkají se k Ní, ať ještě dnes naleznou velikost Tvé a Její lásky.

***

Pane Ježíši. Když jsi se v zahradě Getsemanské potil úzkostí, bylo to spíše v předtuše toho, co s Tebou udělají tvorové, které miluješ a pro které jsi se vtělil, než ze strachu o sebe. Bál jsi se o jejich duše, jak jsi později řekl ženám na Kalvárii: “Neplačte nade mnou, ale nad svými dětmi...”.

Prosil jsi apoštoly, aby s Tebou bděli. Nedokázali to, zatímco zrádce Jidáš nespal. Prosíme Tě Pane, dej nám sílu být bdělými, a také pocítit zodpovědnost, když půjde o spásu duší našich blízkých.

***

Odsoudili Tě, Pane. Pilát Tě chtěl a mohl zachránit. Ale pod nátlakem davu a ze strachu před prchlivým císařem  Tiberiem, se začal  bát o sebe a nakonec Tě odsoudil.         
Odsoudil pravého Mesiáše a za několik let při povstání, které zapřičinil falešný Mesiáš, byl nakonec císařem potrestán

Prosíme Tě, dej nám a našim blízkým sílu být spravedlivými v situacích, které by nám mohli zdánlivě uškodit. Dej, abychom měli víru v Tvou ochranu a pomoc i v těžkých situacíh.

***

Duch Svatý Tě vedl až do oné hodiny temnoty.

„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého Ducha.“ (Lk 23,46)

Odevzdal jsi Ducha, který Tě intimně spojoval s Otcem jako pramen života. Proto jsi volal: „Žízním.“ Zůstal jen Duch poslání, pro které jsi přišel. Tím, že jsi odevzdal spojení s Otcem v lásce, přijal jsi úděl hříšníka, který tento pramen nemá. V této chvíli voláš k Otci, proč jsi mě opustil. Je to okamžik, o kterém sv. Pavel (2Kor 5,11) říká: „Byl učiněný hříchem..“, aniž by zhřešil.“

Pane Ježíši, prosíme Tě za ty, kteří se hříchem od Tebe oddělují a žízní. Spolu s Tvojí Matkou, snoubenkou Ducha Svatého prosíme – sešli jim svého Ducha, aby nalezli cestu k Tobě.

***

Sestoupil jsi do pekel. Učiněný hříchem, aniž bys zhřešil, sestoupil jsi mrtvý mezi mrtvé, přijal jsi tuto temnotu být bez milujícího a z největší vzdálenosti od Otce nabízíš vzkříšení. Byl jsi na dně tak, aby žádný hříšník na tom nebyl hůř než Ty.

Proto když někdo utíká od Boha, nalézá na opačném konci ukřižovaného Krista. Proto máme naději, že každý může  být spasen.

Spojils tak, Pane, obě krajní meze: Na jedné straně spojení s Bohem, na druhé  jeho naprosté odmítání a objímáš tak celé lidstvo.

Peklo je poslední dar lidské svobodě.

Tvá Matka v Tobě obětovala svého Syna a oproti Abrahámově zkoušce tentokrát úder nikdo nezastavil. Na vlastní oči musela vidět, jak postupně vyhasíná život jejího Syna, kterého nosila pod srdcem.

Spolu s Ní, která zná cenu Tvé oběti za hříšníky prosíme za Ty, o kterých Ona ve Fatimě řekla: “Je mnoho těch, kteří příjdou do pekla, protože se za ně nikdo nemodlí...”

***

Otcové Církve a dřívější teologové vždy pokládali vyprávění svatého Jana o Panně Marii stojící pod křížem - stabat - za cosi víc, než jen opis skutečnosti. Evangelista jistě úmyslně zdůraznil, že Panna Maria stála a víme, jaký smyslový obsah má tento akt v symbolu církevní liturgie. Když na příklad věřící stojí při čtení evangelia, je to vnější výraz vnitřního postoje duše, rozpoložení přijmout všechno, co Evangelium učí, aktivního a rozhodného přidržení se poselství, ztotožnění se s ním. Maria stála pod křížem svého Syna a aktivně a důvěrně se zúčastňovala na oběti, úplně se s ní ztotožňovala, ochotně souhlasila, jako Ježíš, s plněním Otcovy vůle.

Evangelista říká STÁLA. Nehroutila se, nenaříkala, jak ji někdy kreslívají umělci. Stála, tiše stála. Souhlasila s Otcovou vůli.

Bolestná Matka je „matkou dvou synů stojících proti sobě: On....a ty.“ My jsme příčinou její bolesti. A my hříšníci, kteří jsme ukřižovali Božího Syna, ještě stále bereme hřích na lehkou váhu. Velice málo a velmi povrchně přemýšlíme, než abychom si uvědomovali zlobu hříchu, jeho strašnou ohavnost, jeho krutost.

Pane Ježíši, pomáhej nám a našim blízkým pochopit důsledek a  ohavnost hříchu. Dej nám sílu jej přemáhat. Děkujeme Ti za svátost smíření, která nás od hříchu očišťuje.     


 

 

Na té skále zbuduji svou Církev.

 


O papeži Piovi XII. se říká, že spolupracoval s Hitlerem, že mlčel k jeho zločinům, že nezabránil ničení životů Židů a ostatních v koncentračních táborech a plynových komorách…

Skutečnost je úplně jiná. Řekneme si o ní několik slov a doložíme je fakty. Je jisté, že zatímco Pius XI. vydal encykliku nejen proti komunismu, ale i proti Hitlerovu nacismu, velmoci Hitlerovi ustupovaly, Francouzi a Angličané připustili Mnichov a obětovali Československo, ministr zahraničí Molotov podepsal s Ribbentropem smlouvu, s dodatkem o rozdělení Polska… Proč se o tom otevřeně nemluví a nepíše a proč se píše o tom, že Papež Pius XII. měl stále odsuzovat Hitlera a jeho zločiny? Proč se na tohoto papeže útočí, že mlčel, když to není pravda? Bohužel v lidském nepřátelství je těžké dobrat se kořene věci polemikami – ničeho nedosáhneme… Ale pravdu je třeba přesto říkat přímo a otevřeně!

Na Slovensku vyšla po roce 1950 knižně hra německého autora Rolfa Hochhuta Zástupce. Tato hra se potom hrála i v divadle. Bylo v ní tolik a tak vyhrocených obvinění proti papežovi Piu XII., že čtenář i divák měli dojem, jakoby největším válečným viníkem a zločincem byl papež...  - O tomto tématu vyšly i další knihy – od Friendländera Pius XII. a Třetí říše a jiné…

Když tedy jsou obvinění Pia XII. jedny z nejvážnějších a opakují se často z různých stran, aby ubíjely věřící, zastavím se u nich a z některých stránek je rozeberu. Opřu se přitom o autora židovského původu P.E. Lapideho, který napsal knihu Rom und die Juden (Herder 1967), kde se dotýká i otázky vztahů papeže Pia XII. k židům, a tím i k nacismu. Otázky, na které bych chtěl odpovědět, znějí: Ponechal papež Pius XII. Židy během druhé světové války vědomě jejich osudu? Mlčel, nezakročil a nepomáhal? Anebo je pravdou pravý opak?

Podle autora této knihy je možné uvést doklad za dokladem o tom, jak se papež Pius XII. a Církev pod jeho vedením staraly, aby překazily, nebo alespoň zmírnily zločiny páchané nacisty tak, jak jim to jejich situace bezmocnosti dovolovala.

V roce 1943 bylo v Římě skryto celkově asi 9000 Židů. 85% z nich, tedy více než 8000 skrývaly katolické instituce, řehole a kněží vůbec. Rabín Zolli napsal: „Pius XII. dal zprávu biskupům, aby uvolnili i klášterní klauzuru a zachraňovali Židy.“ Židů se zvláště ujímali tzv. exteritoriální kláštery v Římě, kterých bylo více než 150 a patřily Francouzům, Španělům, Angličanům, Američanům a jiným národnostem. Židy zachraňovali i v letním papežském sídle Castel Gandolfo – byly období, kdy tam bylo ukryto až 3000 židů najednou! Toto číslo je třeba domyslet se vší složitostí zásobování oděvy, stravou a jinými potřebami. 60 Židů žilo devět měsíců přímo na jezuitské univerzitě Gregoriane. Více židů žilo ve sklepení Biblického institutu, kde se jich ujal rektor a pozdější kardinál Augustin Bea, SJ. Palácová garda Vatikánu vzrostla z 300 na 4000 mužů, a to přijetím Židů na jejich záchranu – všichni dostali vzácné vatikánské dokumenty…

V celé Itálii zachránily církevní instituce nejméně 40 000 Židů. Samotný kardinál Boëtto v Janově jich ukrýval a zachránil nejméně 800. Biskup z Assisi ukrýval přes dva roky 300 Židů. Biskup Palatucci z Campagne a jeho příbuzní ve Fiume zachránili 900 Židů. Biskupův synovec Dr. Giovanni Palatucci doplatil na tuto zachraňující činnost vlastním životem (Dachau)… Město Ramat Gan v Izraeli pojmenovalo z vděčnosti vůči němu jednu ze svých ulic.

V klášteře v Assisi, založeném ještě sv. Františkem, měli Židé, kteří se tu skrývali, svou synagogu, kde se pravidelně modlili… Kapucín P. Bourg d´ Iré v letech 1943-46 z pověření papeže Pia XII. vynaložil asi 4 miliony dolarů na pomoc Židům! Peníze pocházely zvláště od Katolického střediska pro utečence ze Spojených států.

Informační kancelář Vatikánu zřídila v r. 1940 zvláštní oddělení pro otázky Židů. Počet dotazů o hledaných, nezvěstných, či nemocných dosáhl během let 1941-45 čísla 105 026. Každý jednotlivý případ bylo třeba namáhavě hledat a ověřovat, než se získala odpověď... V 36 877 případech se podařilo najít hledané osoby a navázat s nimi styky. Při tehdejších válečných složitých možnostech kontaktů, psaní a pošty s východní Evropou to byl téměř neuvěřitelný výkon, spojený s neslýchanou trpělivostí a obětavostí. Přitom jen v roce 1943 díky papežským úřadům navázalo 20 375 Židů styky s příbuznými...

Během celé druhé světové války vyvíjelo činnost tzv. Papežské Dílo pomoci, které obstarávalo a rozdávalo oděvy, léky a potraviny. Jen za půl roku 1944 vynaložilo uvedené Dílo milion dolarů na tuto pomoc pro Židy. Mnozí Židé po celém světě si dobře uvědomovali ochotu a obětavost Církve a jejich představitelů – až po papeže. Později Moše Sharet, vedoucí politického oddělení Jewish Agency, zorganizoval delegaci židovských důstojníků tzv. Židovské brigády, která si vyžádala audienci u papeže, aby vyslovila poděkování Piovi XII. za všechnu nezištnou a obětavou pomoc. P.E. Lapide, přímý účastník této audience, napsal: „Ještě se vděčně pamatuji na požehnání, které nám Pius XII. dal v lámané hebrejštině: ‘Ať vás žehná Pán…‘“

Pomoc, kterou poskytovala Církev Židům během druhé světové války, byla široká a téměř všeobecná a neomezovala se jen na Řím a na papeže. Když italští Židé slavili 17. dubna r. 1955 „Den vděčnosti“ za svou záchranu, odevzdali žijícím zachráncům 23 zlatých medailí. Jednu z nich dostala představená sester v Notre Dame de Sion v Římě, která osobně zachránila 187 Židů. Medaili odevzdali i zachránci P. Benedettovi Maria, kterého pro jeho obětavost vůči Židům nazývali „židovským papežem“. Medaili nabídli i arcibiskupovi Montinimu, pozdějšímu papeži Pavlu VI. …

V uvedené knize Rom und die Juden jsou uvedeny i mnohé podrobné údaje o pomoci Pia XII. Židům v Maďarsku,Rumunsku, Bulharsku, Řecku, Španělsku, Polsku, ve Francii, v Belgii a jinde (s. 85-206).

Jestliže ještě dnes obviňují Pia XII., že se „neozval a mlčel“ při zločinech nacistů – jsou to lži. Pius XII. mluvil, odsuzoval. Mlčel jen tehdy, když se bál, že by jeho tvrdé slovo způsobilo ještě více neštěstí už i tak nešťastným lidem. Vždyť byla válka, kdy byla jedna i druhá strana vůči nepříteli nemilosrdná! Oproti tomu je skutečností, že Pius XII. podal asi 60 protestů proti zločinům diplomatickou cestou! Někdy ho sami pronásledovaní různými cestami prosili, aby nemluvil, protože už po některých jeho veřejných slovech se jejich situace ještě více zhoršila zuřivostí jejich dozorců a pronásledovatelů...

R. Hochhuth, který napsal proti Piu XII. hru Zástupce později přiznal, že na zásah papeže bylo zachráněno asi 400 000 Židů. Židé sami vyjádřili svůj názor v této věci – 29.11.1944 se 70 reprezentantů z těch, kteří unikli smrti, přišlo poděkovat papeži do Říma… 9.10.1958 zase ministryně zahraničí Izraele Golda Meirová děkovala Piu XII. za to, že pozdvihl hlas na obranu Židů… Friedländer, autor knihy Pius XII. a třetí říše, který kritizoval papeže, rovněž přiznal, že sionistický archiv má mnoho dokumentů, podle kterých ve prospěch Židů pracoval neúnavně mons. Roncalli v Cařihradě. Ten však vždy prohlašoval, že všechno, co v této věci dělá, dělá z podnětu papeže Pia XII. Friedländer však naproti tomu hanil papeže, i když se sám zachránil v jistém francouzském semináři…

Uvedli jsme, že papež podal na záchranu Židů asi 60 diplomatických protestů a jiných zákroků. Přesto se po válce vytvořilo mnoho hypotéz z řad nepřátel Církve o tom, co všechno mohl ještě Vatikán a Pius XII. pro Židy udělat. Je zajímavé, že právě nepřátelé Církve, kteří 150 let prohlašují všechny papeže za generály bez vojska, za celkem bezvýznamné činitele v dějinách a ve světovém dění, že tito nepřátelé očekávali právě od papeže nejúčinnější opatření u vlád, a dokonce u Hitlera na záchranu Židů! Dvě stě let učili mládež ve školách, ovlivňovali veřejnost knihami, romány, filmem a rozhlasem, že je papež mrtvá veličina, že svět jde mimo něho a že se o něj nestará – najednou čekali, že papež bude dělat zázraky v zápase s takovou bezohlednou vládou jako byla vláda Hitlera! Vytýkají Piu XII., že měl více mluvit, a hlasitěji a že měl donutit Hitlera k ústupu. A to v době války, když se Hitlerovi podařilo přivést ke kapitulaci vlády velmocí a zmocnit se poloviny Evropy! Papeže obviňují z nečinnosti a mlčení ti, kteří se smáli všem protestům papežů proti zločinům vlád v Mexiku či Španělsku, a to už za dob Hitlerovi moci, a kteří ve svém tisku mlčeli o pronásledování Církve a o zabíjení jejich kněžích v těchto zemích dokonce i nacisty! To jsou strašná měřítka! Je pro mě proto mimořádně povzbuzující, když židovský autor Pinchas E. Lapide ve své knize píše o hypotézách a obviněních nepřátel Církve a papeže Pia XII., že měl mluvit více a hlasitěji ve prospěch Židů, těmito slovy: „Dříve, než hodíme na druhého kámen, měli bychom zpytovat své vlastní svědomí!“

Co se týká věci samotné – tzv. „mlčení“ Pia XII. je výmysl těch, kteří nechtějí nic vidět a nedají se ničím poučit. Pius XII. byl nejen jako kardinál státním sekretářem u zrodu encykliky proti nacismu, ale i jako papež dával od začátku najevo svůj zásadní odmítavý postoj vůči vedoucím pohanským ideám nacismu a vůči jeho zločinecké praxi. Dával to najevo nejrůznějšími způsoby, které je třeba jasně vidět a poctivě ocenit. Tak 3.3.1940 převzal Pius XII. patronát nad koncertem polského pianisty Horzovského v Římě a přijal ho na osobní audienci. Odmítl však navštívit koncert německé státní opery v tomto městě v březnu 1941…

Jestliže papež Pius XII. nesahal při každé příležitosti po veřejných protestech proti Hitlerovu režimu, měl k tomu velmi závažné důvody. Bylo jich více, dokonce jich bylo mnoho. Papež věděl, že u bezohledných režimů takové protesty vůbec nepomáhají. Nepomohly encykliky, přímluvy a kázání v letech 1930-1939. Na protesty německých biskupů v pastýřském listu Hitler řekl lhostejně a téměř pohrdlivě, že po tomto jejich protestu se hned prodalo navíc 10 000 exemplářů Rosenbergova Mýtu 20. Století. A skutečně když odsuzování nacismu Církví pokračovalo, nacističtí fanatici se postarali, že náklad této knihy stoupl až na 200 000 exemplářů – každý měl zakoupením této knihy prokázat na které straně stojí…

Britský diplomat se v r. 1939 vyjádřil, že každý papežův apel na veřejné mínění v Německu je neúčinný – veřejné katolické mínění bylo v Německu likvidováno. Katolíci neměli prostředky šířit papežovy a své názory – ani tiskem, ani rozhlasem. A co se týká světového veřejného mínění? To paralyzovali ve velké míře ti diplomaté a politici velmocí, kteří s Hitlerem vyjednávali a uzavírali smlouvy jako s normálním politickým partnerem – počínajíc od Chamberlaina přes radikálního socialistu Daladiera, kteří podepsali 1938 mnichovskou dohodu, až po Molotova, který uzavřel s  Německem smlouvu o neútočení 23.8.1939… Veřejnost těchto zemí byla tak uspávaná, že nebyla ochotna věřit žádnému smrtelnému nebezpečí ze strany nacismu. Co zde ještě mohl udělat papež?!

Když v září roku 1939 němci popravili 214 polských kněží, když dalších 1000 kněží uvěznili, kardinála Hlonda vyhnali a pozavírali celou řadu kostelů – vatikánské rádio o tom všem informovalo celý svět. Výsledek? Ve velkém světě politiky, diplomacie, tisku a rozhlasu to téměř nezaregistrovali a přešli to téměř mlčením. Vždyť to bylo jen pronásledování kněžích a Církve… A v samotném Polsku? Nacisty protesty a informace Vatikánu pobouřili a mlčení světa povzbudilo k ještě neslýchanějším surovostem… Represálie následovali za represáliemi a situace se stala ještě otřesnější! Byla tak zlá, že krakovský arcibiskup kardinál Sapieha výslovně a opětovně prosil papeže, aby nepodával žádné další protesty, protože atmosféra a pronásledování se tím stávaly ještě nesnesitelnější. Uváděl, že už po každé zprávě vatikánského rozhlasu následovali další a stále nové strašné represálie (P.E. Lapide, c.d.s.224). Co zde měl papež dělat?

Podobné byly i poměry v koncentračních táborech. Mons. Jean Bernard z Lucemburska prožil dva roky se stovkami jiných kněží v koncentračním táboře Dachau. Po válce o tom napsal: „Uvěznění kněží se pokaždé třásli, když jsme se dozvěděli o nějakém církevním protestu, zvláště z Vatikánu…“ – Po takových protestech nacističtí strážci prý přímo zuřili. Někteří z civilních spoluvězňů prý rovnou řekli katolickým kněžím: „Váš papež a biskupové zase otevřeli ústa! Proč už konečně jednou nepochopí naši situaci a nezavřou ústa navždy! Hrají si na hrdiny, a my za to platíme!“ (P.E. Lapide, s.226) Co tu měl dělat papež? Měl dále veřejně protestovat, aby uspokojil budoucí bezohledné kritiky Církve?

Když 28.8.1942 Pius XII. poslal dopis kardinálu Sapiehovi do Krakova, kardinál mu 28. října 1942 odpověděl, že velmi lituje, ale nemohl dát číst tento dopis v kostelech věřícím, protože by to bylo dalo nový podnět k dalším pronásledováním… (ibid.,s.225).

Příkladů na tuto otřesnou situaci za nacismu je však mnohem víc. Biskupové Holandska se odvážili v červenci roku 1942 protestovat proti deportaci Židů. Nacisté nejprve nabídli výjimku jen pro pokřtěné Židy, když to utrechtský arcibiskup nepřijal jako nespravedlivé pro ostatní Židy, nacisté sáhli po pomstě – uvěznili všechny, tedy i pokřtěné, mezi nimi i slavnou Edith Steinovou… Veřejný protest nejenže nepomohl – ale poškodil mnohem více lidí!

Německý vyslanec ve Vatikánu Weizsäcker varoval během války dobromyslně Mons. Montiniho ze Státního sekretariátu v konkrétním případě před veřejným protestem, protože by to mohlo vyvolat zuřivost nacistů vůči 7000 Židů, kteří se skrývali v římských a italských klášterech. Řekl: „Za nejistou záchranu několika set Židů neriskujte životy těchto tisíců, o kterých SS přesně ví!“ – Weizsäcker mluvil na základě osobní zkušenosti s účinností u Hitlera a jeho ministra zahraničí. Když mu státní sekretář kardinál Maglione odevzdal protestní nótu proti pronásledování Církve, Weizsäcker ji musel ještě v březnu 1943 zdvořile vrátit od Ribbentropa zpátky. A pronásledování se ještě stupňovalo, tři tisíce kněžích bylo v koncentračních táborech… 1400 z nich zahynulo. …

Po skončení války zástupce vatikánského rozhlasu při jedné příležitosti prohlásil: „Pokud jde o poslání mluvit pravdu, informovat veřejnost, a tím protestovat, ocitli jsme se na samém konci… Dilema bylo vždy strašné! Myšlenka, že lidé platí životy za naše zprávy, které vysíláme, byla hrozná… Přikazovala nám nepokračovat touto cestou…“ Dobře informovaní tuto situaci potvrdili. Např. R.W.Kempner, právník ve Philadelphii, 28.2.1964 řekl v newyorské televizi: „Každé další slovo papeže Pia XII., vyslovené šílenci Hitlerovi, bylo by ihned vyvolalo ještě horší katastrofu.“ (P.E.Lapide s.226).

Pius XII. udělal pro záchranu Židů tolik, kolik jen bylo za daných okolností možné. A bylo toho skutečně mnoho! (Pozn. red.: A to nemluvíme o modlitbách, obětech...) Ti, kteří ho kritizují, nemají ani cit ani svědomí, neboť popírají evidentní fakta. O kolik více smyslu pro pravdu, ba i pro vděčnost projevili ti Židé, kteří přišli papeži poděkovat do Říma za jeho záchranné činy – až po ministryni Izraele Goldu Meirovou! Sám původce pamfletu proti papeži, autor hry Zástupce Hochhuth byl nucen přiznat, že na zásah Pia XII. bylo zachráněno asi 400 000 Židů! Není divu, že v říjnu r. 1958 – jak uvádí P.E.Lapide – byl podán v Izraeli návrh vysadit v kopcovité krajině Judey les s 860 000 stromy – památný les Pia XII., jako byly založeny památné lesy W. Churchillovi a grófu Bernadottovi ze Švédska…

 

podle kardinála Ch. Korce

 

 


Kromě jiných států i v Mexiku byla po roce 1915 napjatá situace ve vztahu vůči Církvi. Prezident Carranza obnovil staré proticírkevní zákony, zavřel 2000 církevních škol, vyhnal tisíce řeholních sester, zbavil kněží občanských práv, biskupy uvěznil nebo vyhnal… Po roce 1919 byla chvíle pokoje. Za prezidenta Callesa došlo však v roce 1924 k novému otevřenému pronásledování. Za jediný rok 1926 bylo popraveno 147 kněží! Celkově si pronásledování vyžádalo 5300 obětí na životech věřících, z toho 300 kněžích! Pronásledování pokračovalo po přechodné přestávce znovu od roku 1931… Pius XI. velmi ostře protestoval proti páchaným nelidskostem a rozhořčeně vytýkal, že světový tisk mlčí o surovém pronásledování mexických katolíků…

 

 

O velkém fyzikovi 20. století Einsteinovi se někteří domnívali, že je nevěřící. On sám rozptýlil tyto pochybnosti: „Kdo si myslí, že jsem ateista, je na velkém omylu! A kdo by to chtěl vyčíst z mých vědeckých teorií, ten je určitě nepochopil!… V nepochopitelném vesmíru se totiž projevuje velká inteligence bez hranic… já věřím v jednoho, osobního Boha… Na vývojovou teorii Darwina, Haeckela a Huxleyho se dívám jako na beznadějně zastaralou věc… Bez náboženství by se lidstvo dnes nacházelo na barbarském stupni vývoje. Nikde by nebylo žádné jistoty života… Boj všech proti všem by působil o mnoho drastičtěji, než jak působí dnes… Náboženství dopomohlo lidstvu k pokroku ve všech oblastech… Jedině katolická Církev se ozvala proti Hitlerovi a jeho útokům na lidskou svobodu. Dnes dáváme najevo svůj velký obdiv a velkou oddanost vůči ní. Jedině ona měla odvahu bojovat za duchovní a mravní svobodu lidstva…“                      (Bernet, The Universe and Dr. A. Einstein)

 

Zodpovědný redaktor:

P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP