Mariina doba

 Číslo 1/2001

 

 

 


 


Svatost Panny Marie

 

Katolická teologie chápe Boží svatost jako nevyslovitelné spojení jednoho Boha ve třech osobách; věčné přilnutí Otce k Synovi v Duchu svatém. Věčná výměna lásky Bytí a Poznání v Duchu, což je jednota a blaženost, kterou má Bůh v sobě. Bůh je svatý, protože jeho přirozenost je nekonečně jednoduchá („omnino simplex“). Bůh je svatý, protože je věčně a nekonečně silný a blažený v živém trojosobném sjednocení.

Proto je to Duch svatý, který tvoří Církev jako společenství. Společenství se neodvozuje od sociologické zkušenosti, ani ne z etiky, ale z víry. Nejsme povoláni ke společenství, protože je pro nás dobré, protože je dobré pro Církev, ale protože věříme v Boha, který je ve svém bytí společenstvím, vztahem. Nevěříme v jediného Boha, který nejdříve je a pak je vztahem. Věříme v Nejsvětější Trojici, v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. To v sobě obsahuje, že Církev již svoji definicí je neslučitelná s individualismem, jejím pojítkem je společenství, které je tvořeno sítí lidských vztahů.

Svatost jakéhokoliv stvoření je jen odrazem Boží svatosti. V ní má svůj vzor i příčinu. Svatost je totiž jen v Bohu a z Boha. Žádné stvoření nemá svatost samo od sebe, ze sebe a v sobě samém. Svatost přichází do Boha z venku, stvoření se jí jen otevírá a přijímá ji. Svatostí se stvoření zpodobňuje a spojuje s Bohem. Svatost přechází do něho jako do spojené nádoby. Stupeň svatosti je stupněm obrazu Boha v člověku, stupněm Boží přítomnosti v jeho bytí a jejího působení. Stvoření se svatostí liší od sebe podle toho, kdy, jak a v jaké míře do nich přichází Bůh. V tom je základ rozdílné svatosti Panny Marie, andělů a lidí.

Po Bohu jedině Panně Marii náležitě patří přívlastek svatosti, a to nejen jinou mírou, ale i jiným způsobem. Její svatost je důsledkem jejího vztahu k Bohu, jejího postavení v celém stvoření podle věčného Božího plánu. Protože její vztah k Bohu je podstatně jiné povahy než vztah andělů a lidí, i její svatost je podstatně jiná, neboť i její účast na božství je taky jiná, jedinečná, bez jakékoliv obdoby u jiných bytostí: je totiž Dcera Otce, Matka Syna, Nevěsta Ducha Svatého. Je v nejužším příbuzenství a společenství s celou Nejsvětější Trojicí. Panna Maria pro výsadu Božího mateřství patří přímo do Boží rodiny, ve které má podstatně jiný podíl, než všechno tvorstvo.

Církev věří, že blahoslavená Panna Maria nejen že nikdy nezhřešila, ale že ani nemohla zhřešit, takže už zde na zemi byla ve stavu určité morální nezhřešitelnosti. Jako Boží Matka měla právo na nadpřirozené Boží přátelství. Vždyť Boží mateřství je nadpřirozené povahy. Proto se Bůh a jeho Matka milují v nadpřirozeném řádu. Jelikož Boží mateřství je neztratitelné, měla a má Panna Maria, Boží Matka, právo na trvalou lásku Boha, tudíž na nezhřešitelnost. Její nezhřešitelnost však nebyla jako u blažených v nebi, kteří se už nemohou odvrátit od Boha, kterého vidí tváří v tvář, ale byla dílem Boží prozřetelnosti, která ji neomylně uchránila od každého hříchu i nejlehčího, ba i od nejmenší přirozené nedokonalosti. A tak již zde na zemi se svatost Panny Marie, pro její neporušitelnost a nezhřešitelnost, jaksi zvlášť podobala Boží svatosti.

Musíme mít však na mysli, že Panna Maria není pasivním depozitářem Božích milostí a výsad, ona se v celém svém životě aktivně stále dokonaleji připodobňovala Kristu (srv. LG). Nezapomínejme, že pravé mateřství se nezavršuje porodem, nýbrž trvá celý život. Boží mateřství je výsada, ale také povolání a nelehký úkol a jistým způsobem pokračuje pod křížem a dovršuje se v Mariině univerzálním mateřstvím ve vztahu ke všem Božím dětem. Podle sv. Bonaventury Maria právě pod křížem pokračovala ve svém porodu. V Betlémě porodila bez bolesti, protože nepočala v hříchu, na Golgotě měla bolesti plynoucí z lásky a hlubokého soucítění, které příslušejí Matce.

Jako my, byla i ona na cestě k nebi - neměla za svého pozemského života patření na Boží tvář, jako měl Kristus. Byla tudíž schopna svými zásluhami v sobě neustále milost rozmnožovat. Divíme se, jak je to možné, že milostiplná rostla ve svatosti? Pozorujme řečiště plné vody. Je plné - nepojme víc, jinak by přetékalo. Jděme však po proudu dále a vidíme, že přece jen pojme víc - jak? Rozšířilo se a tím se stalo schopno pojmout více vody. Potůček byl plný, řeka plná a konečně veletok je také plný, ale množství vody stále přibývá. Tak je to i se Svatou Pannou. Každou zásluhou rostla schopnost a možnost pojmout ještě více milosti a tím se vzmáhalo i její nadpřirozené bohatství, jímž převýšila všechno tvorstvo na nebi i na zemi. (LG)

Svatost Panny Marie, byla zcela jedinečná. Taková byla hned od Neposkvrněného početí. V jejím dalším životě vzrůstala, až nakonec, jak tvrdí Bossuet, dosáhla takové dokonalosti, že zem ji už nebyla schopna déle nést. Už v životě Panna Maria převyšovala svatostí všechna ostatní stvoření, takže jí přednostně patří predikát svatosti. Po jejím Nanebevzetí má ve stavu blaženosti svatost slávy, taktéž zázračně jedinečnou a výsostnou. Blahoslavená Panna Maria měla za života milost a nyní má slávu jako Boží Matka, když jiná stvoření ji mají jako Boží služebníci a služebnice. Milost Panny Marie, i když plná, nebyla však nekonečná, její plnost nebyla absolutní. Panna Maria je nižší než Ježíš Kristus, jediný a všeobecný začátek a prostředník posvěcení, hlava posvěceného lidstva a vůbec všeho posvěceného tvorstva. Jak tvrdí sv. Bonaventura, milosti Panny Marie a tím i její svatost se už nemohly zvýšit a více rozmnožit. Pravda, Bůh mohl stvořit jiný svět, než jaký je nynější. Mohl stvořit ještě větší oblohu, než je ta, která se klene nad námi. Ale nemohl stvořit ještě majestátnější matku, než je Matka Boha.


 

 

O Panně Marii nám hodně vypovídá „mlčení Evangelia“. Když Evangelium hovoří o zbožných ženách, které šly ke hrobu, Panna Maria mezi nimi není... Jediná nezakolísala ve víře v Zmrtvýchvstání Pána, proto ke hrobu nešla, tak jí jediné nepatřila výtka anděla, kterou dal ženám: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“

podle Dr. J. Miklíka CSsR

 

 

 

„...kterého jsi, Panno, v chrámě nalezla...“

 


Když skončily velikonoční svátky v Jeruzalémě, Josef a Maria se vraceli zpět do Nazareta. Ale Ježíš zůstal v chrámu. Hledali Ho téměř tři dny a nikde Ho nemohli nalézt. Konečně Ho našli v chrámu, jak sedí mezi učenými muži a rozmlouvá s nimi...

 

„Synu, proč jsi nám to učinil? Hle, Tvůj otec a já jsme Tě s bolestí hledali.“

Pravděpodobně Maria řekla tato slova teprve potom, když skončil rozhovor Ježíše s učiteli Zákona. Dokud sezení neskončilo, Ona Ho nerušila.

Tato Mariina slova nevyjadřují žádnou netrpělivost, žádné reptání proti Boží Prozřetelnosti, nejsou zpochybněním víry, že On je pravý Mesiáš a Boží Syn, nejsou žádnou pochybností o Bohu, žádným zoufalstvím, neobsahují o Něm žádné špatné myšlenky, že je neposlušný a že rodičům působí jen mrzutost. Jak by bylo možné říci něco takového o Marii, nejsvětější, nejnevinnější Panně, anebo že by měla nejmenší rozhořčení nebo hořkost vůči Kristu nebo se pohoršovala nad Jeho chováním?!?

Ani v odpovědi Kristově není nic přísného, nevhodného, nebo špatného, neboť On je sama Moudrost, Dobrota, Mírnost a Svatost. Maria byla plná Ducha Svatého, byla plná milosti, a proto vždy vyrovnaná (i pod křížem, pozn. „Stála pod křížem“ nehroutila se...), vždy silná ve víře, vytrvalá v naději, trpělivá v kříži, horlivá v modlitbě, dokonalá v lásce, utvrzená v milosti a v každém jednání, v každém slovu nanejvýš obezřetná, důstojná a plná klidné mysli. Když viděla Krista viset na kříži, pokrytého tolika ranami a konečně Jej chovala na klíně a objímala, nebyla tu Její bolest nesrovnatelně větší než tehdy, když Ho tři dny hledala? Jistě, Jejímu mateřskému srdci byla smrtí Syna na kříži způsobena mnohem bolestnější rána než v oněch třech dnech Jeho nepřítomnosti. Avšak zmalomyslněla zarmoucená Matka smrtí svého Syna na kříži? Ztratila víru nebo sílu? Učinila něco zženštilého, něco, co by bylo nedůstojné této Panny? Té, jejíž celý vnějšek byl zrcadlem Jejích ctností a duchovní velikosti? Nestála v této hrozné hodině pevná a nehybná pod křížem, s nezlomeným srdcem? Jak by mohla tedy pro mnohem menší bolest ztratit odvahu? Jistě, Ona se velmi rmoutila nad smrtí svého Syna, i když věřila v Jeho vzkříšení. Jestliže někdy, pak tehdy cítila, že Její duši probodl meč bolesti předpovězený Jí Simeonem. Tak i nyní: měla velký zármutek nad ztrátou svého Dítěte, ale nebylo to u Ní žádné nezřízené hnutí. O všech zbožných platí, co stojí v knize Přísloví: „Radostná mysl je stále sváteční hodování“ (15,15), a co říká královský prorok: „Mnoho radostí mají ti, kteří milují zákon a vůbec se nepohoršují“ (Ž 119,1;165). Jsou totiž přesvědčeni, že „Bůh těm, kteří Ho milují, vše obrátí k dobrému“ (Řím 8,28). Vždy je a bylo vlastní spravedlivým, že ve štěstí nezpychli a v neštěstí neztratili odvahu, nýbrž při všech změnách života si zachovali nezlomené srdce, ano, v kříži se dokonce radují. Šalamoun praví „Spravedlivého nic nezarmoutí, ať se mu přihodí cokoliv.“ (Přísl 12,21) O to víc měla toto vše Panna Maria. Josef a Maria ztratili Ježíše bez vlastní viny, protože mysleli, že je u příbuzných v poutní skupině jako před tím, neboť při těchto velikonočních poutích byli jistě mnozí příbuzní. Tak nás o tom zpravuje evangelista, abychom se přesvědčili, že neměli žádnou vinu.

Kdo by se odvážil obviňovat z nehodnosti tu, která byla nejvybranějším údem Církve, Neposkvrněným Stánkem Ducha Svatého, od svého počátku zasvěceným chrámem, tak čistým, že to rozumem nedovedeme ani pochopit, neboť z Ní věčné Slovo přijalo čisté, neposkvrněné tělo? Byla-li čistou a svatou před tím, než porodila, pak se stala ještě svatější a milostí dokonalejší, když Ji moc Nejvyššího zastínila, Duch Svatý na ni sestoupil a Ona počala Božího Syna, devět měsíců Ho nosila pod svým srdcem, a pak za jásavého zpěvu andělů porodila, a co nejpečlivěji Jej vychovávala. A když někdo činí něco proti své vůli, nevědomky, nemůže vůbec hřešit. Zvláštním řízením Božím se stalo, že Ježíš zůstal v chrámu a tři dny s nimi nebyl. Nebylo to ale z tvrdohlavosti, nebo aby rodiče zarmoutil, či z nedbalosti k rodičům. Ne, On nás chtěl poučit, že je třeba opustit i rodiče, když Bůh volá někam jinam. Že to nebyla žádná nedbalost z Mariiny strany, vysvítá z toho, že hned prvního dne, když Ho nenalezli, nastoupili dlouhou zpáteční cestu do Jeruzaléma a oba činili všechno, co bylo v jejich silách, aby Jej nalezli. Jejich smutek byl zbožný, umírněný, správný. Nebyla to bezstarostnost, že Ho při odchodu z chrámu nevzali hned s sebou, neboť Maria a Josef nevycházeli společně a bylo více cest, které vedly domů. Proto se Maria mohla snadno domnívat, že je ve skupině mužů a svatý Josef zase, že je ve skupině žen, a že přijde za nimi. Maria také neměla žádné výčitky svědomí, a byla tedy zmatená, zneklidněná nebo smutná pouze pro lásku k Ježíši, a také proto, že neznala důvod Jeho zmizení a také nevěděla, zda Ho zase najde.

 

„Synu, proč jsi nám to učinil?“

Tato otázka, zcela přátelská a současně plná radosti nad znovunalezením, vyjadřuje nesmírnou lásku, kterou vůči Němu oba pociťovali, tak jistě také i mateřskou starostlivost, jakou měli vůči svému Dítěti. Konec konců není to nic jiného, než prostá otázka, spojená s obdivem. Žádný ze starších vykladatelů v ní neviděl nějaké rozhořčení či stížnost Marie vůči Jejímu Synu, že jim mohl něco takového udělat. Maria, která je přece také člověk a zároveň matka, se vyjadřuje smysluplně a s důvěrou. Smysl je: Domníváme se, žes měl nějaký zvláštní důvod, že jsi nás nechal tři dny hledat, když jsme nevěděli, kde jsi. Abys nás nyní zbavil této starosti, řekni nám tento důvod, neboť být od Tebe odděleni jen jeden den je pro nás velmi trpké. Maria Ho nechce tedy kárat ani Mu vytýkat, že jim způsobil tak velkou starost. Nechce Mu svými slovy ani předhazovat neposlušnost, také se nechtěla honosit svým právem jako Jeho matka. Oba byli tak pokorní a čestní, že nějaké vychloubání a stavění se na odiv se na ně vůbec nehodí, a protože Maria podle mnohých zjevení, která obdržela, považovala své dítě za svého Pána a Boha. To říká i sv. Augustin, který Ji zároveň pro Její víru a Její skutky nazývá Služebnicí a Pomocnicí Kristovou, Jemu věrnou až do smrti. Jak by chtěl někdo dokázat, že těm slovům je třeba rozumět tak, jako by Mu chtěli ukázat svou nevoli? Maria přece není obyčejná žena. Oba také věděli, že Ježíš je zcela svatý, nemohli u Něho předpokládat neposlušnost. Viděli tolik podivuhodných věcí v Něm a o Něm, že Ona, Panna plná víry to všechno uchovávala ve svém srdci a nemohla to najednou „pustit do větru“ a zapomenout na to, že On je Moudrost a Svatost sama. Maria byla vždy zcela odevzdaná svatá Panna. Jak by mohla být najednou tak rozčilená, rozhořčená a plná netrpělivosti Mu něco vyčítat? To je zcela nemyslitelné!

 

Nevěděli jste, že musím být v tom, co je mého Otce?

Touto odpovědí jim dává Ježíš na srozuměnou, že se neměli tolik divit, že zůstal v Jeruzalémě a dopustil, že upadli do starostí. Učinil to, ne že by pohrdal rodiči, nýbrž jen z horlivosti pro čest svého Otce. Protože chtěl svým příkladem učit dokonalé poslušnosti, ale také slovem i skutkem už chtěl dát jakoby předehru svého veřejného učitelského života a učitelského úřadu, který chtěl později vykonávat mezi Židy ke cti svého Otce. Byla to Jeho vůle, aby se v tyto dny zcela věnoval božským věcem a poprvé veřejně vystoupil. Jeho slova nepředpokládají u Marie a Josefa žádnou vinu, neobsahují žádné pokárání rodičů. A jak by je také mohl kárat? Vždyť přece byli hodni chvály, že měli o Něho tak velkou starost, která jim také byla Bohem uložena jako povinnost. Spíše by naopak hřešili, kdyby byli nedbalí a lhostejní v hledání svého největšího pokladu. Jeho slova naopak omlouvají rodiče, On chce říci: To se nestalo, že byste měli vinu, jako byste se o Mne nestarali, nýbrž stalo se to z nařízení Boží Prozřetelnosti. Chtěl jsem se mimořádným způsobem ukázat jako Mesiáš. Nesmíme si také myslet, že byl tak nevděčný a nelidský, že by po ty tři dny na ně nemyslel, na jejich lásku, starost, hledání, a ze srdce je nelitoval. On jim také pomáhal zvláštními milostmi, plný milosrdenství shlíží na ubohé a zarmoucené, zná všechny slzy a vzdechy a rád slyší prosby. Proto nesmíme Jeho slova chápat tak, jako by se s Marií přel a nechtěl Ji uznat za Matku. On je Původce, ale i Zachovávatel čtvrtého přikázání, které přikazuje, aby děti ctily své rodiče, i kdyby si to nezasloužili. Kdo však více miloval a ctil své rodiče než Kristus? On, bez pozemského otce, jedině od Matky má tělo a krev. Nejsou zde ani stopy po tom, že by chtěl svými slovy se svou Matkou tvrdě jednat. Ten, který přišel naplnit Zákon, neotevřel dětem zadní dvířka, jak nedbat na rodiče, neposlouchat je. Kdyby konečně i chtěl svou Matku kárat, učinil by to zřejmými slovy, takže by Mu mohla zcela rozumět. Avšak Lukáš praví, že Jeho rodiče Mu nerozuměli (Lk 2,50). Jeho slova se však zdají trochu tvrdá. On jimi chtěl oslovit své rodiče jako jejich představený, aby všichni věděli, že je víc než jen pouhý člověk. Ale zatrpklost v těch to slovech není. On jen chce říci: „Jaký jiný důvod jste měli, abyste mě hledali, než ten, že víte, že já jsem člověk, a že vy máte rodičovskou lásku. Nemyslíte si, že má božská přirozenost má přednost před lidskou?“ Kristus si sice dovoluje mluvit se svými rodiči neobvyklým způsobem, tím je ale nechce zasáhnout, nýbrž rodičům a vychovatelům všech budoucích dob i jim samotným připomenout, co si často nemohou dosti vštípit. My to vidíme, a moudří lidé na to všeobecně naříkají, že rodiče často milují své děti k jejich zkáze. Všechno jim promíjejí, zhýčkávají je, a místo aby je vedli a vychovávali, považují jejich chyby za nic, ba ještě jim lichotí, když hřeší. Místo aby se na ně hněvali, jejich bolestivá místa zakrývají. Proto jsou tak velká zla v rodinách, ve státech, odkud přichází zkáza, kterou lze pozorovat všude a ve všech věkových kategoriích. Bohužel je k pláči, že je tolik rodičů, kteří své děti milují jen tělesně, ale tak málo se namáhají, aby vychovávali ducha a srdce dětí k bázni Boží, k pravé zbožnosti a ke všem ctnostem. Jiní hřeší ještě tížeji proti svým dětem, že jim brání účastnit se náboženských shromáždění, slovem i příkladem je odrazují, aby usilovaly o křesťanskou dokonalost. Takové rodiče nazývám krutými a bezbožnými, protože své děti navádějí nejen k marnotratnosti, vychytralosti a všeliké poživačnosti, smyslovým požitkům a učí je honit se za prchavými věcmi, ale dokonce je tímto jedem infikují. Odvracejí tak děti od úsilí po dobrých a svatých věcech a často je stahují s sebou do věčné zkázy. Co Kristus ve své jedinečné moudrosti vytýká svým naprosto nevinným rodičům, to říkal kvůli jiným rodičům. Těm rodičům, kteří své děti více kazí než vychovávají, protože jim věčná spása a výchova ke zbožnosti vůbec neleží na srdci.

Slova a příklad Kristův však nenapomínají jen rodiče, nýbrž i děti, že nejsou žádné svazky krve, přízně nebo známosti, které by se nemusely roztrhnout, jakmile Bůh volá k vyššímu a vyžaduje-li to věčná spása! Tak se splní, co Kristus sám žádá od svých následovníků, že totiž kvůli Němu vším pohrdnou, celému světu řeknou sbohem. On sám praví: „Kdo otce a matku miluje více než mne, není mne hoden“ (Mt 10,37; Lk 14,26). Proto je tento příklad a dopověď Kristova zvlášť příhodná pro ty, kteří se věnovali zcela dokonalému životu, a tak se opravdu chopili té nejlepší filozofie, která zde znamená: sebezápor a lásku k Bohu. Chlapec Ježíš v chrámě chce učit všechny děti, že nemají kvůli rodičům, příbuzným a známým zarmucovat nebo zahánět Ducha Svatého v sobě. Od stavu, který jednou zvolili, se nesmějí nikdy nechat odvést. Když se jednou zapřáhli do pluhu Pána, nesmějí se už ohlížet zpět (zasvěcený život).

Není ničím neobvyklým, že slova Písma svatého se obracejí nejen k přítomným, nýbrž i k těm, kteří jsou ještě daleko, ještě se ani nenarodili (např. Slova Jobova, Šalamounova, svatého Pavla). Když Kristus proklel neplodný fíkovník, nemyslel tím strom, nýbrž ty, kteří byli podobni neplodným stromům. Tak Kristus všechno mluvil ve prospěch Církve a dal napsat evangelia k našemu užitku; také na tomto místě tak oslovil své rodiče, že se při tom díval dále a chtěl upravit lásku všech rodičů a předejít slabosti dětí.

Kristův příklad a slova napomínají nadto všechny věřící, aby nikdy nedali lidským ohledům takovou vládu, že by se člověk postavil na odpor Božímu volání, porušil poslušnost a své svědomí. I kdyby se pozbyly všechny peníze a zapomnělo se i na otce, i kdyby se příbuzní hněvali a nepřátelé zuřili, ano, kdyby se celý svět spiknul proti nám, jen Boha neurážet, jen nefalšovat pravou víru a neuvádět v nebezpečí svou věčnou spásu!

 

„Ale oni nepochopili, co jim chtěl tím říci."

To nechápejme tak, jako by Maria a Josef věřili jako ostatní židé, že Ježíš bude jednou židovským králem s velkým vojskem a velkým státem. Oni už o Něm obdrželi mnoho nádherných svědectví a také anděl je poučil, že království Mesiášovo bude duchovní království. To už konečně poznali u Jeho kolébky. Tato slova také nemůžeme brát tak, jakoby nepoznali vznešenost Ježíšova božství, neboť anděl jim řekl, že On je z nebe a je počat z Ducha Svatého. Měli pro to mnoho důkazů, že Ježíš je Svatý svatých, Syn Nejvyššího a oni o tom byli přesvědčeni. Také tato slova nelze chápat jako by Maria upadla do omylu ohledně Ježíše. Maria měla sice také slabosti lidské přirozenosti, ty totiž, které nebyly na újmu křesťanským ctnostem, ale spíše dávaly příležitost k větší ctnosti. Ale hříchy, chyby, omyly v náboženských věcech neměla, tím také nic, co by bylo trestem za osobní hřích, vůbec nic pokáráníhodného. Ona byla vždy čistá a nevinná, zcela krásná a plná milosti, dokonalá ve všech ctnostech. Avšak ani svatí a dokonalí lidé ve smrtelném těle nepoznávají všechno dokonale, pokud tedy putujeme tady „v cizině“, poznáváme jen částečně jako v zrcadle. I apoštolové nepoznali všechno, ani po přijetí Ducha Svatého, ale činili pokroky v poznání. Dokonce ani andělé, tyto dokonalé bytosti, nevědí vše, ale jedni jsou poučováni druhými. Když Bůh někomu nechce dát nějaký dar, pak nedostatek takového daru není nedokonalost. Je totiž rozdíl mezi omylem a neznalostí. Neznalost je dvojí: zaviněná a nezaviněná. Maria všechno nevěděla, a protože mnohé nevěděla, proto toužila, aby byla poučena, proto se ptala anděla na mnohé, co viděla a slyšela při narození Ježíše. Jistě učinila veliké pokroky v poznání Božích věcí. Ale pokud jde o nutné pravdy víry, neměla o nich nikdy pochybnosti a nikdy se nemýlila, Ona, Panna nejmoudřejší, která byla v božských věcech zkušenější než můžeme tušit. Byla také utvrzena v Boží milosti, proto se ani nemohla mýlit ve věcech, v které člověk musí nutně věřit. Avšak s apoštoly, které Bůh také poučoval, měla společné to, že stejně jako oni viděla božské věci jen jako v zrcadle, nepoznávala všechno v plné poznatelnosti. Když evangelium říká, že rodiče se divili tomu, co bylo řečeno o Dítěti Kristu, tak to neznamená, že by se v Něm zmýlili; to ta slova neříkají. Je dvojí věc - úžas a divení se. Jedno, které vzniká z jakési nevěry, a jiné, které pochází z úcty a je spojeno s blahopřáním. Zachariášovo podivení, když mu bylo řečeno, že se mu narodí dítě, bylo chybné, Maria se však divila například nad pozdravem anděla, aniž by tím chybovala. Dokonce i o andělech říká Izaiáš, že se divili nad novou slávou Krista v těle (Iz 63). Opravdu zbožným lidem, jako byli Josef a Maria, je vlastní rozjímat o božských tajemstvích s úžasem, ale bez omylu, a při tomto rozjímání se radovat v Duchu Svatém. Tedy zůstane při tom: Co Maria potřebovala v náboženských věcech vědět a vyznávat, to věděla a v tom se nikdy nemýlila, protože byla utvrzena v milosti Ducha Svatého, to znamená, že ve všech darech a milostech, které obdržela, byla Duchem Svatým tak upevněna, že Jí na dokonalosti nic nechybělo. Sv. Augustin staví zásadu, že u Marie je vyloučeno mluvit o hříchu, tak i sv. Ambrož prohlašuje, že čím byla Maria svatější, tím více měla darů prorokování a o omylu nic nevěděla. Rupert z Deutzu praví: „Protože byla plná milosti, nemohla být v nevědomosti o tom, čemu podle zprávy Lukášovy nerozuměla! Neboť hned po tom se říká, že Maria všechna ta slova uchovávala ve svém srdci a navzájem je srovnávala. Nyní se stavěla, jakoby nevěděla, co jí Kristus odpověděl. Ona tomu rozuměla, ale zamlčela poznané tajemství, objala je celou svou vírou, aby je někdy, až bude Bůh chtít, sdělila jiným k užitku. Učenlivá a duchaplná dcera se naučila od svého otce, nejmoudřejšího krále Šalamouna, že je čas k mlčení a čas k mluvení, a řeč pronesená v nevhodný čas není člověku ani příjemná ani užitečná."

Avšak připouštíme, že tehdy nerozuměli mnohému z toho, co viděli u svého Dítěte nebo co o Něm slyšeli, neboť Bůh chtěl, aby v poznání Krista den ode dne rostli a neznali najednou všechna tajemství. Proto je nelze také kárat, právě proto, že Bůh nechtěl, aby už nyní všechno věděli. Ale oba zcela jistě uznávali Ježíšovo božství, protože se to dozvěděli už od anděla a také měli proto i mnoho vnitřních i vnějších důkazů. Oni jen nevěděli, proč říká: „...musím být v tom, co je mého Otce," a proč to učinil právě v tuto dobu a ne jinou, že se totiž dal tři dny hledat svými rodiči.

 

„A byl jim poddán."

Tato Lukášova slova vyslovují jasně Mariinu chválu. Je zde řečeno, že se Ježíš vrátil se svými rodiči do Nazareta a byl jim poddán. Hle, nesmrtelný Bůh Jemuž jsou podřízeni andělé, Jehož poslouchají všechna panstva a mocnosti, je podřízen této Matce a kvůli Ní i Josefovi! Nevyslovuje se tu znovu vysoká důstojnost Panny Marie!

 

„A Maria uchovávala všechna ta slova ve svém srdci."

Tím chce evangelista poukázat na zcela jedinečnou Mariinu pokoru a skromnost. Neboť i když neporozuměla řeči svého Syna, neptá se dále, nereptá, nic nenamítá, aby obhajovala svou věc i svého snoubence a omlouvala se. Zcela jinak než to činí jiní pro svou povídavost. A Matka má k svému Synu tak velkou úctu, že všechno, co je o Něm řečeno nebo Jemu učiněno, nebo co jiní o tom Dítěti vyprávějí nebo Mu činí, považuje za hodné pozornosti, všechno si pamatuje a uchovává, znovu o tom uvažuje a vrývá hluboko do paměti. To říká Lukáš o Ní vždy znovu: „Maria uchovávala všechna ta slova ve svém srdci a srovnávala je." Výrazem tohoto slova je třeba rozumět i Jeho skutky, tajemství, vůbec všechno, co bylo od začátku spjato s Jeho početím, narozením a výchovou. Tyto počátky se sice jeví mnohým malé a opovrženíhodné, ale tato nejmoudřejší Panna se svou živou vírou poznala, že zcela jistě se vše děje jen Božím řízením a že je plně důstojné a pro všechny velmi užitečné, aby všichni dobří je přijímali hluboko do srdce a nikdy na ně nezapomněli. Nádherný příklad evangelního srdce, které tak žádostivě shromažďuje a věrně uchovává božský pokrm! Ona není zahálčivou přehlížitelkou nebo nedbalou posluchačkou všeho, co se Jí nabízelo, nýbrž pilně o tom uvažuje a zachovává to. Všechna Boží díla svěřuje svaté a tajemné schránce svého srdce a tam je uchovává, aby se Jí neztratila. Tato pečlivá Matka nemyslela jen na sebe, nýbrž i na druhé, aby uložila vzácný poklad, a pak jej zase mohla v pravý čas dát mnohým k jejich velikému užitku.

Proto Ambrož srovnává Marii se Schránkou úmluvy a praví: „Archa úmluvy obsahovala desky Zákona - Maria však v Zákoně ustanoveného Dědice. Archa obsahovala Zákon – Maria Evangelium. Archa hlas Slova – Maria Slovo samo. Archa úmluvy se leskla ve vnitř i zvenku zlatem, Maria se skvěla zevnitř i zevně leskem Pannenství, ona byla ozdobena pozemským zlatem, tato nebeským.

Neméně ukázněná v řeči jako na těle, nevyzradila Boží tajemství, která znala, nýbrž je zkoumala s mlčícím srdcem a vyčkávala na dobu až Bůh bude chtít jejich zjevení. Zatím však ukrývala ve své paměti všechno, co se dělo ohledně Jejího Pána nebo co činila, ať už tomu rozuměla a nebo dosud Jí to nebylo zjeveno. V době, kdy se pak mělo kázat a nebo být napsáno o Jeho vtělení, mohla těm, kteří se Jí ptali říci jak se to stalo." (pozn. red.: Zde je také pramen, ze kterého vychází výchova ve večeřadlech.)

 

„Navzájem to srovnávala."

Maria všechno navzájem srovnávala, to znamená uchovávala všechno, co se dělo mezi Ní a Pánem, ve svém srdci srovnávala to s tím, co četla v Písmu svátém, zvláště u Proroků. Ze všeho vysvítá Mariina velká moudrost a rozumnost. Tato Panna pilně naslouchala všemu, co slyšela od jiných o svém Synu, co řekli andělé, pastýři, Zachariáš a Alžběta, mudrci, Simeon a Anna a mnozí jiní. Jejich slova doslovně vštěpovala do své paměti, ve svém srdci o nich uvažovala a často si je opakovala. Když je tomu tak, oč toužebněji a pozorněji naslouchala samému Ježíši, když doma nebo mimo dům mluvil o božských věcech nebo později veřejně kázal. Jak mnohem zřetelněji vše chápala, často o tom v duchu přemýšlela a rozvažovala čerpala z toho stále větší užitek. Je pravděpodobné, co Bůh zjevil sv. Brigitě, že Kristus jako chlapec a později jako mladík, vysvětlil Marii a Josefovi mnohá tajemství a občerstvoval je svatými rozhovory, takže pociťovali často velké blaho a svatou radost a byli Jeho slovy rozněcováni k lásce Boží. Vím, že Marii Magdaléně je vzdávaná zvláštní chvála, protože u nohou Pána naslouchala Jeho slovům a občerstvovala se jimi jako nebeskou manou. Avšak kdo byl horlivější v naslouchání a následování Božího slova, než naše Paní? Kdo je v činném a nazíravém životě dokonalejší a více ponořený v myšlenky na Boží věci, svatými city více naplněn než Panna Maria? S velkou horlivostí a pozorností uvažovala o Jeho slovech, vážila je a zapsala do svého srdce. To o Ní připomíná evangelista důraznými slovy. Tak je Maria obrazem těch, kteří se s opravdovou horlivostí a žhavou touhou chápou Božího slova a nemohou přestat, aby znovu četli a rozjímali, ale nejen toto, vštěpují je do svého srdce s veškerou silou a touhou duše. Ve svém životě a svých mravech pak usilují vše následovat jak je napsáno: „Vtiskni mě jako pečeť na své srdce a jako pečeť na své rameno."      

 

podle sv. Kanisise, vydala MCM


 

 

Příklad ochrany Boží Matky vidíme v životopisu sv. Romana, tvůrce církevních písní (kondáků), kterého východní církev nazvala „Sladkopěvcem“.

Roman byl rodákem ze syrského města Emes, kde byl vychovaný jako křesťan. Byl kostelníkem v Bejrutu, potom v Cařihradě v katedrálním chrámu patriarchy Eutymia (490-504, ještě před rozdělením). Neuměl číst ani psát, za to ale vynikal zbožností a pracovitostí. Nechyběla mu ani vytrvalá vrozená schopnost pomáhat druhým. Pro tyto jeho ctnosti jej patriarcha zařadil do kléru, za to musel však mnoho vytrpět, protože mu záviděli. Vysmívali se mu především proto, že neuměl zpívat.

Jednou, bylo to v předvečer svátku Narození Pána, byl chrám přeplněný věřícími. Přítomný byl i císař. Přinutili Romana aby i zpíval. Protože zpívat neuměl, zastyděl se. Celou noc potom probděl v pláči a v modlitbách před obrazem Matky Boží, až nakonec unavený usnul. Ve snu se mu zjevila Bohorodička a řekla: „Otevři ústa!“ On je otevřel a Panna Maria mu do nich vložila svitek papíru. Druhého dne, na svátek Narození Páně, v době zpívání kondáků, Roman vystoupil na ambon a k překvapení všech zazpíval téměř andělským hlasem svůj nový kondák, který se od té doby zpívá ve východní liturgii: „Panna Maria dnes rodí nejvyšší bytost...“.

 

 

Přednáška z duchovní obnovy formou večeřadla k ukončení Jubilejního roku.

 


Setkáváme se dnes zde na modlitbách ve večeřadle ve významný den, kdy současný papež uzavírá Svaté brány, čímž ukončuje Jubilejního rok. K tomuto uplynulému roku byl pontifikát Jana Pavla II. výrazně zaměřen. Kardinál Wyszynski současnému papeži řekl: „Když Tě Pán volá, máš ty uvést církev do třetího tisíciletí.“ Od té doby Jan Pavel II. neustále bděl, aby Církev věrně kráčela cestou k Velkému jubileu, které právě uzavírá druhé křesťanské tisíciletí.

Sám o tom řekl: „Současný pontifikát již od své první encykliky hovoří výslovně o Velkém Jubileu, a vybízí všechny, aby toto období očekávání prožívali jako nový advent. Příprava roku 2000 se vskutku stává téměř hermeneutickým klíčem tohoto pontifikátu. Jistě nejde o sklon k nějákému novému chiliasmu, naopak, jde o probuzení zvláštního smyslu pro pochopení všeho toho, co Duch praví církvi a církvím (srv. Zj. 2, 7nn), a právě tak i jednotlivým osobám skrze dary a dobrodiní udělená ve prospěch celého společenství.“

Papež řekl, že: „Jubileum je dobou věnovanou zvláště Bohu, dobou modlitby a zamyšlení, dobou milosti“.

Proto jsme se zde scházeli na modlitbách ve večeřadle, abychom tento rok prožili spolu s Ježíšovou Matkou Pannou Marií, aby nám Ona pomáhala prožít tuto milostivou dobu. Jubilejní rok byl prahem k naději, jak jej papež nazval a věří, že ve třetím tisíciletí vykvete nové křesťanské jaro.

Proto ve třetím křesťanském tisíciletí volá Jan Pavel II. každou místní církev, aby se: „Usilovně snažila o autentickou obnovu.“ Říká, že: „Nikdo nemůže pomáhat v takovém podniku lépe než Maria. Ona jako první prožila vtělení Slova ve svém lůně. Proto může naučit věřícího, jak má přijímat Krista ve svém životě a jak ho má potom dávat bratřím, aby byli přivedeni k jeho plnosti“.

„Církev pociťuje potřebu mateřského zásahu Mariina, aby se upevnilo přilnutí k jedinému Pánu a Spasiteli; aby se se svěžestí a odvahou prvních křesťanů pokračovalo v evangelizaci světa,.... zejména aby mládež byla vychovávána v křesťanském duchu.“

Jan Pavel II: je jist, že Maria „vyprosí od Pána milost nového jara pro Církev.“

Člověk sám musí projít nejprve vlastní obnovou, obrácením, sám se musí naučit co nejlépe přijímat do svého života Krista, aby jej mohl umět přinášet jiným.

Scházeli jsme se zde i v Jubilejním roce ve večeřadlech, kde nám tuto pomoc Panna Maria přislíbila. Přislíbila, že když se Jí zasvětíme, dáme se jí k dispozici, naučí nás nejprve žít důsledně své křestní zasvěcení a potom nás dokáže použít i jako nástroje nové evangelizace.

Panna Maria je dokonalým obrazem Boha. U ní jediné se vyplnilo to, co Bůh s člověkem zamýšlel: „Učiňme člověka k obrazu svému.“ Proto ji světci, jako například sv. Ludvík Grignion, sv. Maxmilián Kolbe a jiní představují jako nejlepší cestu k Ježíši. Ona je naší Matkou a jako Neposkvrněná Matka, která nikdy nebyla ani na okamžik v moci ďábla nás může nejlépe naučit, jak se připodobnit Kristu, jak se stát svatými.

Ve večeřadlech, v poselstvích modré knihy nám Panna Maria pomoc pro tuto obnovu jednotlivců a tím i celé místní Církve nabízí: Například v poselství: Mé vlastnictví (6.8.77) nám říká:

„Zůstáváte-li v zahradě mého Neposkvrněného Srdce, stáváte se mým vlastnictvím. Nikdo vás potom nebude moci už nikdy ode mne odloučit, protože já sama vás chráním. Musíte se stále cítit v bezpečí! Nesmíte se už bát ani satana, ani světa, ani své křehké přirozenosti.

Budete ovšem cítit svádění a pokoušení, které Pán dopouští jako zkoušku, aby vám ukázal míru vaší slabosti.

Já vás však chráním před zlým duchem, který nemůže škodit těm, kteří jsou mým vlastnictvím. Pak vás láskyplně obdělám, až z vás udělám – z každého – též takovou zahradu, kde – podobně jako v mé – by se mohla zrcadlit božská záře Trojice.

Vychovávám vás s mateřskou péčí. Svou vlastní rukou vytrhávám z vás všechno, co by se mohlo jakkoliv Pánu nelíbit.

Duch svatý, který mě naplňuje, je jako oheň, který ve vás všechno spaluje, aby nezůstal ani stín, který by mohl zatemnit onu krásu, ke které vás chce vést vaše nebeská Matka. Chci vás učinit nejčistším zrcadlem Boha.

Potom ve vás posiluji ony ctnosti, které jsou jako kořeny, na nichž záleží, abyste mohli růst: totiž víru, naději a lásku. Kolem nich jako ozdobu vám dávám všechny ostatní ctnosti, které učinily vaši Matku krásnou před Bohem.

A v té míře, v jaké se stále více otvíráme Božímu světlu, vylévám na vás balzám své vůně: pokoru, důvěru a oddanost.

Tak rostete jako květiny pěstované v mé zahradě, protože dostáváte krásu a vůni vaší Matky.

Potom doprovázena anděly a svatými nebe a modlitbou duší v očistci přicházím každého dne k Božímu trůnu, abych Bohu podávala stále větší kytice těchto květů své zahrady.

Až se stanete takovými, potom se celá církev stane mou zahradou, v níž se bude se zalíbením zhlížet Boží Trojice.

Otec se bude radovat, když v ní uvidí dokonale uskutečněný plán svého stvoření. Syn bude přebývat s námi, neboť mezi vás nyní přišlo Otcovo království. Duch svatý sám bude životem světa, který bude opět zasvěcen Boží slávě.

Toto bude triumf mého Neposkvrněného Srdce.“

 

Takže když Jan Pavel II. říká: „Panno Maria, buď při nás v této hodině a vypros nám věrnost Kristu. Vždyť Ty jsi nesrovnatelným vzorem Církve svojí disponovatelností Pánovy služebnice a svojí ustavičnou otevřeností pro Boží Slovo... Buď hvězdou, která povede naše kroky bezpečně k Pánu. Nazaretská Panno, tys přinesla před dvěma tisíci lety světu vtělené Slovo. Veď muže a ženy nového tisíciletí k Tomu, který je pravým světlem světa!“ - snažme se Panně Marii otevřít a opravdově žít své zasvěcení Jí.

 

Svatost není pro vyvolené, ale pro každého křesťana. Je to prostě naše povinnost. Nemějme obavy, že svatosti nedosáhneme. Jak jsme právě slyšeli, Ona sama nám pomůže, na nás jen záleží, jak je uvedeno v poselství - nakolik se Panně Marii otevřeme, dovolíme Ji působit. Pamatujme, že v srdcích, ve kterých přebývá Panna Maria, působí také Duch Svatý, jehož je Maria Snoubenkou. A právě Duch Svatý nás může vést na vrchol svatosti. Pravdivost těchto slov potvrzují životy světců, kteří velmi uctívali Pannu Marii.

O všech velkých světcích je známo, že byli také velkými ctiteli Panny Marie. Můžeme ale rovněž říci, že veliké svatosti dosáhli právě pro svůj důvěrný vztah k Přesvaté Panně. Ona totiž přivádí všechny, kteří se Jí zcela odevzdávají, ke svému synu Ježíši Kristu tou nejkratší cestou a tím jim umožňuje, aby co nejlépe uskutečňovali vůli Boží. A v tom je právě podstata svatosti.

Sv. Maxmilián Kolbe říká: "Odevzdej se zcela Neposkvrněné, naší nejlepší Nebeské Mamince. Pak vítězně a lehce překonáš všechny potíže a dosáhneš svatosti, veliké svatosti, což ti z celého srdce přeji. Dále pokračoval: "Můžeme říci, že všichni svatí jsou dílem Přesvaté Panny Marie a zvláštní pobožnost k Ní je jejich společnou vlastností."

 

Potom jsme na začátku přednášky také slyšeli, že Jan Pavel II. volá k Evangelizaci:

„Církev pociťuje potřebu mateřského zásahu Mariina, aby se upevnilo přilnutí k jedinému Pánu a Spasiteli; aby se se svěžestí a odvahou prvních křesťanů pokračovalo v evangelizaci světa,.... zejména aby mládež byla vychovávána v křesťanském duchu.“

Jan Pavel II. je jist, že Maria „vyprosí od Pána milost nového jara pro Církev.“

 

Také říká: „S blížícím se rokem 2000 je v současném světě pociťována neobyčejná potřeba Evangelia. Projevuje se mimořádně silně snad právě proto, že se zdá, že se svět od Evangelia vzdaluje nebo proto, že k němu Evangelium ještě nedospělo…. Je příznačné, že encyklika Redemtoris missio mluvi o novém jaru Evangelizace.“

Skutečně, Evropa se odklání od Evangelia a zdá se, že lidskými silami není možné dosáhnout zvratu. Proto Jan Pavel II. říkal: „Církev pociťuje potřebu mateřského zásahu Mariina,…“

V modré knize čteme například: (14.11.80 Síla evangelia): „Co jsi zde zažil, je pro tebe znamení, že toto je moje hodina a že nebeská Vojevůdkyně teď shromáždila svůj šik ze všech částí světa.

Každý den jsi se ve večeřadlech setkal v různých diecézích se stovkami přemilých synů a desítkami tisíc řeholnic a laiků, když jsi v katedrálách vykonával zasvěcení mému Neposkvrněnému Srdci.

Prostřednictvím vás, kteří jste mi odpověděli, se stále více v církvi rozšiřuje mé světlo. Církev tak zase získává sílu, naději a nový rozmach pro evangelizaci a záchranu všech národů.

Pohleď na tento nesmírný národ a na nesmírný počet mých dětí, které ještě neznají Ježíše a žijí v temnotě, v očekávání, že i jim zasvitne světlo pravdy a milosti. Toto je doba, v níž se musí hlásat všemu stvoření, jak vás to naučil Ježíš, jak to daroval Duch svatý církvi.

Evangelium musí být dnes zachováno do písmene.

Evangelium musí být dnes žito doslova.

Evangelium musí být dnes hlásáno do písmene.

Pokus mnohých učit evangelium jen čistě lidsky, zanedbávat jeho dějinný a nadpřirozený obsah, redukovat na přirozený výklad to, co je v něm obsaženo božského a zázračného, to mělo za následek, že jeho poselství ztratilo na síle a byla oslabena účinnost jeho hlásání.

Síla evangelizace spočívá v její věrnosti a v autenticitě. Vám svěřený příkaz evangelizace se neuskuteční přizpůsobováním poselství Kristova různým kulturám, ale přivedením všech kultur ke Kristu.

Kolik z těchto mých dětí by již náleželo Kristu, kdyby se dnes nezeslabovala síla a rozmach evangelizace!

Já jsem pro vás Matka a Učitelka. Tak jako jsem Slovo Boží přijala, opatrovala a žila, tak působím dnes, že je přijímáno, opatrováno a žito od vás všech, mých dětí. Boží slovo musí být tedy od vás žito a hlásáno do písmene.

Proto chci sdělit všem nadšení pro evangelium. Osvíceni jeho světlem hlásejte je všem národům země.

Já jsem Matka a Učitelka všech národů a triumf mého Neposkvrněného Srdce nemůže přijít plně, dokud je všechny nepřivedu ke svému Synu Ježíši.

Žijte v mém Neposkvrněném Srdci a darujte Ježíše všem národům země. Brzy se splní nejvnitřnější přání mého Syna a ze všech stran pěti světadílů přiběhnou pod mým vedením všichni, aby vytvořili jeden ovčinec pod jedním pastýřem.

Zatím shlížím s mateřskou něžností na tyto své děti, které jsou ještě daleko, a žehnám jim všem skrze tebe a uzavírám je do svého Neposkvrněného Srdce.“

 

Abychom tomu dobře rozumněli, modrá kniha nepřináší v otázkách víry nic nového, je především výchovou. V modré knize jsou probírány jednotlivé události ze života Pána a Panny Marie a ukazují nám postoj Panny Marie, která vše uchovávala ve svém Srdci.

 

Modleme se tedy s  Pannou Maríí ve večeřadlech, abychom se nechali jí přetvářet a vést, v našem velkém farním večeřadle, kde se dnes setkáváme, ale i v rodinách si najděme čas na večeřadlo v jeho základní podobě:

1.             vzývání Ducha Svatého 3x modlitbou : „Příjď, Duchu Svatý, příjď na mocnou přímluvu Neposkvrněného Srdce Panny Marie, Tvé milované nevěsty.“

2.             Čtení z modré knihy

3.             Modlitba růžence

4.             Modlitba na úmysl Svatého Otce: Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci

5.             Zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

 

Tuto základní strukturu v rodinných večeřadlech ničím neměňme a nevylepšujme, zvláště ne poselstvími z jiných míst zjevení. Před těmito chybami Don Gobbi důrazně varoval.


 

 

Papež Pius XII. označil Pomocnici křesťanů jako „naší sílu v boji za zdravou a úspěšnou obnovu lidské společnosti“.

 


 

Před pontským Pilátem

 

Pilát pocházel z vážené rodiny Pontiů. Těšil se veliké důvěře císaře Tiberia, jenž mu svěřil r. 26 tak nebezpečnou provincii, jakou byla Palestina.

Do hradu Antonie přivedli kolem šesté hodiny ranní spoutaného Krista. Členové Velerady nechtěli dál, aby se vstupem na pohanskou půdu neposkvrnili a nepřipravili se o podíl z velikonočních obětí (Jan 18,28).

Dříve nebylo zákona, který to zakazoval; teprve farizejství vydalo takový předpis. Vladař znal dobře židovské náboženské zvyky, ale poznámka Velerady ho přece zamrzela; znova mu připomněli, že v jejich očích je čímsi poskvrněným a proto méněcenným. Vyhovět jim musel, protože Římané šetřili náboženské city domácího obyvatelstva, ale přece jim ukázal, že stojí vysoko nad nimi. Protože zákon mu dával plné právo, aby se tázal na důvody, umínil si, že vezme při do svých rukou. Je však také možné, že zaslechl již leccos o Kristu a tušil v zákroku Velerady justiční vraždu. Pilát přistoupil až k samé Veleradě, která se mu hluboce uklonila, a tázal se: „Jakou žalobu vedete proti tomuto člověku?“ Kdyby v tu chvíli bylo udeřilo, nemohla býti Velerada více překvapena. Čeho se tolik obávali, stalo se skutkem; Pilát chce sám vyšetřovat. Dobře mu rozuměli, splácí jim poznámku o jeho paláci a chce jim ukázat svou právní převahu. Ještě více je skličovala jiná obava - při podrobném rozebírání soudu Ježíšova měli jeho přátelé dost příležitosti, aby se postavili na jeho obranu a zvrátili rozsudek Velerady. Bylo třeba jednat rázně a vladaře odzbrojit. Proto pravili: „Kdyby tento nebyl zločince, nevydali bychom ho tobě.“

Za jiných okolností byla by snad slova Velerady působila; zde se minula účinkem. Bylo opravdu neslýcháno, aby židovský soud vydal zločince římskému vladaři; když se k tomu přece odhodlali, měli důvody velice vážné, které by mohli stačit i císařovu zástupci. Avšak Pilát nebyl nováčkem, právě proto se mu zdála ochota Velerady velice podezřelá. Rozhodl se, že neustoupí a odpověděl s kousavou ironií: „Vezměte ho tedy vy a suďte jej podle svého zákona.“ Připomněl jim tak jejich malomoc; mohou sice soudit, ale bez jeho vůle nesmějí nikoho popravit. Nechtějí-li podat žalobu, nebude se tím Pilát ani zabývat. Menší trest mohou sami vyměřit.

Za jiných okolností by asi odpověď Velerady vyzněla mnohem ostřeji; dnes Piláta potřebovali, proto se museli mírnit. Upozornili znovu, že Ježíš zasluhuje trest smrti, ale dodávají: „My nesmíme nikoho popravit.“ Apoštol Jan v tom vidí řízení Boží Prozřetelnosti; podle židovského práva mohl být Kristus jen kamenován. Proto Bůh přenesl vládu na Římany, aby Spasitel světa dokonal na kříži. Na poslední slova Pilát již neodpověděl; trval na svém požadavku a Veleradě nezbylo než se podrobit. Po usnesení, které učinili na poslední schůzi, převedli žalobu na pole politické. Použili Juliova zákona o velezradě, protože se jeho přestoupení trestalo smrtí kříže. Podle římských právníků se dopouštěl tohoto zločinu každý, kdo si osoboval politickou moc, kterou neměl, kdo jednal proti národu římskému a jeho bezpečnosti; kdo konal schůze a na nich lid bouřil a podněcoval nebo sváděl druhé, aby vládních rozkazů neposlouchali. Velerada tedy nabídla, že podá formální žalobu. Podle římského zákona určil Pilát jednoho, který měl jménem ostatních žalobu přednášet. Pravil doslova: „O tomto jsme vyšetřováním zjistili, že převrací náš národ a brání dávati daně císaři a praví o sobě, že jest Kristem králem.“ Slova jsou velice důležitá a zasluhují, abychom si jich všimli podrobněji. Velerada se dovolává svého vyšetřování, jakkoli se v úředním zasedání o těchto věcech ani nejednalo! Vůdcové vyvoleného národa se nezalekli ani lži. Žaloba obsahovala vlastně jediný bod; činí se králem, ale uváděla tři důvody: bouří lid, brání dávati daně císaři a nazývá se Mesiášem. Je pravda, že Ježíš vyvolal hnutí, které zachvátilo celý národ a lid se hrnul na jeho kázání; ale nesledoval cíl politický. Mezi jeho posluchači nedošlo nikdy k nepokojům a státní moc neměla příležitost, aby zakročila. Druhý bod byl sprostou lží, vzpomeneme-li na odpověď, jakou dal Spasitel právě na tuto otázku (Luk. 20,20n). I třetí žaloba byla úmyslně zkreslena. Nepopíráme, že se Ježíš nazýval Vykupitelem, ale stále se bránil světským nadějím, které židé k tomuto jménu připínali. Proto se vyhnul, kdykoliv ho nadšený lid chtěl provolat králem (Jan 6,15). Ve slovech Velerady ustoupil prvek rouhání úplně do pozadí; žalobci úmyslně zdůrazňovali jeho mesiánské nároky, ale vtiskli jim ráz politický, aby učinili na Piláta hlubší dojem. V jeho snaze o duchovní povznesení lidu viděli jen touhu po vlivu světském. Podle všeho použili právě slavného vjezdu do Jeruzaléma, aby jej učinili aspoň podezřelým.

Pilát jistě nevěřil vlastnímu sluchu, když viděl, s jakou horlivostí hájí Velerada zájmy císařovy!! Po jeho tváři přelétl asi úsměv, když mezi žalobci spatřil i stoupence farizeů. Znal přece odpor, s jakým se stavěli právě farizeové proti placení daní a nebylo tomu ještě tak dávno, co se domáhali aspoň jejich zmírnění (dle Tacita). Tato okolnost ho utvrdila ještě více v podezření, že hlavní důvod nenávisti je třeba hledat docela jinde. (Mat. 27,18). Některým se proto zdálo, že Pilát měl již napřed žalobu odmítnouti, jak učinil později v Korintě Gallio (Sk 18,12 n). Právo k tomu měl, protože i zákon vylučoval svědky, kteří byli zaujati proti obžalovanému. Nechtěl však asi příliš dráždit Veleradu; odvolávala se na své vyšetřování, proto nemohl jejich výpovědi přejít prostě mlčením. Zvláště v době Tibériově bylo velice nebezpečné zahrávati si s podobnou obžalobou. Také Pilát snad věděl o poplašných zprávách, které se tehdy šířily po celé říši a mluvily o východním králi, který ovládne celý svět. Proto se rozhodl, že půjde střední cestou. Velerada byla úřadem veřejným a svědčila zřejmě ve svůj prospěch, proto směl vyšetřovat Ježíše v její nepřítomnosti. Samo římské právo ho vážně napomínalo, aby svědomitě zkoumal, byl-li skutek spáchán ze zlé vůle.

Proto poručil vojákům, aby zavedli Ježíše do soudní síně. Poprvé kráčel Spasitel po 28 mramorových schodech, které vedly do paláce Pilátova. Podle zbožné tradice převezla je r. 326 sv. Helena do Říma, kde pro ně byla vystavěna nádherná kaple (Svaté schody). Papež Klement XII. je dal obložit ořechovým dřevem; ponechal jen malé otvory, kterými je možné schody políbit. Poutníci po nich vystupují na kolenou. V soudní síni počal Pilát vlastní výslech otázkou: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš neodpověděl přímo; napřed musel Piláta poučit, že slovo král může míti velice různý význam: jinak mu rozumí politik, jinak Velerada a ještě jinak starozákonní proroci. Proto dal Pilátovi otázku: „Pravíš to sám od sebe či jiní pověděli ti o mně?“. Slova byla velice důležitá. Připomínala vladaři, že sám by na podobnou myšlenku nikdy nepřišel; Ježíš nebouřil, proto také římské úřady neměly dosud příležitosti, aby zakročily. Jeho královské nároky musí mít tedy jiný význam.

Pilát byl otázkou Ježíšovou velice překvapen, ale nepochopil hned dosah jeho slov. Proto hrdě odmítl jakoukoliv příslušnost k vyvolenému národu. O jejich náboženské spory se nestará; rád by jen věděl, čím popudil svůj národ, že se rozhodli vydat jej v moc nenáviděných Římanů. Pravil doslova: „Což jsem já žid? Tvůj národ a velekněží miTě vydali. Co jsi učinil?“

Teprve po této poznámce mohl Ježíš odpověděti bez obavy, že mu bude špatně porozuměno. Bez obalu se přiznává ke své královské důstojnosti, ale dodává, že jeho říše není ničím politickým: „Království mé není z tohoto světa.“

A připojuje důvod, který musel přesvědčit i římského vladaře: „Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bránili, abych nebyl vydán židům; ale království mé není odtud.“ Jak pěkně upozornil již sv. Augustin, nepopřel Kristus, že jeho říše bude na světě; také jeho duchovní království se rozkládá na této zemi. Není však ze světa, protože jeho původ je v nebi, jeho prostředky nadpřirozené a jeho cílem život věčný.

To byla ovšem slova, která daleko přesahovala chápavost Pilátovu. Nevšímal si jejich obsahu; v tu chvíli ho ovládala jediná myšlenka. Pln údivu zahleděl se na chudičkého Ježíše, jenž stál před ním v těžkých okovech a z jeho rtů vydrala se otázka: „Tedy přece jsi králem?“ Origenes viděl ve slovech pochybnost a úsměv, moderní spisovatelé údiv a zvědavost. Osoba Ježíšova počala Piláta zajímat; jen nechápal, v jakém smyslu se činí králem, když pozemské cíle tak rozhodně popřel. Na odpověď nemusel čekat dlouho.

Velebně se zadíval Spasitel na římského vladaře     a pevným hlasem pravil: „Ano, já jsem král.“  S božským klidem se rozhovořil o původu, povaze a účelu svého království: „Já jsem se k tomu narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ A bude mít mnoho poddaných, protože jeho říše nebude omezena žádnými hranicemi: „Každý, kdo jest z pravdy, slyší hlas můj.“

Poslední slova již Piláta nezajímala. Zdálo se mu, že má jasno. Ježíš je filosofem, snad snílkem, který se domnívá, že svým učením obrodí svět a skloní všechny před svými zásadami. Světové říši římské v něm nehrozí žádné nebezpečí. Na Spasitele se díval v tu chvíli spíše s jakýmsi politováním; nechápal, jak si mohl vybrati takový ideál. Podle jeho přesvědčení nestála pravda za to, aby kdo pro ni obětoval štěstí a život. Zklamán tolika filosofickými školami, které si vzájemně odporovaly, nevěřil, že by se komu podařilo najít pravdu. Jako většina tehdejší inteligence byl skeptikem (filozof. směr: zjednodušeně skeptik neví co je pravda. Je pro něj charakteristická nauka o hlediscích, která dokazují nepoznatelnost pravdy. Z důvodů této skepse se zdržovali soudů) a pochyboval o všem. Byl věrným obrazem tolika duší, které se po pravdě táží, ale na odpověď nečekají. Nestačí jen pravdu hledat; ještě důležitější je, abychom ji nalézti chtěli. Proto ukončil výslech slovy: „Co jest pravda?“ a vyšel před palác, kde zatím čekala Velerada. Tam přivedli vojáci též Spasitele.

Příchod vladařův vyvolal v zástupu veliký rozruch a všichni se tlačili blíž, aby jim neušlo ani slovíčko. Členové Velerady se chvěli zrovna netrpělivostí, když Pilát vystupoval zvolna na povýšené místo, na kterém stála soudní stolice a pokynul, aby se utišili. Uposlechli a vladař pronesl výsledek svého vyšetřování: „Já na něm žádné viny nenalézám.“ Nechtěl Ježíše prohlásit za bezúhonného; popíral jen, že se dopustil politického zločinu, který mu vytýkali.

Slova vladařova v první chvíli Veleradu ohromila. Zdálo se, že jí mizí půda pod nohama. Ale brzy se vzpamatovali a počali útočit ještě dotěrněji. Ze všech stran se sypaly nové a nové žaloby (Mt. 27,12 a Mk. 15,3), ale Ježíš neodpovídal (Mt 27,12). Pilát jeho obhajobu nepotřeboval, k rozvášněné Veleradě by mluvil nadarmo. Sám vladař se podivil jeho mlčení a zvolal: „Nic neodpovídáš? Neslyšíš, jak veliké věci na tebe žalují?“ Ani po této dobře míněné výzvě neřekl Ježíš nic, takže Pilát žasl nad duševním klidem tohoto záhadného muže.

Spor uvázl zdánlivě na mrtvém bodě a Pilát přemýšlel, co dál. Kdyby chtěl být důsledný, měl Ježíše propustit, ale vzpomínka na mstivou Veleradu ho zdržovala. Nechtěl ji ještě více dráždit, tak nepozorovaně vstupoval na šikmou plochu a tato nedůslednost se mu stala osudnou. Šťastná náhoda mu na chvíli pomohla z trapné situace, když kdosi vykřikl: „Bouří lid uče po všem Judsku, počav od Galileje až sem.“ Zmínka o Galileji zněla Pilátovi jako vzácná hudba a v jeho duši se zrodila nová myšlenka. Pokynul žalobci a tázal se, je-li Ježíš rodákem galilejským. Když mu přisvědčili, odkázal je na Heroda, jenž byl o velikonocích také v Jeruzalémě. Samo římské právo tento způsob doporučovalo, byla-li k němu vážnější příčina. Pilát se mohl omlouvat, že Herodes jako příslušník židovského národa zná lépe náboženské zvyky svého lidu, a proto dovede při snáze posoudit. Těšil se myšlenkou, že se tímto krokem vyhne roztržce s Veleradou a získá si „nebezpečného pleticháře“, jenž mu způsobil v Římě již tolik mrzutostí.

Velerada nebyla rozhodnutím Pilátovým příliš potěšena, protože se takovým způsobem protahoval soud do nekonečna; z druhé strany však doufala, že se jí snáze podaří dostat Krista na kříž. Znali lehkomyslnost Herodovu, s jakou zabil Spasitelova předchůdce a dobře věděli, jak napjatý byl poměr mezi knížecím dvorem a Ježíšem. Aby se nezdržovali, vydali se hned na cestu. Zatím čekal Kaifáš netrpělivě v chrámě na výsledek soudního řízení. Zbledl, když se dověděl o prvním nezdaru, ale doufal, že u Heroda budou šťastnější. Nemohl se osobně účastnit, protože musel konat posvátné obřady.

 

Po druhé před Pilátem

Pilát nebyl příliš potěšen, když mu po necelé hodině donesl posel Herodův úřední dopis. Lichotilo mu sice, že kníže schválil jeho dosavadní postup a v duchu si umiňoval, že se na něj odvolá – ale svého cíle přece nedosáhl. Trapného jednání se nezbavil a dobře tušil, proč mu Herodes Ježíše vrací. Opatrnost galilejského knížete ho nakazila a podlamovala zvolna jistotu, s jakou až dosud postupoval. Poprvé ho napadla myšlenka, aby se pro Ježíše tolik neobětoval a hleděl Veleradě vyhovět. Nemusí ho zrovna odsuzovat na smrt; židé budou jistě spokojeni, když ho aspoň nějak potrestá.

Z počátku odmítl rozhodně tento slabošský návrh a vykonal potřebné přípravy, aby si uhájil samostatnost. Zpráva o Ježíšově zatčení se rozlétla totiž po celém Jeruzalémě a před palácem se počaly tvořit hloučky, kterých stále přibývalo. Povaleči a městská lůza chtěla použít i této vhodné příležitosti a vyvolati trochu nepokoje, aby se pobavila. Proto Pilát zesílil stráže a uzavřel přístup k hlavnímu schodišti silným kordonem vojska.

Po chvíli oznámil důstojník vladařovi, že se Velerada vrátila; s ní přišel veliký zástup lidu, který naplnil celé prostranství před palácem. Starostlivě hleděl Pilát na vlnící se moře rozvášněných židů a v jeho duši se ozvala znova myšlenka, aby skoncoval trapnou věc nějakou dohodou. Neodolal jejímu lákavému hlasu; místo rázného prohlášení chtěl vyjednávat. Jeho povolnost byla tím trestuhodnější, protože se mohl v Římě opřít o Heroda, jenž byl ve veliké oblibě císařova dvora. Vyšel před palác a vystoupil na vyvýšené místo, na kterém stála soudní stolice. Odvolal vojsko a pokynul Veleradě, aby přistoupila; zavolal také lid, protože doufal, že bude povolnější (Lk. 23,13). Dosud byl rozhodnut, že Spasitele propustí a chtěl pro tuto myšlenku získat také své posluchače. Proto se rozhovořil o dosavadním průběhu soudního líčení: „Přivedli jste mi tohoto člověka, jako by odvracel lid. A hle, já vyšetřoval před vámi, nenalezl jsem na tomto člověku žádné viny v těch věcech, které na něho žalujete. Ale ani Herodes, neboť jsem vás poslal k němu, a hle“ – Pilát ukázal na Spasitele oděného snad dosud potupným rouchem královským: „..nic smrti hodného neučinil.“ Až dosud mluvila z Piláta římská spravedlnost. Velezrada Ježíšova prokázána nebyla. Důkaz se nepodařil ani před Pilátem ani před Herodem; vytýkat soudcům stranickost nebo zaujatost nebylo možné. Pilát vyšetřoval Ježíše v jejich přítomnosti. Tomu neodporuje soukromá rozmluva se Spasitelem, protože po ní bylo ještě jedno veřejné jednání. Herodes je židem, zná lépe jejich náboženské zvyky a přece Ježíše neodsoudil. Po tomto bychom čekali osvobozující rozsudek, avšak Pilát chtěl usnadnit Veleradě čestný ústup: nebude poražena. Může se pochlubit jakýmsi úspěchem a lidu namluvit, že její žaloby byly alespoň částečně odůvodněny. Proto navrhl střední cestu: „Pokárám ho tedy a propustím.“ Vladař nabízí židům, aby se spokojili bičováním, které tehdejší spisovatelé nazývali rádi „poloviční smrtí“. Tímto ústupkem chtěl ukojit jejich krvelačnost a zachránit život Ježíšův – ale velice se přepočítal. Ze stanoviska právního mu jeho krok snad nemůžeme vytýkat, protože římský zákon to dovoloval. Zákoník sice napomínal soudce, aby nedbal planého pokřiku lidu, ale časem se vytvořila „mírnější praxe“ a mnozí potrestali obžalovaného bičováním, aby „rozvášněný lid uchlácholili“.

O svátcích jim propouštíval jednoho vězně, o kterého žádali... Zástup přišel Piláta požádat o to, v čem jim obvykle vyhověl. (Mk 15, 6,8)

Prosba lidu zněla Pilátovi jako hudba z nebe. Připomínal mu nový způsob, jak by mohl Ježíše vysvobodit. Proto nechal návrhu na bičování a chopil se vítané myšlenky. Čím dále tím jasněji poznával, že Velerada vydala Spasitele jen proto, poněvadž mu záviděla jeho velké úspěchy a bála se jeho obliby u lidu (Mt. 27,18). Příležitost mu přála. Právě tehdy měl ve vězení pověstného zločince Barabáše. Byl sprostým lupičem (Jan 18,40), který naplňoval postrachem Palestinu a přepadával pocestné. Minulého roku vyvolal o slavnosti stánků v Jeruzalémě velikou bouři a při ní se dopustil vraždy (Lk. 23,19). Strhl za sebou část galilejských poutníků, avšak Pilát vzpouru násilně potlačil a „smísil jejich krev s krví obětí“, které přinášeli (Lk. 13,1). Odsouzen dosud nebyl, proto ho mohl lidu nabídnout. Na rozkaz vladařův přivedli vojáci Barabáše a postavili ho vedle Ježíše na místě všem dobře viditelném. Nejsvětější stál v jedné řadě s vrahem a lid měl rozhodnouti, komu dát přednost.

Snad odsuzujeme Piláta a vytýkáme mu v duchu nespravedlnost. Chyboval, ale přece chtěl Krista zachránit. Vzpomeňme, kolikrát jsme dali přednost hříchu před svatou vůlí Boží a prosme za odpuštění!

Mezitím vystoupil Pilát na vyvýšené místo a hlasitě pravil: „Já na něm žádné viny nenalézám. Jest však u vás obyčej, abych vám propustil jednoho vězně o velikonocích. Kterého tedy chcete, abych vám propustil: Barabáše či Ježíše, jenž slove Kristus?“ Domluvil a posadil se na kurulské křeslo ze slonoviny, bohatě zdobené zlatem a čekal na jejich rozhodnutí. Po lidsku řečeno, učinil Pilát v tu chvíli vše, aby Krista zachránil. Nemluvil k zaujaté Veleradě; úmyslně se obrátil k prostému lidu, protože byl přístupnější a Ježíšovi spíše nakloněn. Ponechal jim volbu, ale jasně jim napověděl, pro koho by si přál, aby hlasovali. Proto zdůraznil ještě jedenkrát nevinu obžalovaného; ani jméno Kristus nebylo řečeno nadarmo. Mělo jim připomenout nejradostnější naděje Izraele a slávu, s jakou vítali před několika dny Ježíše v Jeruzalémě. Nabídka Pilátova učinila na lid hluboký dojem a zdálo se, že pro Ježíše udeřila hodiny záchrany. Velerada zrovna trnula při této myšlence a horečně přemýšlela, jak hrozícímu nebezpečí předejíti. Šťastná náhoda jim pomohla; v nevyzpytatelné Boží Prozřetelnosti urychlila smrt Ježíšovu žena, která ho chtěla zachránit. Pilát právě domluvil, když k němu přistoupil otrok a odevzdal mu dopis jeho manželky – s prosbou, aby si jej ihned přečetl. Evangelisté nám nedochovali jméno této šlechetné ženy, teprve z pozdějších pramenů se dovídáme, že slula Klaudie Prokula. Pocházela pravděpodobně z bohaté rodiny Prokulů; byla původem pohanka a přišla se svým manželem do Jeruzaléma. Jako tolik žen tehdejší doby se zřekla pohanství a přijala víru v jednoho Boha. Náboženské hnutí vyvolané Spasitelem zasáhlo také její citlivou duši. Podle nezaručeného podání stala se po smrti Pilátově křesťankou. Co psala Klaudia svému manželu, nevíme; evangelista nám dochoval jen hlavní myšlenku: „Nic neměj s tímto spravedlivým, neboť jsem mnoho vytrpěla dnes ve snách pro něho.“ Nemůžeme říci, co ji tak polekalo. Viděla asi jasně nevinu Ježíšovu a pomstu Boží, která stihne Piláta, bude-li soudit Krista nespravedlivě. Odedávna si kladli exegeté otázku, co bylo příčinou snu Prokulina a jejich odpovědi vyzněly různě. Faktem je, že Prokula nemohla v noci ještě vědět, že do sporu bude zatažen také Pilát. Proto veliká většina katolických učenců vidí ve snu řízení Boží Prozřetelnosti; evangelista jim dává za pravdu a připisuje snu hluboký symbolický význam. Zatím co duševní zrak vyvoleného národa slábne, takže se chystají zabít slibovaného Mesiáše, otevírá Bůh oči pohanům, aby uznali jeho vyšší poslání a veřejně prohlásili Spasitelovu nevinu. Pilát dočetl dopis až do pozdravu a zamyslil se. Zjev Ježíšův naň učinil hluboký dojem, ale vzkaz jím otřásl. Byl to sen, kterým právě Římané připisovali takový význam. Snad si vzpomněl na tajemný sen, který měla kdysi Césarova manželka Kalpurnie před osudným 15. březnem. Umínil si, že učiní vše, co bude v jeho moci a hned diktoval svému písaři odpověď. Podle toho trvala přestávka dost dlouho. Otrok odešel a Pilát se tázal znova lidu: „Kterého tedy chcete z těch dvou, abych vám propustil?“  Ale mezitím se situace podstatně změnila. Velerada využila vhodné příležitosti a poštvala lid proti Ježíšovi. (Mt.27,20: Velekněží a starší však přiměli zástup, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše zahubili.) Jednotliví členové se vmísili do zástupu a přemlouvali je, aby hlasovali pro Barabáše. Pro důvody nemuseli chodit daleko; opakovali pomluvy, které již tolikráte o něm šířili a nejčernějšími barvami líčili nebezpečí, které hrozí chrámu a zděděnému náboženství. Talmud nám prozrazuje, že se bojovalo i prostředky ještě povážlivějšími. Roztrušovali o Spasiteli, že je ve spojení s nenáviděnou vládou římskou a neobyčejná ochrana Pilátova jim dávala zdánlivě za pravdu. Zločinné úsilí Velerady bylo korunováno úspěchem, jakého snad ani sami nečekali. (Jak se již tehdy dalo demagogicky zpracovat veřejné mínění...) Jejich posluchači byli většinou obyvatelé jeruzalémští, kteří Spasiteli nikdy nepřáli a s pohrdáním pohlíželi na Galilejce, který se opovážil je napomínat a kárat. Snad nejhorlivěji přizvukovala Veleradě městská lůza, která se těšila na lacinou zábavu; kde nepomáhala slova, byly slibovány hmotné výhody nebo vyhrožováno pomstou a vyloučením ze synagogy. Ani peklo nelenilo a rozdmýchávalo vášně lidu. Bylo tu také dost stoupenců Ježíšových a právě na ně spoléhal Pilát nejvíce. Bohužel, neodvážili se veřejně vystoupit nebo byli hned umlčeni a vypískáni. A přece trvalo dost dlouho, nežli se Veleradě podařilo sehnati potřebnou většinu. Tážeme-li se, co bylo nejhlubší příčinou této veliké změny, můžeme odpověděti s R.W. Hynkem: „Zklamaná láska.“ Ježíšova tichost se nehodila pro Mesiáše, o kterém snili Izraelité; jejich láska k proroku Nazaretskému se proměnila v největší nenávist. Taková byla situace, když vladař přednesl po druhé otázku, koho má propustit. V zápětí se ozval nepopsatelný řev: „Barabáše. Pryč s tímto a propusť nám Barabáše!“ Pilát nevěřil vlastnímu sluchu; napadlo ho, že snad jeho slovům dobře nerozuměli. Proto se tázal ještě jednou: „Chcete, abych vám propustil krále židovského?“ Ale židé netoužili po králi, kterého by jim doporučoval úředník pohanského Říma a náměstím zaburácelo ještě zuřivěji: „Ne toho, ale Barabáše.“

Nečekaná žádost lidu Piláta rozhněvala. Stalo se, čeho se nikdy nenadál. Zaslepený zástup dal přednost lupiči před Ježíšem, jemuž vinu nedokázali. Pozbyl duševního klidu, s jakým až dosud řídil soudní jednání. Jen tak si vyložíme, že mu mohla uklouznouti neopatrná otázka: „Co tedy mám učiniti s Ježíšem, jenž slove Kristus?“ Odpovědí bylo hromové: „Ukřižuj ho!“ Nové výkřiky Piláta ještě více roztrpčily. Nechápal, jak mohou žádat na smrt muže, jenž se ničeho nedopustil. Jeho svědomí se vzpíralo takovému rozsudku a ještě jednou se pokusil Ježíše zachránit. Brzy se měl přesvědčit, že vášeň nemyslí. Jakmile pronesl první slova: „I co zlého učinil tento? Žádné příčiny smrti na něm nenalézám,“ křičel zfanatizovaný dav: „Ukřižuj ho!“ Jen s napětím všech sil pokračoval Pilát: „Pokárám ho tedy a propustím.“ Vrátil se k původnímu návrhu, ale se zlou se potázal. Židé dobře vypozorovali, že Pilát opustil pevnou půdu právní a jejich odvaha vzrostla ještě více. Jako divoká bouře neslo se náměstím strašné: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ Bylo patrno, že se vedení zmocnila městská lůza a Pilát se počal bát vzbouření. Měl ovšem ve zbrani 1200 mužů a mohl požádat o pomoc Heroda – ale myšlenka na Řím podlamovala jeho energii. Lekal se žalob, které se mu mohly státi osudnými nebo aspoň ztížit jeho další postup. Zdálo se mu pošetilým přinášet takové oběti za člověka, kterého ani dobře neznal a který nebyl ani římským občanem. Proto se rozhodl, že propustí Barabáše a Ježíše dá zbičovat; až uvidí krev, budou snad rozumovým důvodům přístupnější. Svědomí ovšem nemlčelo; omlouval se, že jedná z donucení a chce zabrániti většímu krveprolití. Ale napřed chtěl židům ukázati, jak se dívá na jejich běsnění a svalit na ně vinu za krev, která poteče. Rozkázal sluhovi, aby přinesl vodu a pokynul lidu, aby se utišil. Vladař povstal, myl si obřadně ruce a náměstím se nesla jeho slova: „Nevinen jsem já krví spravedlivého tohoto; vy vizte.“ Již často byla vyslovena otázka, jak přišel Pilát na tuto myšlenku. Pohanští národové znali symbolické omývání rukou a připisovali mu veliký význam, avšak slova, kterými Pilát obřad provázel, jsou vzata jistě z Písma (Deut. 21). Vladař prohlašuje, že nebude odpověden za muka Ježíšova a svaluje všecku vinu na židy, kteří ho k takovému ústupku donutili. I tento dojemný obřad se minul s účinkem. V zápětí se ozvala z davu strašná odpověď: „Krev jeho na nás i na naše dítky.“ Zástupy propukly v ohlušující řev. Povzbuzovali takřka Piláta, aby se krve Ježíšovy nelekal, protože všechny následky berou sami na sebe. Rouhavá slova se na nich strašně vymstila při pádu Jeruzaléma. O velikonocích dokonal Kristus, o velikonocích oblehl Titus Jeruzalém. Na hoře Olivetské vztáhli židé poprvé ruce na božského Vykupitele; tam se usadilo později římské vojsko, aby podniklo rozhodný útok na město. Za otrockou cenu 30 stříbrných koupili Spasitele; za šestinu stříbrného bylo prodáváno 30 židů do otroctví. Židé jásali, když Kristus byl obnažen a zbičován; později svlékali římští vojáci židovské uprchlíky, přivazovali je ke stromům a otvírali jim životy, aby našli peníze, které prý polykali. Velerada donutila Piláta, aby odsoudil Krista na kříž; při obležení města bývalo denně až 500 zajatých židů ukřižováno. Svolávali na sebe nevinnou krev Spasitelovu a po dobytí Jeruzaléma tekla jejich vlastní krev v proudech po ulicích a nádvořích chrámových.

Snad odsuzujeme divokou krutost národa a žasneme nad jeho zaslepeností. Buďme spravedliví! Také naše hříchy pomáhaly chystat kříž, který dolehl tak těžce na Spasitele. Zadívejme se raději na svého Ježíše! Z lásky k nám stojí tu jako zločinec. Buďme mu za to vděční!…

Pilát již neodporoval. Obrátil ke stráži a pronesl úsečný rozkaz: „Jděte, vojáci, připravte biče!“ Povolil tedy nátlaku lidu, před nímž tak důtklivě varovali rozvážní spisovatelé a sám zákoník. O několik let později vyvolala kouzelník Šimon mezi Samaritány veliké vření. V zástupech putovali na posvátnou horu Garizim a mezi lidem se trousily pověsti, že se blíží příchod Mesiášův. Pilát schůzky zakázal a protože se Samaritáni nepodrobili, bylo jich mnoho zajato, pobito a popraveno. Obrátili se na syrského místodržitele Vitellia, jenž Piláta sesadil a poslal k císaři, aby za to odpovídal. Aby si uchránil úřad, obětoval Vykupitele světa; proto podlehl Mesiáši nepravému. V této situaci můžeme nalézt i Boží milosrdenství. Pilát si tak mohl uvědomit svoji vinu.

 

Pán Ježíš odsouzen na smrt

Po té, co Pána Ježíše zbičovali, vyšel Pilát z vládního paláce. Uvítal ho vášnivý křik lidu: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ Pokynul, aby se utišili. Teprve po chvíli pravil: „Hle, vedu vám ho ven, abyste poznali, že na něm žádné viny nenalézám.“ Přes všechno vyšetřování nedokázali mu dosud ani jediného zločinu, z kterého jej obvinili.

Pilátovi nemohou vytýkat nedostatek dobré vůle. Učinil vše, co mu bylo podle zákona možno; proto dal Ježíše zbičovat. Jíti ještě dále mu brání svědomí, proto je odhodlán ho propustit. Po těchto slovech se neozval ani jediný výkřik protestu; podívaná, která se jim naskytla, je v prvním okamžiku ohromila. Z palácové brány vycházel vrávoravým krokem Spasitel v průvodu několika vojínů. Přes ramena měl přehozený posměšně plášť, na hlavě trčela strašná koruna a jeho svatá tvář byla pokryta krví, která zvolna usychala. Tak si Ježíše opravdu nikdy nepředstavovali. Jeho bolestný zjev učinil na prostý lid hluboký dojem a slova jim odumírala na rtech. Pilát použil příznivé nálady a na jeho pokyn přistoupil Ježíš až k zábradlí. Vladař nadzvedl okraj vojenského pláště, kterým byl Spasitel zahalen a v jasném východním slunci objevilo se zkrvavené a rozedrané tělo Kristovo. Sám Pilát se zachvěl při tomto pohledu a hlas se mu třásl, když volal z povýšeného místa: „Ejhle – člověk.“ Byla to jen dvě slova, ale posluchači jim dobře rozuměli. Obvinili u něho Ježíše, že se činí králem. Piláta nepřesvědčili; aby jim vyhověl, kázal ho zbičovat. Snad by se již měli spokojit jeho bolestmi a nevolat po jeho smrti. Neočekávaná slova Pilátova způsobila hluboký dojem. Venkovští poutníci změkli při tomto krvavém divadle a v mnohém oku se zaleskla slza. Zdálo se, že pro Spasitele udeřila hodina záchrany. Ale také přítomní velekněží vypozorovali hrozící nebezpečí a hleděli je stůj co stůj odvrátiti. Pokynuli svým četným sluhům a stoupencům a náměstím zaburácelo zlostné: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ Ale Pilát si všiml dobře, že většina lidu mlčela a nešla s Veleradou; proto odpověděl dost podrážděně: „Vezměte ho vy a ukřižujte, neboť já na něm viny nenalézám.“ Nedával jim tak dovolení, aby Ježíše popravili. Jeho slova byla jen výbuchem spravedlivého rozhořčení. Muži, kteří se stále vychloubali, že mají jediné pravé náboženství a nechtěli ani vstoupit do domu pohanova, nebojí se prolít nevinnou krev. Velerada vycítila, že se vážky kloní na stranu Pilátovu a politickou žalobu že neprosadí. Vladař se mohl opřít o zákon, proti kterému byli bezmocní. Obratem ruky převedli žalobu na pole náboženské; proti římskému zákonu postavili zákon Mojžíšův, který vláda slavnostně uznala při dobytí Palestiny. Proto pravili: „My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, neboť se činil Synem Božím.“ Četné hlasy hned přizvukovaly.

Kolikrát se již opakovala v dějinách tato strašná nedůslednost. Jménem lidského zákona bojovalo se proti Bohu, jenž je přece pramenem každého práva a zákona. „Máme zákon, že každý, kdo neprokazuje císaři božské pocty, hoden jest smrti,“ tak mluví římští protektoři za doby pronásledování a tisícové krvácejí z tohoto zákona. „Máme zákon,“ volají byzantští obrazoborci a vedou obránce katolického uctívání obrazů na mučednickou smrt. „Máme zákon,“ vyhrožují pronásledovatelé církve ve staré carské říši, tak kulturní bojovníci a nepřátelé církve ve Francii a jiných zemích. Ale ze stanoviska právního byl tah Velerady neobyčejně obratný. Napověděla Pilátovi, že se velice mýlí, nenachází-li ve svém zákoníku důvod, proč by Ježíše neodsoudil. Zapomněl, že v Palestině vedle práva římského vládne též zákon Mojžíšův, který říše respektuje a uznává. Podle jejich náboženských pojmů propadl Ježíš smrti, poněvadž se rouhal samému Bohu. Poznámka židů Piláta opravdu zarazila, protože jí nemohl upřít jisté oprávnění. Opět mu hrozil konflikt se zákonem Mojžíšovým, který mu již způsobil tolik mrzutosti. V duchu vzpomněl na četné žaloby, které byly proti němu podány a nerad by znova dráždil náladového císaře. Ale tyto úvahy ustoupily brzy do pozadí. Pilát se zrovna otřásl při myšlence, že by Ježíš mohl býti Synem Božím. Slýchával takové báje od malička a již dávno jim přestal věřit. Představa sama byla v tehdejší době běžná (Srv. Sk 14,11 a 28,6). Nebyl povahou náboženskou a také nevěděl, jak si má synovství Boží představovat. Ale tento záhadný cizinec učinil naň takový dojem, že se mu i neobyčejná výpověď Velerady zdála pravděpodobnou. Kolik velebnosti zářilo ještě z poplivané tváře Ježíšovy, že pohanský vladař neodbyl slova žalobců pouhým úsměškem! Právě naopak. Vzpomněl na varovný dopis manželčin a její výhružný sen a jeho bázeň ještě vzrostla (Jan 19,8). Buď jak buď, musí vniknout do tajemství tohoto muže, který ho stál již tolik obětí. Proto pokynul stráži, aby uvedla Ježíše do vládního paláce. Těžká záclona zapadla a Pilát osaměl s obžalovaným. S jakousi posvátnou bázní se zadíval na zmučeného Spasitele a tázal se: „Odkud jsi?“ – ale Ježíš neodpověděl. Již jedenkráte odhalil před Pilátem svůj nadpozemský původ, ale hrdý Říman měl pro jeho slova jen pochybovačné pokrčení ramen. Nová odpověď byla by úplně zbytečná; spravedlnost se nesmí ohlížet na osobu, pro všechny musí býti stejná. Vladař byl dávno přesvědčen o nevině Ježíšově; proto nových důkazů nepotřeboval. Mlčení Ježíšovo Piláta urazilo. Proto pravil poněkud podrážděně: „Se mnou nemluvíš? Nevíš, že mám moc tebe propustit a mám moc tebe ukřižovat?“ Chtěl podle všeho Krista vystrašit a vylákat na něm přiznání, na němž mu tolik záleželo. Ze stanoviska právního nemohli bychom odpovědi Pilátově mnoho vytýkat, protože byla vzata skoro doslovně z římského zákoníku. Avšak její předpoklad byl úplně pohanský, protože vylučoval Boha z právního řádu. Pilát se vžil tak do svého úřadu, že na mravní odpovědnost ani nepomyslil. Proto ani nepozoroval, že svými slovy odsoudil svoje dosavadní skutky. Takové hrdosti nemohl nechat Spasitel bez odpovědi; proto mu řekl: „Neměl bys žádné moci proti mně, kdyby ti nebyla dána shůry; proto ten, kdo mně tobě vydal, má větší hřích.“ Tak nemluvil snad ještě nikdo se zástupcem světovládného Říma. Tento zajatec upozornil Piláta, že veškerá moc pochází z Boha a jemu připadl čestný úkol, aby se zastal samého Syna Božího. Ale z toho plyne i veliká odpovědnost. Nikdo se nesmí beztrestně skrývat za Boha, dopouští-li se bezpráví. Jestliže Pilát své moci zneužije, neujde spravedlivému trestu Božímu. A přece ani v tomto vážném okamžiku nezavřel Ježíš oči před dobrou vůlí Pilátovou a uznal snahu, s jakou jej hleděl osvobodit. Jeho vina je mnohem menší nežli hřích Velerady, která měla jasnější poznání a s otevřenýma očima prolévala nevinnou krev Bohočlověka. Otevřená slova Spasitelova učinila naň hluboký dojem; výpověď Velerady o vyšším původu Ježíšově nezdála se mu v tu chvíli ničím nemožným. Odcházel z paláce s pevným rozhodnutím, že nevinného propustí (Jan 19,12); nenadál se, že již v nejbližším okamžiku se dočká nejtěžší porážky. Také Velerada si všimla dobře veliké změny, jaká se stala s Pilátem. Uškodili si, když převedli žalobu z politiky na náboženství; bylo vidět, že se vladař zalekl Božího trestu a pronese rozsudek osvobozující. Rozhodli se, že užijí posledního důvodu: jeho strach z Boha přemohou jinou bázní; připomenou mu pána mnohem bližšího. Když tedy počal mluvit ve prospěch Ježíšův a doporučoval jeho propuštění, přerušili ho slovy: „Propustíš-li tohoto, nejsi přítel císařův, neboť každý, kdo se činí králem, protiví se císaři.“ Výhrůžka Velerady podráždila vojáky, čekali na pokyn, aby povykující dav rozprášili – ale u Piláta bylo již pozdě. Nebál se povstání; i za horších okolností si uměl pomoci. Zato zmínka o císaři ho zasáhla jako blesk z jasného nebe a zlomila odpor, s jakým se dosud stavěl proti Veleradě. Rozuměl jim dobře; hrozili mu žalobou u císaře, že nadržoval velezrádci a nepotrestal člověka, který se veřejně činil králem. Pilát se ovšem mohl odvolat sám k císaři, ale pokládal za výhodnější mnoho na sebe neupozorňovat. Jak se dovídáme z tehdejších spisovatelů, trpěl císař Tiberius velikou melancholií; všude viděl zradu a podezříval kdekoho. Ustavičně připomínal úřadům, aby zachovávaly zákony o urážce veličenstva a velezrady a sám je prováděl co nejpřísněji. Z dvaceti přátel a rádců Tiberiových ušli jen dva nebo tři násilné smrti. Udavačům byly slibovány velké odměny a věřilo se každému. Podle římského zákoníku směli svědčit i otroci, kteří jinak neměli právo na soudu žalovat. Seneka si trpce stěžuje na udavačství v době Tiberiově; ani občanská válka nemohla prý způsobit větších škod. Následky takové žaloby mohly být pro Piláta nedozírné. Tento hluboký pád bude tím bolestnější, protože byl vyznamenán čestným titulem „přítel císařův“. Byl rozhodnut. Proti varovnému hlasu svědomí se odhodlal, že vydá Ježíše na smrt. Odešel do paláce, aby vykonal poslední přípravy. Rozkázal písaři napsat tabulku na kříž: „Ježíš Nazaretský, král židovský,“ a odcházel do vládního paláce. Styděl se za porážku. Nechci ho omlouvat, ale přece dávám za pravdu Müllerovi: „Nikdy mu nesmíme vytýkat, že se dopustil sprosté vraždy nebo že spáchal nespravedlnost. Spíše bychom nad ním zaplakali, nežli ho proklínali. Vzpomeňme raději, kolikrát jsme byli k Spasiteli ještě krutější. Hřešili jsme, jakkoli nám nehrozilo žádné nebezpečí.“

podle Dr. Miklíka CsSR.


 

 

Člověk všech časů 29.3.91 Velký Pátek


„Shromážděte se v zahradě mého Neposkvrněného Srdce, přemilí synové, abyste spolu s Ježíšem prožívali strašlivé hodiny jeho bolestného utrpení.

Je Velký pátek. Je den jeho odsouzení a jeho smrti na kříži. Po tom, co celou noc ztrávil mezi urážkami a hanobením od členů a sluhů Synedria, když den pokročil, Ježíš je přiveden před Piláta. Zde dochází k druhému a ještě více ponižujícímu procesu. Před velkým davem, štvaným proti Němu; tváří v tvář náboženským předákům, kteří ho obviňují z rouhání a svatokrádeže, Ježíš, mírný jako beránek, který se němý nechává vést k porážce, ve vznešeném mlčení sleduje vývoj událostí. Počáteční čestnost Pilátova, který proti němu nenalézá žádné viny; „Kdyby nebyl vinen, nebyli bychom ho přivedli k tobě!“ Počínající strach před davem; pochyby o realitě jeho Slova: „Jsi ty král?“; pokus o jeho záchranu nabídkou jeho propuštění místo Barabáše; bázeň z křiku davu; hrůza před posudkem Říma: „Propustíš-li tohoto, jsi nepřítel císařův.“ A tak Pilát zbaběle podepisuje ortel smrti.........

Hle, Člověk všech časů. Na něm v Getsemanech spočinuly všechny hříchy světa, v soudním dvoře se na něj nakladly bolesti, ponížení, potupy, vykořisťování a otroctví všech lidí.

Člověk všech časů. Lidé, kteří byli před ním, žili v naději, že uvidí tento jeho den a v něm našli spásu. On je ten, který v Abelovi byl zabit, v Izákovi byl svázán na nohou, v Jakubovi putoval jako poutník, v Josefovi byl prodán, v Mojžíšovi byl položen do vody, v beránkovi byl zabit, v Davidovi byl pronásledován a v prorocích byl pohaněn. Je to Člověk všech časů.

Pro dar jeho vykoupení jsou povoláni sdílet život s Bohem všichni lidé, kteří žili po něm. Na svém těle nesl utrpení všech obětí nenávisti, násilí, válek; do svých ran uzavřel prolitou krev miliónů nevinných dětí, zabitých ještě v lůně svých matek. Byl bičován všemi bolestmi, nemocemi, zejména nevyléčitelnými nemocemi, které se šíří; byl trním korunován v těch, kteří podléhají falešným ideologiím, bludům, odvádějícím daleko od víry k pýše a lidské domýšlivosti. Byl zhanoben v maličkých, v chudých, ve vyděděných, v posledních, ve vykořisťovaných. Byl popliván ve vyvržených a zoufalých.

Byl vystaven výsměchu v těch, kteří vystavují jako zboží důstojnost vlastního těla. Ejhle, Člověk.

Nyní na sobě nese břevno odsouzení; stoupá ke Kalvárii, potkává se se mnou, svou probodenou Matkou; je přibit na potupné dřevo a vyzdvi žen na kříži.

Tři úzkostné hodiny agonie vedle mne, své Matky, a Jana, milovaného apoštola. Nakonec akt úplného odevzdání se Otci a smrt na kříži kolem 15. hodiny toho dne. Hle, vpravdě Člověk všech časů.

V něm žil, byl vykoupen a spasen každý člověk od prvního Adama až do posledního člověka, který se až do konce časů narodí na této zemi. S pomocí Jana, Josefa z Arimathie a zbožných žen ho nesu ke hrobu, kde je uložen až do svítání prvního dne po sobotě. Jeho božské zmrtvýchvstání je největším důkazem, že pouze On je Člověkem všech časů.

Je Člověkem nových časů, neboť jenom v Něm povstanou znovu všichni lidé, co žili, mrtví, pohřbení a rozpadlí na suchý prach. Prožívejte tedy se mnou, byť na velké poušti vašeho času, tyto hodiny jeho utrpení a jeho smrti na kříži. Prožívejte je v tichu, v usebranosti, v modlitbě, ve sladké intimitě života s vaším božským bratrem Ukřižovaným. Neboť pouze v Něm se naplní nové časy, jež vás čekají, až se k vám vrátí ve slávě a před Ním padnou na tvář všechny mocnosti nebe, země a pekla, k dokonalé oslavě Boha Otce.“

 

 

ORA PRO NOBIS

 


Ježíšku, příjď!

 

Po druhé světové válce se v jednom ze států východního bloku udál tento příběh:

Do jedné vesnice, která měla 1500 obyvatel, přišla ateistická učitelka. Farář této malé vesničky se přes těžkou politickou situaci snažil posilovat své věřící modlitbou a přijímáním svátostí. Svět víry a ateismu se vyvažoval na bedrech dětí. Šestým smyslem - nebo prostřednictvím špiclů - učitelka věděla které děti přijaly svaté přijímání a trápila je.

Farář této obce vypráví: „Jednoho dne přišla ke mně Angela, nejlepší žačka čtvrté třídy a prosila mne, aby mohla denně přijímat svaté přijímání. Její srdce tak velmi touží po této potravě. Upozornil jsem ji, že se toto rozhodnutí donese do uší její třídní učitelky a ta jí to dá pocítit. Ale Angela odpověděla, že se bude ještě více učit. S radostí jsem splnil její přání. Od toho okamžiku se atmosféra ve třídě změnila v malé peklo.“

Učitelka šikanuje Angelu neustále, i když má nejlepší výsledky. Dítě je stále bledší, avšak nikdy neprotestuje. Spolužačky, často plačíc, vypráví ustaranému knězi o učitelčiných útocích, jak přesahují učební látku, napadá ateistickými teoriemi Angelu, aby ji přesvědčila o bezvýznamnosti křesťanské víry. Celá ves hovoří o tomto souboji mezi učitelkou a Angelou. „Já nemohu zasáhnout slovy, a tak mi zůstává jedině modlitba,“ odpovídá pastýř duší.

17.12. uprostřed adventu vynašla paní učitelka, hroznou hru. Zaplete Angelu do jednoho dialogu: „Co děláš, když tě volají tvoji rodiče?“ „ Přijdu,“ odpovědělo děvče trochu plaše. „Výborně. A co se stane, když tvoji rodiče zavolají kominíka?“ “Samozřejmě přijde.“ Angela tuší past, neboť cítí, jak ji silně buší srdce. Triumfujícím hlasem říká učitelka dále: „Dobře! A řekněme, že tvojí rodiče zavolají tvou zemřelou babičku. Přijde?“ „Ne, myslím, že ne,“ odpověděla Angela. „A když tvoji rodiče zavolají Červenou Karkulku?“

„Nepřijde, protože je to pohádka.“

„Vidíte, děti, jen živí přicházejí, když je voláme. Kdo nepřijde, ten neexistuje a nebo už zemřel. Teď chceme něco vyzkoušet.“

Učitelka pošle Angelu za dveře a ostatním žákům říká, aby volaly jméno „Angela!“ Děvče samozřejmě vejde dovnitř. Pedagožka vysvětluje: „Angela žije, přichází dovnitř, když ji voláme. Vezměme, že teď zavoláme Ježíška. Věříte, že Ježíšek existuje a že žije?“

Je hrobové ticho. Některé děti potichu přijímají otázku. Učitelka se obrací na Angelu: „Věříš, že tě Ježíšek vyslyší, když ho voláš?“

„Ano, věřím, že mě vyslyší.“

„Výborně, tak chceme něco vyzkoušet. Na můj povel začnou všichni křičet: Ježíšku přijď!... Raz,dva,tři...“

Žádné z dětí se neodvažuje. Učitelka se vysmívá: „Vidíte, netroufáte si ho zavolat, neboť přesně víte, že by nepřišel - váš Ježíšek. A ani vás neslyší, protože žádný váš Ježíšek neexistuje, tak jako neexistuje Červená Karkulka.“

Někteří ze žáků jsou skutečně zmateni. Důkazy jsou jasné. V triumfální nenávisti žádá učitelka od dětí: „Zničte dětinskost!“

Tu se stane něco neočekávaného - Angela se zdvihne: „Chceme ho přece zavolat! Všichni spolu!“ Děti se postaví, sepnou ruce a volají Ježíška: „Ježíšku, přijď!“

Strachem naplněné ticho. Angela: „Ještě jednou!“ A děti ho volají podruhé s takovou vroucností, ke které je mohla dohnat jen daná situace.

A potom se to stalo - dveře se bez hluku otevírají, celé denní světlo se soustřeďuje ke dveřím. Světlo je silnější a silnější a bere na sebe podobu ohnivé koule. Všechno se děje tak rychle. Koule se otevírá a v ní se zjevuje Dítě. Usmívá se bez jediného slova, je oděno do bílého a samo vyzařuje světlo. Denní světlo je oproti němu tmou. Po určitém čase Dítě ve světelné kouli zmizí, ta se pomalu vzdaluje a dveře se sami od sebe potichu zavírají.

Děti nemohou ze sebe vydat pro velikou radost ani jedno slovo. Toto ticho však přeruší pronikavý výkřik. S vytřeštěnýma očima úplně zmatená učitelka křičí: „Přišel! Přišel!“ Okamžitě opouští místnost a zabouchne za sebou dveře. Děti pokleknou a děkují Ježíškovi.

Všechny děti byly k vůli této události vyslýchány. Výpovědi se ve všem shodují, rozcházely se jen v údajích o tom, jak dlouho byl Ježíš přítomen ve třídě. Učitelku na čas umístili do ústavu, neustále volala: „Přišel! Přišel!“

pramen: Víťazstvo Srdce


 


 

Naše děti píší Bohu Otci:

Ø       Milý Bože, podle mě je bible skvělá. Napsal jsi ještě něco jiného? Katka

Ø       Milý Bože, kdybych já byl Bohem, mně by to tak dobře nešlo. DRŽ SE! Filip

Ø       Milý Bože, lidé od naproti se pořád ošklivě hádají. Zařiď to tak, aby se ženili jenom ti lidé, kteří jsou na sebe milí. Adam

Ø       V náboženství jsme se učili co děláš. Ale kdo to dělá, když jsi na dovolené? Janka

Ø       Nemusíš mít o mě starost. Na přechodu se vždy rozhlížím na obě strany. Jonáš

Ø       Milý Bože, je úžasné jak vždycky dokážeš dát hvězdy na jejich místa. Pepa

 

 


 

Silou maličkých 8.9.96 Narození Panny Marie

„Shromážděte se jako květy vonící láskou a čistotou kolem kolébky, do které jsem byla položena po svém narození. Protože jsem maličká, zalíbila jsem se Pánu. Protože jsem maličká, byla jsem určena svým Bohem, abych vedla šik svých dětí proti hroznému vojsku satana, odbojných duchů a jejich mocných následovníků. Se svými malými dětmi nakonec dosáhnu svého největšího vítězství. - Silou maličkých přemohu velkou moc satana, který ve světě založil své království a kalichem požitku a smyslnosti svedl všechny národy země....

- Silou maličkých přivedu k Bohu toto ubohé lidstvo, oklamané a svedené falešnými ideologiemi a zvláště ohrožené velkým bludem ateismu. Právě jím chtěl Lucifer, starý Had, satan obnovit svou pyšnou výzvu Bohu tak, že přivede lidstvo, aby zopakovalo jeho gesto vzpoury vůči Pánu: non serviam - nebudu Mu sloužit. A tak já shromažďuji v zahradě svého Neposkvrněného Srdce šik svých malých dětí a nabízím jim dokonalou realizaci vůle nebeského Otce. Tak v nich a skrze ně opakuji své gesto pokorné a dokonalé pohotovosti k jeho vůli a opakuji tak znovu své Fiat: ať se stane tvá svatá a božská vůle.

- Silou maličkých uzdravím toto lidstvo, nemocné a zraněné hříchem, pýchou, násilím a nečistotou. Proto se sladkou něžností vedu všechny své malé děti na cestu svatosti, pokory, lásky a čistoty.

A tak se tento svět zase stane zahradou, ve které bude opět možno Pána milovat, těšit se z něho, sloužit mu a dokonale ho oslavovat. Tak se uskuteční velké vítězství, o kterém předpovědělo a zpívalo Písmo svaté: „Navzdory odpůrcům už v ústech dětí a batolat zjednal sis chválu, že musí zmlknout, kdo zná jen zášť a pomstu!“ (Ž 8. 3).

***

P. Hammer ve svém růženci vzpomíná:

Učitelka, zklamaná životem, se rozhodla, že ukončí svůj těžký život. Odchází na most a čeká až bude beze svědků, aby ve vlnách Dunaje pochovala své zoufalství. Ale vždy se tam někdo pohyboval. Už se zdálo, že v okolí nikdo není. Když se chystá k osudnému skoku, tu se naráz blíží děti z její školy, které jdou na odpustky do Maria - Hilf. Když uviděly svou osamocenou učitelku, s radostí ji vzaly za ruce a vedly sebou. Bylo jí, jakoby ji andělé nesli na rukou k nebeské Matce. Děti se modlily růženec a ona s nimi, a tak konečně u nohou Panny Marie zanechala své bolesti.


 

 

 

 

Korunování Velkého jubilea 2000

Asi nikdy dříve nebyla v dějinách Církve podobná událost, na které by bylo sloužilo Mši svatou se Svatým Otcem tolik biskupů jako v neděli 8.10. v Římě. Nejdojímavější skutečností tohoto víkendu byla zvláštní přítomnost Panny Marie. Centrální komise tohoto Velkého jubilea 2000 označuje tuto mimořádnou cestu fatimské sochy Panny Marie do Vatikánu za „Mariánskou pečeť“ uprostřed svatého roku.

Papež Jan Pavel II.  to popisuje slovy: „Svatopeterské náměstí se dnes podobá velkému večeřadlu: jako hosté jsou zde biskupové ze všech částí světa. Přišli do Říma, aby se zúčastnili své oslavy jubilejního roku... Pro naší pomoc a pro naší útěchu jsme v těchto dnech jubilea chtěli mezi námi zvlášť vyzdvihnout přítomnost nejsvětější Panny Marie, naší Matky... Kéž nám pomáhá uctívaná podobizna fatimské Panny Marie, která je pro naši velkou radost naším hostem, abychom znovu zažili zkušenosti prvního apoštolského kolegia, které bylo ve večeřadle v modlitbě sjednocené s Pannou Marii, Ježíšovou matkou... Šťastným řízením je v našem středu, mezi námi, uctívaná socha Panny Marie z Fatimy. Mám radost, že ji mohu opět přijmout ve Vatikánu - v slavnostním kruhu za přítomnosti mnohých mých bratrů v biskupském úřadě, mnohých kněží, řeholníků, řeholnic a věřících, kteří se dnešní večer shromáždili na tomto náměstí... Naše modlitba dnešní večer sjednotila celou lidskou rodinu v duchu kolem Panny Marie, Královny světa... Rozjímali jsme nad slavnými tajemstvími svatého růžence, a tak jsme se vnitřně připravili na akt zasvěcení, které chceme zítra uskutečnit. Převzali jsme postoj učedníků ve večeřadle, kteří svorně a jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu s Pannou Marií...“

 

Na té skále zbuduji svou Církev.

 


Revoluce a Napoleon

 

Vrchol boje proti Církvi v 18. století znamenala Francouzská revoluce, která vypukla v roce 1789. Vedli ji hlavně tři muži – Robspierre, Danton a Marat.

Ve Francii bylo v těch časech jistě mnoho sociální nespravedlnosti, i Církev tam měla velké majetky, ale spravedlnost si žádala říci, že z nich vydržovala mnoho škol, nemocnic a charitativních ústavů. Na 727 gymnáziích a seminářích učili kněží a řeholníci. Např. sestry sv. Vincenta měly 429 nemocnic.....

Když se ve Francii nahromadilo příliš mnoho složitých problémů, král Ludvík XVI. se roku 1789 rozhodl svolat tzv. „hlavní stavy“ země, které se vyhlásily za „Ústavodárné shromáždění“ a začaly vydávat nové zákony a nařízení. Králova moc byla téměř zničena. Začala revoluce… Slova se ujali osvícenští nepřátelé Církve. V srpnu r. 1789 byla vyhlášena tzv. „všeobecná lidská práva“, jejichž platnost nebyla ani všeobecná, ani netrvala dlouho. 2.11. 1789 byla Církev zbavena veškerého majetku, v únoru r. 1790 nové Národní shromáždění „zrušilo“ všechny řeholní služby, a to na „věčné časy“. Stát žádal „celé srdce“ občanů. Byly zrušeny všechny řehole. 60 000 řeholníků revolucionáři vyhnali na dlažbu, klášterní budovy byly zničeny. Někteří ojedinělí řeholníci se přidali k revoluci – např. Fouché, člen tzv. školské kongregace, se stal ministrem policie. Přemnozí řeholníci zůstali i přes všechno trápení věrni svým slibům.

V červenci r. 1790 byla uprostřed revoluce odhlasovaná tzv. „civilní konstituce kléru“, vypracovaná jansenisty a osvícenci. Rušilo se jí na 50 biskupství, biskupy měl volit lid, faráře farníci… Biskupové nesměli žádat žádné potvrzení od Říma. Všichni duchovní měli na tuto „konstituci“ přísahat. Papež Pius VI. ji odsoudil a zakázal pod trestem suspenze. Za to revolucionáři zabrali jeho palác v Avignonu, přičemž zabili 60 lidí a naházeli je do jámy. To byl jeden z prvních projevů neslýchaných surovostí, které Francouzská revoluce rozpoutala pod heslem „svobody, rovnosti a bratrství“ a ve jménu tzv. „všeobecných lidských práv“… Přísahu složila necelá třetina duchovních, z biskupů pouze Talleyrand a tři další. Ostatní biskupové a kněží ji jako zakázanou odmítli.

Nejhorší časy nastaly pro Církev ve Francii za vlády tzv. Národního konventu v letech 1792-1795. Král byl r. 1792 sesazen. Na rozkaz Dantona zavraždili 1600 vězňů, šlechticů oddaných králi a 225 duchovních, kteří odmítli přísahu. Mezi nimi byl jeden arcibiskup, dva biskupové, ostatní kněží. Všichni byli v r. 1926 vyhlášeni za blahoslavené. Tisíce kněží muselo emigrovat - do Itálie asi 6000, do Anglie 10 000. Král a anglikánský duchovní je vlídně přijal a velkoryse se o ně staral. Švýcarsko přijalo 5000 těchto utečenců, dokonce i kalvínská Ženeva jich uchránila asi 700. Do Španělska jich uteklo asi 8000. Zůstává trvalým povzbuzením, že zatímco filozofové osvícenství ve jménu „rovnosti, bratrství a svobody“ zakázali křesťanství, ničili tisíciletou Církev, pohrdali jejími staletými zásluhami, olupovali a vraždili kněze, křesťanské církve a jejich věřící se spojili v duchu evangelia ve velkém díle lásky...

Revoluce ve Francii, která hned na začátku vyhlásila ve jménu rozumu „svobodu, rovnost a bratrství“, uskutečňovala toto heslo k hanbě celého lidstva po svém. V Paříži popravili r. 1794 šestnáct karmelitek, protože odmítali složit přísahu. Papež Pius X. je vyhlásil za blahoslavené. Ve Valenciennes popravili v tom samém roce 11 Voršilek. V Orange sťali 16 Uršulinek a 16 sester jiných řeholí. Gilotina, pověstná sekera na popravování, pracovala bez přestávky. Ve jménu „svobody, rovnosti a bratrství“… Do Cayenne deportovali na 4 lodích 250 duchovních. Na shnilých lodích u ostrova Oleron umíralo 1000 kněží, u ostrova Re 250. V Besançone sťali 25 duchovních. Přemnoho kněží bylo i mezi 16000 oběťmi, které dal za čtyři měsíce popravit v Nantes zuřivý Carrier takzvaným „kolmým křtem“ – nešťastníky natlačili do starých lodí, které měly posunovací dna, pustili je po proudu řeky Loiry a na širém moři dna potom vytáhli. Loď se celá potopila… Tyto zločiny proti lidskosti a ve jménu „svobody, rovnosti a bratrství“ převýšily veškerou tvrdost dávných časů a staly se trvalou hanbou lidstva. Bohužel, dnes už na ně nikdo nevzpomíná… Revoluce ukázala, jakou „pravdu“ měl J.J. Rousseau, když popíral hřích a potřebu vykoupení, a když tvrdil, že: „Člověk je od přírody dobrý…“. Tisíce lidí, většinou úplně nevinných, zahynulo rukama revolucionářů.

Bretonská legie z dob Francouzské revoluce říká: „Kéž bychom ještě někde našli, Pane, Tvůj kříž, abychom před ním poklekli a prosili Tě o sílu! Ale Tvůj kříž je všude přemožen, a namísto něho je vztyčen kříž gilotiny… Každý den vidí Tvé služebníky, věrné kněze, sklánět hlavu, jako jsi skláněl Ty na Kalvárii a odpouštět nepřátelům… Ti, kteří mohli utéci, se skrývali v lesích a sloužili Mši sv. v noci mezi skalami anebo na moři. Mnozí museli utéci z domova a bloudí po oceánu… Vládní kněží jsou teď v jejich domovech a požírají majetek chudých, prodávajíce Boha za peníze jako Jidáš. Vzdělaní i sedláci jsou pronásledováni, protože jsou křesťané… Pane, skryj svůj obličej, slunce, plač při pohledu na zločiny, které jsou hodné ducha temnoty! Sbohem, Ježíši a Maria! Vaše sochy jsou rozlámány a revolucionáři jimi dláždí cesty...“

Ale šílení Francouzské revoluce nebylo ještě ani zdaleka u konce. Jan Gobel, basilejský světící biskup, člen Národního shromáždění, složil nejprve přísahu na „konstituci kléru“, potom se dal „zvolit“ za arcibiskupa Paříže – a vysvětil devět státních biskupů. Topil se v dluzích a byl úplně v rukou revolucionářů… 7.11.1793 přišel potom do konventu s mitrou a křížem v ruce a prohlásil, že se zříká své hodnosti a že od této chvíle uznává jen „náboženství svobody“. Zanedlouho i on skončil pod gilotinou… Poslanci konventu jásali, že se povznesl k „výškám filosofie“. Čin tohoto falešného a Římem neschváleného biskupa byl signálem pro oslavy nového náboženství „Rozumu“… Následovali bláznivé slavnosti v Paříži. Masový průvod nesl za hudby v křesle „bohyni rozumu“ – herečku z opery – a šel ke konventu. Doznívali řeči na nové „náboženství“. Novou „bohyni-herečku“ usadili vedle prezidenta Národního shromáždění. Potom prohlásili katedrálu Notre-Dame za „chrám rozumu“ a polovina konventu se připojila k znesvěcení tohoto nejúctyhodnějšího chrámu Francie. Na oltář posadili herečku a vzdávali jí hold. Zpívali se hymny, pilo se a tancovalo. Většího úpadku se rozum člověka ještě nedožil!

To co se dělo v Paříži, napodobovali osvícenci na vesnici. Křesťanství prohlásili za podvod, pálili se zpovědnice a obrazy, potom tancovali okolo „plamenů rozumu“. To byly „nové bohoslužby“. Na vesnických oltářích stály lahve vína a uzeniny. Kalichy a monstrance dali roztavit a z ornátů si nechali ušít kalhoty. Zavedli „občanskou“ svatbu a občanské pohřby a už roku 1797 bylo v Paříži 20 000 rozvedených… (Weis Weltgeschichte XII, 423“)

Jednomu ze tří vůdců revoluce, Robespierrovi se tato šílenství nelíbila. V březnu 1794 dal kvůli výstřelkům popravit dvacet horlivců nového náboženství. Vražd a poprav bylo však více. Už v červenci roku 1793 probodla 25-letá žena Ch. Cordayová jednoho ze tří vůdců revoluce, Marata, když si chystal řeč v koupelně. Robespierre dal popravit roku 1794 svého druha Dantona a v tom samém roce popravili vlastní přívrženci i Robespierra.... „Svoboda, rovnost, bratrství…“ Jak třetí z vůdců revoluce Marat snil v roce 1789 o gilotině, která by stínala ne jednu, ale třicet hlav naráz! - odťala tato sekyra i hlavy těch, kteří ji postavili…

Protikřesťanské šílení Francouzské revoluce nemělo konce. Noví vládcové předložili dětem ve školách nové „Desatero dobrého vlastence“ (pozn. red.: Za totality byl zaveden desetibodový „Morální kodex budovatele socialismu.“) a prodávali „Republikánský katechismus“ – místo katolického katechismu víry a mravů. Roky zakázali počítat od narození Krista… Byla zavedena tzv. „nová éra“ – od vzniku Republiky, to znamenalo od 22. září 1792. Zrušili neděli, den Ježíšova vzkříšení. Místo týdnů, trvajících od tisíciletí podle Písma, zavedli tzv. „dekády“ a měsíce nazvali podle přírodních jevů – nivos (sněžník), ventos (větrník), pluvios (deštník), germinal, floreal atd. Posledních pět dní na konci roku byly svátky „geniálnosti, práce, velkých činů, odměn a veřejného mínění.“ Každý přestupný rok přibyl „svátek revoluce“. Staleté svátky katolických svatých nový kalendář úplně zavrhl – dny měli jména užitečných rostlin, zvířat a nástrojů. Tak první měsíc roku se ctila postupně v jednotlivých dnech památka hroznu, šafránu, kaštanů, koní, balzámu, řepy, sedmikrásek, brambor, plesnivce, hub, rezedy, oslů, dýní, pohanky, slunečnice, lisů, konopí, broskví, krupice, papriky, rajčat, ječmene, sudů… To všechno mělo znamenat, že francouzský národ, počínajíc od revoluce, vystupuje radikálně z rodiny křesťanských národů. Napoleon 31.12.1805 jediným tahem pera udělal konec těmto osvícenským nesmyslům…

Robespierre, který dal v r. 1794 popravit svého druha Dantona, se stal na krátký čas neomezeným pánem. Namísto, „Náboženství rozumu“ zavedl kult Nejvyšší bytosti, jejíž svátek se slavil za něj 8.6. V ten den šibenice i gilotina odpočívali, přikryté koberci. Pro slavnost vypracoval program sám Robespierre a vyhradil si funkci velekněze. Davy se sešly na Martově poli s celým konventem v rovnošatu… Robespierre ve slavnostní řeči oslavoval výdobytky revoluce – svobodu, rovnost a bratrství… Následovala hudba, bubny, tance dětí, děvčat i chlapců, kteří ani nevěděli, co oslavují. Střídaly se zpěvácké sbory – měla to být „nová bohoslužba“. O něco více než po měsíci, po této trapné „náboženské“ slavnosti její šéf Robespierre skončil pod gilotinou…

Léta 1790-1800 byly ve Francii desetiletím, ve kterém, osvícenci vyhnali ze země Boha a na sochy Krista psali: „Jesus Christ, cidevant Dieu – Ježíš Kristus, kdysi Bůh.“… - Ale bez Krista upadli osvícenci do šílenství nesmyslů a vražd.

Když se hlavní revolucionáři vzájemně vyvraždili, vládu převzalo tzv. „direktorium“ či tzv. „konzulové“, ze kterých byl prvním nejdříve od r. 1799 Napoleon – a ten se dal co nevidět korunovat za císaře! Republika revoluce zanikla, když už její svoboda, bratrství a rovnost nikde neexistovali…

Napoleon už za vlády tzv. direktoria ukazoval svoji moc. V roce 1796 se zmocnil části církevního státu, potom vydal rozkaz zmocnit se i Říma. Dal vydrancovat Bolognu i Benátky, potom Věčné město. Jeho vojáci odvezli z Říma na 500 vozech neslýchané množství cenných obrazů, soch i slavných rukopisných děl. Římské kostely byly hanebně vydrancované a 81-letý papež Pius VI. byl donucen sednout si na povoz – rok ho vláčeli z místa na místo v Itálii, až ho v březnu v r. 1799 převezli přes Alpy a Grenoble do města Valence ve Francii, kde v srpnu téhož roku zemřel…

V zacházení se stařičkým papežem Piem VI., nástupcem sv. Petra, ukázali osvícenci v plné nahotě svoji surovost a své nové chápání humanity, svobody, rovnosti a bratrství… Když 81-letého papeže Napoleonovi vojáci odvlékali od oltáře sv. Petra v Římě, prosebně jim řekl: „Dovolte mi umřít v Římě…!“ Na to mu generál Berthiere surově odpověděl: „To můžete udělat i jinde!“ – Když Pius VI. umíral ve vyhnanství ve francouzském městě Valence, byl úplně opuštěn. Nekonaly se dávné staleté obřady se stříbrným kladívkem, kterým se konstatuje smrt papežů, nebyla tu tradiční stráž gardy na počest zemřelého. Rakev s tělem papeže-vyhnance ležela 122 dní nepochovaná v rohu sklepa. Vlna Francouzské revoluce dosahovala v těch časech svého vrcholu. Nejstarší křesťanský národ se stal zásluhou osvícenců národem bez Boha, bez Krista a bez Církve, věží bez zvonů a kamenných soch světců se sraženými hlavami… Pod gilotinou padaly hlavy po desítkách, na její mazání, aby pracovala rychleji, poslal kterýsi okres horlivých osvícenců bedny slaniny. Život byl postaven hlavou dolů. Po smrti Pia VI. revolucionáři veřejně oznámili, že římské Církvi odbila poslední hodina. Truhlář, který pracoval na rakvi Pia VI., přišel večer domů s tím, že umřel poslední papež. Zapomněli, co je psáno – že Petr je Skála Církve, kterou ani „brány pekelné nepřemohou...“.

V březnu roku 1800 zvolilo konkláve kardinálů za nového papeže Pia VII. První konzul Napoleon začal znovu dávat do pořádku francouzskou zemi, která se ocitla v neslýchaných zmatcích. V roce 1801 po mnohých těžkostech byl s Římem dohodnut konkordát, Napoleon k němu však svévolně přidal tzv. „organické články“, kterými svobodu Církve omezil, což vyvolalo nové napětí. Nový papež Pius VII. s tím nesouhlasil a protestoval…

Dne 18.5.1804 francouzský senát prohlásil, „jménem celého národa“ Napoleona za císaře. Tak skončila republika a demokracie! Osvícenci svrhli nenáviděného krále, a byli nuceni oslavovat ovoce své práce – nového despotu jako císaře. Napoleon se obrátil na papeže Pia VII., aby ho přišel do Paříže pomazat a korunovat jako před tisíci lety pomazal olejem papež Štefan II. krále Pipina. Korunovace měla oslnit celou Evropu. Pius VII. po dlouhém váhání vyhověl Napoleonově žádosti, ale nový císař se při korunovaci choval i vůči papežovi zpupně. A později? V roce 1808 se odvděčil papeži tím, že obsadil Řím a 1809 vydal dekret, kterým byl zrušen Církevní stát. Na to ho papež bulou ze dne 11.6.1809 exkomunikoval. Napoleon k tomu zpupně poznamenal, zda si papež myslí, že jeho vojákům za to vypadne z ruky zbraň?! Když potom papež na protest proti bezpráví nevycházel z paláce na Kvirinále, Napoleon ho dal zajmout a násilím vyvézt přes Alpy do Savony, poblíž Janova. Tam ho držel jako vězně. Ale papež i odtud odsuzoval despotovy „organické“ články a nevěrné kněze: „Zazlíváme, zamítáme, snižujeme…“ – Vzali mu papír, stráž zpřísnili. V jeho pokoji seděl voják. Špatně mu v zimě topili. Když Napoleon žádal jeho rybářský prsten, papež ho nadobro rozlámal a tak ho odevzdal. Mnozí papežovi kardinálové byli také uvězněni v různých alpských pevnostech…

Mezitím Napoleon vyvíjel surový nátlak na Pia VII. ve věci svých dalších svateb. Papež pevně odporoval, dokud nebude mít styky se svými poradci. Začátkem roku 1813 po Napoleonově porážce v Rusku se stal nejistý císař povolnější – vyjednával s papežem a vydával se za „věrného syna Církve“. To proto, že pro velkou zimu skutečně vypadla jeho vojákům v Rusku zbraň z ruky, a proto, že jeho vojáci oseli širé pole jako hřbitov – od Moskvy až po Vislu. Potom však, když se Napoleon trochu vzpamatoval z neslýchané porážky, znovu oklamal papeže ve věci nového konkordátu. Přitom Pia VII. stále věznil a za velmi trapných a ponižujících podmínek ho úplně izoloval. Když kardinál Consalvi předložil Napoleonovi svoji osnovu dohody, Napoleon ji „zuby roztrhal a hodil do ohně“.

Pius VII. byl tři roky vězněn. Vzali mu breviář, vzali mu kříž – jen před hvězdami se mohl modlit. Sebrali mu knihy – jediným jeho čtením byl Moniteur, císařův úřední časopis, který na první straně přinesl projev věrnosti servilní skupinky kněžstva a přinášel mnohé články proti Církvi. Ruce papeži popraskaly od mrazu. V očích celého světa však byl obklopen slávou mučednictví, protože v jeho životě se tragika spojovala s ctností. A Napoleon? Vyhrával všechny bitvy, jen poslední ne…

Historik píše o situaci Církve za Napoleona toto: V době, která nutila kněze, aby se více zajímali o vyznamenání než o utrpení, každý jiný by byl možná složil zbraň, ale Pius VII. zůstal houževnatý a ustavičně opakoval: „Dělám to, co dělat musím, ať přijde, co přijít musí…“ Jindy zase řekl: „Není důležité to, abychom sháněli úspěchy, ale abychom v bouřce zkoušek byli na svém místě…“. Velkou zásluhou papeže Pia VII. zůstane to, že i v krutých časech Skála zůstala Skálou a nepřeměnila se na bláto.

Stromy rostou nahoru, ale ne až do oblak, a zvláště ne do nebe. Časy se mění a s nimi i osudy lidí. V říjnu 1813 byl Napoleon poražen u Lipska, v březnu 1814 propustil papeže Pia VII. na svobodu, a už o měsíc později v dubnu byl přinucen podepsat, že se vzdává trůnu. Jako zajatec a vězeň spojenců: Anglie, Německa, Rakouska a Ruska, kteří po bitvě u Waterloo vtáhli 7.3.1815 do Paříže, byl Napoleon odvezen na ostrov sv. Heleny, kde opuštěn přežil 6 let. Obětoval 4 miliony Francouzů, aby se nakonec dostal do vyhnanství, kde byl „zaživa pochován“. Věznil dva papeže, potom věznili vítězové jeho… Nutil všechny opustit papeže, potom nakonec všichni opustili jeho… A Francie ho proklínala. Napoleon si odcizil všechno – národy, oltáře, lidi i Boha. Všechno, co dobyl a udělal, bylo budováno na písku a ve větru. Bůh je jediným Pánem historie.

Ani velkému člověku se nestačí jen narodit – musí umět i zemřít. Napoleon vzal prsten papeži, nyní jemu odňali meč. Papeže dal vléct přes špinavé hostince do Savony, jemu na ostrově sv. Heleny zařídili bydlení z bývalé maštale a prádelny. Papeže dal pozorovat strážemi skrze klíčovou dírku, nyní pozorovali jeho a každý jeho pohyb dalekohledem. Ponížení za ponížením. Z Francie mu vzkázali, že jako císaře ho nemohou potřebovat a jako četař je příliš tlustý…

Papež Pius VII., kterého Napoleon tolik ponižoval a trápil, se vítězně vrátil do Říma, zdraven soucítícími i nadšenými zástupy po celé cestě. Kudy procházel, všude na horách hořely ohně radosti. Ruský car a ostatní evropské vlády mu poslaly jako čestný doprovod své ministry. V Římě vešel Pius VII. nejprve do baziliky sv. Petra, kde se modlil u hrobu prvního pronásledovaného papeže. Navzdory všem surovostem, které vytrpěl od Napoleona, papež se ujal jeho matky a nabídl jí ubytování v paláci v Římě. Když přišla do Věčného města, napsal jí v dopise, že jí vítá v zemi, kde se velkým utrpením dostává osobité úcty. Potom požádal spojence, aby mohl ulehčit utrpení samotnému Napoleonovi. Dovolili mu poslat na ostrov sv. Heleny dva kněze a lékaře. Tak se v duchu evangelia odměnil tyranovi, který ničil Církev a jejího papeže…

A Napoleon? Ze zahrabaných hlubin duše se mu vynořila otázka, co s ním bude na druhé straně? Rozpomněl se na víru a modlitby svého dětství. Utrpení se mu stalo předhořím, ze kterého je vidět Boha. Když přišel den, který srovnává do jedné roviny krále i císaře se všemi smrtelníky, vyzpovídal se a přijímal…

Po šesti letech jeho vyhnanství anglický časopis The Globe mezi drobnými denními zprávami přinesl 16. května 1821 i tuto: „Dnes ráno došla od admirality zpráva o Bonapartově smrti. Zemřel l5. května. Narodil se r. 1769, trpěl rakovinou žaludku, jeho zaopatřování na ostrově sv. Heleny stálo 10 000 funtů.“

podle kardinála Ch. Korce


 

 

 

 

 

 


Pomoc a ochrana Panny Marie je velká a účinná. Kdo však nepočítá v životě s její pomocí tím, že se neusiluje „splnit všechno, co hovoří její Syn“, podobá se jisté chudé vdově, která žila na skotské vysočině. Trpěla velkou bídou. Jednoho dne ji navštívil dobrý muž, který se dozvěděl o její velké bídě a chtěl jí pomoci. Vyptával se jí, jak se má, aby zjistil, čeho nejvíce potřebuje. Stará paní si ztěžovala na své postavení, přičemž poznamenala, že má syna v Austrálii, který se má velmi dobře.

„A to se Vám nesnaží ani trošku pomoci?“ zeptal se udivený muž.

„Ne, ani trochu“, trpce odpověděla vdova: „Píše mi sice pravidelně, jednou za měsíc a vždy přiloží jen takový malý, zbytečný obrázek ke každému dopisu.“

Host ji požádal, aby mu ukázala jeden z těch obrázků, které dostávala a s překvapením zjistil, že ten malý obrázek není nic jiného, než šek na šedesát liber. Podívali se na všechny staré listy a v každém našli podobný šek. Chudá vdova zjistila, že vlastní pěknou hromádku peněz.

***

V jednom ze zjevení sv. Kateřině Labouré, měla Panna Maria na rukou prsteny s drahokamy, ze kterých vyzařovaly paprsky. Ty byly symbolem milostí, které Panna Maria rozdává těm, kteří o ně prosí. Sv. Kateřina si všimla, že z některých prstenů paprsky nevychází. Panna Maria jí vysvětlila: „Drahokamy, které nesvítí, představují milosti, o které lidé zapomínají prosit.“

 

25.7.77 Vaše ochota: „...Zasvěcením mému Neposkvrněnému Srdci jste mi svěřili své kněžství. Tím jste si je zabezpečili. Tím jste však splnili pouze první věc, i když je velmi důležitá. Nyní však já sama jako Matka jsem povinna každého z vás učinit takovým, jak si to přeje můj Syn Ježíš.

 

Druhá věc, kterou musíte učinit, je nechat se mnou vychovávat způsobem, který je u každého jiný. Mým úkolem jako Matky je vychovávat vás zcela zvláštním a osobitým způsobem. Též cesty, po kterých vás vedu, jsou rozdílné, ale všechny vás vedou ke stejnému cíli, který každému z vás ustanovil můj Syn Ježíš...“

 

 

Zodpovědný redaktor:

P. RNDr. Mgr. Humbert M. Virdzek OP