SVĚTICE MLČENÍ - Sv. Kateřina Labouré

 

Je rok 1830. Evropa prožívá období nebývalého klidu a mí­ru po revolučních otřesech roku 1789 a vysilujících napoleon­ských válkách. Průmyslová revoluce je ve svém prvním roz­machu a Stephenson staví v Anglii svoje první železnice. Čechy žijí ve znamení nadějně se rozvíjejícího národního obrození - do literatury vstupuje Karel Hynek Mácha a Karel Jaromír Erben začíná psát svou Kytici.

Dobu národní prosperity prožívá i Francie, která byla před­tím nejvíce postižena revolučními výbuchy a válkami. Vládne jí opět král z Boží vůle, slavnostně pomazaný ve starobylém korunovačním městě Remeši. Za jeho vlády se země vzpamatovala ze svých ran a Francie se opět dostává do čela politic­kého, ale i duchovního života Evropy. Paříž je obecně uznáva­ným „hlavním městem světa“.

A tu pojednou do tohoto světa zdánlivé prosperity, míru a pokroku přichází Panna Maria a v malé kapli v pařížském klášteře sv. Vincence z Pauly v ulici du Bac se zjevuje jedné prosté klášterní novicce a zvěstuje jí, že Francie, ale i svět stojí před velice vážnými událostmi, že dojde k mnoha pohromám a zvratům, že ve Francii bude trůn vyvrácen a církev opět pro­následována.

A nebude to naposledy, co se takto nám, lidem 19. a 20. století Maria zjeví. Připomeňme si aspoň její zjevení v La Salettě v roce 1846, v Lurdech v roce 1858, v portugalské Fatimě v ro­ce 1917… A také to nebude poprvé, kdy nás bude Svatá Panna důrazně upozorňovat, že se lidstvo musí opět vrátit k Bo­hu, obrátit se, modlit a napravit svoje životy. Jinak si svou ne­poslušností na sebe budeme přivolávat stále větší a horší tres­ty nejrůznějšího druhu - přírodní pohromy, revoluce, války a choroby...

 

V onom roce 1830 se takto Maria zjevila poprvé a neupo­zorňovala nás varovně jen na pohromy, před nimiž bezpro­středně lidstvo a Francie stála - vždyť v témže měsíci prvního zjevení ve Francii vypukla další „červencová“ revoluce, ale současně nám dala i velikou naději, že po důkladné očistě nakonec bude triumfovat Bůh.

Toto všechno Maria sdělila klášterní novicce, nenápadné­mu děvčeti z venkova, jisté Kateřině Labouréové, která právě před nedávnem přišla do Paříže ze svého rodného Burgund­ska.

Ačkoliv Kateřina Labouréová byla ženou prostou a nená­padnou, přesto prožila nesmírně bohatý vnitřní život, naplně­ný snad tím nejvyšším duchovním vzepětím k Bohu, jakého je člověk jen schopen. A když ji papež Pius Xll. dne 27. července 1947 prohlásil za svatou, nazval ji Světicí MLČENÍ.

V naší době všeobecné touhy po úspěchu, penězích a hmot­ném blahobytu nám může její život plný sebeovládání tichos­ti a pokory pomoci ve správném usměrňování našeho vlast­ního života a v hledání jeho opravdových duchovních hodnot. Četba o jejím životě a jejích viděních pro nás rozhodně nebu­de bez užitku.

 

 

Na statku

 

Kateřina Labouréová byla docela obyčejné venkovské děvče z francouzského Burgundska. Narodila se na statku stojícím o samotě na návrší s velkolepým rozhledem do širého kraje, v němž poblíž stojí starobylé opatství Moutiers-Saint-Jean a obec Fain-Ies-Moutiers s farním kostelem a v dálce se rýsuje městečko Semur.

Kateřina se narodila 2. května 1806 jako deváté dítě; nejstar­šímu sourozenci tehdy bylo dvanáct let, po Kateřině přišly na svět ještě dvě děti - Tonička, pokřtěná na památku gilotinova­né královny jako Marie Antoinetta, a chlapec August, chatrného zdraví a často postonávající. Rodiče si ji navykli oslovovat Zoé.

Tehdy nastala doba pomalého zotavování z revolučních po­hrom a jejich následků - nejen hmotných, ale i duchovních; katolická tradice země, revolucí tvrdě potlačovaná, začala opět ožívat, po celé Francii však byl pociťován nedostatek kněží, způsobený předchozími persekucemi revoluční hrůzovlády. Vždyť teprve pět let před Kateřininým narozením - v roce 1801 - uzavřel Napoleon, tehdy ještě jako první konzul, kon­kordát s papežem Piem VII., podle kterého se katolickému náboženství ve Francii dostalo opět plné svobody. Obnova musela rychle uspokojit tři veliké požadavky. Především bylo nutno znovuvytvořit a vychovat nové kněžstvo, pro­tože staré téměř celé za předchozích událostí zmizelo. Dále bylo nutno otevřít katolické školy a vlévat do duší mladých generací víru v Boha a normy katolického chování a jednání. Ko­nečně bylo třeba pořádat po celé Francii katolické misie, aby stará víra byla opět probuzena a posílena.

V době, kdy se narodila Kateřina, byl farní kostel ve Fain stá­le ještě bez kněze; Kateřinu tehdy pokřtil mnich z kláštera Moutiers-Saint-Jean, otec Mamer; docela sám se tehdy staral o několik přilehlých farností a příležitostně sloužil mši i ve Fain. Otec Mamer neměl dostatek času, aby se mohl starat i o její náboženskou výchovu; tu si tehdy vzala na starost její matka, bývalá učitelka pocházející z místní šlechty, inteligentní a pracovitá, velmi nábožensky založená žena. 

Maminka však Zoé už v jejích devíti letech zemřela, sama dvaačtyřicetiletá, vyčerpána sedmnácti těhotenstvími. Vedení statku se po ní ujala nejstarší ze sester - Marie Ludvíka; Zoé spolu s mladší Toničkou otec poslal k jejich strýci do Saint-Ré­my.

Je zvláštní, že Zoé ani za života matčina ani u strýce nena­vštěvovala školu, a tak vlastně zůstávala stále negramotná, neumějíc číst ani psát, ačkoliv jinak všem ostatním dětem se dosta­lo aspoň základního vzdělání a někteří její sourozenci dosáhli dobrého životního postavení: jeden její bratr se stal v Paříži lé­kárníkem, druhý vedl restauraci, třetí obchod a její nejstarší bratr Hubert se stal dokonce důstojníkem tělesné stráže Karla X.

Obě nejmladší sestry však u strýce dlouho nepobyly. Po dvou letech totiž Marie Ludvíka odešla do kláštera, a tak si je otec vzal zpět domů, aby se obě děvčátka - Zoé tehdy dvanác­tiletá a Tonička devítiletá, sama ujala vedení domácích prací. Zoé prý tehdy otci hrdě prohlásila: „My dvě docela dobře dokážeme vést dům.“

 A opravdu, obě dívenky se o otcovský dům staraly s takovou vzornou péčí, že brzy vzbudily obdiv celého kraje.

 

Zoé vstávala ráno za svítání, dohlédla na přípravu snídaně a šla na mši, pokud byla ten den sloužena, na půl šestou do kláštera Moutiers-Saint-Jean. Celou mši vždy proklečela, ne­hybná a duchem odpoutaná. Po mši spěchala domů, postarala se o bratříčka Augusta, dala slepicím a holubům, což byla její zamilovaná práce, a pustila se do přípravy oběda. V létě ho pak odnesla otci a jeho dělníkům na pole, po návratu poklidila nádobí, šla do kurníku pro vejce, nakrmila králíky, nasypala slepicím a holubům. Kolem čtvrté hodiny už bývala kuchyně i hospodářství ve vzorném pořádku, šla tedy s Toničkou do far­ního kostela; v něm vlastně strávila celou dobu svého pracov­ního volna, klečíc na studené dlažbě. Po návratu domů připra­vila večeři, pak pořádala prádlo a čekala na otce, který jako sta­rosta obce Fain někdy přicházel domů později.

V neděli pak obě děvčátka, na místní poměry elegantně ustrojená, chodila se svým otcem na velkou mši.

Tak plynuly dny, měsíce a nakonec celé roky uprostřed ne­ustálé práce. Zoé však nikdy nic nevyrušilo z klidu - konala jednu práci po druhé s rozvahou a přesností staré zkušené hospodyně.

To byl tedy povrch. Její klidná a do sebe uzavřená povaha ni­komu nedovolila pod něj nahlédnout. Ani její sestra Tonička, přestože denně pracovala po jejím boku a společně s ní na­vštěvovala kostely, netušila, že se v jejím nitru začal rozprostraňovat jiný, nadpřirozený svět, a proto snad ani nebrala příliš vážně, když se jí Zoé po prvním svatém přijímání svěřila se svou touhou - vstoupit do kláštera. Zoé to však přesto myslela doopravdy: od svých čtrnácti let se začala každý pátek a sobotu postit, a od svého předsevzetí neustoupila ani na ot­cův nátlak. Její náboženský život se však vyvíjel naprosto spon­tánně - vždyť neměla ani stálého zpovědníka, natož duchovní­ho vůdce. A protože neuměla číst, nemohla hledat poučení ani v knihách. Na vzdělávání už teď neměla samozřejmě čas, a tak zůstala prozatím negramotná, jediná z deseti dětí, jež zbývaly na živu.

Svoje touhy a vnitřní život však navenek nikterak neprojevo­vala. Přesto si však u ní Tonička povšimla něčeho mimořádného: její veliké úcty ke Svaté Panně.

V devatenácti letech byla ze Zoé krásná statná dívka s po­dlouhlým obličejem a velkýma modrýma očima plnýma něhy, s uzavřeným, přesto však přívětivým výrazem tváře; nebyla ko­ketní, ale přesto se oblékala podle současné módy. V kraji byli přesvědčeni, že muž, který ji získá za ženu, s ní učiní veliké štěstí, a jejímu otci už skutečně začaly přicházet první nabídky k sňatku; Zoé je však všechny odmítala a jako důvod uváděla, že se nechce provdat. Když na ni Tonička naléhala, co je pra­vým důvodem k tomuto rozhodnutí, svěřila se jí, že se neprov­dá nikdy.

Proč? Protože se už zasnoubila s Pánem Ježíšem. Ale to pro­zatím mělo zůstat tajemství. Právě proto často Toničce připomínala, aby se učila sama vést domácnost, až ona bude v kláš­teře. Tonička se jí ptávala, do kterého kláštera by chtěla jít, ale Zoé jí na to nedovedla dát odpověď. Jediným klášterem který znala, byla komunita sester sv. Vincence z Pauly v blízkém Moutiers-Saint-Jean, kam chodily ráno na mši. Do tohoto řádu vstoupila i jejich nejstarší sestra Marie Ludvíka. Tonička se čas­to Zoé vyptávala, kdy odejde. A Zoé jí odpovídala:

„Až budeš dost silná, abys všechnu práci dokázala obstarat sama.“

 

Ve dvaceti letech měla Zoé ve snu zvláštní vidění; jako by se octla v kostele ve Fain; právě tam sloužil mši starý, jí docela neznámý kněz a neustále se k ní obracel s velice dobrotivým, ale naléhavým pohledem. Po mši jí pokynul, aby ho následova­la do sakristie, Zoé však byla náhle zachvácena strachem a z kostela utekla. Sen však pokračoval: Zoé šla navštívit jednu nemocnou na blízkém statku, aby ji ošetřila. K jejímu údivu tam pojednou přišel také onen starý kněz a Zoé pochválil za to, že se stará o nemocné, a dodal:

„Teď mi utíkáš, ale jednoho dne ke mně přijdeš. Bůh má s tebou svoje záměry. Nezapomeň!“

Zoé se ze sna probudila zaplavena nevýslovným duchovním štěstím. A jednoho dne se skutečně na tento sen živě rozpomněla. Ale to bylo až později, v Paříži...

 

 

V Paříži

 

V roce 1828 bylo Zoé dvaadvacet a její sestře Toničce dvacet let; tehdy se Tonička konečně odhodlala, že převezme sama starost o celou domácnost. Zoé tedy už zbývalo jen promluvit s otcem a získat jeho souhlas. Ale otec o jejím odchodu do kláštera nechtěl ani slyšet a její prosby rozhodně odmítl. Myslel si, že Zoé nejspíš potřebuje změnit prostředí a že si později všechno rozmyslí. Poslal ji proto do Paříže za jejím bratrem Karlem, který se mezitím stal majitelem restaurace v jedné lidové čtvrti.

Tak se Zoé jednoho rána ocitla v prostředí přesně opačném, než po jakém toužila: celý den obsluhovala hlučící a vtipkující dělníky a řemeslníky, kteří si nenechali ujít jedinou příležitost, aby nějak nezaútočili na prostou svěží krasavici z venkova. „Mamzel Zoé“ si však velmi rychle vynutila respekt, ale byla přitom jakoby duchem nepřítomná, přísná a do sebe uzavřená. Jejich žoviální nabídky a narážky prostě přecházela mlčením.

Její bratr se ovšem brzo dovtípil, že pro ni jeho bistro není ani trochu vhodným prostředím, a nemohl si nepovšimnout, že Zoé leckterou noc ve své světničce potají propláče. Po roce se proto domluvil s jejich bratrem Hubertem, důstojníkem královské gardy, aby si Zoé vzala k sobě jeho manželka, která vedla penzionát pro mladé dívky.

Ani zde se Zoé necítila dobře; její švagrová se jí ve svém elegantním ústavu v Chatillon-sur-Seine marně snažila vštípit aspoň ty nejnutnější základy vzdělání; mondénní prostředí slečen vychovávaných zde pro společenský život a manželství bylo pro Zoé opět naprosto nepřijatelné: k čemu jí byly, jí, toužící po usebranosti klášterní samoty, hodiny tanečního mistra, učícího slečny, jak držet vějíř a upouštět kapesníček!

Přesto však se už Zoé přece jen ke svému cíli přibližovala: kousek od pensionu byl totiž klášter milosrdných sester sv. Vincence z Pauly. Otázkou však zůstávalo, jak se do něho dostat. Švagrová brzo pochopila, že Zoé netouží po ničem jiném, sama však mezi řeholnicemi neměla žádnou známou, která by Zoé mohla uvést, a tak nakonec Zoé poradila, aby prostě klášter navštívila sama bez jakéhokoliv doporučení.

A Zoé tento krok skutečně učinila - a šla na to docela zpříma: na vrátnici prostě požádala o rozmluvu se sestrou představenou. Byla uvedena do hovorny, ale sotva tam vstoupila, užasla: na protější zdi přímo proti ní visel obraz s portrétem onoho starého kněze z jejího snu!

Zoé byla tak překvapena, že když dovnitř vstoupila sestra Séjollesová, jedna mladá řeholnice, právě zastupující představenou, Zoé se neudržela a hned po pozdravu se jí vyptávala, kdo je onen kněz na obraze.

„Ale to je přece náš otec, svatý Vincenc z Pauly, patron našeho kláštera!“

Zoé bylo všechno rázem jasné a kupodivu všechno pochopila i bez mnoha slov sestra Séjollesová. Už svým prvním pohledem dokázala proniknout krunýřem mlčenlivosti a neúčasti, pod kterým Zoé světu skrývala své soustředěné a ke všemu pozemskému lhostejné nitro, a tak se mezi oběma mladými ženami rázem vytvořilo vnitřní duchovní pouto plné vzájemného porozumění.

Na závěr prvního rozhovoru sestra Séjollesová Zoé vybídla, aby docela bez zábran přišla, kdykoliv se jí to bude hodit; a Zoé opravdu tohoto pozvání využila a začala sestru Séjollesovou v klášteře často navštěvovat a společně s ní pak chodila i za nemocnými a chudými, o které se sestra Séjollesová starala. Mezi oběma ženami se vytvořilo celoživotní hluboké přátelství, a právě to rázem otevřelo Zoé bránu do světa, po němž tolik toužila a kam jí chybělo jakékoliv společenské doporučení. Po několika týdnech jejich známosti ji její nová přítelkyně sama doporučila představené kláštera za postulantku.

Překážkou k uskutečnění tohoto záměru byl už jen její otec; nakonec jí přece jen dal svůj souhlas, ale zato jí odmítl dát patřičnou částku na výbavu. Všechny hmotné záležitosti si tedy vzala na starost její švagrová a sama dne 22. ledna 1830 čtyřiadvacetiletou Zoé uvedla do kláštera.

 

 

Konečně v klášteře

 

Zoé byla přijata na zkušební dobu jako postulantka do semináře v pařížské ulici du Bac.[1] Zde strávila celkem osm měsíců; během prvních tří měsíců se naučila trochu číst a psát, ale zdaleka ne natolik, aby opravdu zvládla francouzský pravopis a základy stylistiky, takže všechny její písemné projevy, ostatně velmi řídké, byly víc než neobratné a doslova se hemžily hrubými pravopisnými chybami a stylistickými neobratnostmi. Během této doby se navenek naprosto nijak neprojevila. A protože byla i málomluvná a do sebe uzavřená, usoudili o ní, že je prostinkou, neinteligentní venkovankou, hodící se jen pro nejhrubší práce. Stejně o ní smýšlel i její zpovědník, abbé Aladel, tehdy mladý, třicetiletý kněz.

Jak se často ve svých lidských úsudcích klameme. Rádi soudíváme podle vnějšího zdání, a přitom právě vnitřní pohnutky a děje nám unikají! Přesně tak tomu bylo i v případě Zoé.

Vždyť koho by bylo napadlo, že právě pod jejím drsným povrchem se tajilo nitro doslova rozžhavené neutuchajícím vnitřním jasem, povznášejícím celou její bytost do zbožného vytržení! A opravdu nikdo neměl ani nejmenší tušení, že Zoé téměř denně vidí ve svatostánku v kapli v ulici du Bac Ježíše Krista. A že dne 6. června 1830 se jí dokonce Ježíš dal spatřit ve vizi, jejíž smysl přerostl intimitu soukromých sdělení a nabyl významu celospolečensky prorockého. Zoé o tom napsala, ale mnohem později, až v roce 1856[2]:  „V den Svaté Trojice se mi v Nejsvětější svátosti zjevil náš Pán jako Král s křížem na prsou, což se událo během mše svaté v okamžiku evangelia; připadalo mi, že náš Pán je zbavován všech svých ozdob, které všechny popadaly k zemi... a právě tehdy mě zachvátily ty nejčernější a nejsmutnější myšlenky. Právě tehdy mi přišlo na mysl, že Král země bude ztracen a zbaven svých královských šatů, a odtud mé myšlenky postupovaly dál, neumím to dobře vysvětlit, až ke zkáze, do které se všechno nořilo.“

Ale to zdaleka nebylo všechno. Do semináře byla přijata několik dní před slavnostním převezením ostatků svatého Vincence z Pauly, zakladatele a patrona kláštera. Aby byly jeho ostatky uchráněny před znesvěcením, byly za revoluce převáženy z místa na místo, po revoluci je dočasně opatrovaly milosrdné sestry, až konečně 10. dubna 1830 bylo tělo uloženo do zasklené truhly a vystaveno v Notre Dame a odtud dne 25. dubna slavnostně převezeno do kaple sv. Lazara v ulici de Sevres. Zde se slavnosti prodloužily po celou novénu a jednou se jich zúčastnil i sám král se svou rodinou. Sestra Kateřina zde ani jeden den nechyběla. Slavnosti pro ni byly velkolepým duchovním zážitkem.

Z kaple s ostatky sv. Vincence z Pauly se vracela v tyto dny, jak později napsala, jen s největším sebezapřením, protože to pro ni vždy znamenalo návrat do obyčejného pozemského života.

A právě v kapli v ulici du Bac jí Bůh neočekávaně připravil neobyčejný zážitek. Devět dní po sobě se jí zde totiž zjevilo při večerní meditaci světcovo srdce nad malou schránkou s jeho ostatky, vystavenou poblíž oltáře, a to postupně ve třech podobách, v každé podobě po tři dny: první tři dny ve své přirozené barvě tělesného srdce - tato barva jí navodila pocit míru a nevinnosti, další tři dny v podobě ohnivě červené - tuto barvu pochopila jako znamení nekonečného milosrdenství, jež se rozšíří po celém světě, poslední tři dny pak spatřila srdce docela zčernalé - a vycítila, že tato barva symbolizuje dobu velikého politického rozruchu a krvavé revoluce.

Se svými viděními se sestra Kateřina ihned svěřila svému zpovědníku, abbé Aladelovi. Ten jí však neuvěřil ani slovo a její vidění považoval za pouhé přeludy přepjaté fantazie a pokoušení pýchy, a proto jí přísně naporučil, aby se věnovala pouze povinnostem svého semináře a všechno takové fantazírování vypustila z hlavy. Předpověď o revoluci, která by svrhla francouzského krále Karla X. v době, která konečně zacelila rány po revoluci z roku 1789, považoval za naprostý nesmysl; vždyť ještě 1. července celá Paříž nadšeně jásala nad dobytím Alžíru, který byl do té doby nedobytnou pevností pirátů.

 

Mariino zjevení

Bohatý vnitřní život sestry Kateřiny však domluvami abbé Aladela nebyl zastaven, ale rozvíjel se nepřerušeně dál. Jak později přiznala, celou svou bytostí tehdy toužila, aby se jí zjevila Svatá Panna, k níž ji už od dětství poutala hluboká oddanost. I toto přání se jí mělo splnit.

Dne 19. července, v předvečer oslav svátku sv. Vincence z Pauly, patrona kláštera, představená semináře rozdala postulantkám drobné odstřižky ze světcovy rochetky a rozprávěla s dívkami o světcích a o Svaté Panně. Zavládla slavnostní nálada. Zoé v povznesení své mysli cítila, že přichází velká chvíle jejího života a že se jí asi vyplní její veliké přání. Mnohem později, v roce 1856, o tom napsala:

„Ulehla jsem s myšlenkou, že právě této noci spatřím svou dobrou Matku. Už dlouho jsem toužila, abych ji uviděla. Konečně jsem usnula. Když nám rozdělovali kousky plátna z rochetky sv. Vincence, ze svého kousku jsem si polovinu ustřihla, spolkla a usínala s myšlenkou, že svatý Vincenc mi zprostředkuje milost, abych uviděla Svatou Pannu.“

Uprostřed těchto myšlenek usnula. Náhle se probudila, volal ji nějaký hlas:

„Sestro Labouréová! Sestro Labouréová!“

Hlas se ozýval docela blízko u jejího lůžka, z uličky; Zoé rozhrnula záclony a uviděla malé, asi čtyř až pětileté dítě, celé v bílém; a dítě jí řeklo: „Jděte do kaple. Očekává vás Svatá Panna.“

Sestra Kateřina si pomyslela, že se jí asi stěží podaří nepozorovaně vstát, ale dítě, jako by uhodlo její myšlenky, ji ihned upokojilo: „Nebojte se, je půl dvanácté, všichni tvrdě spí. Pojďte, čekám na vás.“

Sestra Kateřina se tedy rychle oblékla a následovala dítě, jež se stále drželo po jejím levém boku, do kaple. Všude svítila světla, jako by ani nebyla noc, ale největší překvapení ji čekalo přede dveřmi kaple, které touto dobou byly vždycky zamčeny: „Tyto dveře se otevřely, sotva se jich dítě letmo dotklo prstem.“

Kaple byla ozářena jako pro půlnoční mši, všechny svíce byly zapálené. Nebyl zde však nikdo. Prázdnou kaplí dítě zavedlo sestru Kateřinu až k samému oltáři poblíž křesla pro kněze. Zoé se rozhlížela, Svatou Pannu však nikde nespatřila. Zklamaně tedy poklekla a čekala; dítě zůstalo stát po jejím boku.

„Konečně nastala ona chvíle. Dítě mě upozorňuje, říká mi, že Svatá Panna je zde, slyším jakoby šustot hedvábných šatů, přicházející směrem od ochozu poblíž obrazu sv. Josefa.“

 

Zoé pozvedla oči a viděla, jak s ochozu sestupuje vznešená paní. Před svatostánkem paní poklekla a pak se posadila do kněžského křesla. V první chvíli sestře Kateřině připadalo, že tato dáma nejspíš není Svatou Pannou, ale dítě po jejím boku ji upozornilo, že se mýlí. Zoé na jeho sdělení zareagovala s nadšenou živelností - jedním skokem byla u Paní, poklekla před ní na oltářním stupni a položila jí ruce na kolena.

„Tam se udál nejsladší okamžik mého života. Nedokázala bych říci, co všechno jsem pocítila - nemám představu, jak dlouho jsem tak zůstala.“

Svatá Panna se Zoé dlouho rozprávěla; z jejich rozhovoru jsou dnes známy jen určité úryvky, tak jak je později Zoé na výzvu abbé Aladela příležitostně zapisovala a jak nakonec byly souvisleji sestaveny po jejím veřejném doznání v roce 1876, krátce před její smrtí:

„Řekla mi (Svatá Panna), jak se mám chovat ke svému zpovědníku a mnoho věcí, ale to nesmím říci, a jak se mám chovat v utrpení: ­ukázala mi levou rukou k oltáři, tam mám spočinout se svým srdcem a tam získám útěchu, již budu potřebovat. Ptala jsem se jí, co znamenají všechny ty věci, které jsem viděla, a ona mi všechno vysvětlila.“

A sestra Kateřina pak k tomu připojila slova Svaté Panny: „Mé dítě, Dobrý Bůh vás chce pověřit posláním. Budete mít hodně trápení, ale překonáte ho, když budete myslet na to, že tak činíte pro slávu dobrého Boha. Poznáte, co je od dobrého Boha, bude vás to trápit tak dlouho, až to sdělíte tomu, kdo je pověřen vaším vedením. Budou vám odporovat. Ale dostanete milost, nebojte se. Řekněte jim všechno s důvěrou a prostotou, nebojte se. Uvidíte jisté věci, buďte si toho vědoma. Budete inspirována ve svých modlitbách. Časy jsou velmi zlé. Francii postihnou pohromy. Trůn bude převrácen. Celý svět bude převrácen pohromami všeho druhu.“ (Svatá Panna to říkala s tváří sevřenou bolestí.)

„Ale přijďte k nohám tohoto oltáře: zde budou milosti rozlity na všechny... na všechny osoby, jež o ně požádají s důvěrou a naléháním, na velké i malé.

Mé dítě ráda rozlévám své milosti právě na tuto komunitu. Mám ji ráda. Způsobuje mi však bolest. Je v ní mnoho nešvarů. Řád není dodržován... Vyřiďte to tomu, kdo je pověřen vaším vedením, i když není představeným. Za nějaký čas jím však bude, v jistém slova smyslu bude mít komunitu na starosti.[3]

Musí učinit všechno proto, aby řád byl opět dodržován. Vyřiďte mu to jako vzkaz ode mne.

Nechť dává pozor na každou četbu, utrácení času a návštěvy.

Až bude řád opět dodržován, připojí se k vám další komunita, vyřiďte, že bude přijata. Bůh vám požehná a budete se těšit velikému pokoji. Bude to veliká komunita.[4]

Přijde chvíle velikého nebezpečí; bude se zdát, že je všechno ztraceno; tehdy budu s vámi, důvěřujte; v obou komunitách pocítíte moje navštívení, Boží ochranu a ochranu svatého Vincence. Důvěřujte, neztrácejte odvahu, budu s vámi. V jiných klášterech však budou oběti.“ Svaté Panně se přitom oči zalily slzami.

„Mezi pařížským duchovenstvem budou oběti. Arcibiskup zahyne.“[5]; Při těchto slovech jí znovu tekly slzy.

„Mé dítě, budou opovrhovat křížem, pohodí ho na zem, opět otevřou bok našeho Pána: ulice budou plny krve, celý svět upadne do smutku.“ Zde už Svatá Panna zármutkem nemohla ani mluvit, bolest jí sevřela tvář. A sestra Kateřina si k tomuto proroctví v duchu položila otázku:

„Kdy k tomu asi dojde?“ A opět jí v duchu jako by vytanula odpověď - „čtyřicet a deset let.“

První zjevení bylo u konce.

Paní se zvedla a odešla stejnou cestou, kudy přišla. Sestře Kateřině připadlo, jako by všechno kolem ní rázem pohaslo. Neměla nejmenší představu, jak dlouho mohlo zjevení trvat. Zvedla se z oltářního stupně, na němž dosud ,klečela’ a spatřila dítě, kde ho předtím zanechala. „Vraceli jsme se spolu stejnou cestou, všude se svítilo, a to dítě se drželo stále po mé levici. Myslím, že to dítě byl můj strážný anděl, který se učinil viditelným.

Vrátila jsem se na lůžko asi ve dvě hodiny ráno, slyšela jsem bít zvon, vůbec jsem pak už neusnula.“

Na Mariin příkaz se Zoé opět svěřila abbé Aladelovi a odhalila mu i mnohé podrobnosti z událostí červencové revoluce, která už vlastně byla přede dveřmi (ale napohled tomu nic nenasvědčovalo, naopak): mezi jiným i to, že obě Klášterní komunity zůstanou ušetřeny revolučních pohrom a že jistý biskup požádá komunitu v ulici de Sevres o ochranu. Ani tentokrát však jejím sdělením abbé Aladel nepřikládal nejmenší důležitost.

Nicméně o týden později, dne 27. července, revoluce v Paříži skutečně vypukla a události daly předpovědím sestry Kateřiny za pravdu: obě klášterní komunity byly skutečně uchráněny a komunitu v ulici de Sevres požádal o asyl biskup Mgr. Frayssinous, ministr kultu ve vládě krále Karla X.

Později však vyšlo najevo, že abbé Aladel Kateřinina sdělení přece jen tak docela nepodceňoval - ještě před vypuknutím revoluce se s nimi potají svěřil představenému obou klášterních komunit, aniž však vizionářku uvedl jménem; představený kláštera později skutečně potvrdil, že události byly „jistou mladou sestrou předpovězeny zcela správně“.

Dalo by se předpokládat, že když byla Kateřinina vidění tak průkazně ověřena, změní k ní konečně abbé Aladel svůj postoj a začne jí důvěřovat. Ne. Všechno zůstalo postaru. Abbé Aladel ji nadále nebral vážně, a tak se Zoé, nevyslyšena právě tou jedinou osobou, jíž se dle Mariina příkazu měla svěřit, uzavřela do sebe a o všem zachovávala naprosté mlčení. Ani její představená, ani její přítelkyně sestra Séjollesová od ní o jejích nadpřirozených zážitcích neuslyšely ani slova. Zoé se skutečně dovedla ovládat - a snadné to pro ni po takových zážitcích jistě nebylo.

 

 

Vidění zázračné medaile

 

Měsíce semináře ubíhaly. Zoé, ze všech postulantek nejméně nápadná a zdánlivě nejvšednější, na sebe naprosto ničím neupozorňovala. Pro její nevzdělanost ji opatřili puncem „venkovanka“. Nikdo ani netušil, že právě tato mlčenlivá, do sebe uzavřená „venkovanka“ žije hlubokým vnitřním životem a denně s napětím čeká, že za ní opět přijde její Paní:

„Byla jsem přesvědčena, že ji opět uvidím... žila jsem touto vírou.“

A tak Zoé stále čekala; mezitím však už končilo léto a jí se nic mimořádného nepřihodilo. Až konečně v sobotu v předvečer první adventní neděle, 27. listopadu 1830: Toho večera byly postulantky shromážděny v klášterní kapli k rozjímání a jejich představená jim polohlasem předčítala text, nad nímž se měly zamýšlet. Představená dočetla a na několik minut se rozhostilo rozjímavé ticho... A právě v tom okamžiku přišla Svatá Panna za sestrou Kateřinou podruhé. Zoé to později vylíčila takto:

„Zdálo se mi, že od ochozu po straně obrazu sv. Josefa slyším nějaký hluk, jakoby šustot hedvábných šatů, pohlédla jsem tím směrem a spatřila jsem Svatou Pannu ve výši obrazu sv. Josefa.“

Maria tentokrát nesestoupila dolů k intimnímu rozhovoru, ale zůstala jakoby stát v prostoru, jak se později Zoé vyjádřila; Zoé si na ní ostatně velmi pozorně povšimla každé podrobnosti: podle jejího vylíčení byla Svatá Panna celá v bílém, její šat ze zářivě bílého hedvábí měl prostý střih „a la Vierge“ a s hlavy jí padal až k nohám dlouhý bílý závoj, zpod závoje vystupovaly bohaté vlasy s čelenkou z úzkého proužku krajky a obličej asi čtyřicetileté ženy, plný vážnosti smíšené se smutkem, přesto však chvílemi se projasňující. Maria stála na veliké zeměkouli a ve svých rukou ve výši prsou držela jinou, podstatně menší zeměkouli se zlatým křížkem na vrcholu a hleděla vzhůru k nebesům.

„Její tvář byla plna krásy, nemohla bych ji popsat.“

Zjevení se poznenáhlu proměňovalo. Malá zeměkoule, kterou Svatá Panna pozvedla k nebesům, zmizela a Zoé si pojednou povšimla, že Maria má na prstech obou rukou mnoho prstenů s nádhernými kameny. Prsteny se rozzářily záblesky prodlužujícími se v dlouhé paprsky; obě ruce se rozevřely a nechaly paprsky dopadat jako déšť na zeměkouli, na níž Svatá Panna stála.

„Z kamenů vycházely paprsky, z největších kamenů největší paprsky, z nejmenších kamenů nejmenší paprsky, a směrem dolů se stále více rozšiřovaly, takže vyplňovaly celý dolejšek.

Její nohy jsem už neviděla.“ Svatá Panna, hledící dosud k nebesům, po chvíli sklonila oči k Zoé a dlouho ji pozorovala.

V té chvíli se ozval hlas: „Tato koule, kterou vidíte, představuje celý svět - současně i Francii - a každého člověka jednotlivě.“

A sestra Kateřina vnitřním duchovním zřením pochopila, že ony „záblesky paprsků jsou symboly milostí, které Maria rozlévá na osoby, jež ji o to žádají“, a tak porozuměla, „jak je to Svaté Panně příjemné, modlíme-li se k ní a jak je štědrá k osobám, jež ji prosí; kolik milostí uděluje osobám, jež ji o to žádají, jakou radost ona sama zakouší, když milosti uděluje“.

Zoé si rovněž povšimla, že z některých kamenů nevycházejí paprsky a vnitřním zřením porozuměla, že to jsou milosti, o něž lidstvo zapomíná prosit.

Pak byla uchvácena extází a v ní spatřila jakoby model budoucí „Zázračné medaile“: kolem Svaté Panny se utvořil obraz oválného tvaru s nápisem:

„Ó MARIA, BEZ HŘÍCHU POČATÁ, PROS ZA NÁS, KTEŘÍ SE K TOBĚ UTÍKÁME.“

Obraz se potom jako by obrátil a sestra Kateřina spatřila rub budoucí medaile s Mariiným monogramem „M“, na němž stál kříž a pod nímž byla dvě srdce - jedno obtočené trnovou korunou a druhé probodené mečem; ovál medailonu po obou stranách rámovala hvězdná girlanda.

Opět se ozval hlas:

„Podle tohoto modelu dejte razit medaili. Všechny osoby, které ji budou nosit, získají velké milosti. Milosti budou hojné pro všechny osoby, které ji budou nosit s důvěrou.“

Druhého dne se sestra Kateřina se svým viděním opět svěřila abbé Aladelovi a vyřídila mu rozkaz Svaté Panny, aby byla ražena medaile.

„Přiznávám se,“ napsal v roce 1834 abbé Aladel v dopise abbé Le Guillonovi, který dopis později publikoval, „že jsem to všechno bral jen jakou pouhou iluzi její zbožné představivosti (sestru nejmenoval). Spokojil jsem se s tím, že jsem jí řekl několik slov o opravdové zbožnosti ke Svaté Panně a že nejlepším prostředkem, jak ji uctívat a zajistit si její ochranu, je napodobovat její ctnosti. Sestra se pak vzdálila, aniž se už svým viděním zabývala.“ Aspoň tak se abbé Aladel domníval. Všechno tedy mělo upadnout v zapomnění, ale to bylo opět jen pouhé zdání. Zoé na nic nezapomněla, vždyť obě Mariina zjevení pro ni byla tou nejskutečnější skutečností, tisíckrát opravdovější než všechny zážitky tohoto obyčejného světa. A tak pevně věřila, že Svatou Pannu určitě ještě jednou uvidí: „Žila jsem tou myšlenkou.“

 

 

Třetí zjevení

 

Potřetí se Zoé zjevila Svatá Panna někdy v prosinci roku 1830,[6] za stejných okolností jako naposled při večerním rozjímání v kapli v ulici du Bac. Maria opět přišla za hebkého šustotu hedvábí, tentokrát se však zastavila před svatostánkem. Opět byla oděna do bílého hedvábí, se závojem splývajícím až k nohám a s proužkem krajky ve vlasech na čele, a opět stála na zeměkouli, rovněž bílé.

„Byla tak krásná, že nedokáži tak úchvatnou krásu vůbec vyjádřit.“

Svatá Panna opět držela ve svých rukou malou zeměkouli se zlatým křížkem nahoře, ale tentokrát ji podávala svému Synovi, který se v té chvíli rovněž zjevil; pak se od jejích prstenů opět rozletěla záplava paprsků.

„Je pro mne naprosto nemožné, abych vám sdělila, co jsem pocítila ve chvíli, kdy Svatá Panna nabízela zeměkouli našemu Pánu.“

A na jiném místě k tomu Zoé poznamenala:

„Och, jak to bude krásné, až uslyšíme provolávat - Maria je Královna světa, a především Francie - a děti k tomu v radostném unesení budou připojovat, že i každého z nás!... To bude čas pokoje, radosti a štěstí a potrvá dlouho; Maria bude nošena na korouhvích a vykoná cestu kolem světa.“

Po smutku a bolesti prvních vidění teď přichází radost a nadšení. Nová perspektiva uprostřed rozvratu a nevíry, perspektiva znovu dávající našemu životu smysl a nový, netušený cíl.

A tak nám Maria už ve svých vůbec prvních třech zjeveních v symbolické zkratce přináší závratné poselství o nové budoucnosti lidstva a o Novém světě, před nímž stojíme a pro jehož dosažení je bezpodmínečně třeba, abychom se obrátili, činili pokání a obnovili a prohloubili svoji víru.

Tak nám Maria už zde, v pařížské ulici du Bac, poodhalila osnovu Boží kompozice našich budoucích lidských dějin, kterou neustále rozvíjí a doplňuje dalšími podrobnostmi ve svých dalších zjeveních na jiných místech Francie a Evropy a dnes už po celém světě.

Vždyť smyslem všech mariánských zjevení není nic jiného než právě toto poselství lidstvu, jež zbloudilo na svých příliš pozemských cestách; poselství naplněné vírou v krásnější a šťastnější svět. Ostatně po útrapách, které si lidstvo zaviňuje samo, protože pyšně odmítá cestu nápravy a pokání, kterou nám Maria neustále ukazuje jako záchranu.

Při první příležitosti se sestra Kateřina samozřejmě svěřila svému zpovědníku, a opět marně. Abbé Aladel dokonce tentokrát nezůstal jen u důrazných napomenutí, aby už konečně jednou provždy svých fantazií zanechala, ale dokonce si na ni postěžoval její představené, že je neposlušná a nedodržuje jeho dobře míněné pokyny.

Tak Zoé zůstávala se svými viděními stále docela sama - pokořená, nevyslyšená, opuštěná. Kdo z nás na jejím místě by si v takové situaci nepostěžoval, nevysvětloval, nedožadoval se pozornosti, nechtěl se stát středem obdivu? A Zoé se přesto ani teď o svých viděních nezmínila nikomu ani slůvkem.

Seminář se však už mezitím chýlil ke konci. Dne 5. února 1831 ho Zoé opustila a stala se milosrdnou sestrou. Ale jen taktak, že ji vůbec přijali, úsudek o ní byl jednoznačný: sice zbožná a pracovitá, ale duchem omezená venkovanka. Co s ní? Určili ji tedy k těm nejméně vznešeným pracím - ke službě v kuchyni v přilehlém Enghienově útulku starců,“[7] který byl součástí klášterní komunity a nacházel se v ulici de Picpus v přilehlém bloku domů, propojeném s klášterními budovami ulice du Bac vnitřními zahradami.

Zde sestra Kateřina strávila celý život. Zoé opustila seminář mučena výčitkami, že nedokázala zařídit nic z toho, co po ní Svatá Panna požadovala; o ražení medaile nechtěl její zpovědník ani slyšet. Její odchod ze semináře však přesto sledoval s napětím: očekával, že právě teď snad Zoé způsobí kolem své osoby rozruch; nestalo se však docela nic. Zoé se dokázala dokonale ovládnout. A právě tato okolnost na abbé Aladela silně zapůsobila a přiměla ho, aby o celé věci přece jen začal hlouběji přemýšlet: vždyť která čtyřiadvacetiletá dívka, byť řeholní novicka, by dokázala pomlčet o tak významné události svého života? Začal se tedy konečně celým případem zabývat doopravdy. Po Kateřinině odchodu ze semináře se vyptal jejích bývalých představených, zda se jim některá z novicek nesvěřila, že se jí zjevila Panna Maria, představené však o ničem nevěděly. Abbé Aladel se tedy rozhodl, že ještě chvíli vyčká. Zůstal ostatně nadále Kateřininým zpovědníkem...

 

 

Medaile se konečně razí

 

Asi půl roku po třetím vidění se Svatá Panna Kateřině zjevila počtvrté,[8] tentokrát za mše svaté. Svatá Panna znovu a důrazně požadovala, aby byla medaile konečně ražena, a sestře Kateřině zároveň sdělila, že toto vidění je už poslední, že však přesto bude slýchat její hlas ve svých modlitbách.

I tentokrát se Zoé ihned svěřila svému zpovědníku a velmi naléhavými slovy mu tlumočila Mariinu nespokojenost s tím, že se ve věci medaile nic neděje. K jejímu velkému překvapení se tentokrát situace důkladně změnila: po roce tvrdé zkoušky se abbé Aladelovi už sestra Kateřina přestala jevit jako tvrdohlavá fantastka a v celé věci začal jasně spatřovat samotnou Boží Prozřetelnost. Pojednou mu sestra Kateřina mluvila přímo k srdci a zmocnilo se ho silné dojetí...

Konečně se tedy rozhodl jednat. Při nejbližší příležitosti se s celou záležitostí svěřil samotnému pařížskému arcibiskupovi de Quelenovi. Arcibiskup ho ujistil, že vlastní ražení medaile není ničím mimořádným, že je plně ve shodě s ustanoveními církve a že církevní autority se přitom nikterak nemusí zabývat ověřováním pravosti samotných mariánských zjevení; ražení medaile bylo prohlášeno za věc na zjeveních neodvislou, a proto se k němu mohlo ihned přikročit.

Od té chvíle abbé Aladel úplně změnil svůj původní postoj: o mariánských zjeveních už hovořil docela veřejně, aniž ovšem prozradil jméno vizionářky, a současně prohlásil, že se chystá razit mariánskou medaili.

Tak se konečně i sestry obou klášterních komunit sv. Vincence dověděly, že se jedné z nich zjevuje Svatá Panna. Stojí za zmínku, že právě ve chvíli, kdy poprvé zvědavě dorážely na abbé Aladela, byla u toho i sestra Kateřina. A právě tehdy dokázala, jak mistrně se dovede ovládat - vždyť prý si uchovala mnohem větší rozvahu než sám abbé Aladel a o vizionářce mluvila docela neúčastně jako o třetí osobě, takže nikoho ani nenapadlo, že by jí mohla být ona sama. Právě tehdy abbé Aladel plně pochopil její pokornou prostotu a vnitřní duchovní velikost a od té chvíle se jí začal hluboce obdivovat, protože teď už věděl, že Zoé jedná v souladu s Boží vůlí. Později k tomu sám napsal:

„Zdálo se mi tehdy, že tajemství zachovávané mezi námi dvěma je Pánu příjemné a že žehná pokoře mlčení, do něhož se uchýlila a v němž zůstala skryta.“

Pak už šlo všechno svou cestou a přání Svaté Panny bylo brzo splněno: v květnu 1832 abbé Aladel objednal u pařížského továrníka Vachetta ražení 20 tisíc medailí a už 30. června první vyrobenou medaili potají věnoval sestře Kateřině. S jakým vroucím dojetím ji od něho musela přijmout!

Věc překvapivá: o medaili byl od samého počátku obrovský zájem. Už v roce 1836, tedy za čtyři roky, továrník Vachette oznámil, že počet ražených medailí dosáhl počtu přes dva miliony kusů; některé byly provedeny i se španělským, italským a německým zněním invokace: „Ó Maria, bez hříchu počatá...“. Mimoto minci razilo dalších jedenáct výrobců, kteří dodali rovněž více než dva miliony kusů.

A další překvapení: od samého začátku jejího rozšiřování se začaly objevovat zprávy o jejím zázračném působení - už v prvních letech bylo doloženo a ověřeno množství případů zázračného uzdravení a záchrany, ale i duchovních konversí. K nejpozoruhodnějším případům patřilo obrácení mladého židovského bankéře A. T. Ratisbonna ze Štrasburku, které ve své době vzbudilo veliký rozruch.

Obrovské rozšíření medaile a četné zprávy o jejím zázračném působení přiměly pařížské arcibiskupství, že se začalo vážně zabývat i údajnými mariánskými zjeveními v ulici du Bac, vždyť právě ona dala bezprostřední podnět k ražení medaile, které se začalo říkat „zázračná“. Pařížský arcibiskup chtěl tedy především osobně spatřit vizionářku. Abbé Aladel se ujal zprostředkování, ale nepochodil, protože Zoé návrh na setkání důrazně odmítla, a dokonce nepřijala ani návrh na rozhovor, při němž by zůstala zahalena závojem, a tak její anonymita zůstala zachována.

V naší době, kdy každý touží po úspěchu a slávě, se nám snad může zdát toto přísné odmítnutí jakéhokoliv uvedení na veřejnost nepochopitelné, ba přemrštěné, ale nezapomeňme, že to je pouze naše světské - a snad až příliš světské hledisko; vždyť my toužíme především po tom, abychom byli lidmi úspěšnými. Zato Zoé od samého počátku pochopila, že Bůh po ní žádá, aby byla jeho dokonale anonymním nástrojem, a proto se oprostila od vší lidské marnivosti, a dobrovolně dokázala být v životě dokonale „neúspěšná“ - měřeno metrem moderního člověka.

Ale toto sebeovládání přineslo brzo první plody: vždyť právě její nekompromisní pevnost dokázala pařížského arcibiskupa o pravdivosti jejích vizí přesvědčit průkazněji, než by tak učinily četné výpovědi, konfrontace a diskuse.

V roce 1836 pařížský arcibiskup zahájil ve věci zázračné medaile veřejné šetření. Při té příležitosti byla opět otevřena otázka mariánských zjevení v ulici du Bac a vizionářka byla vyzvána k rozhovoru. I tentokrát měl setkání zprostředkovat abbé Aladel, ale ani teď ke konfrontaci nedošlo, neboť Zoé ji se vší rozhodností opět odmítla; dokonce byla stižena i dočasnou ztrátou paměti, takže se nedokázala rozpomenout ani na nejmenší podrobnosti týkající se jejích vidění.

A tak na otázku, proč vizionářka chce zůstat nepoznána, abbé Aladel ve vyšetřovacím protokolu uvedl:

„Nikdy jsem nepostřehl jiný důvod než její hlubokou pokoru.“

 

 

Ve službě

 

V témže roce 1836 byla třicetiletá Zoé odvolána ze služby v kuchyni a určena k přímé obsluze starců. Tuto službu vykonávala až do své smrti. Měla při ní za všech okolností jen jediný cíl: aby její starci byli dobře opatrováni a obraceli svou mysl k Bohu. A sloužila jim opravdu oddaně, přesně a důsledně a byla obdařena nevyčerpávající trpělivostí i vůči těm nejprotivnějším a nejnesnesitelnějším starcům. Nikdy nikomu neřekla jediného křivého slova, a když jí kdysi její spolusestra domlouvala, aby konečně s rázností potrestala jednoho obzvlášť hrubého starce, Zoé jí s nevinnou prostotou namítla: „Nemohu, vidím v něm našeho Pána.“

Svým starcům se snažila ulehčovat zejména poslední chvíle života, připravovala je na smrt a u umírajících trávívala celé noci a dohlížela na to, aby přijali poslední svátosti a odešli z tohoto světa usmířeni.

Vedle této služby měla současně na starosti i poměrně rozsáhlé klášterní hospodářství. Těchto prací, připomínajících jí její dětství, se ujala velice ráda; jejím největším potěšením bylo krmení drůbeže a holubů. Hospodářské záležitosti včetně účtů vedla, jakkoliv bezmála negramotná, v naprostém pořádku. V podstatě ona sama řídila, byť neoficiálně, celý dům - útulek i hospodářství, a měla v držení klíče, podobně jako kdysi doma na otcovském statku.

Přestože byla prací od rána do noci doslova zavalena a k tomu od svých pětatřiceti let trpěla stupňujícími se ischiatickými bolestmi, nikdy si ani slůvkem nikomu nepostěžovala. Zdálo by se, že přemíra práce ji pohltila a neponechala v ní dostatek sil i pro život vnitřní, ale nebylo tomu tak. Navzdory vší tělesné námaze ve skutečnosti ve svém vnitřním duchovním světě neustále žila se Svatou Pannou. Záblesk z tohoto nadpřirozeného spojení se někdy projevil i navenek, jak o tom například svědčí toto častokrát se opakující a mnoha svědectvími doložené pozorování z jejího života:

V hlavní aleji klášterní zahrady stála na soklu, obklopena květinami, stará soška Panny Marie. Kdykoliv kolem ní Zoé procházela, na chvíli se zastavila a krátce se k ní pomodlila. Vpadávala přitom do extáze, ta však neušla všetečné pozornosti mladých sester: častokrát se schovávaly do okolních keřů, aby Zoino vytržení mysli mohly pozorovat pěkně zblízka.

Během let se přece jen v klášteře začalo tušit, že onou vyznamenanou vizionářkou je sestra Kateřina. Ta však každou narážku na něco takového velmi rázně odmítala jako holý výmysl a nikdy nepřipustila, že by se jí skutečně dostalo takové milosti. Ostatně její život byl tak všední, že samo o sobě něco tak výjimečného, jako je mariánské zjevení, s ním nešlo dobře dohromady. Však právě proto jedna sestra o Zoé napsala:

„Prožila jsem se sestrou Kateřinou šest let a po jeden rok jsem pracovala přímo po jejím boku, a tak se mi zdá, že bych o ní mohla uvést mnoho zajímavých podrobností a upřesnění, ale teď Vám s podivem mohu jen říci, že život této dobré sestry byl tak prostý a jednotvárný, že mě nenapadá nic, nač bych mohla upozornit.

Přiznávám se, že přes tiché ujišťování, že právě ona je onou sestrou, již vyznamenala Svatá Panna, příliš jsem tomu nevěřila, tak se její život podobal životu nás ostatních. Častokrát jsem se snažila do věci vnést jasno a kladla jsem jí otázky, doufajíc, že se ve svých odpovědích podřekne. Ale ona odpovídala s takovou prostotou, že mne ani nenapadlo, že by byla onou privilegovanou sestrou, o níž hovořívala ve třetí osobě.“

Když se ražení medaile stalo skutkem, Zoé se obrátila na abbé Aladela s další Mariinou žádostí - tentokrát o založení bratrstva Mariánských dětí. Abbé Aladel se pustil sám do jeho organizování a opět s velkým úspěchem: dívčí mariánské družiny se postupně rozšířily po celém světě.

A pak ještě sestra Kateřina přišla s žádostí do třetice - na místě zjevení, v kapli ulice du Bac, měl být postaven oltář se sochou Svaté Panny stojící na zeměkouli. Abbé Aladel dal tedy v roce 1841 zhotovit náčrt modelu, ale ten dopadl tak špatně, že se ho sestra Kateřina přímo zhrozila, a tak bylo prozatím od realizace upuštěno. Abbé Aladel dal aspoň prozatím postavit oltář z bílého mramoru se sochou Panny Marie ze zázračné medaile. Uskutečnění výsledného návrhu však rok od roku odkládal, až nakonec v roce 1865 zemřel, aniž Mariino přání vyplnil.

Abbé Aladel nicméně zemřel s pověstí nového svatého Bernarda, neboť se velice zasloužil o rozšíření mariánského kultu nejen ve Francii, ale v celé Evropě. Zoé v něm ztratila mnoholetého důvěrníka a osobního duchovního vůdce, jemuž byla naprosto oddána a jemuž věřila a jehož poslouchala, jak jsme poznali, bez výhrady.

Jí však Bůh přisoudil dlouhý život - v neustávající každodenní jednotvárné lopotě při opatrování starců a v hospodářství. Jedna sestra se jí jednou zeptala, zda ji neobtěžují všechny ty donekonečna stejné práce; sestra Kateřina na to měla jen tuto odpověď:

„Nikdy člověk není obtěžován, koná-li vůli dobrého Boha.“ Přesto však i do jejího jednotvárně plynoucího života přišla doba plná rozruchu, doba již jí Maria předpověděla - válka roku 1870 a Pařížská komuna.

 

Vzpomeňme si: sestře Kateřině byly při viděních v roce 1830 Svatou Pannou naznačeny časové úseky čtyřiceti a deseti let, napovídající roky 1870 a 1880. Dnes je pro nás historický význam těchto letopočtů naprosto zřejmý: 2. září 1870 byl Napoleon III. u Sedanu po řadě předchozích krvavých bitev na hlavu poražen pruskou armádou, zajat a přinucen k potupné kapitulaci. Až do této doby slavná francouzská vojenská moc se doslova zhroutila a její síla se už vlastně nikdy neobnovila. 18.března následujícího roku v Paříži vypukla první sociální revoluce, krvavá předzvěst mnoha dalších sociálních revolucí, jež rozrušují svět dodnes.

A při této příležitosti se zmiňme i o naznačeném datu roku 1880: tehdy byla ve Francii veřejně zahájena tvrdá protináboženská politika; stát vlastně uzákonil pronásledování církve, byly zrušeny četné řády, především řád Jesuitů, znovu byl do veřejného života zaveden manželský rozvod, ze škol, soudních síní a armády byly odstraněny kříže. Od těch dob, dle slov Papeže Pia XI. v encyklice „Quas primas“, se laicismus stal „morem našich časů“. Novým vyznáním v Evropě, ale i v koloniích se stalo: „Ani Bůh - ani pán.“ Výsledek zde i onde byl stejný: odnáboženštěním byla připravena půda pro šíření různých ateistických názoru a o ně se opírajících politických společenských řádů, zcela logicky vedoucích k materialistickému marxismu a komunismu.

Dnes z našeho historického nadhledu nemáme pochyb o tom, že události let 1870-71 a 1880 rychle přerostly rámec Francie, rozšířily se po ostatních zemích a spoluvytvořily dnešní svět.

 

Za Pařížské komuny

Za válečných událostí 1870 byly klášterní prostory narychlo přeměněny v nemocnici a sestry se ujaly ošetřování raněných vojáků.

A tu 18. března 1871 vypukla další revoluce a byla vyhlášena Pařížská komuna; ozbrojené tlupy povstalců vzápětí začaly přepadat a drancovat kostely a kláštery, oblíbený cíl všech revolucionářů už od dob naší husitské revoluce.

I komunita v ulici du Bac žila v napětí a strachu, co bude dál; za jednoho z prvních večerů v těchto pohnutých dnech, zatímco shromážděné sestry se znepokojením debatovaly o svém nejistém postavení, se k všeobecnému údivu přihlásila o slovo jinak vždy mlčenlivá Zoé a veřejně přede všemi sdělila sestře představené, že v noci měla sen, ve kterém viděla Svatou Pannu; Svatá Panna prý jí řekla, že navštívila jejich klášter a hledala představenou, nenašla ji však, a proto se obrátila na ni, aby vyřídila následující vzkaz: Že sestra představená může v klidu odjet; kláštera se teď ujme Svatá Panna sama a ochrání ho. Představená prý odjede na jih a vrátí se 31. května. Toto oznámení sice sestry vyslechly se smíšenými pocity, přesto však se uklidnily.

Situace v Paříži byla velmi vážná. Nebezpečí se přibližovalo i ke klášteru. Povstalci obsadili přízemí budovy v ulici du Bac a sestry tak vypudili do prvního patra. Zoé za těchto událostí neztratila ani na chvíli klid a rozvahu a dovedla zasahovat všude, kde toho bylo zapotřebí. Docela samozřejmě se ujala i vyjednávání mezi revolucionáři a klášterní komunitou. A uměla s povstalci jednat! Nejenže dovedla uklidnit jejich vztek, ale dokázala si vynutit i uctivý odstup. Ve svém smírčím působení došla tak daleko, že povstalcům dokonce rozdílela zázračné medaile!

Situace se však přesto neobešla bez konfliktů. K prvnímu střetu došlo na Velký pátek, 7. dubna: povstalci požadovali, aby jim byli vydáni dva ranění strážníci, hospitalizovaní v improvizované nemocnici. Sestry však strážníky odmítly vydat. Tlupa tedy vnikla do ambulance, jednomu strážníkovi se však mezitím podařilo uprchnout zahradou, druhého mezi raněnými nepoznali. Rozzuření komunardi chtěli s sebou odvléci představenou; ale všech čtyřicet přítomných sester se postavilo po bok své představené a chtělo být odvlečeno zároveň s ní: Komunardům tento postoj imponoval, a tak prozatím sestry nechali na pokoji.

Představená klášterní komunity pak skutečně odjela na jih, do Toulouse, jak jí to Zoé předpověděla podle svého „snu“. A tehdy právě opět Zoé svoje spolusestry uklidňovala a utěšovala, že jsou v naprostém bezpečí, protože jejich představenou je teď sama Svatá Panna.

K další krizi, tentokrát vážnější, došlo jednoho večera asi po třech týdnech: Komunardi si v přízemí kláštera uspořádali velikou pitku, a když byli v nejlepším a patřičně rozkuráženi, začali se dobývat na sestry v patře. Ale i v této situaci zachovala sestra Kateřina naprostý klid a ostatním sestrám dodávala odvahu a ujišťovala je, že se nemusí ničeho obávat.

A skutečně: opilý velitel komunardů, když Zoé otevřela dveře, které se komunardi pokoušeli vyvrátit, na ni sice vychrlil proud nadávek, ale byl tak překvapen pevným a rozvážným postojem Zoé i ostatních sester, že se vzpamatoval, a nakonec se jim i omluvil a stal se jejich ochráncem. Aby svým mužům zabránil vniknout dovnitř, posadil se na práh.

Situace byla opět pro jednou zachráněna. Druhého dne však sestrám bylo jasné, že komunardi je už na pokoji nenechají, a proto se rozhodly, že klášter opustí. Odcházely po malých skupinkách, Zoé ještě s jednou sestrou odešla jako poslední.

Ještě před odchodem však Zoé šla do zahradní aleje, aby se rozloučila se starou, ale jí tak milou soškou Panny Marie; sundala jí korunku a vzala ji s sebou.

Se svou společnicí obešla několik příměstských klášterů, ale všude bylo plno; nakonec přece jen obě našly přístřeší v jednom venkovském klášteře. Tam sestra Kateřina ihned napsala dlouhý dopis sestře představené a připomněla jí v něm, že na konci mariánského měsíce ­31. května, se opět všichni vrátí zpět.

Mezitím v klášteře v ulici du Bac se povstalci pustili do bezuzdného řádění. Ubytovali se v kapli, kde se Zoé zjevila Svatá Panna, a spáchali zde všechna možná znesvěcení. Dokonce chtěli i povalit sochu Neposkvrněné Panny, ale kupodivu s ní nemohli ani pohnout, přestože ji omotali lany a vší silou se ji snažili vyvrátit.

Obětí na životech však v žádné z obou klášterních komunit nebylo, jak to Svatá Panna už v roce 1830 slíbila a jak to nedávno potvrdila i Zoé podle svého „snu“. Zato v jiných klášterech a mezi duchovenstvem byla situace daleko horší. Dle dříve zmíněného proroctví byl zastřelen pařížský arcibiskup Mgr. Darboy a kněží, komunardy věznění jako rukojmí.

Konečně 21. května vstoupily do Paříže francouzské vládní oddíly a povstání potlačily. 30. května se sestra představená vrátila z Toulouse a ihned vyhledala sestru Kateřinu s její společnicí. 31. května, v poslední den mariánského měsíce, byly už všechny sestry nazpět v ulici du Bac a odklízely spoušť, kterou zde povstalci natropili.

Ještě téhož dne zašla sestra Kateřina do zahradní aleje a sošce Panny Marie opět nasadila korunku.

 

Velké odhalení

 

 A pak se Zoé opět ujala svých každodenních jednotvárných a přitom vyčerpávajících prací v útulku starců i v hospodářství, sužována svým stále se zhoršujícím ischiasem a vlekouc za sebou nemocnou nohu. Vždy klidná, tichá, pokorná, nenápadná. Tak nenápadná, že jí za její práci vlastně nikdy nikdo neprojevil žádné velké uznání. Ani teď, ve svých sedmdesáti letech nebývala chválena; naopak, její představená ji častokrát velmi přísně kárala a zpravidla zcela bezdůvodně. Zoé však nikdy nediskutovala, neprotestovala. Zde je aspoň jedno výmluvné svědectví:

„Viděla jsem několikrát, snad pětkrát nebo šestkrát za svého pobytu v blízkosti sestry Kateřiny, tuto dobrou sestru na kolenou před naší představenou, sestrou Dufesovou, která ji obviňovala z věcí, jež vůbec neučinila a za které ani nemohla být brána v odpovědnost. Výčitky byly příkré, velmi příkré. Sestra Kateřina, jakkoliv nevinná, se neomlouvala. Přesto se mi zdálo, že se v její duši odehrává opravdový boj. Její rty se pohybovaly, jako by se měly už už otevřít. Vždyť jediným slovem mohla dokázat, že je nevinná. Boj však vždycky skončil triumfem pokory. Blahoslavená byla jako beránek, kterého vedou na porážku a který si nedovede postěžovat. Touto podívanou jsem byla tak dojata, že jsem si dovolila sestře Dufesové namítnout, jak jen může s tak ctihodnou sestrou takhle zacházet. Sestra Dufesová mi velice rozhodně odpověděla: ,Sestro, jen mě nechte takto jednat; cítím se k tomu puzena.' V této odpovědi jsem spatřovala zvláštní úmysl Prozřetelnosti, aby zásluhy sestry Kateřiny byly zvýšeny. Utěšovala jsem se, že velicí světci obvykle mívali právě takové představené.“

A pojednou se všechno změnilo. Půl roku před smrtí dostala sedmdesátiletá sestra Kateřina od Svaté Panny vnitřní příkaz, aby konečně promluvila. A Zoé, tak jako dříve s naprostou samozřejmostí mlčela, teď se stejnou samozřejmostí promluvila - bez senzacechtivosti, prostě, pokorně, věcně:

Požádala jednoduše svou představenou, sestru Dufesovou, před níž už tolikrát pokorně klečela na kolenou, o rozhovor; k jejich rozmluvě došlo v klášterní hovorně a obě při ní stály. Tentokrát však to nebyla Zoé, ale sestra představená, kdo padl na kolena. Vždyť teď v Zoé, náhle tak výmluvné a s myšlením jasným a přesným vůbec nepoznávala onu ubohou, duchem omezenou sestru z drůbežárny, která se neuměla ohradit ani při očividné křivdě. Nedovedla si to teď srovnat v hlavě, jak sama mohla tolikrát a tak pohrdavě jednat s vyvolenou Svaté Panny. Proto ji teď na kolenou prosila o odpuštění; sestra Kateřina však nebyla pyšná a ješitná, aby se samolibě radovala ze svého vítězství.

Teď, těsně před smrtí, jejíž příchod už s určitostí cítila, se snažila jen o to, aby rychle shromáždila svoje písemné doklady jako svědecký materiál o zjeveních. Byly to především dopisy, které čas od času psávala abbé Aladelovi, a zápisky, které si učinila na jeho příkaz mezi lety 1841-1856. Rekonstrukci všech událostí však ztížila okolnost, že abbé Aladel ve své pozůstalosti nezanechal jejich podrobnější vylíčení, protože nechtěl prozradit totožnost vizionářky.

Zbývalo uskutečnit ještě poslední nevyplněné přání Svaté Panny ­postavit její sochu se zeměkoulí. Teď už bylo možno v té věci jednat veřejně, a proto byla socha urychleně objednána a provedena, aby ji sestra Kateřina ještě za svého života viděla a mohla se k ní vyjádřit. Ale ani tentokrát se jí socha nelíbila. Svůj názor vyjádřila velmi stručně:

„Byla mnohem krásnější než je tahle.“

Samotná realizace se však už sestry Kateřiny netýkala - své poselství lidstvu odevzdala, mohla tedy odejít; a netajila se tím, že brzo zemře, sama to už dobře cítila: srdce jí sláblo, ischiatické bolesti se zhoršovaly, objevilo se astma. Přesto však stále ještě chodila, byť o holi.

V listopadu 1876 došla naposled do ulice du Bac a zde před nově instalovanými obrazy s jejím viděním srdce sv. Vincence upadla do vytržení. Po návratu do útulku zeslábla a musela ulehnout. Pustili jí žilou a přiložili baňky a její zdravotní stav se poněkud zlepšil. Přesto však prohlašovala, že příštího roku se už beztak nedočká a že ji pohřbí zde, v klášterní kapli.

Nic však její blízké smrti nenasvědčovalo: celý prosinec prožila v činnosti. Až pojednou na samém konci roku - 31. prosince ráno, ji několikrát po sobě zachvátila slabost, ale stále zůstávala při plném vědomí. Byla opatřena svátostmi, načež vstala a po celý den ještě konala drobné práce. Kolem čtvrté hodiny odpoledne však dostala další záchvat a po něm se jí přitížilo. Opět ulehla a kolem jejího lůžka se shromáždily sestry. V sedm hodin večer se docela utišila a bez jakékoliv agónie a nejmenší známky utrpení vydechla naposled. Její představená později prohlašovala, že nikdy nebyla svědkem klidnější, lehčí a něžnější smrti.

Tělo bylo vystaveno k veřejné poctě; v neustávajícím průvodu kolem něho defilovala celá Paříž.

3. ledna 1877 bylo pochováno ve sklepení pod kaplí v ulici du Bac.

Jak tam bylo tělo sestry Kateřiny uloženo, přesně tak bylo 21. března 1933 po 56 letech nalezeno při oficiální exhumaci před prohlášením za blahoslavenou, a to za přítomnosti komise složené ze dvou lékařů, policejního komisaře, pohřebních zaměstnanců, pozůstalých a několika svědků, kteří zesnulou znali za jejího života.

Tělo sestry Kateřiny zůstalo i po šestapadesáti letech neporušeno! Ruce si zachovaly všechny masité části s krásně formovanými prsty. Obličej byl skryt pod čepcem, který přepadl přes hlavu. Když čepec nadzvedli, objevila se tvář naprosto neporušená, jen mírně nahnědlá. Jeden z lékařů nadzvedl oční víčko a s lehkým výkřikem ustoupil: spatřil krásné modré oko, které vidělo před celým stoletím Svatou Pannu a které ještě padesát šest let po smrti jako by nevyhaslo.

Celé tělo si zachovalo pružnost života. Po ohledání ho znovu oblékli a uložili do zasklené truhly, kterou umístili pod oltář Svaté Panny se zeměkoulí v klášterní kapli v ulici du Bac. Návštěvníci ho tam mohou spatřit dodnes.

Jak málokdy se dnes lidé ptají, co je život a co je jeho opravdovým smyslem, a ani si neuvědomují, kolik ctižádosti se rozpadlo v prach a zapomenutí, a naopak - kolik pokory bylo z prachu tohoto světa povzneseno a povoláno k věčnému životu. Nikde tato známá, a řeklo by se, že už docela otřelá pravda není pravdivější a vznešenější než v oné prosté klášterní kapli, skryté v nenápadné ulici du Bac, v dnes už silně zestárlé čtvrti za Lucemburskou zahradou v bývalém hlavním městě světa.

Podle Františka Presse.

 

 



[1] Slovo le bac znamená bárku, ulice totiž vede k řece Seině. Pod tímto názvem však můžeme hledat i hlubší symbolický význam.

[2] Všechny citace písemných projevů Kateřiny Labouréové jsme v českém překladu přiměřeně stylisticky upravili a zbavili pravopisných chyb, jak ostatně činí i někteří francouzští vydavatelé; tyto úpravy nejsou nikde na úkor věcné správnosti.

[3] Abbé Aladel byl skutečně za pět let jmenován zástupcem ředitele kongregace Lazaristů.

[4] I toto proroctví se brzy vyplnilo - došlo ke spojení komunity v ulici de Sevres s komunitou v ulici du Bac.

[5] Viz dále Události Pařížské komuny.

[6] Na přesné datum se sestra Kateřina po letech už nerozpomněla.

[7] Starobinec domu Enghien byl založen matkou prince Ludvika Antonína z Enghienu, posledního mužského potomka rodu Condé, žijícího v emigraci v Německu, odtud na Napoleonův rozkaz uneseného a zastřeleného ve Vincennes v roce 1804. Starobinec byl určen pro přestárlé služebníky domu Enghien a Condé.

[8] Ani v tomto případě se sestra Kateřina na přesné datum po letech nerozpomněla.