POSELKYNĚ, SVATÁ KATEŘINA LABOURÉ

Narodila se 2. května 1806 v malé vesničce Fain-les-Moutiers, v kraji Cote-d´Or. Byla devátou z jedenácti dětí. Její rodiče, Pierre Labouré a Luise Magdalena Gontard, byli samostatní rolníci a hluboce věřící křesťané. Svoji početnou rodinu vychovávali v Boží bázni a v lásce k Pánu Bohu. Kvetla tam i úcta k Panně Marii. Bohužel paní Labouré zemřela už v roce 1815, kdy bylo Kateřině devět let. Dítě, sirotek bez pozemské matky, si hledalo matku v Panně Marii. Pár dní po matčině smrti překvapila pomocnici v domácnosti, když se vyšplhala na stůl, vzala z krbu sošku Panny Marie a pevně ji svírala v drobném náručí. Když jí bylo 12 let, její starší sestra odešla k dcerám křesťanské lásky. Vedení domu svěřil otec Kateřině. Pomáhala jí jejich stará pomocnice a mladší sestra Antonie, které říkali Tonka. Svědkové při procesu blahořečení svědčili, že svoje povinnosti plnila vždy vzorně. Tonka na ni prozradila, že už jako čtrnáctiletá se začala i při vyčerpávajících pracech pravidelně každý pátek a sobotu postit a chodila i v týdnu na mši svatou do chudobince v Moutiers Saint-jean, který byl vzdálen tři kilometry. Do školy nechodila. Číst a psát se naučila později. A to dost nedokonale. Při prvním svatém přijímání slyšela boží volání. Chtěla se stát řeholnicí. Několikrát odmítla nabídku sňatku. Nevěděla však, do které řeholní společnosti má vstoupit. Pomohl jí sen, ve kterém viděla ctihodného kněze, který ji řekl:"Jednou budeš šťastná, že jsi mojí duchovní dcerou. Pán Bůh má s tebou zvláštní úmysly."
Po nějaké době navštívila dcery křesťanské lásky v Chatillon-sur-Seine. Při vstupu do hovorny padl její zrak na obraz, zavěšený na stěně. Aha, kněz, kterého jsem viděla ve snu. Jak se jmenuje? Řekli jí, že je to svatý Vincent de Paul.
21. dubna 1830 byla přijata do noviciátu v rue du Bac. Po několika dnech měla štěstí se zúčastnit slavnostního přenesení ostatků svatého Vincenta de Paul z Notre Dame do kapličky Lazaristů v rue de Sévres. Noviciát prožila jistě velmi dobře. Potvrzují to mimořádné milosti, kterými byla obdařena. A její duše, hluboce proniknutá úctou a láskou k Panně Marii, si vysoce vážila mimořádné úcty dcer svatého Vincenta k Neposkvrněné. Nikdo to však neviděl. Při odchodu z noviciátu jí dali představení bezvýznamný posudek:
Kateřina Labouré, silné střední postavy, umí slabě číst a psát. Má dobrou povahu úsudek průměrný. Je zbožná. Usiluje o ctnost.

Poslali ji do chudobince na předměstí svatého Antonína v 12. okrese Paříže, kde strávila celý život. Vykonávala ty nejnižší práce u starců, v kuchyni, v krejčovně, na hospodářském dvoře a ve vrátnici. Zjevení Panny Marie, kterými byla omilostněna, zachovala v úplné tajnosti. Důvěrníkem byl jen otec Aladel, její zpovědník. Tak si to přála Panna Maria. Když její zpovědník zemřel o několik měsíců dříve než ona, uznala za potřebné říci o nich své sestře představené, jelikož socha, kterou žádala Panna Marie, nebyla ještě hotová. Kateřina Labouré zemřela 31. prosince 1876. V roce 1933, před blahořečením, našli její tělo při exhumaci neporušené. Odpočívá v kapličce zjevení pod tím oltářem, u kterého se jí zjevila Panna Maria. 27. července 1947 byla kanonizována. Otec Gasnier, O.P. v knize Zázračná medaile a královská hodnost Panny Marie na 7. straně píše:
"Taková byla ta, kterou si zvolila Panna Maria za poselkyni, když chtěla dát světu " Zázračnou medaili". Bezmála by se nás zmocnilo pokušení divit se její volbě. Náš povrchní duch, tak neschopný správně hodnotit nadpřirozené věci, by rád našel u poselkyně vynikající vlastnosti, mimořádné události, časté extáze, nápadnější svatost. U ní není nic takového. Máme před sebou přímou, jednoduchou duši, bez nervozity, bez přepjatosti, která se umí ovládat a umí si zachovat dokonalou duševní rovnováhu."