Čas milosrdenství
NOVÉNA K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ  Modlitba sestry Faustyny    Zpět na úvodní stranu
Sestra Faustyna, vlastním jménem Helena Kowalská, se narodila 25. srpna 1905 v Glogovci jako třetí z deseti dětí. Rodiče museli velmi těžce pracovat, aby početnou rodinu uživili - otec byl tesařem a k tomu vedl malé zemědělské hospodářství. Děti byly vedeny přísně a vychovávány ke zbožnosti, musely doma pomáhat, a tak Helenka začala chodit do školy až ve dvanácti letech, takže se naučila jen číst, psát a počítat. Ráda doma čítala v Životopisech svatých, jediné knize, kterou doma měli.
Po první světové válce se šestnáctiletá Helenka rozhodla jít do služby do Alexandrova, poblíž Lodže. Po roce se vrátila domů a žádala rodiče o dovolení jít do kláštera, nedostala je však. Odjela do Lodže, kde posluhovala ve třech zbožných rodinách, takže mohla denně chodit na mši svatou. Po roce se opět vrátila domů, ale ani tentokrát jí rodiče nedovolili vstoupit do kláštera. Po návratu do Lodže se tedy Helenka začala oddávat životu radovánek, strojila se a chodila na taneční zábavy, přesto však vedla vzorně domácnost v jedné obchodnické rodině, kde se současně starala i o tři malé děti.
A tehdy se to jednoho dne stalo: Při taneční zábavě náhle před sebou spatřila zakrvaveného Ježíše Krista, který ji vyčítavě domlouval, že nežije správně. Bylo to brzo zrána.
Ještě téhož dne uposlechla vnitřní hlas, který ji řekl, aby odjela do Varšavy, kde vstoupí do kláštera. Skutečně ihned do Varšavy odjela a tam, vedena Mariiným hlasem, které se úplně odevzdala, se seznámila s jedním knězem, který ji podal pomocnou ruku. Nalezl jí ubytování u jedné dobré ženy a Helena pak putovala po varšavských klášterech a prosila o přijetí. Byla však všude odmítána.
Až nakonec byla přijata v klášteře sester Božího milosrdenství, ale s výhradou, že ještě rok musí pracovat, aby si opatřila věno. Po roce byla do kláštera skutečně přijata, bylo to roku 1925. Po skončení postulátu ve Varšavě byla jako novicka poslána do Krakova, kde pracovala v kuchyni. Po ukončení noviciátu se vrátila do Varšavy, odkud byla poslána do Vilna. Už ve Vilně se začalo u ní projevovat onemocnění plicní tuberkulózou, které se postupně zhoršovalo natolik, že musela dočasně pobývat i v sanatoriu. Potom postupně prošla několika dalšími kláštery - ve Walendově, v Derdách a Krakově, kde 5. října 1938 ve věku 33 let zemřela na těžkou tuberkulózu. Sestře Marii Faustyně její zpovědník otec M. Sopočko nařídil, aby své duchovní zážitky zapisovala do deníku a dávala mu ho čas od času přečíst. Sestra Faustyna uposlechla, a tak vznikl její proslulý "Deníček", který se nicméně rozrostl na šest sešitů, dnes čítajících téměř 600 tiskových stran. Deník začala psát ve Vilně, dnešním hlavním městě Litvy, hned v úvodu k tomu řekla:
"Ó můj Bože, může pero zhmotnit, co někdy nemá slov? Ale ty jsi mi nařídil psát, můj Bože, a to mi stačí."
Z tohoto deníku, který si poctivě vedla až do své smrti, vyjímáme následující úryvky, sestavené chronologicky, tak jak byl deník psán:
1.8.1925. Už v sedmi letech jsem dostala rozhodnou Pánovu výzvu, milost předurčení k řeholnímu životu. Poprvé jsem v sobě uslyšela Boží hlas, to znamená pozvání k dokonalejšímu životu, vždycky jsem však tohoto vyzvání milosti nebyla poslušna. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by mi tyto věci mohl vysvětlit. V osmnácti letech jsem velmi snažně prosila své rodiče, aby mi dovolili vstoupit do kláštera, mou prosbu kategoricky odmítli. Načež jsem se oddala marnostem tohoto světa a nedávala už vůbec pozor na znamení milosti, přestože má duše v ničem nenalezla uspokojení. Tato neustálá výzva byla mým velkým trápením, snažila jsem se ji proto umlčet zábavami. Vnitřně jsem Boha odmítla a obrátila se výhradně ke tvorům. Přesto však Boží milost zvítězila. Jednoho večera jsem byla s jednou svou sestrou na taneční zábavě. Zatímco se všichni bavili, já jsem pociťovala vnitřní muka. Náhle ve chvíli, kdy jsem začala tančit, jsem před sebou spatřila zmučeného Ježíše, zbaveného svého oděvu, celého pokrytého ranami, který mi řekl tato slova: Jak dlouho tě mám ještě snášet, a jak dlouho mi ještě budeš způsobovat zklamání? V té chvíli pro mne okouzlující hudba ustala, společnost, ve které jsem se nalézala, mi zmizela z očí, zbyl zde jen Ježíš a já. Usedla jsem vedle své sestry a předstírala jsem, že mě bolí hlava, abych skryla, co se mi právě přihodilo. Za chvíli nato jsem diskrétně společnost a svou sestru opustila a odešla jsem do katedrály svatého Stanislava Kostky. Začínalo svítat a v katedrále bylo dosud málo lidí, nehledíc na nic, co se kolem mne dálo, hluboce jsem se sklonila před Nejsvětější Svátostí a prosila jsem Pána, aby mě laskavě uvědomil o tom, co mám dělat. Pojednou jsem zaslechla tato slova: "Odjeď okamžitě do Varšavy, tam vstoupíš do kláštera." Po modlitbě jsem vstala a vrátila se domů, kde jsem uspořádala svoje záležitosti. Snažila jsem se vysvětlit své sestře, co se stalo. Požádala jsem ji, aby vyřídila pozdrav mým rodičům, a takto, jen v jediných šatech a bez zavazadel, jsem přijela do Varšavy. Když jsem vystoupila z vlaku a viděla, že každý z cestujících jde svou cestou, byla jsem zachvácena strachem: Co dělat? Na koho se mám obrátit? - Řekla jsem Svaté Panně: "Maria, doprovázej mě, veď mě!" Vzápětí jsem pochopila, že musím z města odjet do jedné vesnice, kde jsem mohla v bezpečí strávit noc. Nalezla jsem všechno tak, jak mi o tom Svatá Panna pověděla. Druhého dne brzo ráno jsem přijela do města. Vstoupila jsem do prvního kostela, který jsem měla na cestě, a začala se modlit, abych poznala Boží vůli. Následovalo po sobě několik mší. Během jedné z nich jsem uslyšela tato slova: "Běž za tímto knězem a všechno mu řekni. Vysvětlí ti, co máš učinit."
Když mše svatá skončila, šla jsem do sakristie. Vyprávěla jsem knězi o všem, co se přihodilo, a požádala jsem ho, aby mi naznačil, do kterého kláštera mám vstoupit. Kněz se zprvu divil, ale řekl mi, abych měla velkou důvěru, že Bůh mou budoucnost zařídí: "Mezitím tě pošlu k jedné zbožné ženě, která tě ubytuje až do chvíle, kdy vstoupíš do kláštera." Během svého pobytu u této paní, která mě přijala s velkou laskavostí, jsem hledala klášter. Ale u každé brány, kde jsem klepala, mě odmítli. Mé srdce bylo sevřeno bolestí a říkala jsem Pánu Ježíši: "Pomoz mi, nenechej mě samotnou."
Konečně jsem zaklepala na naše dveře. Přijala mě matka představená, nynější matka generálka Michaela. Po krátkém rozhovoru mě vybídla, abych šla za Pánem domu a požádala ho, zda mě přijme. Okamžitě jsem pochopila, že mám prosit Pána Ježíše. S velkou radostí jsem šla do kaple a řekla mu: "Pane tohoto domu, přijmeš mě?" Jedna sestra mi nařídila, abych žádala právě toto. A ihned jsem slyšela: "Přijímám, jsi v mém Srdci."
Když jsem vyšla z kaple, matka představená se mě otázala: "Nuže, přijal tě Pán?" - "Ano", odpověděla jsem. "Přijal-li tě Pán, přijímám tě také." Takové bylo moje přijetí. Ale z několika důvodů jsem musela zůstat ve světě u oné paní po dobu více než jednoho roku, ale domů jsem se už nevrátila. Mezitím jsem musela překonávat četné obtíže, ale Bůh na mně nešetřil milostmi. Zmocnilo se mne toužení po Bohu a rostlo stále víc. Má hostitelka, byť velmi zbožná, neměla pochopení pro řeholní život, a proto ve vší počestnosti začala pro můj život spřádat jiné záměry, přesto však jsem pociťovala, že moje srdce je tak velké, že ho zde dole nemůže nic zaplnit.
S celou svou toužící duší jsem se tedy obrátila k Bohu. Bylo to ve svátek Božího Těla. Bůh mě zaplnil vnitřním světlem, v něm jsem si hlouběji uvědomovala Toho, kdo je největším dobrem a největší krásou. Poznala jsem, jak jsem od věčnosti Bohem milována. Během požehnání jsem zcela prostými slovy učinila slib neustálé čistoty. Od té chvíle jsem cítila vůči Bohu, svému Snoubenci, velikou důvěrnost a ve svém srdci jsem si udělala malou celu, kde bych neustále přebývala s Ježíšem. Konečně přišel okamžik, kdy se mi brána kláštera otevřela. Bylo to prvního srpna 1925 večer… Cítila jsem se nevýslovně šťastna, zdálo se mi, že jsem vstoupila do Ráje…
Brzy nato jsem onemocněla. Drahá matka představená mě se dvěma jinými sestrami poslala na prázdniny do Skolimówa, nedaleko Varšavy. Právě tehdy jsem se tázala Pána, za koho se ještě modlit. Pochopila jsem, že mi to dá vědět následující noci. Viděla jsem svého strážného anděla, který mi nařídil, abych ho následovala. V jediném okamžiku jsem se octla na jakémsi zakouřeném místě plném plamenů, kde se nalézalo mnoho trpících duší, které se modlily se zápalem, ale bez účinnosti pro ně samotné, pomoci jim můžeme jen my. Plameny, které je pálily, se mě nedotýkaly. Můj strážný anděl mě ani na okamžik neopustil. A já se tázala těch duší, co je jejich největším utrpením. Všechny souhlasně mi odpověděly, že je to toužení po Bohu. Viděla jsem, že duše v očistci navštívila Svatá Panna. Nazývají ji "Mořská hvězda". Přináší jim úlevu. Chtěla jsem s nimi ještě hovořit, ale můj strážný anděl mi už dal znamení k odchodu. Zatímco jsme odcházeli z tohoto vězení bolesti, Bůh řekl: "Mé Milosrdenství si toto nepřeje, ale vyžaduje to má Spravedlnost. Od té chvíle jsem s trpícími dušemi v nejužším spojení."
Konec postulátu. 29.4.1926. Mé představené mě poslaly do noviciátu do Krakova. Má duše byla zaplavena nepředstavitelnou radostí… Ve chvíli obláčky mi dal Bůh poznat, kolik budu muset trpět. Viděla jsem jasně všechno, co jsem na sebe brala. Byl to okamžik bolesti. Ale mou duši opět zavlažil velkým utěšováním. Ke konci prvního roku noviciátu se má duše začala zatemňovat. V rozjímavé modlitbě jsem nepociťovala žádnou útěchu a musela jsem vyvinout velké úsilí, abych rozjímala. Začal se mě zmocňovat strach. Nořila jsem se hluboce do sebe, ale viděla jsem jen velkou bídu. Tak jsem objevila, jak nesmírná je Boží svatost. Neodvažujíc se pozvednout k Bohu oči, vrhla jsem se do prachu k jeho nohám a vzývala jsem jeho Milosrdenství. Tak uběhlo beze změny asi půl roku. Naše drahá matka představená mi v těžkých chvílích dodávala odvahu, ale mé utrpení jen vzrůstalo. Blížil se druhý rok noviciátu a vzpomínám si, že když jsem se chystala pronést své sliby, mou duší proběhlo zachvění. Neporozuměla jsem ničemu z toho, co jsem četla, nemohla jsem rozjímat. Připadalo mi, že má modlitba je Bohu nepříjemná a že ho urážím ještě víc, přicházím-li ke svatému přijímání. Přesto mi však zpovědník přikázal, že ani jedno přijímání nesmím vynechat. V určitou chvíli se mě zmocnila myšlenka, že jsem Bohem odmrštěna. Tato strašná myšlenka mě tak pronásledovala, až jsem si myslela, že upadám do bolestné agónie. Chtěla jsem zemřít, ale nemohla jsem. Přišlo na mě i pokušení: "K čemu je dobré získat ctnosti? K čemu je dobré se umrtvovat, když se nic Bohu nelíbí?"Když jsem o tom hovořila se sestrou představenou, odpověděla mi: "Vězte má dcero, že Bůh vás předurčuje k velké svatosti…"
Na konci noviciátu, během něhož sestra Faustyna pracovala v kuchyni, se po vyslovení řeholních slibů 30.4.1928 všechno změnilo:
Temnoty se rozptýlily. Vnímala jsem slova: "Ty jsi mou radostí, ty jsi slastí mého Srdce." Od té chvíle jsem vnitřně ve svém srdci cítila přítomnost Nejsvětější Trojice. Byla jsem zaplavena Božským světlem a od té doby je má duše v důvěrném styku s Bohem, jako dítě se svým milovaným Otcem. Brzo nato jsem onemocněla. Tělesné neduhy byly pro mne školou trpělivosti. Jen sám Ježíš ví, kolik námahy mě stálo, abych se přiměla konat svůj úkol. K pročišťování duší Ježíš užívá nástrojů, jakých chce. Má duše zažívala naprostou opuštěnost všemi tvory. Sestry si někdy špatně vysvětlovaly i mé nejčistší záměry. Toto utrpení bylo velmi bolestné, ale Bohem dovolené, a proto bylo nutno ho přijmout, protože tímto způsobem se stáváme Ježíši více podobnými. Dlouho jsem nemohla pochopit jednu věc: že mi Ježíš nařídil, abych všechno řekla svým představeným, které mi však nevěřily, litovaly mě, jako bych byla obětí iluze nebo pod vlivem své představivosti. A tak jsem se rozhodla, že vnitřně, ze strachu z iluzí, Boha odmítnu. Jenomže Božská milost mě pronásledovala na každém kroku a Bůh ke mně promlouval, kdy jsem se toho nadála nejméně. Jednoho dne mi Ježíš řekl, že přijde trest na nejkrásnější město naší vlasti. Měl to být onen trest, který postihl Sodomu a Gomoru. Viděla jsem velký Boží hněv a srdce mi sevřela úzkostná křeč. V tichu jsem se modlila a brzo mi Ježíš řekl: "Mé dítě, spoj se úzce se mnou během svaté Oběti a nabídni mému Otci mou krev a mé Rány, abys pro toto město obdržela odpuštění hříchů. Toto bez ustání opakuj po celou mši svatou. Čiň to po sedm dní." Sedmého dne se mi Ježíš zjevil v zářivém oblaku a já jsem ho prosila, aby pohlédl na toto město a na celou naši zem. Učinil tak rád. Jeho shovívavost mi dodala odvahy a já ho poprosila, aby ho požehnal. Ježíš tedy řekl: "Pro tebe žehnám celou zem." A rukou učinil nad naší vlastí velké znamení kříže.
Jednou jsem viděla, že jeden služebník Boží je v nebezpečí smrtelného hříchu. Prosila jsem Boha, aby dal na mne sestoupit všechny pekelné útrapy, všechny bolesti, jaké chce, jen aby byl tento kněz vysvobozen a vyrván onomu velkému pokušení. V témže okamžiku jsem byla vyslyšena: ucítila jsem na své hlavě trnovou korunu, jejíž bodliny pronikly až do mého mozku. Trvalo to tři hodiny. Služebník Boží byl osvobozen a jeho duše upevněna zvláštní milostí.
22. února 1931. Jednoho dne jsem ve své cele spatřila Ježíše, oděného do bílé tuniky, s jednou rukou pozdviženou k žehnání, s druhou se dotýkající šatu na svých prsou. Z pootevřené tuniky vycházely dva velké paprsky, jeden červený, druhý bledý. Tiše jsem hleděla na Pána s duší sevřenou úzkostí, ale i s velkou radostí. Po chvíli mi Ježíš řekl: "Namaluj obraz toho, co vidíš, s nápisem - JEŹÍŠI, DUVĚŘUJI TI! Přeji si, aby byl tento obraz uctíván, napřed ve vaší kapli, pak po celém světě. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nebude zatracena. Slibuji ji také vítězství nad jejími nepřáteli už zde dole, a to zejména v hodině smrti. Já sám ji obhájím jako svou vlastní slávu." Když jsem o tom uvědomila svého zpovědníka, odpověděl mi: "Ano, to se týká tebe, vmaluj si Boží obraz do své duše." Jak jsem vycházela ze zpovědnice, opět jsem uslyšela slova: "Můj obraz je v tobě. Přeji si svátek Milosrdenství. Chci, aby tento obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně požehnán o první neděli o velikonocích: v tu neděli by měl být svátek Milosrdenství.Přeji si, aby kněží hlásali velké milosrdenství k hříšným duším. Nechť tyto duše nemají strach se ke mně přiblížit. Spalují mě plameny milosrdenství. Chci je rozlévat na duše." A Ježíš si k tomu postěžoval:"Nedůvěřivost duší mi rozdírá Srdce, ale ještě více mě bolí nedůvěřivost duše vyvolené. Nedůvěřuji mi navzdory milosrdenství, jímž ji zavlažuji. Nestačí ji ani má smrt. Běda tomu, kdo toho zneužívá."
Když jsem řekla matce představené, co na mně Bůh žádá, odpověděla mi, že by bylo zapotřebí, aby se Ježíš dal poznat zřetelněji, skrze znamení. Žádala jsem proto po Pánovi znamení, které by mi prokázalo, že je skutečně Bohem a Pánem a že tento požadavek opravdu pochází od něho. Uslyšela jsem vnitřní hlas, který řekl: "Dám ho představeným skrze milosti, které udělím prostřednictvím tohoto obrazu."
Ó šedivý a jednotvárný živote, kolik pokladů v sobě ukrýváš! Ani jedna hodina se nepodobá druhé, neboť šeď a jednotvárnost mizí, pozoruji-li všechno očima víry. Milost, která je mi dána v tuto hodinu, se v příští hodině neprojeví. Milost mi bude opět dána, ale nebude to už táž milost. Čas míjí a nikdy se nevrací. Co obsahuje, už se nezmění, je zapečetěno pečetí věčnosti. Když mě v noviciátě sestra představená přidělila do kuchyně dětí, způsobovalo mi velké starosti, že jsem nebyla schopna zvládnout obrovské nádoby. Nejobtížnější pro mne bylo slévání vody z vařených brambor, z nichž mi někdy polovina unikla zároveň s vodou. Sestra představená, jíž jsem se svěřila s touto starostí, mi odpověděla, že si zvyknu a naučím se to. Nicméně obtíž setrvávala a já jsem cítila, jak mi den ze dne ubývá sil. Ve chvíli, kdy se měla slévat voda z brambor, jsem se proto vzdalovala. Sestry si však povšimly, že se této práci vyhýbám, a velice se tomu divily, neboť nevěděly, že přes všechno úsilí jim nedokážu pomoci. V poledne, při zpytování svědomí, jsem si Bohu na tuto svou slabost postěžovala. Náhle jsem zaslechla tato slova: "Ode dneška nebudeš mít při této práci žádné obtíže. Dám ti více síly." Když večer přišla chvíle k vykonání této služby, v důvěře k Pánovu slibu, jsem spěchala první. Lehce jsem uchopila nádobu a vylila vodu dokonale. Nadzvedla jsem poklici, abych nechala z brambor uniknout páru, a co jsem spatřila? Kytici červených růží nepopsatelné krásy. Nikdy jsem takové neviděla. Velmi mě to udivilo, nevěděla jsem, co to má znamenat. V té chvíli jsem ve své duši zaslechla hlas: "Takto tvou těžkou práci proměňuji v kytici nejkrásnějších růží, jejich vůně vstupuje až k mému trůnu." Od té doby jsem slévala vodu s brambor nejen během týdne, který mi byl určen, ale i v ostatních týdnech. Snažila jsem se nabízet se jako první ke všem těžkým pracím, protože jsem si ověřila, jak je to Bohu milé.
V květnu 1933 byla sestra Faustyna přeložena do kláštera ve Vilně, kde se bydlelo v malých domcích. Zde se konečně seznámila se svým budoucím duchovním vůdcem otcem Sopočkem, jemu se svěřila i s tím, že Ježíš požadoval namalovat obraz Milosrdenství. Otec Sopočko se znal s malířem E. Kazimierovským, který obraz podle pokynů sestry Faustyny skutečně namaloval. Obraz, dokončený v červnu 1934, se sestře Faustyně příliš nezamlouval:
Byla jsem u malíře, pověřeného namalovat tento obraz. Bylo mi těžko z toho, když jsem viděla, že obraz není tak krásný jako je Ježíš. Své zklamání jsem však skryla do hlubin svého srdce. Po odchodu od malíře matka představená zůstala ve městě kvůli různým záležitostem, a já se tedy vrátila domů sama. Ihned jsem šla do kaple, kde jsem velice plakala. Řekla jsem Pánovi: "Kdo tě namaluje tak krásného, jakým jsi doopravdy?" V tom jsem zaslechla tato slova: "Velikost tohoto obrazu není ani v kráse barev ani v tazích štětce, ale v mé milosti." Jednoho dne mi Ježíš řekl: "Můj pohled na tomto obraze je stejný, jaký jsem měl na kříži." Jednou se mě zpovědník otázal, jak má být na obraze umístěn nápis, protože zde nebylo dost místa. Odpověděla jsem mu, že se budu modlit a že mu to řeknu příští týden. Když jsem opustila zpovědnici a procházela kolem Nejsvětější Svátosti, dostala jsem vnitřní poznání o tom, jak tento nápis umístit. Ježíš mi připomněl, jak už mi to řekl dříve, že ona slova - JEŽÍŠI, DUVĚŘUJI TI - mají být jasně uvedena. Otec Sopočko po sestře Faustyně požadoval, aby se Ježíše zeptala na význam oněch paprsků na obraze. Sestra Faustyna o tom vypověděla: Během rozjímavé modlitby jsem vnitřně uslyšela tato slova: "Tyto dva paprsky představují Krev a Vodu: bledý paprsek znamená Vodu, která pročišťuje duše, červený paprsek znamená krev, která je životem duší. Tyto dva paprsky vytryskly z hlubin mého milosrdenství, když mé Srdce v agónii na kříži bylo otevřeno kopím. Tyto paprsky chrání duše před hněvem mého otce. Šťasten ten, který bude žít v jejich světle, neboť ho nezasáhne ruka spravedlivého Boha. Přeji si, aby první neděle po velikonocích byla svátkem Milosrdenství. Kdo se toho dne přiblíží k Prameni života, obdrží odpuštění svých hříchů i trestů za ně. Lidstvo nenalezne pokoj, dokud se s důvěrou neobrátí k mému Milosrdenství. Ó, jak mě zraňuje pochybovačná duše. Taková duše sice vyznává, že jsem svatý a spravedlivý, ale nevěří, že jsem milosrdný: Ale taková duše nedůvěřuje mé lásce. Démoni také věří v mou spravedlnost, ale nevěří v mou dobrotu. Titul "Milosrdný" je však radostí mého Srdce. Dej vědět, že Milosrdenství je nejvyšší Boží vlastností.Všechna díla mých rukou jsou korunována Milosrdenstvím."
Ježíš Na Velký pátek roku 1934 Ježíš sestru Faustynu vyzval: "Přeji si, abys sebe samu nabídla jako oběť za hříšníky a obzvláště za duše, které ztratily důvěru v mé Božské Milosrdenství." Sestra Faustyna to ihned učinila tímto slibem: "V přítomnosti nebe a země, v přítomnosti všech andělských kůrů, v přítomnosti Nejsvětější Panny Marie, v přítomnosti všech nebeských Mocností prohlašuji Bohu Trojjedinému, že dnes, ve spojení s Ježíšem Kristem, Spasitelem duší, se dobrovolně nabízím jako oběť za obrácení hříšníků, a to zejména za ty, kteří ztratili důvěru v Božské Milosrdenství. Toto nabídnutí oběti pozůstává z toho, že přijmu, úplně poddána Boží vůli, všechno utrpení, strach i obavy jimiž jsou hříšníci naplněni. V oplátku jim já dám všechnu svou útěchu, vyplývající z mého důvěrného vztahu k Bohu. Jedním slovem: obětuji pro ně vše - mše svaté, svatá přijímání, pokání, umrtvování, modlitby. Neobávám se ran - ran Boží spravedlnosti, neboť jsem spojena s Ježíšem. Ó, můj Bože, tímto způsobem si přeji vykonávat nápravu za duše, které nevěří v tvou dobrotu. Zcela důvěřuji v tvé Milosrdenství. Můj Pane a Bože, můj věčný zastánce, tento akt oběti činím, spoléhajíc ne na své vlastní síly, ale na moc, která vyplývá ze zásluh Ježíše Krista. Každý den budu tento akt oběti obnovovat tak, že budu pronášet následující modlitbu, které jsi mě, Ježíši, naučil ty sám:- Ó, Krvi a Vodo, které jste pro nás vytryskly z Ježíšova Srdce jako pramen Milosrdenství, důvěřuji vám!"
Když jsem od svého zpovědníka (otce Sopočka) obdržela povolení konat tento akt oběti, ihned jsem pochopila, jak je Bohu milý, neboť jsem vzápětí začala prožívat účinky. V jedné chvíli se má duše stala jakoby skálou: suchou, plnou trápení a nepokoje. Do mých uší zaléhalo všechno možné rouhání a zlořečení. V mém srdci se usadila nedůvěra a zoufalství. Toto tedy byl stav oněch ubožáků, který jsem vzala na sebe. V prvním okamžiku jsem z těchto hrůz měla strach. Ale při první zpovědi jsem byla uklidněna. Žádala jsem celá nebesa, aby se mnou nabízela Pánu nápravu za nevděčnost jistých duší. Ježíš mi dal poznat, jak je mu nápravná modlitba milá. Řekl mi: "Modlitba pokorné a milující duše odzbrojuje hněv mého otce a uvolňuje proudy požehnání." Po skončení této adorace mě na cestě do mé cely obklopil velký počet černých psů, skákali a štěkali a chtěli mě roztrhat. Pochopila jsem, že to nejsou psi, ale démoni. Jeden z nich hněvivě řekl: "Teď tě roztrháme na kusy, protože dnešní noci jsi nám odňala mnoho duší." Odpověděla jsem mu: "Je-li to vůle milosrdného Boha, udělej to přesně tak. Zasloužila jsem si to, protože jsem nejbídnější z hříšnic a Bůh je vždycky svatý, spravedlivý a nekonečně milosrdný." Po těch slovech všichni démoni společně odpověděli: "Utečme, protože ona není sama, Nejmocnější je s ní." - A zmizeli jako prach cesty. A já jsem klidně pokračovala v cestě do své cely, dokončujíc Te Deum a rozjímajíc o nekonečném a nevyzpytatelném Božím Milosrdenství.
V červenci 1934 za pobytu v klášteře ve Vilně se sestra Faustyna silně nachladila a musela ulehnout. Její stav se velice zhoršil, ke krizi došlo 12. srpna, vypovídá o tom ve svém deníčku:
Náhlá nevolnost, smrtelné utrpení. Nebyla to smrt jako přechod k opravdovému životu, ale jen předběžný zážitek utrpení při umírání. Smrt je strašná, přestože nám dává věčný život. Pojednou se mi udělalo špatně: lapala jsem po dechu, zakalil se mi zrak, v údech jsem pocítila ochablost. Tato záducha je hrozná. Její jediný okamžik připadá nekonečně dlouhý… Přes všechnu důvěru se k tomu přidává podivný strach.
Přála jsem si obdržet poslední svátosti. Ale přes mou touhu se vyzpovídat mi svatá zpověď způsobila mnoho obtíží. Člověk neví, co říká, začne jednou věcí a skončí druhou. Och, nechť Bůh chrání každou duši před myšlenkou odkládat zpověď na poslední hodinu! Pochopila jsem, jak nesmírnou sílu dávají knězova slova duši nemocného. Když jsem se tázala svého duchovního otce, jsem-li připravena objevit se před Bohem a mohu-li být klidná, obdržela jsem tuto odpověď: "Ano, nyní můžete být docela klidná, tak jako po každé čtrnáctidenní zpovědi." Velká je Boží milost, která doprovází tato kněžská slova! Duše z nich čerpá sílu a odvahu k boji. Když jsem dostala poslední svátosti, pocítila jsem úplné zlepšení. Na půl hodiny jsem zůstala sama, pak se záchvat vrátil, ale díky lékům už méně silně. Spojila jsem své utrpení s utrpením Ježíšovým a obětovala je za sebe a za obrácení duší, nevěřících v Božskou dobrotu. Náhle se má cela zaplnila černými bytostmi plnými vzteku a nenávisti proti mně. Jedna z nich řekla: "Buď prokleta stejně jako Ten, který je s tebou, neboť ty nás trápíš už i v pekle." Řekla jsem: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." A ty bytosti okamžitě za velkého hluku zmizely. Druhého dne jsem se cítila slabá, ale už jsem neměla bolesti. Po svatém přijímání jsem spatřila Ježíše pod stejnou podobou, jakou měl při jedné adoraci. Pánův pohled pronikl mou duší - jeho pozornosti neuniklo ani zrnko prachu. A já jsem Ježíšovi řekla: "Ježíši, myslela jsem, že si mě vezmeš." A Ježíš mi odpověděl: "Má vůle se na tobě ještě úplně nenaplnila, ještě zůstaneš na zemi, ale ne na dlouho. Tvá důvěra mě velice potěšuje, ale je třeba, aby tvá láska byla ještě vřelejší. Čistá láska dává duši sílu, a to i ve chvíli agónie. Když jsem umíral na kříži, nemyslel jsem na sebe, ale na ubohé hříšníky, a prosil jsem svého Otce za ně. Chci, aby se těmto mým posledním okamžikům na kříži podobaly i tvoje poslední okamžiky. Je jen jediná cena, za kterou se vykupují duše: je to utrpení, spojené s mým utrpením na kříži. Čistá láska těmto slovům rozumí, ale tělesná láska jim neporozumí nikdy."
Půlnoc na 25. prosince 1934. Ó, můj Bože, jak je sladké trpět pro tebe v nejskrytějších zákoutích srdce, v největší samotě, hořet jako oběť, kterou nikdo nepostřehne, čistá jako krystal, bez útěchy ani politování. Můj duch hoří uchvácen činnou láskou. Neztrácím čas sněním. Beru každý okamžik odděleně, protože takto je to v mé moci. Minulost mi už nepatří, budoucnost ještě má není. Celou svou duší se snažím těžit z přítomného času.
Nový rok 1935. Ježíš: "Abych tě potěšil, řeknu ti, že ve světě žijí duše, které mě upřímně milují. Rád v nich přebývám. Ale je jich málo. I v klášterech jsou duše, které mé Srdce naplňují radostí: má podoba je v nich otištěna, a proto na ně Nebeský Otec hledí se zvláštním zalíbením. Jsou podívanou pro anděly i lidi. Ale je jich velmi málo. To právě ony ochraňují svět před spravedlností Nebeského otce, neboť prostřednictvím svých modliteb získávají pro svět milosrdenství. Láska těchto duší a jejich oběti udržují existenci světa."
12. května 1935. Jednou večer jsem usnula, hned jak jsem ulehla. Ale vzápětí jsem byla probuzena… Spatřila jsem duši, jak se za strašného utrpení odděluje od těla. Ó Ježíši, ještě teď, jak to píšu, se chvěji při pohledu na ohavnosti, které proti ní svědčily. Viděla jsem duše malých dětí, i větších, kolem desíti let, které vystupovaly jakoby z propasti plné kalu. Ty duše byly odpudivé a nechutné a podobaly se nejstrašnějším obludám a rozpadajícím se mrtvolám. Ale tyto mrtvoly žily a hlasitě svědčily proti oné duši v agónii. A duše, kterou jsem viděla umírat, byla duší, která sklízela velké pocty a světský potlesk, ale která skončila v prázdnu a hříchu. Nakonec vystoupila žena, jakoby v zástěře držící slzy, a pádně svědčila proti ní. Och, strašlivá hodina, kdy musíme spatřit všechny své činy v jejich nahotě a bídnosti! Žádný z nich nezmizí. Věrně nás jdou doprovázet až k Božímu soudu. Nemám slov ani přirovnání, abych popsala tak hrozné věci. A přestože věřím, že tato duše není zavržena, její muka se nicméně v ničem neliší od muk pekelných, je zde jen rozdíl v tom, že jednoho dne skončí.
29. června 1935 si sestra Faustyna zapsala, že její zpovědník otec Sopočko odhalil toto její "tajemství":
Bůh žádá, aby byla zřízena kongregace, která bude hlásat světu jeho Milosrdenství a která ho prostřednictvím svých modliteb pro svět bude získávat. Když se mě kněz tázal, zda jsem nedostala takovou inspiraci, odpověděla jsem, že nemám přesné příkazy. Mezitím v jednom okamžiku mou duší proniklo světlo a pochopila jsem, že Pán promluvil jeho ústy. Marně jsem se bránila, že nemám výslovný příkaz. Ke konci rozhovoru jsem spatřila Ježíše, tak jak je namalován na obraze: "Přeji si, aby taková kongregace existovala," řekl mi. Trvalo to jen malý okamžik. Nicméně jsem o tom hned nehovořila, ale rychle jsem se vrátila domů a přitom stále Pánu opakovala: "Nejsem schopna naplnit tvoje záměry, ó můj Bože!" Mezitím, zvláštní věc, Ježíš si mého volání nevšímal, ale dal mi poznat, jak je mu toto dílo milé. Nedbal na mou slabost a dal mi vědět, kolik obtíží budu muset překonávat. A já, jeho ubohý tvor, jsem dokázala jen říci: "Jsem neschopná, ó můj Bože!" Druhého dne během mše svaté jsem hned na počátku spatřila nevýslovně krásného Ježíše. Řekl mi, že požaduje, aby taková kongregace byla založena co nejdříve: "Budeš tam žít se svými společnicemi. Váš život bude řízen mým duchem, musíte si vzít mne za vzor, můj život od jesliček až k agónii na kříži. Pronikni mými tajemstvími a odhalíš propast mého Milosrdenství k tvorům i mou nevyzpytatelnou dobrotu, a dáš je poznávat světu. Svými modlitbami budeš prostředníkem mezi zemí a Nebesy." Pak nastal okamžik přijímání a Ježíš zmizel. Spatřila jsem veliký jas. Náhle jsem zaslechla tato slova: "Dáváme Ti své požehnání." V tom okamžiku z tohoto jasu vyšel zářivý paprsek a pronikl mým srdcem. V mé duši se zapálil zvláštní oheň. Myslela jsem, že umřu radostí a štěstím. Cítila jsem, že se moje duše odděluje od těla, cítila jsem, že jsem zcela ponořena v Boha a že Všemohoucí mě unáší jako zrnko prachu do neznámých prostorů. Úpěla jsem štěstím v náruči Stvořitelově a cítila jsem, že mi On sám dodává sil, abych snesla nesmírnost tohoto štěstí a mohla hledět na jeho Majestát. Nyní vím, že kdyby mě nebyl posilnil předem svou milostí, toto štěstí by má duše nesnesla a po chvíli by následovala smrt. Ani nevím, kdy mše svatá skončila, neboť nebylo v mé moci dávat pozor na to, co se dělo v kapli. Když jsem posléze opět přišla k sobě, pocítila jsem, že mám sílu a odvahu naplnit Boží vůli. Nic mi nepřipadalo obtížné, a zatímco předtím jsem se Ježíši omlouvala, nyní, pociťujíc v sobě odvahu a sílu Pána, který ve mně žije, jsem mu řekla: "Jsem připravena na jakékoliv znamení tvé vůle!" Vnitřně jsem mezitím prožila všechno, co pro mne budoucnost uchystala.
Sestra Faustyna se nicméně vzniku kongregace nedočkala. Podnět byl sice přijat příznivě oběma jejími zpovědníky - otcem Sopočkem i otcem Andraszem - i generálkou řádu matkou Michaelou a záporně se k němu nestavěl ani arcibiskup. Přes mnohé úsilí však byla kongregace založena až v roce 1941 otcem Sopočkem. V roce 1955 grozówský biskup zřídil Kongregaci Nejsvětějšího Srdce Ježíše, milosrdného Vykupitele, jejím cílem se stala propagace kultu Božského Milosrdenství.
13. září 1935, večer, když jsem byla ve své cele, spatřila jsem Anděla - vykonavatele Božího hněvu. Byl ve světlé říze, s tváří zářící, s oblakem pod svýma nohama, a z tohoto oblaku vycházely hromy a blesky, které svou rukou vrhal na zem. Když jsem uviděla toto znamení Božího hněvu, který měl zasáhnout zem, a zejména jedno jisté místo, které samozřejmě nemohu jmenovat, začala jsem prosit Anděla, aby na chvilku ustal, a říkala jsem mu, že svět se začne kát. Ale před Božím hněvem má modlitba nebyla ničím. V tom okamžiku jsem spatřila Svatou trojici. Velikost jejího Majestátu mě pronikala až do hloubi duše a já se už neodvážila opakovat své prosby. Zároveň jsem však ve své duši pocítila sílu Ježíšovy milosti. V téže chvíli, kdy jsem si tuto milost uvědomila, jsem byla pozdvižena před Boží trůn. Och, jak je velký náš Pán Bůh. Nepředstavitelná je jeho Svatost! Nebudu se ani pokoušet, abych tuto velikost popsala, neboť brzo ho všichni spatříme takového, jaký je. Začala jsem Boha prosit za svět slovy, vnitřně slyšenými. Zatímco jsem se takto modlila, uviděla jsem, že Anděl ztratil moc, neboť nemohl vykonat onen spravedlivý trest, právem patřící těm hříšníkům. Ještě nikdy jsem se nemodlila s takovou vnitřní silou. Zde jsou slova, jimiž jsem Boha snažně prosila: "Věčný Otče, obětuji ti Tělo, krev, Duši a Božství tvého nejsladšího Syna, našeho Pána Ježíše Krista za hříchy naše i celého světa. Pro jeho bolestné utrpení buď k nám milosrdný. Druhého dne při vstupu do kaple jsem vnitřně zaslechla tato slova: "Pokaždé, když vstupuješ do kaple, okamžitě říkej modlitbu, které jsem tě včera naučil." Řekla jsem ji tedy a přitom jsem zaslechla: "Tou modlitbou musí být uklidňován můj hněv. Budeš ji říkat po devět dní na růženci, a to tímto způsobem: nejprve řekneš jeden Otčenáš, jeden Zdrávas a jednou Věřím v Boha. Pak na zrnkách Otčenáše řekneš následující slova: - Věčný otče, obětuji ti Tělo, Krev, Duši a Božství tvého nejmilejšího Syna, našeho Pána Ježíše Krista, za odpuštění hříchů našich i celého světa. - Na zrnkách Zdrávasů řekneš:- Pro jeho bolestné utrpení smiluj se nad námi a celým světem. - Na konci řekneš třikrát slova: - Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý a nesmrtelný, smiluj se nad námi a celým světem."

Když jsem se jednoho dne tázala našeho Pána, jak může snášet tolik zločinů, aniž by je potrestal, odpověděl mi: "K trestání mám věčnost. Teď prodlužuji čas milosrdenství. Ale běda těm, kteří neumějí rozpoznat okamžik mé návštěvy. Má dcero, sekretářko mého Milosrdenství, ty máš za povinnost nejen psát a hlásat duším mé Milosrdenství, ale získávat pro ně milosti, aby i ony ho mohly oslavovat. Ze všech mých ran jako z pramenů prýští na duše moje Milosrdenství. Ale především rána v mém Srdci je pramenem nevyzpytatelného Milosrdenství. Odtud vyvěrají všechny milosti určené duším. Jsem spalován plameny soucitu. Mám žhavou touhu se o ně podílet s lidskými dušemi. Hovoř o mém Milosrdenství celému světu."
29. září 1935. Radost nebo utrpení, chválu nebo pokoření přijímám ve stejném rozpoložení ducha. Vím, že jedno i druhé je pomíjející. Co mi záleží na tom, co o mně říkají? Už dávno jsem přestala dbát o všechno, co se týká mé osoby. Mé jméno je: "hostie", to znamená oběť, ne slovy, ale skutkem: sebeumrtvováním, připodobňováním se tobě na kříži, ó, dobrý Ježíši, můj Mistře! Ježíši, když ke mně přicházíš ve svatém přijímání, ty, který ses rozhodl přebývat s Otcem a Svatým Duchem v nebi mé duše, snažím se být ti společnicí po celý den. Nenechám tě samotného ani na jediný okamžik. I když jsem ve společnosti mužů nebo našich žákyň, mé srdce je vždycky s tvým. Když usínám, nabízím ti každé zatlučení srdce, když se probouzím, uctívám na chvíli Svatou Trojici a děkuji Bohu, že mi ráčil udělit ještě jeden den, že ještě jednou mohu ve své duši znovu prožít tajemství vtělení jeho Syna: že ještě jednou se před mýma očima odehraje jeho bolestné utrpení. Pak se snažím, aby skrze mne Ježíš přicházel k jiným duším. Všude chodím s Ježíšem, jeho přítomnost mě všude doprovází.
18. března 1936. Večer, když jsem se modlila, řekla mi Svatá Panna: "Tvůj život bude podobný mému: bude tichý, skrytý, neustále spojený s Bohem, bude se přimlouvat za lidstvo a připravovat svět na druhý Boží příchod."
25. března. Během ranního rozjímání mě zahalila zvláštním způsobem Boží přítomnost, takže jsem viděla nezměrnou Boží velikost a zároveň i to, jak se snižuje až ke svým tvorům. Náhle jsem uviděla Matku Boží, která mi řekla: "Jak je duše, následující věrně dech milosti, Bohu příjemná! Dala jsem světu Spasitele. A ty musíš světu hovořit o jeho milosrdenství a připravovat svět na druhý příchod Toho, který přijde ne jako milosrdný Spasitel, ale jako Spravedlivý Soudce. Och, jak ten den bude strašlivý! O dni Spravedlnosti, dni Božího hněvu, bylo už rozhodnuto. Andělé se před ním chvějí. Promlouvej k duším o tomto velikém milosrdenství, dokud je čas soucitu. Budeš-li teď mlčet, budeš za to odpovídat v onen strašlivý den, a to za velký počet duší. Neměj z ničeho strach, buď věrná až do konce. Mám s tebou soucit."
16. června 1936. Celou tuto noc jsem strávila na modlitbách. Rozjímala jsem o utrpení a má duše byla drcena Božskou Spravedlností. Ruka Páně na mně spočívala.
17. července 1936. Ó, můj Ježíši, s kolika překážkami se v tomto směru setkávám, kolik výčitek musím snést, kolik ironických úsměvů musím přijmout s vyrovnaným klidem. Sama bych to nedokázala, ale s Tebou mohu všechno, můj Mistře! Och, jak takový ironický úsměv bolestně zraňuje, když mluvíme docela upřímně.
Mezitím sestra Faustyna ze zdravotních důvodů několikrát změnila klášter a nyní byla přeložena do Krakova. Pro velkou slabost už nebyla schopna těžší práce, a proto byla určena ke službě na vrátnici. Stále více se začala u ní projevovat nemoc, takže dočasně byla hospitalizována v plicním sanatoriu v Pradniku.
24. srpna 1936. Matka představená mi doporučila, abych místo všech dalších cvičení jen rozjímala o jediném růžencovém tajemství a pak šla hned spát. Když jsem ulehla, okamžitě jsem usnula, protože jsem byla velice unavena. Po chvíli mě však probudila bolest. Byla to tak velká bolest, že mi nedovolila učinit nejmenší pohyb a dokonce ani polknout slinu. Trvalo to asi tři hodiny. Chtěla jsem probudit sestru novicku, se kterou bydlím (na ošetřovně), ale pomyslela jsem si, že mi beztak nepomůže. Bylo tedy lépe, spala-li, bylo by nešetrné ji budit. Odevzdala jsem se úplně do Boží vůle a myslela jsem, že mi už nastala poslední hodinka, hodinka, po které toužím. Mohla jsem se jen spojit s trpícím Ježíšem na kříži, jinak jsem se modlit nemohla. Když bolest pominula, začala jsem se potit, přesto však jsem se nemohla ani pohnout. Ráno jsem se cítila velice unavena, ale tělesně jsem už netrpěla. Přesto jsem však nemohla vstát a jít na mši. Pomyslela jsem si, že když po takových bolestech smrt nepřišla, oč větší musí být skutečné smrtelné bolesti.
Jednou jsem byla velice unavena a měla jsem bolesti. Řekla jsem to matce představené, a dostala jsem odpověď, že se s bolestí musím skamarádit. Vyslechla jsem všechno, co mi matka řekla, a pak jsem odešla. Naše matka představená má tolik lásky k bližnímu, obzvláště k sestrám, které jsou nemocné, že to všichni vědí. Je proto zvláštní, že Pán Ježíš dovolil, aby mi nerozuměla a aby mě v tomto směru velmi zkoušela.
Toho dne, kdy jsem se cítila tak nemocna, jsem přesto šla do práce, ale každou chvíli mi bylo špatně a horko bylo takové, že i bez práce se člověk necítil dobře. Natož potom, pracujeme-li v bolestech. Tak jsem tedy v poledne přestala pracovat, s velkou důvěrou pohlédla na oblohu a řekla Pánovi:"Ježíši, zakryj slunce, neboť už nemohu snést toto vedro."Podivná věc, v té chvíli malý bílý mráček zakryl slunce a od té chvíle už nebylo tak velké horko. Pak jsem si však dělala výčitky, že jsem nedokázala snést horko a žádala o úlevu, ale sám Ježíš mě upokojil.
3. října 1936. Dnes během růžence jsem náhle uviděla ciborium s velebnou Svátostí. Ciborium bylo odkryto a plné hostií. Z ciboria vystupoval hlas: "Tyto hostie byly přijaty dušemi, obrácenými tvou modlitbou a bolestmi." Přítomnost Boží jsem zde pociťovala docela jako dítě. Jednoho dne jsem cítila, že nebudu moci vyjít dřív než kolem deváté hodiny. Prosila jsem sestru N., aby mi dala trochu najíst, protože jsem musela opět ulehnout. Sestra N. mi odpověděla: "Má sestro, nejste nemocná, jen jste si chtěla trochu odpočinout, a tak předstíráte nemoc." Ó, můj Ježíši, nemoc pokročila natolik, že lékař mě od sester izoloval (sestra Faustyna spala ve zvláštním pokojíku na ošetřovně), abych je nenakazila. A přesto mě posuzují tímto způsobem! Ale to je dobře, to je pro tebe, můj Ježíši.
Sestra Faustyna obdržela i stigmata, její rány však zůstaly neviditelné. 19. září 1936 o tom napsala:
Poprvé jsem zažila tyto bolesti takto: po ročních slibech (v r. 1928) jsem jednoho dne během modlitby uviděla velké světlo. Z tohoto světla vystoupily paprsky, které mě ze všech stran obklopily. A náhle jsem pocítila strašnou bolest v rukou, nohou, boku a pocítila jsem trny z trnové koruny. Cítila jsem tyto bolesti během páteční mše svaté, ale jen po velmi krátkou chvíli. Toto se opakovalo po několik pátků. Pak jsem už žádnou bolest nepociťovala, až do této přítomné chvíle, to znamená do září tohoto roku… Při páteční mši svaté jsem pocítila, že mnou pronikají tytéž bolesti. A totéž se opakuje každý pátek a někdy také při styku s duší, která není ve stavu milosti, jakkoliv je to vzácné. Tato bolest trvá jen velmi krátkou dobu, nicméně je strašná a bez zvláštní Boží milosti bych ji nesnesla. Navenek nemám žádné znamení této bolesti. Co ještě přijde, nevím. Ale toto všechno je za duše…
Podobně svědčí 11. února 1937: Dnes je pátek. Během mše svaté jsem pocítila bolesti ve svém těle: na rukách, nohách a v boku. Ježíš toto dovoluje jako oběť za hříšníky. Netrvá to dlouho, ale bolest je veliká. Trpím jen několik minut, ale pak ve mně setrvává dlouho velmi živý dojem. V téže době vypovídá o svých vztazích k Bohu a o svém duchovním spojení s ním: Mé obcování s Bohem je nyní ryze duchovní. Má duše je zasažena Bohem a cele se do něho noří až k sebezapomnění, tak je v hloubi proniknuta Bohem, tone v jeho kráse, celá v něm ztracena. Neumím to popsat, protože při psaní užívám smyslů, zatímco v tomto spojení smysly nejednají. Mezi Bohem a duší dochází ke splynutí a duše je přijata k tak vznešenému životu v Bohu, že se to slovům vymyká. Když se duše opět vrátí do svého obvyklého života, vidí, že tento život je přítmí, mlha, nepořádek, dětská omalovánka. V takových okamžicích duše od Boha pouze přijímá, neboť sama nečiní nic. Nevynakládá nejmenší úsilí, všechno v ní koná Bůh. Je zvláštní, že duše může prožít toto spojení s Bohem a neumí tento stav definovat. Když však se setká s nějakou jinou duší, která prožila stejné zkušenosti, obě si v těchto věcech vzájemně rozumějí bez mnoha slov. Duše, tímto způsobem spojená s Bohem, rozpozná snadno duši, prožívající stejné spojení, i když jí ona duše neodhalí celé svoje vnitřní rozpoložení, ale jen si s ní docela prostě povídá. Je to jako duchovní spřízněnost. Duše takto spojené s Bohem nejsou četné. Je jich mnohem méně, než se myslí.
Zjistila jsem, že Bůh tuto milost uděluje duším, když mají vykonat nějaké velké dílo, a to ze dvojího důvodu. První spočívá v tom, že Bůh tak duši pomáhá plnit toto dílo, které obvykle naprosto přesahuje její síly. Jako druhý důvod jsem zjistila, že Bůh ji uděluje k vedení a zklidnění duší. Co se mne týče, obdržela jsem tuto milost poprvé a na velmi krátký okamžik ve věku dvaceti let během oktávu Božího Těla, když jsem Pánu Ježíši skládala svůj slib neustálé čistoty. Tehdy jsem ještě žila ve světě, ale brzo jsem měla vstoupit do kláštera. Tato milost trvala velmi krátce, ale její síla byla veliká. Potom nastala velmi dlouhá pomlka. Je pravda, že během tohoto období jsem obdržela mnoho milostí, ty však byly jiného řádu. Bylo to období zkoušek a očisťování. Tyto zkoušky byly velmi bolestné, protože má duše se cítila úplně Bohem opuštěna a byla ponořena do hlubokých temnot. Zjistila jsem a porozuměla, že nikdo mě nedokáže vyvést z těchto muk a ani mi neporozumí. Byly dva okamžiky, kdy má duše byla zachvácena zoufalstvím, jednou na půl hodiny, podruhé na tři čtvrtě hodiny… Nicméně tak jak mě Bůh do těchto muk ponořil, stejně tak mi z nich dal vyjít. Jenomže to trvalo několik let. Pak jsem opět obdržela tuto výjimečnou milost spojení, která trvá dodnes. Během tohoto druhého spojení došlo k několika krátkým přerušením. Nyní však od jisté doby nezažívám žádné přerušení, ale nořím se stále hlouběji do Boha… Dobře jsem porozuměla, ó můj Ježíši, že tak jako teploměr pomáhá stanovit nemoc a že silná horečka nám ukazuje na vážnost nemoci, stejně tak v duchovním životě je utrpení teploměrem, který měří Boží lásku v duši. Mým cílem je Bůh… a mým štěstím konat Boží vůli. A nic na světě nemůže toto štěstí narušit, žádná moc, žádná síla. Dnes ke mně Pán přišel do mé cely a řekl mi: "Má dcero, už tě dlouho v této kongregaci nenechám. Říkám ti to, abys s největší pílí využívala milostí, které ti uděluji."
27. září 1936. Dnes jsem byla duchem v Nebi a viděla jsem jeho nepředstavitelné krásy a štěstí, které nás očekávají po smrti. Viděla jsem, jak všichni tvorové vzdávají Bohu neustále hold úcty a slávy. Pozorovala jsem nesmírnost štěstí v Bohu, které z něho tryská na všechny tvory, činí je šťastnými a vrací se ke svému prameni. Tak všechna čest a sláva, plynoucí z obdrženého štěstí, se vrací zpět k Bohu a vystupuje do jeho božských hlubin…
A Bůh mi dal porozumět oné jediné věci, která v jeho očích má nekonečnou hodnotu: je to láska, Boží láska, láska. Láska a ještě jednou láska, neboť nic nemůže být přirovnáno k aktu čisté Boží lásky. Och, jak nepředstavitelný je Boží vztah k duši, která ho upřímně miluje! Porozuměla jsem hlouběji tomuto velkému Božímu majestátu, který uctívají nebeští duchové podle svých stupňů milosti a své hierarchie… Má duše byla naplněna pokojem a láskou. A čím více jsem poznávala Boží velikost, tím více jsem se z ní radovala, že je právě taková. Jeho velikost mě naplňuje štěstím. A raduji se z toho, že jsem tak malá, neboť právě proto, že jsem tak malá, mě drží ve své ruce a na svém Srdci.
"Ó, můj Bože, jak lituji lidi, kteří nevěří ve věčný život! Jak se za ně modlím, aby je paprsek milosrdenství vzpamatoval a Bůh je přitiskl na své Otcovské Srdce. Můj Ježíši, jak málo o tobě lidé hovoří. Hovoří o všem, ale ne o tobě, Ježíši. A hovoří-li o tobě tak málo, je to pravděpodobně proto, že na tebe vůbec nemyslí. Zajímá je celý svět, ale o tobě, Tvůrci: mlčení. Jak je smutné, Ježíši, hledět na tuto lhostejnost a nevděčnost stvořených bytostí. Ó můj Ježíši, toužím tě milovat namísto nich a svou láskou tě odškodnit. Och, jak je duchovní svět krásný! A je tak skutečný, že ve srovnání s ním je vnější život jen marné vnadidlo, bezmocnost."
19.1.1937. Můj život nyní ubíhá v klidném vědomí Boha. Má tichá duše z něho žije a tento život, uvědomující si Boha v mé duši, je mi pramenem štěstí a síly. Nehledám štěstí vně hlubiny mé duše, ve které přebývá Bůh. Jsem si toho vědoma. Pociťuji jakoby potřebu sdílet se o to s ostatními… Ticho je jazyk tak mocný, že dosahuje až k trůnu živého Boha. Ticho je jeho slovem, které, byť tajemné, je mocné a živé. Ježíši, dáváš mi vidět a rozumět, v čem spočívá velikost duše: Není ve velkých činech, ale ve veliké lásce. Cenu má láska a je to ona, která dává cenu našim činům. A byť jsou naše činy malé a samy o sobě obyčejné, právě pro lásku se stávají před Bohem velkými a mocnými. Láska je tajemství, které všechno, čeho se dotýká, proměňuje ve věci krásné a Bohu příjemné. Boží láska duši osvobozuje. Taková duše je jako královna, která nezná násilí otroctví.
22. března 1937. Když vidím, že tíha zkoušky přesahuje moje síly, nerozebírám, nehloubám. Ale jako dítě se utíkám k Ježíšovu Srdci a říkám mu jen: "Ty sám můžeš vše." A mlčím, protože vím, že Ježíš v této záležitosti sám zakročí, a já, místo abych se trápila, tohoto času využiji k tomu, abych ho uctívala. Při pohledu na utrpení svého bližního pociťuji strašnou bolest. Všechno utrpení se soustřeďuje v mém srdci. Tak nesu toto trápení, že mě to až fyzicky ničí. Abych svému bližnímu ulehčila, chtěla bych, aby všechny jeho bolesti padly na mne.
16. srpna 1937. Toužím pro našeho Pána Ježíše konat nápravné skutky. Dnes jsem po sedm hodin nosila pás z řetězu, abych pro jistou duši získala milost obrácení. Během sedmé hodiny jsem pocítila ulehčení, zatímco ona duše v sobě pocítila, že její hřích je jí odpuštěn, byť se ještě nevyzpovídala.
Za hříchy smyslů umrtvuji tělo a postím se v dovolené míře. Za hříchy pýchy se modlím s čelem proti zemi. Za hříchy nenávisti se modlím a vykonám nějaký dobrý čin vůči nějaké osobě, která je mi málo sympatická. Takto konám nápravu podle druhu zjištěného hříchu.
29. září 1937. Ježíš dnes přišel k bráně pod podobou chudého mládence. Tento chudý mladý muž, vychrtlý a oblečený do strašlivě rozedraných šatů, bosý a bez ničeho na hlavě, byl celý promrzlý, protože bylo chladno a deštivo. Prosil o něco teplého k jídlu. Šla jsem tedy do kuchyně, ale nic jsem tam pro chudé nenalezla. Nakonec jsem po chvíli hledání přece jen nalezla trochu polévky, kterou jsem ohřála a do které jsem nadrobila chléb. A posloužila jsem ubožáku, který se dal do jídla a ve chvíli, kdy jsem poklízela talíř, se mi dal poznat, že je Pán nebes a země. Když jsem ho jako takového uviděla, zmizel.
1. října 1937. "Má dcero, potřebuji oběti činěné z lásky, neboť jen toto je pro mne důležité. Dluhy, které mi má svět splácet, jsou obrovské. Čisté duše je mohou vyrovnávat svými obětmi, a tak konat dílo duchovního milosrdenství."
5. listopadu 1937. Dnes ráno přišlo k bráně pět nezaměstnaných a domáhalo se vstupu za každou cenu. Sestra N. se je dlouho a marně snažila přesvědčit, aby odešli. Šla tedy do kaple za naší matkou (představenou) a ta mi nařídila, abych tam šla. Ještě jsem byla velký kus cesty od brány a už jsem slyšela jejich zuřivé bouchání. Na okamžik mě zachvátila pochybnost a strach, váhala jsem, mám-li otevřít, nebo jako sestra N. jim odpovídat kukátkem. Mezitím jsem náhle zaslechla ve své duši hlas: "Běž a otevři jim dveře a mluv s nimi se stejnou něhou, s jakou mluvíš se mnou." Okamžitě jsem otevřela dveře, přistoupila k onomu nejvýhružnějšímu muži a začala jsem s nimi hovořit s takovou něhou a klidem, že oni sami už nevěděli, co dělat, a tak také začali hovořit tiše a řekli: "Co se tedy dá dělat, když klášter nám nemůže dát práci." A pokojně odešli. Jasně jsem pocítila, že Ježíš, kterého jsem ve svatém přijímání přijala asi před hodinou, mým prostřednictvím působil na jejich srdce. Och, jak je dobré jednat pod Boží inspirací!
Mezitím Ježíš často sestře Faustyně připomínal, že je nutno rozšiřovat kult Božího Milosrdenství.
4. dubna 1937 jí k tomu řekl: "Má drahá dcero, napiš, že dnes si moje Srdce v tomto klášteře odpočalo. Hlásej ve světě mé Milosrdenství a lásku. Plameny Milosrdenství mě spalují. Chtěl bych je rozlévat na duše. Och, jakou bolest mi tyto duše způsobují, když je nechtějí přijímat. Dělej, co je v tvé moci, má dcero, aby se kult mého Milosrdenství rozšiřoval. Co ti chybí, to sám doplním. Říkej trpícímu lidstvu, aby se uteklo do mého Milosrdného Srdce, a já je zahrnu pokojem. Rozhlašuj, má dcero, že jsem Láska a samé Milosrdenství. Když se ke mně duše přiblíží s důvěrou, zahrnuji ji tolikerou milostí, že ji všechnu ani nebude moci pojmout a přenese ji na jiné duše. Duše, které budou rozšiřovat úctu k mému Milosrdenství, budu ochraňovat po celý jejich život jako něžná matka své batole. V hodinu smrti pro ně nebudu Soudcem, ale milosrdným Spasitelem. Když nastane poslední hodina, duše už ke své obraně má jen mé Milosrdenství. Šťastná duše, která za svého života čerpala z pramene mého Milosrdenství, neboť ji nepostihne Spravedlnost. Napiš: Všechno, co existuje, je uloženo v srdci mého Milosrdenství hlouběji než dítě v matčině klíně. Jak bolestně mě zraňuje nevíra v mou dobrotu! Nejbolestněji mě zraňují hříchy nedůvěry."
10. dubna 1937. Dnes mi matka představená dala číst článek o Božím Milosrdenství, kde byla zveřejněna také reprodukce onoho obrazu, který je namalován. Tento článek vyšel v Tygodniku ve Vilně a do Krakova nám byl zaslán otcem Sopočkem (autorem článku), horlivým apoštolem Božího Milosrdenství. V článku jsou ocitována slova, která mi řekl náš Pán Ježíš, některé výrazy jsou reprodukovány doslova.
Vzápětí se však silně zhoršil její zdravotní stav: Když jsem v neděli 11. dubna napsala dopis otci Sopočkovi, mé zdraví se náhle zhoršilo. Ten dopis jsem neodeslala, ale čekala jsem, až se jasně vyjádří Boží vůle. Mezitím se můj stav zhoršil natolik, že jsem musela ulehnout. Kašel mě trápil tak strašně, že se mi zdálo, že bude-li se to opakovat ještě několikrát, bude to určitě konec.
13. dubna 1937. Dnes musím zůstat na lůžku po celý den. Srazil mě nenadálý kašel a tak mě oslabil, že jsem už neměla sílu chodit. Mé srdce hoří touhou dovršit Boží dílo, ale fyzické síly mě opustily. V této chvíli nemohu uvádět ve skutek tvé záměry, ó pane. Proto opakuji tento akt milující vůle: "Učiň ze mne, co se ti zlíbí."
14. dubna. Bylo mi tak špatně, že když jsem chtěla jít na mši svatou, při vstávání jsem zakoušela veliké potíže. Cítila jsem se daleko více nemocná, než když mě poslali na léčení. Trpěla jsem silným chroptěním a chrčením na plících a podivnými bolestmi. Když jsem obdržela svaté přijímání, nevím proč, ale spíše jako by mě něco k tomu mělo, začala jsem říkat tuto modlitbu: "Ježíši, nechť tvá čistá a zdravá Krev obíhá v mém nemocném organismu. Nechť tvé čisté a zdravé Tělo promění mé nemohoucí tělo. Nechť se ve mně rozšíří zdravý a silný život, je-li pravda, že je tvou svatou vůlí, abych se starala o ono požadované dílo. A to mi bude zvláštním znamením tvé svaté vůle." Když jsem se takto pomodlila, náhle jsem v celém organismu pocítila jakési vzpružení a pojednou jsem se cítila úplně v pořádku. Můj dech byl tak normální, jako bych nikdy nebyla nemocna na plíce a už jsem nepociťovala žádnou bolest. To bylo pro mne důkazem, že se mám pustit do díla. Toto se událo v poslední den novény, kterou jsem konala k Duchu Svatému. Ježíš vlil do mé duše sílu a odvahu k jednání a já nyní chápu, že jestliže Pán něco po nějaké duši požaduje, dá jí i možnost, aby to vykonala, a prostřednictvím milosti ji učiní schopnou, aby to skutečně vykonala. I když se jedná o duši nejubožejší, na Pánův příkaz může podniknout věci, které přesahují její schopnosti. A právě v tom je znamení, skrze něž můžeme rozpoznat, že je to dílo Boží, jestliže se v této duši probudí moc a síla Boží, činící tuto duši statečnou a udatnou… A slyším tato slova: "Běž za představenou a řekni jí, že jsi zdráva." Jak dlouho budu zdráva? Nevím to, ani se na to neptám. Budoucnost mi nepatří. Žádala jsem o zdraví jako o znamení Boží vůle, a ne proto, abych hledala ulehčení svým bolestem.
20. května 1937. Když uplynul měsíc od doby, kdy se mi navrátilo zdraví, přišlo mi na mysl, že vlastně nevím, z čeho má Pán větší radost: sloužím-li mu svou chorobou, anebo těším-li se ze zdraví, jak jsem za to prosila. A řekla jsem Pánu: "Ježíši, užij mě podle své vůle." Ježíš mě tedy uvedl do mého dřívějšího stavu.
26. listopadu 1937. Žiji z hodiny na hodinu. Jsem v takovém stavu, že už nemohu jednat jinak. Snažím se co nejvíce využívat přítomného okamžiku a věrně konat všechno, co mi umožňuje. Ve všem se odevzdávám Bohu s neochvějnou důvěrou. Večer, když jsem vcházela do kaple, jsem v hlavě pocítila strašný trn. Trvalo to krátkou dobu, ale toto bodnutí bylo tak bolestivé, že jsem na chvilku padla na zábradlí, hlavou napřed. Zdálo se mi, že trn pronikl až do mozku. Ale to není nic, to všechno je pro duše, aby jim bylo vyprošeno Boží milosrdenství.
30. listopadu 1937. Už měsíc je mi hůře a při každém záchvatu kašle cítím, jak se mé plíce rozkládají. A více než jednou se mi přihodilo, že jsem cítila úplný rozklad svého vlastního těla. Těžko se dá vyjádřit, jak velká je v tom bolest. I přes naprostý souhlas mé vůle je to pro mou přirozenost velké utrpení, větší než nosit žíněnou košili nebo bičovat se až do krve. Obzvláště jsem to pociťovala, když jsem šla do refektáře, velice jsem se nutila jíst aspoň trošku, neboť potrava se mi hnusila. V té době začaly i mé břišní obtíže a každé, i jen trochu okořeněné jídlo ve mně vyvolávalo strašné bolesti. Více než jednu noc jsem se prosvíjela v hrozných bolestech a slzách za spásu hříšníků.
Nový rok 1938, který měl být posledním rokem jejího pozemského života, sestru Faustynu přivítal těžkými bolestmi a nepochopením jejího okolí:
Končím rok, který právě uběhl, s bolestmi a nový rok začínám rovněž s bolestmi. Před novým rokem jsem musela ulehnout. Bylo mi velice špatně. Oslaboval mě silný kašel a spolu s ním mě velice vysílily i neustálé břišní bolesti a zvracení. Když odbíjela půlnoc, má duše se pohroužila do hlubokého use brání a uslyšela jsem v ní hlas:"Ničeho se neobávej, mé malé dítě, nejsi sama. Statečně bojuj, neboť mé rameno tě podpírá, bojuj za spásu duší a vybízej je, aby měly důvěru k mému Milosrdenství, neboť v tom spočívá tvá práce v tomto i budoucím životě."
Dnes je svátek Nového roku. Ráno jsem se cítila nemocná, že jsem se stěží dostala do vedlejší cely pro svaté přijímání (které zde nemocným sestrám podával kaplan). Zachvátila mě taková slabost, že jsem na mši svatou jít nemohla. Po snídani přišla ošetřující sestra a otázala se mne: "Proč jste, má sestro, nešla na mši svatou?" Odpověděla jsem jí, že jsem nemohla. Zavrtěla hlavou na znamení nespokojenosti a řekla mi: "Takový svátek a vy nejdete na mši, má sestro." A odešla z mé cely. Byla jsem už na lůžku dva dny a svíjela se bolestmi a ona mě nenavštívila, když teď třetího dne přišla, ani se mě neotázala, zda mohu vstát, ale okamžitě se mě podrážděným hlasem ptala, proč jsem nešla na mši svatou… Chvíli po snídani se za mnou přišla podívat matka představená, ale velmi rychle opět odešla. Brzo po ní přišla jedna sestra a vyčetla mi, že je v troubě v kuchyni smetana: "Proč jste ji, má sestro, nevypila?" Odpověděla jsem, že nebylo nikoho, kdo by mi ji přinesl. Když nastala noc, tělesné bolesti vzrostly a k nim se přidaly i bolesti morální. Noc a bolesti. Slavnostní ticho noci mi umožňovalo volně trpět. Mé tělo bylo natahováno na dřevě kříže, svíjela jsem se ve strašných bolestech až do jedenácti hodin… To byl tedy první den roku.
3. února 1938. Ó můj Ježíši, teď objímám celý svět a vyprošuji pro něj tvé Milosrdenství. Až mi, Bože, řekneš, že to už stačí, že tvá svatá vůle je zcela vyplněna, v té chvíli, opět spojena s tebou, můj Spasiteli, vložím svou duši do rukou Nebeského otce, plna důvěry v tvé nekonečné Milosrdenství. A první hymnou, kterou budu zpívat, až se octnu u paty tvého trůnu, budu oslavovat tvé Milosrdenství. Ubohá země, nezapomenu na tebe, přestože cítím, že se ihned ponořím v Boha jako v oceán štěstí. Ale to mi nezabrání, abych se nevracela na zem a nedodávala odvahy duším a nevzbuzovala v nich důvěru v Boží Milosrdenství. Ono ponoření v Boha mi určitě dá možnost k neomezenému jednání…
Rok po smrti sestry Faustyny bylo Polsko napadeno nacistickým Německem, nicméně už během 2. světové války se začal v Polsku z kláštera ve Vilně rozšiřovat kult Božího Milosrdenství. Starý obraz zůstal v klášteře ve Vilně, a tak malíř Adolf Hyta namaloval pro kapli v krakovském Josefově nový. Kopie tohoto obrazu se v nesčetných reprodukcích rozšířila po celém světě spolu s kultovními modlitbami - zejména novénou k Božímu Milosrdenství a růžencovou "korunkou" k Božímu Milosrdenství. Jisté církevní kruhy však proti kultu podnikly protiútok, a tak v jeho důsledku v roce 1959 byl římským Oficiem zakázán, přesto však nebyl potlačen. V Polsku se jeho obhajoby ujal tehdejší krakovský arcibiskup, kardinál Karol Wojtyla, nynější papež Jan Pavel II.. Z jeho podnětu zde byl v roce 1965 zahájen informační proces o sestře Faustyně, a protože výsledky šetření byly kladné, v roce 1967 kardinál Wojtyla proces ukončil a akta odeslal do Říma, kde v roce 1968 byl zahájen proces jejího blahoslavení. V roce 1978 byl zrušen zákaz z roku 1959.
Dne 18. dubna 1993, na onu druhou neděli velikonoční, která podle Ježíšova přání má být Svátkem Božího Milosrdenství, byla sestra Faustyna naším papežem Janem Pavlem II. V Římě prohlášena za blahoslavenou. Mezitím poselství Ježíšovy Milosrdné lásky proniklo do celého světa a společně s úctou k Ježíšovu a Mariinu Srdci, s nímž je nerozlučně spjato, je vůbec nejrozšířenějším novodobým kultem. Reprodukce obrazu JEŽÍŠI, DUVĚŘUJI TI je rozšiřována s příslušnými modlitbami, novénou a růžencovou "korunkou" v milionových nákladech. Měla by být důstojně vystavena v každé rodině. Vždyť všichni máme tolik zapotřebí Božího Milosrdenství.
Zjevení sestry Faustyny Kowalské, kterou papež Jan Pavel II. 30. dubna roku 2000 svatořečil, patří mezi pravá zjevení, která církev uznala.

"Říkej o Mém milosrdenství světu, ať Mé nekonečné milosrdenství pozná celé lidstvo. Je to znamení pro poslední časy, po něm přijde den spravedlnosti. Ať se utíkají ke zdroji Mého milosrdenství, dokud je ještě čas a ať čerpají z krve a vody, která pro ně vytryskla." "Dříve než přijdu jako spravedlivý Soudce, otevírám dokořán dveře svého milosrdenství. Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi Mé spravedlnosti."