Nevěsta okrášlená pro svého Ženicha.

První z dvojice přednášek z duchovní obnovy formou večeřadla.

V minulých přednáškách jsme si vysvětlovali úlohu Panny Marie a večeřadel v dnešní době. Řekli jsme si, že dějiny Církve na sebe navazují. V prvních stoletích bylo potřeba odhalit a ujasnit osobu Pána Ježíše, že je Bůh a člověk zároveň, a bojovat proti nepochopení Jeho osoby. V té době to bylo něco úplně nového - ve světě, který vyznával mnohobožství.

Pak se prohlubovala další nauka, protože sám Pán Ježíš řekl apoštolům, že je toho ještě mnoho, co by nám měl říci, ale že bychom to nyní neunesli a slíbil, že Církev bude mít Ducha svatého, který postupně v každé době odhalí z pravd skrytých v Písmu to, co doba bude nejvíce potřebovat. K tomu slouží Učitelský úřad Církve, který odhaluje, co je v Písmu skryto. Nevytváří nové pravdy, ale odkrývá ty, které jsou skryté.

A posledních 200-300 let je dobou, kdy se plněji odhaluje úloha Panny Marie. Ne, že by dříve nebyla poznávána a ctěna, ale nyní se toto děje intensivněji. Sám nynější sv. Otec, když byl jmenován krakovským arcibiskupem, řekl: “Ve svém kněžském úřadě a ve své pastýřské službě bych byl rád spojen s Kristem prostřednictvím jeho Matky Marie. Její místo v dějinách spásy je málo známé. Snažme se jej stále hlouběji pochopit a zaobírejme se jím ve svých pracích, protože ve vykupitelském díle Ježíšově, hraje Maria jedinečnou úlohu. Jsem již dávno přesvědčen, že je nanejvýš těžké pochopit Kristovo tajemství bez jeho Matky Marie. Proto bych si přál, abych se do něj vhloubil nejprve sám, a potom i vás vedl skrze Marii do tajemství vykoupení, abychom zodpovědným způsobem všichni společně splnili Boží pověření vybudovat mystické tělo Kristovo - církev, a stali se pravými učedníky Ježíšovými.” (K. Wojtyla 8.3.64).

Nynější papež zde říkal, že je potřeba odhalit úlohu, kterou Panna Maria má, že to, co se dosud odhalilo, zatím není úplné. Podobně II. Vatikánský koncil v úvodu části o Panně Marii učí:

“…posvátný sněm… nemá… v úmyslu předložit úplnou nauku o Marii nebo rozhodnout otázky, které nebyly prací teologů dosud plně objasněny. Jsou tedy dále oprávněny názory, které katolické školy svobodně hlásají o té, která má ve svaté církvi po Kristu místo nejvyšší a zároveň nám nejbližší.”

Věta svatého Otce: “...že je nanejvýš těžké pochopit Kristovo tajemství bez jeho Matky Marie”, je ústředním bodem této přednášky spolu s úvahou o společenství, k jehož naplnění směřujeme. Sv. otec také řekl: “...abychom zodpovědným způsobem všichni společně splnili Boží pověření vybudovat mystické tělo Kristovo - církev,” což se úzce týká společenství.

Toto jsou tedy dvě témata, kterými se budeme nyní více zabývat.

Minule jsme si říkali, že tato doba je dobou Panny Marie, jak to říkali i papežové jako například Pius XII. nebo Pavel VI. Když velmi stručně shrneme obsah minulých přednášek (pozn. red.: jejich obsah je podobný obsahu Mimořádného Evangelizačního čísla Mariiny doby), tak jsme si v nich říkali, že tato doba svým způsobem začala zjevením Panny Marie v Paříži, ve kterém vznikla tzv. Zázračná medailka, což byl impuls, aby se lidé více utíkali k Panně Marii a prosili ji o milosti jako Prostřednici milostí. Po té žila sv. Terezka a učila nás svoji cestu malosti - učila nás jak být prázdní svých představ o svatosti a nechat se vést Bohem k tomu, aby On sám určil, jak svatost naplní. Protože každý jsme jedinečný tvor Boží a nejlépe nás zná náš Tvůrce. On nejlépe ví, co do nás vložil a co potřebujeme ke splnění své úlohy, kterou každý z nás máme zde na zemi. Na to navázal sv. Grignion tím, že Panna Maria dovedla být dokonale maličká, tak je tou, která nás nejlépe povede ke svatosti a ke Kristu. Pak jsme si říkali o Fatimě, o fatimských sobotách, ve kterých Panna Maria žádala o modlitbu sv. růžence, přijímání Eucharistie, sv. zpověď, a že tyto požadavky jsou základem, abychom žili v tzv. posvěcující milosti. A když žijeme v posvěcující milosti, tak je pravdou naší víry, že Bůh sám se postará o to, abychom dokázali plnit Jeho vůli a svou úlohu zde na zemi.

Hezký příklad máme u Edit Steinové, která ještě před svou konverzí (původně byla židovského vyznání) měla schůzku s přítelkyní v jednom městě a sraz si dala před chrámem, kam se spolu šly podívat jen jako na kulturní památku. V tu dobu tam také přišla jiná žena, poklekla, adorovala, a pak odešla. Ani nevěděla, že tím nastartovala život světice, protože toto byl jeden z hlavních impulsů, aby se E. Steinová stala katoličkou a začala svou cestu svatosti. Tato modlící se žena splnila jednu ze svých úloh, protože žila v posvěcující milosti, a tak napomohla životu světice. To, že splnila jeden ze svých úkolů zde na zemi se patrně dozvěděla až v nebi. Tak i my to, že plníme Boží úlohu často nepoznáme hned tady na zemi, ale až v nebi. Když tedy žijeme v posvěcující milosti, (podmínkou je kvalitní sv. zpověď, modlitba, rozjímaní a sv. přijímaní jako základní kameny), tak se Bůh sám postará o to, aby nás na cestě životem stále vedl.

Panna Maria ale po nás v dnešní době chce více a to, abychom se stali apoštoly. Takovýmto impulsem jakoby dalšího kroku byl i sv. Maxmilián Kolbe, který založil Rytířstvo Neposkvrněné. On začal učit - a sám byl velkým příkladem - aby se lidé nechali Pannou Marií vést a stali se Jejími apoštoly. Říkal: “Dejte se Panně Marii zcela k dispozici… nechte se Jí vést…”. Nejde tedy již jen o to, abychom se starali jen o svůj duchovní život, ale abychom přiváděli ke Kristu své okolí a jak říká Jan Pavel II.: “...abychom zodpovědným způsobem všichni společně splnili Boží pověření vybudovat mystické tělo Kristovo - církev,” - společenství. A můžeme říci, že na to dále navazují večeřadla ještě hlouběji, protože ta už se týkají apoštolátu (zasvěcení Panně Marii, jednota s Papežem a Církví s ním spojenou a přivádět všechny k obnovené oddanosti k Panně Marii). Tak se cele dáme Panně Marii a ona jako Neposkvrněná převezme všechny naše modlitby, bolesti a kříže a sama je předloží Pánu Ježíši. Ona je takovým “zesilovačem”, a tak každý náš čin má díky ní mnohem větší hodnotu, jak učil sv. Grignion nebo sv. M. Kolbe. (Podrobněji v Mimořádném čísle MD.)

Tím jsme velmi stručně shrnuli obsah předchozích přednášek, (viz. Mimořádné číslo) na které svým způsobem nyní navážeme.

Ještě než se podíváme na dějiny člověka (velmi zjednodušeně), tak se podívejme, co píše sv. Jan: “Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh”. Když na počátku bylo Slovo, musel existovat někdo, kdo to Slovo řekl a kdo to slovo slyšel. My věříme v jednoho Boha, ale ve třech osobách. Už na samém začátku (tedy ve věčnosti) bylo společenství v samém Bohu.

Náš jeden Bůh je vlastně společenstvím, protože je ve třech osobách. To je tajemství, které asi nikdy plně nepochopíme, možná více až v nebi. Bůh se o toto společenství chtěl podělit, a proto stvořil anděly a lidi. A i lidstvo od samého začátku stvořil jako společenství, zpočátku jen dvou osob. Tomu odpovídá i výrok Jana Pavla II.: “Lidské bytí se utvářelo od počátku jako muž a žena, o tomto musíme rozjímat společně.... Protože jsme byli stvořeni spolu, to znamená, že se spolu musíme i spasit. Jeden prostřednictvím druhého, pomáhaje si navzájem na cestě, která je odpovědí na pozvání do Pánovy vinice.”

Od samého začátku, od Adama a Evy, Bůh tvořil lidi jako společenství, kde je závislý jeden na druhém. Kvalita společenství byla ale pádem člověka zničena, a lidé začali žít vlčím zákonem. To je vidět v dějinách. Už v nejstarších otrokářských společnostech mnoho o lásce mluvit nešlo, tam byl člověk člověku doslova dravcem. A Bůh vedl člověka v dějinách, aby jej vrátil do rajské zahrady, aby mohl žít opravdové společenství, jak je prožívá On sám v sobě a jak si představuje, aby ho lidé žili mezi sebou a s Ním samým. K tomu tedy směřují celé dějiny.

Když si průběh zjednodušíme, tak k tomu vedlo několik kroků. Na začátku si Bůh vyvolil Abraháma. Charakteristikou této události je onen prvek osobní, intimní, vnitřní, jak se projevuje v jeho rozhovoru s Nejvyšším. Před tím neexistovalo něco podobného, nebyly žádné příklady Boha, který by se zjevoval tímto způsobem, který by se dotýkal intimity srdce a žádal v intimitě srdce odpověď. Abrahám zakouší Boha, který se obrací k němu slovem v první osobě. Bůh, který mluví k Abrahámovi zve k přemýšlení o životě zcela jiným způsobem: zve k tomu, aby vyšel ze své staré země… Abraháma Bůh začal vést a připravovat, aby i jeho děti už byly připraveny a založily národ, se kterým by mohl Bůh spolupracovat a více jej vychovávat. Vznikl Izrael, kterému po jeho vyvedení z Egypta začal dávat zákony, aby tento svůj lid mohl pozvednout výše. Zákony, které tehdy obecně ve světě platily nahánějí hrůzu. Izrael naopak dostal zákon: “Oko za oko, zub za zub.” To byla tehdy vymoženost - zákon rovné odplaty! Tehdy totiž platil zákon mnohonásobné odplaty a vše ostatní bylo považováno za slabost. Když někdo někomu něco udělal – i nechtěně, tak byla povinnost pomstít se stonásobně. Když tedy někdo někoho zavraždil, tak příbuzní oběti mohli vyvraždit celou jeho rodinu až do x-tého pokolení. Dnes to zní hrůzostrašně, ale skutečně to tak platilo, vše ostatní bylo považováno za slabost a slabý byl vydán napospas silnějšímu. V Písmu sv. ve SZ o tom máme mnohá svědectví. Tak hluboko až padl člověk po svém hříchu - místo rajské zahrady, bolest, násilí, smrt…

Lidé, kteří znají Písmo sv. a dějiny jen “z rychlíku” říkají, že ta doba SZ byla hrůzostrašná, tehdy Izrael šel a ve jménu Božím vraždil národy. Ale to je možno říct pouze z neznalosti. Když tedy Izrael dobýval nějaká území, tak se nám vyvraždění celého rodu, zdá hrozné, ale Bůh se musel přizpůsobit tomu, co pádem člověk zničil, musel se přizpůsobit situaci. Ne, že by se Mu to líbilo, vůbec se Mu to nelíbilo, On stvořil pro lidi ráj, ale Bůh se přizpůsobil tomu, co člověk svým pádem zavinil. Protože kdyby Izrael ostatní jen vytlačil, tak by už nikdy nemohli být v bezpečí, protože potomci toho národa by žili jen myšlenkou na pomstu. Měl-li tedy Izrael přežít, musel přijmout tyto kruté podmínky (podrobněji viz. MD 1/99). Zároveň musel mít Bůh u svého národa náležitou autoritu, aby Izrael přijímal zákony Desatera, zákony ve kterých vede lid od mnohoženství k partnerství muže a ženy, zákon rovné odplaty a jiné, (vznikl i jistý druh vězení, kam byli dáváni lidé, kteří zabili ale neúmyslně, proto aby tam byli svým způsobem chráněni před pomstou pozůstalých). Tak tedy Bůh Izrael vychovával, aby byl připraven k další etapě. Navíc získával autoritu u okolních národů, protože bylo vidět, “čí Bůh je silnější”.

Další etapou je příchod Pána Ježíše, jeho vtělení a vykoupení. Pán Ježíš dál povyšoval tento zákon na Nový zákon, již tedy ne oko za oko, ale když tě někdo uhodí nastav i druhou tvář. Ale k tomu kroku Bůh potřeboval celé dějiny Izraele, to nešlo udělat na začátku, to by lidé vůbec nepřijali. Proto zhruba 2000 let připravoval Izrael k tomu, aby mohl přijít Pán Ježíš. Tak vidíme, jak Bůh trpělivě pracuje s lidstvem. A s vtělením a vykoupením přichází Církev. A Církev Pán vede k tomu, aby nejen Izrael, ale i ostatní národy evangelizovala a měnila dále. Proto tedy Pán Ježíš říkal, že není možné říct všechno, protože bychom to neunesli. Tak i Církev podle pastorální teologie, má, zjednodušeně řečeno, zatím čtyři etapy.

První Církev byla tzv. Církev mučedníků. Tehdy lidé prožívali mučednictví jako nejvyšší zkoušku. Život, který přijali od Boha, Bohu vrací. Toto byl tedy ideál, dát život za víru v Boha. Tehdejší lidé byli tvrdší a okolní Řím by něco jiného ani neoslovilo, antická kultura byla ve skutečnosti poměrně dravá kultura. Např. velký římský vzdělanec Seneca považuje ve svých knihách milosrdenství za slabost, ne za sílu, kterou člověk má k tomu, aby někomu odpustil. Když tedy vidíme, jaké názory měl představitel takové kultury, můžeme si o ní udělat i nějaký obrázek. Kromě toho to byla otrokářská společnost. Takže Římany naopak oslovilo to, že křesťané byli schopni odolat všem 10ti etapám pronásledování, protože dávají-li lidé takto za Eucharistii a svého Boha i život, tak “na tom něco musí být….Díky tomuto svědectví o tom Římané začali uvažovat. A krev prvních křesťanů byla i v nadpřirozeném řádu semenem nového křesťanství. Nejde totiž jen o pozemský pohled, ale krev mučedníků v nadpřirozeném světě, v boji mezi Bohem a ďáblem ukázala Boží přesilu. Bůh měl důkaz, že lidé jsou za víru ochotni obětovat život, a proto musel ďábel ustoupit a začalo osvobození křesťanství r. 313 a roku 380 Řím přijal křesťanství jako státní náboženství. A tak se dá říci, že od 4.-12. století nastává Církev - příkladu.

V tu dobu jsou dějiny Evropy poznamenány invazemi tzv. barbarů, velkým pohybem národů. Nevládne žádný stát, žádná moc, žádná civilní síla, která by byla schopna sjednotit a pacifikovat barbarství. Církev se ujímá úkolu sjednocení národů a arbitra mezi různými skupinami, které proti sobě bojují. Světci tohoto období patří ke skupině vládců nebo evangelizátorů. Nový člověk v tu dobu není již pouze mučedník za víru, ale také ten, kdo svým životem a svou iniciativou dává konkrétní svědectví a příklad jak žít nový život. Takoví jsou svatí králové té doby, zakladatelé křesťanských států, nebo mniši, kteří tvoří kláštery, které prospívají celé společnosti. A pomáhají převychovávat národy (viz. článek Namáhavá převýchova). Například sv. Benedikt se svým pravidlem života »modli se a pracuj« říká, že všechno, co je ve světě je krásné a může jako takové sloužit lidem v důstojnosti Božích synů a dcer. Vyhlašuje důstojnost práce jako prostředku při stavbě Božího království na zemi, ale také jako prostředek duchovního zdokonalení. Země, je-li obdělaná, dává dobré plody. Mniši jsou těmi, kdo zušlechťují jako rolníci kvalitu polí. Jejich láska ke knihám navíc ukazuje velmi jemný smysl pro kulturu, umění a vědu. Skutečnost, že během drancování mniši riskovali životy pro to, aby zachránili pergameny, i nekřesťanské, ukazuje na schopnost cenit si všeho, co lidstvo již vyprodukovalo jako příspěvek k růstu Božího Království z pohledu Evangelia.

Tak se tedy Evropa stávala křesťanskou, stávala se kulturní, z čehož čerpá až do dneška. A díky vzoru křesťanských států, byly posléze i ty ostatní země schopny přijmout právo inspirované Evangeliem. Tato etapa, od 9. - 14. století se dá nazvat Církev - práva. Tehdy vznikají opravdové křesťanské státy, se zákony a řádem. Jako příklad lze uvést říše Karla IV. Tehdy byla tzv. moc dvojího meče. Tedy Církev - biskupové měli svou moc duchovní, starali se o duchovní život a panovník měl v rukou světskou moc. A když tato souhra fungovala, tak země rozkvétaly (např. za dob Karla IV a arcibiskupa Arnošta z Pardubic). To byla doba rozkvětu Evropy. Panovník přijímal do života křesťanské prvky a vnášel je do svého panování. Lidé se v té době neměli špatně, podle historiků tehdy denní plat stačil na dvě husy. Problémy nastávaly v zemích, když tato dvojí moc zaskřípala ze strany světské. A to začalo vždy tím, že si panovník usurpoval více moci, než mu náleželo a vznikla nevyváženost mezi mocí duchovní a světskou. Tak se třeba stalo, že panovník sám dosazoval biskupy, takové, kteří mu byli oddáni a plně podřízeni. A nebyly to potom jednoduché časy.

Ale i v této době, díky právu, byli lidé vedeni k pospolitosti, nebyla zdaleka tolik individualismu a kariérismu. A to vyhlašované “temno” a s ním i bída vznik chudé vrstvy nastalo až potom, kdy se katolická Evropa začala odklánět od katolické sociální nauky, když nastává kult peněz. Tak vznikla i velká nerovnováha mezi chudými a bohatými.

V této době se začalo ztrácet to zavedené katolické právo (viz. článek Zápas o ryzost…).

S úpadkem pospolitosti se vzmáhá konkurence, nikoli spolupráce lidí, ale snaha zničit jeden druhého, kariéra na úkor společenských vztahů, která se vnáší i do rodiny. Tak by se zdálo, že couváme zpátky. Ale můžeme v tom vidět i to, že ďábel proti něčemu zuří, proti něčemu, co se začalo dařit a snaží se to zvrhnout. Je zajímavé, že Církev, která má, jak víme, dar Ducha svatého, určila směr dnešní Církve na II. Vatikánském koncilu. Už ne Církev práva, ale “communia” - společenství. Mohlo by to být až podivné, že je to v dnešní době heslem Církve, když právě společenství je dnes nejvíce ničeno.

Ale i z toho poznáme, proč je dnes doba Panny Marie.

Kongregace pro nauku víry, Communionis notio 28. 5. 92 říká: “Poslední cíl lidských dějin nastane až bude Bůh pro všechny vším. A jak ohlašuje apokalypsa, moře už nebude tzn. znamení ničivého chaosu a zlo bude definitivně vyloučeno...”

To, že jsou války a neštěstí je druhotný jev poškození lidského společenství, především tedy bude zničen ničivý chaos a zlo, které ničí společenství a vztahy mezi lidmi.

“…tehdy se Církev představí světu, jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha… (Zj.21,2).”

Krása nevěsty, je ta, kterou Bůh zamýšlel už na samém začátku. Bohu nejde o nic jiného, než o to, aby lidé žili to, co on sám žije, jak jsme uvedli, tedy společenství, které vytváří Duch svatý. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, jako společenství, kde je jeden závislý na druhém a to je i ve vztahu my a Bůh. A když budeme takto schopni žít, tak budeme okrášleni pro svého ženicha.

“…to bude okamžik důvěrnosti a lásky bez přerušení. Ale již nyní, při pohledu na Nanebevzatou Pannu Marii, Církev zakouší radost, které se jí dostane v plnosti na konci časů. Při putování ve víře v průběhu dějin Maria doprovází Církev, jako vzor církevního společenství ve víře a lásce a v jednotě s Kristem…” (stále výrok kongregace)

Ona je tak předobraz toho, co bude jednou Církev. Doplňme to tím, co vyhlásil II. Vatikánský koncil, že v Panně Marii se plně uskutečnilo to, co se jednou uskuteční v Církvi: “Bohorodička je vzor Církve ve víře, lásce a dokonalém spojení s Kristem. Neboť v tajemství Církve, která je plným právem také nazývána matkou a pannou, blahoslavená Panna Maria předchází jako vynikající jedinečný vzor jak panny, tak matky. Ve víře a poslušnosti totiž zrodila na zemi Otcova Syna, aniž poznala muže, zastíněna Duchem svatým, jako nová Eva, která nedopřává víru starému hadu, nýbrž ji věnuje, nijakou pochybností neporušenou, Božímu poslu. Zrodila však Syna, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou.”

Pokračujme ale výrokem kongregace, ve kterém je dále uvedeno: “Věčně přítomná v Kristově tajemství...” V Panně Marii se toto uskutečnilo. Ona je ta nejlepší, která nás k tomu může dovést a naučit nás tomu.

“…ona je uprostřed apoštolů v samém srdci rodící se Církve i Církve všech časů. Vždyť Církev byla shromážděna v hořejší místnosti ve večeřadle s Marií, Matkou Ježíšovou, a s jeho příbuznými. Není tedy možno mluvit o Církvi, jestliže v ní není přítomna Maria, Matka Pána, s jeho příbuznými.”

Takže Ona nás za prvé ve večeřadlech učí, abychom se jí plně dali, protože Ona je tím očišťovatelem našich skutků (je totiž doba, kdy počet obětí a modliteb je stále menší, zatímco počet hříchů větší), tak my jí dáváme všechno, co jsme, své modlitby, své oběti a Ona jako Neposkvrněná z toho udělá mnohem více, než kdybychom to sami předkládali Bohu, jak učil sv. M. Kolbe. Tím je schopna vyvážit mnohem větší zlo.

Zároveň nás učí, abychom plnili Bohem stanovenou úlohu, abychom mohli evangelizovat a Ona aby nás mohla postavit do životních situací - aniž bychom o tom často přímo věděli – ve kterých máme být a účinkovat.

A další aspekt je, že nás vede k tomu, abychom uměli žít a chápat Církev jako společenství. A až se tak stane, Církev zazáří, jak nakonec čteme v modré knize:“...tehdy nastane plná evangelizace, kdy svět sám bude chtít slyšet o Kristu”.

O tom dále ve druhé přednášce.