Ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu..

Druhá, navazující přednáška z duchovní obnovy formou večeřadla.

Při růženci jsme rozjímali nad poselstvím z Modré knihy. (Z důvodu úspory místa si jej, prosíme, přečtěte z modré knihy.) Když se podíváme na poselství z 10. dubna 1978 zjistíme, že úzce souvisí s tím, co právě probíráme. Když čteme: “Vaše nebeská Matka je v nebi. Byla vzata do nebeské slávy také se svým tělem, nyní proměněným,” vidíme Pannu Marii jako Nanebevzatou, v ní je tedy Církev dovršena a ona je Matkou Církve a jako ta, která je předobrazem Církve, nás může nejlépe učit “žít společenství” (srv. LG), a připravit tak návrat k Bohu. K tomu bylo potřeba vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí, kterému věříme, které je součástí naší víry. Stejně jako dogma Neposkvrněného početí a vyhlášení Panny Marie Matkou Církve souvisí s úlohami, které Panna Maria od Boha dostala a zvlášť v této době plní.

Na tom vidíme, že Církev vůbec nespí, jak přímo nebo nepřímo tvrdí některá falešná zjevení v dnešní době, ale že vyhlašuje to, co je právě pro danou dobu potřebné. Proto buďme opatrní při přijímání nových poselství, která nemusí směřovat přímo proti Církvi a papeži, neboť ďábel je chytřejší než my a navlékne to chytrostí anděla. Například když se poselství dotýká Církve a vybízí nás stylem, abychom jí ”pomohli, neboť je úplně mimo aktuální dění”, tak taková poselství jsou jistě falešná. Na všech církevních vyhlášeních, minulých i přítomných bylo a je vidět, že Církev nespí. A někdy vyhlásí i něco opačného, než ukazuje daná společenská situace, kdy se pro to zdají nejméně příhodné podmínky. Stávalo se, že někteří teologové varovali, že v tuhle dobu je nějaké vyhlášení nevhodné či předčasné apod. Ale v tu chvíli byli tito “mimo”, kdežto Církev na skále Petrově, která má vedení Ducha svatého, věděla, proč to či ono vyhlásila právě tehdy.

Tak například již zmiňované dogma o Nanebevzetí nebo vyhlášení Panny Marie Matky Církve je dar nebes nabídnutý lidem. Ten, kdo tomu věří a je v Církvi, tak svoji dobrovolnou vírou “má právo” na vedení Panny Marie mocí, která vyplývá z daných vyhlášení. A ďábel před tím musí ustoupit, neboť před Bohem platí lidská svoboda. Kdo se naopak zříká dogmat a prohlášení, zbavuje se i dober, která s nimi souvisí. Takové ty řeči, že dogmata jsou zkostnatělá a zotročují lidi jsou jen hloupostí, protože ten, kdo se jich zříká se ve skutečnosti vrhá do otroctví, protože se zbavuje daru, který Bůh skrze Církev nabízí. Církev tedy vůbec nespí, ale vše vyhlásí tak akorát, když k tomu uzraje doba. A tak si věřící může říci, ano, něco se děje, dochází k nějakému posunu a vede to i k osobnímu zamyšlení se nad svou vírou. To se netýká jen dogmat., vychází Encykliky, vyjádření kongregací a pod.

V poselství modré knihy dále čteme: “Ježíš připravil u Otce pro každého z vás místo. Putujte denně po této zemi s pohledem upřeným na Ježíše, který nyní sedí po Otcově pravici.”

Místo u Otce pro nás připravené není jen izolovaný prostor pouze pro naší osobu. Ale protože i Bůh sám je společenstvím a tvoří lidi, aby žili ve společenství, jde tedy o místo pro nás, ale ve vzájemných vazbách s jinými - vztahy - a i se samotným Bohem. A Panna Maria nás na to postupně připravuje.

Říká: “Láska Syna a Otce vám byla oběma darována, abyste mohli zde na zemi uskutečnit plán, který pro vás stanovil Bůh už ve své věčné moudrosti. Místo, které vám Ježíš v nebi připravil, odpovídá úkolu, který má každý z vás splnit na zemi pod mocným vlivem Ducha svatého. A to, co Duch svatý činí ve vás, synové zasvěcení mému Neposkvrněnému Srdci, je můj vlastní plán.”

Toto by mohlo znít pro neznalého jako umenšování Pána Ježíše, ale my zde vidíme alespoň tři pravdy naráz:

Její vlastní plán… když Ona je předobrazem Církve, tedy jde o plán Církve, a hlavní snaha Panny Marie je to, aby se Církev stala tím, čím má být, tedy jejím obrazem, a aby člověk mohl být začleněn tam, kam patří podle Božího plánu poškozeného Adamovým pádem.

Její vlastní plán… je plán Boží Trojice a Bůh Ji stvořil jako Matku Církve, která tomuto plánu slouží - jde tedy o Boží plán. Panna Maria nedělá nic izolovaně a jen ze své vůle. To Bůh jí tím pověřil.

Z tohoto poselství vidíme, že Modrá kniha nás má také připravit k životu ve společenství, aby došlo k tomu, co vyhlásila Církev na II. Vatikánském koncilu a co Panna Maria v Modré knize říká: ...aby Církev po triumfu Jejího Neposkvrněného Srdce, který chystá od Fatimy ve večeřadlech, mohla před světem zazářit jako vzor a symbol od Boha, aby v ní lidé viděli Boží plán, Boží zázrak a celý svět se postupně zevangelizoval. To je základ tohoto triumfu. Aby člověk začal žít ve vztazích tak, jak si to Bůh vždy přál.

Panna Maria přirovnává své Srdce k rajské zahradě, říká: “…Vstupte do ráje mého Neposkvrněného Srdce...”, někomu se to může zdát sladké a sentimentální, ale ve skutečnosti je Její Srdce obrazem života v rajské zahradě. A také říká: “…vstupte ke mně a já vás přetvořím...”

Když si vzpomeneme na sen dona Boska o námořní bitvě, kde viděl velkou loď, symbol Církve s papežem u kormidla, bojující proti všem dnešním bludům a útokům všeho ražení, snažil se svou loď připoutat právě mezi dva sloupy Eucharistii a Pannu Marii.

Z toho, co jsme si probrali pak vyplývá, proč se připoutávat k Panně Marii.

Podíváme se nyní na Eucharistii. Tato pravda je mnohem hlubší, než se zdá. Panna Maria to na mnohých místech Modré knihy říká.

“Pojďte ke mně, neboť já vás všechny sjednocené chci přivést ke svému Synu, přítomnému v Eucharistii. Ježíš je přítomen v Nejsvětější Svátosti, aby vám pomohl vybudovat tuto vaši jednotu, aby vám dal příklad, jak se má milovat v úplném sebedarování se bratřím.”

Víme o Eucharistii, že je zpřítomněním nejen Kristovy oběti, ale i jeho Zmrtvýchvstání. Protože oběť by bez Zmrtvýchvstání byla porážkou. Pán Ježíš se obětoval Otci a tím, že došlo ke Zmrtvýchvstání, Otec tuto oběť přijal. Oběť má svou sílu tím, že jí Otec přijal. Proto kněz po proměňování spojí Tělo a Krev a symbolizuje tím Zmrtvýchvstání.

Eucharistii svým způsobem zobrazuje kříž a to tak, že svislé rameno nás spojuje s Otcem a živí v nás nadpřirozený život (viz. článek Dar darů…). Podívejme se nyní na horizontální rameno, protože je potřeba žít obě ramena kříže, nejen přistupovat k přijímání a adorovat jako jedinec (pozn. nejde pouze o charitativní stránku věci, jak je horizontální rameno často vykládáno!).

Když se připravuje Eucharistická část Mše svaté, tak jsou na oltáři dva obětní dary. Jeden se má stát Kristovým tělem a krví, to je chléb a víno a druhý - Kristovým tělem tajemným, to je společenství Církve, to jsme my.

S tím souvisí i dvě epiklese, které se kněz modlí. Epiklese je modlitba k Duchu svatému, to je latinský termín. Bohoslužba oběti má v sobě část, které se říká Eucharistická modlitba a ta se skládá z osmi částí. Dvě z těchto částí jsou 2 epiklese:

První epiklese zní: “Proto tě Otče pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, které před Tebe klademe, ať se stanou Tělem a Krví Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.” Toto je vzývání Ducha svatého, kde kněz prosí, aby se dary na oltáři proměnily v Tělo a Krev Ježíše Krista.

A druhá epiklese: “Nás všechny, kdo přijímáme Jeho tělo a krev, naplň Jeho Svatým duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. Skrze Něho, ať se před Tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou…”

Z toho také vidíme, jak Eucharistie tvoří Církev .

A Panna Maria říká: “…Chci vás přivést k svému Synu přítomnému v Eucharistii, aby vám pomohl vybudovat tuto vaší jednotu...”

A o to se tedy také modlí při Mši svaté.

Tato druhá epiklese souvisí s tím, že po proměnění se kněz modlí za všechny přítomné a za přijímající této svátosti, aby se stali jedno tělo a jedna duše v Kristu, tedy společenstvím. Vyjadřujeme to i jednotou při liturgii, jak učí II. Vatikánský koncil.

Zde zasahujeme už do tajemství. Kněz promění chléb a víno, a potom nás všechny vezme jako druhou oběť (což samozřejmě není srovnatelné s velikostí té první), a připojí nás, a Kristus nás svým Božstvím utváří v Jeho mystické tělo. V Hostii je oslavený Kristus s Tělem a Krví i Božstvím a my jsme na oltáři při obětování jako Jeho mystické tělo. Toto je těžko proniknutelné tajemství. Stejně tak si nedokážeme představit, jak bude vypadat triumf Panny Marie. Panna Maria nám navíc na mnohých místech Modré knihy říká, že Její triumf přijde jedině skrze triumf Eucharistického Ježíše. S tím souvisí tedy i společenství, kterým se máme stát. Jde o něco tajemného, co se děje na oltáři při druhé epiklesi. A Matka Boží také říká, že po triumfu lidé uvidí mnohem lépe, co je to Eucharistie. Nepůjde o to, že v Hostii uvidíme něco více opticky, ale o to, že k Eucharistii patříme my všichni. Toto je spíše námět na rozjímání a zároveň je dobré si tyto epiklese při Mši svaté více prorozjímat.

Další myšlenka k rozjímání je také plně neuchopitelná, protože zasahuje mimo čas.

Panna Maria říká: “Ve svém Neposkvrněném Srdci spojuji Církev vítěznou - svaté v nebi, s dušemi v očistci i s vámi na zemi.”

A Církev je jedna, i když je část oslavená, část očišťující se a část putující. Ale protože je Církev propojená, jde o vztah - je neslučitelná s individualismem, s rivalitou, která je ve světě a dokonce i mezi věřícími či mezi Mariánskými ctiteli. Což je pro Pannu Maria určitě jedna z nejbolestivějších věcí.

Kardinál Ratzinger v knize Eschatologie píše:

Pán Ježíš na Zelený čtvrtek řekl: “…V pravdě pravím vám, nebudu pít vína z tohoto vinného kmene, dokud je s vámi nebudu pít nově v království svého Otce”.

Co to znamená, když říká “nebudu pít”? Můj Spasitel truchlí také nad mými hříchy, můj Spasitel se nemůže radovat, pokud zůstávám ve zvrácenosti. Proč ne? Protože je sám přímluvce u Otce za naše hříchy. Jak tedy může ten, kdo je přímluvce za mé hříchy pít víno radosti, když ho trápím svými hříchy? Jak může ten, kdo přistupuje k oltáři, aby pikal za nás hříšníky, mít radost, když k němu neustále stoupá smutek mých hříchů? “S vámi,” říká, “budu pít v království svého Otce”. Dokud nejednáme tak, abychom povstali do království, nemůže sám pít víno, když slíbil, že je bude pít s námi. Ten tedy, který vzal na sebe naše rány a kvůli nám trpěl, jako lékař duší a těl, by si neměl nic dělat s hnisajících ran? Čeká tedy, že se obrátíme, že budeme následovat jeho příkladu, že půjdeme v jeho stopách, že se s námi bude těšit...

...Ani apoštolové nemají radost, nýbrž také oni čekají až se zúčastníme jejich radosti. Neboť ani svatí neobdrží svoji plnou odměnu za své zásluhy, ale čekají na nás, i když prodléváme, i když setrváváme. Nemají totiž plnou radost, pokud kvůli našim omylům oplakávají naše hříchy. Nebudeš mi to sice věřit, ale přivedu svědka, učitele národů, apoštola Pavla. Po té co psal Židům, vyjmenoval všechny svaté otce, kteří měli ospravedlnění skrze víru a dodává: “…Tito ale, kteří mají svědectví víry ještě nežádali zaslíbení v němž Bůh pro nás zamýšlí něco lepšího, aby nedosáhli naplnění bez nás”. “...Vidíš tedy, že Abrahám ještě čeká, aby dosáhl naplnění, čeká i Izák a Jákob a všichni proroci čekají na nás, aby s námi dosáhli úplné blaženosti.” To je tedy absolutně neslučitelné s jakoukoli rivalitou.

Dodejme, že i II.Vatikánský koncil říká o Panně Marii, že po svém Nanebevzetí neustala ve svém spasitelném úkolu, ale stále se stará o ty, kteří ještě nedošli do zaslíbené vlasti.

Proto tedy tajemství soudu je odsunuto až na poslední den. Jedno tělo je ten, který čeká na ospravedlnění, jedno tělo je ten, který povstane k soudu. Jsou mnohé údy, ale jen jedno tělo. Oko nemůže říci ruce, nepotřebuji tě. I když je oko zdravé a schopné vidění, chybí-li mu ostatní údy, jakápak by to byla jeho radost...

Tady vidíme, proč je poslední soud až na konci, protože se čeká až Církev povstane jako společenství, jako jedno tělo. I když každý projde svým osobním soudem hned po smrti, tak závěrečný soud čeká na všechny.

Tolik tedy kardinál Ratzinger.

Protože svatí nejsou sobečtí a milují nás, jsme jedni s druhými propojeni a oni čekají až k nim všichni doputují.

Z toho vidíme, jak má vypadat společenství! A pak je bolestivé, když vidíme rivalitu i mezi samotnými katolíky. Otec R. Cantalamessa to řekl takto: “Člověk si dá Boha pod nohy, aby se stal větším”. I mezi Mariánské ctitele se tlačí rivalita, proto je potřeba si na to dávat pozor, snažit se za takové lidi modlit, a také se snažit do toho neupadnout. Jestliže má člověk hřích a je s Pannou Marií, slyší v sobě velmi citlivě hlas svědomí a jde ke svaté zpovědi, protože cítí, že něco není v pořádku. A stále bojuje se svým hříchem, i když podléhá. A tak chodí často na zpověď a s hříchem se nesmíří. Ale jed “závodění”, pýchy a rivalství je tak nebezpečný, že se z něj člověk může probrat až pozdě. A když člověk dojde moc daleko, tak se těžko vrací. Samozřejmě že takové pokušení má každý z nás a dokonce ten, kdo ho cítí je na tom lépe, protože tak má v sobě “kontrolku”. Tento hřích pochází od pádu Adama a Evy. “Budete jako Bohové.” Snaha o nezdravé sebeprosazení a rivalitu tedy pochází z dědičného hříchu, a když to v sobě každý máme, záleží na tom, jak si to pustíme daleko. Takoví lidé mohou dělat velkou bolest svému okolí a je za ně potřeba mnoho se modlit, protože z takového hříchu se velmi špatně vymaňuje. Podle sv. Bernarda je to jeden z nejnebezpečnějších!

A na závěr: Jak jsme viděli, naše životy a úlohy jsou vzájemně spojeny proto se satan tak snaží o ničení vztahů a zasévá takovou nenávist mezi lidmi. Naše úlohy jsou vzájemně pospojovány do jednoho velkého úkolu z něhož každý z nás má splnit určitou část a ze splnění celého úkolu se máme jednou v nebi radovat bez rozdílu kdo z nás jakou část splnil. Podobně jako je to ve zdravé rodině, kde se vzájemně její členové podporují. Tak se jednou budeme, až pomine satanovo temno, každý z nás radovat ze splnění úlohy jiného, neboť uvidí, jak byla spojena s jeho vlastní úlohou a sám má na ní podíl. Bůh chtěl od začátku, abychom byli jedno tělo... Nikdo, ani ti největší světci nedošli do nebe jen ze svojí zásluhy a jen svým přičiněním, vždy to bylo spojeno s okolím, protože to tak Bůh chtěl. Je přece krásné pracovat ve společenství, spolupracovat a navzájem se podporovat. Individualista neumí rozdávat a neobohacuje ostatní lidi kolem sebe.

A tak doufáme, že jednou prožijeme to pravé společenství, jaké vyhlásila Církev, to, ke kterému nás vede Panna Maria.

Další z úkolů večeřadla je společná modlitba s Pannou Marií za seslání Ducha svatého. Protože je to Duch svatý, kdo tvoří vztahy i v Boží Trojici a ve společenství. Panna Maria také mluví o druhých Letnicích, které budou jako řeka milosti, která spláchne celou tu přehradu sobectví a ukáže Církev jako společenství a bude to Duch svatý, které je vytvoří.

Samozřejmě každá věc má i svou parodii, večeřadla a MKH mají svou parodii ve zjeveních, která jsou tomu podobná, vypadá to, jak kdyby šlo o stejnou věc. Ale základním signálem je, že Církev s tím není spokojená. Nové Letnice mají parodie v letničních sektách. A samozřejmě má svou parodii i společenství a Boží království. Ďábel prostě nelení a dělá věci velmi podobné a mnoho lidí se na to nachytá a jde za tím. Proto je také tak důležitá autorita Církve, protože sami jeho taktiky nejsme schopni odhalit. A Církev je jediná pevná skála na tomto světě. Vědci už vymysleli tolik teorií a neustále se zjišťuje, že je vše trochu jinak. Jediná definitivní pravda je v Církvi na skále Petrově, na papeži.

Na závěr ještě kousek z rozjímání z Modré knihy:

“...Musíte ve své vzájemné lásce více růst, musíte se více navzájem milovat. Vaše Matka má radost, když si navzájem přejete dobro, když se dokážete i po nejmenším narušení této lásky opět smířit, podat si ruce a jít společně vpřed, protože já miluji každého z vás jednotlivě a také všechny společně. Protože vám můj protivník na této cestě strojí mnoho překážek, přeji si, abyste mně učinili slib, že si budete navzájem stále více přát dobro, půjdete kupředu společně, držíce se za ruce, aby ve světe, kde se mému protivníkovi daří vládnout sobectvím, nenávistí a rozkolem, byla tato vaše vzájemná láska znamením mého vítězství. Přeji si, aby ta láska byla ještě větší, jako předzvěst nového věku, který vy připravujete a který vás čeká. (Nejde samozřejmě o New Age, to je opět parodie.) Bude to svět, který se otevře vaší dokonalou, nezměrnou a opravdovou schopností vzájemně se milovat”.

***

Nakonec je nevyhnutelné, aby v nadcházejícím Jubileu byl zřejmý růst bratrské lásky i v nitru katolické Církve. Tato účinná láska, která musí vládnout v každém společenství “zvláště v členech rodiny věřících” (Gal 6,10), zavazuje každou složku Církve, každé farní a diecézní společenství, každou skupinu, sdružení a hnutí k vážnému zpytování svědomí, které by disponovalo srdce k přijetí sjednocujícího působení Ducha Svatého.

Stále jsou aktuální slova sv. Bernarda: “Všichni potřebujeme jeden druhého: duchovní dobro, které nemám a nevlastním já, dostávám od jiných… A všechny naše rozmanitosti, které představují bohatství Božích darů, budou v jednom domě Otce, ve kterém je tolik příbytků. Nyní je rozdělení milostí: potom bude rozlišení ve slávě. Jednota, zda již zde nebo tam, spočívá v té stejné lásce.”

Z katecheze Jana Pavla II. 29.6.98