Rozdávejte světlo pravdy…”

 

Výtah z přednášky na Duchovní obnově formou večeřadla.

V minulých přednáškách jsme poznali dvě základní úlohy večeřadel. (Viz Mimořádné číslo MD a předchozí čísla, kde jsou uvedeny přednášky z večeřadel.)

Třetím aspektem večeřadel je příprava na Novou Evangelizaci, která se naplno rozproudí po triumfu Neposkvrněného Srdce Panny Marie. A útoky proti tomuto úkolu můžeme vidět již nyní. Např. podle nedávno se šířícího názoru, že je nyní doba, kdy je třeba se jen modlit a nic jiného nedělat, tedy ani “nečíst” (míněno nevzdělávat se ve víře). A lidé hromadně odhlašovali veškerou katolickou literaturu.

Trochu zjednodušeně řečeno katolická víra stojí na spojce ”A”:

“Ježíš je Bůh a člověk.”

“Morálka je Boží milost a naše přičinění.”

Spojku ”A” má i: “Modli se a pracuj.”

Omyly, kterým musela Církev v dějinách čelit, vznikaly velmi často tak, že se vypíchla jen jedna část pravdy a druhá se potlačila.

Na jednu stranu velmi rozšířeným omylem dnešní doby je horečná činnost, ale bez modlitby.

Lidé, kteří na toto nenaletí a hlavního zdroje požehnání – modlitby – se nepustí, chce Boží odpůrce stáhnout do druhého extrému. V uvedeném případě můžeme “prací” nazvat i vzdělávání se ve víře (Modli se a vzdělávej ve víře.)

A přitom stačí poslouchat výzvy Svatého otce (viz dále), kterému v zasvěcení slibujeme, že s ním budeme spojeni a poslušni jeho příkazům, a také nás k tomuto spojení Panna Maria často vyzývá v modré knize. Jan Pavel II. hlásá Novou Evangelizaci a volá k ní. A Nová Evangelizace potřebuje pouze katolíky, kteří naplno znají svou víru.

Nová Evangelizace je ve skutečnosti novým termínem. Pastorální teologie zmiňuje 3 typy evangelizace:

1. Pastorace – týká se existujících fungujících společenství, kde je tímto způsobem postaráno o zkvalitňování a prohlubování duchovního života (liturgie, poutě, přednášky, atd.)

2. Evangelizace - směřuje do míst, kam Evangelium ještě neproniklo (misie).

3. Nová Evangelizace je zcela nový pojem v životě Církve, dříve neexistoval a týká se evangelizace míst, kde se žila, ale nyní se víra ztrácí. Je to nová situace, kdy nejde o vyslání připravených lidí do misijních míst, ale naopak život nás křesťanů na těchto místech, o kterých mluví Jan Pavel II. - a my sami jsme povolání zde být misionáři.

Někdy jde dokonce o těžší činnost, než jít na misie! Hlásat Evangelium lidem, kteří je neznají může být lehčí, než je hlásat lidem, kteří se ho vzdávají nebo již vzdali! Navíc žijeme v kulturní Evropě, mezi velmi pragmaticky uvažujícími lidmi, a proto jsou na nás také kladeny větší nároky ve způsobu Evangelizace.

Již Panna Maria ve Fatimě říkala: “Ztrácí se víra.” Ale vytrácí se i znalosti o víře, což vede velmi často k tomu, že si katolíci, aniž by to tušili, přizpůsobují víru svým představám. Jan Pavel II. říká: Musíme velmi seriozně dbát o své vlastní vzdělávání. Proto musíme prvořadou pozornost upřít na pravdu. Nemůžeme zasévat omyly nebo někoho ponechat ve stínu pochybností! Křesťanská víra se stává stále osobnější, náročnější. To je zajisté dobře. Nejdříve však musíme mít, abychom mohli rozdávat. Pamatujme na to, co napsal apoštol Pavel: “Opatruj, co ti bylo svěřeno a vyhýbej se světským prázdným řečem a protikladným tvrzením falešné vědy, vždyť někteří, co se k ní hlásí, zbloudili od víry.” (1 Tim 6,20).

Křesťanská víra se stává skutečně osobnější a náročnější. Za 2000 let odkryl a objasnil učitelský úřad Církve skutečně mnoho skrytého, co nám Pán Ježíš nemohl za svého působení říci, “protože bychom to neunesli”, a přislíbil Ducha Svatého Církvi, která z tohoto pokladu potřebnou pravdu v pravou chvíli odhaluje.

Nároky na kvalitní znalosti jsou právě v našich zemích zvláště velké.

Papež dále říká: “Nemůžeme zasévat omyly...” To však při nedostatečných znalostech hrozí. Nejhorší je to v případě, kdy si katolík přečte pár knih nebo článků a věří, že už hodně zná. Pak se stávají i trapné situace, kdy na duchovních cvičeních připraví řeholnice v pátek masitý pokrm, a takový katolík je začne poučovat o pátečním postu. Ani ho nenapadne, že řeholnice jsou v těchto věcech více znalé, a že vědí, že ten pátek je zrovna slavnost a slavnost ruší půst, protože v Nebi je slavnost a Pán Ježíš si přeje, abychom jako jedna Církev tuto slavnost slavili také.

Horší z mnoha jiných případů je např. známý problém s “rozmnožováním a roznášením lístečků různých modliteb” po kostelech. Takové modlitby bývají obvykle velmi “sladké”, napohled rozumné a potřebné, ve skutečnosti však v drtivé většině obsahují bludy. Nejčastějším je slib – občas dokonce i časově podmíněný, že např. za 40 dní člověk pocítí milost atd. – a dotyčný je tím nadšen a neuvědomí si, že právě zhřešil proti přikázání zakazující pověru. Urazil Boha, protože Bůh nikdy neobchoduje a chce nás obdarovávat zadarmo.

Takové lístečky nemusí obsahovat přímo pověru, ale jiné, nejrůznější bludy. Jejich účel je vnášet roztržky mezi Církevní hierarchii na jedné straně a laiky na straně druhé. A právě neznalost naší víry často zapříčiňuje to, že dotyčnému není možné (často, protože nechce) ani vysvětlit, v čem blud na lístečku spočívá.

Modlitby nemusí ani pocházet z falešného zjevení. Vždyť uvažujme logicky: Je-li někdo např. nepřítel pravých mariánských zjevení a Církve, tak není levnějšího a jednoduššího prostředku, jak popudit Církevní hierarchii a věřící proti sobě, než za pár minut vymyslet sladkou modlitbu s fikaně skrytým bludem, připojit za ní: “Žádost Panny Marie o rozmnožování” a položit to v kostele. A pak může jen sledovat, jak sami mariánští ctitelé horlivě plní jeho nekalé záměry.

Toto jsou jen drobné ukázky. Vážnější je to v dalších oblastech:

Žijeme velmi podobnou dobu jako tomu bylo v prvních stoletích. Situace se liší jen v tom, že tehdejší svět Krista moc neznal, když jej odmítal, zatímco dnešní Evropa jej znala, ale opustila, což je vážnější.

Dostáváme se do situace podobné době za starého Říma. Ten se snažil ničit křesťanství nejen násilím, ale i učením! Tehdy založil tzv. Novoplatónskou školu, která měla bojovat učeností a vyvracet křesťanství. Proti tomu vystoupili tzv. apologeté (např. sv. Irenej, sv. Cyprián, Kliment Alexandrijský, Origenes) a ti zase na vysoké odborné úrovni hájili křesťanství. Z jejich prací křesťané žili a pracovali na evangelizaci (čerpáme z nich dodnes).

Dnes je situace obdobná. Evropa – ač to není na první pohled znát – se v mnohém vrací do starého Říma (samozřejmě na jiné úrovni) a křesťané stojí v podobných podmínkách. Pronásledování jsme zažili ještě před nedávnem a v oblasti věroučného boje je zde založeno několik společností podobajících se Novoplatónské škole. Mimo to můžeme pozorovat příliv učených a vyškolených lidí rozšiřujících východní nauky. Ti mají svoji nauku velmi dobře promyšlenou a připravenou, také ji umějí podat a tak mají úspěchy, i když jejich učení není zdaleka tak dokonalé, jak vypadá.

A katolíci, přesto že jejich víra je bohatá, nejsou připraveni na předávání své víry. Přitom, jak řekl P. ThDr. K. Kubeš SJ: Jednotlivé články víry spolu úzce souvisí. Nikoli hromada písku, ale nádherná mozaika, stavba nebo lépe živoucí organismus, je nauka Církve. Teolog je při hlubokém studiu dogmatiky přímo uchvácen. Pozoruje tuto souvislost svatých pravd, jak jedna z druhé vyplývá, třetí podmiňuje a čtvrtou osvětluje (“concatenatio dogmatum”). Tím si vysvětlíme, proč kterýkoli blud, popírající jediný článek víry, nezůstal osamocen, ale měl vzápětí řadu dalších bludů. Zde vidíme nezbytnou konsekvenci (=důsledek) - stejně jako při výpočtu v matematice má první chyba ve svém důsledku mnoho dalších. Zevrubné pochopení vzájemné souvislosti a souladu svatých pravd nám vlije nezvratné přesvědčení, že dílo tak nadzemsky krásné, není původu lidského, nýbrž výtvor nestvořené, nekonečné moudrosti.”

Oproti mělkým východním naukám je katolická víra úžasná, ale... spousta křesťanů to neumí uplatnit. Když nás tedy Panna Maria volá jako apoštoly, počítá s tím, že budeme naši víru prohlubovat a předávat a tím apoštolovat. Zvláště věřící v naší zemi, i ti, kteří se o víru zajímají, sledují často jen věci z nádechem senzace (to skrývá nebezpečí vstřebání bludů z falešných zjevení), nebo jen časopisy spíše s odpočinkovou četbou, která posílí jen je samotné. To je samozřejmě potřeba, ale - kromě toho - je třeba sáhnout i do těžší literatury.

Prorozjímejme poselství modré knihy z 3.9.91, které patří právě naší zemi a zaměřme se na určité myšlenky:

“Čeká na vás úkol evangelizovat ty ubohé lidi, kteří byli podvedeni a svedeni duchem zla. Myslete na tolik mých dětí – především na mladé, kteří byli po léta vychováváni ve škole, která popírala Boha a odmítala jeho zákon lásky. Jsou to ovečky vytržené ze stáda vašeho Božského Pastýře a zavedené na cesty zla, hříchu a neštěstí. Vezměte tyto moje zatoulané děti do své kněžské náruče a všechny je přineste do bezpečného ovčince mého Neposkvrněného Srdce. Buďte proto vytrvalí ve své katechetické službě a rozdávejte světlo pravdy, kterou vám zjevil Kristus, abyste všem pomáhali zůstat v pravé víře. Tak naplníte úkol této druhé evangelizace, kterou si tolik přeje můj první milovaný syn papež Jan Pavel II.

– Čeká na vás úkol nechat skanout sladký balzám mé mateřské něhy na tolik otevřených a krvácejících ran. Podívejte se, kolik je ubohých, vzdálených, hříšníků, nešťastných, zbitých, ponižovaných, zastrašených, opuštěných, osamělých, zoufalých. Ať jste sami výrazem mé lásky a mé mateřské starostlivosti. Milujte všechny silou svého kněžského srdce a světlem, které vám bylo dáno od vaší nebeské Matky.

Jestliže splníte tento úkol, který vám dnes svěřuji, stanete se skutečně apoštoly...”

Panna Maria mluvila o nás. Podobnou výzvu ke katechezím uvádí na velmi málo místech. Jinak tomu bylo například v Polsku, Slovensku, Chorvatsku..... Důvodem je, že po Albánii jsme na tom nejhůře v Evropě, počet katolíků klesá (na Slovensku stoupl - k zamyšlení je, že oproti naší zemi tam známá falešná a problematická zjevení zdaleka tak nezakořenila. Ta bývají největší zbraní zlého proti “mariiným apoštolům.”), protože nemáme sílu a znalost svoji víru předat. Je málo takových, kteří si najdou čas třeba na duchovní obnovu s přednáškami, jako jste to udělali vy (nebo četbě těžší literatury, jako bývají některé články v Mariině době).

Jak jsme již uvedli, za starého Říma vystoupili na obranu víry apologeté. I dnes jsou. Tím největším je papež Jan Pavel II. a s ním ostatní kongregace. Vydal katechismus a spoustu encyklik, vyhlášení atd.:

Proto v modré knize čteme:

“...Velká zkouška přišla na Církev, tak poskvrňovanou duchy zla, tak rozdělenou ve své jednotě, tak zastíněnou ve své svatosti. Hleďte, jak se v ní šíří blud, který ji vede ke ztrátě víry. Zvláštním darem mého Neposkvrněného Srdce pro tyto vaše časy je Katechismus katolické Církve, který chtěl můj papež vyhlásit jako svou zářivou a nejvyšší závěť....”

Katechismus je základní pomůckou, sám však nestačí. Nestačí jen pravdu formulovat, ale i vyložit a podat, co znamená. Dnes nestačí např. říci, že Pán Ježíš je Bohočlověk, ale je nutné vysvětlit, jaký je rozdíl mezi ním a např. Budhou a zdůvodnit to. Je samozřejmě hodně pravd, které je nutné uchopit jen vírou, ale mnohé z toho, co v rozhovoru často jen odbudeme: “Tomu se musí jen věřit, to nelze vysvětlit”, lze ve skutečnosti oddůvodnit a ukázat logiku. Vše, co Bůh udělal, má logiku. Na malém příkladu je to vidět třeba v článku v Mimořádném čísle MD: “Proč se zasvěcujeme Neposkvrněnému Srdci Panny Marie?”

Sám Svatý Otec vybízel, aby se v přípravě na Jubileum r. 2000 konaly katecheze a věřící se s pravdami víry důkladně a hlouběji seznamovali. V předmluvě katechismu píše: “Žádám tedy pastýře Církve a věřící, aby přijali Katechismus v duchu společenství a aby jej pilně používali...”

Může se vynořit otázka, proč jsou některé články v Mariině době tak těžké. Mariina doba není jednoduchým čtením. Některé články je třeba číst i vícekrát, prorozjímat. MD se snaží odpovědět na výzvu sv.Tomáše z Villanovy: “Sluší se, abychom rozuměli tomu, co uctíváme!” Zasvětili jsme se Panně Marii – je třeba znát o Panně Marii hodně, abychom nesklouzli do ďáblovi léčky, že bychom si Pannu Marii představovali jinak. Je tedy potěšující, že se touto obtížností nenechají čtenáři odradit a snaží se proniknout do hloubky katolické víry. Nejde zde o učené traktáty, ale o nejzákladnější nauku o Panně Marii, jak o ní učí Církev.

Není třeba se pouštět do učených diskuzí, ty jsou stejně k ničemu, ale je třeba sytit hladovějící a hledající.

Podívejme se na epizodu vzkříšení Jairovy dcery: ...On však řekl: “Neplačte! Neumřela, ona jen spí.” A oni se dali do smíchu, protože věděli, že umřela. On ji však vzal za ruku a zavolal: “Dívko, vstaň!” A vrátil se ji dech a okamžitě vstala. Poručil, aby ji dali jíst. (Lk 8,52-55) Pán Ježíš ukazuje, že smrtí nic nekončí. Dále říká, aby ji dali najíst!?

Při pohledu na jiný výrok: “Nejen chlebem živ je člověk” (Lk 4,4) “Hladové nasytil dobrými věcmi...” a další výroky o duchovně hladovějících, můžeme v této epizodě vidět na místě Jairovy dcery duchovně mrtvé, nevěřící. Ateista je pro nás ateistou a myslíme si, že se nedá mnoho změnit. Ale tento člověk není třeba ještě duchovně mrtvý, jen spí. Pokud ho lidé oplakávají a rezignují, nic se nezmění. Ale pokud vytrvale volají Pána Ježíše, na přímluvu Panny Marie, bude vzbuzen. Dovětek “dejte ji najíst”, pak patří onomu nejen chlebem živ je člověk. Duchovně probuzený člověk potřebuje duchovní potravu. Je třeba ho seznámit s pravdami víry, jinak zemře hlady. Tato smrt hlady může mít dvě podoby. Buď opět zemře = odpadne od víry, nebo se přichytí jiného duchovna (sekt nebo jiných náboženství, meditací) nebo bude chtít zůstat katolíkem, ale získá nechtěně pokroucenou víru.

Existuje mnoho případů, kdy rodina žila vlažným křesťanským životem - v domnění, že svoji křesťanskou víru zná. Potom se objevil učitel východního náboženství a děti šly “za ním”, neboť jim jeho nauka přišla velmi hluboká, dokonalá a katolická víra jako “pro malé děti”. Je to ten případ, kdy nebyl nikdo, kdo by měl dostatečnou znalost právě úžasné hloubky své víry! Zemřeli hlady, nikdo jim nedal najíst. Kdyby byl někdo, kdo by uměl podat hloubku katolické víry, tak by žádný “guru” neměl šanci.

Modlitba je základ, na ní všechno stojí. Ale nešetřme silou a také studujme. Panna Maria, až když jsme znalí víry, toho může více využít a postavit nás do situací, abychom evangelizovali a nehrozilo, jak uvedl papež: “Nemůžeme zasévat omyly...”

Když si rozdělíme knihy na “brak”, bludy a kvalitní knihy, pak ty kvalitní můžeme rozdělit na kategorie:

-těžká teologie

-těžší teologie, ze kterých se naučíme

-lehčí knihy, pro naše povzbuzení ve víře, ale nikoli ke vzdělávání a poznání souvislostí

-odpočinková literatura

-beletrie.

Často zůstáváme jen u těch nižších kategorií. I když není třeba studovat těžkou teologii, která není pro nás, je třeba sáhnout do té těžší oblasti.

Samozřejmě, že kdo nemá sílu více číst a učit se, třeba ze zdravotních důvodů, u něj pak platí známé: “Kdo pro Církev pracuje, dělá hodně, kdo se modlí, dělá víc, kdo pro ni trpí, dělá nejvíce.”

A na závěr ještě přijměme jedno vážné varování. Znalosti snadno přivádí do pýchy a právě v této chvíli přichází pokušení, kdy místo aby načerpané znalosti člověk použil pro rozmnožování hřiven, použije je pro svoji slávu, v horším případě začne poučovat pana faráře. Prosme tedy ve vroucí modlitbě o pokoru a vězme, že vše, co víme, co jsme a co máme je skutečně jen majetkem Božím.

Jedině v pokoře přichází Duch svatý, který jediný učiní naše znalosti plodnými. Bez něj je každá znalost jen bláznovstvím.