Nadpis

2. Neděle adventní
Šel do celého okolí Jordánu a hlásal Boží slovo..
"Hlas volajícího na poušti..."
(Lk 3,1-6)


V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu s hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řečí proroka Izaiáše: "Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu."
(Lk 3,1-6)


Počátek křesťanské éry se vyznačuje návratem prorokování. Ve Skutcích apoštolů připomíná sv. Lukáš, že život církve začíná sesláním Ducha Svatého. On vytváří proroky z nás všech, kteří jsme přijali Boží slovo, a uschopňuje nás, abychom stejně jako Jan Křtitel vnímali potřeby dnešní doby a znovu uskutečňovali slovo spásy, které napřimuje naše lidské cesty.

Co pro nás znamená "být proroky"? Především to, že je třeba bezpodmínečně přijmout Boží poselství naděje: "Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán." Tuto činnost působí sám Bůh: on sám sníží hory a pahorky naší pýchy, sociální nespravedlnosti a nevíry našeho srdce, a dříve než nám poručí, abychom se vydali na cestu obrácení, sám nám ji před našima očima vyrovná a připraví. My se máme samozřejmě také namáhat a zodpovědně na přípravě této cesty spolupracovat. Je-li pravda, že zde působí Bůh, v žádné naší situaci - byť by byla lidsky naprosto bezvýchodná - nemusíme ztrácet naději. Naše prorocká "práce" spočívá právě v tom, že ukážeme světu naději jako něco, o co se můžeme opřít.

Nelze být prorokem bez pouště, a poušť znamená ztišení, hledání podstatného, boj proti vlastní pýše a proti mnohým nepřátelům duše, pozorné naslouchání Božímu slovu a kritický odstup od módních vln či ukvapených soudů. Podle našeho lidského zdání je nejvíc pravděpodobné, nás bude někdo poslouchat, když budeme vyhledávat místa, kde se shromažďuje, co největší zástup lidí. Jan Křtitel to vidí jinak. Učí nás, abychom si zamilovali poušť, přestože se na ní setkáme s nejrůznějšími podobami chudoby, nezájmu a nespravedlnosti. Právě v těchto situacích máme hlásat Boží slovo útěchy a bratrství.

Rozjímejme a žijme v této době toto Boží slovo:

"Připravte cestu Pánu. A každý člověk uzří Boží spásu" (Lk 3,4.6).



    (Giorgo Zevini - Pier Giordano Cabra "Lectio Divina"
vydalo Karmelitánské nakl. v Kostelním Vydří v r. 2001)


Archiv